linka bezpečí by Knihovna médií

bulletin Sdružení Linka bezpečí březen 2012

DOSPÍVÁNÍ KAPELA CHINASKI str. 4

Rozhovor s Michalem Malátným a Petrem Kužvartem o šťastném dětství.

Odborný časopis vznikl s ﬁnanční podporou Hlavního města Prahy. ● neprodejný výtisk

POMNĚNKOVÝ DEN str. 3

Loni se ztratilo osm tisíc dětí. Linka bezpečí jim pomáhá najít cestu domů.

SEXUÁLNÍ ZRÁNÍ str. 5–10 PROČ DĚTI TESTUJÍ LINKU BEZPEČÍ? str. 11

Rozhovor s Peterem Porubským.

NOVÁ SBÍRKOVÁ AKCE PRO LINKU BEZPEČÍ str. 14

Reportáž z výroby originální skleněné kasičky.

editorial aktuality

Milí čtenáři,

Darina Rössl

ředitelka Sdružení Linka bezpečí

letos se na těchto stránkách setkáváme poprvé. Na první pohled jste si určitě všimli, že náš časopis vypadá jinak – letošní rok je pro nás trošku jiný, tak jsme si vybrali i jiný kabát. Proč? Linka bezpečí letos slaví své 18. narozeniny. Snad i proto jsme si trouﬂi na „dospělé“ a mnohdy možná i kontroverzní téma – toto vydání věnujeme sexuálnímu dozrávání. Nasloucháme oběma stranám – jak dětem na Lince bezpečí, tak dospělým na Rodičovské lince. V odborné příloze se tak mimo jiné můžete dočíst víc o tom, kam patří sexuální výchova. Kam podle vás – domů nebo do školních lavic? V časopise také najdete rozhovor s našimi novými patrony – skupinou Chinaski, anebo s naším fundraiserem Dušanem Kalvachem, který představí svoje letošní nápady. SLB na svůj provoz potřebuje ročně přes dvacet milionů korun, a tak se musíme pořádně otáčet. Přeji vám příjemné počtení a vězte – jsme sice dospělí, ale srdcem a duší pořád zůstáváme těmi, na čí straně vždy budeme – dětmi. Jen jsme věkem nabrali nadhled a můžeme pomáhat o to víc.

aktuality Linka bezpečí má čerstvé statistky za loňský rok Konzultanti Linky bezpečí přijali v roce 2011 celkem 252 264 telefonátů. Děti a dospívající se na ně obraceli nejčastěji kvůli problémům s láskou a rodinnými vztahy. V uplynulých letech zaznamenali pracovníci Linky bezpečí podstatný nárůst hovorů u dvou tematických skupin – sebevražedné tendence a potíže na internetu. Počet telefonátů kvůli sebevraždám stoupl v uplynulých třech letech dvakrát (v roce 2009 562 kontaktů, v roce 2011 už 1101 kontaktů), počet hovorů týkajících se problémů na internetu narostl v posledních pěti letech více než desetkrát (v roce 2007 25 kontaktů, v roce 2011 už 281). Nové kasičky pro Linku bezpečí Dne 21. února 2012 proběhl křest skleněných kasiček pro LB. Křtu se za velké mediální pozornosti zúčastnila Ivana Šatrová z Nadace O2, díky které mohly kasičky vzniknout, nová patronka Linky bezpečí Nikol Štíbrová a Filip Kühnel, generální ředitel sítě hotelů Orea hotels, v níž bude

dvacet kasiček od března umístěno. Více o kasičkách na str. 14 Projekt Linka bezpečí ve vaší třídě pokračuje I v letošním roce se můžou základní školy a víceletá gymnázia zapojit do projektu Linka bezpečí ve vaší třídě, který bude letos rozšířen i do mimopražských škol. Cílem projektu je seznámit děti a dospívající s možnými způsoby řešení jejich problémů či náročných situací a zvýšit jejich informovanost o odborných službách. Přímá práce s dětmi a dospívajícími probíhá dvě vyučovací hodiny. První hodina je věnována tématu, které si děti samy vyberou, a druhá hodina děti seznamuje s odbornými službami, včetně Linky bezpečí. Díky tomu, že si děti samy vybírají téma, které je zajímá, můžeme reagovat na jejich aktuální potřeby. Více na http://prevence.linkabezpeci.cz Safer Internet Day – soutěž pro děti „Ukaž, jak vidíš internet, a vyhraj smartphone!“ To je název soutěže pro děti ze základních škol v Praze a středních

Čechách, kterou vyhlásilo Sdružení Linka bezpečí u příležitosti Dne bezpečnějšího internetu. Letos se konal 8. února. Školáci můžou soutěžit ve dvou kategoriích – literární a výtvarné. Vítěze SLB vyhlásí v polovině dubna. Linka bezpečí má novou patronku Herečka Nikol Štíbrová se stala novou patronkou Linky bezpečí. Nikol přislíbila pomoci Lince v její propagaci. Účastnila se již křtu kasiček a počítáme s ní i pro akce konané v rámci Pomněnkového (tý)dne. Nikol také bude tváří preventivní kampaně „Když se nedaří, máš se na koho obrátit,“ která se v červnu objeví v České televizi.

aktuality

Pomněnkový den Letos už podeváté připomíná Linka bezpečí Mezinárodní den pohřešovaných dětí, jehož symbolem je pomněnka. „Když můžou ostatní děti, proč ne já?“ pátral šestiletý Etan Patz po důvodu, proč nemůže chodit do školy sám. Téměř na konci školního roku mu rodiče vyhověli, a tak 25. května roku 1979 vycházel z domu v centru New Yorku malý Etan bez doprovodu rodičů. Mířil na zastávku školního autobusu. Jenže na ni ani do školy už nikdy nedorazil. „Po Etanovi se všechno změnilo,“ uvedla před časem jedna Newyorčanka pro New York Magazine. Sama vyrostla v centru města a byla zvyklá hrávat si s dětmi v Central Parku celé odpoledne. Tehdy ještě bez dozoru dospělých. „Po Etanově zmizení jsme říkali, že svět už nikdy nebude takový,“ dodala žena, jejíž generaci příběh Etana Patza už navždy změnil. A proměnil taky americký přístup k případům pohřešovaných dětí. Systém pátrání po ztracených dětech se stal akceschopnějším. Na památku Etanova

zmizení vyhlásil prezident Ronald Reagan Mezinárodní den pohřešovaných dětí. Připadá na den, kdy Etanovi rodiče viděli svého syna naposled. Mezinárodní den pohřešovaných dětí je od osmdesátých let připomínám i v Evropě. V České republice se jej v roce 2004 ujalo Sdružení Linka bezpečí, které jím chce upozorňovat na ztracené děti. Proto je jeho symbolem květina, která má vzpomínku přímo ve svém názvu – pomněnka. „V angličtině má název květiny s charakteristickou modrou barvou dokonce rozkazovací podobu – forget-me-not. Pomněnka se jako připomínka údajně používá proto, že po utržení vydrží dlouho čerstvá,“ vysvětluje vedoucí oddělení komunikace Linky bezpečí Lenka Mia Lukáčová. Louka, na které by kvetly pomněnky za všechny pohřešované děti loňského roku, by musela být hodně vel-

ká. Policie jich eviduje skoro osm tisíc. Nutno ovšem dodat, že většinou jde o dospívající, kteří opakovaně utíkají z výchovných ústavů. Útěky z domovů tvoří čtvrtinu tohoto počtu, policisté loni hledali přesně 2003 dětí, které zmizely z domu. Podle policie jsou v posledních letech statistiky víceméně stejné, přesto se kriminalisté snaží svoji efektivitu při hledání dětí zvyšovat. V roce 2010 policie například spustila Národní koordinační mechanismus pátrání po pohřešovaných dětech, které se ocitnou v přímém ohrožení života. Minulý rok jich bylo 36. Policisté nakonec najdou převážnou většinu dětí, někdy ovšem pátrání přinese i tragický konec. K tomu, aby jich bylo co nejméně, přispívá i Linka bezpečí. Na ni se můžou v případě zmizení nebo útěku obrátit děti i jejich rodiče. Loni této možnosti využilo přes šest set dětí a dospívajících.

Linka bezpečí a děti na útěku Útěk z domova představuje mezní řešení situace v rodině. Přesto po něm loni sáhlo více než dva tisíce dětí. Část z nich kvůli tomu vytočilo číslo Linky bezpečí. Její sociální pracovník Jan Kaňák v rozhovoru popisuje, co volající trápilo nejvíc. Proč děti utíkají z domovů? Jednak děti utíkají proto, že mají strach z násilí, které doma zažívají, anebo jim hrozí. V tom případě nevidí jiné východisko, než že z domova zmizí. Ten druhý balík útěků má původ ve výhružkách typu „když dostaneš pětku, tak se domů nevracej.“ Hodně se to týká mladších dětí, které nemají důvod nevěřit, že to jejich rodiče myslí vážně. Co dětem v případě útěků z domova radíte? Nelze říct, že dětem radíme, spíše s nimi hledáme možnosti a nabízíme modely řešení, které v praxi fungují. V případě potřeby také zprostředkováváme kontakt se sociálními pracovníky, kteří můžou pomoci přímo v místě pobytu dítěte.

Když dítě nakonec uteče, čemu musí na ulici čelit? Co víme z Linky, existují opět dvě možnosti. Za prvé může dítě utéct ke kamarádům, což znamená, že má přístřeší a je v bezpečí. Když dítě uteče přímo na ulici, musí se tam o sebe nějak postarat. Rozhodně potřebuje nutně řešit jídlo. Navíc vzrůstá riziko, že se dítě může mnohem pravděpodobněji stát obětí trestného činu. Může tam dojít i k ohrožení zdravotního stavu, děti totiž často spí různě po sklepech. Kolik dětí loni kvůli útěkům volalo? A jak jsou tyto děti staré? Loni jsme s dětmi hovořili na téma útěku z domova v 621 případech. Pouze u necelé poloviny telefonátů můžeme určit věk vola-

jících. Z tohoto počtu šlo nejčastěji o dospívající mezi 15 a 18 lety. Nejmladším volajícím bylo pětileté dítě. Jaké služby Linka bezpečí dětem na útěku nabízí? Kromě klasického telefonátu můžeme zprostředkovat konferenční hovor s rodiči nebo jinými dospělými, kteří můžou pomoci. Děti, ale i rodiče nám můžou zanechat vzkaz, jež předáme dál. A samozřejmě děti můžeme zkontaktovat s jinými institucemi, které můžou jejich situaci řešit, jako jsou sociální pracovníci, policie nebo záchranná služba.

rozhovor

Linka bezpečí by se nám v dětství hodila Michal Malátný a Petr Kužvart ze skupiny Chinaski zažili v dospívání na vlastní kůži šikanu. V době, kdy vyrůstali, ovšem nemohli vytočit číslo 116 111. I to byl důvod, proč se na podzim stala kapela novým patronem Linky bezpečí. Splnili jste si hraním ve skupině svoje dětské sny? Petr: Nedávno jsem viděl pořad o tom, že když si člověk něco opravdu přeje, tak se mu to splní. A já si vzpomněl na věc, kterou už mezitím zastřely léta, že jsem si jako malý hrál na zpěváka kapely. Jako mikrofon jsem používal velkou špulku na šití anebo takovou houbu, na které se štupovaly ponožky. To mi bylo asi deset, jedenáct let. Michal: U mě to bylo stejný. Jako dítě jsem na pionýrských táborech vyhrával soutěže ve zpívání. Třeba jsem vyhrál první i druhý místo, protože jsem soutěžil se dvěma písničkami. A vždycky mě hrozně bavilo recitovat básničky. Nikoho to nebavilo, a mně se to líbilo. A pak když jsem začal hrát na kytaru a povedlo se mi z odposlechu z rádia zahrát Biely kvet od Žbirky, tak mě to pohltilo. Byl to sen. A splnil se mi. Ovšem pamatuji se na naši debatu na základce, kdy jsme se spolužáky mudrovali, a to jsme sice měli kapelu, ale hráli jenom na playback, že je to super, ale živit bychom se tím nikdy nechtěli. Jak podle vás vypadá ideální dětství? Michal: Jak se zpívá v jedné naší písni – podnětné prostředí s citovým zázemím. Petr: Základem je rodina a dospívání ve vztazích, které jsou v pořádku a funkční. Dítě by mělo mít pocit, že má za sebou nějakou oporu. Michal: Já si vlastně uvědomuji, že v současném obsazení kapely jsme všichni z úplných rodin, naše rodiče jsou pořád spolu. A myslím, že je to znát. A zřejmě to souvisí i s tím, že všichni v kapele máme vztahy s našimi přítelkyněmi nebo manželkami vzácně dobré. Všichni ctí status rodiny, nikdo není rozvedený, nejsme, jak se slušně říká, sukničkáři. Takže Chinaski nevyznávají rock se vším všudy. Michal: Já jsem starej depresák a po mé svatbě se mi neuvěřitelně ulevilo. To bych

radši umřel, než bych o svoji rodinu přišel. Rodina je prostě základ. Když dítě vyroste ve funkční rodině, tak má šanci, že ho zlý věci v životě nepotkají… Petr: Ony ho potkají, ale on se s nimi vyrovná. Když má rodinný zázemí, vyrovná se s tím líp. Samozřejmě to může zvládnout i člověk bez funkčního zázemí, ale má kvůli tomu určitý handicap. Když jste mluvili o vašich úplných rodinách, znamená to, že jste jako malí Linku bezpečí nepotřebovali? Samozřejmě, kdyby tehdy existovala. Michal: To ne. V pubertě jsem sportoval, hrál jsem jeden takový kolektivní sport a normálně přišla šikana. Kluci o dva roky starší si z těch menších dělali fackovací panáky. Z dnešního pohledu to byla vlastně taková legrace. Spoluhráči nám třeba při tréninku roztrhali trenky. Haha, tak jsem tam běhal nahatý a pak šel domů. Mě to ale dohánělo k slzám a nebyl jsem schopný o tom s nikým mluvit, ani s rodiči. A kvůli tomu jsem toho

sportu nechal. Rodiče se mě ptali, co se stalo, ale já jsem se jim prostě nesvěřil. Přesně v tomhle momentu by se mi Linka bezpečí hodila. Petr: Já jsem taky zažil šikanu. Dokonce několikrát. Nejhorší to bylo v době, kdy jsem se chystal na konzervatoř a nesměl jsem se prát. Kdybych totiž přišel o zuby, tak bych jako trumpetista skončil. A jeden kluk, takový rváč, to zjistil, zaměřil se na mě a začal mě ve 13 letech terorizovat. A já jsem ztrácel svoje postavení ve třídě, protože jsem si to nechával líbit, jak jsem se snažil vyhnout rvačkám. Šlo mi přece o ty zuby. Kámoši se mi posmívali, že si neporadím s tím střízlíkem, kterému jsem to mohl naložit. V tu chvíli bych býval zvedl telefon a zavolal. Ale tenkrát nebylo kam. Jak myslíte, že se liší současné dětství od toho, které jste zažívali vy? Lze podle vás pojmenovat nějaký zásadní rozdíl? Petr: Asi nejpodstatnější je, že sociální rozdíly nebyly dřív tak velké jako dnes. Mít pokračování na str. 13 »

odborná příloha Sdružení Linka bezpečí březen 2012

DOSPÍVÁNÍ Do školy sex nepatří!? Po zadání hesla „sexuální výchova“ do libovolného internetového vyhledávače na nás vyskočí místy i absurdní novinové titulky. Bouři přitom rozpoutala prostá otázka – patří sexuální výchova do školy, nebo ne? Barbora Krčmářová

Sexuální výchovou prošel každý z nás. Jedná se o dlouhodobý proces, který zahrnuje záměrné i nezáměrné působení a má vědomé i nevědomé složky. Jinými slovy, dítě může získat zásadní informaci pro svůj vývoj, aniž by to právě tušilo, stejně tak ji rodiče či vychovatelé mohou nevědomě či nezáměrně předat. V následujícím textu se ovšem budu zabývat především záměrnou sexuální výchovou, prostředím, v nichž probíhá, a rovněž způsobům, kterými může být vedena. K sexuální výchově, ve shodě s pohledem psychologické a pedagogické obce v ČR, přistupuji v širším záběru. Zaměřuji se tedy na její biologické, hodnotové i sociální aspekty. Pro úplnost dodávám, že samostatný předmět „Sexuální výchova“ se v současné době v osnovách českého školství nevyskytuje a jeho výuka je pojímána jako tzv. průřezové téma. Proč sexuálně vychovávat? Zastavme se na chvíli u významu sexuální výchovy. Může být pro děti skutečně užitečná? Ve shodě s PhDr. Lenkou Šilerovou a dalšími odborníky se domnívám, že nepochybně. Dítě získá informace o fyziologickém průběhu dospívání a dospělého života i o změnách svého těla. Je-li adekvátně informováno, snáze přijme svou vlastní sexualitu i sexualitu druhých a stane se tolerantnějším vůči menšinám. Podobný efekt má vyvrácení různých sexuálních mýtů, které se mezi dospívajícími často objevují. Důležitá je rovněž ochranná funkce sexuální výchovy – poučené dítě pozná, když se k němu někdo nevhodně chová. Snižuje se tedy riziko sexuálního zneužití. Relevantní informace jsou také prevencí předčasného zahájení sexuálního života, přenosu pohlavních chorob či nechtěného otěhotnění. Budování zdravého postoje k sexualitě a otevřená komunikace o ní podporují reali-

zaci, ať již aktuálních nebo budoucích, sexuálních aktivit v rámci partnerského vztahu. Kdy a jak na to? Na otázku, kdy začít dětem vysvětlovat kdeže se tu vzaly a jak k tomu došlo, odpověděl profesor Zdeněk Matějček lapidárně: „V moment, kdy se samy začnou ptát“. Jde o nejjednodušší způsob, jak podpořit upřímnou a otevřenou komunikaci o sexu. Matějček v rámci sexuální výchovy odlišuje tři dimenze – vztah, vzor a poučení. Dimenze vztahu odkazuje k celkovému citovému naladění dítěte; důvěře, kterou má ve své okolí, způsobu, jak se je učí mít rádo. Druhá rovina akcentuje vzory chování obou pohlaví a jejich interakce, které dítěti jeho okolí nabízí. Poučení pak označuje předávání teoretických i praktických dovedností, znalostí a technik, které člověk pro spokojený partnerský a sexuální život potřebuje. Pátrání po návodu „jak“ s dětmi hovořit by vyčerpalo několikanásobek rozsahu tohoto článku, a to bez jistoty, že mety bude dosaženo. Lze ale vymezit několik pravidel, jak v rámci takové debaty minimalizovat škody a maximalizovat užitečnost. • Nakládat s dotazy dítěte jako s přirozenými (pro to možná postačí vzpomenout si, kdy napadly nás, co jsme se (ne) dozvěděli a co bychom ocenili). Stejně tak přijímat, že dítě má na něco odlišný názor. • Zajímat se o to, co už dítě ví. Jeho názory neshazovat, nesmát se jim. • Být si sami jisti informacemi, které svému dítěti předáváme. Nemít problém přiznat neznalost a relevantní informace vyhledat.

• Být upřímní a autentičtí, vyvarovat se dvojné komunikační vazbě, tedy sdělení a jeho podání by mělo mít stejný význam. Pokud rodič označí nějakou otázku za důležitou, neměl by neverbálně dávat najevo její nevýznamnost apod. • Připravit si vyjádření adekvátní věku, využít literaturu a další zdroje, které mohou být podpůrné. • Vyvinout vlastní aktivitu, spontánně informace nabízet. Kde a s kým aneb rodič versus učitel, nebo raději rodič a učitel? Hned v úvodu tohoto článku jsem položila otázku, kam vlastně sexuální výchova patří. Je jen intimní, pololegální činností, pro niž je místo za zataženými roletami domácnosti, nebo je standardní součástí výuky s nárokem na řadu pomůcek, výukový ﬁlm a exkurzi? Domnívám se, že odpověď skrývá již zmiňované pojetí profesora Matějčka. Jistě je ideální, pokud výchova v dimenzi vztah a vzor je zcela naplněna v rodině. Zvládnou-li nejbližší i předání informací, lze jen jásat. Jen letmý pohled na statistiky rozvodovosti, domácího násilí a rodinných patologií ale ukazuje, že rodinné prostředí mnoha dětí naplnění vztahové a vzorové dimenze neumožňuje. Problémy v předchozích rovinách pak nejen ztěžují předání informací, ale výrazně snižují

pravděpodobnost, že o ně dítě požádá či že si rodič povšimne jejich potřeby. Sexuální výchova ve škole, vedená v rámci výše zmíněných doporučení, dítěti dodá podněty potřebné pro zdravý a zdárný vývoj. Z právního pohledu lze také zmínit, že Česká republika je smluvní stranou mezinárodní Úmluvy o právech dítěte. Pro naše téma je zásadní, že tato úmluva dítěti kromě jiného přiznává právo na rozvoj, bezpečí, svobodu myšlení a volný přístup k informacím. Možná mohou následující věty připomínat chůzi po tenkém ledu či rozverné pošťuchování vosího hnízda, přesto se ale chce říci následující: rodič ví, že z jeho dítka jednou vyroste dospělá osoba. Rodič také nepochybně přeje svým potomkům spokojené a pokud možno celoživotní partnerství se všemi aktivitami, které k němu patří. Umožnit svému dítěti otevřenou komunikaci o sexuálních a partnerských tématech je velkým krokem k takovému cíli. použité zdroje: Říčan, P. 1989. Cesta životem, Praha: Pyramida. Matějček, Z. 2007. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha: Portál. Šilerová L. Sexuální výchova v rodině. industry.biomed.cas.cz/kamil/ ﬁledb/download.php?ﬁle=118 (poslední aktualizace 28. 2. 2012).

Sexuální témata na Lince bezpečí V tomto textu předkládáme k nahlédnutí statistiky hovorů, které se týkají sexuálních témat. Cílem příspěvku je nastínit, co a v jakém věku volající zajímá. Mgr. Honza Kaňák

Sexuální témata na Lince bezpečí Pokud se podíváme na celkový počet dovolání na Linku bezpečí v posledních šesti letech, zjistíme, že o sexuálních tématech je v průměru vedeno 2886 hovorů za rok. Toto číslo odpovídá osmi telefonátům denně, resp. jednomu dovolání za každé tři hodiny. Do tohoto množství hovorů přitom nejsou zařazeny telefonáty o sexuálním zneužívání (syndrom CSA), které spadají do skupiny týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Hovory s touto tematikou vedou konzultanti a konzultantky v průměru 1078krát za rok. Stejně tak dotazy na těhotenství patří ve statistikách do jiné kategorie, v tomto případě mezi vztahová témata. Ročně jich evidujeme průměrně 1322. Pokud sečteme všechna zmíněná témata týkající se sexuality, zjistíme, že konzultanti přijímají takové telefonáty patnáctkrát za den, jinými slovy každou hodinu a půl se někde v ČR najde dítě nebo dospívající, který se táže na sexuální problematiku. Z hlediska celkového počtu hovorů zaujímají sexuální témata v průměru 7,8 % volání. Nutno dodat, že počet volání dosáhl tohoto průměru v roce 2009 a od té doby takové otázky stále přibývají. Zatímco v roce 2006 to bylo 4,7 % všech hovorů, loni to bylo již 11,1 %. Co děti a dospívající zajímá? Když ponecháme stranou hovory ohledně těhotenství a pohlavního zneužívání, volají děti a dospívající hlavně kvůli sexualitě (25,1 % ze všech hovorů na toto téma). Jsou to jak dotazy týkající se pohlavních orgánů, pohlavního styku a jeho způsobů obecně, tak i otázky na první pohlavní styk. Dále se pak volající nejvíce ptají na sexuální vyzrávání (18,8 %) a menstruaci (18,8 %). V prvním zmíněném případě se klienti a klientky zajímají o sexuální identitu, vlastní pohlavní dozrávání a reakce na něj, nejasnosti ohledně nočních polucí atp. Hovory ohledně menstruace se zaměřují na hledání, jak o menstruaci mluvit s rodiči a se kterým z nich, na to, co dělat v akutní situaci první menstruace, ovšem objevují se i dotazy, zda je menstruace normální a co to vlastně je. Děti a dospívající se chtějí také více dozvědět o homosexualitě (18,1 %). Tomuto tématu se chtějí věnovat jak obecně, tak konkrétně. Často se ptají, jak asi bude okolí reagovat na jejich citové pouto k osobě stejného pohlaví, či zda se jejich preference může změnit. Nejméně se pak volající dotazují na problematiku HIV/AIDS a pohlavně přenosných chorob (dohromady 1,1 %) a na antikoncepci (2,1 %). Ještě méně pak na problematiku prostituce (0,2 %). Přes šest procent hovorů se týká znásilnění. Ostatních zhruba devět procent témat nelze zařadit ani k jedné ze zmíněných kategorií. Komu se děti se svými problémy svěřují? Ze statistik vyplývá, že se sexuálními otázkami se volající mnohem méně svěřují svým rodičům než je tomu u jiných témat

(6,7 % oproti 19,5 %, průměru LB). Stejně tak je LB častěji prvním místem, kde děti řeší své těžkosti týkající se právě sexu (36,9 % oproti 21,4 %). S opatrností lze tak říci, že se tázajícím o sexuálních tématech hůře mluví s okolím a snadněji se svěří anonymizované odborné instituci, obzvláště pokud pro její kontaktování není nutné sdělit jméno a příjmení či přijít osobně. Takový výklad odpovídá závěrům některých zahraničních studií, které poukazují na sporadičnost komunikace mezi rodiči a dětmi o sexualitě (např. Aﬁﬁ, Joseph a Aldies, 2008). Navíc pokud na ni dojde, probíhá v době, kdy už jsou děti sexuálně aktivní (Simth, Guthrie a Oakley, 2005). Naproti tomu volající mluví o těchto tématech více s vrstevníky (42,7 % oproti 40,9 %) a s partnery či partnerkami (7,9 % oproti 4,2 %). Stojí za to si připomenout, že vliv vrstevnické skupiny na sexuální chování (a to včetně vztahu k bezpečnému sexu) je vyšší v případě, že o stejných tématech děti s rodiči mluvili málo (Whitaker a Miller, 2000). Věk volajících Průměrný věk volajících na Linku bezpečí obecně se víceméně kryje s průměrným věkem dospívajících, kteří se ptají na sexuální témata (14,6 a 14,5 let). Přesto lze ve věku dětí poukázat na podstatné rozdíly. Když se podíváme na věkovou skupinu 13 až 17 let, zaujímají hovory na LB v této věkové skupině 65,9 % všech volání. Z hlediska sexuálních témat je to již 73,2 %. Téma antikoncepce začínají klienti řešit v době, kdy mohou legálně sexuálně žít (50 % volajících je ve věku 14,5 až 16,5 let). Lze tedy říci, že volající na LB začínají svůj sexuální život řešit často v období mezi 15 a 17 lety. Velmi smutným zjištěním je v tomto ohledu věk dětí, které potřebují mluvit o znásilnění či obecně o CSA – 50 % volajících je ve věku 12,5 až 15,5, resp. 16,5 let. Dospívající tedy dříve řeší sexuální agresi, než započetí pohlavního života. Pohlaví Kvůli sexuálním tématům volají více dívky a dospívající ženy (70,1 %). Toto rozdělení odpovídá obecnému rozdělení na Lince bezpečí, což nejspíše souvisí s genderovou socializací a tím, že dívky jsou zřejmě více chráněny proti tezi „problémy si musíš řešit sám(a)“. Dívky také začínají dříve řešit témata týkající se sexu (průměrný věk dívek je 14,1, chlapců 15,6 let), což opět kopíruje obecná data Linky bezpečí. O sexualitě ale chtějí příslušníci obou pohlaví mluvit o zhruba půl roku dříve než o zbytku témat. Pokud se podrobněji podíváme na chlapce a dívky jako na samostatné skupiny, zjistíme, že chlapce více než dívky zajímají otázky sexuálního vyzrávání (27,7 % oproti 18,1 % u dívek) a homosexualita (30,9 % oproti 15,6 %). To lze opět vysvětlit gendrovou

socializací a tím, že homosexualita může být u chlapců stále viděna jako selhání mužství (Connell, 2005). Závěr Cílem přehledu bylo poukázat na charakteristiky, které je možné vyčíst z dat Linky bezpečí. Publikované závěry nelze rozšířit na celou populaci dětí v ČR. Statistika může v tomto ohledu spíše sloužit jako vodítko k jevům, které lze více sledovat či zkoumat. Případné rozdíly byly ověřeny testem dobré shody, testem shody dvou relativních četností a t-testem (Glass a Hopkins, 1996). Nulové hypotézy byly testovány na hladině 1% alfa. použité zdroje: Aﬁﬁ, T. D., Joseph, A., Aldies, D. 2008. Why We Can’t Just Talk About It? Journal of Adolescent Research. 23 (6): 689–721. Connell, J. W. 2005. Masculinities. Cambridge: Polity Press. Glass, G. V., Hopkins, K. D. 1996. Statistical methods in education and psychology. Allyn and Bacon. Smith, L. H., Guthrie, B. J., Oakley, D. J. 2005. Studiying Adolescent Male Sexuality. Journal of Youth and Adolecence. 34 (4): 361–377. Whitakre, D. J., Miller, K. S. 2000. Parent-Adolescent Discussion About Sex and Condoms. Journal of Adolescent Research. 15 (2): 251–273.

Jak Linka bezpečí odpovídá na dotazy se sexuální tématikou Pracovníci Linky bezpečí vnímají odpovědi na sexuální témata jako prevenci. Jde o to, aby se volající nedostali k nepravdivým, nevhodným či zákonem zakázaným zdrojům informací. Mgr. Sylvie Stretti

Na Linku bezpečí se dovolá menší chlapec, mluví velmi nesměle, potichu a jen tak hlesne: „Dobrý den, já…já nevím, co se to stalo, ale ráno jsem se probudil a měl jsem mokrý ﬂek v posteli…co to může být…“ Konzultantka Linky bezpečí na to naváže: „Chci ti říct, že to je úplně normální, to se klukům, kteří dospívají, běžně děje…!“ Hovor dále pokračuje již v klidnějším duchu, chlapci je vysvětleno, že se jedná o poluci, což je nevědomý výron semene během spánku, ke kterému může během dospívání docházet. Zároveň je čas na další dotazy, obavy i další prožívání chlapce. Hovory na Lince bezpečí by se daly rozdělit do dvou kategorií. Jedny se týkají dospívání a vyzrávání a mají obecně informativní

charakter (např. „…holky mluví o menstruaci a já nevím co to je.“) nebo se vážou ke konkrétní situaci, kterou volající bezprostředně zažívá, ale nerozumí jí (např. „…mám na kalhotkách krev a nevím, co to je, co mám dělat?“). Druhou kategorii představují otázky, jež souvisí se vztahem s někým dalším. Objevují se například dotazy dospívajících očekávající první schůzku (např. „…máme se líbat francouzsky? A co to vlastně je?“) nebo první pohlavní styk. Někteří se na něj necítí, ale nechtějí toho druhého odmítnutím zranit, ublížit mu, odradit anebo ho dokonce ztratit. Někdy ani nevědí, že je jejich právem říci ne, neboť považují za povinnost vyhovět. Sexuální témata mnohdy pro pracovníky Linky bezpečí představují dilema, jak podrobně mohou na dotazy odpovídat.

Jejich konečné rozhodnutí pak ovlivňuje několik faktorů, a to především věk volajícího, na který se může konzultant v případě potřeby zeptat. Stáří dítěte a s ním spojené znalosti jsou zásadním vodítkem k tomu, jakým způsobem pracovníci Linky bezpečí s dospívajícími mluví. Věk rovněž ovlivňuje schopnost klienta porozumět sděleným informacím. Na Linku bezpečí se dovolá dívka se svými obavami z prvního pohlavního styku. V průběhu hovoru se konzultantka dozvídá, že dívce je 16 let, se svým přítelem chodí již jeden a půl roku a dnes budou spolu sami trávit večer u chlapce doma. Domluvili se, že dnes bude jejich „poprvé“, ale dívka má velké obavy, aby chlapce nezklamala, zda to nebude bolet a aby neotěhotněla. V hlavě má spousty otázek. Konzultantka jednoznačně vyjadřuje pochopení pro nervozitu i otázky. Dívka získává ujištění, že je důležité, co sama chce. Společně probírají, zda volající pohlavní styk chce, co si od něj slibuje, zda o svých obavách mluvila i se svým přítelem, zda je přítel nemůže mít taky apod. V hovoru se věnují především přáním a obavám dívky a dále i praktickým radám týkajících se především bezpečnosti. „A co mám tedy přesně dělat, aby se mu to líbilo? Holky říkali, že bych měla… no, víte líbat ho jako všude, ale to já si neumim představit…“ Konzultantka dívku ubezpečuje, že důležitá jsou především její přání a očekávání. V průběhu hovoru zazní, že může přiznat svoji nezkušenost a nepoučenost a že průběh celého večera si mohou s přítelem předem domluvit. Kamarádčina doporučení nemusí platit pro jejího přítele… Hovor by vypadal jinak, kdyby se na první pohlavní styk ptala například čtrnáctiletá dívka. Kromě zjištění kontextu dotazu by měl v průběhu telefonátu zaznít i fakt, že dle platných zákonů České republiky je pohlavní styk legální u dospívajících starších patnácti let (konkrétně den následující po patnáctých narozeninách). Z toho jednoznačně vyplývá, že rozhovor nepůjde tolik

do hloubky, protože bude především informativního charakteru. Jak moc podrobně bude konzultant odpovídat do hloubky, je do velké míry odvislé i od jeho vlastních limitů. Avšak na Lince bezpečí existují obecné zásady, ze kterých všichni vychází. • Témata, která se týkají dospívání, sexuálního vyzrávání (po vztahové i fyzické rovině), jsou relevantní a pracovníci Linky bezpečí s volajícími o těchto tématech mluví. • Vždy je třeba základně zmapovat pozadí dotazu, neboť tyto otázky mohou mít souvislost i se situací, kterou volající prožívá. • Slovník a termíny se přizpůsobují věku a vyspělosti volajícího. • Odpovědi na otázky týkající se dospívání, sexuálního vyzrávání mají své limity, neboť Linka bezpečí nenahrazuje obsah učiva ve škole. Je tedy běžnou praxí doplňovat informace podávané na Lince bezpečí odkazy na dostupné zdroje (literatura či konkrétní internetové stránky). • Na Lince bezpečí se věnuje pozornost i samotným konzultantům, neboť i pro ně se jedná o intimní téma, v němž mohou mít různé zábrany. S touto tematikou se pracuje v rámci následného vzdělávání nebo individuálně dle potřeb. V hovorech se sexuální tematikou je, ostatně jako ve všech hovorech vedených obzvlášť s dětmi, podstatné vysvětlovat vyřčené. Neboť bývá rozdíl mezi podáním informace a jejím přijetím, dítě jednoduše nemusí sdělenou informaci pochopit tak, jak byla zamýšlena. Což může být způsobeno například vlivem odlišného slovního kódování, stresem atp. Velmi podstatný je začátek rozhovoru, kdy se vytváří vzájemný vztah. Pracovníci na Lince bezpečí jsou si vědomi toho, že stud může být velkou překážkou v rozhovoru a celkově se tedy snaží pracovat na vytvoření vztahu a důvěryhodné atmosféry, aby obav mohli volající mít co nejméně.

Sexualita a partnerství dospívajících na Rodičovské lince Když dítě dospěje do období puberty, začnou i ti zkušení rodiče ve výchově tápat. Ve vztahu mezi nimi a jejich dětmi se objevují nová témata, sexualita a partnerské vztahy dětí patří mezi ně. Mgr. Kateřina Schmidová

Mám důvěřovat dceři a pustit ji v 16 letech s klukem na víkend? Jak reagovat na to, že si moje 12tiletá dcera píše s kamarádkou či kamarádem vulgární SMS o sexu? Co mám dělat, když jsem se náhodou dozvěděla, že moje dcera řeší s kamarádkou svoji sexuální orientaci? Jak postupovat, jestliže moje dcera měla sexuální styk a ještě jí nebylo patnáct? Někteří rodiče si s probouzející sexualitou svých dětí nevědí rady, a tak se s ní bud’ nevypořádávají vůbec, anebo k tomu často volí nevhodný způsob. Ve většině případů se rodiče dospívajících nejvíce obávají toho, aby se jejich potomek nezamiloval do někoho zcela nevhodného, mají strach z předčasné sexuální zkušenosti svých dětí nebo nechtěného otěhotnění. Na druhou stranu je jim zřejmé, že dospívajícího nelze uhlídat a musí se v tomto směru do značné míry spolehnout pouze na předchozí výchovu. V jejím rámci by děti měly odmalička získávat zkušenost, že rodiče jsou otevření jim sdělovat pravdu a mluví s nimi o sexualitě jako o přirozené součásti života. Děti by měly být vedeny ke vztahu k vlastnímu tělu a rodiče by s nimi měli řešit hranice jejich intimity. Emoce a blízkost by měly být v rodině přirozeně projevovány. Základním výchovným přístupem je vytvářet dětem bezpečný prostor k tomu, aby si našly vztah k sobě samým. Předčasný sexuální život dětí Pracovníci Rodičovské linky, která nabízí své služby rodičům, dalším rodinným příslušníkům, pedagogům a vychovatelům, se s tématy sexuálního dozrávání a partnerských vztahů dětí také setkávají. Rodiče se na nás obrací většinou s konkrétními situacemi, které je zaskočí a u nichž si nejsou jisti dalším postupem. Poměrně častým tématem těchto hovorů je sexuální experimentování nebo předčasné zahájení sexuálního života u dospívajících, které se týká přibližně dětí ve věku 12 až 14 let. Protože se jedná o vzájemný sexuální styk mezi dětmi, kterým ještě nebylo patnáct let, nelze toto počínání kvaliﬁkovat jako trestný čin sexuálního zneužívání. V některých případech se ukazuje, že obě děti jsou sexuálním aktivitám či styku svolné a velmi často jsou přesvědčeny, že nedělají nic špatného, protože spolu mají

vztah. Když taková situace nastane, je vždy důležité vyhodnotit její kontext, motivy dětí atp. Rodiče by měli jednat tak, aby děti nebyly očerňovány, ponižovány, veřejně pranýřovány a trestány. Následky takového neopatrného zacházení si mohou nést po celý život. Když se rodiče dozví o předčasném sexuálním styku svého dítěte, je zásadní s ním o celé věci citlivě promluvit, snažit se porozumět důvodům jeho chování, sdělit mu svůj pohled, vysvětlit svůj výchovný postoj a jeho sexuálnímu chování stanovit limity. Pokud rodiče nemají jasný a pevný výchovný postoj, je vhodné se obrátit na odborníky. Přizvat k řešení i rodiče druhého dítěte může k nalezení východiska rovněž pomoci. Sexuální násilí mezi dětmi V naší praxi se též setkáváme se situacemi, kdy je na dítě ze strany vrstevníka učiněn nátlak či jsou mu za sexuální aktivity slíbeny nějaké výhody. Míra závažnosti těchto případů se velmi často těžko posuzuje. Při jejich řešení je nutné postupovat s ohledem na rizika sekundární viktimizace všech zúčastněných. Pokud dojde k násilnému sexuálnímu chování, kdy je naplněna podstata trestného činu, např. znásilnění, jsou rodiče povinni zabránit, aby se toto chování opakovalo, např. od sebe děti oddělit, nedat jim příležitost, aby spolu zůstaly o samotě či se dále vůbec stýkaly. Dále je nutné kontaktovat oddělení sociálně právní ochrany dětí, popř. policii. Protože pachatel není trestně odpovědný, je v průběhu soudního řízení navrhováno výchovné opatření oddělením sociálně právní ochrany dětí. Důvody agresivního sexuálního chování často nalézáme v rodině dítěte, může si tímto způsobem zajištovat své mocenské postavení, popř. odreagovávat napětí. Někdy tyto projevy bývají spojené s dalšími výchovnými problémy. Pro dítě, které se stalo obětí sexuálního násilí či nátlaku, je potřeba vyhledat adekvátní odbornou pomoc. Těmto situacím nelze zcela předejít, rodiče by ale měli dítě informovat o tom, že nikdo nemá právo dělat s jeho tělem něco, co by si samo nepřálo. Zahájení předčasného sexuálního života může do značné míry souviset s rodinným prostředím. Děti, které se doma cítí šťastně a které mají před očima dobré vztahy svých rodičů,

nemají většinou potřebu hledat příliš brzo citové zázemí mimo svůj domov. Dospívající si svůj obraz o sexualitě utváří do značné míry na základě vlastní zkušenosti z dětství. Pokud vidí svoje rodiče po několika letech manželství ve šťastném partnerství, dostává jednoznačné poselství, že vztahy (pravděpodobně i intimita a sexualita) fungují a že se vyplatí do jejich utváření investovat energii.

Co říct na závěr? Myslím si, že se dnes objevuje obecná tendence oddělovat sexualitu od lásky. Je na zvážení každého rodiče, zda svým osobním příkladem bude vést děti k tomu, že ve svém životě připustí trend pouhého uspokojení sexuálních potřeb, anebo vstoupí na půdu vztahů. To může přinášet velkou radost, velké obohacení či osobní posun, ovšem i bolest, zranění či zklamání.

Testovací hovory Vedení Linky bezpečí vyhlásilo letošek rokem testovacích hovorů. O důvodech tohoto rozhodnutí více v rozhovoru s vedoucím Linky bezpečí Peterem Porubským. Co si pod pojmem testovací hovory představit? Obecně jsou to telefonáty, kdy dítě Linku bezpečí zkouší, jestli funguje, jak funguje, či ho zajímá, kdo se ozve na druhé straně a jak bude reagovat. Mezi zjevné testovací hovory patří hovory, kdy dítě hned zavěsí, nebo mlčí, přemýšlí, jestli vůbec začít mluvit. A pak jsou tu hovory, kdy dítě povídá nějaké vtípky, třeba kde lze koupit stěrače na ponorku, nebo je verbálně agresivní a čeká na reakci. Proč to děti dělají? Jednoduše nás zkouší. Z našeho pohledu nejde o nic špatného, protože s určitým druhem testování se potkáváme i my dospělí dnes a denně. Všichni něco zkoušíme, ať už v obchodě, restauraci, testování je zcela přirozené i pro dospělé, natož pak pro děti. Navíc možnost otestovat si službu, jíž se dítě svěřuje s věcmi, které nikomu předtím neřeklo, nám přijde důležité, podle nás na to má dítě právo. Kolik takových telefonátů evidujeme? Všechny příchozí hovory na Linku bezpečí přijímáme na centrále, která má funkci určitého ﬁltru. Ze 700 telefonátů, které denně na této ústředně přijmeme, je polovina zjevně testovacích. Pak existují ještě takzvaně skryté testovací hovory, kdy kontakt s dítětem skončí dřív, než jej můžeme vyhodnotit. Nebo to jsou dotazy, v nichž chce dítě prostřednictvím testování získat informace, jak pracujeme s určitým tématem. V takovém případě prezentuje určitý problém a až v průběhu hovoru konzultant zjistí, že nejde o reálné potíže. Při testovacích hovorech je třeba mnohem víc pracovat s klientem a snažit se najít příčinu, proč ve skutečnosti volá. Důležité je upozornit, že toto zkoušení může mít spoustu příčin. I když se dítě do telefonu směje, nemůžeme vědět, zda za jeho počínáním nevězí nějaký závažný problém. Stejně tak v případě, že k nám volá, aby se předvedlo před kamarády, si téma hovoru dítě vybírá s určitým záměrem.

I takový kontakt tak může odrážet skutečnou potřebu něco se dozvědět. Jak prožívají testovací hovory konzultanti? Takové telefonáty jsou nesmírně vyčerpávající. Odvést hodinový rozhovor na závažné téma nemusí být tak náročné jako strávit dvacet minut na ústředně. Proto se konzultanti v průběhu směny na centrále střídají. Maximální doba, kterou konzultant tráví na centrále, je třicet, čtyřicet minut. Někdy se ale vymění po mnohem kratší době. Klademe konzultantům na srdce, aby se nechali vystřídat hned, když začnou být ke klientům méně trpěliví. Vůbec si nedovedu představit sloužit celou směnu na ústředně. Ustát testovací hovor, nebrat si jej osobně a zároveň se snažit získat informace o pravých příčinách telefonátu dítěte je skutečně velmi náročné.

Proč jste letošní rok vyhlásili rokem testovacích hovorů? Právě kvůli tomu, jak složité a únavné je pro konzultanty testovací hovory vést. Chceme jim umožnit získat v rámci vzdělávacích aktivit nový pohled na tyto kontakty. Taky je důležité jasně deﬁnovat pravidla pro dobře odvedený testovací hovor, popřípadě nabídnout jasné příklady a návody, jak jej vést. Rok testovacích hovorů taky obnáší výměnu know-how s jinými dětskými linkami v Evropě. Je zajímavé sledovat, že zkušenosti s testovacími hovory jsou takřka stejné na všech linkách. Například dánská linka Børns Vilkår má pro tento rok stejný záměr jako my. Jak by tedy měl vypadat ideálně vedený testovací hovor? Dítě by mělo získat důvěru a jeho kontakt s námi by měl zvednout šanci, že se na nás znovu obrátí, až bude mít nějaké těžkosti. A mohl bys vyjmenovat nějaká konkrétní pravidla pro konzultanty? Začnu od toho, co nechceme dělat. Nechceme děti sekýrovat, přehnaně je mentorovat, být arogantní, cyničtí, útoční nebo nepříjemní. Naopak chceme přiznat legitimitu toho, že si nás klient testuje, otevřít prostor pro jiné téma, než kvůli kterému volá, doptat se, co jiného se děje. Určitě je důležité zůstat jen

u reﬂexe, to znamená nehodnotit, ale pouze pojmenovávat to, co se na telefonní lince děje. To už vlastně popisuji takové řemeslnické nástroje. Pro konzultanty je důležité pracovat se sebou, odzávorkovat vlastní pocity k testujícímu dítěti, nebrat si jeho promluvy osobně, jakkoli to může být v danou chvíli náročné, aby se to neprojevilo v hlase. Děti jsou velmi citlivé na to, zda s nimi mluvíme v partnerské rovině, nebo z mocenské pozice. Někdy je třeba testovací hovor srozumitelně ukončit. K tomu se přistupuje v případě, že konzultant dospěje do bodu, kdy už není schopen svoje osobní pocity vytěsnit. Pak je zcela v pořádku rozhovor s vysvětlením přerušit a klientovi doporučit, aby zavolal v jinou dobu. Jak na testovací hovory reagují noví konzultanti? Určitě se s nimi seznámí už při výcviku, ale většinou je nástup na Linku doprovázen jistým šokem, nebo překvapením, že jich je tady tolik, zejména na ústředně. Vést takové telefonáty přitom nelze dopředu naučit. Je to věc, o které člověk sice slyší, ale naučit se ji musí v reálu. Takže v prvních měsících konzultanti hledají svoji vlastní cestu k tomu, aby se nesnažili za každou cenu testování odhalit, anebo se naopak nenechávali klienty vláčet. U testovacích hovorů je nalezení vlastní zlaté střední cesty velmi důležité. A v tomto případě rozhodně nejde o klišé.

knihovnička

BEZPEČNÁ VÝCHOVA Budování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi Karl Heinz Brisch

Jak být dobrým rodičem? Nerozmazlujeme své dítě? Jak zacházíme s jeho vztekem? Na tyto a řadu dalších otázek kniha odpovídá. Autor v ní provádí nastávající rodiče obdobím těhotenství a prvními lety života dítěte, přičemž jeho cílem je přispět k vybudování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. brož., 160 s., 235 Kč RODIČE POTŘEBUJÍ HRANICE Dovolte dětem, aby byly dětmi Uli Hauser

Kniha je polemikou s dnes oblíbenými přístupy k dětem: děti se stávají projekcí

ambiciózních rodičů, rodiče je zatěžují svými obavami a úzkostmi a zároveň se jim odmítají věnovat. Autor se staví proti tendenci dnešních rodičů vychovávat děti úzkostlivě a podle příruček a staví se za volnost, kterou je třeba dětem dát při hře, v době učení i při rozvíjení své osobnosti. brož., 176 s., 265 Kč TRANSSEXUALITA A JINÉ PORUCHY POHLAVNÍ IDENTITY Hanka Fifková, Petr Weiss, Ivo Procházka, Peggy T. Cohen-Kettenis, Friedemann Pfäfﬂin, Ladislav Jarolím, Jiří Veselý, Vladimír Weiss

Transsexualita v posledních letech vzbuzuje čím dál tím víc pozornost odborníků nejrůznějších oborů, laické veřejnosti

i médií. Spolu se vzrůstajícím zájmem o tuto problematiku narůstá i nutnost lépe pochopit jedince s poruchou pohlavní identity. Jak se transsexualita projevuje? Jak je možné transsexuálním jedincům pomoci? Co vše obnáší léčba? Na tyto a podobné otázky odpovídá ojedinělá monograﬁe, která vznikla díky jedinečné spolupráci našich i zahraničních odborníků. Kniha dostala cenu prof. MUDr. Josefa Hynieho, kterou uděluje Sex. společnost ČLSJEP. Kniha se stala nejlepší odbornou publikaci v oboru sexuologie v r. 2008. brož., 216 s., 355 Kč

rozhovor

peníze tehdy znamenalo mít doma nějaké věci z Tuzexu. Rozhodně to ale nebylo tak, že někdo jezdil na dovolenou čtyřikrát do roka k moři a druhý seděl na sídlišti. Dnešním dětem může být líto, když se někdo chlubí hračkami a ony je nemají. Musí to být obtížné i pro jejich rodiče, kteří jim to musí vysvětlit. Michal: Opět se vrátím k tomu, že podnětné prostředí s citovým zázemím je základ. Základem je láska. Petr: Může být mnohem lepší jet s mámou a tátou na túru do Posázaví, než trávit čtyři dovolené v roce v Miami s rozhádanými rodiči. Ale spousta věcí zůstává stejná. Na táborech, kam už od šestnácti jezdím jako instruktor, jsem přemýšlel, jestli některé věci stále fungují. A fungují. Když u táboráku vy-

roli i fakt, že Petr působí na jiné lince důvěry jako konzultant? Petr: Já myslím, že to takhle nebylo. Je to pomoc dětem, což je jasná věc. Já jsem to jenom mohl potvrdit Jaká vlastně byla vaše cesta na linku důvěry, ve které působíte? (Jméno linky nemůžeme uvést kvůli anonymitě konzultantů, kterou linky důvěry deklarují. Stejně jako Linka bezpečí. – pozn. red.) Petr: Náhodná. Vždycky mě možnost pomáhat oslovovala. Současně jsem si chtěl nějakým způsobem rozšířit vědomosti z psychologie, kterou jsme měli ve škole. A když jsem našel, že existují výcviky v telefonické krizové intervenci a že jsou jenom jednou

„Rozhodně to ale nebylo tak, že někdo jezdil na dovolenou čtyřikrát do roka k moři a druhý seděl na sídlišti.“ právím strašidelný příběh, tak je úplně jedno, že před dvaceti lety nikdo nemohl vidět nic podobného, protože video mělo pět procent lidí, a dneska se děti můžou kouknout na cokoliv. Původně jsem si myslel, že mě se strašidelnými příběhy pošlou do háje, ale ony fungují pořád stejně. Rozdíly v prožívání dětí a ve věcech, které je baví, jsou mnohem menší, než by člověk řekl. Na podzim jste se stali novými patrony Linky bezpečí. Hrál ve vašem rozhodnutí

týdně, byla to moje jediná šance. Protože nějaké zkušenostní výcviky na čtrnáct dní v kuse pro mě kvůli kapele nejsou myslitelné. Nikdy mě nenapadlo, že bych to někdy mohl dělat, protože jsem se na to necítil. Ale když jsem kurz absolvoval, dostal jsem náhodou nabídku si to zkusit externě. A já to zkusil a uchvátilo mě to. Co přesně vás uchvátilo? Já jsem si o tom původně myslel něco jiného. Domníval jsem se, že je to strašně akční, že

Skupina Chinaski vznikla v roce 1987. Pod jménem Starý hadry ji založili Michal Novotný (později Malátný) a Pavel Grohman. V roce 1994 přijala skupina nové jméno, její členové ji nazvali podle postavy Charlese Bukowského Henryho Chinaski. Všeobecnou popularitu kapele přineslo druhé album Dlouhej kouř vydané v roce 1997. Od té doby se Chinaski stále drží na vrcholu oblíbenosti. Loni na podzim začala skupina spolupracovat s Linkou bezpečí. Zahrála

je to činnost, kdy člověk zachraňuje skákající lidi z mostů, a musí přitom být velký specialista. A hlavně jsem myslel, že na linkách pracují jen psychologové-terapeuti. Ale linky důvěry nefungují jako terapie, jsou předáním informací, jakýmsi návodem, jak z obtížné situace ven, na koho se obrátit, co lze udělat. Případně linky nabízejí podporu a povzbuzení těm, kdo ji potřebují. Už to budou tři roky, kdy jsem začal. Myslíte, že nezištná pomoc je v českém prostředí samozřejmostí, anebo že k ní stále potřebujeme popostrčit nějakou katastrofou? O Češích je například známo, že při mimořádných událostech posílají hodně DMS zpráv, na druhou stranu mnoha neziskovkám, Linku bezpečí nevyjímaje, klesá výše darů, které dostávají. Michal: To je těžké. Myslím, že by to mělo být samozřejmé. Ale nemůžu to od nikoho vyžadovat, nemůžu do toho nikoho nutit a nemůžu se zlobit, pokud to někdo nedělá. Je to věcí každého člověka. Když mám kliku, že jsem se narodil zdravý, a jsem relativně úspěšný, proč bych nepomohl někomu, kdo to štěstí neměl? Jako kapela za to ale nečekáme nějaké pochvalné reakce. Děláme to pro sebe, pro své svědomí, pro svoje vyrovnání se světem. Petr: Říká se, že když v Asii dostávají jídlo nebo oblečení lidé, kteří opustili reálný život a meditují v lesích, tak děkuje ten, kdo jim přispívá. Darovat je podle nich odměna pro toho, kdo dává. A na tom něco je! Kateřina Kořínková

na jejím beneﬁčním koncertu, který Michal Malátný zároveň moderoval. Michal Malátný (nahoře uprostřed) se narodil v roce 1970. Po gymnáziu v Jičíně vystudoval herectví na DAMU. Ve skupině hraje na kytaru, zpívá a skládá texty. Petr Kužvart (dole uprostřed) se narodil v roce 1972. Vystudoval trumpetu na pražské konzervatoři. Ve skupině hraje na trumpetu a zpívá. S Chinaski vystupuje od roku 2000.

reportáž

Výroba kasičky pro Linku bezpečí V lednu se celé oddělení komunikace Linky bezpečí na vlastní oči přesvědčilo, jak uhrančivá je práce se sklem. V novoborské sklářské škole vyrobili studenti pro Linku bezpečí čtyřicet kasiček. Co kus, to originál.

Škola nás přivítala pachem, který jsme nedokázaly pojmenovat. Ještě než jsme se stačily zeptat, Petr Vojtěch už odpovídal. „To je cítit z malíren. Tam se kreslí na sklo a to, co cítíte, je směs barev a rozpouštědel,“ začal exkurzi po své škole. Vede nás do srdce skláren, do huti, kde zanedlouho vznikne další kasička pro Linku bezpečí. Petr Vojtěch a jeho tři spolužáci z Vyšší odborné školy sklářské ji pro Linku bezpečí navrhli v rámci projektu Nadace O2 Think Big a v posledních dnech zařizují výrobu čtyřiceti kusů. K tak rozsáhlému projektu by se na škole nedostali a radost z velké příležitosti z nich sálá jako teplo ze sklářských pecí. „My jim říkáme toustíky. Mají prostě takový tvar,“ směje se Petr i jeho spolužáci Lenka Němcová a Marek Hein, když vysvětlují tvůrčí proces, na jehož konci se lesknou barevné skleněné nádoby. „Při navrhování jsme vycházeli z loga Linky bezpečí, což jsou dva smajlíci znázorňující dospělého a dítě. My jsme chtěli vytvořit taky takového človíčka. I když v tomhle případě jde spíš o jeho duši, ke které jsme se dostali roztáhnutím právě jedné z hlaviček loga,“ popisuje Marek Hein, kudy se před pár týdny ubíraly myšlenky čtveřice. Studenti pak museli vyrobit sádrovou formu, do které se roztavené sklo vyfoukne. Otázku, kdo bude držet sklářskou píšťalu, následují rozpaky. „Foukat bude náš pan mistr Jan Eder,“ vysvětluje omluvně Petr a dodává, že aby si na kasičku trouﬂ sám, musel by strávit výrobou

skla alespoň dalších deset let. Ovšem ani samotná praxe nestačí, třeba jsou ještě svaly. Mistr sklář si totiž na píšťalu postupně nanese asi sedm kilo skla, kvůli pákovému efektu ale bude manipulovat s váhou třikrát větší. „On je vlastně na huti jediný, který to zvládne,“ upozorňuje Marek na náročnost toho, co nás za chvilku čeká. Mistr sklář Jan Eder vypadá, jakoby s přehledem zvládl kasičku mnohem větší. Přesto když si do ruky vezme sklářskou píšťalu, na huti houstne atmosféra. Jan Eder na ni postupně nanáší další kusy roztaveného skla,

je vidět, že udržet takový náklad není vůbec samozřejmé. Za pár minut začne skleněnou hmotu otloukat o stolek. Do formy totiž musí sklo vklouznout ve tvaru připomínajícím výslednou kasičku. Jedině tak je možné úspěšně dosáhnout její konečné podoby. Moment konečného vyfouknutí přichází nečekaně. Naši studenti a jejich mistr sklář působí jako sehraný tým. Lenka, Petr a Marek klečí u formy, kterou pevně svírají, sklář nad nimi stojí a fouká do píšťaly. Pak neznatelně dupne nohou a studenti formu rozevírají. Na konci píšťaly se točí vyfouknutá kasička. „Pak nás samozřejmě čeká ještě spousta práce. To hlavní je ale za námi,“ vydechují si studenti. Kasička číslo 39 je na světě. Kateřina Kořínková Video a fotograﬁe z výroby kasičky si můžete prohlédnout na www.facebook.com/Linkabezpeci

kdo jsme?

Stačí o nás říct na správném místě Dušan Kalvach pracuje ve Sdružení Linka bezpečí už druhým rokem jako fundraiser. Letos má před sebou zatím největší misi. Se svým týmem musí sehnat několik milionů korun. Jaký úkol před tebou letos leží, tedy kolik musíš sehnat peněz? A o kolik se ta částka liší od té z loňského roku? Letos mám za úkol získat od donorů částku zhruba 5 milionů korun. Minulý rok to byla tak polovina, tedy něco přes 2 miliony. Jak si lze vysvětlit, že musíš rok co rok získat pro Linku bezpečí stále víc peněz? Náklady SLB jsou skoro na stejné výši. Důvodem je, že tento rok musíme získat nové dárce a podporovatele namísto těch, kteří nás letos již nepodpoří, nebo kteří snižují výši své podpory. Připouštíš si variantu, že by se ti tolik peněz nepodařilo získat? Co by to znamenalo? Zatím si nepřipouštím, že bych tyto prostředky nezískal. Budu na tom pracovat ze všech sil. Pokud by se nepodařilo zajistit podporu donorů ve zmíněné výši, tak by se musel krátit rozpočet, nebo bychom dokonce museli omezit naše služby. Místo jejich rozšiřování.

Jak lze získat tolik peněz a především od koho? V dnešní době docela těžko. Snad není nikdo, koho by se nějak nedotkla ﬁnanční krize. A i když na tom jsou některé společnosti opravdu dobře, nikde není psáno, že se jim bude dařit i za půl roku nebo za rok. Proto jsou všichni opatrní, kam své peníze investují. Dříve jsme spoléhali zejména na velké dárce, v současnosti hledáme spíš malé a střední, kteří nás budou chtít podpořit dlouhodoběji. Které argumenty naše dárce nakonec přesvědčí? Těžko říct. Mým důležitým argumentem je skutečnost, že nejsme žádná nadace, která by přijaté prostředky přerozdělovala a využívala jakkoli neprůhledným způsobem. Peníze, které dostaneme, používáme přímo na službu našim klientům. Vše je naprosto transparentní. Navíc Linka bezpečí dělá svoji práci skutečně dobře a je jedinou takovou službou u nás, takže se není za co stydět.

Jak ti mohou pomoci lidé z Linky bezpečí a její přátelé a příznivci? Pomohou nám dobrovolníci, pomohou lidé, kteří něco umí, snad ze všech oborů. Nikoho, kdo se ozve, neodmítneme, pro každého najdeme místo. Co pomůže přímo v získávání prostředků pro SLB? Pokud jednotlivec nemá možnost nás podpořit osobně, pak o nás může říct tam, kde prostředky mají. Třeba ve své práci nebo svým přátelům. Jednoduše stačí o nás říct na správném místě a předat kontakt. Na konkrétní formě podpory se jistě domuvíme.

medailon

Lucie Scheerová intervizorka na Lince bezpečí a koordinátorka projektu Linka bezpečí ve vaší třídě

Myslím, že je to devět let, kdy jsem poprvé zvedla sluchátko a mluvila s klientem. Devět let…no, rozhodně mi to tak nepřipadá. Je to tím, že práce na Lince bezpečí je pro mě velmi pestrá. Postupně jsem prošla téměř všemi pracovními kategoriemi od úplného nováčka po intervizorku, která má na starosti vedení směny. Být na Lince mě baví, jsem vděčná, že můžu dělat práci, která je pro mě smysluplná a obohacující jak profesně, tak lidsky, a že pracuji se skvělými kolegyněmi a kolegy. Stejně

tak mě těší i práce na projektu Linka bezpečí ve vaší třídě, který od loňského roku koordinuji a občas v něm i lektoruji. Jsem ráda, že se školami a hlavně dětmi je pěkná spolupráce a že se nám daří jim Linku bezpečí víc přiblížit. Mimo práci se věnuji meditacím, cvičím jógu a pilates, miluji knížky, dobré ﬁlmy a dobré zdravé jídlo.

anketa děkujeme

Naše otázka: Kdy jste se začali se svými dětmi bavit o sexu a proč?

Dipl.–Kfm. Torsten Fleischer

MUDr. Jitka Chaloupecká

Mgr. Hana Olšiaková

ﬁnanční ředitel Import Volkswagen Group, s.r.o.

vedoucí lékařka Laserové centrum Anděl, Praha

vedoucí učitelka ZŠ Zámek 4, Žďár nad Sázavou

Každý člověk chce někam patřit, například k nějaké skupině, rodině atd., a znát tím pádem i svůj původ. Kvůli tomu se každé dítě začíná už v předškolním věku zajímat o to „kde jsem se vzalo“. Na začátku stačilo vysvětlení, že se narodily u maminky v břichu (ukazovali jsme fotky z ultrazvuku), ale později už to chtěly vědět přesněji. Jednoho dne mě ale překvapila dcera, byla zrovna ve 3. třídě, když prohlásila, že ví, jak se dělají děti, protože to probírali ve vlastivědě. Jediné, co jsem k tomu mohl ještě dodat bylo poučení, že by sex měla mít pouze s někým, koho má skutečně rada.

Mám dva syny, jednoho 3letého a druhého 16letého. Zhruba u obou stejně, kolem 2,5 let, začaly dotazy o rozdílném pohlaví maminky a tatínka. A tak jsme vysvětlovali. Když vstoupil starší syn do školy, začaly dotazy kolem rození miminek, jelikož spolužáci měli sourozence. Tím jsme se dostali k vysvětlení, jak vznikají a rodí se miminka. Kolem 11 let věku začal používat sprostá slova o sexu, která slyšel ve škole nebo našel na internetu. V té době jsme mu museli srozumitelně vysvětlit vše o sexu a které výrazy není vhodné používat. S dětmi se o sexu hovořit musí, jelikož na ně může číhat řada nebezpečí. Vysvětlení je nutné přizpůsobit jejich věku.

Mé obě dcery jsou dospělé, takže bych spíš mohla odpovědět jako pedagog, protože s dětmi (6–10 let) trávím většinu svého času. Z praxe vím, že informace o sexu děti nejčastěji získávají od kamarádů a z médií, teprve potom následuje škola a rodina. Hovořit s dětmi na toto téma bychom měli v okamžiku, kdy se začnou vyptávat. Asi nejvíce dotazů ohledně sexu dostávám od žáků páté třídy v hodinách přírodovědy, kdy probíráme učivo ,,Člověk – člověk je součástí přírody“ a „Člověk se rozmnožuje.“ Není ale vůbec výjimečné, když se děti v prvních ročnících ptají, jak přišli na svět. I na tuto otázku lze bez ostychu odpovědět a klidně můžeme vynechat iluze o čápovi a vráně.

děkujeme

Deset let s AHASWARE Už podesáté nás letos svým know-how podpoří ﬁrma AHASWARE s.r.o., bez které by provoz Linky bezpečí nefungoval v plné šíři. Díky této spolupráci máme k dispozici speciální softwarové vybavení vytvořené na míru jednotlivým projektům, statistiky, z nichž celoročně čerpáme zajímavá data, elektronickou burzu práce, díky které si více než sto konzultantů Linky bezpečí plánuje svoje nasazení tak, aby pokryli nonstop provoz, i provozní podporu všem těmto systémům. Když se před lety uzavírala smlouva o dlouhodobé spolupráci, nikdo neměl představy o celkovém plnění. Postupně se

podpora společnosti AHASWARE rozvinula až do takových měřítek, že je jedním z pilířů naší práce. Za to velké díky! „Práce na softwarovém vybavení pro Linku bezpečí nám přináší velké vnitřní uspokojení. Jsme přesvědčeni, že tím v rámci svých možností přispíváme k pomoci dětem. Toto přesvědčení je odměnou za naši práci,“ říká Michal Tvrdý, vedoucí programátor AHASWARE s.r.o.

Bulletin Sdružení Linka bezpečí vychází 3× ročně vydává Sdružení Linka bezpečí Ústavní 91/95, 181 21 Praha 8 – Bohnice IČ: 61383198 registrace MV ČR: II/S-OS/1–24254/94–R ze dne 13. dubna 1994 evidenční číslo: MK ČR E 18344 ředitelka Sdružení: Ing. Darina Rössl redakční rada: Mgr. Jan Kaňák, Barbora Krčmářová, Mgr. Denisa Krumpová, Mgr. Kateřina Schmidová, Mgr. Peter Porubský, Mgr. Lenka Mia Lukáčová, Mgr. Kateřina Kořínková šéfredaktorka: Mgr. Kateřina Kořínková tel.: 266 727 941, e-mail: k.korinkova@linkabezpeci.cz ilustrace: Alžběta Skálová foto: Iveta Poncová, Marián Uhrín, archiv graﬁcká úprava: Studio Marvil, www.marvil.cz uzávěrka čísla: 10. 3. 2012