Teramagazin 7 2012 by Jan Beitl

Stanislav Macík

Novozélandské gekóny – časť prvá Jozef Balala

Hadi Hondurasu – část druhá Krmení hmyzem z přírody Ivan Vergner

Petr Bogusch

www.te rama ga zin. c z

■ HADI ■ JEŠTĚŘI ■ OBOJŽIVELNÍCI ■

El ektron ic k ý časop is o teraris ti ce

ZDARMA

Černé vdovy australského kontinetu

■ ČERNÉ VDOVY AUSTRALSKÉHO KONTINETU ■ GEKKO VITTATUS ■ HADI HONDURASU – ČÁST DRUHÁ ■ NOVOZÉLANDSKÉ GEKÓNY – ČASŤ PRVÁ ■ DENDROBATES LEUCOMELAS ■ KRMENÍ HMYZEM Z PŘÍRODY ■ ZMĚNA SYSTEMATIKY NOVOKALEDONSKÝCH GEKONŮ RODU RHACODACTYLUS ■

7/2012

Slovo úvodem Vážení a milí čtenáři, právě jste otevřeli již sedmé číslo našeho společného časopisu TERAmagazín. Toto období se dá nazvat novým rokem teraristy, jelikož po prázdninách nastává opět kolotoč terarijních akcí. Proto zrekapituluji ten rok starý a malinko poodhalím plány do budoucna.

Obsah Bezobratlí Černé vdovy australského kontinentu

Ještěři Gekko vittatus

Hadi Hadi Hondurasu – část druhá

Cestopis Novozélandské gekóny – časť prvá

Obojživelníci Dendrobates leucomelas

Chov Krmení hmyzem z přírody

Systematika Změna systematiky novokaledonských gekonůrodu Rhacodactylus

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Opět můžete zaznamenat změnu designu, která časopis posunula dle mého názoru na profesionálnější úroveň. Osobně nejsem zastáncem častých změn, ale tento časopis jsem založil s tím, aby čtenář mohl pozorovat určitou cestu, kterou časopis prodělává a také, aby tuto cestu mohl určitým způsobem ovlivnit. Netušil jsem, že již u sedmého čísla bude viditelný takový pokrok. Vzhled, obsáhlost i kvalita článků je výrazně odlišná od prvních vydání. Velkou zásluhu na tom mají Aleš a Dan z redakce a zejména vy, autoři a čtenáři. V neposlední řadě patří velký dík také Michalu Hlavatému za přípravu nového designu TERAmagazínu. Před prázdninami jsme díky Zdeňkovi Břízovi mohli absolvovat dvě propagační akce na Teratrzích v Plzni, kde jste si mohli prohlédnou podobu dosud vydaných čísel. V tomto trendu bychom rádi pokračovali. Stejně tak bychom Vám rádi představili časopis v Praze na burze Živá exotika. Věřím, že nám i v budoucnu zachováte přízeň a třeba i obohatíte náš společný časopis zkušenostmi z Vašeho chovu. Jaroslav Forejt

Redakční rada: Jaroslav Forejt – jaroslav.forejt@teramagazin.cz, Aleš Kozubík – ales.kozubik@teramagazin.cz, Daniel Koleška – daniel.koleska@teramagazin.cz Autoři článků v tomto čísle: Jozef Balala, Petr Bogusch, Stanislav Macík, Ivan Vergner, Ondřej Hes, Jaroslav Forejt

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Černé vdovy australského kontinentu Latrodectus hasselti – Snovačka Hasseltova

Text a foto: Stanislav Macík Vědecká klasifikace: Podřád: Dvouplicní – Araneomorphae Infrařád: Entelegynní pavouci – Entelegynnae Nadčeleď: Araneoidea Čeleď: Theridiidae (Sundevall, 1833) Podčeleď: Latrodectinae (Petrunkevith, 1928) Rod: Latrodectus (Walckenaer, 1805) Druh: Latrodectus hasselti (Thorel, 1870)

Systematické zařazení: Podřád: Araneomorphae Čeleď: Theridiidae (Sundevall, 1833) Rod: Latrodectus (Walckenaer, 1805) Druh: Latrodectus hasselti (Thorel, 1870) Syn. : L. scelio, L. scelio indicus, L. indicus, L. hasselti indicus, L. ancorifer, L. hasselti aruensis, L. hasselti ancorifer, L. cinctus, L. m. hasselti, L. hasselti

Velikost Středně velký druh. Samice 12–16 mm, v rozpětí končetin 34–38 mm. Samci jsou poměrně velcí, 4–6 mm.

Výskyt

Lokalitní nároky snovačky Hasseltovy se zaměřují zejména na xerotermní biotopy. S oblibou vyhledává suchá a stinná stanoviště. Druh vykazuje obdivuhodnou schopnost adaptace na nejrůznější klimatické podmínky, včetně změny biotopu. Mohou tak lépe expandovat do oblastí s vysokým stupněm potravinové dostupnosti spojené s možnostmi vhodných úkrytů,

Latrodectus hasselti

7/2012

jako představují např. urbanistické krajiny. U synan- Biologie tropních kolonií jsou to nejčastěji štěrbiny v zídkách, Nenáročný, poměrně rychle rostoucí druh s noční akkouty, venkovní toalety, okapy nebo spodní patra ke- tivitou. Kořist loví za pomoci trojrozměrné pavučiřů a travin. nové lapací sítě. Potrava se skládá z nejrozmanitějšího hmyzu. Snovačky Hasseltovy nejsou nijak Původní endemit australského kontinentu, později vybíravé a nepohrdnou ani mláďaty obratlovců, ktezavlečen do Jihovýchodní Asie, Oceanie, Japonska rá v pavučinových pastech občas uvíznou. (Osaka). Dále je popisována nepůvodní specifická populace na Novém Zélandě a Nové Kaledonii (Forster, Vývojový cyklus je z velké části závislý na povětrnost1984). V roce 2008 je pavouk zdokumentován ních podmínkách a především teplotě lokalit, na ktez provincií jižního Iránu, zejména přístaviště Bandar rých se snovačka Hasseltova vyskytuje. Obbas (M. Shani, Hosseini, H. K. Shemshat, J. Rafinejad, 2008). Samice dospívají od 5 měsíců do 1 roku. Samci od 2 do 6 měsíců, zároveň mají velmi krátký cyklus poDíky častému synantropnímu výskytu je tento druh hlavní aktivity. U samců je postkopulační sterilita snovačky znám pod názvem „Redback“, charakteris- zcela běžným jevem. Oddávají se milostnému aktu tický výstražným zbarvením, nebo také „Kanna - s jakýmsi „sebeobětovacím“ manévrem, kdy nabízeKapara Jeri“, což v jazyce starých maorů znamená ně- jí své tělo k hodování. Po vložení jednoho z palpů do co jako „zabiják“ či „žhavý kámen“. samičího pohlavního ústrojí se samec obrátí o 180 stupňů tak, aby zadeček ležel u samičích kusadel Popis (Forster, 1992). Sice tak prodlouží samotný akt a zvýší Vybarvení samic je od černé až po nahnědlý odstín, úspěšnost předání vlastních genů, ale zároveň na abdomenu s patrným oranžovým, až do červena nenávratně poškodí své sekundární kopulační orgázbarveným podélným pruhem sahajícím od karapaxu ny, nebo jej samice pozře. ke snovacímu aparátu. Z ventrální strany červená a oranžová skvrna ve tvaru „přesýpacích hodin“. Ke zdárnému oplodnění a získání kvalitního geneJednotlivá rozmanitost populací na odlišných loka- tického materiálu pro své budoucí potomstvo se salitách není tak patrná, jako např. u druhu L. mactans. mice obvykle páří s více samci. Avšak časté střídání Mláďata a subadultní jedinci mají na zadečku výraz- partnerů může ohrozit její reprodukční úspěch. né bílé postranní pruhy. U následujících vývojových stádií přecházejí postupně do sytě oranžové až čer- Krátce po páření klade vajíčka do kulovitého vaku, vené. o který i nadále pečuje. Za celý život samice vyprodu-

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

5 Páření Latrodectus hasselti

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

kuje 5 až 10 kokonů. Počet mláďat z jednoho kokonu se pohybuje přibližně kolem 50 až 100 jedinců, kteří se po 3. – 4. svlékání vlášením rozptylují do okolí. Životaschopnost a početnost potomstva jsou přímo

úměrné kvalitě získaného genetického materiálu od pářících se, ale i následně pozřených samců. Domníváme se, že tato vzájemná chování mohou pozitivně ovlivňovat dědičné vlastnosti budoucí populace.

Juvenilní samec

Inzerce

Výstava a prodej exotických zvířat Kulturní dům Peklo Pobřežní 10, Plzeň http://zootrhy.wz.cz

Mladý Juvenilní Gekko vittatus samice

7/2012

www.teramagazin.cz

Gekon čokoládovy Gekko vittatus

Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

(Houttuyn, 1782) Text a foto: Jozef Balala Vědecká klasifikace:

Třída: Reptilia (plazi) Řád: Squamata (šupinatí) Podřád: Sauria (ještěři) Čeleď: Gekkonidae (gekonovití) Podčeleď: Gekkoninae (gekoni) Rod: Gekko Druh: Gekko vittatus Tento gekon obýva Indoaustralskú oblasť od Jávy po Samec môže dosiahnuť dĺžku až 30 cm , samice okoNovú Guineu a niektoré ostrovy v Oceánii napr.: Jobi, lo 25 cm, ale sú podstatne štíhlejší oproti gekonovi Fergusson, Bismarkové a Šalamúnove ostrovy atd. obrovskému. Gekoni sú hnedo sfarbení s výraznou farbozmenou, keď dokážu základné hnedé sfarbenie Mladý Gekko vittatus stmaviť aj zosvetliť. Na chrbte sa im tiahne charakteristický biely pruh, ktorí je na hlave rozdelený do tvaru písmena V. Chvost je bielo-hnedo pruhovaný, pruhov je vždy päť v každej farbe, brucho je biele. Samice majú za hlavou charakteristické vápnikové kapsy. Môj prvý zážitok s týmito gekonmi bola hneď ich kúpa. Obchodníci predávajúci gekonov na burzách predávajú väčšinou juvenilné jedince, čo je síce dobré, ale v snahe predávať gekonov ako pár, nesprávne určujú pohlavie, pretože gekoni sú moc mladí. Domov som si doniesol akože pár, ale keď jeden gekón druhému odhryzol štvrtinu chvosta, bol som si istý že mám dvoch samcov. Asi o dva mesiace sme z burzy doviezli samicu. Aké bolo naše prekvapenie, keď po ďalších asi dvoch mesiacoch bola zrazu z našej novej

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

samice – samec, a z dvoch samcov samice, s nádhernými vápnikovými kapsami. Dospelí samci majú výrazné femorálne póry. U tohto druhu gekonov sa samice neznesú, a sú voči sebe rovnako agresívne ako samce. Túto skutočnosť uvádza na internete vo svojom článku aj pán Vladimír Cerha. Chováme dva páry týchto nádherných gekonov. Jeden v teráriu 50×50×50 a druhý pár v teráriu 50 × 35 × 50, d × h × v. Obidve terária považujem za minimálny rozmer pre týchto gekonov, dôležité ale je rozčleniť ich rôznymi konármi a bambusovými rúrkami, a zväčšiť tak aspoň opticky priestor. O zadné steny sú opreté kusy kôry, a v obidvoch teráriách rastú bromélie. Rosím výdatne každý večer. Teploty v teráriách sa pohybujú cez deň okolo 30°, v noci okolo 20°. V závislosti na teplotách kolísa aj u týchto gekonov dĺžka inkubácie, ktorá je okolo 90 dní. Mladé samice niekedy znesú neoplodnené vajcia. Dospelí sú kanibali, a mláďatá požierajú aj keď sú dobre živení. Mladí gekoni majú veľkosť cca 6 cm, a sú oproti mláďatám G. gecko podstatne štíhlejšie. Mláďatá sú výraznejšie hnedé a aj biely pruh na chrbte majú výraznejší ako dospelí. Mladé gekóny chovám spolu, ale dávam pozor na rovnakú veľkosť mláďat. Dospelé aj mladé žerú hmyz primeranej veľkosti.

Mladý Gekko vittatus

Aj tento gekon je pre svoju nádhernú farbu a nenáročnosť vhodný pre začínajúcich chovateľov. Mladý Gekko vittatus Gekko vittatus – pár

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Gekko vittatus – samec s vajíčky inzerce

- vlastní výbojky SunLux UV opět v prodeji! - ochotné poradenství - prověřené, kvalitní a bezpečné zdroje UV záření a světla - měřící a monitorovací technika - měření zdrojů UV a světla pro stávající zákazníky zdarma - dobírka na Slovensko

www.terashop.cz

info@terashop.cz

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Hadi Hondurasu – část druhá Nejedovatí hadi 2.

Text: Ivan Vergner, foto: Josiah H. Townsend Užovky rodu Ninia (Colubridae, podčeleď Colubrinae) se v Hondurasu vyskytují v pěti druzích (diademata, espinali, maculata, pavimentata a sebae), z nichž dva druhy si představíme. Ninia espinali McCranie & Wilson, 1995 vykazuje nápadný sexuální dichromatismus. Samci jsou jednobarevně narůžověle šedí, s lesklými šupinami na hlavě, ostatní šupiny jsou matně kýlnaté. Samice jsou při stejném ošupení nepravidelně hustě pestře skvrnité v odstínech oranžové, červené, žluté a hnědé. Jsou to malí hádci, dlouzí jen asi 350 mm, žijící skrytě ve středních výškách ve spadaném listí a živící se obojživelníky (červory), žížalami, slimáky a podobnými bezobratlými (Townsend & Wilson 2006). Ninia pavimentata (Bocourt, 1883) žije v jižním Mexiku, Guatemale a Hondurasu. Je podobně malým nenápadným hádkem s celkovou délkou kolem 30 cm. Pro Honduras byl teprve nedávno objeven (Townsend et al. 2005).

Ninia sebae Duméril, Bibron & Duméril, 1854, je rovněž malý hádek s délkou do 385 mm. Žije

Ninia espinali – samec. Guajiquiro, Honduras

Ninia pavimentata. La Liberacion, Reserva de Vida Silvestre Texiguat, výška 1030 m, Honduras

Ninia sebae. Texiguat, Honduras

7/2012

Pliocercus elapoides. Rio Negro, Honduras

Pliocercus euryzonus. Biosfera Tawahka Asangni, departement Gracias a Dios, Honduras

Scaphiodontophis annulatus hondurensis. La Liberacion, Reserva de Vida Silvestre Texiguat, výška 1030 m, Honduras

stejně jako N. espinali v spadaném listí, při napadení skrývá hlavu pod závity svého výstražně červeně zbarveného těla. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Živí se rovněž obojživelníky a bezobratlými (červoři, žáby, červi, slimáci atd.). Žije v nížinách až středních polohách.

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Pliocercus elapoides Cope, 1860, je jedním ze dvou druhů, vyskytujících se v Hondurasu. Tento rod, patřící do podčeledi Dipsadinae, napodobuje zbarvením jedovaté korálovce, stejně jako jiné druhy neškodných užovek. Má krásné příčně pruhované zbarvení, imituje v Hondurasu žijící toxický druh Micrurus diastema. Tito hadi mají značně dlouhý ocas, dosahují celkové délky asi do 50 cm při délce těla do 30 cm. Potravu tvoří obojživelníci, žáby i mločíci čeledi Plethodontidae (Cabrera-Guzmán et al. 2008). V Hondurasu žije nominotypická forma, čtyři další poddruhy žijí v Mexiku. Pliocercus euryzonus Cope, 1862, je jednodušeji ale rovněž krásně zbarven, na sytě červeném základě má černé příčné pruhy, čímž napodobuje toxický druh Micrurus mipartitus, který se ovšem v Hondurasu nevyskytuje. Má velký areál, zasahující od Mexika až do Ekvádoru. V Hondurasu žije nominotypický poddruh (Terra typica: Costa Rica) dva další poddruhy tvoří v jižní části areálu, které jsou převážně černé jen s bílými konturami pruhů. Biologií se od P. elapoides neliší. Scaphiodontophis annulatus (Duméril, Bibron & Duméril, 1854) je rozšířený nesouvisle od Mexika po Kolumbii. Dělí se do 4 pod-

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

druhů (annulatus, cyclurus, dugandi a hondurensis), Terra typica leží v Guatemale. Je to malý had, samci celkově měří kolem 40 cm, samice kolem 50 cm. Zbarvení je zvláštní, přední část těla a ocas nesou typické černobílé nebo žluté a červené pruhy, imitující rod Micrurus (limbatus, diastema), ale střední část těla až po kloaku je jednobarevně šedohnědá, případně černě tečkovaná. Poddruh hondurensis nemá černé pruhy bíle lemované.

Sibon dimidiatus. Reserva de Vida Silvestre Texiguat, výška 1030 m, Honduras Sibon longifrenis. Boswas Biosphere Reserve, Nicaragua

Sibon dimidiatus (Günther, 1872) je jedním z 10 druhů rodu, žijících v Hondurasu (annulatus, anthracops, carri, dimidiatus, fischeri, longifrenis, manzanaresi, miskitus a nebulatus). Patří do podčeledi Dipsadinae. Všichni příslušníci rodu jsou drobní hádci, specialisté na lov plžů (slimáků a hlemýžďů). Tento druh je jedním z největších, dosahuje celkové délky kolem 90 cm při délce těla kolem 60 cm, je velmi pěkně zbarvený. Žije od jižního Mexika (Terra typica) po Kostariku. Sibon longifrenis (Stejneger, 1909) je rovněž větší druh, dosahující celkové délky asi do 65 cm při délce těla asi do 44 cm. Žije v nížinných a premontánních vlhkých lesích. Zbarvením napodobuje jedovatý druh Bothriechis schlegelii a je velmi dobře maskovaný. Žije od Mexika po Ekvádor, na severu Jižní Ameriky na východ po Guyanu. Tera typica leží v Panamě (Savage 2002).

Tantilla taeniata Bocourt, 1883, je jako všichni příslušníci tohoto rodu štíhlý hádek, připomínající zbarvením příslušníky rodu Thamnophis. V Hondurasu žije celkem 5 druhů tohoto rodu, patřícího do

Tantilla taeniata. Západní strana Lago de Yojoa, Honduras

7/2012

Tantilla taeniata - detail přední části těla a hlavy

Thamnophis fulvus. Guajiquiro, výška 2 160 m, Honduras

podčeledi Colubrinae (lempira, melanocephala, schistosa, taeniata a tritaeniata). Terra typica leží v Guatemale. Je to velmi maličký had s celkovou délkou jen kolem 150 až 180 mm. Žije v rostlinném spadu v lesích. Živí se členovci přiměřené velikosti, jako jsou termiti, stonožky, svinky apod.

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Thamnophis fulvus Bocourt, 1893, je jedním ze tří druhů tohoto rodu, žijících v Hondurasu. Rod je příslušníkem podčeledi Natricinae. Dále zde žijí druhy Thamnophis marcianus Baird & Girard, 1853 a Thamnophis proximus Say, 1823. Zmíněný druh T. fulvus dosahuje celkové délky do 65 cm. Žije v horských lesích v blízkosti vodních toků. Rodí živá mláďata (ovoviviparie). Živí se především žábami (Rossman et al. 1996). Tropidodipsas sartorii Cope, 1863 je dalším hadem imitujícím druh Micrurus elegans. Je rozšířen nesouvisle od jižního Mexika po Kostariku. V Mexiku žije poddruh macdougalli, v Hondurasu nominotypický poddruh. Podobně jako rod Sibon se živí plži, slimáky a hlemýždi. Na černém podkladě má pravidelné užší žluté až béžové příčné pruhy. Dosahuje celkové délky 140 cm při délce těla do 120 cm, obvykle však méně.

Tropidodipsassartoriisartorii. La Liberacion, Reserva de Vida Silvestre Texiguat, výška 1030 m, Honduras

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Literatura:

Pliocercus elapoides. La Liberacion, Reserva de Vida Silvestre Texiguat, výška 1030 m, Honduras

Cabrera-Guzmán, E., M. A. Márquez & V. H. Reynoso (2008): Pliocercus elapoides aequalis (Variegated False Coralsnake). Diet. – Herpetological Review, Salt Lake City, 39 (4): 472. Rossman, D. A., N. B. Ford & R. A. Seigel (1996): The garter snakes. – University of Oklahoma Press, 332 s. Savage, J. M. (2002): The amphibians and reptiles of Costa Rica. – University of Chicago Press, 934 s. Townsend, J. H. & L. D. Wilson (2006): Denizens of the dwarf forest: the herpetofauna of the Elfin Forests of Cuzco National Park, Honduras. – Iguana, West Hart-ford, 13 (4): 242–251. Townsend, J. H., L. D. Wilson, T. L. Plenderleith, B. L. Talley & J. C. Nifong (2005): Ninia pavimentata (Squamainzerce

7/2012

www.teramagazin.cz

Novozélandské gekóny – časť prvá

Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Krajina v okolí Chinaman's Bluff

Text a foto: Jozef Balala

Nový Zéland je jednou z najizolovanejších krajín sveta (samozrejme len čo sa týka vývoja unikátnej fauny a flóry), inak ostrovy ako také sú vyhľadávanou turistickou destináciou, aj keď pre nás vzdialenou, a nie len kilometrami, ale aj finančne. Izolovanosť ostrovov podnietila vývoj unikátnej fauny a flóry. Stačí si spomenúť na vtáka kiwiho, mäsožravého papagája Nestor Kea, či doslova žijúcu pravekú fosíliu hatériu novozélandskú, a množstvo ďalších unikátnych živočíchov vyskytujúcich sa iba na Novom Zélande. Novozélandské gekóny sú veľkou vzácnosťou v chovoch európskych chovateľov, nie to ešte slovenských a českých. Mal som možnosť žiť na Novom Zélande takmer celý rok a zažiť všetky štyri ročné obdobia. Dúfam, že tento článok pomôže aspoň trocha tým, ktorým sa podarí tieto krásne gekóny zohnať a chovať. Palma v pozadí je v skutočnosti obrovská novozélandská papra

Nový Zéland sa skladá z dvoch hlavných ostrovov – severného a južného, a množstva ďalších menších patriacich pod správu Nového Zélandu. No a samozrejme nesmiem zabudnúť na Stewartov ostrov, o ktorom sa niekedy hovorí ako o treťom hlavnom ostrove. Klíma ostrovov je podobná tej našej, len s miernejšou zimou (netýka sa zimy na horách, tá sa mi zdala byť chladnejšia), a horúcejším a suchším letom. Samozrejme, všetko je otočené naopak, a preto v čase nášho leta je na ostrovoch zima, a naopak v čase našej zimy leto. Ja som zimu prežil v oblasti Malborough v mestečku Blenheim, zima mi pripomínala našu v okolí Žiliny. V dolinách nebol sneh, zato okolité kopce boli biele. Pokiaľ počas dňa nebolo zamračené alebo nepršalo, teploty boli veľmi príjemné a vonku sa dalo vydržať len v ľahkom oblečení. V noci mrzlo, ale teploty len málokedy klesali pod mínus päť stupňov. Na severnom ostrove je zima ešte miernejšia a okrem vyšších nadmorských výšok tam prakticky nesneží. Jar bola pomerne upršaná, ale podľa domácich to nebýva zvykom. Skrátka počas môjho pobytu pršalo trocha viac. Naopak, leto ktoré som strávil v okolí mestečka Cromwel bolo pomerne suché s minimom zrážok. Podobné počasie sa udržalo aj na začiatku jesene a neskôr prešlo do babieho leta s postupným pribúdaním zrážok. Intenzita slnečného žiarenia je na Novom Zélande vysoká. Na Novom Zélande sa vyskytujú dva druhy hatérii, šesť druhov žiab, osemnásť druhov gekónov (dalšie

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Krajina okolo Mt. Richmond popísané čakajú na uznanie ako samostatné druhy), dvadsaťosem druhov scinkov, päť druhov morských korytnačiek a dva druhy morských hadov. Prirodzene sa na ostrovoch nevyskytujú salamandry, ropuchy, hady, suchozemské ani sladkovodné korytnačky. V minulosti bol zastávaný názor že gekóny a scinkovia sa dostali na ostrovy na plávajúcom dreve, keď už bol Nový Zéland oddelený od super kontinentu Gondwana. Nedávne genetické a biochemické štúdie ale naznačujú, že tam žili už pred oddeleným ostrovov od ostatnej pevniny. Teda zhruba pred 85 miliónmi rokov.

Novozélandské gekóny patria do podčeľade Diplodactylinae. Pôvodne boli rozdelené do troch rodov: Hoplodactylus, Naultinus a Heteropholis. Gekóny rodu Heteropholis sú dnes preradené do rodu Naultinus, jeden bol preradený do rodu Hoplodactylus, dnes Mokopirirakau. Rod Hoplodactylus mal pôvodne deväť druhov, ale medzičasom sa rozpadol na viacero rodov (niektoré sú monotypické). Rod Naultinus má sedem druhov, ale predpokladá sa, že v blízkej budúcnosti budú popísané nové druhy vo všetkých rodoch. Treba ešte spomenúť, že rod Naultinus pôvodne obsahoval len dva druhy, a to elegans a grayii. Dokonca dnes niektorí novozélandský herpetológovia hovoria o 43 endemických druhoch. Samozrejme na ostrovoch žije množstvo zavlečených druhov napr.: L. lugubris, G. vorax a iné, ktorými sa v tomto článku zaoberať nebudem. Gekóny, ktoré predtým patrili do rodu Hoplodactylus sú väčšinou hnedo sfarbené gekóny, aktívne väčšinou v noci, aj keď niektoré druhy sa rady vyhrievajú a Mokopirirakau (Hoplodactylus) granulatus a Tukutuku (Hoplodactylus) rakiurae sú čiastočne denné. Na prstoch nôh majú väčšinou dobre vyvinuté široké prísavné lamely, ktoré im pomáhajú šplhať po hladkých plochách. Dokážu meniť intenzitu svojho sfarbenia, takže kožu môžu zblednúť alebo stmaviť. Tak ako iné druhy gekónov vydávajú rôzne zvuky, dokonca vedia prenikavo škriekať. Rodia zväčša dve živé mláďatá.

Lesy na západnom pobřeží

7/2012

Preanálne póry sú malé a nepredĺžené až na stehná ako u iných druhov. Veľkosť: 94 mm SVL. Výskyt: iba na severnom ostrove a okolitých ostrovoch.

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Miesto výskytu: v lesoch, kosodrevine aj trávnatej krajine.

Typický novozélandský les Gekóny rodu Naultinus majú dennú alebo súmračnú aktivitu. Sú pestrejšie sfarbené, prevláda u nich najmä zelená farba. Prsty na nohách majú štíhle, bez prísavných lamiel s malými pazúrikmi, prispôsobené na uchopenie vetvy a šplhanie medzi listami rastlín a kríkov. Nemôžu meniť farbu. Vydávajú takisto rôzne zvuky ako tiché švitorenie, drnčanie a dokonca pri pocite ohrozenia vydávajú hlasitý kvákavý zvuk ako alarm na upozornenie pred nebezpečenstvom. Takisto rodia väčšinou dve živé mláďatá. Všetky Novozélandské gekóny dokážu odhodiť chvost pri úteku pred predátorom, ale rod Naultinus to robí len neochotne, pretože ich chvost je chápavý, a pomáha im pri lezení po konároch. Ak je to potrebné dokážu zaň visieť. Všetky sú hmyzožravé, ale veľmi významný podiel ich potravy tvorí prezreté ovocie a nektár z kvetov. Niektoré druhy tiež požierajú zdochliny a odpad z hniezd produkovaný morskými vtákmi.

Spôsob života: prísne nočný druh. Cez deň sa skrýva v trhlinách skál, v zemi, alebo pod kôrou stromov. Len zriedka sa slní. V noci šplhá na vegetáciu za potravou. Pária sa medzi marcom a májom. Mladé sa rodia až vo februári a marci nasledujúceho roka.

Hoplodactylus duvaucelli (Duméril and Bibron, 1836), Ang.: Duvacels Gecko Po preradení ostatných druhov tohto rodu do nových rodov sa stal aspoň nateraz monotypickým rodom. Na tomto mieste treba ale spomenúť že mnohý herpetológovia veria na znovuobjavenie pravdepodobne najväčšieho gekóna sveta Hoplodactylus delcourti, ktorý žil na severnom ostrove a momentálne sa nachádza v jedinom exemplári ako dermopreparát v prírodovednom múzeu v Marseille. Dorastal až 620 mm a maori ho volali Kawekaweau. Aj keď je Nový Zéland pomerne dobre preskúmaný ja hovorím: „nikdy nehovor nikdy,“ veď aj dnes známi R. ciliatus bol ešte na začiatku devätdesiatych rokov považovaný za vyhynutého a dnes je to jeden z najpopulárnejších gekónov v chovoch.

Prehľad druhov:

H. duvaucelli je sivo sfarbený gekón, často zo slabým olivovo zeleným odtieňom. Zvyčajne má šesť bledých Dactylocnemis (Hoplodactylus) pacificus (Gray, nepravidelných škvŕn ležiacich naprieč telom, zo 1842), Ang.: Pacific Gecko strany na stranu, medzi zadnou častou hlavy a záMonotypický rod. kladňou chvosta. Nikdy nemá pruhy. Prsty majú rozšírené vankúšiky, chvost majú tlstý, často regeneSfarbením a vzorom sa podobá na W. maculatus, ale rovaný. Pri rovnakej veľkosti majú mláďatá H. duvaujeho sfarbenie je jasnejšie a menej fádne. Má užšiu celli väčšiu hlavu než mláďatá D. pacificus alebo W. hlavu, nozdry sa dotýkajú rostrálnej šupiny. Vzdi- maculatus. alenosť nozdier od oka je zreteľne väčšia, než vzdialenosť očí od uší. Prsty majú rozšírené prísavné Veľkosť: najväčší gekón Nového Zélandu a jeden vankúšiky, ale štíhlejšie než W. maculatus, majú dlh- z najväčších gekónov sveta vôbec. Dĺžka tela 160 mm šie zúžené časti na koncoch. Chvôst majú hrubý, často SVL, celková dĺžka tela aj cez 300 mm. Váha okolo 120 regenerovaný. Samce majú tri až štyri rady rozší- g. Henle (1981) a Mašlera (1994) uvádzajú dĺžku tela rených šupín na každej strane na báze chvosta. SVL až 220–250 mm.

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Výskyt: v minulosti sa vyskytoval po celom južnom aj severnom ostrove. Dnes je tam už pravdepodobne vyhubený a vyskytuje sa len na ostrovoch severovýchodne od severného ostrova (vrátane Great barriere), a Cookovom prielive napr.: na ostrovoch The Brothers, Chetwode, a Trios groups.

šupina sa dotýka nozdier. Ústa ma lemovane ružovou farbou, ale koža v kútikoch úst, pri ich otvorení je oranžová. Prsty majú rozšírené vankúšiky. Samce majú tri zväčšené špicaté šupiny na každej strane pri koreni chvosta.

Veľkosť: 80 mm. SVL. Miesto výskytu: v lesoch, kosodrevine, na pobrežnej vegetácii a útesoch, často v blízkosti pobrežia, kde Výskyt: ostrovy Stephens a Maud v Cookovom prieloví potravu na kameňoch ležiacich na pláži priamo live, Marlborough Sounds. v príbojovej zóne. Miesto výskytu: pobrežne lesy a kosodreviny. Spôsob života: nočný, ale cez deň sa môže vyhrievať. V noci lezie na vegetáciu, kde hľadá potravu, alebo Spôsob života: nočný druh, arboreálny. snorí po pobreží. Mláďatá sa rodia medzi februárom a májom, pohlavnú dospelosť dosahujú až Meno dostal podľa Stephensovho ostrova, je to pov siedmych rokoch. Dožívajú sa až okolo 36 rokov. merne vzácny a ohrozený druh. O prvých zvieratách dovezených do Európy sa myslelo že pochádzajú z Bengálska a tak boli pomenované po Alfredovi Duvaucelovi, francúzskom prírodovedcovi, ktorý precestoval a zmapoval veľkú časť Indie.

Tukutuku (Hoplodactylus) rakiurae (Thomas, 1981), Ang.: Harlequin Gecko

Jeden z najkrajšie sfarbených gekónov sveta. Na tele má zložitú kresbu ktorá prechádza plynulo aj na chôst. Má belavé a pozdĺžne prúžky, ohraničenými radami Toropuku (Hoplodactylus) stephensi (Robb, pravidelných šikmých políčok, vyfarbenými zeleno, 1980), Ang.: Cook Strait Striped Gecko červeno, čierno a bielo. Spodná strana bledá s čiernym Monotypický rod. mramorovaným. Medzi očami ma širokú zeleno sfarbenú škvrnu v tvare V. Ústa sú lemované ružovo šedou Prevažne hnedý gekón s rovnakou charakteristickou farbou, vnútri sú ružové. Prsty má jednofarebne hnepásikavou kresbou ako W. chrysosireticus. Rostrálna dé a úzke, bez zreteľné rozšírených plošiek. Mt. Tapueonuneoku okres Malborough

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Horsky hrebeň nad jazerom Rotoroa - zima, júl 2006 Veľkosť: 71 mm. SVL.

lemované oranžovou alebo žltou farbou. Pri kútikoch úst má veľa bielej. Spodnú stranu tela má silno Výskyt: najjužnejšie sa vyskytujúci gekón na svete. škvrnitú. Prísavné lamely na prstoch má len nepatrne Obýva južnú časť Stewartovho ostrova. rozšírené. Chodidlá má žlté. Miesto výskytu: v kosodrevinách, trsoch trávy a na žulových balvanoch.

Veľkosť: 89 mm SVL.

Výskyt: po celom Novom Zélande okrem ďalekého Spôsob života: je prevažne pozemným druhom. Na severu, Marlborough a Canterbury. Vyskytuje sa aj na ostrove je pomerne chladno a často fúka, aj preto po- niektorých väčších vzdialenejších ostrovoch napr.: čas teplých a slnečných dní vylieza na kríky, kde sa Great barrier, Little Barrier, Waiheke a Kapity. slní a vyhrieva. V noci loví, ale oproti ostatným NZ gekónom viac na zemi. Dlho zimuje, a tak ako všetky NZ Miesto výskytu: lesy a kosodrevina vrátane pogekóny rodí živé mláďatá. brežných lesov a v kosodrevinách s manuky. Vystupuje až do výšky 1400 m. n. m. Ohrozený a vzácny druh. Spôsob života: nočný, ale môže sa vyhrievať na slnku. Rod Mokopirirakau: momentálne zahŕňa štyri druhy. Inak sa cez deň schováva pod voľnou kôrou, v skalných puklinách alebo pod vetvičkami stromov. Mokopirirakau (Hoplodactylus) granulatus Arborealny, potravu loví v noci na stromoch a kríkoch. (Gray, 1845), Ang.: Forest gecko Mladé sa rodia uprostred alebo koncom leta. M.granulatus má jasné sfarbenie v odtieňoch šedej, hnedej alebo červenkasto hnedej s veľkými čiernymi Aj keď je rozšírený takmer po celom ostrove ako W. a bielymi škvrnami, ktoré môžu byť niekedy žltkasté. maculatus, nikdy nebývajú nachádzaní spolu. Jeho Na chrbte má sériu veľkých nepravidelných priečnych meno upozorňuje na výrazne granulovanú kožu. Neškvŕn, zvyčajne bez pruhu. Na hlave medzi očami má dávne genetické štúdia naznačili, že tento druh gekótenký tmavý znak v tvare V. Na každej strane hlavy má na by mohol obsahovať niekoľko poddruhov. od oka k uchu tenký jasno biely pásik. Ústa má

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Mokopirirakau (Hoplodactylus) kahutarae (Whi- Typový exemplár bol nájdený v sedle Kahutara, podľa taker, 1985), Ang.: Black-eyed Gecko ktorého dostal aj meno. Ohrozený druh. Chrbát má tmavo olivovo sivý so šiestimi, zriedka siedmymi bledými nepravidelnými škvrnami tiahnucimi sa naprieč telom zo strany na stranu. Spodnú stranu tela ma bielu. Má relatívne veľké, silno čierne oči, nad ktorými má výrazný hrebeň. Ústa má lemované rúžovo, jazyk má červenkasto žltý. Prsty má úzke, bez výrazne zväčšených prísavných lamiel. Zväčšené apikalne štítky (pod prstom vedľa pazúra) chýbajú na každom prste. Veľkosť: 91 mm SVL.

Mokopirirakau (Hoplodactylus) nebulosus (McCann, 1955) Ang.: Cloudy gecko Sfarbením a vzorom sa podobá na M. granulatus, ale zvyčajne je viac hnedý alebo zelený než sivý a kresba na chrbte je menej zreteľná. Brucho má jemne škvrnité. Sfarbením v podstate napodobuje stromovú kôru. Ňucháč má viac zaoblený a tupý než H. granulatus. Veľkosť: 96 mm SVL.

Výskyt: vyskytuje sa v prímorských oblastiach aj vo Výskyt: iba na Stewartovom ostrove a okolitých ostvnútrozemí ale iba na južnom ostrove. Kaikoura rovoch. ranges, Marlborough, Arthur Range, Nelson. Miesto výskytu: lesy a kosodrevina. Miesto výskytu: Alpinske pásmo, skaly a skalné východy z jaskýň. Vyskytuje sa vo výškach 1300 až 2200 Spôsob života: je identický s H. granulatus m. n. m. čo je v priemere o 400 výškových metrov viac než všetky ostatné druhy. V miestach jeho vyskytu Mokopirirakau cryptozoicus (Jewell and Leschen, 2004), Ang.: Takitimu gecko sa udrží sneh tri až päť mesiacov. Šedý, alebo tmavo šedý, príležitostne hnedý, olivovo Spôsob života: nočný, ale rád sa slní. Potravu zháňa sivý alebo zriedka oranžový gekón. Má dva pozdĺžne už pri teplote šesť stupňov Celzia. Tak ako ostatné pruhy a červenkasto oranžové škvrny. Škvrny má na druhy rodí živé mláďatá. obidvoch stranách chrbta, zvyčajne prepojené Milford sound v období zimy prší priemerne 25 dní v mesiaci

7/2012

pozdĺžne s tenkými pruhmi, alebo niekedy spojené cez chrbát. Spodná strana tela je jemne mramorovaná alebo škvrnitá. Oči má hnedé alebo ružovkasté s viditeľne čiernym okrajom dúhovky. Profil oka je malý, nevystupuje. Ústa sú lemované svetlo oranžovou farbou. Jazyk má oranžový, často s tmavo sivou škvrnou, a niekedy s oranžovou špičkou alebo stranami. Chvost má kratší než telo, prsty na nohách má veľmi úzke so 7 až 12 lamelami.

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Veľkosť: stredne veľký a robustný gekon 80 – 87 mm SVL. NP Abel Tasman

Pomerne nedávno popísaný druh, u ktorého budú v budúcnosti ešte určite popísané ďalšie poddruhy.

Inzerce

- Chovatelské potřeby - Kvalitní literatura - Kamenný i internetový obchod - Zakázková výroba terárií - Pravidelná účast na terarijních akcích

www.robimaus.cz

info@robimaus.cz

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Pralesnička harlekýn Dendrobates leucomelas

Dospělý samec Dendrobates leucomelas

Text a foto: Ondřej Hes Pralesnička harlekýn Dendrobates leucomelas STEIN- opadaného bukového či dubového listí, které zběžně DACHNER, 1864 patří k dlouho chovaným a od- prohlédnu a zbavím větších bezobratlých predátorů chovávaným dendrobátkám. a bez úpravy dávám rovnou do terária. Žabky pak několik dní prohlížejí vrstvu listí (je nutno udržovat Vyskytují se ve Venezuele (státy Amazonas a Bolivar), vlhkou, aby se na žáby nelepila) a požírají drobné v Guayaně (distrikt Mazaruni Potaro), přiléhající části členovce. V nádrži jsou rostliny Spathiphyllum, ScinBrazílie (stát Roraima) a v jihozápadní Kolumbii (Gua- dapsus, Cryptantus. Na kořenech nad substrátem jsou inía a Vichada). Dle literatury se vyskytují jak umístěné bromélie. K osvětlení používám 2 kompaktv deštných pralesích, tak v okrajích lesů, skalnatých ní 20 W žárovky, které zároveň nádrže vyhřívají na zarostlých oblastech i v galeriových lesích. U popula- 24–26 °C přes den, v noci teplota klesá v zimním obcí, které obývají oblasti se střídáním suché a vlhké se- dobí až na 21 °C, v létě na 22–23 °C. V zimním období zóny obvykle setrvávají inaktivní až aestivují v období výrazně omezuji rosení, aby došlo k útlumu aktivity leden–únor. žab a navození alespoň částečné klidové periody. Zbarvení je variabilní, je popsána řada „variant“, kte- Žabky krmím během aktivní sezóny smýkaným ré rozlišují především chovatelé (žlutá, zelená, oran- hmyzem s přídavkem octomilek (převážně D. hydei), žová, atd.), systematický význam toto dělení nemá. v zimní sezóně pak především octomilkami a občas přidávám chvostoskoky. Veškeré krmení podávám Svoji chovnou skupinu jsem získal od dalšího z vete- společně s multivitaminy, které neustále střídám; poránů chovu žabek (nejen pralesniček), pana Eduarda užívám současně 3–4 druhy kvalitních multivitamiZorychty. Návštěva pánů Veselého a Zorychty v mých nových přípravků. chovatelských místnostech patří k nejpříjemnějším Snůška oplozených vajec v Petriho misce a nejveselejším zážitkům mého teraristického života. (kokos pro fotografování odstraněn) Žabky jsem nezískal obvyklým nákupem, ale jakousi komplikovanou výměnou, kde roli hrály dendrobátky, pivovarské kvasnice, chvostoskoci a nevím, co všechno dalšího. Každopádně šlo o velkou legraci a musím přiznat, že bych se rád dožil podobného stáří.

Žabky chovám v nádržích 60 × 60 × 90 cm. Používám terárium s rašelinou na dně, která je kryta vrstvou

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Nádržka s pulcem Žabky pohlavně dospívají zhruba ve dvou letech, ale kvalitní snůšky kladou až v průběhu další sezóny. V literatuře se někdy udává dospívání okolo jednoho roku věku. Je pravda, že takto mladé žáby občas produkují snůšky, ale obvykle jsou extrémně nekvalitní. Chovám pohromadě skupinu 2,4. Občas dojde k pozření vajec, někdy je snůška hůře oplozená. Výraznější potyčky mezi dendrobátkami jsem v takto velké nádrži nezaznamenal. Žáby kladou vejce jak do „filmovek“, tak pod kokosy na Petriho misku. Moji samci lákají samice poměrně tichým zpěvem, v literatuře jsou naopak publikované údaje o velmi hlučných hlasových projevech. Nejaktivnější jsou moje „leukomelasky“ ráno po rozsvícení světel, v letním období po rozednění. Snůšky kolísají svojí kvalitou, pěkné začíPulec po odstranění okřehku

nají být začátkem či koncem léta a kvalitu si drží do pozdního podzimu. Myslím si, že jde o souvislost mezi obdobím roku, typem potravy (pozitivní vliv smýkaného hmyzu). Samozřejmě i během zimy se vyskytne dobrá snůška, ale jde spíše o výjimku. Dlouho jsem u mladých žab bojoval s líhnivostí, respektive schopností metamorfózy u pulců. V současné době nechávám vejce do poslední chvíle v teráriu v péči otce. Odebírám misku s vejci až těsně před líhnutím pulců. Někdy mě samec předejde a odnosí pulce do nádržky s vodou. Většinou odnosí 1–3 pulce, zbytek nechá v misce svému osudu. I tito pulci se normálně vyvíjí a nezdá se, že by byli v horší kondici. Ovšem, kdo ví. Po vylíhnutí vajec malé pulečky přelovuji po jednom do plastových nádob s cca 1 cm vody. Vodu po několika dnech doplním na výšku hladiny cca 4 cm. Používám nádržky, ve kterých je smotek „jávského mechu“, okřehek a řasy na stěnách. Domnívám se, že pulci lépe rostou, pokud mají možnost k suchému krmení okusovat i řasy a další mikroorganismy na stěnách a rostlinách. K inkubaci i odchovu pulců používám upravenou vodu o pH 6,8–7,5, s poměrně nízkou vodivostí (cca do 100 mikrosiemens) s louhujícími se olšovými šiškami a listy mandlovníku mořského (Catalpa terminalis). Domnívám se, že taková úprava vo-

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Pulec před metamorfózou dy není nutná, ale věřím, že se pulci vyvíjejí lépe s D. auratus Green nebo Phyllobates vittatus), ale roza mám z odchovu lepší pocit. Pulce denně nebo ob- hodně je možné je doporučit začínajícím chovatelům den dokrmuji práškovými krmivy pro potěr akva- pralesniček. rijních ryb (Sera).

Literatura:

Jakmile pulci mají zadní i přední nohy, odchytím je do Lotters S, Jungfer K-H, Henkel FW, Schmidt W (2007): terária s pozvolnou souší, nízkou hladinou vody a du- Poison Frogs. Biology, species and captive care. bovými listy, kořeny a kamínky na břehu. Zde volně Frankfurt am Main, Chimaira, 668s. žijí chvostoskoci a další drobní členovci. Rozínek K, Rozínek K Jr (2011): Abeceda teraristy: Dendrobates leucomelas neodchovávají „obrovské“ Pralesničky rodu Dendrobares. Rudná u Prahy, Robimnožství mláďat. Nejsou, podle mého názoru úplně maus, 84s. nejjednoduššími dendrobátkami (srovnáme-li např. Pohled do malé odchovné nádrže s mladými Dendrobates leucomelas

7/2012

www.teramagazin.cz

Krmení hmyzem z přírody

Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Phelsuma pasteuri s uloveným hmyzem

Text a foto: Petr Bogusch Řada chovatelů ještěrů využívá jako krmný hmyz nejen kupované druhy, jako jsou různé druhy cvrčků, sarančat, larvy potemníků, či v poslední době se objevující rybenky nebo brouky zrnokazy. Potravou jejich chovanců se tak stává hmyz z přírody, který je označován jako mnohem zdravější strava, do níž není nutné přidávat řadu vitamínových a minerálních přípravků, jak je tomu u chovaného hmyzu. Jestli je dobré krmit hmyzem z přírody nebo ne, to je častým tématem debaty mezi chovateli. Výhodami je samozřejmě ekonomické hledisko – do získávání krmení se investuje pouze čas, ne peníze – a při zvládnutí a zautomatizování určitých činností je odchyt hmyzu v přírodě jen trochu zdlouhavější než odchyt krmných cvrčků a jejich příprava na krmení. Druhová různoExhaustor

rodost, a tudíž bohatost na různé vitamíny a minerály, nutné k výživě našich chovanců, je samozřejmě také výhodou. Např. krmný cvrček domácí (Acheta domestica) obsahuje málo vápníku (množství, které zdaleka nepokrývá denní potřebu), ale mnoho fosforu. Proto se musí krmný hmyz obalovat drceným vápencem v různých formách, a ještě zvířata nejsou schopna vápník zabudovat do tělních tkání bez vitamínu D3. Proto je nutné buď doplňovat stravu dalšími vitamínovými doplňky, nebo svítit UVB zářením, které ale řada druhů v intenzitách obvyklých zářivek a výbojek nesnáší. Hmyz z přírody by měl všechny tyto vitamíny a minerály obsahovat, samozřejmě, pokud nekrmíme jen jedním druhem. Nevýhodami jsou potom možnost kontaminace pesticidy nebo přímo insekticidy, které se v zemědělství stále používají. V současnosti už použití těchto látek výrazně ubylo, oproti např. 60.–80. létům 20. století. Rezidua těchto látek jsou však v půdě, rostlinách i hmyzu stále, samozřejmě mnohem více na pěstebních plochách, jako jsou sady a pole. Další nevýhodou je množství parazitů, kterými hmyz z přírody trpí, a někteří z nich mohou být nebezpeční i pro naše terarijní chovance. Na druhou stranu, krmní cvrčci, larvy potemníků a další hmyz obsahuje také velké množství parazitů, co do počtu jedinců často vyšší než hmyz v přírodě, pouze počet druhů je nižší. I přesto je hmyz z přírody minimálně vítaným obohacením potravy řady druhů ještěrů. V případě drobných

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Saranče druhů, jako jsou felsumy a anolisové, je dokonce hodně drobný hmyz velmi vhodnou potravou pro čerstvě vylíhlá mláďata. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v létě jsou ztráty na mláďatech v prvních dnech života minimální, zatímco během zimy, kdy jsem odkázán jen na cvrčky, se některá mláďata rozkrmit prostě nepodaří. Aby bylo získávání hmyzu z přírody efektivní, je nutné vědět dvě věci – entomologické metody odchytu a pak to, který hmyz je vhodný a který nevhodný pro krmení.

Já si opatřuji krmný hmyz pro drobné druhy na své zahradě, kde nejsou používány žádné pesticidy, a tak mám záruku, že je tento hmyz „čistý“. Pro odchyt větších druhů, např. sarančat a kobylek zelených, využívám nedaleké louky. K odchytu používám entomologickou síťku s kruhovým rámem o průměru 40 cm, bílým pytlem z tkaniny s průměry ok 0,1 mm, a laminátovou tyč o délce 115 cm. Celá sestava lze zakoupit ve specializovaných entomologických prodejnách za zhruba 1 000 Kč. Každý si samozřejmě může něco podobného vyrobit sám, většinou je však takové zařízení neskladné (moje síťka jde složit do malého batůžku) a navíc je obtížné sehnat tkaninu se stejnými parametry. Síťkou smýkám na trávníku v různé denní době. Většina skupin létajícího hmyzu má roční a denní cykly, kdy v každé roční době se vyskytují ve větším množství jiné druhy, a některé druhy dvoukřídlých lze velmi dobře chytat v podvečer teplých letních dnů, kdy létají v rojích pod větvemi stromů. Závisí samozřejmě na době krmení zvířat, a také na roční době – od konce července bývá večer a ráno často rosa, proto lze odchytávat krmný hmyz pouze

odpoledne. Ze síťky vybírám hmyz selektivně podle velikosti a druhu exhaustorem, který jsem zakoupil za zhruba 130 Kč ve stejné prodejně. Exhaustor umožňuje nasátí většího množství krmného hmyzu dle výběru, který pak pohodlně přesypu do připravených lahviček (používám centrifugační plastové zkumavky s víčkem o průměru 2 cm, stejném jako je průměr exhaustoru, odkud tam hmyz beze zbytku přesypu). V těch hmyz vydrží několik minut živý i ve vysokých teplotách okolo 30°C. Po nachytání hmyzu do více zkumavek jej pak nasypu přímo do terárií. Ke krmení nepoužívám žádné misky, nechávám zvířata lovit hmyz pobíhající po teráriu. Odchycený hmyz většinou ještě v síťce rozdělím na dvě frakce – větší, což jsou jedinci o velikosti přes 4 mm až do velikosti masařky, a menší, což je úplně drobný hmyz do velikosti zhruba 4 mm. Nachytaný hmyz lze „přebrat“ exhaustorem podle velikosti přímo na míru krmeným druhům a jedincům, odrostlejší mláďata felsum zvládají i větší mušky, a naopak drobné druhy, jako Phelsuma klemmeri a P. hoeschi nezvládnou větší masařky nebo sarančata. Nejprve vyberu větší hmyz, který obvykle rychleji létá a snaží se ze síťky utéci, a menší až potom. V síťce nechávám hmyz, který není vhodný ke krmení. Jsou to jednak zástupci se žihadlem, jako jsou drobné včely, kutilky a vosy, jedovaté druhy jako jsou někteří brouci, např. bradavičníci, páteříčci a slunéčka, a hmyz s nějakou obranou (např. druhy s nechutnými látkami v těle), jako jsou různé ploštice, řada skupin brouků (např. mandelinky), z dalších skupin třeba pilatky a sekáči. Ke krmení je nevhodný i hmyz, který je hodně sklero-

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Síťka s hmyzem tizovaný, jako jsou např. brouci a mravenci. Naopak, ke krmení nepoužívám měkké housenice, které jsou jedovaté nebo nechutné, a housenky, protože se mi po nich několik zvířat již pozvracelo. Vhodnými skupinami jsou naopak různé čeledi dvoukřídlých, včetně komárů a much, rovnokřídlí, různí křísi i drobní motýli. Z nehmyzích skupin používám ke krmení drobné pavouky, kteří jsou na vegetaci často velmi početní. Velké pavouky nepoužívám, z obavy, aby zvířata nekousli jedovými chelicerami. Zvířata si však z hmyzu nasypaného do terária vyberou - právě pozorováním krmených chovanců jsem přišel na nechutnost či neoblíbenost některých bezobratlých jako potravy. Naopak, i ve skupinách, které jsou obecně známé jako nechutné, jsou druhy, které ještěři žerou. Např. některé klopušky z řádu ploštic mají v larválním stadiu nevyvinuté pachové žlázy. Pokud jich je plná louka, lze je využít jako vhodné krmivo, ale pouze do té doby, než dospějí a začnou páchnout.

metoda odchytu hmyzu smýkáním je použitelná od dubna do října, samozřejmě jen za suchého a málo větrného počasí. Během letních měsíců používám koupený krmný hmyz jen velmi vzácně, spíše jako doplňkovou stravou nebo pro větší druhy. V zimě pak krmím koupeným hmyzem, ale to je zase jiná kapitola. I v zimě však lze získat hmyz z přírody, aspoň pro mláďata. Za suchého a nepříliš mrazivého počasí (pokud je méně než -5°C, je hmyz těžko získatelný) se drobný hmyz zdržuje na suchých zbytcích rostlin. Po osmýkání a přenesení do tepla vyleze řada drobných pavouků, křísů a dvoukřídlých, které lze použít jako krmení především pro mláďata.

Na závěr – diskusi o tom, jestli je krmení hmyzem z přírody vhodné nebo nevhodné, nechám na jiných. Sám hmyzem z přírody krmím, jak to jde, a zvířatům se daří. Navíc prokazatelně ráda hmyz z přírody loví, zatímco během zimy někteří jedinci třeba několik dní až týdnů nepřijímají cvrčky. Jedno osmýkání zahrady Existuje samozřejmě ještě mnoho dalších způsobů, vydá 4 zkumavky velkého a 3 zkumavky malého hmyjak získávat hmyz z přírody. Pro větší druhy (kterých zu, čímž nakrmím 20 až 30 zvířat různého stáří. V zijá moc nemám) je vhodné chytat např. sarančata, kte- mě získaný krmný hmyz zachránil už několik mláďat, rá jsou oblíbenou potravou. Tento článek je však za- která bych na cvrčcích nerozkrmil. Proto se této meměřen spíše na felsumy, kterým sarančaty přilepšuji tody držím a za sebe ji doporučuji. jen občas, a to zejména větším druhům. Popisovaná

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Změna systematiky novokaledonských gekonů rodu Rhacodactylus Text: Jaroslav Forejt Tento článek vychází z originální práce amerických přírodovědců „Revision of the giant geckos of New Caledonia (Reptilia: Diplodactylidae: Rhacodactylus) ARON M. BAUER, TODD R. JACKMAN, ROSS A. SADLIER & ANTHONY H. WHITAKER, 2012“. Jelikož zde uvedu výtah z překladu jejich práce, nebudu již dále používat citaci článku.

rydactylodes. Přesto však některé aspekty toto neumožňovaly, proto byl vytvořen nový rod Mniarogekko a Mniarogekko chahoua byl do něj zařazen. Tento rod se stal i „útočištěm“ pro nalezený druh Mniarogekko jalu ze souostroví Íles Belep (Walla), který byl původně považován za zmíněný M. chahoua. Nalezené rozdíly rozhodly o určení nového druhu.

Rod Rhacodactylus byl dlouhou dobou poměrně stálý. První řazení bylo do 4 rodů: Rhacodactylus (Fitzinger, 1843), Correlophus (Guichenot, 1866), Ceratolophus (Bocage, 1873) a Chameleonurus (Boulenger, 1878). Tyto čtyři rody posléze sloučil Boulenger (1878) do jednoho rodu Rhacodactylus. V roce 1913 Roux popsal šestý druh Rhacodactylus sarasinorum (Roux, 1913). Poslední dosavadní změna proběhla v roce 1994, kdy byl popsán poddruh Rhacodactylus leachianus henkeli (Seipp a Obst, 1994) z Íle des Pins, jehož platnost je stále zpochybňována.

Rhacodactylus ciliatus a Rhacodactylus sarasinorum vykázali odlišnosti od rodu Rhacodactylus a proto se autoři rozhodli pro oživení původního rodu Correlophus (Guichenot, 1866), kam byl C. ciliatus zařazen v roce 1866 Guichenotem. Stále zbýval ale dosud ne zcela zařazený gekon, nalezený na Íle Art (Íles Belep), který zde objevili 23. 5. 2002 A. H. Whitaker a V. A. Whitaker. Tento druh vykazoval jistou podobnost s Correlophus ciliatus, ale nebylo možné jej pro další odlišnosti srovnat s tímto druhem, proto byl popsán jako nový druh Correlophus belepensis.

Američtí přírodovědci Bauer, Jackman, Sadlier a Whitaker letos uveřejnili článek, který po více jak 100 letech vše mění. Ke svému tvrzení a závěrům použili výzkum mitochondriálního genu ND2, tRNA (tryptophan, alanine, asparagine, cysteine, tyrosine) a genu RAG1 u všech zkoumaných druhů. Výsledky pomohly zařadit i nově nalezené druhy z Íles Belep.

Mniarogekko jalu Bauer, Whitaker, Sadlier & Jackman sp. nov. Holotyp: MNHN 2012.0211 (dříve AMS R161289), dospělý samec, byl nalezen v severní provincii Nové Kaledonie na souostroví Íles Belep, specificky na Íle Art, 2 km východně Waala, Wênè Côgat. Objevili ho 28. 5. 2002 A. H. Whitaker a V. A. Whitaker.

Veliké rozdíly nalezli u Rhacodactylus chahoua (Bavay, Specifikace: Mniarogekko jalu vykázal mnoho gene1869) oproti ostatním druhům v rodu, zato ale bylo tických odlišností oproti M. chahoua a proto byl určen nalezeno mnoho souvislostí s přiřazením k rodu Eu- jako nový druh. Samci mají menší počet preanálních

7/2012

▶ Čeleď – Gekkonidae, Gray, 1825 pórů (54–91; M. chahoua jich má 120). Ocas je dlouhý ▶ Podčeleď – Diplodactylidae 62 % z SVL (M. chahoua 90 % SVL). SVL je 140 mm. Barva žlutozelená, s mramorovaným vzorem a červenohnědými skvrnami. Některé šupiny mají bílou Rod – Oedodera Bauer, Jackman, Sadlier & Whitaker, 2006 barvu. ▶ Oedodera marmorata Bauer, Jackman, Sadlier & Whitaker, 2006 Rozšíření: nacházen byl na starých vzrostlých stromových velikánech. Přes den byl schovaný v dutinách a prasklinách kmenů, případně se schovával ve sple- Rod – Dierogekko Bauer, Jackman, Sadlier ti kořenového systému. V noci aktivoval na kmenech & Whitaker, 2006 ▶ Dierogekko validiclavis (Sadlier, 1989) a ve větvích, v nebezpečí se stočil do klubíčka a volně spadl na zem, odkud unikl. Byla nalezena i vejce sne▶ Dierogekko inexpectatus (Bauer, Jackman, sená 2,5 m nad zemí v puklině kmenu a v humusu Sadlier & Whitaker, 2006) epifytických kapradin i 8 m nad zemí. Vyskytuje se za▶ Dierogekko insularis (Bauer, Jackman, Sadlier tím na dvou popsaných lokalitách Rivier Nèhoué, & Whitaker, 2006) Fôret d Ounge a Dôme de Tièbaghi. ▶ Dierogekko kaalaensis (Bauer, Jackman, Correlophus belepensis Bauer, Whitaker, Sadlier & Whitaker, 2006)

Sadlier & Jackman sp. nov.

Holotyp: MNHN 2011.1100 (původně AMS 161281), dospělý samec, byl nalezen v severní provincii Nové Kaledonie na souostroví Íles Belep, specificky na Íle Art, 2 km východně Waala, Wênè Côgat. Objevili ho 23. 5. 2002 A. H. Whitaker a V. A. Whitaker.

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

▶ Dierogekko koniambo (Bauer, Jackman, Sadlier & Whitaker, 2006) ▶ Dierogekko nehoueensis (Bauer, Jackman, Sadlier & Whitaker, 2006) ▶ Dierogekko poumensis (Bauer, Jackman, Sadlier & Whitaker, 2006)

Specifikace: Gekon s velikostí okolo 100 mm, SVL se ▶ Dierogekko thomaswhitei (Bauer, Jackman, liší od C. ciliatus tím, že nemá hřbet lemovaný dvěma Sadlier & Whitaker, 2006) řadami trnitých šupin. Tyto šupiny lemují pouze korunku hlavy a končí na krku. Další odlišností je výskyt Rod – Bavayia Roux, 1913 ▶ Bavayia cyclura (Günther, 1872) bílých tuberkul, objevujících se od poloviny hřbetu až ke kořenu ocasu. Schopnost autotomie, ocas je ▶ Bavayia sauvagii (Boulenger, 1883) regenerovaný pouze v malý, podlouhlý výčnělek. ▶ Bavayia montana (Roux, 1913) Zbarvení je čokoládové, místně cihlově červené, ▶ Bavayia crassicollis (Roux, 1913) s tmavými přechody. Kožní záhyby zadních končetin jsou lemovány bíle stejně jako u C. ciliatus. ▶ Bavayia ornata (Roux, 1913) Rozšíření: Dvě populace byly nalezeny na Íle Art. Od sebe byly oddělené savanovým a lučním porostem, s oblastmi vypleněnými požáry. Gekoni byli nacházeni výhradně v noci, aktivní byli na kmenech stromů a také v listoví a na menších keřích, kde se pohybovali skoky až 30 cm vysokými a 40 cm dalekými. Na zemi skákali 12 cm do výšky a 30–40 cm daleko.

Nově navrhovaná systematika ▶ Třída – Reptilia, Laurenti, 1768 ▶ Řád – Squamata, Oppel, 1811 ▶ Podřád – Sauria, Gauthier, 1984

▶ Bavayia septuiclavis (Sadlier, 1989) ▶ Bavayia exsuccida (Bauer, Whitaker & Sadlier, 1998) ▶ Bavayia pulchella (Bauer, Whitaker & Sadlier, 1998) ▶ Bavayia geitaina (Wright, Bauer & Sadlier, 2000) ▶ Bavayia robusta (Wright, Bauer & Sadlier, 2000) ▶ Bavayia goroensis (Bauer, Jackman, Sadlier, Shea & Whitaker 2008) ▶ Bavayia nubila (Bauer, Sadlier, Jackman & Shea, 2012)

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika

Mniarogekko chahoua

Rod – Paniegekko Bauer, Jackman, Sadlier Rod – Correlophus Guichenot, 1866 & Whitaker gen. nov. ▶ Correlophus ciliatus (Guichenot, 1866) ▶ Paniegekko madjo (Bauer, Jones & Sadlier, 2000)

Rod – Eurydactylodes Wermuth, 1965 ▶ Eurydactylodes vieillardi (Bavay, 1869) ▶ Eurydactylodes symmetricus (Andersson, 1908) ▶ Eurydactylodes agricolae (Henkel & Böhme, 2001) ▶ Eurydactylodes occidentalis (Bauer, Jackman, Sadlier & Whitaker, 2009)

Rod – Rhacodactylus Fitzinger, 1843 ▶ Rhacodactylus leachianus (Cuvier, 1829) ▶ Rhacodactylus auriculatus (Bavay, 1869) ▶ Rhacodactylus trachyrhynchus (Bocage, 1873) ▶ Rhacodactylus trachycephalus (Boulenger, 1878)

▶ Correlophus sarasinorum (Roux, 1913) ▶ Correlophus belepensis sp. nov. (Bauer, Whitaker, Sadlier & Jackman, 2012)

Rod – Mniarogekko Bauer, Whitaker, Sadlier & Jackman gen. nov. ▶ Mniarogekko chahoua (Bavay 1869) ▶ Mniarogekko jalu sp. nov. (Bauer, Whitaker, Sadlier & Jackman, 2012) Poznámka: SVL – je délka od špičky čenichu, po konec kloaky. Fotografie M .jalu a C. bilepensis použity s laskavým svolením pana T. Whitakera. Correlophus ciliatus

7/2012

www.teramagazin.cz Bezobratlí Ještěři Hadi Cestopis Obojživelníci Chov Systematika