Ententýky/M. J. Arlidge

M. J. ARLIDGE

ENTENTÝKY

M. J. ARLIDGE

PŘEŽIJE JEN JEDEN

T

H

R

I

L

L

E

R

Text copyright Eeny Meeny © M. J. Arlidge, 2014 Original English language edition first published

by Penguin Books Ltd, London Translation © Ladislav Šenkyřík – c/o DILIA, 2014 Original English title: EENY MEENY Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2014 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-674-1

1 SAM spí. Teď bych ho mohla zabít. Je otočený obličejem na dru-

hou stranu – nebylo by to těžké. Pohne se, když se zvednu? Pokusí se mě zastavit? Nebo bude prostě rád, že už ta noční můra skončí?

Tak nemůžu uvažovat. Musím se pokusit vzpomenout si, co je skutečné, co je dobré. Jenže když se z člověka stane vězeň, dny se zdají být nekonečné a naděje je jedna z prvních věcí, která umírá.

Usilovně se snažím vybavit si nějaké šťastné vzpomínky, které by zahnaly temné myšlenky, ale je stále obtížnější si je vyvolat.

Jsme tady pouhých deset dní (nebo je to už jedenáct?), ale normální život nám už připadá jako jakási mlhavá vzpomínka.

Stalo se to, když jsme se vraceli stopem z koncertu v Londýně.

Hustě pršelo a řady aut nás míjely, aniž by nám řidiči věnovali jediný pohled. Byli jsme promoklí na kůži a už jsme se to chystali vzdát, když nám konečně zastavila nějaká dodávka. Uvnitř bylo teplo a sucho. Dostali jsme kávu z termosky. Už jen její vůně nás dokázala rozveselit. Chuť byla ještě lepší. Nenapadlo nás, že to bude poslední chuť svobody.

Když jsem přišla k sobě, třeštila mi hlava. V ústech jsem měla krev. Už jsem nebyla ve vyhřáté dodávce. Ležela jsem na jakémsi studeném, temném místě. Zdálo se mi to? Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela hluk za zády. Ale byl to jenom Sam, který se škrábal na nohy.

5

M. J. ARLIDGE

Okradli nás. Okradli a vyhodili z auta. Lezla jsem po čtyřech a tápala ve tmě kolem sebe po stěnách, které nás obklopovaly.

Studené, tvrdé kachlíčky. Narazila jsem do Sama a na chvilku ho objala, nadýchla jsem se té vůně, kterou tolik miluju. Potom ten okamžik uběhl a my si uvědomili hrůzu situace, v níž jsme se octli.

Byli jsme v nepoužívaném plaveckém bazénu. Byl zpustlý, opuštěný a zbavený veškerého zařízení, nápisů, a dokonce i schůdků. Všechno, co se odtud dalo odnést, bylo odneseno. Zůstala jen hluboká hladká nádrž, z níž se nedalo vyškrábat.

Poslouchali ti zákeřní hajzlíci náš křik? Pravděpodobně ano.

Protože se to stalo, až když jsme toho nakonec nechali. Uslyšeli jsme zvonit mobil a na kratičký báječný okamžik si pomysleli, že nás jde někdo zachránit. Jenže pak jsme uviděli displej mobilu na dně bazénu kousek od nás. Sam se nehýbal, tak jsem se k němu rozběhla já. Proč jsem to musela být já? Proč to vždycky musím být já? „Ahoj, Amy.“ Hlas na druhém konci byl zkreslený, nelidský. Chtěla jsem prosit o milosrdenství, vysvětlit, že se ošklivě spletli, ale skutečnost, že znali moje jméno, mě připravila o veškerou sebedůvěru. Nic jsem na to neřekla, a tak hlas pokračoval, nelítostně a nezaujatě: „Chceš žít?“ „Kdo jste? Co jste to s náma…“ „Chceš žít?“ Nějakou chvíli jsem nedokázala odpovědět. Nedokázala jsem pohnout jazykem. Potom jsem ale ze sebe vypravila: „Ano.“ „Na zemi vedle telefonu najdeš revolver. Je v něm jedna kulka. Pro Sama, nebo pro tebe. To je cena tvé svobody. Abys žila, musíš zabít. Chceš žít, Amy?“ 6

ENTENTÝKY

Nemůžu mluvit. Chce se mi zvracet. „Tak chceš?“ A pak telefon oněměl. V tu chvíli se Sam zeptal: „Co říkali?“ Sam vedle mě spí. Teď bych to mohla udělat.

2 ŽENA vykřikla bolestí. A pak nastalo ticho. Na zádech jí začaly

vystupovat čerstvé rudé pruhy. Jake znovu zvedl bič a s prásknutím udeřil. Žena sebou cukla, vykřikla a po chvilce ho pobídla: „Ještě.“ Zřídkakdy řekla něco jiného. Moc toho nenamluvila. Ne jako některé jeho klientky. Úřednice, účetní nebo písařky, uvězněné ve vztazích bez sexu, často zoufale toužily mluvit – zoufale toužily, aby je měl rád muž, který je za peníze bil. Ona ale byla jiná – záhadná a tajemná. Nikdy se ani slůvkem nezmínila, jak si ho našla. Nebo proč k němu chodí. Jen mu jasně a rázně oznámila své pokyny – své potřeby – a pak ho požádala, aby se hned pustil do díla.

Začínali vždycky tím, že jí spoutal zápěstí. Dva kožené řemeny pobité cvočky pevně utáhl, takže měla paže pevně fixované ke zdi. Nohy měla připoutané k podlaze pomocí kovových kroužků. Šaty měla pečlivě srovnané na židli a oblečená jen ve spodním prádle tam čekala na potrestání.

Nechtěla žádné divadlo. Žádné: „Neubližuj mi, tatínku, prosím tě,“ ani: „Jsem nehodná, špatná holka.“ Chtěla po něm prostě jen to, aby jí ublížil. Svým způsobem to byla úleva. Každá práce časem zevšední a občas je příjemné, když člověk nemusí uspokojovat představy nešťastných rádoby obětí. Její odmítání navázat s ním jakýkoli vztah ho na druhou stranu znechucovalo. Základem každého sadomasochistického setkávání je důvěra. Submisivní strana 8

ENTENTÝKY

musí vědět, že je v bezpečných rukou, že dominantní partner zná její osobnost a její potřeby a dokáže jí zprostředkovat uspokojivý zážitek za podmínek, na nichž se obě strany dohodnou. Když tohle chybí, snadno dochází k nepřiměřenému útoku nebo dokonce týrání – a to v žádném případě nebyla Jakeova parketa.

Příležitostně tak nadhodil nějakou tu otázku, sem tam něco poznamenal. A po nějaké době se mu podařilo zjistit aspoň pár základních faktů: nepochází ze Southamptonu, nemá rodinu, táhne jí na čtyřicítku a nedělá si s tím hlavu. Z jejich společných hodin se také dozvěděl, že jí jde jenom o bolest. Sex s tím nemá nic společného. Nechce, aby ji dráždil nebo vzrušoval. Chce být trestána. Bití nikdy nezašlo příliš daleko, ale rány musely být tvrdé a vytrvalé. Měla tělo, které se s tím umělo vyrovnat – byla vysoká, svalnatá a pružná –, a podle stop po starších jizvách se dalo soudit, že se na sadomasochistické scéně pohybuje už delší dobu.

Ale navzdory veškerému sondování a opatrně formulovaným otázkám o ní Jake věděl s jistotou pouze jednu jedinou věc. Když se jednou oblékala, vypadla jí z náprsní kapsy na podlahu kartička průkazu totožnosti. Okamžitě ji zvedla – určitě si myslela, že ji nestačil zahlédnout, ale on ji uviděl. Myslel si, že o lidech něco ví, ale tohle ho opravdu překvapilo. Kdyby nezahlédl její průkazku, v životě by ho nenapadlo, že je to policajtka.

3 AMY sedí na bobku pár metrů ode mě. Už nám to nepřipa-

dá trapné, a tak močí na podlahu bazénu bez rozpaků. Dívám se, jak tenký čúrek moče naráží na kachlíky, drobné kapičky se odrážejí a stříkají jí na špinavé kalhotky. Před pár týdny bych odvrátil zrak, ale dnes už ne.

Její moč pomaličku stéká po svažitém dnu do stojaté kaluže našich exkrementů, která se vytvořila na straně s větší hloubkou. Nemůžu od toho pramínku odtrhnout oči, ale nakonec zmizí i poslední kapky a představení je u konce. Amy se odplazí do svého rohu. Ani slovo omluvy, žádný úsměv.

Stala se z nás zvířata – nestaráme se sami o sebe ani jeden o druhého.

Nebylo to tak vždycky. Zpočátku jsme byli zuřiví a vzdorní.

Byli jsme odhodlaní, rozhodnutí, že tady neumřeme, že společně přežijeme. Amy mi stála na ramenou, lámala si nehty, jak se snažila zachytit ve spárách mezi kachlíky a vyškrábat se k okraji bazénu. Když se to nedařilo, zkoušela z mých ramenou vyskočit. Jenže bazén má hloubku čtyři a půl metru, možná víc, a spása se zdá být navždy v nedohlednu.

Zkoušeli jsme telefon, jenže ten byl zaheslovaný, a když jsme vyzkoušeli několik kombinací, došla mu baterka. Křičeli jsme a hulákali až do ochraptění. Odpovědí nám ale byla pouze ozvěna našich hlasů, která zněla výsměšně. Občas to působí dojmem, jako bychom se nacházeli na jiné planetě, jako by na míle daleko 10

ENTENTÝKY

kolem nás nebyla jediná živá duše. Blíží se Vánoce, lidé nás určitě hledají, ale tady – obklopeni tím hrůzyplným, trvalým tichem – je těžké tomu uvěřit. Útěk nepřipadá v úvahu, takže teď už prostě jen přežíváme.

Koušeme si do krve nehty a lačně sajeme krev. Za svítání lížeme z kachlíků kondenzovanou rosu, ale břicho nás bolí. Probírali jsme, jak by se daly sníst šaty… ale nakonec jsme si to rozmysleli. V noci mrzne a od smrti podchlazením nás chrání jen to naše nedostatečné oblečení a tělesné teplo, které si poskytujeme navzájem.

Zdá se mi to, nebo jsou ta naše objetí už opravdu méně vroucí? Méně pevná? Od té doby, co se to stalo, se svíráme v objetí ve dne v noci, chceme, abychom společně přežili, zoufale se snažíme, aby na tom hrůzyplném místě nezůstal jeden z nás sám.

Abychom si ukrátili čas, hráli jsme různé hry, představovali si, co budeme dělat, až dorazí záchranná kavalerie – čeho se najíme, co řekneme našim příbuzným, co si dáme pod stromeček. Jenže postupně jsme s hrami přestali, když jsme si uvědomili, za jakým účelem jsme tady skončili a že se žádného šťastného konce zřejmě nedočkáme. „Amy?“ Ticho. „Amy, řekni něco, prosím tě.“ Nedívá se na mě. Nemluví se mnou. Ztratil jsem ji už navždy?

Snažím se vžít do toho, co si myslí, ale nedaří se mi to.

Možná už není co říct. Vyzkoušeli jsme všechno, prozkoumali každý centimetr našeho vězení, probrali všechny možnosti útěku. Jediným předmětem, kterého se ani jeden z nás nedotkl, je zbraň. Leží pořád vyzývavě na svém místě.

11

M. J. ARLIDGE

Zvednu hlavu a zahlédnu Amy, jak se na ni dívá. Setká se s mým pohledem a sklopí oči. Mohla by ji vzít do ruky? Před čtrnácti dny bych odpověděl, že v žádném případě. Ale teď? Důvěra je křehká věc – těžko se získává, snadno ztrácí. Nejsem si už jistý vůbec ničím.

Vím jedině to, že jeden z nás musí zemřít.

4 HELEN Graceová vyšla ven do svěžího podvečera a cítila se uvol-

něně a šťastně. Zvolnila krok a vychutnávala si tu chvíli klidu, pobaveně se rozhlížela po davech nakupujících, které ji obklopovaly.

Vydala se na southamptonské vánoční trhy. Trhy se každoročně pořádaly na prostranství před jižním křídlem nákupního střediska WestQuay a nabízely příležitost nakoupit originální, ručně vyrobené dárky, jaké se nedaly sehnat v žádném vánočním katalogu Amazonu. Helen Vánoce nesnášela, ale každý rok bez výjimky kupovala něco pro Annu a Marii. Byla to její jediná sváteční povinnost a ona si ji vždycky snažila co nejvíc užít. Nakoupila bižuterii, vonné svíčky a další tretky, ale nešetřila ani na jídle, nakoupila datle, čokolády, nemravně drahý vánoční pudink a pěkný balíček vánočních peprmintových pusinek – ty má Marie obzvlášť ráda.

Na parkovišti WestQuay vyhledala svoji motorku kawasaki a s burácivým řevem motoru se prohnala hustou dopravou v centru města směrem na jihovýchodní předměstí Weston. Rychle ujížděla od radostné nálady a přepychu vstříc nedostatečnosti a zoufalství, neúprosně přitahována k pěti monolitickým betonovým věžákům, které se tyčily na obzoru. Už celá léta vítaly návštěvníky přijíždějící do Southamptonu po moři a v minulosti byly pokládány za výkvět futuristického optimismu.

Melbourne Tower byla ze všech pěti zdaleka nejzchátralejší.

Před čtyřmi lety vybuchla v šestém patře ilegální výrobna drog.

13

M. J. ARLIDGE

Poškození budovy bylo rozsáhlé, jako by jí vykuchali vnitřnosti. Radnice slíbila rekonstrukci, ale hospodářská recese její plány zhatila. Oficiálně se v domě stále počítalo s modernizací, ale teď už nikdo nevěřil, že k ní někdy dojde. Budova proto zůstala ve stejném stavu, zasažená a nemilovaná, opuštěná většinou rodin, které zde dřív bydlely. Teď to byl ráj feťáků, squatterů a lidí, kteří neměli kam odejít. Bylo to ošklivé, zapomenuté místo.

Helen zaparkovala motorku v bezpečné vzdálenosti od věžáků a dál pokračovala pěšky. Ženy tudy většinou po setmění samy nechodily, ale Helen se o své bezpečí nikdy moc nestarala. Znali ji tady a lidé se jí spíš vyhýbali, což jí vyhovovalo. Dnes večer zde panoval klid, až na pár psů čenichajících kolem vyhořelého vraku auta, a tak Helen prošla kolem trávníku posetého injekčními stříkačkami a kondomy do nitra Melbourne Tower.

Ve čtvrtém podlaží se zastavila před bytem číslo 408. Kdysi to býval pěkný, útulný obecní byt, ale teď vypadal jako Fort Knox. Vstupní dveře byly poseté bezpečnostními zámky, ale nejnápadnější byly kovové mříže – zamknuté na visací zámek –, které vchod střežily. Ohavné graffiti – kripl, retard, debil – nastříkané vedle dveří dávalo tušit, proč je asi byt tak opevněný.

Tady bydlely Marie a Anna Storeyovy. Anna byla těžce postižená, neuměla mluvit, sama se nedokázala najíst ani si dojít na záchod. Anna (bylo jí teď čtrnáct let) potřebovala ke všem těmto činnostem svou matku, ženu středního věku, která se snažila, jak nejlépe uměla. Žily ze sociálních dávek a přídavků, jídlo nakupovaly v Lidlu, šetřily na topení. Mohly by tak žít docela spokojeně – jednou takto byly rozdané karty a Marie nepatřila k zahořklým lidem –, nebýt ovšem místních chuligánů. Skutečnost, že tihle výrostci neměli nic na práci a pocházeli z rozvrácených rodin, 14

ENTENTÝKY

je nijak neomlouvala. Byli to zkrátka obyčejní gangsteři, libovali si v ponižování druhých, šikanování a v útocích na bezbrannou ženu s dítětem.

Helen to všechno věděla, protože se o ně začala speciálně zajímat. Jeden z těch budižkničemů – brutální mladistvý kriminálník jménem Steven Green s tváří plnou akné – se jim pokusil byt zapálit. Hasiči přijeli včas a škody se omezily na předsíň a halu, ale na Marii s Annou to mělo zničující účinek. Když je Helen vyslýchala, byly naprosto vyděšené. Šlo o pokus o vraždu a někdo musel být povolán k zodpovědnosti. Snažila se, seč mohla, ale případ nikdy nedospěl k soudu kvůli nedostatku svědků. Helen na ženu naléhala, aby se přestěhovaly, ale Marie byla tvrdohlavá. Byt představoval domov jejich rodiny a byl speciálně zařízený na míru Anniným pohybovým omezením – proč by se měly stěhovat? Marie prodala pár cenností, které jim ještě zbyly, a rozhodla se byt opevnit. Čtyři roky nato vybuchla varna drog. Předtím jezdil výtah a byt č. 408 byl v podstatě šťastným domovem. Teď se z něj stalo vězení.

Měla sem chodit sociálka, aby na rodinu dohlédla, ale její pracovníci se místu vyhýbali jako moru a jejich návštěvy byly přinejlepším krátké a rychlé. A tak sem jezdila Helen, kterou po večerech doma nic nedrželo. Díky tomu zde byla i ve chvíli, kdy se Steven Green se svými kumpány vrátili dokončit své dílo.

Steven byl jako obvykle sjetý a v ruce svíral plechovku s petrolejem, kterou se snažil odpálit podomácku vyrobenou roznětkou.

Nedostal k tomu ale příležitost. Helen ho zasáhla pendrekem do lokte a druhou ranou přes zátylek ho srazila k zemi. Ostatní přítomnost policistky zaskočila nepřipravené, petrolejové bomby odhodili na zem a dali se na útěk. Některým se uprchnout 15

M. J. ARLIDGE

podařilo, jiným ne. Helen byla dobře vycvičená v umění, jak podezřelým útěk překazit. Útoku zabránila a za krátký čas už mohla s uspokojením sledovat, jak Stevena Greena a tři jeho nejbližší kumpány poslali s vysokými tresty do vězení. Byly chvíle, kdy ji její práce opravdu těšila.

Helen přemáhala rozechvění. Ošumělé chodby, zničené životy, graffiti a špína, to všechno jí až příliš připomínalo vlastní mládí a nemohlo v ní nevyvolat reakci. Vybavovaly se jí vzpomínky, jež toužila vší silou potlačit. Byla zde kvůli Marii a Anně – nechtěla, aby jí dnes cokoli pokazilo dobrou náladu.

Zaklepala třikrát na dveře – to byl jejich speciální signál – a po odemknutí mnoha zámků se dveře prudce otevřely. „Večeře z charity?“ provokovala Helen. „Neser,“ přišla očekávaná odpověď.

Helen se usmála a Marie odemkla vnější mříž, aby mohla vejít. Heleniny ponuré myšlenky se už pomalu začaly rozplývat – Mariino „srdečné“ přivítání na ni mělo vždycky podobný účinek.

V bytě Helen rozdala dárky, obdržela své a cítila se v naprosté pohodě. Na krátkou chvíli se jí byt č. 408 stal útočištěm před temným a násilným světem.

5 PRUDKÝ déšť jí smýval slzy. Měl by to být očistný pocit, ale nebyl

– na to už zašla příliš daleko. Horečnatě se prodírala hustým listovím lesa, aniž by věnovala pozornost tomu, kam jde. Potřebovala prostě jen jít dál a dál. Pryč, pryč, pryč.

Do tváře ji škrábalo trní, chodidla jí rozdíralo kamení, ale ona šla stále dál. Očima zoufale někoho, něco hledala, ale kolem sebe viděla jen samé stromy. Na okamžik ji napadla hrůzyplná myšlenka: Je vůbec ještě v Anglii? Volala o pomoc, ale její křik byl chabý, hlas měla příliš ochraptělý a pořádně zakřičet nedokázala.

Rodiny postávaly trpělivě za zvuků koled ve frontě před jesličkami. Vlastně to bylo jen pár narychlo vztyčených stanů na rozbláceném poli, ale dětem se tady očividně líbilo. Freddie Williams, otec čtyř z nich, ji uviděl právě ve chvíli, kdy se zakousl do svého prvního letošního vánočního koláče. V bičujícím dešti vypadala jako přízrak. Freddieho koláč zůstal trčet ve vzduchu na půli cesty k ústům a Freddie sledoval, jak pomalu, ale odhodlaně kulhá přes louku, oči upřené na něj. Při důkladnějším pohledu nebyla vůbec jako přízrak – spíš zubožená, umolousaná, zakrvácená a na smrt pobledlá. Freddie se s ní nijak netoužil setkat – vypadala jako šílenec –, ale nedokázal pohnout nohama, zůstal stát jako přikovaný jejím divokým pohledem. Posledních několik metrů popoběhla rychleji, než čekal, a on vzápětí padal na záda, jak se na něho vrhla. Jeho koláč opsal salto proti obloze a přistál s plochým plácnutím v kaluži.

17

M. J. ARLIDGE

Zabalená v dece ve stanu organizátorů nevypadala o nic líp, nejspíš byla opravdu šílená. Zdálo se, že ani netuší, co je dnes za den. Vlastně se jim z ní podařilo vytáhnout jen to, že se jmenuje Amy a že ráno zavraždila svého přítele.

Helen prudce zmáčkla brzdu a zastavila před ústředím southamptonské policie. Nad ní se tyčila futuristická skleněná a vápencová budova nabízející nádherné výhledy na město i přístav. Byla jen rok nebo snad dva stará a podle všech myslitelných měřítek představovala impozantní stavbu. Nejmodernější vazební zařízení a kanceláře státního zastupitelství, forenzní laboratoře – všechno, co moderní policie potřebuje. Zaparkovala a vešla do budovy. „Zase spíš v práci, Jerry?“ Vrátný sebou škubl a probral se z dřímoty, snažil se vypadat, že má nějakou naléhavou práci. Vrátní se vždycky na svém křesle trochu narovnali, když vešla Helen. Nebylo to jen kvůli tomu, že byla vrchní inspektorka: mělo to co dělat i s jejím držením těla.

Když vstupovala do budovy oblečená do motorkářské kombinézy, dávala všem najevo svých sto osmdesát centimetrů nabitých ambicemi a energií. Nikdy nechodila pozdě, nikdy s kocovinou, nikdy nebyla nemocná. Žila a dýchala pro svou práci se zápalem, o němž si její kolegové mohli nechat jen zdát.

Helen ihned zamířila do kanceláří hlavního vyšetřovacího týmu. Vlajková loď southamptonské vazební věznice a policejního ústředí byla možná z architektonického hlediska revoluční, ale město, nad nímž se vypínala, se příliš nezměnilo. Helen přehlédla klientelu a trochu poklesla na mysli nad předvídatelnou povědomostí toho všeho. Domácí hádka, která skončila vraždou – dva zmařené životy a malé dítě převzaté do péče sociálních služeb.

18

ENTENTÝKY

Pokus o vraždu fanouška southamptonského fotbalového klubu Saints od hostujících ultras Leeds United a nejnovější případ: brutální vražda dvaaosmdesátiletého muže při zfušovaném loupežném přepadení. Útočník odhodil při útěku z místa činu ukradenou peněženku, takže policii poskytl kvalitní otisky prstů vedoucí k rychlé identifikaci. Pachatel byl southamptonské policii dobře známý – jen další ubohý bídák, který zničil v předvánočním čase jednu nic netušící rodinu. Helen dnes měla na starosti kontrolu náležitostí ohledně zadržených osob. Otevřela šanon s přesvědčením, že obvinění toho drobného zlodějíčka by mělo být naprosto jednoznačné. „Moc se tu nezabydluj. Máme práci.“ Do místnosti vstoupil její podřízený, seržant Mark Fuller.

Mark byl pohledný a talentovaný polda a posledních pět let s Helen úzce spolupracoval. Vraždy, zneužívání dětí, znásilnění, obchod s bílým masem – pomohl jí už vyřešit bezpočet nepříjemných případů a ona se naučila spoléhat na jeho odhodlání, intuici a odvahu. Svou daň si ale vybíral jeho nedávný ošklivý rozvod, takže poslední dobou se dopouštěl chyb a byl nespolehlivý. Helen si sklíčeně povšimla, že už zase je z něj cítit alkohol. „Mladá holka, která tvrdí, že zavraždila svýho kluka.“ Mark vytáhl ze své složky fotku a podal ji Helen. V pravém horním rohu na ní bylo výrazné razítko „Pohřešovaná osoba“. „Oběť se jmenuje Sam Fisher.“ Helen se zadívala na snímek zdravě vyhlížejícího mladíka.

Ostře řezané rysy, optimismus, snad i jistý náznak naivity. Mark se na chvíli odmlčel, aby poskytl Helen čas v klidu si fotografie prohlédnout, a poté jí podal další.

19

M. J. ARLIDGE

„A to je naše podezřelá. Amy Andersonová.“ Když Helen vzala snímek do ruky, nedokázala skrýt své překvapení. Krásná, nekonvenčně vyhlížející dívka – nanejvýš jednadvacet let. S dlouhými vlajícími vlasy, okouzlujícíma, kobaltově modrýma očima a jemnými rty vypadala jako ztělesnění mládí a nevinnosti. Helen popadla bundu. „Tak jdeme.“ „Chceš řídit, nebo mám…“ „Pojedu.“ Dolů na parkoviště policejních vozů sešli mlčky. Cestou Helen vyzvedla svou asistentku, která obstarávala spojení s oddělením pohřešovaných osob. Rázná, energická Charlene „Charlie“ Brooksová byla výbornou, pracovitou a odvážnou policistkou, která rázně odmítala nosit policejní uniformu. Dnes byla oblečená v přiléhavých kožených kalhotách. Mezi Heleniny pravomoci nepatřilo úkolovat ji co se týče vhodného oblečení, ale přesto jí to občas nedalo.

V uzavřeném autě byl Markův dech cítit zatuchlým alkoholem o to výrazněji. Helen na něho úkosem pohlédla a pak stáhla s výrazným gestem okénko. „Takže co víme?“ zeptala se.

Charlie už měla složku otevřenou. „Amy Andersonová. Nahlášena jako pohřešovaná před více než dvěma týdny. Naposled spatřená na koncertě v Londýně.

Druhého prosince večer poslala své matce e-mail, ve kterém jí oznámila, že se vracejí se Samem domů stopem a přijedou zřejmě před půlnocí. Od té doby od ní nepřišla žádná zpráva. Její matka ji nahlásila jako pohřešovanou.“ „A pak se stalo co?“ 20

ENTENTÝKY

„Dnes ráno se objevila na vánočním jarmarku. Prohlásila, že zavraždila svého přítele, a od té doby nemluví. Nikomu teď není ochotná říct ani slovo.“ „A kde celou tu dobu byla?“ Mark s Charlie se na sebe podívali a Mark nakonec odpověděl: „To právě budeme muset zjistit.“ Zastavili na parkovišti u vánočního trhu a zamířili do stanu organizátorů. Sotva vešli do provizorní kanceláře, Helen šokoval pohled, jenž se jí naskytl. Mladá žena choulící se v chatrné dece vypadala divoce, vyšinutě a ošklivě hubeně. „Ahoj, Amy. Já jsem inspektorka Helen Graceová – můžete mi říkat Helen. Můžu si přisednout?“ Žádná odpověď. Helen se opatrně posadila na židli naproti. „Ráda bych si s vámi promluvila o Samovi. Nevadí?“ Dívka vzhlédla a v jejích ztrhaných rysech se objevil vyděšený výraz. Helen soustředěně studovala její tvář, v duchu ji porovnávala s fotografií, kterou si předtím prohlédla. Nebýt těch pronikavých modrých očí a dávné jizvy na bradě, měli by problém s její identifikací. Kdysi třpytivé vlasy měla zplihlé, zcuchané a mastné.

Za dlouhými nehty vězela špína. Obličej, paže a nohy působily dojmem, jako by si je poranila v záchvatu šílenství. A pak tu byl ještě zápach. Právě ten puch vás udeřil jako první. Nasládlý, pronikavý, odporný smrad. „Musím najít Sama. Můžete mi říct, kde je?“ Amy zavřela oči. Z koutku jí sjela po tváři jediná slza. „Kde je, Amy?“ Dlouhé ticho a pak konečně zašeptala: „V lese.“ 21

M. J. ARLIDGE

Amy kategoricky odmítla opustit útočiště stanu, a tak Helen musela použít psa. Nechala Charlie, aby se o Amy postarala, a Marka si vzala s sebou. Retrívr Simpson zanořil čumák do zkrvavených hadrů, které kdysi byly Amyinými šaty, a prudce vyrazil do lesů.

Nebylo těžké zjistit, kudy šla. Její putování lesem bylo tak zmatené a nesmyslné, že po ní v hustém podrostu zůstaly výrazné stopy. Její cestu lemovaly cáry šatů i sedřené kůže. Simpson nasával jejich pach a prodíral se listovím. Helen ho následovala a Mark se odhodlaně snažil nenechat se zahanbit ženou. Celý se zpotil, jak byl stále ještě pod vlivem alkoholu.

Před nimi se objevila osamělá budova. Městský plavecký stadion, už dávno určený k demolici, smutná památka na dávno odváté lepší časy. Simpson začal škrábat na dveře zamčené na visací zámek, po chvíli toho nechal a oběhl budovu z druhé strany, než se nakonec zastavil pod rozbitým oknem. Rozbité tabulky byly potřísněné krví. Našli Amyinu skrýš.

Dostat se dovnitř bylo obtížné. Navzdory zchátralé budově si dal někdo záležet, aby pečlivě zajistil veškeré vstupy a východy. Zajistil proti komu? Nikdo tady v okolí nebydlel. Nakonec se jim přece jen podařilo zámek zlomit a nastal obvyklý baletní výstup, boty navlečené do sterilních návleků a opatrné našlapování.

A tady byl. Ležel čtyři a půl metru pod nimi, na dně plaveckého bazénu. Krátké zdržení, než našli dlouhý žebřík, a pak už byla Helen v bazénu a hleděla do tváře Amyinu Samovi. Byl to trochu upjatý kluk, zaměstnaný v právní firmě, ale při pohledu na něho by vás něco takového nenapadlo. Teď vypadal jako mrtvola běžného bezdomovce, na jakou byste mohli natrefit na ulici. Na šatech 22

ENTENTÝKY

měl skvrny od moče a exkrementů, nehty měl zlámané a špinavé.

A pak ten obličej. Jeho vychrtlá tvář byla stažená do hrůzyplného výrazu: do jeho zkřivených rysů byl vepsán strach, utrpení a prožitá hrůza. Dokud žil, byl to pohledný a okouzlující mladík.

Ve smrti byl odpudivý.