Slánské rozhovory 2021 - Národopisné Slánsko

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2021

Třebíz

Literatura Lidové umění

Paměť krajiny a Chržín

ISBN 978-80-905609-4-9

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2022

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2021

Třebíz

Literatura Lidové umění

Paměť krajiny a Chržín

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2022

Copyright © Město Slaný 2022 Na začátku / vzpomínky na založení Národopisného muzea Slánska © Božena Franková 2022 Vesnická památková rezervace Třebíz – urbanistické, architektonické a památkové hodnoty sídla © Markéta Hanzlíková 2022 Slánská lepenice na příkladu dvou obnovených hospodářských staveb © Marek Filipec, Markéta Škrancová 2022 Václav Beneš Třebízský v křesťanství 19. století © Pavel Kuneš 2022 Lidový malovaný nábytek na Slánsku © Helena Mevaldová 2022 Lidové obyčeje v našem regionu © Vanda Jiřikovská 2022 Děti z chudých lidových vrstev v barokních zázracích © Irena Věchtová 2022 Chržín – Pohled do života venkovské farnosti na Podřipsku © Vladimír Přibyl 2022 ISBN 978-80-905609-4-9

Slánské rozhovory 2021

Slánské rozhovory — Národopisné Slánsko Účastníci Slánských rozhovorů 2021 na návsi ve Třebízi. (foto Markéta Škrancová)

Čtenáři na cestu Držíte v ruce tištěnou vzpomínku na sedmnáctý ročník Slánských rozhovorů věnovaných příležitosti 45. výročí otevření Národopisného muzea Slánska ve Třebízi (1975–2020), pobočky Vlastivědného muzea ve Slaném, které proběhly v úterý 5. října 2021 dopoledne v bývalém refektáři kláštera bosých karmelitánů ve Slaném a po obědě v Třebízi.

Konference se měla uskutečnit sice již na podzim 2020, to však znemožnila epidemická situace (covid-19). Akci se nakonec podařilo realizovat na podzim 2021, ale hygienická nařízení rozpravu nepříznivě poznamenala, byl oslaben program a zmenšil se i počet účastníků.

Na konci cesty Slánských rozhovorů (2004–2021), ohlédnutí, výhledy Sborník přináší střípky nejen z „třebízského setkání“, ale zároveň je i pomyslnou tečkou za dlouholetou cestou Slánských rozhovorů k zájemcům o historii a výtvarné umění zejména tohoto kraje. Nezapomeňme, že u jejich zrodu v roce 2004 stál slánský starosta Ivo Rubík,1 převor kláštera bosých karmelitánů ve Slaném 1

RNDr. Ivo Rubík (* 1959, † 2013), v l. 1998–2013 starosta Slaného, podílel se na přípravě Slánských rozhovorů, a to zejména prvních ročníků.

Petr Glogar2 a vedoucí odboru kultury Městského úřadu ve Slaném Vladimír Přibyl3 (obr. 1).

Význam všech sedmnácti Slánských rozhovorů bude časem posouzen, a to jak na poli odborném, tak i společenském, ale již dnes svědčí o jejich příznivém přijetí zájem odborníků a zainteresované veřejnosti o vydané almanachy.4 2 ThLic. Mgr. Petr Glogar (* 1959), bosý karmelitán, kněz, teolog a rodinný terapeut. Vystudoval KTF UK a biblickou teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě. Bývalý převor kláštera bosých karmelitánů ve Slaném, v současné době je činný v karmelitánském klášteře u Pražského Jezulátka a ve Fortně (klášter řádu bosých karmelitánů v Praze na Hradčanech).

3 PhDr. Mgr. Vladimír Přibyl (* 1954), historik umění, působil v oblasti památkové péče a muzejnictví, v l. 2002–2018 vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný.

4 Slánské rozhovory v jednotlivých letech: 2004 – Španělsko* (společně s velvyslanectvím Španělska v Praze), 2005 – Itálie* (spol. se Společností přátel Itálie), 2006 – Louny* (spol. s městem Louny), 2007 – Rakovník* (spol. s městem Rakovník a Oblastním státním archivem v Praze, výstava Václav Rabas – výběr z díla), 2008 – Piaristé* (spol. s Katolickou teologickou fakultou UK Praha, výstava Piaristé ve Slaném 1658–2008), 2009 – Novorenesance, východiska a realizace (spol. s Ústavem pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK Praha, výstava Dotyky Athény Ergané), 2010 – Česká husitská reformace* (spol. s Husitskou teologickou fakultou UK Praha, výstava Souvislý svazek rukou a duší aneb Květina vzpomínek slánského rodáka a českého historika Rudolfa Urbánka /spol. s Památníkem národního písemnictví/ a další výstava Martinická bible a její cesta z 15. do 21. století /ta spol. s knihovnou Akademie věd ČR/), 2011 – Rusko (spol. se Slovanským ústavem AV ČR a Slovanskou knihovnou, výstava Ikona ve Slaném a expozice Z dějin

Slánské rozhovory 2021

1. Před zahájením prvních Slánských rozhovorů 2004 – Španělsko, zleva Ivo Rubík, Vladimír Přibyl a Petr Glogar. (foto Jiří Jaroch)

Zpočátku na konferencích dominovala evropská témata – Španělsko (2004), Itálie (2005), později i Rusko (2011). Cílem pořadatelů bylo, aby si posluchač odnesl také řadu podnětů i pro umění a dějiny regionu – jakási otevřená okna do Evropy ze Slaného, ve městě nově působila komunita bosých karmelitánů, jejichž spiritualita byla zásadně ovlivněna španělskými světci (sv. Terezie z Avily, sv. Jan od Kříže), z italské univerzity v Pise přijíždí do Slaného přednášet o Bernardu Ignáci z Martinic bohemista Alessandro Catalano, z římského archivu piaristů získáváme kopie dosud neznámých plánů piaristické koleje ve Slaném, na slánském hřbitově objevujeme náhrobek Antonína Hraběte, význačného sběratele obrazů carského Ruska, z nichž část přešla Slovanské knihovny), 2012 – O premonstrátském umění nejen na Slánsku* (spol. s klášterem premonstrátů na Strahově a klášterem premonstrátek v Doksanech), 2013 – Památky Slaného a Slánska, 2014 – Smečno*¹ (spol. s městem Smečno), 2015 – V červáncích kalicha (spol. s katedrou politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem), 2016 – Slaný a Velvary (spol. s městem Velvary), 2017 – O umění baroku*² (spol. s Ústavem dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK Praha), 2018 – Umění Zlonic v souvislostech (spol. s městysem Zlonice), 2019 – Loretánská zastavení*³ (spol. s řádem menších bratří – františkánů), 2021 – Národopisné Slánsko*.

Poznámka: *) z konference byl publikován sborník, ¹) ve sborníku příspěvky ze SR 2013 a 2014, ²) ve sborníku příspěvky ze SR 2013, 2015, 2016 a 2017, ³) ve sborníku příspěvky ze SR 2018 a 2019.

Na webu odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný k nahlédnutí bibliografie všech sborníků Slánských rozhovorů, u jejichž vkusného grafického řešení stál Ivo Horňák.

do sbírek Národní galerie;5 to vše byly jistě pro tento kraj zásadní stimuly.

Již na začátku bylo rovněž naší snahou hledat společné průniky se sousedními královskými městy – Louny (2006) a Rakovníkem (2007). Zabývali jsme se také českou husitskou reformací (2010), jak důležité téma pro město Slaný.

Když nyní procházíme programy jednotlivých rozhovorů, sledujeme, jak se nálada ve společnosti i na slánské radnici postupně mění, jak okruh účastníků kolokvií začíná preferovat jiná témata. Pozornost se tak zejména v posledních letech přesouvá na bohatou hmotnou kulturu okolí Slaného, proto na pořad přicházela blízká města – Smečno (2014), Velvary (2016), Zlonice (2018), i to mělo své opodstatnění. A „domů“, do Třebíze, jsme se vrátili při posledním ročníku v roce 2021, kdy navíc „velké umění“ nahradila rustikální lidová kultura, které dominovala vesnická architektura tamní památkové rezervace.

Jak nám připomíná starozákonní kniha Kazatel … vše má svůj čas (Kaz 3,1 ad.). Na konci „poutě“ Slánských rozhovorů tudíž vyslovujeme přání navázat na jejich dlouholetou tradici i v budoucnosti, například pořádáním odborných setkání v poněkud jiném 5 Na připomenutí osudů slánského rodáka Antonína Hraběte v rámci Slánských rozhovorů o Rusku v r. 2011 navázala monografie Zoji Lukinové, viz LUKINOVÁ, Z., Ruská malba ze sbírek Antonína Hrabě, Praha 2014.

Slánské rozhovory 2021

2. Božena Franková na zahájení výstavy Pod doškovými střechami v r. 2004. (foto Pavel Vychodil)

formátu, třeba při uměleckých výstavách v regionu nebo po dokončení restaurování či opravě vyhlášené památky.

Slánské rozhovory 2021 – lidová kultura na Slánsku Národopisná Třebíz, tamní stavební památky a po léta shromažďovaný rozsáhlý sbírkový fond lidové hmotné kultury v depozitářích a expozici slánského muzea, vhodně doplňuje mozaiku památkově významných území v kraji, které přibližovaly poslední ročníky.

Na stránkách tohoto sborníku publikujeme většinu referátů, které na Slánských rozhovorech 2021 / Národopisné Slánsko zazněly.

V úvodním příspěvku – Na začátku / vzpomínky na založení Národopisného muzea Slánska – dlouholetá ředitelka Vlastivědného muzea ve Slaném, Božena Franková (Vlastivědné muzeum Slaný)6 (obr. 2), zmínila záchranu Cífkova statku (čp. 1) ve Třebízi a vybudování Národopisného muzea Slánska za okolností, které je těžké si v současnosti jen představit. V této souvislosti vyzdvihla několik osobností i spolupracovníků (stavitel Jan Nedvěd, Josef Jiřikovský, architekt Ladislav Štěpánek a další), bez jejichž osobního nasazení a zkušeností by 6 Božena Franková (* 1937), ve Vlastivědném muzeu ve Slaném od r. 1958, jeho ředitelkou v l. 1967–2010; jednání ohledně regenerace Třebíze zahájena v r. 1968, první práce ve Třebízi proběhly v r. 1969 (statické zajištění Cífkova statku čp. 1).

památková rezervace ve Třebízi s pozoruhodnými muzejními expozicemi dnes neexistovala. Vzpomínky Boženy Frankové nás přivádějí nejen k pocitu, že jsme „budovatelům“ Třebíze velkými dlužníky, ale jsou zároveň i výzvou k podrobnějšímu zpracování této jedinečné kapitoly dějin památkové péče a muzejnictví na Slánsku, která se musela prosadit bez „patronace mocných“, jaksi na okraji.

Dnešní palčivou otázkou při pohledu na jedinečný soubor ve Třebízi je …jak dál?

O zástavbě Třebíze, jež byla vesnickou památkovou rezervací prohlášena v roce 1995, promluvila a její základní hodnoty zdůraznila v článku Vesnická památková rezervace Třebíz – urbanistické, architektonické a památkové hodnoty sídla – Markéta Hanzlíková (Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze), která z odborného hlediska dohlíží na stavební úpravy, které probíhají na jejím území.

Zřízením pobočky muzea ale zápas o regeneraci a uchování cenné lidové architektury ve Třebízi zdaleka neskončil, trvá dodnes. Ještě donedávna měla před sebou nejistý osud hrázděná stodola při čp. 10 (Baňkův statek), kterou zachránil až nový majitel. Jizvou památkové tváře Třebíze stále zůstává zanikající usedlost čp. 12 a nepříznivý stav čp. 2 (Šubrtův statek) napovídá, že jeho vlastník – město Slaný – zde zatím promarnil příležitost se o něj důstojně postarat. Naopak na konferenci vylíčili ve dvou povzbudivých a inspirativních příbězích se šťastným koncem Slánská lepenice na příkladu dvou obnovených

Slánské rozhovory 2021

3. Irena Věchtová při svém referátu v refektáři bosých karmelitánů. (foto Pavel Vychodil)

hospodářských staveb někdejší „výkonní památkáři“ Marek Filipec (odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Středočeského kraje) a Markéta Škrancová (odbor kultury a památkové péče MěÚ Slaný) opravu lepenicových památek ve Třebízi a v Královicích.

Vedle osobitých rysů lidové architektury na Slánsku, tzv. slánského domu,7 se obdobná charakteristika hledala i u dalších případů hmotné lidové kultury, a to ve sbírkovém fondu malovaného nábytku ze slánského muzea. S výsledky prvotního odborného vyhodnocení tohoto souboru seznámila posluchače Helena Mevaldová v referátu Lidový malovaný nábytek na Slánsku; etnografka je připravena v katalogizaci a interpretaci této pozoruhodné sbírky pokračovat. Její objevná stať, kterou navíc doplňují fotografie v barevné příloze, je zásadním předpokladem pro zhodnocení kvality této kolekce, která nemá v širším regionu obdoby.

Na Slánsku se však uchovala i různá jiná svědectví o lidové kultuře. Na téma Lidové obyčeje v našem regionu se rozhovořila dlouholetá pracovnice slánského muzea Vanda Jiřikovská, která ukázala na příkladech, jak naši předkové ještě nedávno prožívali průlomové události svého života od kolébky po hrob a jak slavili dny během církevního roku.

7 K charakteristice slánského domu viz FROLEC, V. – VAŘEKA, J., Lidová architektura – encyklopedie, Praha 1983, s. 199, zde i další literatura.

Zajímavou kapitolu v kontextu pomíjivosti života a zdraví z lidového prostředí zaznamenaného v barokních knihách otevřela Irena Věchtová (Katolická teologická fakulta UK Praha) (obr. 3), díky jejímu textu Děti z chudých lidových vrstev v barokních zázracích se nám opět nabízí cesta k pomyslnému putování do nedalekého františkánského kláštera v Hájku k Panně Marii Hájecké, hlavního poutního místa regionu, dále k obrazu Panny Marie Karlovské na pražský Karlov nebo až do Jičína k zázračnému vyobrazení Matky Boží Rušánské. Kult Panny Marie Karlovské se ostatně rozšířil i v našem regionu, zejména na Velvarsku, jak se dočteme v poslední stati tohoto sborníku.

V souvislosti s Třebízí samozřejmě nebylo možné opominout spisovatele a faráře Václava Beneše Třebízského. Tohoto spisovatele nám již dříve několikrát ve Slaném podrobně přiblížila literární historička Věra Brožová,8 a proto jsme pozvali Pavla Kuneše,9 který se 8 BROŽOVÁ, V., K tvůrčí osobitosti Václava Beneše Třebízského (historický pramen, fikce a mýtus), Posel z Budče 16/1999, s. 52–55; BROŽOVÁ, V., Tradovaná paměť kraje v pojetí Václava Beneše Třebízského, in: Slánské rozhovory 2006, Lounsko, Slaný 2007, s. 25–30.

O třebízském rodáku promluvila i na Slánských rozhovorech 2015 – V červáncích kalicha (6. 10. 2015), a to na téma Ohlas husitství v díle Václava Beneše Třebízského.

9 Pavel Kuneš (* 1937), římskokatolický kněz, malíř, novinář a publicista; v Klecanech byl ustanoven do duchovní správy v r. 1971.

Soustavně se zajímá o dílo V. B. Třebízského, hovořil na konferenci ve Slaném u příležitosti 115. výročí úmrtí Václava Beneše Třebízského (17. 6. 1999), společně s ním vystoupili básník Ivan Slavík, literární

Slánské rozhovory 2021 životem V. B. Třebízského dlouhodobě zabývá; je totiž desítky let duchovním správcem farnosti v Klecanech, kde na faře Třebízský prožíval druhou polovinu svého krátkého života. Pavel Kuneš ve svém vystoupení Václav Beneš Třebízský v křesťanství 19. století předestřel nejen některé momenty ze života Třebízského, ale naznačil i jeho přínos jako spisovatele a kněze v dějinách křesťanství 19. století.

Na přednášky v klášterním refektáři již tradičně navazovala exkurze, tentokrát samozřejmě směřovala do Třebíze (obr. 4), kde se průvodního slova ujal náš přední badatel v oblasti lidové architektury Pavel Bureš (Národní památkový ústav). Přítomní navštívili i kapli sv. Martina, kde byla při této příležitosti instalována část původního církevního mobiliáře, přičemž se na oltář „vrátil“ obraz od neznámého autora zobrazující světce dělícího se o svůj plášť;10 k zhlédnutí byly také dva „třebízské“ ornáty a mešní kalich, vše údajně z pozůstalosti V. B. Třebízského. Následovalo krátké pohoštění na Cífkově statku a prohlídka obnovené expozice Zemědělství Slánska s Petrou Kubrovou (Vlastivědné muzeum ve Slaném).

Na závěr někteří zájemci vystoupili na skalní vyvýšeninu nad obcí k pomníku V. B. Třebízského z roku 1892, který dala obec Třebíz v roce 2018 obnovit a rovněž upravila okolní zeleň; restaurátorské práce provedl akad. soch. Vojtěch Adamec; pomník navrhli čeští sochaři myslbekovské generace František Hergesel (* 1857, † 1929) a Antonín Procházka (* 1849, † 1903).11

„zabydlet“ a upozornit na konkrétní osobnosti a jejich osudy v 18. a 19. století. Navazuje i na přednášky o lidovém umění z „třebízské konference“, v tomto kontextu popisuje zbožnost k sošce Panny Marie Svatohorské, kterou měli v době baroku vystavenou na hlavním oltáři chržínského kostela, a sleduje i rozšíření úcty k Panně Marii Karlovské na Velvarsku, jejíž skulpturu vztyčili Chržínští při cestě do Velvar.

Poměrně podrobně se věnuje zázemí tamní duchovní správy (farnost obnovena 1723) a publikuje posloupnost farářů. Ze starých farních pamětnic čerpá informace o tísnivé situaci na Podřipsku v době sedmileté války, jež neblaze zasáhla do života místních; z této doby také zaznamenal bolestné střety chržínské duchovní správy s jinověrci – jednota víry na Podřipsku měla tehdy povážlivé trhliny. Autor přichází s novými poznatky z umění doby pozdního baroku, který pronikal z center regionu na venkov, například práce dosud neznámého slánského sochaře Arnošta Linka.

Jako dlouholetý pracovník na úseku památkové péče si všímá současného stavu kostela a konstatuje jeho nepříznivou proměnu po roce 1990 ve smyslu …bylo a už

Paměť krajiny / U sv. Klementa nad Chržínem Závěrečný text z pera Vladimíra Přibyla Chržín – Pohled do života venkovské farnosti na Podřipsku – (obr. 5) nebyl na konferenci přednesen, ale vznikl svým způsobem „na objednávku“ slánského odboru kultury a památkové péče. K tomuto badatelskému úkolu byl autor inspirován i výstavami Jiřího Corvina v kralupském a velvarském muzeu,12 kde také šlo o paměť krajiny, i když relativně nedávnou, sekulární a podanou tahy štětce. Článek se vrací do vzdálenější doby a rozhojňuje regionální historii o zcela nový příběh malé farnosti na Podřipsku; snahou bylo tento kout opět částečně historici Věra Brožová, Miloš Sládek, Antonín Leopold a další; viz KUCHYŇKA, Z. – PŘIBYL, V., Vzpomínka na kněze a spisovatele, Posel z Budče 16/1999, s. 51. V r. 2004 Pavel Kuneš také společně s námi putoval ze Slaného do Třebíze, a to v rámci výstavy Pod doškovými střechami, která proběhla ve slánském muzeu a byla věnována právě památce V. B. Třebízského.

10 Oltář sv. Martina, který vznikl kol. r. 1754, byl restaurován v l. 1993–1994 akad. mal. Františkem Sedlákem a akad. mal. Janem Cechlem, viz Monumenta rediviva / Památky znovuzrozené, katalog výstavy, Kladno 1993, s. 53, 54; následně i přes důsledné zabezpečení památky částečně poničen při vloupání do kostela.

11 ŠKRANCOVÁ, M., Pomník Václava Beneše Třebízského v Třebízi, Památky Slaného a Slánska (18), Slaný 2019.

12 Výstavy malíře Jiřího Corvina, jehož dílo je spojené s okolím Velvar, se uskutečnily v Městském muzeu v Kralupech nad Vltavou (3. 6.–14. 8. 2021) a v Městském muzeu Velvary (12. 6.–28. 8. 2021).

4. Účastníci Slánských rozhovorů v kapli sv. Martina ve Třebízi. (foto Pavel Vychodil)

Slánské rozhovory 2021

5. Josef Holub (1870–1957), Pohled na Chržín, 1926; obraz umístěn v budově Městského úřadu ve Velvarech. (foto Vladimír Přibyl)

není, kdy církevní mobiliář v kostele byl zčásti rozkraden, poničen, v lepším případě bezperspektivně deponován na bezpečnějším místě.

Osud chržínského kostela nám dokumentuje změnu nálad ve společnosti v poslední době, její nezájem o kulturní dědictví na českém venkově. Navíc s nastolením nových priorit v oblasti památkové péče je i tady patrná rezignace na komplexnější ochranu.13 Tento posun je podle našeho názoru ke škodě všech, a to zvláště nyní, kdy k nezbytnému ozdravění sociálních vztahů ve společnosti, k její tolik potřebné resilienci, je třeba se

13

Ke krizi památkové péče viz např. článek KALINOVÁ, I., Památky na vedlejší koleji, Lidové noviny 31. 1. 2022.

inspirovat i historií místa, vnímat dědictví a osudy předků a přijmout závazky, které k nim máme, jen tak může být před námi smysluplná budoucnost.

Za redakci sborníku Slánských rozhovorů 2021 Markéta Škrancová

Slánské rozhovory 2021 Na začátku / vzpomínky na založení Národopisného muzea Slánska Božena Franková Dnes si již neumíme představit, že by třebízská náves vypadala jinak, než jak ji známe. A přece před padesáti lety hrozilo, že nadobro přijde o svou nedílnou součást, o památkově chráněnou budovu Cífkova statku čp. 1.

V roce 1619 zakoupil chalupu ve Třebízi Petr Cífka. Její poslední majitel téhož jména, Čeněk Cífka, zemřel svobodný a bezdětný roku 1916. Poté statek přešel do vlastnictví jeho sestry a od třicátých let do několika pronájmů. V roce 1948 se dostal do užívání nově vzniklému třebízskému JZD, které zde chovalo především prasata a mladý jatečný skot. Nakonec se tady skladovala umělá hnojiva. Budovy vlhly a chátraly, až se začalo uvažovat o jejich zbourání.

Památková péče několikrát upozorňovala na špatný stav chráněného objektu (obr. 1, 2) a s bývalým třebízským starostou Josefem Justem sepsala nejnutnější opatření. Přestože zajištění ochrany a přetrvání památky patřilo mezi povinnosti obce, ta nic neřešila a JZD jako uživatel mělo jiné plány, proto požádalo koncem roku 1967 třebízské MNV o stavební povolení na zboření statku a postavení tří bytových jednotek pro své zaměstnance na místě dvora.

Rada MNV Třebíz podala na počátku roku 1968 žádost na odbor kultury ONV Kladno o zrušení památkové ochrany, aby bylo možné vyhovět JZD. Pracovnice odboru kultury Věnka Čapková přijela s jejich požadavkem do slánského muzea. Byla jsem v té době krátce ve funkci jeho ředitelky a současně členkou komise památkové péče pro slánskou oblast.

Do Třebíze jsme se jely spolu podívat, abychom se domluvily, jak situaci vyřešit. Stav budov nás vyděsil, ale i tak jsme uvažovaly, jak zachovat alespoň barokní vjezdovou bránu a bytovou část statku, která by se v budoucnu mohla stát muzejním depozitářem. O celé této myšlence jsem informovala vedení Slaného, které nebylo v názoru jednotné. Jednalo se totiž o dotace na opravy mimo město.

Jednání o využití části statku jsem jela konzultovat na krajskou správu památkové péče za ředitelkou Zorou Dvořákovou. Nešlo o jednoduché rozhodnutí.

Zajistit všechna povolení, finance na opravu, najít vhodné spolupracovníky, postupy, materiál, jednat s majitelem… Přesto mi poradila jak dále pokračovat a upozornila mě na povinnost informovat vlastníka statku Vladimíra Minaříka. Navštívila jsem jej tedy, byl zprávou o situaci a nutnosti zbourání statku nebo jeho okamžité rekonstrukci velmi překvapen. Nechal si čas na rozmyšlenou. Rozhodně se ohradil proti demolici a do Třebíze zajel. Stavem objektu byl zklamán a souhlasil s návrhem zachránit alespoň jeho část.

1. Štít obytné části Cífkova statku před opravou, 1969. (fototéka Vlastivědného muzea ve Slaném, dále jen VM Slaný)

Obrátila jsem se také na ředitele Polabského muzea v Poděbradech Svatopluka Šebka, který o rok dříve (v roce 1967) otevřel první skanzen ve Středočeském kraji v Přerově nad Labem a s budováním a fungováním skanzenu měl již bohaté zkušenosti. Na plzeňské muzejní konferenci mě seznámil s ředitelem rožnovského muzea Janem Rudolfem Bečákem a oba myšlenku o zachování lidového baroku v uzavřené osadě podporovali. Zdůraznili nezbytné zajištění finanční podpory při rekonstrukci i obnově obecně a podtrhli význam spolupráce s místními občany a místním národním výborem.

V této době jsem začala vyjednávat se starostou obce Pavlem Beránkem a Josefem Jiřikovským o tom, že by slánské muzeum chtělo zachovat část statku a vybudovat v jeho prostorách svůj depozitář. Mezitím V. Minařík, který byl osudem statku zaskočen, sdělil, že je ochoten nám jej přenechat. Vyzvala jsem proto stavitele Jaromíra Rysku ze stavebního odboru města Slaného o vyčíslení jeho finanční hodnoty. Statek však neměl jedinou budovu, kterou by v jejich stávajícím stavu bylo možné ocenit. Proto cenu odhadl vyměřením plochy dvora částkou 5.000,- Kč, se kterou V. Minařík souhlasil. O výsledku jednání jsem informovala radní ve Slaném a ve Třebízi, odbor kultury ONV a též Zoru Dvořákovou na krajské památkové správě.

Od té doby jsme měli zájem o celý statek. A teď jak dál? Oslovila jsem zkušeného stavitele Jana Nedvěda

Slánské rozhovory 2021

2. Obytné stavení Cífkova statku, dvorní část s pavlačí, před opravou, 1969. (fototéka VM Slaný)

ze Zlonic a poprosila o odbornou radu a pomoc. Ač téměř osmdesátiletý, spolupráci ochotně přislíbil.

Než se vše vyřídilo na úřadech, uběhl rok. Mezitím jsme se začali domlouvat s předsedou třebízského MNV Pavlem Beránkem a jeho zástupci Josefem Jiřikovským a Václavem Vítem. Dohodli jsme se, že obec založí místní hospodářství a najme řemeslníky – důchodce, kteří na obnově statku pod vedením stavitele Nedvěda budou pracovat (obr. 3). Slánské muzeum pomůže sehnat finance a zajistí odborný dohled. Za krajskou správu památkové péče pravidelně dojížděl architekt Ladislav Štěpánek.

Ve Slaném na začátku sedmdesátých let probíhala asanace části ulic za divadlem. Z bouraných domů muzeum získalo např. široká prkna z podlah, latě a krovy ze střech, část kamenných prvků, domovní dveře… Tento materiál jsme při opravách plně zužitkovali.

Mezi první zcela neodkladné práce patřilo stáhnutí stěn konírny (obr. 4, 5, 6), která byla v dezolátním stavu a hrozilo, že nepřečká zimu. Tuto práci zabezpečil a ve spolupráci s Jiřím Rezlerem provedl Josef Jiřikovský.

Peníze na její záchranu poskytla zásluhou Zory Dvořákové krajská správa památkové péče. Bez její finanční pomoci by se nám tento záměr nepodařilo realizovat.

Během zimy napadlo mnoho sněhu, některé stodoly v obci jeho nápor nevydržely, ta v Cífkově statku však díky naší akci ano.

Dále bylo třeba zbavit dvůr všech nánosů a vzrostlých dřevin. Následně jsme v přízemí budov všechny části stěn zpevnili výztuhami a současně jsme zahájili odvodnění dvora. Rybník před statkem má hladinu o metr výše, než je úroveň terénu statku. Voda jej vždy poškozovala průsaky. Odvodnění mělo proto prioritu hned po zajištění statiky. Vyčistily se přepadové jámy ( jedna před vchodem, druhá za vstupními vraty) a také odvodňovací kanál z pískovcových kvádrů, který vede napříč celým dvorem a který pomáhá svádět vodu z těchto jam. Podél bytové části jsme založili trativody a uvnitř budov jsme po zpevnění stěn vyhloubili odvodňovací žlábky, které zůstaly skryty pod novými podlahami. U obytného stavení jsme museli zbourat propadlý původní přístavek a místo něj vznikl venkovní vzduchový kanál, který je dodnes funkční.

Při opravách nás překvapily mnohé nálezy.

Martin Cífka ve své kronice v roce 1811 napsal …začali jsme klenout hospodu. V té době tedy spodní místnost, kde mimo jiné provozoval zájezdní hostinec, prošla významnou úpravou. Zrušil záklopový strop a místnost

Slánské rozhovory 2021 zaklenul. Je možné, že zde tehdy pracovali řemeslníci, kteří zúročili své znalosti z oprav nedalekého zámku ve Vraném. Zbytky původních barokních záklopových desek a dva malované trámy (které stále plní svoji funkci) se dodnes nacházejí v půdní části budovy. Tři záklopové desky jsme nechali odborně restaurovat. Při odstraňování omítky se ve štítu bytové části našla nika na sošku a také sluneční hodiny. Na řadě budov zůstala gotická ostění – celá i jednotlivé části. Na špýcharu jsme odkryli půlku goticko-renesančního okénka a stavitel Nedvěd původní ostění doplnil. Za několik dnů se objevila na jiném místě zazděná druhá část, která je dnes vystavena v expozici.

Zahájení prací sledovala s napětím nejen celá obec, ale i lidé z okolí. Málokdo věřil, že se záchrana statku podaří.

Aktivní Jan Nedvěd ve volných chvílích dokumentoval zajímavé stavební detaily a jednotlivosti v historické zástavbě Třebíze. Na jedné kresbě zachytil v západní frontě návsi čtyři výměnky, které náležely dalším statkům a které občas sloužily i k ubytování čeledínů. Také ony byly v kritickém stavu. Po roce 1972, kdy došlo ke změně dotačních programů a k omezení financí na obnovu Cífkova statku, jsme zaměřili zájem na tyto opuštěné a zpustlé výměnky. Díky Věnce Čapkové jsme přesvědčili politické funkcionáře o vhodnosti chalupy získat a začlenit je do skanzenu. Argumentovali jsme potřebou ukázat sociální rozvrstvení vesnice v minulosti.

Rovněž jsme se angažovali v opravě rodného domku

V. B. Třebízského a zajistili jeho nové uspořádání. Veřejnosti se jak chaloupky, tak domek Třebízského slavnostně otevřely v roce 1974 za velké účasti společenských organizací z okolí Třebíze.

Postupně jsme dokončovali obnovy všech budov na statku, chybělo jen upravit dvůr. Vysadili jsme na něj lípu malolistou, ořešák a několik ovocných stromů.

Současně jsme diskutovali o vzhledu návsi. S tím nám pomohl architekt Jiří Mareček, ředitel Průhonického parku, podle jehož návrhu jsme zasadili několik stromů a keřů.

Vedle opravy výměnků jsme se věnovali i obnovení stodoly na opuštěném statku čp. 10. Ač chalupy ve Třebízi jsou in situ, stodolu jsme doplnili hrázděnou konstrukcí, kterou jsme získali z nedaleké obce Telce-Skály. Její torzo bylo přeneseno ze zbořené stodoly. Pro staronovou stodolu, která byla bez střechy, jsme dokonce zhotovili vlastní došky. Tady nám vyšlo vstříc místní JZD, které na poli zaselo žito, z jehož slámy jsme po sklizni a vymlácení došky připravili. Pan Skřivan, který nám torzo stodoly prodal, sám střechu došky pošil. Bohužel jejich kvalita nebyla dobrá a po několika letech musela na stodolu nové došky vyvázat odborná firma. Po roce 1990 se však stodola v rámci restitucí vrátila původnímu majiteli i s objektem statku. Nedošlo tak k zamýšlenému využití v rámci skanzenu.

V roce 1973 nastoupila do slánského muzea etnografka Vanda Tůmová-Jiřikovská. V té době již do Třebíze

3. Pracovní skupina se stavitelem Janem Nedvědem uprostřed, 1973. (fototéka VM Slaný)

Slánské rozhovory 2021

4. Havarijní stav konírny před opravou v r. 1969. (fototéka VM Slaný)

někteří staří hospodáři darovali různé nepotřebné vybavení – pluhy, kosy, sečky – a bylo nutné zahájit jejich evidenci a založit depozitáře. Po dokončení stavebních prací v bytové části statku jsme začínali s využitím prostoru, výběrem exponátů a jejich rozmísťováním.

O odbornou konzultaci jsme požádali Helenu Johnovou z Národního muzea a Alenu Plessingerovou z Národopisného muzea v Praze. Ředitel Zemědělského muzea Zdeněk Kutlvašr nám z Kačiny u Kutné Hory zapůjčil několik exponátů.

Národopisné muzeum Slánska bylo slavnostně otevřeno v květnu 1975 (obr. 7, 8) a od té doby nepřetržitě slouží veřejnosti. Charakterizuje živou středočeskou vesnici s typickými řemesly a hospodářstvím. Zahájení provozu se už Jan Nedvěd nedožil, ale pro další spolupráci jsme získali jeho mladšího bratra Karla, také ze Zlonic. Stále si připomínám některé Janovy výroky: …zbourat staré a postavit nové je velmi snadné, ale zachovat, opravit, obnovit a upravit to staré, mnohdy daleko cennější, vyžaduje nápady, schopnosti a trochu fištrónu.

Na všechny spolupracovníky, řemeslníky a třebízské občany, kteří se podíleli na vzniku skanzenu, s úctou vzpomínám. Řemeslníkům jsem zavázaná za jejich nelehkou práci, kterou (mnozí ve vysokém věku) pro zachování památky vykonali, a jsem velmi vděčná za jejich um, píli a rady. Neobvyklá spolupráce MNV Třebíz a muzea Slaný a nadšení místních pro naši věc je dodnes krásnou vzpomínkou.

5. Návrh a zajištění konírny, Jan Nedvěd, 1970. (archiv VM Slaný)

6. Stav konírny po opravě, 1974. (fototéka VM Slaný)

Slánské rozhovory 2021

7. Slavnostní otevření Národopisného muzea Slánska 18. 5. 1975. (fototéka VM Slaný)

8. Slavnostní otevření Národopisného muzea Slánska 18. 5. 1975. (fototéka VM Slaný)

Slánské rozhovory 2021 Vesnická památková rezervace Třebíz – urbanistické, architektonické a památkové hodnoty sídla MARKÉTA HANZLÍKOVÁ Úvodem je nutné konstatovat, že předkládaný referát nemůže svým rozsahem ani zdaleka pojmout celou šíři zvoleného tématu a je třeba jej chápat pouze jako skromnou snahu o uvedení do sledované problematiky.

Lidové stavební dědictví vzbuzuje právem hrdost všeho lidu. Je uznáno jako charakteristický a malebný projev společenského tvoření. … Je užitečné a přitom vzbuzuje zájem a vyvolává potěšení z krásy. Spojuje v sobě odraz současného života i historické svědectví o vývoji společnosti a jako dílo člověka je především svědectvím o době svého vzniku. Pro dědictví lidstva by bylo nebezpečné, kdyby neexistovala snaha o zachování a podporu této tradiční harmonie, která je zárukou zachování památek pro budoucnost. Lidové stavební dědictví je významné jako základní výraz kultury lidských společenství a výraz jejich vztahu k obývaným územím; zároveň vyjadřuje kulturní rozmanitost světa. … V důsledku uniformity kultury a působení fenoménu socioekonomické globalizace jsou lidové stavby v celém světě velmi zranitelné…1 Předchozí citát byl vybrán z mezinárodní Mexické charty ICOMOS,2 která ustanovuje principy údržby a ochrany lidového stavebního dědictví a vyzdvihuje hodnotu vesnických staveb v jejich rozmanitosti.

Specifičnost lidové architektury není určována pouze obecně formulovanými rozdíly mezi jednotlivými světadíly či zeměmi celého světa, ale především místně regionálními geografickými, historickými, kulturními, společenskými a ekonomickými vlivy. Jedním ze signatářů citovaného dokumentu je také Česká republika. Nezodpovězenou otázkou zůstává, do jaké míry jsou mezinárodně uznávané hodnoty vesnického stavitelství v širším povědomí laické veřejnosti naší země. Předkládaný příspěvek je snahou o přiblížení této problematiky na příkladu vesnické památkové rezervace Třebíz.

Dříve, než zaměříme svou pozornost k vlastní charakteristice Třebíze, je pro hlubší vhled důležité, abychom se seznámili s některými základními skutečnostmi a jejich souvislostmi. Nařízením vlády České republiky z 24. května 19953 bylo historické jádro Třebíze zařazeno nejen mezi deset nejhodnotnějších vesnických sídel 1

Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví ICOMOS (Charte Internationale du Patrimoine bâti Vernaculaire), Mexiko 1999, in: Mezinárodní dokumenty ICOMOS o ochraně kulturního dědictví, Český národní komitét ICOMOS 2001, překlad Aleš Vošahlík, citace z úvodu, s. 18.

2 ICOMOS, Mezinárodní rada pro památky a sídla, je mezinárodní nevládní organizací UNESCO se zaměřením na teorii a praxi ochrany kulturního dědictví celého světa. Vznikla v r. 1965 z podnětu mezinárodní Benátské charty z r. 1964 o konzervaci a restaurování památek a sídel.

3 Nařízení vlády České republiky ze dne 24. 5. 1995 o prohlášení území ucelených částí vybraných měst a obcí s dochovanými soubory

Středočeského kraje, ale stalo se také součástí jednašedesáti nejcennějších vesnic z celé republiky, které byly prohlášeny vesnickými památkovými rezervacemi (dále jen VPR).4 Legislativnímu ustanovení předcházel výběr vesnic na základě dokumentace významných lokalit s dochovanou vesnickou architekturou, který probíhal od druhé poloviny 20. století a byl reakcí odborné veřejnosti na znehodnocení mnohých vesnic rozsáhlými demolicemi a výstavbou, která nerespektovala po staletí utvářený malebný obraz českého venkova. Pro území středních Čech byly Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektů5 zpracovány stavebně historické průzkumy (dále SHP) nejvýznačnějších vesnických sídel, které později sloužily jako podklad pro návrhy vesnických památkových rezervací. Metodologicky SHP vesnic navázaly na zkušenosti s historickými jádry měst, ovšem s respektem ke specifičnosti zkoumané problematiky a s vědomím mnohých odlišností mezi městskými a vesnickými sídly. Jedním z prvních průzkumů věnovaných celým vesnicím ve středních Čechách byl SHP Třebíze z roku 19776 zpracovaný pro Místní národní výbor (dále jen MNV) ve Třebízi. Průzkumy navázaly na zpřístupnění Národopisného muzea Slánska ve Třebízi v roce 19757 a zařadily se mezi odborné, publikační, prezentační a popularizační aktivity muzea ve spolupráci s MNV. Otevření muzea předcházela záchrana staveb a celých areálů před demolicí a jejich celková obnova.

Díky působení muzea a MNV bylo možné Třebíz zařadit k vynikajícím celkům lidové architektury České republiky. Vzácně dochovaný soubor staveb reprezentuje svébytnou a výjimečnou vesnickou architekturu Slánska.

Třebíz se rozkládá na starém sídelním území v mírně zvlněné krajině, přibližně 7 km severozápadně od původního královského města Slaný. První písemná zmínka je obvykle uváděna až k roku 1318, kdy ves náležela několika příslušníkům drobné šlechty. Jan Pešta ve své encyklopedii8 odkazuje již na rok 1183, kdy měl Třebíz získat řád johanitů. Autor čerpá ze staršího soulidové architektury za památkové rezervace, publikované ve Sbírce zákonů č. 127/1995.

4 VPR je nejvyšší stupeň plošné ochrany památkového území, jehož charakter je určován souborem nemovitých kulturních památek reprezentujících místně tradiční lidové stavitelství, zachovanou vesnickou zástavbou a dochovaným historickým urbanismem. Podle typu regionu mají VPR výrazně různorodý charakter. Jedna VPR na území České republiky má současně status památky UNESCO, jsou jí jihočeské Holašovice.

5 SÚRPMO, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, byla centralizovaná instituce, která vznikla v r. 1954 a svou činnost ukončila postupně po r. 1989. Věnovala se přípravě podkladů (stavebně historickým průzkumům), projekční činnosti a rekonstrukcím historických staveb.

6 BAŠTA, V. et al., Třebíz (okres Kladno), stavebně historický průzkum, architektonické hodnocení, náměty regenerace zástavby, strojopis, SÚRPMO, Praha 1977.

7 Národopisné muzeum Slánska ve Třebízi je součástí Vlastivědného muzea ve Slaném.

8 PEŠTA, J., Encyklopedie českých vesnic, díl I, Střední Čechy a Praha, Praha 2003, s. 245.

Slánské rozhovory 2021

1. VPR Třebíz, výřez z originální mapy, měřítko 1:2880.

2. Třebíz (německy Weissthurm), výřez z císařského otisku mapy sta-

(zpracovala J. Berková, archiv NPÚ ÚOPSČ)

bilního katastru z r. 1841. (Ústřední archiv zeměměřičství a katastru)

pisu Ferdinanda Velce.9 Z pozdějších odborných prací se písemná zmínka datovaná do konce 12. století vytrácí.10 V rukou drobné šlechty byla Třebíz v průběhu dalších staletí až do 17. století, kdy její větší část přešla do majetku pražské svatovítské kapituly. Menší patřila ke kostelu sv. Michaela na Starém Městě pražském a teprve počátkem 18. století byla přičleněna ke svatovítské državě.

V bádání o historickém vývoji Třebíze však nejsme ani zdaleka odkázáni jen na písemné prameny.

Porovnáme-li mapu VPR Třebíz (obr. 1) s císařským otiskem mapy stabilního katastru z roku 1841 (obr. 2), zjistíme, že zde nedošlo k zásadním změnám.

Dochovaná urbanistická struktura historického jádra je jedním z cenných dokladů vývoje sídla. Pravděpodobně na místě starší sídelní struktury byla založena rozlehlá pravidelná obdélná náves středověkého původu ze tří stran obklopená velkými usedlostmi.

Pouze na jižní straně, se stoupajícím terénem ke skalní stěně, stojí drobné domky. Právě do těchto míst, konkrétně na zahradu původního domu čp. 21, bývá lokalizována středověká tvrz, nazývaná Bílá věž. Původně nerozparcelovaná plocha by mohla tuto hypotézu do jisté míry potvrzovat. Ve věci přesného situování tvrze však nepanuje v odborné literatuře jednota. Nevyřešená hádanka teprve čeká na své rozluštění. Pojmenování tvrze dalo vzniknout německému názvu Třebíze „Wiessthurm“.

U panského sídla lze předpokládat také existenci hospodářského dvora, ale ani v tomto případě nedochází mezi odborníky ke shodě v určení jeho umístění. V každém případě však byla, jak již řečeno výše, v průběhu 18. století druhotně rozparcelována jižní strana návsi a vysazena zmíněná mladší domkářská zástavba. Nejpozději koncem 19. a začátkem 20. století byla zastavěna východní strana

cesty vedoucí z jihovýchodu návsi ke „Skále“. Pro vesnice je charakteristické napojení usedlostí obklopujících náves na plužinu a provázání sídla s okolní krajinou. Ve Třebízi nemohly z důvodu konfigurace terénu navazovat polnosti na jižní stranu návsi, neboť je situována na severním úpatí skalní stěny. Vztah usedlostí západní a východní strany návsi k plužině zaznamenává citovaná mapa z roku 1841. Do současnosti se provázání sídla s krajinou vzácně zachovalo jen na západní straně. Na císařském otisku můžeme také vidět původně nezastavěná záhumení statků severní návesní fronty volně přecházející v plužinu, které přetnula v první polovině 18. století císařská bavorsko-saská silnice spojující Prahu s Lipskem. Původní trasa této důležité spojnice vedla třebízskou návsí. Pozůstatkem je úvozová cesta směrem na Kvílice a položení výklenkové barokní kaple Nejsvětější Trojice s kašnou11 na jihovýchodě návsi, které nerespektuje pravidelné uspořádání návesního prostoru, nýbrž kopíruje trasu historické dálkové cesty.

Dalším zdrojem poznání je vlastní zástavba historického jádra Třebíze. V tomto kontextu je nejprve nutné vysvětlit svébytnost vesnické architektury Slánska. V jiných regionech naší země převažovaly na vsích v nejstarší vrstvě roubené stavby, které se do současnosti dochovaly pouze ojediněle. Od středověku bezlesá slánská krajina nedávala dostatek dřeva na roubené stavby, proto je zde výjimečně dochovaná a doložená zděná vesnická zástavba středověkého původu a nejpozději od baroka hrázděná architektura, tzv. slánská lepenice, která má menší nárok na množství dřeva pro výstavbu než roubené konstrukce.12 Stávající architektura Třebíze je výsledkem několika staletí trvajícího vývoje. Pozdně

9 VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Slánském, díl XX, Praha 1904, s. 348.

10 Vyvrácení či potvrzení staršího písemného dokladu by mohla přinést pouze podrobná archivní rešerše cíleně zaměřená na ověření Velcova údaje, která ovšem dalece přesahuje rámec této práce.

11 Nemovitá kulturní památka (dále KP), rejstříkové č. ÚSKP 15950/2-4081.

12 Neznamená to však, že by se roubené konstrukce ve vesnickém stavitelství Slánska nevyskytovaly vůbec. Např. v obytné části domu čp. 14 v Neprobylicích jsou dochovány fragmenty roubení na vnitřním líci světnice, které sloužilo patrně jako tepelně izolační vrstva a bylo druhotně překryto zděnou plentou.

Slánské rozhovory 2021

3. Návesní průčelí tzv. „Cífkova statku“ čp. 1 v severní návesní frontě. (foto Markéta Hanzlíková, 2010, Archiv NPÚ ÚOPSČ)

středověkou zděnou zástavbu nalezneme ve fragmentech, např. sklep a vstupní portál drobné okapově orientované stavby na jižní straně vjezdu do usedlosti čp. 9 nebo druhotně použité goticko-renesanční ostění v sýpce areálu čp. 11. Kamenické články a detaily jsou ve Třebízi také z mladších slohových etap. Hrázděná konstrukce „in situ“ je zachovaná v domě čp. 19, ke kterému se vrátíme ještě později. Hrázděné prvky můžeme také nalézt druhotně použité v jiných konstrukcích, např. v hloubkově orientované budově hospodářského objektu na západní straně dvora tzv. „Šubrtova statku“.13 Převažující konečný vzhled třebízské zástavby je ovlivněn klasicismem a doplněn mladšími objekty z konce 19. a první poloviny 20. století.

Původní strukturu zástavby tvořily statky se štítovou orientací obytných domů situovaných společně s hospodářskými stavbami na hlubokých parcelách.

V mladších stavebních etapách došlo v některých případech ke změně orientace domů na podélnou. Charakteristickou součástí statků jsou malé výměnkářské domky, většinou s okapovou orientací, umístěné v návesním průčelí. Architektonicky a památkově nejvzácnější jsou zejména tzv. „Cífkův“, „Šubrtův“ a „Baňkův sta13

KP, rejstř. č. ÚSKP 34624/2-3037.

tek“ a usedlost čp. 12.14 Tzv. „Cífkův statek“ čp. 115 a tzv. „Šubrtův statek“ čp. 2 jsou součástí prohlídkového okruhu Národopisného muzea Slánska. V poslední čtvrtině 20. století byl veřejně přístupný i tzv. „Baňkův statek“ čp. 10.16 Muzeum tyto areály v sedmdesátých letech 20. století zachránilo před zánikem a devastací a zajistilo jejich celkovou obnovu. Badatelské aktivity předcházející opravám zaštiťovala vědecká rada muzea. Konkrétní problematiku pak zejména Ladislav Štěpánek a stavebně technickou dokumentaci rekonstrukčních prací zhotovil stavitel Jan Nedvěd, a proto jejich památce připsal Jiří Škabrada SHP Třebíze.17 Tzv. „Cífkův statek“ (obr. 3) je nejhodnotnějším třebízským areálem vůbec. Nejméně čtyři sta let stavební historie je doloženo v konstrukcích tohoto mimořádně cenného souboru budov. Nejstarším objektem je goticko-renesanční sýpka s jádrem z 16. století. Dochovány jsou podstatné architektonické detaily, gotický kamenný portál a přenesené renesanční špýcharové okénko.18 14

KP, rejstř. č. ÚSKP 11539/2-4402.

KP, rejstř. č. ÚSKP 47003/2-625.

16 KP, rejstř. č. ÚSKP 10674/2-3038.

17 BAŠTA, Třebíz… (pozn. 6), s. 3.

18 Původně bylo situováno na jiném místě návesního průčelí sýpky, viz BAŠTA, Třebíz… (pozn. 6), s. 32.

15

Slánské rozhovory 2021 Renesanční původ má také obytné stavení s mladšími úpravami, které byly završeny až v 19. století. Z barokní fáze pochází úprava hlavního štítového průčelí domu, brána a „kaplanka“ přistavěná k podélnému návesnímu průčelí sýpky. Klasicistní etapu reprezentují klenuté chlévy navazující na dům a novostavba stájí. Do dvorního průčelí chlévů byl při obnově v sedmdesátých letech 20. století osazen portál sesazený z částí dvou pozdně gotických portálů přenesených ze zbořených chlévů v areálu čp. 10.19 Stavební vývoj statku uzavírá stodola s navazující kolnou z druhé poloviny 19. století.

Tzv. „Šubrtův statek“ ve své dnešní podobě představuje klasicistní zástavbu, avšak chlévy na západní straně dvora jsou v jádru barokní.

Vyjma zmíněných dvou portálů, jejichž části byly přeneseny do areálu tzv. „Cífkova statku“, jsou v úseku severní stěny domu tzv. „Baňkova statku“ zachována také středověká kruhová okosená okénka. Nelze vyloučit ani středověké jádro u vlastní obytné části s mladšími úpravami nejpozději z 18. a 19. století.20 V době začlenění statku do prohlídkového okruhu muzea byla na místo zaniklé stodoly přenesena hrázděná stodola z Telců z 18. století a v záhumení vystavěna rekonstrukce zděné sušárny. Součástí statku byl také podélně orientovaný výměnek, dnes čp. 64. Stavba byla v sedmdesátých letech 20. století upravena pro potřeby expozice ševcovského obydlí.

Dům již uvedené usedlosti čp. 11 je minimálně barokního původu a byl stavebně upravován po požáru v první polovině 19. století. Podélně orientovaná stavba, která vymezuje jihovýchodní část dvora z návesního prostoru, vznikla z patrové sýpky z druhé poloviny 18. století, ke které bylo druhotně přizděno stavení pro podruhy.

Objekt, dnes čp. 63,21 byl obnoven v sedmdesátých letech 20. století a doplněn o veřejně přístupnou expozici.

Významný je areál usedlosti čp. 12. Dům s barokním jádrem prošel na počátku 19. století úpravami po požáru. K západní části jižního podélného průčelí hospodářského dílu kolmo navazuje valený sklep spojený s domem úzkou šíjí. Oba prostory jsou přístupné patrně druhotně22 osazenými pozdně gotickými portály. V roce 1933 bylo k severnímu obvodovému zdivu světnice přistavěno kolmé křídlo mladšího výměnku. Mohutná dvoumlatá stodola z druhé poloviny 19. století situovaná v tradiční pozici v hloubce pozemku uzavírá dvůr usedlosti ze západu. Poslední dochovanou stavbou původně náležející do areálu je hloubkově orientovaný v jádru barokní výměnek s úpravami z první poloviny 19. století, umístěný v severovýchodní části dvora. Dnes je samostatným stavením čp. 32 vyděleným ohradní zdí.23 19

BAŠTA, Třebíz… (pozn. 6), s. 32, 43–44.

Tamtéž, s. 43–44.

21 KP, rejstř. č. ÚSKP 41738/2-3040.

22 Viz CIBULOVÁ, P. et al., Třebíz čp. 12, (okres Kladno), stavebně historický průzkum, architektonické a památkové hodnocení, strojopis, SÚRPMO, Praha 1982, s. 23.

23 KP, rejstř. č. ÚSKP 23238/2-3039.

20

4. Jižní strana návsi; rodný dům Václava Beneše Třebízského čp. 19 (vpravo) a dům čp. 20 (vlevo). (foto Markéta Hanzlíková, 2010, Archiv NPÚ ÚOPSČ)

Mimořádně ceněnou stavbou sociálně nižších vrstev Třebíze je barokní dvouprostorový patrový řemeslnický domek čp. 19 na jižní straně návsi24 (obr. 4). Výjimečné kolmé křídlo k návesnímu průčelí má v komoře patra již zmíněnou částečně dochovanou hrázděnou konstrukci. Objekt má i svůj kulturně historický dosah, neboť je rodným domem a památníkem kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského.

Barokní jádro má také dispozičně obdobný sousední dům čp. 2025 (obr. 4) s mladším patrem upravovaným po požáru.

V západní části návesního prostoru dominuje pozdně barokní kaple sv. Martina,26 v jejíž blízkosti je drobná zvonička v rozsoše. Malebnost návsi umocňuje rybník v její severovýchodní části. Celkový charakter sídla dotvářejí historické úpravy skalní terasy v jižní části vesnice. Reliéfy, nápisy a sklepy v pískovcové skále jsou působivou součástí VPR. Nejstarší z nich je reliéf Piety27 z poloviny 17. století.28 Mezi stromy na „Skále“ je skrytý pomník Václava Beneše Třebízského,29 který vznikl podle návrhu Františka Hergesela a Františka Procházky a byl odhalen v roce 1892.

Přes vysokou míru autentičnosti celého historického jádra vesnice nebyla ani Třebíz zcela ušetřena necitlivých modernizačních zásahů. Příkladem je výsledek stavebních úprav z druhé poloviny 20. století u pozdně klasicistního domu usedlosti čp. 23 24

KP, rejstř. č. ÚSKP 19676/2-623.

KP, rejstř. č. ÚSKP 103604.

26 KP, rejstř. č. ÚSKP 18045/2-622.

27 Viz SEDLÁČEK, A., Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl VII, Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891, s. 216.

28 BAŠTA, Třebíz… (pozn. 6), s. 21.

29 KP, rejstř. č. ÚSKP 22596/2-624.

25

Slánské rozhovory 2021 ského32 a reliéfu Piety byly spolufinancovány z dotačního programu Ministerstva zemědělství.33 Na svou obnovu naopak čeká areál usedlosti čp. 12, která se nachází ve velmi neutěšeném stavu.

5. Pozdně barokní kaple sv. Martina. (foto Markéta Hanzlíková, 2010, Archiv NPÚ ÚOPSČ)

na východní straně návsi nebo novostavba domu čp. 22 na místě stodoly při čp. 21, která byla realizována ve stejném období. K pozitivním výsledkům naopak patří, i přes dílčí nedostatky, renovace z posledních desetiletí a nedávné doby, např. fasáda domu usedlosti čp. 9, celý areál čp. 11, výměnek čp. 32 a dům čp. 21. Tento dům pochází z dvacátých let 20. století a byl postaven na místě starší úhlové stavby a nelze vyloučit částečné začlenění zdiva původního objektu do novostavby. Kultivovaná je rekonstrukce domu čp. 42, jenž se datuje na konec 19. století. Relativně zdařilá byla celková obnova areálu čp. 25, s doloženým barokním jádrem domu, financovaná z fondů Evropské unie. Z dotačního titulu Ministerstva kultury České republiky30 byly spolufinancovány obnovy kaple sv. Martina (obr. 5) a přenesené hrázděné stodoly z Telců v areálu tzv. „Baňkova statku“.31 Ze stejného programu a částečně také z programu Krajského úřadu Středočeského kraje byly podpořeny obnovy krovů a střešních plášťů vybraných objektů v areálech tzv. „Cífkova“ a tzv. „Šubrtova statku“. V současnosti probíhá za přispění obou uvedených programů náročná oprava krovu a střešního pláště špýcharu v areálu čp. 1, které předcházelo statické zajištění stavby. Na obnově Trojiční kaple s kašnou se finančně spolupodílel Dobrovolný svazek obcí Mikroregionu povodí Bakovského potoka. Restaurování pomníku Václava Beneše Třebíz30 Program péče o vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny MK ČR. 31 Viz článek v tomto sborníku: Slánská lepenice na příkladu dvou obnovených hospodářských staveb, s. 21–27.

Literatura a prameny FROLEC, V. – VAŘEKA, J., Lidová architektura, Praha 1983.

JIŘIKOVSKÁ, V. – VAŘEKA, J., Středočeská náves, Třebíz 1979.

KROTILOVÁ, J., Historický vývoj Třebíze, Třebíz 1980.

LANGER, J., Lidové stavby v České republice, Praha 2018.

MENCL, V., Lidová architektura v Československu, Praha 1980.

PEŠTA, J., Encyklopedie českých vesnic, díl I, Střední Čechy a Praha, Praha 2003.

PEŠTA, J., Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech, in: Průzkumy památek II/2000, s. 153–165.

PEŠTA, J., Nové poznatky z průzkumu domu čp. 20 v Třebízi, in: Památky středních Čech XII/1, 1998, s. 36–45.

SEDLÁČEK, A., Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl VIII, Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891. ŠKABRADA, J. – VAJDIŠ, J., Lidová architektura Středočeského kraje, Praha 1984. ŠKABRADA, J. – VAŘEKA, J., Lidová architektura středních Čech, Roztoky u Prahy 1984. ŠKABRADA, J., Lidová architektura v okrese Kladno, katalog výstavy, Třebíz 1986. ŠMELHAUS, V., K vývoji vesnických plužin na Slánsku, Třebíz 1981. ŠTIKA, J. – LANGER, J., Československá Muzea v přírodě, Martin-Ostrava 1989.

TREJBAL, J., Třebízské sušárny, Třebíz 1979.

VAŘEKA, J., Lidové stavitelství Slánska, Třebíz 1976.

Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví ICOMOS (Charte Internationale du Patrimoine bâti Vernaculaire), Mexiko 1999, in: Mezinárodní dokumenty ICOMOS o ochraně kulturního dědictví, Český národní komitét ICOMOS 2001, překlad Aleš Vošahlík, s. 18–19.

Archiv NPÚ ÚOPSČ BAŠTA, V. et al., Třebíz (okres Kladno), stavebně historický průzkum, architektonické hodnocení, náměty regenerace zástavby, strojopis, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (dále jen SÚRPMO), Praha 1977.

CIBULOVÁ, P. et al., Inventarizační průzkum lidové architektury okresu Kladno, strojopis, SÚRPMO, Praha 1983.

CIBULOVÁ, P. et al., Třebíz čp. 12, (okres Kladno), stavebně historický průzkum, architektonické a památkové hodnocení, strojopis, SÚRPMO, Praha 1982.

Elektronicky zveřejněné archiválie a odkazy na internetové stránky Císařské povinné otisky map stabilního katastru, Ústřední archiv zeměměřičství a katastru. Dostupné z: http://archivnimapy.cuzk.cz.

VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Slánském, díl XX, Praha 1904. Dostupné z: http://depositum.cz/knihovny/pamatky/index.php?txgame:typ=2&txgame:id=252&dle=rocnik.

Mezinárodní rada pro památky a sídla. Dostupné z: https://www. icomos.cz/index.php/en/.

32 ŠKRANCOVÁ, M., Pomník Václava Beneše Třebízského v Třebízi, Památky Slaného a Slánska (18), Slaný 2019.

33 Program na údržbu a obnovu kulturních a venkovských prvků MZe ČR.

Slánské rozhovory 2021 Slánská lepenice na příkladu dvou obnovených hospodářských staveb MAREK FILIPEC ( .), MARKÉTA ŠKRANCOVÁ ( .)

Lidové stavitelství užívalo hrázděnou konstrukci, lokálně zvanou slánská lepenice, která kromě nosné konstrukce z tesaných trámů a výplně tyčovinou propletenou slaměnými úvazky představuje také způsob povrchové úpravy stěn, oboustranně nahozených (lepených) hliněnou mazanicí. Právě potlačení nebo úplné odstranění kontrastu trámů a hliněné mazanice je pro hrázděnou lidovou architekturu dnešního okresu Kladno a Rakovník charakteristické.1 Podle Ferdinanda Velce (* 1864, † 1920), který v přípravném období Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895 (dále jen NVČ) dokumentaci staveb Slánska a Kladenska kreslil a publikoval v časopise Český lid, stálo ještě koncem 19. století takové stavení v každé vesnici v regionu. Jeho studie z roku 1903 je základním pramenem poznání lepenic na Slánsku.2 Později je rozšířil etnograf Josef Vařeka3 i o výsledky průzkumu lidové architektury Středočeského kraje pod vedením Jiřího Škabrady.4 Fotograficky stavby na Slánsku pro NVČ zachytil František Duras (* 1852, † 1931), řada z nich dnes již neexistuje. Fotografie z archivu Vlastivědného muzea ve Slaném5 dokumentují i jedny z posledních dochovaných lepenicových staveb – opravenou hrázděnou stodolu ve Třebízi (čp. 10) a hrázděný špýchar v Královicích u Zlonic (čp. 7), který je na nich zachycen ještě s doškovou krytinou (dnes má střechu krytou pálenými taškami).

Svébytným způsobem hrázdění se slánský okres reprezentoval na NVČ prostřednictvím idealizované stavby vlastního pavilonu.6 Kriticky se k ní dobově vyjádřil Ferdinand Velc.7 Slánská lepenice hrála významnou roli 1

JIŘIKOVSKÁ, V., Živá tradice lidového stavitelství, Slaný 2017, s. 9.

VELC, F., Lepenice na Slánsku, Český lid 12/1903, s. 135–143, 192–194, 224–226, 370–373.

3 VAŘEKA, J., Lidové stavitelství Slánska, Třebíz 1976.

4 Průzkum na okrese Kladno proběhl v l. 1982–1983 a již tehdy byl konstatován zlomek zachování hrázděných staveb. K dispozici jsou doklady patrové výstavby domů (Kačice čp. 37, 52, Řisuty čp. 23, Přelíc čp. 5, Smečno čp. 42, Svinařov čp. 6), patrové výzdoby hospodářských budov (Hořešovičky čp. 15, Libovice čp. 11, Běleč čp. 19), poslední stodoly (Dolní Bezděkov čp. 4, Tmáň čp. 3, Hobšovice čp. 13) a sýpka (Kralovice čp. 7). V Hradečnu je dodnes hrázděná zvonička s datací 1749; in: ŠKABRADA, J., Inventární průzkum lidové architektury Středočeského kraje, okres Kladno, strojopis, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, Praha 1983.

5 K fotografické a kresebné dokumentaci hrázděné architektury ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném (dále jen VM Slaný), více PROCHÁZKA, L., Střední Čechy. Příběh lidové architektury v dokumentech, Kladno 2008, s. 69–70.

6 Pavilon byl navržen architektem Janem Vejrychem (* 1856, † 1926), stavební plány jsou uloženy v archivu Národního technického muzea v Praze (inv. č. 20071009/03).

7 Vzor stavby lepenicové ze Slánska dopustil se přese všecko upozorňování základní chyby a anachronismu tím, že nedržel se vodorovného polovičního rozdělení trámců. Stavbě vytýká příliš velká okna, která byla zvolena patrně s ohledem na větší světelnost interiérové expozice. Dále komentuje štít se seříznutou špičkou, jehož některé detaily jsou převzaty ze staveb Turnovska a Pojizeří; viz VELC, Lepenice… (pozn. 2), s. 370.

2

i při vytváření maket architektury pro NVČ, kde se vzorem pro model hrázděného slánského statku vystaveného v hlavním pavilonu stala i stodola dnes stojící ve Třebízi.8 Hrázděné konstrukce se nejčastěji uplatňovaly právě u stodol a špýcharů.9 Obě hospodářská stavení mají stejnou funkci, tj. slouží zejména k uskladnění vymláceného obilí, avšak typologicky se liší, proto považujeme za vhodné je obecně terminologicky10 rozlišit ještě před tím, než se jim budou věnovat jednotlivé příspěvky.

Jestliže hovoříme o stodole, většinou jde o solitérní (průjezdnou) stavbu uzavírající dvůr nebo od druhé poloviny 18. století vzdálenou od zástavby, umístěnou v zahradě.

Takovým typem je i hrázděná stodola ve Třebízi opravená v letech 2018–2019. Sýpka či špýchar (převzato z německého Speicher) je solitérní patrová stavba (s pavlačí), nebo je součástí zadní části obytného nebo hospodářského stavení – ve vazbě na Slánsko se jím podrobněji zabýval Lubomír Procházka,11 který stručně reflektoval i rozsáhlou opravu královického špýcharu v letech 2008–2012. O ní se níže rozepsal i bývalý vlastník Jindřich Jedlička a víme také, jaké s ní má plány do budoucna současný majitel Luděk Šofr. . Hrázděný špýchar v Královicích Hrázděný špýchar při usedlosti čp. 7 v Královicích, pocházející snad ještě z druhé poloviny 18. století, představuje jeden z posledních příkladů kdysi regionálně poměrně hojně rozšířeného typu hrázděného hospodářského stavení. Zatímco přízemí obdélné stavby, sloužící coby komory či menší chlév, je zděné z lomového kamene a kryté trámovým stropem, stěny komorového patra jsou z hrázděného zdiva. Konstrukce se střední ližinou a diagonálními vzpěrami s kolíkovými čepovanými spoji je vyplněna tyčovinou a omazávkou, jedná se tedy o typický příklad tzv. slánské lepenice. Zde je na místě doplnit poznatek bývalého vlastníka objektu učiněný v rámci obnovy, že levá část přízemí byla zčásti dozděna druhotně, původně tak mohla sloužit coby kolna. Na dvorní straně je patro přístupné pomocí zastřešené dřevěné pavlače se schodištěm. Ta má profilované sloupky a svisle bedněné zábradlí s rovněž profilovaným madlem. Střecha vynášená hambalkovým krovem podepřeným střední vaznicí se sloupky je typicky valbová, krytá bobrovkou.

8

ŠTĚPÁNEK, L., Národopisné muzeum Třebíz, Praha 1975, s. 30.

Poslední známé dochované stodoly a špýchary se nacházejí v Lodenicích, Kačici, Lotouši, Čelechovicích, Hnidousech čp. 16, Humnech, Přelíci, Řisutech, Bysni, Hořešovicích, Kolči čp. 50, Bílichově, Honicích, Kalivodech, Pozdni, Dřínově, Ledcích, Přerubenicích; in: MENCL, V., Lidová architektura v Československu, Praha 1980, s. 195–196; blíže též JIŘIKOVSKÁ, V., Slánsko a Kladensko, in: BUREŠ, P. (ed.), Lidové stavby Středočeského kraje, Praha 2020, s. 132–133.

10 FROLEC, V. – VAŘEKA, J., Lidová architektura, encyklopedie, Praha 1983.

11 PROCHÁZKA, L., Slavná minulost kraje pískovce a opuky, Slaný 2012.

9

Slánské rozhovory 2021 Majitel nejprve odstranil náletovou zeleň.

Hrozbu zaplavení vyřešil odvodňovací kanálek se zpětnou záklopkou, který může nově vodu odvést od objektu směrem do potoka a zároveň zabraňuje jejímu případnému návratu při zvýšené hladině. V roce 2008 se přistoupilo ke stabilizaci zdiva. To bylo třeba v nejpoškozenějších úsecích podepřít výdřevou na roznášecí prahy, vyheverovat a vrátit do původní úrovně. K dozdění chybějících míst byl užit shodný kámen skládaný na úzké spáry vyplněné ještě drobným kamenivem. Současně s vyrovnáním konstrukce byly osazeny nové dřevěné zárubně vstupních otvorů v přízemí do stávajících dlabů, které postupně doplnily nové prahy a výplně vycházející z původní fotodokumentace. Zdivo bylo na závěr opatřeno vápennou maltou a nabíleno.

1. Královice, stav špýcharu před obnovou, 1996. (fototéka odboru kultury a památkové péče, Městský úřad Slaný, dále jen OKPP MěÚ Slaný)

Zatímco ještě v sedmdesátých letech 20. století nevykazoval objekt kulturní památky12 závažnější poškození a byl plně funkční,13 na jeho konci se ocitl v neutěšeném stavu bez využití a s dlouhodobou absencí základní údržby14 (obr. 1). Úpravou koryta potoka a změnou nivelity se stavba ocitla pod úrovní cesty vedoucí po jeho břehu a zároveň v nejnižším místě celé usedlosti, což způsobovalo občasné zaplavování srážkovou vodou. Náletové dřeviny v bezprostředním okolí potom ještě pomáhaly zadržovat vlhkost v konstrukcích. Voda poškodila zdivo přízemí, a to zejména v jihozápadním průčelí, které pokleslo o více než 30 cm. Ohrožena tak byla stabilita, na mnoha místech navíc dožívala a vypadávala omazávka tyčovité výplně, která se odhalovala, střechou počínalo zatékat.

Zásadní posun nastal roku 2007, kdy se podařilo pracovníkům památkové péče po několika jednáních, na nichž se objevil i podnět k přenesení objektu do expozice Národopisného muzea Slánska ve Třebízi, dospět k reálné variantě postupné obnovy. Vlastníka mohl mimo jiné také motivovat nově vzniklý dotační program Ministerstva kultury na obnovu kulturních památek, který zčásti administrativně zaštiťuje místně příslušný výkonný orgán památkové péče.15 12

Ústřední seznam nemovitých kulturních památek, rejstř. č. 32308/2-497.

13 Fotografie z r. 1974 ve sbírkách VM Slaný, inv. č. F3478a, publikováno in: PROCHÁZKA, Slavná minulost… (pozn. 11), s. 23, dostupné na https://issuu.com/ivohornak/docs/spychary-2012.

14 Fotodokumentace in: ŠKABRADA, Inventární průzkum… (pozn. 4); dokumentace pořízená Národním památkovým ústavem zachycující stav objektu v r. 1987, celkový snímek dostupný na https://www. pamatkovykatalog.cz/sypka-14331197, obojí uloženo v archivu odboru kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný (dále jen OKPP MěÚ Slaný).

15 Jedná se o program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností, viz https://www.mkcr.cz/ podpora-obnovy-kulturnich-pamatek-prostrednictvim-obci-s-rozsirenou-pusobnosti-274.html. Celkové náklady činily 930.606 Kč, přičemž

2. Královice, oprava výplně hrázdění. (fototéka OKPP MěÚ Slaný)

V další fázi (2009) došlo v několika místech k vyspravení dožilých a poškozených částí trámů hrázděné konstrukce severní strany a stropních trámů přízemí při maximálním zachování původní hmoty. Prvky byly nastaveny tesařsky provedenými protézami shodného průměru s užitím tradičních spojů čepovaných na dřevěné kolíky. O rok později (2010) se dočkala přeložení střešní krytina z bobrovky, která mohla být téměř všechna opětně položena na nové laťování, doplněny musely být pouze hřebenáče kladené tradičně do malty. Také krovové prvky byly vyspraveny pouze lokálně protézováním, a to u tří vazných trámů. Práce se podařilo zdárně dokončit i přes nezvykle rychlý nástup zimního počasí, kdy vydatná sněhová nadílka a mrazy, které se na Slánsku vyskytují jen několikrát za celou zimu, překvapily tentokrát řemeslníky již na přelomu listopadu a prosince.

Na rozdíl od poměrně dobře dochovaného krovu se v podstatě v havarijním stavu nacházely již částečně chybějící prkenné podlahy v místnostech patra, které byly napadené dřevokazným hmyzem a hnilobou. dotace byla získána ve výši 823.00 Kč; in: PROCHÁZKA, Slavná minulost… (pozn. 11), s. 23.

Slánské rozhovory 2021

3. Královice, stav špýcharu po obnově, 2012. (fototéka OKPP MěÚ Slaný)

Ty bylo třeba v následující etapě (2011) kompletně nahradit. Zároveň v některých místech byla hrázděná konstrukce už obnažena, opět se jednalo zejména o severní stranu vystavenou nejvíce nepřízni povětrnosti. Vlastník svépomocí obnovil chybějící hliněné mazaniny lepenicových výplní, a to směsí z místní hlíny, písku a sena. Vlastní receptura přípravy, můžeme-li tak říci, byla postupně vzorkována a hledalo se ideální materiálové i estetické řešení. Na závěr se u doplňovaných míst sjednotil povrch pačokem. Pod rukama tak ožívalo prastaré kouzlo slánské lepenice, vytvořené obdobně jako po staletí předtím za pomoci místního dostupného přírodního materiálu (obr. 2). Závěrečná část oprav, která proběhla v roce 2012, se dotkla, vedle pokračující sanace hrázděných stěn, zejména bedněné pavlače, sloužící k obsluze místností v patře. Zcela nově muselo být zhotoveno schodiště včetně madla, které nevyplývalo ani z dobových fotografií, a jeho rekonstrukce tak vycházela z analogických příkladů. Jeho usazení je dáno dochovanými otisky a zářezy v pavlači. Původní a bez zásahu naopak zůstaly trámy nesoucí pavlač i její podesta s profilovanými sloupky.

Přestože bylo postupně třeba v určité míře sanovat značnou část konstrukcí, je možné obnovu označit za velmi citlivou. Zachována byla podstatná část původních prvků, které nenahraditelným způsobem dotvářejí

autenticitu každého historického stavebního díla.

K nutným výměnám a doplňkům byly potom užity shodné materiály, obvyklé v této oblasti, což je pro opravu lidové architektury zvlášť podstatné. V neposlední řadě se dbalo na odpovídající tradiční řemeslné postupy, které jsou součástí našeho nehmotného kulturního dědictví.

Díky stručně nastíněné renovaci se podařilo i nadále zachovat na původním místě sice drobnou, ovšem v souvislostech regionu nikoli bezvýznamnou stavbu (obr. 3, 4). Ta je dokladem života našich venkovských předků, kdysi nejpočetnější vrstvy obyvatelstva, a při správném a poučeném přístupu může mít i dnes značnou vypovídací hodnotu. Jak ukazuje příklad jiných obdobných stavení v regionu (za všechny uveďme alespoň usedlost čp. 13 v Hobšovicích, dlouhodobě chátrající a odstraněnou po zrušení památkové ochrany v roce 2010),16 jejich záchrana není možná bez vůle, přesvědčení a zpravidla osobního nasazení vlastníka, jemuž tak náleží závěrem poděkování.

16

Součástí usedlosti byla i hrázděná stodola, např. FRANKOVÁ, B., Lidová architektura na Slánsku, in: Slánské rozhovory 2007, Rakovník, Slaný 2008, s. 28. K vývoji památkové ochrany usedlosti více na: https://www.pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/venkovska-usedlost-153157.

Slánské rozhovory 2021 Vzpomínky Jindřicha Jedličky, někdejšího majitele čp. 7 s hrázděným špýcharem Po koupi nemovitosti čp. 7 v Královicích jsem byl památkáři upozorněn na povinnost památku udržovat, a to podle pravidel, která jsem jako majitel těžko chápal. Výsledkem jednání byla žádost a přiznaná dotace. Bylo na mně najít vhodná řemesla, což se mi docela povedlo – měl jsem štěstí na všestranné řemeslníky. Opravu měli v gesci Jan Čečrdle a po něm Marek Filipec (referenti OKPP), společně s Markétou Hanzlíkovou (zástupkyní Národního památkového ústavu ÚOPSČ) a statikem Otakarem Hrdličkou st. Děkuji za jejich přístup, který neodradil řemeslníky od požadovaného způsobu opravy. Výkresovou dokumentaci špýcharu mi neprodleně vypracoval J. Brázda. Mezi prvními pracemi byla údržba zeleně – zde děkuji M. Milerovi, jeho ženě Věře a M. Milerovi ml., kteří mi pomohli ořezat suché větve na vzrostlých stoletých jasanech, které hrozily při silném větru nebezpečím ulomení a poškození nejen kulturní památky. Podíleli se fyzicky i technikou na likvidaci náletových dřevin a vysoké trávy. Podezdění a dozdění rozvalené přední části kamenné podezdívky se ujal pan K. Masaryk. Následovaly etapy pro tesaře, které provedla parta Jana Vlka. Poškozené plochy mezi hrázděním, vyšpánování a vyplnění hliněnou mazaninou jsem vzal na sebe. V neposlední řadě děkuji za pochopení manželce Jitce a celé rodině.

V létě 2017 při příležitosti jakési sešlosti památkářů v Třebízi se přišel podívat na památku v Královicích nějaký pán. O něco později mi zavolala Markéta Hanzlíková, že tam nejspíš přijede Vlastislav Ouroda z Ministerstva kultury (dosud náměstek pro řízení Sekce kulturního dědictví a příspěvkových organizací). Docela jsme si rozuměli a památka se mu líbila a obnovu pochválil.

Za ne úplně šťastný považuji odvod dešťové vody ze střechy, který však ani historicky nebyl řešen okapem. Nyní však „čepejření“ dopadající vody značně znečišťuje kamennou podezdívku. Okapovou rysku jsem se souhlasem obsypal předem opraným kačírkem, který i tak vyžaduje stálou pečlivou údržbu.

Nejvíc mě mrzí, že se nepovedlo špýchar vybavit zemědělským nářadím (ručním), příp. jednoduchými strojky (secí, fukar, síta, šrotovník apod.) a zejména sehnat párovku (parní stroj – pohon mlátičky). V roce 2019 nemovitost čp. 7 v Královicích byla včetně špýcharu prodána Luďku Šofrovi, majiteli sousední nemovitosti čp. 8, který v péči o památku i v úsilí o její vybavení hodlá pokračovat.

(Ostrava 12. 3. 2021) Záměr Luďka Šofra, současného vlastníka čp. 7 se špýcharem Špýchar byl zahrnut do přípravné studie Muzea jezdectví a historie obce Královice v areálu venkovské usedlosti čp. 7. Tematické moderní a interaktivní expozice s návštěvnickým centrem budou situovány ve stodole, špýcharu a obytném domě. V historickém špýcharu bude umístěna prezentace hospodářství a zemědělského nářadí, přičemž hlavním exponátem by měl být samotný špýchar. Atraktivní návštěvnické zázemí s pekárnou, expozicí zaměřenou na historické a moderní sedlářství a jezdeckým trenažérem bude situováno

4. Královice, stav špýcharu v r. 2021. (foto Markéta Škrancová)

ve stodole. Edukativní charakter bude mít obytný dům, který návštěvníkům ukáže dobově vybavené místnosti 19. století, patro s podkrovím představí historii vesnice (osídlení, místní rodáky, slavnosti apod.). Studie byla zadána pražskému ateliéru boq architekti, Miroslavu Stachovi a Janě Pavelcové, kteří pracují na adaptaci objektů, tvorbě expozic se pak věnuje Eva Macholánová.

(Královice 8. 2. 2022)

. Hrázděná stodola v zahradě Baňkova statku ve Třebízi Usedlost čp. 10 z roku 1840, nazývaná Baňkův statek po majiteli Josefu Baňkovi, je situovaná v západní části návsi ve Třebízi a typologicky reprezentuje v rámci vesnické památkové rezervace statek menší velikosti.

Skládá se z obytného patrového domu přístupného dřevěnou pavlačí, výměnku, protilehlého hospodářského zázemí a zahrady – právě sem byla na místo původní zřícené hrázděné stodoly17 přenesena zbylá část hrázděné stodoly z usedlosti čp. 41 z nedaleké obce Telce (dnes okr. Louny).18 Hrázděná jednomlatá příčně průjezdná stodola na vysoké kamenné podezdívce byla krytá valbovou střechou se slaměnými došky. O její záchranu a přenesení se tehdy zasadilo vznikající Národopisné muzeum Slánska ve Třebízi, které společně s obcí rehabilitovalo mimo jiné i celý areál Baňkova statku. V roce 1972 byla stodola stavebně zaměřena stavitelem Jana Nedvědem ze Zlonic a týž rok se začalo s rozebíráním.

Hrubá stavba byla vztyčena v létě roku 1975, na kamennou podezdívku byla použita opuka z „bouračky“ čp. 3 v Klobukách a následujícího roku 1976 byla dokončena střešní krytina.19 Na stodolu navazuje nově založený sad s nově postavenou sušárnou. Dnes je celý areál usedlosti čp. 10 památkově chráněn a zapsán v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod rejstříkovým č. 10674/2-3038.20 Stodola se sadem a sušárnou se stala 17

FRANKOVÁ, Lidová architektura… (pozn. 16), s. 29. ŠTĚPÁNEK, Národopisné muzeum… (pozn. 8), s. 30.

19 Návrh na prohlášení za kulturní památku; dopis ze dne 27. 7. 1992; archiv OKPP MěÚ Slaný.

20 Areál usedlosti čp. 10 byl prohlášen kulturní památkou rozhodnutím dne 25. 4. 1978, stodola se sušárnou později, 27. 6. 1995.

18

Slánské rozhovory 2021

5. Třebíz, stav stodoly po r. 1975. (fototéka Vlastivědného muzea ve Slaném, dále jen VM Slaný)

součástí prohlídkové trasy muzea a byla ukázkou typického stavitelství na Slánsku se zanikajícím typem hrázdění, tzv. slánskou lepenicí, a doškovou krytinou21 (obr. 5). Průzkum lidové architektury vyhodnotil stavbu jako nejstarší typ hrázděné stodoly v okrese Kladno s vročením do první poloviny 18. století.22 Původní krytinu tvořila sláma svázaná do snopků, tzv. došková – to byla nejlevnější a přirozeně dostupná nejpoužívanější krytina na starých lidových stavbách.

Jednou z výhod byla skutečnost, že si ji každý hospodář mohl vyrobit sám a ze svých zdrojů, zároveň se jednalo o krytinu nejlépe tepelně izolující půdní prostor, přitom byla velmi vzdušná, lehká a krovová konstrukce nemusela být tak náročná a nákladná. S rozvojem malých cihelen a průmyslovou výrobou se stala široce dostupnou keramická pálená taška a došková krytina byla čím dál častěji považována za synonymum chudoby a zaostalosti.

Stejně tak jako doškové střechy, tak i hrázděné domy se slánskou lepenicí byly dříve součástí snad každé vesnice,23 avšak již v roce 1903 se dočteme, že …každý moderní rolník, ba i domkař rád se zbavuje té staré barabizny, a jeho vkusu i potřebám spíše odpovídají kasárnické budovy.24 Se stav21 Pouze jednoho reprezentanta slaměné doškové krytiny zvolili i v Národopisném muzeu Polabí v Přerově nad Labem, kde ukázkově pošili jen malou střechu nad špýchárkem z Vlkavy (okr. Mladá Boleslav), jednu z prvních staveb muzea zpřístupněného r. 1967.

Na ostatní stavby původně se slaměnou střechou použili odlišnou krytinu. Viz ŠTĚPÁNEK, L., Došková krytina a doškařství v Polabí, Český lid 61/1974, č. 1, s. 48. Krytina na špýchárku byla naposledy obnovena v r. 2008 a doškaři přijeli až z Rychvaldu na Ostravsku. Zdroj: https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/skanzen_ dosky20081219.html, vyhledáno 23. 5. 2021.

22 ŠKABRADA, Inventární průzkum… (pozn. 4), s. 7, 16.

23 Připomeňme, že soubor povídek a pověstí své rodné obce a okolí Pod doškovými střechami nenazval spisovatel Václav Beneš Třebízský (* 1849, † 1884) jistě bezdůvodně.

24 VELC, Lepenice… (pozn. 2), s. 135. Obdobně se s kritickým pohledem na „českou chalupu“ můžeme s trochou nadsázky seznámit i v putování pražského měšťana Matěje Broučka po Jubilejní výstavě r. 1881 v podání Svatopluka Čecha: Pan Brouček, rozhlédnuv se po skupině budovek za American-barem, div nespráskl ruce nad hlavu. Nechtěl skoro uvěřit svým očím. Spatřil totiž před sebou polodřevěné, slamou kryté stavení, za které by se v pokročilejších českých krajinách styděl i nejposlednější baráčník. Viz ČECH, S., Výlety pana Broučka I – III, 1. souborné vydání, Praha 1985, s. 323–328.

bami vymizelo postupně i doškařské řemeslo, kterému se od osmdesátých let 20. století dodnes až na několik výjimek již nikdo nevěnoval a krytina tudíž patřila mezi nejdražší. I proto se s ní dnes setkáme téměř pouze v muzeích v přírodě nebo na některých památkově chráněných objektech „in situ“ (např. Lopeník v okr. Uherské Hradiště, Rymice na Hané, statek „U Matoušů“ v Plzni-Bolevci).

Při záchraně stodoly a její výstavbě ve Třebízi se neangažovali pouze pracovníci muzea, kterých bylo i tenkrát pomálu, ale také pamětníci a obyvatelé Třebíze.25 Došky tak vznikly svépomocí z vlastní sklizně žitné slámy, vypěstované na pronajatém kousku družstevního pole u Neprobylic.26 To dokládají i četné fotografie ze stavění tzv. panáků na poli, ukázkové ruční mlácení cepem (obr. 6, 7) ad. uložené ve fotoarchivu Vlastivědného muzea ve Slaném. Návštěvníci skanzenu tehdy mohli zažít nevšední podívanou a vidět živé řemeslo, jak způsob zpracování slámy, tak i obnovu výplní hrázdění hliněnou mazanicí.

První došková krytina vzala za své při silném větru, a tak byla střecha v roce 1985 obnovena. Kvalitní došky byly objednány až z Moravy, patrně ze Strážnice,27 odkud přijeli i doškaři, kteří s pomocí pracovníků skanzenu za deset dní stodolu došky pošili28 – to probíhalo pevným přivazováním došků k latím povřísly (slaměnými provazci). Zvlášť dobře musela být provedena místa náchylná na zatékání, zde byla krytina často kladena dvojitě nebo se máčela v kalenici (hliněné kaši) a také se na hřebeni stavby nechával rozrůstat netřesk. Věřilo se, že ochrání budovu před bleskem (odtud i jeho název).29 Areál Baňkova statku však získal v restitucích (1991) soukromý majitel, stodola přestala figurovat v prohlídkové trase muzea, nebyla využívána, ani udržována a začala chátrat (obr. 8). Až noví vlastníci30 (manželé Kozákovi) zahájili od roku 2016 neprodleně přípravné práce (stavební a památkářské povolení, žádost o dotaci, poptávka a zajištění prováděcí firmy), aby o rok později začali za finanční podpory Ministerstva kultury ČR31 s její opravou a následně ji adekvátně využili v rámci své zemědělské činnosti. Krytina stodoly již byla v torzálním 25

JIŘIKOVSKÁ, Živá tradice… (pozn. 1), s. 9.

Za doplňující informace děkuji emeritní ředitelce VM Slaný Boženě Frankové, působící v jeho vedení v l. 1967–2010. Dále FRANKOVÁ, Lidová architektura… (pozn. 16), s. 29.

27 JIŘIKOVSKÁ, Živá tradice… (pozn. 1), s. 9. Návrh na prohlášení za kulturní památku; dopis ze dne 27. 7. 1992; archiv OKPP MěÚ Slaný.

28 Původně měly být došky objednány až z Jednotného roľníckeho družstva Senica na Slovensku, in: ŠTĚPÁNEK, L., Došky opět v Třebízi, in: Svoboda 21. 10. 1985.

29 VELC, Lepenice… (pozn. 2), s. 192.

30 Noví majitelé (vlastníci sousedního statku čp. 9) odkoupili od čp. 10 pouze stodolu se sadem a sušárnou.

31 K programu péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny, viz https://www.mkcr.cz/program-pece-o-vesnicke-pamatkove-rezervace-vesnicke-pamatkove-zony-a-krajinne-pamatkove-zony-284.html. Celkové náklady činily celkem 546.398 Kč, přičemž dotace byla získána ve výši 380.000 Kč.

26

Slánské rozhovory 2021 stavu a zatékáním docházelo k poškození dřevěných konstrukcí, ohroženo bylo i hrázdění stěn s lepenicí.

Z hlediska památkové péče by bylo ideální variantou zachování stávající doškové krytiny. Realizace však nebyla v současných možnostech nových majitelů. V souladu s vyjádřením Národního památkového ústavu, odborného pracoviště středních Čech (dále jen NPÚ), správní orgán – odbor kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný – rozhodl dát přednost vlastnímu zachování objektu před optimálním způsobem opravy a souhlasil s výměnou za pálenou taškovou krytinu. Pálená taška je materiálově charakteristická pro místní sídelní celky a již dříve nahradila doškovou krytinu i na královickém špýcharu. Důvodů, proč je obnova doškové krytiny v současnosti tak náročný proces, je hned několik: finanční, časové, řemeslné a materiálové.

6. Třebíz, stavění slaměných panáků z žita na poli u Neprobylic, 1975.

7. Třebíz, mlácení žitné slámy na dvoře Cífkova statku ve Třebízi, 1975. (fototéka VM Slaný)

Obilí se také sklízí daleko později, přitom pevnou slámu je třeba sklízet asi týden před zralostí klasů. Zlom přišel také v polovině 19. století, kdy se obyvatelé Čech již neživili převážně zemědělstvím, rozšířilo se pěstování jiných plodin, sláma byla potřeba hlavně pro narůstající počet ustájeného dobytka (podestýlka, řezanka) i jako příměs do hnojiva.

Dnes se výrobě došků a zejména jejich pokládce věnuje v Čechách a na Moravě pouze několik odborníků, což znamená, že jsou velmi vytíženi, jde o nákladnější zakázkovou výrobu a je nutné objednávku učinit minimálně rok dopředu. Krytina totiž musí doslova „vyrůst na poli“. Vzít v úvahu je třeba i její nižší životnost, ačkoliv

(fototéka VM Slaný)

V minulosti došlo k největším ztrátám slaměné krytiny v souvislosti s protipožárními opatřeními, za což může její snadná zápalnost a rychlé rozšíření požáru do okolí. Ohněm uvolněné došky létaly vysoko a vítr je zanášel i na dost vzdálené slaměné střechy. Zajímavé je, že v letech 1755 a 1787 se nařizovalo vysazovat mezi budovy strom, aby svou korunou šíření ohně zabránil.32 Další příčinou úbytku tohoto typu krytiny byla a je snížená kvantita a kvalita slámy, což souvisí s proměnou a vývojem společnosti. Ke krytí střech sloužila sláma žitná, jejíž svázaná dlouhá stébla nejlépe vyhovovala k vytvoření souvislé vrstvy kladené na krovovou konstrukci a přivazované k ní.33 Dnes je obilí „vyhnáno“ umělým hnojivem, roste rychleji, je na zrno bohatší, ale stébla ztratila svoji pevnost a snadno se lámou. Stéblo přitom musí být alespoň 110–140 cm dlouhé.34 Jeho pevnost rozruší také novodobější způsob zpracování strojem, tzv. cepovkou, nežli postaru ručním mlácením slámy cepy.

32

ŠTĚPÁNEK, Došková krytina… (pozn. 21), s. 45.

Výjimečně se užíval v našem kraji i rákos nebo kukuřičné šustí, to se užívalo především na jihu Slovenska, kde se těmto plodinám lépe dařilo; viz KOVÁŘŮ, P., Střechy, střešní krytiny a památková péče, in: Sborník ze semináře Střecha a střešní krajina, 20.–22. září 2006 Jičín, Praha 2007, s. 5.

34 FROLEC – VAŘEKA, Lidová architektura… (pozn. 10), s. 35.

33

8. Třebíz, stav stodoly, ve kterém ji odkoupil nový majitel r. 2016. (foto Markéta Škrancová)

dříve dobře zhotovená došková krytina dožila 60–70 let, dnes vydrží nejdéle 20–25 let.35 V případě stodoly ve Třebízi bylo hlavním cílem zástupců památkové péče zachování fyzické existence jedné z posledních hrázděných hospodářských staveb a pravděpodobně poslední dochované hrázděné stodoly 35

ŠTĚPÁNEK, Došková krytina… (pozn. 21), s. 45, 47.

Slánské rozhovory 2021

9. Třebíz, závěrečná etapa obnovy stodoly ve Třebízi, 2018. (foto Markéta Škrancová)

Slánska, kterého se podařilo dosáhnout. Do budoucna je však žádoucí doškovou krytinu na stodolu opět vrátit, což pro tašky neupravená konstrukce krovu (kromě silnějšího laťování) bez problému umožňuje. Skutečností je, že podobný osud potkal některé stavby ještě dříve než stodolu ve Třebízi, přestože jsou součástí muzeí v přírodě.36 Nicméně došková krytina je neustále vnímána jako podstatný estetický prvek lidových staveb, proto se v průběhu času v různých krajích hledají neustále nejrůznější řešení jak ji na stavbách zachovat.37 Oprava střechy stodoly ve Třebízi byla součástí první etapy v roce 2017 (říjen–prosinec). Bylo nutné lokálně vyspravit i hambalkovou krovovou konstrukci, na jejíž trámy dlouhodobě zatékalo. Nově doplněné části se ručně upravily tak, aby se povrchově i tvarově přizpůsobily stávajícím prvkům. K jejich napojení se užily tradiční tesařské celodřevěné nastavované spoje včetně kolíků, vzhledově i funkčně kompatibilní s původní tesařskou konstrukcí. Užití tradičních spojů je k dané konstrukci nejen šetrné, ale dochází navíc k udržení kulturního dědictví nehmotné povahy, tedy postupů tradičního tesařského řemesla. Stejně tak jako v Královicích, tak i ve Třebízi opravy proběhly pod vedením zručného a zkušeného tesaře a pokrývače Jana Vlka. Na provedení dohlížel během kontrolních dnů nejen zástupce NPÚ, Markéta Hanzlíková, ale i statik Otakar Hrdlička s dlouholetou zkušeností obnovy památek.

Ve druhé navazující etapě roku 2018 (srpen–prosinec) se opravila vlastní stavba pod střechou (obr. 9).

Dřevěné hrázdění bylo naštěstí poškozeno minimálně, 36 Stalo se tak v Muzeu lidových staveb v Kouřimi. Na původním místě byla devítiboká stodola z Durdic (okr. Benešov) krytá došky, které byly již po převezení nahrazeny dřevěným šindelem. Chalupa z Budče byla přenesena s došky, dnes je již se šindelem. Viz SVOBODOVÁ, J., Muzeum lidových staveb v Kouřimi, in: Museum Vivum: Památková péče a muzea lidových staveb v přírodě, 15.–17. září 2010 Rožnov pod Radhoštěm, VI/2010, s. 94–100.

37 Na konci 20. stol. se dočteme o vyrábění nehořlavých došků z umělé hmoty v cizině i o umělohmotné síťovině na střeše, která měla slámu chránit proti ptactvu. ŠTĚPÁNEK, Došková krytina… (pozn. 21), s. 46, 48. Jistá řešení dnes nabízí i různé protipožární nátěry či lapače jisker apod.

a tak bylo především ošetřeno proti škůdcům. Ručně byla doplněna i hliněná mazanice připravená z místní typicky načervenalé hlíny. Opukové kameny podezdívky trpěly hlavně na koruně zdiva, kde bylo nezbytné většinu z nich vyměnit. Nová římsa koruny je z opukových desek dovezených z dolu České lupkové závody, a. s., v Rynholci u Nového Strašecí. V závěrečné fázi se práce přesunuly do interiéru, kde se obnovilo nízké asi 120 cm vysoké bednění oplotě – dřevěné přepážky oddělující středový mlat od postranních polí, tzv. přístodůlků neboli peren.38 Vodorovná prkna bednění přibitá na trámové kostře zcela chyběla a bylo potřeba je doplnit. Ve stodole se nachází i povalové patro, které tvoří těsně vedle sebe kladené hrubě opracované kulatiny stromů. Zde se mohlo dosušovat obilí či vymlácená sláma. Kulatiny byly dlouhodobě vystaveny přímému zatékání srážkové vody dírami ve střeše, jejich dřevo bylo ve velmi špatném stavu, a proto byly nahrazeny novými.

Podařilo se tedy zachránit ojediněle dochovanou hrázděnou stodolu Slánska. Původní krytinu dodnes v zahradě dokumentuje výřez původních střešních latí povázaných několika došky (obr. 10). Rádi bychom věřili, že není pouze dokladem minulosti, ale též připomínkou dluhu vůči tradici a pokrývačskému řemeslu našich předků, které by mělo znovu ožít a vrátit doškovou krytinu zpět na střechu stodoly. Teprve čas však ukáže, za co jej považují vlastníci.

10. Třebíz, torzo původní doškové střešní krytiny, 2018. (foto Markéta Škancová) 38

FROLEC – VAŘEKA, Lidová architektura… (pozn. 10), s. 146, 159, 180.

Slánské rozhovory 2021 Václav Beneš Třebízský v křesťanství 19. století PAVEL KUNEŠ (obr. 1) Svým povoláním kněze patřil Václav Beneš Třebízský k představitelům církve, byť na nejnižší úrovni, a protože situace křesťanství v jeho době byla docela jiná než dnes, představím její historii v několika odstavcích.

Slovo křesťanství nepochází od křtu, ale od Ježíše z Nazareta, který se pro mnohé stal v té chvíli jediným, nejvýznamnějším v životě, proto ho nazvali zachráncem, pomazaným, hebrejsky mesiášem, řecky kristem (srv. Spravedlivý, o kterém mluvil Plato). Řečtina neměla velká a malá písmena, z titulu řešitel, spasitel, se stalo jakoby příjmení. Ježíš nabízel cestu jak dojít svobody a pokoje. Podle něho je to možné ihned, soucítěním se světem a jeho obyvateli. Jádrem a podmínkou je uznání svých možností, nadání a schopností. Stejně důležitým je uznat svá selhání a chyby. Pouze jediný je dobrý, Pán Bůh.

Ježíš, nazývaný Kristus, se zastával lidí v nouzi, na okraji stojících. Vybízel k samostatnému přemýšlení a dal návod, jak lze odstranit nepřátelství. Jeho žáci a později žáci těchto žáků se shromažďovali a podporovali navzájem.

V helenistické společnosti vytvářeli skupinu, ekklésia kyriaké, shromáždění Páně. Z ekklésia vzniklo v románských jazycích ecclesia, chiesa, z kyriaké církev i Kirche.

Za dva tisíce let prošla církev dějinnými změnami i sama se výrazně proměnila. Prvním zásadním přelomem bylo vyjití z židovského prostředí do helenistického světa.

Znamenalo to zrušení závaznosti židovských zákonů a zvyklostí pro ostatní zájemce. Další veliká změna byla daná roku 313 zestátněním křesťanství. Církev naráz mohla prosazovat své hodnoty pomocí státních zákonů a orgánů, a tak humanizovat společnost. Prolnutí státu a náboženství neslo s sebou nával nových křesťanů, společenský postup, a ovšem i povrchnost. Další změny si vynutil raný a později vrcholný středověk. Ten přinesl nárůst klášterů, které se staly středisky kultury a společnou prací umožňovaly pokrok v hospodaření. Vznikalo školství farní a klášterní, rozvoj univerzit.

Každá proměna nesla s sebou i proměny individuální zbožnosti. Církev bohatla a narůstala moc jejích představitelů. Nekontrolovaná moc dovedla křesťany k nutné reformaci a později k reakci na reformaci, kterou se stala rekatolizace. Martin Luther svým vystoupením chtěl dosáhnout pouze nápravy poměrů, ale jak se v historii stává, vlivem několika neplánovaných událostí došlo k rozštěpení západního křesťanství a k několika náboženským válkám. Šlechta začala rozhodovat o vyznání svých poddaných, cuius regio, eius religio. Vzniká nepochopitelná konfesijní nenávist, podporovaná postupným štěpením protestanské části. Dalším přelomem se stala Velká francouzská revoluce roku 1789. Ta byla prvním pokusem státu odstranit náboženství z veřejného života. Byla očekávatelnou reakcí na špatné poměry, na nichž církve měly svou vinu. Zděšena krveprolitím se katolická církev od té události stala obránkyní statu quo.

Začala se vymezovat vůči svobodě myšlení a občanské

1. Autor příspěvku P. Pavel Kuneš na začátku putování ze Slaného do Třebíze v rámci výstavy Pod doškovými střechami, duben 2004. (foto Pavel Vychodil)

Slánské rozhovory 2021 emancipaci. Kvůli strachu z novot jí všechno nové začalo být podezřelé. Stala se oporou státu a obránkyní starých pořádků.

Od té doby vícekrát vybízela mnohá katolická hnutí v různých částech světa církev ke změně tohoto postoje. Ve Francii už ve třicátých letech 19. století kolem časopisu Avenir vznikla nabídka jak přestat s podporou konzervativních režimů a postavit se na stranu občanské emancipace. Nic podstatného tomu nebránilo, protože mnohé občansky prosazované hodnoty byly původně křesťanské. Ale přes římské centrální orgány žádná snaha neprošla.1 Nové bolesti přinášelo stěhování obyvatelstva do měst a dravý kapitalismus 19. století. Ve městech lidé už nemají ani půdu, ani vlastní střechu nad hlavou, žijí v nouzi. Rozpadají se rodiny. Zatímco na vesnicích se o potřebné nebo neschopné lidi postaraly rodinné nebo sousedské vztahy, ve městech zůstali bez pomoci a zajištění. Proto se křesťané soustředili na charitativní práci.

Přestávají růst kontemplativní kláštery a vznikají řeholní společnosti věnující se péči o vyřazené, nepotřebné lidi.

Nové řeholní kongregace, především ženské, byly zaměřené na sociální službu, pomáhaly utišovat důsledky průmyslové revoluce. Rozvíjela se činnost sociální, nemocnice, starobince a další pomáhající akce. Budují se stovky škol a nemocnic, sirotčinců a útulků. Řeholnice nastupují do existujících starobinců, do ústavů pro němé a slepé, učí je řemeslům, aby se mohli postarat sami o sebe.2 Přitom ve společnosti stále převládalo většinové posuzování a hodnocení církve: je nepřátelská vůči novým poznatkům a blízká habsburské monarchii.

I u nás byly podobné snahy o změny poměrů v církvi, které by umožnily přátelštější vztahy i ve společnosti.

Nejznámější je schůze kněží v květnu 1848, kterou svolal rektor Lužického semináře v Praze, František Náhlovský, protože …veřejná a svobodomyslná porada o církevních záležitostech je za nynějších poměrů právě tak naléhavě nutná jako možná.

Podobné volání po změnách bylo i na Moravě.

Všechno naráželo na neprostupnost římských úředníků.

Za těchto okolností se už nemohlo počítat ani s teologickým vyrovnáním se se změnami ve společnosti. Proto obyčejní faráři, nižší klérus, se začali věnovat emancipační práci a národnostnímu uvědomění. Fary se staly ohnisky českého společenského života. V Čechách a na Moravě byli katoličtí kněží až do roku 1848 hlavními nositeli národního obrození. Tvořili většinu obrozenců. V roce 1823 ze 466 členů Muzea Království českého bylo 283 kněží.

Všichni si pamatujeme ze školy aspoň Zevrubnou učebnici jazyka českého od Josefa Dobrovského (1753–1829). V Brně ho pohřbíval jeho žák, Cyril František Napp (1792–1867). Tento předchůdce Gregora

2. Václav Beneš Třebízský (* 1849, † 1884), dobová podobizna. (fototéka Vlastivědného muzea ve Slaném, dále jen VM Slaný)

Mendela v opatské funkci brněnských augustiniánů vedl v roce 1848 podání návrhu na zrovnoprávnění češtiny s němčinou na moravských školách a gymnáziích. František Řezáč, spirituál svatováclavské věznice, sečetl školní děti v Praze, aby doložil nutnost vyučovacího jazyka českého v elementárních a hlavních školách.3 S Dobrovským se přátelil a jeho spolupracovníkem na Slovníku německo-českém byl Antonín Josef Puchmajer (1769–1820), farář v Radnicích a autor Mluvnice ruské a později i romské.

Ve Slaném se narodil piarista František Dominik Kynský (1777–1848), který používal i pseudonym Slanský.

Po vysvěcení na kněze roku 1801 ve Slaném několik let učil. Od roku 1809 působil na filozofickém ústavu v Brně.

Překládal z latiny, řečtiny, němčiny, francouzštiny, přátelil se s Dobrovským, pomáhal Jungmannovi na Slovníku německo-českém.

Měšťanskou besedu v Praze založili roku 1846 tři kněží: Jan Arnold, František Havránek a Václav Krolmus (1790–1861). Ten je znám především jako amatérský archeolog. A také proto, že přeložil z latiny texty křestních a dalších obřadů, aby jim lidé rozuměli. Do této řady patří i Václav Beneš Třebízský (obr. 2).

1

PETRÁČEK, T., Adaptace, rezistence, rezignace, Ostrava 2013.

Petráček uvádí údaje z diecéze Hradec Králové: V r. 1850 tam byl jeden ženský klášter s 19 sestrami, r. 1879 je řeholnic už 129 a r. 1913 celkem 503. (R. 1935 skoro 750, r. 1942 800, r. 1949 729.)

2

3 UHLÍK, J., F. J. Řezáč – reformátor vězeňství a školství 19. století, Praha 1997.

Slánské rozhovory 2021 Tento muž přemáhající mnohé nemoci a horečnatě se vypisující z přemíry romantické lásky k české historii, získané od svého otce i dědečka, spojoval obě touhy svých kněžských současníků – křesťanskou i národnostní.

Narodil se 27. února 1849 v Třebízi jako třetí z pěti dětí v rodině místního krejčího. Ale jako jediný ze sourozenců přežil první rok života. Základní školu navštěvoval v Kvílicích, roku 1861 přešel do čtvrté třídy hlavní školy ve Slaném, aby se naučil německy a mohl pokračovat na gymnáziu. Denně chodil osm kilometrů tam i zpátky, a to i další čtyři roky na nižší gymnázium.

Po jeho absolvování v roce 1866 získal ubytování v konviktu Klementina a chodil na vyšší gymnázium u piaristů.

Učil se rusky a slovinsky.

Spolužáci si pamatovali jeho spor při hodině s německým dějepisářem. On sám to později popsal takto: „Pane profesore, my jsme Češi, my své předky známe, tak tomu není…“ Ve světnici náhle zavládlo hrobové ticho. Ani jsem věru nevěděl, jak se mi tato slova ocitla na jazyku. Ale to vím, že mi tváře hořely jako nejžhavější železo. … Ruce se mi také tak chvěly, zraky všech upíraly se na pana profesora jako jehly. … Kolem opuchlých jeho rtů zase ten posměch; ale rozpačitost zakrýti nedovedl. Přistoupil těsně až ke mně. Cítil jsem jeho horký dech a tváře se mu měnily všemi barvami. Uklouzl mu z ruky i katalog. „Víte-li to lépe, povídejte.“ A já – povídal. Ve škole ještě ticho, já přišel do proudu. Že tu a tam kladu nedobrý přízvuk, ano že i člen špatně užívám (vyučování bylo německé), nikdo si ani nevšiml. Pan profesor také ne. … Od té chvíle měl jsem však od něho pokoj. Stalo se v máji v devětašedesátém roku.4 Roku 1870 byl přijat do kněžského semináře, učil se polsky. Seminaristé vydávají tajně časopis Zora, do něhož psal své první články. Roku 1871 nabídne Světozoru povídku Mara Bočarovna, uveřejněnou pak pod pseudonymem Václavovič.

Na sklonku zimy 1872 onemocněl tuberkulózou kostí, tehdy zvanou hostec. Zčásti ji získal dědičně, zčásti nastuzením. Vybíral si ve společných ložnicích vždy místo u okna, kvůli světlu na čtení i psaní. …Nebyla to věc lákavá vstáti z postele do mrazivého dormitáře, ve kterém se zatopilo leda jednou až dvakrát za zimu za příčinou krutého mrazu, a dobývati se cínovou konvicí do kbelce pro vodu přes noc zamrzlou… napsal jeho spolužák.5 Projevil se také zánět levého kyčelního kloubu. K tomu později přistoupila i tuberkulóza plic. Začátkem července byl poslán do lázní Teplice. Po návratu ho opakovaně trápilo revma, začal chodit o holi, „sice bystře, ale namáhavě“. Musel opakovat druhý ročník teologie. Často býval upoután na lůžku v domácí (seminární) nemocnici.

Během teologických studií napsal více než třicet povídek, vydávaných ve Slaném, Rajhradě a časopisech, 4

BRAUN, J., Vácslav Beneš-Třebízský, Praha 1890, s. 64.

TŘEBÍZSKÝ, V. B., Listy. Vzpomíná se, uspořádal J. Šach, Praha 1926, s. 301.

5

kromě Světozoru také v Čechu, Lumíru, Blahověstu, Osvětě.

V té době si přidal jméno Třebízský, aby se odlišil od jiného Václava Beneše, později Šumavského.

Roku 1875 skončil studia a 19. července měl v Týnském kostele v Praze svou první, tzv. primiční mši. Dne 28. července byl ustanoven kaplanem v Litni u Berouna. Blízkost Karlštejna ho inspirovala k napsání několika povídek, které byly hned v některém časopise otištěny. Také každou neděli psal fejetony do Čecha, pod názvem Ve stínu Karlova Týna.

Než se stačil spřátelit s tamním farářem a horlivým Čechem Františkem Řezáčem, už 28. listopadu ulehnul, zachvácen zápalem plic a pohrudnice. Po Vánocích jej matka na reverz odvezla domů, aby se doléčil.

Protože byl naráz zcela bez prostředků, požádal o půjčku spolek Svatobor, založený k podpoře českých spisovatelů.

Věnovali mu sto zlatých.

Nebyl ještě zcela zdráv, když byl v dubnu 1876 přeložen do Klecan, aby vypomáhal „stařičkému faráři Rottenbornovi“ (62!) ve správě farnosti jako pomocník, kaplan. Pro jeho laskavé jednání si ho tamní farníci oblíbili, při jeho kázáních bylo ticho opravdu jako v kostele.

Brzy se seznámil s rodinou hospodářského správce Josefa Janáčka. Často je navštěvoval, panu správci říkal dědečku.

Jeden z jeho dospělých synů, Emanuel, na něho vzpomíná: …Byl mnohdy až nadmíru ve svém povolání svědomitý. V postě kázával až dvakráte za den (tzn. půlhodinové nebo hodinové výklady). … Uměl vyprávěti tak přesvědčivě a dojemně, slovy prostičkými a nehledanými, a přece krásnými, že prostranný kostel klecanský nestačil pojmouti všechen ten lid přicházející sem i z osad vzdálenějších… Podobně jako Krolmus, ale nezávisle na něm, dal přednost češtině a přeložil si a užíval české texty hlavních obřadů, kromě mše.

O své tělesné pohodlí téměř nedbal, nějakých požitků zvláštních si nedopřál, raději kupoval knihy, na ty obětoval nejvíce. Šat, pohodlí, nebo dokonce přepych bytový – to byly u něho skoro věci zbytečné. Na fyzickou práci nezbývalo mu jednak ani času, především však bránila mu v tom jeho tělesná vada; mělť jednu nohu v důsledku zánětu stehenního kloubu, který si utržil v semináři, značně kratší, takže musel při chůzi stále se opírati o hůl.

Býval velice rád vesel. S oblibou hrál bulku a kaufcvik, ale peněz vyhraných nikdy nepřijal.

Jinou jeho zábavou byla hra na housle. Hrával skoro každodenně, nejraději národní písně, které hrál s citem a vroucností jen jemu vlastní. Ač samouk, měl vzácné hudební nadání. Neznal hrubě not, ale podle sluchu zahrál vše. … Bavil se též kreslením a malbou. Nejraději kreslil vojíny a bitvy. Rád se sázel, že za minutu nakreslí husara na koni, a měl opravdu v tomto směru zvláštní zručnost.

Tělesný neduh a namáhavá chůze nedopouštěly časté nebo delší cestování. Větší cestu podnikl o prázdninách 1879 do Drážďan se mnou a mým švagrem. … Tam jsme se zdrželi přes týden za účelem důkladné prohlídky bohatých sbírek drážďanských. … Uveřejnil z té cesty v Národních listech slušný počet fejetonů. Měl v úmyslu zajeti odtud do Ochranova

Slánské rozhovory 2021 (Herrnhutu), avšak museli jsme se vrátiti rychle domů pro naprosté vyčerpání jeho tělesných sil.6 Důvody svého psaní vysvětlil Třebízský v dopise nakladateli Vilímkovi: Co hoch slýchal jsem od svého otce i dědečka, kteříž znali se v kronikách, o starých slavných činech velikánů českého národa, a jestli jsem ve svých pracích dovedl v čtenářstvu vzbuditi takovou lásku k rodné zemi, jaká byla vštípena mně a s jakou láskou byly psány, pak jsem nadarmo tu milou historii českou neslýchal…7 Jeho povídky z české historie, v časopisech většinou tištěné na pokračování, byly čtenáři velmi oblíbené. Proto se na něho obraceli vydavatelé i redaktoři s objednávkami stále častěji. Velectěný příteli. Promiňte, že Vás znovu obtěžuji. Vím, že jste obléhán ze všech stran, ale prosím Vás přece, abyste mi sdělil, můžete-li mi nějakou krátkou povídku poslat. Vám oddaný J. V. Sládek. … A čekám s největší toužebností na nějaký článek a pak zas na nějaký a pak etc., etc. Cele Váš Jan Neruda. Ignát Hermann píše na závěr žádosti o povídku: Pokud obchodní stránky se týče, dovoluji si podotknouti, že honoruji 16tistránkový aršík Švandy dudáka 16ti zlatými. Vám však, slovutný pane, nabízím 24 zlatých za aršík. … Kdy vyjdou další díly vašich kázání? psali mladší kněží jeden přes druhého.8 Psal i články časové do novin a pravidelně fejetony do Národních listů. K tomu jej vyzval Jan Neruda, který už v roce 1880 ve své chvále Třebízského napsal, že on se stane skutečným spisovatelem českého lidu.

Jakoby v předtuše smrti psal horečně, rychle a už kvůli naléhavým žádostem četných redakcí o literární příspěvek – a všem se snažil vyhovět – neměl času k důkladnému propracování svých povídek. Nicméně je v nich mnoho dokonalého a básnicky působivého, napsal František Stuchlý.9 Třebízský měl hojné písemné kontakty se spolužáky, s umělci i příbuznými (obr. 3). Když byl zdráv, byly jeho dopisy veselé a neobyčejně vtipné. Přitom církevní úřady neviděly rády, že vybízel kněžstvo k národovecké činnosti, a jeho nadšení, s jakým psal o husitství. Přesto kardinál Schwarzenberg jej neváhal chválit za jeho katechetickou činnost ve škole.

Napsal kromě skoro stovky povídek a románů z české historie také čtyři svazky dlouhých nedělních kázání Pravdou k životu. Modlitební knížka pro dívky Pomněnky ve vínek nebeský dcerám českým začíná dojemnou Modlitbou za vlast. Ta se dočkala mnohých samostatných vydání, měli ji v cyklostylované podobě i naši vojáci v britské armádě za 2. světové války.

To všechno jsou známé údaje. Méně známé je, že po celý život přemáhal nemoci, které ho provázely a které nakonec způsobily jeho předčasnou smrt.

Uvádím několik úryvků z jeho dopisů přátelům i neznámým, kterých Josef Šach shromáždil ve vzpomínané 6

Tamtéž, s. 271n.

Tamtéž, s. 139.

8 Tamtéž, s. 274.

9 ŠACH, J., Nedokončená pouť. Čtení o Václavu Beneši Třebízském, Praha 1959, s. 102.

3. Dopis V. B. Třebízského bratranci Václavu Šarochovi (Klecany 5. 4.

1881). (sbírkový fond VM Slaný)

knize více než dvě stovky. Začínají v době, kdy mu nebylo ještě 27 let.

Třebíz 24. 3. 1876 …Jsem sice přesazen z Litně do Klecan u Roztok, ale dosavad dlím doma u matky. Onehdy se mi opět přitížilo. Nyní je mi zase trochu lépe, proto ti píšu.

Klecany 7. 10. 1876 …Hlavní věc však jest, že mi zdraví nechce a nechce jako v semináři aspoň za ty poslední dva roky sloužit, hlavně to cítím na prsou. A již táhne zase ten nešťastný podzimek – mlha za mlhou, deště a slunce málo.

17. 6. 1878 …Myslím, že mi odpustíš, připíšu-li, že jsem byl v e l m i těžce nemocen, a sice dostal jsem prudké zapálení plic pravé strany, čehož následky cítím doposavad. Myslil jsem, že už vícekrát pero do ruky nevezmu, nemohlť jsem ani již dýchat; lékaři čekali, že se každou chvíli zadusím. Chvála Bohu – nyní opět chodím; ovšem, že hezky zvolna; píšu málo, jen tak chvilkami. Lékař mi to také zapověděl. Ani bys mě nepoznal.

Jsem jako stín.

7

26. 7. 1879 …Chystal jsem se celý tento týden do Prahy chtěje pozvati ústně, ale za příčinou nestálého počasí, a pro

Slánské rozhovory 2021 kašel, který mě týrá už druhý týden, jsem nemohl; račte mi tedy odpustiti, že tak činím tímto listem.

5. 10. 1879 …Jak snad ráčí Vaše důstojnost věděti, jest zdraví mé chatrné, a kdybych mohl být jen nějak živ, vzdal bych se raději zcela na čas duchovní správy, abych se řádně zotavil.

1. 2. 1880 …Milý a drahý příteli, … jen kdyby mně zdraví lépe sloužilo! – Pak bych psal, až by mě ruka brněla!

Pořád pokašlávám. Nejvíce zabývám se nyní dějepisem, čtu jej jako z řemesla.

14. 3. 1880 …Jen že mi pořád zdraví schází. Kašel nechce a nechce přestati. Zvláště co se nyní změnilo počasí.

A potom mám práce v kostele i ve škole až dost. Odpoledne mívám vždycky postní kázání.

2. 10. 1880 J. K. mladému literátu v Praze: Vážený pane, … tuto přijmětež přiloženou částku tří zlatých, avšak nikoli co půjčku, ale co příspěvek k ulehčení ve svém smutném postavení. Poslal bych více, ale nemám jsa dosud pouze kaplanem. … Jsem také jen polozdráv.

9. 1. 1881 …Byl bych hotov býval se vším již nyní; ale celé dvě neděle v prosinci jsem nemohl ani den pero vzíti do ruky.

Dostal jsem z průvanu v kostele strašlivé píchání v hlavě, tak že jsem o svátcích jen stěží mohl vykonati své povinnosti a kolik nocí ani dřimnouti nemohl.

11. 6. 1881 …Jsem též v chatrném zdraví, jakmile zaduje ostřejší vítr, už to cítím a více kašlu.

16. 3. 1882 …Letos se mi zdá, jsem poněkud zdravější.

Snad je toho příčinou mírnější zima a suché počasí.

22. 5. 1882 …Byl jsem také churav a obával jsem se opravdové nemoci, a sice horké; už však je dobře.

1. 10. 1883 …kvůli svému chatrnému zdraví, jež se stébélku podobá, které může vítr každou chvíli zlomiti. Mně zase nechce nějak sloužit zrak. Tvoří se mi před očima takové kmity. Dr. Schöbl řekl sice, že to není nic jiného než pouhá únava – irritace oka, jež svým časem se sama ztratí. Ale přece jsem nepokojný.

František Šimáček napsal …Když jsem se v listopadu 1883 ujal Světozoru, byla jedna z mých prvních cest do Klecan vyprosit si na Benešovi historickou povídku. Vydal jsem se tam za sychravého dne v pátek odpoledne a zastihl jsem V. Beneše zrovna, když šel ze školy provázen houfem dětí. Zdaleka, dřív než jsem ho zahlédl, slyšel jsem jeho kašel a zhrozil jsem se jeho vzezření utrápeného, umořeného, jeho dechu krátkého namáhavého, hlasu dutého a sípavého.10 V prosinci 1883 se Třebízského zdravotní stav výrazně zhoršil. Kvůli několikanásobnému chrlení krve za ním chodil lékař z Prahy každý den. Dva měsíce ležel.

25. 1. 1884 …Takto se mi díky Bohu daří lépe. Kašlu méně a méně a také se zotavuji i prý co do podoby. Dr. Mrázek už sem nejezdí, není prý více třeba. Jen se mám co nejvíce šetřit.

Do školy ovšem nechodím; zítra, tj. v sobotu chci sloužit zase poprvé po nemoci a v tomto novém roce mši svatou.

10. 2. 1884 …Bohu díky, daří se mi už lépe; jen aby to tak pokračovalo neustále. Ještě mne však ten kašel pronásleduje a souží. Lékař však těší, že prý to nějaký čas tak musí trvati, než se ten zbylý bronchiální katarh vyčistí. Již chodím i do kostela a sloužím mši sv. Trochu mne inkomoduje také krátký dech.

Snad se to však lepším počasím a delším pohybováním ztratí.

17. 3. 1884 …Zdraví mé se již valně zlepšilo. Doufám, že přejde vše šťastně. Mimo školu vykonávám již zase všecky své povinnosti, ovšem že se šetřím, jak možno nejvíce. I píšu již zase, „ale jen málo, zlehoučka, ubývá sil“. Tři stránky psal čtrnáct dní. K plicím se přidávají oči, přestává psát.

30. 8. 1882 …Jsem zase také nějak churavější.

15. 2. 1883 …Pokud a co se mne týče, jsem Bohu díky, poněkud lépe zdráv než vloni, ačkoliv ten dech je stále pro mne velmi obtížným. A potom mne velmi unavuje to vyučování ve škole, kamž chodím tak pravidelně, jak hodiny bijou. Jinak jsem tou literaturou až příliš zaměstnán. Přicházejí dopisy a žádosti o rukopisy ze všech stran, a dá práce již jen to odpovídání. A což když chce člověk aspoň trochu vyhověti!

24. 6. 1883 …Jsem, milý brachu, nějak churav, není to sice zlé, ale byl bych nerad, kdyby bylo hůře. Neležím, chodím, vykonávám své povinnosti, ale necítím se v dobré kůži.

23. 7. 1883 …Byl jsem zase po tři týdny nemocen a nyní mne ještě oči pobolívají, tak že nemohu skorem nic psáti.

Musel jsem přestati v pokračování Královny Dagmar.

2. 5. 1884 …Pokud se týče mne, uchází to tak tak, ač mne pořád sužuje ještě ten kašel a leckdy ten hlen se objeví probarvený. Lékař mne však neustále konejší, že prý se vše zase dobře zacelí a zarovná. Nevím tedy. Věřím tomu, a zase nevěřím. Budu prý muset na nějakých 6-8 neděl do lázní, což mi není velmi milo. Ponenáhlu zase píšu, ale málo, nejde to ještě, ač mně už zase píšou ze všech stran.

19. 5. 1884 …Musím na nějaký čas úplně přestati ve psaní – nejen pro neduh plicní, ale i pro zrak. Sotva jsem vzal péro do ruky a začal několik neděl psáti, musím toho nyní nechati.

Pak znovu nasadil obvyklé denní tempo, až ho lékař musel poslat na léčení do Mariánských Lázní.

10

BRAUN, Vácslav Beneš-Třebízský… (pozn. 4), s. 172.

Slánské rozhovory 2021

4. Pomník V. B. Třebízského z r. 1892 v Třebízi, po opravě 2018. (foto Markéta Škrancová)

Týden předtím byl ještě návštěvou v Praze, vypadaje velice bídně, napsal J. V. Sládek do Lumíru. Nyní byl šedivý jako mléko. … Kdož jej viděli, byli přesvědčeni o jeho blízkém konci.11 V lázních se s ním potkal vídeňský redaktor Národních listů Gustav Eim. …Když jsem ho spatřil poprvé po dlouhých letech, zděsil jsem se, pětatřicetiletý muž se zatím změnil ve starce. … Ale srdce jaré a mysl čirá a jasná.12 Po třech týdnech pobytu v Mariánských Lázních Václav Beneš Třebízský 20. června 1884 zemřel. Bylo mu 35 let.

Pohřebních obřadů v Mariánských Lázních, tehdy německých, se zúčastnily i tamní školy. Rakev byla potom převezena do Prahy. Podrobný popis jeho pohřbu vyšel 25. června 1884 na prvních stránkách Národních listů i Národní politiky. Nejlépe dokládají jeho význam pro českou společnost.

Národní listy den po pohřbu začínají svůj popis … hodinu před pohřebními obřady v Týnském chrámu, kdy ubíraly se veškerými ulicemi davy lidu na Staroměstské náměstí, přicházely jednotlivé spolky a deputace, jež postavily se na vykázaných místech a k 5. hodině bylo Staroměstské náměstí deputacemi, spolky a obecenstvem přeplněno. Další davy tísnily se v přilehlých ulicích.

Národní politika píše …Chrám v Týně byl už o čtvrté hodině plný obecenstva, takže nezbývalo než vyzvati je, aby opustilo chrám a popřálo místa deputacím a korporacím. Po pohřebních obřadech byla rakev šestispřežím vezena v obrovském průvodu z Týnského kostela na Vyšehrad. Sto věnců červených a bílých … nad průvodem na žerdích vztyčena jména všech děl, která Beneš napsal, celé to literární bohatství, žeň krátkého, ale plodného a bohatého života. … Přímo za rakví nejbližší přátelé a příbuzní, dále nejvyšší maršálek Českého království kníže Jiří z Lobkovic, dr. Fr. Rieger, představenstvo Českého muzea. … Takový vpravdě královský pohřeb Praha dlouho neviděla. Další tisíce tvořily špalír v ulicích, kudy se průvod ubíral…13 Na vyšehradském hřbitově, blízko Slavína, je nad jeho hrobem vztyčena kamenná socha Františka Bílka Žal.

V rodné Třebízi mu byl v roce 1892 odhalen pomník podle návrhu Františka Hergesela a Františka Procházky (obr. 4).

13

11 12

ŠACH, Nedokončená pouť… (pozn. 9), s. 79.

BRAUN, Vácslav Beneš-Třebízský… (pozn. 4), s. 185.

Podrobnou zprávu o průběhu pohřbu si lze přečíst na stránkách Národních listů ze dne 25. 6. 1884, viz https://ndk.cz/ view/uuid:fa404b61-435d-11dd-b505-00145e5790ea?page=uuid:62cccfe0-4605-11e7-9ad3-5ef3fc9ae867.

Slánské rozhovory 2021 Lidový malovaný nábytek na Slánsku Helena Mevaldová Lidový nábytek je jedním z výrazných projevů tradiční kultury, která po řadu staletí ovlivňovala způsob života nejširších vrstev obyvatel na venkově i v menších městech. Dekor lidového, zejména malovaného, nábytku patří k nejkrásnějším projevům lidového výtvarného umění. Termínem lidový nábytek odlišujeme vybavení interiéru domu a hospodářských budov širokých vrstev obyvatel (venkovanů i chudších obyvatel měst) od slohového mobiliáře vysokých vrstev. Vrcholu obliby i kvality dekoru dosáhl tento způsob výzdoby ve stejné době, do které se datuje rozkvět lidové kultury, tj. období od přelomu 18. a 19. století až po polovinu 19. století.

Obytná část domu i hospodářské prostory byly nejen u chudších, ale i u bohatších venkovských vrstev (sedláci, hospodští, mlynáři, faráři) vybaveny převážně nábytkem užitkovým, a tedy nezdobeným nebo zdobeným jen profilací hran. Malovaný nábytek byl ve všech vrstvách považován za reprezentaci svého majitele, podobně jako např. nábytek zdobený vykládáním. Nové kusy nábytku se pořizovaly v případě nutnosti a při zvláštních příležitostech – tou hlavní byla svatba.

Obvykle rodiče své dceři ke svatbě darovali truhlu nebo zejména v Čechách skříň, méně často misník či postel (na Moravě se skříně začaly všeobecně používat, když končila obliba malovaného nábytku). Tyto kusy pak někdy nesly letopočet svatby. Dekor na malovaném nábytku pořizovaném ke svatbě proto většinou zobrazoval symboly zastupující lásku, trvalost vztahu, věrnost, plodnostní a prosperitní symboly (tj. symboly přinášející prospěch, zdar), ochranu rodiny. Představovaly ho motivy jako věnec, srdce, dva ptáčci, letopočet, Panna Maria, Ježíš Kristus, sv. Anna a sv. Josef jako ochránci rodiny, patroni proti onemocněním a neštěstím aj.

Např. srdce s vepsaným sluncem a měsícem, nebo z poloviny tmavé a z poloviny světlé vyjadřovalo přání trvalé lásky, doslova ve dne i v noci, a trvalého svazku v dobrém a zlém. Výzdoba měla symbolický význam a byla připomínkou manželského slibu a svatebního obřadu.

(K tomu přispíval i zobrazený letopočet sňatku.) Symbolika motivů měla manželům pomoci zajistit život v trvalé lásce, ve vzájemném souladu, požehnání dětmi, ochranu rodiny. Při svatbě byla do truhly ukládána výbava nevěsty a nábytek pak byl spolu s další výbavou slavnostně převážen do jejího nového domova na otevřeném žebřiňáku, aby ho mohla obdivovat celá vesnice a aby rodinu reprezentoval. Při té příležitosti se nábytek stával součástí obyčejové tradice – zvyků spojených se svatbou.

Nové truhly se však kupovaly i při dalších příležitostech – děvčatům při odchodu do služby, někdy je služebným děvečkám pořizoval jako výsluhu hospodář, u kterého sloužily. Na své cesty je potřebovali i formani,

občas byly pořizovány i odvedencům do vojenské služby.

Někdy byla skříň darem novoknězi k jeho primiční mši.

Rozmístění nábytku ve světnici bylo ustálené tradicí. Nová truhla nebo skříň z výbavy nevěsty se mohla postavit vedle staršího kusu, bylo-li místo, obvykle však ve světnici nahradila nábytek starší generace. Ten se stěhoval na méně exponované místo, do vejminku, komory a později na půdu či do špýcharu. Zde už jeho funkce byla druhořadá, sloužil k ukládání méně reprezentativních kusů oděvu, nářadí a posléze odloženého šatstva, nepotřebných věcí a zrní. V hospodářství bývalo více truhel, nábytek sloužil podstatně déle než jednu generaci, používal se do úplného opotřebování. Staré truhly dožívaly až do 20. století jako psí boudy, přístřešky pro housata, králíkárny či včelí úly. Pak se nábytek většinou rozebral, využilo se z něj pár prken a zbytek se rozštípal a spálil. Proto se nám dochoval vlastně jen zlomek původního množství malovaného nábytku.

Lidový nábytek prošel dlouhým vývojem. Až do konce 17. století si hospodáři s pomocí tesařských nástrojů a tesařských technik zhotovovali nejjednodušší nábytek často sami. Truhlářství se jako specializované řemeslo oddělilo od tesařství přibližně ve 12. století a dlouho bylo městským řemeslem, truhláři byli vyučení a cechovně organizovaní řemeslníci. Zhotovovali stylovější a konstrukčně složitější nábytek spojovaný truhlářskými spoji (např. svlaky, čepy). Řada z nich ovládala také řezbu do dřeva a soustružnictví. Truhlářsky zhotovený nábytek, který začal pronikat na venkov již ve 14. století, zde zdomácněl v průběhu 17. století – i to byl jeden z předpokladů rozšíření malovaného nábytku.

Malovaný nábytek se objevil v 15.–16. století u vyšších vrstev v renesanční Itálii, kde se stal módním a nesmírně oblíbeným. Tento slohový nábytek byl zdoben tehdejšími předními renesančními malíři. Od 15. století se také u nás objevují ojedinělé písemné zprávy o jednobarevném nátěru, kterým zdobily truhly bohatší vrstvy na venkově a ve městě. V sakristiích kostelů bývaly umístěny skříně zdobené charakteristickou gotickou malbou přes šablonu (na ně ale lidový nábytek svou malbou nenavázal). V průběhu 16. století se malovaný nábytek objevuje i v českých zemích, dokonce i v bohatých vrstvách na venkově. V 17. století však tento proces zbrzdila třicetiletá válka (1618–1648) a její následky.

Používání zdobeného nábytku v pozdějším období umožnily také dvě podstatné změny ve vývoji lidového domu, které spolu souvisely. Bylo to všeobecné rozšíření trojdílného domu od počátku 16. století a změny ve způsobu vytápění obytné světnice. Umístění zdobeného, zejména malovaného, nábytku ve světnici, aniž by byl poškozen kouřem, umožnil teprve zánik dýmné jizby. Ten probíhal v 16. a 17. století při budování černých kuchyní. V dýmné jizbě unikal kouř z ohniště a z pece jen okénkem ve štítové stěně pod stropem, kde se kouř hromadil, nebo okénkem nade dveřmi do síně. Černá kuchyně, kam se ohniště a vytápěcí otvor pece

Slánské rozhovory 2021 přesunuly z dýmné jizby, byla budována s odvodem kouře buď dřevěným dýmníkem, nebo zděným komínem. (Komíny se ovšem často stavěly až pod tlakem vrchnostenských protipožárních opatření.) Vlastní obytná prostora začala být vytápěna kachlovými kamny, stala se čistší, prosvětlila se i zasklíváním oken a jizba se tak přeměnila ve světnici („světlici“).

Na venkově se malovaný nábytek ve větší míře objevuje na konci 17. a v průběhu 18. století. Jeho hojné rozšiřování ve druhé polovině 18. století však umožnily teprve zlepšující se ekonomické podmínky a reformy zaváděné za vlády Marie Terezie a Josefa II. (mimo jiné zrušení nevolnictví v roce 1781) a také jeho cenová dostupnost. Počet zachovaných datovaných kusů malovaného nábytku se zvyšuje teprve od poslední třetiny 18. století. Ve sbírce Vlastivědného muzea ve Slaném reprezentují toto období dvě skříně datované do let 1772 a 1792. Na skříni s datací 1772 na horním okraji dveří a monogramem IMG mezi poli na dveřích je renesanční typ dekoru zřetelnější.1 Skříň s datací 1792 nade dveřmi je již ovlivněna barokním cítěním, jak ukazují její zkosené přední nohy a květinový dekor.2 Obě skříně mají díky své dataci do konce 18. století značnou historickou hodnotu, zejména ta s letopočtem 1772 patří mezi vzácné (obr. 1, 2 v barevné příloze).

V lidovém prostředí dosáhl malovaný nábytek svého největšího rozkvětu v druhé polovině 18. a první polovině 19. století. Plnil nejen užitkovou, ale i reprezentační funkci a ukazoval na sociální postavení rodiny.

K honosným kusům patřil zejména skříňový nábytek a v bohatších vrstvách lůžka, truhla byla spíše běžnou součástí interiéru.

Náročněji zdobené kusy mobiliáře zhotovovali nejméně do poloviny 18. století téměř výlučně městští truhláři. V první polovině 19. století však již ve vesnických a v maloměstských dílnách existovala řada truhlářů, kteří svými výrobky zásobovali široké spektrum venkovského obyvatelstva.

Obliba malby na nábytku koresponduje s obecnou oblibou malby na dřevě, která představovala finančně dostupný způsob výzdoby. Malované byly především architektonické prvky, stropy v šlechtických sídlech, v měšťanských domech, v kostelích a v kaplích. Jejich ornamentika se odrazila v dekoru lidového nábytku. Od 17. století byly v lidovém prostředí v některých krajích zdobeny malbou lomenice (dřevěné štíty obytných budov), jejich okřídlí (prkna zakrývající střešní latě přesahující před štít) i záklopové prkno kabřince u vrcholu štítu, někdy i dřevěné okenice nebo dveře v interiéru domu a řada dalších drobných předmětů. S duchovním životem souvisí i malba na rakvích.

Chloubou městských střeleckých spolků byly malované střelecké terče.

1

Vlastivědné muzeum ve Slaném (dále jen VM Slaný), inv. č. U 29, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

2 VM Slaný, inv. č. U 30, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

První polovina 19. století je obdobím největší obliby lidového malovaného nábytku a v této době také vzrostl počet truhlářů působících ve vesnických a v maloměstských dílnách, jejichž produkty odebírali právě obyvatelé z venkova a menších měst. Truhláři většinou pracovali na zakázku objednavatele, ale také své výrobky prodávali na trzích v širokém okolí. Prosperující dílny zaměstnávaly dokonce několik truhlářů, na výrobě se podíleli i rodinní příslušníci. Tyto dílny vyráběly na sklad, byly schopny zhotovit desítky kusů nábytku ročně a své výrobky rozšiřovaly všemi směry. V řadě dílen výroba malovaného nábytku dosáhla sériové produkce, přesto je prakticky nemožné najít dva naprosto identické kusy nábytku shodné do všech detailů. Tato variabilita je ostatně charakteristickým rysem lidové kultury.

Podobně jako se vyvíjel slohový mobiliář, nezůstával ani lidový nábytek neměnný a přejímal slohové vlivy. Uplatňovalo se na něm doznívající působení starších slohů gotiky a renesance v podobě goticko-renesanční konstrukce nábytkových kusů, členění ploch do arkád, prvků renesanční ornamentiky. Přežívaly hluboko do 18. století, v některých dílnách však až téměř do poloviny 19. století. V období největší obliby malovaného nábytku dlouho na celém území českých zemí převažoval vliv baroka a rokoka. V první polovině 19. století se v některých oblastech projevovalo i působení empiru, biedermeieru či druhého rokoka. Tvůrci malovaného nábytku se museli vyrovnávat s ústupem starších nábytkových typů a rozšiřováním nových.

I když by bylo proveditelné sestavit na základě archivních materiálů přehled truhlářských dílen v jednotlivých lokalitách či regionech, dnes již bohužel není v naprosté většině případů možné přiřadit jednotlivé nábytkové kusy nebo typy artefaktů ke konkrétním dílnám nebo archivně doloženým jménům. Výrobci totiž svá díla až na skutečné výjimky (např. dílny v Mohelně) nesignovali, nepodepisovali. Díky znalosti některých posledních výrobců v terénu a srovnávacímu studiu se podařilo doložit produkci některých dílen, nikoli ovšem ve středních Čechách.3 Na základě srovnávacího studia bylo na území českých zemí zatím identifikováno více než pět desítek regionálních typů lidového malovaného nábytku. Některé z nich byly rozšířeny na značně širokém území a produkovala je řada dílen, jiné byly naopak úzce lokalizovány. Rozšíření regionálních typů lidového malovaného nábytku však nelze zcela ztotožňovat s národopisnými regiony. Často přesahovaly jejich hranice, do některých krajů se dovážel nábytek z výrobních center se značnou produkcí, v řadě etnografických oblastí existovalo několik odlišných typů výmalby.

Po polovině 19. století obliba malovaného nábytku ustupovala do pozadí. Od poslední třetiny 3 Možnosti přesné lokalizace poskytuje např. STRÁNSKÁ, D., Tvůrci lidového umění. Truhláři lidového nábytku v Mohelně, Český lid XLIII/2, 1956, s. 67–76; STRÁNSKÁ, D., Tvůrci lidového umění. Výroba v Pasekách n. Jiz. a v Sobotce, Český lid XLIII/3, 1956, s. 124–130.

Slánské rozhovory 2021 19. století byl stále více ovlivňován městskými vzory, nahrazován levnější sériovou produkcí a později i továrními výrobky. Z důvodů společenských změn, v nichž hrálo podstatnou roli zrušení poddanství v roce 1848, procházela tradiční lidová kultura od druhé poloviny 19. století postupnou nivelizací. Přesto existovaly oblasti, ve kterých se udržely truhlářské dílny zhotovující v menším množství malovaný nábytek ještě na přelomu 19. a 20. století (Podkrkonoší), nebo dokonce ještě ve dvacátých letech 20. století (Jablunkovsko).4 Rozsáhlý soubor lidového nábytku ve Vlastivědném muzeu ve Slaném a v Národopisném muzeu Slánska v Třebízi, které je pobočkou slánského muzea, zahrnuje širokou škálu od nábytku nezdobeného a zdobeného jen profilací hran po mobiliář zdobený řezbou, vykládáním a malbou. Fond malovaného nábytku má poměrně značný počet exemplářů, tvoří ho jednapadesát kusů, většinou truhel a skříní, ale také dvě postele, dvě kolébky, misník a prádelník. Drtivá většina z nich se stala součástí muzejních sbírek před založením prvních inventářů, nebo byla zapsána tak, že jejich identifikace není možná.

Tyto kusy tvoří starý sbírkový fond, u nich je způsob získání a zejména lokalita, odkud do muzea přišly, nezjištěn.

Některé nábytkové kusy z fondu slánského i třebízského muzea jsou unikátní. Řada dalších artefaktů v sobě skrývá mnoho zajímavostí včetně určení regionálního původu sbírek. Nábytek z obou fondů se do muzea dostal z domácností a domů na Slánsku, popřípadě Kladensku, byl v tomto kraji používán. V tomto smyslu tyto nábytkové kusy (kromě dvou) reprezentují bydlení na Slánsku. Zajímavé informace přináší zjištění, že větší část z nich byla vyrobena v jiných regionech, někdy i dosti vzdálených. Aby byl následující text přehledný, je členěn podle regionálních nábytkových typů. Ukazuje, jak zajímavá je různorodá provenience (původ) malovaného nábytku.

Regionální nábytkové typy zachycují rozšíření nábytku se shodnými znaky, jejich koncentraci na určitém území a podle toho se usuzuje na jejich výrobní centra. Pro Slánsko byl charakteristický jeden z regionálních typů lidového malovaného nábytku, který byl nazván žatecký typ girlandového, květinového nebo révového vlysu.5 Tento regionální typ produkovaný od čtyřicátých do šedesátých let 19. století byl rozšířen nejen na Žatecku, ale také na Slánsku a Lounsku. Každá z poboček slánského muzea má jednu skříň, které výborně zastupují obě jeho varianty. Je pro ně charakteristická rovná horní římsa, pod kterou je umístěný pás (vlys) s girlandami, rozvilinami nebo hrozny vína, který obepíná i boky skříní. Někdy v plné hloubce skříně, 4 STRÁNSKÁ, Tvůrci lidového umění. Výroba… (pozn. 3); STRÁNSKÁ, D., Malované truhly z okolí Jablunkova, Radostná země IX/4, 1959, s. 101–107.

5 TURNSKÝ, M. – MEVALDOVÁ, H., Lidový nábytek v českých zemích, CD, Praha 2009. Odtud převzaty názvy regionálních typů nábytku, jejich charakteristika a terminologie.

u některých kusů však pás sahá jen do poloviny její šířky.

Skříň může být jedno i dvoudveřová, barva fondu (tj. základní plochy) může být modrá, okrově žíhaná, nebo je plocha skříně fládrovaná.6 První variantu tohoto typu má ve svých sbírkách Vlastivědné muzeum ve Slaném. Je to dvoudveřová skříň s modrým fondem, v polích na dveřích jsou zobrazeny kytice ve vázách. Pod rovnou horní římsou je umístěn vlys rovněž se žlutým základem, v němž jsou na čelní stěně rozviliny tvořící girlandy. Vlys na bocích pokrývá celou šířku skříně a jsou v něm zobrazeny tři hrozny vína7 (obr. 3 v barevné příloze).

Druhou variantu tohoto typu představuje skříň vystavená v Cífkově statku v Třebízi, která pochází z nedaleké vsi Hořešovice.8 Je jednodveřová, fládrovaná a v celém pásu pod horní římsou jsou zobrazeny pouze hrozny. Obě skříně přinášejí nové prvky ve variabilitě tohoto regionálního typu. Za jeho typický rys v dekoru zatím známých kusů skříní byly považovány vázy empírového tvaru s hranatými uchy.9 Skříně ze slánského a třebízského muzea taková ucha nemají. Skříň z Hořešovic má kruhová ucha, spíše závěsy, kterými je provlečen závoj, a u skříně z muzea ve Slaném jsou vázy zcela bezuché. Druhým prvkem jsou nohy – obě skříně stojí na soustružených nohách, zatímco ostatní příklady mají mladší typ hranolových nohou (obr. 4 v barevné příloze).

Dekor malovaného nábytku byl prolnut symbolikou, tu však je nutné používat (prožívat ji) a učit se ji. V 19. století už patrně z části symbolů vyprchal jejich původní obsah, ale většina výrobců opakovala po generace předávaná schémata malby a jejich motivů. Z těch se stal především dekorativní prvek a původní symboliky, např. květin, si již nebyli vědomi ani uživatelé nábytku.

Přesto je zajímavé ji připomenout.

I když musíme připustit, že hrozny na malovaném nábytku v 19. století mohly mít převážně už jen dekorativní funkci, je vhodné upozornit na jejich symbolický význam, který tehdejším uživatelům neměl být cizí.

Vinný hrozen je v křesťanské symbolice a ve slohovém umění s náboženskou tematikou symbolem eucharistického vína, krve Ježíše Krista. Ten při Poslední večeři ztotožnil víno se svou krví. Vinné hrozny, révové listy a úponky přímo odkazovaly na Ježíše Krista, který se při6 Fládrování je imitace žilkování a kresby dřeva (fládru) malbou.

Má mnoho značně odlišných podob od napodobení textury dřeva po vytváření ornamentálních linií a obrazců. V případě tohoto regionálního typu je fládrování světlého základu skříně provedeno malbou vodorovných a svislých pruhů hnědé barvy. Jde nejspíše o silně stylizovanou nápodobu symetricky skládaných plošek dřeva vznikajících při intarzii nebo dýhování nábytku. Žíhání je druh fládrování, kdy se místo širokých pruhů uplatňují tenké obvykle bílé paprsky, nebo modrobílé pruhy. Žíhání je někdy synonymem fládrování. Termín ještě není ustálen. Viz též pozn. 44.

7 VM Slaný, inv. č. U 25, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

8 Národopisné muzeum Slánska v Třebízi (pobočka VM Slaný) (dále jen NM Slánska), inv. č. S 1400, Hořešovice.

9 Národní muzeum, Historické muzeum, sbírka Etnologického oddělení, inv. č. 21755 a 20337. Zobrazení uvedeno in: TURNSKÝ – MEVALDOVÁ, Lidový nábytek… (pozn. 5).

Slánské rozhovory 2021 rovnal k vinnému kmeni a své učedníky označil za jeho ratolesti. I když jde o symboliku známou již v raném křesťanství, do výzdoby lidového malovaného nábytku byly tyto motivy převzaty z renesanční ornamentiky. Hrozen se vyskytuje pouze v některých oblastech – na Žatecku, Lounsku a Slánsku, na Slovácku a v Podkrkonoší. Náboženský význam hroznu na skříních žateckého (tj. i slánského) typu je oslabován tím, že je situován většinou mimo hlavní výzdobná pole, která se nacházejí na dveřích. Uplatňuje se zde spíše jeho dekorativní funkce a také jeho další symbolický význam: hrozny (často spolu s motivem ovoce, jako jsou jablka, hrušky, třešně) vyjadřují ve slohovém i v lidovém umění představu hojnosti a plodnosti10 (obr. 1).

a znovuzrození, střídání ročních dob, běh života i střídání generací. S těmito významy souviselo dávné obecné kmenové („pohanské“) uctívání stromů. V lidové víře představoval strom života souhrn všeho dobra.12 Symbolem života se stal zejména kvetoucí, ovoce plodící strom. Strom života souvisí též se symbolikou ráje a také tento význam přinášely květiny zobrazené na malovaném nábytku našim předkům (obr. 2).

Ve sbírkovém fondu existují i další nábytkové kusy, u nichž lze předpokládat, že Slánsko mohlo být nejen regionem, kde byly součástí domácností, ale také regionem, kde se nacházely jejich výrobní dílny.

Patří k nim především dvě skříně, jejichž hlavním společným znakem jsou pole zdobená motivem rokokové mřížky, křížení mřížky je osazeno růžicemi. Skříně mají i shodnou konstrukci, barevnost i rozvržení polí.

U jedné skříně je mřížka v hlavních polích na dveřích trojbarevná a na ni je vloženo barokizující kosočtverečné pole, v němž je zobrazen ptáček na větvičce. Mřížka ve vedlejších polích je pouze dvoubarevná13 (obr. 5 v barevné příloze).

Také u druhé skříně pokrývá rokoková mřížka kromě hlavních polí na dveřích všechna ostatní pole. Provedení malby je jednodušší (není zřetelná dvojitá linka mřížky) a mřížka je pouze dvoubarevná.14 Různý malířský

1. Motiv tří hroznů ve vlysu na boku skříně „žateckého (a slánského) typu girlandového, květinového nebo révového vlysu“, Slánsko, polovina 19. stol. (Vlastivědné muzeum ve Slaném, dále jen VM Slaný, inv. č. U 25) (všechny obrázky k tomuto článku: foto Pavel Vychodil)

Nejčastějším výzdobným prvkem na malovaném nábytku jsou květiny komponované do kytic, váz, věnců nebo obrazců. Hlavním motivem jsou i na dveřích skříní „slánského“ (žateckého) typu. V 19. století představovaly tradicí daný dekor, ale v původním významu kytice ( jako stylizovaný strom) symbolizovala strom života. Ten mohl být zobrazen nejen jako strom různého botanického druhu, ale i jako rostlina.11 K přenesení tohoto symbolu na květinu nebo na kytici ve váze dochází pod vlivem renesance v průběhu 17. století – a již tento posun může signalizovat změnu v uvědomování si obsahu tohoto symbolu, zanikání významu tohoto pojmu. Motiv stromu života byl zobrazován nejen na lidovém nábytku, ale i na lidovém textilu a keramice. Je nepochybně jedním z nejstarších dochovaných symbolů. Od starověku to byl všeobecně rozšířený symbol kosmologického významu, jehož detailní smysl se lišil podle kulturních okruhů, místa a času. Byl symbolem tří světů, jež odpovídají třem částem stromu, symbolizoval spojení nebes, země a podsvětí. Věčná zeleň u některých, zejména středomořských, druhů stromů symbolizovala nesmrtelnost.

Strom s opadávajícím listím naopak symbolizoval umírání

2. Motiv kytice ve váze v poli na dveřích jednodveřové skříně; stromy zde představují dekor odpovídající regionálnímu nábytkovému typu „chebský typ stromů s tupovanými patry“, Chebsko, počátek 19. stol.

(VM Slaný, inv. č. U 28)

10

LURKER, M., Slovník symbolů, Praha 2005, s. 560–561; BALEKA, J., Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Praha 1997, dotisk 2002, s. 381.

11 Tamtéž, s. 486–487; tamtéž, s. 381.

12

VÁCLAVÍK, A., Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, s. 406.

VM Slaný, inv. č. U 34, dar pí Topičové, Slaný.

14 VM Slaný, inv. č. U 200, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

13

Slánské rozhovory 2021

3. Malovaná kolébka s brlením, zelená, na čele motiv kytice, na bočnicích květinové úponky, Slánsko, Třebíz, 2. polovina 19. stol. (Památník Václava Beneše Třebízského, dále jen Památník VBT, inv. č. T 142)

rukopis ukazuje, že skříně měly různé tvůrce. Pro prokázání hypotézy, že tyto skříně reprezentují Slánsko nebo jeho široké okolí jako středisko výroby lidového nábytku s dekorem rokokové mřížky, by však bylo zapotřebí najít další příklady (obr. 6 v barevné příloze).

Motiv rokokové mřížky byl do lidové ornamentiky převzat ze slohového nábytku, pro který byl charakteristický v letech 1740–1750. Do lidového prostředí byly slohové prvky zpravidla přejímány se zpožděním. Rokoková mřížka je častým výzdobným prvkem u malovaných truhel z Valašska, ale má odlišný charakter než na skříních ze Slánska. V jiných krajích se naopak vyskytuje zcela výjimečně.15 Místní prací z Třebíze má být zelená kolébka na kolébadlech. Na bočnicích jsou ve dvou obdélníkových polích zelenobílé snítky s růžemi, na čele je v lichoběžníkovém žlutooranžovém rámu podobná kytice růží svázaná červenou stuhou.16 Někdy měly kolébky na čele ochranné symboly, jako např. zobrazení anděla nebo christogram IHS (obr. 3).

Na Slánsku mohla být zhotovena i postel s nebesy, na jejichž spodní straně je zobrazen christogram IHS. Povrchová výzdoba fládrováním vodorovnými a svislými pásy v odstínu hnědé a světlé barvy byla ovšem rozšířena na rozsáhlém území, nejen na Slánsku. Christogram IHS je umístěn v květinovém věnci dole svázaném červenou stužkou, věnec vytváří kruhové pole s tmavým pozadím. Na nástavci zadního čela je malovaný letopočet 182917 (obr. 7 v barevné příloze).

15 HAROKOVÁ, E., Malovaný nábytek, in: TICHÁ, J. – LIĎÁK, P. (edd.), Malovaná jizba. Umělecké řemeslo a užité umění ve sbírkách Valašského muzea v přírodě (18. – 1. polovina 20. století), Rožnov pod Radhoštěm 2012, s. 24–61 (obr. a text na s. 26 a 30).

16 Památník Václava Beneše Třebízského (pobočka VM Slaný) (dále jen Památník VBT), inv. č. T 142, místní práce z rodiny Bakálarové, Třebíz.

17 VM Slaný, inv. č. U 45, postel daroval p. Zázvorka z obce Šlapanice, okr. Kladno. (Šlapanice leží 11 km severně od Slaného.)

4. Christogram IHS v květinovém věnci dole svázaném červenou stužkou umístěný na nebesích malované postele, Slánsko, Šlapanice, datováno 1829. (VM Slaný, inv. č. U 45)

Christogram, monogram Ježíše Krista, je jedním z nejčastěji používaných náboženských symbolů, který má více podob a způsobů psaní. Na lidovém nábytku se uplatnil monogram IHS s výkladem Iesus Hominum Salvator (Ježíš Spasitel lidstva), který je od 16. století spojován s jezuitským řádem. Obvyklou součástí christogramu byl kříž vyrůstající z příčky písmene „H“ směrem nahoru a pod příčkou je srdce doplněné o hřeby. V lidovém prostředí byla christogramu připisována ochranitelská (apotropainí) funkce18 (obr. 4).

Další artefakty slánské provenience ještě mohou být mezi menší, dosud neurčenou, skupinou nábytku, která bude vyžadovat další srovnávací studium. Obsahuje např. i skříň s výzdobou polí fládrováním tak obecného typu, že podobné kusy mohly být zhotoveny jak na Slánsku, tak jinde v Čechách.19 Větší soubor nábytkových kusů z fondů obou jmenovaných muzeí tvoří malovaný nábytek z Podkrkonoší, který byl velmi oblíben v podhůří Krkonoš, povodí Jizery, ale i ve Slezsku. Podkrkonošskou skupinu mobi18 SKRUŽNÝ, L., Atributy vybraných biblických postav, světců a blahoslavených, Čelákovice 1996, s. 71.

19 VM Slaný, inv. č. U 112, Klobuky (okr. Kladno).

Slánské rozhovory 2021 liáře tvoří šest truhel, skříň a misník. Kromě jedné truhly mají ostatní kusy modrý fond s výzdobou typickou pro tento kraj – mramorováním bíle malovanou zvlněnou sítí. Zastupují podkrkonošský mramorovaný typ, který byl produkován od počátku 19. století do jeho poloviny v Krkonoších, jejich podhůří i v Českém ráji. Během této doby se jeho dekor vyvíjel.

Dnes už málo známým nábytkovým typem je misník určený k ukládání nádobí a některých potravin.

Pro tento vývojově starší typ tzv. skříňového misníku typického pro Podkrkonoší je charakteristické umístění dvou dvířek nad sebou na čelní stěně, mezi kterými je obvykle vložena zásuvka pro příbory. Svou konstrukcí se misník začal oddělovat od skříně ve druhé polovině 18. století. Tento kus si jeho majitelé přivezli z Bratrouchova (okr. Semily).20 Šatní skříň z tohoto souboru je rozvržením dekoru na svém korpusu tomuto misníku podobná, včetně středního pole připomínajícího zásuvku.

Skutečnou masivní zásuvku má ovšem umístěnou pode dnem skříně, tak jak to bývá u tohoto nábytkového typu běžné.21 Truhly z Podkrkonoší si ještě v průběhu 19. století uchovávaly staré renesanční členění čelní plochy navozující dojem arkád a také renesanční formy malby květinových úponků, révoví, hroznů a bohatých kytic ve vázách.

U arkádových truhel je jejich čelo obvykle rozděleno do tří obdélníkových polí nahoře uzavřených oblouky.

V 17. a 18. století byly truhly s těmito poli provedené technologií na rám a výplň, pole byla plastická s bohatou řezbou. Postupně se tato konstrukce přestávala používat, stěny truhel se stávaly hladké, rámy polí se prováděly řezbou jednoduchým plochým reliéfem a nakonec se arkády jen napodobují malbou. Dojem arkád byl zvýrazněn umísťováním soustruhovaných polosloupků mezi poli. Tento vývoj zčásti zachycují i truhly ve sbírce.

Slánské muzeum má tři takové truhly, které jsou na čelní stěně zdobeny třemi arkádovými poli22 a jednu truhlu se dvěma arkádovými poli.23 Horní hrany polí neznázorňují jednoduchý oblouk, jsou různě profilované a jedna z truhel nese mezi poli soustružené polosloupky24 (obr. 8, 9 v barevné příloze).

Náznak arkádového členění plochy představuje truhla s jedním arkádovým polem uprostřed a dvěma obdélníkovými po stranách. Ta jsou pro zvýšení plasticity olištována – ohraničena profilovanou lištou (kromě oblouku arkády). Tzv. dělená datace, vročení do roku 1801, je po jednotlivých číslicích umístěna do rohů obou obdélníkových polí. Letopočet na truhlách, skříních a postelích měl také svůj symbolický význam, byl vzpo-

mínkou na svatební obřad a připomínkou manželského slibu (obr. 10 v barevné příloze).

Dokladem toho, že nábytkové kusy byly pořizovány ke svatbě, jsou věnce namalované v polích na bocích čtyř těchto truhel. V lidovém prostředí je věnec a věneček symbolem panenské čistoty a nevinnosti, a proto je také symbolem svatebním (obr. 5).

5. Věnec na boku truhly jako svatební symbol, Podkrkonoší, počátek 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 8)

Poslední ze skupiny podkrkonošských truhel, která je umístěna v expozici v Třebízi, je trochu problematická svou malbou v polích. Její modrý základní fond mramorovaný bílými linkami a bíle stínovaný je s největší pravděpodobností původní, avšak malba v polích zřejmě nikoli. Představuje ji na víku kytice vyrůstající z koše završená květem tulipánu a na čele kytice vyrůstající z koše, na jejích květech sedí ptáčci. Přemalbu prozrazuje provedení v poněkud naivistickém duchu – rukopis odlišný od ostatních podkrkonošských tvůrců, použití hustých (nikoli temperových) barev i provedení letopočtu, které chce vzbudit dojem archaičnosti.25 Samotný letopočet 1884 je velice pozdní, v té době se již autentický malovaný nábytek prakticky nezhotovoval. Možná svědčí o době přemalby polí, popřípadě odkazuje k rodinné události majitele truhly.

Malovaný nábytek z Podkrkonoší byl značně oblíbený a rozšířený a lze jej nalézt i v krajích od Podkrkonoší vzdálených. Výrobci ho zřejmě také rozváželi na výroční trhy. Zcela běžný byl např. v Polabí.26 Neobvyklé a zajímavé je, že v muzeu ve Slaném jsou známé souvislosti, za jakých se sem dostal. Do Slaného si ho

20

VM Slaný, inv. č. U 23, Bratrouchov (okr. Semily).

VM Slaný, inv. č. U 132, darovala pí Nekolová ze Slaného.

22 VM Slaný, inv. č. U 9, U 10, U 15, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

23 VM Slaný, inv. č. U 8, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

24 VM Slaný, inv. č. U 15, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

21

25

NM Slánska, inv. č. S 1942, dar pí Lexové z Prahy z r. 1995.

JOHNOVÁ, H. – STAŇKOVÁ, J. – BARAN, L., Lidový malovaný nábytek, Praha 1989, s. 62; FÁBIK, E. – KAŠOVÁ, T. – RIŠLINK, V., Lidový nábytek ve sbírkách Regionálního muzea v Kolíně, Kolín 2015, s. 36–38.

26

Slánské rozhovory 2021 sebou přivezli zaměstnanci přádelny Ferdinanda Přibyla (* 1848, † 1933), kteří pocházeli z Podkrkonoší, odkud je F. Přibyl pozval do svého podniku. Dokládají to ojedinělé zápisy ve starých muzejních inventářích a osobní svědectví.27 Nasvědčuje tomu i misník přivezený z Bratrouchova, který leží na okraji regionu Tanvaldska a Semilska, kde bývala největší koncentrace přádelen a tkalcoven v Čechách, ale také vysoká nezaměstnanost.28 Ferdinand Přibyl, zakladatel firmy (po něm ji až do roku 1945 vedl jeho stejnojmenný syn), textilku ve Slaném ovšem koupil až v roce 1918, po smrti předchozího majitele barona Honoré de Lisera († 1914). Lze připustit, že právě obyvatelé Podkrkonoší, kteří z tradice i kvůli šetření používali malovaný nábytek velmi dlouho, si ho přivezli s sebou po roce 1918, kdy se jinde už běžně nepoužíval. Je to ale přece jen značně pozdní datum, a proto není vyloučeno, že se některý z muzejních exemplářů mohl octnout ve Slaném již dříve, protože Přibylova přádelna tady měla své předchůdce. První přádelnu bavlny zde od roku 1833 budoval W. Sandtner, pracovat začala v roce 1842. Roku 1874 ji v exekuční dražbě koupila francouzská firma Basch a de Liser z Havru. Když v roce 1900 budova přádelny vyhořela, baron Honoré de Liser vystavěl roku 1903 novou budovu v blízké obci Malá Kvíc (Kvíček).29 Další regiony (kromě Chebska) už jsou v muzejním fondu zastoupeny jen jedním až dvěma kusy. Příkladem tzv. příbramského obloučkového typu je skříň vystavená v expozici v Třebízi. Nábytek s tímto dekorem byl zhotovován od konce 18. století do poloviny 19. století zřejmě na Příbramsku a Dobříšsku, lidé si ho oblíbili i na Hořovicku, Berounsku, Unhošťsku, ale i vzdálenějším Českobrodsku.30 Charakterizují ho dělené čtvrtobloučky ve vnitřních rozích rámů. Neobvyklé mramorování vedlejších polí této skříně od světle šedé až po černou barvu může být přemalbou jejich původního fládrování31 (obr. 6).

Druhým příkladem příbramského obloučkového typu je snad skříň, která nese dekor charakteristický pro starší kusy tohoto regionálního nábytkového typu. Tím 27 Za upozornění na tuto skutečnost děkuji Mgr. Markétě Škrancové, vedoucí odboru kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný.

Za podrobnější informaci děkuji bývalé dlouholeté ředitelce Vlastivědného muzea ve Slaném Boženě Frankové. Ojediněle je tento údaj zapsaný ve starých inventářích. B. Franková osobně znala některé zaměstnance přádelny, jejichž rodiny z Podkrkonoší pocházely.

Poslední žena z tohoto společenství zemřela v r. 2009.

28 KUTNAR, F., Krize podkrkonošských přádelen lnu koncem šedesátých let 19. století, in: Krkonoše – Podkrkonoší. Vlastivědný sborník muzeum Trutnov, sv. 2, 1966, s. 9–13.

29 Původně byl faktorem a od r. 1892 majitelem mechanické tkalcovny v Krčíně u Nového Města nad Metují, viz PATRNÝ, M. – MUSILOVÁ, M., Přibylova vila s domkem zahradníka, stavebně historický průzkum, Praha 2016, s. 7–9; Archiv odboru kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný; DVOŘÁKOVÁ, Z. et. al., Kniha o Slaném, Slaný 1994, s. 270–273; https://cs.wikipedia.org/wiki/Přádelna_ bavlny_Ferdinand_Přibyl_a_synové, vyhledáno 1. 5. 2021.

30 FÁBIK – KAŠOVÁ – RIŠLINK, Lidový nábytek… (pozn. 26), s. 34. Čtvrtobloučky u vykládaného nábytku viz s. 5, 11, 14.

31 NM Slánska, inv. č. S 1425, Libovice (okr. Kladno). (Libovice leží 5 km západně od Slaného.)

jsou barevně vyplněné půlobloučky umístěné v polovinách stran výzdobných polí, do plochy pole jsou otočeny obloučkem. Určení výrobního okruhu však není zcela jisté, protože chybí ony typické čtvrtobloučky v rozích rámů.32 Sedlčanský typ svorkového rámu je ve sbírce zastoupen jedním kusem. Skříň nese dataci „Roku 1855“, která je umístěna poměrně nízko, na ploše mezi dveřmi a zásuvkou pod nimi.33 Kromě konstrukce, výběru barev a rozvržení polí je pro charakteristiku sedlčanského regionálního typu nejdůležitější dvojitý pásový rám, jehož vnější rám v polovině délek stran zužují malované svorky zdobené zpravidla třemi růžemi. Tento nábytkový typ byl vyráběn v dílnách na Milevsku a Sedlčansku, odkud se dále šířil do Čech. Dobou jeho největšího rozmachu byla dvacátá až čtyřicátá léta 19. století. Výše zmíněná skříň pochází z poněkud mladšího období, a proto možná nemá podél dveří úzká pole s rozvilinami a kvítky či stylizovanými vstřícnými lístky jako ostatní skříně tohoto typu. Je zdobena velmi jednoduchou dlouhou rostlinnou snítkou, která se stáčí nad rohy dveří. Výjimečným motivem na této skříni je zobrazení ptáčků, kteří sedí na snítce

6. Dvoudveřová malovaná skříň, šestiboká, v rozích polí čtvrtobloučky, „příbramský obloučkový typ“, 1. polovina 19. stol. (Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, dále jen NM Slánska, inv. č. S 1425)

32 33

NM Slánska, inv. č. S 537, Stochov (okr. Kladno).

VM Slaný, inv. č. U 32, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

Slánské rozhovory 2021 v horních rozích. Na ostatních skříních tohoto typu se neobjevují, i když na lidovém malovaném nábytku je najdeme velmi často. To souvisí se symbolikou, kterou v sobě toto zobrazení skrývá (obr. 11 v barevné příloze).

Pták, ptáček je jeden z nejčastěji zpodobovaných motivů, do dekoru malovaného nábytku se dostal v období rokoka. Jeho význam je víceznačný, přitom řada druhů ptáků má svou vlastní symboliku. V lidové poezii i v zobrazeních na lidovém nábytku, textilu a keramice je ptáček symbolem milostného vztahu, lásky a svatby (holoubci, hrdličky, milá přirovnávána k holubičce aj.), proto je malován v páru na svatebních truhlách i skříních. Obvykle sedí na vrcholech květů, stromů, na větvičce, na srdéčku či ve věnečku, nebo drží v zobáčku květinovou snítku.

Pták v koruně stromu nepřímo vystupuje jako znak rajské zahrady a stálé blaženosti (tak tomu bylo už na malbách a gobelínech ze 14. a 15. století). Původně představovala větvička (kytice), na níž ptáček sedí, část stromu života,34 stejně jako větvička, kterou drží v zobáčku. Spojení stromu a ptáčka zesiluje plodnostní význam stromu života. Dále je také drobné ptactvo považováno za symbol duše, za prostředníka mezi nebem a zemí.

Z Pojizeří, kde byl ovšem velice oblíben také nábytek z blízkého Podkrkonoší, patrně pocházejí dvě modré truhly, jejichž určení není zcela jisté. Pod malbou modré truhličky se světlými oválnými barokizujícími poli (která se zdá být autentická) prosvítá starší dekor v podobě bíle olinkovaných čtvercových polí se zbytky bílých úponků a červených lístků a ploškami žluté barvy.35 Druhým kusem je truhla s modrým fondem, která má ve čtvercových polích s ustupujícími rohy motiv tulipánů vyrůstajících z hrncovité nádoby.36 S podkrkonošským nábytkem má ten pojizerský řadu společných rysů. Oba kusy přiřazuje k Pojizeří světlemodrý fond a absence mramorování, které byly na nábytkových kusech pocházejících z Pojizeří častější, zatímco v Podkrkonoší byl oblíben spíše tmavomodrý základní fond a mramorování pro něj bylo charakteristické.37 Ze severního okraje Pojizeří, z Českého ráje, z města Semily,38 se do muzea dostala měšťanská skříň, která je příkladem pronikání městských typů mobiliáře mezi lidový malovaný nábytek, příkladem jeho ovlivňování slohovými vlivy. Nese prvky empíru a biedermeieru (ve slohovém nábytkářství se prosadil v letech 1815–1848) – např. přední hrany skříně jsou osazeny polosloupky, 34 Viz JOHNOVÁ – STAŇKOVÁ – BARAN, Lidový malovaný nábytek… (pozn. 26), s. 29.

35 VM Slaný, inv. č. U 19, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

36 VM Slaný, inv. č. U 22, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

37 JOHNOVÁ, H. – KOUŘIMSKÝ, F. (edd.), Lidový ornament na dřevě v českých zemích. Malovaný, vypalovaný, vyleptávaný a rytý, Studie o lidové umělecké výrobě, sv. 9, Praha 1980, s. 32.

38 VM Slaný, inv. č. U 137, ze semilské rodiny p. V. Michla, Slaný.

skříň stojí na nožkách ve tvaru obráceného jehlanu, má jen střídmě profilované římsy a dveře vyplňující téměř celou přední stěnu. Místo trojúhelníkového štítu (nástavce), typického pro empír, nese nástavec profilovaný, který svědčí o spjatosti podhorského města s lidovým prostředím. Na provenienci z Pojizeří ukazuje i bleděmodrá barva skříně a výběr květin v jejím dekoru.

Do okruhu podještědského typu žíhaného fondu se hlásí dvě barevně odlišné skříně. Jeden z těchto nábytkových kusů představuje jednodveřová fládrovaná skříň na tzv. prkenných nohách. To znamená, že její nohy jsou tvořeny prodlouženými boky a přední stěnou skříně, které jsou ve střední části ozdobně vykrojeny tak, že vytvářejí tvar nohou. Představuje starší typ skříní, jejichž konstrukce se hlásí k pozdní renesanci. Právě v Podještědí se tento typ nohou objevuje u skříní častěji než jinde.39 Na dveřích a po jejich stranách má celkem šest polí s dekorem růží malovaných tlumenými barvami.

Z pozadí polí vychází žíhání (fládrování) hnědými a světlými pruhy, v pásu mezi horními a dolními poli vznikají střetem s odlišně směřujícími pruhy kosočtverce.40 Typ dekoru, v němž se uplatňovalo fládrování (žíhání) především šikmými pruhy, pravděpodobně vyráběla dílna v Hanychově u Liberce od sedmdesátých let 18. století do prvních desetiletí 19. století. Druhý kus představuje jednodveřová skříň s modrým (modrozeleným) fondem charakteristickým pro mladší skříně tohoto typu. Není však typickým příkladem této skupiny, od které ji odlišuje střídmé žíhání tenkými bílými paprsky (místo pruhy) a nohy tvořené profilovaným podstavcem41 (obr. 12 v barevné příloze).

Z poměrně velké dálky se do sbírky dostaly dvě skříně, které přísluší k litomyšlsko-poličskému typu girland a váz s volutovou patkou. Ten byl hojně produkován ve třicátých až padesátých letech 19. století na Litomyšlsku a Poličsku a byl oblíbený na širokém území od Pardubicka přes Hlinecko, Litomyšlsko, Vysokomýtsko až po Poličsko. Autenticita těchto dvou skříní však utrpěla přemalbou, která se dotkla zejména základního fondu, ale také horních říms a v případě jedné skříně i výzdoby v polích. Základní fond byl v obou případech přetřen tmavou barvou, která na jednodveřové skříni zakryla původní dataci 1831 (jež je ale pod určitým úhlem viditelná) a zřejmě také typický výzdobní motiv na skříních z Litomyšlska a Poličska – malovanou květinovou girlandu tvořící věnec kolem dveří. Nahradily ho jednoduché girlandy nad dveřmi a podél nich, a to u obou skříní.

Pod zčásti seškrabanou přemalbou jednodveřové skříně v pásu mezi horními a dolními poli jsou viditelné čtyři dvojice ptáčků – motiv častý na skříních z tohoto regio-

39 Viz TURNSKÝ – MEVALDOVÁ, Lidový nábytek… (pozn. 5), „ještědský typ prkenných nohou zdobených žíháním“.

40 NM Slánska, inv. č. S 218.

41 VM Slaný, inv. č. U 114, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

Slánské rozhovory 2021 nu.42 U dvoudveřové skříně se z původní malby zachoval symbol svatby a lásky – dvě červeně malovaná srdce pod horní římsou (a nová přemalba patrně přidala třetí srdíčko pod nimi).43 Srdce na těchto skříních bývala obvykle umístěna mezi dvěma ptáčky sedícími proti sobě.

Nejspíše z Chodska nebo také ze Šumavy pochází truhla, jejíž základní fond je zdoben výrazným širším hřebínkovým fládrováním44 (hřebínkem se sedmi zuby), které není v této výrazné podobě pro Chodsko typické.

Výzdobným motivem jsou kytice vyrůstající z mísy, na jejichž vrcholu sedí dva žlutozelení ptáčci obrácení proti sobě.45 K regionálnímu nábytkovému typu nazvanému domažlické kvítkové rohy ho přiřazuje motiv bílých smyček, tj. stylizovaných lístků, které diagonálně vyrůstají do fondu na vnějších rozích rámů polí. Více rozšířenou a charakteristickou variantou pro tento typ bylo u starších kusů zobrazení plně vyvinutých kvítků, u mladších artefaktů již jen tři lístky připomínající květ lilie.

Tento typ byl rozšířen na Domažlicku i dále na Šumavě od konce 18. do poloviny 19. století.

Překvapující je původ dvou truhel pocházejících z kraje opravdu vzdáleného, až z Těšínska, i když jejich dekor poznamenaný přemalbami není zcela autentický.

První je truhla na soklu, který je s ní pevně spojen, což je konstrukční typ, který byl velice oblíben na Těšínsku, ale i na Valašsku. Sokl (podstavec) nahrazoval nohy truhly, izoloval její korpus od země. U starších truhel to byl samostatný dřevěný rám, korpus se posadil na lišty připevněné na jeho vnitřních stranách. Spodní hrany soklu byly vždy ozdobně profilovány, průřezy vytvářely „nohy“ (podobně jako u skříní na prkenných nohách). Později byl podstavec pevně spojen s konstrukcí truhly, mohl být rozdělen na dvě nebo dokonce na čtyři části. V Čechách nebyl oblíben a používán. Základní fond truhly byl přemalován modročernou barvou, pod níž na víku prosvítá původní dekor. Dalšími prvky příznačnými pro Těšínsko je pás (vlys) se stylizovaným rostlinným dekorem v horní části truhly provedený technikou malby přes šablonu a boky truhly bez uchou. Ani tvar polí – dvě oválná barokizující pole s podlouhlými květinovými věnci a zeleným věnečkem mezi nimi – není zcela typický.46 Druhým příkladem je truhla, která se svou konstrukcí, barevností a výzdobou hlásí k těšínskému šablonovému typu, který je doložen z Orlové a okolí 42 VM Slaný, inv. č. U 27, skříň se do muzea dostala 23. 8. 1965 z pozůstalosti děkana Dvořáka.

43 VM Slaný, inv. č. U 26, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

44 Hřebínkový fládr nejdříve vyžadoval nátěr plochy světlou klihovou temperou. Po jejím zaschnutí se překrývala pomalu schnoucí klihovou barvou, obvykle hnědou. Dekor se tvořil ještě za vlhka. Vytíral se štětcem, houbičkou či husími brky, nebo se proškraboval tmavou vrstvou pomocí hřebínku, destičky, proutku, tyčinky vyřezané z brambor nebo dokonce prstů. Aby se uplatnil výtvarný účinek této techniky, vyžadovala plynulé tahy nástroje, proto takto vzniklý ornament vyplňoval poměrně velké plochy.

45 VM Slaný, inv. č. U 11, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

46 BRANNA, W., Malovaný nábytek ve sbírkách Muzea Těšínska, Český Těšín 2014.

z padesátých a šedesátých let 19. století. Rámy polí jsou vytvořeny malbou přes šablonu, jak je u tohoto typu obvyklé, u kytic to není jisté. Položením stonku do vodorovné polohy, přidáním květu na konec stonku a zobrazením plátkových květů velkých rozměrů jsou kytice v polích odlišné nejen od tohoto nábytkového typu, ale obecně od zobrazení květin na Těšínsku. Buď je truhla artefaktem se značně pozdním datem zhotovení (replikou), či kusem vytvořeným pouze v duchu lidové tradice, nebo je dekor v polích přemalovaný.47 Pozornost si rozhodně zaslouží nábytkové kusy zdobené malbou na tvrdém dřevě, které pocházejí ze sbírek Národopisného muzea Slánska v Třebízi. Vzhledem k malému množství srovnávacího materiálu nelze zatím určit, jaké jsou provenience. Použitím tvrdého dřeva byl daný kus považován za cennější a reprezentativnější, více se blížil městskému nábytku. Proto nebyl povrch korpusu pokryt barevným základním fondem, malba se uplatňovala na tzv. holém dřevě. (Klasický lidový malovaný nábytek se na rozdíl od takovýchto kusů zhotovoval ze dřeva měkkého, obvykle smrkového.)

Truhla z tvrdého dřeva má v obdélníkových polích na čele zobrazen motiv pestrých ptáčků sedících na tmavé větvičce stromu, na níž jsou bílými tečkami znázorněny květy. Pole ohraničují malované širší rámy s vystupujícími rohy, jejichž fládrování šikmými proužky napodobuje rámy vykládaných truhel. Podobně jsou v úzkém proužku fládrovány i svislé hrany stěn truhly.48 Použití tvrdého dřeva ukazuje na dražší reprezentativnější kus nábytku zdobeného způsobem, který se ještě nechce vzdát tradice malovaného nábytku (obr. 17 v barevné příloze).

Prádelník kombinovaný s příborníkem z expozice v Třebízi je v lidovém prostředí velmi neobvyklým kusem nábytku a výzdoba malbou na tvrdém dřevě z něj činí výjimečný artefakt.49 Prádelník je nábytkový typ převzatý ze slohového nábytku. Objevil se ve francouzském nábytkářství na počátku 18. století jako komoda, tj. skříňka, která měla obvykle tři široké zásuvky. Ta se brzy stala charakteristickým typem nábytku používaným v různých variantách v celé Evropě nejméně do první poloviny 19. století.50 Ve městech, městečkách a bohatých vrstvách na venkově se zásuvková komoda v podobě poněkud rustikalizovaného prádelníku prosadila v první polovině 19. století jako moderní typ úložného nábytku, který představoval vyšší standard bydlení. (Do prádelníku se prádlo skládalo, tak jak to známe dnes, zatímco do truhel se textilie ukládaly stočené do rolí.) Ve venkovském prostředí byly prádelníky užívány v domácnostech zámožnějších sedláků a bohatších vrstev na vesnici, proto 47

VM Slaný, inv. č. U 133, dar Městské spořitelny ve Slaném.

Památník VBT, inv. č. T 158, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

49 VM Slaný, inv. č. U 122, prádelník s příborníkem (skleníkem) pochází z Třebíze čp. 2.

50 TOGNER, M., Historický nábytek, Brno 1993, s. 57.

48

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2021

1. Jednodveřová malovaná skříň, čtyřboká, datovaná 1772 a s mo-

2. Jednodveřová malovaná skříň, šestiboká, datovaná 1792, s barok-

nogramem IMG na dveřích mezi poli, v polích dekor renesančního

ními vlivy (zkosené stěny, květinový dekor). (VM Slaný, inv. č. U 30)

charakteru – úponky s růžemi a tulipány. (VM Slaný, inv. č. U 29)

3. Dvoudveřová malovaná skříň, čtyřboká, Slánsko, polovina 19. stol.,

4. Jednodveřová malovaná skříň, čtyřboká, Slánsko, Hořešovice, polo-

v polích květiny ve váze, pod horní římsou vlys s rozvilinami, na

vina 19. stol., v polích květiny ve váze, pod horní římsou vlys s hrozny

bocích tři hrozny vína. (VM Slaný, inv. č. U 25)

vína. (NM Slánska, inv. č. S 1400)

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2021

5. Jednodveřová malovaná skříň, šestiboká, pravděpodobně Slánsko,

6. Jednodveřová malovaná skříň, šestiboká, pravděpodobně Slánsko,

2. polovina 18. až počátek 19. stol., ve všech polích motiv rokokové

2. polovina 18. až počátek 19. stol., v hlavních polích motiv kytic

mřížky, v hlavních polích do něj vložen motiv ptáčka na větvičce.

(VM Slaný, inv. č. U 34)

ve váze, ve vedlejších motiv rokokové mřížky, na základním fondu „žíhání“. (VM Slaný, inv. č. U 200)

7. Malovaná postel s nebesy, fládrovaná, na nebesích christogram IHS v květinovém věnci, Slánsko, Šlapanice, datováno 1829.

8. Malovaná truhla se dvěma arkádovými poli, Podkrkonoší, počátek

(VM Slaný, inv. č. U 45)

19. stol., rámy polí na čele řezbované, na boku věnec.

(VM Slaný, inv. č. U 8)

9. Malovaná truhla se třemi arkádovými poli, mramorovaná, Podkrkonoší, počátek 19. stol., rámy polí na čele řezbované, mezi poli

10. Malovaná truhla s datací 1801, Podkrkonoší, tři pole, prostřední

polosloupky, na boku věnec, víko konstruováno na rám a výplň.

arkádové, mramorovaná, na boku věnec, víko a čelo konstruováno na

(VM Slaný, inv. č. U 15)

rám a výplň. (VM Slaný, inv. č. U 16)

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2021

11. Jednodveřová malovaná skříň, čtyřboká, Sedlčansko, datovaná

12. Jednodveřová malovaná skříň na prkenných nohách, čtyřboká,

1855, „sedlčanský typ svorkového rámu“. (VM Slaný, inv. č. U 32)

Podještědí, počátek 19. stol. (VM Slaný, inv. č. S 218)

13. Dvoudveřová malovaná skříň, s polosloupky na zkosených rozích, dvoudílná (skládaná), měšťanského charakteru, v horních polích dveří zobrazeny sv. Barbora a sv. Kateřina, v dolních polích sv. František

14. Sv. Barbora, světice zobrazená na poli dvoukřídlých dveří skříně,

a sv. Antonín, Chebsko, 2. čtvrtina 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 24)

Chebsko, 2. čtvrtina 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 24)

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2021

15. Sv. František z Assisi, zobrazený na poli dvoukřídlých dveří skříně,

16. Sv. Antonín Paduánský, zobrazený na poli dvoukřídlých dveří

obrací se ke svému protějšku sv. Antonínovi Paduánskému, Chebsko,

skříně, obrací se ke svému protějšku sv. Františku z Assisi, Chebsko,

2. čtvrtina 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 24)

2. čtvrtina 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 24)

18. Bohatě malovaná postel s mariánskými poutními obrazy na 17. Malovaná truhla, malba na tvrdém dřevě, neurčeno, snad Slánsko,

zadním čele, vedutou na předním čele a poli s kyticemi a ptáčky na

polovina 19. stol. (Památník VBT, inv. č. T 158)

bočnici, Chebsko, datováno 1798. (VM Slaný, inv. č. U 111)

20. Zadní čelo malované postele s mariánskými poutními obrazy (vlevo blíže neidentifikovaná Madona, uprostřed Madona z Chlumu 19. Veduta města na předním čele malované postele, Chebsko, dato-

sv. Maří, vpravo pravděpodobně Pieta z Maria Dreieichen, Chebsko,

váno 1798. (VM Slaný, inv. č. U 111)

datováno 1798. (VM Slaný, inv. č. U 111)

Slánské rozhovory 2021 byly zhotoveny z dražšího materiálu, většinou z dubu.

Některé z nich byly zdobeny vykládáním, které bylo podstatně dražší výzdobní technikou než malba (obr. 7).

Zatímco v městském prostředí se na prádelník stavěly hodiny nebo plastika, případně devocionálie umístěné pod skleněným poklopem (šturcem), na venkově více spořili místem, a tak je celkem logicky na prádelníku postavena prosklená horní skříňka, která má funkci příborníku. Dvouskříňkový příborník nebo také skleník s prosklenou horní skříňkou byl jedním z prvních městských typů, který od druhé čtvrtiny 19. století pronikal do lidového interiéru. Nahrazoval funkci misníku, který měl v horní části otevřené police, kde bývalo vystaveno ozdobné nádobí. Příborník (skleník) s prosklenou horní skříňkou vytlačoval tradiční nábytkové typy nejen tvarem, ale i dekorem. Skleníky se nemalovaly, zhotovovaly se z ušlechtilého dřeva, nebo se natíraly fládrováním.51 Prosklená horní skříňka nese stejně jako spodní skříňka prádelníku vlivy biedermeieru (nožky ve tvaru obráceného jehlanu, trojúhelníkový štítek na římse), ale také dozvuky baroka (zkosené rohy, barokizující tvar polí), jehož motivy na lidovém nábytku přežívaly nejdéle.

Výzdoba malbou na tvrdém dřevě signalizuje snahu po reprezentaci (tvrdé dřevo), uplatnění městského nábytku a zároveň lpění na tradici (malba). Přestože se malba na tvrdém dřevě na lidovém nábytku uplatňovala spíše výjimečně, existovalo v Čechách více středisek výroby takového nábytku. Nejproslulejší z nich byla patrně dílna truhláře Vincence Hořejšího (1798–1869) ze Sobotky, jeho způsob výzdoby a charakteristický rukopis však uvedené kusy rozhodně nenesou.

Vzhledem k tomu, že prádelník s příborníkem pochází z Třebíze čp. 2, není vyloučeno, že se dílna používající tento druh malby nacházela na Slánsku nebo v jeho širším sousedství, ale nemáme pro to zatím další doklady či srovnávací materiál.

Několik kusů nábytku ze sbírkového fondu obou muzeí pochází ze západních Čech a z Chebska.

Jedna ze skříní odpovídá regionálnímu chebskému typu stromů s tupovanými patry,52 a to jak svou konstrukcí, tak zelenomodrou barvou fondu, rozvržením polí a výzdobnými motivy. Oproti jiným známým příkladům je však výzdoba i charakter malby této skříně poněkud jednodušší. V polích na dveřích jsou hlavní motivy (kytice ve váze a strom) doprovázeny po stranách stromy s charakteristickými znaky tohoto typu: strom s vysokým kmenem, zeleň jednotlivých pater větví je vytvořena tupováním v řádcích nad sebou. Strom, který je ústředním motivem ve spodním poli dveří, má větve ohnuté 51 Viz JOHNOVÁ – KOUŘIMSKÝ (edd.), Lidový ornament… (pozn. 37), s. 19.

52 Tupování je malířská technika, při které se přitisknutím tvrdšího štětce, houbičky apod. (navlhčených do barvy) na podkladu vytváří barevné otisky ve tvaru teček. Opakovaným otištěním štětce dochází ke zhuštění teček.

7. Prádelník kombinovaný s příborníkem, malba na tvrdém dřevě, vlivy empíru, provenience pravděpodobně Slánsko, Třebíz, polovina 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 122)

jakoby pod náporem prudkého větru a v jeho větvích sedí šedý ptáček.53 Dalším kusem nábytku, který může pocházet z Chebska, je zelená truhla s poli, která mají vystupující rohy a širší fládrované rámy. V polích je na bílém základě jemnou malbou zobrazeno jablko a hruška ležící na trávě, v pozadí je naznačen strom.54 Na lidovém malovaném nábytku se motiv jablka uplatňuje jen výjimečně a ve spojení s dalším ovocem (hrušky, třešně), na Chebsku bylo zpodobováno nejčastěji, lze ho nalézt také na nábytku ze západních Čech a z Lužice. Jablko mělo velký význam ve starých obyčejích, v lidové i křesťanské symbolice představuje symbol hojnosti, plodnosti a života.

Na dekoru lidového nábytku nebylo zjištěno uplatnění jeho náboženské symboliky.55 Závěr příspěvku je věnován nejcennějším a unikátním kusům nábytku ve fondu Vlastivědného muzea ve Slaném, nábytku zdobenému malbou s náboženskými 53 VM Slaný, inv. č. U 28, dar pí Tůmové z obce Zvoleněves (okr. Kladno). (Zvoleněves leží 8 km východně od Slaného.)

54 VM Slaný, inv. č. U 18, starý sbírkový fond, způsob získání nezjištěn.

55 Viz VÁCLAVÍK, Výroční obyčeje… (pozn. 12), s. 406–407; viz LURKER, Slovník… (pozn. 10), s. 164, 188; viz BALEKA, Výtvarné umění… (pozn. 10), s. 153.

Slánské rozhovory 2021 motivy. Náboženská výzdoba lidového mobiliáře je jedním ze specifických projevů lidové barokní zbožnosti a lidového výtvarného umění. Je odvozena ze symboliky římskokatolické církve a její tematika je velice rozsáhlá.

Znázorňuje především ústřední postavy křesťanské víry – Pannu Marii, Ježíše Krista a Nejsvětější Trojici.

Např. nábytkové kusy pořizované do svatební výbavy někdy zdobilo zobrazení Madony s novorozeným Ježíškem. Téma mateřství se žen úzce dotýkalo a tyto artefakty měly přispět k požehnání manželského páru dětmi a k ochraně matky a dítěte. U světců a světic měl kromě jejich obecné obliby na volbu jejich zobrazení podstatný vliv jejich patronát. Jako další symboly se objevují především monogram Ježíše Krista, tj. zkratka jména Ježíš (IHS), a mariogram, monogram jména Panny Marie. Mezi náboženskými motivy na lidovém nábytku se vyskytuje řada zoomorfních i rostlinných motivů, předmětů, alegorií a symbolů, např. zobrazení beránka, holubice, hroznů, obilí, růže, karafiátů a ovoce, kříže, hvězdy a svatá srdce.

Tyto symboly zobrazené na nábytku měly demonstrovat zbožnost jejich majitele i základní myšlenky víry. Především však byla zobrazením světců a dalších náboženských symbolů přičítána apotropainí (ochranná) moc před vším zlým a magicko-prosperitní funkce zajišťující zdar. Dělo se tak v souladu s prastarou vírou založenou na vztahu mezi zobrazením a skutečnou postavou nebo předmětem víry.

Motivy znázorňující postavy se uplatnily jen v některých dílnách. Nábytek s touto tematikou byl zhotovován podle konkrétního přání objednavatele a patřil mezi lidovým mobiliářem k těm nejdražším.

Výrazným výrobním střediskem, které produkovalo lidový nábytek s náboženskými motivy, byly dílny na Chebsku. Chebsko (Egerland) je – nebo spíše byla – národopisná oblast na historickém území západních Čech s naprosto svébytnou tradiční lidovou kulturou.

Vyznačovalo se jedinečnou lidovou architekturou s charakteristickým, tzv. chebským, hrázděním, specifickou keramikou a technikou podmaleb na skle. Mělo typický rázovitý kroj, obyčeje, hudební folklor a v neposlední řadě také nářečí. Na nábytku se uplatňovala bohatá ornamentální i figurální malba včetně náboženské tematiky.

Jako etnografický region zaniklo vysídlením německého obyvatelstva po roce 1945.56 Chebsko byl poměrně bohatý kraj s rozvinutým lázeňstvím, k jeho vyspělé kultuře přispíval i kontakt s německými středisky výroby. V 18. i v 19. století bylo proslulé svým uměleckým řemeslem, kvalitními truhláři i malíři, i proto se na jeho lidovém nábytku uplatňovaly vlivy slohové výzdoby. Rozsah motivů a zobrazovaných témat sahal od námětů květinových přes antropomorfní až po krajiny, lázeňská a poutní místa. Působila zde řada

dílen s vyhraněným rukopisem, jejichž produkty byly rozšiřovány po značné ploše Čech. Na Chebsku se široce rozvinula tradice náboženské výmalby lidového mobiliáře a tento region patří spolu s Českým rájem a Turnovskem k nejvýznamnějším centrům antropomorfní náboženské výmalby ve střední Evropě. Na Chebsku byly zhotoveny dva nábytkové kusy, skříň a postel, které jsou součástí sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném a Národopisného muzea Slánska v Třebízi a patří k nejzajímavějším a nejcennějším kusům v tomto fondu.

Z Chebska pochází malovaná skříň s panenskými světicemi sv. Barborou a sv. Kateřinou v horních polích dveří a se sv. Františkem a sv. Antonínem v dolních polích.

Oba světci jsou nezvykle zobrazeni z profilu.57 Skříň je dvoudílná, skládaná, tzn. že je vertikálně rozdělena na dvě poloviny, což má umožnit její snazší stěhování.

Obě poloviny byly uvnitř na dně a stropě spojeny čepem s tažným klínem. Tato konstrukce skříní se vyskytovala v pohraničních oblastech severních, západních a jihozápadních Čech, v oblastech s německým osídlením.

Slohové vlivy empíru a biedermeieru se na této skříni projevují polosloupky osazenými na mírně seříznuté přední rohy skříní. Dalšími prvky uvedených slohů u této skříně jsou dveře prakticky v celé šířce skříně, podél kterých je jen úzký prostor pro dekor a nožky ve tvaru prohnutého obráceného jehlanu. Na Chebsko řadí tento nábytkový kus i květinový dekor a barva základního fondu skříně.

Skříň byla sice v roce 1971 zakoupena v Tuchlovicích (okr. Kladno), ale určení regionu, kde byla zhotovena, je jednoznačné (obr. 13 v barevné příloze).

Na dveřích jsou čtyři obdélníková pole s vyobrazeními světců, jejichž jména jsou napsána v pásku na dolním okraji. Sv. Barbora, zobrazená v levém horním poli, panna a mučednice, byla podle legend dcerou bohatého kupce Dioskura, který ji dal v obavě před šířícím se křesťanstvím uvěznit do kamenné věže. Světice však přesto přijala novou víru a ke dvěma oknům věže nechala prolomit třetí, aby jí připomínalo Nejsvětější Trojici. Pohanský otec ji obžaloval u prefekta, ale Barboře se podařilo uprchnout. Na útěku se před ní otevřela skála a poskytla jí útočiště (proto je uctívanou patronkou horníků). Byla prozrazena jistým pastýřem a poté podstoupila mnohá mučení. Nakonec byla údajně okolo roku 306 sťata vlastním otcem, kterého vzápětí zabil a spálil blesk (odtud je patronkou dělostřelců). Bývá zobrazována jako dívka ze vznešeného rodu s korunkou, kalichem a hostií (odznakem vyznavače víry), palmovou ratolestí mučedníků, pštrosím perem (atributem panenství) a mučicími nástroji (meč, kladivo). Jejím nezaměnitelným osobním atributem je věž se třemi okny. Ve středověku byla zařazena mezi Čtrnáct svatých pomocníků. K patronátům světice patřila kromě ochrany před krupobitím, požáry a morem zejména ochrana před náhlou či násilnou smrtí.

56 JEŘÁBEK, R. et al. (edd.), Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, Praha 2004, s. 14–16.

57 VM Slaný, inv. č. U 24, koupě 17. 11. 1971 v Tuchlovicích (okr. Kladno).

Slánské rozhovory 2021 Byla vzývána především jako přímluvkyně za šťastnou hodinku smrti. V době rozkvětu lidové kultury byla sv. Barbora vedle sv. Kateřiny jednou ze světic nejčastěji zobrazovaných na malovaném nábytku. S její památkou (4. 12.) je spojena řada lidových zvyků (obr. 14 v barevné příloze).

Sv. Kateřina Alexandrijská byla podle legend vzdělanou královskou dcerou. Ve snu se jí zjevilo Jezulátko a dalo jí na prst zásnubní prsten. V disputaci s padesáti pohanskými filozofy obhájila své náboženské vyznání a obrátila je na křesťanství. Císař Maxentius, kterého odmítla jako svého nápadníka, ji uvrhl do vězení a dal mrskat. Blesk roztříštil kolo posázené noži, kterým měla být mučena, a Kateřina byla nakonec roku 312 sťata mečem. Její mrtvé tělo přenesli andělé na horu Sinaj, kde byl k její cti vystavěn nejstarší dosud obývaný křesťanský klášter. Sv. Kateřina je součástí skupiny Čtrnácti svatých pomocníků, pomocníků v nouzi. Tato panna-mučednice bývá zobrazována jako urozená dívka s korunou, knihou a palmovou ratolestí, někdy s prstenem a mečem. Jejím nejvýraznějším atributem je kolo posázené noži nebo hřeby, někdy zlomené. Sv. Kateřina se stala patronkou učenců, její další ochranné funkce souvisejí s hlavními atributy světice v podobě kola a meče. Byla rovněž ochránkyní v nouzi a při umírání, proti bolestem hlavy a nemocem jazyka. Spolu se sv. Barborou a sv. Markétou patří mezi nejčastěji znázorňované světice na lidovém malovaném nábytku (obr. 8).

Sv. František z Assisi, zvaný též Serafínský, reformátor duchovního života ve středověku, zakladatel františkánského řádu, se narodil roku 1182 jako syn zámožného obchodníka se suknem. Poté, co v mládí žil světáckým životem bohatého mladíka, se rozhodl následovat Krista absolutní chudobou. V tomto duchu založil žebravý řád menších bratří – františkánů, jehož principy se přenesly také na ženský řád klarisek založený sv. Klárou. Dva roky před smrtí se na jeho těle objevila stigmata – rány na boku a končetinách totožné s ranami Ježíše Krista. Je mu přičítána zásluha o postavení prvního betlému, důležitého impulzu pro vznik zvyku stavění betlémů. Sv. František bývá zobrazován v hnědém řeholním rouchu františkánů, s tonzurou (vyholenou částí hlavy na temeni). Jeho hlavními atributy byly kříž, lebka a někdy kniha (regule řádu). Častý je výjev zobrazující sv. Františka, jak přijímá stigmata. Legendistické výjevy, které ztvárňovalo slohové umění (např. kázání ptákům), se v lidovém prostředí neprosadily. Sv. František se stal patronem chudých, dále kupců, krejčích, tkalců, věřící se na něho obraceli rovněž s prosbou o přímluvu za narození mužského potomka. Je častým motivem zejména na skříních na Turnovsku (obr. 15 v barevné příloze).

Sv. Antonín Paduánský (1195–1231), člen augustiniánského a posléze františkánského řádu, přítel a žák sv. Františka, jeden z církevních učitelů, byl potomkem portugalské šlechtické rodiny, během svého krátkého života působil ve Francii a v Itálii. Jde o jed-

8. Sv. Kateřina Alexandrijská, zobrazená na poli dvoukřídlých dveří skříně, Chebsko, 2. čtvrtina 19. stol. (VM Slaný, inv. č. U 24)

noho z nejproslulejších a nejoblíbenějších svatých. Bývá zobrazován jako mladý františkán s tonzurou. K jeho atributům náležejí kniha, krucifix a lilie. Jeho speciálními atributy jsou hostie, ryby a osel (poukazují na zázračné události jeho života), především ale malý Ježíšek, který se mu údajně zjevil při modlitbách a jehož drží v náručí.

Světec se stal přímluvcem za ztracené či ukradené věci, ale i za šťastný porod, je patronem milujících, těch, kteří chtějí uzavřít manželství, snoubenců, manželů a rodin.

Kromě toho byl uctíván jako ochránce proti nemocem hospodářských zvířat, pomocník v každé nouzi, patron umírajících a duší v očistci anebo ochránce před nečekanou smrtí.58 Sv. Antonín byl velmi oblíbeným světcem 58 REMEŠOVÁ, V., Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991, s. 11, s. 12–13, s. 22, s. 36; RYNEŠ, V., Artibuty v umění, Knižnice Oblastního muzea v Roztokách, sv. 2, Roztoky u Prahy 1971, s. 12, 14, 25, 37; viz KAFKA, L. – MEVALDOVÁ, H., Na dřevě malované. Nábo-

Slánské rozhovory 2021 mezi nejširšími vrstvami věřících, na lidovém nábytku však byl ztvárňován zcela výjimečně, i proto je chebská skříň ze sbírek muzea ve Slaném ojedinělá a zajímavá (obr. 16 v barevné příloze).

Obrazy výše představených světců neměly být vnímány odděleně, izolovaně, pojil je určitý společný obsah. Sv. Barbora a sv. Kateřina jako panenské světice znázorňují mravní čistotu nevěsty. Všichni čtyři světci vyobrazení na tomto nábytkovém kuse jsou pomocníci v nemoci a smrti a při ochraně domu a hospodářství.

Představují patronát nad snoubenci a manželi, přímluvu za šťastný porod, přímluvu za narození mužského potomka, ochranu před živelnými událostmi, ochranu před nemocemi hospodářských zvířat a (některými) nemocemi lidí, pomoc v nouzi, ochranu před nečekanou, náhlou či násilnou smrtí, ochranu umírajících a přímluvu za šťastnou hodinu smrti.

Do okruhu chebského nábytku patří také bohatě zdobená postel z Třebíze, jedinečná svou bohatou malovanou výzdobou, která je unikátem nejen ve sbírce Národopisného muzea Slánska v Třebízi, ale i mezi malovaným nábytkem obecně (obr. 18 v barevné příloze).

Romantické veduty tvoří specifickou skupinu krajinomaleb typickou pro malovanou výzdobu chebského nábytku. Veduta města na předním čele zobrazuje město s mnoha domy a kostelními věžemi, dvěma mosty i jednou věží hradní. Na jejím plochém vrcholku je čapí hnízdo, na kterém stojí čáp. Motiv čápa, stejně jako páva či jeřába, ptáků, kteří byli spojováni s významem dlouhověkosti, prosperity a štěstí, najdeme v dekoru malovaného nábytku jen zcela výjimečně,59 proto není zcela jasné, zda čáp na tomto kusu může být symbolem zajišťujícím plodnost (představa lidového prostředí, že čáp nosí děti). Veduta je rámována dvěma bohatě olistěnými snítkami s množstvím květů v provedení typickém pro Chebsko. V rokaji nad vedutou je umístěna datace 1798.60 Bohatě malovaná je i postranice s motivem ptáčků na květinových snítkách (obr. 19 v barevné příloze).

Na zadním čele postele jsou vyobrazeny tři mariánské poutní obrazy. Vlevo je Madona, jejíž přiřazení k poutnímu místu se zatím nepodařilo určit. Uprostřed je Madona z poutního místa Chlum Svaté Maří u Sokolova, jejíž ikonografický typ pomáhá správně stanovit provenienci postele. Její zobrazování je na Chebsku časté.

Vpravo je pravděpodobně Pieta z rakouského poutního místa Maria Dreiechen61 (obr. 20 v barevné příloze).

Na Chlumu Svaté Maří (Chlum nad Ohří, něm.

Maria Kulm), vzdáleného 8 km západně od Sokolova, byla uctívána soška Panny Marie s Ježíškem vyřezaná z lipového dřeva. Pochází z přelomu 13. a 14. století a je ženská výzdoba lidového nábytku, Praha 2015, s. 148, 150–151, 153–155, 167–168.

59 Viz JOHNOVÁ – STAŇKOVÁ – BARAN, Lidový malovaný nábytek… (pozn. 26), s. 29.

60 VM Slaný, inv. č. U 111, vystavena v NM Slánska.

61 KAFKA – MEVALDOVÁ, Na dřevě malované… (pozn. 58), s. 78.

jednou z nejstarších poutních dřevořezeb na území Čech.

Podle legendy ji na základě snu nalezl řezník z nedalekého Sokolova v lískovém křoví. Odtud je přezdívána Madona v ořeší či Madona v lískoví, proto bývá často zobrazena v náznaku křoví, jak je tomu i u malby na čele postele z Třebíze. Někdy u jejích nohou leží spící nálezce.62 Malba na třebízské posteli je výjimečná svou estetickou kvalitou, i když existuje více příkladů zpodobení této Madony na zadních čelech chebských postelí.63 Chlum Svaté Maří představoval od 14. století nejvýznamnější poutní místo západních Čech, a to zejména pro německy mluvící obyvatelstvo. Poté, co byl dvakrát zpustošen (1429 husity, 1620 protestanty), zde byla roku 1664 postavena zvláštní kaple pro milostnou sochu.

V letech 1687–1728 byl postupně budován nový barokní poutní areál s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Marie Magdaleny a křížovnickým klášterem. Na jeho výstavbě a výzdobě se podílela řada významných umělců v čele s Kryštofem Dientzenhoferem.64 Třetí zobrazené mariánské téma bylo zatím určeno jako Pieta z Maria Dreieichen (v překladu Maria Třídubská). Tato lokalita je velmi významné poutní místo v Dolním Rakousku, ležící asi 30 km jihozápadně od Znojma. Jeho historie se datuje do roku 1656, kdy se na tomto místě kožešnickému mistru Matyáši Weinbergerovi z městečka Hornu zjevila Panna Maria, která mu dala pokyn, aby zhotovil voskovou sošku Piety a umístil ji na trojici kmenů dubu. Proto název Maria Dreieichen – Panna Maria Třídubská.65 V letech 1744–1756 zde byl vybudován velkolepý barokní poutní chrám zasvěcený Marii Matce Bolestné. Kult Piety Třídubské sahal daleko za hranice tohoto poutního místa. Zejména obyvatelé jižní a střední Moravy se zde zastavovali při tradičních poutích do nejvýznamnějšího poutního místa rakouského mocnářství Mariazellu.66 Pieta z Maria Dreieichen je u nás na malovaném nábytku doložena pouze na čele postele vystavené v Třebízi a určení ikonografického typu není zcela jednoznačné. Ve shodě s poutním originálem zobrazuje polovzpřímené Kristovo tělo na klíně Panny Marie a dotek jejich tváří. Další prvky jako svatozář Ježíše a k zemi spuštěná Kristova pravice připomínají spíše Pietu 62

Viz SKRUŽNÝ, Atributy… (pozn. 18), s. 215.

VOTROUBKOVÁ, I., Chebský lidový nábytek, Cheb 1999, s. 90–93; (inv. č. sbírek: Nb 676, 678, 680, 683).

64 BOHÁČ, Z., Poutní místa v Čechách, Praha 1995, s. 212–214; ROYT, J., Křesťanská pouť po barokních Čechách, Český lid LXXIX/1992, s. 331 (323–337).

65 Soška umístěná na kmen dubu jako projev vděčnosti za vyslyšené modlitby sloužila k veřejnému uctívání. V r. 1680 udeřil do dubu blesk a zničil jeho korunu i voskovou sošku. Nahradila ji Pieta, kterou v témže roce vyřezal z lipového dřeva Matyáš Sturmberger z Hornu.

Později byla uložena v dřevěné kapli vystavěné r. 1700 u mariánského pramene, ta byla r. 1733 přestavěna na kamennou stavbu.

66 https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=poutni-misto-maria-dreieichen-panna-marie-tridubska&cisloclanku=2018090124, aktivní 2. 5. 2021; https://www.cirkevnituristika.cz/poutni-mista/ poutni-misto-7931?lang=cs, aktivní 2. 5. 2021; https://www.stift-altenburg.at/pfarren/pfarre-maria-dreieichen/, aktivní 2. 5. 2021.

63

Slánské rozhovory 2021

Vlastivědné muzeum ve Slaném – z expozice lidového malovaného nábytku. (foto Vladimír Přibyl)

ze severočeského Bohosudova, které naopak chybí detail, kdy levá ruka Panny Marie přidržuje Ježíše v pase. Kult Piety Bohosudovské (Bohosudov u Teplic) byl na Chebsku už pro svou teritoriální blízkost intenzivnější než u Piety Dreieichenské.67 Malovaný mobiliář ve sbírkovém fondu Vlastivědného muzea ve Slaném a v Národopisném muzeu Slánska v Třebízi představuje slánský nábytek v tom smyslu, že si jím obyvatelé tohoto kraje zařizovali své domácnosti. Je v něm řada zajímavých a také velmi cenných kusů. Přímo na Slánsku však byla zhotovena jen menší část tohoto souboru, z hlediska výrobních středisek je jeho provenience velmi různorodá, zahrnuje jak oblasti sousední, tak velmi vzdálené. Slánsko s určitostí reprezentují dvě skříně tzv. žateckého typu girlandového, květinového nebo révového vlysu. S menší dávkou jistoty pak postel s nebesy s christogramem IHS a kolébka vystavená v Třebízi. Kvůli chybějícímu srovnávacímu materiálu lze jen předpokládat, že jsou to také dvě skříně s dekorem rokokové mřížky. Ze Slánska mohou pocházet také dva kusy zřídka se vyskytujícího malovaného nábytku zhotoveného z tvrdého dřeva – truhla a prádel67 Viz KAFKA – MEVALDOVÁ, Na dřevě malované… (pozn. 58), s. 105.

Ikonografické typy obou Madon viz SKRUŽNÝ, Atributy… (pozn. 18), s. 226–227; viz BOHÁČ, Poutní místa… (pozn. 64), obr. na s. 257.

ník kombinovaný s příborníkem získaný přímo v Třebízi.

Ten představuje pronikání městských typů mobiliáře na venkov v první a druhé čtvrtině 19. století a malba na tvrdém dřevě z něj činí výjimečný artefakt.

Další nábytkové kusy byly zhotoveny např. na Příbramsku či Dobříšsku, Sedlčansku, v Podještědí a pravděpodobně i na Chodsku nebo na Šumavě.

Významná kolekce mobiliáře pochází z Podkrkonoší a Pojizeří. Nábytkové kusy, které ji tvoří, se do Slaného dostaly s přadláky, kteří sem přišli za prací do místní přádelny. Dvě skříně z Litomyšlska a Poličska jsou bohužel přemalované, podobně jako dva kusy pocházející snad z Těšínska. Velmi významný je soubor zhotovený v dílnách na Chebsku, jehož součástí jsou i dva nejcennější sbírkové kusy obou muzeí – skříň se znázorněním sv. Barbory, sv. Kateřiny Alexandrijské, sv. Františka z Assisi a sv. Antonína Paduánského a malbou bohatě zdobená postel z Chebska datovaná k roku 1798.

Na jejím zadním čele je zobrazena Madona z Chlumu Svaté Maří spolu se dvěma dalšími zázračnými mariánskými obrazy. Na předním čele se nachází veduta a datace. Postel je svou výmalbou unikátní mezi lidovým malovaným nábytkem nejen v tomto muzeu, ale v celé České republice.

Slánské rozhovory 2021 Lidové obyčeje v našem regionu Vanda Jiřikovská O lidové obyčejové tradici máme mnoho obecných znalostí, věnují se jí televizní a rozhlasové pořady, byl vydán bezpočet odborných i populárních publikací.

Pokud se chceme dozvědět, jaké obyčeje se udržovaly v našem regionu, na Slánsku a Kladensku, zalistujeme regionálními časopisy (např. Vlastivědný sborník okresu slánského a novostrašeckého, Slánský obzor), případně pročítáme obecní a školní kroniky. Mnoho zajímavého najdeme v díle Václava Beneše Třebízského. Významným pramenem poznání jsou záznamy vyprávění pamětníků.

Vzpomínky z dětství a mládí z doby začátku 20. století, které se podařilo zapsat při muzejní práci, mají výjimečnou hodnotu. O lidových obyčejích se často hovoří jako o něčem dávno zaniklém, přesto se dodnes zachovalo více, než si mnohdy uvědomujeme. Mnohé tradice jsou stále živé, znovu ožívají, nebo dokonce nově vznikají.

Lidský život je možné vnímat jako nepřetržitý proud neustále se střídajících situací, událostí a zážitků. Avšak některé události z tohoto proudu vystupují a podstatným způsobem strukturují náš život…, napsal Tomáš Halík v úvodu ke knize Prolínání světů o náboženských rituálech přechodu.1 S rituály přechodu je spojen také cyklus lidových tradic, některé náboženské prvky obsahují, jiné ne.

Cyklus rodinných obyčejů Narození. Zastavíme se v Třebízi v Cífkově statku čp. 1. V prvním patře obytného domu v tzv. parádní světnici stojí v rohu postel s „nebesy“, deskou nesenou čtyřmi soustruženými sloupky (obr. 1). Na podobném lůžku „v koutě léhala rodička s novorozenětem po dobu šestinedělí“.2 Na desce býval obvykle ornamentální dekor a nápis IHS (Iesus Hominum Salvator), Ježíš, Spasitel člověka. Měl chránit dítě a rodičku stejně jako koutní plachta, kterou kolem postele zavěšovali. Zdobila ji nejčastěji výšivka červenou nití, červenou barvu pokládali za ochrannou, proto také dávali dítěti na krček nebo ručku červené korálky nebo stužku. Po šest neděl neměla žena dítě na lůžku v koutě opouštět, aby k němu neměly přístup zlé síly, aby je neodnesla divá žena nebo vodník a nevyměnili je za „podhozence, dítě podstrčené matce nadpřirozenou bytostí“.3 Do kouta nosili rodičce dárky i potraviny, často silnou slepičí polévku v koutním hrnci, různé pečivo, nejčastěji vánočky, které vídáme snad ve všech lidových betlémech, někdy také pečivo ve formě miminka. Po šesti týdnech dávali dítě do kolébky; do muzejních sbírek se dostalo mnoho kolébek nalezených na půdách. Kolébku uchovávali na památku jako 1 HALÍK, T., Prolínání světů. Ze života světových náboženství, Praha 2006, s. 29–94.

2 TYLLNER, l. et al. (edd.), Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, Praha 2007, s. 406.

3 Tamtéž, s. 751.

rodinný symbol. Byl to také neuvědomělý relikt pověry, že kolébka nesmí z domu, jinak by zdejší dcery nemohly mít děti. Ve statku u Čejků v Třebízi uchovávali kolébku údajně po tři sta let; vždycky v ní leželo malý čejčátko…, vzpomínal pan Jaromír Čejka. Symbolický význam má kolébka umístěná v rodném domku V. B. Třebízského.

1. Postel s nebesy. (Národopisné muzeum Slánska v Třebízi, dále jen NM Slánska) (foto Pavel Vychodil 2021)

K narození dítěte i k době před narozením se pojilo mnoho pověrečných motivů. Těhotné ženě se nemělo odpírat nic, na co dostala chuť, neměla se dívat na ošklivé věci, vstupovat pod šňůry na prádlo, aby se děcko neudusilo pupeční šňůrou. Podle obličeje ženy se dodnes hádá, bude-li to chlapec, nebo děvče, podle očí se má poznat, že je žena těhotná. Těhotná žena, stejně jako šestinedělka nesměla vejít do hospody, strhla by se tam rvačka.

Porodní bába pomohla dítěti na svět, vykoupala je, oblékla do staré košilky, aby bylo skromné, pokřižovala a podala otci do náruče. To se děje i dnes v porodnicích, akt obsahuje důležitý psychologický, citový moment. Kdysi otec takto právně vyjádřil, že dítě přijímá za své. Příznivým dnem narození dle pověry byla neděle, nedělňátka se měla těšit na dlouhý a spokojený život. Výjimečně šťastným okamžikem byla podle zápisu z Poddžbánska noc před prvním májem. Porodní báby dlouho trvaly na tradiční péči o dítě, balily novorozeně do peřinky a pevně utahovaly povijanem, aby mělo rovné ručky a nožky, na hlavu dávaly malé čepečky, pozdeňská bába prý hlavičku dítěte vždy pevně stiskla a říkala: aby nemělo šišatou hlavu. Staré pamětnice z Vrbičan (paní Čížková) a z Pozdně (paní Neumanová) vyprávěly o archaické pověrečné praktice: porodní bába zabalené novorozeně pokládala pod stůl, aby si vážilo domova a bylo skromné.

Významným momentem rodinného života byl náboženský rituál, křest. Pokud se dítě narodilo doma

Slánské rozhovory 2021 s pomocí porodní báby, právě ona je nesla do kostela ke křtu. V muzeu ve Slaném se dochovala slavnostní sametová přikrývka, která patřila kvílické porodní bábě.

Přikrývala jí dítě cestou ke křtu. Vzácně zdobené křestní čepečky (obr. 2) najdeme ve všech muzeích. Křestní soupravičky nebo pokrývky do kočárku z první poloviny 20. století v barvě bleděmodré pro chlapce a růžové pro děvčátko představují doklad novější, ale obecně platné tradice, v mnoha rodinách udržované dodnes. Při křtu držel dítě v náručí kmotr,4 nebo kmotra, kteří dítěti věnovali křestní dárek, ale především zastávali důležitou roli v dalším životě dětí. Pomáhali rodičům při výchově, zastupovali je, když bylo třeba, děti je často navštěvovaly.

Dnes mnoho dětí ani neví, co slovo kmotr znamená, znají je snad jen z pohádek. Za minulého režimu se ve snaze omezit církevní křty pořádalo tzv. vítání občánků. V řadě míst se slavnost vžila a pořádá se dodnes, stala se novou tradicí symbolizující přijetí dítěte do obce, křest ovšem nenahrazuje.

2. Křestní čepeček. (Městské muzeum Velvary) (foto MM Velvary)

Důležitým zlomovým okamžikem v životě je svatba, vždy a všude byla slavena. O způsobu slavení svatby svědčí svatební fotografie, zajímavé jsou proměny oblečení nevěsty, družiček. Na stěně ve světnici rodného domku V. B. Třebízského visí dva věnečky z bílých stužek, údajně památka na svatbu spisovatelových rodičů.

Při oddavkách, když kněz svazoval novomanželům ruce, vkládali jim na hlavu družba a starší družička malé rozmarýnové věnečky. Po skončení obřadu se jim je snažili rychle sejmout, komu se to nepodařilo jako prvnímu, musel zaplatit výkupné, někde byly pak při svatební hostině vydražovány. Při cestě z kostela bylo v Třebízi, stejně jako na mnoha místech obvyklé „zatahování“ pentlí nataženou přes cestu, při němž musel ženich zaplatit, 4

Tamtéž, s. 169–170.

aby svatebčany pustili dál. Zvědavé děti i dospělí sledovali průběh svatby a svatební hostiny konané zpravidla v domě rodičů nevěsty, chodili „na čumendu“. Dostávali obvykle koláče, v Třebízi prý hospodyně velkého statku házela zvědavcům koláče ven oknem. Mnoho zvyků při svatební hostině se stále udržuje, jejich symbolický význam nahradil význam spíše zábavný – ženich zametá střepy rozbitého talíře, dávají mu na krk ohlávku, ženich s nevěstou jedí z jednoho talíře a jiné a jiné.

Závěrečným rituálem přechodu je rozloučení se zemřelým. Z Poddžbánska byla zachycena řada pověr o předzvěstech smrti. Blízkost smrti předznamenává nejen houkání sýčka, ale také sen o svatbě, usychající strom. Strom zasloužil úctu jako symbol života. Porazit bezdůvodně starý strom přivolávalo smrt, vyprávěl stavitel Jan Nedvěd ze Zlonic. V místnosti, kde leží nebožtík, otevíráme okno. Když zemřel hospodář, měli provést koně po dvoře třikrát sem a tam. Zvonek z návesní zvoničky nebo kapličky dodnes ve většině vsí oznamuje úmrtí. Zvonění umíráčkem či „hodinka“ musí mít určitý rytmus, podle neprobylického kováře a někdejšího zvoníka to znělo „an, cvaj, draj“. Správně zvonit umí ten, kdo umí taky tancovat…, říkala stará paní v Plchově, která povinnost zvonit převzala po otci. O významu a majetnosti zemřelé osoby vypovídají rytmická říkadla, např. „nic neměl, nic neměl“ nebo „pole, luka, dům, pole, luka, dům“. V roce 2014 se v Hořešovicích konal pohřeb významného hospodáře, zachovávající dnes už vzácnou, tradiční formu. Rakev se zemřelým vynášeli na ramenou z domu za doprovodu hudby s písní Už mně koně vyvádějí. Položili rakev na vůz a dlouhý průvod se pomalým krokem ubíral ke hřbitovu. Na dřevěné zvonici po celou dobu cesty zvonila „hrana“. Na hřbitově po modlitbě a slovech kněze spustili rakev do hrobu a přítomní jako poslední rozloučení vhazovali na rakev připravené drobné kytičky, jinde se vhazuje hrst hlíny.

Ve většině rodin je stále zvykem společné posezení s pohoštěním a vzpomínáním na epizody ze života zemřelého. Věnuje se péče úpravě hrobů, o svátku Všech svatých, lidově „dušiček“, ale také o Vánocích a Velikonocích se chodí zdobit hroby, zavzpomínat, zapálit svíčky.

V Čisté u Rakovníka se o dušičky schází na hřbitově společně téměř celá obec. Vzpomínku na zemřelé sousedy představují pomníky padlých v 1. a 2. světové válce.

Uctít památku zemřelých k pomníku, ke křížku nebo na hřbitov se chodí v mnoha vsích i městech při posvícenské „pěkné hodince“ (např. v Hradečně na Kladensku, v Bratronicích, ve Stochově, v Novém Strašecí). Na závěr vánočního koncertu v kvílickém kostele chodívá muzika Kaštanka na hřbitov zahrát zemřelému kamarádovi.

Současný rodinný život ozvláštňují nejen obyčeje provázející přelomové okamžiky života, narození, svatby, úmrtí. V rodině slavíme nejrůznější příležitosti: jmeniny, narozeniny, výročí svatby a jiné. V průběhu mnohaletého opakování se nejrůznější rodinné oslavy již také staly součástí obyčejové tradice.

Slánské rozhovory 2021 masek s hudbou a pohoštěním v jednotlivých domech tvoří jádro tradice. Řehořské vojsko, dávno zapomenutý jarní obyčej popsal Václav Beneš Třebízský. Na sv. Řehoře 12. března obcházelo ves Kvílice stejně jako řadu dalších vsí řehořské vojsko – pan učitel a chlapci s papírovými čepicemi a dřevěnými šavlemi, paní učitelová s nůší, …prošli jsme po osadě všechny vesnice, na statcích nás usadili za stoly, na stole byl bochník chleba, talíř sádla, my museli svá říkání nejednou opakovati. Za námi chodila žena s nůší, v níž bylo hrachu, čočky, vajec. … Naposledy jsem byl u Řehořů oficírem já. … Poslední naše výprava udála se, tuším, že roku 1860.6 Odměna za obchůzku s říkadly a jednoduchou divadelní scénkou byla vlastně platem za práci učitele.

Velikonoce. Na čas masopustu, který by měl končit před Popeleční středou, navazuje období šesti týdnů dnes už příliš nedodržovaného půstu s nedělemi, které měly tradiční názvy: Černá, Pučálka nebo Liščí, Kýchavná, Družebná, Smrtná, Květná. Většina názvů i obyčejů s nimi spjatých upadla v zapomenutí.

3. Masopustní tanec s medvědem, Bílichov 2016. (foto Vanda Jiřikovská)

Cyklus výročních obyčejů Obyčeje provázejí čas lidského života, ale také střídání ročních dob a událostí, které k nim patří. Vytvářejí opakující se cyklus výročních obyčejů. Rok je dlouhý a obyčejových událostí bezpočet. Projděme se jimi jen krátce, s několika ukázkami.

Masopust souvisí s náboženskými tradicemi jen určením času, začíná po svátku Tří králů, končí Popeleční středou. O pradávných kořenech obyčeje, o jeho návaznosti na římské bakchanálie, bylo mnoho napsáno.

V určitých obdobích bývalo jeho slavení zakazováno z důvodů náboženských, v nedávné době politických.

Někde na kratší či delší dobu obyčej mizel nebo téměř zanikl. Za příznivých okolností znovuožívá, je tomu tak dnes i v našem regionu.5 Někde navazuje na místní tradici, někde hledají organizátoři inspiraci na jiných místech, také v literatuře a v televizi. Základním momentem je maskování, převlékání. Nechybí tradiční masky, nejvýznamnější ve středních Čechách bývá medvěd (obr. 3), na Novostrašecku kdysi říkali masopustu „nedvědovej svátek“. Medvěd bývá na závěr symbolicky zastřelen.

Tradiční maskou je také bába s nůší, šaškové, policajti, oblíbené novodobé masky zdravotníků, postavy z televizních seriálů, fantazii se meze nekladou. Obchůzka 5 JIŘIKOVSKÁ, V., Čas masopustu, in: Středočeský vlastivědný sborník 37, Roztoky u Prahy 2019, s. 180–200.

4. Vynášení smrti, Srbeč 2010. (foto Vanda Jiřikovská)

Smrtnou neděli provázel obyčej „vynášení Smrti, Morany, Mořeny“, symbolu zimy, a přinášení „léta“ (obr. 4). Ještě v 19. století se odehrával dokonce i ve městech, postupně téměř všude vymizel. Václav Beneš Třebízský vzpomínal, že …děti chodily po vsi smrtí. V rukou měly smrkové haluzky, na těch navěšené obrázky, hodně pozlacené, ve špendličí vpletené pentličky. … Před chvílí se vrátily od potoka, utopily v něm smrt, zpuchřelý snopek, ovinutý v ženské cáry, a přinášely odtamtud jaro s létem.7 Dnes obyčej ožívá jako poetický jarní obřad. Živou tradici si uchovala Květná neděle se svěcením kočiček nebo jiných ratolestí v kostelích. Svěcené kočičky chrání dodnes mnohé domácnosti před úderem blesku i jiným nebezpečím.

6 TŘEBÍZSKÝ, V. B., Řehoři. Lísteček z dětských let, Národ a škola, prostonárodní listy našemu lidu a vychovatelům jeho III/1882, s. 2.

7 TŘEBÍZSKÝ, V. B., Z různých dob. Historické povídky, pořadí šesté, (Na Smrtelnou neděli). Vácslava Beneše-Třebízského spisy sebrané, díl XII, Praha 1927, s. 194.

Slánské rozhovory 2021 donedávna zvykem, že velkou pomlázku po obchůzce zavěšovali na zeď v hospodě.

Pálení čarodějnic. Zapalování ohňů s pálením čarodějnic v předvečer prvního máje patří k nejživějším, dodnes téměř všude udržovaným tradicím. Ať již hledáme prapůvod u starých Slovanů či Keltů, význam ohňů byl vždy magický a ochranný. Oheň měl odhánět od lidských sídel čarodějnice a zlé síly, ochrannou funkci plnily také zelené ratolesti v oknech, u vchodů do domů i chlévů a stájí. Místo starodávného pálení starých košťat se už po řadu let stále více rozmáhá pálení všemožného harampádí a hadrových čarodějnických postav postavených na vrcholu hranice. Čarodějnice visí také po několik dní na stromech, vratech, potkáváme je na různých místech ve vsi. Za čarodějnice se přestrojují ženy a děti, konají se soutěže o nejlepší kostým, o „miss čarodějnice“.

Oblíbené zábavě u ohně s hudbou a pečením buřtů mládež často říká „čarodky“.

Máje. Stejně jako čarodějnice má dávné kořeny tradice stavění májů, u nás obvykle zvaná „staročeské máje“.8 Ve všech kulturách, nejen u nás, je strom symbolem života, zdraví a plodnosti. Za výjimečnou kulturní hodnotu můžeme pokládat samotné stavění ústředního máje tradiční technikou, zvedáním kmene s pomocí tyčí, lan a žebříků, vyžadující spolupráci mnoha mužů. Každoročně můžeme namáhavou akci sledovat např. v Pozdni, Jedomělicích, Třebichovicích, Zichovci, Hradečně a dalších vesnicích (obr. 6, 7). Vysokému máji se na Slánsku 5. Velikonoční klapačka, řehtačka a trakař. (NM Slánska) (foto Pavel Vychodil 2021)

V muzejních sbírkách i na půdách vesnických stavení najdeme zajímavé dřevěné nástroje, jejichž rachot je slyšet v mnoha středočeských vesnicích několikrát denně od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Řehtačky, klapačky, trakářky (obr. 5) dodnes někde lidé vyrábějí a tradice velikonočního řehtání je stále živá na Mělnicku, Mladoboleslavsku, Nymbursku a jinde. Na Slánsku zanikla někdy v padesátých letech 20. století. Ve sbírkách kladenského muzea mají výjimečně velkou řehtačku, podobné stávaly u kostelů nebo ve zvonicích. Řehtání dodnes udržují děti v nedalekých vsích na Rakovnicku, v Srbči a Bdíně. Stále živou tradicí je pondělní „pomlázka“, kolední obchůzka se šviháním žen a děvčat pomlázkami.

V rodinách vyplácejí muži a chlapci maminky, babičky, po vsi prohánějí děvčata. Pomlázkám na Slánsku říkají „pamihody“ nebo někde „dutky“, „hodovačky“. Zdobí se kraslice, v našem regionu se nevyvinul výrazný místní styl jejich výzdoby. Ale stále se používají tradiční techniky, barvení v cibuli, „lógru“, osení, dekor vytvořený batikou, voskem nebo otiskem různých rostlin a lístků, škrábáním, vzácně také zdobením sítinou jezerní. V posledních letech v pondělí často vesnice obcházejí či objíždějí party svobodných i ženatých mladých mužů s velkou pomlázkou, jako koledu dostávají hlavně lahve s alkoholem, po obchůzce popíjejí. V Plchově a Milém bývalo

6. Stavění máje, Hradečno 2015. (foto Vanda Jiřikovská)

7. Kácení máje, Pozdeň 2015. (foto Vanda Jiřikovská)

8 JIŘIKOVSKÁ, V., Máje – tradiční jarní slavnost v našem regionu, Slánský obzor XXIV (124)/2016, s. 78–87.

Slánské rozhovory 2021

8. Pouť u sv. Jana Nepomuckého, Libovice 2015. (foto Tomáš Jiřikovský)

a Kladensku říká „král“, je to jistě relikt starších obyčejů zvaných „králenské“ (např. „jízda králů“, dívčí obchůzka „královničky“). Při obchůzce vsi s muzikou se zastavuje u domů označených májkami, ozdobenými břízkami, sdělujícími, že zde mají svobodná děvčata. Pohoštění, hudba a tanec patří k májům podobně jako k masopustu.

Nejen běžný život, ale i obyčejový cyklus narušují mimořádné situace, v letech 2020 a 2021 epidemie koronaviru. Mnoho tradičních zábav a obyčejů muselo být zrušeno, odloženo nebo pozměněno. Např. v Líském nechtěli na jaře 2020 přijít ani o oblíbené pálení čarodějnic, ani o máje. Uspořádali na konci května tzv. „čaromáje“. Odpoledne vztyčili „krále“, večer zapálili oheň.

Doporučili lidem, aby během zábavy udržovali dvoumetrové rozestupy, mohli je měřit připravenou dvoumetrovou holí.

Pouť. Zatímco datum některých obyčejů je obecně platné, jiné provázejí svátky s rozdílným datem.

Termín poutí bývá obvykle stanoven podle svátku světce, jemuž je zasvěcen kostel. V Třebízi na návsi stojí kaple sv. Martina, ale pouť se slavila a slaví (dnes už někdy ne zcela závazně) ve svátek sv. Trojice podle návesní kapličky. Bohužel zde pouť dávno ztratila původní význam – putování. Podobně jako na mnoha místech se stala hlučnou zábavnou akcí. Díky snahám muzea a obce ji provází kulturní program. Někteří nejstarší lidé pamatují procesí poutníků do Tuřan, pěší cestu na pouť ke sv. Isidoru u Zlonic a na jiná poutní místa. Před několika lety byla obnovena tradice poutí u kapličky sv. Jana Nepomuckého nedaleko Libovice (obr. 8). Někteří lidé tam opravdu pěšky putují, jiní přijíždějí na kole nebo auty. Stejně jako kdysi slouží kněz mši svatou u kapličky, lidé se modlí a zpívají, hraje hudba. Následuje sousedské posezení s občerstvením, někdy pro děti zábavná projížďka na koni.

Ve výklenku pískovcové skály v Třebízi stojí soška sv. Jana Nepomuckého ( je zcela nová, protože tu původní a později i její kopii ukradli). V třebízské kronice čteme o dávno zapomenutém obyčeji: …Ještě

v dobách před světovou válkou (míněna je první světová válka) chodívala se celá obec před večerem sv. Jana Nepomuckého 16. května k této soše modliti.

Dožínky. Mnoho tradic se váže k úspěšnému zakončení důležitých lidských činností, patří k nim sklizňové slavnosti: dožínky na konci žní, dočesná po sklizni chmele, vinobraní. V rukopise Václava Krupičky nalezneme zajímavý, ojedinělý popis žňových obyčejů: ...Na počátku žní jest zase zvykem, že když přijde po prve hospodář na pole k žencům a žnečkám, tito jej obstoupí, aby jej obvázali, tj. hodí přes něj šátek nebo povříslo a nepropustí obvázaného, pokud peněžitým darem se nevykoupí. Na konci žní pak, když se vážou poslední snopy, uplétají žnečky z různého obilí kytici nebo věnec, který protkají polním kvítím a zdobí stužkami. Potom ověnčí kosy, srpy a roubíky kvítím a jedou s posledním vozem za zpěvu a někdy i hudby k domovu. Před domem hospodář nebo hospodyně očekává žence a žnečky, z nichž jedna obyčejně odevzdá kytici nebo věnec, přičemž přednáší nějakou vhodnou báseň. Nakonec bývají všichni, kdo vůbec při polní práci pomáhali, vyčastováni pivem a různými pokrmy.9 Dožínky se dnes slaví v některých hospodářstvích spíše v kruhu rodiny, přátel a spolupracovníků. Na vratech statku Kozákových v Třebízi bývá zavěšena ozdobná kytice z obilných klasů.

Významné dožínkové slavnosti se odehrávají na řadě míst, známé jsou dožínky v Královicích s krojovaným průvodem pěších i jezdců na koních, svěcením dožínkových věnců u návesní kapličky, společným zpěvem písně Ach synku, synku, doma-li jsi, různými výstavami, sousedskou zábavou s hudbou.

Zdvižné. Podstatnou činností byla vždy stavba domu s nejdůležitějším okamžikem – dokončením krovu.

Stavitel Jan Nedvěd ze Zlonic vyprávěl: …Konec stavby se nikdy zvlášť neslavil, ale slavívalo se vždy zdvižné. Když tesař ukončil vazbu krovu, dal na to kytku nebo někde stromeček s fábory. Stavebník všechny pohostil, byla muzika, někde to bývalo slavné, např. v Kmetiněvsi, kde stavěli panu řídícímu.

Někde dostali jen v hospodě čtyry piva. Dodnes se na vrcholu krovu nově stavěných domů objevují ozdobené stromky.

Dům, lidské obydlí, bylo dle tradice třeba chránit řadou symbolů, svěcené ratolesti a kočičky o Velikonocích, nade dveřmi „boží požehnání“, na stěně ve světnici nebo nad schody kříž. Zvláště v posledních letech se stalo zvykem zdobit domy, okna domů a domácnosti ke svátečním příležitostem, především o Velikonocích a Vánocích, ale někde také k narozeninám některého člena rodiny.

Posvícení a pěkná hodinka. Původně se posvícení slavilo v den výročí zasvěcení místního kostela, za císaře Josefa II. bylo zavedeno havelské posvícení se snahou omezit počet svátků, což se obvykle nepodařilo, naopak.

Mnohde se slaví posvícení havelské i původní. Na Slánsku a Kladensku bývají dodnes v sobotu posvícenské zábavy, v neděli vlastní posvícení se svátečním obědem 9 KRUPIČKA, V., Organizace statku čp. 14 v Drchkově, strojopis, sbírka písemností Vlastivědného muzea ve Slaném, dále jen VM Slaný.

Slánské rozhovory 2021 a koláči a v pondělí „pěkná hodinka“.10 Ta se mnohde slaví jako vysloveně mužská záležitost, zábava v hospodě s žertovným soudem a tresty, na závěr s „vynášením pěkné“. Slaví se posvícení svatováclavské, na Budči to bývá slavnost s průvodem sv. Václava. Na mnoha místech se drží martinské posvícení. Pečou se koláče, ale na sv. Martina také martinské rohlíčky či podkovy. Paní Podpěrová z Neprobylic si pamatovala obyčej, který doprovázel svátek sv. Martina na jejich statku, byl to den, kdy se čeleď rozhodovala o odchodu ze služby. Hospodyně napekla pro všechny velké zdobené rohlíky, „podkovy“, kdo chtěl odejít jinam, podkovu rozlomil. V posledních letech vznikly nové tradice, někde obcházejí děti ves se světélky, někde přijíždí sv. Martin na koni.

Blíží se advent. Poslední taneční zábavy se konaly ve svátek sv. Cecilie a sv. Kateřiny. Řekla Cilka Katce, nechme toho tance. Pokud je známo, v našem regionu neměly cecilské a kateřinské zábavy výraznou tradici.

9. Barbory, Panenský Týnec 2007. (foto Josef Jiřikovský)

Čas adventu, očekávání Kristova narození, provázely v lidové tradici obchůzky podivných nadpřirozených postav. V předvečer svátku sv. Barbory 4. prosince to byly „barborky“. Vzpomíná na ně V. B. Třebízský: …v komůrce přestrojily se k nepoznání, čtyry vzaly si zvonečky, dvě nové pletené košíčky s jablky a marcipánem. … A když nad kostelíkem doklinkal zvoneček, barborky chodily od statku ke statku, od chaty k chatě.11 V Třebízi stejně jako ve většině vesnic dnes barborky nechodí, ale barbora přesto tajně naděluje v noci za okno, často do punčochy. Ještě kolem roku 1974 chodily barbory v Bílichově a Pozdni. Dodnes potkáme dívky zahalené v bílém a se zakrytou tváří představující barbory v nedalekém Panenském Týnci (obr. 9), 10 JIŘIKOVSKÁ, V., Pěkná hodinka, živá posvícenská tradice středních Čech, in: Středočeský vlastivědný sborník 33, Roztoky u Prahy 2015, s. 98–113.

11 TŘEBÍZSKÝ, Z různých dob… (pozn. 7), (Byla „Barborkou“), s. 310.

ve Smolnici poněkud neobvykle se začerněným obličejem. V den svátku sv. Barbory přinášíme domů větévky třešní, višní nebo zlatého deště, aby do Štědrého dne rozkvetly. Za tmavých adventních večerů chodily po vsích nejen barborky, ale 13. prosince také „lucky“. Dávno zapomenuté obchůzky „perchty“ a „ambrože“ na Podřipsku popsal a postavy nakreslil roudnický učitel Karel Rozum. Dočteme se o nich v drobné knížce Jana Šťovíčka.12 Dodnes naděluje dětem svatý Mikuláš. S doprovodem anděla a čerta obchází ves, nebo naděluje v sále při mikulášských besídkách. Bohužel kostýmy a masky čertů bývají dnes často děsivé. Děti dostávají nejrůznější pamlsky, někdy také perníkové mikuláše a čerty. Ve slánském muzeu jsou uloženy staré perníkářské formy, novější plechové formy na vykrajování, obrázky nalepované na perníky z první poloviny 20. století a také perníkové figury mikulášů z dílny slánského cukráře a perníkáře Ladislava Šaška.

Vánoce slavíme jako svátek rodinné pohody.

Těšíme se na ně, hlavně děti, a většina lidí chápe nejhlubší význam svátku, oslavu Kristova narození. Ale mnohé tradiční momenty se vytrácejí, ztrácejí závaznost.

Dodržovat půst po celý Štědrý den až do večera už není běžné a samozřejmé. O Štědrém večeru píše ve svých povídkách V. B. Třebízský: …Byly Vánoce. Po venkově světili je jako loni, ano navlas jako před padesáti lety. O Štědrém večeru jedla se krupicová kaše, krájely se housky, loupala se jablka, louskaly ořechy, hádalo se, zpívalo se.13 V jiném spise pokračuje: …Za šera štědrovečerního vyjde ponocný s trubkou, za ním žena a děti s nůší. Jdou od statku ke statku, od chaloupky k chaloupce, muž pod každým oknem zatroubí, přeje šťastné a veselé svátky, nůše na bedrech ženiných plní se vánočkami, koláči, vdolky.14 Ladislav Čulík, kronikář obce Cvrčovice, podobně vzpomínal na Štědrý den svého dětství: …K večeři sedal ke stolu vždy nejstarší člen rodiny a po něm ostatní, pak již nesměl nikdo od večeře vstát, chtěl-li se dočkat příštích Vánoc. Od stolu opět vstával nejdříve nejstarší. … Po večeři se lilo olovo, házel pantofel, krájela jablka.

To už chodil slouha – ponocný – s manželkou, zatroubil pod okny kousek koledy, popřál k Vánocům, načež dostal nějakou koledu, obyčejně to byla vánočka, nějaký mlsek pro děti nebo peníze.15 Štědrovečerní obchůzku muzikantů dodnes udržují v Hořešovicích. Obcházejí ves před večeří, u každého stavení zahrají koledu. Lidé na ně čekají a teprve po jejich návštěvě usednou ke stolu. Nebýval vždy k večeři smažený kapr, často zajíc nebo králík s černou omáčkou, ale nikdy nechyběla a dodnes nechybí vánočka.

K rodinné tradici patří nejrůznější druhy cukroví podle 12

ŠŤOVÍČEK, J., Lidové zvyky z Podřipska, Roudnice nad Labem 1986.

TŘEBÍZSKÝ, V. B., Pod doškovými střechami. Povídky z našich dědin, (Kolednice). Vácslava Beneše-Třebízského spisy sebrané, díl I, Praha 1923, s. 162.

14 TŘEBÍZSKÝ, V. B., Z různých dob. Historické povídky, pořadí deváté, (Bludné duše). Vácslava Beneše-Třebízského spisy sebrané, díl XV, Praha 1924, s. 130–131.

15 ČULÍK, L., přepis rukopisných záznamů, sbírka písemností VM Slaný.

13

Slánské rozhovory 2021

10. Živý betlém, Srbeč 2016. (foto Tomáš Jiřikovský)

receptů babiček a prababiček. Něco dobrého dostávají i domácí zvířata, jen vzácně v některých rodinách nosívají na zahradu „ovocnému stromoví od večeře kosti“. O krásné štědrovečerní tradici vycházky do polí se dočteme ve vzpomínkách sedláka Václava Bayera z Libovice: …Já jsem rád na Štědrý den chodil do polí. Nosil jsem polím po jablku a ořechu vejslužku. Někdy jsem jel i na hříběti.

Obešel jsem všechna naše pole za každého počasí. V půli polí jsem smekl a řekl: „Tak ti dávám štědrého večera, abys nám dalo dobrou úrodu,“ a hodil jablko, vždy panenské, a ořech.16 Různé předpovědi a pověrečné praktiky k ovlivnění budoucího osudu se dnes většinou provozují pro zábavu, bylo jich mnoho. Děvče nabralo náruč polínek a neslo je ke kamnům, spočítalo je, sudý počet znamenal brzkou svatbu, podobně střevíc špičkou ke dveřím, svíčka, která brzy zhasla, předpovídala smrt a jiné a jiné. Čas Vánoc provázejí i nové tradice, např. rozsvěcování vánočních stromů na návsích se společným zpěvem koled nebo zpívání a hraní koled v kostelích a kapličkách, podobně jako v kapli sv. Martina v Třebízi. Muzika Kaštanka hrává 16 BAYER, V., Vzpomínky, přepis rukopisu, sbírka písemností VM Slaný; JIŘIKOVSKÁ, V., Naše pole a další zápisy Václava Bayera z Libovice, in: Museum vivum, sborník Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, suplementum, sborník příspěvků z konference „Staré památnosti se zapisují“ konané ve dnech 3. a 4. října 2007 v Rožnově pod Radhoštěm, Rožnov pod Radhoštěm 2007, s. 187–191.

v kostele v Kvílicích, vánoční hudba zaznívá na mnoha místech. V Královicích stavějí u kapličky dřevěný betlém.

Neopakovatelnou náladu vytvářejí „živé betlémy“, v blízkém okolí nejznámější ožívá v Peruci, dojemně poetickou scénu o narození Ježíška sehrávají klienti stacionáře Dobromysl v Srbči (obr. 10). Skauti roznášejí betlémské světlo.

Tři králové. Čas Vánoc končí svátkem Tří králů.

Tradiční obchůzka chlapců s koledou My tři králové jdeme k vám byla za minulého režimu na mnoho let přerušena jako nežádoucí tradice s náboženským obsahem. Přesto nezanikla, dnes naopak získala díky iniciativě katolické charity, skautů, obcí a měst krásný humanitární obsah.

Na mnoha místech, také ve Slaném, obcházejí skauti. Ulicemi procházejí slavné tříkrálové průvody, např. v Praze, Příbrami, Mladé Boleslavi, také na Kladně. Na vratech usedlostí a na dveřích domů připomínají tříkrálovou koledu iniciály K+M+B (podle lidové tradice Kašpar, Melichar, Baltazar, správně Christus mansionem benedicat – Kristus ať obydlí žehná) s příslušným letopočtem.

Kruh se uzavírá, následuje další rok, provázený obyčejovým cyklem. Lidové obyčeje představují součást nehmotného kulturního dědictví, některé uchováváme pouze v paměti, jiné jsou stále součástí života. Přinášejí radost ze spoluprožívání nevšedních chvil, plynutí všedních dní přerušují svátečními zážitky.

Slánské rozhovory 2021 Děti z chudých lidových vrstev v barokních zázracích1 Irena Věchtová Barokní zázračná vyslyšení,2 o nichž nacházíme záznamy v písemnostech jednotlivých poutních míst či v dobových poutních tiscích, představují pro naše poznání dějin dětství v mnoha ohledech zcela unikátní typ pramene. Můžeme z nich čerpat řadu poznatků nejen o dětech pocházejících z odlišných prostředí, ale i z nejrůznějších vrstev společnosti. Mimořádně cenné jsou pro nás právě informace o chlapcích a děvčatech z chudých venkovských či městských rodin. O jejich dětství a dospívání, pokud se nijak výrazněji nevymkly všednímu dobovému průměru, bychom mnohdy v jiných pramenech (především úředního charakteru) marně hledali obsáhlejší zmínku – natož nějakou osobnějšího rázu.

U nejednoho z nich by nám pak častokrát nezbývalo než se spokojit se strohým a mnoho nevypovídajícím zápisem v místní matrice. Avšak tím, že buď oni sami, nebo jejich blízcí byli na některém poutním místě, jak věřili, zázračně vyslyšeni, se jejich osobní příběh stal rázem hodným (občas i velmi obšírného) písemného zaznamenání.

A bylo tomu tak nejen v jejich vlastních očích, neboť sami často o zápis události výslovně žádali, ale především z pohledu jejich vzdělanějších současníků, kteří tyto dokumenty vyhotovovali – ať už se jednalo o duchovní správce poutního místa, domovského faráře či třeba notáře. Díky tomu máme dnes jedinečnou příležitost proniknout na okraji těchto zápisů nejen do vypjatých životních situací, ale naopak i do některých každodenních aspektů dětského a adolescentního věku u lidových vrstev. Skrze ně jsme například rovněž schopni, byť jen zprostředkovaně, zachytit alespoň ozvěnu myšlenek a pocitů, jež se honily hlavami prostých rodičů, jimž třeba vážně ochořelo milované dítě. V aristokratickém prostředí k tomu můžeme přinejmenším v několika případech čerpat z dochované rodinné korespondence či jiných druhů ego dokumentů. Avšak nižší vrstvy společnosti neměly potřebu (a mnohdy jako neznalé psaní ani 1 Tento text částečně vychází z výzkumu podniknutého v rámci autorčiny diplomové práce, viz VĚCHTOVÁ, I., Dětství v zrcadle barokních zázraků, diplomová práce, Katedra církevních dějin a literární historie Katolické teologické fakulty UK, Praha 2020.

2 Termínem „zázračné vyslyšení“ v této stati označujeme případy, kdy muž či žena nejprve složili slib Bohu a zpravidla i některému svatému orodovníku či Panně Marii – a to buď sami za sebe, anebo jako tzv. „zástupný slib“ za druhou osobu (nejčastěji za své dítě či jiného příbuzného), že pokud bude jejich prosba vyslyšena, prokáží Bohu a svému nebeskému přímluvci náležitou vděčnost. Nejčastěji se lidé ve slibu zavazovali, že vykonají zbožnou pouť na poutní místo, kde bylo uctíváno některé zázračné vyobrazení vzývaného nebeského přímluvce – tedy konkrétního svatého patrona, Krista či Matky Boží.

Kromě toho prosebníci často slibovali, že podle svých finančních možností obětují i nějaký votivní dar (termín pochází z lat. „ex voto“ – „dle slibu“). Posléze byla jejich prosba, jak věřili, vyplněna zázračným Božím zásahem, kdy byli například uzdraveni z těžké a lidskými prostředky neléčitelné nemoci, bez úhony vyvázli z vážného nebezpečí či jim bylo pomoženo v jiné neřešitelné situaci.

1. Alois Beer, kresba poutní kaple Panny Marie ve Studánce vysvěcené r. 1755. (Vlastivědné muzeum v Dobrušce, dále jen VM Dobruška, archivní sbírka, kresby A. Beera – Studánka, sešit 17) (foto VM Dobruška)

2. Alois Beer, kresba mariánské studánky, zvané též „Nad Hradištěm“.

(VM Dobruška, archivní sbírka, kresby A. Beera – Studánka, sešit 17) (foto VM Dobruška)

nemohly) podobné písemnosti vytvářet, proto k tomu pro lidové prostředí častokrát nedisponujeme žádným jiným vhodným pramenem.

V tomto příspěvku nastíníme několik nejtypičtějších komplikovaných životních situací, v nichž děti, mladí lidé či jejich rodiče z chudších lidových vrstev upínali svou poslední zoufalou naději na poutní místa.

Budeme také usilovat o zasazení dané situace do širšího kulturně-historického kontextu. Posléze každou modelovou situaci doložíme několika konkrétními příběhy zázračných vyslyšení. Za tímto účelem jsme zvolili tři české mariánské poutní lokality, na nichž byli prosebníci z lidových vrstev hojněji zastoupeni. Nejprve se vypravíme ke studánce zasvěcené Panně Marii, zvané někdy také Nad Hradištěm, nacházející se nedaleko Dobrušky na území osady Studánka (obr. 1, 2). Toto malé poutní místo bývalo navštěvováno především prostými lidmi z okolních vsí a městeček. Ukázky zdejších zázračných vyslyšení budeme čerpat z útlého česky psaného rukopisného sešitku s výpověďmi několika uzdravených osob z let 1701–1706, který je uložen ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce.3 Poté se vydáme ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově, kde byl uctíván proslulý zázračný obraz zachycující Pannu 3 Výpovědi o uzdravení nemocných vodou ze studánky u kaple Panny Marie u Dobrušky z let 1701–1706, Vlastivědné muzeum Dobruška, fond archivní sbírka Vlastivědného muzea, kt. 68, sign. VIII/99.

Slánské rozhovory 2021 Marii v naději4 (obr. 3, 4). Karlov, jehož duchovními správci byli augustiniáni kanovníci, představoval typ velkého poutního místa celozemského významu, kam přicházeli poutníci z celých Čech a ze všech vrstev dobové společnosti. Jednotlivé případy zdejších milostí budeme čerpat z rukopisných záznamů, jež jsou uloženy v Národním archivu v Praze.5 Karlovský fond je unikátní nejen svým velkým rozsahem, ale především pečlivostí a podrobností mnohých zápisů. Naše putování pak zakončíme v jezuitském kostele sv. Ignáce v Jičíně, kde se těšil velké oblibě zázračný obraz Panny Marie Rušánské.6 V tomto případě budeme příběhy zdejších dobrotivých vzhlédnutí čerpat z poutního tisku jezuity Josefa Lauristche První věk Rodičky Boží Rušánské.7

4. Panna Maria Karlovská na dobové grafice. (soukromá sbírka)

3. Praha-Karlov, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, 14. stol. s pozdějšími přestavbami, pohled od jihovýchodu. (foto Irena Věchtová) 4

K počátkům poutního místa a sporům o obraz Panny Marie Karlovské mezi augustiniány kanovníky a arcibiskupstvím viz ROYT, J., Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999, s. 56–60.

5 Národní archiv (dále jen NA) Praha, fond AZK, ŘA Karlov, kt. 2, inv. č. 2527–2529, fasc. 3–5; kt. 3, inv. č. 2530–2531, fasc. 6–7; kt. 4, inv. č. 2532, fasc. 8; kt. 5, inv. č. 2535, fasc. 11.

6 K poutnímu místu viz SLÁDEK, M., Zázračná uzdravení a „dobrotivá vzhlédnutí“ v literatuře českého baroka, in: WOLFOVÁ, E. et al. (edd.), Literární archív ročník 27, Česká literatura doby baroka, sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století, Praha 1994, s. 247–271.

7 LAURITSCH, J., Prwnj Wěk Rodičky Božj Russánské…, Hradec Králové 1743 (Knihopis č. K04733; NK ČR, Praha, sign. 54 B 66).

Jednou z vůbec nejčastěji se vyskytujících neradostných situací, která mohla na nemajetnou rodinu dolehnout zvlášť tíživě, byla vážnější či obtížně léčitelná nemoc dítěte. Ačkoliv se například v poutním tisku Hájek svatý můžeme setkat s přesvědčením jeho autora, františkána Jana Jindřicha Lábeho, že: …Jako smrt nečiní rozdílu mezi pánem a žebrákem, tak i nemoc žádnýho nevynímá a žádnému nefolkuje;8 nýbrž tak, ano i častěji na pány než na žebráky kvapně připadá;9 platilo i v období raného novověku, že když už člověka některá choroba postihla, bylo lépe být bohatým nemocným než chudým nemocným. Movití rodiče totiž měli možnost povolat k lůžku churavého potomka věhlasné lékaře a vyzkoušet všechny 8 „Folkovati“ – zde ve smyslu ulevovat, povolovat či nadržovat někomu; viz heslo „folkovati“, in: Příruční slovník jazyka českého (Ústav pro jazyk český AV ČR), https://psjc.ujc.cas.cz/search. php?hledej=Hledej&heslo=folkovati&where=hesla&zobraz_ps=ps&zobraz_cards=cards&pocet_karet=3&ps_heslo=folkovati&ps_startfrom=3&ps_numcards=16&numcchange=no&not_initial=1, vyhledáno 25. 4. 2021.

9 LÁBE, J. J., Hájek svatý. Milostí Boží a velikými dobrodiními Panny Marie krásně se zelenající…, Praha 1690 (Knihopis č. K04656; NK ČR, Praha, sign. 54 F 254), kn. 2, kap. 6, § 1.

Slánské rozhovory 2021

5. Výpověď Jana Hyráka z Rychnova nad Kněžnou o zázračném uzdravení jeho dcery, 1704. (VM Dobruška, archivní sbírka, karton 68, sign. VIII/99, Výpovědi o uzdravení nemocných…, zápis č. 11, s. 3 složky) (foto VM Dobruška)

dostupné léčebné metody. A třebaže dobová medicína nebyla s to ani těm nejprivilegovanějším nabídnout pro mnohé závažnější stavy účinnou terapii, majetní rodiče alespoň mohli nemocnému dítěti zajistit veškeré pohodlí, nepřetržitou péči a dobrou stravu. Avšak prostí lidé bývali odkázáni pouze na skromné a improvizované domácí prostředky, laické rady svých sousedů či známých a různé léčivé bylinky, které si mohli sami volně nasbírat.

Zpravidla už ale neměli k dispozici dostatek finančních prostředků, aby dítěti uhradili nákladné léky či pomoc proslulého odborníka. A tak i v případech, kdy by snad tehdejší medicína dokázala alespoň zmírnit symptomy choroby či ulevit dítěti od bolesti, se jejich situace jevila značně beznadějně.

Podobně tomu zřejmě bylo i u dcerky Jana Hyráka z Rychnova nad Kněžnou. Dívka totiž asi od tří let věku trpěla jakousi kožní nemocí, kdy měla …hlavu svou nakaženou a prašivou, takže jest jí jako nejaké kvasnice kysala, až jí i vlasy slezly.10 Ač to není ve stručném záznamu nijak rozvedeno, je dosti pravděpodobné, že její nevábné postižení mohlo vyvolávat u okolí nepříjemné štítivé reakce a posléze ji uvrhnout až do sociální izolace.

V pozdějším věku ji pak mohl tento handicap limitovat nejen při hledání partnera, ale také při obstarávání obživy ve službě, jak to máme doloženo v několika jiných případech zázračných vyslyšení.11 Její otec by jí nepo-

chybně rád nějak pomohl. Jak ale o sobě ve výpovědi uvedl, neměl jako chudobný a potřebný člověk na léčbu dostatečné množství peněz. Neduh tak děvče sužoval dlouhých sedm let. Teprve roku 1704 se Jan Hyrák rozhodl s dcerou vypravit na poutní místo zvané Nad Hradištěm poblíž Dobrušky. Zde se s ní vroucně modlil k Bohu a Panně Marii a prosil za její uzdravení. Nato jí dal z vody místní léčivé studánky …po dvakrát lázeň dělati, aby se zmyla.12 Po této proceduře se prý dívka dokonale uzdravila. Její vděčný otec si tak mohl po mnoha letech konečně vydechnout úlevou, že již …ani jeden lup na její hlavě se nenachází13 (obr. 5).

Příběh doplňme poznámkou, že na zdejším poutním místě, které navštěvovali především prostí lidé z okolních vsí a městeček, se různé vodoléčebné procedury doplňující „zázračné nebeské lékařství“ (studené či teplé koupele, pití léčivé vody, vymývání postižených očí a uší, odnášení vody v lahvích k domácímu užití…) těšily mimořádné oblibě a výrazně se uplatnily prakticky ve všech případech zdejších zázračných uzdravení. Snad za tím stál mimo jiné i fakt, že byly lacino a bez omezení dostupné všem potřebným.

Jak jsme již nastínili výše, situace nemajetné rodiny se jevila tím bezútěšněji, pokud se zdálo, že zdravotní stav dítěte bude na překážku jeho pozdějšímu pracovnímu uplatnění. V období raného novověku bylo totiž mimořádně důležité, aby se děti obou pohlaví

10

Výpovědi o uzdravení… (pozn. 3), r. 1704, č. 11.

Například v poutním tisku První věk Rodičky Boží Rušánské je zachycen příběh zázračného uzdravení Magdalény Matouškové, jíž po tři roky hyzdil obličej jakýsi vředovitý kožní neduh. Ženy se během její nemoci začali stranit nejen její přátelé, ale zároveň nemohla najít 11

ani žádnou obživu, viz LAURITSCH, Prwnj Wěk… (pozn. 7), s. 195–196.

12 Výpovědi o uzdravení… (pozn. 3), r. 1704, č. 11.

13 Tamtéž, r. 1704, č. 11.

Slánské rozhovory 2021 z chudších venkovských i městských vrstev co nejdříve zapojily do chodu domácnosti a jejích pracovních procesů. Nejenže tak podle svých schopností a přiměřeně svému věku přispívaly k těžce vydobývanému rodinnému chlebu, ale zároveň se učily i mnoha praktickým dovednostem, které jim v budoucnu mohly pomoci při hledání dobrého místa. Zejména venkovským rodinám s početným potomstvem, které nevlastnily žádné větší hospodářství, nezbývalo než své syny a dcery záhy posílat do čelední služby na některý statek.

Děti bývaly do služby přijímány obvykle až od 12 let věku. V některých případech je ale doloženo, že děti z nejchudších chalupnických rodin zastávaly některou lehčí službu i o něco dříve – zhruba jako devíti- či desítileté.14 Děti tak svým rodičům trochu ulehčily a zároveň se jim u zaměstnavatele dostalo alespoň skromného zajištění stravou a drobným výdělkem.

Obdobná praxe se však uplatňovala i v městském prostředí, kdy chlapci odcházeli buď do služby, nebo vstupovali do učení u některého řemeslnického mistra.

Chudší městská děvčata zase často nacházela zaopatření jako děvečky či služebné. Avšak v různorodější městské společnosti se nabízela i řada jiných pracovních příležitostí. Pokud však dítě nebo mladého člověka například vážná nemoc nebo následek úrazu upoutaly trvale na lože či mu ve větší míře znemožnily pohyb, mohl se stát i v relativně příznivých dobách pro skromné rodinné hospodářství nebo živnost velkou přítěží – natožpak v letech neúrody či v době, kdy se přestalo dařit obchodům.15 Pro ilustraci si uveďme příběh Kateřiny Zihlové.

Ta se již jako dospělá žena roku 1722 vypravila k notáři Maxmiliánu Lochovskému, aby před ním učinila obsáhlou výpověď o dobrodiních, jež v průběhu let obdržela na přímluvu Panny Marie Karlovské. Kateřina sice pocházela ze Zbraslavi, ale již dlouhá léta se zdržovala v Praze.

Ve výpovědi o sobě uvedla, že je dosud svobodná, živí se jako švadlena a žije se svou matkou na pražském Novém Městě. Nejprve se rozhovořila o příhodě z raného dětství, již si sice sama nemohla pamatovat, ale dobře ji znala z matčina vyprávění, protože právě ona později ovlivnila i její profesní život. Tehdy se Kateřině totiž na noze vytvořila růže.16 Její matka se však zprvu, protože symptomy chybně interpretovala, domnívala, že má nohu jen vymknutou nebo podvrtnutou. Na doporučení několika známých se obrátila na laického léčitele, jakéhosi 14

Za tento postřeh velice děkuji docentu Miloši Sládkovi.

K pracovnímu zapojení raně novověkých dětí z nižších sociálních vrstev nejnověji viz DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, D. et al., Děti a dětství.

Od středověku na práh osvícenství, Praha 2019, s. 332–338, 346, 357–361.

16 Dnes se termínem růže (též erysipel) označuje hluboké zánětlivé infekční onemocnění pokožky, mezi jehož typické symptomy patří bolesti kloubů, zarudnutí kůže v místě zánětu a horečky, avšak v případě zázračných uzdravení nelze kvůli terminologickým a dalším interpretačním obtížím spolehlivou diagnózu nikdy takto retrospektivně stanovit; viz Erysipel, in: Velký lékařský slovník online, http:// lekarske.slovniky.cz/pojem/erysipel, vyhledáno 20. 4. 2021.

15

zbraslavského rybáře, aby Kateřině nohu napravil. Rybář si ale vedl tak nešikovně, že děvčeti nohu zlomil, a to na ni pak velmi ošklivě napadalo. Někdy ve věku okolo dvanácti či třinácti let však Kateřina hodně vyrostla a potíže při chůzi samovolně odezněly. Brzy na to vstoupila do služby k řezníku panu Tlachovi. O tomto svém zaměstnání ve výpovědi uvedla: …tam když jsem byla, přitrefilo se, že skrze nějakou velkou svini zlou, která se bíti nedala, když na mě skočila, jsem z jednoho vysokého stupně padla, a tím pádem na tu prve porušenou nohu tak nebezpečně trefila, že jsem jí tudy sobě dokonce znovu tak obrazila, že jest všechna krví zalita byla, takže jsem se na ni dokonce postaviti nemohla.17 Zranění bylo natolik vážné, že dívka musela zůstat ležet celých devět týdnů a nedokázala se takřka ani pohnout. Její matka se jí sice od úporných bolestí snažila pomoci rozličnými obklady, které jí lidé doporučili, ale bezvýsledně. Když již neviděla jiného východiska, řekla Kateřině: …Milý dítě, když nic platno nejni, cokoliv pro tvé uzdravení požíváme, já se uteču k té nejlepší lékařce Nejsvětější Rodičce Boží na Karlov a tě tam obětovati budu, aby tě Pán Bůh dle své svaté libosti buď z toho světa povolal, anebo mi tě ještě na tom světě zanechal a zase pozdravil.18 Sotva se pak vypravila ku Karlovu, Kateřina mezitím doma upadla do hlubokého spánku, třebaže předtím kvůli ustavičným bolestem často nemohla usnout. Ve snu k ní prý přišla Bohorodička přesně v takové podobě, jak je vyobrazena na Karlově, a vyzvala ji: …Vstaň a budeš chodit zase.19 Ihned po probuzení se dívka cítila o poznání lépe, dokázala dokonce zraněnou končetinou pohybovat, až nakonec mohla i vstát z lůžka a přecházet po místnosti. Posléze se docela uzdravila a po dlouhá léta žádné zdravotní obtíže nepociťovala. Teprve ve věku kolem 25 let se následky zlomeniny v dětství a pozdějšího pracovního úrazu patrně znovu projevily, poněvadž Kateřinu začaly znenadání sužovat bodavé bolesti v noze. A tak, ačkoliv sice …neležela, však aspoň z domu vycházeti nemohla, a toliko při … práci švadlenské doma zůstati musela.20 Když přece jen bylo nutné, aby odešla z domu kvůli nějaké nezbytné pochůzce či návštěvě kostela, prý se jí bolestí až …pot vyrážel.21 Celá situace se ještě zkomplikovala tím, že v téže době se na noze při velikém pádu těžce poranila i Kateřinina matka. Obě tak …vycházeti a živnost … vésti nemohly,22 což jistě jejich finanční situaci nikterak neprospělo. Patrně proto, že neměly nikoho blízkého z rodiny, kdo by za ně prosebnou pouť vykonal, protože Kateřina byla dosud svobodná a její matka byla již vdova, požádaly o tuto službu jistou postarší ženu – Annu Pelikánovou. Kateřina ji také pověřila, aby za ně na Karlově obětovala několik svic a dala před zázračným obrazem Bohorodičky sloužit mši. Kromě toho se za ně měla ještě pomodlit pobožnost 17

Záznam výpovědi Kateřiny Zihlové před notářem, r. 1722, NA Praha, fond AZK, ŘA Karlov, kt. 3, inv. č. 2531, fasc. 7, č. 648.

18 Tamtéž, č. 648.

19 Tamtéž, č. 648.

20 Tamtéž, č. 648.

21 Tamtéž, č. 648.

22 Tamtéž, č. 648.

Slánské rozhovory 2021 Svatých schodů. Kateřinin zdravotní stav se již v pouhých dvou týdnech poté zlepšil natolik, že mohla přijít osobně na Karlov ke zpovědi. Jestli bylo navráceno zdraví i její matce, se však v zápisu již nelze dočíst.

V souvislosti s tímto příběhem je třeba zmínit ještě jednu zajímavou skutečnost. Zatímco za jiných okolností by žadatel o notářsky ověřený zápis musel počítat s určitými finančními výdaji, v případě, že se jednalo o záznam zázračného vyslyšení, činili někteří místní notáři naklonění poutnímu místu patrně výjimku, a to zejména u nemajetných. Na jedné straně tak konali ve věci veřejného zájmu, poněvadž bylo mimořádně důležité takovéto zásahy Boží milosti ve světě vezdejším řádně prověřit a zdokumentovat pro budoucí pokolení.

Podle dobového přesvědčení však mohl být podobný milosrdný skutek zároveň na onom světě přičten zbožnému notáři k dobru. Svědectví o tom nacházíme právě ve fondu milostí Bohorodičky Karlovské. V zápisu o zázračném uzdravení pražského notáře Jana Václava Krismilera, jehož autorem byl jeden z karlovských augustiniánů kanovníků, páter Štička, se totiž dočteme, že tento notář jakožto velký mariánský ctitel …mnoho obdrženejch milostí od pobožnejch poutníkův … od nich dožádán jsouce jest skrze náležitej examen ad formam instrumenti publici uvedl a vepsal, a to vše bez nejmenšího ouplatku neb nejakého interesse, darmo vše pro čest Marie Panny učinil.23 Nejhůře však vážná zdravotní indispozice doléhala na osiřelé a dosud svobodné mladé lidi z chudých vrstev, pro něž jediné existenční zajištění představovala služba a kteří nemohli hledat podporu ani u širší rodiny.

Nejprve bývali v takové situaci odkázáni na dobrou vůli svého zaměstnavatele. Pokud však jejich stav dlouhodobě nedával naději na zlepšení, nezbývalo jim než se spoléhat na pomocnou ruku místní obce či vrchnosti. Přestože v raném novověku existovala řada různých charitativních aktivit, představovala tato položebrácká existence většinou velmi nelehký životní úděl. Dokladem této skutečnosti je příběh siroty Alžběty Frelikové, která sloužila na blíže neurčeném místě jako děvečka. Roku 1724 tak těžce onemocněla, že po celých šestnáct neděl vůbec nemohla vstát z postele. Na levé noze se jí vytvořila růže, ale protože zprvu nevěděla, oč se jedná, přikládala si na bolavou končetinu jen všemožné obklady, které jí kdo doporučil. Tím si však podle svého mínění jen uškodila, protože noha se jí celá „zapálila“. Teprve když se již úporné bolesti nedaly snést, poslala pro felčara. Důvody Alžbětina dlouhého otálení nejsou ve zprávě nijak rozvedeny. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že se obávala příliš vysokých nákladů na léčbu, které by si nemohla dovolit. Felčarovi však stačil jediný pohled na zčernalou nohu a seznal, že ji nedokáže vyléčit. Navíc zděšené dívce sdělil, že život jí může zachránit pouze okamžitá amputace. Na to mu však Alžběta odpověděla: …raději 23 Vysvědčení o zázračném uzdravení Jana Václava Krismilera, r. 1721, NA Praha, fond AZK, ŘA Karlov, kt. 3, inv. č. 2530, fasc. 6, č. 583.

chci umříti, nežli bez nohy mrzákem do smrti býti, neb vidim, že sirotek sem a těžce se živiti mezi lidmi musim, chci-li živa bejti, tím bídnější bych byla, kdybych beznohá zůstala.24 Proto raději volila jistou smrt, než by podstoupila drastickou a riskantní operaci. V zoufalství jí však přišlo na mysl, aby se přece jen ještě zkusila v modlitbách obrátit o pomoc k Panně Marii Karlovské. V slzách ji tedy žádala, aby jí u Boha vyprosila buď uzdravení, nebo rychlou smrt a spásu. Poté prý pokojně usnula, ačkoliv předtím pro bolesti spát nemohla. Ve snu se jí zjevila Matka Boží, jak jí převazuje nemocnou končetinu. Po probuzení si dívka náhle s radostí uvědomila, že se cítí výrazně lépe. Tím horlivěji pak prosila Pannu Marii o své uzdravení. Nato se jí noha sama od sebe …provalila, z kteréž … nejaká materie v mno[ž]ství ven vyšla,25 čímž se jí po celém těle náramně ulehčilo. Tomu …felčar i všichni domácí velice se divili, a jistě že Pán Bůh skrze Rodičky Boží přímluvu jí s toho pomohl, sou jednomyslně vypravovali.26 V několika dnech pak mohla Alžběta opustit lože a o berli pomalu přecházet po místnosti. Ránu na noze, kterou se ona „materie“ prodrala ven, jí felčar ošetřil jen přiložením několika málo „flastrů“, přesto se nezvykle rychle zacelila. Uzdravená dívka pak vykonala pouť na Karlov, kde nechala na poděkování sloužit mši.

Nyní, poté co nám příběh Alžběty Frelikové osvětlil, jak nesnadný mohl život osiřelých dětí či mladých lidí z nemajetných vrstev být, se tím snáze vcítíme i do následující situace. Zázračná vyslyšení nám totiž občas zprostředkovávají naopak obavy rodičů, kteří se sami náhle těžce roznemohli či utrpěli závažný úraz a v chmurném očekávání své poslední hodinky si dělali velké starosti právě o budoucí zaopatření svých malých dětí. V podobné situaci se ocitla například Kateřina, manželka Jakuba Jelínka z Mirotic, která se roku 1710 tak těžce poranila na noze, že vůbec nemohla chodit. Kromě toho jí …zotvírala se … noha i vejšej, tak že co dlaň nikdy nebylo vidět zdravé nohy tak velký díl.27 Její nemoc se rychle zhoršovala, až ji na celého půl roku upoutala na lože, kde …smradami zapáchaje odpočívala.28 Kateřinina dlouhodobá pracovní neschopnost navíc ztenčila už tak skromné rodinné příjmy. Z toho důvodu pro sebe nemohla vyhledat ani jakoukoliv lékařskou pomoc. Ve výpovědi na toto těžké období vzpomínala slovy: …chudoba velká mně zbraňovala nejaký náklady na mé zdraví vísti, neb pro tak dlouho trvající churavost do poslední nouze uvedená sem, žádných koření, rady lidské aneb lékův sem nepotřebovala.29 Největší starosti si však dělala o zaopatření svých dětí, na které by po její smrti zůstal manžel sám. Své zoufalství ve výpovědi popsala: …Abych tehdy mému manželi v živ24 Vysvědčení o zázračném uzdravení Alžběty Frelikové, r. 1725, NA Praha, fond AZK, ŘA Karlov, kt. 3, inv. č. 2531, fasc. 7, č. 678.

25 Tamtéž, č. 678.

26 Tamtéž, č. 678.

27 Vysvědčení o zázračném uzdravení Kateřiny Jelínkové, r. 1713, NA Praha, fond AZK, ŘA Karlov, kt. 2, inv. č. 2529, fasc. 5, č. 467.

28 Tamtéž, č. 467.

29 Tamtéž, č. 467.

Slánské rozhovory 2021

6. Výpověď Kateřiny Jelínkové o jejím zázračném uzdravení, 1713. (NA

7. Jičín a zázračný obraz Panny Marie Rušánské z r. 1737. (frontispis

Praha, AZK, ŘA Karlov, kt. 2, inv. č. 2529, fasc. 5, č. 467) (foto NA ČR)

z: LAURITSCH, J., První věk Rodičky Boží Rušánské…)

nosti nápomocna byla a mé dítky obživila, častěj sem s pláčem a nařikáním k Bohu volala, aby se ráčil aspoň nad těmi dítkami slitovati a mě pro ně pozdraviti.30 Jednoho dne se jí při modlitbě dostalo náhlého vnuknutí, aby požádala o přímluvu Matku Boží Karlovskou. Ihned tedy složila slib, že pokud se zotaví, bude …k ní putovati a na poděkování nejenom mše stý pozorování, sté pokání a velebné Svátosti oltářní přijímání obětovati, ale i celé srdce … a přez celý život každodenní modlitbičku.31 Po delším čase se její zdravotní stav začal skutečně pozvolna zlepšovat. Nakonec mohla lůžko opustit a dokázala bez větších obtíží i chodit.

Všechny rány na noze se jí sice úplně nezhojily a neuzavřely, vděčná žena však tento nedostatek, vzhledem k původnímu stavu, nepovažovala za příliš důležitý. Doufala jen, že ji Bůh pro její děti ještě dlouho uchová naživu.

Proto nemeškala a ihned se vypravila na děkovnou pouť na Karlov (obr. 6).

Ačkoliv většinu dobrotivých Božích vzhlédnutí, v nichž bývala chudoba rodiny výrazněji akcentována, tvořila právě různá zázračná uzdravení, můžeme se s tímto rysem občas setkat i u jiných typů milostí. Vůbec nejčastěji se jednalo o rozmanité druhy zázračné pomoci

rodinám v krajní hmotné nouzi. Základní dějová schémata se v jednotlivých případech až mechanicky opakovala. Domácnosti, jejíž rozpočet býval jistě i za normálních okolností dosti napjatý, náhle vyschl už tak chabý pramének příjmů a bez potřebných rezerv se rychle ocitala na pokraji existenční propasti. Netřeba snad ani dodávat, že situace se stávala tím dramatičtější, čím více dětí museli rodiče vychovávat. Pokud navíc rodina neměla solidární příbuzné či sousedy, na něž by se mohla v těžkých časech obrátit, nebo pokud tito sami byli v podobné situaci, její postavení se stávalo mimořádně nejistým. Tak také jakýsi krejčí z Jičína, patrně proto, že zrovna nebylo dost zakázek, …v takovou nouzi upadl, že skoro chleba neměl, jejž by hladovitým dětem podělil.32 Ve svém zoufalství se obrátil s prosbou o přímluvu k Bohorodičce Rušánské, jejíž zázračný obraz byl uctíván v místním jezuitském kostele (obr. 7). Poté, co k její cti konal sobotní pobožnost, prý …tak mnoho na práci dostal, že sotva s dílem postačil.33 Neměli bychom však zapomínat, že do obdobné situace mohla být nečekaně uvržena také rodina původně relativně dobře situovaná a těšící se i určité sociální pres-

30

32

31

Tamtéž, č. 467.

Tamtéž, č. 467.

33

LAURITSCH, Prwnj Wěk… (pozn. 7), s. 112.

Tamtéž, s. 112.

Slánské rozhovory 2021

Oltář s obrazem Panny Marie Karlovské, J. J. Heinsch, 1697, v kostele sv. Apolináře, Praha-Nové Město; do r. 1780 v klášterním kostele Panny Marie na Karlově. (foto Vladimír Přibyl)

tiži. Důvodem mohlo být například to, že muž jakožto hlavní živitel rodiny přišel, ať už z jakýchkoliv příčin, o místo či úřad, který byl hlavním nebo ještě hůře jediným zdrojem jeho příjmů. Je docela dobře možné, že tak tomu bylo i v následujícím jičínském případě, ačkoliv pro stručné podání celé události v poutním tisku to nemůžeme tvrdit s jistotou. Roku 1727 totiž jistý Jan Fromwaldt, bývalý správce na některém blíže nespecifikovaném velikém panství, …po čase v takovou nouzi upadl, že na třetí den skývy chleba neměl, aby svůj, manželky a dítek hlad ukrotil.34 Proto, když …pak děti nepokojné za chléb prosily,35 poručil jim a své paní, aby se vypravily na prosebnou pouť do Jičína k zázračnému vyobrazení Matky Boží Rušánské. On sám se po jejich odchodu zavřel v pokoji, kde klesl na kolena před kopií rušánského obrazu a v slzách se modlil k Panně Marii. Znenadání ho z pobožnosti vytrhlo prudké zabušení na dveře. Když otevřel, předala mu neznámá žena jakýsi list. Jan ho však odložil nečtený, protože chtěl pokračovat v přerušené modlitbě. Teprve po dokonání pobožnosti si vzkaz pročetl. Dozvěděl se z něj, že se má dostavit na jisté místo, kde se mu dostane pomoci v jeho nouzi. Velice se tomu podivoval, 34 35

Tamtéž, s. 118.

Tamtéž, s. 118.

poněvadž v určené lokalitě vůbec nikoho neznal. Nijak povědomá mu nebyla ani osoba, která dopis přinesla.

Nicméně poté, co se jeho žena vrátila domů z pouti, ji pověřil, aby na označené místo přece jen zašla. Paní Fromwaldtová pak odtud …ochotně vypočitaných 12 rejnských sebou domu přinesla,36 za což spolu s manželem a dětmi vzdávala vroucné díky přímluvě Panny Marie.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že barokní zázraky, ať už o jejich podstatě smýšlíme jakkoli, z dobového pohledu představovaly zcela výjimečnou událost v životě rodiny. Proto si tyto příběhy jejich aktéři a pamětníci mnohdy ještě po dlouhá léta s velkou vděčností připomínali. Zejména pro nejchudobnější prosebníky musel fakt, že i oni mohou svou upřímnou a horoucí modlitbou dosáhnout u Boha vyplnění svých proseb, představovat veliký zdroj útěchy. Již ve světě vezdejším, plném společenských nerovností, majetkových nepoměrů a nejrůznějších křivd, tak mohla zasáhnout Boží spravedlnost, protože Panna Maria vyprošovala kýžené zdraví stejně horlivě a obětavě jak dceři bohatého šlechtice, tak i dcerce chudého chalupníka.

36

Tamtéž, s. 119.

Slánské rozhovory 2021 PAMĚŤ KRAJINY

Chržín – Pohled do života venkovské farnosti na Podřipsku Vladimír Přibyl Intuicí i rozumem cítíme, že žijeme v apokalyptickém čase. Odtržení od tradice je u nás děsivé. Vydrancované kostely, zpustošená unavená příroda, šeď lidských příbytků, klanění se mamonu a pozlátkovému pomíjivému světu. Je třeba se vracet k počátkům, ke kořenům, k inspirativním osobnostem.

A nezvlažnět. (Ivo Markvart, Kroužení okolo Podbradce, Posel z Budče 18/2001) Tato stať doplňuje předcházející příspěvky o lidovém umění. Vzhledem k tomu, že řada artefaktů hmotné i slovesné lidové kultury vycházela z náboženského cítění našich předchůdců, bylo naším cílem ukázat neznámé osudy jednoho kostela v regionu a jeho farníků, a to nikoliv ve městě, ale na českém venkově – v tomto případě na Podřipsku, v Chržíně. Jeden z mnoha venkovských kostelů, které od kolébky až po hrob doprovázely životy našich předků. Ten chržínský dodnes vévodí celému kraji.

Když jsme v roce 1989 ve Slaném připravovali výstavu Náš kraj v pohledech malířů a grafiků1 a instalovali kolekci vedut ze Slánska od Josefa Šembery2 zapůjčenou z muzea ve Vysokém Mýtě, nikdo ve městě je do té doby neznal. Poté se staly objevným a zásadním obrazovým dokumentem pro poznání regionu. Mě nejvíce zaujal pohled nakreslený ze hřbitova u kostela sv. Klementa v Chržíně v roce 18263 (obr. 1). Před absolventem pražské krajinářské školy Josefem Šemberou se tehdy rozprostřelo „máchovské panorama“ Velvarska, podmanivé krajiny s dominantním vrcholem Řípu, země členěné poli, remízy a skupinami stromů, kterou zdobily chrámové stavby Velvar a dalších obcí. On na toto svaté pole ale vstoupil záměrně. Chtěl navštívit místo, kde byla pohřbena přední osobnost rodící se české vědy – astronom a meteorolog Antonín Strnad.4 Ten dožil závěr 1 PŘIBYL, V., Náš kraj v pohledech malířů a grafiků, katalog výstavy, Slaný 1989.

2 DVOŘÁK, R., Vysokomýtský kreslíř Josef Šembera, Vysoké Mýto 1987.

3 Tamtéž, s. 38. Josef Šembera, Hřbitov v Chržíně, lavírovaná kresba tuší, 270 x 447 mm, 1826, Okresní muzeum Vysoké Mýto, inv. č. 19 A 121 Š A – III/28.

4 SCHUSTER, F., Život a dílo Antonína Strnada, Říše hvězd XII/6, 1931, s. 97–107; SCHUSTER, F., Krajinské museum v Kralupech n. Vlt. památce českého astronoma univ. profesora dr. Antonína Strnada, Podřipský kraj II/1, 1935, s. 1–13. V červenci 1935 dokonce pátral po ostatcích A. Strnada na chržínském hřbitově antropolog prof. Jiří Malý (* 1899, † 1950), nepodařilo se mu je však nalézt. To se dávalo do souvislosti i se sdělením Ant. Jandové z Budihostic († 1884), podle které nebyl hrob u stěny kostela u pomníku, nýbrž poněkud vpředu.

Pokud tomu tak bylo, musel být náhrobek posunut záhy po svém vztyčení, nejspíše v r. 1808, kdy 21. 2. byla po pravé straně svého otce pohřbena dcera Aloisie. Na kresbě Josefa Šembery z r. 1826 se pomník nachází již u stěny presbytáře. O hledání ostatků A. Strnada viz MALÝ, J., Pátrání po ostatcích rektora a profesora Karlovy uni-

svého života na zámku Kinských v Sazené a po smrti 23. září 1799 byl pochován při kněžišti chržínského kostela sv. Klementa.5 Jeho manželka Kateřina dala nad hrobem vztyčit empírový náhrobek, nikoliv kříž, ale pro dobu osvícenství charakteristický obelisk s kanelovaným sloupem v pozadí, který završuje symbolická urna zemřelého.6 Pomník doprovázejí po stranách dvě sochy, na východní straně žena se zahalenou hlavou a s křížem, alegorická postava Víry, která držela kdysi v ruce „knihu života“ zesnulého. Na druhé straně stojí truchlící dívka se zalomenýma rukama, jejíž hlavu zdobí, jak jinak u proslulého astronoma, hvězda. Tato figura ilustruje latinský text ve spodní části: Te capiunt laeto venientem sidera vultu, ast, quae te genuit patria terra dolet (S radostnou tváří přijímají hvězdy tvůj příchod, avšak rodná zem truchlí).

Když jsem se, a to i jako bývalý astronom amatér,7 opět ocitl u Strnadova hrobu, kde Šembera téměř před dvě stě lety kreslil pohled na Velvarsko, uvědomil jsem si, že o starší lokální historii dnes nevíme téměř nic. Tento fakt se stal výzvou načrtnout kontury místních dějin a „dotýkat“ se památek a osudů zdejších lidí doby minulé.8 versity Antonína Strnada, zemřelého r. 1799 v Sazené a pohřbeného na hřbitově v Chržíně u Velvar, Podřipský kraj II/1, 1935, s. 13–16.

V poslední době o Strnadovi souhrnně VLČKOVÁ, V., Antonín Strnad (1746–1799), astronom, meteorolog, matematik, Náchod 1999, zde i další literatura.

5 Vzpomínkovou slavnost u Strnadova pomníku uspořádalo 22. 9.

1935 krajinské museum v Kralupech, a to u příležitosti 136. výročí úmrtí astronoma, viz Kronika obce Chržín (1923–1951), SOkA Kladno, fond obce Chržín, a podrobně v článku Zpráva o činnosti krajinského musea v Kralupech nad Vltavou, Podřipský kraj II/1, 1935, s. 66–67. Protektorem slavnosti byl tehdy ministr školství a národní osvěty JUDr. Jan Krčmář. O osobnosti A. Strnada promluvil František Schuster, který se jeho životem soustavně zabýval, mezi četnými řečníky vystoupil i univ. prof. František Nušl, ředitel státní hvězdárny v Praze; na akci bylo přítomno na 600 osob. Ke 200. výročí úmrtí A. Strnada se 14. 10. 1999 z podnětu města Náchod uskutečnilo v Chržíně setkání, kterého se zúčastnili kromě delegace Náchoda představitelé Okresního úřadu Kladno (přednosta Ing. Václav Mikulecký), starostové Velvar a Chržína, zástupci muzeí ve Velvarech a Kralupech nad Vltavou. U pomníku společně s náchodskou historičkou Věrou Vlčkovou pronesl řeč i Daniel Kvasnička, kazatel církve bratrské. Město Náchod také v témže roce odhalilo na náměstí svému rodákovi pamětní desku.

6 Již v r. 1820 popsal náhrobek v odborné literatuře tepelský premonstrát Alois Martin David (* 1757, † 1836), po Strnadově smrti jeho nástupce na pozici ředitele klementinské hvězdárny, viz DAVID, A. M., Geographische Ortsbestimmungen von Rotenhaus und den umliegenden Ortschaften…, Praha 1820, s. 31.

7 Účastník celostátních meteorických expedic v r. 1972, 1973 a 1974.

8 Stať svým způsobem navazuje na předcházející příspěvky o baroku na Velvarsku: o kmetiněvské farnosti, která se rozvíjela pod patronací kláštera premonstrátek v Doksanech (viz PŘIBYL, V., Pohled do barokního světa venkovské farnosti, Farnost v Kmetiněvsi na sklonku 17. a 18. století, Posel z Budče 18/2001, s. 20–36; KUCHAŘOVÁ, H. – PŘIBYL, V., Památky doksanského kláštera sester premonstrátek na Slánsku a jejich stavebníci, in: Slánské rozhovory 2012, Klášter premonstrátek v Doksanech a Slánsko, Slaný 2013, s. 27–36), a o sousední – velvarské – za faráře Matěje Jodla, jenž také po r. 1691 vedl v Chržíně duchovní správu (PŘIBYL, V., Absolvent slánské piaristické koleje, velvarský farář Matěj Maxmilián Josef Jodl, in: Slánské rozhovory 2016 a 2017, Slaný a Velvary, O umění baroku, Slaný 2018, s. 8–23). Rozdíly mezi těmito farnostmi byly v době baroku na první pohled zřejmé. Oproti velvarské městské komunitě nemohly v chržínském kostele vzniknout nové oltáře, nebylo zde

Slánské rozhovory 2021

1. Josef Šembera, Hřbitov v Chržíně, 1826, lavírovaná kresba tuší. (Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě) (fototéka odboru kultury a památkové péče, Městský úřad Slaný, dále jen OKPP MěÚ Slaný)

Před obnovením farnosti Již starobylé zasvěcení a poloha sv. Klementa v krajině (obr. 2) naznačuje, že budoucí studium nejstarší historie místa spojené se stavebním průzkumem samotné architektury může přinést zajímavé výsledky.9 bohatých měšťanů a nebylo tu činné žádné mariánské bratrstvo.

Ostatně ambice a sebevědomí Velvarských se plně projevily v r. 1791, kdy se vypravili do Prahy a pro děkanský kostel sv. Kateřiny zakoupili trojici oltářů ze zrušené kaple sv. Karla Boromejského při Vlašském špitálu v Praze; ty původní raně barokní již jejich společenskému postavení neodpovídaly; tak pražský barok proniká i do Velvar.

V Kmetiněvsi v kostele sv. Václava zase dominoval výpravný hlavní oltář, který ovšem nebyl původně určen sem, ale pro konventní chrám premonstrátek v Doksanech, kde se po vrcholně barokní úpravě stal již nepotřebným. Kmetiněvští faráři – řádoví kněží – působili po stabilizaci farnosti od přelomu 17. a 18. stol. díky bohatému patronátu bez větších potíží a měli proto i čas, jak vyplývá ze zdejší pamětnice, zabývat se „nadregionálními“ církevními záležitostmi, o kterých se Urban Vojta široce rozepisoval. O tom se mohlo chržínským duchovním správcům, kteří obtížně zajišťovali chod farnosti a jež trápil stav majetku, jen zdát. A získat pro jejich kostel obraz sv. Jana Nepomuckého od předního umělce evropského baroku Antonína Maulbertsche, jako se to podařilo v r. 1794 faráři Benediktu Forstovi z Kmetiněvse, se vymykalo představám Chržínských úplně. Do Kmetiněvse také logicky pronikla spiritualita premonstrátského řádu. Z Doksan sem čas od času zavítali premonstrátští preláti – probošt Josef Míka, probošt a později opat Benedikt Bayer a nakonec i poslední doksanský opat Josef Winkelburg. Ve výzdobě chrámu dominovaly sochy následovníků sv. Norberta, do doksanského klášterního kostela se putovalo z Kmetiněvsi o svátcích sv. Norberta dvakrát ročně.

9 Kostel se uplatňuje v krajině jako dominanta, vrch (232 m n. m.) převyšuje okolní rovinu o 50 m. Proto v pamětní listině v báni kostela, která byla uložena při opravě v r. 1718, se uvádí Sancti Clementis in

Kostel díky svému umístění vždy přitahoval pozornost. V tomto kontextu se zrodila i populární pověst sepsaná kronikářem Václavem Hájkem z Libočan10 o obci Chyřín (Chržín) a manovi Chyřovi k roku 676.11 Sv. Klement v Chržíně, jenž v době karlovské patřil do řipského vikariátu (Decanatus Rzipensis), je zmiňován v listinách z let 1352, 1367, 136912 a jako farní jej k roku 1384 uvádí Bohuslav Balbín;13 toto datum citují ve svých topografiích piarista Jaroslav Schaller14 i Johann Gottfried Monte Chržin, její opis viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756…, SOkA Kladno, fond farnost Chržín, fol. 38. Jaroslav Schaller uvádí hohen Berg Chř, viz SCHALLER, J., Topographie des Königreichs Böhmen, Erster Theil, Rakonitzer Kreis, 1786, s. 182.

Chržín s kralujícím kostelem zaujal i malíře, připomeňme alespoň rozměrný obraz Josefa Holuba, Chržín, 1926 (138 x 183 cm), který zdobí schodiště velvarské radnice, viz PŘIBYL, Náš kraj… (pozn. 1), s. 13.

10 Václav Hájek z Libočan († 1553) působil jako duchovní v nedalekých Zlonicích v r. 1521, viz PODLAHA, A., Posvátná místa Království českého, díl VII, vikariát Slanský, Praha 1913, s. 290; dále se uvádí, že Václav Hájek z Libočan slíbil Vilému z Ilburga na hradě Lemberk, kde byl vzat do poddanství, a to jako kaplan ve Zlonicích, že koupí také faru v Chržíně, z toho však nakonec sešlo a do Chržína patrně nenastoupil, viz FLAJŠHANS, V., in: Václava Hájka z Libočan Kronika česká, Praha 1918, s. II a III. 11 LINKA, J. (ed.), Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, Praha 2013, s. 38.

12 Registra decimarum papalium čili registra desátků papežských z diocezí pražské, dle původních rkp. vydal V. V. Tomek, Praha 1873, s. 46.

13 BALBÍN, B., Miscellanea historica regni Bohemiae, Liber V, parochialis et sacerdotalis, Praha 1683, s. 13.

14 SCHALLER, Topographie… (pozn. 9), s. 182.

Slánské rozhovory 2021

2. Kostel sv. Klementa v Chržíně, 1991. (foto Vladimír Přibyl)

Sommer.15 V husitských dobách fara sice zanikla, ve farní pamětnici však existuje opis záznamu z roku 1592 o placení desátků z Chržína, Sazené, Budihostic a Uh chržínskému kostelu, a to do rukou katolického kněze Jáchyma Petronella.16 Před rokem 1679 měl nad zdejší farností patronát majitel zákupského panství Julius František Sasko-Lauenburský († 1689),17 byť vsi Chržín i Uhy byly již od roku 1630 v majetku Valkounů z Adlaru sídlících ve Zlonicích. V roce 1679 konečně přechází podací právo k chržínskému kostelu na vdovu po Janu Jaroslavu Valkounu z Adlaru – Ester Kateřinu Valkounovou, rozenou Vratislavovou z Mitrovic. V první chržínské matrice založené v roce 1674 je zapsán kněz Petr Josef Münch,18 jenž v roce 1681 přechází do duchovní správy ve Zlonicích.19 Po jeho odchodu administruje Chržín cisterciák Daniel Stuponěšický20 a od roku 1691 nalézáme v matrikách děkana Matěje z Velvar – Matěje Maxmiliá15 SOMMER, J. G., Das Königreich Böhmen: statistisch-topographisch dargestellt, Rakonitzer Kreis, svazek 13, 1845, s. 113.

16 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 1.

17 Tamtéž, fol. 3.

18 Viz Matrika Chržín 01 (1674–1699), Státní oblastní archiv v Praze.

19 Zlonický farář František Kraus poznamenal k jeho činnosti ve Zlonicích, že se zde neosvědčil … Němec, neuměl česky, musil fary se zříci…, viz KRAUS, F., Chrám, fara a duchovní správa, in: Zlonice 1705–1905, Památník vydaný městským zastupitelstvem, Zlonice 1905, s. 55.

20 Cisterciáka Daniela Stuponěšického kromě matriky zmiňuje i farní pamětnice, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 3.

na Jodla – a po jeho odchodu na věčnost Maxmiliána Adama Lodinského.

Ruku v ruce se změnou v administrování – nyní z Velvar – a díky aktivnímu působení děkana Matěje Jodla se za Valkounů z Adlaru uskutečnily v Chržíně rozsáhlejší úpravy, zahájené snad už v roce 1691.21 Kostel získal v podstatě současný vzhled, je opravena a přistavěna loď, jejíž stěny prolamují oválná okna s jednoduchými šambránami, ta se uplatňují i v kněžišti a osvětlují prostor věže. Její stavba, která, zdá se, proběhla již v souvislosti s rozšířením lodi, představuje zatím nedoceněné nápadité řešení neznámého architekta, a to s ohledem na dominantní polohu chrámu nad obcí a v krajině. Šestiúhelný půdorys věže koresponduje se středověkým závěrem včetně opěrných pilířů, které na svažitém terénu zabezpečovaly její statiku. Zajímavý byl i vstup na kůr dvěma postranními schodišti a prosvětlení oválnými okny prostoru patra – předsíně kůru; celek však časem nepříznivě poznamenaly dílčí stavební zásahy – pravé schodiště bylo zrušeno a okna zaslepena.

Z té doby pocházejí i dvě památky, jež se vážou k patronátu Václava Jana Valkouna z Adlaru – vzácná křtitelnice (obr. 3) z roku 1695 bohatě zdobená vysokými 21

Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 10; zde se Müller odvolává na Liber computuum ecclesiae (1675), ve které bylo uvedeno, že v r. 1691 opravili nejen kostel, ale položili i základy farní budovy …Annum D: 1691 posita sint fundamenta nova domus parochialis et eodem tempore Ecclesia restaurata.

Slánské rozhovory 2021 přifařeny obce Chržín,25 Sazená,26 Budihostice27 a Uhy. Impulsem k tomuto kroku bylo nabytí zlonického panství rodem Kinských v roce 1721. Prvním farářem se stal Jan Adam Svoboda (1723)28 (obr. 4), který však záhy – po smrti zlonického P. Jana Jiřího Kikovského 23. července 1723 – byl prezentován kolem svátku sv. Vavřince na zlonickou faru. Po něm jsou ustanoveni v Chržíně Jan Jeroným Tomej (1723–1729),29 Václav Chládek (1729–1746)30 a Jan Emanuel Šváb (1746–1751).31 Pohled do života farnosti v tereziánské době nám poodkryl svými zprávami v pamětnici další z duchovních správců Karel Tomáš Müller z Rottenburgu (1751–1768).32

3. Neznámý autor, křtitelnice, 1695, původně v kostele sv. Klementa v Chržíně, stav z r. 1991. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

reliéfy světců sv. Litmíra, sv. Matěje, sv. Klementa a sv. Václava22 a ciborium z roku 1708.23 Jak provedené úpravy kostela a položení základního kamene fary, tak i vznik „křestního pramene“ svědčí o záměru znovu zřídit farnost, čehož Valkounové ještě nedosáhli. Jejich zlonické panství se v té době dostalo do svízelné ekonomické situace, a tak unikátní ciborium představuje již jen pomyslnou tečku za významnou úlohou tohoto rodu v kraji.

Zlonice se ocitly v roce 1707 v dražbě a byly prodány.24 Obnovení chržínské farnosti a farář Karel Müller z Rottenburgu Chržínská farnost s kostelem sv. Klementa byla konečně obnovena (reerectione) v roce 1723; k ní byly 22 Cínová křtitelnice, vysoká 47 cm, s víkem 90 cm, nápis z ní zaznamenal chržínský farář Michal Jáchym Kadaně do pamětnice, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 47; popis i s textem viz VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském, Praha 1904, s. 62. Po r. 1991 již nebyla křtitelnice na místě, uvádí se dokonce, že byla odcizena (!).

23 Opis textu na ciboriu viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 47; Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836…, SOkA Kladno, fond farnost Chržín, s. 55; zde také zmíněna oprava poškozeného ciboria v ceně 27 zl. 50 kr., poté jej znovu požehnal pražský biskup Karel Průcha (1876), popis ciboria viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 62.

24 Viz TVRDÝ, V., Valkounové z Adlaru, Blahověst XLIV/1894, s. 137–138, 156–159, 174–175, 201–205, 220–221, 231–235, 250–253.

25 Krátce před svou smrtí daroval Bohuslav Valkoun z Adlaru († 1653) vsi Chržín a Uhy s poplužním dvorem kostelu ve Zlonicích (zaneseno v zemských deskách, trhovém kvaternu, ze dne 30. 6. 1653), opis darovací listiny viz Liber Parochiali Zlonicensis (I.), zal. 1699…, Římskokatolická farnost Zlonice, fol. 6–12; tento dar uvádí i PODLAHA, Posvátná místa… (pozn. 10), s. 290, 291. Chržínská farnost, jež měla stále ekonomické problémy, poukazovala na to, že zlonický kostel má velké jmění a je držitelem dvora v Uhách, který spadá do jejího obvodu. Proto také i později žádala, aby nákladné opravy kostela v l. 1876–1877 byly zaplaceny ze zlonického záduší, viz Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 69.

26 V době opětovného ustanovení farnosti byla Sazená v majetku Novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů, od r. 1757 ve vlastnictví kláštera premonstrátek v Doksanech; jsou dokonce záznamy o tom, že se zámek stal sestrám premonstrátkám i cílem jejich výletů do okolí.

Sazenský mlýn dal r. 1762 vystavět opat Winkelburg, jak připomíná i jeho znak nad vstupem, viz KUCHAŘOVÁ – PŘIBYL, Památky… (pozn. 8), s. 34. Po zrušení kláštera v Doksanech získal od náboženské matice Sazenou se zámkem v r. 1787 František Oldřich Kinský a zahrnul ji do zlonického panství, viz např. KOMÁREK, F., Paměti panství a farní osady budenické, Praha 1911, s. 67.

27 Budihostice patřily špitálu Obrácení sv. Pavla na Starém Městě pražském, v literatuře se zde uvádí rovněž kaple sv. Klementa, viz BÍLEK, T., Stav far v l. 1650–1652 v krajích Chrudimském, Kralohradeckém, Boleslavském, Slanském a Žateckém, Památky archeologické a místopisné XIII/1886, s. 326–332, s. 326; v Bílkově textu byl patrně míněn kostel sv. Klementa v Chržíně, na to již upozornil Ferdinand Velc, viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 17.

28 O J. A. Svobodovi, stavebníku zlonického baroku, více viz PŘIBYL, V., Zlonický děkan Jan Adam Svoboda, in: SVOBODA, J. A., Nový křížovník s červeným srdcem a nový mučedlník od prolité v srdci krve Svatý Jan Nepomucký, barokní kázání zlonického děkana z roku 1736, Kladno 1995, s. IV–VII. Jan Adam Svoboda zemřel ve Zlonicích 10. 8. 1761 a tři dny nato jej uložili do krypty tamního kostela před oltářem sv. Anny, viz Matrika Zlonice 05 (zemřelí 1723–1785), Státní oblastní archiv v Praze. Ve Zlonicích se zachoval i jeho portrét, viz PŘIBYL, V., Portrétní galerie duchovních na Slánsku, Posel z Budče 17/2000, s. 44–45, s. 52.

29 Jan Jeroným Tomej, olomoucký konviktor, před Chržínem sloužil v Charvatcích. Skonal 7. 11. 1729 ve věku 43 let a byl pochován pod náhrobním kamenem na začátku lodi chržínského kostela.

30 Václav Chládek, v l. 1724–1729 byl kaplanem ve Zlonicích, ve svých 70 letech, po šestnácti letech správy v Chržíně, se vrátil domů do Prahy.

31 Jan Emanuel Šváb, kaplan ve Zlonicích (1740–1746), zesnul 2. 12.

1751 ve věku 34 let a byl pohřben před hlavním oltářem chržínského kostela; jeho hrob kryla náhrobní deska, nápis na ní však nebyl již na počátku 19. stol. čitelný, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 44.

32 Karel Tomáš Müller z Rottenburgu, rodák z Nového Města pražského, studoval v konviktu u sv. Bartoloměje v Praze, po vysvěcení nejdříve působil v Čáslavi, v l. 1747–1751 kaplanem ve Zlonicích.

V Chržíně ustanoven 1751 a byl zde činný 16 let a 8 měsíců, zemřel 24. 8. 1768 ve věku 52 let. Je pochován před hlavním oltářem v kněžišti chržínského kostela na epištolní straně pod náhrobním kamenem, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 44. Zda souvisí Müllerův predikát z Rottenburgu s rodem, jehož

Slánské rozhovory 2021 nici – Memorabilia Parochiae Chržinensis. Na prvních stránkách si Müller klade otázky o původu farnosti, kostela – v které době, kým a jakými náklady byl vystavěn.35 Sám pátral po dalších historických pramenech, přičemž jediným cenným nalezeným dokumentem byl zmíněný soupis desátků z roku 1592. Při bilanci farního hospodaření vycházel Müller z účetní knihy, v kronice líčí stávající hospodářskou situaci. Až po podrobném popisu s mnoha poznámkami a „otazníky“ následují průběžné, a pro nás důležité, zprávy o událostech, které každý rok přinesl.36 Nás však samozřejmě zajímá rovněž podoba kostela a jeho zařízení v době baroku, duchovního centra lidové zbožnosti ve farnosti, jemuž se jen zcela okrajově věnoval Ferdinand Velc37 (obr. 5). Po roce 1990 došlo v regionu k řadě krádeží a devastaci církevních památek, mnohé se sice podařilo zachránit a uložit na bezpečnější místa, ale řada artefaktů zcela zmizela, a to i z Chržína.38 Když dnes pamětník vstoupí do kostela a stojí před

4. Neznámý autor, Jan Adam Svoboda, kol. r. 1740, první farář v Chržíně; portrét z jeho působení ve Zlonicích. (fototéka OKPP MěÚ Slaný)

Jeho příchod do Chržína však provázely těžkosti, farní hospodaření nebylo v pořádku a pro nápravu byla zapotřebí i kniha farních účtů (liber computuum ecclesiae) založená v roce 1675. Při nástupu ji novému faráři nepředali, zůstala uložena u inspektora zlonického panství Františka Hikiše, jenž se ji zdráhal mladému faráři odevzdat.33 Teprve po pětiletém úsilí, patrně s pomocí zlonického děkana Jana Svobody, ji z Hikišovy kanceláře Müller získal zpět.34 Svár mezi sebevědomým, zkušeným správcem a farářem tak byl nakonec přece jen urovnán.

S navrácenou účetní knihou se mohl konečně Karel Müller dát do celkové správy a přehledu farního majetku, který podrobně sepsal v nově založené pamětzakladatelem byl úředník Slavatů z Chlumu a Košumberka Jiří Miller († 1656), se zatím nepodařilo zjistit. Tento rod je podle Petra Maška doložen i v Praze, kde Jiří Václav z Rottenburgu na počátku 18. stol. pracoval jako úředník české expedice místodržitelství, viz MAŠEK, P., Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti I, Praha 2008, s. 642, 659; TEPLÝ, F., Dějiny Jindřichova Hradce, díl II, sv. 3, Jindřichův Hradec 1934, s. 135–136; KASÍK, S., Slavatovské palatináty a František Teplý, in: Heraldika a genealogie XVI/1, 1993, s. 24–26. Za informaci k predikátu z Rottenburgu vděčí autor Pavlu Zděnovcovi.

33 Ondřej František Hikiš (Hiekisch), významná osobnost hospodářského života na Zlonicku v době tereziánské, dlouholetý inspektor zdejšího panství, jeho jméno nalezneme v listině uschované v báni zlonického kostela (1744). Umřel 28. 10. 1767 ve věku 81 let, pochován v kryptě zlonického kostela před oltářem sv. Anny.

34 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 24.

5. Kostel sv. Klementa v Chržíně, pohled k hlavnímu oltáři, po r. 1905. (foto atelier A. J. Richter v Šumperku)

35 Tamtéž, fol. 1 …Quando? A quo? Cuius sumptibus sit aedificata?

Non constat…

36 Jeho záznamy jsou věcné, málo se dozvídáme o životě osadníků během církevního roku, který se však nelišil od okolních farností. Byl podobný tomu, který podrobně vylíčil v Kmetiněvsi tamní farář Urban Vojta, viz PŘIBYL, Pohled… (pozn. 8). Chržínský farník obdobně slavil Boží tělo, držel tradiční pobožnosti u křížů umístěných na počátku polí – Feriae Rogationum – prosebné (či křížové) dny. Urbanův popis kmetiněvských poutí lze vztáhnout i na chržínskou farnost, abychom si udělali představu o poutní mobilitě na Velvarsku v době vrcholného baroku.

37 VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 61–64; dílčí upřesnění viz POCHE, E. (ed.), Umělecké památky Čech, 1. díl, Praha 1977, s. 145, 146.

38 Referát kultury Okresního úřadu Kladno prováděl do zrušení okresních úřadů v r. 2002 ve spolupráci s administrátory farností okresu Kladno systematickou fotografickou dokumentaci a podílel se na záchraně mnohých movitých památek před jejich zcizením deponováním na bezpečná místa. Řadu významnějších obrazů a soch se podařilo restaurovat a následně prezentovat veřejnosti, viz Monumenta rediviva, Památky restaurované v letech 1990–1993 na Kladensku a Slánsku, katalog výstavy, Kladno 1993; Monumenta rediviva II, Památky restaurované v letech 1994–1996 na Kladensku a Slánsku, katalog výstavy, Kladno 1996.

Slánské rozhovory 2021 obdoby. Před námi je prostor završený polem křížové klenby a paprskovitě zaklenutý závěr. Řemeslníci sem zhotovili jednoduše profilovaná kamenná žebra, která dosedají na kuželové konzoly – to vše, včetně provedení vítězného oblouku, svědčí o vzniku kněžiště ve druhé čtvrtině 14. století.41 V této souvislosti je třeba doplnit, že jeho stěna byla původně prolomena gotickými okny (na jejich místě dnes dvě barokní niky za oltářem), a to patrně s kružbami, což nejen světelně dotvářelo interiér závěru chrámu, ale okenní konstrukce odlehčovaly jeho hmotu (obr. 8). O chrámové lodi (navis) Müller píše, že byla vystavěna nedávno.

6. Kostel sv. Klementa v Chržíně, pohled k hlavnímu oltáři, stav z r. 1991. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

holými stěnami a „osleplými“ oltářními architekturami, je rozčarován (obr. 6, 7).

Jak tedy vypadal chržínský kostel v době raného novověku, jak byl vyzdoben jeho interiér, který duchovně a esteticky formoval osadníky z přifařených vsí – Chržína, Sazené, Budihostic nebo Uh? O kostelu (res ecclesia) Müller míní, že je zjevně starou stavbou, a shledává, že dávné je, a to podle vzhledu chrámu, i založení farnosti. Dále podotýká,39 že kostel má tři oltáře: hlavní sv. Klementa s pěkným svatostánkem pro uložení eucharistie a pak dva menší boční – sv. Blažeje a sv. Jana Nepomuckého. V roce 1756 byl kostel uvnitř opraven, vymalován – tehdy snad vytvořili i fresku Křtu Páně v nice za křtitelnicí (dnes zabílená) – a za přispění dárců se podařilo obnovit i oba boční oltáře.40

8. Kostel sv. Klementa v Chržíně, zaklenutí kněžiště, 2. čtvrtina 14. stol. (foto Vladimír Přibyl)

Střecha je pokryta taškami a farář si posteskl, že bývá často poškozena větry, na druhé straně oceňuje, že stavba je na kopci chráněna proti ohni z obce.

U kamenné kazatelny42 (cathedra concionatoria) poznamenává, že je užší a poněkud nepohodlná, a v kněžišti (chorus) připomíná výtvarně působivý oltář a decentní barevné řešení prostoru.

Kostel měl tehdy dvě věže (turres), malou nad presbytářem a velkou v čele, ta je vystavěna z kamene, kryta taškami a částečně i plechem červené barvy. Vedle kostela se prostíral dostatečně velký hřbitov (caemeterium) se dvěma branami a brankou, které se zachovaly dodnes. K němu přiléhala kostnice (ossuarium), kdysi nezbytná součást každého svatého pole, která však byla v havarijním stavu. Teprve poté následuje ve výčtu klenutá sakristie – do níž se vstupuje renesančním kamenným portálem – chráněná lamelovými kovovými dveřmi43

7. Kostel sv. Klementa v Chržíně, pohled k hlavnímu oltáři, stav k r. 2021. (foto Markéta Škrancová)

U kněžiště (presbyterium) Müller zdůrazňuje, že je skutečně starobylé. A můžeme konstatovat, že tato část architektury nemá, když pomineme zaklenutí podvěží velvarského kostela sv. Kateřiny, v nejbližším okolí 39

Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 11.

Farář zaplatil za tyto práce 52 zl. 30 kr., viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 24.

40

41 Časový interval, ve kterém proběhlo zaklenutí kněžiště, navrhl autorovi statě historik umění Pavel Kroupa, který se architekturou středověkých kostelů a nástěnnou malbou soustavně zabývá; viz také LÍBAL, D., Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Praha 2001, s. 137.

42 POCHE, Umělecké památky… (pozn. 37), s. 548, zde datována na konec 17. stol.; ve farní pamětnici zmíněna v souvislosti s opravou kostela v r. 1691, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 10.

43 Tvar kovových dveří, jejich půlkruhové zakončení oproti pravoúhlému profilu vstupu do sakristie, naznačuje možnost, že zde byly osazeny druhotně; mohlo původně jít o jedny ze vstupních dveří.

Slánské rozhovory 2021

10. Oltář sv. Jana Nepomuckého, kostel sv. Klementa v Chržíně, stav 9. Panna Maria Svatohorská, reprodukce dobové devoční grafiky.

z r. 1991. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

proti požáru a zlodějům; liturgická roucha se ukládala do komody. Müller nevynechává ani sousední školu (schola), která se svým stavem „podobá“ kostnici.

Mariánská úcta patřila v baroku k jednomu z hlavních pilířů zbožnosti, slavilo se mnoho mariánských svátků, navštěvovala mariánská poutní místa blízká i vzdálená. V Chržíně uctívali sochu Panny Marie Svatohorské (B. V. Mariae Sacro-Montanae)44 (obr. 9), která stála na menze hlavního oltáře. Milostnou plastiku zdobily šatečky (vesticulae), korále s drahými kameny, řetízky, zavěšovaly se na ni mince a svátostky; jejich seznam, někdy i s dárci, byl později částečně doplňován.

Představme alespoň některá jména zapsaná v pamětnici: chržínského hostinského Václava Broma, který roku 1765 věnoval svátostku s vyobrazením Krista s nástroji jeho umučení, a Václava Krajbicha, jenž přinesl Svatohorské Madoně stříbrný řetízek. Anna Rubšová z Budihostic v roce 1761 dala Madoně zlatý peníz, podobně i Ludmila Hoffmannová ze stejné obce v roce 1770.45 Josefínské reformy však učinily přítrž této formě lidové zbožnosti.

Po stranách lodi se nacházely boční barokní oltáře – sv. Jana Nepomuckého (obr. 10) a na evangelijní straně sv. Blažeje. Mučedník zpovědního tajemství je zachycen v ustálené ikonografické podobě almužníka, přičemž andílek jej korunuje svatozáří s pěti hvězdami; v kostele byl i relikviář s jeho ostatkem. Můžeme litovat, že se nedochovalo oltářní plátno se sv. Blažejem, jehož ctili zejména v době raného baroku.46 K jeho zániku došlo v roce 1845, kdy sodálka pražského mariánského bratrstva Anna Gruberová darovala na tento oltář obraz Neposkvrněného početí Panny Marie47 (obr. 11).

Vedle trojice oltářů byla v interiéru řada dalších obrazů a plastik.48 Na stěny zavěsili kolekci vyobrazení Spasitele, Panny Marie a dvanácti apoštolů, dále Ukřižovaného Krista a sv. Jana Nepomuckého, kterého doplňoval sv. Antonín Paduánský. Celý tento početný soubor vzal postupně za své; v roce 1991 jsme z barokního

44 Osud barokní Madony Svatohorské uctívané v Chržíně neznáme, podle fotografie pořízené po r. 1905 (viz obr. 5) se zdá, že stála ve vitríně na bočním oltáři Panny Marie.

45 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 12; záznamy o obdarování končí v r. 1773, poslední dárkyně – Alž-

běta Jirkovská z Uh a Magdalena Behková z Chržína.

Na Velvarsku se oválný obraz sv. Blažeje nacházel v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně na oltáři Panny Marie Karlovské (po r. 1700), viz PŘIBYL, Pohled… (pozn. 8), s. 16.

47 Malba připomíná novou vlnu šíření vroucí mariánské zbožnosti k Immaculatě do venkovských kostelů; úprava původně svatoblažejského oltáře proběhla v r. 1846, viz Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 24.

48 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 18.

46

Slánské rozhovory 2021 Obraz Korunování Panny Marie52 (obr. 13) se objevuje v inventáři v roce 1762, věnoval jej Jan Laube,53 ředitel panství ze Sazené. Malířsky nenáročně pojednané plátno bylo zasazeno do bohatě zdobeného rozměrného rokokového rámu a nepochybně tvořilo dominantu boční stěny.

V kostele se nalézaly i jiné obrazy a sochy, které vypovídaly o barokní zbožnosti, například soška sv. Anny ve vitríně na oltáři sv. Jana Nepomuckého a obrázek Salvátora Chrudimského. Úcta k tomuto obrazu „přeskočila“ do Chržína ze sousedních Velvar, kde díky zbožnému nadání Jiřího Zuba od roku 1746 obraz Chrudimského Spasitele doplňoval hlavní oltář.54

11. Oltář Panny Marie (původně sv. Blažeje), kostel sv. Klementa v Chržíně, stav z r. 1991. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

inventáře podle farní pamětnice identifikovali jen dvě plátna – Svaté rodiny (Imago Iesu, Maria et Joseph) a Korunování Panny Marie (Imago SS. Trinitatis coronantis B. V. M).49 První z nich namaloval neznámý autor kolem roku 1750 a představuje výjev Návratu Svaté rodiny z Egypta50 (obr. 12). Máme před sebou dílo nejen obsahově zajímavé, ale po výtvarné stránce v rámci regionu i významné. Svatý Josef s poutnickou holí, Panna Maria se svatozáří a uprostřed si vykračuje Dítě-Ježíš, nad kterým se vznáší holubice Ducha svatého. Umělec dokázal přesvědčivě vtáhnout i chržínského farníka do intimního života Svaté rodiny, která tak byla příkladem „života práce“ (vita laboris), „života víry“ (vita religiosa) a „života poslušnosti“ (vita oboedientiae).51 49 Jako jediné v interiéru je zmiňuje POCHE, Umělecké památky… (pozn. 37), s. 548.

50 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 14. Návrat Svaté rodiny z Egypta, ol. pl., 102 x 87 cm; k ikonografii obrazu viz PŘIBYL, V., Tři kapitoly z Ježíšova „skrytého života“ v barokní malbě Slánska, Slánský obzor XII (112)/2005, s. 4–11; zde autor mylně uvažoval o možnosti původní lokace obrazu v zámku v Sazené. V inventáři zachycen ještě další obraz Ježíše, Panny Marie a sv. Josefa, který jako rokokový uvádí i POCHE, Umělecké památky… (pozn. 37), s. 548; v r. 1991 však již nebyl na místě.

51 SAWARD, J., Teologové skrytého života, Communio, mezinárodní katolická revue 1/2004, s. 45–57, s. 49.

12. Neznámý autor, Návrat Svaté rodiny z Egypta, kol. r. 1750, původně v kostele sv. Klementa v Chržíně. (fototéka OKPP MěÚ Slaný) 52 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 14.

Obraz Korunování Panny Marie je zasazen v bohatém rokokovém rámu, ol. pl., 148 x 135 cm (?).

53 Jan Laube, v pamětnici jako director sazenensis. Sazená tehdy patřila klášteru premonstrátek v Doksanech – svým způsobem spolupatronů farnosti. Laube se účastnil života chržínské farnosti, vedle obrazu Korunování Panny Marie věnoval třeba ministrantům komže, jak je výslovně zaznamenáno ve farním inventáři, a při slavnosti Božího těla připravoval v Sazené venkovní oltář.

54 Liber memorabilia incliti regni Bohemiae regiae que urbis Welwariensis, zal. 1761…, SOkA Kladno, s. 247, 248; zde i dobová zpráva o vzniku milostného obrazu; VACEK, F., Paměti královského města Velvar, Praha 1884, s. 254; o chrudimském obraze viz např. ROYT, J., Poutní místa a milostné obrazy či sochy v diecézi královéhradecké, in: HRUBÝ, V. – ROYT, J., Lidová zbožnost ve východních Čechách a v Kladsku, Náchod 1997, s. 7–23, s. 14.

Slánské rozhovory 2021

13. Neznámý autor, Korunování Panny Marie, 1762, původně v kostele sv. Klementa v Chržíně. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

Inventář55 zpracoval Karel Müller tradičně podle vzácnosti a dostupnosti materiálu, ze kterého byly jednotlivé církevní předměty zhotoveny. Nejprve sepsal zvony, ve velké věži byly tři: první od Tomáše z Litoměřic z roku 1530 (dochován), druhý od Bartoloměje Pražského z roku 1534, v roce 1844 přelit Karlem Bellmannem (rekvírován 1917), třetí od neznámého autora, v roce 1796 nahrazen nástrojem od Václava Kühnera (rekvírován 1917); v malé věži zvony dva.56 Poté si Müller všímá stříbrných a pozlacených artefaktů (kalich 2×, ciborium, paténa, monstrance, pacifikál, relikviář s ostatkem sv. Jana Nepomuckého), pak měděných předmětů (např. nádoba na svěcenou vodu), cínových (křtitelnice z roku 1696, lampy nad oltáři, přičemž doplnil, že v roce 1761 lampu nad oltář sv. Jana Nepomuckého daroval Václav Hoffmann z Budihostic, velké a malé svícny 8×, svícen k soše Panny Marie Svatohorské, nádoby na posvátné oleje; v souvislosti s cínem zmiňuje malé varhany – positiv – v chóru, na kůru tehdy ještě varhany asi nebyly), potom věcí železných (nádoby na olej do lamp), následně textilií z hedvábí (kasule 12×, šatečky Panny Marie Svatohorské 16×, pluviál 2×, velum, bursa, balda55 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 9 ad.

56 Stručný popis zvonů v pamětnici pořídil farář Michal Kadaně, zde již zmíněn nástroj z r. 1796, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 46.

chýn nad hlavním oltářem ad.), z vlny (antependium 2×, kasule, baldachýn pro slavnost Božího Těla ad.) a ze lnu (alba 3×, humerál 4×, superpelice 2×, purifikatorium 28×, palla 8×, korporál 9× ad.). Nakonec vypočítává obrazy (zde i kanonické tabulky 9×, malovaná antependia 3× a třídílné malované jesličky), sochy (kromě již citovaných plastik připisuje dva relikviáře ve tvaru pyramid) a naposledy zaznamenal věci ze dřeva (almary v sakristii 3× – zachovala se almara a kredenční skříň; raně barokní lavice pro věřící v kostele 26× – patrné ještě na fotografii po roce 1905, chórové lavice 4×, přičemž jednu z nich dodnes najdeme pod kůrem). Řada zaniklých artefaktů měla nepochybně svou uměleckou cenu, třeba kolekce tří ornátů (casula) zdobených květy,57 kterou věnovala kostelu jeho patronka Marie Charlotta Kinská.58 Na faře eviduje Müller dvojitou almaru na šaty, další v kuchyni, dvě truhly k uložení mouky, obdélný hostinský stůl, starý stůl a dvě lavice v místnosti pomocníka (famula). Vedle obrazu sv. Jana Nepomuckého byly do inventáře zaneseny knihy vázané v kůži: Písmo svaté v českém jazyce (Svatováclavská bible), Postila Georga Scherera,59 Výpis z dekretů pražské konsistoře (Extractus Patentium et Decretorum Consistorialum) a nyní nově, jak podtrhuje, i Pamětní kniha chržínské farnosti (Liber Memorabilium Parochiae Chržinensis).

Po základním popisu areálu kostela vyjmenovává církevní pole (agri ecclesiae), dále farní mobiliář (mobilia ecclesiae), neopomíjí ani železné krávy (vaccae ecclesiae vulgo ferrae),60 ani fundace (byly čtyři, dvě významné,

14. Torzo sochy sv. Jana Nepomuckého, 1756, při silnici z Chržína do Uh, stav kol. r. 1980. Sokl dnes na návsi v Uhách s kopií barokní sochy sv. Jana Nepomuckého. (fototéka OKPP MěÚ Slaný) 57

Tamtéž, fol. 18.

Marie Charlotta Kinská, rozená z Martinic, spravovala zlonické panství po smrti svého manžela Filipa hraběte Josefa Kinského, významného spolupracovníka císařovny Marie Terezie, v l. 1749–1758, viz KOMÁREK, Paměti… (pozn. 26), s. 61–62.

59 Georg Scherer (* 1539, † 1605), rakouský jezuita, český překlad jeho Postily vyšel v r. 1704, více viz SLÁDEK, M., Slovo ze srdce jejich … Evangelium za onoho času, Praha 2017, s. 161–171.

60 Železný dobytek, železná kráva: živý majetek, který náležel chržínskému kostelu, byl dáván do pachtu farníkům, kteří za to kostelu platili, a to se závazkem, že po uplynutí pachtu bude vrácen. Pachtýř 58

Slánské rozhovory 2021 a to od Ester Kateřiny Valkounové z roku 1689 a slánského děkana a arcibiskupského vikáře Matěje Josefa Nespěšného z roku 1726).

Farář měl přirozeně i své spolupracovníky (inservientium ecclesiae): správce kůru, tzn. „učitelského“ (ludi-magister),61 kostelníka (aedituus),62 kalkanta (calcans) a pradlenu (lotrix). Pak Müller registruje farní majetek; o faře (domus parochialis) situované pod kopcem s kostelem konstatuje, že je docela dobře umístěná, ale chátrá, a obává se, že se z ní stane v nejbližší době ruina; připomíná, že je nutno přikročit k opravám dalších stavení v areálu fary – sýpky, stodoly, stájí, sklepa a studny. Dále uvádí farní zahradu (hortulus) před okny jídelny a sad (pomarium), jehož různé ovocné stromy vysadil Müllerův předchůdce Jan Jeroným Tomej. Farnosti patřil také rybník v poloze nad obecní nádrží (piscina). Po seznamu farních polí (agri parochiales) píše o farních loukách (prata parochialia) a pastvinách (pascua, řečeno „palouky“).

Zajímavý je i rozsah desátků (decimae) chržínskému kostelu z přifařených obcí; z výčtu Karla Müllera vyplývá, že se odváděly v naturáliích, a to z Chržína (12 gruntů – pšenice 36 věrtelů a 14 měřiček; žita 36 věrtelů a 14 měřiček),63 Uh (11 gruntů – pšenice 31 věrt., 9 měř.; žita 36 věrt., 9 měř.),64 Budihostic (8 gruntů – pšenice 22 věrt., 1 měř.; žita 22 věrt., 1 měř.)65 a Sazené (21 gruntů – pšenice 49 věrt., 12 měř.; žita 49 věrt., 3 měř.),66 tzn. celkem 140 věrtelů a 6 měřiček pšenice a 139 věrtelů a 12 měřiček žita. byl tedy povinen každý uhynulý kus nahradit jiným …„železná kráva neumírá“.

61 Ludi-magister měl ve farnosti tyto povinnosti: 1. o nedělích a svátcích hra na varhany a zpěv, péče o lampy v kostele, s knězem navštěvovat nemocné (odměna 12 zl.); 2. nacvičení pašijí a jejich provedení o Velkém pátku (1 zl. 10 kr.); 3. zajištění hudby na sv. Klementa, papeže (1 zl. 10 kr.); vedle stanovené peněžní odměny se vypočítávají i další přiznané naturálie z farního majetku, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 17. Farář Michal Kadaně do kroniky vypsal z matrik jména některých chržínských kantorů – Adam Svoboda (1699), Adam Doležel (1717), Karel Černý (1727), František Mayer (1754), Jiří Beruška (?) (1766), Jakub Prošek (1767), Jan Urban (1798), viz tamtéž, fol. 48.

62 Kostelník měl kromě jiného na starosti i Boží hrob (2 zl. 3 kr.) a zvonění (48 kr.), viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 17.

63 Korec, strych = 4 věrtele = 16 měřiček, přičemž český věrtel měl objem cca 23,4 litru, viz HOFMANN, G., Metrologická příručka, Státní oblastní archiv v Plzni a Muzeum Šumavy v Sušici, 1984, s. 95.

V tereziánském katastru (dokončen r. 1747) je v Chržíně zaznamenáno 12 hospodářů, držitel: kostel ve Zlonicích, viz CHALUPA, A. et al. (edd.), Tereziánský katastr český, sv. 2, Rustikál (kraje K–Ž), Praha 1966, s. 316.

64 Tereziánský katastr v Uhách zachycuje 11 hospodářů, držitel: kostel ve Zlonicích, viz CHALUPA, Tereziánský katastr… (pozn. 63), s. 316.

Pro doplnění o rozsahu hospodářství uveďme, že soupis dominikálního majetku zmiňuje výtažní rybník, mlýn v Chržíně, hospodu, ovčín a rybníky ve vsi, viz BURDOVÁ, P. et al. (edd.), Tereziánský katastr český, sv. 3, Dominikál, Praha 1970, s. 414.

65 Tereziánský katastr v Budihosticích registruje 9 hospodářů, držitel: Špitál sv. Pavla ( jinak zv. Templ) na Starém Městě pražském, viz CHALUPA, Tereziánský katastr… (pozn. 63), s. 280.

66 V tereziánském katastru je v Sazené zaneseno 22 hospodářů, držitel: Ústav šlechtičen na Novém Městě pražském; je zde zapsán i sládek (v panském pivovaru), panský bednář a panský zahradník, kovář v panské kovárně, tesař a švec v panských domcích, řezník v panské

Nové sochy ve farnosti – sv. Jan Nepomucký (1756) a Panna Maria Karlovská (1761) S licencí arcibiskupského vikáře Jana Adama Svobody sám Karel Müller benedikoval v polovině cesty z Chržína do Uh na sv. Víta 15. června 1756 sochu sv. Jana Nepomuckého (obr. 14), jež nahradila starší skulpturu téhož zasvěcení. O vznik nové se přičinil ředitel zlonického panství Ondřej František Hikiš.67 Vytvořili ji v ikonografickém schématu, které je známo spíše z malby a představuje Oslavu sv. Jana Nepomuckého. Toto „zobrazení“ se promítlo do stability bloku kamene, navíc se jednalo o měkký pískovec, jenž rychle degradoval. V roce 1899 sice ještě proběhla její oprava,68 ale po osamostatnění Československa byla v červnu 1919 socha, jak víme z pamětnice, „vandalsky zničena“.69 Zůstalo zde stát poněkud beztvaré, ale ikonograficky stále čitelné torzo.

Sochařskou analogii bychom našli kupodivu v nedalekých Kovárech u Zákolan, ale i tato svatojánská památka byla v téže době hrubě poškozena a její podobu známe

15. Barokní socha sv. Jana Nepomuckého v Kovárech, analogie svatojánské sochy v Chržíně. (reprofoto z farní kroniky v Kovárech) hospodě a mlynář v pronajatém mlýně o dvou kolech na nestálé vodě; viz CHALUPA, Tereziánský katastr… (pozn. 63), s. 307.

67 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 24.

68 Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 87; úplně opravena Václavem Šilingerem, stavitelem a sochařem v Sazené, za 50 zl.

69 Tamtéž, s. 87.

Slánské rozhovory 2021 Hikiš. Památka se prakticky rozpadla, z jejích fragmentů, které ležely na původní křižovatce, sestavil před pár lety kamenosochař Pavel Kytka na návsi v Chržíně v podstatě „novou mariánskou sochu“. Objevenou figuru Panny Marie opravil a postavil na starší podstavec z roku 1746, přičemž vysekal zcela novou hlavu. Nenechal se však inspirovat poměrně závaznou podobou Panny Marie Karlovské, a tak při pohledu na dílo postrádáme lehký a pro tento ikonografický typ charakteristický úklon Mariiny hlavy k pravému rameni.

16. Socha Panny Marie Karlovské v Chržíně, figura sochy z r. 1761, sokl z r. 1746, hlava doplněna, druhotně umístěna na návsi v Chržíně. (foto Vladimír Přibyl)

pouze z fotografie z farní kroniky.70 V případě chržínské skulptury byly mučednická palma a biret oproti kovárskému sv. Janu Nepomuckému (obr. 15) situovány obráceně.71 Dodnes se zachoval podstavec chržínské sochy s nápisem a chronogramem, nedávno byl z původní lokace přenesen na náves do Uh a doplněn o „klasicky“ pojatého sv. Jana Nepomuckého adorujícího krucifix.72 Další sochou byla Panna Maria Karlovská73 (obr. 16), kterou 11. listopadu 1761 požehnal Karel Müller při komunikaci z Chržína do Velvar u odbočky k mlýnu v Budihosticích; na místě cesty k mlýnu se dnes rozlévá Chržínský rybník (obr. 17). Zhotovení skulptury podpořil chržínský hospodský (caupo) a zbožný farník Václav Brom,74 který vlastnil poblíž statue zahradu.

Na pořízení se podílel i ředitel panství Ondřej František 70 SLÁDEK, M., Obrazoborectví v Čechách (zejména v letech 1918– 1921), Posel z Budče 11/1996, s. 3–8, s. 8; socha v Kovárech byla rovněž poničena po r. 1918 a za dozoru sochaře Hnátka odvezena do zámečku dr. R. Zycha v Měšicích u Čakovic, tam restaurována a umístěna v zahradě.

71 Popis viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 64.

72 Vzorem Pavlu Kytkovi se stal sv. Jan Nepomucký z Ješína u Velvar (dnes ve velvarském muzeu).

73 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 28.

74 Václav Brom, hostinský z Chržína († 18. 9. 1771 ve věku 45 let), hospodařil v usedlosti čp. 14 na návsi (tento dům je i na císařském povinném otisku stabilního katastru z r. 1840 označen stále jako hostinec); pochován na místním hřbitově.

17. Původní umístění sochy Panny Marie Karlovské v Chržíně v r. 1761; na horním obrázku poloha zakreslena do tzv. císařského povinného otisku stabilního katastru (1824–1843), spodní obrázek – mapa současného stavu. (podklad Ústřední archiv zeměměřictví a katastru)

Exkurz: Panna Maria Karlovská a její památky na Velvarsku Lokální úcta k Panně Marii Karlovské se na Velvarsku hojně rozvinula. U jejího zrodu stála ovdovělá hraběnka Anna Polyxena z Clary-Aldringen,75 která sledovala aktuální situaci a vnímala konkrétní impulsy v barokní zbožnosti, na něž také reagovala. Po smrti svého manžela Jana Jiřího z Clary-Aldringen objednala do kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně na rodovém panství tři oltáře, šlo o oltář sv. Jana Nepomuckého (v té době cenný příspěvek k dynamicky se rozšiřující svatojánské úctě), sv. Antonína Paduánského a Panny Marie Karlovské.

75

Anna Polyxena hraběnka z Clary-Aldringen, rozená hraběnka des Fours (Du Mont et Athienville), zemřela 27. 2. 1728 ve věku 47 let ve Spáleném Poříčí, toto panství a okolní vsi koupila v r. 1715. Někdy se cituje nesprávně datum úmrtí k r. 1702. Hospozín a Hospozínek (Paršenk) náležely do obvodu kmetiněvské farnosti.

Slánské rozhovory 2021 Mučedníku zpovědního tajemství dala navíc v roce 1711 zbudovat kapli, a to pod záštitou Panny Marie Pomocné (S. Joannis Nepomuceni sub Protectione B. V. Mariae de Auxilio),76 v nedalekém Paršenku (Bergschenku, dnes Hospozínku).77 Na této zastávce s velkou hospodou na frekventované silnici do Litoměřic tak vyrostla vůbec jedna z prvních kaplí zasvěcených sv. Janu Nepomuckému – duchovně „atraktivní občerstvení“ pro ty, kteří zde odpočívali při jízdě do lázeňských Teplic, které byly v držení rodu Clary-Aldringen.78 Oltáře sv. Jana Nepomuckého (i s heraldickou výzdobou) a sv. Antonína Paduánského jsou datovány k roku 1706, z téže doby pochází ze stejné řezbářské dílny i výpravný oltář třetí – Panny Marie Karlovské; vypovídá o tom nejen vlastní umělecké provedení, ale i znak Anny Polyxeny. I tady se jednalo o aktuální podporu a propagaci rodící se úcty k tomuto milostnému mariánskému obrazu (obr. 18). Pořízení oltáře se událo navíc v čase, kdy pražští augustiniáni vedli zápas o církevní schválení této úcty.79 Architektura hospozínského oltáře po roce 1990 zanikla, ale podařilo se zachránit alespoň obraz Panny Marie Karlovské, který obklopovala oválná plátna se světci sv. Floriánem, sv. Blažejem, sv. Václavem a světicemi sv. Kateřinou, sv. Barborou a sv. Apolenou; vrchol oltáře nad heraldickou výzdobou korunoval obraz sv. Josefa s Ježíškem80 (obr. 19).

Z Hospozína se rozšířila úcta k Panně Marii Karlovské do Velvar. Niku nad vstupem domu čp. 115 na velvarském náměstí od nepaměti zdobila její dřevěná soška, kterou si dříve mnozí pletli s Pannou Marií Bolestnou, ale při bližším pohledu je zřejmé, že neběží o meče vetknuté do těla, ale o paprsky symbolizující radostné očekávání Matky Boží (obr. 20). Barokní plastika, svým způsobem „ochránkyně domu“, nese na zadní straně záznamy o opravách z dob posledních držitelů. Stavení 76 Zasvěcení sub protectione – Jan Nepomucký nebyl v té době ještě svatořečen. Ostatně i v okolí nalézáme některé svatojánské obrazy (dříve v kostele sv. Vavřince v Klobukách), popřípadě sochy v Kobylníkách (1706), kde sv. Jana Nepomuckého „doprovází“ právě obraz či reliéf Panny Marie Pomocné.

77 O svatojánské kapli viz NAŇKOVÁ, V., Kaple sv. Jana Nepomuckého v Hospozínku, Posel z Budče 15/1998, s. 22–23; PŘIBYL, Pohled… (pozn. 8), s. 22, 23.

78 Anna Polyxena hraběnka z Clary-Aldringen dala v l. 1722–1726 v Nových Mirovicích, které byly součástí jejího spálenopoříčského panství, postavit kapli sv. Jana Nepomuckého. Je architektonicky sice výpravnější než kaple v Paršenku, ale dispozičně stejného řešení, a to včetně centrální svatyně; všimneme si i znaku stavebníka Anny Polyxeny nad vstupem, je shodného provedení jako v Hospozínku.

U kaple v Nových Mirovicích bývá zvažováno případné autorství G. Santiniho, viz NAŇKOVÁ, V., Na okraj dvou článků o barokní architektuře v Čechách, Umění XXIV/1976, s. 119 ad.; NAŇKOVÁ, V., Barokní architektura v západních Čechách, Umění XXVIII/1980, s. 22–55, s. 28. Mojmír Horyna zase předpokládá některého ze Santiniho epigonů, v tomto případě plaského Matěje Ondřeje Kondelu, viz HORYNA, M., Jan Blažej Santini–Aichel, Praha 1998, s. 423.

79 ROYT, J., Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999, s. 56–60.

80 Oválné obrazy byly restaurovány akad. mal. Ivanou Přibylovou a akad. mal. Pavlem Kobylkou v r. 1994, srv. Monumenta rediviva II… (pozn. 38), s. 15. Dnes v depozitu Arcibiskupství pražského.

18. Neznámý malíř, Panna Maria Karlovská, kol. r. 1705, střed oltáře, původně v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně. (fototéka OKPP MěÚ Slaný)

má bohatou historii, kterou můžeme sledovat až k roku 1571.81 V baroku je vlastnili dva významní velvarští primasové – od roku 1737 Josef Richter († 1746) a od roku 1760 Florián Mikulovský († 1776); na počátku 19. století přešel dům do majetku dalšího velvarského starosty Jana Isopa, v roce 1910 jej koupil Alois Vožech, jehož rodině náleží dosud.82 81 ČERMÁK, J., Místopis města Velvar (nedokončeno), sine dato, s. 284–288.

82 Socha Panny Marie Karlovské, polychromovaná barokní plastika; výška včetně podstavce 85 cm, vzadu vyhloubená, s novější polychro-

Slánské rozhovory 2021

20. Socha Panny Marie Karlovské, kol. r. 1750, původně v nice nad dveřmi domu čp. 115 ve Velvarech, stav po opravě. (foto Vladimír Přibyl)

19. Oltář Panny Marie Karlovské, kol. r. 1705, zanikl po r. 1990, původně v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně. (rekonstrukce Vladimír Přibyl)

Je otázkou, nakolik mohla tato dřevěná soška ovlivnit vznik velvarské kamenné Panny Marie Karlovské či dokonce s ní být autorsky spojena. Pískovcovou sochu dodnes najdeme na malém rynku, z něhož se vstupovalo do města Slánskou branou později zbořenou. Josef Richter získal pro most za Roudnickou branou sv. Josefa83 (1745) od sochaře Eustacha Střebského, po zrušení mostu byl přestěhován ke zdejšímu kostelu sv. Kateřiny.84 mií. Na její zadní straně ve vydlabané části vlepeny tři záznamy: 1. Jan Isop – datace nečitelná, 2. manželé Isopovi – 1885, 3. Alois Vožech, koupě domu a oprava sochy – 1910; naposledy restaurována kol. r. 2015 – jedna z posledních prací restaurátora akad. mal. Jiřího Štorka († 2016). Dnes v nice kopie. Za péči o tuto památku a poskytnuté informace děkuje autor paní Marii Vožechové.

83 Viz Liber memorabilium et contractuum, zal. 1576…, SOkA Kladno, fond města Velvary, fol. 319.

84 Eustach Augustin Střebský († před r. 1755), údajně velvarský rodák, viz BLAŽÍČEK, O. J., Pražská plastika raného rokoka, Praha 1946, s. 127; BLAŽÍČEK, O. J., Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 193. Střebský žil v Praze na Malé Straně, kde u sv. Mikuláše (Praha III) křtí své dvě dcery – Marii Barboru Annu Ignacii (1. 8. 1734), v matrice jako statuarius, a Marii Kateřinu Evu Františku (24. 12.

1735), z „domu Koloredovic“, tehdy jako sculptor. Ve Velvarech, kde

Velvarský děkan Václav Vaněk tvrdí, že právě Eustach Střebský je i tvůrcem Panny Marie Karlovské z rynečku85 (obr. 21). Tato kvalitní skulptura, která věrně kopíruje dobové grafické předlohy, byla v roce 1878 umístěna na nový subtilnější sokl, který jí ale ubral na monumentalitě a změnil původní proporce díla.86 byl činný již v r. 1745 (socha sv. Josefa), si r. 1746 jako vdovec vzal za ženu Annu Koželuhovou – vdovu po Františku Koželuhovi († 7. 10. 1741), matku hudebního skladatele Jana Ev. Ant. Koželuha.

Manželům Střebským se 25. 2. 1750 narodil syn Josef, který umřel již 2. 3. 1751 a byl pochován na hřbitově u sv. Kateřiny. Anna Střebská skonala 6. 3. 1755 ve věku 45 let, v knize zemřelých uvedena jako vdova po sochaři Eustachu Střebském. Druhé Střebského jméno Augustin zaznamenal v kronice farář Václav Vaněk (Farní kronika Velvary /II./, zal. 1840…, Městské muzeum Velvary, s. 18) a F. Velc, viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 272, je zachytil na kameni pod nohou sochy sv. Josefa, tento text je dnes nečitelný; v dostupných matričních zápisech jméno Augustin u Střebského postrádáme. Ve Velvarech byl Střebský autorem tří skulptur: 1. sochy sv. Josefa na mostě přes Velvarský potok před Roudnickou branou (1745, dnes u kostela sv. Kateřiny; o vzniku sochy a opis chronogramu viz Liber memorabilium et contractuum, zal. 1576… /pozn. 83/, fol. 319), 2. sv. Václava (z r. 1746, na náměstí sv. Václava /dnes Školní ulice/ do r. 1923, tehdy odstraněna a torzo deponováno na dvoře děkanství, v r. 1929 sokl zasazen na místě křížku na Slánském předměstí poblíž kostela Všech svatých) a patrně také 3. sochy Panny Marie Karlovské na rynku před Slánskou branou.

85 Farní kronika Velvary (II.), zal. 1840… (pozn. 84), s. 18.

86 Viz příležitostný tisk odboru kultury MěÚ Slaný: PŘIBYL, V., Socha Panny Marie Karlovské ve Velvarech, Památky Slaného a Slánska (6), 2013.

Slánské rozhovory 2021

21. Eustach Střebský, socha Panny Marie Karlovské, kol. r. 1750,

22. Arnošt Linek, socha sv. Jana Nepomuckého, 1773, původně na

Velvary. (foto Vladimír Přibyl)

hlavním oltáři kostela sv. Klementa v Chržíně. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

Doteky sedmileté války a potíže s jinověrci Müllerovo úsilí o rozvoj chržínské farnosti podstatně komplikovala politická situace a zejména sedmiletá válka. Po podzimní bitvě u Lovosic (1756) vtrhla na jaře 1757 do Čech ze Saska pruská armáda a na konci dubna přišli vojáci z Wangenheimova87 pluku do Chržína, kde obsadili faru,88 kostel a do hřbitovní zdi si dokonce zabudovali kanony. Místo mělo díky své poloze v krajině strategický význam. Pobyli naštěstí jen krátce a o prvním májovém dni faru opustili a vydali se k Praze, přičemž přes Velvary, Tursko a Tuchoměřice pochodovali Pru87 Friedrich von Wangenheim (* 1717, † 1775), pruský plukovník, rytíř řádu Pour le Mérite, vynikl v bitvách sedmileté války, konkrétně i při dobývání Prahy.

88 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 24, 25. Vpád pruských vojsk zapříčinil nejen mnoho útrap, ale i dočasné ochromení duchovní správy v celém regionu. Zlonický farář a vikář rakovnického kraje Jan Adam Svoboda ve svém makuláři sugestivně popisuje doléhající tíživé ticho z okolí Budyně, které zapříčinily požáry založené vojskem, a mnoho násilností. Zmiňuje únosy probošta v Roudnici a představeného kláštera premonstrátek v Doksanech, několikeré vypálení hradu v Budyni a pozastavuje se nad strastmi tamního děkana, trpce si stěžuje na své osamocení, neboť nebylo duchovních na farách v okolí – jmenuje Charvatce, Račiněves, Vraný, Peruc, Týnec a Smolnici – tím nejbližším mu byl snad farář v Kvílicích; …jsem sám sobě přítelem i představeným… posteskl si Svoboda; viz TVRDÝ, V., Farní kostel ve Zlonicích, Blahověst XLII/1892, s. 489.

sové již 30. dubna.89 Po porážce císařských u Štěrbohol (6. května) se pruská armáda neúspěšně snažila zmocnit Prahy, obléhání hlavního města po vítězství císařských u Kolína však bylo marné a Prusové se začali po 20. červnu stahovat zpět do Saska; Chržínem procházeli 23. června. Válečné události však i po té, co vojáci odtáhli, doléhaly tvrdě na chod farnosti, neboť od 4. prosince 1757 do 8. ledna 1758 zabrali faru velitelé z císařského pluku „Portugal“. Farář sice zlonické vrchnosti vyčíslil ztráty způsobené jejich pobytem; za dřevo, slámu a svíce si napočítal 62 zl., inspektorem panství mu ale byla přiznána pouze náhrada 2 zl. 14 kr.90 Ale nebyly tu jen potíže s nakvartýrovanými vojáky a mimořádnými válečnými daněmi, celkově svízelnou situaci a sociální napětí umocnily také konfesní spory mezi katolíky a evangelíky, na Podřipsku zjevně hlubší než na Slánsku. Vedle věroučných svárů vystoupilo do popředí hlavně nebezpečí širší kolaborace jinověrců s protestantskými vojsky, což ohrožovalo územní celistvost císařství. Proto byl pohyb těchto osob 89 O obléhání Prahy i ve velvarské kronice Liber memorabilia incliti regni Bohemiae regiae que urbis Welwariensis, zal. 1761… (pozn. 54), s. 11, 12.

90 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 25.

Slánské rozhovory 2021 rizoval případně Ivo Kořán, i svůj „lomivý charakter“,92 který je dán cum grano salis rozporem mezi naším „smyslovým“ a „racionálním“ vnímáním baroku. Na jedné straně existuje útěšný pohled na sošku Panny Marie Svatohorské, kdysi trůnící na hlavním oltáři, jež je navíc oblečena do barokních šatiček a zdobena korálky, medailkami, mincemi od farníků, na druhé straně v nás vyvolá jiný dojem, když listujeme špalíčkem Kralické bible a myslí prokmitne osud jeho majitele – jinověrce arestovaného v roce 1759.

Vyvrcholení pastorační činnosti Karla Müllera představovala svým způsobem kanonická vizitace pražského světícího biskupa Jana Ondřeje Kaysera z Kaysemu spojená s udělením svátosti biřmování, jež se uskutečnila 24. srpna 1764; později se jeho zápisy v kronice vyskytují sporadicky, 24. srpna 1768 Karel Müller z Rottenburgu umírá, pohřební obřady vedl smečenský děkan a arcibiskupský vikář Antonín Blanckenfeld.

23. Arnošt Linek, socha sv. Václava, 1773, původně na hlavním oltáři kostela sv. Klementa v Chržíně. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

bedlivě sledován. Řada z nich byla odhalena i ve farnosti Karla Müllera, který je v kronice v roce 1758 přímo jmenuje: ze Sazené – domkář Jan Brož vulgo Němec, Jan Vurm vulgo Habka, Jan Veselý vulgo Pelunka, Jan Tišler vulgo Kašpar; z Budihostic – Václav Šnicar vulgo Rubeš, sedlák a dokonce rychtář obce Antonín Hoffmann vulgo Dvořák a Jan Rubeš řečený Kubišta; z Uh – sedlák Jan Janza. Všichni nakonec stanuli před soudem, byli odsouzeni a arestováni na začátku března 1759. Domů se vrátili v polovině října následujícího roku.91 Z poměru malého počtu usedlostí ve farnosti k velikosti skupiny perzekvovaných osob jiného vyznání (a to asi ani ne všechny případy byly vypátrány, nebo konfesní projevy osadníků byly přece jen opatrné a tím i nepodstatné) je zřejmé, že jednota víry měla v chržínské farnosti povážlivé trhliny. Nebyla v tom ale na Podřipsku osamocena, o čemž svědčí i fakt, že záhy po vydání tolerančního patentu (1781) založil evangelický sbor v nedalekých Ledčicích v roce 1784 matriku, ve které jsou registrováni narození, oddaní a zemřelí evangelíci i z obcí spadajících do obvodu kostela sv. Klementa.

Tato bolestivá událost evokuje, že epocha baroku v Chržíně má z dnešního pohledu pro nás, jak charakte91 Tamtéž, fol. 24, 25. K pronásledování jinověrců na Velvarsku viz článek: M. F., Pronásledování kacířů v Řipském kraji, Podřipský kraj V/1–2, 1938, s. 35–36.

Závěr 18. věku – sochař Arnošt Linek, bouřňáci Po Müllerovi nastoupil do Chržína Tomáš Hartl (1768–1786).93 I on usiloval o rozvoj farnosti, třeba i podporou hudebního života na kostelním kůru, v roce 1768 za peníze ze sbírky zakoupil trubky a tympány (tubae & tympanae).94 Za jeho působení byl díky Janu Laubemu ze Sazené vztyčen na hřbitově nový kříž s korpusem Krista malovaným na plechu a částečně pozlaceným; farář jej požehnal o Křížové neděli 24. května 1772.95 Za Hartla došlo v roce 1773 k renovaci a rozšíření hlavního oltáře sv. Klementa,96 byl upraven, obohacen o postavy andělů a doplněn o nové postranní branky se sochami; hodnotné polychromované plastiky sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého pocházejí od slánského sochaře Arnošta Linka97 (obr. 22, 23).

Když pomineme ne zcela jasný pobyt sochaře Eustacha Střebského ve Velvarech, je písemné svědectví o Linkových chržínských svatých jediným známým dokladem o činnosti barokní sochařské dílny na Slánsku.

Dodejme, že v nástavci oltáře stále visel původní barokní obraz korunované Panny Marie s malým Ježíškem a bylo 92 KOŘÁN, I., Lomivý charakter baroka v Čechách a jeho chvála, in: DÁŇOVÁ, H. – KLÍPA, J. – STOLÁROVÁ, L. (edd.), Slezsko – země Koruny české, historie a kultura 1300–1740, Praha 2008, s. 519–537.

93 Tomáš Hartl (Hardtl) pocházel z Nového Města pražského, kaplanem ve Zlonicích v l. 1761–1768, zemřel 25. 2. 1786 ve věku 55 let, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 44. Za jeho služby kaplanovali v Chržíně: Václav Metelka (1772), Matyáš Drobílek (1776), František Pokorný (1778), Václav Beutl (1781).

94 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 33.

95 Tamtéž, fol. 34; o Křížové neděli viz SLÁDEK, Slovo… (pozn. 59), s. 463.

96 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 36, datace k 29. 6. 1773.

97 Arnošt Linek († 28. 2. 1777), sochař; v Matrice Slaný 18 (zemřelí 1771–1784), Státní oblastní archiv v Praze, zmíněn jako sculptor.

Skonal ve Slaném ve věku 49 let a byl uložen na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice. Zatím se nám v regionu nepodařilo nalézt jeho další práce.

Slánské rozhovory 2021 jednalo. V obci se nacházela v té době sice kaple s vnitřním klenutým prostorem a barokním portálem, ta však byla vystavěna údajně v roce 1652 (?),100 farní pamětnice se o ní nezmiňují. Z fotografie je patrné, že kaple měla vížku patrně se zvonkem.101 Text v kronice však udává novou kapli-zvonici, která stála někde na návsi (obr. 25).

Nás však zajímá zasvěcení zvonu sv. Janu a Pavlu, prvomučedníkům a „pánům dobrého počasí“,102 o jejichž svátku 26. června 1775 byl také zvon požehnán; shodou náhod se vše odehrávalo v době, kdy zásluhou astronoma Antonína Strnada, pozdějšího ředitele hvězdárny v pražském Klementinu (1781–1799), začala 1. ledna 1775 každodenní meteorologická pozorování, a to téměř současně jako v Berlíně a v Paříži.103 Patronát sv. Jana a Pavla se stal v závěru baroku vyhledávaným nejen na Slánsku.

Raně barokní zbožnost zemědělského kraje – tradiční poutě ke sv. Isidoru v Budeničkách, kam se i Chržínští vydávali – byla rozhojněna o novou vlnu – k „bouřňákům“, jak byli sv. Jan a Pavel mezi lidmi běžně nazýváni.104 Ostatně i zvon z chržínského kostela, který odlil v Praze roku 1796 Josef Kühner, nesl patrně reliéf sv. Jana a Pavla.105 100

Viz POCHE, Umělecké památky… (pozn. 37), s. 145.

Sdělení vedoucí Městského muzea ve Velvarech Jitky Kůrkové, která v tamních sbírkách nalezla také fotografii památky před jejím zbouráním v r. 1971; do kaple se vstupovalo raně barokním portálem, jednoduchá úprava průčelí vypovídá o tom, že se jednalo o stavbu z doby kolem poloviny 17. stol. Na indikační skice stabilního katastru však tato kaple není zakreslena. Můžeme uvažovat i o jednoduché zvoničce, jako tomu bylo Uhách či Sazené, která mohla stát poblíž starší kaple z r. 1652.

102 Rozšířením kultu těchto zemědělských patronů, jejichž sochy společně se sv. Donátem se v závěru baroku prosadily v české krajině, se zatím, pokud vím, soustavněji nikdo nezabýval. Církevní legendy vyprávějí o tom, že Pavel a Jan byli bratři, kteří se stali úředníky u Konstancie, dcery Konstantina Velikého, a protože po její smrti nechtěli sloužit novému panovníkovi, byli oba umučeni za Juliána Apostaty mezi l. 361–363. Sv. Jan a Pavel byli uctíváni v Římě již od 6. stol. a jejich ostatky se nacházejí nejen v Římě, ale také ve Fuldě, v Benátkách, v Avignonu… Sv. Jan a Pavel mají svátek krátce po slunovratu 26. 6., tento den měl v kalendáři zemědělců zvláštní význam, ochránci dobré úrody střežili pole proti bouřím, proto se také jejich vyobrazení uplatňuje na zvonech (např. právě Budihostice či Chržín), jimiž se vyzvánělo na obranu proti bleskům. Jména prvomučedníků sv. Jana a Pavla recituje kněz při mši svaté v První eucharistické modlitbě (Římský kánon). O sv. Donátu viz OULÍKOVÁ, P., Jeden sv.

Donát nebo dva v jednom?, in: Slánské rozhovory 2016–2017, Slaný a Velvary, O umění baroku, Slaný 2018, s. 39–43.

103 Viz např. ŠOLC, M., Přírodní a exaktní vědy v barokních Čechách, in: VLNAS, V. (ed.), Sláva barokní Čechie, stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století, Praha 2001, s. 311– 326, s. 323.

104 O kamenných sochách sv. Jana a Pavla na Slánsku, tj. na průčelí kostela ve Vraném, Stradonicích a při cestě z Hospozína do Hospozínku, viz PŘIBYL, V., Bouřňáci na Zlonicku, Příspěvek k baroknímu sochařství na Slánsku, Posel z Budče 10/1996, s. 17–18. Na Slánsku pozdně barokní plastiky těchto prvomučedníků zdobí nebo dříve zdobily (dnes v církevním depozitáři) oltáře sv. Antonína v Peruci (kostel sv. Petra a Pavla), sv. Martina v Pcherách (kostel sv. Štěpána) a hlavní mariánský v Tuřanech (poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie); reliéf prvomučedníků „snímajících“ z mraků blesky je v nástavci oltáře sv. Floriána ve Slaném (kostel sv. Gotharda).

105 Viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 64. Zvon zvaný Michael, nebo také poledník, průměr 86 cm a výška 75 cm, na plášti měl obraz Panny Marie, znak Kinských a dva rytíře s meči (sv. Jan a Pavel), zvon byl rekvírován 27. 6. 1917, viz Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 124, 125.

101

24. Oltář sv. Klementa, kostel sv. Klementa v Chržíně. (foto Pavel Vychodil, fototéka OKPP MěÚ Slaný)

zachováno i hlavní oltářní plátno s žehnajícím sv. Klementem98 (obr. 24).

Zastavme se ještě u jedné církevní slavnosti z doby Tomáše Hartla, a to u posvěcení nového zvonu do zvonice v Budihosticích v roce 1775. V kronice čteme, že …obec Budihostice tuto kapli, anebo zvonici, na svůj vlastní náklad postavila, pro čest a slávu Boží a ke cti a chvále svatých patronův sv. Jana a Pavla mučedníků Páně na ten den posvětiti dala… a dále obec přislíbila, že se o kapli (zvonici) bude starat na svůj náklad.99 Je otázkou, o jakou stavbu se 98 Později, v r. 1884 za faráře Viléma Antonína Fridricha, byl tento barokní obraz považován za bezcenný a nahrazen novějším dílem v beuronském slohu od Josefa Guntermanna; ten jej měl vytvořit pod „dozorem“ emauzských benediktinů, viz Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 72. Malíř Josef Guntermann pocházel z Vestfálska, byl žákem beuronské umělecké školy a společně s Gottfriedem Westhoffem namaloval v r. 1884 osmnáct postav českých patronů a dalších světců v severní boční lodi v emauzském klášteře v Praze Na Slovanech, viz KLAZAR, J., Pražské stopy Jaroslava Pantaleona Majora, Dílo žáka Beuronské umělecké školy jako obraz doby, Staletá Praha XXXV/1, 2019, s. 51– 97, s. 69. Novější obraz je ještě patrný na fotografii interiéru kol. r. 1910 (viz obr. 5), později však vrátili na oltář původní barokní plátno. POCHE, Umělecké památky… (pozn. 37), s. 548, uvádí oltářní obraz sv. Klementa z r. 1902 (?), ve farní pamětnici není o žádném plátně k tomuto roku zmínka.

99 Citována jména rychtáře obce Pavla Rubeše a dvou konšelů s dalšími sousedy, mezi nimi i jméno Antonína Hoffmanna, tzn. osoby stejného jména z Budihostic, která byla patnáct let předtím arestována pro vyznávání jiné víry, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 37.

Slánské rozhovory 2021

25. Budihostice, kaple na návsi, 1652 (?), zbourána po r. 1971. (fototéka Městského muzea ve Velvarech)

Velké starosti způsobil Tomáši Hartlovi požár kostela, po půlnoci 29. července 1778 uhodil do chrámové věže blesk a vypukl oheň.106 Celkovou rekonstrukci zahájili až v roce 1781, kdy byla věž opravena a přestavěna (reaedificata et reparata). Z kopie dokumentu, jenž byl vložen do báně obnovené věže, se dozvídáme, že vedle faráře Hartla vypomáhal v duchovní správě kaplan Václav Beutl, jeho pozdější nástupce, učitelem (ludirector) byl Jakub Prošek ze Zlonic a kostelničil Josef Tomášek (aedituus). Z listiny známe i zhotovitele opravy mistra tesařského (magister lignariorum) Františka Trska107 ze Zlonic.

O životě farnosti za Hartlova nástupce Václava Beutla (1786–1803)108 víme málo, jeho jméno se uvádí pouze v matrikách, kam zapsal i úmrtí astronoma Antonína Strnada (Regius astronomus Pragae et membrum Societatis scientiarum) (obr. 26).

Farnost v 19. věku / evangelický hřbitov, stavba nové školy a fary Konsolidaci chržínské farnosti, která se jen pozvolna vzpamatovávala z následků sedmileté války, přináší teprve první polovina 19. století, a to zvláště za faráře a církevního spisovatele Michala Jáchyma Kadaněho (1803–1830).109 Pozoruhodný je již jeho vztah

26. Chržín, náhrobek astronoma Antonína Strnada († 1799) u kostela sv. Klementa, po r. 1799, stav v r. 2021. (foto Vladimír Přibyl)

k historii místa (psal antiquitas loci Chrzin) a k jeho pamětihodnostem. Jako první se soustavněji zabýval dějinami farnosti, v kronice utřídil posloupnost chržínských farářů, počínaje Petrem Josefem Münchem.110 V souvislosti s Chržínem cituje dílo Bohuslava Balbína,111 zmiňuje Kašpara Arzenia z Radbuzy, Tomáše Pešinu z Čechorodu a výslovně připomíná Václava Hájka z Libočan – jeho pověst o Chyřovi a vsi Chyřín. Nato zachytil texty na zvonech, ciboriu, křtitelnici.112 Z farních matrik si vypisoval jména kaplanů, kantorů, rychtářů, šafářů, šenkýřů, zahradníků, bednářů a dalších. A všímá si života farníků, v kronice si třeba přečteme o tragické události, která vzbudila v okolí velký rozruch. Šlo o utrpení Františka Tauše z Uh, kterého pokousal vzteklý pes v nedalekých Lešanech tak, že zraněním nakonec v bolestech 19. října

106

Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 37–39; zde také opis záznamu o opravě věže kostela v r. 1718, jako administrátor uveden Matěj Maxmilián Jodl. Následuje kopie listiny vložené do báně.

107 František Trsek, mistr tesařský, zemřel ve Zlonicích (čp. 37) 8. 6.

1800 ve věku 63 let, viz Matrika Zlonice 19 (zemřelí 1784–1863), Státní oblastní archiv v Praze.

108 Václav Beutl, rodák z Chrudimi; jako kaplan v Chržíně doložen k r. 1781, farářem zde od 1786. Umřel v Chržíně o vigilii svatodušní 28. 5. 1803 ve věku 68 (?) let; pochován na hřbitově za hlavním oltářem – podle této informace zachycené v pamětnici jeho nástupcem Michalem Kadaněm se patrně jedná o neoznačený dochovaný kněžský hrob (symbol kalicha s hostií), který má ve spodní části zajímavý reliéf se symboly života, smrti a naděje v radostné vzkříšení.

109 Michal Jáchym Kadaně (* 17. 8. 1766 Praha), kněz a církevní spisovatel, teologická studia v Praze, vysvěcen na kněze 26. 8. 1789. Před

vysvěcením prošel kněžskou praxí v bývalém konventu benediktinek u sv. Jiří na Hradčanech (v užívání diecézního semináře až do r. 1790), nato deset let kaplanem v Peruci (za tamního arcibiskupského vikáře a kanovníka kolegiátní kapituly u Všech svatých v Praze Jana Alexandra Zeiczlera) a od r. 1799 lokalistou v Budenicích. Na chržínskou faru prezentován Rosou kněžnou Kinskou, roz. z Harrachu, 1. 8. 1803. Kadaně skonal 9. 8. 1830 a byl pohřben v Chržíně.

110 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 43–46. Zde Kadaně vychází z matrik, kniha pokřtěných začíná datem 27. 5. 1674, přičemž Petr Josef Münch se uvádí na titulní straně jako candidatus administrator.

111 BALBÍN, Miscellanea… (pozn. 13).

112 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 47 ad.

Slánské rozhovory 2021

27. Chržín, evangelický hřbitov, vstupní brána. (foto Vladimír Přibyl)

1809 podlehl. Před smrtí byl Kadaněm ještě zaopatřen a posléze pochován na chržínském svatém poli.113 Na hřbitově Kadaně pečlivě zaznamenává epitaf na „gotickém“ náhrobku Matěje Dvořáka z Budihostic (1601),114 tehdy ještě zasazeném do ohradní zdi, a samozřejmě jej také upoutal nápis na pomníku Antonína Strnada. Posteskl si však nad stavem fary z velké části poničené (valde destructa) a také hřbitova, kde byly stále patrné následky po obléhání pruským vojskem v roce 1757.

Nebyla to jen poškozená hřbitovní zeď, ale přetrvávalo zde „dědictví“ narušených vztahů v rovině náboženského vyznání, v některých rodinách zůstávalo v bolestné paměti pronásledování, které vyvrcholilo v roce 1759 žalářováním. Jako jinde, tak i v Chržíně propukají spory ohledně posledního odpočinku osadníků-jinověrců, proto je v roce 1808 založen nový – evangelický – hřbitov115 (obr. 27).

Farnost pokračovala ve zvelebování okolí kostela, v roce 1806 upravili neschůdný přístup k areálu a po obou stranách vysadili třešně; bylo jich celkem 32.116 Do toho však „přišly“ války s Napoleonem, které vnesly do kraje neklid, region navíc sužovala řada požárů – v Sazené (25. června 1810), v Budihosticích (6. června 1812, hořelo v domech čp. 10 a 12) – a vše završil velký oheň v Chržíně 20. srpna 1813. Ten se rozšířil z usedlosti 113

Tamtéž, fol. 59.

Opis doplnil kaplan Vojtěch Föhnrich, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 50; opsal i F. Velc, viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 62. Náhrobek Matěje Dvořáka je dnes zasazen do stěny v podvěží kostela po pravé straně, na levé barokní náhrobek s reliéfem Ukřižování a Panny Marie Bolestné.

115 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 57, 58, dodnes funkční hřbitov. Na něm se po r. 1918 konaly také „protiřímské“ akce ve dnech výročí upálení Mistra Jana Husa, a to v r. 1923, 1924 i později. Po úvodní přednášce v chržínském hostinci se vypravil průvod místních i přespolních právě sem, kde se zapálila hranice, zpívala národní hymna a píseň Hranice vzplála, viz Kronika obce Chržín, (1923–1951)… (pozn. 5). Postupně však tento bojovný protiřímský postoj slábl, s novou republikou přišly nové těžkosti, starosti a jiné výzvy.

116 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 53.

114

čp. 16 Josefa Tomáška a počet domů zasažených ohněm byl podle pamětnice obrovský.117 O tom, jak vypadala tehdejší zástavba Chržína, v úhrnu vypovídají historické mapy, jediným známým příkladem chržínské chalupy z počátku 19. století bylo ještě nedávno čp. 10 na svahu pod kostelem, dnes však již zcela přestavěné118 (obr. 28).

Přicházejí však i radosti, v roce 1822 postavili v Chržíně novou školu,119 havarijní stav té staré byl ve farní pamětnici soustavně kritizován. Michal Kadaně o novou školu jistě usiloval, vždyť sám byl autorem několika pedagogických knih.120 V té době také odchází po 22 letech svého působení kantor a hudebník Jan Urban († 1842) do Zlonic121 a na jeho místo nastupuje nadaný Václav Liehmann (Liman) z Vepřku, bratr učitele Antonína Dvořáka – Antonína Leihmanna; nedaleký Vepřek měl tehdy v kraji významné hudební postavení.122 Později se objevuje i jméno dalšího učitelského – Jana Emanuela Komínka z Roudnice, který byl uveden do školy 16. ledna 1824.123 Nové fary se Jáchym Kadaně nedočkal, a tak se alespoň v roce 1825 dal do výměny tašek na její střeše, opravy stájí, sýpky v areálu a také do přeložení šindelové krytiny střechy věže kostela.124 Krátce před Kadaněho skonem navštívil 2. července 1830 chržínskou farnost při kanonické vizitaci pomocný biskup pražský František de Paula Pištěk. V kronice je podtrženo, že se tak 117 Výmluvná poznámka později připojena na okraj stránky v kronice – Chržín vyhořel. Michal Kadaně uvedl, že se jednalo o 9 domů sedláků (domus rusticales) čp. 14, 15, 16, 18, 19, 20, 21, 22, 23 a dále pak 15 domků (domunculi) čp. 3, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 17, 28, 29, 30, 31, 34, 35 a 37, viz Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 59, 60. Záhy po této katastrofě si farář v kronice všímá vlny solidarity s postiženými z širokého okolí, konaly se i sbírky na pomoc pro ně.

118 ŠKABRADA, J. et al., Inventarizace lidové architektury Středočeského kraje, okres Kladno, strojopis, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, Praha 1985; chalupa čp. 10 v Chržíně je ve výčtu zvlášť významných objektů, viz s. 16. O zemědělských usedlostech a jejich podobě vypovídají indikační skici a císařské povinné otisky stabilního katastru, které vznikaly v l. 1824–1843. Zmíněná inventarizace zachytila další význačnější lidovou architekturu: v Chržíně pod kostelem sv. Klementa na svažitém terénu chalupu čp. 17 (rovněž poškozena požárem v r. 1813), z poloviny 19. stol. pochází i jádro usedlosti čp. 20 s klenutými prostory v přízemí a pavlačí v patře. V Budihosticích připomíná průzkum usedlost čp. 1 a usedlost čp. 11 a v Sazené usedlosti čp. 5, čp. 21 (s hodnotnými tesařskými detaily), čp. 23 (zde datace na kameni 1764); Uhům dominoval rozlehlý barokní hospodářský dvůr.

119 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 62, základní kámen položen 18. 4., dne 9. 8. již vyzdvižena střecha nové školy a v září byla benedikována; stavbu vedl Josef Hornický ze Zlonic.

120 Literární tvorbu faráře Michala Kadaněho z Chržína zmiňuje Josef Jungmann, viz JUNGMANN, J., Historie literatury české, Praha 1849, s. 576; knihy vycházely za jeho působení v Chržíně: Krátký zeměpis v rozmlouvání s dítkami, Praha 1823; Kytka vonného kvítí mravného učení pro dítky, Praha 1821; Průbička užitečné kratochvíle ze známosti přirozených věcí v rozmlouvání učitele s dítkami, Praha 1819; za tuto informaci a upřesnění Kadaněho literární tvorby děkuji doc. PhDr. Miloši Sládkovi, Ph.D. 121 KRAUS, Chrám… (pozn. 19), s. 62.

122 Viz KVĚT, J. M., Mládí Antonína Dvořáka, Praha 1943, s. 37.

123 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 63.

124 Tamtéž, fol. 69; oprava fary (výměna tašek), oprava stájí a sýpky, provedl Josef Chvojíček ze Slaného.

Slánské rozhovory 2021

28. Chržín, chalupa čp. 10, stav kol. r. 1985, příklad zástavby obce z počátku 19. stol. (foto J. Škabrada, P. Dostál, SÚRPMO Praha)

a Františka Vašátka (1869–1872),131 je na místě vyzdvihnout úlohu patronátu Kinských, kteří prezentovali na fary duchovní podle toho, jak se osvědčili na jiných jejich panstvích, tak tomu bylo ostatně i ve Zlonicích.

Do duchovní „kariéry“ každého z nich tak vstupují často stejné farnosti (Heřmanův Městec, Vápenný Podol, Choceň, Budenice, Zlonice, Charvatce).

Kroniky dále vypovídají o aktivní službě následujícího faráře Viléma Antonína Fridricha (1872–1892),132 který však byl po příchodu do Chržína z Vápenného Podola poněkud rozčarován. Důvodem bylo neprozíravé propachtování farního dvora Štěpánu Oulickému z Uh, které proběhlo ještě za jeho předchůdce Františka Vašátka v roce 1871. Hospodářský provoz na dvoře i drzé vystupování čeledínů vůči duchovnímu působilo podle Antonína Fridricha fatálně na chabé zdraví Vašátka, který zemřel 17. května 1872 ve věku pouhých 45 let. Novému

událo po 64 letech. Stojí za zmínku, že ceremonářem při liturgických obřadech byl slánský rodák a obrozenecký kněz Karel Vinařický.125 Po Kadaněho odchodu na věčnost byl dosazen do Chržína Petr Brožovský, narozený ve Slaném (1830– 1853).126 Za něj byly pořízeny nejen nové varhany,127 ale zejména vybudována nová fara (čp. 1) (obr. 29), o což se zasadila patronka farnosti kněžna Vilemína Kinská, která se v roce 1836 ujala správy panství.128 Základní kámen fary byl požehnán na sv. Marka 25. dubna 1837 a práce řídil zkušený Antonín Merksbauer129 společně s Václavem Weiglem z Hospozína.

U dalších dvou farářů, kteří po Brožovském spravovali Chržín, Jana Evangelisty Záveského (1853–1869)130 125

Tamtéž, fol. 71.

126 Petr Brožovský, rodák ze Slaného, kaplan ve Zlonicích (1813– 1820) a v l. 1822–1830 lokalista v Budenicích, zemřel 21. 5. 1853 ve věku 64 let; náhrobní deska zasazena v průčelní stěně chržínského kostela. Za něj zde kaplanovali František Suk (1830–1834), Vojtěch Föhnrich (1834–1839), Emanuel Štika (1839) a Václav Maličký (1839–1854).

127 Memorabilia parochiae chržinensis (I.), zal. 1756… (pozn. 9), fol. 77; zhotoveny u Gartnera v Praze, cena 385 zl.; varhanář Josef Gartner (* 30. 8. 1796 Tachov, † 30. 5. 1863 Praha) měl v Praze svoji dílnu.

128 Vilemína kněžna Kinská, roz. Colloredo-Mansfeldová, vedla zlonické panství za nezletilého knížete Ferdinanda v l. 1836–1855.

O jejím působení viz KOMÁREK, Paměti… (pozn. 26), s. 100–117; její význam připomenut i ve farní pamětnici Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 58; kněžna skonala v Heřmanově Městci 3. 12. 1871 ve věku 68 let, uložena v hrobce Kinských v Budeničkách, kterou také po smrti svého manžela Rudolfa Kinského dala vystavět.

129 Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 9. Antonín Merksbauer, stavitelský mistr ze Zlonic, na panství Kinských stavěl knížecí hrobku v Budeničkách (1837–1840) podle návrhu Heinricha Kocha, portýrovnu u zámku podle návrhu Friedricha Stacha (1849) a upravil zlonický zámek (1838–1841), viz PŘIBYL, V., Umění baroku a 19. století na Zlonicku, Kladno 1992. Antonín Merksbauer zesnul 1. 9. 1864 ve věku 68 let; bydlel ve Zlonicích v domě čp. 99, viz Matrika Zlonice 28 (zemřelí 1864–1890), Státní oblastní archiv v Praze.

130 Jan Evangelista Záveský, před příchodem do Chržína byl činný v Sudslavi (dnes farnost Ústí nad Orlicí), v r. 1869 odešel na faru do Charvatců. Jako kaplani zde působili Antonín Malec (1854–1858),

29. Chržín, bývalá budova fary čp. 1, 1837, stavitel Antonín Merksbauer. (foto Vladimír Přibyl)

Jaroslav Štětka (1863–1864), Matěj Dušek (1864–1867), Josef Pixa (1867–1869).

131 František Vašátko (* 17. 7. 1827 Proruba u Kostelce nad Orlicí), seminarista v Hradci Králové, na kněze vysvěcen 30. 7. 1852, před tím kaplan v Budenicích (1852), ve Zlonicích (1853–1869); zemřel 17. 5. 1872 ve věku 45 let, pochován před křížem na hřbitově v Chržíně. Za jeho služby zde kaplanovali Jan Vachulka (1870), František Kraus (1869).

132 Vilém Antonín Fridrich (* 17. 1. 1831 Nový Hradec Králové), v Hradci Králové studoval bohosloví, vysvěcen 25. 7. 1855. Od r. 1858 kaplan v Heřmanově Městci (zpovědník školských sester de Notre Dame), v r. 1864 kaplan v Chocni, poté farářem 1868 ve Vápenném Podole. Zemřel 4. 7. 1892, pohřben na hřbitově v Chržíně vedle své matky Kateřiny Fridrichové (* 1798, † 1877).

Kaplani v té době: Václav Tvrdý (1890) a Josef Moldan (1890–1892).

Zajímává je Fridrichova charakteristika farníků v Chržíně v porovnání s jeho předchozím působištěm ve Vápenném Podole. Oproti Vápennému Podolu, kde byla těžká práce a dost tam místní holdovali alkoholu, tak… u zdejšího lidu opilství Bohu díky není v obyčeji, za to však touha po nádheře a z ní pocházející pýcha umrtvuje všechen náboženský cit a s ním i víru tak, že roznemůže-li se kdo, nikdo téměř jej nenavštíví, a zemřel-li, jest obyčejně s odbytým pohřbem také vše ostatní odbyto a jen ještě o dušičkách na mé vybídnutí hroby se ověnčí a osvětlí a přímluva se napsati dá. Upřímnost a láska zde svůj stánek si nezvolila, a proto žije každý jak cizí mezi cizími, ano jako u vyhnanství…, viz Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 51, 52.

Slánské rozhovory 2021

30. Kostel sv. Klementa v Chržíně, pohled na kůr, varhany z r. 1899, fy. Rejna–Černý. (foto Vladimír Přibyl)

faráři se tuto nepříznivou situaci podařilo alespoň trochu napravit dohodou s nájemcem, nadále jej ale trápil stav kostela a fary. U kostela šlo zejména o věž, krytou šindelem, u fary o dožilá okna, v roce 1874 tak pořídil 24 nových. Rok nato dal renovovat sešlou bránu před kostelem a položit k ní nové schody a zejména opravit celou střechu kostela.

Také doplnil lipami třešňovou alej vedoucí ke kostelu, čtyři zasadil i před faru; kolem hřbitova byly vysázeny řady topolů, které zabraňovaly silným poryvům větru a po léta krajinný obrys chržínského návrší s kostelem charakterizovaly. Rok po generální vizitaci arcibiskupa Bedřicha kardinála ze Schwarzenbergu 4. června 1878, který pobýval na zámku ve Veltrusích, se pouští farář do rozsáhlé obnovy kostela. Podstatným a dodnes nepřehlédnutelným zásahem bylo navýšení střechy věže v roce 1879, a to z původních devíti na čtrnáct metrů, pohledová dominanta chrámu se tak v krajině zvýraznila.

Tehdy také nahradili „plástvová barokní okna“ z jednotlivých terčíků skleněnými tabulemi.133 Náš pohled do života chržínské farnosti v 19. věku uzavírá farář Václav Hedvík (1892–1905),134 který dal v roce 1896 kostel vymalovat a stáhnout kleštinami, neboť byla narušena jeho statika,135 roku 1899 opravil sochu 133 Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 69 ad. Opravu kostela zajišťoval Antonín Brtník, nájemce dvora v Uhách, práce obstaral zednický mistr Pokorný z Ouholic s dalšími spolupracovníky; podle faráře však nekvalitně.

134 Václav Hedvík (* 24. 2. 1847 Ouběnice u Votic), studoval u piaristů v Benešově a v Praze, kněžský seminář v Praze, vysvěcen na kněze 14. 7. 1872, kaplanoval ve Zlonicích v l. 1873–1879. Poté kaplanem v Charvatcích (do r. 1883), nato opět ve Zlonicích a od ledna 1886 farář ve Vápenném Podole, zde úspěšně působil i mezi lázeňskými hosty (Lázně sv. Václava). Umřel v Chržíně 23. 8. 1905; náhrobní deska na průčelí kostela. Za něj zde kaplanoval Josef Vlk (1905).

135 Zeit oder Gedenk-Buch der Pfarre zu Chrzin, zal. 1836… (pozn. 23), s. 85; opravu prováděl Václav Šilinger ze Sazené (otec architekta Klementa Šilingera, * 1887, † 1951), kostel tehdy malbou vyzdobil Vojtěch Marvan ze Zlonic (* 1856, † 1921, vyhledávaný mistr malířský, podílel se na výmalbě mnoha kostelů v regionu, např. v r. 1908 realizoval výtvarně náročný interiér kostela sv. Šimona a Judy v Dolíně podle návrhu K. V. Maška), pozlacovačské práce

31. Karel Liebscher, Chržín, reprodukce z knihy Čechy, díl XI, Rakovnicko, Slánsko, 1903.

sv. Jana Nepomuckého136 a pořídil nové varhany (varhanářská firma Rejna-Černý)137 (obr. 30). Podmanivou podobu sv. Klementa nad obcí tehdy zachytil Karel Liebscher (obr. 31).

Válka v letech 1914–1918 znamenala utrpení nejen v obci, ale zasáhla i kostel: 27. června 1917 došlo k rekvizici tří zvonů, a to Marie (ze zvonárny Karla Bellmanna, 1844), Michaela (odlit roku 1796 Václavem Kühnerem) a z malé vížky byl sejmut zvon „umíráček“138 (obr. 32, 33); rok nato (7. března 1918)139 odebrali varhanáři z firmy Rejna-Černý pro válečné účely i varhanní píšťaly – inter arma silent musae. v interiéru realizoval Josef Pacholíček ze Slaného (* 1853, † 1914, obnovoval a zlatil mnoho oltářních architektur a plastik na Slánsku).

136 Tamtéž, s. 87, zajišťoval stavitel Václav Šilinger ze Sazené.

137 Tamtéž, s. 87, v ceně 1040 zl., nástroj s 9 rejstříky (Principal, Gamba, Salicional, Flétna, Kryt, Subbas, Oktáva, Mixtura a pedálová spojka); firmě ponechány staré Gartnerovy varhany z r. 1834. Do provozu byly dány v září 1899 a farář Václav Hedvík tehdy poznamenal, že mají mohutný zvonivý a příjemný zvuk.

138 Tamtéž, s. 124, váha rekvírovaných zvonů – 535 kg, 316 kg a 10 kg, při rekvizici byly údajně pořízeny odlitky reliéfů, které uložili na faře.

V kronice přiložen přípis budyňského vikariátního úřadu v Charvatcích ze dne 24. 10. 1917 o výjimce, která se týkala nejstaršího zvonu z r. 1530 od Tomáše z Litoměřic, a to v rámci „druhé rekvizice“. Ten se sice pro ten čas podařilo zachránit, byl však poničen zloději kovů po r. 1990; popis velkých zvonů viz VELC, Soupis… (pozn. 22), s. 63, 64.

139 Tamtéž, s. 125, odebrán Principál a 27 píšťal … celková váha 30 kg.

Slánské rozhovory 2021

32. Chržín, rekvizice zvonů 27. 6. 1917, poledník Michael (1796)

33. Kostel sv. Klementa v Chržíně, zvon z r. 1530 od Tomáše z Lito-

a umíráček. (reprofoto z farní kroniky Zeit oder Gedenk-Buch,

měřic ve věži kostela, na snímku patrné poškození z doby po r. 1990.

zal. 1836)

(foto Markéta Škrancová)

Paměť místa Pomník astronoma Antonína Strnada na venkovském hřbitově je pro novodobého poutníka takové hrubínovské téma – symbolickým průnikem věčnosti a časnosti. A také stálou výzvou obdivovat úchvatný rozvoj vědy, třeba stopy člověka na Měsíci nebo pohyby sondy na povrchu Marsu, ten úžas pod noční oblohou sdílíme přes staletí s astronomem Antonínem Strnadem. Na druhé straně, když se rozhlédneme okolo sebe na chržínském svatém poli nebo se zastavíme na evangelickém hřbitově a listujeme v kronikách, vybaví se nám pocit vděčnosti a pokory před osudy každého zde pochovaného z generací, které před námi kráčely historií Podřipska, leccos v kraji vytvořily, o mnohé usilovaly … i na to by neměla zapomínat právě památková péče … jde nám přece také o paměť místa, paměť Podřipska.

10. Jan Evangelista Záveský (1853–1869) 11. František Vašátko (1869–1872) 12. Vilém Antonín Fridrich (1872–1892) 13. Václav Hedvík (1892–1905) 14. Alois Černík140 (1905–1911) 15. Josef Moldan141 (1911–1930) 16. Václav Štěpán142 (1930–1956)

Posloupnost duchovních správců u kostela sv. Klementa v Chržíně

Poděkování Autor statě děkuje administrátoru Římskokatolické farnosti v Kralupech nad Vltavou R. D. Františku Masaříkovi, vikariátnímu techniku podřipského vikariátu Ing. Michalu Žyrekovi, PhDr. Pavlu Kroupovi z Prahy, vedoucí Městského muzea ve Velvarech Ing. Jitce Kůrkové, Pavlu Zděnovcovi ze Slaného, paní Marii Vožechové z Velvar, vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Mgr. Markétě Škrancové a pracovníkům Státního okresního archivu Kladně, bez jejichž pomoci a zájmu by nebylo možné tento příspěvek připravit.

I. Administrátoři (1674–1723) a. Petr Josef Münch (1674–1681) b. Daniel Stuponěšický (1681–1691) c. Matěj Maxmilián Jodl (1691–1719) – administrováno z Velvar d. Maxmilián Adam Lodinský (1719–1723) – administrováno z Velvar II. Faráři (1723–1956) 1. Jan Adam Svoboda (1723) 2. Jan Jeroným Tomej (1723–1729) 3. Václav Chládek (1729–1746) 4. Jan Emanuel Šváb (1746–1751) 5. Karel Tomáš Müller z Rottenburgu (1751–1768) 6. Tomáš Hartl (1768–1786) 7. Václav Beutl (1786–1803) 8. Michal Jáchym Kadaně (1803–1830) 9. Petr Brožovský (1830–1853)

140 Alois Černík (* 1. 2. 1867 Řepníky u Vysokého Mýta, † 7. 6. 1911), gymnázium ve Vysokém Mýtě, bohosloví studoval v Hradci Králové, kněžské svěcení 12. 6. 1891, před nástupem do Chržína kaplanem v Heřmanově Městci, administroval také Vápenný Podol; secesní náhrobek po straně lodi chržínského kostela.

141 Josef Moldan (* Staňkov u Horšovského Týna), před ustanovením v Chržíně farář ve Vápenném Podole, skonal ve věku 68 let dne 10. 8.

1930, pochován ve svém rodišti.

142 Václav Štěpán (* 23. 8. 1882 Kosořice, † 16. 5. 1958), kaplan ve Zlonicích a Charvatcích, v l. 1930–1956 farář v Chržíně, 1. 8. 1956 odchází do výslužby, od té doby farnost administrována z Velvar.

OBSAH

Čtenáři na cestu

Markéta Škrancová…5 SLÁNSKÉ ROZHOVORY 2021 – NÁRODOPISNÉ SLÁNSKO Božena Franková Na začátku / vzpomínky na založení Národopisného muzea Slánska…11 Markéta Hanzlíková Vesnická památková rezervace Třebíz – urbanistické, architektonické a památkové hodnoty sídla…16 Marek Filipec, Markéta Škrancová Slánská lepenice na příkladu dvou obnovených hospodářských staveb…21 Pavel Kuneš Václav Beneš Třebízský v křesťanství 19. století…28 Helena Mevaldová Lidový malovaný nábytek na Slánsku…34 Vanda Jiřikovská Lidové obyčeje v našem regionu …48 Irena Věchtová Děti z chudých lidových vrstev v barokních zázracích…55 PAMĚT KRAJINY Vladimír Přibyl Chržín – Pohled do života venkovské farnosti na Podřipsku…62

ADRESÁŘ AUTORŮ P. Mgr. Pavel Kuneš U Školy 4/3, 250 67 Klecany pavel.kunes@cmail.cz

Bc. Marek Filipec Krajský úřad Středočeského kraje odbor kultury a památkové péče Zborovská 11, 150 21 Praha 5 filipec@kr-s.cz Božena Franková Vlastivědné muzeum ve Slaném Masarykovo náměstí 159, 274 01 Slaný frankova@muzeumslany.cz Mgr. Markéta Hanzlíková Národní památkový ústav Územní odborné pracoviště středních Čech Sabinova 5, 130 00 Praha 3 hanzlikova.marketa@npu.cz PhDr. Vanda Jiřikovská, CSc. Třebíz 39, 273 75 Třebíz vanda.jirikovska@centrum.cz

PhDr. Helena Mevaldová Švermova 1366/13, 266 01 Beroun mevaldovah@gmail.com PhDr. Mgr. Vladimír Přibyl Kořenského 478, 272 04 Kladno 4 v.pribyl@gmail.com Mgr. Markéta Škrancová Městský úřad Slaný odbor kultury a památkové péče Velvarská 136/1, 274 01 Slaný 1 skrancova@meuslany.cz Mgr. Irena Věchtová Vánková 801/18, 181 00 Praha 8 I.Vechtova@seznam.cz

Slánské rozhovory 2021 – Národopisné Slánsko Sborník příspěvků z kolokvia v refektáři karmelitánského kláštera ve Slaném, které proběhlo 5. 10. 2021 Příspěvky uspořádaly a sborník k tisku připravily © Dana Přibylová a Markéta Škrancová, 2022 Z písma Jannon Text Moderne a John Sans z 1. střešovické písmolijny vysázel © Ivo Horňák, 2022 Návrh a grafická úprava obálky © Ivo Horňák, 2022 V nákladu 300 kusů vytiskla v roce 2022 Tiskárna KOČKA, Slaný

Město Slaný, Velvarská 136, 274 53 Slaný http://pamatky.slany.cz ISBN 978-80-905609-4-9