Harfy, planety i skákací boty. To své najde každý

Od tvoření, přes sportovní aktivity až po harfový workshop – během festivalu Zlín žije se v parku Komenského představí barevná paleta zlínských komunit. Nejnabitější bude sobota 24. 6., kdy vyroste v parku stánků a stanovišť nejvíc, několik desítek. Na co všechno se můžou návštěvníci těšit? Mobilní pobočku v parku vybuduje např. Krajská knihovna Františka Bartoše. Hvězdárna Valašské Meziříčí přiveze obří nafukovací planety. Hudební workshopy nabídnou Muzihrátky nebo ZUŠ Morava, která přiveze do parku harfy. Hlavně děti se budou moci vyřádit na skákacích botách, koloběžkách, trampolínkách nebo během cirkusového workshopu. A ti nejšikovnější neodejdoou domů z prázdnou – ve spolupráci s tiskárnou Graspo, Mojí dílnou, Hravýma rukama nebo Novou Akropolí se bude tvořit. Chybět nebude ani pouliční umění – na vystoupení se těší buskeři, divadelníci i kadeřníci.

A bude toho mnohem víc! Celý program najdete na www.kulturazlin.cz.

Scéna v parku Komenského

Hluch Dovrat No Barriers

Náměstí Míru

Živo bude i na náměstí Míru. V sobotu 24. 6. bude celé patřit hercům Městského divadla Zlín, kteří se pro tento večer stanou zpěváky a muzikanty a ještě těsně před koncem své divadelní sezóny roztančí a rozezpívají Zlín.

Nedělní program 25. 6. se odehraje pod taktovkou zlínského nadačního fondu Credo, který od 15.00 zve na další ročník akce s názvem Milované město Zlín. Kromě prezentace zlínských neziskových organizací a církví bude připraven i zábavný program.

Vystoupí například historická skupina Calata, Michal z kouzelné školky nebo písničkář PavelHelan. Poslední den festivalu uzavře program na náměstí požehnání městu.

Pod Lípou

Zlínský Woodstock. I tak by se dala popsat beatová scéna v parčíku vedle Hospůdky Pod Lípou, která připomene kultovní zlínské kapely, geniální hudebníky, nesmrtelné songy a mimořádnou zlínskou rockovou tradici. Návštěvníci se mohou těšit na BluesStation, Kačes & Kochta Country expres, Creedence Clearwater Revival (revival Zlín), kapelu Tendence, LosPerdidos, Black Heaven, O 18 měsíců později, Včelařovo jazzové trio, Září, Prales, Street Crew nebo BlueNight. Průvodcem pro tuto scénu nejpovolanějším bude muzikant a kytarista PetrVítek

Více na www.kulturazlin.cz

Velký prostor na festivalu Zlín žije, který se uskuteční ve dnech 23. až 25. června, dostala mimo jiné i zlínská hudební scéna. Návštěvníci ji najdou v parku u hospůdky Pod Lípou a dramaturgicky ji pro Živý Zlín zaštítil Petr Vítek, ostřílený kytarista, zpěvák a taky znalec místního hudebního podhoubí.

„Snažil jsem se, aby na tom pomyslném hudebním dortu bylo hned několik vrstev. Naštěstí je z čeho vybírat, takže z loňského programu se nám opakuje pouze jedna jediná kapela. Myslím, že na své si přijde každý,“ říká v rozhovoru frontman seskupení Cestující Hudba a majitel vyhlášeného Hudebního kutlochu.

Prozraď, jak vlastně vnímáš současnou zlínskou hudební scénu?

Velice pozitivně. Vždycky říkám, že ačkoliv jsme na Zlínsku trošku hození bokem, jsme svým způsobem takovou music of Seattle. Můžeme se pochlubit silným zastoupením snad ve všech hudebních žánrech – máme tady metal, rap, country, jazz, rock i folk – ta platforma je značně široká a co je podstatné, vyrostli na ní opravdu špičkoví muzikanti. Vrátíme-li se v čase, tak můžeme zmínit Felixe Slováčka, trumpetistu Pavla Husičku nebo písničkáře Wabiho Daňka, avšak opomenout nesmíme ani o poznání mladší generaci, kterou zastupují kupříkladu kytarista Matěj Morávek, působící v Teamu nebo v kapele Vlasty Redla, či bubeník Petr Ptáček, mimo jiné aktuálně hrající s AG Flekem a B-Side Bandem. Zkrátka, vždycky jsme měli muzikanty, kteří se dostali do prvotřídních tuzemských kapel, což mi dělá radost. A napadá mě ještě jedna zajímavost…

Sem s ní.

Jelikož je Zlín v podstatě uměle vybudovaným městem, tak mu vždycky tak nějak chyběl folklór v pravém slova smyslu. Je dobře, že pomyslný folklórní prapor tady držel vynikající etnograf Karel Pavlištík, ale když ses přece jenom podíval dál – na Valašsko nebo na Slovácko, tak jsi pochopil, že tamním končinám se v tomto směru nemůžeme rovnat. Tam to byla vždycky úplně jiná liga. I z toho důvodu jsme vzhlíželi k personám, jako byli Jarmila Šuláková nebo Jožka Severin. Dostává se začínajícím muzikantům na Zlínsku dostatečné hudební péče?

Dostává. Všechno se odvíjí od výborných kvalifikovaných učitelů, které tady zaplaťpánbu máme na mnoha školách, nejenom ve Zlíně, ale i v jeho okolí, ať už v Malenovicích, Otrokovicích nebo Luhačovicích. Jenom kvalitní učitelé můžou nabízet kvalitní výuku, díky které jejich žáci získají to nejdůležitější, a sice správné základy.

Je to stejné jako ve sportu – když budeš špatně držet tenisovou raketu, nebudeš vyhrávat. Je důležité, aby začínající muzikanti uměli správně uchopit svůj nástroj, protože pokud tomu tak není, dřív nebo později je to zastaví. Odnaučování špatných návyků je složité a já osobně se domnívám, že individuální výuku mezi žákem a učitelem nedovede nic nahradit, protože každý začínající muzikant je jiný. Všiml jsem si, že pokud vyučující vidí u svých žáků opravdový zájem a nadšení, tak se pro něho rozdají.

Koneckonců, moc dobře víš, o čem mluvíš, vždy jsi sám odchoval spoustu talentovaných muzikantů.

Utíká to, co si budeme povídat. Kluci, kteří za mnou ještě nedávno chodili s aktovkou nebo pytlíkem na zádech, jsou dnes velcí potetovaní borci, hrající ve skvělých kapelách. Hezkým příkladem je třeba Martin Dufek, který ke mně chodil opravdu jako malý chlapec a nyní s radostí sleduji, jak se mu daří v jeho pražské skupině Realita.

Pěkně jsi mi nahrál. Jak je to na Zlínsku s mladými kapelami?

Vznikají tady stále nová a zajímavá uskupení?

Určitě ano, ale vždycky záleží na tom, jaký si ve výsledku zvolí směr. Buďto se můžou vrhnout na převzatý repertoár – jak já říkám, naučí se určitou látku a s tou pak jezdí bavit lidi – anebo se můžou vydat cestou vlastní tvorby, která však není snadná a je jasné, že ne každá kapela na ni má. V podstatě obdivuji každého začínajícího muzikanta, který se pro autorskou cestu rozhodne, protože v tu chvíli se stává originálním. Jakmile jenom přebíráš známé písničky a zvykneš si na to, ačkoliv neříkám, že je to špatně, budeš si později těžce vytvářet vlastní hudební identitu. Velkou výhodou dnešní doby je skutečnost, že si můžeš v podstatě kdykoliv a velmi jednoduše nahrát vlastní písničku a zavěsit ji na internet s tím, že při troše štěstí někoho osloví. V podstatě se klidně může stát, že úplně neznámá kapela díky nejrůznějším sociálním sítím zaujme doslova přes noc. Na druhou stranu, není to trošku dvousečné? Nehrozí, že nahraješ výbornou písničku, dáš ji na internet, ale téměř nikdo si jí nevšimne, protože na ni v tom moři nahrávek ani nenarazí? Od toho jsou tady pak nejrůznější hudební soutěže. Vypíchnul bych v tomto případě skupinu Září, která je pěkným příkladem toho, že dokázala nahrát vlastní muziku podtrženou kvalitními videoklipy, ale taky se nebála jít do soutěží, díky kterým se dostala dál a získala potřebný impulz do další činnosti. A přišli bychom na spoustu dalších kapel, kterým soutěže velmi pomohly. Je důležité si taky uvědomit, že každá kapela nemůže být na pomyslném vrcholu. Opět si nyní vypomůžu sportovní rétorikou – představ si soutěžní tabulku, ve které se pozice jednotlivých týmů postupem času mění, podle toho, jak se jim zrovna daří. Stejné je to u kapel, u kterých záleží na tom, na kolik je jejich tvorba zajímavá a kolik aktuálně oslovila fanoušků. V loňském roce dorazila na zlínský festival, konající se v rámci oslav 700 let města Zlína, kapela Vosolit! z Telče, která si tady během svého hodinového koncertu vytvořila neuvěřitelný fanklub, až jsem z toho byl překvapený a šel jsem se kluků zeptat, kdy se plánují přestěhovat do Zlína. Jejich energie se krásně potkala s energií přítomného publika a všechno do sebe skvěle zapadlo. Stačí, když se podíváš na všechny tuzemské áčkové kapely – co je v jejich případě silnou stránkou?

To, že ji okamžitě člověk rozpozná?

Přesně tak. Tuzemská špička je okamžitě rozpoznatelná, ať už po hlase, po frázování nebo po zvuku. Okamžitě poznáš, když v rádiu spustí Chinaski, stejně jako poznáš, když hraje Kryštof nebo Mňága a Žďorp. Tyto kapely v sobě mají originalitu, která okamžitě zaujme, a měly by ji hledat všichni začínající muzikanti.

Jak moc se hudební scéna na Zlínsku změnila, srovnáš-li ji s obdobím, kdy jsi na ní začínal ty?

Rozhodně došlo k mnohem většímu žánrovému rozpětí a taky k propojování nejrůznějších hudebních stylů. Je to vlastně určitý celosvětový fenomén. Najednou není nic neobvyklého, když určité etno prvky přichází dejme tomu do rocku nebo do metalu a tvoří se nové fúze, které si nachází své hráče i posluchače. Navíc je úžasné, že dneska můžeš komunikovat s muzikantem, ať už je odkudkoliv, klidně i z Dominikánské republiky, a můžete si navzájem předávat zkušenosti. To za nás samozřejmě taky nebylo.

Můžeš přiblížit, jak vlastně ty tvoje hudební začátky vypadaly?

Jakou jsi měl v rámci muziky prvotní motivaci?

Měl jsem velké štěstí, že jsem se s muzikou setkal už coby malý kluk, když jsem někdy v deseti letech nastoupil do folklórního souboru Vonička. Právě tam jsem udělal svoje první hudební krůčky, které mě ovlivnily, stejně jako mě významně ovlivnilo rodinné prostředí, protože u nás doma se odjakživa zpívalo. Bylo to něco krásného, proto pořád říkám, jak je důležité, aby si rodiče se svými dětmi zpívali a hlavně, aby jim umožnili veškerou muziku nasávat. Dalším štěstím bylo, že jsem měl starší kamarády, skvělé muzikanty, díky kterým jsem se dostal k písničkám, které nejsou slyšet v rádiu, ať už od Vladimíra Merty, Oldřicha Janoty, Marsyas nebo ETC… Z této muziky jsem byl úplně vedle, všechno se mi v hlavě zvláštně přeskládalo a cítil jsem, že tohle je přesně to pravé. Nemluvě o tom, že v osmdesátých letech, kdy jsem hudebně dospíval, začala folková éra, která byla neuvěřitelně silná.

Ortodoxně trampská Porta se díky nově nastupující generaci stala folkovou záležitostí, což se bluegrassovým bardům pochopitelně nelíbilo, ale nedalo se to jaksi zastavit.

V té době jsi měl, pokud se nepletu, kapelu WC Folk, které potřebná originalita nechyběla.

Ano, zakládali jsme ji společně s Mirkem Kuklou a dnešním houslistou Fleretu Standou Bartošíkem. Dařilo se nám, dokonce i na okresní úrovni Porty, ovšem z Brna jsme už dál nepostoupili, protože tamní porota si pohlídala, aby postoupili místní kapely. Zajímavé však bylo, že jako jedna z mála soutěžících kapel jsme tenkrát přidávali další písničku. Všechno skončilo v okamžiku, kdy Mirek emigroval a Standa odešel na vojnu. Karty se zamíchaly a každý z nás si pak našel jinou cestu.

Následně jsi ještě prošel mnoha kapelami, než ses usadil v Cestující Hudbě, se kterou koncertuješ do dnešních dnů. Které období pro tebe bylo muzikantsky nejvíc naplňující?

Určitě to folkové. Ačkoliv hrajeme s Cestující Hudbou převážně rockovou muziku, pořád se cítím jako folkař. Stále ve mně rezonuje muzika s kvalitními texty a perfektními aranžemi, na které jsem vyrostl.

Je i tohle jeden z důvodů, proč jsi nedávno založil uskupení Folkmen, se kterým odkazujete na hudbu z časů starých bítníků, bluesmanů a folkových trubadúrů?

Přiznám se, že ono to přišlo tak nějak samo. Vždycky jsem nechá- val věci volně plynout, stejně jako jsem vždycky vyhledával hudební dialog. Když se objevili lidé, se kterými to stálo za to a bavilo nás, scházet se v garáži, tak jsme do toho šli. Podobně je tomu právě i u seskupení Folkmen. Každý z muzikantů, kteří kapelu tvoří, je jiný, každého baví odlišná muzika, ale ve výsledku jsme rádi, když můžeme společně hrát a fungovat.

Kromě toho, že se muzice aktivně věnuješ, tak se také dlouhodobě podílíš na pořádání nejrůznějších hudebních akcí.

Už za pár dní proběhne multižánrový festival Zlín žije, jehož jedna ze scén, nacházející se Pod Lípou, jde dramaturgicky za tebou. Podle čeho jsi její program sestavoval? Snažil jsem se, aby na tom pomyslném hudebním dortu bylo hned několik vrstev. Naštěstí je z čeho vybírat, takže z loňského programu se nám opakuje pouze jedna jediná kapela, a to hardrockové Tendence. Jinak se můžeme těšit například na revivalovou kapelu Creedence Clearwater Revival, Včelařovo jazzové trio, které hraje swing čtyřicátých a padesátých let, nebo vtipné muzikantské duo Kačes a Kochta, které hraje vlastní autorské věci v Country Expresu, a přijede také legendární Blues Station s dechovou sekcí, ska-punkový Los Perdidos i blackmetalová kapela Black Heaven. Troufám si tvrdit, že scéna Pod Lípou bude mít opravdu široký záběr a na své si přijde snad každý.

Autor: Jakub Malovaný (www.jakubmalovany.cz)

Foto: Vítek Šmahel a archiv kulturního a kreativního centra Živý Zlín