K. C. Archer
AKADEMIE VYVOLENÝCH
Copyright © 2018 by Simon & Schuster, Inc. Translation © Tomáš Bíla, 2018 Original English title: SCHOOL FOR PSYCHICS Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2018 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7593-010-1
KAPITOLA PRVNÍ Strip. Pokud někde na světě existovalo místo s výstižnějším jménem, tak o něm Teddy Cannonová nevěděla. Název hlavního bulváru v Las Vegas neměl se striptýzem nic společného, ale právě o něj tady šlo – oškubat turisty o peníze, svlékat ženské, obrat opilce o poslední zbytky důstojnosti a strhat ze svatby poslední zbytky romantiky. Taxikář ji zavezl ke vchodu hotelu Bellagio, kolem jeho slavných fontán. Chvilku čekal za prodlouženou limuzínou třešňově červené barvy. Byla lesklá, nablýskaná a úděsně nevkusná, a to i na zdejší poměry. Teddy pozorovala partičku opilých dvacátníků, jak vystupují a sborově křičí „Véé-gááás! Véé-gááás!“ Uprostřed skupinky byla zvlášť plastově vypadající blondýna ve vypasovaných šatech s korunkou ve vlasech a růžovou stužkou s nápisem Oslavenkyně. Za ty šaty nejspíš utratila celou výplatu. Dneska si dá pár kosmopolitanů a udělá něco, čeho bude hned zítra litovat. Bylo jen jedno místo, kde by Teddy takovou dívku chtěla potkat – u pokerového stolu. Byla čitelnější než noviny. Řidič poklepal na taxametr. „Dvacet dva padesát.“ Teddy nerada utrácela peníze za taxík, ale neměla na výběr. Den předtím prodala svoje milované volvo z roku 2004. Dostala za něj pět tisíc, dost na to, aby dnes měla peníze do hry. Příkývla, ale po peněžence ještě nesáhla. Místo toho se znovu zadívala na partičku před hotelem a pokusila se odhadnout je. „Co se děje?“ zeptal se řidič. „Nervózní?“ 7
K. C. ARCHER
„Já?“ Upravila si paruku. Příšerně svědila. „Vůbec ne.“ „Ale měla byste být. Něco vám řeknu, slečinko. Ať děláte, co děláte, kasino nikdy neprohraje.“ Zadívala se mu ve zpětném zrcátku do očí. „Já taky ne.“ Pak se odmlčela a zbytek té věty si nechala pro sebe. ... ty debilní sexisto. Ale utnula svůj sarkastický vnitřní monolog a místo toho dodala něco přijatelnějšího: „Protože nehraju jako slečinka.“ Zasmál se, až se mu rozechvěl pupek. Teddy věděla, že ten její by se tak nechvěl. Protože byl falešný. Sto procent bavlna, nula procent chvění. „Když myslíte,“ řekl taxikář. „Las Vegas – všichni mají pocit, že tu čekají zrovna na ně.“ Ne všichni. Jenom já. „Jste zdejší?“ zeptal se. „Jo.“ „Zvláštní. Nevypadáte na Vegas.“ Zřejmě to mělo znamenat, že nevypadá ani na striptérku, ani na servírku, ani na tanečnici z varieté – na rozdíl od té plastové blondýnky. Teddy si nebyla jistá, jestli to má brát jako kompliment, nebo jako urážku. Tak či tak se pletl. Teddy Cannonová byla přímo ztělesněním Vegas. Vyrůstala jen dvacet kilometrů odsud, a stejně jako tohle město se k tomu, čím je, vypracovala sama. V sedmé třídě dostala za úkol vyhledat své předky a přednést referát o kořenech své rodiny. Nasadila smutný výraz, protože chtěla zahrát učitelce na city a úkolu se úplně vyhnout. „Ale paní Gilbertová,“ řekla schlíple, „já jsem adoptovaná. O svých rodičích nevím vůbec nic.“ Paní Gilbertová, která tehdy byla v osmém měsíci těhotenství a kotníky už měla oteklé jako dva fotbalové míče, byla rozmrzelejší než obvykle. „Ježišmarjá, Teddy... Tak si prostě něco vymysli!“ 8
AKADEMIE VYVOLENÝCH
Do té doby ji nikdy nenapadlo, že by to tak mohla udělat. V duchu si prošla různé možnosti a rozhodla se, že se stane Irkou. Ne z rodu těch rusovlasých Irů s andělskou tváří a zelenými obleky. Ne, bude z rodiny černých Irů. Věčný outsider z komunity mazaných rváčů, ke kterým se štěstí otočilo zády. O pár let později tak rozhodně vypadala. Byla střední postavy, štíhlá a šlachovitá, měla havraní vlasy a oči tak světlé, že vypadaly skoro stříbrné. Ne že by ji teď někdo poznal. Dnes měla na hlavě dlouhou platinově blond paruku, pod kterou schovala krátké tmavé vlasy, a kontaktní čočky, které její stříbrné oči přebarvily na hnědo. Vycpávky pod oblečením jí přidávaly patnáct kilo a k jejím čtyřiadvaceti rokům taky několik let navíc. Oblečení nakoupila z druhé ruky – naškrobenou bílou blůzu se stopami propoceného podpaží, černou sukni pod kolena a lodičky s leopardím vzorem. K tomu spousta laciné bižuterie. Chtěla vypadat jako žena, která se snažila vymódit, aniž by si uvědomila, že se jí to vůbec nepovedlo. Takhle tu zapadne. Převlek jí zajišťoval, že se na ni nikdo nepodívá podruhé. Protože kdyby se kdokoli – zejména ochranka – podruhé podíval..., tak by byla v háji. Taxikář byl pro ni první zkouškou. Prošla. Zaplatila mu, vyhrabala se ze zadního sedadla a vyrazila do otočných dveří kasina. Punčocháče se jí třely o vycpaná stehna a při každém kroku vydávaly zvuk podobný vrzání cvrčka. Horký kandidát na nejotravnější zvuk ve vesmíru. Vešla do Bellagia a procházela vstupní halou. Už celé týdny nevytáhla paty z bytu. Bože, ty peníze, ta chamtivost. Vsaď víc, vyhraješ víc! Hlasité zvonky. Blikající světla. Blikajícímu světlu se z principu vyhýbala. Mohla by z něj dostat záchvat. Jako dítěti jí diagnostikovali epilepsii a od té doby brala prášky, aby vyloučila divoké, nepředvídatelné epizody, které ji občas přepadly (jednou dokonce na parkovišti před Luxorem). Dnes 9
K. C. ARCHER
ráno si ovšem lék nevzala. Otupoval její smysly. I cesta z pohovky k lednici jí pak připadala, jako by se pohybovala pod vodou. Podívala se na bankomaty po pravé straně – byly připravené pro ty, komu ještě na účtu zbývala aspoň nějaká částka. A něco z těch peněz dnes skončí v její kapse, jestli ovšem projde přes kamery u vstupu do herny. Ošálit software na rozeznávání tváří je docela oříšek. Sklonila hlavu a dívala se na zem před sebou. Když mířila ke stolům, v duchu se jí vybavila slova šéfa bezpečnosti z MGM (Metro-Goldwyn-Mayer). Doživotní zákaz vstupu do všech kasin na Stripu. To prokletí, které jí před tolika měsíci předali spolu se soudním zákazem vstupu, jí vysávalo vzduch z plic. Strčila ruku do kabelky, nahmatala lahvičku s léky pro případ, že by ji vlastní tělo chtělo zradit, a šla dál. Nemíní přece vtrhnout do trezoru kasina ve stylu Dannyho parťáků. Chce si jen zahrát několik partiček pokeru. Potřebuje si zahrát. Potřebuje vyhrát. A rozhodně, docela určitě se nesmí dát chytit. Teddy nechtěla ani pomyslet na dramatické následky, které by to pro ni mělo. Bohužel to bylo to jediné, na co teď dokázala myslet. Zaprvé tu byl faktor Sergej. Sergej Zharkov byl bookmaker z Vegas, který se vytahoval, že má konexe na ruskou mafii. Bookmaker s křivým úměvem hladového kojota, který měl pro každou svou pistoli nějakou přezdívku. Nebyl to ten typ, kterému byste chtěli dlužit 270 352 dolarů. Jistě, se Sergejem bývala kupa legrace, dokud vyhrávala. Ten člověk byl samý šprým. Ale když se k ní štěstí otočilo zády... No, přiznejme si, že už to bylo pěkně dávno, co na jeho tváři naposledy viděla ten nenapodobitelný úsměv. Ale to by nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo totiž zároveň to nejstupidnější, nejohavnější a nejsobečtější, co kdy udělala, a to u ní s jejím sáhodlouhým seznamem velice pochybných rozhodnutí už opravdu něco znamenalo: Potají si třikrát vybrala peníze 10
AKADEMIE VYVOLENÝCH
z penzijního spoření svých rodičů. Vzala si 90 000 dolarů, aby splatila aspoň část dluhu a koupila si trochu víc času. Aby ukázala, že je schopná splácet. Sergej jí dal termín do konce týdne, aby mu doplatila zbytek. Kdyby to nestihla... Kdyby se rozhodl, že zbytek peněz vyždímá z jejích rodičů... Teddy se narovnala a umínila si, že se nenechá ochromit panikou. Jeden z bezpečáků kasina prošel přímo kolem ní a nevěnoval jí jediný pohled. Dobře. Její plán zatím fungoval. Ještě pořád se všechno dalo napravit. Vyřešit záležitost se Sergejem. Vynechat z toho rodiče. Vrátit všechny peníze, dřív než si někdo něčeho všimne. V pokerovém sále bylo plno a hlučno. Uvaděč ji nasměroval ke stolu, kde bylo místo. Teddy se posadila. Texas Holdem, bez limitu. Uměla hrát cokoli, ale tohle byla její oblíbená varianta. Odkašlala si a nasadila sympatický jižanský přízvuk. „Mohla bych si od někoho z vás koupit žetony?“ zeptala se, načež vyklopila na stůl obsah své kabelky – lahvičku s léky, mince a účtenky. Tohle uměla dokonale: přesvědčit všechny kolem, že je pitomá a opilá. Z hromádky vybrala nové stodolarové bankovky a zbytek nahrnula zpátky do kabelky. Krupiér – zodpovědně vyhlížející muž kolem čtyřicítky – zakoulel očima a vyměnil jí hotovost za žetony. Jako mávnutím kouzelného proutku se vedle ní objevila servírka a zeptala se, co si dá k pití. „Díky, zlato,“ řekla Teddy, „a dala bych si ještě jeden rum s kolou.“ Ještě jeden, jako by pila celý večer. Musela se za svou rafinovanost aspoň v duchu pochválit, ale hlavně doufala, že to zaregistrovali ostatní hráči. Ďábel se skrývá v detailu a tak podobně. Teddy se opřela lokty o čalouněný okraj stolu pokrytý zlatou kůží a přejela konečky prstů po zelené plsti. Nervy, které jí ještě před chvílí dávaly zabrat, se zklidnily jako pokaždé, když se chystala hrát. 11
K. C. ARCHER
Teddy si prokřupala klouby na prstech. Teď byla ve svém živlu. Měla ještě jeden poslední pokus. Krupiér se na ni zadíval. „Připravená?“ Byla připravená? Už několik měsíců v kasinu nebyla. Přesně pět měsíců, tři dny a dvě hodiny. Nemohla se dočkat, až si zase zahraje. „Rozhodně.“ Oba hráči na blindu vsadili – jeden padesát, druhý sto. Teddy si poposedla, aby líp viděla, jak se rozdávají karty hráčům. Sama dostala úplnou bídu: osmičku a trojku různých barev. Fajn. Tentokrát to složí brzy a trochu se zorientuje v situaci kolem stolu. Bylo tam osm dalších hráčů plus krupiér. Několik mužů v drahých oblecích, kteří byli ve Vegas nejspíš na služební cestě. Jistě, budou se chtít před kolegy pochlubit, jak jen tak mimochodem v kasinu vyhráli balík, ale Teddy pochybovala, že by riskovali hněv manželek a opravdu se o to pokusili. Dál: Atraktivní Číňanka kolem čtyřicítky s velikým diamantovým prstenem. Vypadala trochu otráveně. Možná tu jenom zabíjí čas do začátku nějakého představení. Po pravici té ženy dva pánové přes padesát – nejspíš pravidelní návštěvníci. Solidní hráči, kteří krupiéra oslovovali jménem. Poslední hráč si přisedl až po ní a zaujal místo po její levé ruce. Stejně jako ona se během hry opíral lokty o kožený okraj stolu. Měl modrou košili s vyhrnutými rukávy a svalnatá opálená předloktí. Teddy se zaměřila na jeho ruce. Vypadaly silné a zručné. Chvíli je pozorovala, jak si pohrávají s žetony. Pak si uvědomila, že se sama začíná červenat. Kruci. Na tohle neměla čas. Její pohled pomalu stoupal vzhůru. Statná hruď, široká ramena. Žádná kravata, košile rozepnutá dost na to, aby byl vidět další kousek opálené kůže. Pak se po očku zadívala na jeho obličej a zadržela dech. Ten chlap byl opravdový fešák. Ten typ, co by se za normálních okolností hned dostal na její seznam vánočních přání. Lícní kosti, zelené oči, ostře řezaný nos, zalomený jen tak 12
AKADEMIE VYVOLENÝCH
akorát, aby nevypadal moc jako hezoun – jako by se už párkrát popral, ale ten druhý vždycky dopadl hůř. Jako by vycítil její pohled, maličko pootočil hlavu a pozdravil ji krátkým kývnutím. Když se na něj dívala přímo, byl ještě pěknější. Ale Teddy se přinutila soustředit se na karty. Dnes večer musela myslet jen na jediného muže: na Sergeje Zharkova. V příští hře jí štěstí přálo víc: Dostala dvě desítky. Dorovnala na sto a zůstala ve hře. Jedna služební cesta to položila a odpadl i jeden ze stálých hostů. Všichni ostatní si počkali na flop. Krupiér otočil tři karty. Křížová pětka, pikový kluk, srdcová sedma. Číňanka přihodila další stovku. Ostatní hráči jeden po druhém složili karty a nechali to na Teddy. Teddy věděla, že ta ženská blafuje. „Ale jak to víš?“ zeptala se její kamarádka Morgan (upřímně řečeno se neptala, ale kňourala jako šestiletá), když si před nějakými dvěma roky vyrazily do kasina společně a ona tam prohrála skoro tisícovku. „Jak víš, kdy ostatní blafují?“ Teddy by jí o tom mohla vykládat celý den. Třeba podle očí – dívají se na vlastní žetony, nebo někam jinam? Podle mimiky úst – zatínají zuby, nebo jsou uvolnění? Když se někdo dotkne svých žetonů, znamená to tohle, když se dotkne karet, znamená to něco jiného. Ale kdyby měla odpovědět čistě podle sebe, vystačila by si s jediným slovem: instinkt. Věděla to, protože to věděla. Nikdy se ani nepokoušela to někomu vysvětlit, protože jí bylo jasné, že by to znělo směšně. Bylo to něco podobného, jako když se dítě naučí počítat na prstech, aniž by mu to někdo ukázal. Prostě si najde způsob, jak vyřešit problém. Nedokázala přesně poznat, co si dotyčný člověk myslí, ale vždycky poznala, jestli lže. Protože když lhal, zmocňovala se jí úzkost tak intenzivní, tak znepokojivá, jako by na ni každá molekula ve vesmíru křičela, ať dá na svůj pocit. 13
K. C. ARCHER
„Znáš ten pocit, když jdeš po ulici a myslíš si, že tě někdo sleduje?“ zeptala se tehdy, když to Morgan zkoušela vysvětlit. „Když nastoupíš do výtahu s někým, kdo vypadá jako úchyl? Když na tebe tvůj vnitřní hlas křičí: TOHLE JE ŠPATNĚ! a tobě nezbývá než ho poslechnout?“ Ale stejně to Morgan nepochopila. Nicméně Teddy už dlouho věděla, že je lepší vůbec se nepokoušet lidem kolem sebe něco vysvětlovat. Už od dětství ji ten pocit někde v žaludku učil ošklivou pravdu: Všichni lžou. Její otec lhal, když se ho matka ptala na oblečení. Spolužáci lhali, když se jich učitel ptal na domácí úkol. Holky, které se tvářily jako její kamarádky, lhaly, když se jich ptala, co budou dělat o víkendu. Nemohla žít ve stavu neustálé úzkosti, ale zároveň nemohla žít ani s pocitem, že každý, komu důvěřovala, je zcela nedůvěryhodný. A tak dělala všechno pro to, aby svému instinktu nenaslouchala – kromě u pokerového stolu. Léky jí pomáhaly ten pocit otupovat, ale zároveň se po nich nedokázala soustředit. Proto je dnes vynechala. Protože dnes bude potřebovat každé eso v rukávu. V žádném kasinu jí nikdy neprokázali, že by při hře podváděla. Protože – technicky vzato – nepodváděla. Teddy se podívala na tu ženu a dorovnala. Na turnu se objevila osmička. Aniž by se podívala na své karty, přihodila Teddy ještě jednou, tentokrát už větší část svých žetonů. Seděla zcela nehnutě a pozorovala ženu na opačné straně stolu. Ten pocit ji úplně zaplavoval – srdce jí bušilo, dlaně se potily. Ta Číňanka nemá nic. Blafuje. Mě neoblafneš. Jsem v podstatě chodící detektor lži. „Myslím, že dám all-in, lidi. Dělá se to tak, ne?“ řekla Teddy a přistrčila do středu stolu zbytek svých žetonů. Pak už se jenom pobaveně usmívala, když Číňanka složila karty na stůl. Uběhla hodina, pak další. Nikdo moc nevyhrával, nikdo moc neprohrával. Jen Teddy brala bank malinko častěji než ostatní. 14
AKADEMIE VYVOLENÝCH
Bože, jak jí to chybělo! Ty karty, klouzající po stole, jako by byly navoskované, chrastění žetonů i žargon, který ke hře neodmyslitelně patřil: blindy, flop, turn, river. Ale nejvíc ze všeho jí ty měsíce chybělo to, kým se ona sama stává, když sedne ke stolu. Cítila se... probuzená. Zapnutá. Jako by nějaká její podstatná část ožívala jen ve chvíli, kdy vstoupí do kasina. Úplně se v tom vyžívala. A o to víc bylo nefér, že dostala doživotní zákaz vstupu do všech kasin v Las Vegas. Krupiér tiše zatleskal a odstoupil od stolu, což znamenalo výměnu obsluhy. Teddy mu jako spropitné dala jeden žeton a vstala – využila chvilkového přerušení, aby si odlepila sukni od punčocháčů. Jak čekala, než přijde nový krupiér, rozhlížela se chvíli po sále. Její pohled upoutal muž, který seděl sám na baru. Nezdál se jí povědomý, ale něco ji na něm okamžitě zaujalo. Byl to veliký chlap – veliký jako linebackeři v NFL (Národní fotbalová liga). Černoch, něco přes padesát, průměrný oblek. Ale jinak na něm nebylo průměrné vůbec nic. Na rozdíl od všech ostatních v sále jako by si své místo vědomě vybral. Jako by na někoho čekal. Připadal jí podezřelý, a tak čekala, že ji její šestý smysl bude varovat. Ale nic takového. A pak ten chlap zničehonic zvedl svou sklenku a odešel. Teddy se dařilo. Nejenže vyhrávala – už byla skoro padesát tisíc v plusu –, ale hlavně si toho nikdo moc nevšímal. Kolem jejich stolu prošla servírka. „Gin tonik,“ řekl ten hezký chlap, a potom kývl hlavou na její prázdnou sklenku. „A kolu s rumem.“ Teddy sebou trhla a hned zase začala sledovat dění kolem stolu. „Co? Ale ne, díky. Jsem v pohodě.“ „To určitě jste.“ Balí mě? V tomhle ohozu? Copak si myslí, že jsem blbá? 15
K. C. ARCHER
Nepotřebovala svůj šestý smysl, aby poznala, že je to sukničkář. Podvědomě se zadívala na jeho levou ruku. Žádný prstýnek, ale to nic neznamenalo. Rozhodně ne tady ve Vegas. Otočila se na servírku. „Kolu si dám. S ledem, ale bez rumu.“ „Jak chcete,“ ozval se ten chlap a podal jí ruku. „Mimochodem, jsem Nick.“ „Te-“ začala, ale včas se zastavila. „Anne.“ Usmál se, naklonil hlavu na stranu a svraštil obočí, jako by se nad tím hluboce zamyslel. „TeAnne? Zajímavé. Mám pocit, že jsem ještě nikdy nepotkal žádnou TeAnne.“ Rozhodla se na tu hru přistoupit. „Ano, je to dost neobvyklé jméno. Ale my to máme v rodině. Máma je TeJoan a táta TeJack.“ „Aha,“ zašklebil se. „Tím se to vysvětluje.“ Znovu se pohodlně opřela. Věděla, jak to ve Vegas chodí. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že cokoli z toho, co se tu děje, je doopravdy. Chlap jako Nick mohl mít každou ženu v sále. A ona momentálně vládla sexuální přitažlivostí učitelky s oteklými kotníky. Ne, jenom se snažil ji rozhodit, aby měl příležitost získat zpátky něco z peněz, které zatím prohrál. Nebylo to nic osobního, jen strategie. „A vy jste prostě a jednoduše Nick,“ konstatovala. „Přesně. Obyčejný Nick.“ „No, Obyčejný Nicku, máte před sebou pěknou hromádku žetonů.“ „Ne tak pěknou jako vy.“ „Asi vám to nejde tak jako mně.“ „To je pravda,“ přikývl. „Poradíte mi?“ „Jasně. Raději toho včas nechte.“ „Ale to byste měla udělat spíš vy, TeAnne. Nechte toho, dokud máte navrch.“ Jenomže teď už se ani trochu neusmíval. Teddy se začervenala z úplně jiného důvodu. Nepracoval pro kasino? Nebo pro Sergeje? 16
AKADEMIE VYVOLENÝCH
Pokusila se znovu zaměřit svou pozornost na hru. Všimla si, že pánové na služební cestě od stolu odešli, ale jejich místa zaujaly dvě z plastových blondýnek, které večer přijely tou limuzínou. Společně si přinesly pořádnou hromádku žetonů. Nejvyšší čas dát se zas do práce. Celý večer se držela při zemi a hrála na jistotu. Žádné drama, žádná velká gesta. Ale s příchodem těch dvou blondýnek se nálada kolem stolu změnila, jako když ve svém starém volvu šlápla na plyn. Sázky stoupaly s každou hrou. Její hromádka žetonů se také zvětšovala. A ostatní se taky odvázali. Někdy po druhé hodině ranní Nick zachytil její pohled. Posledních pár větších porážek utrpěl právě on, ale nevzdával se. Teddy mrkla na své karty a rozhodla se: On bude další. Přitvrdila. Přihazovala před flopem i po něm, a po turnu ještě jednou. Pozorovala Nicka. Čekala, že se v ní znovu ozve ten šestý smysl, ale... nic takového. Namísto toho se do ní dala zima, až jí naskočila husí kůže, a v ústech ucítila slabou kovovou pachuť... Ohlédla se a zjistila, že ten černoch, kterého si prve všimla u baru, se zase vrátil. Pokusila se soustředit na hru, ale teď už nedokázala odhadnout nikoho. Nepoznala, kdo má v ruce něco slušného a kdo jen blafuje. Rozbolela ji hlava. Jenom ne záchvat. Teď ne! Cítila nesnesitelné sucho v ústech. Zalovila v kabelce a rozechvělými prsty vytáhla krabičku s léky, ale rozsypala je. Sklouzla z křesla a začala je sbírat. Když znovu zvedla hlavu, zahlédla Sergeje, jak prochází mezi stoly a kontroluje, co se tu dnes děje. Teddy nasucho polkla. Nevšiml si jí, zatím ne, ale jestli její bookmaker něco uměl, tak vycítit strach. A opravdu, během chvilky se otočil a jeho oči padly přímo na ni. Nevypadal, že by ji poznal, ale podle toho, jak svraštil obočí, vzbudila jeho pozornost. A vzbudit pozornost Sergeje Zharkova bylo to poslední, oč by dnes Teddy stála. 17
K. C. ARCHER
„Madam?“ ozval se krupiér. „Vaše sázka?“ Všechno, co cítila, bylo mnohonásobně zesílené: proud studeného vzduchu z klimatizace na její už tak prostydlé kůži, svědění paruky, tabletky v dlani. Slyšela rozhovory, které se odehrávaly u ostatních stolů, jako by byla přímo tam. Zadívala se na své karty, ale před očima se jí udělaly mžitky. Měla dva kluky a třetí ležel na stole, což by dávalo trojičku. Měla dorovnat svou sázku na 50 000 dolarů a ještě před minutou měla pocit, že to, co má v ruce, jí stačí na vítězství, ale teď už si nebyla tak jistá. Hrála naslepo. Vzala všechny své žetony a posunula je do banku. Byl to ošklivý tah, ale bylo to jediné, co ji v tu chvíli napadlo. Kolem stolu zaznělo několik povzdechů. Přes sto tisíc vsazených na jednu kartu. Na to se hned přišel podívat i šéfkrupiér. A v závěsu za ním dva členové bezpečnosti. Ostatní hráči rychle složili karty. Všichni se dívali na Nicka. Ten chvíli čekal, jako by je napínal, pak se zadíval na Teddy a sázku dorovnal. „Víte,“ řekl sebevědomě, „je to legrační, ale celý život mi dámy nosily štěstí.“ „Víte, jak se to tak říká,“ opáčila Teddy. „Štěstí ve hře, neštěstí v …“ Zacukalo mu v koutku úst, jako by se bránil úsměvu. Pak otočil své karty. Dvě královny. A třetí ležela na stole. Teddy prohrála všechno, co měla. Úplně všechno. Bylo to fuč.
KAPITOLA DRUHÁ Teddy zírala na karty na stole. Zdráhala se tomu uvěřit, ale byly tam: tři královny. Nick ji oškubal o všechno. Zatmělo se jí před očima a na okamžik ji naplnila hrůza, že opravdu ztrácí vědomí – že se teď opravdu rozplácne tváří na jeden z nejlepších stolů v Bellagiu. V duchu provedla bleskovou kontrolu: Necítila mravenčení v prstech ani nevolnost. Nebyl to záchvat, jen starý dobrý smrtelný děs, který na psychotické horské dráze svého života tu a tam potkávala. „Hele,“ zaslechla Nicka nezřetelně, jako by k ní mluvil z velké dálky, „není vám nic?“ Zachytila jeho pohled a rychle se odvrátila. „V pohodě,“ řekla a vstala od stolu. Jestli tohle byla jízda po horské dráze, tak chtěla vystoupit. Kolena měla jako z tvarohu. Úplně stejně, jako když ji ve dvanácti táta vzal na Věž hrůzy v Disneylandu. Můj bože, táta. Nechtěla na něj vůbec myslet. V duchu hledala nějakou pádnou odpověď, kterou by odbyla Nickův zájem, ale nic ji nenapadalo. Ani nevěděla, co si teď počít – jasné bylo jen to, že musí vypadnout z kasina. Hned. „Pro dnešek toho mám asi dost,“ řekla a kývla hlavou na své karty. Koutkem oka znovu zahlédla Sergeje. Popadla kabelku a vyrazila z pokerové místnosti k východu, kterým se dalo projít do hlavního sálu herny. 19
K. C. ARCHER
„Ještě okamžik, madam,“ zavolal za ní šéfkrupiér. Když se otočila, stál pár kroků od ní a prstem si přidržoval v uchu skryté sluchátko, kterým s ním udržovali spojení bezpečáci – lidé sledující dění v kasinu pomocí desítek kamer. Soustředěně naklonil hlavu na stranu, mračil se a přikyvoval. Přišli na ni. Zatracený software na rozeznávání tváří. Ani duhová paruka by jí nepomohla. Teddy znovu vyrazila k východu, klestila si cestu hloučky postávajících kibiců a pořád nenápadně zrychlovala. Převlek jí teď byl jenom na obtíž, pěnové vycpávky na stehnech a na břiše jí překážely v pohybu. Cítila, jak se jí smeká paruka, ale ani se nepokusila ji zachytit. Byla tak vyděšená, že jí to bylo úplně jedno. Ve varieté zrovna skončilo poslední představení a do vstupní haly proudil zástup lidí. Teddy se mezi ně vmísila a nechala se unášet směrem k východu. Po třicet blažených, konejšivých vteřin jí tahle taktika vycházela. Před sebou viděla dokořán otevřené dveře a za nimi pestrobarevně zářící noční Vegas. Ale pak jí cestu zastoupil Sergej a jeho pokřivený úsměv. Opravdu by si měl zajít k zubaři. Teddy uhnula napravo a zamířila k dámské toaletě. Tam se zbaví zbytku svého přestrojení a pak se zkusí vypařit. Sotva se dotkla kliky u dveří, dopadla jí na rameno čísi dlaň. Pootočila hlavu a spatřila toho linebackera z NFL, který ji prve u pokerového stolu tak zvědavě pozoroval. Teď ji nasměroval do provozního zákoutí, ukrytého před pohledy z haly za vysokým ratanovým paravánem. Bude to dobře, nebo špatně, když teď začnu křičet a lidi si pomyslí, že se mě snaží unést? Ale než stačila otevřít pusu, on ji umlčel. „Nechci tě unést,“ řekl vyrovnaným hlasem. Jeho klid ji zaskočil. Ale i tak se mu pokusila vyškubnout. Jestli jí tenhle člověk chce ublížit... 20
AKADEMIE VYVOLENÝCH
„Neublížím ti, Teddy.“ Dolní čelist jí bezvládně klesla. To měla hrůzu tak čitelně vepsanou ve tváři? A odkud ten chlap může znát její jméno? Pak jí to došlo: Tohle není žádný násilník ani gauner. Je to polda. „Co po mně chcete?“ zeptala se. „Pro začátek? Abys byla zticha.“ Choval se úplně jinak než všichni poldové, které kdy potkala. Neodrecitoval jí sice její práva, ale ona i tak chápala, že cokoli řekne, může být a bude použito proti ní. Zvlášť proto, že porušila soudní zákaz vstupu, podle kterého do Bellagia nesměla ani vkročit. Takže příštích šest měsíců bude nosit slušivý oranžový overal. Teddy už v duchu viděla máminu tvář, zarudlou od potoků slz, které kvůli ní propláče. Slyšela tátovo kázání o tom, jak je oba zklamala. Nenáviděla ten pocit, že rodiče zklamala, ale zdálo se, že celý život nedělá nic jiného. Představila si, jak za ní přijdou na návštěvu do vězení, a srdce měla najednou až v kalhotách. Tohle je konec. Už není nic, čím by v jejich očích klesla ještě níž. No, možná přece jenom... Začíná to na Sergej a končí na Zharkov. Znovu se pokusila tomu muži vyškubnout a hlavou jí bleskla nová myšlenka: Kdyby to opravdu byl polda, už bych měla na rukou klepeta. „Tentokrát to myslím vážně. Pusťte mě, nebo začnu křičet!“ pohrozila mu. „To bych ti neradil.“ Vytáhl ji zpoza paravánu a ona zahlédla Sergeje, jak se tlačí davem přímo k nim. Naštvaný šéfkrupiér a jeho tým bezpečáků byli jen kousek za ním. Teddy zadržela dech. Byla v pasti a neměla kam utéct. „Jenom klid,“ prohlásil vazoun tichým, klidným hlasem, jako kdyby domlouval splašenému koni. „Zůstaň v klidu, a oni si nás ani nevšimnou.“ To si z ní dělal legraci? Podle vlasů prokvetlých stříbrem ho tipovala na střední věk, ale musela uznat, že pořád vypadá jako 21
K. C. ARCHER
kus chlapa. Dobře mířenou ranou by asi dokázal Sergeje uzemnit. Ale šéfkrupiéra a dva ozbrojené členy ostrahy? Leda by... Zadívala se na jeho sako a hledala pod ním bouli naznačující pouzdro se zbraní. Připlést se k přestřelce v kasinu, o to rozhodně nestála. Hlavou se jí honilo tolik věcí najednou, že skoro nestihla vnímat, co se stalo pak. Což bylo... nic. Sergej zpomalil. Jeho křivý úsměv se rozplynul. Teddy se mu dívala do očí a čekala, že v nich uvidí ten chladný hněv, který z nich zářil ještě před pár minutami, ale teď byly zcela prázdné, zorničky temné jako dvě černé díry. Pohlédla na šéfkrupiéra a jeho nohsledy – i jejich tváře vypadaly najednou jako vygumované. Otočila se na linebackera a čekala, dokud je všichni čtyři neminou. V jeho pohledu byla ta samá intenzita, s jakou ji pozoroval, když seděla u stolu a hrála poker. Její tep se pomalu vracel do normálu. Zdráhala se tomu uvěřit, ale připadalo jí, jako by je ten člověk všechny očaroval. Jenomže kouzla přece fungují jenom v pohádkách! Byla by bez sebe hrůzou, kdyby na ni neudělal tak velký dojem. Jakmile všichni, co po ní ještě před chvilkou šli, zmizeli z doslechu, zeptala se: „Co to sakra bylo?“ Urostlý muž ji pustil. „Máme dvě, nanejvýš tři minuty k dobru, než si vzpomenou, koho tu vlastně hledají.“ „Jak jste je...?“ „Později. Teď to podstatné. Nejsem tu, abych tě sebral.“ Teddy se rozechvěle nadechla. „Ale jste polda, že jo?“ Přikývl. „Bývalý polda. Detektiv ve výslužbě z Metropolitní policie Las Vegas.“ Vzdorovitě zvedla bradu, přestože to na něj při jeho výšce jen těžko mohlo udělat dojem. „Polda, nebo bývalý polda – proč bych vám měla věřit?“ „Začal bych od začátku, kdybychom na to měli čas, Teddy, ale to opravdu nemáme. Mimochodem, jmenuju se Clint. Clint Corbett.“ Podal jí ruku jako gesto dobré vůle, a když ji Teddy nechala 22
AKADEMIE VYVOLENÝCH
bez povšimnutí trčet ve vzduchu, unaveně si povzdychl. „Nejsem tu, abych tě zabásnul. Jsem tu, abych tě najal.“ „Na pokerový turnaj nebo něco takového?“ zeptala se Teddy. „Jestli jste si o mně něco zjišťoval, tak určitě víte, že mám do Bellagia zákaz vstupu. A do ostatních kasin ve Vegas taky. Takže bych vám asi nebyla moc platná.“ „Ne, nejde o poker.“ Clint se rozhlédl po sálu. „Pracuju pro jednu školu v San Francisku. A stojíme o tebe.“ Proč zrovna o mě? Teddy tu myšlenku nevyslovila nahlas. Byla to důvěrně známá myšlenka, která ji pronásledovala už od dětství – od chvíle, kdy zjistila, že se jí její pravá matka vzdala. Ale Clint jako by ji slyšel i tak. „Jsi jedna z nejlepších kandidátek, které jsem kdy viděl.“ „Já vlastně na studium moc nejsem,“ namítla, jako by její problémy byly čistě akademické, a ne na hraně zákona. Evidentně neví, že mě ze Stanfordu vyrazili, protože jsem tam založila hráčský klub. „Nemluvím o Stanfordu,“ řekl. „Pracuju pro Whitfieldův institut pro vymáhání práva, výcvik a vývoj. A nabízím ti možnost vyhrabat se z téhle šlamastyky.“ „Vymáhání práva?“ Tiše se zasmála. Ta představa byla tak absurdní, že se jí na okamžik ulevilo. Měla jasný pocit, že jí vidí do hlavy. „Zřejmě nemáte ani zdání, s kým mluvíte.“ „Vím přesně, s kým mluvím, Theodoro Delaney Cannonová.“ „Hele, vážně, díky za pomoc s těmi chlápky, ale pokud jde o nabídku toho Whitfernova institutu,“ pokrčila rameny, „asi jste si mě s někým spletl. Nemám ráda policajty. Policajti nemají rádi mě. Je to vztah postavený na vzájemném pohrdání.“ „Přemýšlela jsi někdy o tom, proč dokážeš tak dobře odhadnout svoje protihráče? Předvídat jejich příští tah? Nenapadlo tě, že dokážeš věci, které jiní lidé neumějí?“ 23
K. C. ARCHER
Jistěže ano. Teddy si tuhle otázku kladla skoro každý den. A vždycky dospěla k tomu, že je prostě dobrá. Jakékoli jiné vysvětlení by znamenalo pustit se na tenký led víry v zázraky. „Je těžké vysvětlit, co vlastně děláme,“ pokračoval. „Cvičíme... jasnovidce.“ Teddy na něj vyvalila oči. Jasnovidce? Ona přece není žádný jasnovidec. Jenom má dobré instinkty, nic víc. A právě teď jí ty dobré instinkty radily, aby co nejrychleji vzala nohy na ramena. Když uteče, možná z toho ještě vyvázne bez toho oranžového overalu. Clint jí zastoupil cestu a svou ramenatou postavou jí zakryl pohled k východu. „Ty, Teddy Cannonová, jsi jasnovidka.“ Zavrtěla hlavou. „Kdybyste jen tušil, jak moc...“ „Jak moc se ti toho v životě nepodařilo? Já vím, Teddy. To proto, že ses nikdy nenaučila své nadání ovládnout.“ Stál proti ní. Po tom všem, čím si prošla, se nechala zahnat do kouta takovým cvokem… „Proč myslíš, že tak často vyhráváš u pokerového stolu?“ zeptal se. „Protože máš štěstí? Ne. Vyhráváš, protože si přečteš všechny ostatní hráče. A teď nemluvím o gestech, kterými se prozradí. Víš, kdo blafuje. Víš to. Poznáš to pokaždé, s naprostou jistotou.“ „Pokaždé ne. Pokud vím, právě jsem tady přišla o pořádný balík.“ Ale sotva to vypustila z úst, musela si v duchu přiznat, že opravdu vyhrávala, tak jako pokaždé, dokud se neukázal on. „Co myslíš, že jsem tam v herně dělal?“ zeptal se jí Clint. V tu chvíli to na ni zase přišlo. Dobře známý třas. Mravenčení v rukou a nohou, návaly chladu. Věděla, že záchvat na sebe nenechá dlouho čekat. Takhle to končilo vždycky, když se dostala do vypjaté situace. Zvedla ruku, aby si pročísla vlasy, a nahmatala žmolky lepidla a vlásenky po paruce. „Musím odsud vypadnout,“ řekla a sáhla do kabelky pro své prášky. 24
AKADEMIE VYVOLENÝCH
„Nemáš epilepsii, Teddy. Jsi jasnovidka. Stejně jako já. Tohle je přirozená reakce našich těl na smyslové – a mimosmyslové – přetížení, pokud tu energii neumíme ovládat.“ „Jste cvok,“ hlesla Teddy. Naklonil hlavu na stranu a chvilku si ji prohlížel zrovna tak, jak si ji kdysi ve škole prohlížely učitelky. Jak si ji jako malou prohlíželi rodiče. (A kamarádi jejích rodičů a rodiče jejích kamarádů a prakticky každý, kdo ji znal déle než dvacet minut.) Z toho výrazu vždycky čišelo, kolik by toho mohla dokázat, kdyby nebyla... prostě sama sebou. „Nemáš moc na výběr, Teddy. Sergej si teď došlápne na tvoje rodiče. Chápeš to? Dnes večer jsi prohrála a někdo za to bude muset zaplatit.“ Jistěže to chápala. A pochopitelně nechtěla, nemohla dopustit, aby se její rodiče ocitli v nebezpečí. Už takhle si kvůli ní zkusili až dost. „Teddy,“ řekl Clint a znovu upoutal její pozornost, „dobře mě poslouchej. Ve Whitfieldově institutu pracujeme s jasnovidci, jako jsi ty, z celé země. Cvičíme je v technikách prosazování zákona a učíme je, jak se svým darem zacházet, aby pomohli udělat ze světa o něco lepší místo. Pokud mou nabídku přijmeš, postarám se, aby tvůj trestní rejstřík byl zase čistý jako čerstvě spadlý sníh a Sergej už nikdy neotravoval ani tebe, ani tvé rodiče. Nabízím ti třetí cestu – ani Sergej, ani basa... Škola.“ „Už jsem vám řekla,“ odsekla Teddy, „nejsem žádná jasnovidka.“ Dlouze se na ni zadíval. „Můžeš tu zůstat a vypořádat se se Sergejem a s bezpečáky z kasina, anebo můžeš vyjít ven a odjet se mnou. Parkuju hned před hlavním vchodem. Tmavomodrý taurus sedan s kalifornskou značkou. Doufám, že se rozhodneš správně.“ Odkdy se nastupování do auta k cizímu chlapovi říká „rozhodnout se správně“? Teddy se za Clintem dívala, jak odchází z kasina. Kdyby teď na chvilku připustila, že za jejími úspěchy v pokeru je něco víc než 25
K. C. ARCHER
štěstí a talent, musela by si rovnou přiznat i to, že epilepsie jako diagnóza nikdy nevysvětlovala všechny její příznaky. A léky jí nikdy nezabíraly tak, jak by měly. Jasnovidec. Teddy se snažila zapomenout na to, co jí řekl. A snad by se jí to i podařilo, kdyby v hloubi duše neucítila něco podivného... Ani strach, ani příznaky dalšího záchvatu, něco jiného, nového. Naději.