1 Hudba moře
Povím vám příběh: Před tisíciletími se propadlo do hlubin moře město, ve kterém stálo mnoho chrámů zasvěcených bohům. A zvony potopených chrámů pořád zvoní. Možná je rozeznívají přílivové vlny nebo jimi ryby pohupují sem a tam. AI je to jakkoli, ty zvony znějí dodnes a jejich sladká hudba je slyšet až na břehu moře. I já jsem jí chtěl naslouchat, tak jsem se vydal hledat onu pláž. Po několika letech putování jsem ji konečně našel. Ale slyšel jsem jenom hlasité dunění moře. Na tom opuštěném místě se ozývaly zvuky vln narážejících na skály, ale nikde nezněla hudba, nikde nezvonily chrámové zvony. Poslouchal jsem hodně pozorně, ale slyšel jsem pouze zvuk tříštících se vln. A přesto jsem čekal. Stál jsem tam dál, protože jsem zapomněl cestu zpátky, a neznámému opuštěnému břehu bylo dáno stát se svědkem konce mého života. Postupně jsem přestával myslet na zvony. Usadil jsem se na pláži. Pak jsem jedné noci náhle zaslechl zvony znějící z chrámů pod mořskou hladinou a jejich překrásná hudba naplnila můj život radostí. Když jsem slyšel hudbu zvonů, procitl jsem ze spánku a od té chvíle už nedokážu usnout. Cosi uvnitř je pořád bdělé, spánek navždy zmizel a můj život se naplnil světlem – protože kde není spánek, tam není temnota. A jsem šIastný. Stal jsem se ztělesněním štěstí, protože jak by mohl existovat smutek tam, kde zaznívá hudba z božího chrámu? 11
Chcete se na ono pobřeží také vydat? Chcete slyšet hudbu linoucí se z chrámů na dně moře? Tak pojQte se mnou. Musíme proniknout do samého nitra. Srdce je moře a v jeho hlubinách se nachází město se starobylými chrámy. Ovšem hudbu znějící z chrámů uslyší pouze ti, kteří jsou poklidní a vnímaví. Jak by ji mohli třeba jen zaslechnout lidé plní střetů myšlenek a tužeb? Už samotná touha po hudbě moře se stává překážkou, a proto ji nemohou slyšet.
12
2 Život je takový, jaký si ho uděláme
Jedné noci jsem hleděl na hvězdy na temné obloze. Celé město spalo a já velmi soucítil s oněmi spícími dušemi. Po těžké celodenní dřině se těm ubožákům určitě zdálo, jak se plní jejich nenaplněné touhy. Ve snech žili a ve snech spali. Neviděli slunce ani měsíc, ani hvězdy. Oči, jež vidí pouze sny, nemohou vidět nic skutečného. Prach snů musí odvanout a až pak lze spatřit pravdu. Noc byla stále temnější a na nebi svítilo víc a víc hvězd. Po chvíli bylo plné jejich třpytivého světla. A nejen nebe – i mne naplňovala jejich tichá krása. Není snad obloha duše plná hvězd, když je pozorujeme na nebi? Pravdou je, že člověk je plný toho, co vidí. Kdo vnímá jen přízemní věci, je naplněný přízemností, zatímco ten, kdo vidí vznešené věci, je pln vznešenosti. Oči jsou vstupní branou do duše. Seděl jsem opřený o kmen stromu a toulal se kdesi na obloze, když mi náhle někdo položil na rameno mrtvolně ledovou ruku. A zaslechl jsem i kroky. Nepatřily živoucí bytosti a ruka byla tak bez života, že jsem i v naprosté tmě okamžitě pochopil, jaké myšlenky dotyčnému poletují hlavou. Tělesný kontakt ke mně zanesl dokonce i závany jeho mysli. Ten člověk byl sice naživu a zjevně byl mladý, ale život ho už dávno opustil a mládí se nikdy nedokázalo prosadit. Seděli jsme spolu pod hvězdami. Vzal jsem jeho bezvládnou ruku do svých dlaní, aby se trochu zahřála, a nechal jsem do jeho života proudit teplo svého života. Byl osamělý, ale láska by ho možná dokázala znovu oživit. Byla poklidná tichá noc. Přestal pro mě být cizím člověkem. Byl 13
jsem s ním a pronikal víc a víc do jeho nitra. Náhle už nebyl chladný a nehybný jako kámen a jeho slzy mi řekly, že roztává. Plakal a jeho tělo se celé chvělo. Proudy slz tryskající ze srdce se dotýkaly každého místa na jeho těle. Plakal a plakal a plakal a potom prohlásil: „Chci zemřít. Jsem velmi chudý a zklamaný životem. Nemám vůbec nic.“ Chvíli jsem mlčel a pak jsem mu vyprávěl příběh, který se mi v té souvislosti vybavil… Mladík řekl mystikovi: „Existence mi vzala úplně všechno. Nezbývá mi než zemřít.“ A zeptal jsem se toho muže, jestli není náhodou oním mladíkem. Mystik pravil: „Vidím, že je v tobě ukrytý velký poklad. Prodáš ho? Pokud ano, dám ti vše, co chceš, a zároveň uchráním existenci od pomluv.“ Znovu jsem se zeptal, zda nejde o něj. Trochu jsem váhal, ale já jsem byl tím mystikem a měl jsem pocit, jako by se onen příběh opakoval. Mladík se udiveně zadíval na mystika. A stejně překvapený začínal být asi i mladý muž, kterému jsem příběh vyprávěl. Mladík opáčil: „Poklad? VždyI nemám vůbec žádné peníze.“ Mystik se smíchem řekl: „PojQ se mnou ke králi. Je velmi chytrý a vždy dokáže najít ukrytý poklad. A ten tvůj určitě koupí. Viděl jsem spoustu lidí, kteří mu prodali své poklady.“ Mladík na něj nechápavě hleděl. Vše, co mystik říkal, pro něj bylo záhadou. Ale stejně se s ním vydal do králova paláce. Mystik mu cestou řekl: „Pár věcí bychom si měli předem ujasnit, abychom se před králem nedohadovali. Pokud se králi něco líbí, nikdy to neodmítne, aI to stojí cokoli. Proto chci vědět, jestli jsi ochotný prodat poklad a všechny své věci.“ Mladík prohlásil: „Ale jaký poklad? Jaké věci?“ Mystik pravil: „Například oči. Kolik za ně budeš chtít? Jsem 14
schopný přimět krále, aby ti za ně dal až padesát tisíc rupií. Stačí ti to? A co srdce a mysl? Za každou takovou věc můžeš dostat až sto tisíc rupií.“ Mladík nevěřil vlastním uším. Měl pocit, že se mystik pomátl. Zeptal se: „Jsi blázen? Oči? Srdce? Mysl? Co mi to tu vykládáš? Něco takového přeci neprodám ani za tolik peněz. A nejen já – nikdo to nemůže prodat.“ Mystik se rozesmál a pak řekl: „Jsem blázen já, nebo ty? Máš mnoho cenných věcí, které bys neprodal ani za sta tisíce rupií, tak proč tvrdíš, že jsi chudý? Používej je. Pokladnice, kterou člověk nevyužívá, je prázdná, i když je plná. Ale pokud ji používá, je plná, přestože je prázdná. Existence nám dává nesmírné poklady, ale člověk je musí sám hledat a nacházet. Není větší bohatství než sám život, a kdo ho nevidí, nenajde nikdy nic cenného.“ Minula půlnoc. Vstal jsem a řekl mladému muži: „Jdi spát a zítra se vzbudíš jako úplně jiný člověk. Život je takový, jaký si ho uděláme. Je naším výtvorem. Můžeme stvořit cosi mrtvého, nebo věčného – je to naše rozhodnutí. Záleží pouze na nás, na nikom jiném. A smrt se dostaví sama. Není třeba ji zvát. Zvěte život. Zvěte osvícení. Ale to získáte pouze díky usilovné práci, odhodlání a vytrvalé praxi.
15
3 Skoncujte s odříkáním
Jedné zemi vládl král, který byl velmi slavný. Zprávy o jeho dobročinnosti se šířily široko daleko. Všichni vychvalovali královu pokoru, sebeodříkání, prostý způsob života, což mělo za následek, že jeho ego neznalo hranic. Byl tak vzdálený božskosti, jak jen člověk může být. Je snadné povznést se v očích lidí, ale je velmi obtížné přiblížit se existenci! A kdo se touží zalíbit lidem, nevyhnutelně poklesne v očích existence, protože uvnitř je pravým opakem člověka, jímž se jeví navenek. Fyzický zrak nedokáže proniknout příliš hluboko, a proto člověk může podlehnout sebeklamu. Ale co když se člověk díky určitému vhledu dostane do hlubin svého nitra? Pak pochopí, jak bezcenný je obraz, jejž o sobě vytváří kvůli ostatním lidem. Opravdovou hodnotu má pouze to, co se odvíjí před vnitřním zrakem. Týž obraz se ve své nahotě odráží v zrcadle existence. A nakonec se člověk vidí přesně takový, jaký stojí před existencí. Králova sláva den za dnem narůstala, ale jeho duše se postupně nořila do temných hlubin. Věhlas se šířil, a duše se zmenšovala. Větve byly stále silnější, ovšem kořeny slábly. Král měl přítele Kubéru, jenž byl za oněch časů v zemi nejbohatším z bohatých. Do jeho truhel proudily poklady, stejně jako se řeky a přítoky stékají v oceánu. Kubéra byl úplně jiný než jeho přítel král. Ve jménu charity by se nevzdal jediného penízku. Byl tím neblaze proslulý. Král a boháč zestárli. Jeden byl plný ega a druhého trápilo svědomí. Jednoho příjemně hřála pýcha a druhého hlodaly výčitky. 16
Smrt se blížila a král stále víc lpěl na svém egu, protože představovalo něco, čeho se mohl držet. Ale u boháče způsobilo těžké svědomí naprosto zásadní vnitřní změnu. Jeho ego přestalo být oporou. Musel se ho vzdát. Nicméně je třeba mít na paměti, že výčitky jsou druhou stranou pýchy, takže je velmi obtížné se jich zbavit. Často se stává, že když se otočí naruby, změní se v pýchu. Přesně proto se z lidí, kteří se oddávali rozkoším, stávají světci, z chamtivců dobrodinci a ten, kdo byl hodně krutý, lituje svých činů. Ovšem v podstatě nedojde v jejich duši k žádné změně. Boháč se vydal za mistrem a řekl mu: „Jsem velmi nešIastný. Uvnitř mě spaluje oheň. Chci najít klid.“ Mistr se zeptal: „Jak je možné, že nejsi v klidu, když máš takové bohatství, moc, slávu a schopnosti?“ Boháč odpověděl: „Nejsem, protože jsem si uvědomil, že nic takového člověku nedodá pocit klidu.“ Mistr pravil: „Jdi a vraI vše lidem, kterým jsi to sebral. Potom přijQ za mnou. Ale nevracej se dřív, než budeš chudý a povedeš prostý život.“ Boháč udělal, co mistr řekl. Když se vrátil, mistr se ho zeptal: „A co dál?“ Muž opáčil: „Nemám nic a nikoho kromě tebe.“ Mistr byl hodně zvláštní člověk. Většina lidí by řekla, že je pomatený. Vystrčil boháče ze své chatrče a zabouchl za ním dveře. Byla temná noc a nikde ani živáčka. Kromě chatrče nebylo v lese jiné přístřeší. Boháč si myslel, že se navrací po vykonání velkého skutku, ale jakého se dočkal uvítání? Tohle měla být odměna, kterou očekával? Zjistil, že hromadění bohatství je bezcenné, ale zříkání se bohatství bylo také k ničemu! Té noci spal pod stromem a nikdo mu nepomohl. Neměl majetek ani přátele, ani domov. Přišel o majetek a ztratil svou význam17
nou pozici. A nakonec odhalil i marnost odříkání. Když se ráno probudil, cítil tak úžasný klid, že se nedal slovy vyjádřit. Mysl bez opory velmi snadno nalezla pomoc u existence. Běžel za mistrem, aby mu padl k nohám, ale náhle spatřil mistra u svých nohou. Mistr ho objal a řekl: „Vzdát se odříkání je mnohem obtížnější než vzdát se bohatství. To dokáže pouze ten, kdo se ničeho neodříká. Je snadné zříct se světa, ale není jednoduché vzdát se mistra. Ale ten, kdo se ho vzdá, nalezne velkého mistra. Není podstatné, zda jde o bohatství, nebo o odříkání, o výčitky, nebo o pýchu, o světskost, nebo o svatost – to vše jsou pouhé opory a překážky na cestě k božskosti. Jakmile všechny opory zmizí, objeví se největší opora. Lidé si myslí, že jim pomůže bohatství nebo náboženství, a snaží se tam hledat pomoc, ale ve skutečnosti tím jen ochraňují své ego. Pokud se člověk vzdá jakékoli opory a nic ho neochraňuje, spojí se mysl se základní existencí pravého já. Toto je klid, spása a nirvána. Chceš odhalit ještě něco jiného?“ Muž, který už nelpěl ani na bohatství, ani na chudobě, odpověděl: „Ne. Už samotná představa, že mohu něco vlastnit, byla mylná. Právě kvůli ní jsem ztratil sám sebe. A teQ jsem našel, co jsem dávno měl. Honil jsem se za majetkem a ztratil, co není nikdy ztraceno a vždy to lze nalézt. Už netoužím po klidu, a dokonce ani po nirváně. Já nejsem a existence je plna klidu, blaženosti a spásy.“
18
4 Co je duchovní mysl?
Seděl jsem ve skupině starců. Všichni už byli v důchodu a zaníceně se bavili o tomhle světě a o onom světě, ale jejich debata nikam nevedla. Ti muži prohlašovali, že diskutují o duchovnu. Svým způsobem to byla pravda, protože takzvané posvátné spisy jsou úplně stejné bezcenné povídačky. Občas mívám pocit, že je napsali oni starci. Duchovno je sám život. Jaký má smysl vytvářet zbytečné teorie? Duchovno je objevování našeho pravého já. K čemu je dobré vést řeči, které nikam nevedou? Posvátné spisy jsou plné slov a mysl takzvaně duchovních lidí neustále šplhá do nebes se svými sny. Posvátné texty a jejich nauky nedovolí, aby do mysli vstoupilo opravdové duchovno. Jaká je duchovní mysl? Podle mě je taková mysl osvobozena od všech slov, nauk a myšlenek. Duchovní mysl není cosi imaginativního. Naopak neexistuje jiné poznání, jež je tak světské a stojí na pevném základu pravdy. Když jsem seděl mezi starci a bavil se jejich rozhovory, šel kolem nás světec. Muži právě probírali otázku, jak člověk může dosáhnout spasení: o co se musí snažit a kolik životů to potrvá. Světec jim vstoupil do debaty – bezpochyby měl nárok na vlastní názor, a proto mluvil nejhlasitěji. Takoví lidé nacházejí oporu pro své názory v posvátných spisech, ale nejsou ochotni naslouchat názorům druhých, natož je přijmout. Jeden stařík tvrdil, že spása se dostaví až po pokání trvajícím stovky životů. Druhý prohlásil, že něco takového není nutné, protože spása přichází díky milosti boží. Třetí stařec řekl, že 19
představa o bezcennosti člověka je pouhou iluzí, kterou žádné pokání nikdy nepřekoná. Prostě zmizí v jediném záblesku pochopení, stejně jako když si uvědomíme, že provaz ležící na zemi není had. Pak se mě kdosi zeptal: „A co si o tom myslíš ty?“ Co jsem měl říct? Byl jsem schovaný v koutě, aby náhodou někdo nezachytil můj pohled. Naštěstí jsem neznal posvátné spisy a nerozhodl jsem se, že se vydám tou cestou. A tak jsem prostě dál mlčel. Po chvíli se mě znovu někdo zeptal: „Proč nic neříkáš?“ I kdybych chtěl promluvit, co jsem jim měl říct? Všichni pořád něco povídali a já jediný poslouchal. Přestože se mě vyptávali, nepronesl jsem jediné slovo. Mé mlčení rozpoutalo diskusi a pozornost všech se soustředila jen na mě. Nakonec byli starci unaveni a chtěli si odpočinout. Ocitl jsem se v úzkých a musel jsem už něco říct. A tak jsem jim vyprávěl příběh… V jedné vesnici bylo zvykem, že když se některý mladík ženil, musela jeho rodina uspořádat svatební obřad za nejméně pět tisíc rupií. Tamní lidé byli hodně bohatí a levnější svatba nepřicházela v úvahu. Bylo to dokonce napsáno v místních posvátných spisech, které sice nikdo nikdy nečetl, ale kněz tvrdil, že přesně tak to je. A kdo by zpochybňoval slova kněze? Navíc byly spisy napsané jakýmsi dialektem z dávné minulosti a kněz se je naučil mechanicky odříkávat – a posvátné texty bývaly vždy považovány za jasně danou záležitost. Vše, co v nich stojí, je pravda. Jaká může být vyšší autorita? Věci, které jsou napsány v posvátných spisech, musejí být zaručeně pravdivé. Nicméně jednou se stalo, že mladík se svou nevěstou uspořádali svatbu za pouhých pět set rupií. Ten mladý muž byl určitě rebel, protože jinak by něco takového nemohl udělat. Vesničané se ho ptali: „Kolik rupií jsi utratil?“ 20
Mladík odpověděl: „Pět set.“ Lidé svolali pančaját, skupinu moudrých starců, a jeden z nich řekl: „To je úplně špatně. Svatba nemůže stát méně než pět tisíc rupií.“ Mladík se jim vysmál a prohlásil: „Mně je jedno, jestli se může, nebo nemůže konat svatba za pět set rupií. Klidně o tom dál diskutujte. Já mám svou nevěstu a jsem šIastný.“ Poté se otočil a vrátil se do svého domu. A já jsem také vstal a řekl těm starcům: „Sbohem, přátelé. Pokračujte ve svých diskusích. Já už musím odejít.“
21
5 Strach nemá chrámy
Člověk je úplně sám a potácí se v temnotě. Nenalézá nikde oporu, je nejistý a má strach. Osamělost v něm vyvolává pocit úzkosti. Strachu ho může zbavit pouze duchovno. Duchovno je v podstatě proces překonávání strachu. Ovšem náboženství – jež tvrdí, že jsou „duchovní“ – se bojí nebojácnosti. Jejich existence závisí na vyvolávání strachu v srdcích lidí, protože je jejich oporou, výživou a životní mízou. Prostředí beze strachu by ohlásilo konec jejich života a živobytí. Lidský strach býval vždy zneužíván mnoha různými způsoby. Náboženství v tomto ohledu nikdy nezaostávala. Dá se říct, že pokaždé stála v přední linii. Strach podporuje existenci nadpřirozených bytostí a náboženských bohů. Lidé byli vždy pověrčiví a báli se nadpřirozených bytostí, ale tato záležitost je v podstatě celkem neškodná hra. Ovšem „bůh“, jehož existence je založena na strachu, otevřeně zabíjel člověka – a taková hra si vyžádala spoustu obětí. Život uvízl v sítích strachu. Jak může být blaženost tam, kde je strach a nic než strach? Jak může existovat láska? Jak může být klid? Jak může existovat pravda? Blaženost pramení z nebojácnosti. Strach je smrt, nebojácnost je věčný život. Je nepopiratelný fakt, že pověrčivost žije ze strachu, ale vůbec není správné, že by z něj měl žít i bůh. Je-li základem představy o bohu strach, potom se lidé nikdy nevymaní z pout pověrčivosti. Já říkám, že bůh, lépe řečeno božskost, nemá se strachem nic společného. V opačném případě se za bohem skrývá někdo, kdo zneužívá obavy a strach. Říká se, že kdykoli je odhalena pravda, chytí se jí jako první satan. Představitelé a organizátoři církví jsou 22
nejen proti ní, ale navíc se staví proti jiným náboženstvím. Náboženství se vždy nacházela v rukou nepřátel pravdy, a jestli to lidé nepochopí, dokud je ještě čas, není možné, aby budoucnost lidstva byla něčím, na co se můžeme těšit. Duchovno je třeba uchránit nejen před neduchovními lidmi, ale i před těmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou duchovní. A to je bezpochyby mnohem obtížnější a náročnější úkol. Je-li duchovno založeno na strachu, nemůže být opravdové. Základem božskosti je láska, jež nemá se strachem nic společného. Člověk potřebuje boha lásky, protože k božskosti vede pouze cesta lásky. Strach je špatný a zároveň člověka zabíjí – kde je strach, tam je nenávist. Strach ničí možnost rozkvětu lásky. Náboženství jsou vyživována strachem, a právě tento fakt postupně ničí jejich chrámy. Chrámy jsou určeny lásce. Chrámy strachu nemohou existovat. Strach nemá chrámy, strach má pouze vězení. Ptám se vás: Jsou chrámy skutečnými chrámy, nebo jde o vězení? Jestliže je náboženství založeno na strachu, změní se chrámy ve vězení a samotný bůh je vrchní žalářník. Co je duchovno? Vychází ze strachu z hříchu, z trestu a z pekla? Nebo je založeno na chamtivosti – na touze konat dobré skutky kvůli odměnám v nebi? Kdepak, duchovno není spojeno ani se strachem, ani s chamtivostí. Ta je pouhým umocněným strachem. Duchovno je nebojácné. Duchovno je oproštěno od strachu a obav. V městě žili dva bratři, kteří byli nejbohatší ze všech obyvatel. Tomu městu by se dalo říkat „město temnoty“. Starší bratr byl velmi zbožný. Každý den chodil do chrámu. Přispíval na charitu a konal dobré skutky. Naslouchal náboženským debatám a diskusím. Sedával ve společnosti úctyhodných lidí a světců, kterých právě kvůli němu býval denně plný dům. Věnoval velkou pozornost bohu a všem svatým, a proto si přirozeně myslel, že má nárok dostat se v příštím životě do nebe. Vzne23
šení muži a světci mu řekli, že to potvrzují posvátné spisy – přesně ony texty, které napsali stejní lidé jako oni. Na druhou stranu ale boháč odíral ostatní, a tím přišel ke svému obrovskému majetku, a přitom konal dobročinné skutky. Bez dobročinnosti se člověk nedostane do nebe. A kdo nezneužívá druhé, nemůže být bohatý. Bohatství je opakem duchovna a podstatou náboženství. Takže boháč obíral ostatní lidi a úctyhodní muži a světci zase obírali jeho. VykořisIující si vždycky bývají navzájem dobrými přáteli. Boháči bylo líto jeho mladšího bratra, který neuměl tak dobře hromadit peníze a následkem toho nehromadil ani zbožnost. Jeho chování plné lásky a pravdy stálo v cestě dosažení boha. Nechodil do chrámů a neznal ani základy posvátných spisů. Nacházel se ve velmi zoufalé situaci a jeho bankovní konto na onom světě bylo prázdné. Mladší bratr se vyhýbal úctyhodným mužům a světcům stejně obezřetně, jako se jiní vyhýbají infekčním chorobám. Když jedněmi dveřmi vešel do domu světec, vyšel okamžitě druhými ven. Jeho zbožný bratr často žádal světce, aI změní přístup jeho nezbožného bratra. Ale něco takového by se mohlo stát, jen kdyby setrval v jejich přítomnosti, což nikdy neudělal. Jednoho dne přišel do domu erudovaný a velmi výřečný světec. Nikdo netušil, kolik lidí obrátil na svou víru. Byl dobře obeznámený se strategiemi využívajícími přesvědčování, pohrůžky a kategorizace. Jeho profesí bylo konvertování lidí. Na takových světcích spočívají samotné základy náboženství. Bez nich by už dávno vymizela ze světa. Starší bratr se na něj obrátil se žádostí o pomoc a světec odvětil: „Jenom klid. Ten pošetilec se brzy dostane do velkých potíží. Já zařídím, aby si okamžitě vzpomněl na boha. A co řeknu, to vždycky udělám.“ Popadl svou hůl a šel za starším bratrem. Kdysi býval zápasník, 24
ale pak se stal světcem, protože zjistil, že je to výhodnější profese. Když vešli do místnosti, zaměřil pozornost na mladšího bratra. Nejenže se na něj upřeně zadíval, ale navíc ho povalil na zem a sedl si mu na hruQ. Mladík nechápal, co se děje, a přestože téměř nemohl dýchat, vypravil ze sebe: „Pane, o co jde?“ Světec opáčil: „Musíš změnit své srdce!“ Mladík se zasmál a řekl: „Prosím, slez ze mě. Jak se takhle můžu změnit? VždyI mi ublížíš. BuQ opatrný.“ Světec prohlásil: „Pro nás není tělo důležité, my věříme v boha. Řekni ‚Ráma‘ a já tě nechám na pokoji. Jinak poznáš mé nejhorší stránky.“ Světec byl velmi šlechetný muž, a tak se v mladíkově zájmu uchýlil jenom k bití. Mladík řekl: „Jaký je vztah mezi strachem a bohem? A má bůh nějaké jméno? V takové situaci ani za nic neřeknu ‚Ráma‘!“ A strčil do světce tak silně, že spadl na zem. V tu chvíli světec nadšeně zvolal: „Výborně! To je ono! Řekl jsi, co jsem chtěl. Když jsi prohlásil, že ani za nic neřekneš Ráma, vyslovil jsi jeho jméno!“ Starší bratr měl na mladšího velkou zlost, protože odstrčil světce, z kterého byl on doslova nadšený. Přinutil jeho nevěřícího bratra pronést jméno boha, jež je tak slavné, že i když ho řeknete, třeba jen omylem, přenese vás přes oceán tohoto života. A tím se z mladšího bratra nakonec stal zbožný člověk!
25
6 Řeč 5ábla
Vyznavači jednoho boha pokaždé odstraní sochy jiného boha. Děje se to pořád. Nejen lidé mezi sebou soupeří, ale i jejich bozi jsou rivalové. Ve skutečnosti lidi stvořili své bohy, kteří se od nich nemohou příliš lišit. Jeden chrám je proti druhému chrámu, protože člověk je protivníkem jiného člověka. Posvátné spisy si navzájem oponují, protože lidé se chovají nepřátelsky vůči druhým. Člověk je takový, jaké je jeho náboženství, a nachází se v úplně stejné situaci jako jeho bohové. Místo aby náboženství posilovala přátelskost, stala se nástroji soupeřivosti. Nenaplňují svět láskou, ale vnášejí do něho jed nepřátelství a neshod. Nedávno jsem se po návratu z cest doslechl, že byly zničeny modly určitých vyznavačů, kteří mě pak přišli navštívit. Doslova z nich sálal spravedlivý hněv. Žádná zlost není dobrá, ale oni svůj hněv obhajovali a tvrdili, že nebudou mít klid, dokud nezničí chrámy svých protivníků. Je to prý otázka „záchrany jejich náboženství“. Když jsem se začal smát, udiveně na mě pohlédli. Jak se mohu v takovou chvíli smát? Byli velmi vážní, protože co může být z jejich pohledu důležitější než fakt, že je jejich náboženství ohroženo? Zeptal jsem se jich: „Rozumíte řeči Qábla?“ Jeden z nich opáčil: „Jaká je to řeč?“ Znali řeč posvátných spisů, ale neznali řeč Qábla – přestože bez jejího pochopení se jejich posvátné texty stávají spisy samotného Qábla. Vyprávěl jsem jim příběh…
26
LoQ plula do daleké země. Na palubě byl i chudý mnich. Zlomyslní lidé si ho všelijak dobírali. Když se v noci modlil, napadlo je, že je v tu chvíli úplně bezbranný, a začali ho mlátit do hlavy botami. Mnich byl pohroužený do modlitby a z očí mu kanuly slzy lásky. Náhle zazněl z nebe hlas: „Můj milovaný, stačí požádat a převrhnu loQ.“ Cestující znervózněli a lidé, kteří bili mnicha, dostali strach. Jejich zábava začala být hodně nebezpečná. Padli mnichovi k nohám a omlouvali se mu. Když mnich dokončil svou modlitbu, povstal a řekl jim: „Ničeho se nebojte.“ Pak vzhlédl k nebi a pravil: „Drahý bože, jakou řečí Qábla jsi mluvil? Jestli chceš něco převracet, změň myšlení těchto lidí. Proč bys ničil loQ?“ A znovu se z nebe ozval hlas: „Mám z tebe radost, protože jsi to správně pochopil. Ten předchozí hlas nebyl můj. Pouze ten, kdo rozpozná hlas Qábla, pozná i můj hlas.“
27
7 Odvaha
Jaká je nejdůležitější vlastnost při hledání pravdy? Já tvrdím, že je jí odvaha – odvaha objevovat své pravé já. Nejpodstatnější je znát sebe. Je to velmi obtížné, ale bez sebepoznání nelze pochopit pravdu. Co může být těžšího než poznávat sebe, bez jakékoli roušky, v úplné nahotě? Nicméně takovou cenu musí člověk zaplatit, chce-li dosáhnout pravdy. Právě odtud pramení touha po pravdě. Upřímnost k sobě samému je projevem intenzivní žízně po pravdě. Jak by se mohl ten, kdo vězí na břehu falše, vydat na plavbu napříč mořem pravdy? Musel by opustit pobřeží falše, jež je překážkou na cestě k pravdě. Spoutává ho. Je na něm sice v bezpečí, ale právě touha po jistotách je baštou falše. Na naší cestě k pravdě nemůže být láska k jistotám a k bezpečí. Taková cesta vyžaduje nezdolnou odvahu vydávat se do neznáma. Kdo není natolik odvážný, aby nelpěl na jistotách, nemůže objevovat neznámé věci. Pokud nepřijme výzvu a nejistotu, nedokáže odhodit falešné masky a převleky a zbavit se názorů, které přijal v zájmu svého bezpečí. Lidé jsou navenek jiní, než jací opravdu jsou. Nepramení tento postoj z touhy po bezpečí? Snaží se oklamat druhé, ale nejde o pouhou strategii, jejímž účelem je získání pocitu bezpečí? A co lidské civilizace a společnosti? Hrdý člověk se jeví jako skromný, chamtivec se obléká jako mnich, vykořisIovatel si libuje v charitě, zabiják mluví halasně o míru a mysl lidí je plná nenávistných řečí pronášených řečí lásky. Člověk snadno podlehne sebeklamu. Kdy bylo hraní v drama28
tech obtížné? Na tržišti sofistikovanosti se vždy prodávaly atraktivní hračky za nízké ceny. Nicméně mějte na paměti, že kupovat věci z výprodeje se z dlouhodobého hlediska nevyplácí, protože kdo se za nimi snaží skrýt, vzdaluje se víc a víc realitě. Mezi ním a realitou se vytváří nepřekonatelná propast a jeho identita se neustále bojí, že ztratí svou masku. A tak hledá další a další masky, za něž by se mohl ukrýt. Faleš se nikdy nedostavuje sama. Bývá obklopena svými vojsky, která přicházejí na její ochranu. Taková je síI sebeklamu a strachu, jež nás poutá, když nejsme schopni pozvednout zrak a pohlédnout dál. Jak může mít člověk, který se bojí, že ztratí určitou falešnou masku, tolik odvahy, aby se zbavil sebeklamu? Ustrašená mysl brání spatření pravdy. Takže kdo je v takové situaci opravdový přítel? Nebojácnost a odvážná mysl, jakou má pouze ten, kdo odhalil nahou pravdu o sobě samém, a tím se oprostil od strachu. Pokud tuto pravdu neustále maskujete, strach narůstá a vnitřní bytí je bezmocné. Ale jakmile odhalíte sebe a nahlédnete dovnitř, strach se rozplyne ve světle poznání a vy objevíte nové a zcela jiné zdroje energie. Tomu říkám odvaha – síla odhalovat své já a přijmout ho. Toto je odvaha, jež je nevyhnutelnou podmínkou dosažení pravdy. Jde o první krok k božskosti. Slyšel jsem velmi zajímavý příběh… Mladík přišel do chatrče, kde žil mudrc zvaný Haridrúmat Gautama. Chtěl nalézt pravdu. Toužil poznat slavného bráhmana. Položil hlavu k jeho nohám a řekl: „Ó, mistře, jsem tu, protože hledám pravdu. BuQ tak hodný a nauč mě vše, co zná bráhman. Jsem slepý a chci spatřit světlo.“ Ten mladík se jmenoval Satjakáma. Mudrc se ho zeptal: „Můj synu, z jaké linie pocházíš? Kdo je tvůj otec? Jak zní jeho jméno?“ 29
Mladík netušil, kdo je jeho otec, ani nevěděl, z jaké linie pochází. Šel za svou matkou, zeptal se jí na tyto věci a pak se vrátil k mistrovi, kterému zopakoval, co mu řekla matka. Řekl: „Ó, mistře, neznám svůj původ. Nevím, kdo je můj otec, a neví to ani moje matka. Když jsem se jí ptal, odpověděla, že se v mládí pohybovala ve společnosti mnoha vznešených lidí a dělala vše, jen aby se jim zavděčila. Netuší, čí jsem potomek. Moje matka se jmenuje Džabálí. Proto jsem Satjakáma Džabál. Požádala mě, abych ti to řekl.“ Haridrúmat byl dojatý prostou pravdivostí a upřímností příběhu. Objal mladíka a pravil: „Drahý synu, jsi určitě bráhman. Taková důvěra v pravdu je samotnou podstatou bráhmana. Jsem si jistý, že objevíš nejvyšší pravdu, protože ta vždy zaklepe na dveře toho, kdo má odvahu čelit pravdě o sobě samém.“
30