Každá věc, kterou člověk udělá, si začne žít svým vlastním životem.
A stává se pro všechny kolem hádankou.
Příjemnou, či nepříjemnou.
Pánbů dej, aby věž byla hádankou příjemnou.
Je to hra.
Je to návod, jak být neposlušný.
Je to návod, jak být pokorný.
Je to zkouška toho, co to udělá.
A ještě deset tisíc dalších věcí.
Everything you create starts living its own life. And it becomes a mystery for everyone around it.
Pleasant or unpleasant.
God willing, the tower will be a pleasant mystery. It is a game.
It is a manual for being disobedient. It is a manual for being humble. It is a test of what it will do. And ten thousand other things.
Martin Rajniš
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována nebo používána bez písemného svolení vydavatele.
All rights reserved. No part of this book may be reproduced or utilised without permission in a written form from the publisher.
Art © Martin Rajniš, Tomáš Kosnar, David Kubík, Tomáš Machek, 2024
Texts © Martin Rajniš, Tomáš Kosnar, Magda Šebestová, 2024
Photographs © archiv HAMR (120–129), Radka Cíglerová (14–15, 26–27, 38–39), Aleš Jungmann (50–51, 74–75, 86–87, 98–99, 108–109), Ivan Němec (62–63), BoysPlayNice (92–93)
Sketches © David Kubík, Martin Rajniš
Visualisations © H.R.A. Hoffman Rajniš Architekti (2001–2005), e-MRAK (2005–2012), HAMR (od 2012)
Translation © Ian Mikyska, 2024
© Nadační fond Martina Rajniše, 2024 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2024
ISBN 978-80-275-2473-0
Proč miluju věže
Snad jako každej malej kluk jsem si vždycky vybíral místa, odkud bylo dobře vidět –jako bych cejtil tu magii, tu zvláštní sílu, kterou věžím a rozhlednám propůjčuje fakt, že stojí na krásnejch místech.
Jen jsem se naučil číst a psát, objevil jsem kouzelnej svět Julese Verna, kde jsem plul na tajemnejch lodích, vznášel se na létajících strojích a zažíval dobrodružství, který mi postupně přešly do krve. A pak jsem uviděl Eiffelovku… Tohle byl můj svět! Odtud pochází i moje vášeň pro věže, rozhledny a majáky. Dýchají na mě vůní dálek, záhad a mýho dětskýho snění. Ale co víc – jsou pro mě ztělesněním svobody.
Tyhle hrdý a vznešený konstrukce jsem si postupem doby zamiloval i proto, že jsou upřímný. Na rozdíl od většiny ostatních staveb, jejichž tajemství je skrytý uvnitř, je totiž věž naprosto čitelná. Věž, aby mohla existovat, musí se celá obnažit. Je to zkrátka taková půvabná nahá modelka. Ale naprosto nejdůležitější je pro mě to, že lidi, který k věži nebo k rozhledně přicházej, dostávají chuť na ni vylézt. Často se dokonce stává cílem jejich cesty! Kdoví jestli nám tahle touha rozhlídnout se po kraji nenahrazuje starý pohanský rituály. Možná nám připomíná naše zvláštní propojení se zemí. I když jsme národ neznabohů, na vrcholu rozhledny se dostáváme do úplně jiný dimenze života. Jako bychom z tý výšky bytostně vnímali, že jsme součástí celý rozlehlý krajiny. Pojednou v sobě cejtíme poryvy svobody a odvahy, což jsou věci, kterejch je v Čechách bolestně málo…
Když odhlídneme od mystiky a tajemna, je tu prokazatelně další důvod, proč jsou nám stavby tohohle typu tak blízký. Už dlouho vnímám, že lidi hledají něco, k čemu se můžou vztáhnout, co jim je podobný, co je jakoby z jejich rodu. Není divu. Všude kolem sebe přece vidíme tu podobnost mezi náma lidma a biologickým světem. Takhle jsme dospěli k nový cestě, totiž dělat věci tak, jak je dělá příroda. Přirozeně. Odtud termín přirozená architektura. Architektura, která je přirozená třeba jako tráva, pařez nebo nejvyšší strom na zeměkouli.
Abych to doložil příkladem: nalistujte si obrázek naší věže Ester, která stojí uprostřed zahrady Hansen House v kouzelným Jeruzalémě. Když srovnáte Ester s kamennou zdí, která stojí hned vedle, vidíte, že zeď je racionální. Ona neměla bejt krásná! Měla jen odradit útočníka od dobývání města. Srovnejte ale Ester s lopatkou kaktusu, kterej jí tam dělá společnost, a najdete zjevný podobnosti. Takže to není jen půvab, co nás přitahuje, ale zjevná magie těchhle staveb.
Naši první věž Scholzberg jsme postavili se studentama a studentkama liberecký Fakulty umění a architektury. K potěše místních obyvatel a k velký nevraživosti tamějších úřadů se nějakou dobu hrdě tyčila nad jizerskými kopci. Od tý doby už jich stojí celá dlouhá řada, ale dodrželi jsme to, co jsme si hned v začátcích slíbili –nikdy jsme nepostavili žádnou kopii jakékoli z našich věží.
Věže jsou pro mě zkrátka zosobněním krásy, i když definovat krásu není jednoduchý. Ale možná bysme se shodli na tom, že krása, stejně jako architektura, se nedá dělat podle návodu. Vždycky tam musí bejt nějaký „zvláštno“. Jakejsi rej energií složenej z různejch komponent, který se v určitou chvíli sejdou a způsobí, že konečnej efekt nám vyrazí dech. Ale jinak je to vlastně hrozně jednoduchý –pravá krása je v přirozenosti.
A já bych si moc přál, abyste při toulkách naší líbeznou krajinou, která skrývá tolik novejch tajemství, nacházeli kromě divů přírody i naše věže. Abyste se odvážně vyšplhali na samej vrcholek a při pohledu z ptačí perspektivy zažívali alespoň z poloviny takový pocity jako já a my všichni v Huti, když jsme tyhle věže stavěli.
Martin Rajniš
