Jana Pleskalová: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010 – ukázka

Cena 229 Kč ISBN 978-80-7294-834-5

J a n a P l e s k a lo vá

Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000 –2010 Jana Pleskalová

Monografie představuje vývoj základních druhů antroponym (křestních jmen, příjmí, příjmení, hypokoristik a přezdívek) v českých zemích v časovém rozmezí 1000 —2010. Přednostně se zabývá osobními jmény českých obyvatel a sleduje jejich vývoj na území obývaném českou majoritou, přitom však respektuje skutečnost, že mezi obyvateli českých zemí zaujímaly významné místo německy mluvící menšina a poměrně početná židovská komunita.

Antroponyma představují specifický jazykový materiál, jehož hlavními zdroji jsou administrativní texty vydané i nevydané.

Monografie se opírá výhradně o jména historicky doložená, aby bylo možné analyzovaná jména ověřit a časově je zařadit.

v ceskych zemich v letech 1000–2010

/ MASARYKOVA UNIVERZITA

[1]

vyvoj vlastnich jmen.indd 1

1.2.2013 13:37:05

vyvoj vlastnich jmen.indd 2

1.2.2013 13:37:05

[3]

Studium [34]

vyvoj vlastnich jmen.indd 3

1.2.2013 13:37:05

vyvoj vlastnich jmen.indd 4

1.2.2013 13:37:05

[5]

Jana Pleskalová

Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000 –2010

Brno 2011

vyvoj vlastnich jmen.indd 5

1.2.2013 13:37:05

[6]

Publikace vznikla a byla vydána v rámci výzkumného záměru MSM 0021622435 „Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních“, řešeného na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Recenzovaly: prof. PhDr. Libuše Spáčilová, Dr., PhDr. Miloslava Knappová, CSc. © Jana Pleskalová, 2011 © Host – vydavatelství, s. r. o., 2011 © Masarykova univerzita Brno, 2011 ISBN 978-80-210-6056-2 (Masarykova univerzita. Brno) ISBN 978-80-7294-834-5 (Host)

vyvoj vlastnich jmen.indd 6

1.2.2013 13:37:05

[7]

OBsah

ÚVOD...........................................................................................................9 Minulost versus přítomnost............................................. 12 Období 1000–1300............................................................................. 19 Z historie češtiny a českých zemí....................................................... 19 Antroponymie českých zemí.............................................................. 20 Jména domácí......................................................................................... 23 Jména přejatá.......................................................................................... 29 Jednojmennost versus dvoujmennost.............................................. 36 Hypokoristika......................................................................................... 44 Příjmí......................................................................................................... 50 Přezdívky................................................................................................. 51 Období 1300–1500............................................................................. 53 Z historie češtiny a českých zemí....................................................... 53 Antroponymie českých zemí.............................................................. 55 Jména domácí......................................................................................... 56 Jména přejatá.......................................................................................... 60 Oficiální osobní jména (křestní jména)............................................ 63 Hypokoristika......................................................................................... 66 Příjmí......................................................................................................... 69 Přezdívky................................................................................................. 73 Jednojmennost versus dvoujmennost.............................................. 74 Období 1500–1786............................................................................. 91 Z historie češtiny a českých zemí....................................................... 91 Antroponymie českých zemí.............................................................. 95 Oficiální osobní jména (křestní jména)............................................ 97 Hypokoristika....................................................................................... 108 Příjmí....................................................................................................... 110 Přezdívky............................................................................................... 127 Jednojmennost versus dvoujmennost............................................ 127

vyvoj vlastnich jmen.indd 7

1.2.2013 13:37:05

[8]

Období 1786–2010........................................................................... 134 Z historie češtiny a českých zemí..................................................... 134 Antroponymie českých zemí............................................................ 138 Křestní neboli rodná jména............................................................... 139 Hypokoristika....................................................................................... 150 Příjmení.................................................................................................. 159 Jména po chalupě................................................................................ 164 Přezdívky............................................................................................... 164 Oficiální dvoujmennost..................................................................... 168 Závěr.................................................................................................... 169 Prameny a literatura............................................................180 Terminologie................................................................................ 195 Zkratky.............................................................................................. 197 RESUMÉ................................................................................................. 198

vyvoj vlastnich jmen.indd 8

1.2.2013 13:37:05

[9]

Úvod Jméno nedělá člověka, člověk si dělá jméno…

M. Knappová

Vlastní jméno osobní neboli antroponymum je vlastní jméno jednotlivého člověka (termín skupinové antroponymum bývá užíván jako vlastní jméno skupiny lidí). Antroponyma tvoří součást obecnější třídy bionym, tj. vlastních jmen živých nebo jakoby živých bytostí a jiných organismů, jež fungují ve společenských vztazích. Mají charakter substantiva (křestní jméno Jaroslav, příjmení Stojespal) nebo pojmenovacího spojení (přezdívka Bílá paní) a jejich hlavní funkcí je pojmenovat jedince, odlišit je od ostatních jedinců dané třídy a identifikovat je jako jedinečné ­objekty.

Z těchto hlavních funkcí, tj. pojmenovací a identifikační, individualizační, vyplývají všechny vlastnosti a systémové jevy, které jsou charakteristické pro vlastní jména a které na obecné úrovni tvoří opozici vůči vlastnostem a funkcím apelativ. (Podrobněji viz R. Šrámek: Úvod do obecné onomastiky. Brno 1999: Masarykova univerzita.)

V rámci vlastních jmen tvoří antroponyma samostatnou třídu proprií, jež jsou pevně spojena s pojmenovávanými objekty (přednostně osobami). Hlubší poznání určité antroponymie je tedy podmíněno dobrou znalostí společenství, které daná jména užívá. Z uvedeného plyne, že chceme-li popsat vývoj antroponym na určitém území, musíme společně s osobními jmény sledovat také dějiny jejich nositelů. Ovšem zaměřujeme se jen na ta fakta, která jsou pro pochopení vývoje antroponym podstatná.

Monografie představuje vývoj základních druhů antropo­ nym (křestních jmen, příjmí, příjmení, hypokoristik a pře­ zdívek) v českých zemích, a to v časovém rozmezí 1000–2010.

Za „české země“ považujeme území Čech, Moravy a té části někdejšího Slezska, která je v dnešní době součástí ČR. Základním kritériem pro vymezení jednotlivých vývojových období je způsob oficiálního pojmenování jedince na veřejnosti. Na této bázi

vyvoj vlastnich jmen.indd 9

1.2.2013 13:37:05

[10]

rozdělujeme tisícileté období do čtyř etap: 1000–1300, 1300–1500, 1500–1786, 1786–2010.

Přednostně se zabýváme osobními jmény českých obyvatel a sledujeme jejich vývoj na území obývaném českou majoritou, přitom však respektujeme skutečnost, že mezi obyvateli českých zemí zaujímaly významné místo německy mluvící menšina a poměrně početná židovská komunita, a to téměř až do poloviny 20. století (1939–1945). Jejich antroponymům není sice věnována stejná pozornost jako jménům českých obyvatel — neboť tak široký záběr zdaleka přesahuje možnosti této monografie — ale zcela opomenuta nejsou. Z týchž důvodů není výklad o vývoji antropo­nym v českých zemích zasazen do evropského rámce.

(Podrobněji o evropských antroponymech viz např. A. Brendler — S. Brendler (eds.): Europäische Personennamensysteme. Hamburg 2007: Baar; o německých antroponymech viz především A. Bach: Die deutschen Perso­ nennamen. Bd. 1–3. 3., unveränderte Auflage. Heidelberg 1978; E. Schwarz: Deutsche Namenforschung. Bd. 1: Ruf- und Familiennamen. Göttingen 1949: Vandenhoeck & Ruprecht; W. Fleischer: Die deutschen Personennamen. Berlin 1964: Akademie-Verlag; W. Seibicke: Überblick über Geschichte und Typen der deutschen Personennamen. In: W. Besch — O. Reichmann — S. Sonderegger (Hg.): Sprachgeschichte. Ein Handbuch zur Geschichte der deutschen Sprache und ihrer Forschung. Halbband 2. Berlin — New York 1985: de Gruyter Verlag, s. 2148ff.; K. Kunze: dtv.-Atlas Namenkunde. Vor- und Familiennamen im deutschen Sprachgebiet. 4., überarbeitete und erw. Aufl. München 2003: Deutscher Taschenbuch Verlag.)

Antroponyma představují specifický jazykový materiál, jehož hlavními zdroji jsou administrativní texty vydané i nevydané. V naší monografii se opíráme výhradně o jména historicky doložená, aby bylo možné analyzovaná jména ověřit a časově zařadit. Neužíváme práce, v nichž jsou antroponyma představena bez historických dokladů. V podstatě až do 19. století jsme odkázáni na archivní prameny různé kvality, a čím dále jdeme do minulosti, tím hůře se v zápisech odkrývá jejich pravá podoba.

Při rekonstrukci a transkripci nejstarších antroponym vycházíme z monografie J. Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen (Brno1998: Masarykova univerzita), antroponyma doložená od 14. století přejímáme v té podobě, jakou mají v příslušné edici (včetně velkého či malého písmene na počátku jména — Kovář/kovář), a pokud jde o jména transliterovaná, přepisujeme je v podstatě (s drobnými úpravami) podle obecně rozšířených

vyvoj vlastnich jmen.indd 10

1.2.2013 13:37:05

[11]

transkripčních pravidel (J. Daňhelka: Směrnice pro vydávání star­ ších českých textů, sb. Husitský Tábor, 1985, s. 285–301; J. Vintr: Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologic­ ké, 121, 1998, s. 341–346). Toponyma, která nelze jednoznačně transkribovat, ponecháváme v transliterované podobě a v závorce uvádíme pravděpodobnou dnešní podobu jména. Vzhledem k tomu, že jsou jména také v latinské a německé podobě, uvádíme v těch případech, kde to považujeme za nezbytné, v hranatých závorkách jejich překlad. Antroponymický materiál je psán pro větší přehlednost kurzivou, interpunkční znaménka uvnitř delších dokladů, jež doplňoval editor, jsou psána základním typem ­písma.

Vývoji antroponym v českých zemích až do současnosti byla prozatím věnována malá pozornost. Za základní poučení je dodnes považováno krátké pojednání V. Šmilauera Úvodem, jež vyšlo jako úvodní část ke knize F. Kopečného Průvodce našimi jmény (Praha 1974: Academia, s. 9–29). Ostatní publikace se zabývají buď jediným druhem antroponym, nebo situací v určitém časovém úseku, problematika celého vývoje příslušného druhu antroponym zůstává na okraji jejich zájmů (viz odbornou literaturu pro jednotlivé kapitoly). Systematický výklad tedy vyžadoval náročné studium archivních pramenů a veškeré potřebné, zejména starší odborné literatury.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že vznik této publikace umožnil výzkumný záměr MSM 0021622435 Středisko pro inter­ disciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních, řešený na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Můj dík patří všem, kdo mi při této náročné práci pomáhali a přispěli svými podněty a připomínkami k vylepšení tohoto díla. V první řadě děkuji PhDr. M. Knappové, CSc., a prof. PhDr. L. Spáčilové, Dr., za důkladnou, cennou a podnětnou recenzi rukopisu, dále PhDr. I. Janyškové, CSc., za přečtení kapitoly Minulost versus přítomnost, Mgr. M. Boháčové, Ph.D., a PhDr. J. Vojtové, Ph.D., za přečtení celého rukopisu a Mgr. M. Kloudové za pomoc při vyhledávání archivních pramenů, odborné literatury a za pomoc při přípravě rukopisu do tisku.

vyvoj vlastnich jmen.indd 11

1.2.2013 13:37:05

[12]

Minulost versus přítomnost

Vlastní jména osobní mají v každé společnosti nezastupitelnou roli. Jejich vznik spadá hluboko do dávné minulosti, do doby, kdy lidé při vzájemném dorozumívání pocítili potřebu speciálních pojmenování s identifikační funkcí, která by v rámci dané společnosti jednoznačně rozlišila její jednotlivé členy. Z toho plyne, že antroponyma — stejně jako ostatní propria — tvoří jazykový plán sekundární, neboť se začínají uplatňovat až v komunikaci na vyšší úrovni (Petr, Anna), zatímco apelativa (muž, žena) — jako pojmenování užívaná již při jednodušších formách komunikace — tvoří jazykový plán primární. Dodejme, že dosud nebyla objevena lidská společnost bez vlastních jmen, a to ani v minulosti ani v přítomnosti.

Jan Svoboda ve své studii Slovanská osobní jména ve světle národopi­ su (1947–1948) věnoval pozornost nejstarší vrstvě slovanských antroponym. Na základě četných poznatků z národopisné literatury 19. a první poloviny 20. století ukázal, že v dobách velmi vzdálených nebylo antroponymum pouhým prostředkem k pojmenování a identifikaci jednotlivců. Bylo pokládáno za podstatnou součást svého nositele, a proto mělo v životě člověka významnou úlohu. Dodnes je tomu tak ve společenstvích, kde panuje kmenové zřízení, popř. kde přežívají jeho zbytky. Mnohé tyto představy nebo jejich modifikace se pak předávaly z generace na generaci.

Na jejich základě se přisuzoval osobnímu jménu velký význam, zvlášť důležitá byla jeho správná volba, neboť vztah mezi člověkem a jeho jménem byl jednou provždy daný, nerozlučitelný — a celý život určoval jeho osud. Tak jako se přikládala (a místy se dodnes ještě přikládá) magická síla slovům, kterými lze někoho proklít, zaříkat apod., připisovala se obdobná moc i antroponymům. Věřilo se (a místy se dodnes věří), že kdo zná pravé jméno osoby, může ovládat její tělo i duši. (O víře v magickou sílu slova

vyvoj vlastnich jmen.indd 12

1.2.2013 13:37:05

[13]

podrobněji viz např. hesla Noa, Tabu v Enc. slovníku češtiny, 2002, s. 285, 477.) Také se věřilo, že tajemná souvislost člověka s jeho jménem určuje předem jeho vlastnosti, schopnosti a osud. Na této víře v magickou sílu antroponym jsou založeny dva výrazné staro­bylé typy jmen: přací vlastní jména osobní a ochranná vlastní jména osobní. Patří nepochybně k nejstarším typům antropo­ nym vůbec, což potvrzuje jejich existence ve starších vývojových fázích jednotlivých jazyků. Z uvedeného vyplývá, že byla užívána také v praslovanštině, společném prajazyku všech Slovanů.

Svědčí o tom stejná nebo podobně motivovaná jména ochranná a přací doložená ve starších obdobích slovanských jazyků. Příklady českých jmen pocházejí ze 12.–13. století (podle Pleskalové, 1998) nebo ze 14.–15. stol., jestliže nejsou doložena dříve (podle Svobody, 1947–1948; 1964, s. 43–46). Slovanský materiál čerpáme jednak z citovaných prací Svobodových, jednak z vybraných děl slovanských (Zelenin, 1930; Karadžić, 1935; Slavjanskije drevnosti, 1999); v nich lze najít další poučení.

Motivaci antroponym v širokém záběru časovém i geografickém je věnována publikace Die wunderbare Welt der Namen (R. Kol­ heim — V. Kolheim, 2009).

Ochranné vlastní jméno osobní

Ve starší literatuře je označováno jako apotropaion nebo jméno profylaktické (Enc. slovník češtiny, 2002, s. 207). Ochranné jméno má chránit svého nositele před zlými démony. Mnohdy šlo o jméno nepravé, zatímco pravé jméno zůstávalo utajeno, aby nemohlo být démony zneužito.

Hlavní typy ochranného jména představují: 1. Jména úmyslně hanlivá, která odpuzují démony zdůrazněním smyšlené negativní (duševní, fyzické) vlastnosti pojmenovávaného. Ve staré češtině připomínají uvedený typ ochranných jmen především antroponyma odvozená od stč. adjektiv označujících různé záporné vlastnosti: glúpý, glúp, glúpa (od 13., ale pravidelně až od 14. stol. hlúpý, hlúp, hlúpa). Z období 12.–13. století jsou např. doložena antroponyma Glúp/Glup, Glúpa/Glupa, Glup’ec’, Glu­ po­ňa (srov. bulh. Dura, rus. Durak), podobně Mr° zata ‚ošklivý člověk‘, N’el’ep’ec’ ‚nepěkný člověk‘ atd.

vyvoj vlastnich jmen.indd 13

1.2.2013 13:37:05

[14]

2. Jména odvracející pozornost démonů od dětí předstíráním, že jsou a) nemilované (ze 14. století Nemil ‚nemilý‘, podobně pol. Nielub, viz TSO, 1973, s. 185), b) prodané (ze 14. století Prodan, srov. též ukr. Prodan, rus. Kupljen [Koupen]), c) nevlastní (z 12. stol.

N’emoj, podobně pol. Niemój, viz TSO, 1973, s. 185, rus. Nenaš), d) nalezené (srov. bulh. Najden, Slavjanskije drevnosti, 1999, s. 408, podrobněji o této problematice o. c., s. 408–413), e) že se nejedná o lidské bytosti, např. z 12. stol. Chrěn ‚křen‘ (CDB I, 1907, s. 472). Typická jsou zde jména s negací, podobně jako ve všech slovanských jazycích (13. stol. N’ekrasa).

3. Výhružná jména, která démony zastrašují (z 12. stol. Grozn’a­ ta, ze 13. stol. Hrozněta se základem groz-, hroz-, srov. bulh. Grozena).

Svoboda (1964, s. 44) považuje za původně ochranná jména antroponyma Křik, Požár, Dehet, Sekyra (ze 14.–15. stol.), neboť oheň, dehet, hluk a železné předměty, jichž lze použít jako zbraně, rovněž sloužily k ochraně před démony. Vzhledem k jejich poměrně pozdním dokladům je však jeho tvrzení méně přesvědčivé, neboť v té době už častěji (i když ne pravidelně) nacházíme příjmí a přezdívky, které mohou obsahovat stejné apelativní základy na základě jiných motivací.

4. Jména zajišťující pojmenovávaným ochranu, zdraví, bez­ pečnou budoucnost převzetím jména nebo apelativního označení ochránce, většinou významného předka pojmenovávaného (13. stol. Bába/Baba, Děduš, Dědoš). Ochránci mohli pocházet i z říše živočišné nebo rostlinné (ze 13. stol. Býk, Kozel, Vl° ’ček, Kalina, Květ, Chrěn, CDB I, 1907, s. 462–542). V dávné době byl vztah k některým zvířatům dost odlišný od dnešních představ. Např. vlk nebyl pokládán za škůdce, nýbrž za dobrodince, ochránce a posvátné zvíře. Panovala představa, že má schopnost požírat démony. Dítě pojmenované Vl° ’k (Pleskalová, 1998, s. 10) pak bylo chráněno před předčasnou smrtí, jelikož vlku neublíží žádné zvíře ani démoni nebo čarodějnice, protože se ho bojí. Z těchto důvodů byla jména se základem vlk hojně rozšířena ve všech slovanských jazycích (viz např. heslo Vuk u Karadžiće, 1935, s. 81). O ptácích se zase věřilo, že chrání před nemocemi.

5. Nepravá jména označující pojmenovávaného jen obecně, aby jeho pravé jméno nemohlo být démony zneužito (ze 13. stol.

Děva, Nekrolog podlažický, 1852, s. 409; Čáda ‚dítě‘, CDB I, 1907, s. 469). Obecně je uznáváno (Svoboda, 1947–1948; 1964, s. 43–45),

vyvoj vlastnich jmen.indd 14

1.2.2013 13:37:05

[15]

že všechna ošklivá jména byla původně nepravá. Jejich úkolem bylo odpuzovat démony, nevzbuzovat jejich závist (jak by se dělo v případě nositele pozitivně laděného jména) a nedávat tak podnět k poškození zdraví a života dítěte. Věřilo se a místy se dodnes věří, že kdo zná pravé jméno určitého člověka, může mu podle zákonů magie uškodit čarováním, zaklínáním, tedy stejně, jako když získá jeho odstřižené vlasy, nehty atd. Z obavy před zneužitím jména mohlo tedy zůstat dítě bez něho (viz stč. jména D ­ ietě, Čáda) nebo mít jméno nepravé. Tento zvyk se zachovával ještě na začátku 20. stol. v Černé Hoře a Hercegovině. Vedle pravého jména se tam dávalo dětem ještě jedno jméno vedlejší. Často se pak stávalo, že hojněji užívané jméno nepravé úplně vytlačilo jméno pravé, které si s pojmenovávaným nikdo nespojoval, takže nemohlo ­plnit identifikační funkci.

A na okraj několik faktů mimojazykových. Podle výsledků etno­ grafických bádání bojovali naši předkové se zlými démony i jinými způsoby. Nemluvňata a jejich matky bránili před démony např. tím, že v jizbě planul ve dne v noci oheň, u hlavy mělo nemluvně skořápku s dehtem, na lože se kladly sekyry a nože, jizba se naplňovala odporným zápachem, muž před chatou střílel apod.

Všechny tyto prostředky (oheň, dehet, železné zbraně, zápach, střelba, hluk atd.) měly za úkol zahnat zlé démony, aby neublížili dítěti. Dnes už budí tato opatření jen úsměv, ale v době velmi vysoké kojenecké úmrtnosti, kdy se naši předkové snažili podle svých znalostí a zkušeností narozené dítě ochránit, byla pochopitelná (Svoboda, 1947–1948, s. 104).

Přací vlastní jméno osobní

Úkolem takového jména je zaručit jeho nositeli dobré vlastnosti a příznivý (dobrý, šťastný) osud. Zakládá se na představě, že jméno může osud i vlastnosti pojmenovávaného předurčovat. Z této představy pramení víra, že přání vyjádřené v osobním jméně se stane skutkem a že pojmenovaná osoba splní všechna očekávání pojmenovatele. Dříve bylo označováno též jako jméno predestinační, tj. předurčující.

1. Dlouhý věk mají zajistit např. jména se základem žizn- ‚život‘, živ-, star- apod. (z 12. stol. Stárek, ze 13. stol. Dobrožizn ‚ten,

vyvoj vlastnich jmen.indd 15

1.2.2013 13:37:05

[16]

kdo má dobrý život‘, Žiznek, srb. Živko) nebo jména konkrétních osob, které se dožily vysokého věku. Ve východní Evropě dostávaly biblická jména Adam a Eva děti, kterým už několik sourozenců zemřelo. Dostávaly je s přáním, aby se na ně se jmény jejich biblických prarodičů přenesla jejich dlouhověkost (Zelenin, 1930, s. 119).

2. Jména volená podle osob, zvířat nebo rostlin mají zajistit nositeli jména obdivované vlastnosti a schopnosti těch, kteří se stali východiskem pro nové antroponymum: ze 13. stol. Býk ‚ať je silný apod. jako býk‘, Dubáč (< dub) ‚ať je silný, mohutný apod. jako dub‘. Tento typ má styčné body se stejně znějícími ochrannými jmény, ale dnes je od sebe už nelze odlišit. Taková jména mohou mít funkci jak ochrannou, tak přací.

Mnohá starobylá jména ochranná i přací se dochovala ve staročeských oficiálních jménech nebo příjmích, a jejich prostřednictvím dokonce v dnešních příjmeních. Zpravidla jsou však česká jména s těmito základy mladší a jsou motivována jinak. Dnes už většinou není možné zjistit, na základě jakého pojmenovacího motivu konkrétní jméno vzniklo: např. příjmení Vlk mohlo být původně jméno přací ‚ať je silný jako vlk‘, ochranné ‚kéž ho vlk chrání‘, ale též metaforické ‚je nebojácný, silný, chytrý jako vlk‘ atd., mohlo být zvoleno podle domovního znamení nebo šlechtického erbu, na nichž je vyobrazen vlk, podle nějaké konkrétní příhody s vlkem ‚zabil vlka‘ atd.

Obecně je uznáváno a příslušnými slovanskými antroponymickými typy (včetně výše uvedených jmen ochranných a přacích) dokázáno, že v praslovanštině žila jak jména složená (Jaroslav), tak odvozená (Božata) nebo vzniklá přenesením apelativa (Holub). Uvedené typy mají své pokračování v jednotlivých slovanských jazycích; o jejich dalším vývoji v českém prostředí se zmiňují následující kapitoly.

Přestože jména ochranná a přací už dávno ztratila svou váhu, přežívají zbytky víry v magickou sílu vlastních jmen v nejrůznějších podobách po celé tisícileté období češtiny až dodnes. Ochrannou funkci převzala od 14. stol. jména světecká, která zajišťovala — podle učení křesťanského náboženství — svému nositeli ochranu příslušného světce (sv. Petr, sv. Tomáš, sv. Klára, sv. Anna…). Řadu svědectví o zvyklostech a pověrách založených na představě magické síly antroponym poskytuje pro období 18. a 19. sto-

vyvoj vlastnich jmen.indd 16

1.2.2013 13:37:05

[17]

letí Vlasta Pittnerová, která ve svých realistických povídkách a románech věrně zobrazuje život na malém městě a na venkově.

V nich často nacházíme tehdy rozšířený názor, že jméno může významným způsobem ovlivnit život svého nositele, jako např. že dítě bude mít podobný osud jako ten, po kom je pojmenováno. V próze Rézinka z maloměstského prostředí se dozvídáme, že v rodině Staňkově byla první i druhá dcera nazvána po matce Terezií a obě brzy po narození zemřely. Když se narodilo třetí děvčátko, bylo pokřtěno po babičkách Anna, protože porodní bába tvrdila, „že jméno, které prý té neb oné rodině nesvědčí, neradno dávat víckrát“ (Pleskalová, 2008, s. 53). V povídce Plivník (Pittnerová, 1992, s. 90) nechce selka dát svému dítěti po sobě jméno Anna, protože se obává, že se jménem zdědí dcera i její smutný osud. S tím souvisí do jisté míry i tehdejší církevní nařízení, které v podstatě zakazuje, aby si svobodné matky samy vybraly pro své nemanželské dítě jméno. V některých farnostech se tento postup zavedl jako závazný. Nemanželské děti dostávají jméno světce, jehož svátek připadá podle církevního kalendáře na den narození dítěte. Odepření práva svobodného výběru jména se stává součástí trestu, kterým tehdy církev postihovala svobodné matky (Pleskalová, 2008, s. 55).

Podobné názory uvádí Navrátilová v publikaci Narození a smrt v české lidové kultuře (2004, s. 78–79). Potvrzuje, že rituálu udělení jména byla ve všech lidských kulturách připisována velká důležitost. Zdůrazňuje obecně známou skutečnost, že u přírodních národů jméno zprostředkovávalo spojení mezi jedincem a rodovým totemem. Obyčej pojmenovávat dítě podle jednoho z předků je rozšířen na celém světě, souvisí s významem jména jako totemového symbolu a nachází se v kulturních projevech různých národů (např. je dobře znám odpor k tomu, prozradit cizinci své jméno). Také u Slovanů se jméno pro narozené dítě uchovávalo v tajnosti až do křtu a mnohde i nějakou dobu po něm, aby neupoutalo pozornost démonů. S touto vírou byly spojeny různé pověry, z nichž některé se uchovaly až do první poloviny 20. století. Např. na Vizovicku nesměl nikdo vyslovit jméno novorozeněte dříve než za dva až tři dny po křtu, protože jinak by na sebe všechno povědělo. Ještě ve 20. století se v naší zemi místy uchovávala pověra, že se jméno nesmí vyzradit před křtem, aby bylo dítě uchráněno před zlými následky, popř. před smrtí. Jak ukážeme

vyvoj vlastnich jmen.indd 17

1.2.2013 13:37:05

[18]

v dalších kapitolách, mnohé z těchto zvyklostí se udržují — v podobě určitých podvědomých zábran — dodnes.

A vůči „kouzlu“ antroponym nejsme zcela imunní ani my ve 21. století. Pádný důkaz o tom podávají studenti Masarykovy univerzity navštěvující každoročně přednášku Vlastní jména osobní v češtině (prozatím ji absolvovalo přibližně 1 500 posluchačů).

Na otázku, zda by svému dítěti dali jméno, které nosí někdo, kdo je jim velmi nesympatický, neodpověděl kladně doposud ani jediný.

Jak se říká, „na těch vlastních jménech přece jenom něco bude“.

Prameny a literatura s. 180

vyvoj vlastnich jmen.indd 18

1.2.2013 13:37:05

[19]

Období 1000–1300

Z historie češtiny a českých zemí Počátky češtiny spadají do 10. století n. l. a s nimi jsou spojena první česká antroponyma. Byla zděděna z praslovanštiny, někdejšího společného jazyka všech Slovanů, nebo byla utvořena podle praslovanských vzorů. Mezi nejstarší patří např. jméno Jaroslav, které je doloženo v příslušných podobách ve většině slovanských jazyků, a to i v jejich starších vývojových stadiích (Svoboda, 1964, s. 77). Jeho praslovanský původ je tedy velmi pravděpodobný.

V období 10.–13. století plnila v českých zemích funkci kulturního jazyka v celém jeho potřebném rozsahu latina: uplatňovala se jako jazyk liturgický, literární, diplomatický a administrativní. Čeština existovala patrně jen v podobě mluvené, neboť první souvislé české texty pocházejí až z konce 13. století. Z doby dřívější existují o její skutečné podobě jen dílčí důkazy — nesouvislé písemné památky tradičně označované jako 1. bohemika — česká slova, antroponyma, toponyma, v menší míře apelativa v cizo­ jazyčných, nejčastěji latinských textech, která písař nechtěl nebo nemohl přeložit, 2. glosy — překlady jednotlivých slov nebo rozsáhlejších úryvků cizojazyčného textu vepsané přímo do tohoto textu, 3. přípisky — krátké zápisy v českém jazyce, které nesouvisí s textem rukopisu, do něhož byly vepsány. (Podrobněji viz Havránek, 1936, s. 11–23; Havránek, 1980, s. 21–28; Šlosar et al., 2009, s. 31–45; Enc. slovník češtiny, 2002, s. 91.) Pro antropo­nomastická zkoumání jsou nejdůležitější bohemika, protože drtivou většinu oněch slov, která zůstávala v cizojazyčných textech nepřeložená, tvoří vlastní jména (antroponyma, toponyma). Z toho plyne, že vlastní jména osobní té doby patří k nejstarším historicky doloženým českým slovům vůbec. Proto mají velký význam jak pro bádání onomastická (jak se tehdy lidé navzájem pojmenovávali), tak pro bádání šířeji jazykovědná, neboť jsou (zároveň s českými

vyvoj vlastnich jmen.indd 19

1.2.2013 13:37:05

[20]

toponymy) prvním svědectvím o tom, jak čeština ve svých počátcích vypadala. Z období 10.–13. stol. máme doloženo asi 1 800 různých českých osobních jmen (tento počet s přibývajícími edicemi soudobých rukopisných písemností mírně narůstá) a velké množství jmen přejatých.

Z hlediska vývoje spisovné češtiny je časové rozmezí 10. až 13. století členěno na předhistorické stadium nazývané pračes­ ké (konec 10. – polovina 12. stol.) a historické, raně staročeské (druhá polovina 12. stol. – konec 13. stol).

Pračeské období reprezentuje pračeština. Historickými doklady je doložena zcela ojediněle. Jde v podstatě — ve srovnání s druhou polovinou 12. století — o nepatrný počet českých slov, zejména toponym a antroponym, jenž zdaleka nepředstavuje materiál reprezentativní. Propria jsou zaznamenána jednak v soudobých latinských listinách či jejich kopiích (např.

1073 Vratislav, 11. stol. Bol’eslav, Jarmír, 1131 Čstomír, Gr° děbor, Ku­­ char’, Svatopluk, 1125–1140 Vladota, 1142–1148 Dr° žislav, Miroslav, 1146–1148 Budiš, Částa/Časta, Jurík, N’emoj, Soběslav, Sbraslav, Svoj­ ša, Vacek, V’eli­slav, Záviša; podle Pleskalové, 1998, s. 127–145), jednak na českých denárech z 10. – počátku 11. stol. (Bol’eslav, Myslä­ ta, Väceslav; podle Böhmové, 1990, s. 110–134). Tak ne­patrné množství dokladů k postižení základních rysů pračeštiny nestačí, proto byla její podoba rekonstruována, a to srovnáváním jazykových faktů z obou konců jejího časového rozmezí: z historicky doložené staroslověnštiny (a rekonstruované praslovanštiny) na straně jedné (9.–10. století) a z nejstaršího historického stadia češtiny a příbuzných slovanských jazyků na straně druhé (12.–13. století). Ze stejných důvodů nelze blíže poznat ani tehdejší českou onymii (antroponymii, toponymii).

Antroponymie českých zemí

Ranou starou češtinou (polovina 12. – konec 13. století) počíná dlouhá, více než osmisetletá historická etapa češtiny. Z popisovaného období je už doloženo antroponym mnohem více, neboť od poloviny 12. století významně přibývá písemností, v nichž jsou antroponyma nezbytná. K nim patří především:

vyvoj vlastnich jmen.indd 20

1.2.2013 13:37:05

[21]

1. Latinsky psaná literatura Co do výskytu vlastních jmen (a tedy i antroponym) je z latinsky psané literatury nejdůležitější Kosmova kronika, která při popisu našich dějin má řadu příležitostí uvádět antroponyma: např. Inter­ fecti sunt autem in urbe Lubic quinque fratres sancti Adalberti anno dominice incarnationis DCCCCLXXXXV, quorum nomina sunt hec: Sobebor, Spi­ timir, Bobrazlau, Porey, Cazlau. (Kosmova kronika, 1923, s. 53) [I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha; jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav.] (Kosmova Kronika česká, 1975, s. 73) Hac in cede occisi sunt Ztan cum fratre Radim et Gridon, filius Zanek, et Dobrogost, filius Hines, et alii non adeo multi anno dominice incarnationis MLXXXII, IV. id. Mai. (Kosmova kronika, 1923, s. 13) [V této bit­ vě, svedené roku od narození Páně 1082 dne 12. května, byli zabiti Stan s bratrem Radimem, Hrdoň, syn Jankův, Dobrohost, syn Hynšův, a nemnoho jiných.] (Kosmova Kronika česká, 1975, s. 154) Quia vero secundi ordinis milites cum preda iam precesserant, in hac pug­ na soli tantum nobiles interierunt, Alexius, Ratibor gener suus, Branis cum fratre Zlava et alii quam plurimi; Preda comes amisso pede vix mortem evasit.

(Kosmova kronika, 1923, s. 143) [A poněvadž bojovníci druhého řádu již odešli napřed s kořistí, zahynuli v této bitvě toliko samí urození: Aleš, jeho zeť Ratibor, Braniš s bratrem Slávou a velmi mnoho jiných. Předák Předa, přišed o nohu, sotva vyvázl životem.] (Kosmova Kronika česká, 1975, s. 162) 2. Nekrology Jsou to záznamy jmen zemřelých členů a příznivců církevních institucí, hlavně klášterů, pořízené do kalendáře k příslušnému úmrtnímu dni, např. Nekrolog břevnovský, ale především Nekrolog podlažický, jenž představuje svým rozsahem a stářím nejvýznamnější památku tohoto druhu. Vznikal — na pozadí starších zápisů — v letech 1203–1229, obsahuje 1635 antroponym, z toho přibližně 750 různých. Tato jména pocházejí z časového rozmezí od poloviny 11. stol. až do r. 1229 a stojí za zdůraznění, že zmiňovaný Nekrolog je součástí rukopisného kodexu, který byl pro své velké rozměry (920 × 505 × 22 mm) nazván Codex giganteus nebo Liber gigas. Od ostatních nekrologů se dále liší tím, že neomezuje své úmrtní záznamy jen na vyšší stavy (knížata, biskupy, opaty, šlechtu, kněžstvo),

vyvoj vlastnich jmen.indd 21

1.2.2013 13:37:05

[22]

nýbrž podává obsáhlý seznam jmen obyvatel všech vrstev v okolí kláštera podlažického, kteří zemřeli v časovém intervalu po r. 1160 do r. 1229. Podle Plačka (1907, s. 110–114) jich bylo nejméně 1 300.

Představuje tedy památku nesmírné ceny, neboť jde o jediné nám známé dílo té doby, které uchovalo i jména neurozených lidí.

Příklad: December habet. dies. XXXI. Lvnas. XXVIII. … XIIII | D XIII K… Anastasii. epi. Vigilia. Stoygneu. Jurik. Nedamir. Sulizlau.

Boguulast. Bogumila. (Nekrolog podlažický, 1852, s. 427) [Stojgněv, Jurík, Nedamír, Sulislav, Boguvlast, Bogumila.]

3. Administrativní texty Jsou zdrojem nejbohatším, protože se bez vlastních jmen neobejdou. Jak již bylo naznačeno, počet domácích latinských listin vzrůstá až od poloviny 12. století, neboť právní akt dlouho probíhal ústně (proklamací); o tom svědčí např. fakt, že neexistují originály zakládacích listin nejstarších klášterů, břevnovského (992–993), ostrov­ského (1000), sázavského (1032) a rajhradského (1048). Hojnost jmen nacházíme zejména v listinách potvrzujících darování, prodej či koupi nemovitého majetku, kdy bylo nutné od sebe jednoznačně odlišit dárce a obdarované nebo kupce a prodávající a pokud možno jednoznačně pojmenovat také svědky těchto právních aktů. Ti tvořili závažnou část listiny a potvrzovali její platnost. Proto byla jejich jednoznačná identifikace nutností. Pro naše výzkumy je základem antroponymický materiál ze spolehlivé edice Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I–VI, 1907–2006, dále CDB. (Podrobněji o správě českých zemí a úřadech s ní spojených viz Hledíková et al., 2007, s. 31–74, o šlechtě a jejích vybraných titulech viz Macek, 1997, o soudobé šlechtě viz Knoz — Dvořák, 2011.)

Na základě uvedených zdrojů již lze získat ucelenou představu nejen o základním repertoáru tehdejších antroponym užívaných v českých zemích, ale v případě jmen domácích (tj. zděděných z praslovanštiny nebo vytvořených v češtině) také o zákonitostech jejich tvoření, jednotlivých antroponymických slovotvorných typech a míře jejich produktivity (podrobněji Pleskalová, 1998). Následující výklad se opírá jednak o publikaci Jany Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen (1998), jež obsahuje všechna česká jména získaná z výše uvedených zdrojů, jednak — zejména v případě jmen cizích — vychází přímo z těchto zdrojů. Z nich jsou také čerpány konkrétní příklady. Transkripce zachycuje též staročeské

vyvoj vlastnich jmen.indd 22

1.2.2013 13:37:05

[23]

slabikotvorné hlásky: měkké l°’ sonans, tvrdé l° sonans, r° sonans (viz Pleskalová, 1998, s. 14–15).

Od druhé poloviny 12. století do konce století 13. je už doloženo poměrně velké množství jmen, a to jak domácích, tak cizích (přejatých).

Staročeský parasystém (Pleskalová, 1998, s. 10; Pleskalová, 2000) vychází ze starobylého systému praslovanského. Od 12. století (podle Pleskalové, 1998) dokládají praslovanské dědictví domácí jména tří základních typů slovotvorných struktur: 1. Osobní jména se dvěma autosémantickými základy utvořená primárně kompozicí (Budivoj, Svatopluk, L’utobor) a v jejím rámci pak i parasystémovým, v našem případě specificky onymickým tvořením založeným na relativně volném spojování komponentů (L’utmír; podrobněji viz heslo Parasystém v Enc. slovníku češtiny, 2002). 2. Antroponyma jednoduchá, tj. s jedním autosémantickým, popř. propriálním základem, zahrnující jednak útvary derivované na pozadí některých typů apelativních (Rváč, Glupec’, Dobrák, Ščedroň), jednak jména původu metaforického, metonymického a apelativního (Bába/Baba, Hlava, Dušě, Osel, Kalina, Vr° ch, Dunaj). 3. Antroponyma jednoduchá, tj. s jedním, většinou antroponymickým základem, vzniklá převážně z jiných jmen osobních parasystémovým tvořením navazujícím na derivaci (Vitoň, Čestoň, Vl°’koň). Ženská jména (domácí i cizí) nejsou v té době v pramenném materiálu reprezentativně zastoupena, což odpovídá postavení ženy v tehdejší společnosti. Další překážkou k jejich bližšímu poznání je fakt, že jejich většinové a- a ja-kmenové zakončení (Bogumila, Jana) mohla mít i jména mužská, takže v mnohých případech není možné jednoznačně stanovit pohlaví nositele jména. Např. jméno Bogumila (< Bogumil) označuje s velkou pravděpodobností ženu, ale obdobná formace Milogosta utvořená od jednoznačně mužského jména Milogost označovala muže, srov. např. 1192 Milogosta — frater Petri militis de Boemia (CDB I, 1907, s. 504).

Jména domácí

Tato jména byla zděděna z praslovanštiny nebo byla tvořena podle praslovanských vzorů, a to především na pozadí takových apelativ a jim odpovídajících slovotvorných typů (praslovanských, později

vyvoj vlastnich jmen.indd 23

1.2.2013 13:37:06

[24]

staročeských), které vyhovovaly jejich motivaci. Jako základní pojmenovací motivy antroponym se odedávna uplatňují: 1. vlastnosti fyzické a duševní („jaký je pojmenovávaný člověk“), 2. určitá činnost pojmenovávaného („co dělá, čím se zabývá“) nebo konkrétní událost, případně předměty nebo okolnosti s touto činností/událostí spojené, 3. vztah k jiným osobám, rodině, bohu… (v rámci vztahu příbuzenského dominuje vztah k otci), 4. původ a bydliště („odkud pochází, kde bydlí“).

Pro srovnání uveďme, že tyto pojmenovací motivy a jejich modifikace tvoří základ antroponymie každé nám známé lidské společnosti. O tom svědčí např. podobně motivovaná jména cizí jako Pavel (z lat. paulus ‚malý, skromný, nepatrný‘), Severin (z lat. severus ‚přísný, vážný‘), Hypolit (z řec. Hippolytos ‚vypřahač koní, podkoní‘), lat. Remigius (‚veslař, loďař‘), Simeon (z hebr. Šimhón ‚slyšící, naslouchající‘), Daniel (z hebr. Dáníél ‚bůh je můj soudce‘), Fabián (z lat. ‚náležející k římskému rodu Fabiů‘), Havel (z lat. ‚obyvatel Galie‘).

V češtině se uvedené motivy významně uplatňují jak při formování nejstarší antroponymie, tak při postupné krystalizaci jednotlivých druhů antroponym: oficiálních osobních jmen, (formálních) hypokoristik, příjmí, přezdívek, později křestních/rodných jmen a příjmení.

1. Antroponyma vyjadřující charakteristiku pojmenovávané osoby na základě některé její vlastnosti se většinou odvozovala od adjektiv v návaznosti na apelativní jména nositelů vlastnosti (Gr° doň ,hrdý člověk‘) a na jména vlastností s využitím jejich schopnosti významové iradiace (Dobrota ‚dobrý člověk‘), popř. od substantiv s oporou o apelativní jména podle význačné části (Bradáč).

Pevné spojení s apelativy stejné slovotvorné struktury jim umožnilo zachovat si průzračnou motivaci a tím charakterizovat svého nositele a odlišit ho od jiných osob v daném kolektivu. Téměř 300 antroponym s adjektivními (méně často substantivními) základy představuje 50 slovotvorných typů, ale tato bohatá slovotvorná diferenciace je v té době jen zdánlivá. Nejvíce zastoupený je slovotvorný typ se sufixem -ek (Čr° nek, Dobrek, Chýlek, Málek, Mí­ lek, Mládek, Ryzek, Ryšek, Skorek, Stárek), průměrné zastoupení mají typy se sufixy -oň (Dobroň, Dragoň, Gr° doň, Miloň, Mladoň, Skoroň, Ščedroň), -oš (Skoroš), -ec’ (Běl’ec’, Glup’ec’, Gol’ec’, Krup’ec’, Kriv’ec’, N’el’e­ p’ec’, Protiv’ec’), -ík (Bělík, Malík, Dobrík, Kr° šík). Ostatní sufixy jsou využívány jen ojediněle: -ost (Milost), -ota (Čr° nota, Dobrota, Mladota,

vyvoj vlastnich jmen.indd 24

1.2.2013 13:37:06

[25]

Pravota), -úš/-uš (Malúš/Maluš), -ýš (Dragýš, Malýš), -ák (Holák, Ma­ lák, Dobrák, Kruťák), -áč (Bradáč, Dobráč, Goláč), -och (Čr° noch) a další.

Na jejich pozadí vznikají jména specificky onymickým (parasystémovým) tvořením, tj. jsou derivována podle specifických pravidel od základů antroponymických. V tom případě nevyjadřují vlastnost pojmenovávaného, nýbrž (formálně) hypokoristickou obměnu fundujícího jména. Jsou tvořena příslušným sufixem z jeho zkráceného základu v podobě adjektivního členu fundujícího kom­pozita: např. Paček (< Pakoslav, srov. stsl. pakъ ‚silný‘), Bo­ lík (< Bole­slav, srov. stsl. bolij ‚lepší‘, podle Svobody, 1964, s. 70, 82).

Koexistence fundujících útvarů adjektivních i antroponymických vede k sekundárnímu přehodnocování deadjektivních antroponym ve formálněhypokoristické obměny jiných jmen s týmž nebo podobným základem. Např. deadjektivní formace L’útek < stč. l’útý ‚lítý, divoký, krutý, zlý‘ je dodatečně spojována s antroponymickými ­kompozity L’utobor, L’utslav apod. (podrobněji Pleskalová, 1998, s. 84–86).

Významnou část deadjektivních antroponym představují antroponyma utvořená konverzí adjektivum (jmenné, ojediněle složené deklinace) > substantivum provázenou onymizací: Glúp/Glup, Glú­ pa/Glupa, Medl, Medla, Míl/Mil, Míla/Mila, Rús/Rus, Krásen/Kra­sen, Věren, Blízek; Malý, Malá, Skorý, Hebký, Vojský.

Vlastnost pojmenovávaného může být vyjádřena metaforicky nebo metonymicky (Leb, Hlava, Osel), ale dnes už jejich konkrétní pojmenovací motiv většinou rozpoznat nelze.

Antroponyma odvozená od adjektiv se uplatňují především při tvoření příjmí a přezdívek, a jak naznačuje bohatý repertoár příjmí doložený ze 14.–15. stol. (Svoboda, 1964), bylo jejich postavení možná významnější i v nejstarším období češtiny. Ale materiál z 12.–13. století přináší o těchto druzích antroponym jen kusé informace, protože se v soudobých oficiálních písemnostech vyskytují takto motivovaná příjmí jen ojediněle a přezdívky výjimečně.

Ve srovnání s antroponymy vyjadřujícími ostatní základní pojmenovací motivy jsou jména s adjektivním základem nejméně početná, a jak ukážeme dále, trvá tento stav i v dalších vývojových etapách češtiny.

2. Antroponyma charakterizující pojmenovanou osobu na základě její určité činnosti nebo události s ní spojené motivicky navazují na apelativní jména činitelská (Rváč), dějová a jména

vyvoj vlastnich jmen.indd 25

1.2.2013 13:37:06

[26]

výsledků činnosti (v případě abstrakt prostřednictvím jejich schopnosti významové iradiace — Potěcha, Obida ‚potupa, urážka, zhanobení‘), eventuálně na participia pasivní n-ová a t-ová (Mučen). Přibližně 350 antroponym tvoří 50 slovotvorných typů, ale opravdu významné jsou jen tři: konverze verbum > substantivum s formantem -0 (< psl. *-ъ) zařazujícím k mužským o-kmenům (Blúd/Blud, Drob, Svár, Otrad, Omysl, Švig), konverze verbum > substantivum s formantem -a zařazujícím k a-kmenům mužského i ženského přirozeného rodu (Chvála/Chvala, Hovora, Obida, Neróda/Neroda, Potěcha) a dále -n/-en a -na/-ena. Formantem -n/-en jsou odvozována deverbální antroponyma na pozadí pasivních participií n-ových (mučen) nebo apelativních jmen činitelských se sufixem -an vyznačujících se podobnou strukturou (stč. kochan ‚milenec‘), jeho a-kmenovou variantu představuje -na/-ena: Mučen, Kochán/Kochan, Nedán/Nedan, Obiděn, Privítán/Privítan, Tr° pěn, Utěšen, Milován/Milovan, Zván/Zvan; Chvál’ena/Chval’ena, Svěcena, Obiděna. Kopečný (1974, s. 114) se domnívá, že forma participia n-ového měla kdysi činný význam, tedy např. Radován/Radovan původně ‚radující se‘. Ostatní sufixy jsou využívány spíše ojediněle, protože se — stejně jako v případě deadjektivních antroponym — uplatňují častěji při tvoření příjmí, jejichž doba teprve přijde: -č (Rváč), -ár’/-ar’ (Běgar’, Kuchar’ ), -l (Vstal, Ospěl), -ík (Modlík).

Formální hypokoristika tvořená od verbálních antroponymických základů jsou poměrně početná, protože se apelativní slovotvorné typy jmen činitelských a dějových při tvoření deverbálních osobních jmen prozatím neprosadily. Výsledkem tvoření para­ systé­mového jsou nepochybně formace Budík < Budivoj apod. × Modlík, srov. stč. modlík ‚prosebník‘, Chotěj < Chotěbor apod. × Mil’ej, srov. stč. milej ‚milovník‘. Formální hypokoristika jsou odvozována od zkrácených základů složených antroponym (v podobě verbálních členů antroponymických kompozit), a to více než dvaceti nepůvodními sufixy, jež se ve funkci formálněhypokoristické rozšířily do skupiny osobních jmen deverbálních zvláště z antroponym desubstantivních: Nejdůležitější jsou formanty -š (Budiš, Staniš, Slavoš, Sbyš, Mstiš < Budivoj, Stanislav, Slavobor, Sbyslav, Msti­ slav) a -’ata/-ěta (Chval’ata, Mysl’ata, Slav’ata < Chvalibog, Dobromysl, Sla­vi­bor apod.; podrobněji viz Pleskalová, 1998, s. 62–63).

3. Antroponyma vyjadřující vztah k jiným osobám, rodině, bohu… jsou odvozována od substantiv — většinou od antropo-

vyvoj vlastnich jmen.indd 26

1.2.2013 13:37:06

[27]

nym, méně často od apelativ, a to přejatých i domácích. Ve 12. až 13. století představují nejvýraznější, nejpočetnější a typově nejrozmanitější skupinu odvozených jmen (více než 700 formací, téměř 70 slovotvorných typů). Osobní jména odvozená z proprií vyjadřovala nejčastěji jistý vztah k osobě, v jejich rámci se jednalo především o vztah příbuzenský, zvláště synovský (zejména formace utvořené patronymickým sufixem -(ov)ic’ — Vítovic’ ‚syn ­Vítův‘).

V domácím prostředí vznikala hypokoristika. Tvořila se řadou speciálních přípon a měla za úkol rozlišovat od sebe osoby se stejným jménem oficiálním. Např. od antroponym se základem bog (později boh — Bogumil, Boguchval, Boguslav) byla ve sledovaném období utvořena formální hypokoristika Boguš, Boguša, Boguška, Boguna/Boguňa, Bogun/Boguň, Bogunka, Boguta, Bohut. Tato jména, původně asi expresivně zabarvená, protože vznikla v rodinném prostředí, se svými nositeli většinou srostla, expresivitu ztratila a nakonec začala v mnoha případech sloužit jako jejich jména oficiální (v administrativních listinách apod.). Proto jsou nazývána hypokoristika formální. Jak už bylo naznačeno, písemnosti, které z té doby máme k dispozici, pravá hypokoristika neobsahují (kromě Nekrologu podlažického, viz dále). Slovotvorné typy formálních hypokoristik jsou tedy zároveň důležitým svědectvím o možnostech tvoření jmen v prostředí neoficiálním. Např. ke jménu Jan byla v tomto období doložena jeho formální hypokoristika Jan’ec’, Janek, Januš, Janiš, Janota, Janík. K nejproduktivnějším formálněhypokoristickým sufixům patří (odvozují z plného i různě zkráceného základu; pro ilustraci uvádíme jeden z možných fundujících útvarů): -a (Kuna < Kunrát), -ek (Michálek, Benek < Benedikt), -ka (Helka < Hela, Mirka), -ík (Janík, Sobík < Soběgr° d), -ec’ (Petr’ec’, Kol’ec’ < Nikolaus), -š (Žěš < Žělibor, Boguš), -eš (Jan’eš, B’en’eš < Benedikt), -ch (Čach < Čáslav), -’ata/-ěta, -ata (Petr’ata, Prědata < Prědmír, Osl’ata < Osel).

Krácení antroponym beze změny morfologické charakteristiky či se změnou morfologické charakteristiky není ještě plně rozvinuto (Tas < Protas, Mikul < Mikuláš).

Významnou roli hrál patronymický sufix -ic’, který již v té době tvořil výhradně příjmí, neboť je doložen pouze ve dvojici s jiným jménem, srov. Vít Žěliboric’ ‚syn Žěliborův‘. Příslušnost k určitému celku nebo jednotlivci vyjadřují jména jako Sr° bín, Zašín (k Zach).

vyvoj vlastnich jmen.indd 27

1.2.2013 13:37:06

[28]

U deapelativních antroponym dnes již většinou nelze určit skutečnou motivaci: -ek: Hýlek, Sr° nek, Úžek, Nosek; -ka: Sobotka, Tetka, Děvka/Dievka; -icě: Děvicě, Bratricě atd.

4. Oficiální jména motivovaná vztahem k místu jsou prozatím zcela ojedinělá. Byla utvořena prefixací: Podgrad, Podles.

Při tvoření prefixací, kompozicí nebo jinými pojmenovací­ mi postupy se též uplatňovaly výše uvedené motivační podněty.

Zvláštní postavení měla osobní jména složená ze dvou plno­ významových základů umožňujících podrobnější charakteristiku pojmenovaného: Milouj ‚milý strýc‘ × Milík ‚milý člověk‘. Pro jejich větší výpovědní hodnotu a schopnost vyjádřit oslavné pojmenovací motivy je využívala zvláště šlechta. Avšak jak naznačuje jedna věta z přípisku pocházejícího asi z počátku 13. sto­ letí, nebyl urozený původ pro jejich užití podmínkou: Vlach dal jest Dolas [v Dolanech] zem’u bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníko­ ma [poddanými na záduší] Bogučěja a Sedlatu [ak. sg. vztahující se k dal jest] (podle Havránka, 1980, s. 28). Jméno Bogučěj (< Bogučaj) je složeno ze substantivního komponentu bog v původním významu ‚šťastný úděl, štěstí, bohatství‘ a verbálního čaj, srov. stsl. čajati ‚očekávat‘. Svoboda (1964, s. 70) vykládá toto jméno jako ‚očekávání ­blahobytu‘.

Složená antroponyma se odvozovala s oporou o starobylé pra­ slovanské a později staročeské kompoziční typy (podrobněji viz Pleskalová, 1998, s. 17–31). Např. Budivoj ‚kdo povzbuzuje vojsko‘, Svatopluk ‚kdo má mocné vojsko‘, Václav ‚větší sláva‘, Vojtěch ‚útěcha vojska‘, Dobrohost ‚dobrý host, hrdina‘, Dobromír ‚dobrý mír‘ atd.

Malý počet těchto kompozit se rozšiřoval volnějším spojováním antroponymických komponentů, což je typické pro parasystémové tvoření navazující na kompozici: podle Dobromír bylo utvořeno např. L’utomír ‚divoký mír‘ (?).

Jména utvořená prefixací měla jen okrajovou roli: B’ezděd, Prěd­mír, Prěmila, N’emoj, Podgrad (podrobněji viz Pleskalová, 1998, s. 32–35).

Repertoár nejstarších osobních jmen doplňovala vlastní jmé­ na metaforická, metonymická (Vl° ’k, Dunaj), přací (Medvěd ‚ať je nositel jména silný jako medvěd‘) a ochranná (Děd ‚ať ochraňuje pojmenovávaného jeho děd‘, Glúp/Glup, N’emoj apod., viz výše).

Z uvedeného období jsou doložena jen vzácně.

vyvoj vlastnich jmen.indd 28

1.2.2013 13:37:06