NOVOHRADSKo DOUDLEBSKo by Pavel Jaloševský

NOVOHRADSKO DOUDLEBSKO Příběhy, které inspirují

Kde je voda dobrรก

Úvodní slovo Novohradsko–Doudlebsko je pohraničním územím geograficky formovaným Novohradskými horami a romantickým tokem řeky Malše s jejími četnými přítoky. Je krajinou naplněnou mnoha silnými lidskými příběhy a osudy, z nichž většina zůstává skryta. Jsou uloženy v obecních či farních kronikách, v lepším případě v publikacích pojednávajících o historii tohoto krásného, ale pro život trochu drsného území. Život zde po většinu 20. století nebyl opravdu lehký. Státní hranice, několikeré střídání obyvatelstva, dvě světové války, národnostní konflikty, zaniklé vesnice a stálý dohled na už tak omezeném pohybu obyvatelstva. To vše přirozeně zanechalo stopy nejen na duši a v mysli lidí, ale také ve stavu zdejších měst, obcí či osad. Neobydlené domy, prázdné a polorozpadlé statky, pusté a chátrající kostely, zarůstající zahrady a ovocné sady usychající v houští smrkových lesů. To všechno jsou němí svědkové pohnutých osudů lidí, kteří odešli nebo byli k odchodu donuceni. V posledních třech desetiletích se však tito svědkové stávají dějištěm příběhů nových. Příběhů lidí, kteří se rozhodli bojovat a přeměnit je v místa plná života, kde budou všichni vítáni – jak místní obyvatelé, tak i všichni návštěvníci naší turistické oblasti Novohradsko a Doudlebsko. Takových míst a lidí není v naší oblasti málo, takže představit všechny v jedné publikaci nebylo v našich možnostech. Rozhodli jsme se proto vybrat pro první díl deset příběhů, které jsou dobrým příkladem toho, čím prochází naše oblast v posledních desetiletích. Věříme, že vás tyto příběhy míst a lidí pozitivně inspirují a že si jejich návštěvou zpříjemníte chvíle strávené na Novohradsku a Doudlebsku. Michal Jarolímek

Buškův hamr u Trhových Svinů

Kovárna a muzeum dveřních zámků Komařice

Svachovka

Hrady na Malší

Pohoří na Šumavě

Novohradská občanská společnost

Zoo Dvorec

Kantůrkovec

Kostel v Žumberku

Kavárna Kap Café

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Karel Zettl

Jeden ze tří v zemi

Buškův hamr u Trhových Svinů

VSTUPNÉ Dospělí 60 Kč Důchodci, studenti, děti, držitelé průkazů ZP + ZTP 30 Kč

rochu kovárna. Trochu mlýn. Buškův hamr u Trhových Svinů představuje svět zaniklých řemesel. Zároveň je oázou klidu, protože stojí na samotě, stranou městečka a frekventovaných cest, a v tom tichu dokáže vyprávět příběhy. Setkávají se tu dva – jeden hamernický, ten o tvrdé práci a mozolnatých rukou, a druhý společenský, dobročinný, současný. Od roku 2013 totiž o hamr pečuje Domeček, poskytující v regionu sociální služby. V údolí Klenského potoka stojí hamr od konce 18. století. Funguje jako kovárna na vodní pohon: voda roztáčí dřevěná kola a ta dávají do pohybu obří OTEVÍRACÍ DOBA Hamr je přístupný od 15. května do 30. září Pondělí: zavřeno Úterý–neděle: Od 10.00 do 17.00, prohlídky vždy v celou hodinu, poslední v 16:00.

kladivo – buchar, brus a dmychadla u výhně. Je to dokonalé spojení ohně a vody, které vyžadovalo hluboké znalosti a dnes už pozapomenuté dovednosti. Svět zručných otců a dědů přibližuje nová expozice Řemesla na vodě, instalovaná na hamru na přelomu let 2019 a 2020. Nejzajímavějším exponátem je samotný hamr, celý areál, pohádkové údolí, kde ještě v polovině 20. století býval na štítě nápis „JAN BUŠEK vodokovář“ a kde kluci z městečka objevovali temná zákoutí a mohutné nástroje, kterým už nikdo nerozuměl. Malým zázrakem, snad proto, že tady ještě dlouhá léta žila hamerníkova rodina, objekt nezanikl nebo se neproměnil v rekreační chalupu, a tak se mohla parta nadšenců hned na počátku 90. let pustit do obnovy. V celé zemi jsou dnes zachované jen tři funkční hamry, ten Buškův je tak památkou republikového významu. Že se kola točí a mechanismus funguje, dokazují průvodci při každé prohlídce, jen mohutný buchar už nedopadá na kovadlinu z takové výšky jako dřív, aby se zbytečně nepoškozoval. 7

Buškův hamr u Trhových Svinů

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Průvodci nastudovali dějiny a jsou v kontaktu s potomky zdejších hamerníků. Zaměstnává je trhovosvinenský Domeček. Převzal nad budovami záštitu, byl to vlastně sňatek z rozumu, ale svazek funguje. „Na hamru se vystřídalo několik provozovatelů, až jsme nakonec přišli my. Byla to pro nás další možnost, jak dát práci lidem s hendikepem, vytvořili jsme čtyři místa. V létě pracují na hamru a v zimě v chráněné dílně v Trhových Svinech,“ popisuje ředitel Domečku Karel Zettl. Právě chráněná dílna je to, co udělalo jméno Domečku – středisku pro volný čas a integraci, které spadá pod Církev československou husitskou. Jejich výrobky jsou vyhledávaným artiklem jihočeských trhů, Domeček docílil také tří kamenných obchodů, vedle Svinů otevřel pobočku ještě v Borovanech a Českých Budějovicích. Činnost je dnes daleko obšírnější – diakonie pomáhá rodinám s dětmi, pěstounům, provozuje nízkoprahová centra, 8

zajišťuje mimo jiné také potravinovou pomoc. Buškův hamr se tomu všemu trochu vymyká, přesto ale v konceptu služeb dává smysl. „Pokud přijde na hamr soukromník, těžko se uživí, sezona je krátká. Organizace jako ta naše daleko lépe disponuje lidskými zdroji a dokáže se přizpůsobit – když je na hamru větší akce, běháme tam skoro všichni,“ zmiňuje Karel Zettl. Příchodem na Buškův hamr získal Domeček prostor, kde může pořádat kulturní a společenské akce. Vybudoval pódium, aby se na něm v důstojné formě mohly konat koncerty nebo divadelní představení, rádi tu hrají například svinenští ochotníci. Vrcholem sezony jsou Kovářské dny, letní víkendová akce, která láká stovky návštěvníků a jejíž program je nabitý, od trhů přes sérii koncertů, divadel po ukázku řemesel. Oblíbené jsou večerní prohlídky pro děti nebo drobné akce, jako je například čtení pohádek.

KONTAKT Adresa: Buškův hamr, Trhové Sviny 332 Web: www.buskuv-hamr.cz Tel.: 702 01 31 39 (objednávky), 607 81 48 68 (odpovědná osoba)

V polovině května tu začíná nová sezona. Po zimě opráší znalosti Ludmila Wanliová. Mladá, usměvavá žena patří do oddílu zdejších průvodců. Má ráda komunikativní skupiny, tedy nejen ty, které poslouchají, ale ptají se nebo přidávají vlastní zkušenosti. „Na hamru je vlhko, v zimě se tu netopí, na vybavení je to po čase znát. Nedávno jsem ukazovala návštěvníkům starou žehličku, do které se sypaly žhavé uhlíky, a ozvala se paní, která žehličky sbírá a restauruje, s tipem, jak bojovat

JAK SE SEM DOSTAT Autem: z Trhových Svinů směr Něchov a Ločenice, nedaleko města Trhové Sviny je po levé straně odstavné parkoviště a odtud vede pěšina do údolí k hamru. Autobusem: zastávka Trhové Sviny, od autobusového nádraží vede k hamru značená naučná stezka Trhovosvinensko. Nevydávejte se k hamru pěšky po hlavní silnici, která má nepřehledné zatáčky, ale po stezce doplněné informačními panely a lavičkami. Vlakem: železniční stanice je poměrně vzdálená, nejbližší nádraží je v Borovanech, asi 8 km odtud.

proti rezu. Má prý vyzkoušený černý krém na boty. To je zajímavá inspirace,“ potvrzuje Ludmila Wanliová. Vedle rezu tu bojují také s červotočem – někdo radí vynést nábytek na mráz nebo vstříknout do dutinek alkohol. „Prý vodku nebo slivovici, ale té mi přijde škoda, to bych radši použila nějaký nepitelný koňak,“ usmívá se průvodkyně. Po čase také zjistila, jak na neposedné děti – nedá jim moc příležitostí vyrušovat, raději je zaměstná. „Potřebuji třeba zatáhnout za řetěz, aby do mechanismu natekla voda, a tak poprosím některé z dětí, přidávají se rády. Přitáhnou pozornost, trochu povyrostou. U měchů si zase vybírám většinou ženu v sukni, postavím ji ke dvířkům, a jakmile pustíme vzduch, zvedá jí to sukni, takže vypadá jako Marilyn Monroe.“ Ludmila Wanliová poutavě vypráví příběh hamru, který je dnes zároveň příběhem Domečku. Ročně si ho přijde poslechnout přes pět tisíc lidí. Až se s ní vydáte na prohlídku, zkuste si dopředu tipnout, kdo bude pouštět vzduch do výhně. 9

Buškův hamr u Trhových Svinů

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Černí umělci Kovárna a muzeum dveřních zámků Komařice

avlína Čížková se stala televizní hvězdou, když za ní přijel štáb České televize, aby její osud zachytil pro cyklus Století žen. Vybrala si neobvyklou profesi, společně s manželem Jaromírem Čížkem vedou kovárnu v Komařicích. Kovář a kovářka. Pokud jim zavoláte, rádi vás provedou dílnou, odemknou zámek do rodinného muzea zámků a budou vyprávět příběhy. Třeba ten o volavkách a orlech. Stranou hlavní silnice zatím vládne v Komařicích klid. Do šumění stromů se ozývají jen nepravidelné tlumené údery. Z komína se kouří, Pavlína a Jaromír Čížkovi jsou v dílně, pracují na zakázce pro zdejší zámek, kam vyrábějí okenní panty. „Na něco vystačím sám, něco děláme spolu. Říká se: jeden kovář, žádný kovář, přece jen každý z nás má jen jedny ruce,“ říká Jaromír Čížek a zchladí železo, takže se barva promění z červené na tmavě šedou. Kovářka teď tráví víc času doma s dětmi. Rozrostli se. Ke svým třem dcerám si osvojili ještě dva malé kluky. Nejdřív jednoho, ale v srpnu 2019 se mu narodil bráška, a Čížkovi nechtěli, aby vyrůstal jinde. Ke kovářství si tedy přidali OTEVÍRACÍ DOBA Všední dny: od 9.00 do 17.00 Víkendy, svátky: na zavolání

ještě pěstounství. Mají výhodu, kovárnu provozují ve vlastním domě, a tak stačí uhasit oheň a odložit kladivo, aby byli s dětmi. „Holky už jsou velké, v podstatě vyrostly v kovárně. Teď je čas, abychom udělali kováře z kluků,“ usmívá se Jaromír Čížek, i když ví, že nutit děti nemůže, staršího chlapce zatím víc láká balet. Je v něm znamenitý – jeho pohybového nadání si povšiml profesor tance, a tak chlapec nastoupil v polovině roku do kurzu a do prázdnin dohnal ostatní. Právě příběh rodiny, potomků a odkazu je ukrytý v železné soše, která stojí před kovárnou. Kdyby život šel tak, jak si Jaromír Čížek kdysi plánoval, nebyla by žádná kovárna, kovářka a nejspíš ani pět dětí. Chtěl být puškařem. Mistrem, který dokáže zušlechtit kovy i dřevo. Ostatně kuš, kterou vyráběl v osmnácti letech, stojí v rodinném muzeu jako památka na jeden velký sen. Ale Jaromírův otec nebyl ve straně, tak si kluk nemohl moc vybírat. Kovařina ovšem nebyla krok vedle, měl šikovné ruce a chuť pracovat. 11

Kovárna a muzeum Komařice

Pavlína a Jaromír Čížkovi

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Okouzlený býval nejen zbraněmi, učarovaly mu i létající stroje. Letadla, stíhačky, vojenská technika. Vyrůstal v Šindlových Dvorech na okraji Českých Budějovic, na dohled vojenskému letišti. Zakláněl hlavu a pozoroval oblohu, chtěl dohlédnout nad mraky, byl fascinovaný tím, jak člověk zdolává zemskou přitažlivost a překonává sám sebe rychlostí a strojním vybavením. Ta inspirace mu dodnes vede prsty, vytvořil například sochu o výměně generací, kde migy střídají gripeny. Byla pro něj klíčová – právě přes tuhle plastiku se dostal k zakázce, kdy koval pasovací meče pro piloty české armády. Dodnes je nejvíc hrdý na dva svatováclavské meče, před kterými poklekají piloti těch báječných strojů. Vložil do nich energii svou vlastí, manželky i velitelů, kovali společně v komařické dílně, do díla vkládali úlomky historických materiálů, pozůstatků po keltech nebo švédských vojácích. Dokonalou alchymii podtrhuje úlomek z meteoritu. Hvězdná práce v malé, nenápadné vísce na Českobudějovicku. 12

Přivedl je sem inzerát. Stát prodával kravín s knihovnou. Potřebovali prostor, aby se dovnitř vměstnalo všechno, o čem snili. Knihy si odvezla obec a začaly roky dřiny. Upravit místnosti, začít bydlet. Nejen pracovat, ale i normálně žít. Přesto dodnes nežijí úplně tradiční život, jsou otevření okolí, cizí lidé přijdou, zazvoní a často něco nakoupí, takže výrobky Čížkových putují po českých krajích i zahraničí. Přeletěly snad všechny moře a oceány, jsou rozeseté po Evropě, Americe, Asii i Austrálii. Čížkovi vás provedou kovárnou, ale také muzeem zámků, kde ukrývají skutečné unikáty. „Zámky jsme začali sbírat, abychom pochopili jejich princip, zpracování, viděli detaily. Často totiž připravujeme repliky a musíme mít v ruce předlohu. Bývaly typizované, v určitých dobách hodně podobné, a na některých dveřích po nich zůstal otisk, tak dokážeme odhadnout, jaký výrobek do dveří patří,“ přibližuje Jaromír Čížek a ukazuje na gotické nebo renesanční kousky, staleté

železo, které kdysi někdo vymáchal v ohni a dal mu tvar. Zámky, kliky, kování. Ve sbírkách mají římský zámek, starý přes dva tisíce let, připomíná rejnoka a klíč vniká dovnitř jeho ústy. Chloubou je dveřní zámek ze Stráže nad Nežárkou z časů, kdy rezidenci vlastnila Ema Destinnová, nebo koule ze dveří, které se dotýkal Ferdinand d'Este, následník habsburského trůnu. Nejspíš ji stisknul jen pár dní před tím, než odjel do Sarajeva, kde mu do cesty vstoupil atentátník, aby v roce 1914 začala jedna velká válka, s malou přestávkou trvající do roku 1945. Přátelé dnes nabízejí manželům Čížkovým drobné předměty sami, a tak KONTAKT Adresa: Kovářství Čížek Jaromír, Komařice 6 Web: http://www.kovarstvicizek.wz.cz Tel.: 604 52 44 72

se sbírka rozrůstá. Kovářské výrobky dávných mistrů jsou tady v dobrých rukou. Kovář s kovářkou od roku 2007 pořádají v Komařicích setkání řemesel, přijíždějí za nimi další řemeslníci, aby lidem předvedli, co všechno svedou zlaté české ručičky. Manuální dovednost u moderních Čechů rychle mizí, ale vždy druhý víkend v srpnu v Komařicích vykvete. Čížkovi se na akci připravují dlouho, setkání je také přehlídkou toho, co se jim v roce podařilo, pro řadu lidí má pevný bod v ročním kalendáři. Zájemci tu mají šanci potkat lidi, kteří se narodili proto, aby tvořili. Aby rozdávali radost. „Je to nádherné řemeslo. Člověk dělá věci, které ho přežijí. V těch věcech pak v podstatě přežívá on sám,“ dodává Jaromír Čížek. JAK SE SEM DOSTAT Autem: z Českých Budějovic jsou Komařice vzdálené jen 15 kilometrů, cesta přes Strážkovice zabere asi 20 minut. Autobusem: rychlý spoj z českobudějovického vlakového nádraží do stanice Komařice, 30–35 minut jízdy.

Kovárna a muzeum Komařice

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Za pivem, čokoládou a originální whisky Svachovka

Václav Cvach

Svachovka

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

rý je to náhoda. Ale nikdo mu to nevěří. Svachovka patří Václavu Cvachovi, jako by k sobě ta dvě jména patřila odjakživa. Jednou sem zabloudil, chvíli se rozmýšlel a pak se tu rozhodl investovat. Dnes tu provozuje hotel, restauraci, pivovar i lázně. A každý rok přibývá něco nového. „Skutečně náhoda, přišel jsem už do rozjetého projektu, a nakonec se ho rozhodl převzít a posunout dál,“ říká Václav Cvach. Podnikat začal hned po roce 1990, řídil hotel, obchodoval s textilem, v českobudějovické Krajinské ulici obnovil historickou nákupní pasáž. Protože ho zajímal golf, nasedl jednoho dne do auta a vydal se na Českokrumlovsko, do malé a zapadlé osady Svachova Lhotka, spadající pod Mirkovice. Nikdy předtím tu nebyl. Brzy pochopil, že by tu mohl investovat. Psal se rok 2010 a Václav Cvach měl jen OTEVÍRACÍ DOBA RESTAURACE Pondělí–neděle: 10.00–22.00

základní představu o tom, co tu všechno bude – protože jednotlivé projekty do sebe začaly zapadat jako dílky puzzle. „V roce 2012 jsme tu zřídili hotel, na něj navázal pivovar. Někdo říkal, že jsme blázni, provozovat pivovar bez hospody, a tak jsme otevřeli restauraci. Už v té době nás začali vyhledávat lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí, jsme kousek od Krumlova, takže dobrý tip na výlet, navíc s ochutnávkou našeho piva,“ zmiňuje Václav Cvach. Pivo dostalo název Glokner, sládek tu celoročně připravuje světlou a tmavou dvanáctku a do toho překvapuje řadou speciálů. Oblíbená je i zdejší sedmička, kterou oceňují hlavně cyklisté. Sládek Miloš Pokorný sbíral zkušenosti v pivovaru Malt, vymyslel vlastní recepturu a sklízel s ní velké úspěchy na výstavách, aby to všechno zúročil na Svachovce. Václavu Cvachovi se daří obklopovat srdcaři – lidmi, kteří svou prací žijí. Přestože je provoz rozdělený do řady částí, různě se prolínají, a majitel tu také občas stojí za výčepem, jindy provází areálem 15

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

nebo ubytovává turisty. Lůžek je tu dnes ke stovce, čehož využívají hlavně svatebčané nebo řada firem pro teambuildingy. Pivo spotřebují téměř výhradně ve vlastní restauraci a obchodě, ale zásobují také několik dalších míst v regionu, vozí ho do Budějovic, Kaplice i za hranice do Rakouska. „Pivovarem jsme pokryli letní sezonu, ale nechtěli jsme zaměstnance propouštět na zimu, navíc tu prostor dovoloval další využití, tak jsme v roce 2015 realizovali destilérku. Pálenky i ovocné nebo bylinné likéry. A nově také whisky.“ Zdejší whisky zrála čtyři roky v sudech. Teprve na podzim roku 2019 ji poprvé představili veřejnosti – a úspěch je neuvěřitelný, ptají se po ní hosté i sběratelé, protože žádné dvě značky whisky 16

nikdy nechutnají stejně. Tady vznikla nová, jedinečná, jihočeská. Dlouho přemýšleli, jak ji nazvou, po vyloučení všech staromilských „zelených údolí“ a moderních „mlsných kocourů“ došli k názoru, že největším pokladem Svachovky je kamenná studna z přelomu 18. a 19. století, propojená se sklepem, kde whisky zraje a dospívá. V lahvích je tedy „Cvachova stará studna“. Pardon, „Svachova stará studna“ – „Svach's old well“. Především na ženy a děti cílí čokoládovna. Vzniká tu tabulková čokoláda nebo pralinky, některé ochucené zdejším alkoholem. Svachovku obklopují golfová hřiště a poslední roky se prezentuje také jako oblíbená lázeňská adresa: na hosty čekají pivní lázně, bazén nebo solná jeskyně.

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

Svachovka

„Jsme rozkročení mezi řadou služeb, a právě to nám dává stabilitu. Potkáte se tu s turisty z Krumlova, fanoušky dobrého alkoholu, golfisty i rodinami s dětmi. Lidé pomalu zjišťují, že nemusí bydlet přímo ve městě, ale u nás, v klidu na venkově, protože v centru Krumlova máme vlastní parkoviště, takže si tam mohou kdykoliv dojet a pohodlně zaparkovat,“ nastiňuje Václav Cvach. V příštích letech se chce více věnovat wellness, má v hlavě další projekty. Poměrně intenzivně svůj život svázal se Svachovou Lhotkou a nadšení přenesl i na své nejbližší, takže tu pomáhá také jeho manželka, švagr, švagrová nebo tchyně. Stěhovat se sem ale zatím nebudou. „Je dobré mít ty dva světy přece jen trochu oddělené. I když práci nosím v hlavě pořád, zrovna dneska se mi o ní i zdálo,“ usmívá se Václav Cvach. Na co sem vyrazíte vy? Inspirujte se na webu www.svachovka.cz.

KONTAKT Adresa: Svachovka – Svachův dvůr, Svachova Lhotka 1, Mirkovice Web: www.svachovka.cz , www.svachovkadomu.cz, www.oldwellwhisky.com, www.akcenasvachovce.cz Tel.: 774 49 98 12 (recepce), 602 48 44 68 (restaurace) JAK SE SEM DOSTAT Autem: přes Kaplici nebo Český Krumlov. Odbočka do Svachovy Lhotky vede z osady Chabičovice, vzdálené 4 kilometry od Krumlova. Autobusem: zastávka Chabičovice, odtud 2 kilometry pěšky.

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Radek Kocanda

Doteky středověku Hrady na Malši

Hrady na Malši

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

eště v roce 2000 ta místa znali jen největší nadšenci a odborníci na jihočeský středověk. Lesy zachvátily hrady Pořešín, Louzek nebo Velešín, kořeny stromů prorůstaly gotickým zdivem, pouze zvlněný terén místy dával tušit, že tudy kdysi prošel člověk. A byl to zase člověk, kdo rozhodl, že do staletého chátrání a zanikání vloží příběh. Jednu malou kapitolu o záchraně, sounáležitosti, větu o naději. Po letech usilovné práce jsou hrady na řece Malši oblíbeným cílem turistů. „Češi objevují krásy Česka. Přijíždějí k nám i Rakušané nebo Holanďané, kteří si sem vyrazí na výlet z Lipna. Na jaře a na podzim chodí hlavně lidé z okolí, v sezoně míří hosté ze vzdálenějších krajů,“ popisuje Radek Kocanda, předseda spolku Hrady na Malši. Tohle jméno je v příběhu důležité. Radek Kocanda, člověk, který v roce 2004 založil sdružení, tvořilo ho tenkrát deset

VSTUPNÉ A OTEVÍRACÍ DOBA: Hrad Pořešín: duben, květen: sobota a neděle od 10.00 do 17.00 červen: čtvrtek až neděle od 10.00 do 18.00 červenec, srpen: celý týden od 10.00 do 18.00 září, říjen: sobota a neděle od 10.00 do 17.000 Vstupné na hrad Pořešín: plné 60 Kč, studenti, ZTP, děti do 15 let 50 Kč, děti do 6 let zdarma Tvrz v Tiché: prohlídky na objednávku nad 10 osob, vstupné 60 Kč / osoba. Hrad Louzek: volně přístupný, prohlídky na objednávku nad 10 osob, 60 Kč /osoba. Hrad Sokolčí: volně přístupný, prohlídky na objednávku nad 10 osob, 60 Kč / osoba. Hrad Velešín: volně přístupný, prohlídky na objednávku nad 10 osob, 60 Kč/osoba.

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

nadšenců a pět obcí, a pustil se do práce. Dokázal ostatní nadchnout, motivovat, a doba mu přála. Dodnes vzpomíná na entuziasmus, který doslova rezonoval par- zásobovaný vodou nebo jaké k němu vedly tou, ale i celou společností, zmiňuje údiv přístupové cesty. A některých odpovědí se a podporu ostatních. Práce se dařila a tu- možná současník nikdy nedočká – památristé brzy viděli výsledky. Ti, kteří se pra- ková péče se kloní spíš k názoru, že vývidelně vraceli, vždycky spatřili něco no- zkumy bude lepší realizovat až ve chvíli, vého – viděli padat stromy, pozorovali, jak kdy budou mít specialisté k ruce moderodborníci obnažují kamenné zdivo, stáli nější, šetrnější techniku, která je přivede u toho, když archeologové pomocí sond k objevům i bez kopání. získávali přesnější představu o někdejší Sdružení dnes spravuje pět objektů – dispozici. Díky spolku pomalu ustupovala hrady Velešín, Pořešín, Sokolčí, Louzek příroda a na mýtině rostl a tvrz v Tiché. Hrady jsou středověk. na řece Malši navlečené TIP: Kolem všech hradů „Měli jsme štěstí, hlavně jako korálky na niti, souna Malši pak prochází na lidi. Dokázali jsme zís- modrá značená turistická stava českých hradů nakat tu nejsilnější možnou vazuje na monumenstezka, místy schůdná odbornou záštitu v osobě tální stavby v Rakousku. jen pro pěší, a páteřní cyklostezka č. 1018, ze profesora Tomáše Durdíka Každému místu spolek které je nutno podnikat z Archeologického ústavu vtiskl jedinečný charakter, na jednotlivé hrady Akademie věd, velkého odurčený mírou stavební obmenší odbočky. borníka na českou hradní novy a následnou činností. architekturu. Díky němu „Pro Pořešín jsme zvolili jsme poznali přibližnou podobu i život na ojedinělou expozici středověkého stavitelnašich hradech. Archeologicky nejprobá- ství, Velešín s unikátní románsko-goticdanější je dnes Pořešín, má za sebou té- kou hradní kaplí svatého Václava by měl měř devadesát sond, ale stejně zdaleka představovat místo duchovního zastavení, nevíme všechno. Dokonce bych řekl, že na Tiché zase chceme oživit starou pivokaždý další průzkum přináší nové a nové varskou tradici. Louzek bude místem pro otázky,“ popisuje Radek Kocanda. prezentaci středověkých bojových a lovecI přes četné výzkumy není do- kých dovedností a hrad Sokolčí demondnes jasné, jak byl Pořešín například struje svou jedinečnou polohou už téměř 20

zapomenutý smysl a cit pro symbiózu přírody s architekturou. Spojovacím prvkem všech hradů je bezprostřední blízkost důležité středověké komunikace, tedy zemské cesty z Čech do Horního Rakouska.“ Už jen tím, že spolek vykácel kus lesa, ukázal turistům neprobádaný a vlastně trochu zapomenutý kout jižních Čech. Dnes z toho může těžit. Jestliže například zámek Hluboká nad Vltavou nebo město Český Krumlov bojují s nadbytkem turistů, tady i v hlavní sezoně vládne klid a pohoda. Hrady ožívají řadou kulturních akcí, některé vznikají ve spolupráci s rakouskými partnery. V kopcích nad řekou Malší žije občanská společnost, společná zodpovědnost za svěřené památky a tvrdě vydřené dílo, přestože stát už malé spolky nepodporuje tolik jako dříve. „Mohli bychom si vzít příklad třeba ze Slovenska, kde díky sérii opatření dokázali turistický ruch rozptýlit do celé země. V tomhle směru pořád máme co dohánět,“ zmiňuje Radek Kocanda. Na Pořešíně chtějí mimo jiné vytvořit skanzen, kam plánují stěhovat ohrožené dřevěné stavby z jihu a západu Čech, kterým hrozí likvidace. Získali barokní špýchar z Domažlicka, v plánu je vybudovat celé funkční hospodářství, které snad doplní i středověká jizba, datovaná rokem 1421. Tedy současník pořešínského hradu. Lidé ze spolku si uvědomují, že jen na malou chvíli vstoupili do běhu dějin, které psali králové společně s význačnými šlechtickými rody, především Rožmberky. Velešín založil sám Václav I., patří tak k nejstarším kamenným hradům v českých zemích. Také Louzek nebo Pořešín začaly dominovat krajině koncem 13. století, aby desítky let ohromovaly a především oddělovaly – ta torza zdí znamenají dělicí čáry mezi světem relativního

bezpečí a prostorem venku, zónou neklidu, bojů a nejistoty na každém kroku. Zánik si sem našel cestu v 15. století, například o Sokolčí se dozvídáme z listiny datované rokem 1541, že „tu jest zámek zbořený Sokolčie řečený“. I dnes se zdivo ztrácí, zřícenina se i přes odborné zásahy zmenšuje. Je to přirozený koloběh a věčný souboj člověka s přírodou, které ten kámen stejně patří. Lidé kolem Radka Kocandy vytvořili něco, co je přežije, co se stane jejich trvalým odkazem. Přestože přijdou doby, kdy zase bude vítězit příroda nad člověkem, po čase se do hry člověk vrátí. Člověk je na Pořešíně, Louzku nebo Sokolčí vždycky ve hře, ať je to poutník, správce, nebo král. JAK SE DOSTAT NA POŘEŠÍN Hrad Pořešín se rozkládá na skalním ostrohu nad řekou Malší přibližně 4 kilometry severně od města Kaplice. Autem: Po silnici z Českých Budějovic na hraniční přechod Dolní Dvořiště odbočíte v obci Kaplice Nádraží směrem na Trhové Sviny na silnici č. 157 a v obci Pořešín odbočíte vlevo na náves. Zde můžete zaparkovat vozidlo. Cesta na hrad pak vede asi 500 m mírně z kopce dolů k řece Malši. Můžete zvolit i starou přístupovou cestu s vyhlídkou a pozůstatky příkopů a valů. Vlakem: Stanice Kaplice Nádraží, odtud pěšky asi 2,5 km do obce Pořešín.

Hrady na Malši

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Jihočeské Pompeje Pohoří na Šumavě

P o hHorřaí dnya nŠau m M a lvšěi

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

ybledlá vzpomínka na jihočeské Pompeje, které se pomalu sbírají z prachu. Pohoří na Šumavě. Sopka smetla z povrchu živoucí městečko, vybuchla z neporozumění. Ze zmatení jazyků a zatmění mysli, sílu brala z nenávisti. Už dvacet let je v klidu, i když nevyhasne nejspíš nikdy. Následky exploze hasí spolek „Bucherser Heimat Verein“, v jehož čele stojí Erich Altmann. Díky spolku je Pohoří středobodem Novohradských hor, kam lidé jezdí za krásnou přírodou, historií i kulturou. Pohoří na Šumavě, německy Buchers, bývalo živé centrum vysoko v kopcích. Žilo tu přes tisíc lidí, naproti kostelu fungovala fara, zdejší základní školu navštěvovalo za první republiky téměř 250 dětí. Dařilo se obchodu, řemeslům, zdejší lidé se věnovali chovu dobytka i dřevaření. Významu Pohoří odpovídal velkolepý kostel, stejně tak skutečnost, že tu v roce 1810 přenocoval sám císař František I. Zatímco sopka ještě spala, Pohoří rostlo. Existoval tu pivovar, vinopalna i hamr, uživil se tu lékař, dvě porodní báby, dva krejčí, dva ševci i osm hostinců. Bývaly tu slavné trhy. Věhlas získaly zdejší podmalby na skle, dodnes uchovávané v Jihočeském muzeu i soukromých sbírkách. Ottovy Čechy, tedy popis českého království z konce 19. století, o nich píše: „Záhy nabyl kostel zdejší – neznámo, jakým způsobem – takového jména, že k němu z končin dalekých scházelo se na tisíce poutníků, nejvíc ovšem Rakušanů, s prosbami a dary zbožnými. Obyvatelé vesnice, pochopivše správně situaci takovou, dali se šmahem do malování obrázků i obrazů na skle, jejichž přebytek rozesílali do světa blízkého i dalekého. Některé se dostaly až na Rus.“

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Ottovy Čechy nabízejí i rytinu – idylická vesnice v hornaté krajině. Idylické časy. Skončily pár let po vydání knihy. První výbuch otřásl Pohořím v době první světové války. Domů se z bojů nevrátilo přes čtyřicet mužů. Silnější úder přišel hned v osmatřicátém, kdy území obsadil Adolf Hitler. Sudety ho nadšeně vítaly. To, co nejdřív doutnalo, se rozhořelo naplno, aby obcí otřásly ohromné exploze. Zdejší muži odešli na frontu, kusy jejich těl dodnes leží kolem Stalingradu. Ti, co přežili, se neměli kam vrátit, s rokem 1945 přišlo vyhnání původního obyvatelstva. Tehdy zanikla německá vesnice Buchers. Přestože existovaly pokusy o dosídlení, život se tu v plné síle už nikdy neobnovil. Erich Altmann bydlí jen kousek „za čárou“. V Pohoří je často. Táhne ho sem rodinná historie, má pohořskou krev. „Tady všude bývaly domy,“ rozhlíží se, „mí rodiče i prarodiče tu chodili do školy. Vzpomínali na slavné trhy, dobře se tady nakupovalo. Spousta podniků. To všechno odvál čas.“ 24

Čas rozfoukal i ruiny. Ještě v 90. letech stála podél silnice řada rozpadlých domů, Pohoří bylo město duchů. Vystřídali je obyvatelé pár zdejších novostaveb. Němci kdysi věřili, že se vrátí, někteří zakopali cennosti na svých statcích, nikoho nenapadlo, že československý stát podepsal pro Pohoří rozsudek smrti. Web Zanikleobce.cz popisuje situaci následovně: „Smutné období nastalo po roce 1946, kdy byli odsunuti němečtí rodáci. Následně úřady rozhodly jednak o dosídlení obce, dále o jejím částečném zalesnění. Na základě tohoto rozhodnutí sem byli v roce 1947 povoláni slovenští reemigranti z okolí maďarského Miskolce, v únoru 1949 však z Pohoří hromadně utekli. Poté následovalo bourání opuštěných domů a odvoz nejrůznějších věcí z nich. Po roce 1955 vydrželo v obci jen 23 domů obývaných 72 lidmi. Ještě stále fungovala hospoda, kino, polesí a pobočka Státního statku Malonty. Vylidňování však nadále pokračovalo a po rozšíření hraničního pásma zaniklo Pohoří jako lidské

sídlo docela. V roce 1978 byla zlikvidována většina zbylých domů.“ Historie v pár větách, zánik v jednom odstavci. Listopad 1989 přinesl nové naděje a příležitosti. Sopka se naposledy nadechla v roce 1999 – tehdy se zřítila věž kostela, z chrámu zůstalo jen torzo. Mezi Němci se šuškalo, že havárii Češi dopomohli, ale přivolaní odborníci konstatovali, že měl kostel dlouhodobě narušenou statiku. Zkáza byla dokonána. S kostelem zmizela poslední výrazná připomínka starého Pohoří, obec jako by se ocitla v bodě nula. Od té doby roste. Přibyly nové domy, s nimi lidé, s lidmi akce a s akcemi povědomí o tom, co tady kdysi bylo, co tu právě je a co třeba jednou bude. Řada věcí se povedla díky „Bucherser Heimat Verein“. Ten dnes tvoří asi šedesátka lidí, kteří posílají příspěvky, aktivních je přibližně deset. „Jedním z hlavních cílů je kostel. Jeho torzo se podařilo zakonzervovat, nabízí dnes prostranství pro setkávání. Akce se tu konají po celý rok, pořádáme koncerty, trhy, lidé sem přicházejí také na posvícení,“ popisuje Erich Altmann. Aktuálně spolek řeší, co s kostelem, protože část vyhnanců a jejich potomků volá po dostavbě.

„Bylo by dobré kostel zase zastřešit, zdi bez krytiny trpí, navíc bychom mohli akce dělat i za deště,“ naznačuje budoucnost Erich Altmann a cituje větu pátera Josefa Prokeše, který tu v roce 2009 kázal: „Zemřel jsem a zase se narodil.“ Pohoří je tak dnes místem, kde se střetávají Češi, Rakušané a Němci, každý sem přichází z jiného důvodu, ale prostoru je tu dost pro všechny. Turisté sem směřují své kroky ze zvědavosti i snahy po porozumění. Se zánikem obce se vytratily i stopy minulosti, a tak je tu daleko více příležitostí pro dnešek, pro přítomnost. Ale sopka nevyhasne nikdy. Občas je cítit, že doutná. Potvrzuje to i Erich Altmann. „Chtěli jsme tu umístit dvoujazyčné cedule, to zatím neprošlo. Na některé věci ještě neuzrál čas,“ říká. KONTAKT Adresa: Pohoří na Šumavě, Pohorská Ves, okres Český Krumlov Web obce: www.pohorskaves.cz Web spolku: http://www.bucherser-heimat-verein.at JAK SE SEM DOSTAT Autem: z Českých Budějovic směr Kaplice, odtud na Malonty, Pohorskou Ves a Pohoří na Šumavě. Autobusem: do Pohoří autobus nezajíždí, nejbližší zastávka je v Leopoldově, vzdáleném přibližně 6 kilometrů. Na kole: Novohradské hory jsou rájem cyklistů. Přes Pohoří vedou značené cyklotrasy.

Pohoří na Šumavě

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Pamětí hor Novohradská občanská společnost

Michal Jarolímek

ačalo to výstavou. Na ni se nabalily značené cyklotrasy, informační panely, knihy. Novohradská občanská společnost už roky kultivuje krajinu, dává turistům tipy na výlety, a co je nejdůležitější, ukazuje, jak potřebné je pečovat o veřejný prostor. Lidé z Nových Hradů považují za své dědictví kopce, lesy i potoky, a povědomí o nich chtějí předat i příštím generacím. Za výstavou v roce 1999 stála skupina bývalých učitelů zdejší zemědělské školy, ale rychle se k nim přidali další. Společně pluli v novohradské historii, sešlapané komunistickou totalitou. Do roku 1945 se v regionu mluvilo hlavně německy a na vše podstatné tu dohlížel starý šlechtický rod Buquoyů, i proto byly lokální dějiny desítky let pole neorané, spíše přeorané komunistickou ideologií. Výstava dala řadě věcí nečekané souvislosti, zdejší

obyvatelé poskytli staré fotografie, tajemství vydávaly archivy. „Bylo to o prázdninách a hodně lidí se přišlo podívat. Hledali tváře svých babiček a dědečků, chtěli vidět, jak dřív vypadal jejich dům. Byl to pro nás zajímavý impuls – řekli jsme si, že jednou výstavou to skončit nemusí,“ vzpomíná Michal Jarolímek. A jednou výstavou to neskončilo. Čemu se budou v příštích letech intenzivně věnovat, pochopili sklonění nad mapou nejjižnějších Čech. Viděli tolik pozoruhodných míst, ale nic je nespojovalo. Kolem roku 2000 se teprve rodil koncept cyklotras, v lesích naváděly poutníky jen barevné značky Klubu českých turistů. Vznikl projekt Pamětí Novohradska. Ve volném prostoru se objevily informační tabule a vyšla knížka, přičemž jedno doplňovalo druhé. Pod publikací jsou podepsaní Vladimír Hokr a Vít Golombek. 27

Novohradská občanská společnost

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

„Psát tehdy texty k panelům a tištěnému průvodci byla velká zkušenost. Já byl mladší a od kolegy a kamaráda Víta Golombka jsem se toho hodně přiučil. Na druhou stranu jsem z vlastní průvodcovské praxe věděl, co je pro turisty objevující náš region zajímavé. Snažili jsme se přiblížit lidem známé i neznámé pověsti či příběhy, které se odehrály v oblasti Novohradska, a samozřejmě i reálnou historii, přírodní zajímavosti a osobnosti našeho kraje. Reakce byly pozitivní, což nás vedlo k dalšímu bádání, povídání s pamětníky na obou stranách hranice a otevíralo cestu i k dalším místům a příběhům“, říká jeden z autorů Vladimír Hokr. Vedle Novohradska se podařilo vytyčit i další cesty, lidé se tak mohou vydat Pamětí Vitorazska nebo Pamětí Slepičích hor. Vitorazsko tady zahrnuje území okolo Suchdola nad Lužnicí a Českých Velenic, nedosahuje až k rakouské Weitře, spíše se drží na české straně regionu. Výchozím bodem pro Slepičí hory je zase město Trhové Sviny. 28

„Vitorazsko v našem pojetí zabírá velkou část Třeboňska, krásné je to třeba kolem Dračice, potoka, který za hranicí dostává jméno Reissbach. Na Novohradsku je půvabný Kapinos s dančí oborou a starou alejí, kočárovou cestou Buquoyů, která končila dnes už neexistujícím třicetimetrovým obeliskem. Na trase Slepičími horami

zase doporučuji část nedaleko Trhových Svinů, kolem Svinenského potoka a Denzingrova mlýna. Na Novohradsku se koncentruje spousta krásných míst na poměrně malém území,“ zmiňuje Michal Jarolímek. Spousta informačních cedulí, celkem jich je přes osmdesát, dává tip k prozkoumání širšího okolí, a tak téměř není možné zachytit všechny pamětihodnosti během jedné návštěvy. Je dobré se sem vracet. A znovu objevovat – nejen největší turistické taháky, jako jsou Nové Hrady nebo tvrz v Žumberku, ale i méně známé lokality, třeba tajemné kameny nedaleko Dobrkovské Lhotky nebo Dobrou Vodu s neopakovatelným výhledem do Čech. Jeden z projektů Novohradské občanské společnosti nesl název První tři. Turisty doprovázel na nejvyšší české vrcholy Novohradských hor – Kuní, Kraví a Vysokou. Vandrovníci sbírali razítka a za ně pak dostávali v infocentru pamětní mince.

Projekt na chvíli usnul, ale už se zase znovu rozjíždí. „Kontrolujeme naše okruhy, opravujeme panely a docházíme k příjemnému zjištění, že jen zlomek poničili vandalové, na většině se po letech podepisuje příroda. Dřevěné prvky trouchniví, sejdou věkem, potřebují pravidelnou údržbu, ideálně každý rok,“ doplňuje Michal Jarolímek. Knihy a brožury Novohradské občanské společnosti prodávají infocentra a knihkupci v regionu. Na některé aktivity teď navazuje Destinační společnost Novohradsko – Doudlebsko. Motivy jsou i po letech stále stejné – porozumět historii a mít příležitost ji vyprávět. Ideálně pod širým nebem, s cyklistickou helmou na hlavě, nebo špacírkou v ruce. NOVOHRADSKÁ OBČANSKÁ SPOLEČNOST, o. s. adresa: Pod Vodárnou 349, Nové Hrady e-mail: novnos@tiscali.cz web: www.novnos.cz

Novohradská občanská společnost

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Doma mezi zvířaty Zoo Dvorec

Jana a Viktor Ambrožovi

ZOO Dvorec

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

robouzí je zpěv gibonů a usínají za řevu lvů a vlků. Orchestr v Zoo Dvorec u Borovan dnes tvoří 120 druhů zvířat a neustále přibývají další. Dirigenty tu jsou Jana a Viktor Ambrožovi, kteří si zoologickou zahradou splnili svůj sen. Všechno to začalo kdysi dávno v Ledenicích, v rodinném domku a na zahradě, kde chovali lvy, tygry i opice; v domě vyhřívali terária. Jejich soukromý prostor se s každým dalším přírůstkem zmenšoval. Do toho u dveří zvonili kamarádi

a sousedé: Viktore, přijel mi strýček z Moravy, můžu mu to tady ukázat? Jano, pustíte nás dovnitř na prohlídku? A tak se rodinný domek začal plnit nejen zvířaty, ale i návštěvníky, a Ambrožovi přišli o rodinný život. Z práce domů a doma rušno. Práce v práci – práce doma – pak do postele a další den všechno nanovo. Když jednou v noci spali zvířata i sousedé, sešli se Ambrožovi u stolu a vymysleli plán. Musí najít vhodný objekt. Ideálně statek, někde na samotě a s velkými pozemky. Aby měla zvířata výběh, OTEVÍRACÍ DOBA Od dubna do srpna: denně od 9.00 do 18.00 Září, říjen: denně od 9.00 do 17.00 Od listopadu do března: soboty, neděle, svátky a prázdniny od 11.00 do 16.00

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

aby nikoho nerušila – aby bylo kam růst. Hledali čtyři roky, než zaparkovali nedaleko Borovan a řekli si, že tohle je přesně ono. Budovat začali v roce 2005, o dva roky později založili obecně prospěšnou společnost a v roce 2012 zažádali o licenci zoologické zahrady. Certifikát získali a zařadili se tak do skupiny, kam patří i ty nejrenomovanější zoologické zahrady. „Hledali jsme nejen místo pro zvířata, ale i nový domov pro nás. Bydlíme tady všichni pohromadě, jen jsme si oddělili prostor, kam pouštíme návštěvníky a kam už se běžně lidé nedostanou. Ale zvířata stejně přebíhají, takže doma nejsme nikdy sami,“ říká Jana Ambrožová. Tvrdí, že jsou stále na začátku, ale je v tom falešná skromnost. Za ty roky ohromně poskočili – začínali jen v týmu rodinných příslušníků, dnes zaměstnávají odborníky, chovatele se zkušenostmi 32

z jiných zoologických zahrad. Našli své místo na mapě jihočeských turistických cílů a hosté se rádi vracejí, protože areál roste a přibývají nové taháky. „Letos jsme přivezli psy hyenové, což je nejohroženější africké zvíře dneška, dlouho jsme o něj usilovali,“ zmiňuje Viktor Ambrož. Ambrožovi žijí zvířaty. Učí se od nich respektu a pokoře, obdivují jejich přímočarost: když zvíře něco nechce, dokáže to vyjádřit bez okolků. Viktor Ambrož říká, že jako správný chovatel nemůže některým nadržovat, ale pak stejně opatrně přizná, koho má nejradši, je to hroch a šimpanz. „Žijí u nás zvířata s neuvěřitelnou povahou,“ vysvětluje a vypráví, jak po požáru zoo, kdy rodina musela na pár měsíců opustit areál, zůstával ve Dvorci i přes noc, ale zima ho vyhnala z mobilního domku do vyhřívaného šimpanzova pelechu. Když se probudil, drželo ho zvíře v náručí. Od té doby k sobě mají blízko.

ZOO Dvorec

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

„Česká republika má aktuálně sedm hrochů, což není mnoho, přesto jsme evropskou velmocí. Ten náš je samec, narozený v Maďarsku v roce 2008, a řekl bych, že jiného takového na světě nenajdete. Hroch je postrach, nejnebezpečnější

zvíře Afriky, sedmý největší zabiják lidí na světě. Náš hroch je ovšem kámoš,“ usmívá se Viktor Ambrož. Ve světě bývá zvykem, že při ošetřování lékař hrocha uspí – je ale těžké odhadnout jeho váhu, a tak se obří sudokopytník někdy probudí moc 33

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

brzy, a hrozí také, že se neprobudí vůbec. Ten dvorecký má ale jiný režim. Viktor Ambrož k němu dokáže přijít, poplácá ho po kůži, aby o něm zvíře vědělo, a ošetří ho bez anestezie. Ve Dvorci chovají hlavně zvířata z afrického kontinentu, turistickými lákadly jsou lvi, levharti nebo antilopy. Před pěti lety slavnostně otevírali pavilon Venomous, ve kterém najdou obdivovatelé hadů největší kolekci kober rodu naja v Evropě. Dvorec je spolu s Libercem také jedinou zoo, která vlastní vzácné tygry

ZOO Dvorec

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

indické v bílé formě. Aby Ambrožovi pochopili zvířata, jezdí po světě a pozorují je v jejich přirozeném prostředí. Sledují jejich chování ve skupině, chtějí pochopit jejich podstatu. S dalšími odborníky pak přemýšlejí, jak zázemí v zoo co nejvíc přizpůsobit tomu, co zvířata potřebují. A tak i dovolené se týkají zvířat – přiznávají, že práce je v jejich případě závislost. Na lehátku u moře nikoho z Ambrožových nenajdete, taková cesta by pro ně byla ztrátou času. Jsou tu skoro pořád – přijďte a přesvědčíte se. Dvorecká zoo žije celoročně. Návštěvníci si tu mohou nově objednat komentované prohlídky nebo zážitkové programy: ošetřovatelé je provedou zákulisím, seznámí s jednotlivými zvířaty, některá mohou dokonce nakrmit. Oblíbená jsou také komentovaná krmení medvědů, šimpanze a hrocha, těch téměř rodinných příslušníků Jany a Viktora Ambrožových. 35

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Slunce za mlhovinou starého světa Kantůrkovec

Kantůrkovec

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

íte – památky jsou jako lidé. Tak třeba některé jen stojí a mlčí. Říkáme o nich, že jsou němými svědky své doby. Dráždí sice naši fantazii, ale pokud jsme nedávali pozor při hodinách dějepravy, není nám ten náhlý příval obrazotvornosti zpravidla nic platný. Jiné památky pro změnu fanfaronsky vytrubují do světa cosi o své monumentální kráse a vznešenosti – a i kdyby mlčely, stejně naší pozornosti neujdou, protože rodokmen jejich přeslavných dějin je pro návštěvníka zkrátka dějepisně povinný. To jsou takové ty klenoty zemí Koruny české, kde paradoxně Čech na korunu koukat nesmí. Tedy na tu v peněžence. Pak jsou tu ale ještě památky, které na vás číhají v intimních koutech světa – a jakmile si s nimi něco začnete, obejmou vás přímo s mateřským citem a začnou vás kolébat ve své laskavé a hřejivé náruči jako bezbranné

novorozeně. A vy už jen cítíte, že podléháte, a ve sladkém polospánku dychtíte po každém jejich imaginárním slůvku, které OTEVÍRACÍ DOBA V sezoně prohlídka denně každou celou hodinu. Výchozí bod IC Velešín, náměstí J. V. Kamarýta 89, Velešín Otvírací doba IC Velešín: Květen–červen: so, ne – 9.00–12.00, 13.00–16.00 Poslední týden v červnu, červenec, srpen a první týden v září: denně 9.00–16.00 Mimo sezonu prohlídky pouze pro skupiny po předchozí domluvě na tel.: 725 91 93 82, e-mail info@pmalsi.cz Také při akcích pro veřejnost inzerovaných na www.velesinpratele.cz

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

vám podmanivě šeptají do ouška. Cítíte, že žijete v nich a ony ve vás. Je to váš starý dobrý svět, po kterém prahnete, který od narození hledáte a po němž bytostně toužíte, protože vás na chvíli vrací do laskavé mlhoviny vašich babiček, prababiček, dědů, pradědů a snad ještě dál, kde za tou mlhou tušíte slunce. 38

Shodou okolností jedno takové místo znám. Stojí pod košatými korunami prastarých lip, ve stínu věže kostela svatého Václava ve Velešíně. Jako by se v tom místě pomyslný Mediteran velešínského náměstí ztenčil v úžinu mezi dvěma výběžky pevniny a na jedné z nich zprava strměla mocná Gibraltarská skála nové

fary a na straně druhé ceutský maják v podobě nepřehlédnutelného arkýře na třech krakorcích, prozrazujícího zajímavou historii domu, kterému z čela vévodí. Tomu domu se říká U Kantůrků nebo také Kantůrkovec. Jeho dílčí architektonické prvky – někdy shodné i s detaily sousedního domu božího – prozrazují, že vznikl

v době pozdně gotické úpravy kostela, někdy ke konci 15. století. I když v běhu času doznal různých změn, pořád jde o výjimečně zachovalý gotický objekt s velkým množstvím autentických středověkých konstrukcí. Nejcennější je ale fakt, že ten dům, s poetickým, uzavřeným dvorem v zadním traktu, prostornými kamennými sklepy a černou kuchyní uvnitř, žije, dýchá, tvoří, promlouvá a neustále překvapuje. Krví v jeho žilách jsou totiž lidé. Krásní blázni, kteří léta páně 2005 usedli jak bájní rytíři ke kulatému stolu a zkřížili meče svých tužeb. Tedy spíše řečeno – usedli léta páně 2005 do vinárny a společně se rozhodli poznat historii místa, ve kterém žijí, dát jí novou skutečnou tvář a ukázat ji všem, kteří v letu světa nemají pro takové dílo dostatek času. Ten pomyslný rytířský řád dostal jméno Spolek přátel města Velešína. Byli to právě jeho členové, kteří zaseli do podvědomí tehdejších osvícených konšelů v čele s jejich měšťanostou myšlenku, učinit z Kantůrkovce majetek města. Když pak s městem v roce 2008 ratifikovali nájemní smlouvu, upsali svou duši současně i badatelství, studiu historických reálií a pořadatelství výstav a osvětových akcí s regionálně historickým podtextem. Nejen že ti lidé záhy rozkryli podstatnou část historie domu, od dob fary pro altaristy přes kantorskou rodinu Papírů, od nichž pochází název Kantůrkovec, ale začali jeho náplň citlivě směřovat k podchycení nejen hmotných atributů minula – ale i starých řemesel a jiných uměn. Obnovili nejprve nutné zázemí a životně důležité funkce domu, pak se pustili do záchrany černé kuchyně, do vybudování přímo kouzelné expozice naivních malířů manželů Šítalových a do rekonstrukce cihlových podlah ve sklepích. 39

Kantůrkovec

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Exteriérová stránka domu ožila opravami krovu a fasády a novou krytinou. Pak rytíři nové doby postavili na dvoře útulný přístřešek – a pod ním obrovskou chlebovou pec i s přípravnou pro pečení. Zatím poslední rozsáhlou aktivitou bylo vybudování funkční Rožmberské lazebny, která mívala ve Velešíně v době renesance svůj skutečný předobraz. Věřte, že od těch časů, co stojí na dvoře pec, začala na Kantůrkovci historie i mámivě vonět. Vonět chlebem a člověčinou. Tady si totiž – na rozdíl od honosných zámků – nemusíte snít tichý sen za šňůrkou s cedulí vstup zakázán. Tady si můžete sednout na dřevěnou lavici pod jabloň rostoucí uprostřed dvora, dívat se do modrého nebe přes zmíněné koruny lip a přes siluetu svatováclavské věže. Tady si můžete rozlomit a okusit vše, co před vašima očima vydá na boží svět ta zdánlivě nenasytná tlama chlebové pece. Jen tady se při té hostině těla i ducha můžete zaposlouchat do lidové muziky, koukat pod ruce řezbářům, provazníkům, přadlenám s kolovrátky a dalším, kteří vzdorují cynickým odsudkům moderní doby, která jim stále marněji zkouší naznačovat, že je vlastně vůbec nepotřebuje. Příležitostí k prožití takových starosvětských chvil je na Kantůrkovci víc než dost. Kopírují totiž každé významné období roku či svátek spojený s tradicemi. Věřte, že rytíři ze Spolku přátel města Velešína už si na ně museli udělat přehlednou tabulku, aby na nic nezapomněli. Ten soupis dějů vpravdě historických začíná v dubnu jarním trhem s pečením, pokračuje dalším pečením, do kterého se zapojí místní předškoláci, aby jednou provždy měli jasno, že se pečivo nelíhne v supermarketu, a pokračuje v květnu Lazebnickým dnem. 40

To se pak místní měšťané ponoří do hřejivé lázně, nechají se rozmazlovat okouzlujícími lazebnicemi, které jim podstrojují vybraná jídla – a na to vše dohlíží i čestný patron, rytíř krasomluvy, básník a muž vpravdě renesanční, Ivo Šmoldas. Pak už je tu Noc kostelů, červnový Den řemesel a po něm bujarý Festival Pomalší, při kterém ožívá celé náměstí nad Kantůrkovcem. V září se na Kantůrkovci znovu peče, aby zdejší boží dary ochutnali i poutníci, kteří dorazí na velešínské náměstí, na Pouť anděla strážce. V pozdně letním programu na Kantůrkovci pak následuje Svatováclavské posezení, které je určeno pro širokou veřejnost. V prosinci se tu znovu sejdou věrní, aby odstartovali advent a napekli na Charitativní trh, který se konává na náměstí. Speciální příležitost, jak navštívit Kantůrkovec, mají ti, kteří – v duchu nápisu nad sousední kostelní branou – do domu hospodinova půjdou. O Vánocích totiž uvidí na Kantůrkovci Rouhův betlém, který je ve sklepích domu každoročně instalován. Ojedinělé dílo místního řezbáře, našeho současníka, Pavla Rouhy, stojí vskutku za vidění. Nejen že jeho finální podoba je stále otevřená, nejen že je v pohybu, ale také v něm najdete postavičky, které jako by z oka vypadly některým skutečným lidem z Velešína. Přesněji řečeno, že v něm najdete lidičky, kteří jako by vypadli z oka některým skutečným postavičkám z Velešína. Až se vám zas jednou vítr opře do plachet a zavane vás po tom širém moři jihočeských turistických cílů až do zmíněného velešínského průlivu, kterému se místopisně říká Latrán, nezapomeňte na ten dům, o kterém jsme si právě povídali. Jeho prohlídka je totiž možná i mimo dlouhý seznam akcí, který jsme vám se vší skromností předestřeli. Stačí vzít za kliku

infocentra v horní části velešínského náměstí J. V. Kamarýta. Infocentrum, spolu s dalšími muzejními a galerijními místnostmi, sídlí v přízemí nepřehlédnutelného tělesa bývalého kostela svatého Filipa a Jakuba. Už jen ta adresa znovu dmýchá v člověku lačné chvění po časech dávno minulých, třeba těch, kdy běhal po zdejším

– tehdy ještě spíše vesnickém – rynku malý Josef Vlastimil Kamarýt, později kněz, básník a vlastenec doby obrozenecké, spolužák Františka Ladislava Čelakovského. Také to chvění cítíte? Znamená to jediné. Že ve Velešíně toho na vás čeká mnohem víc, než si vůbec dovedete představit. Tak brzy na viděnou.

Rouhův betlém

Kantůrkovec

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Zachráněný kostel Žumberk

Kostel z doby, kdy začala jeho rekonstrukce 42

Zachráněný kostel Žumberk

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

Otlučená venkovní omítka na jižní straně lodi kostela

a hlavní silnici mezi městy Nové Hrady a Trhové Sviny leží obec Žár, ze které lze odbočit do vesničky Žumberk. Řadu let se tam odbočovalo hlavně proto, aby se výletníci podívali na žumberskou tvrz, která z původně gotické podoby získala postupně vzhled renesančního zámečku. Dnes mohou v tvrzi návštěvníci obdivovat třeba jihočeský malovaný nábytek a každoročně se těšit z výstavy chryzantém. Někteří výletníci, zejména cyklisté, mají rádi Žumberk na své trase, protože je tu zkrátka hezky a v restauraci Penzionu Marie si udělají vždy skvělou pauzu na jídlo.

Žumberská tvrz je ale úzce spojena ještě s něčím. Tedy s někým. A tím je dlouholetý zdejší kastelán pan Roman Josefík. Na tvrzi je „usazený“ už od roku 1993 a i díky němu mohou výletníci v Žumberku obdivovat ještě jednu mimořádnou stavbu, kterou je kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Než se tento kostel probudil ze svého dlouholetého omšelého spánku, téměř jste jej na návsi nevnímali. Ke změně došlo na konci 90. let minulého století, kdy se dalo několik lidí dohromady, ze Žumberku to byl právě pan Roman Josefík a pan Rudolf Šindelář, a začali přemýšlet o postupné rekonstrukci kostela. OTEVÍRACÍ DOBA

Nápisová renesanční freska v obdélníkovém rámu na kůru

Duben a říjen: soboty a neděle (svátky) - od 9.00 do 17.00 Květen-září: úterý až neděle (svátky) - od 9.00 do 17.00

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Pohled zpod kůru do lodi a presbytáře kostela před opravou

„V roce 2004 vzniklo Občanské sdružení za záchranu kostela v Žumberku, které se chtělo aktivně podílet na rekonstrukci. Velmi důležitým krokem bylo i navázání kontaktu s původními zdejšími obyvateli, tedy s odsunutými Sudetskými Němci žijícími v Německu nebo Rakousku, případně s jejich potomky, což se podařilo. Naši snahu „zdola“ opravdu akceptovali a založili mezinárodní Spolek pro podporu farního kostela v Žumberku v jižních Čechách. Dnes je jeho součástí i „místní česká skupina“. Celkem má spolek asi 90 členů“, vypráví pan Josefík o době, kdy začalo i finanční martýrium, tedy shánění dotací a peněz ze všech možných zdrojů. Třeba z Ministerstva kultury ČR, z Krajského úřadu Jihočeského kraje a z Obecního úřadu Žár, pod který Žumberk spadá. Peníze z německé strany přicházely prostřednictvím Českobudějovického biskupství, které 44

však samo peníze neposkytlo, neboť využití kostela k náboženským účelům bylo jen minimální. „Německá strana“ spolku získávala finanční podporu třeba od Česko-německého fondu budoucnosti, od Hornorakouské vlády či Augšpurského biskupství. A že peněz na rekonstrukci bylo potřeba opravdu hodně, dokládá i rozsah prací, které byly během deseti let postupně realizovány. Jen několik příkladů: v letech 2005 až 2008 byla vyměněna střešní krytina nad presbytářem a sakristií, došlo k natření fasády věže, výměně krovu nad hlavní lodí i jejímu zastřešení a byly vsazeny nové venkovní dubové dveře. Při výměně krovu museli pokrývač Petr Šulista a tesař Martin Šnajdr manipulovat až s 12metrovými trámy, což skvěle zvládli. V roce 2009 byl zpracován projekt na opravu zvonové stolice ve věži kostela, proběhla postupná rekonstrukce varhan, byla odlita bronzová

pamětní deska pro připomenutí dřívějších obyvatel žumberské farnosti a byly provedeny práce pro trvalé odvětrání a odvodnění i opětovné nainstalování venkovního kamenného schodiště pro vstup na kůr a věž kostela. V roce 2010 došlo k vytvoření dvou zcela nových uložení postranních zvonů. Stěžejní událostí následujícího roku 2011 byla postupná kompletní oprava vnější fasády lodi, presbytáře a sakristie kostela. A to si zatím všímáme jenom stavby. Tento kostel totiž při rekonstrukci odhalil naprosté skvosty, které se ukrývaly pod nánosy času a několika vrstvami omítek na vnitřních stěnách. V roce 2010 zde restaurátoři pod vedením ak. mal. Antonína Hamsíka zrestaurovali cennou nástěnnou malbu, na které je scenérie Klanění tří králů. Kromě Kašpara, Melichara a Baltazara je na ní vidět i další postavu, která hraje na hudební nástroj, a také jezdce na koni a další zvířata. Můžeme zde spatřit i zpodobnění burgundského krále sv. Zikmunda s korunou,

žezlem a říšským jablkem. Tyto fresky patří k nejstarší dochované výzdobě kostela a jsou datovány polovinou 14. století, tedy dobou vlády Karla IV. A tak šel postupně čas a další opravy, až se v roce 2013 uskutečnila slavnost k 500. výročí existence kostela a jeho znovu zasvěcení. Konalo se i páté česko-německé setkání přátel a podporovatelů této stavby, členů Spolku pro podporu farního kostela v Žumberku a bývalých i nynějších obyvatel Žumberku a i jeho okolí. Bohoslužby se zde povětšinou konají pouze jednou v roce, a tak se kostel stává spíš turistickým cílem, který ale má neodolatelné kouzlo pro zklidnění, úžas a poučení. Pokud se vám podaří mít v Žumberku dostatek času, rozhodně si nenechte ujít prohlídku zdejšího čtyřlodního kostela Stětí sv. Jana Křtitele, ideálně s panem Romanem Josefíkem. A nejen proto, že se o něm opravdu hodně dozvíte, ale i proto, abyste docenili snahu všech lidí, co tento chrám „vzkřísili“. Zcela a určitě si to zaslouží. KONTAKT Adresa: Žumberk – tvrz, Trhové Sviny Web: www.muzeumcb.cz Tel.: 391 00 15 50

JAK SE SEM DOSTAT

Prohlídka kostela s panem Romanem Josefíkem

Autem: z Českých Budějovic přes T. Sviny do obce Žár (28 km). Tam odbočte vpravo ostrou vracečkou do Žumberku. Autobusem: z Č. Budějovic přes T. Sviny do obce Žár, odtud do Žumberku ideální pěší čtyřkilometrový výlet po žluté turistické značce přes Božejov.

Zachráněný kostel Žumberk

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Trochu jiná kavárna

Kap Café 46

Kavárna Kap Café

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

Jitka Svobodová

dyž se řekne kavárna, většinou si představíme místo, kde se chceme na chvíli zastavit, příjemně vydechnout, zajímavě si popovídat a pochutnat si na výborné kávě a dortíku. Pokud si takovou chvíli budete chtít užít v městečku Kaplice, můžete to zkusit v ulici Masná v kavárně Kap Café. V Kaplici najdete několik starých domů, které nikdy nevyhořely. Jeden z nich má dokonce základy až z doby gotiky. Tento dům před několika lety koupili manželé Svobodovi a plánovali, že si jej zrekonstruují pro vlastní bydlení. Jenže, ten dům měl tak ojedinělou atmosféru i dispozice, že jim začalo být líto, aby ho měli jenom pro sebe. Postupně tedy uzrával nápad a chuť zpřístupnit dům veřejnosti a dát mu nový obsah. A tím bylo vybudovat ve starém domě příjemnou a fungující kaplickou kavárnu.

„Naší představou byla kavárna především pro místní klientelu, tedy pro Kapličáky. Chtěla jsem, aby nová kavárna v Kaplici byla pěkným místem, kam si přijdou kamarádky popovídat, kde budou mít chvíli příjemný azyl, budou se tu dobře cítit a při kvalitní kávě zrelaxují“, říká o své kavárně paní Svobodová. A potvrzuje, že jejich klientelu tvoří skutečně z 90 % lidé z Kaplice, zejména ženy, a mnozí zákazníci se vrací. Celá náročná rekonstrukce probíhala ruku v ruce s přáním vytvořit v Kaplici lidsky milé místo. „Nějakou představu, jak by kavárna měla vypadat, jsme měli, OTEVÍRACÍ DOBA Pondělí-čtvrtek: 8.00-20.00 Pátek: 8.00-22.00 Sobota: 14.00-18.00 Neděle: 14.00-18.00

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

ale při rekonstrukci nás vedl tento starobylý dům, spoustu věcí jsme tedy dodělávali a řešili tzv. za pochodu, a to, co jsme měli původně vymyšlené, jsme nakonec udělali jinak. Dům nám postupně odkrýval svoje tajemství, například zazděné niky. A po otevření nás zase vedli samotní zákazníci a vedou nás dál. I já jsem měla jiné představy o tom, jaké zákusky budeme péct a jaké produkty budeme prodávat, ale naši zákazníci určují směr našeho vývoje tím, co jim chutná,“ popisuje paní Svobodová už současné fungování kavárny, která má na začátku prosince 2019 za sebou tříletý provoz a po celou dobu si zakládá na vysoké kvalitě nabízeného sortimentu a služeb. Věřím, že se sem hosté skutečně rádi vracejí, protože nejen interiér kavárny, ale i její personál je opravdu příliš příjemný na to, abyste odtud chtěli rychle odejít. Spíš máte chuť schovat se tu před rychloběhem venkovního světa a pochutnat si 48

třeba na čokoládovo-likérovém zákusku, který v roce 2019 získal 1. místo v soutěži Chutná hezky jihočesky. Někdy tu dokonce můžete kromě pochutnání na kávě a sladkém pokušení zažít i malou kulturní událost, tedy koncerty a divadélka, a to na přilehlém a vkusně obydleném dvorku. A aby toho nebylo málo, tak paní Svobodová zde pořádá i komorní výstavy s doprovodnými programy. Na zdech tu už visely třeba obrazy Ivy HÜttnerové, mozaiky Ireny Budweiserové, ale i zajímavá díla hlavně regionálních umělců. Paní Svobodová byla i iniciátorkou sousedské uliční slavnosti „Masná žije“, při které vyjdou na jeden den do ulice i další podnikatelé v Masné a oživí ji svou nabídkou a kulturním programem. V domě s výbornou kávou je možnost i ubytovat se, což ocení i turisté, kteří chtějí blíže poznat region Novohradsko a Doudlebsko. A Kap Café je rozhodně skvělým výchozím bodem.

KONTAKT Adresa: Kap Café, Masná 200, Kaplice Web: www.kapcafe.cz Tel.: 384 39 17 64

JAK SE SEM DOSTAT Autem: z Českých Budějovic do Kaplice (30 km), ideálně zaparkovat na náměstí a pěšky do ulice Masná (asi 3 minuty). Autobusem: z Č. Budějovic do Kaplice, výchozím a orientačním bodem je pěkné kaplické náměstíčko, odkud se dáte do ulice Masná.

Kavárna Kap Café

PŘÍBĚHY, KTERÉ INSPIRUJÍ

1 Buškův hamr u Trhových Svinů 2 Kovárna a muzeum dveřních zámků Komařice 3 Svachovka 4 Hrady na Malši 5 Pohoří na Šumavě 6 Pamětí hor 7 Zoo Dvorec 8 Kantůrkovec 9 Kostel v Žumberku

10 Kavárna Kap Café

NOVOHRADSKO–DOUDLEBSKO

Vydal: Novohradsko–Doudlebsko, z. s. Náklad: 1 000 kusů Texty: Jan Štifter, Květa Jarolímková, Jan Houska Fotografie: Fotobanka Novohradsko–Doudlebsko, Filip Podhorský, Matěj Madar, Pavel Stöhr Grafická úprava: Pavel Jaloševský (indesigner.cz)

NOVOHRADSKO-DOUDLEBSKO, z. s. http://www.novohradsko-doudlebsko.cz info@novohradsko-doudlebsko.cz FACEBOOK: @novohradskodoudlebsko INSTAGRAM: @novohradskodoudlebsko TWITTER: @novohradsko tel. 602 46 83 77, 776 29 62 85