Pepper Harding
DUÅ E HENRYHO QUANTUMA
Pepper Harding
DUÅ E HENRYHO
QUANTUMA
Copyright © 2016 by Pepper Harding Translation © Ivan Němeček, 2016 Original English title: THE HEART OF HENRY QUANTUM Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2016 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-880-6
M. Gormanovi a R. Futernickovi. Kdyby věděli, o čem mluví, tahle knížka by nikdy nevznikla. A RDH, mému příteli a zdroji inspirace.
ČÁST PRVNÍ
HENRY
KAPITOLA 1
23. prosince, 7:35–10:14
Můj přítel Henry Quantum, kterému všichni říkali Kostra, protože byl vysoký a hubený a protože jeho oblíbenou postavou ze Star Treku byl doktor McCoy, měl toho dne jediný úkol, a to koupit své ženě vánoční dárek. Odkládal to několik týdnů (nebo spíše měsíců), a když se díval na aktualizace na svém iPhonu, s hrůzou si všiml, že už je třiadvacátého prosince a on ještě nic nekoupil, ani malý dárek do vánoční punčochy. Bylo mu jasné, že mu nezbývá než jít na nákup. Byl pracovní den, a tak měl na programu ještě pár dalších věcí, ale pokud jde o úkoly, tak jen jediný: obšťastnit Margaret. Už se rozhodl pro Chanel No. 5, a taky se rozhodl, kde ho koupí: v obchodním domě Macy’s. A taky usoudil, že nejlepší to bude hned ráno, aby si s tím nemusel dělat starosti až do večera. To všechno mu proběhlo hlavou v panice po probuzení, ale když už učinil rozhodnutí, v duši se mu rozhostil mír a do sprchy vešel šťastný. Hotovo, hotovo, hotovo a hotovo! – říkal si. Nicméně když sahal pro mýdlo, ruka mu ztuhla uprostřed pohybu, protože voda odrážející se od jeho ramenou ho přivedla k myšlenkám na nepromokavost vlastní kůže, a ty zase k zázrakům přírody, které, když se nad tím zamyslel, zahrnovaly celý vesmír, a tak mu přišel na mysl Hubbleův teleskop a fotografie galaxií, které viděl v září ve stánku NASA na festivalu výtvarného umění v Sausalitu, zvláště 11
Pepper Harding
galaxie Sombrero, která skutečně vypadala jako sombrero, a tím se mu vybavilo něco, co mu vtloukali do hlavy už od nižší střední školy, a to že světlo putuje rychlostí téměř 300 000 kilometrů za vteřinu, a když se díváte na nějaký vzdálený objekt, řekněme na galaxii Sombrero, vidíte vlastně to, jak ten objekt vypadal před miliony let (v případě galaxie Sombrero před třiceti miliony lety), a ne jeho současnou podobu. Protože kdo ví, teď už může hrozit kolize s naší vlastní galaxií, protože za třicet milionů let se toho může dost udát, a když se nad tím Henry zamyslel, stejně jako teď nemohl dosáhnout na misku s mýdlem, nemohl se dostat ke galaxii Sombrero, i kdyby měl tu moc okamžitě se tam transportovat, protože galaxie, kterou si představoval, už neexistovala. Všechno kolem něj se ve skutečnosti odehrávalo v minulosti – ta miska na mýdlo, kupříkladu, ta už byla pryč, vyřízená, kaput, dávno minulá. Henry občas praktikoval zen a vždycky vycházel z toho, že žije přítomností – dech přítomnosti tomu říkali –, ale teď musel připustit, že bez ohledu na to, jak moc se snaží, cíle nikdy nedosáhne. Nikdo ho nedosáhne, dokonce ani sám Buddha. Překročil okraj vany a velurová předložka byla na dotyk stejná jako vždycky, měkká a vstřícná, jenže on si až teď uvědomil, že je to iluze. Měkká a vstřícná bývala před nanosekundou. Ale teď? Kdo ví? Hodil na sebe župan a vešel do kuchyně. Margaret vzhlédla od svých ovesných vloček a řekla: „Co teď?“ Vzal si dva plátky celozrnného chleba, zasunul je do topinkovače a pozoroval, jak se spirálky barví do oranžova. Nad otvory pro topinky si nahřál dlaně. „Co když jeden světelný rok od nás náhle vznikne malá hvězda?“ zeptal se Margaret. „A co když se okamžitě vydá směrem k nám rychlostí těsně pod hranicí rychlosti světla? Co uvidíme? Uvidíme hvězdu vzdálenou skoro deset bilionů kilometrů, zatímco ona už je ve skutečnosti skoro tady, nebo 12
DUŠE HENRYHO QUANTUMA
možná, protože byla tak blízko, ji uvidíme jako velkou a jasnou a zároveň jako malou a vzdálenou. Ale podstatné je, že ji nikdy neuvidíme takovou, jaká je, a ve chvíli, kdy na to přijdeme, v době, kdy byla stvořena, už na nás spadne a my všichni umřeme.“ „Chceš normální, nebo bez kofeinu?“ odpověděla. „Ne, já to myslím vážně.“ „Já vím,“ řekla. „Ale je to hypotetická hvězda, ne?“ „Ano.“ „Tak si dej nejdřív kafe.“ Přinesl si topinky ke stolu a zkormouceně se posadil. „Možná bychom si dneska mohli dělat starosti s něčím jiným.“ „Co máš na mysli?“ řekla. „Vrtá mi to hlavou.“ „Já vím, ale nechceš mi nejdřív říct, jaký tě čeká den?“ „No, já nevím, asi jako obvykle,“ řekl opatrně, když si vzpomněl, že jí půjde koupit parfém. Jenže pak si taky vybavil, že čeká klienty, kterým musí kolem půl jedenácté prezentovat nové televizní reklamy, takže ten parfém nemůže koupit ráno, a řekl: „Sakra.“ „Cože?“ „Dneska mi přijdou lidi z Protoxu.“ „To v pohodě zvládneš,“ řekla. Při výrazech „v pohodě“ a „Protox“ se mu okamžitě vybavila Denise, jejich výtvarnice, a její tetování, a tak si zkusil představit, jaké to asi je, nechat se tetovat, představil si jehlu, která mu vniká do paže a nechává za sebou oranžové a modré čáry, ale vlastně neměl představu, jak se to dělá, jestli jsou to čáry nebo tečky nebo co, nebo jestli při tom musí být opilý, nebo mu to udělají za střízliva, protože on jehly nemá rád, tečka. A Denise má takové tenké ruce. Kdykoliv jemu brali krev, musel odvrátit hlavu, 13
Pepper Harding
protože nesnesl pohled na to, jak jeho krev plní zkumavku, a pak ho napadlo, kolik krve má člověk, a hned si odpověděl, že pět litrů, když jde o muže, a míň, když jde o ženu, pokud ovšem nejste velká žena, třeba vzpěračka, a pomyslel si, jaké asi tyhle ženské mají svaly a jaké to musí být, spát se svalnatou ženskou, asi takový gay-hetero zážitek, protože jejich ňadra se tak nějak ztrácejí… „Budeš jíst tu topinku?“ zeptala se Margaret. „Á, ne. Vezmi si ji. Mám plnou hlavu Protoxu.“ „To je nechutný produkt,“ řekla. „Není ti špatně z toho, že tu sračku pomáháš prodávat?“ A jsme zase u toho, pomyslel si. „To je reklama. Je to moje práce.“ Naštěstí toho nechala, sklonila se k němu a políbila ho na čelo. „Už je dobře, Kostro?“ zeptala se. „Jistě.“ „Už žádné vesmírné katastrofy? Můžu si být jistá, že až večer přijdeš domů, svět bude celý?“ „Ha ha,“ řekl. Věnovala mu jeden ze svých mírně blahosklonných úsměvů a vrátila se k Timesům, které teď četla v elektronické podobě. Odešel do ložnice, nasoukal se do těsných khaki kalhot a sportovního saka, rozhodl se pro kožené mokasíny, prohlédl se v zrcadle, poblahopřál si, že mu břicho nevisí přes kalhoty – což bylo prakticky běžné u mužů jeho věku, tedy čtyřicet a pár měsíců. Stále měl plno vlasů, a přesto každý den pátral po příznacích řídnutí. Toho neposlušného pramene vlasů, který mu při každém závanu větru vytrčil do všech stran, už se patrně nikdy nezbaví. Měl bezstarostné modré oči, které někteří lidé považovali za zasněné, zatímco Margaret si stěžovala, že pořád kouká doblba, ale to samozřejmě nebyla pravda; on jenom přemýšlel. Její laskavější 14
DUŠE HENRYHO QUANTUMA
přátelé říkali, že se podobá herci Jamesi Stewartovi – čímž mysleli, že je vytáhlý a věčně rozpačitý, ale on si to vykládal jako elegantní a trochu roztěkaný, protože musel uznat, že je trochu nejistý, když nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, co dělá. „No tak jo,“ řekl, popadl svůj kufřík a vydal se do garáže. Bydleli ve svahu, takže dům stál na pylonech a garáž byla vyhloubená v zemi a připomínala mu protiletecký kryt. Bylo v ní stále vlhko a páchla houbami. V zimě do ní vtrhli mravenci a na zadní stěně se občas objevily vlhké skvrny, které v něm vyvolávaly obavy ze sesuvů půdy. Jenže letos žádní mravenci nebyli, protože nepršelo, takže bylo sucho a s příchodem léta hrozily požáry, jaké zažili v Oaklandu, kde shořely tisíce domů. I když požáry byly ve skutečnosti horší v létě po vydatných deštích, což je paradox, ale způsoboval to bujný podrost. Nějaké dítě odhodí zápalku, nějaký pitomec převrhne gril – a baf ! Margaret zavolala nad schody do garáže: „Henry, vezmi si šálu, nebo prochladneš. Jo, a zapomněla jsem ti říct, že na večeři nebudu doma; ale ty si poradíš, viď?“ „Samozřejmě,“ řekl. „Já si poradím.“ „Určitě?“ „Jo, určitě.“ Poslala mu vzdušný polibek a zmizela v domě. Zůstal stát s pohledem upřeným na dveře, které spojovaly garáž s kuchyní, bránu mezi jejich dvěma světy, a najednou pocítil úlevu, že odjíždí. „Sakra,“ řekl. „A teď abych si ještě obstaral večeři.“ * * * Henry Quantum jezdil v BMW 528i. Kdykoliv se do něj posadil a ucítil vůni kůže, kdykoliv se dotkl naleštěného dřeva nebo blyštivé 15
Pepper Harding
plastové palubní desky, kdykoliv sáhl na tlusté poddajné čalounění volantu nebo chladnou aluminiovou řadicí páku, na okamžik uvěřil ve vlastní úspěch. Auto měl samozřejmě na leasing a splátky si odečítal z daní, ale pyšně zajížděl na každé parkoviště a ke každé restauraci a nevadilo mu, že po San Francisku jezdí tisíce těchhle aut, že vlastně působí stereotypně, nebo že opravdu úspěšní lidé jezdí ve větších, luxusnějších vozech. Protože ve svém BMW 528i byl Henry Quantum spokojený a čas strávený jízdou z Twin Peaks dolů na Jackson Square byl nejlepší půlhodinou celého dne. Přesto přemýšlel, jestli by ten parfém přece jen nestihl koupit před nástupem do práce, kdyby zajel do Nordstromu místo do Macy’s, protože z Market Street se nedá odbočit doleva a Nordstrom je vpravo, navíc mají parkovací službu. A když už si vzpomněl na parkovací službu, pokáral se, že vůz potřebuje umýt a navoskovat, a slíbil si, že o to řekne Robertovi, nebo někdy zajede sám do Bezdotykové myčky. A pak ho napadlo – proč vlastně lidé všechno odkládají? Proč prostě neuděláme to, co řekneme, že uděláme? A jestli snad není prokrastinace nějakým benefitem pro přežití, protože proč bychom jinak tuhle vlastnost měli? Henry pevně věřil v přírodní výběr. Nedávno četl článek od nějakého Pinskera nebo Piskera nebo, ano, jistě, Pinkera, což mu připadlo jako zábavné jméno, protože to byla také značka krejčovských nůžek se zubatým ostřím, které zamezovalo třepení látky, a to ho dovedlo k zamyšlení nad vynálezy, protože někdo musel s něčím novým přijít a nějak to pojmenovat, a takhle to bylo skoro se vším. A bylo to báječné, prostě báječné, protože kdo vynalezl sýr? Člověk musel nejdřív dělat máslo – a to musíte sakra dlouho stloukat smetanu, než dostanete máslo –, a proč to vlastně někdo dělal? A přesto to dělali. A tak je to s veškerým lidským usilováním. A pak musel dupnout na brzdu, protože naskočila červená a on málem naboural tu hondu před sebou. Na zelenou honda po16
DUŠE HENRYHO QUANTUMA
skočila dopředu, stejně jako Henry, který se právě rozhodl, že se při řízení nebude zasnívat. Když se nad tím člověk zamyslí, říkal si pro sebe, lidé při řízení zase tak moc pozor nedávají. Když například chcete přejet do vedlejšího pruhu, díváte se do zpětného zrcátka, a přesto jedete dál, aniž byste se dívali dopředu, a z 99,99 procent správně odhadnete vzdálenost. A co když používáte iPhone nebo píšete textovou zprávu? Přiznal si, že už při jízdě telefonoval, ale netextoval, aspoň to ne. Pravda je, že to těmi dvěma palci moc neuměl – a pokud jde o tweetování, to prostě neprovozoval. I když bylo těžké pracovat v reklamě a netweetovat, protože tweetování bylo možná tím nejdůležitějším médiem pro cílovou skupinu lidí pod třicet. Sakra, říkal si pro sebe. Teď ještě abych začal tweetovat! Jeho první tweet bude: Jedu koupit parfém pro Margaret. Nemůžu se rozhodnout, do kterého obchodu. Druhý tweet: Jaký vlastně mají smysl Vánoce? Ví to někdo? Třetí tweet: Teď jsem málem přejel hezkou holku na kole. Nesnáším tyhle zasraný pruhy pro cyklisty. To všechno tweetoval jen v duchu, protože nebyl schopen tweetovat fyzicky. Celé tohle tweetování se mu ve skutečnosti líbilo, dokud si neuvědomil, že minul Pátou ulici, kde je Nordstrom, a neodbočil. Vlastně už byl u Ferry Building. Ale byl odhodlaný nerozčilovat se, protože praktikoval meditace šamatha a také taoismus, tedy aspoň je chtěl praktikovat, a protože ho stezka života odvedla od Nordstromu, rozhodl se věřit tomu, že je na správné cestě, i když je to velká nesnáz. A tak odbočil doleva na Drumm Street, projel kolem Bay Clubu a znovu odbočil doleva na Jacksonovu – jinými slovy zamířil přímo ke kanceláři. Parfém může koupit později. Během oběda pro něj zaskočí na Union Square, proč ne? To mu udělá jen dobře. To je přesně ono. Zajel do garáže, zavolal „Hola!“ na hlídače Roberta a po Pacific Avenue došel do kanceláře tři bloky pěšky. Bylo to jen blok 17
Pepper Harding
od proslulého obchodu Thomase E. Cary s kávovary a přes ulici od někdejšího filmového studia Americký stroboskop, kde pracoval Francis Ford Coppola. Pokaždé, když šel Henry Quantum tyhle tři bloky, míjel úžasné obchody se starožitnostmi a přecházel uličku kolem restaurace BIX (nejlepší martini ve městě) nebo nahlížel do Roka Baru nebo sledoval dívky vycházející z advokátních kanceláří nebo si kousek zašel a míjel šílenou směsici obchodu pro muže, baru, golfového simulátoru a vinného sklepa na rohu Montgomeryho a Clayovy, pocítil lásku – lásku k tomuhle koutu světa a k lidem, kteří tam žijí a pracují. Toho konkrétního dopoledne, pouhý den před Štědrým dnem, předvádělo zimní světlo svá kouzla – bylo zlatavé, a přesto tak nějak porcelánové, bílé a ozřejmující a zároveň tajuplné – ze starých cihlových domů probleskovala vitalita a chodci měli zdravou barvu, na rozdíl od sinalosti, jíž se vyznačovali v oněch bezútěšných mlhavých létech, která byla tak šedá a sychravá. Lidé, kteří ho míjeli, byli z poloviny zachumlaní v zimních kabátech, z poloviny oblečení do krátkých kalhot a triček. To je San Francisco! Většina země mrzla, Středozápad sužovaly sněhové bouře, ale zdejší mladé ženy, třebaže obuté do vysokých bot, měly sukně do poloviny holých stehen; mladí muži byli natěsnáni do velice úzkých kalhot a na míru ušitých sak, která vypadala o dvě čísla menší; někteří měli úzké černé kravaty a u krku rozepjaté košile, někteří svetry, někteří polokošile a někteří jen džíny a tenisky. To všechno uvádělo Henryho do povznesené nálady, v níž doplul až k číslu 46, kde rozrazil secesní dveře s rytou skleněnou výplní a vyběhl po schodišti zdobeném týkovým dřevem a aluminiem, takže silně připomínalo velkou halu Disneyho výletní lodi. Jako všechny domy v tomhle malebném bloku byl i tenhle připomínkou starého Barbarského pobřeží – úzký třípodlažní cih18
DUŠE HENRYHO QUANTUMA
lový dům v italském stylu, kde byl kdysi luxusní bar nebo bordel nebo možná pivovar nebo tančírna, i když teď měl čistě bílou omítku a fialové okenice odstínu divokých kosatců. Nad vchodem nebyl nápis ARÉNA nebo KELLY’S, ale BIGALOW, GREEN, ANDERSON AND SILVERMAN, a pokaždé, když pod ním procházel a loučil se s tím nádherným přílivem lidství, který mu naplňoval srdce, bezděčně se rozkašlal, jako by ten vzduch uvnitř byl karcinogenní, což si ve skutečnosti často myslel. „Ale mně to nevadí,“ říkal si každé ráno. Teď bylo půl desáté. Nikdo z kreativního oddělení se přirozeně ještě nedostavil (všichni z obchodního už tu byli od sedmi), a to bylo báječné, protože Henry v sobě viděl obyvatele privilegovaného stanoviště mezi obchodní a kreativní činností – ani pravou mozkovou hemisféru, ani levou mozkovou hemisféru, ale celý mozek, muže pro každé období, holuba bez doupěte, jak to říkával na koktejlových večírcích těsně před tím, než ten, s kým mluvil, našel únikovou cestu. Ano, jistě, kdysi chtěl být reklamním textařem – to už je dávno –, než usoudil, že nemá talent ke stvoření vtipného verše nebo působivé metafory; ale kreativcům rozuměl – skutečně –, a tak věřil, že jeho úkolem je zprostředkovat jejich práci pitomcům, kteří platili účet. I na tohle myslel při přípravě prezentace Protoxu – aby podpořil své kreativce, i když nenáviděl jejich práci, a v tomhle případě ji opravdu nenáviděl. To souviselo s jeho samurajským étosem. Položil si kufřík na stůl, jako by to byla dokonale nabroušená katana z ruky Hattoriho Hanza, největšího mečíře všech dob, přinejmenším v prvním dílu filmu Kill Bill, obešel stůl a pomalu se usadil do své kancelářské židle Aeron, židle hodné válečníka. Po x-té zkontroloval svůj pracovní prostor, který mu opět připadal mrtvý, navzdory plakátům Grateful Dead a citátům z Nietz19
Pepper Harding
scheho a dalajlámy vyvěšeným na stěně. Byla to vnější kancelář, jistě, a on na to byl hrdý, ale nakonec měla jen dva a půl na tři metry a velkou prosklenou čelní stěnu, která mu neumožňovala žádné soukromí. Když se pokoušel zatáhnout žaluzie, odmítaly spolupracovat, a pokud se mu to podařilo, lidé klepali na sklo, jako by bylo protizákonné mít minutku pro sebe. Ale upřímně, kdo by chtěl být zavřený v téhle kanceláři? Na koberci byly skvrny, psací stůl byl z různorodých materiálů a jediné přirozené světlo přicházelo z malého, sazemi umouněného okna s výhledem na drolící se zadní zeď jednoho lokálu na Broadwayi. Přistihoval se, že se z toho okna dívá dost často, a celá léta se snažil šmírovat okna naproti. Kdo bydlí nad tím striptýzovým klubem? – přemítal. V některých oknech byly ošuntělé záclony, další byla polepena zažloutlými novinami. Asi vietnamští přistěhovalci. Nebo možná ten vyhazovač, který postává před vchodem. Není to nejhorší práce na světě. Aspoň si pokecá s holkama. Henry jednou do takového striptýzového klubu zašel. Nalákal ho tam výstřih dívky, která ho zastavila, když si šel na North Beach pro nějaké těstoviny k jídlu. Pokynula mu rukou, ať jde dovnitř, ale zároveň ho mile oslovila. „Vypadáte jako příjemnej člověk,“ řekla. „To vy taky,“ odpověděl, a jakmile to vyslovil, připadal si jako naprostý pitomec. Ale ona se usmála a řekla: „No ty seš ale milej!“ a odhrnula závěs a pustila ho dovnitř. Až u stolu mu řekli, že s ním dívky nebudou sedět, dokud neobjedná lahev šampaňského. Jenže on nechtěl, aby s ním seděly. Ve skutečnosti chtěl vypadnout, ale ta dívka, která ho stále držela za ruku, mu řekla: „Netrap se. Já si s tebou sednu i bez šampaňskýho,“ a tak zůstal. Další dívka unyle tancovala na jevišti. Kromě bot na vysokém podpatku byla úplně nahá. Ta, která ho držela za ruku, měla lehký jižanský přízvuk.„Kdysi dávno, asi tak v sedmdesátejch letech, 20
DUŠE HENRYHO QUANTUMA
jsme mohly chodit pořád nahý. Ale to jsem tu ještě dávno nebyla. Teď musíme mít aspoň prádýlko, když sedíme s chlapama.“ „Vážně?“ podivil se. „Jo,“ odvětila. Nemohlo jí být víc než osmnáct. To všechny ty šminky na obličeji ho zmátly. Bože, pomyslel si, co to vyvádím? Najednou ho zaskočilo zjištění, že jí líčení končí pod bradou. A že má bledý krk. A pod nánosem líčidel pupínky. A pak náhle dostal nápad: dostane ji odsud! Z tohohle příšerného života. Jak? Ožení se s ní! Jistě! Až na to, že už ženatý byl. „Koupíš mi bílý víno?“ zeptala se. „Jasně,“ řekl. Objednal jí sklenici, ale servírka jí přinesla dvě. A taky dvě pro něj. „Dvě jsou minimum,“ zamumlala servírka. „Na osobu.“ „Miluju bílý víno,“ řekla dívka. „Ty ne? Víš, můžu ti zatancovat, jestli chceš. Soukromě, chápeš? Vzadu jsou pokoje.“ „Promiňte?“ „Jenom my dva. Řekněme za kilo.“ „Aha!“ řekl. „Bude sranda.“ „Vím, že to zní šíleně,“ vyhrkl, „ale chci vás odsud dostat.“ „No vždyť o tom mluvím. Soukromej pokoj. Tanec na klíně, svlíkačka, budeš se bavit.“ „Ne, takhle jsem to nemyslel.“ „No dobře, jasně, podle tvýho přání. Proč ne? Jen za kilo. Ve spoustě podniků je to mnohem dražší, věř mi. Vlastně to udělám za osmdesát, protože se mi opravdu líbíš. Vypadáš jako moc milej chlápek.“ Položila mu ruku na stehno a sunula ji do klína. Než si to stačil uvědomit, vyskočil ze židle, utekl ze ztemnělého klubu a ocitl se na denním světle na ulici. 21
Pepper Harding
Jenže vyhazovač ho doběhl a popadl ho za límec. „Hele, co takhle zaplatit? Asi chceš zaplatit, ne?“ „Á,“ řekl Henry. „Promiňte, promiňte. Zapomněl jsem.“ „Jasně.“ „Ne, vážně, prostě jsem zapomněl.“ „Kilo dvacet.“ „Dolar dvacet?“ „Sto dvacet.“ „Za pár skleniček vína?“ „Tolik to stojí. Koukni se na lístek.“ „Ten mi neukázali.“ „Kilo dvacet,“ řekl vyhazovač. „Berete American Express?“ zeptal se Henry. Ale pivní odér toho lokálu a pot, který cítil z té dívky, v něm přetrvával ještě dlouho. I teď, když tam stál a díval se přes dvůr, se mu vybavilo místo na jejím krku, kde mejkap náhle ustoupil skutečné dívce – a někdy si zpětně přál, aby tehdy neutekl a nebyl už ženatý, protože oni dva – on a ta dívka – mohli začít znovu: dům na venkově, spoustu dětí, elektromobil. Položil dlaň na to špinavé okénko a znovu se pokusil pohledem proniknout těmi záclonami v patře striptýzového klubu. Chudák holka! Ale pak uslyšel, jak se dveře jeho kanceláře otvírají, a když se otočil, uviděl Denise, potetovanou výtvarnici, která se s návrhy v ruce opírala o dveřní rám. „Ahoj,“ řekla. „Seš připravenej?“ „Ty už jsi tady?“ „A proč bych neměla bejt?“ odpověděla. „Je skoro deset.“ „No jo,“ řekl. „Všechno dobrý?“ „Proč se mě na to vždycky všichni ptají?“ 22