JAKUB ŠPIČÁK KUBÍKOVA CESTA
Brno 2021
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury čr © Jakub Špičák, 2021 Illustrations © Petra Lukovicsová, 2021 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2021 isbn 978-80-275-0596-8
Mým skvělým rodičům
1. Mail od babičky Kubík seděl na zemi ve velikém obýváku, v ruce držel ovladač s mnoha tlačítky a vypadal naštvaně. Už si prošel svoje oblíbené kanály na devítce, třináctce i třicítce. Dokonce nakoukl i na třicet čtyřku, ale stejně nenašel nic, na co by se dalo dívat. A k tomu už se k okraji televizoru tlačil paprsek dopoledního slunce a Kubík věděl, že za chvíli bude svítit přes obrazovku a on neuvidí nic. Pokrčil rameny a televizi vypnul. Nechal ovladač ovladačem, trochu nemotorně se zvedl a rozvalil se na gauči. Natáhl se po svém modrém telefonu. Byl to sice jen obyčejný tlačítkový typ a měl jen dvě hry, ale v nouzi nejvyšší to byl jeho nejbližší přítel. Jenže dnes ho ani jedna hra nedokázala uspokojit. Bloudil očima po pokoji a hledal něco, čím by se zabavil. Chvíli se díval na velké digitální hodiny nahoře na polici a napjatě sledoval přibývající vteřiny. 56, 57, 58. Ano, teď tam na okamžik svítily hned dvě padesát devítky. Ty miloval, protože po nich následovala nula. Krásná, čistá, kulatá. Naskočilo 10:00:00 a zase bylo po zábavě. Kubík se zvedl z gauče a šouravě se po hlaďoučké podlaze sunul na druhou stranu obýváku. Nespěchal a prošmejdil celé přízemí, ale — 9 —
nikde nikdo. Pak zaslechl něco seshora. Když stoupal po skleněných schodech, modře a žlutě se rozsvěcely. Nakoukl do mámina pokoje. Máma ležela na zemi na podložce zkroucená v nějaké podivné pozici, oči upřené na mobil postavený kousek vedle. Pokud Kubík viděl dobře, usměvavá slečna na videu v hodně barevném oblečení dělala něco podobného jako maminka. Hrála jim k tomu hudba, která připomínala cinkání lžičky o porcelánovou misku při snídani. Věděl, že by nebylo chytré rušit, tak se otočil a odešel zase dolů. V obýváku otevřel dokořán dveře na terasu a vyšel ven. Na dokonale pravoúhlé zahradě stála plechová bouda, nyní zamčená, dál tam byl oválný bazén, kam Kubík sám nesměl, a právě vysunuté postřikovače, které tiše rozhazovaly vodu na zeleňoučký trávník. Kubík si přinesl svoje milované červené auto a hrál si na bouřku. Věděl, že autíčko by ven nosit neměl, ale tady na terase to snad nebude vadit. Když zavlažovače dokončily svoji práci, přešel kolem trávníku k patrovému dřevěnému domečku, který mu postavil táta, vylezl si nahoru a usadil se tam. Rozhlédl se kolem sebe. Viděl podobné zahrady u domů vlevo i vpravo. O tři domy dál někdo sekal už tak krátký trávník, jinak bylo ticho. Za zahradou se táhlo pole až k lesíku, který se od něj zvedal do mírného kopce. Na pole vedla branka, taky zamčená, tou Kubík občas pomáhal tátovi nosit posekanou trávu a sypat ji na hromádku za plot. Vždycky se přitom podíval na obě strany a uviděl podobné hromádky i u ostatních zahrad. V duchu porovnával, jestli je ta jejich největší a nejhezčí. Někdy ji taky zkoušel načechrat, aby vyhrála právě ona. „Kubíku! Kubíkúúúú!“ vytrhlo ho z přemýšlení maminčino vo lání. Kdoví jak dlouho už ho hledala! Rychle slezl a přeběhl do domu, červené autíčko trochu oklepal od vody a prohlédl ho, jestli není špinavé. — 10 —
„Ano, mami?“ ptal se, když jako krasobruslař klouzal obývákem. „Tady, jsem v kuchyni,“ odpověděla máma už ne tak hlasitě. „Volá babička, pojď, chce tě taky vidět!“ „Která?“ zeptal se ještě Kubík. „Koubabička.“ Téhle babičce s dědou říkali Koubabi a Kouděda, protože oni zase jemu říkali Koubine, když ho chtěli poškádlit. Kubík si přitáhl maminčinu ruku s telefonem a podíval se na displej, zamával a zasmál se. Viděl tam babičku, jak na něj taky mává. Bylo poznat, že něco říká, ale slyšet nebylo nic. „Haló, babi, proč to neřekneš nahlas?“ zeptal se vesele Kubík. Obraz se na chvíli zasekl a pak se zase rozhýbal. „Ukaž,“ zvedla maminka telefon k očím. „Ten jejich počítač se hrozně zasekává,“ vzdychla. Chvilku cosi zkoušela, ale pak mobil odevzdaně položila na linku. „Zkusíme to později, jo? Babička se tě chtěla na něco zeptat,“ pohladila maminka Kubíka po neposlušných vlasech. „Tak jo, mami, já tady počkám. Můžu si zatím ten mobil půjčit?“ prosil Kubík. „Na chvilku,“ odpověděla maminka a zmizela někde v domě. Za okamžik Kubík slyšel tekoucí vodu z koupelny, ale to už proháněl po displeji modrého žabáka. Vůbec přitom nevnímal čas a ani si nevšiml, že maminka v kuchyni chystá oběd. Z hraní ho vytrhlo, až když mobil zahrál krátkou melodii, která do hry nepatřila, a přes displej vyběhlo hlášení. „Mami, tady to něco píše,“ ukazoval Kubík. „No jo, to je mail od babičky,“ řekla maminka. „Přečteš ho?“ Jasně že ho Kubík přečte, předevčírem přece přinesl vysvědčení z první třídy, ještě leží v obýváku na stolku. Ze čtení má samozřejmě jedničku, stejně jako z ostatních předmětů. Usadil se na židli a pomalu četl. — 12 —
Můj milý vnoučku Kubíku! Počítač se zase zasekl a děda ho musel restartovat. Už ho nechci pokoušet, protože má taky něco za sebou, ale dobře nám slouží, tak ti radši píšu na maminčin e-mail. Jak se máš? O vysvědčení mi maminka říkala, prý samé jedničky, tak to moc gratulujeme, jsi chytrý kluk! Vypadá to, že tu pro tebe máme i malý dárek, když jsi tak šikovný. A určitě už se těšíš, co všechno o prázdninách zažiješ. Ahoj, Koubine, tady děda. Babička si musela odskočit pro kafe, tak se dívám, co ti to tady píše. Kdypak se asi dostane k tomu důležitému? Teď z toho jejího dopisu nevím, jestli mám něco za sebou já, nebo náš počítač, ale pokud oba dobře sloužíme, tak je to fuk. Tady je zase babička. Jen si na chvilku odběhnu, už mi tady děda šmejdí. To víš, že se k tomu důležitému dostanu, nic se nemá uspěchat. Říkali jsme si s dědou, že když ti začaly ty prázdniny, jestli bys k nám na týden nechtěl přijet. Já si vezmu pár dní volno, děda si prohodí směny a užijeme si spolu trochu sluníčka. Co na to říkáš? Poraď se s maminkou, sbal si kufřík a táta tě k nám určitě přiveze! Už se na tebe moc těšíme, tvoje babička a děda
ps: Děda neumí vypnout velká písmena, tak už jsem to tak nechala. Třeba ho to naučíš, až k nám přijedeš. „No jasně že chci jet, babi,“ vykřikl Kubík od mobilu. „Teda mami,“ dodal rychle. Položil telefon na stůl, vyskočil ze židle a hnal se — 13 —
k mamince. Objal ji kolem pasu. „Můžu, že jo?“ prosil. Pustil se a odtančil kuchyní do obýváku. Chvilku se rozhlížel, nemohl najít svoje hasičské autíčko, ale za chvilku ho objevil pod stolkem. S červeným autem a modrým mobilem v rukou přiběhl zpátky za maminkou, podklouzly mu nohy a kecl si na zadek. Vyhekl a rozesmál se a maminka s ním. „Mami, mamí, kdy můžu jet?“ ptal se a pracně se zvedal. „Počkej, to přece není jen tak,“ brzdila ho máma, „musíme tě sbalit, domluvit se s tátou, aby tě odvezl, a hlavně napsat babičce a dědovi, že teda přijedeš.“ „Tak já se sbalím, abys to nemusela dělat ty,“ nabízel se přeochotně Kubík a už se hrnul ke schodům. „A ty napiš babičce, že přijedu! Hned zítra!“ volal shora. „A dědovi!“ zaslechla ještě maminka, než Kubík zapadl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Když maminka Kubíka volala k obědu, zrovna seděl na posteli a spokojeně se díval na velkou hromadu hraček, knížek a stavebnic, které si nanosil doprostřed místnosti. Vedle měl rozevřený kufřík, do kterého se vešlo hasičské auto, mobil a pár nejlepších kamarádů z celé rodiny plyšáků, co obývali křeslo v rohu. Bude muset maminku poprosit ještě o kufr. Možná o dva, nějaké větší, přemítal Kubík, když scházel ze schodů. Tatínek se vrátil ze služební cesty, zrovna když dojedli, ale měl opravdu jen maličko času, jak upozorňoval už ve dveřích, pak musel zase pryč. Prý se nají až večer, říkal a přitom se rychle převlékal do cyklistického dresu. „Už zítra?“ divil se, když mu maminka pověděla o Kubíkově cestě. Kubík na něj upíral psí oči. Maminka se k tatínkovi přitiskla a něco mu chvilku šeptala do ucha, což nebylo jednoduché, protože tatínek se pořád snažil dostat do cyklistických kalhot.
— 14 —
„No, odpoledne by to asi šlo, ale bude za mnou muset přijet na firmu,“ řekl nakonec tatínek. „Jasně, jasně, přijedu,“ volal Kubík. „A jak?“ dodal. „Autobusem,“ odpověděl tatínek jakoby nic. „Autobusem?“ zatvářil se překvapeně Kubík. „Autobusem?“ zarazila se maminka. „Jo, autobusem, je to kousek,“ přikývl tatínek. „Kubíku, ten bazén na dnešek už nachystat nestihnu,“ doplnil a otočil se k mamince. „Promiň, příští víkend budu jenom váš,“ řekl. Pohladil Kubíka, políbil maminku a zmizel v garáži. Za chvíli slyšeli, jak se otvírají dveře, pak zavírají — a tatínek byl pryč. „Já už se tak těším!“ vykřikl Kubík. Zítra pojede autobusem! K babičce! A tam budou prázdniny! A k dědovi!
— 15 —
2. Odjezd
Ráno Kubík nemohl dospat a vzbudil se s prvním sluníčkem, které nakouklo do pokoje. Posvítilo mu přímo do kufříku a na celou tu hromadu hraček, co si včera nachystal s sebou. Ještě v pyžamu se posadil na zem a všechno si prohlížel. Říkal si, že do tatínkova auta se to vejde, ale nebyl si jistý, jak všechny věci donese k autobusu. Maminka mi s tím určitě pomůže, řekl si v duchu. Vzal si jednoho plyšáka a tiše se přesunul do obýváku. Ještě ho napadlo, jestlipak se všechny ty hračky vejdou k babičce a dědovi? Bydlí v bytě, který je dost malý. Ale zase mají sklep, takže část hraček můžou dát tam, a když si s nimi bude chtít hrát, tak si pro ně zajde. Kubík se usmál, měl radost, že to tak dobře vymyslel. S ovladačem od televize se zarazil a opatrně přivřel dveře. Občas se mu stalo, že když pustil televizi, zrovna tam bylo něco hlasitého a rodiče ho pak nevrle odvedli zase do postele s jasným pokynem, aby ještě spal. To ale Kubík neuměl, uznejte, že je strašně těžké znovu usnout, když už je den. Jak se jednou vzbudil, už byl zkrátka vzhůru. Musel potom v posteli čekat, než vstanou rodiče, a to bylo někdy vážně strašně moc dlouho. Vlastně vždycky. — 16 —
Tentokrát se z televize naštěstí žádný řev neozval, zato ho za chvilku našel tatínek, který odcházel do práce. Kubík si totiž neuvědomil, že je pondělí. Prázdniny mu úplně popletly časomíru. Tatínek ale spěchal, a tak Kubíka jen pohladil: „Ty můj malý nedoč kavče,“ usmál se na něj, „budu na tebe čekat na zastávce. Jmenuje se Kosmonautů, nezapomeň a dej pozor, ať nepřejedeš!“ „Jsem už přece skoro druhák, tati,“ připomněl Kubík. „To je pravda, ale abys nezaspal, když tak brzo vstáváš,“ řekl naoko ustaraně táta. „Neboj, tati,“ mávl rukou Kubík, jako by tak cestoval už mockrát. Tatínek se usmál a odešel. Kubík ho slyšel, jak si obouvá boty, a pak potichu zaklaply dveře. Dům ztichl. Kubík sledoval kreslený seriál, ale nemohl se vůbec soustředit. Díval se někam nad televizi a představoval si, jak v autobusu usíná a ten ho vozí pořád po městě, až ho nakonec zaveze do depa, kde autobusy parkují přes noc. Řidič zamkne, světla zhasnou a vrata se s bouchnutím zavřou. A nejde se dostat ven ani nikomu dovolat! Kubík si připadal v celém domě sám, schoulil se na gauči, ale nepomáhalo to. Vydal se s plyšákem pevně přitisknutým k hrudi nahoru, minul však dveře do svého pokoje a nakoukl do ložnice rodičů. Maminka klidně spala, a tak se potichu nasoukal vedle ní, ještě tam bylo teplo po tátovi. Schoulil se a k vlastnímu překvapení… usnul. Když ten den podruhé otevřel oči, slunce už naplno svítilo, zezdola hrálo rádio a něco odtamtud vonělo. Kubík se vymotal z peřin a rozespale se šoural ze schodů. „Dobré ráno, Kubíku,“ zdravila ho vesele maminka. „Táta mi psal, že se koukáš na televizi, a já tě najdu u nás v posteli,“ říkala a chystala mu snídani. „Já jsem se taky koukal, vstával jsem první,“ řekl hrdě Kubík. „Ale nikdo tu nebyl, tak jsem tě šel zkontrolovat a radši si lehnul vedle — 17 —
tebe. Abych tě hlídal, když jsi spala a táta tady nebyl,“ vysvětloval Kubík. Maminka ho pohladila a podala mu lžičku. „Najez se, musíme ti sbalit věci na cestu,“ řekla. „Já už mám sbaleno,“ hlásil Kubík s plnou pusou. „Viděla jsem, ale možná k tomu budeme muset něco přibalit,“ pokývala hlavou maminka. „Nemáš tam žádné oblečení.“ „To se mi tam nevešlo,“ vysvětlil Kubík. Maminka znovu pokývala hlavou a odešla nahoru. Když Kubík dosnídal, šel se za ní podívat. Stála u jeho skříně, něco si pro sebe říkala a na velkou hromadu dávala všechny věci, které mu chtěla sbalit. Viděl tam trička, kalhoty, fosforeskující šusťáky, co dostal na jaře, čepici s bambulí, dvě pláštěnky — jednu s kapucí a druhou s obrázky — a holínky. Bylo toho tolik, že v Kubí kově pokoji nakonec ležely dvě veliké hromady, jedna s hračkami a druhá s oblečením. „Mami, já si myslím, že se to do autobusu nevejde,“ řekl vážně Kubík. „A já si myslím, že bys to ani neunesl,“ dodala maminka. „Vezmeš si s sebou jen pár věcí a zbytek ti táta přiveze třeba zítra. Doděláme to po obědě, ale nejdřív musím nějaký uvařit,“ mrkla na něj. Dopoledne se vleklo jako šnek. Kubík chodil nahoru do pokoje a zase dolů zkontrolovat kuchyni, ale čas vůbec neutíkal. Zkoušel se pohybovat co nejpomaleji, jenže to bylo snad ještě horší. Nemohl se dočkat poledne. Konečně! Po jídle se znovu pustili do balení. Nakonec to vyšlo na kufřík, který si Kubík nachystal už včera, a batůžek s pyžamem, kartáčkem na zuby a pastou, trenýrkami a pár dalšími věcmi. Jak se tak na to spokojeně dívali, přihodila maminka ještě papuče. „A jéje, musíme vyrazit!“ řekla najednou překvapeně. „Autobus jede za chvilku a táta na tebe bude čekat!“
(nar. 1974) se živí jako softwarový inženýr. K psaní ho inspirují jeho dva synové. Píše autenticky a bez literární manýry o obyčejných věcech, na které se dnes mezi online konferencemi a počítačovými nákupy občas zapomíná.
(nar. 1980) je slovenská ilustrátorka na volné noze a dvojnásobná máma. Vystudovala tvorbu hra ček, v současné době se věnuje výhradně ilustraci a volné tvorbě.