Navštěvuj mě v snu

Předmluva Předmluva

Předmluva Právě přinesli tři staré kufry. Trčely ve dveřích a blokovaly cestu do rušné místnosti, v níž moskevský úřad Memorialu přijímal veřejnost a historické badatele. Přišel jsem tam na podzim 2007 na návštěvu k některým kolegům z výzkumného oddělení této organizace pro lidská práva. Všimli si, že mě ty kufry zajímají, a řekli mi, že obsahují největší soukromý archiv, který Memorial za dvacet let své existence dostal. Patřil Lvovi a Světlaně Miščenkovým, manželům, kteří se setkali jako studenti ve třicátých letech, načež je rozdělila válka v letech 1941–45 a poté Lvovo uvěznění v gulagu. A všichni mě ujišKovali, že jejich milostný příběh je zcela mimořádný.

Otevřeli jsme největší kufr. Nikdy jsem nic takového neviděl: tisíce dopisů, pevně složených do svazečků převázaných řetízky a gumičkami, bloky, deníky, dokumenty a fotografie. Nejcennější část archivu byla ve třetím, nejmenším kufru, hnědém překližkovém pouzdru s koženými lemy a třemi kovovými zámky, které se daly cvaknutím snadno otevřít. Nedalo se říci, kolik tam bylo dopisů – hádali jsme, že snad 2000, jen z toho, kolik kufry vážily (37 kilogramů). Byly to všechny milostné dopisy, které si Lev a Světlana vyměnili, když byl Lev vězněn na Pečoře v jednom z nejznámějších Stalinových pracovních táborů daleko na ruském severu. První byl Světlanin dopis z července 1946, poslední Lvův z července 1954.

Psali si nejméně dvakrát týdně. Byl to největší soubor dopisů z gulagu, jaký byl kdy objeven. Ale to, čím byly tak pozoruhodné, nebylo jen jejich množství. Z tábora a do tábora je propašovali svobodní dělníci a úředníci, kteří se Lvem sympatizovali. Pověsti o pašování dopisů byly součástí bohatého folkloru gulagu, ale nikdo si nikdy nepředstavoval poštovní pytel takové velikosti.

Dopisy byly tak pevně svázané, že jsem mezi ně musel vklínit prsty, abych ten první dostal ven. Byl do dopis Světlany Lvovi. Na stručné adrese stálo: ASSR Komi Osada Kožva Dřevokombinát N[ápravný] T[ábor] 271-11b Lev Glebovič Miščenko

Začal jsem číst Světlanin drobný, sotva čitelný rukopis na zažloutlém papíře, který se mi rozpadal v rukou. „Tak jsem tady a vůbec nevím, co Ti mám napsat. Že se

8

Předmluva

mi stýská? Ale to Ty víš. Mám pocit, že žiju mimo čas, že čekám, až můj život začne, jako by byla přestávka. AK dělám cokoliv, připadá mi to, že jen zabíjím čas.“ Vytáhl jsem ze stejného svazku další dopis. Ten byl od Lva. „Kdysi ses ptala, jestli je snadnější žít s nadějí nebo bez ní. Nedokážu vyvolat žádnou naději, ale cítím se bez ní klidný…“ Naslouchal jsem rozhovoru mezi nimi.

Jak jsem se probíral jejich dopisy, mé vzrušení rostlo. Lvovy dopisy byly bohaté na podrobnosti z pracovního tábora. Byl to možná jediný velký přímý popis běžného života v gulagu, který se kdy vyskytl. Vzpomínek bývalých vězňů na pracovní tábory se objevilo hodně, ale žádná z nich se nedá srovnat s těmito necenzurovanými dopisy, sepsanými v té době v zóně obehnané ostnatým drátem.

Lvovy dopisy, které psal, aby své jediné čtenářce vysvětlil, co prožívá, během let odhalují stále víc a víc podmínky v táboře. Světlaniny dopisy mu měly být v táboře podporou, měly mu dodávat naději, ale jak jsem si brzy uvědomil, vyprávějí také příběh o tom, jak bojovala, aby svou lásku k němu udržela při životě.

Stalinovy pracovní tábory zažilo na dvacet milionů lidí. Vězňové obvykle směli psát a dostávat dopisy jednou měsíčně, ale veškerá jejich korespondence byla cenzurovaná. Bylo těžké udržovat nějaké intimní spojení, když všechnu komunikaci četla jako první policie. Osmiletý nebo desetiletý trest skoro vždycky znamenal rozbití vztahu: vězňové ztráceli své dívky, manželky či manžely. Lev a Světlana byli výjimeční. Nejenže našli způsob, jak si ilegálně psát a dokonce se sejít – to bylo mimořádné porušení pravidel gulagu, které mohlo vyvolat tvrdý trest –, ale dokázali všechny ty drahocenné dopisy uchovat (čímž se vystavovali ještě většímu riziku) jako záznam svého příběhu lásky.

Světlanin první dopis (1946)

10

Předmluva

Lvův dvacátý čtvrtý dopis (1946)

Ukázalo se, že v nejmenším kufru bylo skoro 1500 dopisů. Přepsat je všechny trvalo dva roky. Byly těžko rozluštitelné, plné zašifrovaných slov, podrobností a iniciál, které bylo nutné objasnit. Tyto dopisy jsou dokumentačním základem knihy Navštěvuj mě v snu, která také rozsáhle čerpá z bohatého archivu v ostatních kufrech, z rozsáhlých rozhovorů se Lvem a Světlanou, s jejich příbuznými a přáteli, z textů jiných vězňů z Pečory, z návštěv ve městě a rozhovorů s jeho obyvateli a z archivů samotného pracovního tábora.

Navštěvuj mě v snu Navštěvuj mě v snu

1 Lev viděl Světlanu první. Všiml si jí hned v davu studentů, kteří čekali, až je zavolají k přijímací zkoušce na nádvoří Moskevské univerzity lemovaném stromy.

Stála u vchodu fyzikální fakulty s Lvovým přítelem, který na něj zamával a představil ji jako svou bývalou spolužačku z předchozí školy. Vyměnili si jen několik slov, pak se dveře fakulty otevřely a oni se připojili k tlačícímu se zástupu studentů na schodišti do sálu, kde se konala zkouška.

Nebyla to láska na první pohled, na tom se oba shodli. Lev byl příliš opatrný, než aby se tak snadno zamiloval. Jeho pozornost však Světlana už upoutala. Byla prostředně velká, štíhlá, měla husté hnědé vlasy, vysoké lícní kosti, špičatou bradu a modré očí zářící smutnou inteligencí. Byla jednou z pouhého půltuctu žen, jimž se v září vedle Lva a dalších třiceti mužů podařilo dostat se na fakultu, která byla na fyziku nejlepší v Sovětském svazu. Světlana v tmavé vlněné košili, krátké šedivé sukni a černých semišových botách, ve stejném oblečení, jaké nosila jako školačka, byla v tom maskulinním prostředí nápadná. Měla příjemný hlas (zpívala v univerzitním sboru), který zvyšoval její fyzickou přitažlivost. Byla oblíbená a temperamentní, občas flirtovala a byla známá svým ostrým jazykem. Neměla nedostatek obdivovatelů, ale na Lvovi bylo něco zvláštního. Nebyl vysoký ani mohutně stavěný – byl o trošku menší než ona – a nebyl si ani jist, že dobře vypadá, jako jiní mladíci v jeho věku. Na všech fotografiích z tehdejší doby má stejnou starou košili zapnutou až ke krku, ale v ruském stylu bez kravaty. Vzhledem byl stále spíš chlapec než muž. Měl však vlídnou a jemnou tvář s měkkýma modrýma očima a plnými, jakoby dívčími ústy.

V prvním období se Lev a Světa (jak jí začal říkat) často vídali.* Sedali spolu na přednáškách, kývali na sebe v knihovně a pohybovali se ve stejném komplexu budov fyziků a inženýrů, kde spolu jedli v kantýně nebo se potkávali ve student* Ruská jména mají plnou a zkrácenou podobu (tu používají přátelé a příbuzní) a mnoho citově zabarvených zdrobnělin. Zkrácená podoba jména Světlana je Světa, ale byla známá také jako Světočka, Světik, Světlanka atd. V dopisech z pracovního tábora ji Lev často nazýval „Svět“ nebo „Světloje“ (což jsou ruská slova pro „světlo“ a byla to asociace, která se mu líbila). V dalším textu jí budeme říkat Světa. (Pozn. překl: Tam, kde Lev používá jméno „Svět“, bude v českém překladu „Světla“, kde ji oslovuje „Světloje“, bude „Světlá“.)

12

Navštěvuj mě v snu

ském klubu blízko vchodu do knihovny, kam někdo chodil na cigaretu a jiní, aby si protáhli nohy a popovídali si.

Později Lev a Světa chodili se skupinou přátel do divadla nebo do kina a on ji pak doprovázel domů romantickou cestou po zahradách na bulvárech od Puškinova náměstí k Pokrovským kasárnám blízko Světina domu, kde se večer procházely páry. Ve třicátých letech ve studentském prostředí konvenci námluv nadále ovládaly představy o romantickém rytířství, bez ohledu na liberalizaci sexuálního chování, k níž na některých místech došlo po roce 1917. Románky na Moskevské univerzitě byly vážné a cudné; obvykle začínaly, když se dvojice oddělila od širší skupiny přátel a on ji začal večer doprovázet domů. Byla to příležitost promluvit si důvěrněji, možná si říci několik oblíbených veršů, které zprostředkovaly rozhovor o lásce, a mohli se před jejím domem před rozchodem políbit.

Lev věděl, že není jediný, komu se Světa líbí. Často ji vídal, jak se prochází s Georgijem Ljachovem (to byl kamarád, který ho Světě představil) v Alexandrovských zahradách u Kremelské zdi.

Navštěvuj mě v snu

13

Lev byl příliš rezervovaný, než aby se Georgije na vztah se Světou zeptal, ale Georgij jednou řekl: „Světlana je tak milá holka, ale je tak inteligentní, tak strašně inteligentní.“ Řekl to tak, že bylo jasné, že ho Světin intelekt zastrašuje. A Lev záhy zjistil, že Světa umí být náladová, že je k ostatním kritická a nemá trpělivost s lidmi, kteří nejsou tak chytří jako ona.

Lev a Světa se pomalu sbližovali. Sváděla je dohromady „hluboká sympatie“, vzpomíná Lev. Když seděl po více než sedmdesáti letech ve svém obývacím pokoji, usmíval se při vzpomínce na ty první citové svazky. Opatrně přemýšlel, než zvolil další slova: „Nebylo to tak, že bychom se do sebe bláznivě zamilovali, byla to ale hlubší a trvalá spřízněnost.“ Nakonec se na ně začali dívat jako na pár: „Každý věděl, že Světlana je moje dívka, protože jsem nechodil k žádné jiné.“ V té chvíli to pochopili i oni. Jednou odpoledne při procházce klidnou ulicí blízko Světina domu v Kasární uličce ho vzala za ruku a řekla: „Poj^me tudy, představím tě svým kamarádkám.“ A šli za jejími nejbližšími přítelkyněmi ze školy, za Irinou Krauzeovou, která studovala francouzštinu v Ústavu pro cizí jazyky, a Alexandrou („Šurou“ nebo „Šurkou“) Černomordikovou, která studovala medicínu. Lev chápal to, že mu umožnila setkat se s přítelkyněmi z dětství jako znak, že mu Světa důvěřuje, jako znamení její přízně.

Brzy byl také pozván ke Světě domů. Ivanovovi měli byt o dvou velkých pokojích a kuchyni – to byl takřka nevídaný přepych ve Stalinově Moskvě, kde ve společných bytech měla každá rodina jeden pokoj a společnou kuchyň a toaletu.

Světa a její mladší sestra Táňa bydlely v jednom pokoji s rodiči a spaly na pohovce, která se na noc rozkládala. V druhém pokoji, kde byla veliká skříň, zasklená knihovna a velký klavír, na nějž hrála celá rodina, bydlel jejich bratr Jaroslav („Jára“) s manželkou Jelenou. Domov Ivanovových s vysokými stropy a starobylým nábytkem byl v proletářském hlavním městě ostrůvkem inteligence.

Světin otec Alexandr Alexejevič byl vysoký vousatý muž po padesátce se smutnýma pozornýma očima a prošedivělými vlasy. Byl bolševický veterán, který vstoupil do revolučního hnutí jako student Kazaňské univerzity v roce 1902, poté byl ze školy vyloučen a uvězněn a nakonec byl znovu přijat na fyzikální fakultu Petrohradské univerzity, kde před první světovou válkou pracoval s velkým ruským fyzikem Sergejem Lebeděvem na vývoji umělé gumy. Po Říjnové revoluci v roce 1917 hrál přední úlohu při organizování sovětského gumárenského průmyslu.

V roce 1921 však odešel ze strany, oficiálně kvůli špatnému zdravotnímu stavu, ale ve skutečnosti ho zklamala bolševická diktatura. V následujících deseti letech byl dvakrát dlouho pracovně na Západě a v roce 1930 se s rodinou přestěhoval do Moskvy. V té době vrcholila pětiletka, industrializoval se Sovětský svaz a probíhala první vlna Stalinského teroru proti „buržoazním odborníkům“: Alexandrovi nejstarší přátelé byli zatýkáni jako „špioni“ a „sabotéři“, a poté zastřeleni nebo posláni do pracovních táborů. Alexandr byl kvůli cestám do zahraničí také poli-

14

Navštěvuj mě v snu

ticky ohrožen, ale nějak přežil a pokračoval v práci pro sovětský průmysl a dokonce povýšil, stal se zástupcem ředitele Výzkumného ústavu pryskyřičných hmot.

U Ivanovových vládl étos technické inteligence, všechny děti byly směrovány ke studiu vědy nebo techniky: Jára šel na Moskevský strojírenský ústav, Táňa studovala meteorologii a Světa fyzikální fakultu.

Alexandr Lva doma uvítal, potěšila ho přítomnost dalšího vědce. Světina maminka byla odměřenější a rezervovanější. Anastasie Jerofejevna byla kyprá žena po padesátce, pohybovala se pomalu a nosila rukavice, aby zakryla nějakou nemoc. Vyučovala ruštinu v moskevském Ekonomickém ústavu a měla vystupování pedagožky. Mhouřila oči a pozorovala Lva brýlemi se silnými obroučkami. Lev z ní měl dlouho strach, ale když se Světou končili na univerzitě první ročník, odehrála se příhoda, která všechno změnila. Světa si půjčovala od Lva poznámky z přednášek, na kterých chyběla. Když si pro ně před první zkouškou přišel, řekla mu Anastasie, že myslí, že jsou velmi dobré. Nebylo to moc – drobný nečekaný kompliment –, ale jemnost tónu přijal Lev jako signál, že ho Anastasie, která byla jakousi strážkyní otevírající dveře do Světiny rodiny, přijala. „Bral jsem to jako oprávnění ke vstupu do domu,“ vzpomínal Lev. „Začal jsem k nim chodit častěji, přestal jsem se ostýchat.“ Po zkouškách, během horkého léta 1936, chodil za Světou každý večer a vodil ji do parku v Sokolnikách, kde ji učil jezdit na kole.

Pro Lva byl fakt, že ho Světina rodina přijala, vždycky důležitou součástí jejich vztahu. Sám žádnou přímou rodinu neměl. Narodil se 21. ledna 1917 v Moskvě, jen pár týdnů předtím, než svět navždy změnil příval rozpoutaný únorovou revolucí. Jeho matka Valentina Alexejevna byla dcerou drobného provinčního úředníka, kterou poté, co v raném věku ztratila oba rodiče, vychovaly v Moskvě dvě tety. Vyučovala v jedné městské škole, a tam potkala Lvova otce, absolventa fyzikální fakulty Moskevské univerzity Gleba Fedoroviče Miščenka, který pak vystudoval v Železničním ústavu a stal se inženýrem. Miščenko je ukrajinské jméno.

Glebův otec Fedor byl prominentní postavou nacionalistické ukrajinské inteligence, profesorem filologie na Kyjevské univerzitě a překladatelem starověkých řeckých textů do ruštiny. Po Říjnové revoluci se Lvovi rodiče přestěhovali do sibiřského městečka Berjozova v Tobolské oblasti, které Gleb musel poznat, když byl jako železniční inženýr na výzkumné expedici. Berjozovo, kam byli od osmnáctého století lidé posíláni do vyhnanství, bylo daleko od bolševického režimu a nacházelo se v poměrně bohatém zemědělském kraji, bylo to příhodné místo, kde přečkat občanskou válku (1917–1921), která do Moskvy přinesla teror a ekonomický krach. Rodina s Valentininou tetou bydlela v pokoji pronajatém v domě bohaté rolnické rodiny. Gleb si našel práci jako učitel a meteorolog, Valentina také pracovala jako učitelka a Lva vychovávala teta Lydie Konstantinovna, které říkal „babičko“. Vyprávěla mu pohádky a naučila ho otčenáš, který si pamatoval celý život.

Bolševici přišli do Berjozova na podzim 1919. Začali zatýkat „buržoazní“ rukojmí, o nichž si mysleli, že spolupracovali s bílými – kontrarevolučními ozbro-

Navštěvuj mě v snu

15

jenými silami, které za občanské války oblast okupovaly. Jednoho dne zatkli Lvovy rodiče. Lvovi byly čtyři roky a šel rodiče s babičkou navštívit do místního vězení.

Gleb byl ve velké cele s devíti jinými vězni. Lev směl přijít to cely a chvíli sedět u otce, zatímco u dveří stál dozorce s puškou. „Ten strýček je lovec?“ zeptal se Lev tatínka, a ten mu odpověděl: „Ten strýček nás chrání.“ Matku Lev s babičkou našli v izolaci. Přišel za ní dvakrát. Naposledy mu dala misku kyselé smetany s cukrem, kterou koupila od svých spoluvězeňkyň, aby si návštěvu u ní zapamatoval.

Zanedlouho potom přivedli Lva do nemocnice, kde jeho matka umírala. Střelili ji do prsou, možná vězeňský dozorce. Lev stál ve dveřích oddělení a šla kolem něj ošetřovatelka s nějakou divnou rudou pulsující věcí v rukou. Lva ten pohled vyděsil a když mu babička řekla, aby se šel rozloučit, odmítl jít dovnitř, ale od vchodu viděl, jak babička jde dovnitř a líbá matku na hlavu.

Pohřeb se konal na hlavním městském hřbitově. Lev tam šel s babičkou. Seděl na stoličce před otevřenou rakví a byl příliš nízko, aby se mohl podívat dovnitř na matčin obličej. Za rakví však viděl na barevném ikonostasu namalované tváře a ve světle svíček poznal přímo nad hlavami rakve ikonu Matky Boží. Vzpomíná, jak si myslel, že tvář Matky Boží vypadala jako obličej jeho matky. Lvova otce z vězení pustili na pohřeb s doprovodem dozorce, který chodil vedle něj. „Přišel se rozloučit,“ slyšel Lev říkat nějakou ženu. Otec chvíli postál u rakve, a pak ho zase odvedli.

Později Lev chodil k matčinu hrobu na hřbitov u kostela. Hromádka čerstvě vykopané hlíny se černala proti sněhu a nahoru někdo postavil dřevěný kříž.

Po několika dnech vedla babička Lva do stejného kostela na druhý pohřeb.

Tentokrát bylo před ikonostasem v řadě narovnáno deset rakví, v každé jedna oběK zavražděná bolševiky. Jednou z nich byl Lvův otec. Vězňové z jeho cely museli být postříleni všichni najednou. Není známo, kam byli pohřbeni.

V létě roku 1921 bylo sucho, rolnickým Ruskem se šířil hladomor, a Lev se s babičkou vrátil do Moskvy. Bolševici dočasně pozastavili třídní válku proti „buržoazii“ a zbytky moskevské střední třídy mohly zase chvilku vydělávat na živobytí.

Lvova babička pracovala dvacet let jako porodní asistentka v Lefortovu, což byl obvod maloobchodníků a kupců, a te^ se tam se Lvem přestěhovali ke vzdáleným příbuzným. Asi rok bydleli v jednom koutě pokoje – měli za závěsem postel a dětskou postýlku – a babička pracovala jako ošetřovatelka. V roce 1922 si Lva vzala „teta KáKa“ (Valentinina sestra), která žila se svým druhým manželem v komunálním bytě v ulici Granovského co by kamenem dohodil od Kremlu. Zůstal tam do roku 1924, kdy se přestěhoval k tetě své matky Jelizavetě Konstantinovně, která bydlela v Malé Nikitské. „Skoro každý den nás chodila navštívit teta KáKa,“ vzpomínal Lev, „takže jsem vyrůstal v ovzduší trvalého ženského vlivu a péče.“ Láska těchto tří žen – žádná z nich neměla vlastní děti – mu nemohla vynahradit ztrátu matky. Vyvolala však ve Lvovi hluboký respekt, ba obdiv k ženám obecně. Tuto mateřskou lásku doplňovala morální a hmotná podpora tří nejbližších přátel jeho rodičů, kteří jeho babičce pravidelně posílali peníze: byla to Lvova

16

Navštěvuj mě v snu

kmotra, lékařka v arménském hlavním městě Jerevanu, Sergej Rževkin („strýček Serjoža“), profesor akustiky na Moskevské univerzitě, a Nikita Melnikov („strýček Nikita“), někdejší menševik*, lingvista, inženýr a učitel, o kterém Lev mluvil jako o „druhém otci“.

Lev chodil do koedukované školy v bývalém dívčím gymnáziu ve Velké Nikitské (oddělené chlapecké a dívčí školy byly v sovětském Rusku v roce 1918 zrušeny). Škola sídlila v klasické budově z devatenáctého století se dvěma křídly, a když tam Lev začínal, stále si zachovávala mnoho z étosu inteligence. Mnoho členů učitelského sboru tam vyučovalo už před rokem 1917. Lvův němčinář byl bývalý ředitel, učitel prvňáčků byl bratranec slavného ukrajinského skladatele a učitel ruštiny byl příbuzný spisovatele Michaila Bulgakova. Na začátku třicátých let, když byl Lev dospívající mládenec, se však škola posunula k polytechnickým osnovám inženýrského zaměření spojeným s moskevskými továrnami. Ve škole přednášeli průmysloví technici, děti dostávaly praktické instrukce a prováděly pokusy, které je měly připravit na učňovství v továrnách.

Světina škola ve Vuzovského uličce nebyla od Lvovy daleko. Jak by na sebe reagovali, kdyby se byli potkali už tehdy? Pocházeli z velmi odlišných prostředí – Lev ze starého světa moskevské střední třídy, kde jeho výchovu ovlivnily pravoslavné hodnoty jeho babičky, kdežto Světa z pokrokovějšího světa technické inteligence. Mnohé zájmy a hodnoty však měli společné. Oba byli na svůj věk zralí, vážní a chytří, byli nezávislí v myšlení, měli otevřený a zvídavý intelekt, utvářený víc vlastní zkušeností než propagandou nebo společenskými konvencemi. Ta nezávislost se jim měla hodit. V dopise z roku 1949 Světa vzpomíná, jaká byla v jedenácti letech – v době, kdy v sovětských školách vrcholila kampaň proti náboženství: Zdá se mi, že jsem byla vyspělejší než ostatní děti u nás ve škole… Problém Boha a náboženství mě tehdy velmi znepokojoval. Naši sousedé byli věřící a Jara byl zvyklý dráždit jejich děti. Ale já jsem do toho vstupovala, hájila jsem svobodu náboženství.

A problém, který jsem s Bohem měla, jsem pro sebe vyřešila – dospěla jsem k tomu, že bez něj stále nemůžeme pochopit věčnost nebo stvoření, a že když pro něj nevidím místo, znamená to, že není potřeba (tedy pro mne, i když mohl být potřeba pro jiné, kteří v Něj věřili).

Lev i Světa byli v tom věku vědomými produkty étosu tvrdé práce a odpovědnosti.

Ve Světině případě to byl výsledek výchovy v rodině Ivanovových, kde byla odpovědná za mladší sestru Táňu a také za mnohé domácí práce, zatímco u Lva to vynutily jeho ekonomické podmínky. Musel při škole nějak pracovat, aby doplnil malou babiččinu penzi. * Menševici byla marxistická strana, která se stavěla proti bolševické diktatuře.

Navštěvuj mě v snu

17

V roce 1932, když mu bylo pouhých patnáct let, pracoval Lev v noci na stavbě první linky moskevského metra mezi parkem Gorkého a Sokolniky. Vyměřoval trasu napříč ulicemi a pracoval ve výkopových týmech, složených hlavně z rolnických migrantů – ti v těch letech proudili do Moskvy, aby se vyhnuli bolševiky vynucovanému vstupu do kolchozů. Strašné důsledky kolektivizace si Lev začal uvědomovat následujícího léta. Jako uklízeč na králičí farmě se seznámil s jiným dělníkem, který přijel z hladomorem stiženého ukrajinského venkova. Ten muž psal smutné básně o „opuštěných vesnických domech, umírajících lidech a mrtvolách nakupených za plotem“. Lev byl ohromen citovým nábojem veršů, ale odrazoval ho jejich strašlivý obsah. „Proč vymýšlíš tak strašné scény?“ zeptal se dělníka, a ten mu odpověděl: „Já jsem je nevymyslel. To je moje vesnice. Je tam hladomor a nikdo nemá sílu pochovat ty, kdo umírají.“ Lva to šokovalo. Nikdy předtím ve skutečnosti nepochyboval o sovětské moci a její politice. Vstoupil do Komsomolu, Komunistického svazu mládeže, a věřil ve stranu. Ale dělníkova slova do něj zasela semeno pochybností. Ve stejném roce jel Lev se školou do jednoho kolchozu nedaleko Moskvy. Výlet zorganizoval jeho učitel biologie, komunistický nadšenec, který použil jeden opuštěný dům v kolchoze ke hře na „boj proti škůdcům“. Dům dříve patřil vesnickému knězi a jeho rodině, kteří byli zřejmě vyhnáni při kolektivizaci vesnice. V domě byly spálené zbytky knězových knih, mezi nimi Bible ve staré řečtině – jazyce, kterým četl Lvův dědeček, ale jehož už v sovětském režimu nebylo potřeba.

Když Lev nastoupil na univerzitu, bydlel u své babičky (které tehdy bylo dvaaosmdesát let) ve společném bytě na Leningradském prospektu na severozápadě Moskvy. V bytě měla pokoj také jeho výstřední „teta Olga“,* bydlela tam se svým manželem. Lev s babičkou obývali úzký tmavý pokoj: na jedné straně byla postel pro něj a na druhé kufr, na kterém si podomácku udělala postel babička – nohy měla položené na stoličce. Na konci místnosti u okna byl psací stůl a nad Lvovou postelí malá zasklená skříňka, kde měl své chemické přístroje a knihy, hlavně matematické a fyzikální knihy, i když tam byla také klasická díla ruské literatury. Když k němu Světa přišla na návštěvu, seděli se Lvem na jeho posteli a povídali si. Teta Olga ostřížím zrakem sledovala jejich pohyby na chodbě. Jako pilná návštěvnice kostela Světiny návštěvy neschvalovala a dala mu jasně najevo, co si myslí, že bude následovat. Lev říkal, „Je to jen má kamarádka z univerzity“, ale Olga stála v předsíni u jeho dveří a poslouchala, aby měla „důkaz“.

Jediné místo, kde mohli být Lev a Světa skutečně svobodní, byl venkov. Světina rodina si každé léto pronajímala velkou daču v Boriskově, osadě na řece Istře sedmdesát kilometrů severně od Moskvy. Lev tam za nimi jezdil na návštěvu, někdy jezdil z Moskvy na kole, někdy vlakem do Manichina, hodinu od Boriskova. * Ve skutečnosti to byla nemanželská dcera Borise Tolmačeva, prvního manžela tety Káti.

18

Navštěvuj mě v snu

Lev a Světa trávili celé dny v lese, leželi u řeky, četli básně, dokud se nesetmělo a on nemusel jít, aby stihl poslední vlak, nebo vyrazit na dlouhou cestu na kole zpátky.

Třicátého prvního července 1936 přijel Lev vlakem. Byla vlna veder a Lev byl po chůzi z Manichina zpocený, a tak se rozhodl, že než půjde za Světou, rychle si v řece u Boriskova zaplave. Svlékl se do spodků a ponořil se do vody. Byl špatný plavec, držel se blízko u břehu, ale silný proud ho odnesl a on se začal topit. Všiml si na břehu rybáře a zavolal na něj: „Topím se, pomoc!“ Rybář neudělal nic. Lev se znovu potopil, podruhé se vynořil a znovu volal o pomoc – a pak se zas potopil.

Byl příliš slabý, aby se zachránil sám, a pomyslel si, jak je hloupé umřít tak blízko Světina domu. Pak ztratil vědomí. Když přišel k sobě, seděl na břehu vedle rybáře.

Zatímco bojoval o dech, letmo zahlédl svého zachránce, který stál za ním a plísnil rybáře, že pro něj neskočil a nepomohl mu. Ten člověk odešel dřív, než měl Lev příležitost zjistit, kdo to je, a náležitě mu poděkovat. Den strávil se Světou a její rodinou. Večer Světa a její sestra Táňa doprovodily Lva na začátek vesnice, aby se s ním rozloučily a viděly ho odcházet na zastávku. Ve vsi Lev poznal muže, který ho zachránil; byl s nějakým starším pánem a dvěma ženami. Lev mu poděkoval a zeptal se ho, jak se jmenuje. Starší pán mu odpověděl: „Já jsem profesor Sincov a tohle je můj zeK, inženýr Bespalcov, a ty ženy jsou naše manželky.“ Lev jim znovu poděkoval a šel na zastávku, kde hrál veřejný rozhlas Saint-Saënse, Introdukci a Rondo capriccioso. Poslouchal, jak David Oistrach hraje překrásné houslové sólo, a zaplavila ho vlna radosti, že žije. Všechno kolem se mu zdálo intenzivnější a živější než dřív. Je zachráněn! Miluje Světlanu! A prostřednictvím hudby ho naplnila radost. Život byl plný nejistých radostí. V roce 1935 Stalin vyhlásil, že život „začal být lepší a radostnější“. Ke koupi bylo víc spotřebního zboží, vodky, kaviáru, bylo víc tanečních sálů a veselých filmů, aby se lidé smáli a zachovali si víru v jasnou a zářivou budoucnost, která přijde, až bude vybudován komunismus. A mezitím Stalinova tajná policie, NKVD, připravovala seznamy lidí, kteří mají být zatčeni.

Za Velkého teroru v letech 1937–38 bylo pozatýkáno nejméně 1,3 milionu „nepřátel lidu“ – a víc než polovina z nich byla zastřelena. Nikdo se nikdy nedověděl, oč při té promyšlené politice masového vraždění šlo – zda o Stalinovo maniakální pozabíjení potenciálních nepřátel, o válku se „společensky cizími“, nebo, což je nejpravděpodobnější, o preventivní odstranění „nespolehlivých“ pro případ války v době zvýšeného mezinárodního napětí. Teror pronikl skrz naskrz společností. Dotkl se každé oblasti života. Sousedé, kolegové, přátelé a příbuzní mohli být přes noc označeni nálepkou „špioni“ nebo „fašisté“.

Zvláště zranitelný byl svět ruských fyziků, částečně kvůli tomu, jak byl důležitý pro armádu, a částečně kvůli tomu, že byl ideologicky rozdělený. Fyzikální fakulta Moskevské univerzity byla centrem roztržky. Na jedné straně stála skupina skvělých mladých vědců, jako byli Jurij Rumer a Boris Gessen, kteří bojovali za Einsteinovu, Bohrovu a Heisenbergovu fyziku, a na druhé starší skupina učitelů,

Navštěvuj mě v snu

19

kteří odsuzovali teorii relativity a kvantovou mechaniku jako „idealistické“, a tudíž neslučitelné s dialektickým materialismem, jenž byl „vědeckým“ základem marxismu-leninismu. Tato ideologická roztržka byla politicky posilována, materialisté obviňovali stoupence kvantové mechaniky, že jsou „nevlastenečtí“ (tj. potenciální „špioni“), protože jezdili do zahraničí a ovlivnila je západní věda. V srpnu 1936, právě když Lev a Světlana šli do druhého ročníku, byl Gessen zatčen a obviněn z členství v „kontrarevoluční teroristické organizaci“; později byl zastřelen.

V roce 1937 byl z univerzity vyloučen Rumer.

Od studentů se očekávalo, že budou bdělí. V Komsomolu si předvolávali studentské kolegy, jejichž příbuzní byli zatčeni, a jestliže nebyli ochotni tyto své příbuzné odsoudit, požadovali jejich vyloučení ze školy. Na ostatních fakultách bylo vyloučených hodně, ale na fyzikální fakultě méně, protože mezi studenty panoval silný esprit de corps. A právě tento společný duch zachránil Lva po incidentu v roce 1937.

Pro denní studenty Moskevské univerzity byl povinný vojenský výcvik. Byli povinni vstoupit do rezervních důstojnických sborů, které mohly být za války mobilizovány. Studenti fyzikální fakulty se připravovali na velení pěchotě. Do výcviku patřily dva letní tábory u Vladimiru. Na prvním táboře, v létě 1937, byl hlavním instruktorem nedávno povýšený mladý velitel z pluku sestaveného z neuniverzitních studentů. Bavilo ho drilovat elitní fyziky, nutil je běžet dvě stě metrů, pak pochodovat dalších dvě stě metrů, a tak pořád dokola. Lev neměl v povaze držet jazyk na uzdě, když viděl drobné šikany ze strany nadřízených.

Nakonec vykřikl: „Máme za velitele idioty!“ Poznámka byla dost hlasitá, aby ji slyšel instruktor, který Lva udal úřadům. Věc se dostala před divizní stranický výbor Moskevského vojenského obvodu, který Lva vyloučil z Komsomolu za „kontrarevoluční trockistickou agitaci proti velícím složkám dělnicko-rolnické Rudé armády“. V záři se pak Lev vrátil na univerzitu. Obával se, že by věc mohla mít další dohru, a odvolal se k diviznímu stranického výboru, aby jeho vyloučení z Komsomolu zrušil. Byl předvolán na velitelství vojenského obvodu, a tam výbor vyslechl jeho verzi události, vyloučení zrušil a místo toho mu udělil „přísnou důtku“ (strogij vygovor) za „nekomsomolské chování“. Lev z toho tedy vyvázl šKastně. Později zjistil, že to bylo do velké míry díky odvaze tří přátel z fyzikální fakulty, kteří výboru napsali petici a podepsali ji vlastními jmény. Lev byl mezi studenty své fakulty tak oblíbený, že byli ochotni na jeho obranu tolik riskovat. Jejich solidární prohlášení mohlo snadno selhat a vést k jejich zatčení, protože skupina tří lidí byla už dost velká, aby se dala v očích úřadů kvalifikovat jako „organizace“.

Tato epizoda svedla Lva a Světu dohromady. V polovině druhého ročníku jejich vztah ochladl a nějakou dobu se nevídali. Přestávku vyvolala Světa, která se stáhla z okruhu jejich přátel. Lev to nechápal. Minulé léto se přece vídali každý den a Světa ho dokonce požádala o fotografii. Mnozí jejich přátelé se brali a Lev určitě doufal, že by se mohli také brzy vzít. A pak se bez varování odtáhla. Když

20

Navštěvuj mě v snu

se na toho období ohlížela Světa, připsala to svém „černým náladám“ – depresi, kterou trpěla po většinu života. „Jak mnohokrát,“ napsala Lvovi později, „jsem si vyčítala, že jsem to mezi námi kazila a – Bůh ví proč – Tě trápila.“ Jakmile Světa viděla, že Lev má potíže, vrátila se k němu. Příští tři roky byli neoddělitelní. Lev se s ní scházel ráno, když šla na univerzitu. Čekal na ni, když skončily přednášky, a šel s ní na Leningradský prospekt a vařil jí, nebo ji vzal do divadla či do kina, nebo ji doprovodil domů. Důležitým prvkem jejich vztahu byla poezie. Četli si spolu, posílali si vzájemně básně a seznamovali jeden druhého s novou poezií. Světinými oblíbenými autory byla Achmatovová a Blok, ale měla také ráda báseň Jeleny Ryvinové, kterou Lvovi recitovala jednou večer na procházce moskevskými ulicemi. Báseň hovořila o pomíjivém štěstí: Záře tvé cigarety bledne, pak znovu zahoří.

Jdeme ulicí od Rossiho*, kde lampy planou nadarmo.

Naše vzácné setkání je kratší než krok, než chvilka, nežli dech.

Pročpak jste, milý architekte, navrhl ulici tak krátkou?

Někdy, když Lev dlouho pracoval a nemohl se se Světou vidět, prošel v noci kolem jejího domu. Při jedné z těchto příležitostí jí nechal tento vzkaz: Světlo! Přišel jsem se podívat, jak se máš, a připomenout Ti, že zítra, to je devětadvacátého, bych se s Tebou rád sešel na našem místě. Ale rozhodl jsem se, že k vám domů nevpadnu, protože je pozdě – půl dvanácté – a ve dvou vašich oknech je už tma a v dalších dvou ztlumené světlo; mohl bych všechny probudit a vylekat. Přij^, sejdi se se mnou, jestli budeš mít čas. Pozdravuj maminku a Táňu.

V lednu 1940 Lvova babička zemřela. Při jejím pohřbu na Vagankovském hřbitově stála Světa Lvovi po boku.

Příští měsíc se Lev stal technickým asistentem Lebeděvova fyzikálního ústavu (v ruštině známého jako FIAN). Navštěvoval ještě poslední ročník univerzity, ale doporučil ho Naum Grigorov, kamarád z fyzikální fakulty, který ve FIAN právě začínal, a byla to možnost vrhnout se do výzkumu. Ústav pojmenovaný po Pjotru Lebeděvovi, ruském fyzikovi, který první změřil tlak vyvíjený odraženým světlem * Carlo Rossi, italský architekt, který za vlády Mikuláše I. (1825–55) postavil v Petrohradu mnoho budov a městských celků.

Navštěvuj mě v snu

21

nebo světlem pohlceným hmotným předmětem, byl jedním z předních světových center atomové fyziky, a na čelném místě jeho výzkumného programu byl projekt výzkumu kosmických paprsků, do něhož se Lev zapojil. Protože přes den studoval, pracoval v laboratoři v odpolední směně. Světa zůstávala dlouho v knihovně a pak chodila tři kilometry z fyzikální fakulty na Miusské náměstí. Tam sedávala na lavičce a čekala na Lva, který se obvykle objevil kolem osmé a doprovodil ji domů.

Jednou byl Lev tak vyčerpaný, že v laboratoři usnul a vzbudil se až po deváté.

Světa na něj stále ještě čekala na lavičce. Když jí řekl, že usnul, smála se.

Lev na Elbrusu (1940)

Toho léta jel Lev na vědeckou výpravu na horu Elbrus na Kavkaz. FIAN měl výzkumnou základnu vysoko v horách a skupina, jejímž členem Lev byl, tam mohla studovat kosmické paprsky ve větší blízkosti bodu jejich vstupu do zemské atmosféry. Na základně Lev pobyl tři měsíce. „Včera jsme stoupali a dostali jsme se do svého útočiště dost rychle,“ napsal Světě. „Cítím se nádherně, mám ukrutnou chuK k jídlu a haldu nezapomenutelných vzpomínek.“ Světa v té době odešla na léto z univerzity a pracovala v Leninově knihovně, zřízené v moderním betonovém bloku nedaleko Kremlu. „Víš, před knihovnou je te^ roztomilé náměstíčko, celé posázené keři a květinami,“ psala Lvovi. „Kdo mi přijde dát kytici k narozeninám?“ Lev se měl vrátit z Kavkazu 1. září, deset dnů předtím mělo Světě být třiadvacet – a on jí vždycky dával k narozeninám květiny. Do té doby si musela vystačit s dopisy.

22

Navštěvuj mě v snu 3. srpna 1940 Levenko, to první, když jsem dnes přišla domů, bylo zeptat se, jestli mi nepřišel nějaký dopis, ale všichni mě začali kvůli Tobě škádlit, tak jsem předstírala, že jsem se sháněla po pohlednici od Iriny. Pak ale Táňa řekla – trošku moc důrazně –, že žádná pohlednice od Iriny není a že moc dobře vím, že tam musí být něco od Tebe, tak jsem za ní chodila z místnosti do místnosti (u nás zůstávají všechny dveře pořád otevřené, takže můžeš chodit z pokoje do pokoje tak dlouho, jak se ti zachce)*a škemrala, aby mi Tvůj dopis dala. Maminka se nade mnou nakonec slitovala a dala mi ho.

Světlana psala Lvovi, co je u ní nového. Dostala nabídku na trvalou práci v knihovně.

Nenašli nikoho lepšího než mne. Znám rozvržení místností, skříně i police v nich…

Periodika znám od začátku do konce a se svou znalostí latinky mohu zpracovat měsíc, rok, jméno a cenu každého časopisu v jakémkoliv jazyce kromě čínštiny… Mám na krku hlavu, ve které možná není ten nejlepší mozek, ale není ani plná slámy… Věra Ivanovna říkala, že bych za rok byla vedoucí skupiny. Kdybych chtěla v knihovně zůstat celý život, byl by to dobrý začátek kariéry. Jenže já tam život strávit nechci, a tak… v pondělí řeknu ne.

Nedělej si starosti o mé zdraví, Lve. Říkala jsem Ti, že moje nálada nezávisí na zdravotních okolnostech, ani mé zdraví nezávisí na náladě. V každém případě bys měl vidět na mém rukopise, že jsem klidná a nemám starosti, což znamená, že mě nic nebolí, ani nejsem nijak nemocná. Maminka říkala, že mám tuberkulózu. Její důvod – zhubla jsem. Ale víš, s takovou dietou, jakou mám, by se těžko dalo čekat něco jiného, a žádné jiné symptomy nemám.

V červnu 1941 měl Lev jet s kolegy z FIAN na druhou výpravu na Elbrus.

V neděli 22. června ráno byl celý tým v ústavu, dokončovali přípravy na cestu. Lev měl vynikající náladu. Právě složil na univerzitě závěrečnou zkoušku a ve fakultním výboru pro zařazování absolventů mu řekli, že je jedním ze čtyř studentů vybraných do FIAN na projekt výzkumu kosmických paprsků. Světa se vrátila na fyzikální fakultu, měla rok za sebou a byli spolu šKastní. Lev a jeho kolegové balili

* Pokoje byly rozloženy takto:

Navštěvuj mě v snu

23

poslední součásti přístrojů, když tu vstoupil vedoucí jejich týmu. „Nejedeme nikam,“ řekl. „Poslouchali jste rádio?“ Toho dne v poledne se vysílal zvláštní projev sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova. „Dnes ve čtyři hodiny ráno,“ oznámil nejistým hlasem, „přepadly německé síly naši zemi, na mnoha místech zaútočily na naše hranice a bombardovaly naše města – Žitomir, Kyjev, Sevastopol, Kaunas a další.“ Německý útok byl tak silný a náhlý, že sovětské síly zcela zaskočil. Stalin ignoroval zpravodajská hlášení, že se Němci připravují zaútočit, a sovětská obrana byla naprosto chaotická. Snadno ji přemohlo devatenáct tankových divizí a patnáct divizí motorizované pěchoty, které tvořily čelo německých invazních sil.

Hned prvního rána války ztratilo sovětské letectvo přes 1200 letadel – většinu z nich zničilo německé bombardování, když ještě stála na zemi. Německé speciální síly pokročily za několik hodin hluboko na sovětské území a při přípravě hlavního útoku přerušily telefonické spojení a obsadily mosty.

Téhož dne odpoledne svolal Komsomol na Moskevské univerzitě do auditoria schůzi a jednomyslně přijal rezoluci mobilizující všechny studenty na obranu země. Všichni se chtěli přihlásit. Do konce června narukovalo do Osmé (Krasnopresněnské) dobrovolnické tankové divize víc než tisíc studentů a učitelů, z toho asi padesát z fyzikální fakulty. Lev byl mezi nimi. „Je tady te^ spousta zmatků,“ napsal Světině rodině 6. července ze shromaž^ovacího místa, „takže vám nemohu napsat nic konkrétního o tom, co máme před sebou. Jediné, co víceméně víme, je, že tady budeme bydlet a studovat, dokud nás velení nepovolá k ozbrojené službě.“ Vypuknutí války Lvem otřáslo. Prvních pár dnů si nedokázal představit, co to znamená. Jeho výzkum, jeho život v Moskvě, jeho vztah se Světou – to všechno te^ bylo nejisté. „Jsme ve válce,“ říkal si nevěřícně.

Přestože se Lev přihlásil na frontu dobrovolně, snažil se přistupovat k nové situaci odpovědně. Stalinův teror zanechal sovětské ozbrojené síly v zoufalém nedostatku velitelů a nováčci jako Lev byli povoláni, aby vojáky vedli do boje.

S pouhými dvěma roky vojenského výcviku dostal Lev hodnost podporučíka, což znamenalo, že mu mohla být svěřena četa třiceti mužů, ale vůbec nebyl přesvědčen o svých taktických schopnostech. Nakonec se stal velitelem menší zásobovací jednotky složené ze šesti studentů a dvou starších mužů z univerzity. Byl šKastný, že je v jednotce studentů, nezkušených jako on sám, myslel si, že ti mu spíš odpustí, když udělá chybu, než vojáci z řad dělníků.

Jeho jednotka měla vozit zásoby z moskevských obchodů ke spojovacímu praporu na frontu. Velel dvěma řidičům nákladního auta, dvěma dělníkům, kuchaři, účetnímu a skladníkovi. Když jeli na frontu, viděli projevy chaosu, který propaganda v sovětském tisku popírala. V Moskvě se tvrdilo, že sovětské síly Němce odrazily, ale Lev zjistil, že ve zmatku ustupují: lesy byly plné vojáků a civilistů a silnice zablokovali uprchlíci, kteří se hnali na východ k Moskvě. Bylo zabito bezpočet tisíc lidí. Třináctého července Lev dorazil do lesů u Smolensku, který byl obležen Němci.

24

Navštěvuj mě v snu Světiku, žijeme v lesích a já dělám domácí práce… Očekává se ode mne, že všechny nakrmím, i nejvyšší důstojníky, kteří nežádají, když chtějí jíst, jen křičí… Má to jisté výhody – poměrnou svobodu na cestách do obchodů. Světo, vůbec se nedá říct, kam bys mi mohla napsat – nikdo tu neví, kde budeme příští den. Jediný způsob, jak se o Tobě něco dozvědět, je zavolat a sejít se s Tebou doma při některé naší příští cestě.

Kdy to bude, nevím.

Při cestách mezi Moskvou a frontou vozil Lev dopisy pro vojáky a jejich příbuzné. Mezi návštěvami armádních skladů se také vídal se Světou a její rodinou.

Při jedné cestě v červenci Světu promeškal, ale sešel se s jejími rodiči, kteří ho „nakrmili a napojili“, jak psal v dopise, který jí tam nechal; podruhé přijel na začátku září, když se Světa vrátila na univerzitu. Pro Lva bylo spojení s její rodinou téměř tak důležité jako čas, který strávil s ní, dávalo mu pocit, že někam patří. Při jedné z posledních cest do Moskvy mu dal Světin otec kus papíru, na který napsal adresy čtyř blízkých přátel a příbuzných v různých městech Sovětského svazu: byli to lidé, na které se měl obrátit o pomoc, kdyby Světu a její rodinu hledal v případě, že by byli evakuováni z Moskvy v době, kdy by byl na frontě. Ten kus papíru jasně dokazoval, že i když to Světin otec nikdy neřekl, díval se na Lva jako na syna.

Pak přišla poslední cesta do Moskvy. Lev věděl, že je to poslední naděje setkat se se Světou, protože ho ve skladu zásob upozornili, že jeho praporu už nic nevydají. Lev řekl svému řidiči, že se sejdou později, a běžel ke Světě domů.

Nebylo pravděpodobné, že bude doma, bylo kolem poledne, ale v každém případě se mohl s někým rozloučit. Zaklepal na dveře. Otevřela mu Světina matka Anastasie. Lev vešel do vstupní haly a vysvětlil, že je v Moskvě jen na několik hodin a pak odjíždí na frontu. Chtěl poděkovat a rozloučit se. Nevěděl, zda ji může políbit – nikdy neprojevovala vřelost ani emoce. Uklonil se obrátil se ke dveřím.

Ale Anastasie ho zastavila. „Počkej,“ řekla. „Dám ti pusu.“ A objala ho. Lev jí políbil ruku a odešel.