nedim gĂœrsel
což pán váš přednostně vás syny vyznamenal, zatímco sám pro sebe si z andělů dcery vzal?
• allahovy dcery
Brno 2010
Památce mého dědečka Ahmeda Nedima Tüzüna
Nedim Gürsel Allahın Kızları Tato kniha vychází s finanční podporou tureckého Ministerstva kultury a turismu. This book has been published with the financial support of the Ministry of Culture and Tourism of the Republic of Turkey. Copyright © Editions du Seuil, 2009 Translation © Tomáš Laně, 2010 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 isbn 978-80-7294-374-6
Uvažovali jste o al-Lát a al-Uzzá a Manát, té třetí, jiné? […] Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali… Korán, súra Hvězda Při denním jasu a při noci, když je tichá, Pán tvůj tě neopustil ani tebou nepohrdá! […] Což nenašel tě jako sirotka a v útulek tě nepřijal? Korán, súra Denní jas
Naslouchej šepotu nebeských hvězd, naslouchej šepotu pozemských skal! Naslouchej nočnímu hukotu hor! Hlasu nekonečna. Naslouchej šustění větru ve větvích, šumění vody, hromadící se po kapkách na dně studny, naslouchej burácení zpěněných vln zvedajících se v dáli. Slunce pálí, písek očišťuje. Naslouchej i jejich hlasu! Nejprve nebylo slovo, nikoliv. Nejprve bylo toto písečné moře, tyto kameny, pálící slunce na bezmračné blankytné obloze. Nejprve byly mraky, déšť, hory a hvězdná obloha. Hlas a dech neživých bytostí. Až potom přišlo slovo, po zemi, písku, kamení, vodě a údolích, která voda vymlela. Po hadech a štírech, po ohromných stromech s listy ostrými jako dýka, po hmyzu, který se stal potravou pro ptactvo a zvířectvo, po mravencích a dravcích. Až dlouho poté byl stvořen člověk a stal se lidem. Stejně však nejdřív bylo Slovo, neboť Slovem všechno začalo. Jménem Alláhovým, jmény Alláhovými. Alláha oproštěného od všech přídomků, milosrdného a slitovného Alláha bez začátku a konce. Jménem Vládce světů, nestvořeného, ale tvořícího, jediného bez zrození a rození, Vládce, jenž chce být pojímán jako tajný poklad, Pána veškerenstva, Vládce soudného dne. Byla však kdysi doba, kdy Alláh měl dcery. Zde, pod tímto nebem, pod tímto sluncem a tímto oparem, na svahu tohoto skalnatého návrší, na konci této cesty, těchto cest. Naslouchej hlasu Alláhových dcer al-Lát, al-Uzzá a al-Manát.
• 11
šťastná • a nešťastná arábie Teď po létech, po velmi dlouhé době můžeš snít. Po tolika dnech, měsících a ročních obdobích. Co bylo za tu dobu prolito krve, kolik válek svedeno i mírů uzavřeno! Kolik v nich bylo lásky, lásky bolestné, spalující jako žhavé brnění, lásky nešťastné! I smrt tam byla, a odloučení. Odloučení, které je horší než smrt. Člověk nebyl. Lépe řečeno byl, ale u Boha. Byl v jeho existenci. V Něm našel život. V Něm byl rozplynut. V Něm zmizel. Ale Bohu byla dlouhá chvíle, dlouhá chvíle z jeho samoty, síly, z jeho hněvu a lásky. Chtěl být poznán. Nej prve stvořil svět, potom člověka. Andělé a ďábel, dobro i zlo byli u Něj; když tvořil zemi a nebesa, stvořil anděly a ďábla, i démony a víly, stvořil i člověka a umístil ho do ráje. Tam byli muž a žena v nekonečné blaženosti jako dvě oddělené bytosti. Bez hříchu, nazí a nesmrtelní. Kdyby byli nepodlehli ďáblovu pokušení a nepojedli zakázaného ovoce, byli by tam zůstali navěky. Nepropadli by se tak zubožení, tak bezbranní, tak bezradní do tohoto pekla, do tohoto ráje, do této krajiny vlnícího se žhavého písku, do této krajiny táhnoucí se do nekonečna jako moře. Otevři mapu a podívej se! Rozprostři před sebou moře, kontinenty, hory a řeky. Ať se země řadí jedna po druhé, ať
• 12 řeka bez oddechu, zakalení a znečištění vypráví dobrodružství člověka. Otáčej zeměkouli po její dráze, od východu na západ. Na severní polokouli mezi dvěma úzkými moři, zavěšený nad třetím jako vyschlé a ztuhlé prádlo, uvidíš poloostrov. Na západním pobřeží se tyčí vyhaslými vulkány a žulovými skalami k východu se jako památník ticha, nicoty a opuštěnosti prostírá v písečných vlnách vysušovaných divokými větry. Uvidíš Arábii. Šťastnou a nešťastnou Arábii, pod ní Jemen, nad ní Sinaj, napravo záliv, nalevo Rudé moře. A podél pobřeží k severu klesající horský masiv, který svými skalami odděluje moře od pevniny jako nepřekročitelná hráz. Tam, v údolí, zakrytém horami, uvidíš město, Mekku. Ano, to je ten černý bod na úpatí holých svahů ve dne spalovaných sluncem a v noci spoutaných mrazivým chladem. Než Bůh stvořil zemi, stvořil zelený drahokam. Potom se drahokam stal vodou, začal téci a z bázně boží se rozlévat. První pevnina, která se objevila nad vodami, je Ummu’l-Kurá, matka všech zemí. Uprostřed těla, na pupku, možná na prsní bradavce dal Bůh vzniknout královně měst. Povstala, sotva se spojila písmena qáf a nún, když Bůh vyřkl slovo Qún! (Budiž!), a byla přikována k zemi okolními horami. Tvoří ji studna Zamzam a domy z nepálených cihel schoulené kolem ohromné černé krychle. Ač voda studny pochází z ráje, je kalná, hořká a natrpklá, má chuť vody z rajské řeky. Voda je největším dobrodiním tohoto kraje bez deště. Přichází však pouze jednou či dvakrát do roka, kdy se nad horami shluknou mraky přiváté větrem, zablýskne se a spustí prudký lijavec. Bere všechno, povodeň nezchladí pouze žár kamenů, rychlostí blesku se řítí po skalnatých srázech, zahlcuje blátem uličky i prastarou svatyni ve středu města. I Ka’bu zaplaví voda, přestože vzešla z rukou Proroka Abraháma a byla uhnětena jeho úsilím a potem. Voda zaplaví i modly, sochy, bohy a bohyně.
• 13 Tehdy spolu modly začnou rozmlouvat. Když se bouře utiší, voda z chrámu opadne, uličky i dvory nabudou své původní podoby, lidé se vrátí ke své práci a zvířata ke svým majitelům, tehdy se v temnotě ohromné krychle, kdy padají hvězdy a země hučí, hluboké ticho náhle naplní šepotem. Ještě než uslyšíš Boží slovo, ještě než tě probudí jeho hlas, vyslechni tento šepot, vyslechni vyprávění Lát, Uzzy a Manát.
• 15
• lát Přenesli mne z Táifu a umístili sem. Táif je mezi čtyřmi hidžázskými krasavicemi ta nejpřitažlivější, nejúrodnější a nejsmyslnější. Jathrib je sice také oáza, oplývá vodou a velbloudy, Mekka je na karavanní cestě a Chajbar je proslulý datlemi a svou pevností, ale Táif bych za žádné z těchto měst nevyměnila. Táif je městem mého dětství a mého mládí. Já se považuji za mladou, bohyně přece nestárnou, udržují se ve věku, jímž byly obmysleny, v němž byly uctívány, milovány a hýčkány. Ale já jsem tam přesto byla asi krásnější, zbožňovanější a veselejší. Navštěvovalo mne mnoho lidí. Smála jsem se a bavila. Obchodníci mne obdarovávali drahým kamením, ambrou, jaspisem, rubíny, stříbrem a zlatem, u mých nohou obětovali zvířata, mé nahé tělo halili do hedvábných látek, ale ještě před tím mi vyprávěli, co prožili. Vyprávěli o dalekých krajích, které navštívili, o městech na severu vonících kmínem a skořicí, i o těch na jihu, která voněla růžemi. Vyprávěli o vílách koupajících se v řekách, o démonech zažíhajících ohně v poušti, o děsivých obrech obývajících vrcholky hor i o krotkých velbloudech. Chodili za mnou nejen věrní kněží, obdivovatelé a služebníci přinášející obětiny, mívala jsem kolem sebe i lehké ženy. Přede mnou se milovaly s pocestnými. Nahá těla si potíraly olivovým olejem a modlily se ke mně obnažujíce svá intimní místa. Jednoho dne přišel starý a unavený beduín. V podivné tváři ověnčené vousem měděné barvy mu planuly oči plné chtíče. Z opasku vytáhl krabičku, padl přede mnou na tvář,
• 16 pak krabičku otevřel a šel pryč. V krabičce se krčil kamenný mužský úd, smutně a uraženě. Jediným dotekem jsem ho oživila a usedla na něj. Když byl ve mně, měla jsem na chvíli pocit, že žiji, že jsem oživla a vmísila se mezi živé. Zaplavilo mne hřejivé teplo. Přála jsem si, aby nikdy neskončilo. Byla to bezpochyby ta nejcennější z obětin, které mi byly přineseny. Obětina, kterou jsem měla ze všech nejraději. Nepozorovaně jsem si ji schovala. O samotě jsem se jí neustále zabývala, učinila jsem ji součástí svého těla, nejbližším přítelem svého ženství. Byla se mnou až do té chvíle, než jsem byla přenesena sem a provdána za boha Hubala. Jednoho dne mne vzali z mého chrámu v Táifu a strčili mne do kouta téhle tmavé krychle s nízkým stropem zvané Alláhův dům. V Táifu jsem byla šťastná, ruku jsem držela na kamenném daru, mí obdivovatelé si mne vážili. Tady jsem vedle Hubala nevýrazná, vím, že jeho uctívači mne přehlížejí. A Hubal má ještě jednu ženu, Uzzu. V létě se tulí ke mně, nachází ve mně svěžest Táifu, v mé tváři může pozorovat měsíční světlo, které jsem v dávných dobách darovala ženám v daleké zemi zvané Sýrie. A v zimě vstupuje do Uzzina klína, je přece jen oblíbenkyní Kurajšovců. Je z kusu dřeva, ale zářivá a žhnoucí jako pouštní slunce. Táif je zelený ráj, tady je temné a žhavé peklo. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi po tom zeleném údolí zvaném zahrada Hidžázu nové sídlo nepřipadalo divné. Co jiného jsem mohla očekávat od plemene Abrahámova! Navenek mne obdivují, padají přede mnou na tvář a uctívají mne. Jsem pro ně mostem mezi tímto a oním světem. Prostředkem k dosažení Alláha. Je tomu tak ale pouze navenek. Ve skutečnosti se jeden z nich, Abdulmuttalib, odpovědný za bezpečnost poutníků, kteří se mi přicházejí poklonit, už ode mne dávno odvrátil, přehlíží mne, dokonce ho moje existence znepokojuje. Vím to. Kdyby se neostýchal před poutníky, následoval
• 17 by i on Abraháma, zvolil by si jediného Boha a jemu by se klaněl. Jemu by se oddal. Tuší, že vedle Alláha, který všechno ví, vidí a slyší, nás nebude potřeba, a také že Alláh nemůže být považován za našeho otce, že ve skutečnosti nejsme jeho dcery. Ale svaté verše nebyly seslány. Dosud nebyly seslány. Ještě se nenarodil ten, jenž pravil: „A oni učinili z démonů společníky Bohu, zatímco byl to On, jenž je stvořil, a v neznalosti své vymyslili mu syny a dcery.“ Ale ve tváři jeho děda Abdulmuttaliba jako by se tyto verše již zračily. Proto se mi neklaněl, pokaždé obracel tvář k obloze, jako by cosi hledal. Stejně jako to kdysi dělal Abrahám.