Katarína Millová: Psychologie celoživotního vývoje – ukázka

ISBN 978-80-7294-699-0 Cena 189 Kč

Psychologie_obalka_FINAL.indd 1

PSYCHOLOGIE CELOŽIVOTNÍHO VÝVOJE DO MODERNÍCH TEORIÍ

KATARÍNA MILLOVÁ

Vývoj člověka se neomezuje pouze na dětství nebo dospívání. Lidé se mění a vyvíjejí v průběhu celého života. Tato monografie se zabývá různými teoriemi, které se snaží popsat a vysvětlit tyto změny, objevující se od narození až po smrt. Nezaměřuje se však pouze na vývojovou psychologii, ale uvažuje o celoživotním vývoji i v širších, například makrosociálních, souvislostech (změny v sociálním a historickém kontextu). Teoretické poznatky jsou podpořeny aplikací do vlastního výzkumu dlouhodobého vývoje člověka. V současnosti jde o jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících oblastí psychologie, která si určitě zaslouží pozornost nejenom z řad odborníků a studentů psychologie, ale i příbuzných oborů. Kniha se snaží alespoň částečně pokrýt současný nedostatek domácí i překladové literatury k této tematice.

PSYCHOLOGIE CELOŽIVOTNÍHO VÝVOJE

Katarína Millová

H ST 8.11.2012 13:26:13

H ST

Psychologie_sazba.indd 1

9.11.2012 13:42:02

Psychologie_sazba.indd 2

9.11.2012 13:42:02

PSYCHOLOGICKÝ ÚSTAV AKADEMIE VĚD ČR

Katarína Millová

PSYCHOLOGIE CELOŽIVOTNÍHO VÝVOJE UVEDENÍ DO MODERNÍCH TEORIÍ

BRNO 2012

Psychologie_sazba.indd 3

9.11.2012 13:42:02

Vydání knihy bylo podpořeno grantem č. P407/10/2410 GA ČR „Longitudinální studium optimálního vývoje: potenciál pražské a brněnské studie celoživotního vývoje člověka“ a dlouhodobým koncepčním rozvojem výzkumné organizace RVO: 68081740.

Odborní recenzenti: Prof. PhDr. Alena Plháková, CSc. Prof. PhDr. Josef Švancara, CSc. © Katarína Millová, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7294-699-0

Psychologie_sazba.indd 4

9.11.2012 13:42:02

OBSAH

ÚVOD .......................................................................................7

1 / ROZDĚLENÍ MODERNÍCH TEORIÍ CELOŽIVOTNÍHO VÝVOJE .....................................................9 2 / LIFESPANOVÉ MODELY VÝVOJE ........................................16 2.1 Paul B. Baltes: Lifespanová teorie vývoje.............................16 2.2 Jutta Heckhausenová: Lifespanová teorie kontroly ...............26 2.3 Jochen Brandtstädter: Teorie jednání ....................................38 3 / MODELY ŽIVOTNÍ DRÁHY ...................................................49 3.1 Glen H. Elder, Jr.: Teorie životní dráhy .................................49 3.2 Urie Bronfenbrenner: Bioekologická teorie vývoje ..............57 4 / TEORIE VÝVOJOVÝCH SYSTÉMŮ .......................................66 4.1 Richard M. Lerner: Teorie vývojového kontextualismu .......66 4.2 David Magnusson: Holistická interakční teorie jedinec-prostředí ....................................................................72 4.3 Seymour Wapner: Teorie systému jedinec-v-prostředí ..........86 5 / APLIKACE TEORIE DO PRAXE: PŘÍKLAD BRNĚNSKÉHO VÝZKUMU CELOŽIVOTNÍHO VÝVOJE ČLOVĚKA .............95 6 / SHRNUTÍ .............................................................................103 ZÁVĚR .................................................................................107 LITERATURA .......................................................................111 SOUHRN ..............................................................................120 SUMMARY ...........................................................................121 JMENNÝ REJSTŘÍK .............................................................122 VĚCNÝ REJSTŘÍK ...............................................................124 5

Psychologie_sazba.indd 5

9.11.2012 13:42:02

Psychologie_sazba.indd 6

9.11.2012 13:42:02

ÚVOD

Teorie zabývající se vývojem člověka se objevily už v antickém období (například v pracích Platóna, Aristotela), první vědecké modely vývoje vznikly však až v průběhu druhé poloviny 19. století (například Ch. Darwin, W. Baldwin, G. S. Hall). Vývojová psychologie se i v průběhu 20. století zabývala v drtivé většině vývojem člověka pouze do jeho mladé dospělosti. Následující etapy střední, starší dospělosti a stáří nebyly považovány za období, kdy probíhají vůbec nějaké pozitivní vývojové změny. Navzdory dlouho převažujícímu názoru se však vývoj na konci adolescence nezastavuje. Mnohé charakteristiky dosahují svého vrcholu v pozdějších obdobích života: například krystalizovaná inteligence (Horn, Cattell, 1966), procesy integrace, selekce, optimalizace nebo kompenzace (Freund, Baltes, 2002). Samotné chápání procesu vývoje v průběhu 20. století se postupně změnilo. V pojetí dnešní vývojové psychologie (ale i jiných věd, které se zabývají vývojem člověka i z jiných pohledů) tak už vývoj neznamená pouze kvalitativní nebo kvantitativní pozitivní růst psychických vlastností, ale i jejich úbytek a ztrátu.

Během 20. století se teorie systematicky se zabývající lidským vývojem v průběhu celého života objevovaly velice pozvolna (například Charlotte Bühlerová vytvořila teorii vrcholů života v roce 1933, Robert J. Havighurst představil svoji teorii v roce 1948, Erik H. Erikson v roce 1950). Až v poslední třetině 20. století došlo k jejich nárůstu (například Bronfenbrennerova ekologická teorie v roce 1977, Baltesův výzkum celoživotního vývoje kolem roku 1970 nebo teorie klasického interakcionismu Endlera a Magnussona v roce 1976) i v souvislosti s rozvojem longitudinálních studií. V dnešní době je 7

Psychologie_sazba.indd 7

9.11.2012 13:42:02

výzkum celoživotního vývoje důležitou součástí vývojové psychologie a stává se dokonce multidisciplinární záležitostí.

Následující text se bude zabývat některými novějšími teoriemi celoživotního vývoje člověka, které vznikaly převážně v poslední třetině 20. století a vyvíjejí se dodnes (pro srovnání se můžeme podívat do pátého a šestého vydání Handbook of child psychology, vol.

1., editoři W. Damon a R. M. Lerner, 1998 a 2006), a jejich aplikací do empirického výzkumu. Teorie, se kterými se čtenář na následujících stránkách seznámí, v současnosti významně ovlivňují další teoretické rozpracování a výzkum v této oblasti. Navzdory tomu v českém prostředí není dosud přístupné ucelenější zpracování těchto teorií, což se bude snažit alespoň částečně nahradit předkládaný text.

Psychologie_sazba.indd 8

9.11.2012 13:42:02

1 / ROZDĚLENÍ MODERNÍCH TEORIÍ CELOŽIVOTNÍHO VÝVOJE

Už na začátku 20. století vznikaly první ucelené teorie vývoje člověka, například Freudův psychoanalytický model vývoje, teorie vrcholů života Ch. Bühlerové, později psychosociální teorie vývoje E. H. Eriksona nebo Piagetův model kognitivního vývoje. Tyto teorie se často označují jako stadiální, protože se většinou soustředily na identifikování konkrétních stadií v průběhu vývoje člověka. Stadia vývoje chápaly jako univerzální a jejich pořadí považovaly za neměnné.

Snažily se aplikovat univerzální znaky vývoje na každého člověka (Lerner, 2002). Tyto teorie se někdy označují i jako vývojové nebo klasické, protože se z historického hlediska prosadily jako první.

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se začaly systematicky rozvíjet takové teorie vývoje, které nehledají univerzální vývojová stadia. Stejně tak se nezabývají problematikou nature versus nurture ve vývoji člověka. Jejich společnými jmenovateli jsou zájem o vývoj v průběhu lidského života a integrace procesů, které se v něm objevují. Na rozdíl od klasických (stadiálních) teorií bývají označovány jako moderní teorie vývoje, protože jejich systematický rozvoj začal až o mnoho desetiletí později (Lerner, 2002, 2006b).

Odklon od hledání univerzálních principů vývoje a od dichotomie nature versus nurture však neznamená, že by moderní teorie vývoje vznikaly ve vzduchoprázdnu. Mnohé z nich jsou naopak významně ovlivněny klasickými teoriemi. Moderní teorie vývoje se tak neliší pouze základní orientací svého výzkumu. Každá z těchto teorií se vyvíjela v odlišných podmínkách výzkumných i teoretických. Navzdory existujícím (nejenom) vývojovým teoriím, které pracovaly s vnějším prostředím člověka (například teorie vrcholů života 9

Psychologie_sazba.indd 9

9.11.2012 13:42:02

Ch. Bühlerové, teorie sociálního vývoje L. Vygotského, organismická teorie H. Wernera nebo čočkový model E. Brunswicka), převládal v Evropě v druhé polovině 20. století ještě stále velký vliv Piagetovy teorie kognitivního vývoje (například Piaget, 1999). Jeho teorie inspirovala například směřování lifespanové teorie kontroly (kapitola 2.2) a teorie jednání (kapitola 2.3). Celková orientace Piagetovy teorie ovlivnila i jeho pohled na vývoj člověka. Zabýval se vývojem kognitivních funkcí v průběhu celého života, tzv. psychologií inteligence. Stejně jako v jiných oblastech své rozsáhlé teorie, i tady kladl větší důraz na biologické než na environmentální faktory, které vývoj ovlivňují. Faktory prostředí nemohou úplně změnit vývoj, mohou ho jenom urychlit nebo zpomalit. Na duševní vývoj mají podle Piageta vliv čtyři faktory: a) organický růst (především zrání nervové soustavy a endokrinních žláz), b) učení a zkušenosti získané při práci s předměty, c) sociální vztahy a d) jednota činnosti vývojových faktorů. Ve své teorii popisuje Piaget pět stadií vývoje myšlení (inteligence), které se postupně vyvíjí od senzomotorické činnosti (senzomotorické stadium, které trvá do 18. měsíce života), až po období formálních operací (od 12 let), kdy je dítě schopno abstrakce (Piaget, 1999; Piaget, Inhelder, 2002).

Americká tradice výzkumu vývoje člověka byla položena na jiných základech. Autoři starších teorií celoživotního vývoje, jako Erik H. Erikson a Robert J. Havighurst, byli ovlivněni kromě psychologie i antropologickým, etnologickým nebo sociologickým výzkumem.

Individuální vývoj zkoumali v kontextu širšího sociálního prostředí (vrstevníci v každém věkovém období, škola, práce, společenské hodnoty atd.).

I když byla Eriksonova teorie psychosociálního vývoje významně ovlivněna Freudovou psychoanalýzou, soustředil se nejenom na nejužší rodinu (matka-otec-dítě), ale i na širší sociální prostředí. Kromě psychologického vlivu se na teorii podepsal i jeho zájem o etnologický a antropologický výzkum (například rodina v různých indiánských kmenech). V jeho teorii jde o epigenetické pojetí vývoje, protože jednotlivá stadia podle Eriksona (1999, 2002) následují za sebou v předem daném pořadí. V každém stadiu se objevují jisté protikladné tendence, které jsou v konkrétním období dominantní a určují směřování vývoje (například dosažení identity versus zmatení rolí v adolescenci). Erikson však protiklady nehodnotí negativně — naopak konflikty a napětí považuje za zdroj růstu člověka. Když jedinec 10

Psychologie_sazba.indd 10

9.11.2012 13:42:02

zvládne konflikt, ve vývoji se posouvá na vyšší úroveň, pokud jej nezvládne, dochází k regresi. Stadia vývoje jsou vzájemně propojena, a proto je nemůžeme zkoumat a interpretovat izolovaně. Prvky jednotlivých stadií se neobjevují zničehonic, ale existují v určité formě již v dřívějších stadiích, před svým kritickým obdobím. Kritické období chápe Erikson jako optimální čas, ve kterém by se daná charakteristika měla objevit (například kritické období pro rozvoj identity je adolescence, pro rozvoj intimity je mladá dospělost). Vývoj popisuje v osmi vývojových stadiích, které pokrývají celý život člověka, od narození až po vysoké stáří: 1. období novorozence: základní důvěra versus základní nedůvěra; 2. období batolete: autonomie versus stud, pochybnosti; 3. předškolní období: iniciativa versus vina; 4. školní období: píle versus pocity méněcennosti; 5. adolescence: identita versus zmatení rolí; 6. mladá dospělost: intimita versus izolace; 7. dospělost: generativita versus stagnace; 8. stáří: integrita ega versus zoufalství (podrobněji Erikson, 1999, 2002).

V polovině 20. století publikoval svoji teorii vývoje autor, který později ovlivnil další výzkumníky zabývající se vývojovým procesem. Teorie vývojových úkolů Roberta J. Havighursta (1953, 1972) v mnohém navazovala na výzkumy z oblasti antropologie, sociologie a vzdělávání. Inspiraci v jeho teorii našly například lifespanová teorie kontroly (kapitola 2.2) a bioekologická teorie vývoje (kapitola 3.2). Ústředním termínem je pojem vývojový úkol, který se objevuje v průběhu určitého vývojového období (například úkol naučit se mluvit). Splnění úkolu vede k pocitu spokojenosti a k úspěšnému zvládání dalších úkolů. Neúspěch způsobuje nespokojenost, problémy se společností a problémy s následujícími vývojovými úkoly. Zvládnutí vývojového úkolu v určitém věku vede ke zvládnutí podobných úkolů v následujících letech (Schoeppe, Havighurst, 1952; Havighurst, 1953). Vývojové úkoly mají původ ve třech oblastech: fyzické, společenské a osobní. Nejčastěji jsou výsledkem všech tří zdrojů. Některé vývojové úkoly najdeme ve stejné formě v každé společnosti, jiné jsou typické pouze pro určitou kulturu. Úkoly, které jsou založeny především na biologických základech (například naučit se chodit) jsou nejuniverzálnější. Ty, které vyplývají ze společenských požadavků (například příprava na povolání), jsou významně ovlivněny kulturou. Některé vývojové úkoly se mohou odlišovat i v rámci jedné společnosti. Jde například o osvojení si jazyka a pojmů nebo vytvoření postoje vůči společenským institucím (Havighurst, 1953, 1972).

11

Psychologie_sazba.indd 11

9.11.2012 13:42:02

Zvládání každého úkolu prochází tzv. kritickým obdobím. Tehdy je člověk schopen velice rychle si osvojit zkušenost nebo dovednost, na jejímž základě zvládne konkrétní úkol (například kritické období pro osvojení řeči je mezi druhým a třetím rokem). Kromě kritického období má každý úkol ještě jednu charakteristiku — moment učení. Ten nastává, když je člověk dostatečně fyzicky i psychicky zralý na to, aby mohl zvládnout určité požadavky společnosti, které s úkolem souvisí (například ekonomická nezávislost na rodičích).

Některé úkoly musí zvládnout v životě pouze jednou (například naučit se chodit, číst, psát), jiné úkoly nikdy nekončí a opakovaně se objevují v různých formách (například naučit se vycházet s vrstevníky). Úspěch v raných fázích opakujícího se úkolu zvyšuje pravděpodobnost úspěchu v dalších fázích. Havighurst (1972) popisuje úkoly v každém vývojovém období. V dětství a stáří převažují fyzicky podmíněné vývojové úkoly (naučit se mluvit, přizpůsobit se snižující se fyzické síle a zdraví), od středního dětství po starší dospělost naopak převažují úkoly, které jsou založeny na vlivu společnosti (například naučit se číst). Osobní hodnoty a aspirace jsou celoživotní součástí osobnosti (například výběr povolání a příprava na něj).

Samozřejmě že tyto rozdíly nejsou absolutní. I teorie, které jsou ovlivněny sociologickým přístupem, se inspirovaly teorií J. Piageta (například bioekologická teorie U. Bronfenbrennera, kapitola 3.2).

Na druhé straně teorie, které jsou orientovány výrazně psychologicky (lifespanová teorie kontroly, kapitola 2.2), čerpají z Havighurstovy teorie vývojových úkolů. Rovněž teorie, které vznikaly především za přispění evropských výzkumníků, považují různé typy prostředí za důležité faktory podílející se na vývoji člověka (například lifespanová teorie P. B. Baltese, kapitola 2.1, nebo holistická interakční teorie jedinec-prostředí D. Magnussona, kapitola 4.2).

Moderní teorie celoživotního vývoje netvoří homogenní skupinu.

Navzdory tomu, že v nejširší rovině mají všechny teorie stejný cíl, zkoumání celoživotního vývoje, v mnoha dalších oblastech se výrazně liší. Například Pulkkinenová a Caspi (2002) rozdělují moderní teorie do dvou skupin na základě toho, jakým způsobem pracují s adaptačními mechanismy. Autoři uvádí dvě základní skupiny, které sdružují moderní teorie vývoje. Jde o lifespanové modely a modely životní dráhy:1 1 V anglickém jazyce se používá název „life-span (developmental) psychology“

a teorie, které z ní vycházejí, se označují za „lifespanové“ (zabývající se celým

12

Psychologie_sazba.indd 12

9.11.2012 13:42:02

1 / Lifespanové modely: Tato skupina sdružuje teorie, které přednostně zkoumají psychologické charakteristiky vývoje. Jde například o zvládání stresu, kontrolu, adaptaci nebo mechanismy, které slouží k dosažení stanovených cílů. Navzdory primárně psychologické orientaci se některé z těchto teorií snaží o širší pohled na vývoj (jde zejména o lifespanovou teorii vývoje, podrobněji kapitola 2.1; Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998). Nesoustředí se pouze na psychologické charakteristiky, ale zohledňují i vliv sociálních, historických a environmentálních faktorů. Do této skupiny patří lifespanová teorie vývoje (Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998), lifespanová teorie kontroly (kapitola 2.2; Heckhausen, Schulz, 1995) a teorie jednání (kapitola 2.3; Brandtstädter, 1998).

2 / Modely životní dráhy: Na rozdíl od lifespanových modelů, které vycházejí především z psychologických charakteristik, modely životní dráhy jsou ovlivněny primárně sociologií. Mnohé z nich vznikly jako reakce na přílišnou jednostrannost starších psychologických teorií, které nebraly v úvahu vliv společenských faktorů jako hybné síly vývoje člověka. Tyto teorie zohledňují zejména vliv charakteristik společnosti (sociologické charakteristiky), jako jsou kohorty narození (jde o historický čas, ve kterém se člověk narodil), historické události, sociální role, geografické umístění atd. Mezi modely životní dráhy Pulkkinenová a Caspi (2002) zařazují například teorii životní dráhy (kapitola 3.1; Elder, 1998a,b). Kromě této teorie kladla velký důraz na společenské charakteristiky i bioekologická teorie vývoje (kapitola 3.2; Bronfenbrenner, Morris, 1998).

Kromě lifespanových modelů a modelů životní dráhy uvádí někteří autoři (například Lerner, 2002) ještě jednu velkou skupinu moderních teorií celoživotního vývoje. Jde o teorie vývojových systémů: 3 / Teorie vývojových systémů: Teorie, které jsou součástí třetí skupiny, mají výrazné společné charakteristiky. Jedním z hlavních znaků je, že navazují na obecnou teorii systémů Ludwiga von Bertalanffyho (1968) a aplikují životem). Je důležité je odlišit od teorií životní dráhy (life-course theories), které sledují taktéž vývoj v průběhu celého života, ale čerpají z odlišného teoretického zázemí. Pro lepší srozumitelnost se budeme v naší práci přidržovat původního označení (například lifespanová teorie vývoje).

13

Psychologie_sazba.indd 13

9.11.2012 13:42:02

ji do oblasti celoživotního vývoje. Charakterizují člověka jako neustále se vyvíjející systém. Ten netvoří pouze on, ale i prostředí, ve kterém se vyvíjí. Tyto teorie kladou důraz na holistický princip ve výzkumu a odmítají jakoukoliv formu redukcionismu. Systém hodnotí jako celek, který se musí zkoumat neoddělitelně, což znamená, že člověka zkoumáme spolu s prostředím, ve kterém se vyvíjí. Tento celek nemůžeme redukovat na pouhé části, například zkoumáním člověka izolovaného od jeho prostředí. V takovém případě bychom získali zkreslené a neúplné výsledky. Místo izolovaných charakteristik (například kognitivní, sociální) zkoumají vztahy mezi částmi systému. V souvislosti se snahou o co nejširší pohled na vývoj kladou důraz na multidisciplinární přístup, který umožňuje využít poznatky nejenom z vývojové psychologie, ale i jiných vědeckých disciplín, jako jsou sociologie, evoluční biologie, medicína nebo antropologie. Mezi tyto teorie patří teorie vývojového kontextualismu (kapitola 4.1; Lerner, 1991), holistická interakční teorie jedinec-prostředí (kapitola 4.2; Magnusson, Stattin, 1998) a teorie systému jedinec-v-prostředí (kapitola 4.3; Wapner, Demick, 2005).

Většina moderních teorií celoživotního vývoje popisuje proces vývoje pomocí určitých principů. Tyto principy slouží k pochopení a uvědomění si konkrétních vlivů, které působí na vývoj. V podstatě tak reflektují základní zaměření teorie. Modely lifespanového vývoje se soustředí zejména na individuální charakteristiky člověka. To se projevuje i v principech vývoje, které tyto teorie popisují. Jde například o poměr zisků a ztrát nebo o způsob výběru životních cílů, který je regulován procesy selekce, optimalizace a kompenzace (kapitola 2.1; Baltes, Lindenberger, Staudinger, 1998). Mezi další principy týkající se výběru individuálních cílů patří různorodost, zvládání neúspěchů a řízení výměny (kapitola 2.2; Schulz, Heckhausen, 1996).

U modelů životní dráhy se principy vývoje soustřeďují na širší společenské a historické podmínky — principy historického času a místa a načasování životů; sociální vztahy popisuje princip vzájemné propojenosti lidských životů; celoživotní průběh vývoje je obsažen v principu celoživotního vývoje a úloha samotného jedince je charakterizována principem lidské činnosti v rozhodování a jednání (kapitola 3.1; Elder, 1998a,b).

Teorie vývojových systémů popisují vývoj v rámci celistvého systému, který je tvořen člověkem a jeho prostředím. Ve vývojových 14

Psychologie_sazba.indd 14

9.11.2012 13:42:03

principech popisují například holistický princip (celistvost systému), principy restrukturace (změna struktury systému), časovosti (jak se systém mění v čase), dynamické interakce (vztahy uvnitř systému), uspořádanosti (pravidla fungování uvnitř systému) nebo integrace (vzájemná koordinace částí systému). Odchylkami systému (nebo jeho částí) od normy se zabývá princip minimálních vlivů (kapitola 4.2; Magnusson, Stattin, 1998). Vlastnosti systému podobně popisuje i teorie vývojového kontextualismu, která se soustředí zejména na změnu a plasticitu systému, na vztahy v systému a integraci jeho prvků, na vliv času a historie, na individuální rozdíly (různorodost) a možnosti zobecnění vývojových procesů a charakteristik z jednoho systému na jiné systémy (kapitola 4.1; Lerner, 2002). Další teorie vývojových systémů shrnuje všechny charakteristiky do jediného bodu — ortogenetického principu (kapitola 4.3; Wapner, Demick, 2000a,b).

Na závěr předkládané monografie uvádíme příklad aplikace současného teoretického výzkumu celoživotního vývoje do běžného výzkumu. Jedná se konkrétně o Brněnský výzkum celoživotního vývoje člověka probíhající na Psychologickém ústavu AV ČR, který je jedním ze dvou dlouhodobých výzkumů uskutečňovaných v České republice od padesátých až šedesátých let 20. století (druhým je Pražský výzkum celoživotního vývoje člověka; viz kapitola 5).

V následujících kapitolách se budeme věnovat podrobněji každé z vyjmenovaných teorií, jejich charakteristikám a nakonec i aplikacím do praxe.

Psychologie_sazba.indd 15

9.11.2012 13:42:03

2 / LIFESPANOVÉ MODELY VÝVOJE

2.1 PAUL B. BALTES: LIFESPANOVÁ TEORIE VÝVOJE

P. B. Baltes se zabýval celoživotním vývojem již od konce šedesátých let 20. století. Svoji lifespanovou teorii vývoje systematicky rozpracovával od sedmdesátých let 20. století až do své smrti v roce 2006 (pro srovnání Damon, Lerner, 1998, 2006). Kromě vytváření vlastní teorie významně ovlivnil i práci dalších teoretiků v této oblasti (například J. Heckhausenová, kapitola 2.2). Jeho lifespanová teorie není v pravém slova smyslu konkrétní teorií, jde spíše o hierarchicky uspořádanou metateorii.

P. B. Baltes odmítá vyhraněný psychologický přístup k vývoji člověka, jaký můžeme najít u stadiálních teorií vývoje a u některých moderních autorů (například Heckhausenová, Brandtstädter, kapitoly 2.2 a 2.3). Naopak celoživotní vývoj bychom měli zkoumat nejenom z hlediska individuálního vývoje (ontogeneze), ale i z hlediska změn v biologickém a kulturním prostředí člověka. Na rozdíl od čistě psychologických přístupů, které berou v úvahu pouze vnitřní diferenciaci jedince, lifespanová teorie vývoje zdůrazňuje vliv kulturní a historické niky (prostředí). Tento důraz označuje jako vývojový a historický kontextualismus. I když jde o psychologickou teorii, při zkoumání vývoje v průběhu celého života vychází nejenom z psychologických charakteristik, ale kombinuje individuálně-psychologický a sociologický přístup (například Baltes, Reese, Lipsitt, 1980; Baltes, 1987; Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998). Moderní teorie, které zkoumají vývoj z hlediska celého lidského života, odmítají názor, že tento proces končí na začátku dospělosti. Stejné stanovisko zastává i lifespanová teorie vývoje, která počítá s vývojem jako s celoživotním adaptivním procesem. Každé období života člověka 16

Psychologie_sazba.indd 16

9.11.2012 13:42:03

je z hlediska vývoje jedinečné a závisí na minulém, současném a budoucím vývoji (Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998).

Na obecné úrovni se lifespanová teorie soustředí na několik oblastí (Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998): 1 / Snaží se identifikovat vztahy mezi ranými a pozdějšími vývojovými událostmi a procesy. Vývojové procesy a události, které probíhají v dětství, ovlivňují procesy a události v dospívání, dospělosti a stáří.

2 / Teorie usiluje o vytvoření uspořádaného pohledu na celkovou strukturu vývoje a časoprostorového uspořádání celoživotního vývoje.

3 / Označuje faktory a mechanismy, které jsou základem celoživotního vývoje (například selekce, optimalizace a kompenzace, podrobnosti dále v textu).

4 / Specifikuje biologické a environmentální možnosti a omezení, které ovlivňují celoživotní vývoj. Člověk je ve vývoji ovlivňován svými biologickými i kulturními charakteristikami. Jde například o DNA, vrozené kognitivní schopnosti, normy, zákony nebo historické období, ve kterém jedinec žije. Ty na jedné straně umožňují rozvoj určitých oblastí člověka, na druhé straně stanovují hranice vývoje.

Teorie lifespanového vývoje se snaží stanovit (1) obecné principy, které se projevují ve vývoji každého člověka. Na druhé straně se snaží zachytit také (2) interindividuální rozdíly ve vývoji. Další oblastí zájmu lifespanové teorie vývoje je (3) intraindividuální plasticita vývoje (Baltes, Reese, Lipsitt, 1980).

Podle lifespanové teorie vývoje je vývoj člověka multidimenzionální, to znamená, že je ovlivňován mnoha oblastmi. Různorodost oblastí, které tento proces ovlivňují, způsobuje, že životní profil každého člověka je jedinečný a nenapodobitelný. Vývoj může být ovlivněn například mladostí prožitou v totalitním režimu, který neumožnil člověku studium na vysoké škole kvůli rodinnému zázemí, nebo vážnou nemocí, která způsobila, že už nemohl vykonávat své povolání. Lifespanová teorie tuto jedinečnost lidského vývoje vysvětluje pomocí třísložkového modelu. Model popisuje tři zdroje vlivu na vývoj. Mezi tyto vlivy patří události, které se objevují u každého člena dané společnosti (normativní události), a události, které jsou vysoce individuální (nenormativní události) (Baltes, Reese, Lipsitt, 1980): 17

Psychologie_sazba.indd 17

9.11.2012 13:42:03

1 / Normativní vlivy, které jsou ovlivněny lidským věkem: tyto vlivy jsou tvořeny biologickými a environmentálními charakteristikami, které souvisí s chronologickým věkem člověka. V rámci stejné kultury se objevují u mnoha lidí, přibližně ve stejném věku, délka jejich trvání je podobná a nesou s sebou přibližně stejné doprovodné události. Do této skupiny patří události, které souvisí s biologickým zráním, například změny v tělesné výšce, funkce endokrinního systému a funkce centrálního nervového systému. Patří sem i události spojené s procesem socializace (například svatba, narození dětí, důchod).

2 / Normativní vlivy, které jsou ovlivněny historií: jde o biologické a environmentální charakteristiky (biologické zrání a socializace), které jsou spojeny s historickým časem, ve kterém se společnost nachází. Prožívá je většina členů z určité věkové kohorty. Věková kohorta je tvořena lidmi, kteří se narodili v průběhu jednoho roku, anebo se narodili v určitém časovém období (například v průběhu velké krize ve třicátých letech 20. století, v průběhu druhé světové války). Události, které se odehrávají v průběhu jejich života, ovlivňují vývoj lidí v dané věkové kohortě. Jde o historické události, například války, epidemie, období ekonomického úpadku nebo prosperity, a sociokulturní vývoj, například změny v očekávání pohlavních rolí, změny ve vzdělávacím systému a ve způsobu výchovy dětí.

3 / Nenormativní vlivy životních událostí: na rozdíl od normativních vlivů jsou vysoce individuální. U každého člověka se liší v tom, v jakém věku se objevují, jak dlouho trvají a s jakými událostmi souvisí. Mají hlavní podíl na různorodosti lidského vývoje.

Patří sem nemoci, rozvod, povýšení, smrt partnera, nezaměstnanost atd.

Vztahy mezi normativními událostmi, které jsou ovlivněny věkem člověka a historickým obdobím, a nenormativními životními událostmi jsou dynamické (reciproční). Normativní a nenormativní události tvoří základ pro jedinečnost životního profilu každého člověka.

Ovlivňují jednání, reakce a směřování vývoje. Normativní a nenormativní události jsou vzájemně závislé a nemohou existovat jedna bez druhé. Jejich propojenost vede k tomu, že nemůžeme předpovědět lidský vývoj.

Vlivy, které působí na vývoj, jsou v průběhu života různě důležité. Normativní události, které jsou ovlivněny věkem, jsou významné zejména v dětství a stáří. Normativní události, které souvisí s historií, 18

Psychologie_sazba.indd 18

9.11.2012 13:42:03

Úroveň 1

Biologická a kulturně evoluční perspektiva.

Úroveň 2

Dynamika zisků a ztrát.

Úroveň 3

Skupina metateoretických předpokladů o povaze celoživotního vývoje.

Úroveň 4

Model selekce, optimalizace a kompenzace (SOC).

Úroveň 5

Lifespanové teorie ve specifických funkcích a oblastech: inteligence, kognice, osobnost, Self.

obecná

konkrétní

Tabulka 1. Hierarchická struktura lifespanové teorie vývoje (volně upraveno podle Baltes, Lindenberger, Staudinger, 1998)

jsou důležité především v adolescenci a dospělosti. Tímto vysvětluje lifespanová teorie zvýšený vliv společensko-kulturního kontextu na člověka v začátcích jeho dospělého života. Nenormativní životní události jsou významné v průběhu střední dospělosti (střední věk) a stáří a zvyšují jedinečnost životních zkušeností (Baltes, Reese, Lipsitt, 1980; Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998).

Teorie lifespanového vývoje je vlastně metateorií, která je hierarchicky uspořádána do pěti úrovní (tabulka 1). Jednotlivé úrovně jsou seřazeny podle míry zobecnění — od nejobecnější úrovně (úroveň 1) až po nejkonkrétnější úroveň (úroveň 5): 1 / Celková architektura celoživotního vývoje (úroveň 1). Jde o nejobecnější úroveň analýzy metateorie celoživotního vývoje. Nabízí makroskopický pohled na vnitřní (individuální) a vnější (společenské a historické) podmínky vývoje. Klade důraz na plasticitu jako základní charakteristiku v rámci celoživotního vývoje (Baltes, Schaie, 1976). Plasticita je v rámci teorie lifespanu charakterizována jako rozsah vývoje, kterého může člověk dosáhnout. Rozsah vývoje je ovlivňován pozitivně i negativně normativními a nenormativními událostmi.

Architektura lidského vývoje obsahuje tři hlavní principy, které vedou k pochopení vzájemného vztahu mezi normativními a nenormativními událostmi (Baltes, 1997, 2003): a) Evoluční výhody selekce (biologická plasticita): možnosti vývoje (biologická plasticita) s postupujícím věkem člověka klesají. Pokles ve stáří souvisí s biologickým nastavením člověka.

V určitém bodě života každého z nás začínají pozitivní biologické 19

Psychologie_sazba.indd 19

9.11.2012 13:42:03

charakteristiky (například vysoký fyzický výkon) ustupovat a projevují se negativní genetické charakteristiky (například Alzheimerova nemoc). To znamená, že vývojový potenciál (plasticita) se neustále snižuje a možnosti vývoje jsou stále omezenější. b) Potřeba kultury: potřeba kultury se s věkem stupňuje. Na rozdíl od biologického potenciálu její zvýšená potřeba slouží jako kompenzace snižujících se biologických možností. Jde například o zvýšenou potřebu lékařské nebo sociální péče u starých lidí. c) Účinnost kultury: efektivita psychologických, sociálních, materiálních a kulturních zásahů se snižuje v souvislosti s věkem a biologickými podmínkami (například staří lidé si hůře osvojují nové dovednosti než mladí lidé).

2 / Změny umístnění zdrojů vývoje v průběhu celého života (úroveň 2). Každý člověk má v průběhu svého života k dispozici biologické, kulturní nebo sociální zdroje, které ovlivňují vývojový proces. V průběhu života dochází ke změnám v rozdělení zdrojů člověka. V dětství jsou zaměřeny na růst ve všech oblastech (fyzický výkon, kognitivní a sociální schopnosti atd.). Se vzrůstajícím věkem však člověk musí investovat stále více vnitřních i vnějších zdrojů na udržení dosavadní úrovně (například ve fyzickém výkonu). S postupem času se častěji objevují i ztráty v různých oblastech jeho fungování, například pokles fyzického výkonu ve střední dospělosti. Proto se musí naučit tyto ztráty řídit. V průběhu dospělosti se tak zdroje rozdělují ve prospěch zachování dosavadní úrovně, ve stáří je stále více zdrojů orientováno na regulaci či řízení ztrát. Na rozdíl od starších teorií vývoje, které chápaly vývoj (ontogenetickou změnu) pouze jako růst, pro lifespanovou teorii jsou zisk (růst) a ztráta (pokles) neoddělitelné.

Vývoj neexistuje bez ztráty a neexistuje ztráta bez zisku (Baltes, 1987; Baltes, Reese, Lipsitt, 1980).

3 / Skupina teoretických předpokladů teorie celoživotního vývoje (úroveň 3). Tabulka teoretických charakteristik celoživotního vývoje zobrazuje (tabulka 2; Baltes, Staudinger, Lindenberger, 1998): a) Společné znaky teorií celoživotního vývoje a teorií vývojových systémů (teorie Lernera, Magnussona nebo Wapnera, kapitoly 4.1, 4.2 a 4.3). Mnohé teorie zabývající se celoživotním vývojem zdůrazňují například plasticitu nebo zakotvenost vývoje v biologickém, kulturním a historickém systému.

20

Psychologie_sazba.indd 20

9.11.2012 13:42:03