memozpyt I.
Ida ฤ apounovรก
letím Snažim se nenápadně - trochu nad zemí, ale nemotorně roztažený nohy a strnulý tělo prozrazujou, že jsem ještě neohrabanej začátečník a tak se mi stává, že v jednu chvíli letim na dvě strany. Ne, že bych se nedokázala rozhodnout, prostě to ještě neumím ovládat.
bezčasí zahlídla sem ho koutkem oka - červenomodrej vodopád a pár metrů od něj, ve větrným průsmyku, zpívala zastávka svoji noční píseň.
cesta a v tu chvíli bylo jasný, že jedeme správně...
cesty do práce
jeden křižující se chodník skládájící se den po dni do mozaiky.
prší trochu nepřítomně koukám z okna na proměněnej obraz vnitrobloku, zatímco mi v hlavě tlučou tamtamy, že je čas vydat se na nějakou cestu - jdu teda nakoupit.
jeho ruka fotila jsem to už dávno, vybavuju si jen ten nepříjemnej pocit, že chybí moje ruka..
1.1.11. silvestr v jedný malý vesnici s jednou malou psicí a jednou pouliční lampou.
o dvou domech nejdřív to šumělo ostychem, ale pak jakoby nabyli sebědůvěry, dotkli se sebe těsně pod mýma nohama.
vysílač / přijámač V jeho blízkosti se mi stává, že periferně zahlídnu svůj vlastní život jako celek (bez okras a stínů). Padne na mě pak děsivá tíseň. Abych se mohla vrátit zpátky k sobě pomáhám si malýma, na první pohled nevýznamnejma činostma (začnu třeba hladit psa).
ptáci jeden z důležitejch okamžiků, co chci promítnout do tvýho domu je takový to nepatrný znejištění při letmým pohledu, kdy se člověk zarazí o něco na první pohled neviditelnýho.
okamih baví mě, když ho vidím v pro mě nezvyklý situaci... stává se mi to, ale dost často. Možná to souvisí s pamětí, co mi umožňuje pamatovat si život po cyklech. Od situace k situaci.
spoluhráči/protihráči
Jakub a iuch
chvíle těsně před tím, než se ho dotklo světlo.
co vlastně vidíme? žijeme-li za zrcadlem a hlavou dolů?