Tor Seidler: Prvorozený — ukázka

Safír je snad ten největší vlk, jakého kdy kdo viděl, a jako vůdce smečky sní o tom, že i jeho prvorozený syn bude ve všech ohledech po něm. S pýchou i očekáváním hledí na svého Lamara. Jak ovšem vlče roste, hrdost vystřídají obavy. Safír má dojem, že jeho prvorozený snad vůbec nemá vlčí instinkty! Vždyť který vlk pozoruje rád motýly? Stará se o sourozence, kteří při lovu zůstávají pozadu? A ani trochu ho nebaví předvádět se před ostatními vlky?

To by smečka Lamarovi možná ještě odpustila, jenže pak mladý vlk udělá něco, co otec nedokáže pochopit ani přijmout…

Tor Seidler

Najde Lamar odvahu být takovým vlkem, jakým chce být, nebo zůstane vlkem, jakého chce jeho rodina?

PRVOROZENÝ

Tor Seidler

PRVOROZENÝ

Román klasika americké literatury pro děti inspirovaný Voláním divočiny i Lvím králem se odehrává v prostředí Yellowstonského národního parku. Pohledem straky Maggie vykresluje věrohodný portrét života ve vlčí smečce, kde je k přežití třeba spousta odříkání i velká dávka štěstí.

Seidler dokáže lstivě přimět čtenáře, aby se cítil jako součást smečky: když vlci zavyjí, je to „tak strašné, tak zádumčivé, tak srdcervoucí, že se i měsíc na obloze zachvěl, přísahám“, a vy máte chuť se k nim přidat.

The New York Times Book Review

Host 9+

259 Kč ISBN 978-80-7491-567-3

Seidler--Prvorozeny--Potah+Lak.indd 1

20.10.2016 0:34:47

Host

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 1

21.10.2016 11:15:08

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 2

21.10.2016 11:15:08

Tor Seidler

PRVOROZENÝ

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 3

21.10.2016 11:15:08

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 4

21.10.2016 11:15:08

Tor Seidler

PRVOROZENÝ

Brno 2016

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 5

21.10.2016 11:15:08

FIRSTBORN © 2015 by Tor Seidler Originally published by Atheneum Used with the permission of Pippin Properties, Inc. through Rights People, London Translation © Zora Freiová, 2016 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 ISBN 978-80-7491-567-3

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 6

21.10.2016 11:15:09

1

„Pojď se podívat, Maxi!“ zakřičela máma. „Maxi, pojď se podívat!“ Táta přistál na okraji hnízda a něco nade mnou držel v černém zobáku. Zrovna jsem se vyklubala z vajíčka. Kolem leželo několik dalších šedozelených vajíček, zatím neporušených. Natáhla jsem krk, popadla sousto z tátova zobáku a spolkla ho. „Že je to ta nejkrásnější malinká straka na světě?“ šveholila máma. „Rozkošná, rozkošná, rozkošná! Jak jí budeme říkat?“ „Jak chceš, Mag,“ řekl táta. „Největší kus práce jsi odvedla ty.“ „Co takhle Maggie?“ „Skvělé.“ Nevěřícně jsem na ně civěla. Tak tady jsem, minutu stará straka s mámou Mag a tátou Maxem, a oni mě chtějí pojmenovat Maggie! Jedinou útěchou mi bylo, že u mých pěti sourozenců nebyli o moc vynalézavější.

Jak se bratři a sestry kolem mě klubali na svět, rodiče jim dávali jména Mark, Marge, Mandy, Mack a Matt.

7

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 7

21.10.2016 11:15:09

Tak radši něco veselejšího: nejenže jsem byla první venku ze skořápky, taky jsem si to jako první namířila k okraji hnízda. „Jak se to tady jmenuje?“ zeptala jsem se a jukala ven. „Domov,“ řekla máma. „Není to úžasné, úžasné, úžasné?“ Pohled to byl moc pěkný, i když jsem samozřejmě neměla s čím srovnávat. „Co je tamto zelené?“ ptala jsem se a zírala dolů. „Větve. Jsme na borovici.“ Máma mi ukázala další borovice, farmu, menší stavení zvané kurník, větší jménem stodola a dvě vysoké věci s vrškem podobným vajíčku, kterým se říkalo sila. Mezi nimi se vinula třpytivá modrá stužka.

V dálce bylo vidět ohrazená pole, stromy, které měly místo jehličí listy, a nesmírně rozlehlou otevřenou krajinu. „Co jsou zač ta čtyřnohá zvířata?“ zeptala jsem se. „Krávy.“ „A kde mají hnízdo?“ „Tamhle,“ odpověděla máma a ukázala zobákem směrem ke stodole.

Malá krabicovitá věc na střeše stodoly se jmenovala věžička a to, co bylo na ní, korouhvička. Na korouhvičce seděl pták. „Je to straka?“ zajímala jsem se. „Ten šeredný dědek? To je havran.“ Máma dohopkala na slunečnou stranu hnízda, roztáhla křídla a zahýbala ocasem.

8

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 8

21.10.2016 11:15:09

„Ty jsi ta nejkrásnější maminka na světě,“ zavrkal můj bratr Matt.

Kolik matek už viděl, napadlo mě — ale té naší to doopravdy slušelo. Měla černobílé peří s měňavě zeleným nádechem a dlouhý půvabný ocas.

Následujících několik dní strávili s tátou tím, že nám nosili všelijaký chutný hmyz a šťavnaté kousky mršin. Když už jsme neměli chmýří, ale pořádné peří, rodiče nás varovali, abychom se po opuštění hnízda vyhýbali některým zvířatům. „Dávejte si pozor na orly a lišky.“ „Nejhorší jsou sokoli a kojoti.“ „Lišky a kočky.“ „Kojoti, chřestýši a orli.“ „O liškách už jsme mluvili?“ Jak jsme rostli, hnízdo nám bylo čím dál těsnější a přes všechna hrozící nebezpečí jsem se nemohla dočkat, až z něho vyletím. Jenže jediná cesta ven vedla vzduchem a můj první pokus o létání byl učiněná pohroma. Nebýt šikovně umístěné větve, byla bych si zlámala vaz. Napodruhé už to ale bylo lepší, a když mi byl měsíc, dávala jsem sourozencům hodiny létání. Život bez křídel určitě není žádný med. Chybí vám nejen svoboda, ale i rozhled. Při létání si můžete prohlížet svět úplně zblízka i z velké dálky. Máte možnost k něčemu přiletět, a když se vám to nelíbí, zase odplachtit. Nejdřív jsem se zdaleka vyhýbala kravám.

Jsou obrovské a páchnou. Ale jednoho dne jsem viděla, jak se táta usadil jedné z nich na zádech. Slétla jsem dolů a opatrně jsem přistála vedle něj. „Jsou tak hloupé, že jim to nevadí,“ řekl. „Klidně si dej, Maggie.“ 9

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 9

21.10.2016 11:15:09

Zvíře na sobě mělo spoustu klíšťat. Byla to hostina.

Koně a psi mají taky klíšťata, ale koně nejsou tak klidní jako krávy a psi jsou úplné potvory, kterým se za každou cenu musíte vyhnout. Lidi sice mají klíšťat méně, ale stejně jsem si je docela oblíbila.

Ti legrační tvorové v jednom kuse vyhazovali nějaké chutné odpadky.

Před létem jsme hnízdo všichni nadobro opustili. Potok, který tekl mezi sily, bohužel vyschl, a tak jsme museli pít ze žlabu pro dobytek. Fuj! A až na pár stromů se celá krajina zbarvila jednotvárně dohněda a honily se po ní prašné víry. Pak přišla zima a všechno bylo úplně bílé. Dny byly krátké a studené, noci dlouhé a ještě studenější.

Krávy se choulily ve chlévě. Jednou jsem si všimla, že z věžičky stoupá pára.

Na korouhvičce pořád ještě seděl ten nevzhledný starý havran a byl aspoň dvakrát větší než já, ale havrani nebyli na seznamu tvorů, před nimiž nás rodiče varovali, a nechápala jsem, proč by si měl urvat všechno teplo pro sebe. Navíc už jsem byla zrovna tak krásná jako máma a říkala jsem si, že by mu mohlo polichotit, když ho navštíví někdo o tolik hezčí, než je on.

Doletěla jsem k němu a přistála na věžičce. Pára byla báječná, i když zapáchala, ale havran se na mě ze své korouhvičky zaškaredil. „Odprejskni,“ řekl. „Proč?“ zeptala jsem se. „Je tady spousta místa.“ „Straky nemůžu vystát.“ 10

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 10

21.10.2016 11:15:09

„Co je na nich špatného?“ „Jsou to hloupé tlachalky.“ „A to říká kdo?“ „Zeptej se, koho chceš.“ Odletěla jsem a našla jsem špačka, sedícího na zledovatělé houpačce za statkem. „Jakou pověst mají straky?“ zeptala jsem se. „Že jsou chamtivé zlodějky,“ odtušil.

Zrovna moc lichotivé to nebylo, ale aspoň nepotvrdil to, co říkal havran. Zaletěla jsem za drozdem, který hrabal u popelnic za domem, a položila mu stejnou otázku. „Hloupé tlachalky,“ řekl.

Polkla jsem.

Káně na telegrafním sloupu mi odpověděla totéž.

Vrátila jsem se na svou borovici, abych si tam léčila pochroumané ego. Když zapadalo slunce, strčila jsem si hlavu pod křídlo jako obvykle, ale nemohla jsem usnout. Při zpětném pohledu jsem si uvědomila, že moji rodiče a sourozenci jsou opravdu upovídaní. Vybavilo se mi, jak máma popisovala naše bydliště jako „úžasné, úžasné, úžasné“. Teď, když jsem už zažila parné, nudně hnědé léto a zimu se sněhem a teplotami pod nulou, jsem o tom nutně pochybovala. Ale i když některé straky dřív mluví, než myslí, znamená to, že jsem taky taková?

Ráno jsem se vydala k věžičce, abych havranovi dokázala, že se mýlí, ale korouhvička byla prázdná. Zatímco jsem se vyhřívala v páchnoucím teple, zahlédla jsem ho dole, jak vylézá zpod dvou vystouplých 11

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 11

21.10.2016 11:15:09

kořenů starého topolu. Pomyslela jsem si, že tam má nejspíš zásobárnu potravy. Na sněhu zalitém sluncem roztáhl svá veliká křídla a odrazil se od země.

Spodní část korouhvičky tvořily čtyři šipky mířící do různých stran. Horní část měla tvar koně. Kůň se ve větru hýbal, a když na něm havran přistál, zaskřípělo to. „Vypadni,“ ucedil.

Nevšímala jsem si ho. Načechral si peří na krku, takže vypadal dvakrát tak velký. Přikrčila jsem se a připravila se k odletu. Dole pod námi bouchly dveře. Ze statku vyšel člověk a za ním pes. Nasedli do jednoho z vozidel. Zaburácelo, ožilo, vypustilo do čistého vzduchu modravý oblak a odjelo. Namrzlý sníh odletoval od pneumatik úplně stejně, jako od nich v létě odletoval prach. Na konci rovného úseku projelo auto vraty a zabočilo doleva.

Než zmizelo z dohledu, havran splaskl na svou normální velikost. Asi tak hodinu jsem se ani nehnula, až mi bylo krásně teplíčko, a pak jsem odletěla.

Když jsem se další den ráno vrátila na věžičku, havran byl zase pryč. Jako předchozího dne se brzy vynořil ze své skrýše pod topolem, zamával křídly a vylétl na korouhvičku. Nevrle po mně loupl očkem, ale peří si nenačechral. Vyhřívala jsem se asi hodinu a vůbec jsem neotevřela zobák.

Tak to pokračovalo týden. Na věžičce jsem zarytě mlčela — až mě jednoho dne ostré prásknutí vyplašilo natolik, že jsem vyhrkla: „Co to bylo?“ „Puška,“ odpověděl havran.

12

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 12

21.10.2016 11:15:09

Nechtěla jsem vypadat hloupě, a tak jsem se neptala, co to znamená. Zanedlouho vyběhl na jedné straně stodoly člověk v čepici s klapkami na uši. Přiložil si k rameni dlouhý lesklý předmět a ozvalo se další prásknutí. „Zase vedle,“ zachechtal se havran.

Přes zasněžená pole se mihlo něco ryšavého. „V kurníku byla liška,“ vysvětloval havran.

Tak tohle je liška, pomyslela jsem si a vzpomněla si na rodičovské varování.

Druhý den ráno jsem musela počkat, až se přežene sněhová metelice, a když jsem dorazila na věžičku, havran už seděl na korouhvičce. Nevypadal ani moc rozmrzele, a tak jsem se ho zeptala, jak se jmenuje. „Jackson,“ zabručel. „A ty?“ „Maggie.“ „Maggie, straka strakatá?“ „Já vím,“ povzdechla jsem si.

Následující den bylo moc větrno a nedalo se dělat nic než choulit se na závětrné straně borovice. Ale přes noc se vítr utišil a další den jsem zase přiletěla za havranem na stodolu. „Fučelo pořádně,“ poznamenal.

I když bylo pod nulou, vycítila jsem, že vůči mně roztává. „Jak dlouho už bydlíš doma, Jacksone?“ zeptala jsem se. „Doma?“ „Tady. Na tomhle místě.“ „Myslíš na T s trojlístkem?“ „T s trojlístkem?“ 13

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 13

21.10.2016 11:15:09

„Ty sis nikdy neprohlížela bránu?“ Hned jsem se tam vydala, vedla mě dlouhá příjezdová cesta. Nad bránou byl znak s namalovaným trojlístkem a velkým T. Nazítří jsem se ho zeptala, k čemu je větrná korouhvička, a on mě s její pomocí naučil rozeznat sever od jihu a východ od západu. Směrem na jih byly na obzoru veliké kopce. Těm se říkalo Beartooth Mountains. Za nimi bylo místo zvané Wyoming. Ptala jsem se, jestli je Wyoming tak velký jako T s trojlístkem. „Větší,“ řekl Jackson. „T s trojlístkem je jenom ranč.

Wyoming je stát. My jsme ve státě Montana.“ „Je Montana větší než Wyoming?“ „Ano.“ „Co je tamtím směrem?“ ukázala jsem zobákem na západ. „Idaho.“ „Je Montana větší?“ „Ano.“ „A tam?“ pohodila jsem hlavou na sever. „Kanada.“ „Montana je větší?“ „Ne. Ale Kanada není jen stát, je to celá země.“ Pomalu jsem došla ke trapnému zjištění: jsem opravdu hloupá.

Věžička se pro mě stala školou. Dozvídala jsem se hodně o zeměpisu — i o jiných věcech. Například jednou jsem se Jacksona ptala, proč jsou krávy tak tupé, a on mi vysvětlil, že nemají duši. „Jak to?“ 14

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 14

21.10.2016 11:15:09

„Duši mají jen okřídlení tvorové.“ Znělo to naprosto rozumně. „A co slepice?“ zajímala jsem se dál. „Křídla mají, ale létat skoro neumějí.“ „Touhle otázkou jsem se sám hodně zabýval,“ odpověděl a věnoval mi skoro uznalý pohled. „S několika z nich jsem se bavil a došel jsem k závěru, že duši nemají.“ „Jak to, že toho tolik víš, Jacksone?“ „Tolik toho zas nevím. Aspoň ve srovnání se svou přítelkyní.“ Překvapilo mě, že nějakou má. Většina havranů je společenských a zdržuje se v hejnech, ale Jackson působil dojmem samotáře. Slýchala jsem, jak na něj jiné vrány krákají, ale nikdy jim neodpovídal. „Kdo je to?“ zeptala jsem se. „Miranda.“ Miranda! Kdyby se jen mým rodičům dostalo trochy fantazie, mohla jsem mít taky tak krásné jméno. „Je to vrána?“ „Samička papouška.“ „Co je to papoušek?“ „Tropický pták — nádherný. Lidi je dávají do klecí.

Ale ta její stála u okna a v létě, když bylo okno otevřené, jsme si celé hodiny povídali. Hodně jsem toho pochytil, hlavně o lidech. Učila mě dokonce jejich řeč.“ To mě ohromilo. Jejich jazyk je velice složitý. „Teď už v kleci není?“ „Je volná.“ „A ty ji dál vídáš?“ „Mluvím s ní každý den.“ 15

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 15

21.10.2016 11:15:09

I když jsem si nemohla pomoct a žárlila jsem na Mirandino jméno a schopnosti, doufala jsem, že se s ní seznámím, ale měla jsem pocit, že Jackson se o její společnost možná nechce dělit. Rozhodla jsem se, že budu dávat pozor na místa, kam létá, když není na korouhvičce ani ve své zásobárně. Jestli je Miranda tropický pták, mohla by třeba bydlet ve stodole, kde je tepleji. Ale v zimě byla stodola zavřená.

Konečně začal sníh roztávat. Jednoho dne se dveře do stodoly otevřely. Ale když jsem vlétla dovnitř, našla jsem tam jen pár netopýrů, hejno vlaštovek a stovky páchnoucích býčků.

Krávy se brzy začaly chodit pást na louku. Po verandě kurníku, který přetékal slepicemi, se motala kuřata. Lidi se pouštěli do všelijakých hlučných činností. Často na sebe pokřikovali a díky Jacksonově výuce jsem začínala některým jejich slovům rozumět. Jak jaro pokračovalo, připravili si velkou váhu, aby mohli vážit dobytek pro trhy. Vyvolávali různé cifry a já jsem postupně přicházela na to, jak se liší. Než nastalo léto, byla jsem odborník na čísla.

Ještě hlučnější než jejich křik bylo cvičení ve střelbě na cíl. Člověk s čepicí nachystal terč a ukázal menšímu člověku s červenou čepicí, jak se na něj střílí z pušky.

Obrys na cíli byl mnohem větší než liška, spíš jako velký pes. „Myslela jsem, že lidi mají ty potvory rádi,“ prohodila jsem. „To je asi vlk,“ odtušil Jackson. „Miranda mi říkala, že se jich lidi bojí.“ 16

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 16

21.10.2016 11:15:09

„Co je to vlk?“ „Něco jako pes, jen divočejší a dravější. Zabíjí krávy a ovce. Farmáři je nenávidí.“ „Zabíjejí i ptáky?“ „Kdyby nás chytili, nejspíš ano.“ „Žijí tu někde poblíž?“ zeptala jsem se stísněně. „Farmáři je už dávno vyhubili.“ „Tak proč se jich bojí?“ „Kvůli Yellowstonu,“ řekl Jackson.

Yellowstone, jak jsem se dozvěděla, je národní park jižně od Beartooth Mountains, který se rozkládá hlavně na území Wyomingu. Někteří lidé tam chtěli znovu vrátit vlky — aby se obnovila „rovnováha v přírodě“, ať už tím mysleli cokoli. Farmáři byli ostře proti tomu, ale podle Mirandy milovníci vlků zvítězili a farmáři se teď bojí, že by se noví vlci mohli odvážit z parku ven a napadnout jejich stáda.

Měla jsem ale naléhavější starosti než zabývat se zvířaty, která jsem v životě neviděla. Ze sourozenců jsme první zimu přežili čtyři. Mack se stal v létě kořistí jestřába a zanedlouho poté zahynul Mark — narazil na chladič jednoho lidského vozidla. Ale teď, když se rozevřely lístky na topolech, si Matt a Mandy našli partnery a oba nové páry si začaly stavět vlastní hnízda. Ačkoli jsem si ráda představovala, že se od svých sourozenců liším, vždycky jsem byla ve všem první a nelíbilo se mi, že najednou zaostávám. Neustále na mě dorážel jeden mladý stračí sameček jménem Dan a tvrdil, že mám překrásné ocasní peří. Podlehla jsem.

17

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 17

21.10.2016 11:15:09

Hnízdo, které Dan vystavěl na mé oblíbené borovici, mělo nepromokavou stříšku z propletených větviček. Ještě ho však ani nedokončil, a už do něj začal nosit nepotřebnou veteš posbíranou v okolí ranče: zmačkané obaly od žvýkaček, šroubky, těsnění, mince, víčka od láhví. Když jsem se ho ptala, k čemu to smetí je, řekl: „Je to krása!“ Tím naprosto znehodnotil své lichotky o mém ocasním peří. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že se na něj hodí popis „chamtivých zlodějů“. Pokaždé, když jsem něco vyhodila, to zase přinesl, takže když jsem snesla vajíčka, málem tam pro ně nebylo místo.

Dan jakékoli sezení na vejcích odmítl. Musela jsem trčet v hnízdě ve dne v noci, se vším jeho haraburdím. Jídlo mi nosil, ale to úmorné vysedávání trvalo celé týdny. Jak sníh roztával, znovu se objevila krásná modrá stužka, jenže jsem se k ní nemohla ani zaletět napít. Kolem svištěly zajímavé druhy ptáků, ale neměla jsem šanci zjistit, jestli letí od jihu nebo z Kanady.

Mezitím jsem byla nucena sledovat, jak moje svobodná sestra Marge kličkuje mezi sily. Nejhorší bylo, že jsem si nemohla povídat s Jacksonem.

Těšila jsem se, jak pojmenuju samičky — Danovou výsadou bylo dát jména samečkům —, ale když se ptáčata vylíhla, samička byla jen jedna. Dan nazval samečky Danny, Denny, Dash, Del a Dave. Já jsem dala samičce jméno Anastasia. Ze shánění potravy pro všech šest jsem byla úplně vyčerpaná. A pak jsem musela pomáhat s výukou létání. To byla úleva, když konečně natrvalo vyletěli z hnízda!

18

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 18

21.10.2016 11:15:09

„Odvedli jsme dobrou práci, co říkáš?“ prohodila jsem. „Chceš si to zopáknout?“ zeptal se Dan. „Zopáknout?“ „Naklást vajíčka ještě jednou.“ „Ještě jednou!“ zvolala jsem. „Ty ses snad zbláznil!“ „Spousta strak hnízdí dvakrát do roka,“ hájil se a zatřepal ocasem. „Ale jestli opravdu nechceš, můžeme počkat do příštího jara.“ Jeho předpoklad, že spolu budeme ještě příští jaro, by mě neměl překvapit. Straky často mívají celý život jednoho druha. Mí rodiče byli odjakživa nerozluční.

Jenže při pomyšlení, že bych strávila celý život s Danem a jeho veteší, jsem se leda otřásla.

Nazítří jsem zaletěla na věžičku. „Už jsi tu dlouho nebyla,“ poznamenal Jackson. „Ptáčata,“ vysvětlila jsem. „Jak se mají?“ „Už vylétla, díkybohu. Jak se máš ty?“ „Dobře.“ „Víš, tak mě napadlo… byl jsi vždycky sám?“ „Záleží na tom, co tím myslíš. Proč se ptáš?“ „Dan mluvil o dalších mláďatech příští jaro — a mě to úplně vytočilo. Nejsem divná?“ „U většiny strak by to bylo trochu zvláštní. Ale kdybys byla obyčejná straka, nebavil bych se s tebou.“ To mě trochu rozveselilo. „Je těžké být současně jiná i stejná,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Obvykle nezbývá než si vybrat.“ 19

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 19

21.10.2016 11:15:09

Nejspíš jsem chtěla obojí. Ale když jsem se snažila podobat sourozencům, jen jsem se cítila bídně. „Byla by to ode mě zrada, kdybych nezůstala s Danem?“ zeptala jsem se. „Jestli jsem za ta léta na něco přišel, je to tohle: nemůžeš být věrná druhým, jestli napřed nejsi věrná sama sobě.“ Dojalo mě, že se se mnou podělil o svou moudrost. Skoro jsem měla chuť přihopkat k němu a dát mu pusu na tvář, ale takový projev by ho určitě znechutil, a tak jsem si řekla, že mu radši donesu něco dobrého.

Přelétla jsem k ohradě pro dobytek a usadila jsem se na jednom volkovi.

Zatímco jsem si v zobáku střádala klíšťata, z oblohy sjel jasně modrý blesk a přistál na nedalekém drátěném plotě. Plot byl elektrický a já bych přísahala, že proud z něj přeskočil na mě, až jsem se zatetelila.

20

Seidler-Tor-Prvorozeny.indd 20

21.10.2016 11:15:09