Tuppens minut
Text and illustrations © Sven Nordqvist, 1996
The original publishing house: Bokförlaget Opal AB , Stockholm
Translation © Jana Chmura‑Svatošová, 2023
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2023
Překlad této knihy byl podpořen Švédskou kulturní radou
The cost of this translation was supported by a subsidy from the Swedish Arts Council, gratefully acknowledged
ISBN 978 80 275 1434 2
Děda Pettson bydlel v malém domku se zahrádkou, dřevníkem a truhlářskou dílnou, ke kterému ještě patřil kurník s deseti slepicemi. Když kocourek Fiš kus právě neměl nic
lepšího na práci, rád se se slípkami škádlil. A to se pak po dvoře proháněli a vyváděli skopičiny. Slepice byly totiž hned po Pettsonovi Fiškusovy nejlepší kamarádky.
Jednoho dne přinesl Pettson domů kartonovou krabici. Vešel s ní do slepičího výběhu a rychle za sebou zase zavřel.
„Ty raději zůstaň venku, Fiškusi,“ nařídil kocourkovi děda.
Otevřel krabici a v tu chvíli z ní s mohutným pleskáním křídel vylétlo cosi velkého a hnědého.
„Pomóóóc, sůva!“ zahalekal vyděšeně Fiškus.
„Ale houby sůva, koukni, vždyť je to kohout,“ uklidňoval ho Pettson. „Bude u nás ode dneška bydlet.“
Kohout přistál v rohu slepičího výběhu a podezíravě se kolem sebe rozhlížel.
„Bydlet? To bych teda rád věděl proč. Nemáme snad drůbeže dost?“ brblal Fiškus.
„Říkal jsem si, že by bylo škoda, kdyby skončil u Gustavssona na pekáči, tak jsem ho radši vzal k nám,“ vysvětloval děda. „Uvidíš, že z něj slepice budou úplně paf.“
Ale to už se k nim všechny slípky zvědavě přihnaly, aby se podí valy, co se to tam děje zajímavého.
„Holky, ko‑ko‑koukněte! Dostaly jsme ko‑ko‑kohouta! Ááách, ten je ko‑ko‑kouzelný!“ kvokaly jedna přes druhou. „No ko‑ko ‑konečně, už bylo, Pettsone, načase! Ko‑ko‑kohouta jsme zrovna nutně potřebovaly!“
Fiškus po slepicích nakvašeně loupl očima. „Potřebovaly? A na co? Kohout je přece úplně na nic. Za celý svůj život jsem kohouta nepotřeboval ani jedinou vteřinu!“
„Pravda, ty jistě ne,“ připustil Pettson. „Ale tyhle pople tené tetky potřebují někoho, kdo by je ohlídal.“
„Tss!“ nafrněla se Popleta. „Jestli je tu někdo popletený, tak leda ty, Pettsone. A navíc, o to tady vůbec, ale vůůůbec nejde.“
A vtom kohout poprvé zakokrhal. Vyloudil z hrdla silné, nádherné zakokrhání, tedy alespoň podle mínění slepic a dědy Pettsona. Zato Fiškusovi připadalo, jako by se mu ten příšerný pazvuk zařízl až do morku kostí.
„To bylo ale prvotřídní zakokrhání,“ pochva loval si Pettson. „Myslím, že by se měl jmenovat Jussi po věhlasném zpěváku Jussim Björlingovi.“
„A já zas myslím, že by se neměl jmenovat vůbec nijak,“ prohlásil Fiškus vzpurně.
Slepice odměnily kohouta nadšeným potles kem a obdivně se kolem něj namačkaly. Kohout
se tím cítil polichocen, vypnul hruď, natáhl krk a zakokrhal ještě jednou.
„Jak je elegantní, když se tak před slepicemi vy píná a naparuje,“ pronesl nadšeně Pettson. „Marná sláva, nadarmo se neříká hrdý jako kohout.“
„Pfff! Elegantní! Ten zrovna!“ ucedil Fiškus. „Podle mě vypadá směšně. Vždyť se při chůzi natahuje do výšky.
Takhle přece drůbež ne chodí. Doufám, že se při tom aspoň přetrhne vejpůl.“
Kohout znovu zakokrhal.
„Pettsone, tak řekni mu něco!“ hud roval Fiškus. „Kdo má to vřískání po slouchat! Nebo snad budeme odteďka žít v takovém kraválu?“
„Však si brzo zvykneš,“ odpověděl Pettson. „Podle mě je milé občas si po slechnout nějaké to zakokrhání. Jinak by tu bylo takové smutné ticho.“
Namíchnutý Fiškus nevraživě sledo val, jak slepice za kohoutem obdivně povlávají všude, kam se jen hne. Ťukal zobákem do země a ukazoval jim, kde najdou potravu. Jako by snad byly slepé, nebo co! Občas kohout ťukl do země i v místě, kde nic k snědku nebylo.
Ovšem slepice byly vděčné byť za sebe menší kokrháčovu pozornost.
„Vidíš, jak je vodí za nos?“ sykl Fiškus na Pettsona. „Vždyť tam k jídlu nic není! No jo, to jsou celí kohouti, nedá se jim věřit!“
„Jak můžeš vědět, jací jsou kohouti? Pokud se nepletu, ještě nikdy jsi žádného nepotkal.“
„To ví přece každý, co je to za vykutálenou čeládku,“ bručel kocour.
Uběhlo několik dnů. Ale Fiškuse už nic netěšilo. Ode dne, kdy na dvorek přibyl kohout, se podle kocourkova mínění všechno změnilo. Slepice najednou ani za mák nebavilo si s ním hrát, ačkoliv se snažil vymýšlet takové bezvadné hry.
Jako když chtěl například pomoct Bub lině s létáním. Přes polínko položil plaňku
jako houpačku a na jeden konec narafi čil půl krajíčku chleba se salámem. Pak honem vylezl na strom, který se nad jeho vynálezem skláněl. A jakmile se Bublina postavila na plaňku, aby si na té lahůdce pochutnala, seskočil Fiškus na opačný ko nec, takže to slípku katapultovalo několik metrů do vzduchu.
Podle Fiškuse to byla náramná zábava. Bublina tak vysoko ještě nikdy předtím neletěla. Měla by být radostí bez sebe, jenže kdepak. A určitě za tím vězel ten zpropadený kohout. Kdyby se nepřiřítil a nezačal Fiškusovi nadávat a vyhánět ho, jistě by se mohla smíchy potrhat. A takhle to bylo pořád. Jen co se Fiš kus přiblížil, už tam byl kohout a snažil se ho vystrnadit. A slepice ani nemukly, ani slůvkem se kocourka nezastaly,
ba právě naopak. Ale teď už to nebyla legrace, jako když předtím slepice proháněl po dvoře. Kohout by Fiškuse jistojistě pořádně klovl, kdyby kocou rek včas neuskočil. A to by tedy žádná švanda nebyla.
Sven Nordqvist (nar. 1946) je spisovatel a ilustrátor na plný úvazek už od osmdesátých let, kdy díky příběhu Dort pro Fiškuse (česky Host 2020) přišel na svět děda Pettson se srdcem malého rošťáka a jeho nestárnoucí kocourek — a tihle dva dnes okouzlují už několikátou generaci čtenářů. Knížky ze série o Pettsonovi a Fiškusovi byly přeloženy do neuvěřitelných pětapadesáti jazyků a celkem se prodalo přes patnáct milionů výtisků.
Vítejte ve světě fantazie, ve kterém je možné všechno a který děti (a nejen ony!) milují. V květináči na okně rostou houby, mezi cedníky v kuchyni visí brýle, v kůlně na šňůře se suší miniaturní fusekle, na louži pod okapem si kdosi vybudoval molo pro lodičku, zatímco Pettsonův dům obrůstají maliny o velikosti melounů.
Foto © Danne Eriksson