2
Už je blízko
Jaromír 99 Mimosezóna
3
Brno 2022
Jaromír 99 Mimosezóna
Nebel und Leben. Leben und Nebel Předmluva 9
Priessnitz Freiwaldau
Priessnitz Seance
(1992)
(1996)
Kam se podějem Sny Bál pozůstalých
18 19 23
Priessnitz Nebel (1992)
Jaro Dotkni se mě Nebolí Nacht und Nebel
26 28 32 35
Priessnitz Hexe (1994)
Werwolf Jeremiáš Rybičky
38 40 42
Havran Ave Maria Hvězda Novej Království Sluníčko
46 52 54 57 58 59
Priessnitz Zero (2001)
Na sever od ráje Kdo ví V samotách Ráno
62 64 68 70
Umakart Manuál (2004)
Poslepu Lidová Nic se nestalo Brněnský drak Může se stát
74 76 77 80 83
Obsah
Priessnitz Stereo
Václav Neckář Dobrý časy
Kafka Band Amerika
(2006)
(2012)
(2019)
Jan Střepy Jezero Mimosezóna
86 88 94 95
Rybník Bejvávalo (Dobrý časy) Na Rafandě
Jaromír 99 & The Bombers
Umakart Vlci u dveří
(2007)
(2012)
Tak jo Alenka Praděd
98 101 103
Hudba z filmu Alois Nebel (2011)
Stínohry Půlnoční
107 108
Na hory A venku zase prší Bezprsťák Pět tibeťanů
112 114 117
Letní kapela (2022)
120 121 124 127
A prý ráj Tajnou cestou Jámy hladové Léto
151 152 154 157
Díky písničkám se můžu ohlížet v čase Rozhovor 161
Priessnitz Beztíže
Ediční poznámka 191
(2016)
Kdosi mi říkal Tam na poli Žena Daleko Ponedělí
Der Verschollene/ Nezvěstný 146
130 136 138 140 142
Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury Text and illustrations © Jaromír99, 2022 Preface © Jaroslav Rudiš, 2022 Interview © Michal Pařízek, 2022 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2022 ISBN 978-80-275-1096-2
Nebel und Leben. Leben und Nebel
Předmluva
Jaroslav Rudiš
Muselo to být v roce 1992. Ale taky to možná bylo v roce 1993. Možná to bylo na jaře. Možná taky na podzim. Možná v zimě. Možná je to jedno. Ta doba byla divoká. Divoká a zamlžená. Nebo se mi to z dnešního pohledu zdá. Vím, že to určitě nebylo v létě. A že jsme se s partou sešli v Liberci na Šalďáku na zastávce tramvaje, tak jako vždycky. Denisa, Jana, Lenka, Jirka a ještě jeden Jirka. A taky Atom, který zrovna chodil s holkou, jejíž jméno si už nepamatuju, ale byla to malá punkerka, po městě chodila všude s krysou a žila ve vybydleném baráku u nádraží. Přijela tramvaj a vyvezla nás nahoru až skoro pod Ještěd. V hospodě Růžový palouček se o víkendech hrálo a ten večer tu byly na programu tři kapely: místní Solomon Bob, Prouza z Frýdku-Místku a Priessnitz z Jeseníku. Všechny jsme poslouchali. Solomon Bob hrál rock-and-roll vycházející z blues, Boba Dylana a Neila Younga a zpíval poetické texty o Liberci. Prouza byla existenciální a tvrdá, a Priessnitz, to pro nás byly písničky utkané z mlhy. Možná proto se nám tak líbily, protože mlha k Liberci patří. A i když texty Jaromíra Švejdíka vycházejí z jeho rodného Jesenicka, Priessnitz pro nás složili soundtrack i k Liberci. K celým bývalým Sudetům, ke všem těm zapomenutým příběhům, které se tu kdysi odehrály a které zmizely s holokaustem, válkou a odsunem. K příběhům ztraceným v mlze zapomnění. Ano, Liberec je hodně mlhavé město. Leží v horské kotlině, která dokáže zastavit mraky. Když neprší, tak sněží. Když nesněží, všude se válí mlha. Dny, někdy týdny. A v jisté mlze se ukrývá i ona naše zapomenutá minulost. Nejen Liberce, ale i celé střední Evropy včetně Jesenicka, kde Jaromír vyrostl a kam se ve své tvorbě zas a znova vrací. Písničky přicházející z mlhy, to jsou pro mě Priessnitz i dnes, a to nejen proto, že se jejich druhé album jmenuje Nebel — mlha. Z téhle mlhy k nám přicházejí duchové minulosti, sedí u ohně, občas něco šeptají, občas křičí. Občas v té mlze mizejí živí, občas se v ní potácejí mrtví a mluví k nám. A někdy z té mlhy vyjede vlak, jako třeba hned v první písni debutového alba Freiwaldau z roku 1992 nazvané „Kam se podějem“. Jaromír
9
tu zpívá o vlaku, který každou noc jezdí za okny domu. Ta píseň je plná touhy a chuti vypadnout, ale taky strachu z neznáma a neznámých. Ten večer v Liberci tuhle skladbu Priessnitz zcela jistě hráli. Stejně jako „Tělo“ nebo „Sny“, obě rovněž z první desky Freiwaldau — jak se před válkou jmenoval Jeseník. A k tomu skladby z druhého alba Nebel jako „Jaro“ nebo „Nebolí“. Obě ty desky jsou temné, syrové, gotické, ale zároveň velmi romantické a poetické, a to právě díky mimořádným Jaromírovým textům, které obstojí i samostatně jako básně. A taky jsou provokativní — už jen tím, že se v názvech i samotných písních objevují německá slova a jména. Jako hádanky, jako stíny, jako spojky s minulostí. Tak to na nás tenkrát působilo. A tak to na mě působí i dnes. Nebo třeba název kapely — jméno jesenického vodního doktora a zakladatele jesenických lázní Vincenze Priessnitze. To všechno bylo tenkrát úplně nové a všichni se ptali, proč Priessnitz, proč Freiwaldau, proč Nebel. A proč Hexe — třetí deska kapely. Priessnitz jsem pak v Liberci viděl ještě mnohokrát — třeba v klubu Golet v bývalém protiatomovém krytu, kde se kluci jednou porvali s místními skiny, kterých v té divoké porevoluční době bylo v Liberci víc než pankáčů. Ale na ten první koncert ve velkém vesnickém sále hospody Růžový palouček nikdy nezapomenu. Priessnitz naživo, to bylo prostě zjevení. Zjevení v mlze. Pamatuju si, že kapela celou dobu hrála skutečně v husté mlze, která se z pódia pomalu valila do sálu. Nebylo vidět na krok. Všichni jsme byli tou mlhou pohlcení a uchvácení. Dodnes slyším ostrou, melodickou kytaru Petra Kružíka. Dodnes vidím členy kapely jako stíny. Pořád vidím Atoma, jak se v té hlučné mlze ztrácí. A jeho holka s krysou taky. Bylo to tak nahlas, že mě dodnes bolí uši, když si na tenhle pro mě zásadní koncert vzpomenu. Pak jsme se začali potkávat v Praze, kam se Jaromír přestěhoval z Jeseníku a já z Liberce. Pracoval jsem jako novinář, o Priessnitz jsem několikrát psal, třeba o jejich akustickém albu Potichu? z roku 1997, které lze vnímat jako jakési the best of z prvních desek. Na konci desky byla novinka, syrová skladba „Město duchů“, kterou si rád pustím i dnes. Má neklidnou, až hororově-westernovou náladu. S Jaromírem jsme tenkrát bydleli kousek od sebe na Žižkově a někde napůl cesty byla hospoda U Vystřelenýho oka, kde jsme byli na konci devadesátek štamgasti. Nevím, kolik jsme spolu U Oka vypili piv, ale bylo jich určitě mnohem víc, než kolik vody se vejde do akvária pod místní pípou. Byly to dlouhé večery a nešlo jen o pivo. Bavili jsme se o knížkách, filmech,
10
Předmluva
muzice. O politice, filozofii, o náboženství. Někdy jsme se i pohádali, ale nakonec jsme se před hospodou objali a popřáli si dobrou noc. A druhý den jsme se tam zase potkali. Tak se zrodilo naše přátelství, které trvá dodnes a kterého si velmi vážím. Jaromír je jedním z nejotevřenějších, nejvnímavějších a nejsečtělejších lidí, které znám. I dnes, když se potkáme, zasype mě spoustou tipů, co si přečíst, co si určitě poslechnout, co vidět v kině nebo na Netflixu. Tak to bylo, je a bude. I dnes bývají naše setkání dlouhá. Jaromíra pořád baví něco objevovat, jít dál, hledat. Jako hudebníka, textaře i jako výtvarníka. Je otevřený všemu novému a novým lidem. Tak vedle Priessnitz vznikly i jeho další projekty jako lo-fi kapela Jaromír 99 & The Bombers, která natočila soundtrack k jeho komiksu Bomber, kde jsem hrál na klávesy a zmíněný Atom na basu. A taky Umakart, Kafka Band nebo Letní kapela, jejichž texty dál nesou Jaromírův poetický rukopis, který zas a znova bloudí mlhou vykořeněného a dějinami trápeného Jesenicka. Jako textař se Jaromír prochází po lesích a horách, po zmizelých vesnicích, hřbitovech s německými jmény. Mluví s opilci, duchy, ztracenci. Umakart hráli městský pop, jak se tehdy říkalo. Skutečně se tu Jaromírovy texty trochu proměnily, což možná souvisí s tím, že se z Jeseníku do Prahy přestěhoval natrvalo. Objevují se tu témata samoty, ztrácení se ve městě a v životě, bloudění, odcizení. Ale zároveň tu stále zůstávají témata známá už od Priessnitz. Vím, že tenkrát jsme s Jaromírem hltali Haličské povídky polského spisovatele Andrzeje Stasiuka, odehrávající se v kraji za Duklou, daleko od všech velkoměst. A přece tak blízko. V poslední písni „Naneshledanou“ na první desce Umakartu Jaromír zpívá o posledním autobuse, který se motá opilý po horách, ale klidně to mohl být noční spoj někam na pražský Prosek. Nebo z Jeseníku do Zlatých hor. Myslím, že Vystřelený oko je naše osudové místo. Na rok jsem ho ale tenkrát opustil a vydal se do Berlína. V roce 2002 mi vyšlo Nebe pod Berlínem, moje první kniha. Když jsem knihu v Berlíně psal, hodně jsem poslouchal Priessnitz. A tak vím, že bych nikdy knihu nenapsal takovou, jaká je, kdybych neznal Jaromírovy texty. I v Nebi pod Berlínem slyším hrát Priessnitz, cítím tu mlhu, v níž se minulost proplétá se současností a duchové s žijícími. Jaromír knihu četl. Zaujali ho ti duchové přejetých v metru, ta atmosféra. Pro první album Umakartu zhudebnil text románové kapely U-Bahn nazvaný „Město“. Text k písničce
11
„Katrin“ jsme pak napsali spolu. Možná byl tohle začátek naší tvůrčí spolupráce, která trvá dodnes — třeba ve skupině Kafka Band, jejíž texty vycházejí z díla Franze Kafky. Tenkrát U Oka jsem Jaromírovi vyprávěl také o knížce, kterou bych rád někdy napsal. Nádražák na malém nádraží někde v Sudetech, vlaky a dějiny a duchové, vše tak trochu inspirované mým dědečkem Aloisem. Jaromír řekl, pojďme to zkusit jako komiks. Tak vznikl Alois Nebel. Alois po mém dědovi výhybkáři, Nebel po Jaromírovi a Priessnitz. Nebel jako ta mlha dějin, z nichž se Aloisovi zjevují vlaky z minulosti. Jako ta mlha, která se proplétá i mými dalšími knihami, které hudba Priessnitz a Jaromírovy texty určitě ovlivnily. Už dlouho bylo jasné, že Jaromír je nejen básník a hudebník, ale že umí taky skvěle kreslit. Dělal storyboardy pro film a reklamy, pak krátké stripy do hudebního časopisu Bang!, pro který jsem tenkrát psal. První díl Bílý Potok z roku 2003 vznikl právě v téhle hospodě. Vyprávěli jsme si, já jsem psal, Jaromír kreslil. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že německé slovo Nebel lze číst i obráceně — Leben. Nebel und Leben. Mlha a život. Leben und Nebel. Život a mlha. Upozornil nás na to až Rosťa Matulík, dnes už bohužel zesnulý publicista. A vůbec jsme netušili, jak nám Alois Nebel změní život. Že vzniknou tři díly a pak ještě stripy a povídky a v roce 2011 film, který režíroval Tomáš Luňák. A že Jaromír napíše písničku „Půlnoční“, tuhle nádherně klenutou křesťanskou koledu. Železniční blues o cestě vlakem a rozbitém kostele někde v Sudetech, o zázraku Vánoc a beránkovi, který nás ochrání, až přijde tma. Píseň o velké naději, která se stane hitem v zemi, kde jsou mnozí hrdí na to, že v Boha nevěří. Na soundtrack k filmu Alois Nebel ji nazpíval Václav Neckář, jemuž tenhle hit pomohl k velkému comebacku. Pamatuju, jak ji Jaromír na chalupě hrál na kytaru. Stejně jako další písničky, které se nakonec objevily na Neckářově nové desce. Texty k písním jako „Rybník“, „Bejvávalo — Dobrý časy“ nebo „Noční vlaky“ patří k těm nejvyzrálejším a nejlepším, co Jaromír napsal. Jsou vlastně krásně obyčejné. Malé příběhy, ve kterých je ale všechno — smutek, radost, láska, život, smrt. A taky ta mlha. Může se zdát, že ty texty se píšou skoro samy. Ale tak to není. Jaromír je musí „vychodit“. Někdy to trvá týden. Jindy měsíc nebo dva. A taky vím, že i tyhle texty mají nějaký malý reálný základ. Něco, co viděl, slyšel nebo zažil. A samozřejmě se v nich zas a znova objevují vlaky… Ty nebelovské, mlhavé vlaky. Tak tomu je i na poslední desce Priess-
12
Předmluva
nitz nazvané Beztíže z roku 2016, vrcholném albu, se kterým se Priessnitz rozloučili. Třeba v písni „Ponedělí“, kde Jaromír zpívá o vlaku z Bludova, který má zpoždění. Když tohle krásné album poslouchám, mám chuť do nějakého vlaku nasednout a s havrany přivítat svítání, jak se v téhle písni, která je také vyznáním jeho rodnému kraji, zpívá. Kraji, kam se stále vrací a ke kterému mlha patří stejně jako k celé naší zemi, k celé střední Evropě. I k Liberci, kde jsem Jaromíra poprvé potkal. Kdosi mi říkal, že hospoda Růžový palouček už neexistuje. Když se tam přestalo hrát, fungovala prý chvíli jako bordel a nakonec ji snad zbořili a teď tam stojí nové baráky. Musím se tam někdy vypravit, až na město zase padne mlhavá deka. Pustím si Priessnitz a budu v té mlze hledat příběhy z minulosti. Z mlhy a života. A z života a mlhy. Nebel und Leben. Leben und Nebel.
13
Písňové texty
Freiwaldau 1992 (Priessnitz)
17
Kam se podějem
Každou noc jezdí kolem domů vlak okna vagonů svítí do tmy Každou noc hořím touhou jet s ním taky, jet s ním taky Oheň, na kopci oheň znamení, dávná znamení Spát nedá se, tušení tajemství Kam se podějem, ó kam kam se podějem, ó kam Oheň, na kopci oheň šepot, za noci šepot Předem poražení lezeme do postelí Kam se podějem, ó kam kam se podějem, ó kam Oheň, na kopci oheň znamení, dávná znamení Spát nedá se, tušení tajemství Kam se podějem, ó kam kam se podějem, ó kam Každou noc jezdí kolem domů vlak okna vagonů svítí do tmy Každou noc hořím touhou jet s ním taky, jet s ním taky Kam se podějem, ó kam kam se podějem, ó kam
18
Sny
V noci se zdají sny a ráno se nechce vstávat nejkrásnější jsou lítací Tak si vyber mrak, a vítr, přítel náš odvane nás, kam si budeš přát Třeba na sever třeba na sever Pojď už spát a nemusíš se bát bloudění v labyrintech snů co nemaj konce Tak si vyber mrak, a vítr, přítel náš odvane nás, kam si budeš přát Třeba na sever třeba na sever Tak si vyber mrak, a vítr, přítel náš odvane nás, kam si budeš přát kam si budeš přát Třeba na sever třeba na západ třeba na východ a třeba na jih
Freiwaldau
Třeba na sever třeba na sever Třeba na sever, na západ na východ i na jih Třeba na sever, na západ na východ i na jih
19
ZLATAvrba_flat_po_oprave
20
Freiwaldau
HrobPRIESSfin (Grafenberg)
21
22
Bál pozůstalých
Znám tě pár století a ty znáš mě jsme oba, oba prokletí tváře nalíčené Tančíme v obětí na bále pozůstalých jsme oba, oba prokletí postavy komické Ještě chvíli, malou chvíli zůstaň se mnou Ještě chvíli, malou chvíli zůstaň se mnou Znám tě pár století z románů červených jsme oba, oba prokletí pohřbeni v zapomnění Znám tě znám tě a ty znáš mě Ještě chvíli, malou chvíli zůstaň se mnou Ještě chvíli, malou chvíli zůstaň se mnou
Freiwaldau
Ještě chvíli, malou chvíli zůstaň se mnou Ještě chvíli, malou chvíli zůstaň se mnou
23