Benešov nad Černou v letech 1944-49 by Pavel Jaloševský

šov

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

nad Č e

Benešov nad Černou v letech 1944-49

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika Evropský fond pro regionální rozvoj

EVROPSKÁ UNIE

Tato publikace vznikla v rámci projektu „Grenzenlos Radfahren am Grünen Band Europa“ (reg. číslo: ATCZ41), který byl podpořen v rámci programu INTERREG V-A Rakousko – Česká republika.

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Úvodní slovo

íká se, že doma je všude tam, kde se cítíme dobře. Důležité je však vytvářet si prostor kolem sebe tak, abychom si ho mohli dovolit nazvat domovem. Benešov nad Černou je často nazýván vstupní branou do Novohradských hor. Tady si uvědomujeme poctu a krásu, která je přičítána právě jemu. Kouzlo přírody, jež jej obklopuje, se neustále vrývá do našich srdcí, stejně tak architektura domů, které jsou zařazeny do významného kulturního dědictví. V neposlední řadě jsou tu osobnosti Benešova nad Černou, které v něm neodmyslitelně zanechaly svou stopu. Domnívám se, že historie, jež se dotýká právě naší obce, je v mnoha momentech až fenomenální. A přesto tu dost často chybí patriotství a vztah k domovu jako takovému, je to zřejmě tím, že se do dnešních dnů nenašel nikdo, kdo by na tento fenomén poukázal a patrioty v lidech, kteří se tu narodili a zde žijí, vybudoval. Jednou z osobností, na kterou v naší expozici vzpomínáme, je Josef Gangl.

Držel se myšlenky, že rozvoj národa je možný pouze neustálým připomínáním odkazů předků. Právě na tyto odkazy chce naše expozice poukázat. Chce připomenout historicky důležité momenty, o kterých se v určitých časech moc nemluvilo, anebo se úplně potlačovaly. Nastává chvíle, kdy je potřeba některé z nich podtrhnout. Je třeba ohlédnout se po novohradské krajině, ve které člověk našel trvalý příbytek pro sebe i své potomstvo. Právě člověk je oproti jiným tvorům schopen po sobě zanechat víc, například písemné, výtvarné, umělecké i duševní dědictví. Jednou z částí naší expozice se dotýkáme odsunu původních německých obyvatel a následného dosídlení Slováky z Rumunska. Tyto tak odlišné národnosti stále něco spojovalo, především pro Němce staré a pro Slováky nové domovy, ale společné bylo i to, že jedni i druzí byli nechtění. Nechtěli je tady ani na místech, kam měli odejít. Je až paradoxem, že oba národy byly nuceny jít tam, kde je

považovali za vetřelce. V našich dějinách to však nebylo nic nového. Občas svitla hvězda naděje na lepší časy… jen se pak měnila například v hvězdu rudou, nebo hákový kříž. Byly to časy zmaru i nadějí. Vzpomínky jsou předávány dalším generacím s trpkostí, stejně tak ale i s očekáváním lepších časů. Čtyři hlavní témata, v jejichž rámci je nesčetně příběhů, které formovaly část pohraničí a naše Benešovsko… Expozice, ani tato publikace, nemá být encyklopedií benešovských dějin. Má navodit atmosféru starých časů a poskytnout návštěvníkovi a čtenáři základní, zajímavé či málo známé informace. Naše historie je mnohem delší, snažili jsme se ji podchytit alespoň z části. A tak vstupme do labyrintu dějin a života osobností, vydejme se proti proudu času, prožijme některé z příběhů naší společné historie a hledejme poučení. Veronika Zemanová Korchová, starostka obce

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

ato část expozice je snahou o popis několika zásadních “citlivých” let, kdy se za napjatých okolností měnila na Benešovsku národnostní struktura obyvatelstva. Může nám pomoci navést nás na cestu minulosti, která je skrze dvougenerační síto i naší vlastní minulostí. Nepochybně nás přivede k uvědomění si našeho mnohdy spletitého původu. Odsun německého obyvatelstva z Československa po druhé světové válce výrazně změnil obraz celého pohraničí. Po staletí zde vedle sebe společně žili česky a německy mluvící lidé. Toto soužití bylo provázeno přátelskými, rodinnými i pracovními vazbami. Ovšem také nedůvěrou, neshodami i nacionálními konflikty. Po klidnějších prvorepublikových letech přišla hospodářská krize a s ní nástup nacismu. Postupná radikalizace dorazila i k velké části sudetských Němců a v dobách nacistické okupace, provázené mnohde nebývalou brutalitou, se mezi oběma národy vytvořila propast, jež vedla na základě dohody velmocí, bez ochoty a schopnosti rozlišovat

Předávání benešova němcům, 1938

mezi „hodnými“ a „zlými“, k odsunu německého obyvatelstva z Československa. Přesněji (podle dekretu prezidenta republiky 5/1945 Sb.) osob, které se „…při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin

nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.“ Později vydaný dekret č. 33/1945 Sb., z 2. srpna 1945, pak zbavil československé příslušnosti „všechny Němce, s výjimkou těch, kteří se zbraní v ruce bojovali proti nacismu, trpěli pod nacistickým

Vysvětlivky k poznámce za odstavci: Čísla udávají autory textu - (1) Jaroslav Zeman, (2) Pavel Mörtl, (3) Radek Ocelák

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Členové Hitlerjugend na benešovském náměstí

útlakem anebo se v době ohrožení ČSR přihlásili k české národnosti…“. Těchto pár vět obsahuje oficiální výklad o tom, kdo mohl zůstat a kdo musel z Československa odejít – téměř všichni. Není ambicí expozice polemizovat s tímto rozhodnutím a už vůbec ne kohokoliv soudit. Vždyť ani přesně nevíme, co si benešovští v tak těžké době skutečně mysleli a jak se cítili na pomezí mezi národními identitami. Prázdné domy i volná pracovní místa bylo třeba co nejrychleji obsadit. Na vládní výzvu zareagovali Češi i Slováci z mnohých míst Evropy a vyrazili

Přehlídka německé vojenské techniky

i s celými rodinami hledat nová, lepší místa pro sebe i své děti. Benešov a okolí od roku 1946 ovlivnili nejvíce slovenští reemigranti z Rumunska. Přesto, že původním záměrem československé vlády bylo dosidlování dle etnického hlediska – Češi do Čech a Slováci na Slovensko – došlo vlivem různých podstatných

okolností k tomu, že nejvíce právě oni začali v následujících desetiletích měnit charakter dříve převážně německého prostředí. To už ale nechme pokračovatelům, kteří budou v budoucnu tuto expozici nepochybně doplňovat …

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Fašistická oslava před radnicí

Nyní se pojďme ohlédnout, co se odehrávalo na Benešovsku v letech 1944 – 1949. (¹) Pro lepší pochopení situace v Benešově nad Černou (do roku 1946 pod názvem Německý Benešov, německy

Deutsch Beneschau) a okolí je potřeba si připomenout některé skutečnosti. Benešov jako město s většinou německého obyvatelstva se stalo v říjnu 1938 součástí Velkoněmecké říše, přesněji

řečeno tzv. Ostmarky. Byl to přímý důsledek Mnichovské dohody z 30. září 1938, kdy Československo bylo v „zájmu zachování míru“ předhozeno jako sousto Hitlerovi. V prvních říjnových dnech opustila Benešov většina Čechů, v místě zůstalo jen asi 7 osob české národnosti. Jako poslední odešla dne 10. října skupina příslušníků tamější četnické stanice a několik vojáků Tráže obrany státu (SOS), stažených z hlídkování na státní hranici. Četnický zástupce předal klíče od vyklizené stanice starostovi Hansi Hoffelnerovi. Po příchodu německé armády, radostně vítané, byla postupně všechna důležitá místa obsazena členy nacistické strany. V nově postavené české školní budově se usídlil oddíl Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend). V okolních místech - Klení, Kuří, Valtéřově, Velkém Jindřichově, Ličově, Černém Údolí a Velkých Skalinách - také získali rozhodující vliv příznivci nacistické strany NSDAP. Tento stav prakticky trval až do květnových dnů roku 1945.(²)

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Příchod fašistických vojsk a přehlídka na náměstí

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Na konci války

Sudetskoněmecké oblasti

d konce roku 1944 působila v Benešově asi třísetčlenná jednotka Volkssturmu (domobrany), složená z mužů ve věku 16 - 60 let, kteří nebyli z různých důvodů schopni vojenské služby. Oddíl vedl jistý Hietler, hostinský z Pohoří na Šumavě (centrem Volkssturmu pro celou oblast byla Kaplice, kde za činnost zodpovídal bývalý voják a ředitel kaplické německé měšťanky Johann Sailer). Příslušníci Volkssturmu měli za úkol udržovat veřejný pořádek, pátrat po utíkajících vojácích Wehrmachtu a budovat systém zákopů, které měly na komunikacích zastavit postup blížící se Rudé armády. Těmto mužům padli do rukou tři němečtí vojáci - dezertéři, kteří utíkali před Rusy. Aby byla udržena bojová morálka vojska a víra civilistů v „konečné vítězství“, bylo vydáno nařízení, že vojenští zběhové se musejí likvidovat. Zmínění tři zadržení byli vedeni do Žofína a byly jim odebrány zásobníky s náboji. Samotné pušky jim

byly ponechány, čehož se pak zběhové pokusili využít. Věděli, že v nábojových komorách ještě zůstaly náboje, a tak na Volkssturmy zaútočili. Jednomu z dezertérů se podařilo utéci, zbývající dva byli dovedeni do Benešova a tam bez soudu pro výstrahu všem pověšeni na náměstí na sloupy osvětlení. (²) Toto „řešení“ prý nadšeně podporoval místní zuřivý nacista Prügl, správce místní elektrárny. Prügl a jeho manželka byli během

války iniciátory odvozu benešovských zvonů k roztavení pro válečnou výrobu. Mitzi Prüglová v r. 1945 měla být v této události vyslýchána, ale četnický strážmistr Rybák ji nechal varovat a ona uprchla do Rakouska /svědectví V. Opelky/.(²) 23. dubna byl pověšen Herbert Kornrumpf (*1910), 26. dubna pak Albert Stegmaier (*1925). Oba údajně viseli na sloupech několik dnů a následně byli pohřbeni na místním hřbitově u zdi. Při

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Odcházející německá armáda

Odsun německých obyvatel

provedené exhumaci v roce 2014 (organizovala ji oficiální německá vládní organizace VDK), bylo nalezeno tělo A. Stegmaiera, včetně části jeho osobní známky č. 456. Současně bylo vyzdviženo i tělo dalšího vojáka Franze Krtka. Ostatky byly odvezeny do oficiálního pohřebiště německých vojáků v Mariánských Lázních. (²) Již počátkem roku 1945 se začaly objevovat na Benešovsku skupiny civilistů – uprchlíků z míst, která byla

obsazována od východu postupující Rudou armádou. Proud tzv. „národních hostů“ výrazně zesílil v dubnu, kdy dorazily rodiny Němců z Horního Slezska a Dolního Rakouska, které byly smíšeny s jednotkami ustupujícího Wehrmachtu. Všichni se snažili uniknout před Rudou armádou k Američanům. Běžence bylo nutné v Benešově a v okolí ubytovat a místní obecní správa se musela postarat také o jejich stravování. To bylo při všeobecném nedostatku potravin značně

složité, stejně jako péče o ty, kteří byli nemocní. Například do domku Václava Opelky vojenská správa nastěhovala jistou Frau Tommi se dvěma dětmi. Tato žena u Opelků pracovala a oni jí poskytovali stravu. V nové budově české školy (postavena roku 1937) byl od prosince 1944 umístěn německý lazaret, kterému velel MUDr. Bergmann. Je zajímavé, že v knize pohřbů, do níž se zapisovali zemřelí, se uvádí, že šlo o „Russisch Lazaret in Deutsch Beneschau“. Může to souviset s tím, že v lazaretu byli umístěni také ranění a nemocní Vlasovci, kteří v Benešově zemřeli. (²)

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Od května roku 1945

d prvních květnových dnů v prostoru Kaplice (nádraží) Besednice - Trhové Sviny - Nové Hrady působily jednotky SS, které se na jih dostaly z prostoru Benešova u Prahy. Esesáci (jednotky SS) rozhodnutí projít k Američanům za každou cenu si počínali jako skuteční vrazi. Zastřelili řadu českých vlastenců z Trhových Svinů a okolí. Odvlekli pět soběnovských občanů do rakouského Pyhrabrucku a tam je v lomu popravili. V Nových Hradech příslušníci SS popravili tři Němce, kteří sejmuli z budovy školy a radnice nacistické vlajky. K boji mezi SS a vojáky ROA (Vlasovci) došlo u kaplického nádraží. Vlasovci - příslušníci 2. divize ROA, vedené gen. Zverevem, se pohybovali po celém kraji a jejich jediným cílem byl únik před Rudou armádou (RA). Věděli, že budou jako bývalí příslušníci RA nemilosrdně zbaveni života. (²) Kromě Vlasovců působilo na Benešovsku také několik oddílů Maďarů, kteří

velmi ochotně odevzdávali zbraně a měnili je za oděvy a jídlo. I oni se snažili dostat k Američanům. Ti se také dopoledne 8. května 1945 v Benešově objevili. Přijeli z Kaplice ve dvou džípech a snažili se zjistit, kde se nacházejí Rusové. Poté zase odjeli zpět. V tentýž den se utvořila v Benešově malá revoluční skupina složená z Čechů, v Benešově totálně nasazených během války. Byl to nevolený český Národní výbor (NV), který tvořili: František Novák - stavitelský asistent z Prahy (pracoval u stavební firmy Hoffelner), Oldřich Kupka - student z Ostravska a Miloslav Zachoval. František Novák ještě tentýž den odjel do Kaplice a žádal přítomné Američany, aby se do Benešova vrátili kvůli udržení pořádku. Neuspěl. Američané se odvolávali na rozkaz, že dále

postupovat nemohou. (²) Od poloviny května se do Benešova začali vracet tzv. hraničáři, tedy ti, kteří museli na podzim 1938 uprchnout před nacisty. Podle prvního hlášení o počtu obyvatel, evidovaného Okresní správní komisí v Kaplici, bylo na počátku září 1945 v Benešově 76 nových obyvatel. Ti přišli z Olešnice, Borovan, Ledenic, Nesměně, Lišova, Heřmaně a dalších míst. (²)

BeneĹĄov nad Ä&#x152;ernou v letech 1944-49

Deutsch Beneschau

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Pobyt Rudé armády

dyž do Benešova 11. května přijela první řadová jednotka Rudé armády - RA (první Rusové byli v Benešově na průzkumu již 8. května navečer), jejich velitel ustanovil přechodně F. Nováka starostou, O. Kupku místostarostou a M. Zachovala velitelem místní policie. O napjatosti situace se dovídáme ze „Zprávy Národního výboru v Německém Benešově“, kterou O. Kupka, už jako člen Okresní správní komise v Kaplici, dne 8. června 1945 přivezl do Kaplice. Benešovem procházely ustupující německé oddíly i nějací příslušníci SS a nikdo nevěděl, co se bude dít dále. Benešovským Čechům se díky jazykovým znalostem O. Kupky podařilo spojit se s francouzskými, anglickými, ruskými a srbskými válečnými zajatci, jejichž skupiny se nacházely na Benešovsku. Bylo to kolem 800 osob a Národnímu výboru se podařilo zajistit pro ně asi na 4 dny potraviny. Zajatci poskytli výboru několik zbraní, ale s minimem nábojů.

Čeští členové NV si dodatečně vybrali z benešovských Němců, kteří nebyli členy nacistické strany, další 3 osoby. Jednou z nich byl p. Václav Opelka, kterému byla v češtině a ruštině vystavena průkazka s povolením, že může používat jízdní kolo. S pomocí těchto antifašistů se organizoval úklid obce a policejní dohled nad chováním obyvatelstva. Jednalo se též o odebírání zbraní, jízdních kol a o zajišťování rozhlasových přístrojů „… pokud je nevzali ruští vojáci“. Ve Zprávě se dále mj. uvádí, že „Markantní přestupky ruských vojáků hlásíme městskému veliteli ruskému - jako krádeže, drancování a znásilňování žen...“. (²) Rudoarmějci (příslušníci 75. střelecké gardové divize a 10. protitankové divize) se rozmístili po Benešově a okolí a po Češích požadovali uvolnění pěti bytů pro důstojníky. Dostali je a zabrali také německou školní budovu. Následně v červnu obsadili i budovu české školy. Mezi Čechy a Rusy vznikala různá

Květen 1945 - vpravo František Novák ve společnosti důstojníka RA

Benešov nad Černou v letech 1944-49 nedorozumění – například v tom, že Rusové stříleli dobytek, potulující se po okolí, a vařili toto maso, aniž akceptovali doporučení veterináře z Kaplice MVDr. Havla, že maso musí být veterinárně vyšetřeno. S tímto masem vojáci také čile obchodovali. (²) Rusové se někdy také domnívali, že Češi jsou německé národnosti, a jak se později ukázalo, někteří místní Němci toho dokázali využívat ve svůj prospěch. Dodávali ruským důstojníkům nepravdivé informace a šířili o Češích pomluvy. Dopis datovaný 15. června 1945 a odeslaný z Benešova místní správní komisí k velitelství 1. pěšího pluku do Českých Budějovic dokládá, jak obtížnou pozici Češi měli. Benešovští žádali o přidělení 15 kusů pistolí a 4 automatických pušek s náboji s odůvodněním, že Němci šíří zprávy, že po odchodu Rusů „si to s Čechy vyřídí“. Dopis obsahuje informace o tom, že Němci mají ukryté zbraně a že v lesích se schovávají ještě esesáci a bývalí členové NSDAP. Sdělení také zdůrazňuje, že v Benešově dosud není žádná česká četnická jednotka a že

ruský velitel městečka přislíbil souhlas s tím, aby členové MSK (Místní správní komise) drželi zbraně ke své ochraně. (²) V Benešově si RA vytvořila vyšší vojenské velitelství (to uvedl později plk. Fr. Vávra, vojenský velitel českobudějovického kraje), v jehož čele stál genmjr. Andrej Stankievič Kovtun, který společně s genmjr. Vasilem Pavlovičem Sokolovským jednal se zástupci US Army gen. W. S. Paulem a dalšími) v Kamenném Újezdu 15. května o konečném stanovení demarkační čáry mezi RA a US Army (Rudá armáda měla v Benešově, Černém Údolí, v Žofíně a na dalších místech přes 3 tisíce vojáků a důstojníků. Jejich počet se postupně snižoval, když od září jednotky zahájily přesun na rakouské území). (²) Benešov měl mírnou výhodu v tom, že od 9. července se členem Okresní správní komise (OSK) v Kaplici stal Oldřich Kupka, který získal pověření referenta pro živnosti, matriky a vojenské otázky. Ze zápisů OSK je patrné, že Kupka měl u dalších členů respekt, a když předložil návrh na přejmenování

Německého Benešova na Benešov nad Černou, OSK s tímto návrhem vyslovila 9. července jednomyslný souhlas. Zároveň doporučila ministerstvu vnitra přejmenování potvrdit (varianta Český Benešov byla zavržena). Kupka patřil rovněž k těm, kteří souhlasili, aby o údržbu důležité silnice Kaplice - Benešov - Nové Hrady se prozatímně staralo 6 cestářů německé národnosti - tedy do doby, než budou získáni na tuto práci Češi. V Benešově si pak práci cestářů pečlivě hlídali. (²) /Poznámka mimo obsah tohoto textu: 9. července 1945 nařídila OSK v Kaplici „zdravotní prohlídku německých žen a materiál byl předán Rudé armádě“. Není zcela jasné, zda šlo o dokumentaci při tom pořízenou, nebo zda tím materiálem byly přímo německé ženy. Nelze vyloučit, že prohlídka se týkala žen, soustředěných už v kaplické „zajišťovací stanici“ – pozdějším sběrném středisku pro odsun Němců./ (²) V červnu byl jmenován správcem benešovské české školy učitel odborných

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část předmětů Josef Štefl z Třeboně. Pověřenec ministerstva školství Karel Kozlík (bývalý ředitel benešovské školy do října 1938) určil Šteflovi, že škola musí zahájit v září vyučování pro české děti. Přitom Rusové Štefla až do 17. července vůbec nepustili do nové školní budovy, aby mohl zjistit, co bude potřeba zařídit. Štefl obcházel benešovské domy a porůznu nalézal školní nábytek, který si stihli Němci ještě rozebrat. Zároveň sháněl řemeslníky, kteří by byli ochotni budovu opravit. Ta byla následující dva dny po předání těžce poškozena. Vytrhány byly vodovodní trubky a elektrické vedení, zničena všechna okna - asi 120 kusů, rozbité mísy na WC atd.) Jestli poničení bylo dílem Němců nebo vojáků RA, se nepodařilo zjistit. Správce školy potom musel dokonce použít pohrůžku zbraní, aby přinutil 6 zajatých Němců k úklidu a opravám. Josef Štefl zároveň objížděl okolní místa (Klení, Slavče, Rychnov u N. Hradů, Kamennou) a sděloval, že česká škola začne v Benešově od září vyučovat. Sliboval, že pro přespolní žáky bude při škole otevřen dětský

domov, aby děti ze vzdálených míst (nad 10 km) nemusely přes týden docházet domů. Až do 22. srpna byl na všechno takřka sám. Teprve pak přicházeli další učitelé - manželé Doležalovi, po nich manželé Parkosovi, během září pak Vladimír Blecha, Robert Vrchota a Stanislav Dvořák. Díky mimořádnému úsilí učitelů i členů MSK se skutečně podařilo 2. září 1945 školní rok zahájit. Na náměstí se konal dopoledne slavnostní průvod dětí v lidových krojích, přijela skupina Svazu české mládeže z Borovan. Zmocněnec Kozlík předal Šteflovi klíče od školní budovy a odpoledne na hřišti hrála dechovka z Třeboně. Zástupce RA ovšem na místních požadoval ještě v září (16. 9.) opětovné navrácení školy armádě, dokonce měl vyhrožovat tím, že nechá všechny Čechy zatknout a jejich byty obsadit. Na to reagovala MSK oznámením do Kaplice, že klíče od školy vydá, ale že současně se Češi z Benešova odstěhují, protože není respektováno jejich domovské právo a svoboda. (²) Dění v Benešově dokresluje případ českého úředníka Josefa Gotvalda

z Českých Budějovic. Ten 8. srpna přijel do Benešova údajně na ryby a záhadně zmizel. Jeho tělo bylo nalezeno až 17. srpna pod Benešovem v místě zvaném Ponholz, zakryté v řece Černé větvemi a kameny - bez svršků, dokumentů a tašky. Muže identifikovala jeho manželka. Případ šetřila místní četnická stanice, avšak bez konečného vyřešení. Podezřelým sice byl místní nacista Ignaz Pils, ale nepodařilo se jej ze zabití Gotvalda usvědčit. (²) Velitel četnické stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB) vrchní strážmistr Vojtěch Panuš měl s několika kolegy značně obtížnou pozici. Stanice byla sice zřízena krajským velitelstvím SNB v Českých Budějovicích k 16. červnu 1945, ale Panuš sám se dostavil až 26. června. Po něm přijeli ještě 3 další příslušníci SNB, kteří měli udržovat pořádek a pátrat po skrývajících se bývalých členech nacistického Freikorpsu, vojácích a esesácích. Po velkém úsilí četníci za pomoci vybraných místních Němců - antifašistů nakonec během následujících měsíců zatkli po okolí asi padesátku

Benešov nad Černou v letech 1944-49 podezřelých osob. (²) Okolí Benešova bylo plné zčásti nepojízdných vojenských vozidel, válečného materiálu, zbraní a munice, tak jak je zde ustupující německé vojsko zanechalo. Jedním z míst, kde se technika soustřeďovala, byla louka za Ličovem, směrem k Hradišti, další u mostu přes Černou na cestě od Dluhoště do Desek, dále u Žofína a Černého Údolí. Místa nebyla nijak zvlášť hlídána, a volný přístup tak umožňoval zájemcům přisvojit si leccos zajímavého, buď pro sebe, nebo za účelem dalšího prodeje. Nebezpečná byla hlavně munice, volně se povalující v okolí cest. Manipulace s ní připravila o život řadu lidí v pohraničí. Zmiňme např. tři malé chlapce (Helmuta Weisera a bratry Manfreda a Gebharda Thurnovy), kteří v září u Hartunkova nalezli ruční granát, přinesli ho domů a při manipulaci s ním došlo k výbuchu. (²) Za zmínku stojí také situační hlášení Vojtěcha Panuše ze dne 17. července 1945, v němž oznamuje, že v Klení se 15. července utopil v místním rybníku při koupání 22letý Jan Schüh,

jehož tělo bylo nalezeno až druhý den. O ohledání mrtvého Panuš píše: „Dr. Dick z Čes. Benešova konstatuje, že Jan Schüh, jako bývalý německý voják, utrpěl otřes mozku a toto zapříčinilo při koupání jeho smrt. Pro tuto příčinu Dr. Dick udělil povolení k pohřbu Jana Schüha“. Ze zprávy vyplývá, že benešovský rodák, známý chirurg - „muž se zlatýma rukama“ - MUDr. Walter Dick, (primář v pražské nemocnici Na Bulovce a první lékař, který ošetřoval s českými kolegy zraněného R. Heydricha po atentátu v květnu 1942 v Praze) pobýval již v létě 1945 u své rodiny v Benešově. Jeho internace ve dnech květnového povstání v Praze nebyla tedy příliš dlouhá. Pravděpodobně proto, že nepatřil mezi horlivé nacisty a v předválečném období jej československý stát vyslal na zahraniční stáž do Švédska, kde byl velmi úspěšný. Lékař W. Dick si opatřil z porůznu nalezeného zdravotnického vybavení po ustupujícím vojsku léky, obvazy a instrumenty a běžně ošetřoval. Pravděpodobně byl v Benešově pod dohledem NV, ale směl pracovat, protože žádný český

lékař nebyl k dispozici. Dickova manželka s dcerou odešly ještě na podzim roku 1945 do Vídně, kam je Dick později následoval. Podle sdělení Dickovy dcery paní Eriky Leinweberové, které učinila autorovi tohoto textu v únoru 2018, celá rodina již v roce 1946 žila v rakouském Klagenfurtu, kde se MUDr. Dick stal primářem Zemské nemocnice. (²) Přes přetrvávající obtíže se situace přece jen začala od podzimu zlepšovat. Uskutečnila se česká oslava výročí vzniku Československa za účasti důstojníků RA, 6. listopadu pak oslava Velké říjnové socialistické revoluce. Do 11. listopadu RA z Benešova odjela. Ještě předtím ale byli fyzicky napadeni neznámými útočníky někteří členové místního NV, střílelo se a celý konflikt musela řešit skupina ruských důstojníků (údajně v čele s generálem GPU - sovětské vojenské kontrarozvědky) z Českých Budějovic. Skupina dohlížela na to, aby ze strany vojáků RA nedošlo k dalším potížím. (²)

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Vystěhování německého obyvatelstva

ěhem podzimu 1945 začalo být německé obyvatelstvo připravováno k transferu - vystěhování. Tento masový přesun Němců mimo území ČSR je v některých dokumentech OSK v Kaplici označován také pojmem „odliv“ - tedy zcela v rozporu s prezidentem Benešem vyhlášeným „vytěsněním“ či „vylikvidováním“. První skupina, asi 30 rodin s povolenými zavazadly, byla 22. listopadu 1945, tedy ještě před oficiálním zahájením „odlivu“, odvezena na práce do okresu Třeboň. Již předtím ale někteří Němci, dokonce i s dobytkem, uprchli přes hranici do Rakouska a někteří se ještě znovu tajně vraceli pro další majetek, jelikož státní hranice byla jen slabě střežena ozbrojenými hlídkami. Některým se tedy podařilo přesunout do zahraničí větší než povolenou hmotnost majetku (původních 30 kg na osobu bylo později zvýšeno až na 70 kg). Někteří z odcházejících Němců doufali v to, že se vrátí, a tak porůznu ukrývali ve svých

usedlostech rozličné předměty. Učinila tak například i rodina MUDr. W. Dicka, jehož manželka v domě, v němž bydleli, skryla porcelánovou soupravu, stříbrné příbory a nějaké šperky. V listopadu 1946 ohlásil slovenský reemigrant Štefan Korch hlídce SNB, že nalezl v jemu přiděleném domě č. p. 14 v Lužnici zazděné dveře a za nimi množství předmětů - například dvě jízdní kola, koňské a volské postroje, obilí, šrotovník na obilí a další předměty. (²) V průběhu roku 1946 byly z Benešova vypraveny celkem 3 transporty, a to do kaplického sběrného střediska v Šumavských kasárnách, odtud pak většinou do Německa. První transport byl vypraven již 22. února 1946. Ze seznamu, uloženého v SOkA Český Krumlov, je patrné, že všichni transportovaní byli odesláni do americké okupační zóny v Bavorsku (přejímací středisko ve Furth im Wald). Kromě prokazatelných antifašistů, nezbytných odborníků, vážně

nemocných osob a osob ze smíšených manželství byli do seznamů zapsáni všichni Němci bez ohledu na věk a sociální postavení. Odchod německého obyvatelstva se samozřejmě neobešel bez excesů. Nebyly sice tak výrazné jako v jiných částech republiky, ale docházelo k nim. Dochovalo se například svědectví M. Swobodové-Frantzen, která navštívila v Benešově svou matku a chtěla si vyřídit na obci duplikáty svých dokladů. Byla zatčena a bez soudu skončila v kaplickém sběrném středisku, kde byla vystavena, stejně jako další mladé Němky, nevhodným požadavkům některých Čechů. Ti za poskytnutí tělesného potěšení slibovali ženám jisté úlevy a výjimky. Dotyčná ve své pozdější výpovědi (v listopadu 1946 již v Německu) do tohoto okruhu zahrnula i tehdejšího starostu města Kaplice. (²) Jiný případ: lesní dělník, jedenasedmdesátiletý Johann Schmotz, si byl vyzvednout svou mzdu na obecním

Benešov nad Černou v letech 1944-49 úřadě. Když „referent“ obce K. zjistil, že Schmotz neumí česky, nafackoval mu a kopal do něho. Byly zaznamenány případy, kdy Němci ve sběrném středisku byli okradeni o to, co si směli s sebou oficiálně vzít. Za kuriózní se dá označit případ, kdy benešovská Němka, zařazená do transportu, požadovala, aby jí napřed byla nahrazena škoda, způsobená ruskými vojáky v létě 1945. Jednat se mělo o ložní prádlo a oděvy a obuv jejího nepřítomného manžela. Jistěže náhradu nedostala. (²)

Rakouské repatriační komité - oznámení o propuštění od soudu se žádostí o rychlý odsun

Odcházející německé obyvatelstvo

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Přidělování majetku

Benešově samotném se život nových českých dosídlenců postupně zklidňoval. Vznikl pěvecký a divadelní soubor, 1. prosince 1945 byl otevřen dětský domov (týdenní internát) pro 35 přespolních žáků. Při vánoční nadílce 16. prosince dostaly za zpěvu koled u ozdobeného stromu na náměstí nejpotřebnější děti ošacení a obuv. Všem dětem pak daroval místní pekař Josef Nárta vánočku. (²) Národní výbor v Benešově byl přejmenován na Místní správní komisi (MSK), která se musela podle prezidentského dekretu č. 108/1945 o konfiskaci nepřátelského majetku vypořádat s předáním nemovitostí a s nimi spojených živností národním správcům. S přidělováním se začalo už během léta - například truhlářství Karla Rieda získal do národní správy Pavel Hoftich, velký Rieneslův mlýn s pilou byl přidělen Karlu Sigmundovi z Borovan, František Novák se stal národním správcem stavební firmy

Hoffelner, u níž původně pracoval jako totálně nasazený (a kde si také našel svou budoucí manželku). V závěru pětačtyřicátého roku už MSK evidovala více než 62 žádostí k národnímu správcovství, tak jak přibývalo nových obyvatel. Přidělenci byli povinni odvádět kaplické odbočce Fondu národního majetku určitý nájem, který ale nebyl nikterak vysoký, a ti, kteří dodržovali termíny splátek, získali pak přednostní právo na pozdější odkoupení do osobního vlastnictví. Přesto existovaly případy, kdy správci úhradu včas a správně neprováděli, a MSK měla opět co řešit. Kromě toho část národních správců vůbec nezahájila činnost, majetek odvezli do vnitrozemí a natrvalo zmizeli. Takoví lidé, a nebylo jich málo, byli označováni za zlatokopy. Bylo jich v celém pohraničí dost a způsobovali státu i obcím značné škody. (²) V dubnu 1946 již registrovala MSK kolem osmi set žadatelů o přidělení majetku po Němcích a objevily se první

Benešov nad Černou, 50. léta

náznaky protekce a uplácení úředníků. Místní činovníci si navzájem začali přidělovat domy a byty a někteří národní správci se nelegálně obohacovali – došlo například k nelegálnímu odvozu části vybavení bytu z Rieneslova mlýna do Prahy jedním místním „továrníkem“, který přijel rozvíjet svůj byznys až z Prahy. Mezi národními správci vznikaly spory o nároky na nástupnictví. Řadu měsíců se např. vlekl případ právoplatného správcovství původní německé speciální výrobny Heller na dřevěné špalíky. Na trhu značně ceněný produkt, destičky pro umělce-dřevorytce, proti sobě nakonec postavil tři podnikatele. (²)

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Benešov nad Černou - benešovské náměstí

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Volební rok 1946

Benešovská radnice, 50. léta

očínaje rokem 1946 provázely život v Benešově přímo překotné změny. Na další dění v Benešově (a nejen tam) měly rozhodující vliv výsledky květnových voleb do parlamentu. (²) V obci k volbám 26. května 1946 postavily své kandidátky 4 politické strany. Nejvíce získala KSČ - 166 hlasů, národní socialisté 68, sociální demokraté 23 a lidová strana 13 hlasů. Neplatné volební lístky byly pouze 3 a celkem se voleb zúčastnilo 273 občanů. Bylo jasné, že karty pro budoucno jsou rozdány, což

se projevilo i tím, že byl založen místní (městský) výbor KSČ. Téhož roku došlo k oficiálnímu přejmenování a Německý Benešov (Deutsch Beneschau) se stal Benešovem nad Černou. (²) Benešovská MSK změnila v září 1946 své vedení, do čela nastoupil místo Fr. Nováka truhlář Matěj Jakl. V dubnu 1947 MSK zanikla a nahradil ji občany volený místní národní výbor (MNV) s Jaklem v čele. Ovšem už za 12 měsíců Jakl odstoupil a předsedou MNV se stal Josef Fíla, funkcionář KSČ. Ten už v září 1948 rezignoval pro množství stranických úkolů a nahradil jej praporčík SNB Josef Kolařík. (²) Po ukončení vystěhování Němců už zbývalo na Benešovsku pouze několik stovek německy mluvících osob a v celém tehdejším politickém okrese Kaplice bylo těchto osob kolem dvou tisíc, jak konstatovala zpráva o stavu obyvatelstva z konce roku 1946. Tehdy se už významně projevil úbytek obyvatel, který byl jen

Noviny „Rudé právo“ - výsledky voleb

těžko trvale nahraditelný krátkodobými brigádami z vnitrozemí: na zemědělské a lesnické práce, na udržení provozu zpracovatelského průmyslu - na pilách, v mlékárnách, v kamenolomech apod. (²) Zpráva velitele benešovské četnické stanice vrchního strážmistra Václava Panuše pro kaplické okresní velitelství z jara 1946 mj. obsahovala sdělení, že mnohé domy po Němcích jsou vyrabovány a některá místa v okolí jsou zcela bez obyvatel (např. Sv. Vít, Velký Jindřichov, Klepná). To už skoro rok bylo známo rozhodnutí československé vlády požádat krajany žijící v zahraničí o návrat do vlasti. (²)

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Češi a Slováci! Rodní bratia a sestry v Rumunsku!

yla to přímá výzva, aby lidé, kteří před rokem 1938 neměli československé občanství, pomohli oživit zpustlé pohraničí, a přispěli tím k znovuobnovení válkou poničeného hospodářství. Osidlovací úřad v Praze vysílal emisary do zahraničí, aby tam přesvědčovali Čechy, Slováky a další národnosti k návratu do vlasti svých předků. Apel československé vlády našel ohlas

Rodinné foto reemigrantů

v Maďarsku, Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku, na ukrajinské Volyni, ale také v Rakousku či Francii. Návrat do ČSR označovaly státní instituce slovem reemigrace, což bylo samo o sobě nepřesné. Nešlo přece o lidi, jejichž předkové emigrovali mimo území Rakousko-Uherska před nějakou hrozbou. Přesun předků byl už v 18. a pak i v 19. století motivován touhou po lepším živobytí - třeba právě na ukrajinskou Volyni nebo do rumunského Rudohoří. (²) Rozhodující se pro dosídlení Benešovska a jižního pohraničí stala 2. polovina roku 1946 a rok 1947. Po červenci 1946 přijížděly do republiky rodiny volyňských Čechů (vesměs rodiny bývalých příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR) a byť všem bylo slíbeno usídlení především na Žatecku, Litoměřicku a Šumpersku, část

Výzva k přesídlení do ČSR

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část jich dorazila také na jih Čech. Volyňské rodiny zaznamenáváme mj. v Benešově, Valtéřově, Hartunkově, Bělé, Bukovsku, Meziříčí a jinde. Již tehdy se ukázalo, že nebyla dobře skloubena činnost státních institucí - ministerstva zemědělství, Osidlovacího úřadu, Fondu národního majetku a dalších. Jednotná evidence již obsazených obcí a usedlostí v nich, včetně připojených pozemků, prakticky neexistovala. Navíc část přidělovaných hospodářství byla zcela bez potřebného vybavení, které buď bylo přiděleno někomu jinému, anebo bylo jednoduše kýmsi zcizeno. Pro úplnost dodejme, že Benešovsko dosídlily také menší skupiny Slováků, kteří přišli od maďarského Miskolce, aby doplnili obyvatelstvo v Pohoří na Šumavě, Starých Hutích, Chlupaté Vsi, Bělé a v Černém Údolí. (²) 10. července 1946 byl v Bukurešti podepsán Protokol o transferu osob české a slovenské národnosti z Rumunska do ČSR. Byl vyústěním snahy o zamezení tzv. černé reemigrace, způsobující chaos a ztrátu jmění zanechaného v Rumunku. Už na konci

Příjezd rumunských Slováků

roku 1944 nabídla československá vláda krajanům možnost návratu do vlasti. Především Slováci na tuto výzvu reagovali ihned a odcházeli do ČSR (zvláště na Slovensko) na vlastní pěst, aniž by vyčkali plánované dohody o přesídlení.

Československý stát byl na příchodu Čechů i Slováků mimořádně zainteresován - jednak bylo třeba po odsunutých Němcích a Maďarech osídlit pohraničí a zadruhé bylo zapotřebí pracovních sil především do oblasti zemědělství

Benešov nad Černou v letech 1944-49 a lesnictví. Ministerstvo zemědělství plánovalo usídlit reemigranty – zemědělce: … na usedlostech s rozlohou 5 – 10 ha ve vyšších polohách až do 800 m. n. m., lesní dělníky na usedlostech o rozloze 2 – 5 ha v polohách nad 500 m. n. m. a zemědělské dělníky na usedlostech od 2 do 5 ha v oblastech horských potravinářských družstev. (¹) Reemigrace z oblasti rumunského sedmihradského Rudohoří přivedla do ČSR postupně desítky tisíc Slováků, jejichž předkové tuto část Rumunska osídlili. Ovšem celý tento „stěhovací“ proces trpěl od počátku zásadním nedostatkem. Smlouva mezi Československem a Rumunskem neřešila dostatečně pozdější majetkové vyrovnání s reemigrujícími občany, takže příslib, že jim bude v ČSR plně nahrazeno to, co zanechávají v Rumunsku (obydlí, polnosti, dobytek, hospodářský inventář), nebyl naplněn. (²) Navzdory usnesení vlády z 10. ledna 1947, ukládajícímu informovat reemigranty, že nemohou počítat s přidělováním zemědělských usedlostí a živností a že Československu chybí především

manuální síla, pokračovali úředníci Přesídlovací komise v sepisování požadované výměry půdy a tím nechávali reemigranty v domění, že co opouští v Rumunsku dostanou v ČSR…(¹) Stejně tak nenaplněno bylo ujištění, že děti budou vzdělávány ve slovenských školách. A už vůbec nebyla Československá přesidlovací komise v Rumunsku schopna dodržet slib, že bydlení a pozemky budou příchozím poskytnuty v nejúrodnější oblasti Slovenska, na tzv. Žitném ostrově, neboť vystěhování Maďarů, provinivších se proti ČSR, nebylo zdaleka tak důsledné, jako tomu bylo u Němců v českém pohraničí. Uvolněná místa na Žitném ostrově získávali lidé ze slovenského vnitrozemí, takže Češi (!) vyslaní do Rumunska „verbovat“ k návratu „k rodnej materi“, šířili fakticky mezi zájemci nepravdivé informace. Organizovaná reemigrace začala 5. července 1947 vypravením vlakového transportu ze shromažďovacího střediska ve městě Aleşd. Když pak transporty - vlakové soupravy s tisícovkami netrpělivých rumunských Slováků

projížděly od Košic na západ téměř bez dalšího zastavení, bylo víc než jasné, že se blíží velké nepříjemnosti. (²)

Reemigrační průkaz-ze záznamem o ošacení, 1948

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Doklad o udělení víza, 1946

Výpis z matriky-narození

Benešov nad Černou v letech 1944-49

Doklad o zakoupení nemovitosti v Rumunsku

Domovský list

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Vstříc novému životu

ak takový transport probíhal, popisuje Radek Ocelák v knize Reemigranti: „Je podzim roku 1947, tmavá tichá noc, a rovinou východního Maďarska projíždí vlak. Pro toho, kdo by snad stál v poli a počítal vagóny, je skoro nekonečně dlouhý. V padesáti vozech osobních i nákladních jede necelá tisícovka lidí vstříc novému životu – životu jinde. Skoro týden jsou už na cestě, která se zoufale vleče. Tři dny vlak stál na rumunsko-maďarské hranici, dvakrát ho prohledali celníci do posledního špendlíku. Dlouhé hodiny čeká málem na každé druhé stanici, každý pohyb supící lokomotivy je jen dočasný. Vázne zásobování chlebem a uhlím. Cesta se protahuje. Posádka vlakového transportu ve stanicích pobíhá, ukazuje, přemlouvá, zařizuje a nařizuje. Osazenstvo zabíjí nudu, posedává na lavicích vagónů, na bednách s majetkem, obstarává a peskuje drobotinu, shání po nejbližším okolí

něco k snědku, čím by doplnilo hubené transportní příděly. Snaží se zahřát. Ve vozech se netopí, není jak. (³) Této noci je vlak v pohybu, a tak je ve vzduchu kromě trpných vzdechů i něco na způsob naděje. Část cestujících ve vagónu, který je jen lepším dobytčákem, polehává přikryta svršky a spí. Část zírá do stropu a omílá tytéž myšlenky pořád dokola – kam jedu, jaká tam bude práce, jací lidé, jaké domy? Jak se nenechat okrást o to málo, co s sebou mám? Hlasitý kašel z více koutů, pach moči, ojedinělé výkřiky, steny. (³) V tomhle vagónu najdeme lidské bytosti všeho stáří. Mladý pár – na jaře se vzali a ještě bezdětní vyrazili z domácí bídy za lepší budoucností. Šestnáctiletého kluka – nečekal na souhlas rodičů a do transportu nastoupil s příbuznými. Stárnoucí vdovu se třemi nedospělými dcerami: jedna včera v jedoucím vlaku, za nouzovou stěnou z přikrývky, porodila zdravé dítě. Rodinu s dvanácti dětmi

Cedulky na zavazadla pro cestu do ČSR

o více než dvacetiletém věkovém rozpětí. Nejmladší z dětí jsou celou cestu bosé. Staršího muže se ženou, jež k odchodu

Benešov nad Černou v letech 1944-49 umluvily dospělé děti (pomáhaly si přitom dopisy od sourozenců, kteří odjeli už dřív). Shrbeného, zkřiveného starce, který je ve vlaku jako přívažek své dcery, zetě a vnuků. Do nového domova jede už jen zemřít. (³) Handrkování o místo, dušené laškování mladých, bezohledné vynucování ve tmě. Průjem za zástěnou. Čtyřicítka těl, která chtějí svoje. (³) Transport nepatří k těm vlakům, jimiž o několik let dřív celé zástupy lidí odjížděly poslušně na smrt, do nacistických vyhlazovacích táborů na východě Polska. Nastupuje se do něj více či méně dobrovolně. Patří ale k následným pohybům miliónů, jež byly válečnými událostmi vyvolány. Patří do poválečného kontextu stěhování, přesídlování a vysídlování, které výrazně promění obyvatelskou mapu Evropy. Veze Slováky, chudé rolnické rodiny z kopců na severozápadě Rumunska, které se po několika generacích a víc než sto letech v tomto cizím kraji vracejí „do vlasti“. Mají z rozhodnutí vlády osídlit pohraniční okresy Čech a Moravy,

aspoň zčásti znovu zaplnit kraj, v němž se právě touto dobou dokončuje vysídlení dřívějšího německého obyvatelstva. Nejsou připraveni téměř na nic z toho, co je čeká – snad jen na tvrdou práci. Lidé v tomto transportním vlaku, jednom z desítek podobných, jsou rodiče a prarodiče mnoha dnešních obyvatel

Novohradských hor, Šumavy, Jeseníků, Chebska, Tachovska, Znojemska, Mikulovska a některých dalších míst. (³) Transport konečně dorazí do Košic, kde cestující dostávají jednorázovou finanční podporu. Teprve zde se někteří dozvídají, co jiní vědí už dlouho: na Slovensku pro ně není místo.

Rodinné foto reemigrantů

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část Mocnosti nedovolily československému státu zbavit se slovenských Maďarů tak plošně a nekompromisně jako českých Němců. To málo usedlostí, které Maďaři uvolnili, snadno obsadí Slováci z vnitrozemí. Pro reemigranty, Slováky z Rumunska, místo je – jenže jinde, „na Českej“. Už zde tak těmto rodinám z vrchů zhořkne jejich slibovaný návrat do vlasti, „k rodnej materi“, o níž ještě nedávno mluvily propagační letáky přesídlovací komise. „Reemigrace“ – vlastně návrat z emigrace – je tu slovo zažité, ale povážlivě nepřesné. „Vracejí“ se tam, odkud nikdy neodešli ani oni, ani jejich pradědové. Na Slovensku z nich pro tuto chvíli zůstane jen malá hrstka. (³) Z Košic vlak pokračuje, nezdržován už rumunskými nebo maďarskými železničními schválnostmi, do jednoho ze tří shromažďovacích středisek: do Chebu, do Suchého Vrbného u Českých Budějovic a do Šumperka. Tato volba, do značné míry náhodná, mnoha rodinám určí kraj jejich budoucího života. Ve shromažďovacím středisku jsou bosí obuti – někteří otrhaní jsou oblečeni – trochu. Každá

košile, kabát, každý pár bot je evidován, zapsán do osobního průkazu. Některé rodiny odcházejí z tábora na vlastní pěst za příbuznými, kteří už v pohraničí jsou. Většina je dříve nebo později úředně přidělena do cílové obce a rozvezena vlaky či nákladními auty.” (³) Ze shromažďovacího střediska v Českých Budějovicích to bylo nejblíže na Šumavu a do Novohradských hor. Víme-li, že bývalý politický okres Kaplice přišel vysídlením bezmála o 30 tisíc obyvatel, bylo vše jasné. (²) Kaplická rozmisťovací komise podle předem daných počtů odesílala nové dosídlence v první vlně do těchto obcí Novohradska: Benešov nad Černou, Dluhoště, Jindřichov, Rychnov u Nových Hradů, Šejby, Byňov, Chlupatá Ves, Světví, Svébohy a Hojná Voda. V následujících týdnech a měsících došlo i na Hartunkov, Kuří, Černé Údolí, Skaliny a další místa. (¹) V samotném Benešově nad Černou a přilehlých obcích dominovali Slováci z rumunských vesnic Gemelčička (také Valea Ungurului nebo Magyarpotok),

Nová a Stará Huta a Žídáreň. (¹) Začínala se zde objevovat příjmení, která zůstanou v oblasti nepochybně dlouhé desítky let: Čajan, Valíček, Troják, Smolen, Kubalák, Dekret, Korch, Koryťák, Strapek, Staník, Motyčák, Mondek, Morong, Tisoň, Malák, Račák, Bejdák, Bireš, Labaj, Albert, Žák, Moravčík, Lavrenčík, Salva, Chudý, Lúčan a další. (¹) Jenže rozmísťování probíhalo dost nešťastným způsobem. Příbuzenské svazky Slováků byly velmi těsné, a pokud jedna rodina byla poslána do Světlíku a druhá téhož příjmení do Benešova nad Černou, bylo nabíledni, že rodiny to budou řešit po svém. Začalo stěhování sem tam, umocněné ještě tím, že početné rodiny (5 – 9 dětí, což bylo vysoko nad tehdejší průměr) nedostaly obvykle k užívání více než jeden dům. Objekty se dvěma, třemi místnostmi to bylo maximum, nemohly reemigrantům stačit, takže si zabírali další, proto o konflikty nebyla nouze. Početným rodinám nemohla postačovat ani přidělená plocha pozemků k hospodaření a obživě. Na tyto události vzpomínal

Benešov nad Černou v letech 1944-49 v roce 2005 benešovský rodák František Opelka. Jedenadvacetiletý voják, vrátivší se roku 1946 po doléčení domů, uměl řídit nákladní vůz, takže začal svážet z lesů dřevo. Zúčastnil se také odvážení německých rodin z Benešova do kaplického sběrného tábora, odkud dojel na kaplické nádraží, kde naložil reemigranty a jel zpátky do Benešova. Lidé se ho ptali, kam jedou, a když slyšeli, že budou ubytováni v domech po Němcích, kteří ráno byli vyvezeni k transportu do Německa, mnozí nevěřili, ani nechápali. Byly i takové případy, kdy rodina přebírala své obydlí od Němců „za chodu“, ještě s teplým nádobím na plotně a rozestlanými postelemi. (²) Početné, někdy až dvanáctičlenné rodiny reemigrantů budili po příjezdu do nové vlasti pozornost I svojí chudobou. V tomto smyslu vypovídé řada dobových hlášení: (³) „Krajané jsou vesměs nedostatečně oblečeni […] v kraji leží již 40 cm sněhu […] Transporty přijížděly ve velmi zbědovaném stavu, zvláště děti byly takřka nahé. ONV

poskytl na jejich ošacení 20 000 Kčs, okresní péče o mládež 80 000 Kčs. Avšak i tyto částky jsou nedostačující a bude potřeba další pomoci. […] přišli lidé oblečení v plátěných nebo konopných šatech, se slaměnými bačkorami na nohou, bez svršků a peřin […] Situace […] že si třeba tři početné rodiny mezi sebou půjčují jeden zimník. [...] Okres oblékl muže téměř úplně. Nemá však textílií pro děti, které chodí ještě dnes ve sněhu bosy a jenom v košilích. Pro rodiny by bylo potřebí sehnati alespoň přikrývky […]“ „Viděli jsme však bosá děcka, jak si závějemi prodírají dalekou cestu do školy, v lehkých šátcích zabalená batolátka v náručí matek [...] Min. soc. péče dalo šatstvo, boty... zahraniční ústav sbalil výbavičky z americké pomoci pro ty nejmenší, připravil celou akci. [...] Ty nejmenší dostali výbavičky, chlapci do 12 let oblečky, děvčata sukně, svetry, pracovní pláště a ti starší battle-dressy, pracovní kombinézy, svetry, ponožky a boty. [...] (navštíveny obce Bedřichov, Hojná Voda, Pohoří, Černé Údolí, Německý Benešov, Kaplice, D. Dvořiště, Malšín, Jílovice, Stožec, České Žleby, Lenora, Volary, Fefry).”

Počáteční finanční výpomoc zdaleka nedostačovala; příslušné národní výbory a další instituce se pokoušeli o urychlenou materiální pomoc obstaráváním a distribucí šatstva a obuvi, mimo jiné prostřednictvím sběru mezi domácím obyvatelstvem. Větší ošacovací akce napříč okresy proběhla v roce 1948. Mimo tuto nárazovou pomoc a některé úlevy jsou však reemigranti odkázáni na standardní poválečný přídělový systém a nevztahuje se na ně zvláštní zacházení. (³) „Obžalovaný [reemigrant O. O.] jest vinen, že v březnu 1949 v Běleni vyměnil s neznámou mladou ženou pánskou košili za 20 vajíček, při čemž věc, kterou ona žena nabízela, vzbuzovala, dle své povahy, vůči osobě nabízející podezření, že je odcizena, čímž dopustil se přestupku koupě podezřelé věci podle § 477 tr. z. a odsuzuje se za to podle § 477 tr. z. ku trestu peněžité pokuty v částce 200 Kčs, v případě nedobytnosti 48 hodin vězení [...]“ (trestní spis T 273/49, Okresní soud Kaplice, OA Český Krumlov)

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Osídlení

ohraničí bylo rozsáhlým pásem vylidněných oblastí po německém obyvatelstvu, včetně mnoha volných usedlostí. Ty větší byly často v době příchodu Slováků z Rumunska už zabrané. Úřady neměli snahu přidělovat je reemigrantům, protože ti na rozdíl od krajanů například z Volyně byli vyhlášení spíše jako lesní dělníci než jako hospodáři. Úředním zájmem bylo získat reemigranty z Rumunska jako námezdní pracovníky do lesů, postižených v té době

Přihláška k trvalému pobytu

kůrovcovou kalamitou, na státní statky, do zemědělských a horských pastvinářských družstev, do pohraničního průmyslu. Ještě méně pak jejich samostatnému hospodaření přál nastupující komunistický režim (třebaže s osídlenci v pohraničí počítal jako s jednou ze svých opor). (³) Těmto Slovákům, drobným rolníkům se silnou vazbou k půdě, tak byly přidělovány menší, většinou nesoběstačné usedlosti ve vyšších podhorských polohách, vhodné spíše k doplňkovému

Doklad o předání usedlosti

hospodaření vedle stálého pracovního poměru. Přebírali budovy a hospodářství ve špatném stavu, někde měsíce neudržované nebo přímo zdevastované nájezdy „zlatokopů“ – chtivých vnitrozemců hledajících ukryté cennosti po vystěhovaných německých rodinách. Usedlosti bez potřebného vybavení, náčiní, mnohdy bez zásob, bez dobytka. (³) O to těžší pak pro ně byl přechod do jiných, chladnějších klimatických podmínek. Nejen Slováci z nižších poloh Rudohoří - Bodonoše, Boromlaku či Nového Šasteleku, ale dokonce i ti ze samých vršků v okruhu Nové Huti a Gemelčičky se často ocitali v polohách vyšších, než jaké znali z domova, a zároveň o mnoho severnějších. Z původních dřevěných nebo hliněných domků přicházeli do velkých, studených německých usedlostí. Pokoušeli se pěstovat plodiny známé z domova, které se ale do nového klimatu nehodí, jako

Benešov nad Černou v letech 1944-49 například kukuřici, fazole nebo konopí. První roky samostatného hospodaření jim tak přinášeli hlavně nezdary. Již od prvních chvil nastala v pohraničí silná fluktuace přesídlenců, hledajících výhodnější podmínky. Při nedostatku zařízení a dobytka nebylo často v jejich silách obdělat přidělenou výměru a splnit tíživé předpisy dodávek (kontingentu). (³) „Z Kaplicka se v porevoluční době odvezlo na 20 tisíc kusů dobytka. Dnes je tam katastrofální nedostatek dobytka a přitom mají plnit závazky plynoucí z vázaného hospodářství [...] Jsou tam zástupci na úřadech, kteří si nejsou vědomi, co je to reemigrace [...] Z reemigrantů se tvoří nespokojený, nebezpečný živel, množí se krádeže dobytka, prodej a zabíjení na černo, šmelina apod. [...] Fluktuace taková, že žádný národní výbor nemůže říci, kolik a kde přesně má ve svém okrese reemigrantů [...] přicházejí nadto všelijací věrozvěstové ze Slovenska se zprávami, že na Slovensku dostanou to a to, proto namnoze nemají zájem, aby budovali svoji existenci.“ (dobová zpráva, in Vaculík, 2002)

Samotné kontingenty byly faktickou formou nátlaku na osoby samostatně hospodařící a odmítající vstoupit do družstev. Vyplývalo z nich povinné odevzdávání části vlastní produkce – mléko, maso, vejce, sádlo, husy... Norma k určení množství byla: počet dobytka a velikost polí. Jak se uvádí v publikaci O kraji ztracené paměti : „např. 1500 litrů mléka na krávu za rok a podle hektarů polí počet vajíček, např. 1300. Mnozí Slováci kontigenty odmítali, často i se „zbraní“ v ruce.“ (¹) Větší existenční jistotu než samostatně hospodařící rodiny ve skutečnosti nacházeli ti z reemigrantů, kteří přecházeli do stabilně placeného zaměstnání

ve státních statcích, lesích či v průmyslových podnicích. Od počátku se vysoce osvědčovali při práci v lese, na niž byli muži z Rumunska zvyklí. (³) „Poráželi stromy dole u Vltavy na Čertově stěně. Na zádech nosili metrové dřevo od Vltavy, nahoru na Čertovu stěnu a za to dostávali 7,- Kčs za metr dřeva. Také ochranné pomůcky a boty, na které měli nárok, jim z ředitelství lesů ve Vyšším Brodě nedali. To si je někteří úředníci na tyto pracovníky vyzvedli pro sebe, zkrátka – je opět okrádali.“ (Davidová, 1982)

Výňatek z odůvodnění neplnění kontingentu

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Listiny o udělení československého státního občanství

Benešov nad Černou v letech 1944-49

V(y)členění

ro své odlišné, archaické zvyky a nižší kulturní i vzdělanostní úroveň zažívali reemigranti tvrdý despekt a pohrdání ze strany „domácího“ obyvatelstva, ve skutečnosti novoosídlenecké krajové a národnostní směsi. Ta neměla nikterak jasno o jejich původu, mnozí je považovali za Rumuny, nadávali jim do rumunských Cikánů. Hanlivá a etnicky mylná nálepka „Rumuni“ se těchto rodin v pohraničí držela ještě desítky let. Dlouho působila nezanedbatelná jazyková bariéra, daná jejich zvláštní slovenštinou. (³) „Jenom my učitelé jsme byli Češi. Jinak to byli všichni Slováci odněkud z Rumunska z hor. Tvrdili, že jsou Slováci. Mluvili takovým divným nářečím, ale byla to asi slovenština. Některým jsem nerozuměla. Byli přepjatě nábožensky založení. Žili primitivně. Pořád chodili v kroji. Nedalo se s tím nic dělat. Celá vesnice držela pohromadě. Byli jako nedobytná tvrz.“

(vzpomínky české učitelky, dokumentární film Koly v plote II) Překonávání bariér mezi semknutou slovenskou pospolitostí a ostatními osídlenci bylo o to složitější, že jedni ani druzí nebyli se svým novým domovem spjati ani historicky, ani rodově. Slováci si z Rumunska přinesli zvyky, které přísně dodržovali, ale které ostatní již považovali za víceméně vyhaslé, nebo je pojímali odlišně. Například rázovité „chození bethlemců“ o Vánocích nemělo u Čechů ani u Němců obdobu, stejně tak jako zavěšování tradičního stromku u stropu v hlavní místnosti špičkou dolů. Slavnostní rodinné chvíle – svatby, pohřby, křtiny, spojované s náboženskými obřady, bývaly častokrát několikadenními událostmi se širokou účastí příbuzenstva i sousedů. Byly to i chvíle, kdy lidé vzpomínali s nemalou nostalgií v rodném Rumunsku. Ještě počátkem 90. let 20. století zpívaly benešovské

Svatba

ženy: „A keď sme išli z Ruminiji von - zaplakal veru celý náš dom - plakala žena, plakali deti - plakali sme my veru všeci. A keď sme prešli cez tie hranice - plakali sme my převelice - plakala žena, plakali deti - plakali sme my veru všeci“. (²) Někteří zesměšňovali jejich rodinné oslavy, kritizovali chatrné oblečení dětí

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část a nedostatečnou hygienu v domácnostech. Po zjištění, že drtivá většina reemigrantů nebyla gramotná, toho různí „národní správcové“ dovedně využívali. Záměrně jim například za práci v lese nebo na pile platili méně než jiným, nazývali je „blbými Slováky“… (²) „Také při nákupu zboží v obchodech byli šizeni: když některý obchodník poznal, že tyto ženy neumí číst, tak z některého zboží jim ostříhal potravinové lístky na maso, máslo atd., i když maso anebo máslo vůbec třeba nekupovali. Obdobně to také prováděl hostinský v Malšíně, který je okrádal tím, že jim do piva dočepovával vodu.“ (Davidová, 1982) Hmotná chudoba a vzdělanostní deficit, jimiž se příchozí reemigranti v úhrnu vyznačovali, nebyl ve sporu s individuální vzpomínkou jinou – třeba na dobře vedené hospodářství, na laskavou výchovu, na úctyhodné jazykové znalosti některého z předků, na písňové bohatství příchozí skupiny, na respekt, který si pozvolna zjednala pracovitost těchto

Ženy na benešovském náměstí

osídlenců. Realistický, třebas i nepříjemný pohled na situaci tisíců přicházejících rodin nesmí být považován za očerňování nebo výsměch, nýbrž za výraz respektu. (³)

Mezi ty, kteří se vesměs snažili reemigrantům jejich začátky usnadnit, patřili v pohraničí čeští učitelé, kteří na Kaplicko přišli v roce 1945, aby obnovili a rozšířili školy s českým vyučovacím

Benešov nad Černou v letech 1944-49 jazykem. Neměli jednoduchou pozici, nedůvěra vůči nim byla velká. Slováci se dožadovali, aby jejich děti mohly chodit do školy jen v čase, kdy nebudou muset konat doma zemědělské či jiné práce, chtěli, aby čeští učitelé zavedli výuku ve slovenštině. Otto Mörtl, řídící učitel ve Velkých Skalinách, kam chodily mj. slovenské děti z Dluhoště, vzpomínal v r. 1990, jak ho několik otců žádalo, aby odešel učit na „slovenskou“ školu, kterou hodlali vystavět, dokonce na vlastní náklady. V samotných školách byla práce velmi náročná, protože na Benešovsku bylo hodně tzv. jednotřídek, kde vedle sebe seděly děti různého věku, s odlišnými vzdělávacími potřebami, dokonce i různého mateřského jazyka (děti neodsunutých Němců, Češi, Slováci). Tak tomu bylo například ve zmíněných V. Skalinách, ale i v Klení, Deskách, Černém Údolí, Kuří, Terčí Vsi. Ani samotný Benešov nebyl výjimkou, i když tam šlo o školu vícetřídní, národní a měšťanskou. Práce učitelů těchto škol zdaleka nekončila s poslední hodinou výuky. Pomáhali s administrativou

místním národním výborům, organizovali kulturní život (půjčování knih, promítání filmů, sportovní akce, nácvik divadelních představení), pořádali také kurzy gramotnosti pro dospělé. To bylo obzvlášť složité, protože dospělí pro pracovní vytíženost nejevili příliš chuti se po zimních večerech učit aspoň základům čtení, psaní a počítání. Otcové spoléhali obvykle na své děti, které už základy češtiny zvládaly, ale které nemohly zastupovat své rodiče při úředních jednáních. Obvyklá praxe byla taková, že dotyčný, nezvládající svůj podpis, umístil vlastnoručně na papír tzv. „tri jestrábiky“ (křížky). (²) Od počátku roku 1949 Československý ústav zahraniční prostřednictvím okresních referentů a s pomocí učitelů v zimním období pořádal přednášky a besedy pro dospělé reemigranty. Témata byla politická (práce národního výboru, co jsou volby, proč plnit hospodářské dodávky státu…), zemědělská (ošetřování a zdraví dobytka, používání umělých hnojiv, ovládání zemědělského

nářadí…), sociálně-zdravotní (první pomoc, osobní hygiena, používání antikoncepce, boj s alkoholismem – domácká výroba alkoholu byla velkým nešvarem). Mezi dospělými se osvědčilo, jakkoli to dnes zní zvláštně, promítání populárně-naučných filmů, předčítání historické české literatury, ale třeba i pohádek. Jak ukázal čas, učitelé si skrze děti zpravidla dokázali najít cestu k rodičům a dalším dospělým, kteří zvolna nacházeli své místo v obecní pospolitosti. Neměnná byla struktura slovenského rodinného života. Muži byli těmi, kteří přinášeli z práce domů peníze, řídili hospodářský život domova, ale vše ostatní zůstávalo na ženách a dětech. (²) Nejen v bezprostředně poválečné době, ale ještě hluboko do padesátých let byla hospodářská situace v pohraničí špatná, mimo jiné vinou nezvládnuté kolektivizace zemědělství. Panovala chudoba, nedostatečná hygiena, nezdravé bytové podmínky, bídná školní docházka dětí zaměstnávaných v domácím hospodářství. Šířil se alkoholismus, lokální epidemie, chyběla dopravní dostupnost

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část a základní veřejná obsluha. Zároveň byla různými způsoby potlačována tradiční silná katolická zbožnost slovenských reemigrantů. (3) „Z pohraničí se doslova stala bohem (či spíše stranou a vládou) zapomenutá země. […] I ti obyvatelé pohraničí, kteří si relativně dost vydělali, si za své peníze v místě nemohli takřka nic koupit. […] Do mnoha obcí se vůbec nedovážely potraviny, případně jen jednou týdně, pokud se do nich vůbec dostal vůz spotřebního družstva. […] Jen alkoholu byl všude dostatek, a tak nekrytá kupní síla zdejšího obyvatelstva směřovala právě tímto směrem. Alkoholismus se v pohraničí stával obrovským problémem. […] Dlouho neudržované domky po Němcích trpěly vlhkostí, někdy chyběla i podlaha. Od toho se odvíjel i špatný zdravotní stav obyvatelstva, zejména dětí. Zoufalé hygienické poměry vládly v mnoha rodinách reemigrantů, v některých pohraničních okresech ještě v druhé polovině padesátých let propukaly lokální epidemie dětské obrny, záškrtu a často se vyskytovala tuberkulóza. […] Pohraniční venkov charakterizovala

vysoká kojenecká úmrtnost (na Tachovsku 124 promile v roce 1951, což byl trojnásobek celostátního průměru) zrovna tak jako častý výskyt břišního tyfu. Ten zase souvisel s akutním nedostatkem kvalitní pitné vody. […] Na Kaplicku v Českobudějovickém kraji do čtyřiadvaceti obcí z šestaosmdesáti nevedla žádná silnice, podobně na tom bylo Toužimsko či Tachovsko. Zdejší lidé se potom ani nemohli dočkat zavedení nových autobusových linek. Původní obyvatelstvo moderní silnice nepotřebovalo, bylo víceméně soběstačné, avšak osídlenci po likvidaci obchodů a živností již nikoli. Kromě toho ještě koncem roku 1953 zůstávaly stovky obcí a osad v pohraničí zcela bez elektrického proudu.“ (Topinka, 2005) „Stalo se [v Benešově nad Černou] v padesátým třetím roce [...] než bylo po mši svatý, tak už tady byla Státní bezpečnost, že kněze [Stanislava Sasinu] seberou. Ale Slováci se to nějak dozvěděli [...] a semknuli se kolem kněze, nepustili vůbec Státní bezpečnost mezi ně. Tak se stalo, že toho kněze ukryli a dostali ho pryč, dostali ho za hranice do Rakous někam.“

(vyprávění pamětníka, dokumentární film Koly v plote II) „…O včasné docházce do školy nelze vůbec mluvit, používá se dětí při zemědělských pracích. V Kuří dokonce osmiletý chlapec Kutlák dojí několik krav.“ (Nosková a Tošovská, 2010.) „Děti byly z domova vedeny k práci. Protože rodiče zabrali usedlosti tak s 12 až 14 kusy hovězího dobytka, k tomu přišli vepři a drůbež, no a ty děti, než ráno šly do školy, musely pomáhat při krmení a nošení vody, protože vodovody nebyly tehdy v těch staveních zavedený, a také při polních pracích. Skutečně ty děti měly zájem pomáhat, pracovat manuelně, pomáhat rodičům a někdy přicházeli do školy i unaveni, že většinu času prodřímali. K tomu jsem ovšem musel mít pochopení, protože rodiče je opravdu potřebovali.“ (vzpomínky učitele z Benešova nad Černou, dokumentární film Koly v plote II) Do Rumunska zpátky se už ale nevraceli. Navzdory těžkostem byla jejich situace

Benešov nad Černou v letech 1944-49 polepšením oproti vzpomínce na válečnou a poválečnou chudobu v rumunském Sedmihradsku. Nejméně do konce padesátých let však trvala intenzivní migrace těchto rodin v rámci československých hranic, nadále především mezi různými částmi českého a moravského pohraničí… Přesouvali se za přijatelnějším bydlením a obživou; sestěhovávali se s příbuznými, od nichž byli odloučeni vinou odlišného určení původních transportních vlaků. Některá původně osídlená místa byla těmito rodinami v podstatě opuštěna, v jiných naopak docházelo k převážnému osídlení právě těmito Slováky. K místům s “nejčistším” tímto osídlením můžeme řadit mimo Benešova nad Černou třeba oblast Malšína a Zbytin na Šumavě, Přimdy a Hošťky na Tachovsku, Jindřichovic na Sokolovsku, Staré Vsi na Rýmařovsku, Staré Červené Vody na Jesenicku, Valtrovic na Znojemsku a také Malont na Novohradsku. Menší část rodin se přece jen uchytí na Slovensku, případně hlouběji ve vnitrozemí. (³) V průběhu měsíců, tak jak se počala

Slovenské ženy v tradičních šátcích před benešovským kostelem

měnit celková společenská situace a blížil se zlomový rok 1948, rostla nespokojenost reemigrantů s tím, že jim přidělený, částečně již zaplacený majetek nebyl takzvaně zapsán do majetkových knih. Vedle toho muži vnímali, že jejich pracovní postavení „práce v zemědělství“, které jim ještě v Rumunsku bylo zapsáno do dokumentů, neznamenalo práci na vlastních pozemcích, ale zemědělskou činnost jakoukoliv, potažmo práci v lesích, lomech a všude,

kde chyběly pracovní síly. Tlak státu zapojit je do jednotných zemědělských družstev, kam měli vložit dobrovolně majetek, teprve nedávno získaný, zesiloval. Netýkalo se to ale pouze Slováků. V Benešově, kde snaha založit JZD byla více než urputná, vše vyvolávalo značné nepochopení. Administrativní zásahy okresní zemědělské správy do plnění státních povinných dodávek masa a obilí to násobily, a když později došlo na to, že účast dětí na výuce náboženství byla označena za nežádoucí (ze 105 benešovských školáků se jich přihlásilo asi 98), vztah ke společenskému zřízení to nevylepšilo, spíše naopak. Nápad benešovského národního výboru organizovat v neděli dopoledne veřejné brigády s evidovanou účastí, a znemožnit tak přítomnost na bohoslužbách v kostele, znamenal jediné. Blížil se konflikt, jehož vrcholem se stalo zmizení benešovského faráře Stanislava Sasiny na podzim roku 1952. (²) To ale už přes tři roky ovládali situaci v místě komunisté a začínala nová kapitola života obyvatel Benešova i okolí…

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

V ROCE 1948

WILLI SONNBERGER CO JSEM ZAŽIL JAKO PATNÁCTILETÝ CHLAPEC A VOJÁK V POSLEDNÍCH MĚSÍCÍCH DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.

V ROCE 2019

Sepsán o šedesát po jejím let konci dne 17. červ ence 2005.

á, Wilhelm Sonnberger, narozený v Německém Benešově na Šumavě (v originále "aus Deutsch-Beneschau im Böhmerwald", na den přesně to bylo 12. ledna roku 1929 a státu se říkalo "Republika československá" - pozn. překl.), navštěvoval jsem v roce 1944 druhou třídu německého učitelského ústavu v Budějovicích (v originále "2. Klasse der deutschen Lehrerbildungsanstalt in Budweis", dlužno asi poznamenat, že Budějovice se už psaly bez přívlastku České a ležely na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava - pozn. překl.). Na podzim 1944, bylo to v listopadu, byl jsem

ještě s několika svými spolužáky ze školy nakomankomandován na opevňovací práce (v originále "zu einem Schanzeinsatz" - pozn. překl.) do obce Ratzersdorf (i slovensky tehdy Račištorf, dnešní Rača - pozn. překl.) u Bratislavy (v originále "bei Pressburg" - pozn. překl.). Museli jsme vykopat na osobu 3 metry příkopu denně. Vedlo se nám tam přitom poměrně dobře. Jídla bylo dost a na Slovensku se dalo ještě všechno volně koupit, jen boty a oblečení byly na lístky. Kopalo se na velké vinici a ještě tak pozdě na podzim bylo dost vinných hroznů ke stravě na přilepšenou. Jednoho

dne mě přepadly strašlivé bolesti zubů a musil jsem se vydat pěšky do Bratislavy (asi tak 10-15 km daleko) do leteckého lazaretu k zákroku. Netrvalo dlouho a bolavý zub byl bez umrtvení venku. Následovala cesta zpátky a další kopání do země. V té době už nás Češi ostřelovali (v originále "wir wurden zu dieser Zeit auch schon von den Tschechen beschossen" - pozn. překl.), navíc jsme dostali zesílenou ostrahu SS. V půli prosince jsme jeli zpátky do Budějovic do školy. Silvestra jsme slavili s mou sestřenicí Wally Klingerovou (jako Valerie Maiová je i samostatně zastoupena na webových

Benešov nad Černou v letech 1944-49 stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v hostinci mého strýce Ernsta Hoffelnera. Moje sestřenice, která jako já studovala na budějovickém německém učitelském ústavu a měla krátce před závěrečnými zkouškami, držela tenkrát, dobře si to pamatuju, přednášku na téma "Kůň" (Valerie Maiová vydávala později knihy o chovu psů plemene pudl - pozn. překl.). Po Novém roce 1945 jsem pak ještě nějaký čas opravdu chodil do školy. Potom jsme byli vysláni v rámci předvojenské výchovy do Horních Taur (Obertauern) a strávili jsme tam několik dní v horské chatě na Kasbergu (alpský vrchol 1 747 m nad mořem - pozn. překl.). Po návratu do školy nás čekaly zkoušky a pololetní vysvědčení. Následně, mohlo to být někdy v půli února roku 1945, přišlo předvolání do tábora branné výchovy (v originále "Wehrertüchtigungslager" - pozn. překl.) Hitlerjugend. Musil jsem se hlásit v Praze na tamní služebně HJ. Moje teta, která tehdy v Praze bydlila, mě vyzvedla na nádraží. Jel jsem tam tenkrát v uniformě HJ a Češi na nás tenkrát civěli tak,že na to nikdy

nezapomenu. (Teta si od nich pak za květnového převratu hodně vytrpěla). Ve služebně jsem dostal příkaz hlásit se v táboře v Senicích na Hané (v originále "Groß-Zinitz bei Brünn", Senice na Hané jsou ovšem spíše u Olomouce pozn. překl.). Tam jsme se podrobovali předvojenské přípravě. Bylo krátce před Velikonocemi a nás na Velký pátek (v originále "kurz vor Ostern am Karfreitag" pozn. překl.) rozdělili do skupin, které měly s kompasem dopochodovat k určitému místu. To místo jsme ovšem želbohu minuli a byli jsme následujícího dne ztrestáni šikanou. Museli jsme se plazit po poli s čerstvě rozhozeným hnojem. Jeho zápach se ani po umytí ovšem nedal z uniformy odstranit. Na Velikonoční neděli (označovanou též Boží hod velikonoční jako největší svátek církevního roku vůbec - pozn. překl.) následovala další šikana. Měli jsme konvemi vody naplnit káď na voze, ten jsme měli místo koní táhnout tak 20-30 metrů po poli, vodu vypustit a tak stále znovu po celý den. To byla naše Velikonoční neděle jako trest za minutí pochodového cíle.

Potkala mě jen šťastná chvíle oddechu, když se můj strýc Karl Hoffelner, který v blízkosti zrovna pobýval, zastavil krátce na návštěvu a já dostal na tu dobu volno. Ze Senic na Hané jsme pak byli přemístěni do Čáslavi (v originále "nach Tschaslau" - pozn. překl.) a odtud dál do prostoru vojenského cvičiště Milovice (v originále "Millowitz /Truppenübunsplatz/", sluší se dodat, že po srpnu roku 1968 tu bylo umístěno sto tisíc vojáků Sovětské armády na dvacet okupačních let - pozn. překl.) na sever od Prahy, kde jsme měli získat další výcvik od wehrmachtu. Uniformu HJ jsme musili vyměnit za vojenskou (v originále "gegen eine Wehrmachtsuniform austauschen" pozn. překl.). V Milovicích byla ze samých patnácti- a šestnáctiletých chlapců z nejrůznějších škol sestavována tzv. Führerbegleitdivision (tj. "Vůdcova doprovodná divize" - pozn. překl.). Byly nás 4 roty, celkem asi 800 osob. Coby "Pimpf" (tímto výrazem, jehož původní hanlivý význam je "prcek", doslova "malý prd", byli označováni nejmladší členové HJ - pozn. překl.) a pak

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část i dál v HJ jsem sbíral za úspěšné zásahy jen samé střelecké odznaky (v originále "sämtliche Schießabzeichen" - pozn. překl.). Teď při střelbách s ostrou municí šlo takřka všechno vedle, poněvadž jsem někde ztratil brýle a nikdy jsem už dobře neviděl. Za špatné výsledky ve střelbě byly zase tresty a tak jsem musel sedět pod střeleckým stolem a modlit se, abych se naučil lépe střílet (v originále "und beten damit ich beder schießen lerne" pozn. překl.). Ve vojenském výcvikovém prostoru byl i zvláštní barák se ženami k pohlavnímu uspokojení vojáků. Velitel batalionu nás však držel odtud dál, poněvadž jsme na to prý ještě příliš mladí, jak říkal. Pak nadešel čas mezi 7. a 8. květnem 1945. Při nástupu nám bylo sděleno, že máme odpoledne odpochodovat a máme zase vrátit uniformy. (To byla ovšem veliká chyba.). Teprve po poledni jsme se za pochodu dozvěděli, že se máme Praze vyhnout a budeme směřovat dál na západ vstříc Američanům. Už za pozdního odpoledne jsme se usadili k odpočinku při jednom silničním příkopu, když náhle vypukla palba a začaly

kolem vybuchovat granáty za náhlého útoku Čechů na nás. Byl jsem tenkrát ještě docela malý vzrůstem a byl jsem ve čtvrté rotě až skoro na samém jejím konci. To bylo v tomto případě moje štěstí, poněvadž jsem to neměl nijak daleko nazpět k lesu, kterým jsme právě prošli. Viděl jsem odtud, jak mnozí padli nebo raněni zůstali ležet. V noci nás potom Rusové zajali a odzbrojili. Z více než 800 vojáků, jichž nás bylo při odchodu z Milovic, zbylo nás toho rána tak na 300. Ti ostatní buď padli, utrpěli zranění či se někam rozprchli. Šlo se pak pod ruskou ostrahou na Prahu. Krátce před Prahou jsem měl smůlu, že mě nějaká stařena trefila latí do hlavy a já upadl pravděpodobně na chvíli do bezvědomí. Když jsem zase přišel k sobě, ležel jsem s ještě ne docela ovázanou hlavou v náruči jednoho mrtvého sanitáře, kterého Češi stačili zastřelit. Kamarádi mě posadili na stupačku kolesky, jejíhož koně řídil ještě nějaký důstojník z Lince. Jízda ovšem netrvala dlouho. Byli jsme napadáni od pražských předměstí až do města samého. Ještě mnozí přitom přišli

o život. Druhá rána mě trefila do pravého lokte. Strašlivě to bolelo. V Praze jsem viděl raněné vojáky, vyhazované z oken jednoho z lazaretů. Bez ustání bylo slyšet praskot výstřelů a příšerné výkřiky. Také jsem, když se šlo po mostě přes Vltavu, spatřil hodně vojáků skákat do řeky. Střílelo se po nich a házely za nimi granáty. Náš vychovatel, nějaký důstojník od tankových jednotek, se dal s Rusy do hovoru a najednou začali Rusové pálit po rozlícených Češích. A to byla další velká chyba. Uniformy HJ a SS prostě Čechům přímo učarovaly. Jen díky zákrokům Rusů to bylo o něco lepší. Dorazili jsme na pražský stadion, kde bylo hlídáno údajně na 18 000 německých vojáků. Leželi jsme na lavicích a pod lavicemi jeho tribun, slunce žhnulo přímo nesnesitelně; k tomu nebyla k dispozici ani voda ani jídlo. Po třech dnech jsme se vydali na pochod směrem dál na sever. 24 mužů dostalo na den 1 kilogram chleba. Voda nám byla v každé průchozí obci vylita rovnou na silnici. Mnozí pili z těch louží a onemocněli. Ten náš pochod provázený ranami a plivanci

Benešov nad Černou v letech 1944-49 trval 7 dní až do Teplic-Šanova (v originále "bis nach Teplitz-Schönau", v letech 1945-1947 se ještě až do roku 1948 i česky užívalo místní jméno Teplice-Šanov - pozn. překl.). Ten, kdo po cestě padl, byl ubit nebo zastřelen. Jeden voják (v originále "ein Landser", v němčině výraz pro vojáka nižší hodnosti, odpovídající staršímu "lancknecht" ("Landsknecht"), v dnešní češtině je ovšem "landser" označením dlouhosrstého psa novofoundlandského typu pozn. překl.) ukradl někde cestou ještě zelená rajčata a pokusil se je vařit v esšálku na otevřeném ohni mezi dvěma cihlami. Někteří dostali taky trochu málo a v dobré vůli jsme do toho nadrobili něco chleba. Přes velký hlad nebyla ta podařená svačina k jídlu. Musili jsme ji vyklopit. V Teplicích-Šanově jsme se krátce zastavili. Nemohl jsem pro bolesti v nohou dál a zul jsem si boty i ponožky, ačkoli mi jeden sanitář radil, abych to nedělal. Od mnoha puchýřů mi zčásti sešla i kůže na chodidlech. (Před dvaceti lety jsem při jednom výletě do východního Německa cestou přes Čechy

projížděl kolem toho místa znovu.) Poté co se mi už v zajetí ztratily všechny moje věci i vojenská knížka (v originále "sämtliche Sachen plus Soldbuch" - pozn. překl.) s výjimkou uniformy a celty, dostal jsem od velitele lágru pana hejtmana Pfistera osobní doklad, kde mi pan hejtman přepsal datum narození z 12.01. na 12.11. 1929 a udělal mne tak ještě mladším, což mi pak také opravdu pomohlo. V barácích byly od dřívějška postele, které byly teď obsazeny každá 3 muži. Také pod postelemi leželi 2 až 3 muži. Poněvadž jsem byl malý, ležel jsem i já pod postelí. Poté co téměř všichni vojáci dostali kvůli špatné stravě úplavici, chytilo to i mě. Nemohl jsem se ze svého místa pod postelí dostat nijak rychle a tak jsem míval, jak se říká, plné kalhoty. Uprostřed lágru byla požární nádrž, kde se ty nepočítané tisíce vojáků (v originále "die X Tausenden von Landsern" - pozn. překl.) mohly mýt. Já stejně jako jiní jsem si tam ty kalhoty vypral, poněvadž jiná možnost nebyla. Od té doby jsem ovšem nijaké spodky neměl. Byly mi tam ukradeny po vyprání ještě

mokré. Z kalhot uniformy jsem ovšem ten pach výkalů odstranit ještě dlouho nedokázal a nesměl jsem proto také nadále spát uvnitř baráku. Někdy kamarádství právě v takových situacích končívá. Jak už řečeno, byl jsem ve srovnání s ostatními zajatci postavou jeden z nejmenších a mohl jsem se proto horní půlkou těla vměstnat alespoň přechodně do psí boudy. Pršelo v té době koncem měsíce května velice často a na nohy jsem měl naštěstí svou celtu. Latrína byla vykopána vně lágru. Každý, kdo na ni musel, byl povinen se ohlásit. Deset mužů smělo pak pod dozorem odebrat se ven k vykonání své nezbytné potřeby. Byl jsem u toho jednou svědkem vraždy. Třeskl výstřel a jeden ze zajatců (v originále "und ein Landser" - pozn. překl.), který si po vykonání potřeby právě chtěl natáhnout kalhoty, zvedl ruce prudce do výšky, kalhoty se mu svezly zpátky dolů, on se zhroutil k zemi a byl mrtvý. Byla to vražda a jistě ne jediná. Ten voják zřejmě nestihl moment, až bude latrína volná, vykonal potřebu vedle ní a byl proto jedním z Rusů prostě zastřelen. Po několika

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část dnech v zajateckém lágru jsem musel kvůli infekci na nohou do lágrové "nemocnice" (v originále "ins Krankenrevier" - pozn. překl.). Položili mě na něco, čemu se tam říkalo "operační stůl", poněvadž mi pro tu infekci měli pravou nohu amputovat. Poslední umrtvovací injekce neprokázala nijaký účinek a tak přišlo 6 chlapů, aby mě podrželi. K mému štěstí se dostavil i jeden ruský lékař a zeptal se, cože se tu má dít. Tomu jeho "nět" jsem i já porozuměl a jen této náhodě vděčím za to, že jsem si svou nohu mohl podržet. Řezem 4 centimetry dlouhým, kterým byl vytlačen hnis, rozšířený už od paty zdola až mému zadku, se to nakonec celé obešlo. Přes den, většinou ale v noci, byli na "revír" přepravováni nově zranění, postřelení Čechy v lágru (v originále "durch Tschechen im Lager" - pozn. překl.). Vedle mě ležel jeden voják, postřelený v noci 5 ranami z pistole, který se ovšem rána už nedožil. Zase vražda. S mou nohou to bylo k mému "štěstí" i nadále horší, takže jsem byl určen k delší jízdě vlakem, mající trvat 7 dní

a vedoucí přes Drážďany (Dresden) do Sorau (od roku 1945 po obsazení Rudou armádou polské město, zvané Żary, dolnolužicky Žarow - pozn. překl.), kde byl v bývalé letecké továrně (závod firmy Focke-Wulf - pozn. překl.) zřízen lazaret. Tam jsme byli rozděleni podle druhu zranění či nemoci. Teprve až ve vlaku jsme předtím zjistili, že ležíme mezi mnoha pohlavně nakaženými vojáky (v originále "unter vielen geschlechtskranken Landsern" - pozn. překl.) směstnáni po 40-45 osobách ve vagonech pro přepravu dobytka (v originále "in Viehwaggons" pozn. překl.). Rusové chodili každý den kamsi ukrást stravu a tak jsme dostávali třikrát denně dobrou bramborovou polévku. V lazaretu se to s mou nohou přece jen zlepšilo. Dne 24. července 1945 jsem byl se dvěma berlemi propuštěn jako patnáctiletý, alespoň podle průkazu, který mi kdysi vydal hejtman Pfister. Přes Chotěbuz (Cottbus) jsem se dostal až do Plavna (Plauen), odkud jsme chtěli přejít do Hofu k Američanům. Také tady ztratilo ještě několik vojáků život pro přechod hranice načerno

(Plavno je v Sasku, Hof už v Bavorsku - pozn. překl.). Územím Čech nebyla už nijaká možnost přejít do Rakouska. Po několika dnech jsme byli zadrženi a přepraveni přes Berlín a Frankfurt nad Odrou do jiného zajateckého lágru. Byla to zřejmě někdejší továrna na toaletní papír, poněvadž jsme se tam přikrývali jen jeho rolemi a měli jsme i díky tomu spoustu vší. Ti tělesně schopní byli přidělováni na různé práce. Poráželo se dřevo v lese a já je měl pomoci osekávat přes stále nevalný stav svých nohou. Od Rusů jsme za to dostávali extra stravu, třikrát denně 2 litry polévky, chleba a 5 gramů tabáku na den. Tabák jsem vyměňoval za ruský žitný chleba (v originále "das russische Knäckebrot" - pozn. překl.). Pro mnoho vojáků bylo kouření snad důležitější než jídlo. Někdy v půli října roku 1945 byl vypraven s Rakušany z nás vlakový transport, který mířil přes ČSR (v originále "CSR" - pozn. překl.) za ruské vojenské ostrahy do Vídně. Vydával jsem se za Rakušana, s adresou mé tety ve Vídni. První těžkosti s transportem začaly hned na československé

Benešov nad Černou v letech 1944-49 hranici. Češi nás nechtěli nechat projet. V Praze nastala další komplikace. Češi nás požadovali jako pracovní síly, čemuž se z ruské strany podařilo zabránit. Rusové měli příkaz, který také provedli a bezpečně nás dopravili do Vídně. V Praze zahnali proto Čechy od vlaku výstřely ze svých zbraní. Pak jsme dorazili do Gmündu. Ten byl rozdělen na 3 okrsky. Třetí z okrsků byl opět český a jmenoval se České Velenice (v originále jen "und hieß Velenice", třeba asi dodat, že k okrsku patřilo za války hlavní městské nádraží - pozn. překl.). Museli jsme tam znovu delší dobu stát kvůli výjezdu do Rakouska. V Českých Velenicích jsem měl také první příležitost zjistit něco o své rodině a příbuzných. Dověděl jsem se od jednoho železničního úředníka, že všichni moji strýcové jsou ve vazbě a že bych měl raději jet dál do Vídně. Původně jsem chtěl vystoupit, abych se dostal ke své asi 30 km odtud vzdálené rodné a domovské obci. I vojáci mě upozorňovali, že bych měl raději jet s nimi dál do Rakouska, poněvadž jsme odevzdali svůj propouštěcí doklad a teprve po příjezdu

do Vídně nám měl být vrácen zpátky. A tak jsem to i udělal. Bohudík. Následujícího dne jsem ve Vídni vystoupil na Severozápadním nádraží (Nordwest-Bahnhof), ohlášen už předtím jednou oslovenou osobou u mé tety, která si mě hned odvedla s sebou. Musel jsem si jen počkat na ten propouštěcí doklad. V tetině bytě jsem se hned odstrojil a vykoupal v sedací vaně, poněvadž jsem byl plný vší. Prádlo a uniformu jsme spálili. Měl jsem naštěstí díky ruskému chlebu vyměněnému za tabák něco málo co jíst. Dne 15. října 1945 jsem si obstaral od okresního komisařství ve Vídni pas a 18. října získal od Červeného kříže i ochranný průvodní list (v originále "einen Reiseschutzbrief" - pozn. překl.) k další cestě do Německého Benešova (až od roku 1948 Benešov nad Černou pozn. překl.) v ČSR. Nocoval jsem třikrát v Gmündu v tamní škrobárně, abych se informoval, jak je to s přechodem hranic. Z různých stran mi bylo řečeno, že s tím budu mít určitě potíže. A tak tomu i bylo. V dobré víře jsem předložil na hraničním přechodu Gmünd-České Velenice svůj

ochranný průvodní list a osobní doklady ke kontrole. Ochranný list byl ve třech řečech - německy, anglicky a rusky. Když se Rus začetl, první, co bylo, že mi opřel hlaveň svého samopalu o hruď. V listu totiž stálo psáno, že bývalý "válečný zajatec" Wilhelm Sonnberger koná cestu do svého rodiště za účelem návštěvy svých blízkých. Byl jsem hned nato odveden a zavřen. Netrvalo to dlouho a následoval tříhodinový výslech jedním ruským důstojníkem, kterému jsem musel o sobě všechno vylíčit. Následně mě zase pustili na svobodu. Na nádraží v Českých Velenicích jsem jako Rakušan nedostal souhlas k použití vlaku. Počkal jsem si, až se trochu setmí a pak jsem se schoval v prostoru za stupátky a dostal se tak po železnici do Nových Hradů (v originále "Gratzen", nádraží je tam kus dál od města u Jakule - pozn. překl.). Štiptoň (v originále "Wienau" - pozn. překl.) leží nedaleko novohradského nádraží a já věděl, že tam můj strýc a teta mají kovárnu. Bohužel tam už nebyli přítomni, poněvadž s kravským povozem uprchli do Rakouska. Našel jsem

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část v Štiptoňi u jedné zbylé rodiny nocleh a pohoštění s míchanými vajíčky a chlebem, na které už nikdy nezapomenu. Příštího dne jsem se vydal přes Nové Hrady do Horní Stropnice (v originále "nach Strobnitz" - pozn. překl.), kde mě Rusové zase kontrolovali. Řekl jsem jen "Ich Austria" a ukázal na svůj červenobíločervený odznak na klopě kabátu. "Daváj," zněla odpověď. A tak jsem šel dál přes Hartunkov a Věrtele (v originále "nach Hardetschlag und über Vierteln" - pozn. překl.) kolem zadní strany hřbitova k našemu domu; ten jsem však hned opustil a šel se svou tetou k sousedovi panu Lepschovi. V našem domě byli totiž nakvartýrováni Rusové. Po radostném pozdravení jsem zjistil, že jsou všichni v pořádku až na ty z příbuzných, kteří se octli ve vazbě. Dověděl jsem se při té příležitosti také, jak se vede spolužákům a mladým lidem a co ran tu musili vystát. Radili mi proto všichni, abych se stáhl zpátky do Rakouska. Nebyl jsem doma od února, kdy mi přišlo předvolání, a vůbec jsem nevěděl, co se tu od té doby dělo. Po pouhých 4 hodinách

jsem náš Benešov (v originále "unser Beneschau" - pozn. překl.) zase opouštěl a šel jsem směrem na Černé Údolí (v originále "nach Schwarzthal" - pozn. překl.) a přes Hirschrücken (vrchol vysoký 956 m přímo na rakouské hranici, Jelení hřbet jako název vrchoviny na české straně s ním přímo souvisí pozn. překl.) načerno přes hranici do Hirschenwies. Ještě si vzpomínám, jak jsem se tenkrát bál, odkázán jen sám na sebe. V Hirschenwies jsem měl možnost přenocovat a zjistit také, kde tu najdu své příbuzné. Bylo to v Langfeldu u Weitry (Langfeld je dnes součástí dolnorakouské obce Sankt Martin - pozn. překl.). Vydal jsem se tam. Můj strýc Czerwenka na útěku z Německého Benešova stačil vzít s sebou i své kovářské nářadí včetně kovadliny a zřídil tu kovárnu, kde jsem přechodně našel práci a od zdejšího starosty získal i povolení k pobytu. Dne 2. prosince 1945 jsem se chtěl bezpodmínečně dostat do Německého Benešova na narozeniny své sestry Emmi. Jak jsem si předsevzal, tak jsem i udělal. Brodil jsem se ve vysokém sněhu stejnou

cestou jako sem do Benešova nazpátek. Na jedné lesní pasece jsem uviděl první dům a nějakou osobu s bílou páskou na rukávě. Byl jsem opět v Černém Údolí. Tu pásku s písmenem "N" museli teď v Čechách nosit všichni Němci. Byl jsem rád, že jsem odhadl správně směr a mířím k nám domů. Směl jsem tentokrát navštívit i naše stavení, poněvadž Rusové už o mně věděli. Mým blízkým se i díky Rusům nevedlo zle, poněvadž ti vždycky někde nakradli nějaké potraviny a donesli je sem. Mohl jsem tenkrát zůstat tak 3 nebo 4 dny, pokud si vzpomínám. V tu dobu byl zrovna v Benešově na návštěvě bratr mého strýce. Willi Thurn, člověk, který naše lidi bil a udával, se musel nějak dovědět, že jsem doma. Přišel a chtěl dát provést domovní prohlídku. Pan Houska, bratr mého strýce, se ho česky zeptal, jestli má k tomu povolení. Prý ho nemá, odpověděl, ale chce si ho obstarat. Mých pár věcí bylo hned nato sbaleno, natáhl jsem si boty od otcova stejnokroje a opustil jsem, jak je rychle se dalo, opět náš dům. Boty mi byly dost velké, ale ve vysokém sněhu se

Benešov nad Černou v letech 1944-49 ukázaly jako výhoda. Sotva jsem zmizel, dostavil se, jak jsem se dověděl teprve později, Willi Thurn znovu s příkazem k domovní prohlídce. Já zatím mířil stejnou cestou i s přenocováním v Hirschenwies zpátky do Langfeldu. Když jsem tam ovšem dorazil, vypadaly mé nohy skoro stejně jako tenkrát v Teplicích-Šanově. Puchýř na puchýři. Vánoce jsem strávil ještě v Langfeldu u své tety a strýce. Dne 15. ledna 1946 jsem Langfeld opustil a odjel jsem s panem a paní Pichlerovými za silné sněhové metelice do Lince. V Urfahru byla u pekaře Aignera záchytná stanice pro uprchlíky (v originále "eine Auffangstelle für Flüchtlinge" - pozn. překl.). Poněvadž se bez papírů po mostě přes Dunaj kvůli ruské a americké hraniční kontrole (šlo o hranici mezi sovětskou a americkou okupační zónou Rakouska - pozn. překl.) nemohlo, musil jsem si obstarat falešnou propustku a podařilo se mi do Lince projít. Našel jsem na nějaký čas práci ve VÖEST (tj. "Vereinigte Österreichische Eisen- und Stahlwerke", za války "Hermann-Göring-Werke" - pozn.

překl.). V létě jsem pak zjistil, že v Eferdingu (Eferding je hornorakouské město, třetí nejstarší rakouské město vůbec a sídlo stejnojmenného okresu pozn. překl.) byl zřízen učitelský ústav a gymnázium "für Volksdeutsche" (tj. "pro Němce podle národnosti", na rozdíl od "říšských" Němců /"Reichsdeutsche"/- pozn. překl.). Přihlásil jsem se tam a začal jsem na podzim 1946 zase chodit do školy. O prázdninách, sobotách a nedělích jsem pracoval jako sluha na lodních hotelech Saturn a Uranus, kde jsem si zpropitným a také šmelinou s máslem, vejci a různými jinými věcmi přivydělával na další studium. V roce 1948 jsem přešel z učitelského ústavu na gymnázium a složil jsem na něm maturitní zkoušku. Ta maturita byla sice uznávána všude v zahraničí, jen v Rakousku ne. Tak jsem roku 1955 absolvoval dodatečnou zkoušku k nostrifikaci mé maturity na spolkovém reálném gymnáziu (Bundesrealgymnasium) v Linci. Během celé této doby, tj. v letech 1948-1955 jsem pracoval jako cizinec u Američanů (Headquarters Land Upper

Austria Area Command) jako zámečník a řidič. V roce 1955 jsem získal rakouské státní občanství a působil jsem od února roku 1955 až k odchodu do penze v roce 1989 u firmy Coca-Cola. To byly mé zážitky zejména z doby kolem roku 1945. P.S. Mnozí z mých spolutrpitelů v lágru Teplice-Šanov byli deportováni do Ruska a mnoho z nich se už odtud pravděpodobně nikdy nevrátilo domů. Kdybych neměl tenkrát to s těma nohama, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo.

HISTORICKÁ EXPOZICE BENEŠOVA NAD ČERNOU 2. část

Masopustní koleda, 1945

ZÁVĚREM PATŘÍ PODĚKOVÁNÍ VŠEM, KTEŘÍ SE NA TÉTO PUBLIKACI PODÍLELI: Pavel Mörtl – vzhledem ke své erudici a nekončícímu zájmu o historii i současnost vlastní nejen obrovský archív, ale především je studnicí vědomostí a zkušeností. Dodal největší objem textu a obrazového materiálu, celá publikace stojí a padá s materiály jím dodanými. Radek Ocelák – nezištně poskytl texty ze své knihy „Reemigranti“ a s jeho laskavým svolením jsme mohli nejen citovat, nýbrž i parafrázovat, čímž umožnil doplnit téma ověřenými fakty a originálními postřehy vztahujícími se k problematice života a dosídlení rumunskými Slováky. Jan Mareš – ochotně umožnil použití textových i obrazových materiálů z www.kohoutikriz.org. Hana Holubová – přeložila do němčiny veškeré texty. Veronika Zemanová Korchová, starostka obce – dodávala chybějící kontakty a materiály a konzultovala veškeré nepřesnosti a neověřené informace. Růžena Lepšová – podílela se na vypracování časové osy obce Benešova nad Černou od 13. století po současnost. Štefan a Markéta Čajanovi, Růžena Bratová, Kristina Kortišová, Veronika Zemanová Korchová – poskytli množství dokumentů týkajících se veškerého dění směřujícího k reemigraci rumunských Slováků. Pavel Jaloševský – graficky ztvárnil tuto publikaci i panely v expozici. SARPET, s.r.o. – vytiskla doprovodné publikace pro obě části Historické expozice. …a samozřejmě všem kolegům v mikroregionu Sdružení Růže a turistické destinaci Novohradsko-Doudlebsko za veškeré rady a pomoc. Jaroslav Zeman, vedoucí projektu

Zdroje: Reemigranti (autor R. Ocelák), 2019 O kraji ztracené paměti (kolektiv autorů), 2002 VACULÍK Jaroslav: Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů…, 2002 Film: Novohradsko – "Domov" (1968) Internet