El misterio del robo imposible Text © Roberto Santiago Illustrations © Enrique Lorenzo Copyright © Ediciones SM, 2014 Czech edition published by arrangement with Ediciones SM through Dos Passos Agencia Literaria All rights reserved Translation © Romana Bičíková, 2021 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 ISBN 978-80-275-0531-9
ROBERTO SANTIAGO
Záhada neproveditelné loupeže
Ilustrace Enrique Lorenzo
Jmenuju se Francisco García Casas, ale všichni mi říkají Pešek. Je mi jedenáct let a právě se schovávám ve skříni. Vyhlížím ven klíčovou dírkou. Je hluboká noc a všechno se topí ve tmě. Jsem tak nervózní, že jsem na chvilinku úplně zapomněl, že se tmy bojím. Nejsem sám. Ve skříni jsou se mnou moji nejlepší kamarádi: Camuñas, Bobek a Helena. Taky je tu Greta, která mě pevně drží za ruku. Greta je naše nová spolužačka. 5
Bojí se úplně stejně jako já. Jestli nás tu chytí, budeme mít pořádný průšvih. Možná nám za trest dají zaracha na celý rok. Nebo nás vyhodí ze školy. Nebo se možná stane něco ještě horšího, pokud ten člověk, před kterým se schováváme, udělal to, co si myslíme, že udělal. Už to vyšetřujeme několik dní. Zrovna jsme skoro přišli na kloub něčemu hodně důležitému. Posloucháme, jak se chodbou blíží jeho kroky. Pomalu. Zastaví se před dveřmi pokoje. Slyšíme, jak oddychuje. Je čím dál tím blíž.
Dveře se skřípavě otevřou a panty vržou tak, že se všichni ve skříni roztřeseme. Už je v pokoji. Kráčí k naší skrýši. Zaslechneme nějaký zvuk. Vychází zevnitř skříně. Člověk, který po nás jde, ho musel slyšet taky, protože se zničehonic zastaví. Ale pak jde dál. Úplně pomaloučku. Slyšíme, jak mu pod nohama vrže podlaha. Nakloním se ke klíčové dírce a opět vyhlédnu ven. Oknem dovnitř dopadá světlo měsíce, ale ani tak toho moc nevidím.
Jen černé boty, které se otáčejí kolem dokola. Rozhlíží se po pokoji. Hledá nás? Obrátím se na Bobka. Je tak rozklepaný strachy, že mu o sebe drnkají kolena. Posunkem mu naznačím, ať se nehýbá. On ale jen pokrčí rameny, jako by říkal „nedokážu to zastavit“. Helena mu na koleno položí dlaň a klepání ustane. Kroky zvenčí už není slyšet. Odešel snad? Co se děje? Co nejpomaleji se znovu přiblížím ke klíčové dírce. Přitisknu k ní oko a podívám se ven. V pokoji nikdo není. V tu chvíli se dveře skříně prudce otevřou… … a my všichni zaječíme.
8
Velká světová výstava: „Poklady starověkého Egypta“. Poklad královny Nilu. Faraonova komnata. Klenoty egyptské panovnice. Tajemné hieroglyfy. Mumie a sarkofágy. Tajuplné záhady odhalené všem. Pouhé dva týdny. Od 15. do 30. ledna. V Malé Seville. 9
„Poklady starověkého Egypta“ je výstava, která putuje po celém světě. A teď se má konat v našem městečku. Přijedou se na ni podívat lidé ze všech koutů země. „Tohle je to nejdůležitější, co se kdy v Malé Seville událo,“ prohlásila Anita, náhradní brankářka našeho týmu, která se občas chová trochu přemoudřele. Všichni jsme se na ni podívali. Stáli jsme u školních vrat. Bylo osmého ledna. První den školy po vánočních prázdninách. Den „no a já“. „No a já jsem dostala nové kopačky,“ začala Marilyn, naše kapitánka, která musí měnit kopačky každého půl roku, protože je z nás nejrychlejší a každý zápas celý proběhá, takže všechny boty rychle zničí. „No a já jsem dostal psa,“ řekl Osmička. „Černého labradora. Je strašně chytrý.“ „Jak můžeš vědět, jestli je chytrý, nebo hloupý? Vždyť je to pes,“ ušklíbl se Toni. „Náš pes byl opravdu divný, na nás štěkal a cizím lidem olizoval ruce a vrtěl u toho ocasem.“ „Je mu sedm měsíců a je vážně chytrý,“ zastal jsem se Osmičky, protože včera jsem si s ním a jeho labradorem hrál. Upřímně řečeno mi ten pes nepřipadal ani extra chytrý, ani kdovíjak hloupý, bylo to zkrátka normální štěně, ale nechtěl jsem Tonimu dávat za pravdu. 10
„Labradoři jsou často vodicí psi pro nevidomé a taky slouží u policie,“ trval na svém Osmička. „Jsou superchytří a dokážou vyřešit spoustu zločinů. To ví přece každý.“ Bobek roztřeseně vydechl a řekl: „No, já se psů…“ „No a já jsem dostal novou teplákovku, protože z té staré jsem už vyrostl,“ pochlubil se Tomeo. „No, spíš jsi přibral, než vyrostl,“ chechtal se Toni. „Ne, vytáhl jsem se do výšky,“ hádal se Tomeo. „A navíc, když máš tu teplákovku na sobě, tak nám to nemusíš říkat,“ vložil se do toho Camuñas. „Já jen kdybyste si toho třeba nevšimli.“ „Vždyť sis ani nesundal cedulku!“ podotkl Osmička a jedním škubnutím mu ji strhl. „No a já… jsem dostala vstupenky na tu výstavu o Egyptu,“ prohlásila Anita. A pak už se o ničem jiném nemluvilo. „Prý tam budou mumie a sarkofágy a spousta egyptských artefaktů, a dokonce i poklad z hrobky nějaké egyptské královny…“ „Hatšepsut druhé,“ řekla Anita, která se zjevně o té výstavě našprtala všechno, co šlo. „V tom pokladu je prý spousta jedinečných věcí, královská koruna, žezlo, náhrdelníky, prsteny… a tak.“ „A bude tu jen čtrnáct dní.“ „Protože je to putovní výstava,“ poučil nás Toni, jako by věděl, o čem mluví. 11
„To je taková výstava, co ji převážejí z místa na místo,“ doplnil Camuñas. Starosta Malé Sevilly se jmenuje Gustavo Ferrada, a o tom, aby výstava na čtrnáct dní přijela do našeho městečka, vyjednával několik měsíců. Čekalo se, že se na ni sjedou lidé z celého okolí. „Můj táta tvrdí, že přivezou i opravdické mumie!“ pokračoval Camuñas. „Myslíte, že se v noci probudí a utečou do města a začnou zabíjet?“ strachoval se Bobek. „To mluvíš o zombících,“ opravil jsem ho. „Mumie je taky zombík, ne? Mrtvý, který obživne,“ namítl Tomeo. 12
„V tom případě by byl zombie i upír,“ za šklebil se Camuñas. „A vlkodlak…“ „Ne, vlkodlak není mrtvý, jen se proměňuje při…“ „Nechte těch hloupostí s vlkodlaky. Hlavní je, že do našeho městečka přivezou poklady královny Hatšepsut druhé!“ okřikla je Anita. „Říká se, že měla ten nejnádhernější náhrdelník celého starověku!“ „Faraonka Hatšepsut druhá,“ usmála se Helena. „To zní dobře.“ „Že prý to bude jako vstoupit do pyramidy,“ řekl Osmička. „Že prý ty klenoty stojí hromadu peněz.“ „Že prý policie povolá posily, aby tu výstavu uhlídala…“ „Že prý když si uvnitř té pyramidy budeš něco přát a pak sedm dní neusneš, tak ti to faraonka splní…“ 13
A tak se ze dne „no a já“ stal den „že prý…“. K tomu, co jsem k Vánocům dostal já, jsme se nedostali. Čekal jsem na správnou chvíli. „No a já…“ zkusil jsem to. Ale nikdo si mě nevšímal. Vůbec nikdo. Nejspíš mě ani neslyšeli. Všechno jim bylo jedno. Zajímala je jenom egyptská královna a klenoty a mumie a pyramida a tak podobně. „No a já jsem dostal mumii,“ vyhrkl jsem. V tu chvíli se na mě všichni podívali. „Co to meleš?“ nechápal Toni. „Říkal jsi mumii?“ zeptal se Bobek. „Tys dostal mumii?“ nevěřila svým uším Marilyn. Rozhostilo se ticho. Pak jsem pokrčil rameny. Žádnou mumii jsem pod stromeček nedostal. Ale byl to jediný způsob, jak je přimět, aby si mě zase všímali. „No, vlastně jsem dostal kolo,“ připustil jsem.
14
Explorer 8. Hliníkový rám. Přehazovačka S himi YZ-50. 21 převodů. Otočné řazení Grip Shift. Odpružená vidlice. Brzdy a paprsky kol z hliníku. Průměr kol 24 palců. Řídítka s gripy z tvrzené pěny. Barva: červená. Nejrychlejší a nejúžasnější kolo na světě. 15
Moje kolo. Konečně mi ho Ježíšek nadělil! Tak dlouho jsem na ně čekal! Moje máma pracuje v obchodě s dárkovým zbožím, ale tam se kola neprodávají, proto jsem nikdy žádné nedostal. Až doteď. Všichni moji kamarádi už kolo měli, jen já ne. Ale to se letos změnilo. Čekal jsem, že všichni udělají „ááách“ a pogratulují mi k novému červenému kolu s jednadvaceti převody. Ale oni jen ztichli. „No, to je teda něco,“ utrousila Marilyn.
„Vždyť už to všichni vědí, Pešku,“ řekl Osmička. „Už dva dny se na tom kole proháníš po celém městě, ještě jsi z něj skoro neslezl.“ „No, to je pravda,“ kývl jsem. „Určitě s ním i spíš v posteli,“ poškleboval se mi Toni. V tu chvíli zazvonilo. Museli jsme do třídy. Vyslal jsem pohled k Heleně. Pro ty, kdo to nevědí, Helena je moje sousedka a hraje ve stejném týmu malé kopané jako já… a má ty největší a nejúžasnější oči z celé školy. A o Vánocích…
No, o Vánocích se stala jedna věc, kterou jsem nečekal. Když jsme zvítězili nad Realem Madrid a vyhráli vánoční turnaj, Helena v podloubí U Čtyř větrů napsala jednu věc. Vyryla ji do zadní části staré dřevěné lavičky. A ta věc byla: „Heleně se líbí Pešek.“ Když jsem to uviděl, nemohl jsem uvěřit svým očím. Ale od toho dne pak se mnou Helena nepromluvila ani slovo. Odjela se svojí rodinou na lyže. Vrátila se teprve včera. Takže tohle byl první den, kdy jsme se znovu viděli. Cestou do třídy jsem se jí zeptal: „Jak sis užila vánoční prázdniny?“ „Jako vždycky,“ opáčila. „Aha,“ vydechl jsem já. A to bylo všechno, co jsme si řekli. Nic víc, nic míň. Neviděli jsme se celé svátky, nemluvili jsme spolu, prostě nic, a tohle bylo jediné, co mi pověděla. Občas holkám vážně nerozumím. A Heleně rozumím úplně nejmíň ze všech. Netvrdím, že když tu věc napsala, tak spolu hned musíme začít chodit. Já s ní navíc ani chodit nechci. Je mi to totiž úplně jedno. A co víc: já na holky nemám čas. 18
Zajímá mě jen škola a fotbal. A moje nové kolo. O holky zájem nemám. Ani o Helenu, ani o žádnou jinou. Ale myslím si, že když už něco takového napíšete na lavičku, tak potom s tím člověkem třeba aspoň prohodíte slovo. To snad Helena ví. První školní den v novém roce byl hodně divný. A nejen kvůli Heleně. Když jsme po vyučování vyšli ven, stalo se něco, co nikdo nečekal. Vydali jsme se rovnou k fotbalovému hřišti na trénink. Jako obvykle. Ale venku už na nás čekal Esteban, ředitel naší školy. A řekl: „Mám pro vás špatnou zprávu.“ Přesně tohle řekl. A potom nasadil „vážný výraz“, jak to nazývá moje máma. „Je to ta nejhorší zpráva, kterou jsem vám kdy musel sdělit,“ dodal.
19
Školu Soto Alto postavili v roce 1975. V roce 1975 byly skoro všechny televize černobílé. Počítače byly velké jako skříň. Neexistoval internet ani mobily, ani tablety, nic takového. Jediná hra, která se dala na počítači hrát, bylo pinkání se dvěma čárkami a jednou bílou kuličkou. Lidé nosili kalhoty s nohavicemi do zvonu. A taky dost divné účesy. Vím to, protože jsem to u babičky a dědy viděl na fotkách. Španělský národní tým skoro nikdy nevyhrával. 20
Dokonce se nedostal ani na mistrovství světa ve fotbale. Cristiano Ronaldo, Messi, Iniesta ani Casillas ještě nebyli na světě. Ani moje máma se ještě nenarodila. A můj táta tehdy nosil plínky. Na začátku měla škola jen šest tříd a do těch chodila sotva stovka žáků. Nebylo tu ani fotbalové hřiště, ani basketbalové kurty, prostě vůbec nic. Měli tu jen bahnitý plácek se dvěma dřevěnými brankami. První ředitel školy Soto Alto se jmenoval Daniel Calzada. Byl to otec Estebana Calzady, ředitele, kterého máme teď. Daniel Calzada věřil, že sport je pro děti a jejich správný vývin důležitý, a tak se rozhodl, že nechá postavit dva basketbalové kurty a opravdové hřiště na fotbal. Tři roky si pořád mlel tu svou a všechny s tím otravoval, až to nakonec dokázal. Taky nechal vybudovat naši školní aulu. A laboratoř. A technologický pavilon. A víc tříd. Škola se rozrůstala a teď nás do ní chodí celkem tři sta padesát osm žáků. „Naše škola už zažila spoustu věcí, dobrých, špatných, normálních, příšerných… A teď se stalo tohle. Tohle je, mládeži, ten nejhorší okamžik v dějinách Soto Alta,“ vykládal Esteban. 21
„Můj otec musel překonat spoustu těžkostí, aby tahle škola prosperovala. Ale nikdy nemusel čelit něčemu takovému.“ Stáli jsme s ním u středového kruhu na hrací ploše. A nespouštěli jsme z něj oči. Všech devět členů týmu. Camuñas, Toni, Helena, Marilyn, Tomeo, Bobek, Osmička, Anita a já. Fotbaláci. Měli jsme tajnou dohodu, nikdo nevěděl, že si tak říkáme. Samozřejmě to nevěděl ani Esteban. Rozhodně jsme neměli v plánu mu to prozradit. Tvářil se ustaraně. „Za normálních okolností bych si nejdřív promluvil s vaším trenérem. Ale aby toho nebylo málo, vy teď ani žádného nemáte,“ stýskal si ředitel. Od založení týmu malé kopané na naší škole nás trénovali Filip a Alice. Ale o Vánocích jim nabídlo smlouvu Atlético Madrid. Takže odešli. Čekali jsme, že nám škola přidělí nového kouče. Mysleli jsme si, že nám hned po novém roce oznámí, koho vybrali. Ale zatím jsme byli pořád bez trenéra. Náš tým na tom v tuhle chvíli byl takhle: Poslední v tabulce žákovské ligy. Bez jediného vyhraného ligového zápasu od začátku sezóny. 22
A bez trenéra. Co horšího se mohlo stát? Co bylo tak děsivé, že s tím Esteban dělal takové okolky? „Nuže… je to hodně špatné, ale jako v každé krizi je nutné v tom vidět příležitost,“ pokračoval. „Pane řediteli, tak už nám to prosím vás řekněte,“ vzdychl jsem. „No tak dobře,“ kývl. „Jde o to, že…“ Zvedl ruku, jako by se chystal pronést dlouhý proslov. Pak udělal krok dozadu. Nakonec otevřel pusu a vyhrkl: „Školní správa seškrtala rozpočet. Situace je kritická: nejsou peníze na počítače, nejsou peníze na divadelní kroužek, nejsou peníze na žádné mimoškolní aktivity… ani na fotbal, ani na basketbal, prostě na žádný sport.“ Jen co domluvil, zvedl se na hřišti ledový vítr. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo se neodvážil. „S tím se určitě dá něco dělat,“ špitl Tomeo. „Vždycky se dá něco dělat.“ Esteban zavrtěl hlavou. „To bych si přál ze všeho nejvíc,“ vzdychl. Vypadalo to, že se snad rozbrečí. Bylo to poprvé, co jsem našeho ředitele viděl, že má slzy na krajíčku. „No tak, pane řediteli, to nic,“ konejšil ho Camuñas. 23
„Vždyť náš tým ani nic nestojí,“ připojila se k němu Marilyn, naše kapitánka. „Ale stojí,“ potřásl hlavou Esteban. „Vaše dresy, míče, přesuny na venkovní zápasy, údržba hřiště, taky se musí platit rozhodčím… To všechno něco stojí.“ „Mě z toho úplně mrazí,“ sykl Bobek. Podívali jsme se po sobě. Nejspíš jsme všichni mysleli na to samé. A tak jsem položil tu neblahou otázku, které jsme se všichni báli: „Takže to znamená, že náš tým přestane existovat?“ „Ale ne, mně se dělá špatně, ajaj,“ bědoval Bobek. Esteban ani nepípl. 24
To bylo špatné znamení. Nebylo to spravedlivé. Jasně, neprožívali jsme zrovna skvělou sezónu. Ale vyhráli jsme vánoční turnaj proti nejlepším týmům celé země. Všichni jsme se snažili ze všech sil. A… No, prostě jsme chtěli hrát dál. „Nemůžeme platit ani za přesuny, ani rozhodčím… Nemůže me ani koupit míče!“ prohlásil Esteban. „A co teda budeme dělat?“ zeptala se Helena. „Dobrá otázka,“ poškrábal se na hlavě ředitel. „Hledal jsem řešení. Celé svátky si s tím lámu hlavu… nápady… řešení… není 25
to snadné… Ale jak říkával můj nebožtík otec, ať je mu země lehká: ‚Nikdy se nevzdávej, Estebane.‘ A to teď říkám i já vám: Nevzdávejte se.“ „No dobře, to je moc hezké,“ opáčila Marilyn, „ale máte kromě toho nějaký konkrétnější návrh?“ „Zrovna v tuhle chvíli ne, maličká,“ vzdychl Esteban. „Ale slibuju ti, že nad tím budu dál dumat a na nějaké řešení přijdu. Kdo hledá, najde.“ A s tím se otočil a nechal nás stát uprostřed fotbalového hřiště. Nevěděli jsme, co si počít. Neměli jsme trenéra. Neměli jsme peníze. Neměli jsme tým. Cestou si ředitel ještě tiše opakoval: „Nevzdávej se, Estebane.“ „A teď k tomu všemu ještě trpí samomluvou,“ řekl Bobek. „To je hodně špatné znamení.“
26
„Ctnosti“ zná u nás v městečku každý. Jsou to vdovy, které vedou obchod Sport Moncayo. Jmenují se Esperanza a Gracia a jsou tak staré, že nikdo pořádně neví, kolik jim je let. Jedna je vytáhlá a hubená, druhá zase malá a kulaťoučká. A jsou pořád spolu. Ctnosti. V mládí podle všeho zdolaly Moncayo, což je jedna z nejvyšších hor ve Španělsku. Na vrchol vystoupaly tak rychle, že z toho byl rekord. A taky na něj vylezly spolu. Ve městě se proslavily jako první místní ženy‑horolezkyně. 27
Potom si založily obchod se sportovním zbožím. Ten je v městečku tak dlouho, jako by tu byl odnepaměti. Obě se vdaly, ale ani jedna neměla děti. Manželé jim umřeli ve stejný rok, už dávno. A od té doby jsou nerozlučné. Sport Moncayo je obrovský obchod. Mají tu sportovní oblečení i náčiní. Esperanza a Gracia nejsou moc sympatické, ale jejich obchod je skvělý a mají tam všechno, a tak tam lidi chodí rádi nakupovat. „Fotbal nemáme rády,“ prohlásila Esperanza. „Ani děti,“ dodala Gracia.
„Ne, děti nemáme rády ani trochu,“ zdůraznila Esperanza. „Jsou hlučné a nikdy neposedí.“ Devět členů týmu včetně mě se neodvážilo ani pohnout. Stáli jsme v obchodě Sport Moncayo a Ctnosti na nás upíraly doširoka otevřené oči. „No no,“ uculil se nervózně Esteban, „snad to nebude tak hrozné… Vy ženské…“ „Hele, Estebane, pojďme k věci, my tu máme spoustu práce,“ utnula ho Gracia. „Přesně, k věci,“ utrousila suše Esperanza. „Jde o to, že Sport Moncayo chce pomoct fotbalovému týmu Soto Alto,“ roztáhl Esteban rty do širokého úsměvu.
Helena zvedla ruku a namítla: „Ale vždyť právě říkaly, že nemají rády ani fotbal, ani děti.“ „To je pravda,“ pokoušel se to vysvětlit Esteban, ale dál mluvit nemohl, protože Ctnosti mu opět skočily do řeči. „Poslyš, děvče,“ prohlásila Esperanza, která byla tak vysoká, že vedle Heleny vypadala jako obryně. „My tady nemáme čas na hlouposti. Tak zaprvé: nemáme rády ani děti, ani fotbal. To už je doufám jasné, takže to nemusíme opakovat.“ „Už to nebudeme opakovat,“ vrtěla hlavou Gracia. „Přece nebudeme celé dopoledne pořád dokola říkat jednu věc.“ „Zadruhé: pomůžeme fotbalovému týmu Soto Alto,“ pokračovala Esperanza. „Přesně to uděláme. Pomůžeme vám,“ přizvukovala Gracia, jako by byla její ozvěna. „A zatřetí: Proč?“ zeptala se Esperanza. Vyměnil jsem si pohled s Camuñasem a Tomeem a pak i s ostatními. Přesně tak, to byla ta největší záhada. Proč? Esperanza a Gracia se na sebe podívaly a… vyprskly smíchy. „Protože se nám chce,“ smála se Esperanza. „Nic víc, nic míň,“ kývla Gracia. „Prostě se nám chce.“ Ctnosti se uprostřed svého obchodu popadaly za břicho, jako by řekly něco vrcholně vtipného. Nás devět ani nepíplo. Dokonce ani Toni, který má jinak na všechno nějakou průpovídku.
30
„No tak, mládeži, hněte sebou, máte co dělat,“ pobídla nás Esperanza a otočila se. „A my taky.“ „Přesně tak,“ souhlasila Gracia. „Máme spoustu práce.“ Zašly za pult a bez dalšího vysvětlení nás tam nechaly jen tak stát. „Tak co, to je paráda, ne?“ zářil Esteban. „Co se to právě stalo?“ ozvala se Marilyn, naše kapitánka. „Proč nám Ctnosti chtějí pomáhat? Jakou dohodu jste s nimi uzavřel?“ „Nejdůležitější je, že vám budou platit autobus na přejezdy a rozhodčí na zápasy, a dokonce i dresy a míče,“ drmolil Esteban. „Výměnou za co?“ zeptal jsem se já. „Za nic, tedy vlastně jen tři maličkosti,“ odpověděl Esteban, ale moc přesvědčivě to neznělo. „Nebo možná čtyři…“