Předmluva Předmluva
Předmluva Právě přinesli tři staré kufry. Trčely ve dveřích a blokovaly cestu do rušné místnosti, v níž moskevský úřad Memorialu přijímal veřejnost a historické badatele. Přišel jsem tam na podzim 2007 na návštěvu k některým kolegům z výzkumného oddělení této organizace pro lidská práva. Všimli si, že mě ty kufry zajímají, a řekli mi, že obsahují největší soukromý archiv, který Memorial za dvacet let své existence dostal. Patřil Lvovi a Světlaně Miščenkovým, manželům, kteří se setkali jako studenti ve třicátých letech, načež je rozdělila válka v letech 1941–45 a poté Lvovo uvěznění v gulagu. A všichni mě ujišKovali, že jejich milostný příběh je zcela mimořádný. Otevřeli jsme největší kufr. Nikdy jsem nic takového neviděl: tisíce dopisů, pevně složených do svazečků převázaných řetízky a gumičkami, bloky, deníky, dokumenty a fotografie. Nejcennější část archivu byla ve třetím, nejmenším kufru, hnědém překližkovém pouzdru s koženými lemy a třemi kovovými zámky, které se daly cvaknutím snadno otevřít. Nedalo se říci, kolik tam bylo dopisů – hádali jsme, že snad 2000, jen z toho, kolik kufry vážily (37 kilogramů). Byly to všechny milostné dopisy, které si Lev a Světlana vyměnili, když byl Lev vězněn na Pečoře v jednom z nejznámějších Stalinových pracovních táborů daleko na ruském severu. První byl Světlanin dopis z července 1946, poslední Lvův z července 1954. Psali si nejméně dvakrát týdně. Byl to největší soubor dopisů z gulagu, jaký byl kdy objeven. Ale to, čím byly tak pozoruhodné, nebylo jen jejich množství. Z tábora a do tábora je propašovali svobodní dělníci a úředníci, kteří se Lvem sympatizovali. Pověsti o pašování dopisů byly součástí bohatého folkloru gulagu, ale nikdo si nikdy nepředstavoval poštovní pytel takové velikosti. Dopisy byly tak pevně svázané, že jsem mezi ně musel vklínit prsty, abych ten první dostal ven. Byl do dopis Světlany Lvovi. Na stručné adrese stálo: ASSR Komi Osada Kožva Dřevokombinát N[ápravný] T[ábor] 271-11b Lev Glebovič Miščenko
Začal jsem číst Světlanin drobný, sotva čitelný rukopis na zažloutlém papíře, který se mi rozpadal v rukou. „Tak jsem tady a vůbec nevím, co Ti mám napsat. Že se