DENÍK ELLEN RIMBAUEROVÉ
DŮM V RŮŽÍCH
Original English title: The Diary of Ellen Rimbauer – My Life at Rose Red Copyright © 2001 Hyperion Photographs on pages 10, 45, 49, 61 and 294 copyright © 2001 Jimmy Malecki / ABC Photograph on page 87 copyright © 2001 MSCUA, University of Washington Libraries, Barnes 171-L All sketches copyright © 2001 Hyperion Originally published in the United States and Canada by Hyperion as THE DIARY OF ELLEN RIMBAUER. This translated edition published by arrangement with Hyperion. Translation © Adéla Bartlová, 2011 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2011 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-480-8
Joyce Reardonová Oddělení pro paranormální jevy Beaumontská univerzita Seattle, Washington Milý čtenáři, v létě roku 1998 jsem ve výprodeji věcí z jednoho domu v Everettu ve státě Washington zakoupila zaprášený zamčený deník, o němž jsem se domnívala, že patřil Ellen Rimbauerové. Veřejný archiv Beaumontské univerzity prozkoumal papír, inkoust a vazbu a potvrdil, že deník je pravý. Pak mi byla na mou žádost opatřena fotokopie. Deník Ellen Rimbauerové se stal tématem mé magisterské práce a od té doby mě nepřestává strašit. (Omlouvám se za ten vtípek!) John a Ellen Rimbauerovi patřili na přelomu století v Seattlu ke společenské smetánce. Postavili si na konci Spring Street rozlehlé sídlo, kterému se začalo říkat Dům v růžích, a dost nechvalně se proslavilo. Během 41 let v něm zemřelo nebo záhadně zmizelo nejméně 26 lidí. Deník Ellen Rimbauerové, jehož úryvky vám předkládám, mě přivedl k pátrání, z něhož nakonec vzešla výprava. Zanedlouho povedu do Domu v růžích, sídla Rimbauero-
vých, tým odborníků na paranormální jevy a pokusíme se vzbudit spící síly a rozlousknout některé záhady, jež můj učitel Max Burnstheim do svého zmizení v tomto domě v roce 1970 nevyřešil. (S doktorem Burnstheimem jsem se nikdy nesetkala, ale jeho práci pokládám na poli paranormálních jevů za nejprogresivnější.) Děkuji svému nakladateli, společnosti Beaumont University Press. Doufám, že tato publikace rozšíří povědomí veřejnosti o zvláštních fenoménech a seznámí je s fascinujícím obdobím růstu a expanze tichomořského Severozápadu. Velmi pečlivě jsem tento dokument uspořádala do čtivé podoby, vymazala jsem části, které se zbytečně opakovaly, a odstranila jsem vše, co by se mohlo někoho dotknout. Zvědavý či slídivý čtenář může část vynechaných pasáží najít na webu www.beaumontuniversity.net. Jsou zde k vidění i fotografie domu. Přeji vám příjemný čtenářský zážitek. Ve jménu vědy budu dál pátrat po pravdě Domu v růžích, ať mě zavede kamkoli. S úctou Joyce Reardonová P.P.A., M.D., Ph. D.
Následují úryvky z deníku Ellen Rimbauerové, datované z let 1907–1928. Veškeré úpravy jsou provedené mnou. Některé z nich byly provedeny za účelem zachování bezúhonnosti paní Rimbauerové a jejích potomků, avšak nikdy za cenu nepřesností. Slova, která si nyní přečtete, pocházejí z pera Ellen Rimbauerové a jsou opatřena jen nezbytným množstvím komentářů.
DENÍK ELLEN RIMBAUEROVÉ
17. DUBNA 1907
SEATTLE Milý deníku, trochu se lekám úkolu, který jsem si dala, totiž vepsat své myšlenky do tvých důvěrných stránek, a netuším, zda se mi to podaří, ale má hlava je tak plná bouřlivých myšlenek a mé srdce je tolik naplněno láskou a možnostmi, že se někomu svěřit musím, proto obracím se na tebe. Prožila jsem devatenáct let v blahém očekávání onoho dne, kdy do mého srdce a do mého života vstoupí muž a zahrne mě láskou a vášní. Ta chvíle právě přišla. Skoro omdlévám, kdykoli pomyslím na Johna Rimbauera, a některé mé myšlenky nejsou vůbec hodné dámy, jíž bych měla být. Tělesná touha mě čas od času přímo posedá. Ovlivňují mě moderní románky, které čtu, jak tvrdí má matka, nebo jsem snad hříšná, jak naznačuje otec (ne slovy, kdepak, ale pozvednutým obočím a zamračeným čelem, když na mě hledí)? Musím se také přiznat k pocitu, že na mě číhá nebezpečí. Smrt. Hrůza. Zkáza. Zrodil se z pocitu viny za fan13
Deník Ellen Rimbauerové
tasie nehodné dámy, jimž se oddávám, když jsem sama ve tmě? (Nebo je zdrojem něco jiného, nějaká síla zvenčí, čemuž bych spíše věřila?) Existuje ještě jiný svět? Zdá se mi, že musí: síla, jakou lidská zkušenost nezná. Samostatná a nijak nespřízněná s Bohem, k němuž se modlím. Temnější, cizí, nepřirozená. Zcela neznámá. Skrývá se ve stínech. Cítím její přítomnost. Lhala bych, kdybych neřekla, jaké vzrušení mi přináší tato předtucha budoucnosti a neznáma, ať už toho, co do mého života přinese John Rimbauer, či pocit oné temné síly. John Rimbauer je společníkem ve velké ropné firmě Omicron Oil, spolu s panem Douglasem Poseym, milým, tichým gentlemanem. Měla jsem to štěstí ocitnout se v jeho společnosti i poznat jeho ženu Phillis. Nafta jeví se prý jako slibná surovina pro napájení domácího osvětlení, jednou snad i pro vytápění. John tvrdí, že naftové ohřívače na vodu jsou nyní v módě na Východě. Petrolejem pohánějí se automobily. Doufám, že se někdy s Johnem vypravím vlakem do Detroitu, kde obchoduje s Rockefellerovými. Hlava se mi z té představy točí: večeře se samotným Johnem D.! Bankéřova dcera ze Seattlu! A přesto… Mám pocit, že mě čeká celý nový svět. John je k němu klíčem. Jsem si jistá, že do měsíce budeme zasnoubeni. Jak si jen troufám vyslovit to tak otevřeně? Jedině na tvých stránkách, můj deníku! John objednal stavbu velkého domu. Většího než kterýkoli jiný v celém státě, dost možná v celé zemi. Často mi o něm vypráví, jako by měl i v mém životě hrát významnou roli, a já jsem si (téměř) jistá, že tomu tak bude. (Jen o tom 14
Dům v růžích
píšu a červenám se!) Nabídl se, že mě sveze automobilem na staveniště a já jsem souhlasila. Tento týden pojedeme se podívat na místo, které by se mohlo stát dějištěm naší společné šťastné budoucnosti. (Člověk doufá ve štěstí. Ten děs, který pociťuji – bude také hrát nějakou roli? Mohu jen doufat a modlit se, že tento hrozivý pocit vystřídá světlo a láska, které budeme s mým budoucím manželem sdílet.)
11. KVĚTNA 1907
SEATTLE Ruka se mi třese a váhám, zda mám zaznamenat hrůzné události dnešního dne. Od posledního zápisu uplynulo několik týdnů, poznamenaných neustálými odklady zapříčiněnými Johnovými obchodními záležitostmi (jak mi bylo řečeno), mou vlastní indispozicí (postihly mě pravidelné ženské „dny v růžích“, jak to nazývá má matka) a Johnovou očividnou neschopností naplánovat návštěvu staveniště. Nakonec bylo datum stanoveno na dnešek, a tak jsem s tlukoucím srdcem v hrudi očekávala Johnův příjezd na zápraží našeho domu. K mému nesmírnému zklamání (i k matčinu, jak se přiznala) k nabídce zasnoubení nedošlo. John se ani nesetkal s mým otcem (jak mě matka tajně informovala) za účelem prodiskutování věna. Ty týdny plynuly tak pomalu. Dvakrát mi důvěryhodní přátelé sdělili, že prý byl Johnův automobil nebo nějaký velmi mu podobný spatřen v noci na silnici mezi přístavištěm a kopcem, na němž John buduje svou rezidenci. Jsem si jistá, že lze tyto jízdy snadno vysvětlit převážením 16
Dům v růžích
barelů s ropou do přístaviště – jak se děje neustále, ve dne i v noci. Malá část mého já se ovšem obává něčeho zcela jiného, neboť ona část města je známá svou zhýralostí. Kdo je ten muž, kterého bych si ráda vzala? Skoro ho neznám! Strach našel si cestu do mých modliteb a zhřešila jsem, neboť jsem tiše žádala mocné síly kolem nás, aby Johna Rimbauera potrestaly, dopouští-li se něčeho nevhodného. Minulý týden, když jsem u postele pronášela podobnou „temnou modlitbu“, silný závan větru – jaký jsem nikdy nezažila – vrhl do mého okna ne pouhou větev, ale celý strom, který byl vyrván z kořenů. Střepy a úlomky byly všude. Žádný z ostatních stromů v naší zahradě postižen nebyl, ani sousedé nic o větru nehlásili. Přičítám to mimořádné síle modlitby, ačkoli má matka to pokládá za pošetilé, přestože je sama přesvědčenou křesťankou. Milý deníku, něco ti povím: jestliže pád stromu zapříčinila má modlitba, neměl nic společného s křesťanstvím. Toho večera jsem se v modlitbě neobracela ani na Krista, ani na Boha. Komu chybí odvaha, nechť nečte dál. Modlila jsem se totiž k Němu. K tomu druhému. Z opačné strany. Neboť došlo-li k přestupku, John Rimbauer přešel na druhou stranu, ať si je toho vědom nebo ne. To k Jeho silám se modlím. Zamkla jsem dveře. (Spím v sestřině pokoji, protože v mém pokračují opravy.) Mám stále silnější pocit, že mi někdo hledí přes rameno, když píšu. John? Má matka? Nevím. Ale je to zneklidňující a vyžaduje to jistá opatření. Nejen že zajišťuji zámkem samotné desky deníku, také jej ukrývám v zamčené zásuvce a klíčky nosím na krku, schované pod šaty, zavěšené na stříbrném řetízku, jenž patřil 17
Deník Ellen Rimbauerové
kdysi mé prababičce Gilchrist. Vedou mě k tomu podivné, nevysvětlitelné drobné události, jež mě neustále matou. (Zrovna včera se můj kartáč na vlasy sám od sebe přemístil z jedné strany umyvadla na druhou, když jsem si umývala obličej. Přísahám, že je to pravda! Zvedla jsem hlavu a zjistila jsem, že leží na levé straně, i když ještě před chvílí jsem jej držela v pravé ruce!) Nábytek se přemisťuje. Jedna ze zásuvek v mém prádelníku (ta, ve které schovávám dopisy od Johna) se včera zasekla a nechtěla se otevřít, ani když se o to snažil náš sluha Pilchert. Dnes prý Pilchert odmontuje zadní stěnu prádelníku, abychom se dostali k obsahu zásuvky. Kdyby se tyto maličkosti děly jednotlivě, nijak by mě nezaujaly. Ale tolik událostí najednou? Nemám si jich všímat? Děsí mě a vzrušují zároveň – možná bych tedy měla vinit sebe, nejen za hříšné modlitby k druhé straně, ale za svou zvědavost a zaujatost nadpřirozeným charakterem těchto vzájemně spolu nesouvisejících věcí. Patří mi to? Ale to není všechno! Ten dnešek! John Rimbauer mě vyzvedl v 10 hodin dopoledne ve svém Oldsu. Takových automobilů ve městě mnoho není. Vůz byl poněkud hlučný a jízda báječná, i když místy to házelo a občas jsem se bála. John řídil – nejspíš dobře, ale jak bych to mohla posoudit? Ze Spring Street jsme odbočili na západ ke staveništi. Jízda trvala nějakých patnáct minut – dům bude stát na kopci nad městem. Dvakrát jsem z vozu málem vypadla. (Nebo jsem si to aspoň myslela! John mě ujistil, že jsem byla celou dobu v bezpečí.) John Rimbauer je mužně pohledný a je to veskrze pragmatický člověk (díky tomu také nejspíš uspěl v ropné 18
Dům v růžích
společnosti), velmi sebejistý, občas až domýšlivý. Zůstává klidný ve všech situacích, ať na cestě, když mu překáží koňské spřežení, nebo v bouři na moři. (John hodně cestuje, navštívil Asii, obě Ameriky i Evropu.) Jeho síla mě uklidňuje a odzbrojuje zároveň, neboť se v něm často nepředvídatelně mísí klid a nesnášenlivost. Na mě se nikdy nerozzlobil, ale běda těm, kteří mají tu smůlu. Nebudu samozřejmě tolerovat takové chování k sobě ani k našim dětem. (Pouhé pomyšlení na děti mě zaplavuje dychtivostí a vášní, o jaké jsem četla jen v románech. Možná má matka pravdu!) Ráda bych zde popsala rozhovor, k němuž na výletě došlo. „Johne, drahý,“ řekla jsem, „myslíš, že jsem urazila matku, když jsem odmítla garde?“ „Je ti devatenáct, El, jsi dospělá žena.“ (Zbožňuji tu krátkou přezdívku, kterou mi dal!) „Tvá matka měla v tom věku už muže a čekala druhé dítě. Pochybuji, že by ji něco překvapilo.“ „Ty ji neznáš tak dobře jako já,“ odpověděla jsem. „Jsem dvakrát starší než ty. Umím si představit, co dělá tvým rodičům starosti. Především mé úmysly.“ Podíval se na mě a přejel pohledem celou mou postavu, až se mi udělalo mdlo. Dobře ví, jakou mocí nade mnou vládne a pohrává si s ní, tentokrát však – a nestalo se to poprvé – to nebyla hra, ale výzva, a nijak se nenamáhal skrýt svůj chtíč. Bylo mi to zcela jasné. A co jsem udělala? Nervózně jsem se zahihňala, samozřejmě. Zčervenala jsem, jak jinak. Cítila jsem teplo na tvářích. Ale hlavu jsem měla zvednutou a sledovala jsem blátivou cestu před sebou. 19
Deník Ellen Rimbauerové
„A jaké máš úmysly?“ zeptala jsem se a potlačila jsem úsměv. „Zmocnit se tě, samozřejmě. Utrhnout květ tvé nevinnosti a nechat tě, ať si tě vezme někdo jiný.“ „A můj otec se za tebou vypraví se sekyrou a provazem.“ „A co ty? Odmítla bys mě?“ „To, jak říkáš zmocnění – jistě. Až po svatbě.“ „Po zasnoubení, nebo po svatbě?“ „Už jsme se přece… pobavili jinak, Johne Rimbauere.“ Určitě jsem zase zčervenala, cítila jsem teplo na tvářích. Dotýkali jsme se. Líbali. Jeho silné ruce znaly tvar mého pozadí (i když se nikdy nedotkly pokožky!). Jednou, když jsme spolu tančili, se ke mně přitiskl a poznala jsem jeho vzrušení. To své jsem na sobě však ještě znát nedala. Matčino kázání, jak se má chovat dáma, mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Byla staromódní. Všechna děvčata mluví o tom, že se svých nápadníků dotýkají – dávají jim potěšení, i kdyby jen proto, aby uspokojily jejich touhu a ochránily tak své panenství, to nejposvátnější, co mají. Vzhledem k Johnovu věku nic takového dělat nemusím. Je zkušený. Cením si jeho světaznalosti a věřím, že mi nabízí mnoho příležitostí. „A ještě se pobavíme,“ odpověděl. „Jsem si jistý, že pro nás oba…,“ chvíli hledal správné slovo, „bude manželství velmi naplňující.“ „Johne!“ vyhrkla jsem jako usmrkaná dvanáctiletá holka. „Manželství?“ „Trpělivost, drahá. Nikdy mě nenuť. Nikdy nezpytuj má rozhodnutí. Když to dodržíš, budeme žít zcela bez 20
Dům v růžích
hádek. Já jsem pánem svého domu. Pracoval jsem dlouho a tvrdě, abych získal nejen jmění, ale také právo vytyčit si vlastní pozemek, a k tomu pozemku patří i mé názory. Rozumíš mi, miláčku?“ „Ano, Johne.“ „Nemáš žádné výhrady.“ „Ne.“ „Protože dobře vím o emancipačním hnutí a nemám nic proti lidem usilujícím o osobní svobodu. Ať se jim daří. Ale ne v mém domě, rozumíš? Uvidíš, že umím být velmi štědrý a milující partner. Ale zeptej se pana Poseyho, co se stane, když někdo zradí mou důvěru nebo nedodrží dohodu. Život se mnou ti ledacos nabídne. Svoboda k tomu nutně nepatří.“ „Johne Rimbauere, ty mě žádáš o ruku?“ Obávám se, že to byla má jediná myšlenka. Nic jiného jsem neslyšela. Teprve teď, když si vybavuji jeho slova, vnímám plně jejich význam. „Trpělivost, drahá. Trpělivost.“ Samolibý úsměv. Myslela jsem si, že vím, co se dnes stane. Ukázalo se, že jsem se nemohla víc mýlit. Ani John, ani já jsme nemohli předvídat, k čemu dojde. Pozemek, který si John koupil pro své sídlo, demonstraci svých úspěchů, je jednoduše úchvatný. Korunuje ho vysoký les cedrů a borovic, v němž již dělníci vykáceli šest z potřebných čtyřiceti akrů půdy určených na stavbu domu – jestli se něčemu tak velkému vůbec dá říkat dům! (John mi ukázal naprosto neuvěřitelné plány!) I když je místo 21
Deník Ellen Rimbauerové
za městem, nachází se na konci Spring Street. Je odsud vidět celý Seattle. Nádherné! Na západ od pozemku je silnice, která prý vede až do Kanady a na jihu až do Mexika. Má fantazie se toho hned chopila: jediná cesta vedoucí přes celou zemi. Jen si to představte! Sekvojové lesy. San Francisco. Los Angeles, kde se teď natáčejí filmy. (Ani ne před dvěma roky, když přijel do města biograf, jsem viděla představení Le Voyage dans la Lune [Cesta na Měsíc], natočené podle románu Julese Verna – tuhle knihu miluji! Film měl čtvrt hodiny, to byl tehdy rekord, a promítal se dokonce přímo v tatínkově bance, neboť se tam nachází největší bílá stěna.) Zbožňuji filmy, herce a herečky, a doufám, že je budeme s Johnem hostit, až budeme žít ve společné domácnosti – ale to předbíhám! Na pozemek se vjíždí od západu. John zaparkoval automobil kousek od staveniště – zatím je to jen velká jáma v zemi! – a dál jsme šli po cestičce ze sekvojových prken, která sem nechal položit, abych se nemusela brodit blátem. Kolem jezdily vozy tažené koňmi, naložené materiálem, který objednával předák Williamson, mohutný, mrzutý muž s rudými tvářemi a velkým knírem. Zdá se, že je to Ir. Nelíbilo se mu, že na stavbu přišla žena, to jsem hned poznala. (Měl nějaké narážky, když jsem dorazila, ale John si ho vzal stranou a domluvil mu. Williamson mne pak opovržlivě ignoroval, ačkoli si dával pozor, aby svůj nesouhlas neprojevil otevřeně. Můžu se jen dohadovat, zda tento spor s mým drahým, který vyplynul z mé přítomnosti, nějak zapříčinil to, co se mělo brzo stát. Pane Bože, ať tomu tak není! Neproklínej mě břemenem zmařeného života!) 22
Dům v růžích
Musím se nyní zamyslet nad tím, co jsem si zapsala na prvních stránkách tohoto deníku. Souviselo to, co se dnes u domu odehrálo, s mou předtuchou nebezpečí? Znamenalo to jeho začátek, nebo konec? Byl to projev temné síly, větší, než si lze představit? Jsem součástí této temnoty, nebo ne? Ovládá mě, nebo ovládám já ji svými modlitbami? Ruka s perem se mi třese, když přemýšlím nad odpovědí. Jsem snad skutečně posedlá? Odvažuji se na to myslet? Odvažuji se to napsat? Odvažuji se nechat si to pro sebe, abych nepřekazila přípravy, které mezi mnou a mým milovaným probíhají? Už zase začínám. Zpět ke dni a tragédii, jež nás potkala. Jáma vykopaná do země na onom zalesněném svahu daleko od mého rodného krbu předpovídá budovu tak rozměrnou, že se představivost tomu obrazu vzpírá. Přiznávám se, že jsem do té doby na žádném staveništi nebyla a nevědomost mě možná poznamenává, architektura mi však není zcela cizí. To rozhodně ne. Kromě toho se chystám oddat studiu této vědy a také stavebnictví, abych mohla plně ocenit úsilí, jež je domu věnováno. Bude tak obrovský! (Mohu jen doufat, že stejné nebudou ego a ješitnost mého budoucího muže, neboť v tom případě by mě v nastávajících letech čekalo mnoho námahy!) V mých očích soutěží velikostí s univerzitní budovou, stojící na kopci na jižním kraji města. Návštěvníci si ji často pletou s radnicí. Věřím, že Johnův dům – náš dům! – ji svými rozměry zahanbí a zcela předčí, a bude natolik dominovat svému okolí, že jej bude možno spatřit ze vzdálenosti mnoha mil. To vám povídám! Stane se orientačním 23
Deník Ellen Rimbauerové
bodem pro celé generace. Už jen ta jáma pro základy je stavebním zázrakem. Dívala jsem se, jak muly, zapřažené po čtyřech, rozorávají těžkou vlhkou zem, a za nimi kráčejí dělníci a házejí hlínu na vozy. Jeden vůz za druhým, celé hodiny práce, a v obří jámě je vidět jen drobný šrám. Rozměr stavby není možno ani slovy popsat. Můžu jen říct, že nic takového ještě nikdy nebylo postaveno. A snad ani nebude. Událost, o níž chci hovořit, byla jedním z hrůzných následků, jaký by nikdo, zvlášť ne žena jako já, neměl zažít. Ale nejprve k našemu příjezdu. Když jsme přihlíželi dění na stavbě a sledovali dělníky s lopatami, povozníky s vozy a dozorčí, kteří trpělivě řídili své pracovní čety (neboť jsou složeny takřka výhradně z Číňanů a černochů, kteří potřebují pečlivý dozor), připadlo mi, že je to celé organizováno jako armáda. Williamsonův ostrý jazyk ten dojem jen podtrhoval. Williamsonova mohutná postava a velká hlava mu propůjčovaly velitelské vzezření. Křičel a gestikuloval a zdálo se, že používá signály, jimž všichni jeho podřízení rozumějí, především pak ti, kteří se zodpovídají přímo jemu. Vládl vojsku z verandy narychlo postavené boudy, vyvolával jména a pak mával rukama jako pták křídly a tím řídil dodávky materiálu, odvážení hlíny a práci jednotlivých čet. Johnova přítomnost ho možná znervózňovala, proto se choval tak zběsile. Jelikož jsem se s ním nikdy předtím nesetkala, nemůžu to zhodnotit. Musím ti však říct, milý deníku, že bych nechtěla být u pana Williamsona toho dne zaměstnaná. Jeho zlostný, rozkazovačný hlas se nesl přes 24
Dům v růžích
celé staveniště a často se v ozvěně vracel k nám jako mocný hlas Boží. (Vzhledem k tomu, co následovalo, to není tak nevhodné přirovnání.) Dost! Šli jsme s Johnem na okraj jámy a sledovali jsme, jak jsou pokládány první základní kameny budoucího domu. Právě to, jak se ukázalo, byla příčina onoho mnohatýdenního zpoždění. John chtěl, abychom si mohli prohlédnout důležitější fázi stavby, ne pouhé hloubení jámy v zemi (ačkoli musím připustit, že i samotná jáma by na mě udělala dojem). Dole pod námi běhala – ne chodila, skutečně běhala – asi tak desítka Číňanů k velké hromadě kamenů, každý dělník vždy prozkoumal nový kámen ze všech stran a pak s ním utíkal – nikoli kráčel – ke kameníkovi, který jej kladivem a majzlíkem osekal, až úlomky kolem něj jen létaly. Kámen pak pokračoval k jednomu z těch pánů, kteří vypadali jako Skotové (z našeho místa se nedal odhadnout jejich původ), ti kámen opět zkontrolovali, nanesli na něj maltu a usadili jej na místo. První zeď toho velkého domu rostla pod rukama skotského týmu kousek po kousku. (Prý jen na základy padne sedm tisíc kamenů!) Ten pohled byl úžasný. Vzpomínám si, že John občas s někým mluvil, slova jsem však nevnímala. Taková krása. Přišlo mi to téměř živé, ne jako stavba, ale jako něco, co roste samo od sebe. Slovy těžko popíšu vzrušení z toho, čeho jsem byla svědkem. Uchvacovalo mě to, probouzelo to ve mně vášeň ne nepodobnou té, kterou ve mně dokáže vzbudit John Rimbauer pouhým dotykem či zašeptáním. Snad mohu říci, že mě to přímo dojalo. Ta plynulost. Zpocení Číňané, někteří svlečení do půl těla, svaly lesknoucí 25
Deník Ellen Rimbauerové
se pod tíhou kamenného břemene. Nemohla jsem z toho mraveniště spustit oči. Dokud se ovšem neozvala vichřice Williamsonova hlasu, pronášejícího slova tak nevhodná, že jsem z toho musela být rudá jako zralá třešeň. Před předákovou boudou stál velký, nákladem přetížený vůz. Povozník byl stejně mohutný jako Williamson a měl podobně proříznutá ústa. I na tu dálku bylo jasně vidět, že panu Williamsonovi se nezdá kvalita nákladu. Nevím, jak jsem tomu mohla porozumět, neboť jejich mluva mě rozptylovala, přímo znechucovala, nicméně rozhovor byl veden asi takto: „Tohle jsme neobjednali, Corbine.“ „Řekli mi, že tohle mám přivézt.“ „Měl jste si ten ***** náklad zkontrolovat.“ „Já jsem ten ***** náklad akorát naložil, pane. Není moje práce ho kontrolovat, jen nakládat.“ „Podívejte se na tu kvalitu. Normální *****. Obyčejný *****, a vy mi tvrdíte, že za ně mám zaplatit penězi pana Rimbauera? Laskavě se nad tím zamyslete.“ (Měla bych dodat, že toto odvolání na Johna mě dovedlo k domněnce, že naše přítomnost ovlivnila odpovědi pana Williamsona a stejně tak jeho agresivní chování.) „Tak to si teda ***** nerozmyslím. A nejsou to žádný ***** a budu vám vděčnej, když tomu tak nebudete říkat, pane.“ „Jsou to *****.“ „Tohle jste si objednali. Přesně tohle. Máte to tu na voze. Teď mi to tu podepište a řekněte Číňanům, ať to vyloží, protože bych z téhle zatracené díry rád vypad‘. 26
Dům v růžích
V životě jsem neviděl tolik žluťáků na jednom místě, leda snad na železnici. A železnici teda nemám rád!“ „Za takový řeči můžete přijít o práci, milej pane. S takovým přístupem a vyjadřováním už dlouho povozníkovat nebudete. Jen počkejte, až…“ „Vyložte ten ***** vůz. Chci jít Ke Kupcovi na pivo a vy mě zdržujete, a to mě štve. Tohleto je vaše práce, pane. Vyložte ten ***** vůz, nebo vám ty ***** narvu do krku!“ „A dost! Mám vás po krk! Otočte to. Vraťte ten vůz. To byla vaše poslední jízda.“ Vzpomínám si, že vozka – pan Corbin – sáhl dozadu na vůz pod celtu, jako by něco hledal. Pak se otočil k Williamsonovi. Z místa, kde jsem stála, jsem zahlédla obláček modrošedého kouře. Ozvala se dutá rána, až mě to udeřilo do břicha. Další obláček. Další rána. První z těch ran doslova zvedla pana Williamsona do vzduchu, jako by mu někdo přivázal provaz zezadu ke kalhotám, druhý konec provazu připevnil ke koni a toho koně pak švihl přes zadek. Druhá rána zasáhla pana Williamsona do krku a do obličeje a krev se rozstříkla tak, že se mi z toho okamžitě udělalo špatně od žaludku. Ležel před boudou, nehybný jako socha, zrudlý a mrtvý. Nikdy jsem neviděla nikoho mrtvého. Nevěděla jsem, jak to na člověka působí. Ta definitivnost. Vědění, že i já budu následovat pana Williamsona. Do nebe. Do pekla. Nevím, jak to popsat. Tato dvě slova mi nepomáhají. Nejsem ani přesvědčená, že existují jen tato dvě místa, temná a bílá stránka posmrtného života. Jistě exis27
Deník Ellen Rimbauerové
tuje i něco šedého. Pan Williamson mě přesvědčil. Nedokážu si představit, že by někdo tak odporný šel do nebe; na druhou stranu, zaslouží si peklo ten, kdo zemřel rukou někoho jiného? A co pan Corbin? Kam se dostane on? Řekla jsem ti už, kde našli pana Corbina? V hostinci U Kupce, samozřejmě. U piva. Skláněl se nad pivem a objímal ho rukama. Prý nevěděl, kde je, ani co provedl. Na nic si nevzpomínal. Nejspíš se zbláznil. „Přišel napůl o rozum,“ řekl mi John. Ale samozřejmě tím myslel, že byl zcela mimo. Těch, kteří jsou mimo jen napůl, chodí mezi námi mnoho. Za to vás nezavřou. Aby vás sebrali, musíte pozbýt veškerého rozumu, a pan Corbin ho pozbyl. Tak ho sebrali. Odvedli ho do vězení, kde mohl dál přemýšlet o tom, co udělal. Už dříve jsem zaslechla slovo „posedlý“. Používalo se jako vysvětlení pro někoho, kdo „přišel napůl o rozum“. Jako křesťanka jsem něčemu takovému nikdy nepřisuzovala velký význam. Posedlý čím? Ale teď – opovažuji se to napsat, když co je psáno, to je navždy dáno? – už tomu rozumím lépe a jsem ochotná to přijmout. Týká se to šedé zóny posmrtného života. Týká se to tragických případů, jako je náš pan Corbin. Ne prázdných, jak by pojem „přišel napůl o rozum“ napovídal, ale naopak plných, ovšem špatného živlu. Zla. Jako když sníš zkaženou rybu a žaludek už to ví, ale ještě nedal znamení mozku, že je třeba jídlo vyzvrátit. Plných šedi. Té druhé strany. Posedlých. Pan Corbin byl posedlý. Komu pak přiřkneme vinu za zlý čin spáchaný na panu Williamsonovi? Posedlému, nebo tomu, kdo ho posedl? Byl pan Corbin jen nástrojem šedé strany? 28
Dům v růžích
Teď to ale nehraje roli. Už se mezi nás nevrátí. Bude pověšen. Ať je posedlý nebo ne, bude viset. A zemře – s nohama mrskajícíma se ve vzduchu. Velký dům už nikdy nebude stejný jako předtím. Krev pana Williamsona byla prolita, smísila se se zemí a s maltou, stala se součástí toho místa. A já už o něm nemůžu přemýšlet tak jako dříve. Krev byla prolita. Viděla jsem to na vlastní oči. Někde mezi nebem a peklem. V barvě mezi černou a bílou. Chci, aby to místo mělo jméno, protože tam ležel pan Williamson. Nemohl umřít u velkého domu. Zemřel na lyričtějším místě. Promluvím si o tom s Johnem, neboť je to jeho dům. Ale barva, kterou si tak živě pamatuji, je růžová. Růžově rudá. Krev zředěná padající mlhou. 29
Deník Ellen Rimbauerové
Když jsme jeli automobilem domů, John sjel ze silnice, obešel vůz a otevřel dveře na mé straně. Omluvil se za vše, co se ten den stalo, jako bychom se setkali jen se špatnou obsluhou v restaurantu. Vzpomínám si, jak mě překvapila jeho lhostejnost k osudu pana Williamsona. Prosil mě, abych mu ten „mrzutý“ den odpustila, ačkoli jsem ho nemohla z ničeho vinit. Pak si klekl na pravé koleno do bláta a mně bylo jasné, co přijde. Potěšilo mě to i odpuzovalo zároveň. John je takový pragmatik, ale to už jsem ti říkala, ne? Měl to tak naplánované a nenechal si to zkazit nějakou vraždičkou. Jak mi vysvětlil, litoval toho, co se událo, avšak jeho srdce už nemohlo čekat ani minutu, ani vteřinu, než vysloví svůj úmysl. Požádal mě o ruku. Zahalen červení. Zahalen šedí. Stanu se ženou. Johnovou ženou. (Protože jsem rychle řekla ano!) Ale abych pravdu řekla, vybral si na tu žádost špatný den, špatnou chvíli. Dost mě překvapilo, že neviděl, že by měl zasnoubení odložit. Stačil by den dva. Co by znamenal jeden den, po takové době? John Rimbauer byl však jiný. Napadlo mě, zda v něm smrt člověka nevzbudila touhu zajistit pokračování svého rodu – nebo to spolu nesouviselo? Spěchal na ženitbu, protože život je tak prchavý? Jsem si jistá, že se o smrti pana Williamsona bude mluvit ještě několik měsíců, ne-li let. Domnívám se, že jsem v Johnovi spatřila jeho fascinaci smrtí. A vím, milý deníku, že můj život už nebude nikdy jako dřív. Kam odešel pan Williamson? Lze se odtamtud vrátit? Tolik nezodpovězených otázek. 30
Dům v růžích
Co mi Johnovo váhání zasvětit mě do svých myšlenek napovídá o budoucím manželství, o cestě, na niž se chci vydat? Jak daleko a jak hladce může tato loď doplout, jestliže kapitán a první důstojník nediskutují o svých myšlenkách? Kapitáne, ach, kapitáne. Ňadra se mi dmou, když pomýšlím na manželství a všechny ty nové zážitky, které mi přinese, a celá se chvěju. Přesto mé srdce chladne, když pomyslím na Johnova tajemství a jeho neochotu odhalit mi je. Tak nerad vyjevuje své myšlenky. Podaří se mi někdy získat přístup, nebo budu navzdory našemu spojení žít v osamění? Obávám se, že tomu tak bude, a děsím se vyhlídky na život žitý ve lži. Hrozím se toho manželství stejně silně, jako se na něj těším.