Kackel i grönsakslandet Text and illustrations © Sven Nordqvist, 1990 Original edition © Bokförlaget Opal AB, 1990 Translation © Jana Chmura-Svatošová, 2021 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 Překlad této knihy byl podpořen Švédskou kulturní radou The cost of this translation was defrayed by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged ISBN 978-80-275-0574-6
Jak Fiškus sázel masovou kuličku
Sven Nordqvist Přeložila Jana Chmura-Svatošová Host Brno 2021
Svět se probudil do krásného jarního rána. V keřích i houštinách cvrlikali ptáci, lístky rašily, tráva se zelenala a na zemi i ve vzduchu poletovala, lezla a lopotila se pilná hmyzí drobotina. Povětří bylo prosyceno jemným šelestem křídel, bzukotem a zpěvem. Život se po zimě znovu rozproudil a dával o sobě patřičně vědět. Děda Pettson stál v zeleninové zahradě, pozorně si prohlížel hlínu a mnul ji v dlani.
„Nastal čas,“ prohlásil spokojeně. „Dneska můžeme konečně zasít zele ninu a vysadit brambory.“ Kocourek Fiškus pobíhal kolem něj a plašil brouky. „Jak VYSADIT?“ podivil se. „Vysadit do země. Když zasejeme do země semínka mrkve, vyrostou nám mrkve. A z každé vysazené brambory budeme mít dobrých pět, nebo i deset nových brambor.“
Kocour vzpurně pohlédl na dědu: „Já ale žádných pět ani deset nových brambor nemám rád, a mrkve už vůbec ne. Proč radši nevysadíme masové kuličky?“ „Vysadit bychom je mohli, jenže nevyrostou,“ namítl Pettson. „Zkusit se to ale může,“ prohlásil umíněně Fiškus. „Proč ne, pusť se do toho. Nejdřív ale bude potřeba půdu zrýt a uhrabat ji.“ Fiškus doběhl pro jednu z masových kuliček, které jim zbyly od včerejška. A Pettson se dal do rytí zahrádky. Uhrabal hlínu a pak do ní nasel semínka v pěkných pravidelných řádcích. Mrkev a cibuli, hrášek a fazoli. Kocourek si zasadil masovou kuličku. Co chvíli se k ní zaskočil podívat, jestli už povyrostla.
Zbýval osít jen poslední řádek, když tu se od domku ozval pronikavý kdákot: „Kokokokokokodááák, rychle všechny naklusááát! Děda ryje v zahradě!“ Během chvilky se k nim přihnaly všechny slepice a hned začaly v hlíně usilovně hrabat a hledat žížaly. „Ale nééé!“ zaúpěl Pettson. „Zapomněl jsem zavřít slepice! Huš! Tady nemáte co dělat! Všechno poničíte! Vyhrabete semínka!“
Slepice si však dědova lamentování nevšímaly. Neznaly vybranější pochoutku než žížaly a moc dobře věděly, že ve zryté zemi se mnohem snáz hledají. Byly neodbytné. Jen co se dědovi podařilo jednu odehnat, už tam byla druhá a hrabala tak zběsile, až nově zasetá semínka lítala všude kolem. Fiškus se hrdinně snažil ubránit masovou kuličku. Nepomáhalo, že na slepice křičel až do ochraptění, dál ho klovaly
do ocásku, a vtom jedna slípka kuličku z hlíny vyzobla a naráz ji slupla. „To vás mám zavřít jen kvůli tomu, že nenecháte zeleninovou zahradu na pokoji?“ hartusil Pettson. „Nasypu vám místo toho slunečnicová semínka.“ „My ale chceme žížaly,“ trvaly na svém slepice. „Tak vám zryju vlastní záhon a tam si budete moct žížaly hledat do aleluja,“ navrhl Pettson. „Pojďte se mnou.“
Pettson vešel do slepičího výběhu a vyryl tam brázdu. Slepice ale zůstaly za plotem. „Tam už nezbyla ani jediná žížala. Všechny jsme dávno vyzobaly,“ oznámila mu Popleta, která mezi svými družkami zastávala místo vrchní slepice a o všem rozhodovala. „Ale kdepák,“ lákal je Pettson, „tady je žížal habaděj. Jen pojďte hezky dovnitř a samy uvidíte.“ „Když půjdeme dovnitř, zavřeš nás tam, a už se nedostaneme ven,“ nedala se Popleta.
Pettson zaraženě mlčel, protože přesně to měl v úmyslu. „Nééé, to bych přece neudělal,“ ujišťoval je nepříliš přesvědčivě. Vtom Fiškus zahulákal z plných plic: „POZOR! JDE SEM LIŠKA!“ Do slepic jako když střelí a za zděšeného kdákání a plácání křídel se vmžiku nahrnuly do ohrady. Pettson odtamtud hbitě vyklouzl a rychle za sebou zavřel. „Kyš, kyš! Nachytaly sééé, nachytááály!“ posmíval se jim Fiškus. „To máte za to, že jste mi snědly masovou kuličku.“ „Tys nás napálil, Pettsone!“ kdákaly ublíženě slepice. „Zavřel jsi nás tu, i když jsi slíbil, že to neuděláš.“ „Jenže vy byste jinak všechno zničily,“ bránil se Pettson. „Za pár dnů vám zase otevřu. A když uvidím nějaké žížaly, dám vám je stranou.“
Sven Nordqvist (nar. 1946) je spisovatel a ilustrátor na plný úvazek už od osmdesátých let, kdy díky příběhu Dort pro Fiškuse (česky Host 2020) přišel na svět stařík Pettson se srdcem malého rošťáka a jeho nestárnoucí kocourek — a tihle dva dnes okouzlují už několikátou generaci čtenářů. Knížky ze série o Pettsonovi a Fiškusovi byly přeloženy do neuvěřitelných pětapadesáti jazyků a celkem se prodalo přes patnáct milionů výtisků. Vítejte ve světě fantazie, ve kterém je možné všechno a který děti (a nejen ony!) milují. V květináči na okně rostou houby, mezi cedníky v kuchyni visí brýle, v kůlně na šňůře se suší miniaturní fusekle, na louži pod okapem si kdosi vybudoval molo pro lodičku, zatímco Pettsonův dům obrůstají maliny o velikosti melounů.