Svatý Jan nad Malší by Pavel Jaloševský

Svatý Jan nad Malší JEDNOTLIVÉ KAPITOLY Z HISTORIE A SOUČASNOSTI OBCE

KULT JANA NEPOMUCKÉHO FARNOST ŠKOLA HISTORIE VLTAVÍNŮ

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika Evropský fond pro regionální rozvoj

EVROPSKÁ UNIE

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

ÚVOD Místo zvané nejenom Svatý Jan, ale také Svatojánské Hory či Hory Svatojánské, v němčině pak označované jako Johanesberg a od 26. března 1924 do současnosti známé pod úředním názvem Svatý Jan nad Malší.

bec Svatý Jan nad Malší se nachází na daleko viditelném kopci poblíž města Velešína, vysoko nad zalesněným údolím řeky Malše, které je dnes zatopeno vodní nádrží Římov. V těsné blízkosti obce se dominantně vzpíná o 30 metrů vyšší Chlumská hora a jen pár kilometrů na jihovýchod se již rozprostírá souvisle zalesněný masiv Slepičích hor se zhruba 6 kilometrů vzdáleným nejvyšším vrcholem Kohout. Ve výšce 624 metrů nad mořem je Svatý Jan nad Malší v okolí nejvýše položená obec. Její dějiny však nejsou příliš dlouhé. Ještě začátkem 18. století byl zdejší kopec pokryt pouze poli a křovím všeho druhu. Vznik obce líčí legenda, podle které spatřil velešínský farář P. Jan Bernard Rirenschopf jednoho večera roku 1732 zářit nad nedalekým Ločenickým vrchem pět výrazných hvězd, což si vysvětlil jako zjevení teprve nedávno svatořečeného sv. Jana Nepomuckého, jehož obliba tou dobou strmě stoupala. Velešínský

duchovní se rozhodl na místě zjevení postavit kapli, která by tohoto světce připomínala. Kaple, vysvěcená roku 1735, se i díky velké oblibě českého světce brzy stala hojně navštěvovaným poutním místem, obzvláště v čase jarních poutí, konaných na svátek sv. Jana Nepomuckého dne 16. května. Roku 1777 inicioval velešínský kaplan P. Vojtěch Metla sbírku na nový kostel, jehož stavbu se pak podařilo po několika letech dokončit, a to i za finanční podpory hraběte Buqouye. Záhy byla postavena i přilehlá fara a roku 1786 byl ke kostelu dosazen první lokalista, kterým se stal právě Vojtěch Metla. Pod zdejší lokálii patřily sousední Ločenice, Sedlce, Mokrý Lom a Polžov. Současně byla z druhé strany kostela postavena další budova, ve které byla na konci 18. století zřízena škola pro děti z blízkých vsí. Před kostelem vznikla pravidelná obdélníková náves, označovaná jako „plac“, která byla postupně obestavěna domy a osázena stromy. Mimořádně

zajímavý architektonický komplex fary, školy a kostela, který stojí na nejvyšším místě obce, patří k nejmladším barokním poutním areálům v Čechách. Svatý Jan nad Malší tak představuje unikátní pozdně barokní urbanistický celek. Svatý Jan v sobě propojuje hned několik zajímavých témat. Jeho výjimečnost je dána už samotným založením, které je spojeno s jedním z nejpopulárnějších českých světců. V unikátním komplexu, fary, školy a kostela dokázali svatojánští pomyslně propojit světskou a duchovní část života obce. Mezi milovníky polodrahokamů je pak obec známá především díky velkému nalezišti vltavínů v pískovém podloží Chlumské hory. Díky tomuto měkkému podloží jsou chlumské vltavíny jedinečné a nezaměnitelné. To vše ve spojení s krásným panoramatickým pohledem do okolí novohradského podhůří, přispělo k tomu, že obec získala v roce 1997 prestižní ocenění Vesnice roku.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

LEGENDA O NEPOMUKOVI

kutečná postava, Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 v dnešním Nepomuku na Plzeňsku. Po studiích církevního práva vyvrcholila jeho kariéra na pozici generálního vikáře pražského arcibiskupa. Naneštěstí to bylo v době, kdy se vyhrocoval polický a mocenský spor mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna nejen o jmenování biskupů. Dne 20. března 1393 po krátké hádce s arcibiskupem nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu, mezi nimi i Jana z Pomuka. Všichni byli následně vyslýcháni a mučeni. Jan během mučení, díky velké ráně do hlavy, zemřel, ostatní byli propuštěni. Jeho tělo bylo poté svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. Po smrti skutečného Johánka z Pomuku se začíná psát legenda o životě a především smrti světce, která procházela v průběhu času různými obměnami. Koncem 17. století dostal příběh o Janu Nepomuckém svou mistrnou podobu v díle vlasteneckého

jezuity Bohuslava Balbína. Ten dokázal životopis Jana Nepomuckého, vydaný tiskem roku 1680, dovést k vrcholu české barokní literatury. Svým latinským dílem přiblížil nově uctívaného českého mučedníka i okolnímu světu. Tak nejen v českých zemích pevně zakořenila víra v moc mimořádně morálního a zásadového kněze, který neustoupil ani samotnému králi a raději se nechal svrhnout do Vltavy, kde našel svoji smrt, aby uchoval zpovědní tajemství české královny. Nový kult byl posvěcen 31. května 1721, kdy papež Inocenc XIII. prohlásil Jana za blahoslaveného. Popularita nově uznaného mučedníka stoupala ke svému vrcholu a už následujícího roku byl zahájen apoštolský proces, na jehož konci kanonizační komise uznala čtyři potřebné zázraky: zachování jazyka jako symbolu neprozrazeného zpovědního tajemství, který v hrobě nezetlel a při exhumaci byl nalezen v lebce; zčervenání jazyka uloženého v křišťálové schránce při opětovném

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

zkoumání po šesti letech; zachránění Rozálie Hodánkové, která spadla do ledové řeky, odkud ji skoro po půl hodině zachránil Jan Nepomucký, který se jí pod vodou zjevil; a konečně uzdravení Terezie Veroniky Krebsové, která díky zánětu málem přišla o ruku a vroucí modlitba k Janu Nepomuckému jí ruku zachránila. Rok 1729 se stal rokem svatojánského triumfu, když papež Benedikt XIII. prohlásil dne 19. března 1729 Jana za svatého. Velkolepá a nákladná kanonizace proběhla toho dne v římském Lateránu. Pražské oslavy se odehrály v průběhu osmi dnů od 9. do 16. října 1729 a představovaly vrchol české barokní kultury. Každoroční oslavou Jana Nepomuckého byly jarní poutě konané 16. – 23. května k hrobu mučedníka do pražské katedrály svatého Víta a na pražský Karlův most, ale nejenom tam. Poutníci se scházeli i na jiných místech mimo Prahu. Co na tom, že původní doktor Johánek zemřel už 20. března. Historická tradice datum jeho smrti a tedy i datum tradičních poutí posunula do mnohem příjemnějšího období poloviny května.

Původní hodinové rafie, dnes uložené v patře věže

Hlavní oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého byl dvakrát vyměněn. Poprvé roku 1828 a poté, co následkem zetlel, znovu roku 1853.

Římov

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

NEPOMUK: ROZŠÍŘENÍ KULTU

vatý Jan Nepomucký byl již kolem roku 1600 pokládán za jednoho z patronů české země. V první polovině 18. století dosáhl jeho kult svého vrcholu a objal celou zemi svými barokními projevy. Pro své povahové vlastnosti a mučednickou smrt se sv. Jan stal patronem téměř všeho, co souvisí s vodou: lodníků, vorařů, mlynářů, námořníků, strážcem mostů a ochráncem před povodněmi, ale i před suchem, díky svému původnímu povolání je také patronem právníků. Stal se symbolem mlčenlivosti, odvahy, spolehlivosti a strážcem tajemství. Velel vodnímu živlu, byl ochráncem dobré pověsti a vítězem nad pomluvami. Měl pověst zázračného léčitele, pojmenovávaly se po něm špitály i dobročinné nadace. Svatý Jan byl velice všestranný přímluvcem, jehož sláva stoupala tak vysoko, že na určitou dobu zastínila i největšího českého zemského patrona svatého Václava a rovnala se nejrozšířenějšímu kultu Panny Marie. Mnoho soch kanovníka s palmou, krucifixem a pěti hvězdami kolem hlavy

se stalo součástí barokní venkovské krajiny (nejenom české, velké oblibě se svatý Jan Nepomucký těšil také například v sousedním Bavorsku či Rakousku). Většina těchto Nepomuků je dobře rozeznatelná už jenom proto, že jejich podoba vychází z nejslavnější nepomucenské sochy, která stojí na pražském Karlově mostě jen pár metrů od místa, ze kterého byl Jan hozen do Vltavy. Autorem dřevěné sochy, která sloužila jako předloha pro odlití z bronzu, byl Jan Brokoff. Mučedník je podle tohoto vzoru často ztvárňován jako muž klidného až trpitelského pohledu, oděný jako kanovník do pláště a s biretem, držící palmu jakožto symbol mučednictví, krucifix, jenž prozrazuje utrpení duchovního, někdy s prstem přes ústa, který naznačuje jeho mlčenlivost. Je to postava elegantního jemného člověka, jehož asi nejznámějším symbolem je pět pěticípých hvězd. Dalším častým symbolem připomínajícím světcovu mlčenlivost je jazyk, který byl nalezen neporušený po otevření Janova hrobu, nebo také třeba ryba či zámek.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

Třeboň

Plav

Štěpánovice

Stráž nad Nežárkou

Slověnice

Žabovřesky

Koroseky

Třeboň

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

Nepomucenský kult měl několik center, která přirozeně vycházela z míst spojených se světcovým životem a smrtí. Nejvíc poutníků směřovalo za svatým Janem do Prahy k jeho velkolepě pojatému stříbrnému hrobu, kde měli možnost poklonit se jeho ostatkům. Nejuctívanější relikvií byl světcův domnělý jazyk zasazený do drahocenného relikviáře, který mohly tisíce zbožných poutníků až do roku 1866 políbit (do roku 1866 jej políbily miliony lidí). Mimo Prahu putovali poutníci velmi často k místu světcova rodiště do Nepomuku. Poutníci ze severních Čech vedli své kroky také často do okolí města Žatce, kde se nacházela celá řada kostelů, kaplí a sousoší, kam se mohli přívrženci svatého Jana jít poklonit. V Žatci totiž podle Balbínova vyprávění svatý Jan studoval, proto se v jeho okolí objevuje větší množství těchto památek. Mezi největší střediska svatojánského kultu je možné zařadit i cisterciácký Žďár nad Sázavou. Kostelů, kaplí a soch svatého Jana je v českých zemích mnoho, většina z nich pochází z období po kanonizaci, kdy byl světec na vrcholu slávy. Nejhustší síť těchto zbožných míst a připomínek

světce, který se stal symbolem protireformace, najdeme v pruhu při severozápadních hranicích Čech, které sousedily s luteránskými oblastmi Německa. V jižních Čechách nebylo žádné velké poutní místo, které by kolem sebe soustředilo nepomucenský kult, zato se i zde po krajině rozsypaly drobné kapličky a sochy zobrazující věřícím zpovědníka Jana. Kapli svatého Jana Nepomuckého najdeme v jižních Čechách například v Besednici, Boršově nad Vltavou, Kájově, Komařicích, Netřebicích, Nových Hradech, Slavči, Třeboni, Velešíně, Žáru. Volné sochy se v oblasti jižních Čech nacházejí například v Benešově nad Černou, Borovanech, Římově, Soběnově, Trhových Svinech. Kostely zasvěcené sv. Janu Nepomuckému se v jižních Čechách dnes nacházejí kromě Svatého Jana ještě v Českých Budějovicích, Člunku, Hlavňovicích, Hluboké nad Vltavou, Janově, Nepomuku, Rabí, Sedleci, Starém Rožmitále, Těchonicích, Větřní, Vyklanticích a Zvonkové. Jan Zpovědník se dokonce stal mocným přímluvcem neplodných žen. V polovině 18. století, kdy vrcholil

nepomucenský kult, se také (snad právě díky mnoha modlitbám žen) rodily celé zástupy malých Nepomuků, a to nejen do šlechtických kolíbek. Pod jménem Jan Nepomuk mohl člověk přelomu 18. a 19. století potkat celou řadu umělců a samozřejmě i mnoho duchovních a příslušníků šlechtických rodů. A právě hrabě Jan Nepomuk Buquoy, první velký osvícenec svého rodu, měl velkou zásluhu na přestavbě kostela ve Svatém Janě nad Malší.

Koroseky

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

jižních Čechách nebylo žádné velké poutní místo, které by kolem sebe soustředilo nepomucenský kult. Připomínek svatého Jana v podobě kaplí, kapliček, či volně stojících soch, však bylo i v jihočeské krajině veliké množství. Jednou z nich byla i zdaleka dobře viditelná svatojánská kaple na vysokém hřebeni nad tokem řeky Malše, která se brzy stala oblíbeným zastavením mnoha poutníků. A protože míst,

zasvěcených Janu Nepomuckému, tehdy nebylo mnoho, došlo záhy k přeměně původní kapličky na barokní poutní areál, který byl rok po vzniku nového biskupství v Českých Budějovicích povýšen na jednu z mnoha tehdy nově vznikajících lokálií. Lokálie byla nejnižší jednotkou církevní správy. Původní velešínská farnost, jejíž kořeny sahají k roku 1285, se tak rozdrobila na několik menších celků. Ke kostelu byla do roku 1787 přistavena obytná budova, kde se mohl nový lokalista ihned zabydlet. Pod zdejší lokálii patřilo zprvu 2040 duší, počet věřících ale v následujících letech klesal, až se kolem poloviny 19. století ustálil na zhruba 1500. Do doby, než byla zdejší lokálie povýšena na farnost, vystřídalo se na svatojánské faře jedenáct lokalistů. Mezi nejvýznamnější duchovní správce patřil bezesporu první lokalista Vojtěch Metla, který na svatojánské faře působil nejdéle, celých patnáct let. Farnost ve Svatém Janě byla zřízena 26. února 1856 během další církevní reorganizace. Prvním svatojánským

p. Vichr a první přijímání

Zavěšení zvonů

NEPOMUK: FARNOST SV. JAN

farářem se stal Antonín Gregora. Od vzniku farnosti se během sta let do konce druhé světové války na svatojánské faře vystřídalo opět jedenáct duchovních správců. Svatojánská farnost nepatřila mezi největší a fungovala tak říkajíc jako fara „startovací“, v níž kaplani z okolí

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

získávali první zkušenosti. Poslední duchovní správce, žijící ve Svatém Janě na místní faře, byl Bedřich Prokoš. Prožil zde nejen útrapy druhé světové války, ale za dobu 35 let svého působení i celou řadu drobných událostí. Zemřel roku 1955. ▼ Plán na opravu věže 1937

▲ Dvacátého pátého března 1942 byly zvony ze zdejší věže sejmuty a odvezeny do Hamburku k roztavení, použity pro válečné účely však nakonec nebyly. První zvon vážil 215 kg a měl nápis "L. P. 1899 Rudolf Perner v Českých Budějovicích Snacta Maria". Druhý zvon vážil 120 kg a měl nápis "Ze sbírky a obětavosti zdejších katolíků, Boha za nás proste, dědictví otců nám zachovejte, patronové naši".

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

Sousední oblasti Novohradska a Kaplicka byly silně poznamenány událostmi z let 1938 - 1946 a řada zdejších farností po odsunu německého obyvatelstva zcela zanikla. Složení obyvatelstva ve svatojánské farnosti bylo oproti nim jednotné v národnostní i náboženské otázce, neboť až na drobné výjimky zde bydleli výhradně Češi, hlásící se ke katolické konfesi. Jednou z mnoha povinností faráře byla výuka náboženství v místní škole, která byla přes ambit propojena s kostelem a dále i s farou. Ve svatojánské škole se nevyskytovalo žádné dítě s jiným než katolickým vyznáním až do vzniku samostatné Československé republiky, kdy se někteří svatojánští občané přihlásili k Církvi československé (začátkem dvacátých let to bylo 212 obyvatel). Její popularitu ale nakonec vystřídal postupný návrat k tradiční katolické církvi (pro srovnání: ve školním roce 1935/1936 se k československé církvi hlásilo 5 dětí o čtyři roky později již jen 2).

▼ Nejvyšším místem obce je široko daleko viditelná 37 metrů vysoká kostelní věž. Ta byla v roce 1906 vybavena věžními hodinami, které na svatojánský kopec doputovaly oklikou ze zbořené českobudějovické hradební věže přes město Velešín, odkud byly zakoupeny za cenu 152 zlatých.

▲ Opravu kostela prováděla v červenci až říjnu 1937 firma Stašek z Trhových Svinů. Byly strženy šindele z věže a nahrazeny mědí. Stará báň s palcátem byla ještě nějaký čas vystavena v Trhových Svinech. Součástí oprav byla i rekonstrukce hodin. Věž byla po dokončení oprav natřena na žluto. Oprava stála 80 000 Kčs.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

BUDOVA ŠKOLY VE SVATÉM JANĚ

▲ Jan Nepomuk Buquoy

◀ Založení školy, vzpomínka pamětníka Františka Syrovátky z roku 1868

kolní budova byla ve Svatém Janě vystavěna v letech 1788 a 1789, a to z nákladu hraběte Jana Nepomuka Buquoye, držitele novohradského panství, který se stal patronem zdejší školy. Škola stála na pozemcích, které darovali ločeničtí sedláci na výstavu kostela, fary a školy. Nacházela se v domě č. 2 hned vedle kostela, se kterým byla propojena ambity. V patře nad ní nechal hrabě Buquoy zřídit hostinec, který sloužil mnohým poutníkům, směřujícím k svatému Janu. Navzdory tomu, že dům byl všeobecně považován za veřejnou budovou, prodal hrabě Jiří August Buquoy hospodu a k ní patřící pozemky Šimonu Šťastnému za 1.667 zlatých, čímž dům č. 2 ztratil charakter veřejné budovy. Ke svatojánské škole byly přiškoleny sousední obce Ločenice, Mokrý Lom, Chlum a Sedlce, a také osady Úlehle, Svachov a Hrachovy Hory. Původně se jednalo jen o malou školu s jednou třídou. Počet školou povinných dětí ale stále stoupal. V roce 1857 se zvýšil na 196 a nastala potřeba zřídit druhou třídu

a opatřit byt pro podučitele. Zřízení druhé třídy ve stávajícím patře ale nebylo možné, a proto nastal boj o získání místností hostince. Tehdejší zastupitelé seškolených obcí se snažili hostinec odkoupit a vyhnout se tak stavbě nové školní budovy. Intenzivní a zdlouhavé vyjednávání vyústilo k dohodě o prodeji, která ale zkrachovala na kupní ceně, neboť hrabě Buquoy na ní odmítal přispět. Proto nastal problém s vyučováním a hledala se různá provizorní řešení, až nakonec druhá školní třída byla zřízena v jiném obecním hostinci. Podmínky pro výuku byly trvale špatné, což vedlo k žádosti přiškolené obce Ločenice o odškolení od zdejší školy. Nekonečná jednání místních zastupitelů s úřady neustávala. Roku 1861 bylo ve škole již 216 žáků, takže bylo jasné, že ani druhá třída nebude v budoucnu stačit. Bylo potřeba mít školu v jedné budově a neplatit nájem. Obce tlačila na patrona školy, ale hrabě Buquoy nechtěl

přispět penězi ani na rozšíření stávající školy, ani na stavbu nové. Zástupci přiškolených obcí se cítili patronem poškozeni, a tak se rozhodli přejít do útoku a koupi hospody pro školu si prosadit. Místní školní rada se proto začala s patronem soudit. Při nakonec vyřešil až civilní soud, když k velké úlevě místních vynesl rozhodnutí, které sloučilo obě školní místnosti pod jednu střechu a vyloučilo z budovy výčep. K faktickému sestěhování tříd pod jednu střechu došlo až po dlouhých 12 letech. Školní budova byla ve velmi špatném stavu. Počet žáků stále stoupal, netrvalo dlouho a prostory dvoutřídní školy opět přestaly vyhovovat. Ve školním roce 1876/1877 měla škola celkem 299 žáků. Dokonce na počátku tohoto školního roku se muselo vyučovat jen v jedné třídě, protože chyběl učitel. Sotva byl tedy dobojován boj o zřízení druhé třídy, začala se rýsovat akutní potřeba další, tedy třetí třídy. Po letech bojů a soudních pří o školní budovu pohasl zájem zastupitelů o školní problematiku. Dokonce i mezi místními obyvateli už nebylo

Budova školy

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

Kámen upomínající na otevření nové školní budovy

Současná škola

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

zřejmé přesvědčení o nezbytnosti třetí třídy. V roce 1885 dostala místní školní rada od okresní školní rady nařízeno, aby se postarala o novou školní budovu a zajistila její odpovídající stav, což dlouho ignorovala. Ve školním roce 1886/1887 navštěvovalo svatojánskou školu už dokonce 373 dětí rozdělených do třech tříd. V průměru vycházelo tedy téměř 125 dětí na jednu školní místnost, což mnohonásobně přesahovalo prostorové možnosti tříd. Místní školní rada musela špatný stav školy konečně řešit. Občané Ločenic se ale rozhodli pro odpor. Nelíbilo se jim, že jsou nuceni opravit a přistavět školu, což také důrazně okresní školní radě sdělili ve svém písemném vyjádření, a dokonce jí i pohrozili, že stavět a přistavovat rozhodně nebudou a budou-li k tomu i nadále nuceni, raději se dají k Schulvereinu, což byl Německý školský spolek představující protějšek české Ústřední matice školské. Okresní školní rada ale ukázala, kdo má v tomto sporu navrch a použila všech donucovacích prostředků k tomu, aby pomohla nedostatky zdejších školních

místností odstranit. K nelibosti všech členů místní školní rady přišlo dne 27. října 1887 rozhodnutí, na základě kterého byla místní školní rada s ohledem na počet dětí nucena zřídit čtyřtřídní školní budovu, vyhovující zákonným požadavkům. Úřady tak nakonec přece jen místní obce dotlačily ke stavbě. Dne 8. dubna 1888 byla započata celková přestavba a přístavba školy. Již 21. září téhož roku byla celková úprava školních prostorů dokončena a byl zahájen nový školní rok. Školní budova tak byla konečně dostavěna. Těsně před začátkem nového století tak vedle kostela svatého Jana Nepomuckého konečně stála budova, která už nedělala zdejší škole ostudu.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

ŠKOLA SYSTÉM

ejnižší školství, představující základ vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva, bylo v českých zemích až do 18. století odkázáno hlavně samo na sebe. Ve svých počátcích nebylo nikterak organizováno a postrádalo jak koncepci, tak materiální zabezpečení. Obvykle bylo zajišťováno improvisovaně, bez odborně vzdělaných učitelů a učebních pomůcek, často i bez odpovídajících prostor. Děti vzdělávali lidé, kteří neměli s učením žádné zkušenosti, a jejich jedinou způsobilostí bylo to, že sami ovládali čtení, psaní a počítání. Často se jednalo o vysloužilé vojáky, nedostudované studenty či místní řemeslníky. Až s vládou Marie Terezie (17401780) přišla první snaha o novou státní organizaci školství. Od všeobecného vzdělání si panovnice slibovala snazší zařazení lidí do pracovních pozic v manufakturách a zlepšení kázně v případě budoucích vojáků. Vznikla všestranná a úplná soustava novodobého moderního školství, která do něho přinesla jednotící myšlenku a řád.

Nový systém, daný Všeobecným školským řádem, vyhlášeným dne 6. prosince 1774, řešil celkovou problematiku veřejného školství. Týkal se správy škol a dozoru nad nimi, povinností a práv škol, kompetencí učitelů, jejich vzdělání a veřejného postavení, a také metodiky, školní kázně a zkoušek. Školní docházka byla určená dětem ve věku 6 až 12 let s tím, že až do věku 20 let navštěvovala mládež ještě dvouhodinové nedělní opakování. Definitivně došlo k oficiálnímu zrušení tělesných trestů, prázdniny byly stanoveny na dobu od 16. července do 31. srpna, učivo bylo rozděleno podle tříd a omezila se výuka náboženství. Na venkově, kde bylo zapotřebí každé ruky hlavně při letních sklizních, mohly být děti od povinnosti chodit každý den do školy osvobozeny. Byly přesně definovány tři základní druhy škol, jejichž návštěva sice nebyla bezplatná, ale děti z chudých rodin mohly být od plateb osvobozené. Náklady na školy musely zajišťovat obce a jim nadřízené vrchnostenské úřady, šlechta se obvykle stávala patrony těchto škol. Na triviálních školách se

mluvilo mateřským jazykem. Na školu dohlížel místní farář, který také kontroloval způsobilost učitele a jeho mravní život i docházku dětí. I přes veškeré snahy chodila na konci vlády Marie Terezie do školy zhruba jen čtvrtina dětí. Reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. však započaly dlouhodobý proces posilování státu a zároveň oslabování církevního vlivu v otázce školství. V Čechách měl velký podíl na rychle se množícím počtu obecných škol bývalý kaplický děkan, pozdější vrchní školní dozorce, litoměřický biskup a významný školní reformátor Ferdinand Kindermann (1740-1801), který byl Marií Terezií za své zásluhy v oblasti školství povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Schulstein. Jeho pedagogickou koncepcí byla tzv. industriální výchova, která měla dětem přiblížit řemeslnické, zemědělské a hospodářské znalosti a připravit je tak lépe do života. Tyto praktické industriální kurzy se ale neudržely a v pozdějších letech zbyla z celého Kindermannova konceptu jako součást výuky jen výuka ženských ručních prací.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ ▶ Ukázka školního vysvědčení z počátku 19. století. Velešínský farář P. Wagner a učitel Papír společně vydávají dne 29. listopadu 1820 vysvědčení o školním prospěchu Jana Pupetra, žáka 2. třídy triviální školy ve Velešíně.

▲ Titulní strana pojednání P. Josefa Tibitanzla s názvem Význam Ferdinanda Kindermanna pro školství, vydaného roku 1905 v Mnichově.

▲ Vysvědčení o dobré píli a pedagogických schopnostech krumlovského kaplana Ortnera, vlastnoručně napsané, podepsané a zpečetěné Ferdinandem Kindermannem dne 25.srpna 1775 v Praze. ▶ Sbírka zákonů, titulní list

◀ Všeobecný školský řád Marie Terezie z roku 1774. Titulní strana a úvodní část textu ze 7. dílu Sbírky nařízení a zákonů, vydané ve Vídni v roce 1780.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

UČITELÉ A ŽÁCI SVATOJÁNSKÉ ŠKOLY

enkovský učitel byl ve všech dobách úzce spjatý s místem, kde se škola nacházela. Byl důležitou postavou kulturního i církevního života. Na vesnicích patřil spolu s místním farářem mezi nejvzdělanější a nejváženější osoby. Nejinak tomu bylo i Svatém Janě. Když se zdejší škola roku 1860 změnila na dvojtřídní, stal se z učitele Matěje Linky první svatojánský řídící učitel. K dalšímu rozšíření učitelského sboru došlo v letech 1877 a 1890, vždy s rozšířením počtu tříd. Na konci 19. století do Svatého Jána přišla i první žena učitelka, ustanovená zde pro výuku ženských ručních prací. Největší počet vyučujících tu byl ve 2. polovině 30. let 20. století, kdy učitelský sbor tvořilo šest pedagogů, učitelka ručních prací a učitel náboženství (ti byli hned tři – pro náboženství římskokatolické, evangelické a československé). Do složení učitelského sboru významně zasáhla druhá světová válka. Nejprve přibyl učitel pro povinnou výuku německého jazyka, poté ale byl sbor značně redukován v důsledku

Učitelský sbor 1929-1930 Zleva Anastazie Pokutová (učitelka ručních prací), Anna Nováková, Božena Brabcová, Marie Kořenská, Bedřich Prokoš, Rudolf Urban František Novák

Řídící učitel Rudolf Urban se svojí třídou, druhá třída ve školním roce 1935-1936

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

nedostatku vyučujících. A tak ve školním roce 1941/1942 dokonce učili ve škole jen řídící učitel a dvě učitelky. Všichni učitelé ve sboru neměli stejné postavení a s tím souvisela i doba jejich setrvání na škole. Nejvýše stál řídící učitel, který také obvykle působil na škole nejdéle. Pod ním sloužil podučitel. Jeho místo ale nebylo tak stálé a podučitelé se často na škole rychle střídali. Mladí tzv. zatímní učitelé měli výrazně nižší plat a na jednotlivých školách obvykle sbírali zkušenosti, dokud se po mnoha letech praxe nestali učiteli definitivními. Nároky na učitele byly značné. Musel být všeobecně dobrým pedagogem, aby zvládnul výuku v omezených podmínkách venkovské školy. Očekávalo se od něho, že bude dobrým hospodářem, který povede své žáky k lásce k přírodě a jejímu obdělávání, naučí chlapce včelařit, roubovat stromky, správně je sázet a sít různé plodiny. Lásku k přírodě dokázali svatojánští učitelé například při organizování dětské stromkové slavnosti roku 1910, na níž zdravotně doplatil učitel Jan Jirsa, který po léta vytrvale učil děti roubovat stromy, starat se o sad

a včelařit. Při zatloukání kůlů železnou palicí se vážně zranil a musel odejít na zdravotní dovolenou. Venkovský učitel musel být i schopným organizátorem, který v obci zajišťoval mnohé akce či slavnosti a řídil kulturní a osvětový život, připravoval výstavy nebo dětská divadelní představení. Učitel měl na starosti celou školu, zodpovídal za výuku dětí i za stav školních prostor, k čemu brzy přibila i starost o žákovskou a učitelskou knihovnu a školní zahradu se stromkovou školkou. Musel také zajistit provoz chodu školy, což znamenalo zajistit včas dostatek paliva na zimu a hlavně vody, potřebné během celého školního roku. S vodou na kopci býval často problém, a tak až do roku 1913, kdy byl do školy poprvé zaveden obecní vodovod, musel ředitel školy řešit, kde vodu vzít. Běžnou prací řídícího učitele bylo vedle vyučování a starání se o školu i organizování charitativní činnosti na podporu chudých žáků. Když Karel Jiří Buquoy daroval roku 1887 škole 256,- K na potraviny pro chudé děti na blížící se zimu, vyjednal řídící učitel František Šiman dodávku mouky, krup

a sádla pro zdejší školní děti. Se správcem svachovského lihovaru domluvil dodávku 2q brambor, k tomu dokoupil sůl a zeleninu. Dětem pak byla každý den chystána vydatná polévka, jejíž vaření a podávání zajišťovala rodina řídícího učitele. V lednu a únoru bylo takto dětem uvařeno a rozdáno 2.214 porcí polévek. Škola často sloužila i jako útočiště a ubytovna pro skupiny i jednotlivce. V případě potřeby podstoupil řídící učitel i svůj vlastní byt. Začátkem září 1895 se konaly v údolí řeky Malše pod Svatým Janem velké vojenské manévry, které řídil osobně císař František Josef I. ze svatojánského kopce. K průzkumným účelům byl poprvé použit horkovzdušný balón řízený dvoučlennou posádkou. Manévrů se zúčastnilo zhruba padesát tisíc vojáků. Ve škole byl ubytován štáb důstojníků a velitel 9. divize s některými důstojníky z řad šlechty byl celé dva dny ubytován v bytě řídícího učitele Šimana. První světová válka přinesla na úkor školní výuky učitelům a žákům nové povinnosti. Sbíralo a sušilo se ostružinové listí jakožto náhražka nedostatkového čaje, různé byliny (hlavně kopřivy), starý

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

IV. třída 28. 5. 1926 učitel Rudolf Urban

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

papír, prádlo i kovy. Konaly se sbírky knih a různých předmětů pro vojáky na frontu. Po domech se vybíraly i peníze, například pro děti padlých vojáků a pro různé charitativní organizace. V době Protektorátu Čechy a Morava musel celý učitelský sbor složit slib věrnosti ve znění: Slibuji, že budu Vůdce Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera jako ochránce Protektorátu Čechy a Morava poslušen, že budu zájmy Velkoněmecké říše k prospěchu Protektorátu Čechy a Morava podporovati, nařízení hlavy Protektorátu Čechy a Morava a jeho vlády plniti, zákony zachovávati a své úřední povinnosti svědomitě zastávati. Spolu s tímto textem podepisovali také prohlášení o svém nežidovském původu a po celou válečnou dobu museli prokazovat loajalitu Říši. Když v noci na 4. července 1944 byly v okolí řeky Malše v katastru obce Chlum nad Malší shozeny spojeneckými letadly letáky, učitelé i žáci se vydali za četnické asistence letáky hledat. Sbírání trvalo dvě odpoledne. Počátkem října roku 1945 byli učitelé se žáky vyšších tříd pověřeni ještě několikrát sběrem propagačních letáků, shazovaných

spojeneckými letadly v okolí obce. Sběry probíhaly vždy za dozoru četníků. Všechny nalezené letáky musely být odevzdány četníkům, kteří je následně předávali nadřízeným úřadům německé tajné státní policie. Loajalita učitelů protektorátní vládě skončila v květnu roku 1945. Řídící učitel Rudolf Urban se stal jednou z výrazných postav květnových událostí ve Svatém Janě nad Malší a jako jeden ze zástupců Národního výboru se podílel na odzbrojování německé posádky. Jestliže za Rakouska-Uherska byla ve svatojánské škole vždy většina učitelů mužů, za Československé republiky tomu bylo naopak. Některé učitelky byly se školou provázány až do konce svého profesního života. Díky zrušení celibátu učitelek, se mohly vdávat a zakládat rodiny, aniž by kvůli tomu musely opouštět svou učitelskou profesi, jako jejich kolegyně v minulosti. Dne 21. února 1933 se učitelka Božena Brabcová provdala za řezníka Tomáše Kleina ze Svatého Jana. Na jejím příkladu je dobře patrné, jak mohla mladá učitelka s láskou k divadlu nově skloubit svůj rodinný a profesní život.

Božena Brabcová se narodila 6. července 1907 v Pištíně, vystudovala ženský učitelský ústav v kongregačním domě U Svatého Josefa (kongregace Školských sester de Notre Dame) v Českých Budějovicích. Poté dva roky učila na Slovensku. Od prvního září 1929 byla ve Svatém Janě nad Malší učitelkou čekatelkou, ale již na konci školního roku 1929/1930 nenastoupila jako definitivní učitelka do Besednic, kde působila dva školní roky. Srdce ji ale táhlo k Jánu, vzdala se svého besednického místa definitivní učitelky a k 1. září 1932 se vrátila. Po jejím sňatku v průběhu školního roku 1932/1933 mohl řídící učitel Rudolf Urban zapsat do školní kroniky „vyučuje dále“. O rok později se provdala i učitelka ženských ručních prací Růžena Lieblová, a poté, už jako paní Řežábková, nastoupila 20. října 1933 na mateřskou dovolenou, která tehdy trvala jen něco málo přes rok. Učitelka Řežábková se po dvou letech manželství se svým manželem rozvedla. Od 11. března 1936 tak učila dívky ve Svatém Janě první rozvedená učitelka. Rudolf Urban se narodil 5. dubna 1884 v Borotíně (okres Sedlčany) a vystudoval učitelský ústav v Soběslavi.

Rudolf Urban

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

Jako začínající učitel působil v letech 1903–1906 ve Slavči. Od 1. září 1906 do 30. června 1928 byl učitelem ve Svatém Janě, kde byl poté mezi lety 1928–1939 řídícím učitelem. Na svatojánské škole učil celkem 33 let. Rudolf Urban byl oblíbeným a váženým člověkem, který byl spojen s životem obce jako málokdo. Krom svých školních a charitativních povinností se angažoval ve všech kulturních akcích a byl to právě on, kdo začal ve svatojánské škole nacvičovat divadelní představení. Pro zdejší děti také vyrobil spolu s učitelem Vlachem loutky a loutkové divadlo. Byl činným v oblasti spolků i obecní politiky. Jeho velkým odkazem jsou pečlivé záznamy v nejrůznějších

kronikách. Byl obecním kronikářem ve Svatém Janě nad Malší i v její osadě Chlumu nad Malší. Krom toho byl prvním kronikářem hasičského sboru ve Svatém Janě nad Malší. V jeho zápisech najdeme vedle záznamů vztahujících se k událostem celonárodního charakteru (které doplnil mnoha výstřižky z dobového tisku) i etnografické pasáže vyprávějící o místním folklóru, o jazyku, kterým mladí mluví, o průběhu svateb a různých náboženských obřadů. Odchodem do výslužby skončila pouze jedna část aktivit učitele Urbana, neboť i nadále fungoval ve veřejném životě obce. Někdy se museli učitelé potýkat i se závažnými přestupky svých žáků. Jedním z nejkrutějších případů byl trestný čin, spáchaný zdejším žákem ve školním roce 1938/1939, kterým se kromě vedení školy zabývalo i četnictvo. Dne 7. května 1939 se konala velká jarní pouť v Římově, místní žák páté třídy Miroslav Černý přepadl na cestě mezi Ločenicemi a Mokrým Lomem o půl druhé odpoledne třicetiletou Marii Jezvíkovou z Nesměně, která se tudy vracela z poutě domů. Mladíkův motiv byl loupežný,

Děti u dveří do školy (1944)

chtěl peníze (právě na římovskou pouť). Přepadenou ženu udeřil pětkrát do hlavy sekerou a poté, co upadla, ji sebral zrcátko, kapesník a deset haléřů, neboť žena toho u sebe víc neměla. Naštěstí Marie Jezvíková tento surový útok přežila. Čtrnáctiletý Miroslav Černý za to od Krajského soudu v Českých Budějovicích vyfasoval pět let káznice.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

Třídní fotka

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

HISTORIE VLTAVÍNŮ

ltavíny lidé znali už v době kamenné, což dokládají opracované vltavíny sloužící jako kamenné nástroje, nalezené při archeologických průzkumech. V mladší historii je lidé nacházeli na polích a věděli, že jsou to kameny trochu podivné. Říkali jim třeba zkamenělé žáby nebo ďáblova lejna. Odborně byly vltavíny poprvé popsány koncem 18. století jako vulkanický minerál chrysolit (zelený kámen) prof. Mayerem ve věstníku České královské společnosti nauk. Ale brzy se ukázalo, že jde o nějaký zvláštní materiál, který má jiné vlastnosti než všechna ostatní skla nebo minerály. Vynořily se různé méně i více fantastické teorie o původu vltavínů, mezi nimi třeba že se jedná o zbytky po pravěkých sklárnách nebo sklo z měsíčních sopek.

Roku 1900 vydal vídeňský profesor Suess průlomovou práci o svém bádání nad původem vltavínů a vzdálených billitonitů. Zařadil je do společné skupiny, kterou nazval tektity, protože šlo evidentně o rychle přetavený materiál. Pořád ale nikdo netušil, odkud ten materiál pochází a co jej mohlo roztavit. Až díky rozvoji vědy a dobývání vesmíru ve 2. polovině 20. století bylo prokázáno, že vltavíny vznikly díky dopadu velkého meteoritu do dnešního Bavorska. Tlaková vlna, kterou při průletu atmosférou meteorit „tlačil“ před sebou, měla takovou sílu, že stihla těsně před nárazem samotného tělesa na zem roztavit povrchovou vrstvu písku a v tekutém stavu ji vymrštit z místa impaktu na stovky kilometrů daleko. V místě dopadu pak nastal ohromný výbuch, který po sobě zanechal kráter o průměru 24 km a hluboký cca 1 km.

VLASTNOSTI VLTAVÍNŮ TVARY Tvary vltavínů, které dnes nalézáme, vznikaly ve dvou fázích: 1. Těsně po impaktu se zformovaly kousky tekuté taveniny do tzv. primárních tvarů (angl. splash forms). Najdou-li se dnes nepoškozené, sběratelé jim říkají také „celotvary“. 2. Po dopadu na zem na ně působily vnější vlivy: mechanické obrušování a transport a chemická koroze. Počátečním stadiem formování tělísek tektitů byly kuličky (2) či kapky (1), které se oddělovaly od roztavené masy vlivem proudění vzduchu. Kapky jsou nejtypičtějším tvarem vltavínů, přičemž mohou být různě protáhlé, zploštělé, prohnuté nebo dokonce spirálovitě zatočené. Dalšími výraznými celotvary jsou různě zploštělé čočky (3) nebo protažené oválné tvary (5), popř. disky (4) a činky nebo ploché piškoty (6), u kterých se vlivem odstředivé síly při rotaci

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

nahromadila polotekutá hmota u okrajů. Po utuhnutí vzniklo ve vltavínech silné vnitřní pnutí, díky kterému snadno praskaly (a dodnes praskají). Po dopadu také podléhaly různě dlouhému transportu a působení eroze, což vedlo k rozbití a vzniku úlomků a střepin. Zachovalé kapky, disky a další celotvary jsou proto velmi vzácné a tvoří zhruba 1 % všech nalezených kusů. Nalezené úlomky dávají mnohdy tušit, jak vypadal původní celotvar (8). POVRCH Specifickým rysem tektitů a zvláště vltavínů je povrchová skulptace, tvořená jamkami, žlábky, rýhami a jinými nerovnostmi. Skulptace vzniká pomalým nerovnoměrným rozpouštěním povrchu vltavínu podzemní vodou, která pomalu migruje horninou, ve které je vltavín uložen. Rychlé utuhnutí skloviny mělo za následek, že ve vltavínech vzniklo vnitřní pnutí. Mnoho kamenů samovolně

prasklo, i když spočívaly miliony let nehnutě ve vrstvách sedimentů. Jednotlivé části takto rozdělených kusů se pak dají nalézt pohromadě, přičemž později vzniklé plochy lomu jsou méně skulptované než původní povrch, který byl korozi vystaven déle. BARVA Velmi výraznou vlastností vltavínů je barva, kterou se odlišují od všech ostatních světových tektitů. Zatímco ostatní tektity jsou tmavohnědé až černé a sotva průsvitné, vltavíny jsou krásně čiré a zbarvené do různých odstínů zelené. Odstíny zelené tvoří plynulou řadu od bledě zelené s modravým nádechem, přes světle zelenou, lahvově zelenou, olivově zelenou, hnědozelenou až po hnědou. Hlavními barvícími komponenty jsou FeII, FeIII a pravděpodobně také MnII. Jejich obsah roste směrem k hnědým vltavínům stejně jako poměr

FeIII / FeII. Výrazně „jedovatě“ zelené barvy vltavínů patrně podmiňuje vyšší obsah Ni v kombinaci s CaO a MgO. Různé odstíny je možné nalézt i na jedné lokalitě. NALEZIŠTĚ Vltavínový déšť zasypal s mírným přesahem zhruba oblast dnešních Čech. Oblast střední Evropy byla však souší, kde výrazně převládala eroze a odnos materiálu nad sedimentací. Jedině tam, kde se křehké vltavíny brzo, resp. jen po velmi krátkém transportu, uložily do nově vznikajících vrstev sedimentů, mohly se zachovat dodnes. Takové podmínky se jim naskytly právě v oblasti jižních Čech, kde již tenkrát existovaly Českobudějovická a Třeboňská pánev. Z nich už dále materiál odnášen nebyl, naopak právě sem přinášely místní potoky a řeky materiál, který se usazoval v mocných vrstvách. Pestré sedimenty od jílu až po balvany se ukládaly v lokálních depresích v okolí pánví a vyplňovaly korytovité výmoly, strže nebo vytvářely svahové kužely. Mocnost těchto sedimentů bývá jen několik metrů

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

a materiál (tedy i obsažené vltavíny) byl transportován maximálně na 1 km. Nazývají se vrábečské vrstvy a říká se jim také sedimenty pádového pole. Nejvýznamnější naleziště jsou zkoncentrována v pruhu směru SZ-JV podél západního okraje Českobudějovické pánve. Pás široký několik kilometrů se táhne od Netolic k Besednici v délce přes 35 km. Pochází odsud 99% všech nalezených vltavínů, které čítají dnes již miliony kusů. Většina nalezišť je vázána právě na pozůstatky třetihorních vrábečských vrstev a koroseckých štěrkopísků. Vltavíny chudší jsou mladší fluviální sedimenty, které se nacházejí na východ od ostatních nalezišť směrem do centra pánve. K nim například patří pliocénní štěrky v okolí Kamenného Újezda nebo kvartérní písčité štěrky v Rožnově u Českých Budějovic. V Třeboňské pánvi se nachází většina lokalit v její jz. části. Odhadem odtud pochází několik tisíc vltavínů. Na lokalitách Bor a Jakule jsou vltavíny vázány na hrubozrnné křemenné až živcové jílovitoštěrkovité písky, které pravděpodobně

NALEZIŠTĚ VLTAVÍNŮ * VLTAVOTÝNSKO (na polích v okolí Týna až k Jehnědnu a také kolem Dříteně a Temelína)

* * * * * * * *

DŘÍTEŇ NÁKŘÍ RADOMILICKO MALOVICE A MALOVIČKY TŘEBANICE HRBOV DOLNÍ CHRÁŠŤANY KVÍTKOVICE, HABŘÍ A LIPÍ

* * * * * * * * * * * *

JANKOV „ADÁMEK“ NOVÁ HOSPODA KOROSEKY (pole) VRÁBČE (pískovna) KROCLOV KAMENNÝ ÚJEZD MILÍKOVICE BARTOCHOV BUKOVEC KRASEJOVKA CHLUM NAD MALŠÍ * LOČENICE * NESMĚŇ

představují místní obdobu koroseckých štěrkopísků. Ve vrábečských vrstvách, usazených ještě ve třetihorách, se nachází i významné a jediné dlouhodobě legálně těžené ložisko vltavínů – Chlum nad Malší. Na geologické mapě okolí jsou

* BESEDNICKÝ POTOK * BESEDNICE * DOBRKOVSKÁ LHOTKA * SLAVČE U T. SVINŮ * BYŇOV * JAKULE * DŘENICE * TŘEBÍČSKO * SLAVICE * SLAVĚTICE

vrábečské vrstvy dobře vidět jako tmavě žlutá plocha tercierních (třetihorních) vrstev které tvoří na podloží starobylého (červeně a růžově značeného) krystalinika protažený ostrov, táhnoucí se od obce Chlum východním směrem až za Nesměň.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ / PRŮVODCE EXPOZICÍ

MUZEUM VLTAVÍNŮ ČESKÝ KRUMLOV Na Moravě se vltavínové lokality vyskytují zhruba v oblasti mezi Třebíčí, Znojmem a Brnem. Co do počtu kusů jsou moravská naleziště mnohem chudší než česká, i když průměrná hmotnost nalezených kusů je větší. Nejstarší (primární) sedimenty se nacházejí mezi Slavicemi a Třebíčí. Většina ostatních lokalit na jižní Moravě je pak spojená se sedimenty miocenních i pleistocenních řek, které přes toto území tekly víceméně jihovýchodním směrem, podobně jako dnešní Jihlava, Oslava a Jevišovka.

Další zajímavé informace o vltavínech na českém i rakouském území najdete v Muzeu vltavínů v Českém Krumlově. Právě zde uvidíte reálné vltavíny v celé jejich kráse a prožijete celý jejich příběh. V moderní interaktivní expozici můžete nejen obdivovat dokonale nasvětlené muzejní kousky a kromě jejich vzniku se dozvíte i mnoho zajímavostí o souvisejících tématech - od vesmírných kolizí a vyhynutí dinosaurů až po ukázky moderních šperků. Nahlédnete také do kopáčova deníku a poznáte i různé typy impaktních skel nebo meteoritů.

Úvodním filmem vás provede známý geolog a filosof RNDr. Václav Cílek, CSc. Hlavní expozice vltavínů uspořádaná podle lokalit je nasvětlená podle pohybu návštěvníků a v reálném čase propojena se světelnou nástěnnou mapou. Expozici oživují moderní interaktivní aplikace, jako například virtuální prohlídka nejhezčích impaktních kráterů na Zemi či animace vzniku kráteru. U simulátoru impaktu si sami hodíte na zeměkouli meteorit o zvolené velikosti, a můžete sledovat, jaké následky bude katastrofa mít...

Vydalo Sdružení Růže, z.s.p.o. / Zpracovala Mgr. Martina Langová a PhDr Vlastimil Kolda, fotografie poskytlo SOkA České Budějovice, Muzeum loutek a stálá expozice obce Svatý Jan nad Malší, Mgr. Martina Langová a PhDr. Vlastimil Kolda. Červenec 2019

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika Evropský fond pro regionální rozvoj

EVROPSKÁ UNIE

Rakousko-Ceská republika

Tato publikace vznikla v rámci projektu „ Grenzenlos Radfahren am Grünen Band Europa“ (reg.číslo: ATCZ41), který byl podpořen v rámci programu INTERREG V-A Rakousko –Česká republika.

Evropský fond pro regionální rozvoj