Petr Hruška: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc – ukázka

TVÁŘE ČESKÉ LITERATURY

PETR HRUŠKA

NĚKDE TADY Český básník Karel Šiktanc

BRNO 2010

4| Recenzovali: Jiří Brabec a Vladimír Karfík

Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Publikace vznikla v rámci grantového projektu GAČR 405/06/0972 a výzkumného záměru AV0290560517 © Petr Hruška, 2010 Photo © Pavel Vácha — přední strana obálky a s. 9, 342, Petr Kotyk — s. 285, Pavel Nešleha — s. 330, 331, Jan Němec — s. 255, 3. a 4. strana obálky, ostatní fotografie archiv Karla Šiktance © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7294-377-7

|5

…pohnout, ne přesvědčit.

J. L. BORGES

|7

Na úvod

Bude to psaní o poezii, takže marnost. Bude to psaní o silné poezii, takže dvakrát marnost. Jenomže moc lákavá. Jít po řeči, po zvláštním, nesamozřejmém příběhu slova a řeči, kterým se dílo Karla Šiktance postupně stalo. A zachytit z něj alespoň úryvek vzkazu, který se v něm zdá být uložen.

Je to dlouhý a dobrodružný příběh. Slovo v něm nebude hned na počátku. Bude se rodit z prefabrikátu, který se sám za něj bude vydávat. Přijde na svět podvyživené a bezejmenné, bude hledat oporu. Pak bude sílit i slábnout. Začne se lekat samo sebe. Ponese si svou vinu i víru. Zahlédne v sobě strašnou hloubku, zděděné obsahy i pokušení elegance. Vymění halas za hlas, nabude svou vlastní znělost a vzápětí o ni přijde, bude zatraceno a získá tím na síle i kráse. Přečká násilné zamlčení a dobrovolně vyhledá smlčenost.

Naučí se moci kletby i moci zaříkadla. Naučí se vyslovování vlastních tich.

Nemohu se ubránit dojmu, že na příběhu díla Karla Šiktance je nějak zvlášť dobře patrné celé to poválečné půlstoletí i s přesahem do nového milénia. Jako by jeho poezie byla své době vždy kromobyčejně oddaná a vpíjela její reál i atmosféru tak, že zpětně máme před sebou — s nadsázkou řečeno — jakési malé české dějiny. S hluchým nadšením padesátých let, úzkostným napřimováním se v letech šedesátých, vzdorem nicotě normalizačních nečasů, nadějí i trnutím let devadesátých a dryáčnickým povykem současnosti. A jistě máme před sebou — bez nadsázky řečeno — silný příběh lidský, s těžkými omyly, neutuchající vůlí k činu, zoufalstvím

8|

z bezmoci, statečným trváním na lidské důstojnosti, s nadějí pašovanou skrze všechen běs.

Bude to příběh slova a řeči v jedenácti kapitolách, od Tobě, živote! přes Tanec smrti až k Vážné známosti. Postupně se v něm objeví nejenom všechny autorovy dosavadní sbírky básní, ale i knihy jeho pohádek a literární časopisy, které měly na básníka v různých obdobích podstatný vliv. Objeví-li se v nich i cosi obecnějšího, směřujícího snad k povaze poezie samotné, je to, přiznávám, můj záměr. Možná se v nich vedle interpretačních analýz, literárněhistorických hypotéz a náčrtů syntéz objeví také čistá osobní radost z četby. Za to se neomlouvám. Bude to přece o silné poezii.

Petr Hruška

|9

10 |

| 11

KAPITOLA PRVNÍ / Na počátku nebylo slovo Tobě, živote! (1951) Pochodeň jara (1954)

Na počátku nebylo skutečné básnické slovo... Jen jeho nápodoba ve verších, psaných pod vlivem mládežnické budovatelské normy první poloviny padesátých let. Cesta Karla Šiktance za osobitou básnickou řečí, za skutečným básnickým vzkazem a jazykem, jenž se postupně stal jedním z nejsvébytnějších a nejpůsobivějších v celé české poezii druhé poloviny dvacátého století i v letech následujících, začíná v nejzazším svém možném bodě: v padesátých letech, v ne-řeči a ne-jazyku fráze, hesla, v přemrštěně velikých obecných pojmech, postrádajících důvěryhodný obsah. A snad právě skutečnost, že mladičký básník podlehl svodům ideologických přednastavení, která zaškrtila možnost poezie v samém počátku, snad právě tato skutečnost ne-řeči vedla posléze k silnému vnitřnímu otřesu, jenž se nadále výrazně podílel na formování autorovy pozdější poetiky, na výběru jeho témat, mezi nimiž právě živá, opravdová řeč a slovo, jejich neustálé hledání a ohrožení, bude natrvalo sehrávat velmi podstatnou roli.

Jako by pro Šiktance bylo zvlášť důležité, že si sám dobrovolně vyzkoušel tu hrůzu prázdných slov a jejich hemživého množení, jako by i proto šel svým pozdějším veršům sám tak „po krku“. Jako by celý další básnický život už ho pak varovala „Vyřídilka/ ta němá sestra Řeči“, jak jednou napíše…

HLASEM MILIONU

První dvě Šiktancovy sbírky dost přesně odpovídají podobě, která byla oficiálně vydávané poezii v první polovině padesátých let

12 |

vymezena. Rozhodujícím kritériem pro vydání bylo tehdy ideové a ideologické vyznění básně a její „srozumitelnost“, neboť básník svůj text odevzdával k „užívání“ tzv. lidovým vrstvám. Teprve přijetí těmito vrstvami (ovšemže kontrolované stranickými zástupci a dohlížiteli) ospravedlňovalo veřejnou existenci básně i básníka. Šlo vlastně o absurdní snahu naplnit princip socialistického znárodnění i v té výsostně subjektivní oblasti: slovo se stává podle těchto představ básnickým teprve v momentě, kdy je přebráno a přijato jako společný majetek všech, jako kolektivní nástroj k budování a obraně socialismu. Tento pokus o znárodnění jazyka musel ovšem nutně vést k neobyčejné deformaci poezie, ke strašlivému násilnému zjednodušení básnického vidění. Slovo-nástroj, slovo-zbraň muselo sloužit spolehlivě, muselo „střílet přímo“. Bylo zbaveno všeho rušivého, svých obsahových složitostí, nejednoznačností, celé své tajemné povahy a enigmatických významů. Řeč měla nadále prostě patřit zástupům, masám, tak jako továrny či pole, a básníci ji vskutku odevzdávali v jakémsi kolektivizačním procesu, v němž měly být rozorány všechny subjektivní meze a vytvořeny přehledné, nedozírné lány obecnosti.

Je obtížné vyčerpávajícím způsobem zodpovědět, v čem všem spočívaly příčiny mohutné budovatelské euforie, jíž na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let tak vášnivě a hluboce propadla velká část společnosti i se svými básníky. Nesmírná úleva z konce druhé světové války zde hrála jistě důležitou roli. Nadšení se tak snadno přelévalo do dalšího nadšení a do touhy po změnách, které by jednou provždy, definitivně uspořádaly svět. Bylo zde sugestivní kouzlo jednoduchosti, čitelnosti a srozumitelnosti, které uprostřed složitého a zmateného světa slibovala komunistická idea o „všem pro všechny“. Tak strašně se tehdy chtělo rozumět, jednou provždy, celému světu… Strhující byl jistě davový pocit společného názoru, představa, že člověk není sám — ve světě ani ve svém přesvědčení.

A také atmosféra, v níž jeden utvrzoval druhého o společně správném vidění skutečnosti. A stejně strhující byl patrně pocit nového počátku, jako by samotným koncem války automaticky nastával bod nula, v němž je potřeba začít prostě jinak, nově, lépe.

Prvních patnáct poválečných let v české literatuře, nejčitelněji právě v poezii, působí také silným dojmem znovu probuzeného národněobrozeneckého ducha v deformované podobě. Jako by tento duch v české kultuře odnepaměti dřímal coby jedna z jejích nejvlastnějších součástí a jako by se znovu (a rád) probouzel

| 13

v historických situacích, podobných té z padesátých let… To potom čeští básníci houfně odkládají zaujatost složitým vnitřním světem, svou individualitu, svou pracně nabývanou originalitu výrazu i jazykovou náročnost, všechnu svou hrdou i potrhlou samotu, aby se plně mohli odevzdat do služeb národa, pilně mluvit jeho slovy, skládat mu písničky k tanci i k pochodu. Ostatně češství, slovanství, mateřština, národ patří v poválečné době (jistě pochopitelně) k vzývaným hodnotám a na národní strunu se tak dobře a tak snadno hrálo i po únoru roku 1948. Antonín Brousek v doslovu ke své knize Podivuhodní kouzelníci s podtitulem Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–55 upozorňuje na příznakovost termínu znárodnění, kterým tehdy pojmenovali čeští komunisté to, co se jinde označovalo jako vyvlastnění nebo zestátnění. Snad to tak je, že v českém básníkovi už je odedávna ukryta výzva i pokušení stát se čas od času národním obrozencem, mluvčím lidu, jeho vychovatelem a průvodcem. A možná se takovému pokušení podléhá tak snadno i proto, že každý básník (a to všude a ve všech dobách) je koneckonců provázen věčnou pochybou a nejistotou, jaký smysl má jeho počínání, jaký dopad mohou mít jeho slova a jaký význam se skrývá v té podivné, nepoužitelné „ne-věci“, kterou je báseň. Z tribuny, pod níž jsou shromážděni ti, kdo po básníkovi opakují, se může — alespoň na chvíli — jevit ta odvěká tíha a tíseň poněkud snesitelnější.

Snažit se obecně pochopit období, jako jsou padesátá léta dvacátého století v české historii, je jistě velmi důležité, stejně jako beze zbytku nemožné. To období je jen zdánlivě jednoduché a bude patrně vždy provokovat ke znovuzhodnocení jeho účastníky, stejně tak jako pozdější historiky, uměnovědce, sociology i kohokoliv dalšího, kdo se odhodlá zabývat obecnými rysy lidské povahy. Záhad je tu více, nejenom ta, o níž se zmiňuje Brousek: „Jak mohlo dojít v době historicky tak kratičké k tak frapantnímu hromadnému zglajchšaltování, k takovému setření jakýchkoliv výraznějších individuálních autorských rukopisů. Jak mohlo dojít k tak abruptnímu a houfnému poklesu střední umělecké úrovně, spojenému s všeobecným návratem k výrazovým prostředkům a poetikám historicky dávno překonaným.“1 Jistě je potřeba přihlížet k individuálním lidským osudům, subjektivním příčinám a vlivům. Jistě se případ od případu budou lišit stejně tak motivace jako následky.

1 Antonín Brousek: Podivuhodní kouzelníci. London, Purley, Surrey 1987, s. 234.

14 |

Jistě je potřeba uvažovat také o rysech kolektivních, o vlivech dějinných, obecných. Možná, že lidská společnost jako taková mívá čas od času své „manické fáze“, v nichž je ochotna snadněji obětovat svou sebezáchovnou složitou rozrůzněnost a podlehnout zjednodušujícím euforickým vizím, „řešením světa“, srážet se k sobě i tou nejbanálnější vzájemností, určovanou kultem, módou nebo povelem…

Podíváme-li se například na názvy básnických sbírek, které v té době v čerstvě zestátněných nakladatelstvích vycházely, přímo bije do očí jejich podobnost. Nechme pro výmluvnost pouze ležet vedle sebe některé z nich: Horkým srdcem, Horoucí zpěvy, Milostný nápěv, Hudba života, Hvězda života, Z lásky k životu, Ve jménu života, Za život, Krásná láska, Veliká láska, Slova lásky, Vyznání lásky, Čas lásky a boje, Píseň o lásce a nenávisti, Neskončil náš boj, Pro radost, Radost na zemi, Chvalte tuto zemi, To jsi ty, země, Máj země, Píseň velikého jara, Jarní země, České jaro 1952, V zákopech míru, Zpěv míru, Atomový mír, Mladost světa, Pryč, starý světe, Hodinu do svítání, Úsvit, S východem slunce, Slunečný den, Za sluncem, Světlo, Město světla, Rozsvícená okna… Titul knihy je ovšemže věc velepodstatná a citlivá, většina autorů by jistě přiznala, kolik tvůrčích sil právě nalezení přiléhavého názvu stojí — právě proto, že má jít o jméno konkrétního díla, a tedy o cosi svébytného, jedinečného, identifikačního. V padesátých letech se však nové sbírky prakticky nedají rozeznat a zapamatovat ani podle titulu, který je pouhou nesčetnou variací několika stejných slov. Lze to jistě vysvětlit nedostatečnou invencí nebo poslušným naplněním předepsaných norem. Musí nás ovšem napadnout, zda se nejedná ještě o cosi jiného — totiž o dobrovolné přijetí podobnosti, ba o jakousi vášnivou posedlost stejností, která patřila k „psychologii doby“ a byla i v poezii vnímána jako úspěch, nikoliv jako selhání.

MILUJI

Věci socialismu přímočaře poskytovali své verše nejenom noví debutanti, ale i mnozí starší autoři, mající za sebou bohaté, složité a vyhraněné básnické dílo z předchozích období — Vítězslav Nezval, Vilém Závada, Konstantin Biebl, Oldřich Mikulášek, Josef Kainar a další. Při vstupu Karla Šiktance do světa básnické publicity stál Jaroslav Seifert, kterého zanedlouho ovšem čekalo ideologické

| 15

účtování nových kulturních politiků s jeho Písní o Viktorce.

Seifert měl ale odedávna smysl „pro poezii zpívanou chvatně do rotaček“2 a v deníku Práce, kde tehdy působil jako kulturní redaktor, hojně uveřejňoval básně, psané často u příležitosti různých slavnostních událostí, výročí apod. V sobotním vydání 6. března 1948 zde vyšla první Šiktancova báseň. Stalo se tak den nato, co Seifertovi mladičký adept poezie několik svých První Šiktancova tištěná báseň textů osobně v redakci poněkud roztřesenou rukou předal. Text se jmenoval „Sokolovo“ a byl psán k pátému výročí známé válečné události, v níž první československý prapor dokázal odolat invazi německých tanků ve stejnojmenné ukrajinské vesnici.

Postupně pak v deníku následovaly další básně, vesměs již s mnohem obyčejnějšími náměty, jak napovídají už jejich názvy: „Každodenní“, „Předvánoční“, „Truhláři“… Mladý autor zde od následujícího roku publikoval také svoje první kratičké reportáže i překlady poezie z ruštiny (Marie Komissarová). Sám Seifert o dva roky později inicioval také vydání Šiktancova knižního debutu Tobě, živote!: „Je to takových dobrých pětapadesát let, co mě — externistu — zavolal do kulturní redakce deníku Mladá fronta pan doktor A. M. Píša coby editor řady poezie KLÍN, vydávané tehdy nakladatelstvím Práce, a požádal mě o knihu básní. Všichni kolem v té místnosti strnuli v užaslém pozoru. Co jsem dělal já, ani nevím. Pan doktor mi ještě vysvětloval, že mě doporučuje Jaroslav Seifert, u kterého v deníku Práce tisknu tu a tam už víc než rok svoje verše. To už celá kultura Mladé fronty hlasitě povykovala. A hrnuli jsme se dolů do Panské to zapít. Po letech jsem Jaroslavu Seifertovi připomínal tenhle hřích na české poezii. Nejdřív mi otisknul první báseň — a pak ještě doporučil Tobě, živote!, mou první knihu. Tehdy už jsme oba dobře věděli, že k velké pýše tahle prvotina není.“3 2 -s [Jaroslav Seifert]: „Sbohem poezie“. Ranní noviny 29. 9. 1937.

3 Karel Šiktanc: „Cesta k první knížce“ (anketní odpověď). Host 2007, č. 1, s. 17.

16 |

Karel Šiktanc za studií na učitelském ústavu (v prostřední řadě třetí zleva)

Ona zmiňovaná první báseň vychází v době, kdy Šiktanc studuje druhým rokem na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a zeměpis, poté, co absolvoval Amerlingův učitelský ústav v Praze. V té době však začíná váhat, zda učitelství je to, co mu k srdci přirůstá nejblíže. Ozývá se v něm psavý duch novinářský, chuť pobývat vprostřed dění, vyhledávat události a zaznamenávat je. Tyto reportážní tendence se v následujících letech projeví (i v poezii) a vyústí nakonec také do dvou knih reportáží, které vytvoří společně s Jiřím Šotolou na samém počátku šedesátých let.

Pro literaturu a poezii Šiktanc horoval už na základní škole. Dědečkova knihovna vábila stejně silně jako jeho třešňový sad. A dědovo zaujetí pro knihy, jež chodívali — často pěšky! — z Hřebče spolu nakupovat do pražských knihkupectví a antikvariátů, se na chlapce snadno přelévalo („Děda byl pro mě něco jako pámbu.“).4 Ve dvanácti přijde první báseň, o jabloňovém stromě… Pak vyhraná soutěž o nejlepší básničku na téma Praha, vypsaná časopisem Český domov. Na střední škole dokázal jeho pozornost zaujmout charismatický učitel češtiny Jaroslav Holubář. To už mladý Šiktanc básnil horečnatě, zajímal se však nejen o psaní, ale také 4 Řeč neřeč (rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem). Praha, Karolinum

2007, s. 11.

| 17

Výmluvný frontispis Šiktancova debutu

o „vyslovování“ poezie a spoluzaložil za tímto účelem recitační soubor. Starost o to, jak poezie zní, jaké v sobě nese mocnosti zvukové, se stane trvalou a nesmírně podstatnou pro pozdější dílo. Na univerzitě zase došlo ke šťastnému setkání s profesorem Felixem Vodičkou. Básníkova úcta k tomuto literárnímu vědci a pedagogovi se stala celoživotní, Vodička patřil až do své smrti k důležitým a inspirativním průvodcům na Šiktancově tvůrčí cestě. Leč ani tato okolnost jej nedokázala na škole udržet. Učitelem se nikdy nestal, školu opustil ve třetím ročníku („Jsem na to příliš nervózní. A vznětlivý.

A málo trpělivý.“).5 Čekala na něj kulturní rubrika deníku Mladá fronta a vojna. Debutu se básník dočkal už jako redaktor vysílání Armádního rozhlasu, kde nakonec zůstane pracovat po celá dlouhá, vlekoucí se padesátá léta.

Mnohé, co charakterizuje celou sbírku Tobě, živote!, lze vyčíst již ze samotného názvu. Ano, půjde zde o velká gesta a o velká slova.

O sám život, který však zůstane uzavřen právě ve všeobsažnosti (a tím paradoxně i bezobsažnosti) velkého pojmu. A půjde o něj celou dobu v té apelativní podobě, která je již v názvu přítomna užitím dedikačního třetího pádu: tobě, živote! Bude to přímé, rétorické obracení se k lidu a světu, bude to jedna apostrofa za druhou, četné 5 Tamtéž, s. 16.

18 |

Básníkův otec (dole stojící) pracoval na železnici

dedikace, četná vyzvání, bude to mladicky smělé a soudružsky tykající. A bude to patřičně dobově hlasité a proklamativní, jak napovídá vykřičník, jímž je název sbírky opatřen (obecně vzato — už dlouho nebylo v české poezii tolik vykřičníků jako v tomto desetiletí). Ten název také přesně charakterizuje základní a typický mluvní postoj, který autor explicitně zaujímá ve svých raných textech (především z prvních třech sbírek) a kterým je vyznání. Jakkoliv se i zde občas objeví verš bojovný, verš nesmiřitelného odsudku kapitalistického nepřítele, verš didaktický, napomínající a napovídající, přece je pozice mluvčího u debutujícího Šiktance založena dominantně v intimitě vlastní citové zpovědi. Báseň v drtivé většině má podobu přímého a upřímného vyznání „kladných“ citů — radosti, nadšení, lásky, přesvědčení, vděku apod. Ostatně už první skladba debutu, označená jako předzpěv, nese název „Miluji…“ a je výčtem toho, co básník zahrnuje svojí láskou, od reprezentantů různých dělnických a rolnických profesí přes sovětský lid po rodnou zemi: „miluji k smrti slovanský svůj stát…/ Miluji zemi, v které žijem spolu/ rok devatenáct set padesát.“6 Jinde se autor přímo strachuje, že „pro každé lásky vyznání/ má málo veršů moje sloka“,7 6 Karel Šiktanc: Tobě, živote!, Praha, Práce 1951, s. 14.

7 Tamtéž, s. 25.

| 19

v básni „Prvomájová“ tvoří úhrn posledních veršů jednotlivých slok až jakýsi citový program: „vyzpívat s lidmi radost pod oblaka! /…/ vyzpívat s lidmi slova prostých díků! /…/ vyzpívat s lidmi štěstí do ulice! /…/ vyzpívat s lidmi víru v život nový! /…/ vyzpívat s lidmi odhodlání k boji! /…/ vyzpívat s lidmi lásku k této zemi!“8 Příznačné je, že v recenzi Z. K. Slabého (jediná recenze prvotiny) byla chválena Šiktancova citovost, zatímco v recenzi druhé sbírky od Jaroslava Janů z roku 1955 už byla vyčítána přecitlivělost a konstatováno, že „Šiktancovu prvotinu tedy možno posuzovat spíš jen jako dokument než jako uvědomělou již tvorbu“.9 Celá sbírka, stejně jako ty ostatní oficiálně vydávané na počátku padesátých let, doslova přetéká nadšením a radostností z nových společenských perspektiv. Také mladičký Šiktanc zažíval opojení, jaké zažívá ten, kdo bezelstně uvěřil. I před ním se socialismus prostíral jako šťastná budoucnost, která přinese mír, všesměrný rozvoj a sociální spravedlnost. Nepochybně zde sehrály svou roli některé životní skutečnosti z dětství — především určitý proletářský pocit. Hmotné poměry Šiktancových rodičů nebyly příliš jednoduché. Otec pracoval v dělnických profesích, byl vyučen truhlářem, ale protože v tomto řemesle nebyla práce, stal se železničním zřízencem v kladenských ocelárnách. Matka zůstávala v domácnosti. Kontrastu majetnosti a chudoby byl chlapec odmala vystaven: „Ve vesnici bylo pár bohatých sedláků. Žádní kulaci, ale fouňové to byli taky pěkní. Když jsem viděl za okupace, jak dobrák táta schovává sedlákovi mouku a mák, za což ho mohli nadlouho zavřít, a sedlák mu za to sotva poděkoval, začínalo se ve mně hýbat pomyšlení na větší spravedlnost.“10 V básni „Dětství“ pak najdeme tyto verše: My děti z rodin dělnických, my život tolik milovali!

Však pro svou lásku k životu my uměli i nenávidět: to stávali jsme u plotů a přemýšleli o své bídě, 8 Tamtéž, s. 43 a 44.

9 Jaroslav Janů: „Lyrika Karla Šiktance“. Literární noviny 1955, č. 15, s. 6.

10 „Raději lezu do hospod“ (interview s K. Š. vedl Jiří Rulf). Reflex 1993, č. 51, s. 23.

20 |

když jiné děti do dálky si jely v bílém jako loutky a my měli jen píšťalky, co voní vrbovými proutky…11 Na dospívajícího Šiktance měl mimořádně intenzivní vliv také prožitek druhé světové války, zejména lidická tragédie, které byl takřka očitým svědkem. Hřebeč, malá středočeská vesnička, kde se narodil a kde prožil své dětství, s Lidicemi přímo sousedí. To, co se odehrálo v červnu dvaačtyřicátého roku uprostřed utěšeně zvlněné venkovské krajiny Šiktancova klukovského věku, stane se pro básníka skutečným osudovým poznamenáním. Takto sám po letech komentuje svůj křestní list: „Je sepsán 15. března roku 1942 na faře v Lidicích. Která přesně za 87 dní sejde ze světa, stejně jako kostel a hřbitov a majetky a ves. Dívali jsme se na to v hrůze z buštěhradské silnice. A ten pan farář, Josef Štemberka, je ten, co nás učil náboženství. Co měl tak strašně tlusté podražené boty, protože chodil po všech školách pěšky a cestou do Hřebče a do Makotřas a do Bělok je brzy ošlapal. Co mohl ještě žít, jak mu to nabízeli. A radši umřel s Lidickými. Tohle je křestní a rodný list na celý život.“12 Téma, motiv, obraz a jméno Lidice už Šiktance neopustí. Stane se stigmatem. Potkáme je ve všech obdobích jeho tvorby, v raných i pozdních sbírkách jako vlastní ztělesnění neuchopitelné hrůzy, násilí a smrti. A její takřka sousedské blízkosti. Toho „o fous minutí“. To všechno zůstane odkázáno jako dědictví navždy bolavé paměti, v níž je uchována strašlivá velikost a strašlivá blízkost této události… Silně prožívaná úleva z konce války a euforie míru, oslňující jako každá euforie, jistě napomáhaly chuti dvacetiletého uvěřit v nový společenský systém, který se mimo jiné prezentoval a proklamoval právě jako zosobnění protektorátního odboje i jako strážce a pojistka onoho míru na věčné časy. Takže vděk sovětské armádě — osvoboditelce nebo hrdinský život a smrt Julia Fučíka patří k nezbytným tématům, zastoupeným také v obou prvních Šiktancových knížkách.

A byla tu ovšemže také ona zásadní neinformovanost. Nedostatek objektivních faktů o tom, co se stalo v únoru 1948, o tom, jak „zavádění socialismu“ ve skutečnosti probíhá, jaké s sebou nese temné 11 Tobě, živote!, cit. d., s. 38 a 39.

12 Řeč neřeč, cit. d., s. 10.

| 21

důsledky… Neboť tato fakta byla vládnoucími silami ve společnosti důsledně tajena nebo hrubě zkreslována. Nedočkaví debutanti netušili, že ve stejnou dobu, kdy tak závratně snadno vydávají své prvotiny, pracuje například tzv. kulturní politika intenzivně na tom, aby řada básníků provždy vymizela ze společné paměti, neboť i paměť měla být do značné míry znárodněna. Po letech se Šiktanc hořce ohlíží: „Ano, to hrozné, ta pozdní velká hanba je v tom, že jsme to tenkrát nevěděli. Ač jsem třeba měl v knihovně Zahradníčkovy verše.“13 A jistě tu bylo i ono mámivé kouzlo chóru, psychóza nadšení a odhodlání vidět svět podle snu — to pak nedovolovalo všímat si existujících varovných indicií a domýšlet pravé pozadí společenských událostí. Když bude mnohem později Karel Šiktanc potěžkávat hrůzu komunistické normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, která mu „odebrala hlas“, poctivě se k počátkům padesátých let vrátí: „Žes nemohl publikovat, ani cestovat, ani se ozvat na jakoukoliv dennodenní lež a nespravedlnost, že tě otravovali výslechy a návštěvami i na chvilku skřípli, bylo zlé — ale v tom ta bída nebyla: ta krutost asi vězela mnohem spíš v její délce (dvacet let je pro člověka třetina života) a pak v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí celé hrozivé nahoty moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nastolovat a stvrzovat, které jsme se sice sem tam vztekle a čím dál víc cukali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům.

Ano, délka toho marasmu a tahle veliká osobní zmýlená takhle na kraji života byly, myslím, pro mě a pro mnohé mé přátele nad všecky zákazy a ústrky a nehoráznosti. Jistě, zněly k tomu v nás doprovodem i desítky pravdivých verzí o mladé naivitě, o sociální danosti, o nevzdělanosti, o sousedních Lidicích ve čtrnácti letech, o osvobození Rudou armádou v sedmnácti atd. atd. Ale Červenka někde říká: ,Za prvé v týchž okolnostech žili lidé, kteří odolali. A za druhé člověk není od toho, aby podléhal dobovým determinacím, ale aby se jim vymykal; takže nese odpovědnost i za to, že to nesvedl.‘“14

13 Tamtéž, s. 61.

14 Tamtéž, s. 97 a 98.