INZLIN

2023

Olympic

Vlak, co nikde nestaví! Olympic oslaví šedesát let na Holešovské Regatě rozhovor na str. 3

Holešovská Regata vpluje tento měsíc už po jedenácté do krásných prostor zámeckých zahrad v Holešově a nabídne spoustu skvělé muziky i doprovodných aktivit pro celou rodinu!

Vlak, co nikde nestaví! Olympic oslaví šedesát let na Holešovské Regatě

Patrně jenom stěží byste u nás hledali člověka, kterému, ať už jakýmkoliv způsobem, nevstoupil do života legendární Olympic. Během uplynulých šedesáti let zanechala kapela, v jejímž čele stojí zpěvák, kytarista a skladatel Petr Janda, na naší hudební scéně nesmazatelnou stopu, ba co víc – na její bohaté historii můžeme důkladně pozorovat proměny tuzemské rockové muziky.

„Velké plány, které mi hlavou běžely v šedesátých letech, už jsou pryč. Některé jsme si splnili, jiné postupem času vyprchaly. Občas mě sice trápí, jak to všechno uteklo, ale musím uznat, že to bylo krásné,“ ohlíží se za těmi šesti dekádami Olympiku jeho lodivod Petr Janda, který se bude společně se svými kolegy ohlížet také na tradiční Holešovské Regatě, jak jinak než hudebně. Do zahrady holešovského zámku přijede Olympic oslavit své neuvěřitelné jubileum už v sobotu 17. června.

Jak si aktuální koncerty, oslavující šedesát let kapely Olympic, užíváte?

Upřímně vám musím říct, že ačkoliv koncerty odjakživa miluji, tak ty letošní, speciální narozeninové, si užívám obzvlášť. V podstatě jsou to jedny z nejhezčích koncertů za celých těch šedesát let kapely a na každý z nich se opravdu moc těším. Mám radost, že jsme to k té šedesátce dotáhli. Bylo mnoho lidí, kteří absolutně nedoufali, že by se Olympic dalšího kulatého jubilea dožil, někteří si dokonce přáli, abychom skončili, a vidíte, jedeme dál… Vy osobně jste nikdy nezapochyboval, zda Olympic magickou šedesátku oslaví?

Ale to víte, že jsem občas zapochyboval. Hlavou se mi honily různé myšlenky, přece jenom, je mi jedenaosmdesát let. Nicméně možná, že právě s ohledem na můj věk vnímám aktuální období jako jedno z nejhezčích hudebních vůbec a koncerty si tak nějak užívám víc než kdykoliv dřív.

Dokážete ve zkratce shrnout, jakých těch šedesát let Olympiku bylo?

Shrnu vám to postupně po jednotlivých dekádách. Šedesátá léta byla úžasná, za pochodu jsme se učili a všechno pro nás bylo nové. Něco se nám povedlo, něco méně, avšak co je podstatné, vydali jsme Želvu, což byla zásadní tuzemská rocková deska. Následovala léta sedmdesátá, doba normalizační, která byla hrozná a nám se nedařilo absolutně nic. Naopak osmdesátá léta, ta byla skvělá, zejména proto, že jsme udělali stěžejní desky Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř. Byly jsme na vrcholu, kolem zmíněné trilogie se tenkrát všechno točilo a dá se říct, že má určitý dozvuk ještě dnes. Po revoluci se nám zase na nějakou dobu dařit přestalo. Je to paradox, ale vždycky po úspěšné dekádě přišla dekáda, ve které nám to drhlo. Kolem roku 2000 se to však celkem narovnalo a další silné období nastalo mezi lety 2010 až 2020, kdy jsme oslavili padesát let. Při této velké příležitosti jsme si důkladně připomněli naši tvorbu v rámci programu s názvem Procházka historií, když jsme v Malostranské besedě postupně naživo zahráli všechna doposud vydaná studiová alba Olympiku. Musím uznat, že to bylo něco výjimečného. Bohužel, právě v této dekádě nás postihla i tragická ztráta našeho bubeníka Milana „Ferdy“ Peroutky, na kterého pořád s úctou vzpomínáme.

Čím si vysvětlujete skutečnost, že jste opravdu vlakem, který nikdy definitivně nezastavil?

On jednou zastavil, a to v době, kdy jsme slavili třicet let na scéně. Po vyprodaném koncertě v pražské Lucerně jsme to na začátku devadesátých let zabalili a rok a půl jsme nehráli. Nebylo to snadné období. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, nějak jsem neměl z ničeho radost, a to až do doby, než jsem se odhodlal, že své spoluhráče znovu oslovím a zkusíme to opět nakopnout. Přiznávám ale, že jsem se bál, absolutně jsem netušil, zda se nám ten vlak podaří rozjet. Zvládli jsme to, a právě od této chvíle v něm zase sedíme. Myslím, že až smrt nás z něho vyhodí…

Které z těch uplynulých období byste si dal s chutí znovu?

Kdy jste se cítil hudebně opravdu nejvíc naplněný?

Určitě bych si dal znovu šedesátky anebo taky osmdesátky, kdy mi bylo okolo čtyřiceti let a pořád jsem si připadal jako mladý kluk. Přijde mi, že určitou mladistvou energii v sobě máte pořád, že vás nikdy neopustil potřebný tah na branku. A možná, že i právě díky tomu se Olympic nikdy nestal karikaturou sebe sama.

Je legrační, že vždycky, když jdu na pódium, tak se směji. Mně je na něm tak strašně dobře, to si ani nedovedete představit. Těší mě, že se stále nemusím do ničeho nutit. Kdyby tomu tak nebylo a musel jsem se v hlavě přemlouvat, abych šel vystupovat, tak bych se na koncertování pravděpodobně vykašlal a v poklidu si užíval důchod, nicméně ta moje radost z vystupování je prostě nekonečná. Samozřejmě, že je způsobena i tím, že zaplaťpánbu nemám žádné zdravotní problémy a taky, že mám skvělou rodinu, kterou miluji, a která mi dodává potřebnou energii. Na druhou stranu nepopírám, že mě občas trápí, jak to všechno uteklo… Vybavíte si znovu ten okamžik, kdy jste se stali slavnými a uznávanými a publikum vám z ničeho nic leželo u nohou?

Vůbec se to nedá porovnávat se současnou dobou. Šedesátá léta jsme prožívali pod rouškou bolševismu a jakákoliv sláva v podstatě nepřicházela v úvahu. Úspěchu se dostávalo akorát všelijakým úderníkům a představitelům strany a vlády. Muzikanti obecně v oblibě příliš nebyli. Celkem přesně tehdejší dobu vykresluje jedna z mých vzpomínek… Povídejte.

V roce 1966 jsem se ženil, a ačkoliv jsem se už mohl pyšnit nejenom slavným hitem Dej mi víc své lásky, ale také rozpracovanou deskou Želva, tak jsem neměl peníze na svatební šaty. Abych se mohl oženit, musel jsem si půjčit tři tisíce korun. Takže asi takhle to vypadalo, když jsme se stali slavnou kapelou. Na druhou stranu, mládí a vlastně celý rozpuk toho rockového života u nás jsme si užívali, to zase ano – pořád vidím, jak jsme například poprvé nocovali na hotelu, nebo jak jsme postupně poznávali města napříč celým Československem, to bylo něco úžasného a každému bych to přál zažít.

Jak se zasloužený úspěch promítl do vašeho osobního života?

Musel jste si na popularitu zvykat?

Víte, já jsem si na slávu nikdy příliš nepotrpěl. Mám rád muziku, miluji jeviště a kytaru, a jsem šťastný, když můžu hrát a skládat, ale popularitu beru jako takové, řekněme, nutné zlo. Nerad se na sebe dokonce i dívám, ať už po ránu v zrcadle nebo třeba v televizi. Jde to tak nějak mimo mě.

Dokážete říct, co vám Olympic do života dal a co vám naopak vzal?

Olympic je můj život, takže mi dal vlastně všechno. Dal mi radost, štěstí, životní uspokojení, bohatství v mnoha ohledech, peníze, a taky tu zmiňovanou popularitu. A myslím, že mi nevzal nic. Vychoval jsem pět dětí, měl jsem tři manželky, dneska žiji v harmonickém vztahu, takže si nemůžu stěžovat…

Kapela vydala celkem dvacet tři studiových alb, kdy zatím posledním počinem jsou Kaťata, proto mě zajímá, kde berete neustálou skladatelskou inspiraci? Je těžké, nevykrádat se a neopakovat?

Na to, abych se nevykrádal, si dávám obrovský pozor. Složil jsem zhruba tisíc písní a nějakých sedm set jsem vydal, ať už v jakékoliv podobě, ale zatím se mi nestalo, že by přišel nějaký kritik s tím, že jsem se vykradl. Vím, že u jedné písně se o to kdysi trošku otírali, ale při tom zmíněném množství je to v podstatě zanedbatelné. Výhodou je, že všechno, co jsem kdy složil, si vesměs pamatuji, takže když tvořím a už se mi zdá, že vzniká něco, co jsem u sebe slyšel, tak od toho dávám raději ruce pryč. Momentálně skládám materiál na další novou desku, kterou bychom chtěli natočit koncem roku a přiznám se vám, že mi to moc nejde. Šeredně se v tom plácám, každý motiv mi něco připomíná a nějak cítím, že to prostě není ono. Myslím, že to ještě bude dřina…

Máte nějaký sen, který byste si s kapelou ještě rád splnil? Velké plány, které mi hlavou běžely v šedesátých letech, už jsou pryč. Některé jsme si splnili, jiné postupem času vyprchaly. Měl jsem například přání, aby se Olympic stal světovou kapelou, což se koneckonců klidně mohlo přihodit, kdybychom se v roce 1968 z Francie nevrátili zpátky do vlasti, ale vydali se do Londýna a začali tvořit muziku v britském prostředí. Kdoví, co by s námi bylo, kdybychom nezačínali v totalitě, která nám – stejně jako mnoha dalším kapelám – neumožnila pořádně vycestovat. Všichni víme, že železná opona byla pro tuzemskou rockovou muziku smrtící, ale s tím už nic nenaděláme. Takže co bych si ještě přál? Aby se ales- poň jedna z našich písniček stala světovým hitem. Třeba někdo nějakou vyhrabe a do světa jí pomůže.

V červnu se představíte na tradiční Holešovské Regatě – na co se můžou vaši příznivci těšit? Jak bude váš narozeninový festivalový koncert v zahradě holešovského zámku vypadat?

Předně musím říct, že Holešovskou Regatu máme rádi, protože je to festival s historií a koná se v opravdu krásném prostředí. Vracíme se na něho, tuším, po šesti letech a pro naše příznivce máme připravený hodinový program, v rámci kterého samozřejmě zazní poctivý průřez těmi šedesáti lety Olympiku s tím, že prostor dostanou i písničky nové, a to ze zatím poslední desky Kaťata, kterou máme rádi.

Mimochodem, co ve vás Zlínsko jako takové evokuje?

Jelikož moje první žena byla přímo ze Zlína, tak mám k tomuto kraji opravdu vřelý vztah. U své moravské rodiny jsem strávil spoustu času, tudíž jsem měl možnost Zlín důkladně poznat. Je to krásné město plné stromů a zeleně, v podstatě něčím opravdu výjimečné. Mám radost, že ho ještě nikdo nezkazil, že v něm ten baťovský duch přetrvává. Mimochodem, ve Zlíně je i nádherné Kongresové centrum od architektky Evy Jiřičné, ve kterém pravidelně a rádi hráváme.

Co byste na závěr vzkázal všem čtenářům magazínu inZlin?

Aby se určitě přišli podívat, jak to Olympiku hraje, protože to stojí za to.

JAKÁ BUDE JEDENÁCTÁ HOLEŠOVSKÁ REGATA?

Je Te V C Muziky

Letos v zahradách vyroste vedle hlavního podia ještě podium B, díky kterému si budete vychutnávat nálož skvělé muziky bez zbytečných prostojů.