Živá tradice lidového stavitelstvi by Ivo Horňák

ŽIVÁ TRADICE LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ

Vanda Ji ři kovská

ŽIVÁ TRADICE LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ Tradiční vesnické stavby v území na severozápad od Prahy Vanda Ji ři kovská Pavel Vychodil

text fotografie

OBSAH

Několik slov místo předmluvy (3) Úvod (5) Lidová stavení (7) Na návsi (13) Vítáme vás (17) Na pavlači (25) Uvnitř domu (29) Všední život (33)

Tuto publikaci finančně podpořila firma Pešaut – montáže kabelů, s.r.o. ze Smečna.

Vzpomínáme (37) Pár slov na závěr, aneb Jak tahle knížka vznikla (39)

Foto na titulní straně obálky: Přední brána zájezdní hodpody v Lukově Foto na zadní straně obálky: Zadní brána zájezdní hospody v Lukově

Statky na třebízské návsi

Několik slov místo předmluvy Před pěti nebo šesti lety jsem byl v Třebízi, snad dokonce úředně, abych dojednával nějakou naši akci, a při té příležitosti jsem si samozřejmě prošel expozice staré zemědělské techniky, nástrojů, součástí domácností a dalších předmětů, které jsou v třebízském Cífkově statku vystaveny. Prohlížel jsem exponáty a najednou jsem se zastavil. Asi tak, jako když poodhrnete větve a před vámi je propast. Propast do minulého času. U sloupu podpírajícího krovy stál křížek. Torzo křížku, ošlehaného větrem, deštěm, pata ohlodaná milióny mravenců. Torzo křížku, který stál snad sto let v Jemníkách na rozcestí. Horní cesta vedla do kopce do Pcher a dolní k mlýnu a dál do věčně mokrého Podhajku a do Sak. Několikrát jsem ho obešel a prohlížel. Ne, nemohl to být omyl. Ten křížek už dávno, možná před dvaceti lety zmizel a o jeho osudu jsem nic nevěděl. Neztratil se, nebyl rozřezán a spálen, ani zahrabán na skládce. Dostal se do dobrých rukou restaurátorů, byl ošetřen, zakonzervován a uchován pro příští generace.

Drobné křížky, kola od formanských vozů nebo žebřiňáků, zemědělské nářadí, medailony a obrázky, které visely v chalupách – to všechno lidské ruce unesou a mohou přemístit do muzea, skanzenu nebo jiné expozice. Jiné, třeba pavlače, studny, vrata statků, jsou nepřenositelné, většinou nepodléhají ani památkové ochraně a jejich osud závisí na tom, kdo se stane majitelem objektu a jak s nimi naloží. A tak jich ubývá, mizí pod přestavbami, ustupují novým požadavkům doby a časem vymizí i z paměti. Jako ten křížek z jemnického rozcestí. Tahle knížka je o nich, o těch, které se do dnešních časů dochovaly. Jarda Huk

Konírna Cífkova statku v Třebízi

Bývalá hospoda v Pozdni

Úvod Nenajdeme snad město ani vesnici, kde by neměli něco zajímavého, pozoruhodného, na co jsou obyvatelé místa hrdí, co ukazují návštěvníkům, něco, co jinde nemají. Často jsou to památky, hrad nebo zřícenina, zámek, kostely, historické domy, muzea. Patří sem také lidové stavby. Ty nejvzácnější bývají zapsány v seznamech památkově chráněných objektů, jsou podle možností opravovány, udržovány v dobrém stavu (i když ne vždycky), jsou nesčetněkrát fotografovány, bylo o nich mnoho napsáno. Stačí jejich zhlédnutí k tomu, abychom sídlo poznali, nadýchali se osobité místní atmosféry, vnímali plně „genia loci?“ Asi nestačí, je třeba, v klidu projít méně známá místa, dívat se na obyčejné věci, často s překvapením nacházet zajímavé detaily. Josef Čapek napsal krásnou knížku nazvanou Nejskromnější umění. Pokusme se hledat „skromné památky“, jsou všude kolem nás. O některých se dá říci, že jsou to pravé poklady, i když skromné. Nemusí být slavné, hodnotu památky či pokladu mohou mít někdy jen pro někoho, pro rodinu nebo třeba jen pro jediného člověka. Patří k nim určitě mnohé vesnické stavby, ať jsou či nejsou zapsané v seznamech chráněných památek. Mají v každém regionu něco osobitého, vlastního. Jaké jsou v Přemyslovských středních Čechách, v oblasti Slánska, části Kladenska a sousedícím území pražského okolí? Nejen stavby, ale i jejich detaily mohou znamenat mnoho pro poznání místa, pro jeho osobitou tvář dochovanou z minulosti do dnešních dní. Některé jsou „svědky dávných časů“, jiné vznikly nedávno. Všechny patří k našemu životnímu

prostoru, vtiskují mu osobitou tvářnost, mnohé stále žijí, ať už plní svou původní nebo jinou, novou funkci. Je jich mnoho, pokusme se vyhledat alespoň některé v několika vesnicích s vědomím, že bude stále co dalšího objevovat. Někteří jejich majitelé si dnes hodnotu a vzácnost staveb a věcí zděděných po minulých generacích uvědomují. Věnují jim péči a díky jim se stále setkáváme na mnoha místech s překvapivou krásou. Vydejme se na cestu vesnicemi s otevřenýma očima, překvapí a okouzlí nás věci mnohdy opomíjené, nenápadné a nenáročné, někdy objevíme opravdové poklady. Rozsáhlá oblast středních Čech má mnoho rozmanitých podob, rozmanitost je vlastní i přírodnímu prostředí, které ovlivnilo formu vesnických sídel i jednotlivých staveb. V oblasti, kterou sledujeme, nejsou vysoké hory, nejvyšší je Kožova hora a Vysoký vrch na Kladensku. Jen na obzoru vidíme v dálce České středohoří a z mnoha míst viditelný pověstmi opředený Říp, část oblasti Slánska vlastně patří ke krajině Podřipska. Jsou zde roviny, ale převažuje zvlněná krajina s údolími mírně se svažujícími, jen někde hlubšími a strmějšími, protékanými četnými potoky. Jejich vody plynou směrem k Labi nebo na opačnou stranu k Berounce a Vltavě. Lesů není mnoho, převažuje úrodná půda, ale místy též kamenitá, někde železitá „červenka“. Přírodní prostředí ovlivňuje mnoho stránek života, příroda především poskytuje materiál užívaný ke stavbě.

Zájezdní hostinec v Ješíně

Chalupa v Bilichově

Chalupa v Hořešovicích

Špýchárek v Hořešovičkách

Patro hospodářského stavení usedlosti čp.15 v Hořešovičkách

Lidová stavení Řekne-li se „lidová stavba“, nejčastěji si představíme dřevěný roubený dům. Je jich v našem regionu velmi málo, dřevo je zde odedávna vzácné. Několik roubených staveb najdeme na lesnatějším Kladensku, v Bratronicích, Horním Bezděkově, Bělči. Ze dřeva roubené stěny má jeden z nejstarších mlýnů u Tuchlovic. Nejvýznamnějšími dřevěnými stavbami jsou zvonice, před časem jim byla věnována výstava, v roce 2009 vyšla samostatná publikace. Těšily se zájmu badatelů už v době příprav Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném je uloženo několik modelů. Ojediněle byly při stavebněhistorických průzkumech některých objektů (např. hospody v Lukově) objeveny roubené stěny obezděné nebo skryté pod omítkou. Ze dřeva se vytvářely většinou jen detaily, např. štíty chalup z ozdobně skládaných desek, několik jich nakreslil malíř Ferdinand Velc, také pavlače, kterým věnujeme pozornost dále v textu, a různé drobné hospodářské stavby. Pro oblast Slánska je jako stará stavební technika charakteristické hrázdění, ještě koncem 19. století poměrně rozšířené. Hrázděná konstrukce vznikala kombinací materiálů. Dřevěné trámy vytvářejí kostru stěn, pole bývají vyplněna kolíky či tyčemi, často opletenými slámovými provazci, a omazána hlínou smíšenou někdy s řezankou. O rozšířenosti této stavební techniky svědčí soubor fotografií Františka Durase uložených ve slánském muzeu. Na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 byl vystaven model slánského statku s hrázděným obytným stavením, celá expozice zdejší lidové kultury byla umístěna v tzv. Slánském pavilonu. Byl postaven podle návrhu Jana Vejrycha a měl podobu idealizovaného hrázděného domu. Hrázděných staveb se dochovalo dodnes několik, např. nedávno opravený špýchárek v Královicích a patro hospodářského stavení malé usedlosti čp.15 na návsi v Hořešovičkách. Není v dobrém stavu, jedna z dřevěných pavláček se téměř hroutí, ale celé stavení představuje unikátní příklad použití nejrůznějších stavebních materiálů a technik. Na podezdívce z různých druhů kamene je hrázděné patro. Výplně jednotlivých polí hrázdění jsou někde z tyčí omazaných jílem, na zadní stěně z nepálených cihel, „buchet“. V dnes nepřístupné komoře, do níž se vcházelo z pavláčky, je hliněná stěna zdobená jednoduchým dekorem vytvořeným prsty. Stavby se dochovaly dodnes beze změn, nebyly dlouhá desetiletí udržovány a opravovány. Posledními obyvateli byla dvojice starých lidí, bratr se sestrou, kteří neměli dostatek sil ani prostředků k opravám a naštěstí ani změnám. Hrázděná chalupa čp. 39 stojí v Řisutech, v Hradečně mají ojedinělou nevelkou hrázděnou zvoničku. Hrázděná stodola ve Třebízi na zahradě usedlosti čp.10

Hospozín – štít chalupy, Břešťany a M. Hořešovice – detaily pavlačí kresba Františka Velce, archiv Vlastivědného muzea ve Slaném

Hrázděná stodola ve Třebízi na zahradě usedlosti čp.10

má zajímavý osud. Není zdejší, stávala v nedalekých Telcích. Hrozilo jí, že bude zbořena, nepodařilo se zachránit ji na původním místě. Byla rozebrána, převezena do Třebíze a stala se zde vlastně jedinou stavbou do Národopisného muzea přenesenou z jiného místa. Stodoly bývaly kryty došky, stejně jako mnoho obytných stavení, která vidíme na fotografiích Františka Durase i kresbách Ferdinanda Velce. Došky se dělají z dlouhé žitné slámy, kde ji vzít? S nečekaným pochopením zaseli na kus tehdy družstevního pole žito, kosili starou sekačkou a obsekávali kosou. Starší zkušené ženy učily ostatní vázat povřísla, vázat jimi obilí do snopů a stavět panáky. Mlátilo se pak na staré mlátičce cepovce, ukázkově také cepy na mlatě. Udržet správný rytmus nebylo snadné, pomáhala tradiční říkadla, např. pro šest mlatců: „selka peče vdolky“. Několik pamětníků dovedlo ze slámy vázat došky. Po delším hledání se podařilo nalézt v Telcích starého pana Křivana, který dovedl pracovat se slámou, pletl slaměná husí hnízda a také kdysi pomáhal dědovi opravovat slaměnou střechu. Pošil stodolu došky nepříliš dokonale, ale dílo bylo dokončeno. Stodola se tak stala vlastně podnětem k pokusu o obnovu celé řady na sebe navazujících tradičních činností. Po pár letech bylo střechu nutné opravit, to vykonali již dokonale odborníci pozvaní z Moravy. Současný stav stodoly je dost neutěšený, ale majitel se ve spolupráci s památkáři chystá k opravě. Bohužel doškovou krytinu nahradí tašky. Pro zdejší techniku hrázdění byl často užíván název „slánská lepenice“. V některých oblastech v severních a západních Čechách byl kontrast materiálů zdůrazňován, dřevěná konstrukce je natřená barevně a s obílenými výplněmi vytváří zdaleka viditelný dekorativní efekt. Na Slánsku se kontrast naopak obvykle zakrýval omítnutím nebo obílením zdí, hrázdění mělo jen konstrukční význam. Hlína užívaná k omazání ploch hrázdění se někde lišila barevně. V okolí Hořešovic je i půda na polích výrazně červená. Z hlíny se vyráběly také nepálené cihly, „buchty“. Byl to levný, doma vyráběný materiál, stavěli si z nich většinou nenáročné chalupy méně majetní lidé. Z buchet je vystavěno také přízemní obytné stavení čp.15 v Hořešovičkách, k němuž patří už zmíněné hrázděné hospodářské stavby. I když je ve špatném stavu a oprava by byla náročná, zasloužilo by záchranu. Znamenalo by to zachování výjimečně hodnotného celku malé usedlosti. Stavby dřevěné nebo hrázděné patří dnes v naší oblasti už jen ke vzácným reliktům. Odedávna se zde stavělo především z kamene. Díky pevnosti kamenného zdiva se dochovalo množství staveb značného stáří. Svědčí o tom na mnoha místech letopočty vyryté v kameni, např. při přestavbě domu čp. 3 ve Třebízi nalezli kámen s datem 1696. V Sazené upoutá pozornost kámen s datem 1764 ve zdi u domu čp. 34. V jiných

Při přestavbě domu čp. 3 ve Třebízi byl nalezen kámen s datem 1696

částech středních Čech představují zděné domy většinou novější zástavbu, území na severozápad od Prahy se Slánskem, Kladenskem, ale také Rakovnickem a částí Lounska má dávnou tradici vesnických zděných staveb. Jsou stavěny z kamene získávaného v místních či nedalekých lomech. V Přední Kopanině se dodnes těží tzv. „zlatá opuka“, z níž je zbudována řada významných románských církevních staveb. Lomy na kvalitní opuku najdeme např. ve Statenicích, Tuchoměřicích, u mnoha vsí jsou malé místní lomy nejen na opuku, ale také na jiné druhy kamene. V malém lomu u Noutonic se těží čedič. Někde získávali kámen přímo na místě stavby při hloubení sklepa, kousky opuky se jednoduše vybíraly na poli. Starší lidé ve Třebízi pamatují, jak na poli odkryli vrstvu hlíny, vybrali

Kámen s datem 1764 u domu čp. 34 v Sazené

Zídka u cesty u Lukova

Hořešovičky, zdivo zbořené stodoly z opuky, pískovce, cihel

Třebíz, dlažba v síni chalupy čp.62

Nabdín, kombinace opuky a cihel v klenbách

kousky opuky a zas místo zahrnuli. Bílá, snadno opracovatelná opuka trpí vlivy počasí, větrá a drolí se, proto se zdivo chrání omítkou. Dobrou kvalitu má trvanlivá džbánská opuka z Rakovnicka, proto je zde mnoho staveb z krásného opukového zdiva bez omítky. Také pískovec z různých míst se liší, zrnitému pískovci se říkalo merglák, výborný tvrdý pískovec zvaný podle místa původu žehrovák těžili v lomu u Kamenných Žehrovic. Opuku a pískovec často kombinovali, z pískovce bývají podezdívky, nároží, ostění dveří a oken, plocha zdí z opuky. Z kamene se stavěly obytné a hospodářské stavby, ale také nejrůznější ohradní zdi, zahradní zídky, také zídky podpírající svah nad cestou. Často je míjíme bez povšimnutí, ale jsou to osobité doklady dovednosti jejich budovatelů, nejskromnější památky, jednoduché a esteticky působivé. Skládání různě velkých a tvarově nestejných kousků opuky bylo doslova uměním. Kámen při stavbě kladli „na sucho“ nebo zdili „na hlínu“. Některé zdi postavené z různých druhů kamene představují vlastně vzorník materiálů. Pískovec a opuka se kombinují např. s čedičem nebo „břidlou“, tvrdší břidlicí, která se neštěpila na obvyklé tenké vrstvy, určené ke krytí střech. V místech bližších ku Praze se uplatňují různé druhy tvrdého místního kamene. Docela bez povšimnutí po kameni také šlapeme, po někdy umně skládané dlažbě chodníků ve městě, nebo i na vsi po trochu nepohodlných starých dlažebních kostkách, na Slánsku často čedičových. Cestou z Klobuk do Třebíze jsme si všimli v příkopu povalených pískovcových patníků, jaké dodnes lemují některé vedlejší málo frekventované silničky. Někdy jsou to jednoduché kvádry, ale často se najdou náročněji kamenicky opracované. Několik šestibokých a nahoře zaoblených bylo převezeno do Třebíze a postaveno na náves na cestu mezi statkem čp. 2 a 3. U cesty k nádraží v Zákolanech stojí za povšimnutí jednoduše otesané čedičové patníky černě se odrážející od zeleného listí. Důležitým materiálem jsou také cihly. Tu a tam najdeme na skládce, někdy v dlažbě a také v muzejních sbírkách cihlu značenou reliéfním znakem cihelny nebo monogramem cihláře. Cihlami se často nastavovala kamenná zeď, zvyšoval se dům o patro. Někde se setkáme s neomítnutým zdivem z kamene dekorativně kombinovaného s cihlami. V Kutrovicích se pomalu rozpadají zbytky staré kruhové cihelny. Podobně jako v dalších cihelnách zde vyráběli nejen cihly, ale také střešní tašky, dlaždice a jiné výrobky. Soubor povídek V. B. Třebízského nese název „Pod doškovými střechami“. Dočteme se, že Václav Beneš Třebízský chodil v dětství do Kvílic „do staré školy s prozelenalými

Šestiboký a nahoře zaoblený pískovcový patník na návsi ve Třebízi na cestě mezi statkem čp. 2 a 3

Jednoduše otesaný čedičový patník u cesty k nádraží v Zákolanech

došky“. Rodný domek spisovatele byl také poměrně dlouho kryt slaměnou střechou, ale po požáru v roce 1908 slánský hejtman obnovu doškové střechy zakázal. Starší obyvatelé Třebíze vzpomínají na poslední doškovou střechu, kterou měla hrázděná stodola náležející k usedlosti čp.3 pana Baňky. Koncem druhé světové války v roce 1945 střechu zasáhla a zapálila střela z přelétajícího letadla. Dnes se nikde v okolí nedochovala ani jediná došková střecha. V krajině chudé na lesy se jen vzácně střechy pokrývaly dřevěným šindelem, jsou jím kryty dřevěné zvonice, někde budovy far, najdeme je také na starých fotografiích některých škol. Už od počátku 20. století převládá nespalná krytina. Obytné domy i hospodářské stavby kryjí střechy z pálených tašek různého druhu a stáří. Ke starším páleným taškám patří tzv. „bobrovky“. Při opravách střech mistři pokrývači překládali krytinu se střídáním starých a nových tašek obvykle v pásech. Jasně červená barva nových a našedlý odstín starých tašek vytváří zajímavý výtvarný efekt. Různá barva tašek bývá také využita k záměrnému vytváření ornamentálního dekoru nebo nápisů s monogramy majitelů usedlosti či letopočty oprav. Mohou to být nápisy staré, ale někdy označují významný rok, kdy majitel usedlosti po dlouhém přerušení začal znovu soukromě hospodařit, tak tomu bylo např. v jednom statku v Hospozíně, kde se na nové střeše stodoly objevilo datum 2000.

Třebíz, nedávná vichřice porazila vrbu před statkem čp.1

Zábavné sportovní akce na návsi – Třebízský defektman

Rozlehlá náves s velkými statky v Černuci

Malá náves v Dolní Kamenici

Na návsi Projdeme se několika vesnicemi, ale nejdříve na ně pohlédneme z dálky. Zdaleka viditelná sídla na návrších na sebe upozorňují dominantními stavbami kostelů, zvonic, špýcharů. Výrazné panorama vytváří např. zástavba Vraného nebo Dolína. Na vsi rozložené v údolí, někde širokém, jinde hlubokém, po jedné nebo obou stranách potoka, jako např. Pozdeň, Neprobylice, Královice, Plchov a mnoho dalších, pohlížíme shora, některé máme téměř jako „na dlani“. Jiné vsi se nenápadně ale malebně ukrývají na stráních v zeleni, třeba Líský, Bílichov, Chržín, a z jejich okrajů se otvírá daleký rozhled. Každé sídlo má osobitý tvar odpovídající jeho zasazení v krajině. Přicházíme ke vsi, někde na jejím okraji nebo také na rozcestí nás vítá křížek, kamenný, kovový na kamenném podstavci, dřevěný. Někdy s kytičkou polního nebo zahradního kvítí, někdy s datem na podstavci nebo nápisem sdělujícím, kdo dal křížek postavit, někdy s připomenutím určité události. Až budeme z vesnice odcházet, budou se s námi tyto drobné, a přesto významné památky na témže místě nebo na druhém konci vsi tiše loučit. Kdo chce poznat vesnici, zamíří obvykle do jejího centra, na náves. Náves v našem regionu se základní formou neliší od ostatních částí středních Čech. Její tvar i velikost určil historický vývoj a ovlivnilo přírodní prostředí, terén. Častý bývá tvar obdélníku, někdy protáhlého podél komunikace, trojúhelníku, výjimečně ve větších vsích bývají návsi dvě, jako v Jedomělicích nebo v Černuci. Návsí prochází komunikace, protéká jí potok, někde se okolní stavby zrcadlí na hladině rybníka, stává zde kostel, kaple, zvonička, pomník padlých. K nejkrásnějším patří v našem regionu pravděpodobně náves ve Třebízi u Slaného. Dodnes se zde zachovalo vše, co ke středočeské návsi patří. Travnatá plocha, kostelík sv. Martina, dřevěná zvonička, návesní kaplička, rybník, pomník padlých. Plochu obklopují nejstarší stavby, velké statky i menší usedlosti, domky řemeslníků, hospoda. Zachovalost podoby návsi se stala jedním z důvodů k vyhlášení vsi Třebíz v roce 1995 památkovou rezervací. Neznamená to, že by na návsi čas nezanechal stopy, příznivé i nepříznivé. Nedávná vichřice porazila krásnou starou vrbu před statkem čp.1. Neznamená to také, že by návsi dalších vesnic postrádaly půvab a urbanistickou hodnotu. Podobu každé návsi ovlivňuje vše, co se na ní odehrává, k čemu prostor slouží, jak zde život běží. Nejstarší třebízští pamětníci vzpomínali, že v době před socializací vedly k vratům jednotlivých usedlostí cesty vyježděné koly žebřiňáků, z kovárny se rozléhaly od časného rána údery kladiva. Třikrát

denně se ozývalo zvonění, ráno, v poledne a večer. Náves se nesekala, husy se pásly na trávě a plavaly na rybníčku, což je vidět na starých pohlednicích i na snímcích slánského fotografa Václava Krupičky z padesátých let minulého století. Začátkem 20. století nebylo na návsi mnoho stromů. Podobně jako v mnoha dalších vsích se zde v první polovině 20. století začali občané snažit o lepší vzhled návsi, během času se zde rozšuměly koruny kaštanů, lip, kolem rybníčku vyrostly vrby. Jeden ze starých, nedávno zemřelých hospodářů pan Čejka vyprávěl: „ten dub na návsi zasadil můj dědeček.“ Před několika lety dub zasáhl blesk, naštěstí po odborném ošetření stojí dál. Na mnoha návsích dodnes stojí obecní pumpa, ve Třebízi kašna se stálým přítokem, kterou někdy kolem roku 1930 připojili k zadní stěně kapličky. Ve všech vsích bývala a většinou dodnes je náves centrem společenského života, slaví se zde pouti, scházeli se zde chlapci před velikonoční obchůzkou s řehtáním, staví se Máj. Na návsích se slaví také posvícení s houpačkami, kolotoči a stánky. V nedaleké Hostouni je náves dokonce úředně označena jako „Posvícenská náves“. V Královicích k návsi směřuje dožínkový průvod, u kapličky se světí věnce z klasů a květin a zpívá se „Ach synku, synku, doma-li jsi ...“. Na návsích se odehrávají mnohé další společen-

Hořešovice, dřevěný kříž u cesty k Pozdni

Hořešovice, kříž u hřbitova

Opravený statek čp. 6 ve Svrkyni s empírovou bránou

Starší domy hledí k návsi nebo ulici štítem – Jedomělice, čp. 7

Souvislá řada průčelí s vjezdy do dvorů ve Vraném

ské události, které se často během let stávají tradičními, např. rozsvěcení vánočních stromů se zpíváním koled, hudbou, různé radovánky pro děti na závěr školního roku, zábavné sportovní akce jako např. Třebízský defektman a jiné. Ve Šlapánicích si náves dlouho zachovala starší podobu, bez vzrostlých stromů, bohužel ji zčásti zdeformovala výstavba kuchyně a jídelny JZD. Krásnou svažitou návsí se souvislou starší zástavbou po obou stranách, nad níž stojí monumentální kostel Narození Panny Marie, projíždíme v Pálči. Někde dnes náves už přestala být centrem sídla, ale uchovává si téměř nenarušenou tradiční formu, např. rozlehlá náves s velkými statky v Černuci, každoročně ožívající obchůzkou masopustních maškar. Plochu velké návsi v Neprobylicích dělí na dvě části Bakovský potok. Část je upravena jako dětské hřiště, také se na návsi pálívají čarodějnice, na podzim děti hledají poklad. Rybníček na nenápadné malé návsi v Dolní Kamenici zarůstá rákosem, ale základní podoba a půvab návsi se neztratil.

Kříž u cesty na Budeč

Na návsích a v částech vsi s ulicovou zástavbou na sebe často nepřerušeně navazují průčelí usedlostí s obytným domem, bránou, brankou a výměnkem nebo hospodářskou stavbou, nejčastěji špýcharem. V našem regionu hledí starší domy nejčastěji k návsi nebo ulici štítem. Není to však výlučné, hlavně větší statky mívají i orientaci „okapovou“, boční stranou domu, např. krásně opravený statek čp. 6 ve Svrkyni s empírovou bránou. V ulici směrem k městské bráně ve Vraném se obojí orientace střídá. V částech obcí s dělnickými domky nebo v okrajové novější zástavbě okapová orientace většinou převažuje.

Vrata se znakem u zadního vjezdu čp. 21 v Poštovicích

Neomítnutá kamenná brána čp. 12 v Mileticích

Zadní brána zájezdní hospody v Lukově

Průčelí původně zájezdní hospody v Lukově

Brána s průčelím přízemního stavení čp. 12 v Nabdíně

Vítáme vás Snažíme se nacházet hlavně památky nenápadné a skromné, ale nelze míjet bez zaujetí ty náročnější, stavebně zajímavé a hodnotné. Na návsích a v zástavbě ulic vytvářejí průčelí usedlostí často působivý harmonický celek se střídáním obytného domu, brány s brankou, výměnku nebo hospodářského stavení. Průčelí a brány do usedlostí vypovídají o majetnosti a společenském postavení majitelů, o snaze reprezentovat, ale také o schopnostech a vkusu jejich tvůrců, často neznámých zednických mistrů. V regionu se nesetkáme s výraznou, nápadnou zdobností a výjimečnou originalitou jako např. v jižních Čechách, brány nás zaujmou obvykle samotnou ušlechtilou formou, jako např. jednoduchá brána usedlosti čp. 24 nebo neomítnutá kamenná brána čp. 12 v Mileticích. Starší klenby bran mají půlkruhový nebo oválný tvar, nejčastější bývá novější klenba segmentová. Pokud jsou neomítnuté, zaslouží si obdiv dokonalé zpracování kamene. Většinou je nezdobí bohatý dekor, přesto se najdou brány tvarově zajímavé s výzdobou náročnější, např. barokně tvarovaná brána původně zájezdní hospody v Lukově. Znak pražské kapituly na bráně vypovídá o tom, komu hospoda patřívala. Významná byla už samotnou polohou u někdejší důležité obchodní cesty. Představuje charakteristickou formu zájezdní hospody s velkým průjezdným dvorem se dvěma branami. Stavení se sálem přístupným zvenčí, se zachovanými komorami k přespávání projíždějících formanů, s hlubokým sklepem tají mnohá tajemství. Při stavebněhistorickém průzkumu se ukázalo, že pod omítkou v patře obytné části domu se skrývá roubená stěna. Ještě v šedesátých letech 20. století fungovala starodávným způsobem hospoda, kuchyně staré paní hospodské sloužila zároveň jako šenk. Nastalo období střídání majitelů, hospoda přestala být hospodou, sál byl po nějaký čas proměněn v truhlářskou dílnu. Po několik let se zde odehrával svérázný hudební „Lukov-fest“. Také půlkruhově zaklenutá brána s uzavřením krytým prejzy a celé průčelí Cífkova statku ve Třebízi s dekorativními římsami, slunečními hodinami a výklenkem, kde nepochybně kdysi stávala soška světce, ochránce statku, ozdobené koulemi patří k reprezentativním dokladům ohlasu barokního stylu ve vesnickém stavitelství. Barokní formu si dochovala brána s průčelím přízemního stavení čp. 12 v Nabdíně. Usedlost čp. 7 v Jedomělicích hledí na náves průčelím s kruhově klenutou bránou a brankou, s rovným překladem a se dvěma malými výklenky. Vzácnou, krásně opravenou bránu s brankou obdivujeme u statku čp.11 v Úholičkách. Zvláštní letopočet 15?? trochu překvapí. Při opravě poškozené brány byla zřetelně čitelná pouze dvě čísla, 1 a 5. Kdy brána vznikla, nebylo jasné, připojili tedy dva otazníky. Měli je pravděpodobně umístit spíše před dochovaná čísla, ??15. Forma brány napovídá, že mohla být postavena později

Jednoduchá brána usedlosti čp. 24 v Mileticích

Krásná brána s brankou u statku čp.11 v Úholičkách

Okázalou bránu i branku najdeme v Černuci v č. 19

Brána usedlosti čp. 26 v Hospozíně se symetrickými brankami

Brána hostince „U Vaňků“ čp. 20 v Mileticích

Zajímavý tvar či dekor mají i některé pilíře vrat – Vraný čp. 30

než v šestnáctém století, možná by byl pravděpodobnější letopočet 1815. Krásné jsou i novější, empírové brány, např. brána usedlosti čp. 6 ve Svrkyni. Několik bran z konce 19. století s bohatým historizujícím dekorem dochovaných na různých, ale navzájem poměrně blízkých místech pravděpodobně vytvořil týž autor. Okázalou bránu i branku najdeme v Černuci v č. 19, velmi podobnou se vjíždí do dvora usedlosti čp. 26 v Hospozíně. Po stranách jsou dvě symetrické branky, jedna z nich slepá. Brána byla postavena zároveň s obytným domem, který nese ve štítě desku s nápisem: „ Vystavěl J.M. Vejlupek 1886“. Také brána hostince „U Vaňků“ čp. 20 v nedalekých Mileticích je nápadně podobná, i když ji zdobí jemnější a drobnější ornamentální dekor. V průběhu 20. století bylo mnoho klenutých bran zbořeno, aby nebránily vjezdu velkých hospodářských strojů do dvorů. Zajímavý tvar či dekor mají i některé pilíře vrat – Vraný čp. 30. Někde se dochovala stará vrata a vrátka. Nádherná vrata s oblíbeným reliéfním motivem slunce byla zachráněna při bourání starého domu v městečku Zlonicích a stala se

Statek čp.11 v Úholičkách – zvláštní letopočet 15?? trochu překvapí

součástí sbírek Národopisného muzea ve Třebízi. Ve Vraném vedou do několika usedlostí stará vjezdová vrata uprostřed s vrátky pro chodce. Dnes se někde setkáváme s nápodobou starých vrat vytvořenou v čase po roce 1989 kdy ožívala činnost řemeslnických dílen. Na mnoha vratech, méně často dveřích, připomíná křídou psaný nápis: K+M+B 2017 (každým rokem jiný, aktuální letopočet) obnovenou tradici

Zachráněná vrata ze Zlonic s oblíbeným reliéfním motivem slunce

Železná vrata s ozdobně tvarovanými mřížemi – Svrkyně čp.10

Pamětní deska ve zdi statku čp. 32 v Kmetiněvsi

Deska vedle brány statku čp. 7 v Trpoměchách

Reliéf nad zadní bránou stodoly statku čp. 21 v Poštovicích

tříkrálové kolední obchůzky. Nejen dřevěná, ale i železná vrata s ozdobně tvarovanými mřížemi v horní části, vyrobenými v kovářských dílnách, si zaslouží pozornost a jsou charakteristickým prvkem průčelí. Štíty starších bohatých selských statků s klenutými branami někde zachovávají spíše zjednodušenou barokní či klasicistní formu, zdobí je římsy, pilastry, voluty. Fasády statků a brány z konce 19. století stylově odpovídají době svého vzniku. Důležitou roli sehrává barevné řešení omítek. Oblibu okrově žlutých tónů vysvětloval stavitel Jan Nedvěd používáním přírodního barviva, žluté hlíny přimíšené do vápna. Namodralý tón dodávala vápnu šmolka, oblíbená byla také světlejší i tmavší červená. Výtvarně působivý drobný detail představují ve štítech obytných i hospodářských stavení různě tvarované větrací otvory. Bývají obdélníkové, půlkruhové, kruhové, oválné, často mají tvar dvojice kapek, setkáváme se s nimi např. ve Třebízi (čp. 2), Vítově či Kutrovicích. V několika vsích blíže Prahy např. ve Svrkyni a Noutonicích najdeme kapky výjimečně velké, na několika jiných štítech otvory ve tvaru připomínajícím listy (Svrkyně čp.10). Prozrazují pravděpodobně autorství jednoho stavitele. Brány a branky zároveň s celým průčelím usedlosti tvoří reprezentační celek. O snaze reprezentovat svědčí i nápisy a znaky na průčelích či branách. Nejen to, jsou to zcela zvláštní, především soukromé památky vyjadřující vztah k domu a k rodinné historii. Mnohé upoutají už při příchodu k domu nebo vratům. Osloví nás nápisy na průčelích statků, které nezbudovali naši předkové, nepatříme do rodiny, která žila pod touto střechou. Přesto pociťujeme úctu k dílu lidí, kteří dům postavili, a vnímáme snahu o vyjádření rodinné soudržnosti. V Hořešo-

Nápis na vratech připomíná tradici tříkrálové kolední obchůzky

Stará vjezdová vrata uprostřed s vrátky pro chodce – Vraný, čp. 11

vičkách na historizujícím průčelí domu usedlosti čp. 10 nápis na zarámované pamětní desce sděluje: „Vystavěli manželé A. a F. Peterkovi roku 1893“. Dům je bohužel ve velmi špatném stavu, postupně se bourá a bude zřejmě v dohledné době nahrazen novou stavbou. Majitel hospodařící ve zděděné usedlosti má naštěstí vztah k rodinné tradici. Nový dům by chtěl postavit ve formě podobné starému, i s historickou deskou a nápisem ve štítě. V Kmetiněvsi noví majitelé statku čp. 32 s pietou uchovávají ve zdi pamětní desku s nápisem „Vystavěl J. Stříbrný 15.6. 1932“, dvě starší pamětní desky mají uloženy a po dokončení oprav hospodářského stavení je hodlají opět zasadit do zdiva. V Trpoměchách vedle brány do statku čp. 7 čteme nápis: „S pomocí boží postaviti dali Jan a Marie Černých v roce 1895“. Reliéf dvou tisknoucích se rukou vyjadřuje rodinnou soudržnost a spolupráci při výstavbě budov i při společném hospodaření. Najdeme i výtvarně zajímavé znaky oslavující a symbolizující selský stav. Nad zadní bránou průjezdné stodoly statku čp. 21 v Poštovicích zobrazuje reliéf na obdélníkové pískovcové desce snop obilí, pluh, cep, hrábě a kosu. Ojedinělá malba na zdi mlýna v Pozdni připomíná rodinnou tradici, zobrazuje pole se zralým obilím, vůz s koňským potahem, muže se snopem obilí, mládence nesoucího pytel se zrním k mletí, mlýnský kámen, bochník chleba, koláč a erb s mlýnským kolem a letopočtem 1691–1941. Namaloval soused a přítel mlynáře Karla Brejchy v čase druhé světové války, v roce 1941. V témže roce se měl mlynář ženit, ale ke svatbě nedošlo. Byl zatčen gestapem, zřejmě na základě udání. Prodával mouku lidem v nouzi, jezdívali si prý pro ni

Ojedinělá malba na zdi mlýna v Pozdni

Unikátní zbytky fasády na chátrající hospodě v Sakách

na kole až z Kladna. „Neplačte, on se vám večer vrátí“, řekli mlynářově matce. S několika přáteli čekala do noci na rozcestí u sochy sv. Jana. Nedočkali se, mlynář byl popraven. Vzpomínají na něj s úctou, obraz na zdi s datem 1941 smutnou událost připomíná a zároveň symbolizuje stavovskou hrdost rodu, který působil v tomto mlýně dlouhá staletí. Před řadou let, v roce 2003, jsem při procházení malou malebnou vsí Saky s několika krásnými a hodnotnými stavbami zůstala s úžasem stát před chátrajícím domem někdejší hospody. Unikátní na této stavbě byly zbytky fasády a vše, co na ní bylo secesním písmem napsáno. Především podrobné informace: „Projektoval a postavil Arch. Robert Ehrlich, stavitel Kralupy.“ Na jiném místě: „Postaveno nákladem Marie Klapkové statkářky v Sakách léta páně 1913“. Následovalo ponaučení: „Ať děláš, co děláš, všem se nezachováš, proto nic nedbej, podle svého vždy jednej!“ Plochy s opadanou omítkou napovídaly, že zde mohlo být ještě o mnoho více.

Větrací otvory tvaru listu – Svrkyně čp.10

Detail větracího otvoru

Různě tvarované větrací otvory ve štítech obytných i hospodářských stavení – Vítov

Obytné stavení s pavláčkami ve statku čp. 3 v Líském

Pavlač stavení čp. 15 v Hořešovičkách

Opravená a udržovaná pavlač v Lotouši v čp. 4

Fragmenty sloupů, které nesly pavlač statku čp. 5 v Lotouši

Na pavlači Brány a branky uzavírají dvůr, chrání soukromý prostor, ale také zvou ke vstupu do usedlosti. Vcházíme do dvora, a právě tam spatříme někdy hledané, jindy nečekané skromné památky, zajímavé detaily a stavební prvky. Na první pohled upoutají dnes již jen tu a tam dochované dřevěné pavlače. Plnily důležitou funkci. Na pavlač se vystoupalo po dřevěných schodech a z ní se vcházelo do místností v patře, obytných i hospodářských. Jen v budovách větších, bohatých statků a v domech novějšího data se do patra vystupuje po vnitřním kamenném schodišti. Je tomu tak ve statku čp. 1 ve Třebízi, ale stavebněhistorický průzkum objevil stopy nasvědčující, že i zde bývala kdysi pavlač. V Hobšovicích ve statku čp. 11 přicházíme ke kamennému schodišti s okázalým, zajímavým zaklenutím. Nad vnitřním schodištěm často visíval kříž, někdy bývalo osvětleno lucernou zavěšenou nebo postavenou ve výklenku. Nejčastěji bývala při nádvorní straně stavení jedna dlouhá pavlač, ale někde se najde krátká pavláčka, častěji dvě kratší pavláčky, z jedné blíže štítu se vcházelo do obytné části domu, ze druhé do patrových komor. Je tomu tak ve statku čp. 3 v Líském, kde majitel udržuje staré původně obytné stavení s pavláčkami v dokonalém stavu. Dvě krásné pavlače vedly také do patra hospodářské budovy usedlosti čp. 1 v Malíkovicích, bohužel při jinak kvalitní a zajímavé přestavbě byly odstraněny. Také do patrových komor hrázděného stavení čp. 15 v Hořešovičkách se vchá-

Schodiště s okázalým zaklenutím – Hobšovice, statek čp. 11

Vnitřní kamenné schodiště do patra statku čp. 1 v Třebízi

zí z pavlače, druhá malá, silně poškozená pavláčka vede do patra špýchárku. Ozdobně profilované sloupky pavlačí svědčí o řemeslné dovednosti a vkusu jejich tvůrců. Zaujaly fotografa Františka Durase a malíře Ferdinanda Velce, jehož kresby jsou uloženy ve sbírkách slánského muzea. Podobné pavlače nalezneme i v jiných částech Čech, nejen středních. Mnohé pavlače byly zrušeny, ale s potěšením nacházíme naopak pavlače s citem a vkusem nedávno opravené, oz-

Peron patrového stavení v usedlosti čp. 2 ve Třebízi

Výjimečně krásný peron ve dvoře usedlosti čp. 12 v Nabdíně

Neobvyklý archaický zděný peron čp. 30 ve Vraném

Peron v Knovízi v čp. 26 s dvěma protilehlými schodišti

dobené květinami, např. v Lotouši v čp. 4 nebo v Kutrovicích v čp. 5. Také hospodářské stavení bývalého velkého statku čp. 5 v Lotouši mívalo hodnotnou starou pavlač, škoda jí. Naštěstí zachovali alespoň neobvyklé fragmenty, dva pískovcové sloupy kruhového průřezu, které ji nesly. Do patra mnoha zděných vesnických staveb našeho regionu umožňuje přístup také charakteristický stavební prvek, zděný peron (jinak řečeno zděná pavlač). Zděné perony nenajdeme jen u výstavných budov obytných či hospodářských, ale někdy i u menších chalup. Pod oblouky kleneb nesoucích peron bývají vstupy do chlévů, chlívků, komor. V usedlosti čp. 2 ve Třebízi sloužilo patrové stavení proti obytnému domu pravděpodobně původně jako výměnek. Do patra se vchází po kamenných schodech na peron se zděným zábradlím, dva klenuté oblouky pod peronem kryjí vchody do komor v přízemí . V usedlosti čp. 1 ve vsi Debrno se dochoval ve dvoře u hospodářského stavení proti obytnému domu monumentální dlouhý peron, na který se vystupuje dvěma protilehlými schodišti. Peronem vcházíme též do místností v patře špýcharu děkanství ve Velvarech, které dnes užívá pro expozice a výstavy velvarské muzeum. Výjimečně krásný peron ve dvoře usedlosti čp. 12 v Nabdíně upoutá nejen tvarem a velikostí, ale také působivou kombinací kamene a cihel v klenbách. Ve dvoře krásně opravené usedlosti čp. 30 ve Vraném neobvyklý archaický zděný

Udržovaná květinami vyzdobená pavlač v Kutrovicích v čp. 5

peron nese dva dřevěné sloupky podepřené pod střechu. Ojediněle můžeme obdivovat zděné perony, které mají téměř zámeckou podobu arkádových pavlačí. V Knovízi v usedlosti čp. 26 se na něj vystupuje dvěma protilehlými schodišti. Tvarově velmi podobné arkády nesou peron ve dvoře statku čp. 17 ve Šlapánicích.

Arkády nesou peron ve dvoře statku čp. 17 ve Šlapánicích

Portál špýcharu v Lotouši čp. 28

Portál špýcharu v Trněném Újezdě čp. 20

Barokně tvarované mříže v domě čp. 26 v Hospozíně

Staré dveře se odlišují od sebelépe nověji vytvořených replik

Okénko se sekanou mřížkou – rodný domek V. B. Třebízského

Uvnitř domu Do obytného stavení, ale ještě častěji do chlévů nebo různých komor se vstupuje kamennými, převážně pískovcovými portály, z nichž mnohé svědčí o stáří stavby. Procházíme jimi do obytného domu a některých hospodářských staveb, které vytvářejí areál národopisného muzea ve Třebízi. Setkáme se s nimi na mnoha dalších místech, jsou i se starými dveřmi nedílnou součástí např. památného špýcharu v Lotouši čp. 28 nebo špýcharu v Trněném Újezdě čp. 20. Zcela jistě zůstaly mnohé našim očím skryty. O stáří dveří a vrat hovoří samotné dřevo, způsob jeho zpracování, povrch poznamenaný změnami počasí i opotřebováním. Staré dveře z masivních desek skládaných vodorovně či svisle, někdy šikmo, kombinovaně, zpevněné kovářskými hřeby, otevírané zajímavě tvarovanou klikou, někdy zajištěné zámkem se odlišují od sebelépe nověji vytvořených replik. Podobně jako dveře také okna, okénka a jejich ostění prozrazují stáří stavby. K nejstarším dokladům patří renesanční ostění okénka objevené při opravách špýcharu čp. 1 ve Třebízi. Snahy o modernizaci vesnického života v určitém čase, hlavně první poloviny dvacátého století, nenávratně poškodily podobu mnoha vesnických staveb. Dvě okna ve ští-

Povalový strop v síňce a komoře čp. 62 ve Třebízi

tě domu, jimiž se vyhlíželo ze světnice na náves nebo na ulici, nahrazovali s oblibou jedním oknem trojdílným. Staré dveře tu a tam najdeme vyřazené na dvoře, jedny krásné a zajímavé leží na dvoře v Debrně. Třeba ještě pro ně najdou majitelé důstojné uplatnění. Asi před patnácti lety jsem na jednom dvorku v Kvílicích s překvapením uviděla část krásných dveří s reliéfní výzdobou, kterými byla zakryta jáma s vápnem, jsou dnes ve sbírkách muzea ve Třebízi. V muzejní sbírce skončilo také malé, zeleně natřené šestitabulkové okénko z Královic po přestavbě chalupy čp. 7. Okénka a okna jsou někde chráněna mřížemi. Malým okénkem se sekanou mřížkou se vyhlíží na náves z rodného domku V. B. Třebízského, podobná okénka a mříže se dochovaly na mnoha dalších místech, např. též v Nabdíně v čp. 12. Jiné, novější mříže jsou v oknech chalupy čp. 15 v Hořešovičkách, krásnou kovářskou práci představují barokně tvarované mříže v domě čp. 26 v Hospozíně. Časy se mění, někdy příznivě. Nastala doba obliby a pro někoho dokonce módy starých věcí, v řemeslnických dílnách se vyrábí mnoho často dobrých replik a napodobenin nábytku, oken, dveří a vrat, mříží.

Renesanční ostění okénka špýcharu čp. 1 ve Třebízi

Vejdeme tedy, a překvapivé a působivé stavební detaily nás čekají v interiérech vesnických staveb. Vstoupíme do síně malé chaloupky a pohlédneme vzhůru, na strop. V síňce a komoře domku čp. 62 ve Třebízi je ten nejjedno-

Záklopový strop ve světnici rodného domku V. B. Třebízského

Rekonstrukce stropu s původními trámy v čp. 11 v Hobšovicích

Barevně zvýrazněná linie kleneb v čp. 11 v Hobšovicích

Klenutí šenkovny v Cifkově statku čp. 1 ve Třebízi

dušší, povalový. Tvoří ho tyče se spárami omazanými hlínou, obílené vápnem, někde je také oplétali slámou. V obytných světnicích ojediněle ještě najdeme starý typ dřevěného stropu s trámy a záklopovými deskami. Snad nejstarší původní záklopový strop se zachoval ve světnici rodného domku V.B. Třebízského, také v horní síni obytného stavení Cífkova statku ve Třebízi. Při opravách silně devastované budovy objevili několik druhotně použitých malovaných záklopových desek, dodnes nebylo spolehlivě určeno jejich původní umístění. Dřevěný strop se dochoval také v patře obytného stavení hospody v Lukově. V jedné místnosti v patře domu č. 11 v Hobšovicích se pokusili o poněkud zjednodušenou rekonstrukci stropu s původními trámy. I když strop není zcela dokonalý, dodává prostoru půvab a osobitou atmosféru. Častěji se dochovaly stropy klenuté. Klasická a ušlechtilá forma klenby zvaná česká placka není ničím neobvyklým, přesto její citlivá oprava zaslouží pozornost. V témže domě čp. 11 v Hobšovicích v několika místnostech znásobuje čisté linie kleneb jemné barevné řešení. O náročné klášterní klenbě s lunetami v šenkovně ve statku čp. 1 zapsal hospodář Čeněk Cífka do rodinné kroniky: „v roce 1811 klenuli jsme naši šenkovnu“. Ve chlévech a stájích bývá běžným typem klenby také česká placka. Někde složitější klenbu podpírá jeden nebo více sloupů. Při vstupu do konírny Cífkova statku se neubráníme obdivu při pohledu na kamenné sloupy se stopami okopání koňskými kopyty, nesoucí tři plackové klenby s pasy. Stání pro koně není dlážděno kamenem, ale dřevěnými kostkami, měkčími a pro koně zdravějšími a příjemnějšími. Jsou použity druhotně, bývaly původně v konírně statku čp. 12, už před lety zbořené. Klenba chléva ve statku čp. 11 v Hobšovicích upoutala dokonalou formou ještě před opravami, tím

Stání pro koně není dlážděno kamenem, ale dřevěnými kostkami

Středový sloup podpírá klenbu chléva statku čp. 11 v Hobšovicích

více působí dnes. Čtyři pole zaklenutá českou plackou s pasy podpírá středový pískovcový sloup. Nijak nevadí, že chlév už není chlévem, nádherný dům byl díky pochopení současných majitelů zachráněn v téměř dokonalém stavu.

Kamenné sloupy konírny Cífkova statku čp. 1 ve Třebízi

Zděný záchod nesoucí holubník na dvoře čp. 21 ve Třebízi

Stará fotografie studny na dvoře hospody v Lukově

Dřevěná pumpa na dvoře Cífkova statku ve Třebízi

Studánka v březovém hájku nad vsí v Líském

Všední život Rozhlédněme se po dvorech. Někde v rohu dvora nebo u hnojiště stávala snad ve všech usedlostech nenápadná, důležitá stavbička, obvykle dřevěná, zvaná trochu nespisovně „kadibudka“. Téměř nikde už ji nenajdeme, jen někde si ji ponechávají chalupáři. Na dvoře kvílického mlýna zůstala opuštěná budka zarostlá v kopřivách. Ve Třebízi na dvoře u Cífků stojí zajímavá kombinace zděného záchoda a nad ním dřevěného holubníku. Stávala v Lenešicích u Loun, ve Třebízi na podnět stavitele Nedvěda postavili kopii. Na Lounsku a někde na Slánsku se vyskytovaly další podobné. Ve Třebízi na dvoře čp. 21 nahradili v roce 1933 zároveň s přestavbou obytného domu dřevěnou budku záchodem zděným z cihel, nesoucím také dřevěný holubník (2665). Holubník už dlouhá léta není domovem pro holuby, hrávaly si v něm děti. Záchod dlouho sloužil svému účelu, v domě zařídili moderní před několika lety noví majitelé, starý se dodnes nouzově občas používá. V Řisutech stojí na dvoře čp. 39 zděná stavbička záchoda spojeného s holubníkem. Kde chovají nebo dříve chovali holuby, najdou se i jiné typy holubníků, nejčastěji jen dřevěné na stěně hospodářského stavení. Jen ojediněle se dochoval holubník na dřevěném sloupu. V Řisutech na dvoře v čp. 2 stával ještě v roce 2000 dřevěný holubník na zděném soklu, po němž už dnes není stopy. Kdo vejde do dvora mlýna v Kvílicích, s překvapením spatří doslova jedinečnou, jinde nevídanou drobnou stavbu, zděnou kapličku postavenou nad studánkou. Na klenbě kapličky stojí socha sv. Jana Nepomuckého, čtyři sloupky nesou nad ní dřevěný holubník. Studánka je už po léta nepoužitelná, voda v ní sloužila dlouho jen k napájení dobytka, dnes už je pramen zanesený, zůstává louže špatné vody. Voda je k životu nezbytná, vlastní studna na dvoře znamenala velkou výhodu. Zachovala se stará fotografie studny na dvoře hospody v Lukově, ze které čerpali vodu rumpálem s klikou, Durasův snímek je vzácný, dávno zanikla. Na dvoře Cífkova statku ve Třebízi stojí dřevěná pumpa nad dochovanou studnou, není bohužel funkční. Studna je asi 15 m hluboká, stěny má vyzděné z opuky a stále je v ní voda. Je to vzácnost náramná, ale skrytá. Pumpa není původní, byla vyrobena podle kresby stavitele Nedvěda. Ale odpovídá dokonale kdysi obvyklé formě. Téměř zázrakem podobná původní dřevěná pumpa stále stojí v Hořešovičkách, pod kolnou hrázděného špýchárku. V muzejních sbírkách jsou uloženy velké vrtáky z dílny v Bílichově, kde kdysi vyráběli pumpy i dřevěná potrubí. Kde neměli vlastní studnu, museli vodu donášet. Chodily pro ni nejčastěji děvečky s putnami na zádech k obecní pumpě, kašně nebo studánce, bývala to příležitost k hovorům o staros-

Opuštěná budka a kaplička s holubníkem nad studánkou na dvoře kvílického mlýna

tech i radostech, o všech zajímavých událostech. Ve Třebízi bývala studánka pod pískovcovou skálou, někdy začátkem 20. století ji zakryli, postavili na ni železnou pumpu. Také přívodem vedli vodu do kašny, přistavěné k zadní stěně návesní kapličky. Do kašny voda stálé přitéká a mnoho lidí pro ni dodnes chodí v domnění, že je lepší než z jejich studny nebo z vodovodu. Ke studánce se váže pověst, kterou poutavě vylíčil V.B. Třebízský. Voda prý sem pod zemí proudí zdaleka, až ze studánky v Líském. Studánka v březovém hájku nad vsí v Líském patří k turisticky vyhledávaným místům. Dle pověsti se u ní zastavila královna Eliška s doprovodem, když prchala před manželem Janem Lucemburským. Chtěla zachránit klíče od pokladny české země, aby král poklady neutratil za své válečné výpravy. Pronásledovatelé ji doháněli, objevil se pohádkový stařeček a na jeho radu královna klíče vhodila do studánky. Po létech vypluly pod třebízskou skálou. V Líském si své historické studánky s barokní kapličkou považují, příběh o královně a klíčích u ní několikrát ožil jako divadelní představení. Scény s královnou na koni jsou zvěčněny na fotografiích z padesátých let 20. století. Osmdesátiletý pamětník vypráví, jak tenkrát jako kluk učil královnu Elišku jezdit na koni. Příběh sehráli o mnoho let později nadšenci z Hořešovic. Naposledy jednoduchou scénu předvedly děti při „otvírání studánky“ po dokončení její opravy v roce 2015. Studánky bývají spojeny nejen s dávnými historickými událostmi, ale někdy také s novějšími příběhy místních rodin. V Týnci u Zákolan najdeme Pramen svatého Václava, studánku lidově zvanou Václavka. Podle pověsti z ní pil i svatý Václav v době, kdy v čase studií pobýval na nedaleké Budči. Na tabuli u studánky se dočteme: „Ke cti a slávě boží a na památku svých synů Jo-

Pramen svatého Václava v Týnci u Zákolan

Kašna ve Vraném napájená vodou ze sklepa bývalého pivovaru

Studánka napájející návesní rybníčky v Uhách

Sklepy vyhloubené v pískovcové skále ve Třebízi

sefa a Václava dali ozdobiti Josef a Alžběta Rychtrovy z Týnce roku 1892“ (doslovný přepis). Jen nejstarší lidé snad vědí více o tragedii, která rodinu potkala. Do dnešní podoby byla studánka upravena v roce 1936. V Želevčicích tryskají ze svahu silné prameny minerální vody, „kyselky“. Do kašny ve Vraném přivádějí vodu z pramene vyvěrajícího ve sklepě bývalého pivovaru. Vařívalo se prý z ní výborné pivo. Mohli bychom ochutnat vodu z mnoha dalších studánek v okolí. Studánka napájející návesní rybníčky v Uhách, pečlivě opravená a udržovaná, svědčí o úctě lidí k vodě a čistému prameni. Někde má voda léčivou nebo podle pověstí dokonce zázračnou sílu, někde ji lidé bohužel kazí. S vodou ze studánek i potoků souvisí mnoho tradičních kulturních projevů. Na besedě o velikonočních obyčejích před několika lety v muzeu v Roztokách u Prahy zavzpomínala stará paní, že ji ráno na Velký pátek rodiče posílali se džbánem pro vodu ke studánce, kterou se pak všichni umyli. Vzpomínek na dávné rituály „otvírání studánek“ se u nás dochovalo jen velmi málo, dočteme se o nich spíše v literatuře. V Kokovicích nedávno vyčištěnou a stříškou přikrytou studánku s hudbou, poetickým vystoupením dětí a setkáním lidí z místa i okolí každoročně otvírají. V Hradečně se v roce 2013 vypravila skupina žen s dětmi vyčistit v nedalekém lese tři studánky. Jedna z nich nese název 4 °C, voda v ní prý nikdy nezamrzá, druhé říkají „Srnčí“, hlídá ji srnčí duch. Třetí „Vílí“ studánku nejen vyčistili, ale také k ní postavili půvabnou figuru lesní víly. Vyčistili studánky, jejich přítoky i odtékající stružky a zrodila se krásná, každoročně udržovaná tradice. K ukládání zásob plodin a potravin různého druhu sloužily odedávna prostory co nejvhodnější, s vyhovujícími podmínkami. V suchých špýcharech se skladovalo hlavně vymlácené zrní, pro brambory, řepu, zeleninu a ovoce je vhodnější chladný sklep. Nemusel a nemusí být vyhlouben pod obytným nebo hospodářským stavením. Často je využíván přirozený terén, dvory některých usedlostí uzavírá strmý svah, někdy pískovcová skála. Vyhloubit nebo vytesat komoru či sklep, někde i chlívek nebo psí boudu není náročné. Sklepy a sklípky ve skále nacházíme na mnoha místech, např. v Kutrovicích, nejvíce jich je v údolí Svatojiřského potoka, v Podlešíně, Zvoleněvsi, Olovnici. Někde je vhodný terén na okraji vsi a sklepy ve skále vyhloubené vytvářejí celou řadu. Je tomu tak např. ve Třebízi. Některé sklípky jsou nevelké a jednoduché, někde je postupně zvětšovali, od hlavní chodby vytesali odbočky a komory různé velikosti a tvaru. Výklenky ve stěnách sloužily k umístění rozžaté svíčky nebo svítilny nebo k odkládání různých drobností. Dnes už zaniklý sklep s rozvětvenými chodbami vykopaný v jílovitém svahu užívali ještě v šedesátých letech minulého století v Přelíci. Vedle sklepa byla vykopána komora zařízená jako sušárna

Původní dřevěná pumpa pod kolnou hrázděného špýchárku v Hořešovičkách

ovoce. Sušárnu ovoce ve skále měli také ve Třebízi na konci zahrady čp. 21, topeniště bylo ovládáno zvenku. Za druhé světové války ji proměnili v tajný sklad zakázaných zásob. Vstup uzavřeli a zahrabali, do utajené komory se muselo vlézt shora ze sklepa nad ní, otvorem, který zakrývali poklopem. V naší oblasti nenalezneme stálá skalní obydlí, jakých je mnoho třeba na Kokořínsku, jen výjimečně skalní prostory přímo navazují na dům. Ve Zvoleněvsi jsou zdaleka viditelné tři chalupy na příkrém svahu, říkalo se jim „u tří rybářů“. V jedné z nich překvapí obytná místnost vytesaná ve skále spojená s interiérem stavby a další komora ve skále. Písek získaný při vytesávání sklepů býval dobře využit. Paní Mikulcová si pamatovala z dětství, že když hloubili sklepy za jejich domkem na kraji Třebíze, odváželi písek do cihelny nebo sedlákům, kteří ho přisypávali na hnojiště. Byl důležitý také při úklidu, vydrhnutou prkennou podlahu ve světnici sypávali čistým pískem, aby se brzy nezašlapala. Při slavnostních příležitostech jím sypali cesty ve vsi, v kronice se dočteme, že při oslavě 50. výročí úmrtí V.B. Třebízského v roce 1934 byla „celá náves zametena a bílým pískem povežena“.

Vraný

Kmetiněves

Vzpomínáme Znovu se zastavíme na návsi, v každé vsi si ještě u pomníku padlých připomeneme jména zdejších občanů, jejichž život ukončila první nebo druhá světová válka. Některé pomníky mají nespornou vyšší výtvarnou hodnotu, jiné můžeme pokládat za lidové umění, všechny jsou důležitou součástí „paměti národa“.(Beřovice 0594 nebo9619, Libovice 9687) Ukončíme pouť s hledáním skromných pokladů. Objevili jsme jich mnoho, a přece málo. Dalo by se najít mnoho dalších krásných bran, dřevěných pavlačí, kleneb ukrytých ve chlévech nenápadných usedlostí. Bylo by potřeba projít další a další vesnice. Hledat další památky i drobné detaily, které by zasloužily pozornost. Zvláštním tematickým okruhem by se mohly stát veřejné stavby, např. staré školy, hospody, hasičské zbrojnice, obchody, řemeslnické dílny. Také pomníky či památníky významných rodáků, a samozřejmě památky sakrální, náboženské. O mnoha se už psalo, některé jsou stále téměř zapomenuté. Nikdy nepoznáme vše, nepřestávejme hledat s potěšením ze skromných objevů.

Beřovice

Libovice

Háj se studánkou Královka u Líského

Pár slov na závěr, aneb Jak tahle knížka vznikla Na počátku mnoha věcí je náhoda. A nápad. Taky tahle knížka by asi nevnikla, kdyby se Přemyslovci nepřimíchali do příprav Dnů lidové architektury 2017 ve Středočeském kraji. Zapojili jsme se do příprav s velkými pochybnostmi, zda tam vůbec patříme, a naše pochybnosti ještě vzrostly po první schůzce. Ta totiž připomínala situaci, kdy se trosečníci sejdou na ostrově a zjistí, že z lodi zůstal pytel zásob a pár prken. Hlavní garant DLA, Středočeský kraj, vrhl všechnu svou lidskou i finanční pomoc na slavnostní zahájení 15. července ve Vysokém Chlumci a zbytek ponechal svému osudu. Důvod? Muzeum vesnických staveb středního Povltaví je zřízeno krajem, Národopisné muzeum Slánska je pobočkou Vlastivědného muzea ve Slaném a jeho zřizovatelem je město Slaný. Akce neměla kapitána, jasný program, peníze. Nemohla příliš počítat ani s podporou obce Třebíz, jejíž vedení se k památkám a Národopisnému muzeu chová víc než rezervovaně, ani s velkou finanční pomocí města Slaný. A času bylo zatraceně málo. Nicméně po několika dalších schůzkách dostal závěrečný víkend Dnů lidové architektury 22.–23. července postupně zřetelnější obrysy, i když ve velmi skromném rámci. Akce zaplnily sobotu a druhý víkendový den byl už jen standardním víkendem třebízského muzea. Kulturní program bylo nutné zredukovat na harmonikáře a flašinetáře, ukázky řemesel a Vranské pěvce. Také odbornou část vyřešili organizátoři v podstatě z vlastních zdrojů. V prostorách Cífkova statku byly instalovány čtyři výstavy („přemyslovská“ Zvonice a zvony na Slánsku, Selské brány na Mladoboleslavsku, Lidová architektura v Praze

a Třebíz očima studentů ČZU), nad konírnou v prostoru s nově položenou podlahou byla kromě dvou výstav připravena technika pro přednášky, zajištěn byl moderátor (publicista a propagátor památek Václav Žmolík). Pořadatelé si zařídili i počasí. Dorazili hlavní hosté (náměstek ministra kultury ing. Vlastislav Ouroda a slánský starosta Mgr. Martin Hrabánek), přišlo i dost lidí. Prohlíželi si výstavy, někteří z nich vyslechli dvě odborné přednášky (Drobná architektura v krajině dr. Bureše a Zajímavé prvky lidové architektury na Slánsku dr. Jiříkovské), další se vydali v doprovodu dr. Jiříkovské na obchůzku po Třebízi, úspěch měli Vranští pěvci i pan Kopecký s harmonikou a také koláčky z Velvar a zdobené perníčky vyrobené šikovnýma rukama paní Wolákové. A samozřejmě teklo pivo, kterým sponzorsky přispěl Zichovecký pivovar s.r.o. Za pár tisícovek až překvapivě hodně muziky. A krátce po tomto nečekaném úspěchu přišel nápad. Přednáška dr. Bureše by vydala na tři svazky, ale prezentace dr. Jiřikovské svým rozsahem i strukturou se k převodu do tištěné podoby přímo nabízela. A protože autorka souhlasila, stačilo už jen pár „drobností“ – sezvat osvědčený tým a sehnat peníze. Podstatnou část financí pokryl nakonec grant Středočeského kraje (takže jejich logo je na obálce právem), zbytek zaplatila společnost Přemyslovské střední Čechy ze svého. Tiskárna Kočka vytiskla – a jedenáctá přemyslovská publikace se vydala do světa.

Poděkování Patří hlavním pořadatelům a partnerským organizacím Dnů lidové architektury Středočeského kraje 2017. Byli jimi Kotěrovo centrum architektury, FOIBOS BOOKS s.r.o., Středočeský kraj, Hornické muzeum Příbram – Muzeum lidových staveb středního Povltaví Vysoký Chlumec, Národní památkový ústav, Přemyslovské střední Čechy o.p.s., Městys Vysoký Chlumec a rovněž mediální partnery: PROPAMÁTKY, Český rozhlas 2, Rádio Blaník a Regionální Deník. Osobně by pak měli být jmenováni hlavně ti, kteří se ve velmi krátkém čase postarali o to, že zakončení Dnů lidové architektury dopadlo tak dobře: zastupitel Třebíze Ing. Tomáš Jiříkovský, PhDr. Pavel Bureš z Národního památkového ústavu, arch. Oldřich Janota z Kotěrova centra architektury, Mgr. Jan Čečrdle, ředitel Vlastivědného muzea ve Slaném, manželé Bakalářovi a paní Božena Franková podílející se na přípravách přímo v Třebízi. A samozřejmě poděkování patří i těm, kteří se na vydání této knížky podíleli. Jarda Huk

Kamenné prvky ze statku ve Třebízi

Výběr z literatury Josef Vařeka, Lidové stavitelství Slánska, Třebíz 1976 Josef Vařeka-Vanda Jiřikovská, Středočeská náves, Třebíz 1979 Jiří Škabrada, Lidové stavby. Architektura českého venkova, Praha 1999 Zdenek Hanzl–Lubomír Procházka, Využití kamene k úpravě vjezdů a vstupů do zemědělských usedlostí (1), Kámen 6, 2000, s.13–19, (2), Kámen 7, 2001, s. 69–74 Josef Vařeka–Václav Frolec. Lidová architektura, encyklopedie, Praha 2007 Lidová kultura, Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, Praha 2007