Diane keatonova znovu a jinak by Nakladatelství Beta

Diane Keatonovรก

ZNOVU A JINAK

Diane Keatonovรก

ZNOVU A JINAK

Mému národu žen: Stephanii Heatonové, Sandře Shadicové, Lindsay Dwelleyové. A navíc dvěma mužům: Davidu Ebershoffovi a Billu Cleggovi. Oni už vědí proč.

Vždycky jsem říkala, že tahle rodina je můj život, a tak to taky je. Dorothy Deanne Keatonová-Hallová

Copyright © 2011 by Diane Keaton This translation published by arrangement with Random House, an imprint of The Random House Publishing Group, a division of Random House, Inc. Original English title: THEN AGAIN Translation © Olga Neumanová, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA, s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-514-0

MYSLET Máma milovala pořekadla, citáty a slogany. Na zdi v kuchyni pořád visely papírky s různými připomínkami. Například slovo MYSLET. Našla jsem jej připíchnuté na nástěnce v její temné komoře i nalepené kouskem lepenky na penále, který vyzdobila koláží. Dokonce jsem sešit nadepsaný MYSLET našla i na jejím nočním stolku. Máma prostě ráda přemýšlela. Do svého sešitu si zapsala: Čtu knihu Toma Robbinse I na kovbojky občas padne smutek. Pasáž o manželství je provázaná s bojem žen za uznání. Musím si to zapsat, abych o tom později ještě přemýšlela. Následoval citát z Robbinse: „Pro většinu chudých hloupých žen s vymytým mozkem je manželství životním vrcholem, maximem, jehož jsou schopny dosáhnout. Pro muže je naproti tomu manželství otázkou dobře zvládnuté logistiky: muži se dostává jídla, lůžka, vypraného prádla a televize..., jeho potom-

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

stvo a pozemské slasti jsou všechny shromážděny pod jednou střechou... Pro ženu se ale manželství rovná kapitulaci. Manželství je, když holka přestane bojovat... a přenechá všechna důležitá a zajímavá rozhodnutí na manželovi, který si vybojoval právo se „o ni postarat“. Ženy žijí déle než muži prostě proto, že velkou část života ve skutečnosti nežijí.“ Máma ráda PŘEMÝŠLELA o životě, zejména o tom, co znamená být ženou. Ráda o tom navíc i psala. Když jsem byla někdy v polovině 70. let na návštěvě doma, v mámině temné komoře jsem vyvolávala nějaké fotky z Atlantic City. Tehdy jsem objevila něco úplně nového. Byl to nějaký sešit. Na obálce byla koláž z rodinných fotek a nápis Počítá se cesta, nikoli cíl. Otevřela jsem ho a začala jsem číst. I když i tady byly koláže z momentek a výstřižků z časopisů, sešit byl hlavně stránku za stránkou popsaný hustým rukopisem. Dnes jsme měli v Hunterově knihkupectví produktivní den. Přeorganizovali jsme sekci umění a našli jsme spoustu zajímavých knih, které se předtím schovávaly bůhvíkde. Pracuju tady dva týdny. Vydělávám tři dolary a pětatřicet centů na hodinu. Dnes jsem dostala výplatu, celkem 89 dolarů. Tohle nebyl jen další z máminých obvyklých skicáků s ubrousky z Cliftonovy kavárny, starými černobílými fotkami a mými hroznými vysvědčeními. Tohle byl deník. Pod datem 2. srpna 1976 jsem si přečetla: NA TÉTO STRÁNCE POZOR. Ty, můj budoucí čtenáři, věz, že čtení následujících řádek vyžaduje odvahu. Mluvím tu o tom, co mám skutečně na srdci. Jsem rozčilená. Cílem je Jack – nadávky, ty samé, co házel po mně – NEMOHU ZAPOMENOUT, a to je bezpochyby ten problém – „Ty blbá mrcho“ – ta slova byla vyřčena a zasáhla hluboko. Proboha, kdo si myslí, že je?

MYSLET

Tady jsem číst přestala. Tohle na mě bylo příliš drsné. Nechtěla jsem vědět nic o těch stránkách mámina a tátova života, které by mohly rozbít můj vnitřní obraz jejich vzájemné lásky. Deník jsem odložila, vyšla jsem z temné komory a žádný další z pětaosmdesáti dalších sešitů jsem neotevřela až do chvíle, než máma o třicet let později zemřela. Samozřejmě že ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem popírat jejich existenci – viděla jsem je odložené v knihovně, pod telefonem, vykukovaly na mě i ze šuplíků v kuchyni. Jednou jsem si začala prohlížet máminu novou knihu fotografií od Georgie O’Keeffeové Sto květin a pod ní na mě vykoukl deník nadepsaný Kdo říká, žes nedostala šanci? Jako kdyby se na mě domluvily a šeptaly: „Otevři nás, Diane. Otevři nás.“ To zrovna. Za nic na světě jsem nechtěla zažít to, co tenkrát v temné komoře. Máminu houževnatost jsem ale musela obdivovat. Jak mohla psát dál, když neměla čtenáře, dokonce ani svoji vlastní rodinu? Ona ale přesto pokračovala v započatém díle. Psala o tom, jaké to bylo vrátit se ve čtyřiceti do školy. Psala o tom, jaké to je být učitel. Psala o každé toulavé kočce, které se ujala. Když její sestra Marti dostala rakovinu kůže a přišla o většinu nosu, máma o tom psala dál. Psala i o tom, jak frustrující je stárnout. A když táta v roce 1990 onemocněl, její deník hřímal rozhořčením nad tou nespravedlností, že tátův mozek napadl nádor. Svědectví o tátově odchodu bylo máminým vrcholným dokumentárním dílem. Jako by péče o Jacka vyvolala takovou lásku, která jí pomohla stát se člověkem, jakým vždycky chtěla být. Dnes jsem se Jacka pokoušela přimět, aby něco snědl. Jemu to ale nešlo. Po nějaké chvíli jsem si sundala brýle. Naklonila jsem k němu hlavu a řekla jsem mu, pošeptala jsem mu, že se mi po něm stýská. Pak jsem se rozplakala. Nechtěla jsem, aby to

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

viděl, tak jsem se otočila na druhou stranu. A Jack sebral všechny zbytky sil, co mu v tom jeho zpropadeném těle ještě zbývaly, vzal mi z kapsy kapesník a pomalu, tak jako dělal všechno ostatní, pomaloučku se na mě podíval těma svýma pronikavýma modrýma očima a setřel mi slzy z tváře. „My se z toho dostanem, Dorothy.“ To se ale nestalo. Nakonec se máma o tátu starala tak, jak se celý život starala o Randyho, Robin, Dorrie i o mě. Kdo byl ale s ní, když si zapsala roztřesenou rukou: Červen 1993. Dnes jsem se dozvěděla, že mám počínajícího alzheimera. Bojím se. A tak začala patnáct let trvající urputná bitva s odcházející pamětí. Psala pořád dál. Když už nebyla schopna dát dohromady celý odstavec, psala alespoň věty. Například: Ubližovali bychom si navzájem méně, kdybychom se více dotýkali? Nebo: Cti sám sebe. Pak tam byly krátké otázky a výkřiky. Rychle. Kolikátého je dnes? Nebo různé podivnosti, jako Hlava mi zahýbá někam jinam. Když nemohla psát věty, psala krátká slova. NÁJEM. VOLAT. KVĚTINY. AUTO. Psala i své nejoblíbenější slovo, MYSLET. Když jí došla slova, psala číslice, a pak už psát nemohla. Dorothy Deanne Keatonová se narodila ve Winfieldu v Kansasu v roce 1921. Ještě než jí byly tři, tak se její rodiče Beulah a Roy přestěhovali do Kalifornie. Byli to vlastenci, kteří následovali svůj velký sen. Ten je dovedl až do kopců v Pasadeně. Máma na střední škole hrála na piano a zpívala v triu zvaném Dvě tečky a čárka. Když jí bylo šestnáct, její otec sedl do auta, odjel a ponechal Beulah a jejich tři dcery svému osudu. Pro děvčata Keatonova byl konec třicátých let dobou velkých zkoušek. Beulah nikdy v životě nepracovala a teď si musela najít zaměstnání. Dorothy se vzdala vysněné

MYSLET

vysoké a pomáhala v domácnosti, než si Beulah konečně našla místo správcové. Mám jednu fotografii šestnáctileté Dorothy, jak stojí vedle svého otce Roye Keatona. Proč opustil svoji nejoblíbenější dceru, která mu byla tak podobná? Proč to udělal? Jak mohl jen tak odjet, i když věděl, že jí tím navždy zlomí srdce? Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se Dorothy na basketbalovém hřišti školy Los Angeles Pacific College v Highland Parku seznámila s Jackem Hallem. Máma ráda vzpomínala na to, že tento pohledný černovlasý mladík s modrýma očima tu měl schůzku s její sestrou Marthou, ale oči měl jen pro ni. Smála se a říkávala, že to byla láska na první pohled. A určitě měla pravdu, protože nedlouho poté v hotelu Stardust v Las Vegas uzavřeli manželství. Máma mi nikdy nevyprávěla, jaké sny měla ona sama. Podle určitých náznaků se ale dalo leccos odhadnout. Byla předsedkyní rodičovského sdružení, dámského klubu Arroyo Vista a v našem metodistickém kostele učila v nedělní škole. Zúčastnila se každé soutěže z krabice cereálií a milovala televizní soutěže. Nejradši jsme měli Královnou na jeden den. Pět dní v týdnu ji uváděl Jack Bailey svým legendárním výstupem: „Nechtěla byste se právě VY stát... KRÁLOVNOU... NA JEDEN... DEN?“ Fungovalo to následovně: Bailey hovořil se čtyřmi ženami a ta z nich, která na tom byla nejhůř (rozhodoval potlesk obecenstva), byla korunována královnou na jeden den. Hrál k tomu slavnostní orchestr, vítězka dostala sametový plášť, kožešinový límec a na hlavu blyštivou korunku a k tomu kytici čtyřiceti rudých růží od Carla z Hollywoodu. Máma a teta Martha své smutné příběhy posílaly do soutěže pravidelně. Máma se jednou málem dostala až do vysílání, když napsala: Můj manžel potřebuje novou plíci. Když ji ale

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

donutili podělit se o nějaké podrobnosti, máma řekla pravdu. Jack Hall byl nadšeným potápěčem a chtěl se potápět hlouběji, aby mohl své rodině zajistit více jídla. Pak mámu vyloučili. Jednoho rána jsem se probudila a zjistila jsem, že po domě chodí pár cizích lidí a prohlíží si každý pokoj. Máma se nám neobtěžovala sdělit, že se přihlásila do soutěže o nejlepší manželku Ameriky. Cílem soutěže bylo najít tu nejlepší ženu v domácnosti v USA. Později nám dětem oznámila, že to byla soutěž dovedností, jako například prostírání stolu, aranžování květin, stlaní postele a vaření, ale posuzoval se i rozpočet domácnosti a schopnost se hezky upravit. My jsme si jen pomysleli – páni, to je věc. Mně tenkrát bylo devět, takže už jsem byla dost velká na to, abych seděla v hledišti kina na Figueroa Street, když mámu korunovali jako nejlepší manželku Highland Parku. Najednou se čerstvá královna domácích prací tyčila vysoko nade mnou, na jevišti před rudou sametovou oponou. Když se opona rozevřela a objevila se televize RCA Victor Shelby, pračka a sušička Philco, sada zavazadel Samsonite, skříň z obchodního domu Ivers a šest modrých lahviček naplněných parfémem Evening in Paris, moc jsem nechápala, co se to přede mnou děje. Proč máma stojí na jevišti, jako by byla filmovou hvězdou? Bylo to zároveň hrozně vzrušující i nepříjemné. Něco se stalo a byla to tak trochu zrada. Máma mě opustila, ale co bylo daleko horší – tajně jsem si přála, abych na tom jevišti stála já, ne ona. O šest měsíců později byla Dorothy Hallová korunována znovu, tentokrát jako královna Los Angeles. Korunoval ji Art Linkletter a ceremonie se odehrála v hotelu Ambassador. S bratrem Randym jsme to sledovali v nové televizi. Máminy povinnosti paní Los Angeles zahrnovaly akce v supermarketech, obchodních domech a dámských klubech po celém Los

MYSLET

Angeles. Nebyla moc doma, a když náhodou ano, měla spoustu práce s tím, že pekla pořád dokolečka jeden a ten samý německý čokoládový dort s vlašskými ořechy. Doufala totiž, že se z ní stane královna Kalifornie. Tátu celá ta záležitost začala štvát a dal to jasně najevo. Když o vytoužený titul královny Kalifornie přišla, zdálo se, že neúspěch přijala lehce a stejně lehce se vrátila ke svým běžným domácím povinnostem. Alespoň pro mě se ale něco změnilo. Někdy přemýšlím o tom, jak by se naše životy bývaly změnily, kdyby máma získala titul královny Ameriky. Stala by se z ní televizní hvězda jako Bess Myersonová, nebo by byla tváří domácích spotřebičů Philco? Psala by snad sloupky do časopisu McCall? Jak by asi dopadl můj sen o světlech reflektorů, kdyby se ten její splnil? Jiná máma ji připravila o její životní příležitost, mně to ale bylo jedno. Já byla ráda, že se o ni nemusím dělit se zbytkem světa. Máma věřila, že její děti čeká skvělá budoucnost. Já měla smysl pro humor. Randy psal básničky, Robin zpívala a Dorrie byla chytrá. Když jsem došla až na druhý stupeň základky, sesbírala jsem dost trojek a čtyřek, aby bylo jasné, že ze mě nebude premiant. Stejně jako celý zbytek národa jsem se v roce 1957 podrobila testu inteligence. Výsledky nikoho nepřekvapily, ovšem s jednou výjimkou. Dosáhla jsem skvělého výsledku v abstraktním myšlení. Nemohla jsem se dočkat, až poběžím domů a řeknu to mámě. Máma byla nadšená každým úspěchem a vysvětlila mi, že abstraktní myšlení je schopnost analyzovat informace a řešit problémy na komplexní myšlenkové rovině. Ale i když jsem se o vyřešení problémů jejich promyšlením snažila sebevíc, dodnes jsem pořádně nepochopila, co že to vlastně je.

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

V roce 1959 se kulturní obzor mé rodiny změnil poté, co se do vedlejšího domu nastěhovala rodina Bastendorfových. Bill byl psycholog a měl titul PhD. Hlavně táta cvokařům nikdy moc nedůvěřoval. Nemohl si ale pomoci a Billa a jeho ženu Laurel měl rád. Mezi sousedy ti dva způsobili pozdvižení, protože nechávali své děti pobíhat kolem domu nahaté. V naší ulici stál jeden stejný dům vedle druhého a každý byl obklopený stejným pečlivě posekaným trávníkem. Sousedi se na Bastendorfovic džungli dívali s nedůvěrou a stejně nahlíželi i na to, že měli všude po domě rozvěšené reprodukce Picassa, Braqua a Miróa. Někdy Laurel mámu vzala autem do jediné beatnické kavárny v Santa Aně. Tam pak spolu pily espresso a povídaly si o posledním článku v Sunsetu věnovaném nejnovějším trendům, Charlesi Eamesovi, Cliffu Mayovi a podobně. Viděla jsem, jak to máma hltá, a Laurel jí ukázala, jak vyrobit koláž z mušliček. Máma brzy přišla se svojí vlastní variantou, totiž koláží z kamínků, a zanedlouho svými uměleckými díly zaplnila celý dům. Nejlíp si pamatuju jedno z nich. Mělo aspoň metr krát metr a půl a vážilo tolik, že z něj některé kameny začaly opadávat. I když většina lidí Dorothy považovala jen za ženu v domácnosti, já viděla umělkyni, která jen hledá prostředek vyjádření. Inspirována příkladem Bastendorfových nás máma v roce 1961 všechny naskládala do rodinné dodávky a odvezla přes celé Státy do New Yorku, to všechno kvůli výstavě Umění asambláže v muzeu moderního umění. Ohromil nás Joseph Cornell a jeho imaginární svět krabic a koláží. Jakmile jsme se vrátili domů, rozhodla jsem se, že koláží vyzdobím celou jednu stěnu svého pokoje. Máma se do toho taky s nadšením vložila a nosila mi stránky z časopisů, o kterých si myslela, že se mi budou líbit – třeba fotku Jamese Deana stojícího

MYSLET

na Times Square. Brzy koláží pokryla téměř všechny plochy v domě včetně popelnic. Krabice na věci polepila zmuchlaným papírem, a dokonce ozdobila i vnitřek kuchyňských skříněk (neptejte se proč). Z Randyho se stal opravdový mistr koláže. Dokonce jsou dodnes stovky jeho děl z cyklu zvaného „Paralyzován tváří ženy“ naskládané v troubě, kde jsou podle něj v bezpečí. Řekla bych, že sbírání výjevů a jejich zpracovávání do nových nečekaných souvislostí se stalo jedním ze sdílených principů naší domácnosti. Koláž byla podobně jako abstraktní myšlení vizuálním způsobem zpracování informací. „Žejo?“ Tak jsem se jako malá vždycky ptala mámy. A samozřejmě se mnou vždycky souhlasila. Z mých čtrnácti let mi utkvěla vzpomínka, kterou si nikdy nenechám vzít. Máma a táta spolu v měsíčním světle tančili v Ensenadě v Mexiku. K tomu jim hrála tradiční mexická dechovka. Já je z povzdálí sledovala, jak se vášnivě políbili. Pro pubertální dceru by to byl normálně okamžik trapnosti. Místo toho mě naplnil úžas. Dokonce jsem měla pocit, že to je něco, v co mohu věřit – v jejich lásku. Tím, že jsem se zabydlela v náručí lásky mezi mámou a tátou, jsem se ubezpečovala, že u nás nikdo nikam neuteče. Na poslední stránku svého pubertálního deníčku jsem si zapsala: Pro ty, kterých se to týká. Až se vdám, chci, abychom s manželem vážné záležitosti rozhodovali a probírali společně. Žádné emotivní výlevy před dětmi. Žádné nadávky. Nechci, aby můj manžel kouřil, čas od času se ale může napít. Chci, aby moje děti každou neděli navštěvovaly nedělní školu. Také je budu fyzicky trestat, protože se mi to zdá správné. Vlastně chci, abychom s manželem vedli domácnost stejně, jako to dělají máma s tátou.

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

Pro ty, kterých se to týká? Na co jsem si to hrála? A proč jsem se snažila být tak hodná holka, když moje skutečné pocity neměly nic společného s vymyšlenými pravidly na téma, které mě děsilo? Něco jsem si nezapsala, a přesto si to dodnes pamatuju. V devítce jsem si při matematice paní profesorky Hopkinsové posílala psaníčka s Davem Garlandem. Dave byl „fakt hezkej“, ale „nemohl mě vystát“. Naši výměnu zakončil šesti slovy: „Jednou z tebe bude dobrá manželka.“ Manželka? Já nechtěla být žádná manželka. Chtěla jsem být sexy holka, se kterou kluci chtějí chodit. Chtěla jsem být Barbra Streisandová, která zpívala: „Nikdy se nevdám, je mi souzeno se toulat až do smrti.“ Ani já se nikdy nevdala, dokonce jsem se nikdy neusadila. I když jsem i nadále poctivě dělala rodičům radost, hlavu jsem nosila vysoko v oblacích a líbala jsem se v představách s nedosažitelnými idoly, jako byl Dave Garland. Došlo mi, že abych si splnila svůj hlavní sen stát se komediální hvězdou na Broadwayi, budu muset zůstat milující dcerou. Láska k muži a manželství bude muset zůstat stranou. Takže jsem i nadále sledovala nedosažitelné cíle. Teď, když je mi přes šedesát, bych chtěla lépe pochopit, jaké to muselo být, být krásnou manželkou Jacka Halla a vychovávat mu ve slunné Kalifornii čtyři děti. Chtěla bych zjistit, proč máma pořád zapomínala na to, jak je úžasná. Mrzí mě, že nebyla víc hrdá na to, jak nás baví poslouchat ji, když hraje na piano písničku „Moje máma“ a zpívá k tomu: „Slunce svítí na východě i na západě, ale nejlíp je stejně u mámy.“ Nechápu, proč jí nedocházelo, jak výjimečné bylo, když mě vzala do muzea podívat se na mramorového lva, kterému chyběla pravá půlka obličeje. Krom toho neměl nohy. Bohyni ve vedlejší místnosti zase chyběly ruce. Máma se rozplývala: „Diane, není to nádhera?“

MYSLET

„Je to ale rozbité. Chybí jim kusy těla,“ odpověděla jsem. „Copak to nevidíš? I když jim kusy chybí, jsou přesto impozantní.“ Učila mě, jak se mám dívat, sama si ale nikdy nebyla ochotná přiznat nějaké zásluhy. Zajímalo by mě, jestli její nedostatečné seběvědomí nebylo první známkou zapomínání. Připravil ji o paměť opravdu alzheimer, nebo to bylo spíš tím, že si byla tak málo jistá sama sebou? Patnáct let se máma neustále loučila. Loučila se s oblíbenými místy, se svými skvělými zapečenými těstovinami s tuňákem, loučila se s BMW, které jí táta koupil k jednašedesátinám. Loučila se i s tím, že mě poznávala jako svoji dceru. Do jejího života naopak vstoupilo plesnivé kočičí žrádlo na papírových táccích, zamčené ve skříňce s léky, pečovatelky, kolečkové křeslo, které ji každé ráno dovezlo k televizi, kde dávali na PBS její nejoblíbenější pořad Barney, a prázdný pohled bez výrazu. Někde uprostřed těch hrůzných novot a tragických loučení jsem adoptovala novorozenou holčičku. Bylo mi padesát a celý život jsem se vyhýbala intimitě. Najednou mě to ale přepadlo ze zálohy. Máma měla potíž dokončit větu, a já přitom sledovala svoji dceru Dexter a o pár let později syna Duka, jak se učí první slova a nabírají rozum. Pozice ženy stojící mezi dvěma póly, rozpolcená mezi láskou dcery a matky, mě navždy změnila. Bylo velkou zkouškou sledovat, jak mi zákeřná nemoc bere mámu, a zároveň se učit milovat a být oporou. Moje máma pro mě byla nejdůležitějším člověkem na světě a jsem, kým jsem, hlavně díky tomu, kdo byla ona. Co to ale vypovídá o tom, jak mohu ovlivnit Duka a Dexter? Tady mi abstraktní myšlení moc nepomáhá. Začátkem posledního roku mámina života už byl malý okruh jejích věrných přátel téměř rozprášený. Lidé, co ji měli rádi, se dali spočítat na prstech jedné ruky. Bylo těžké roze-

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

znat v ní ještě tu ženu, kterou jsme milovali. Na druhou stranu, pozná ve mně někdo ještě toho člověka, kterým jsem byla před téměř pětatřiceti lety, když byla Annie Hallová uvedená do kin? Vzpomínám si, jak mě lidé zastavovali na ulici a říkali mi: „Hlavně se neměňte. Nikdy se nesmíte změnit.“ Dokonce i máma mi jednou řekla: „Diane, ne abys zestárla.“ Tehdy jsem to neslyšela ráda, a dnes tomu není jinak. Bojovat proti času je vyčerpávající a nepřináší to štěstí. A to je to důležité slovo: Štěstí. Proč jsem byla přesvědčená, že právě na štěstí mám nárok? A co je to vlastně štěstí? Jenom necitlivost. Tak to řekl Tennessee Williams. Mámino poslední slovo bylo ne. Ne nekonečnému postrkování. Ne nežádaným invazím. Ne větám „Dorothy, dáš si večeři!“ – „Je čas na prášky. Otevři pusu.“ – „Teď tě otočíme na bok, mami.“ – „NE!“ – „No tak, není to příjemné?“ – „NE!!“ – „Chceš se dívat na televizi? Dávají Lucy.“ – „Podám ti brčko. Podám ti vidličku.“ – „NE.“ – „Namasíruju ti ramena.“ – „Ne, ne, ne, ne. NE!!!!“ – Kdyby bývala mohla, máma by řekla: „Nechte mě i moje tělo na pokoji, proboha. Nesahejte na mě. Tohle je můj život. Tohle je můj konec.“ Nešlo o to, že bychom všechny ty věci dělali bez lásky či péče. O to nešlo. Šlo o její nezávislost. Když jsem byla malá, máma toužebně utíkala do jakéhokoli prázdného pokoje v domě, svoji roli oddané matky a manželky odkládala stranou a schovávala se do svých myšlenek. Ne bylo to jediné, co zbylo z Dorothyiny touhy, aby ostatní respektovali její přání. „Nakonec se máma zbavila pout pozemského světa a přidala se k tátovi, ke svým sestrám Orphě a Marthě, ke své matce Beulah a ke všem svým milovaným kočkám, počínaje Uhlíkem a Cyrusem konče. Slibuji, že budu pečovat o její

MYSLET

myšlenky a slova. Slibuji, že budu PŘEMÝŠLET. A slibuji, že dál ponesu odkaz své matky, krásné Dorothy Deanne Keatonové-Hallové z Kansasu, narozené 31. října 1921.“ Tuto řeč jsem pronesla na jejím pohřbu v listopadu 2008. Máma je i nadále tím nejdůležitějším člověkem mého života, který mě nejvíc ovlivnil. Při pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že každá z nás žila úplně jiným životem. Ona byla žena v domácnosti a matka, která snila o úspěchu. Já jsem herečka a můj život se v určitých ohledech nakonec odehrál tak, jak bych to nečekala ani v nejdivočejších snech. Srovnání dvou žen s velkými sny, které se musely poprat s podobnými překážkami a krom toho jsou náhodou dcera a matka, by mohlo být příběhem o tom, jakou cenu má úspěch a co lze získat tím, když přijmeme osud obyčejného člověka. Byla jsem obyčejná holka a stala se ze mě obyčejná žena, ovšem s jednou výjimkou: díky mámě jsem do vínku dostala neobyčejnou vůli. Za to jsem musela zaplatit určitou cenu. Ani máma ale v životě neměla nic zadarmo. Proč jsem se tedy rozhodla napsat paměti? Protože památka mojí mámy je stále živá; protože se snažila zachytit historii naší rodiny ve svých denících; protože mi trvalo celá desetiletí, než jsem přišla na to, že nejzajímavější vlastností mámy je její komplikovanost; a protože nechci, aby zmizela, ačkoliv už není mezi námi. Důvodů je celá řada, nejlepší odpověď je ale vidět v jedné pasáži, kterou napsala máma s využitím těch skvělých argumentačních schopností, co je předala i mně. Psal se rok 1980 a jí bylo devětapadesát let. Každý člověk by měl povinně napsat své paměti. Měl by vzpomínat, odkrývat a odhalovat všechno, co se mu v životě přihodilo. Když se podívám na to, jakým způsobem spisovatelé formulují své myšlenky do slov, uspokojuje mě vědomí, že kdybych

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

se snažila, dokázala bych to také. Možná by mi to také pomohlo uvolnit ten tlak nahromaděných vzpomínek, které na mě dnes doléhají. Něco ale dělám úplně špatně. Říkám si, že mě příliš omezují mé návyky z minula. Chtěla bych psát o svém životě, o blízkých přátelích, o naší rodině, držím se ale zpátky. Kdybych dokázala být úplně upřímná, možná že bych dospěla do bodu, kdy bych začala vidět sama sebe v nějakém jasnějším světle. Teď mi myšlenky skáčí z místa na místo a nedokážu se soustředit, přesto ale vím, že by to pro mě bylo jen prospěšné. Mrzí mne, že to neudělala. A protože to nestihla, napsala jsem paměti nejen své, ale nás obou. Příběh dívky, která dosáhla svých cílů díky matce, není žádná novinka, je to ale můj příběh. Hluboká láska a vděčnost, kterou vůči ní cítím teď, když odešla, mě vedly ke snaze odhalit tu záhadu její životní cesty. Doufala jsem, že tak najdu klíč k našemu vztahu a pochopím, proč jsou splněné sny tak podivným břemenem. Výsledkem je kniha, kde se mísí mé vlastní vzpomínky a příběhy s máminými zápisky a deníky. Myslela jsem na její sešity plné vzpomínek a naše společné nadšení z koláže, její slova jsem promíchala s těmi svými, přidala jsem dokumenty, útržky a další materiály, které hovoří nejen o našich životech, ale i o našem vzájemném poutu. Chci svůj život postavit vedle jejího, abych dokázala sebe i nás obě vidět v jasnějším světle.

ČÁST PRVNÍ

DOROTHY Výjimečná Spisovatelská kariéra Dorothy Hallové začala dopisem adresovaným podporučíku Jacku Hallovi, který sloužil v Bostonu u námořnictva. Právě skončila druhá světová válka. Máma odpočívala v nemocnici Queen of Angels a krátce předtím jsem přišla na svět já. Byla tu sama s tříkilovým miminkem a pustila se do psaní, které se mělo proměnit v jednu z jejích největších vášní. Tehdy byl její styl značně ovlivněný těmi několika málo filmy, které jí matka Beulah dovolila shlédnout, například muzikálem Broadway Melody z roku 1938 – byly to neškodné záležitosti, ve kterých hrála Judy Garlandová. Mámina věta „Miluju Tě nejvíc na světě“, opakované „senza“ či „Nikdo by mě neučinil šťastnější, než to dokážeš ty“ byly zrcadlem americké většinové společnosti ve 40. letech a odrážely její představy o tom, jak by měl život vypadat. Pro Dorothy byla středobodem světa láska. Byl jím Jack a byla jím Diane a všechno bylo senzační.

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

První dopis nadepsaný „Ahoj, zlato“ mi máma napsala, když mi bylo osm dní. O padesát let později jsem poprvé držela v náručí svoji dceru Dexter, když jí bylo také právě osm dní. Byla veselé miminko. Navzdory mému dlouholetému přesvědčení jsem já veselé miminko rozhodně nebyla, a dokonce jsem nebyla ani zvlášť roztomilá. Máminy obavy o můj zjev zpečetila špatná fotografie. Tou dobou už lidé soudili podle fotek, jak kdo vypadá, a já neprošla tátovým kritickým sítem coby fotogenické dítě (máminým ostatně taky ne). Dorothy neměla na výběr. Byla zavřená v maličkém bungalovu babičky Keatonové na Monterey Road v Highland Parku. Svýma čtyřiadvacetiletýma očima chtěla věřit, že jsem výjimečná. Muselo tomu tak být. A síla jejího přesvědčení předala tuto naději i malé holčičce. Šest měsíců strávených o samotě pak celou věc zpečetilo. Pro Dorothy všechno nabylo nové vážnosti, protože přímo přetékala radostí, bolestí, strachem a empatií, tak vlastní všem novopečeným matkám. 13. ledna 1946 Nejdražší Jacku, teď už jsi asi v Bostonu a určitě jsi po té cestě hodně unavený. Je těžké si představit, že je u vás taková zima, když tady je tak pěkně. Odpusť mi, jak jsem se chovala, když jsi odjížděl. Nemyslela jsem to tak, ale pomyšlení, že jedeš pryč, mě přímo drásalo. Hrozně jsem se snažila přestat plakat, protože jsem věděla, že to není dobré pro Diane. Je 8 hodin večer a tvoje dcera spí. Den za dnem je hezčí a hezčí, a až ji konečně uvidíš, možná ji slupneš jako malinu. To ale není fér, miláčku – já Tě znala

DOROTHY

první, takže bych měla být první dámou Tvého harému já, nemyslíš? Dnes přišli na návštěvu Chiquita a Lois. Souhlasili, že je senzační, i když má jeden protivný zvyk – když se na ni někdo přijde podívat, hrozně se na něj mračí. No, zlato, myslím, že půjdu našeho andílka probudit. Není pochyb, že jsme ji přímo vyhráli v loterii. Kdykoliv se na ni podívám, říkám si, že se nemůžu dočkat, až ji taky uvidíš a budeme konečně spolu. Dobrou noc, má lásko, Dorothy

18. ledna 1946 Ahoj, zlato, kéž bych nebyla takové slzavé údolí. Nepoznávám se. Než jsem se vdala, nerozplakalo mne nic. Myslela jsem si dokonce, že plakat vůbec neumím. Teď mi ale stačí pomyslet na tebe a na to, jak jsi senzační, v ten moment se mi začne strašně stýskat a za chvíli už brečím jako malá Diane. Miluju Tě víc, než si umíš představit, miláčku. I když Ti to neříkám často, když jsme spolu, myslím na to pořád. Nechaly jsme se s Diane vyfotit, jenom malé fotky za pár pěťáků. Obávám se, že na nich nebude vypadat zrovna dobře – je tak maličká – a mně to samozřejmě taky nesluší, ale to je normální. Doufám, že alespoň trošku vidíš, jak vypadá. Fotograf říkal, že na tak maličké miminko je úplně skvělá. Není tak tlustá, jako bývala její máma. Když už o tom mluvíme, musím

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

říct, že jsem pořád dost oplácaná. Diane už váží přes čtyři kila, a jak Ti píšu v každém dopise, je den ode dne hezčí. Myslím, že je to hezký nápad, jak jí posíláš dvoudolarové bankovky. Schovávám jí je a začíná mít hezké úspory. Možná že bychom jí brzy mohli založit spořicí účet. Dobrou noc, má lásko, Dorothy

21. února 1946 Můj drahý, jsem hrozně zklamaná. Fotografie jsou přesně takové, jak jsem čekala – prostě hrozné. Diane vypadá trochu divně. Nebudu Ti je posílat, protože by sis myslel, že jsem si vymýšlela, když jsem psala, jak je roztomilá. V dnešním dopise píšeš, že by sis přál vrátit se do starých dobrých časů. Když se dívám zpátky, říkám si, jak jsme se měli senzačně. Slib mi, že se nikdy nezměníme. I když máme rodinu a víc povinností, nemyslím, že bychom se kvůli tomu měli chovat usedle a neužívat si tak jako dřív. Je to tak? Dobrou noc, milý Jacku, Tvoje Dorothy

31. března 1946 Drahý Jacku, teď jsem na Tebe tak naštvaná, že kdybys tu byl, asi bych Ti pěkně vynadala. Nevím, kdes přišel

DOROTHY

na tu bláznivou myšlenku, že jsem se možná změnila a „začal se mi líbit někdo jiný“. Nejsi jediný, kdo věří, že naše manželství se povede – pro mě je to stejně důležité jako pro Tebe, a jestli si myslíš, že hledám někoho, kdo by mi vyhovoval líp, tak to o mně tedy nemáš valné mínění. Copak nevěříš, že naše manželství beru vážně? Musíš přece vědět, jak moc Tě miluju, tak proč bych si pro všechno na světě hledala někoho jiného? Píšeš, že chceš, abych byla šťastná – věř mi, že nešťastnější už bys mě učinit nemohl. Kdybys mi jen trochu věřil, nemyslel by sis o mně takové věci. Nemusíš mi připomínat, co jsme si slíbili – že kdyby se cokoliv změnilo, hned si to řekneme. To ale platí i pro Tebe. Jak by se Ti líbilo, kdybych Ti říkala, že nebude trvat dlouho a najdeš si někoho jiného? Mně se to tedy nelíbí ani trochu, tak už mi prosím nic podobného nepiš. Asi bych tenhle dopis neměla posílat, ale čím víc na to myslím, tím víc se zlobím. Nehledě na to, jak moc jsem ale naštvaná, můj drahý – miluju Tě nejvíc na světě, a i kdybych celý svět prošla křížem krážem, stejně bych neměla oči pro nikoho jiného než pro Tebe. Nikdo mě totiž nikdy neučinil šťastnější, než jsi to dokázal a vždycky dokážeš právě jen Ty. Už se cítím lépe a tolik se nezlobím, ale jestli mi ještě budeš psát podobné nesmysly, opravdu se rozčílím. Nezapomínej na to. S láskou, Dorothy P. S.: Nakonec jsem se rozhodla, že Ti ty fotografie přece jen pošlu.

DIANE KEATONOVÁ – ZNOVU A JINAK

25. dubna 1946 Ahoj, lásko, ty fotky se Ti nelíbily, viď. Nemysli si prosím, že Tvoje dcera vypadá takhle, ujišťuji Tě, že to tak není. A i kdyby nebyla hezká, byla by stejně drahoušek jen díky tomu, jakou má povahu. Její osobnost se jasně rýsuje už dnes. Myslím, že ještě počkám, než ji nechám znovu vyfotografovat. Samozřejmě je Ti jasné, že máme výjimečnou a inteligentní dceru. Četla jsem si v knížce, co má umět čtyřměsíční miminko, a všechno, co tam píšou, dělala už ve dvou měsících. Hrozně se snaží posadit, a to mají dělat až v pěti či šesti měsících. Opravdu je Ti moc podobná – vzhledem, inteligencí i povahou. Neboj se, určitě z ní vyroste kráska. Miláčku, už zbývá jen 38 dní, než přijde konečně ten úžasný den, kdy Tě zase uvidím. Diane vzkazuje „Jupí!“ No, alespoň se usmála. Měj se hezky, můj milý. S láskou, Dorothy

Na Západ! Moje první vzpomínka je na stínové obrazce na zdi. Z postýlky jsem viděla siluetu ženy s dlouhými vlasy, jak prochází stíny tyček na zdi. Máma byla tajemstvím, i když mě zvedla do náruče. Jako kdybych věděla, že svět a život bude sice neznámý, ale přesto nabitý lákavou, všeprostupující a zvědavou romantikou. Jako bych věděla, že se ji po zbytek života budu snažit pochopit. Je tahle vzpomínka skutečná? Nevím.