Hrob alexandra velikeho

Seán Hemingway

Hrob Alexandra Velikého

Seán Hemingway

Hrob Alexandra Velikého Největší záhada archeologie

Pro Colette

„Když člověk ztratí vlastní život, pak už jej ani hrubou silou, ani důmyslnou lstí zpět nezíská.“ Homér, Ilias

Copyright © Seán Hemingway, 2012 First published as “The Tomb of Alexander” by Hutchinson Original English title: THE TOMB OF ALEXANDER Translation © Tomáš Bíla, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-512-6

Úvod Co je měřítkem všech věcí? Čas. Čas na nikoho neče-

ká. Čas mnohdy nebývá laskavý. Vlastně dovede být i krutý.

Ale v plnosti času mohou přicházet nové objevy a anonymní umělecká díla, vystavená někde v koutku muzea, mohou odhalit svá tajemství. Toto je příběh jednoho takového odhalení a snahy o rozluštění jedné z největších archeologických záhad všech dob – lokalizace místa posledního odpočinku Alexandra Velikého, legendárního dobyvatele Východu a krále světa.

9

Kapitola první Slunce pražilo do dvora největšího muzea v New

Yorku a osvětlovalo prastaré mramorové sochy, které jako by ve svém novém domově zářily radostí. Tak jako Pygmalionova socha jeho vysněné milenky se nechávaly rozehřát slunečními paprsky a zdálo se, že čekají jen na nějakého čaroděje, který by dokončil jejich proměnu v maso a kosti. Samotný dvůr muzea byl úchvatný. Ochoz v prvním poschodí, zdobený řadou vápencem obkládaných dórských sloupů, popíral druhé podlaží zdobené sloupy v jónském stylu a odděloval od sebe černobílou mozaikovou podlahu arkády a pestrobarevnou dlažbu atria.

Prostranství připomínalo slávu starého Říma v době největšího rozmachu Římské říše a bylo poctou všem uměleckým dílům, která tu byla shromážděna. Obyvatelé New Yorku i lidé z celého světa přicházeli z Páté avenue, aby si prohlédli nejnovější senzaci, kterou jim Metropolitní muzeum umění nabízelo – výstavu řeckých, etruských a římských pokladů, které po několik let lidské oko nespatřilo.

Muž, stojící před jedním z exponátů v dlouhé řadě soch, se zahleděl na příslušný štítek a přečetl nahlas, co na něm stálo: „Portrét muže. Řecko, druhé století před Kristem. Možná hlava krále.“ Znovu obdivně pohlédl na mramorovou bustu s ostře řezanými rysy a pokýval hlavou. Pak se otočil ke své 11

Seán Hemingway

přítelkyni a dodal: „Možná hlava krále? Tomu říkám životní příběh. Takže všechno, co jeho život znamenal, zmizelo v propadlišti dějin...“ Mladá žena přikývla. „Víš, že Julius Caesar ve svých třiatřiceti letech naříkal, čeho všeho už v tom věku dosáhl Alexandr Veliký, zatímco on sám zatím nevykonal nic významného? Ale potom se sám zapsal do dějin. Ještě máš čas.“ „O to nejde. Ačkoli máš pravdu, že bych se svým životem měl něco dělat.“ Muž se na okamžik odmlčel. „Ať už to byl kdokoli, určitě to byl významný člověk své doby, ale jeho příběh se ztratil pod nánosem času. Dějiny dokážou být rozmarné. Ale i tak je to zajímavý portrét.“ Oba dva vyrazili k malému hloučku lidí, kteří se začali scházet na vyhrazeném místě u úlomku obrovského jónského sloupu z chrámu bohyně Artemis v Sardech, jednoho z největších svatostánků, které byly ve starověku vybudovány. Právě zde začínala prohlídka nově zpřístupněných sbírek ze starého Řecka a Říma.

V závěsu za skupinou návštěvníků na ni vyrazila i pohledná štíhlá vysoká žena v bílé blůze a třpytivě bílé hedvábné sukni, která sahala až na zem. Když se dala do pohybu, na leštěné mramorové podlaze zazněl klapot jejích podpatků a v rozparcích šatů se objevily dokonale tvarované nohy. Ve vlasech měla zastrčené velké černo-zlaté brýle Chanel.

Když účastníci prohlídky vešli do boční galerie v traktu sousedícím s Pátou avenue, zastavila se na Římském dvoře. Na to, že vyrůstala na Středozápadě a byla vychovávána v katolické víře, byla Viktorie Priceová sama překvapená, jak silný dojem na ni sochy udělaly. Pochopitelně, sama se věnovala umění, ale vždycky tíhla spíš k impresionistickým 12

Hrob Alexandra Velikého

obrazům a k italskému baroku, starověké sochařství ji nikdy nelákalo. Když však stála tváří v tvář těmto sochám, cítila s nimi bezprostřední souznění, nepopiratelnou, ale přitom nevysvětlitelnou blízkost, ačkoli je nikdy dříve neviděla. Přemítala, jestli se starověké umění odvolává na její vzdálené kořeny nebo v ní sochy vyvolávají tyhle pocity nějakým jiným způsobem.

Viktorie se zastavila u zvětralé sochy řeckého hrdiny Herakla sedícího na kameni. Jeho mohutné svaly jako by odpočívaly po mnoha výjimečných skutcích, které vykonal.

Možná za tím bude něco úplně prostého, napadlo ji a pak se tiše usmála. Kdysi se v nějakém článku dočetla, že nejhledanějším heslem na webových stránkách muzea je „nahý muž“. Najednou se rozhlédla a uvědomila si, že účastníci prohlídky jí už zmizeli z dohledu. Nechtěla se tu ztratit, a tak se rychle vydala za nimi.

Když vešla do první z řady bočních galerií, skupinka už odcházela k pokladnici. Její pozornost však upoutaly tři rozměrné malby. Ta první zobrazovala elegantně oděnou mladou ženu sedící ve zdobeném křesle s velkou lyrou v rukou a ještě jednu, mladší, která ji obdivně pozorovala. Další, užší malba znázorňovala ženu se štítem, na jehož nablýskaném kovovém povrchu byla vyobrazena postava nahého muže.

Ale Viktorii zaujal poslední, největší z obrazů. Byl na něm nahý svalnatý muž sedící na trůně vedle zahalené ženy, jež hleděla kamsi do dáli.

Oči té ženy byly uhrančivé. Z jejího pronikavého pohledu šla hrůza.

Viktorii se rozbušilo srdce a cítila, jak se jí potí dlaně. Ach bože, už zase tenhle pocit, pomyslela si, protože hned poznala projevy rostoucí paniky. Něco podobného už zažila několi13

Seán Hemingway

krát, ale vždycky ji to vyděsilo. Dýchej, říkala si v duchu. Něco na těch obrazech jí bylo povědomé, ale nedokázala to přesně pojmenovat. Byl to jiný pocit než ten, který zažila na Římském dvoře – tenhle byl niternější, skoro jako zapadlá vzpomínka, najednou vytržená z hlubokého zapomenutí jako zub z dásně.

Instinktivně chtěla utéct – co nejrychleji a co nejdál.

Na ty malby se může zeptat průvodce někdy jindy, jestli se naskytne příležitost. Vyrazila za účastníky prohlídky, kteří se nyní seskupili kolem malé bronzové sošky ve vitríně nedaleko od vstupu do pokladnice. Zdálo se, že průvodce na ni trpělivě čeká, aby se k nim mohla připojit. Když dorazila až k hloučku, znovu se dal do řeči. Jeho melodický hlas snadno upoutal její pozornost. „Tato krásná bronzová soška nám dnes může připomínat moderní umění, ale právě tak je typická pro helénské sochařství třetího století před Kristem,“ prohlásil a ukázal na vitrínku. „Je známá jako Bakerova tanečnice, podle newyorského filantropa Waltera C. Bakera, který ji spolu s dalšími kousky ze své sbírky starožitností odkázal našemu muzeu. Je to ikona helénského umění, znázorňující postavu uprostřed takzvaného tance sedmi závojů. Její levá noha je lehce zvednutá a šaty si utahuje těsněji kolem těla. Ačkoli má odhalené jen ruce – i její tvář je zakrytá téměř neviditelným závojem –, zdá se, jak vidíte, jako bychom pod závoji viděli její tělo.“ Celá skupinka se posunula o kus dál a Viktorie si konečně mohla prohlédnout sošku zahalené tanečnice ve vitríně. Najednou cítila, jak se jí svírá hruď a nastupující panika rychle sílí. Mělké, obtížné dýchání ji okrádalo o kyslík, až se jí před očima začaly dělat mžitky. Tady ne, poroučela si v duchu, a hlavně ne teď. Zkusila se otočit, popojít někam stranou od té sošky, která patrně vyvolala tuhle výjimečně 14

Hrob Alexandra Velikého

silnou reakci, jež se pomalu, ale jistě vymykala její kontrole, nohy ji však jednoduše odmítaly poslechnout. Panika sílila a sílila, až nakonec přitiskla ruce na prsa, bez jakéhokoli varování hlasitě vykřikla a omdlela.

Zřízenci, kteří stáli v sousedních galeriích, se k ní rychle seběhli, ale průvodce Tom Carr už byl na místě a rychle je zastavil. „Prosím, ustupte o pár kroků dál, ať může dýchat,“ řekl ostatním účastníkům prohlídky. Klekl si vedle ženy, která ztratila vědomí, a zkontroloval jí tep. Pak se obrátil k jednomu ze zřízenců a řekl: „Gino, zavolej na ošetřovnu a řekni jim, ať sem okamžitě někoho pošlou.“ „Ano, pane Carre.“ Po chvilce dorazila zdravotnice a ujala se péče o ženu, jež dosud bezvládně ležela na zemi a jejíž vlasy se dramaticky rozprostřely jako svatozář kolem její hlavy. „Zavolala jsem ambulanci, kdyby to bylo něco vážného.

Viděli jste, jak se to stalo? Uhodila se do hlavy?“ „Ne, myslím, že ne,“ řekl Tom, vstal a oprášil si kalhoty, šťastný, že na místo rychle dorazila odborná pomoc. „Zdá se, že bude v pořádku,“ usoudila zdravotnice. „Tep je silný a dech se zklidňuje. Asi by bylo nejlepší, kdybyste pokračovali v prohlídce.“ „V tom případě, dámy a pánové,“ obrátil se Tom k hloučku lidí, kteří si tiše šeptali opodál, „necháme naši zdravotnici, aby dělala svou práci. Pokud vám to nebude vadit, odebereme se do Augustovy galerie a s prohlídkou budeme pokračovat tam.“ Zatímco Tom Carr odváděl návštěvníky do sousedního sálu, zřízenci zahradili vstup do pokladnice. Zdravotnice zůstala u nehybně ležící ženy a dál sledovala její životní funkce.

15

Seán Hemingway

O tři čtvrtě hodiny později se Tom rozloučil s účast-

níky prohlídky a vydal se do vstupní haly oddělení řeckých a římských sbírek. Recepční mu předala několik lístků se vzkazy a zeptala se: „Jak to šlo?“ Tohle dopoledne bylo tak zvláštní, že Tom v první chvíli ani nevěděl, jak odpovědět. „No,“ začal váhavě, „sešla se celkem slušná společnost a všechno šlo docela dobře, dokud jsme se nedostali k pokladnici. Ale pak se jedna žena zadívala na Bakerovu tanečnici, vykřikla a ztratila vědomí. Už jsem zažil spoustu různých reakcí na tuhle zvláštní sošku – obdiv, vzrušení, dokonce i úžas, ale ještě nikdy se mi nestalo, že by z pohledu na ni někdo omdlel,“ řekl a rozpačitě se usmál. „A je ta žena v pořádku?“ zeptala se recepční. „Myslím, že ano. Zavolali jsme zdravotnici a ta se o ni postarala. Prý byla ještě asi čtvrt hodiny v bezvědomí, ale pak se probrala a zdálo se, že je v pořádku,“ řekl Tom. Už se chystal pokračovat, ale v tom zazvonil telefon. „Oddělení řeckého a římského umění,“ ohlásila se recepční. „Moment.“ Zakryla mluvítko dlaní a řekla: „To je ta zdravotnice. Chce s vámi mluvit.“ Pak předala sluchátko Tomovi. „Tom Carr, jak vám můžu pomoct?“ „Omlouvám se, že vás ruším, pane Carre. Ta dáma, co během vaší prohlídky omdlela, už se probrala a je jí mnohem lépe, ale trvá na tom, že s vámi neprodleně musí mluvit.“ „Je tam teď s vámi?“ zeptal se Tom. „Ano,“ odpověděla zdravotnice. „A myslíte, že je opravdu v pořádku?“ „No, dost tvrdě upadla na pravé rameno, takže tam asi bude mít pořádnou podlitinu, ale nic zlomeného nemá a podle mého názoru je zcela v pořádku. Nevím, z jakého důvodu omdlela, ale teď se zdá, že už jí nic není.“ 16

Hrob Alexandra Velikého

Tom na okamžik zaváhal. Čekala na něj spousta práce, ale chtěl se s tou ženou setkat, aby zjistil, co se jí vlastně stalo.

Podobnou reakci na tu unikátní sošku opravdu ještě nikdy nezažil, a tak se rychle rozhodl. „Za chvilku jsem u vás.“ O pár minut později vešel na ošetřovnu. Viktorie seděla v křesle vedle automatu na vodu a k pravé paži si tiskla sáček s ledem. „Pane Carre, mockrát vám děkuju, že jste přišel,“ řekla okamžitě a zdálo se, že je upřímně potěšená jeho přítomností, místo aby si lámala hlavu s tím, že zkolabovala. „Mohli bychom si někde na pár minut promluvit mezi čtyřma očima?“ Už se zvedala z křesla, ale Tom ji rychle zarazil a naznačil jí, aby zůstala sedět. „Jste si jistá, že jste v pořádku?“ zeptal se. „Ale ano,“ ujistila ho rychle. „V tu chvíli to sice byl šok, ale teď už mi opravdu nic není. Dovolte, abych se představila.

Jsem Viktorie Priceová,“ řekla a podala mu ruku. „Jsem v New Yorku jen na pár dní a umění na mě obvykle nemívá tak dramatický účinek,“ ujistila ho potom a její modré oči jako by se rozzářily. „Vlastně jsem sama tak trochu umělkyně..., malířka.“ „Můžeme si promluvit u mě v kanceláři, jestli chcete,“ navrhl Tom. „Ale obávám se, že v jednu hodinu mám schůzku, kterou nemůžu odložit.“ Kdykoli se v muzeu dal do řeči s cizími lidmi, rád si nechával otevřená zadní vrátka.

Většinou jako by si ani neuvědomovali, že zatímco oni přišli ve svém volném čase, on tady pracuje a práce má vždycky víc než dost. Ale tahle žena upoutala jeho pozornost a on se rozhodl, že jí může obětovat aspoň těch několik minut. „To je v pořádku. To, co mám na srdci, moc času nezabere. Samozřejmě chápu, že máte spoustu starostí, když připravujete nové expozice.“ 17

Seán Hemingway

„Ano, a zítra vlastně letím do zahraničí,“ řekl Tom. „Chystám se na výzkum do Evropy.“ „To je báječné,“ usmála se. „Prosím, pojďte za mnou,“ řekl Tom a zavedl ji do kabiny výtahu, který je vyvezl přímo do oddělení řeckých a římských sbírek. Když se za nimi zavíraly dveře, Viktorie se nejistě rozhlédla. „Víte, ještě před nedávnem jsem do výtahu vůbec nemohla vkročit,“ řekla omluvně. „Mám klaustrofobii.“ „Je to jenom pár vteřin,“ ujistil ji Tom. „Tři poschodí.

Budeme tam, než se nadějete. Vidíte? Už jsme tady...“ Dveře se otevřely a oni vystoupili. Viktorie se zhluboka nadechla. „Pojďte za mnou,“ pobídl ji Tom a vedl ji do své pracovny. Cestou míjeli zarámované plakáty z předchozích výstav, které oddělení uspořádalo. Pak prošli skleněnými dveřmi a o pár kroků dál byli u cíle. Tom jí nabídl křeslo proti svému pracovnímu stolu. „Posaďte se,“ řekl a sám zaujal místo za stolem. „Tak co máte na srdci, slečno Priceová?“ „Prosím, říkejte mi Viktorie,“ řekla, posadila se a složila ruce do klína. „Prve se mi stalo něco velmi zvláštního a zřejmě to vyvolala ta umělecká díla, která vystavujete.“ Předklonila se a její modré oči Toma upřeně pozorovaly.

Nenápadně se zadíval na hodinky a v duchu si pomyslel, co se z toho asi vyklube. Omdlela před Bakerovou tanečnicí, ale o jakých dalších uměleckých dílech asi mluví? „Omlouvám se, pane Carre,“ usmála se Viktorie provinile. „Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Předpokládám, že tady vídáte hodně zvláštních lidí a to, co vám tady povídám, vám připadá jako výmysl někoho, kdo to v hlavě nemá zcela v po18

Hrob Alexandra Velikého

řádku, ale prosím, vyslechněte mě.“ Na chvíli se odmlčela, očividně sama nevěděla, jak začít, ale pak jako by si utřídila myšlenky, pomalu přikývla a znovu spustila. „Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že trpím těžkou klaustrofobií.“ Najednou se ovšem znovu odmlčela, znejistěla a zadívala se k oknu, jako by se ztratila ve vlastních myšlenkách.

Tom si prohlížel její tvář z profilu. Sluneční světlo jí rozzářilo vlasy tak, že vypadaly jako ze zlata, a mezi jejich kadeřemi ještě víc vynikala její alabastrově bílá pleť. Napadlo ho, že to je poměrně atraktivní žena. Takhle ze strany mu její tvář dokonce připomínala sochu Afrodity Kallipygos v neapolském Archeologickém muzeu. Bylo to neuvěřitelně erotické ztělesnění téměř nahé bohyně, která se ohlíží přes rameno a spokojeně hledí na svůj dokonale tvarovaný zadeček. Právě ten také utkvěl v paměti většiny lidí, kteří sochu viděli, ale Tom si ji pamatoval celou. Měl výjimečně dobrou vizuální paměť, což byla jedna z vlastností, které z něj dělaly skvělého kurátora. V duchu si řekl, že se musí znovu podívat na snímek té sochy, ale pak se dál soustředil na půvaby slečny Priceové a na to, co mu chtěla říct. „Začala jsem se kvůli tomu léčit u jedné odbornice, která mi velmi pomohla. Používá hypnózu, abych si vybavila zážitky ze svého dětství a z doby ještě před tím, než jsem přišla na svět,“ řekla a podívala se na Toma. „Zážitky, které jsou nejspíš příčinou mého strachu z uzavřených prostor.“ „Jak to myslíte, zážitky z doby ještě před tím, než jste přišla na svět?“ zeptal se Tom trochu nejistě. „Věříte v reinkarnaci, pane Carre?“ zeptala se najednou.

Tom, kterého jen tak nějaká otázka nevyvedla z míry – už se mu dokonce zdálo, že je všechny dávno slyšel –, najednou nevěděl, co na to říct. „Slečno Priceová, Viktorie,“ 19

Seán Hemingway

opravil se. „Nevím, jak by cokoli, čemu věřím nebo nevěřím, mohlo hrát nějakou roli,“ řekl jemně, ale pevně. „Obávám se, že už odbíháme poměrně daleko od toho, co jste mi chtěla říct o svém zvláštním zážitku dnes dopoledne v naší galerii.

A je mi to moc líto, ale opravdu mám během čtvrt hodiny důležitou schůzku na opačném konci budovy, takže tohle setkání budu muset velmi brzy ukončit.“ „Asi to bude znít zvláštně, ale důvod, proč jsem dole v galerii omdlela, byl právě v tom, že jsem prožila nečekanou vzpomínku na něco, co jsem prožila v minulém životě,“ řekla Viktorie po chvilce váhání. „Tu vzpomínku vyvolaly některé z objektů ve vaší expozici. V mém vidění se objevila soška, které říkáte Bakerova tanečnice, a také tři malby na protějším konci sousední galerie. Najednou jsem se přesunula zpátky v čase. Moje terapeutka tomu říká časoprostorový kanál. Věci nebo místa mohou vyvolat vzpomínky na události z minulých životů, které bývají za normálních okolností zcela potlačené. Najednou se mi zdálo, jako bych tam byla.“ Odmlčela se, ale když Tom povzbudivě kývl, znovu se dala do řeči. On ji dál pozoroval, fascinován její klasickou krásou, a poslouchal, jak mu líčí své vidění. „Byla jsem ve skvostné hrobce, ale nebyla to moje hrobka. Měla jsem pocit, že muže, který tam byl pohřben, jsem dobře znala. Přišla jsem tu hrobku vyloupit se dvěma muži, ale ti mě zradili a nechali mě tam zemřít. V té vizi jsem viděla, jak mě udeřili do hlavy a jak jsem se probrala zrovna ve chvíli, kdy usazovali zpátky na místo kámen, který zakrýval vchod. Proklínala jsem je, pak jsem začala prosit o milost, ale nedostala jsem žádnou odpověď – očividně už byli pryč. Na zemi vedle mě ležela pochodeň. V mihotavém světle jsem viděla, že stěny hrobky zdobí různé malby. Byly 20

Hrob Alexandra Velikého

mezi nimi i ty tři, které dole vystavujete. To bylo to první, co ve mně probudilo tu dávnou vzpomínku.“ „Procházela jsem se po tom podzemním prostoru,“ pokračovala Viktorie a zavřela oči, aby si lépe dokázala vybavit, co viděla. „Ti druzí dva zloději odsud ukradli hodně věcí, ale bylo toho tady tolik, že zdaleka nedokázali odnést všechno. V jednom rohu stálo krásně zdobené brnění. Na kamenném stole byla soška, které říkáte Bakerova tanečnice, a další osobní věci. Zvedla jsem tu sošku a podívala se na ni. Byla tak krásná, že jsem se rozplakala. Byla z bronzu, ne ze zlata, a proto ji tam zloději nechali, ale pro zesnulého měla patrně velký význam. A právě tahle soška, kterou jsem kdysi dávno držela v ruce, mě nakonec připravila o vědomí. Postavila jsem ji zpátky na stůl a přistoupila ke zlatému sarkofágu, který stál uprostřed hrobky. Pochodeň zvolna pohasínala a světla ubývalo. Mí zrádní společníci sejmuli ze sarkofágu víko, ale pak zjistili, že je příliš těžké, než aby ho odnesli, a možná na to byli příliš pověrčiví.“ Otevřela oči a zadívala se na Toma. „To poslední, co jsem viděla, byl Alexandr Veliký, jeho mumifikované tělo uložené v sarkofágu, pod hlavou Aristotelův opis Iliady a dýku, kterou nosil celý život...“

Kapitola druhá Thomas Carr se toho letního rána na Krétě probudil

v půl šesté jako vždycky, když byl na vykopávkách. Venku byla ještě tma a foukal chladný větřík. Na nebi jasně zářily hvězdy. Když vyrazil na lokalitu, kde zrovna pracoval, světla pomalu přibývalo a nakonec se krajina kolem něj rozzářila rudým světlem vycházejícího slunce. Pahorek Kastri se tyčil nad širokou zátokou a vyplňoval celý výhled čelním sklem vozu. Dál na východ se zdvihalo úbočí hory Petsofas, o něco níž se rozkládalo pohoří Dikti a všude kolem se modravě třpytilo Egejské moře. Zvlášť v tomhle světle mu zdejší krajina vždy připadala jako prehistorická – vypadala přesně tak, jak si představoval svět před miliardou let, samozřejmě až na olivovníky, které tiše ševelily ve větru. Bylo jasno, takže v dálce na obzoru viděl i obrysy ostrovů Kasos a Karpathos. Připomněly mu starověké námořníky, kteří se jen podle toho, co viděli, dokázali plavit po celém Egejském moři.

Odbočil z hlavní silnice, vedoucí dál na pláž, na úzkou nezpevněnou cestu mezi řadami olivovníků. Ještě pořád bylo chladno a všude panoval klid, ale cikády měly už zanedlouho spustit svůj koncert. Z korun stromů vylétaly vlaštovky, které jako by jeho vůz vedly dál k cíli. Tom si vzpomněl na nástěnné malby z Akrotiri na nedalekém ostrově Santorini, na kterých neznámý umělec před třemi tisíci šesti sty 22

Hrob Alexandra Velikého

lety zachytil let těchto ptáků, a znovu v duchu užasl nad tím, jak tenhle bezvýznamný úkaz ilustruje spojení současnosti s dávnou minulostí.

Vůz si razil cestu po křivolaké silnici a za ním se zvedala oblaka prachu. V tuhle ranní hodinu si Tom v odlehlé části ostrova mohl jet, jak se mu zlíbilo, a řezat zatáčky jako ďábel, protože bylo naprosto jisté, že tady nepotká ani živáčka. Projížděl tou cestou už tisíckrát, a ačkoli nebyla moc dlouhá, vždycky mu připadala spíš jako horská dráha. Klasická řecká silnička, na které nebyl jediný rovný úsek. Cesta k lokalitě, kde pracoval, byla vlastně takovým přechodem mezi moderním světem a archeologickým nalezištěm. Jízda po ní připomínala cestu strojem času. Vůz poskakoval a skřípal, ale téměř vždycky se dostavil pocit určité transformace, sotva projel rezavou bránou a zastavil u hrubé kamenné zdi, za kterou ležely starověké pozůstatky.

Jako zkušený archeolog a kurátor sbírek řeckého a římského umění si Tom liboval v dávné minulosti. Procestoval celé Středomoří a navštívil snad všechna muzea i archeologická naleziště, kde se dalo dozvědět něco nového o klasickém starověku a jeho předchůdcích z doby bronzové. Práce v muzeu ho přitahovala, protože miloval starobylé artefakty, zejména velká umělecká díla, která pro něj byla pozoruhodnými svědky minulosti a tvořila hmatatelné spojení se současností – důkazy toho, čeho lidstvo před dávnými věky dosáhlo. Díky technologickému pokroku posledního století se současné umění i jeho budoucnost zdály tak odlišné od toho, jakou podobu měly ve starověku, kde umění představovalo nedílnou součást života společnosti. Ale v mnoha směrech se lidstvo zase tolik nezměnilo, pomyslel si Tom, a právě proto ho neopouštělo nadšení pro studium minulosti. Kromě 23

Seán Hemingway

toho k ní cítil silné osobní pouto. Občas se projevovalo, když v ruce držel nějaký artefakt nebo navštívil vykopávky, například když poprvé stanul na řeckém stadionu v tureckém Afrodisiasu. Tehdy doslova cítil, jak se mu ježí vlasy na hlavě, a na okamžik jako by vnímal křik diváků a vzrušení ze soutěží, které se tu před mnoha stovkami let konaly. Některá archeologická naleziště evokovala starověké dějiny velmi silně, a to v pohoří Dikti bylo jedním z nich. Minulost jako by tu zůstávala věčně přítomná.

Vystoupil z Land Roveru a šel za dělníky, kteří se usadili na jednoduchých dřevěných lavičkách pod rozložitým olivovníkem. Krumpáče a motyky si máčeli ve džberech s vodou, aby se násady zatáhly a pak po celý den pevně držely. „Dobré ráno, Georgosi,“ přivítal se Tom s jejich předákem, silným, mlčenlivým mužem, který o vykopávkách věděl všechno, co stálo za to vědět. „Dobré ráno, Tome,“ přikývl Georgos. „Tak se do toho pustíme?“ Tom jen stěží dokázal potlačovat své vzrušení.

Georgos přikývl, pomalu se otočil na své muže a zapískal na píšťalku. Kopáči se pomalu začali zvedat, odhazovali cigarety a dopíjeli ranní kávu. Pak si rozebrali nářadí – krumpáče, lopaty, kolečka, zednické lžíce a košťátka – a vyrazili k výkopům, pečlivě vyznačeným sítí provázků napnutých mezi kolíky.

První archeologický výzkum proběhl v Dikti v roce 1902.

Britští archeologové se sem vypravili pátrat po legendární diktské svatyni boha Dia. Podle starověké mytologie se Zeus, otec všech olympských bohů, narodil v jeskyni na Krétě.

Jeho matka Rhea ho prý před otcem Kronem ukrývala, protože mu podle proroctví bylo předpovězeno, že svého otce 24

Hrob Alexandra Velikého

překoná. Kronos se snažil osudu uniknout tím, že všechny své děti požíral, sotva se narodily, ale Rhea se odmítla Dia vzdát a pokusila se svého manžela obelstít. Místo svého novorozeného syna zabalila do zavinovačky kámen a Kronos se tímto úskokem opravdu nechal zmást. Tak legendu zachytily písemné památky i umělecká díla. A právě tento okamžik byl zachycen i na váze z pátého století před Kristem, kterou mělo ve svých sbírkách Metropolitní muzeum umění. U malého Dia se prý také střídali kúréti, mladí muži z ostrova, a bušili o sebe štíty, aby přehlušili jeho křik, a tak ho utajili před jeho otcem Kronem. Na tuto legendu navázala tradice ukládání bronzových štítů do jeskyň na celém ostrově coby obětních darů. Tato tradice se očividně udržela po celá staletí, protože ještě na terakotových reliéfech z doby římské kolonizace se objevoval motiv mužů ve zbroji tančících kolem právě narozeného boha.

Zatímco většina Řeků uctívala Dia jako otce bohů a nejvyšší božstvo na Olympu, staří Kréťané ho uctívali jako novorozence. Diktská svatyně byla jeho nejvýznamnějším svatostánkem na ostrově, bývala centrem jeho kultu a poutním místem. Podobně jako v případě velkého Diova chrámu v Olympii i její poloha byla v průběhu staletí zapomenuta a právě šance, že objeví místo zasvěcené vládci hromů, vedla britské archeology před více než stovkou let k tomu, aby v Dikti hledali a našli pozůstatky ze starověku.

Desítky let úspěšného výzkumu potvrdily, že se opravdu jedná o prastaré poutní místo. Byly tu nalezeny obětní předměty z raného období řeckých dějin – štíty, velké trojnožkové kotlíky, další nádoby a miniatury zbroje. Velkým objevem byla mramorová stéla z druhého století po Kristu, na které byla vyrytá oslavná báseň na diktského Dia, pocházející 25

Seán Hemingway

podle užitého jazyka ze třetího století před Kristem. Kromě toho tu byla nalezena spousta membra dissecta1, pocházející patrně z horní části nějakého chrámu, ale žádné prokazatelné in situ architektonické pozůstatky řecké svatyně.

Tyto vykopávky probíhaly zhruba v době, kdy sir Arthur Evans severně od Knossu podnikal průlomové objevy při odhalování rozsáhlých pozůstatků jádra první evropské civilizace, kterou po legendárním krétském králi Minoovi pojmenoval minojská kultura. I britský tým v Dikti narazil na stopy velké minojské osady z pozdní doby bronzové s honosnými paláci a dlážděnými ulicemi. V šedesátých letech se Britové na ostrov vrátili, aby dál pátrali na místě minojské osady i opevněného sídla na vrcholku Kastri, které bylo obýváno ve dvanáctém a jedenáctém století před Kristem, na konci doby bronzové, kdy ostrov prožíval bouřlivé období.

V polovině osmdesátých let už byla archeologie minojské kultury na výrazně vyšší úrovni. Po celém ostrově bylo odkryto několik stovek usedlostí. Hlavní správní centra, pojmenovaná podle Evansovy romantické terminologie „paláce“, ležela v Knossu, ve Faistu na jihu, v Malii na severním pobřeží a v Zakru na jeho nejvýchodnějším výběžku, asi třicet kilometrů od naleziště v Dikti. Vzhledem k jeho velikosti bylo poměrně pravděpodobné, že se tu nacházel „palác“ či administrativní centrum podobně jako v Knossu, a možnost odhalit ho za pomoci moderních prostředků byla více než lákavá. Britové podnikli terénní průzkum, aby určili nejpravděpodobnější polohu paláce, ale oblast byla tak roz1

membra dissecta = doslova „rozsekané údy“, rozpadlé, nespojité zbytky původního celku, střepy – pozn. red.

26

Hrob Alexandra Velikého

sáhlá, že pravděpodobných lokalit bylo hned několik a času i peněz byl nedostatek.

Na počátku jedenadvacátého století probíhal výzkum mnohem důkladněji, a proto i podstatně pomaleji než před několika desítkami let. Nové výkopy odhalily dalších sedm budov a různé významné artefakty, například skoro půlmetrovou sošku ze zlata a slonoviny zpodobňující muže, který měl oči z křišťálů, zlaté sandály a zlatou bederní roušku – mistrovské dílo z doby bronzové a dost možná také minojského předchůdce mladého Dia, kterého později, v dobách řecké kultury, Kréťané uctívali.

Tom si vybavoval ten den, kdy byla soška objevena, i všechno vzrušení, které ten nález tehdy vyvolal. Zatím se vědělo jen o hrstce sošek minojské kultury ze zlata a slonoviny, ale kromě několika pozoruhodných exemplářů nalezených v Knossu pocházela většina z nich z černého trhu se starožitnostmi a panovaly pochybnosti o jejich pravosti. Nejslavnější z nich byla samozřejmě takzvaná Bostonská hadí bohyně, uložená v Uměleckém muzeu v Bostonu. Odborníci postupem času pojali podezření, zda není ve skutečnosti výtvorem jednoho z restaurátorů, Švýcara Émila Gilliérona, který na nálezech z Knossu úzce spolupracoval se sirem Arthurem Evansem.

Vzrušení z nového nálezu bylo velké a Tom byl přesvědčen, že se dnes ocitli na prahu dalšího – byť docela jiného – objevu. Koncem devadesátých let proběhlo sonarové snímkování území na východ od odkrytého minojského města, které odhalilo stopy zdí, ukrytých pod silnou vrstvou písčité zeminy. Tato relativně sypká vrstva půdy z nedaleké hory Petsofas je zavalila někdy mezi starověkem a moderním osídlením celé oblasti. Kvůli tomu výsledky tradičního terénní27

Seán Hemingway

ho průzkumu označily tuto oblast za nezajímavou, protože se na povrchu neobjevily téměř žádné střepy keramiky. Ale s pomocí sonarového průzkumu, který se prováděl v zimě, když byla hladina spodní vody relativně vysoko a vodivost půdy dosáhla ideálního stavu, se podařilo pod zemí odhalit velké prostranství ohraničené zdmi, které naznačovaly, že se zde ukrývá významné archeologické naleziště, které je dosud neporušené a zachovalo se ve výjimečně dobrém stavu.

Kromě toho se v těsné blízkosti podařilo objevit prastarý zdroj pitné vody, která byla pro starověké osídlení nezbytností. Lidé, kteří výzkum v této oblasti řídili, záhy dospěli k přesvědčení, že právě zde se nalézá dlouho hledaný minojský palác.

Ironií osudu se velmi podobný příběh odehrál i na sousední lokalitě v Zakru, který byl v dobách minojské kultury dalším důležitým přístavním městem. Tentýž David George Hogarth, který v egyptské Alexandrii pátral po hrobu Alexandra Velikého, se roku 1901 jako první pustil do vykopávek v Zakru. Hogarth doufal, že tu najde palác, ale místo toho narazil na pozůstatky mnoha domů, které patrně patřily bohatým majitelům. Řecký archeolog jménem Nicholas Platon se v sedmdesátých letech vrátil na tuto lokalitu a pouhých sedm metrů od místa, kde Hogarth výkopy zastavil, narazil na pozůstatky paláce. Našel tu záznamy psané lineárním písmem A, pokladnici plnou uměleckých děl, jako byla váza z přírodního křišťálu a býčí lebka upravená do podoby rituální nádoby, surového zlata, měděných ingotů a sloních klů. I topograficky existovaly mezi nalezištěm v Dikti a Zakrem četné paralely. Palác v Zakru se nacházel blízko vodního zdroje a byl usazen v údolí stejně jako nedávno objevené pozůstatky osídlení v Dikti. Zdálo se, že odhalení dlouho hledaného mi28

Hrob Alexandra Velikého

nojského paláce v Dikti je konečně na dosah. Po vleklých jednáních kvůli odkupu pozemků, které patřily různým místním obyvatelům a v některých případech i celým rodinám, které si mezi sebou dělily vlastnické podíly a ne vždy se jako spolumajitelé dokázali shodnout, bylo konečně dosaženo dohody. První žádosti o povolení se postavila do cesty místní politika, ale po několika letech konečně mohly začít vykopávky na nové lokalitě, nazývané Palácové pole.

Zlaté pravidlo archeologie však říká, že nikdy nevíte, co najdete. Obvykle člověk najde něco jiného, než co na místě chtěl najít – a ani Palácové pole v Dikti nebylo výjimkou.

Napříč celým prostranstvím byla vedena síť výkopů a první skenování sonarem odhalilo pozůstatky masivního oltáře pod širým nebem a část obvodové zdi svatostánku diktského Dia. Ten se ve skutečnosti nacházel přímo nad minojským palácem, takže původní dohady o poloze paláce byly správné. Zpětně vzato to všechno dávalo smysl. Výhodně položená místa bývala často ze zjevných důvodů opakovaně osidlována a v tomto případě se poté, co byla na místě původního minojského osídlení nalezena řecká svatyně, dalo uvažovat i o kontinuitě kultu – pokud, jak se předpokládalo, uctívání diktského Dia sahalo až do doby bronzové. Ještě pozoruhodnější bylo finální rozvrstvení svatyně. Bylo zřejmé, že k masivnímu sesuvu půdy z hory Petsofas došlo v době, kdy svatyně byla ještě užívána, ne mnohem později, jak se původně předpokládalo. Oltář byl dokonce pokrytý ohořelými zbytky po velké obětině býků na počest vládce blesků. Rituál pravděpodobně proběhl na Diův svátek na jaře roku 365 po Kristu v rámci slavností symbolického znovuzrození vládce bohů, které ukončila katastrofická událost, pravděpodobně silné zemětřesení, jež vedlo k sesuvu půdy z hory Petsofas 29

Seán Hemingway

a pokrylo posvátný okrsek více než metr silnou vrstvou písku a kamení. O několik desetiletí později Theodosius I. rozhodl o zrušení všech pohanských kultů, a tak nebyla svatyně v Dikti nikdy obnovena a její poloha upadla v zapomnění.

Každé léto přinášely vykopávky nové a nové poznatky o svatyni a badatelé se dozvídali víc a víc o fungování tohoto velkého náboženského centra. Letos došlo uvnitř chrámu k obzvlášť zajímavému objevu. Byla to svatyně zasvěcená božskému Alexandru Velikému. Alexandr se stal vládcem Makedonie roku 334 před Kristem, poté co byl jeho otec Filip II. zavražděn – podle některých názorů v rámci spiknutí, které zosnovala jeho manželka a Alexandrova matka Olympias. Bezesporu šlo o jednoho z největších vůdců všech dob.

Během pouhých devíti let jeho armáda pokořila celou Perskou říši a pokračovala ve svém vítězném tažení na východ, dokud nenarazila na řeku Indus. Posléze ho jeho generálové přesvědčili, aby se vydali na cestu zpět, a Alexandr nakonec v Babyloně zemřel na horečku nebo možná na malárii.

Když ležel na smrtelném loži, ptali se ho, komu přenechá svou obrovskou říši, a on odpověděl: „Tomu nejsilnějšímu.“ Ale jeho generálové si nezměrnou říši mezi sebou rozdělili: Ptolemaios se stal králem Egypta a okolních zemí, Antioch získal velkou část Blízkého východu a Perdikkovi připadla vláda nad Makedonií. Nově objevená svatyně v Dikti mohla významnou měrou přispět k pochopení pozdního období Alexandrova kultu a toho, proč se jeho popularita udržela až do dob Římské říše.

Plocha, kterou dnes Tom, Georgos a ostatní zkoumali, se nacházela před svatyní, budovou rozměry připomínající chrám Athény Vítězné na athénské akropoli. Uvnitř svatyně stála mramorová socha Alexandra v nadživotní velikosti, 30

Hrob Alexandra Velikého

největší objev letošní sezony. Podle různých detailů se zdálo, že jde o hadriánskou kopii původní kultovní sochy, která byla do svatostánku umístěna někdy ve třetím století před Kristem. Ačkoli sochu stále ještě zakrývaly nánosy zeminy, už teď bylo vidět, že se na některých místech zachovalo i původní pozlacení a jasné barvy. Pro místní archeologické muzeum v nedalekém městečku Sitia by to byl úžasný přírůstek. Socha byla masivní a vážila jistě přes tunu. Bylo rozhodnuto o tom, že bude předběžně zakonzervována in situ, dokud nebude v jejím okolí dokončen průzkum a nebude možné k ní dopravit těžkou techniku, která zajistí její bezpečnou přepravu. Poté co dělníci odstranili zbytky zborcené starověké střechy, vybudovali kolem sochy provizorní lešení a nově ji zastřešili, aby bylo mistrovské dílo i ti, kdo budou pracovat na jeho konzervaci, chráněni před ostrými paprsky slunce. Jejich nejdůležitějším úkolem byla konzervace pigmentu a odstranění hlíny, která sochu pokrývala, protože kyselá půda často působila na barvy škodlivě. Archeologie bývala skutečně dost často destruktivním procesem. Když se umělecká díla po stovkách let ve stabilním prostředí dostala na světlo světa, jejich původní vzhled byl zpočátku jasně patrný, ale rychle se začal ztrácet. Představa, kterou lidem vštěpovaly filmy o mumiích, tedy že se věci archeologům v rukou rozpadají v prach, byla sice přehnaná, ale byla pravdě blíž, než by si většina lidí myslela. Alexandrova socha byla naštěstí z mramoru, tedy z relativně odolného materiálu, ale nános barvy na jejím povrchu, to bylo něco úplně jiného.

Zatímco se konzervátoři věnovali této delikátní práci, Tom a jeho tým pracovali na prostranství před svatyní.

Dvě čtverhranné stély, kamenné monolity pokryté nápisy, zůstaly stát právě tam, kde byly před staletími vztyčeny.

31

Seán Hemingway

Tu starší objevili na počátku letošní sezony. Stála napravo od vchodu do svatyně a bylo na ní zapsáno původní zasvěcení této budovy ze třetího století před Kristem, z doby, kdy Krétě vládli Ptolemaiovci. Text byl plný frází, ale pozoruhodné na něm bylo to, že zmiňoval hrobku Alexandra Velikého, známou jako Soma, kterou pro něj Ptolemaios I. vybudoval v Alexandrii. Zmínky o Alexandrově hrobce byly vzácné, a takto raná zmínka byla opravdu pozoruhodná. Druhá stéla, stojící na opačné straně vchodu, byla právě teď odkrývána. Tom řekl dělníkům, že to dodělá sám, a posadil se před kamenný hranol. Když začal štětečkem a škrabkou očišťovat vytesaná písmena, objevila se vrstva červené barvy, která se ve starověku často používala ke zvýraznění nápisů. V ranním světle se před jeho očima záhy objevily jasné znaky a on si vzal na klín zápisník, aby si nápis poznamenal. Na kameni bylo vidět zvláštní opotřebení. Většina slov byla čitelná, ale některé části textu téměř úplně zmizely. Vzhledem k tomu, že celý areál byl pravděpodobně zavalen necelých padesát let poté, co zde tento sloup vztyčili, a od té doby zůstaly nápisy až do dnešního dne skryté pod vrstvou hlíny, byly podobné stopy opotřebení pozoruhodné. Napadlo ho, že na vině nejspíš budou kořeny nedalekých olivovníků a přírodní živly působící několik staletí, ale jak se ukázalo, stéla byla mnohem novější než ta, kterou před vstupem do svatyně objevili jako první.

Její mladší původ byl patrný z tvaru písmen i z textu, který patrně zaznamenával pozdní přestavbu svatyně za vlády Treboniana Galla ve třetí čtvrtině třetího století po Kristu. To, co Toma okamžitě upoutalo, bylo, že se tady text ze sousední stély opakoval s podstatnou obměnou. Místo aby se tu psalo o Alexandrově hrobce v Alexandrii, hovořil text 32

Hrob Alexandra Velikého

o „hrobce Alexandra, která se již nenachází v Alexandrii, ale byla z božské prozřetelnosti císaře Treboniana Galla“ a zbytek nápisu byl porušen tak, že byl zcela nečitelný. Vláda Treboniana Galla trvala poměrně krátce, protože spadala do období takzvaných vojenských císařů, a tak bylo možné údajný přesun Alexandrových ostatků datovat velmi přesně – mezi roky 251 a 253 po Kristu. Nově objevený nápis tedy rozšiřoval současné znalosti o hrobu Alexandra Velikého až po polovinu třetího století po Kristu, daleko od doby vlády císaře Karakaly, který se považoval za znovuzrozeného Alexandra a jehož návštěva hrobky v Alexandrii byla poslední dosud známou zprávou o její existenci. Nabízelo se tu nové, byť zoufale neúplné vodítko k místu posledního odpočinku Alexandra Velikého, krále králů a dobyvatele světa. Tom jen stěží ovládal své vzrušení. Tenhle nový střípek dějin, vyzdvižený z útrob země, znovu otevíral otázku umístění Alexandrovy hrobky, jedné z největších nevyřešených archeologických záhad všech dob. Teď už jen rozluštit zbytek zničeného textu.

Byla to běžná sobotní noc v Dikti. V neděli práce na vy-

kopávkách utichala a všichni si plánovali, jak stráví nadcházející den volna. Dikti bylo malé městečko, vlastně spíš velká vesnice, takže možnosti společenského vyžití byly pro tým archeologů poměrně omezené. Většinou se drželi pospolu a ti mladší z nich si trochu vyrazili z kopýtka a uspořádali si malou párty. Claire, studentka z Kolumbijské univerzity, měla pocit, že to bude kouzelná noc, ale to vůbec netušila, jaké překvapení je čeká. Večer začal v hospůdce, kdysi nazývané Kali Kardia neboli „dobré srdce“, která ležela v sousední vesničce Hieronero. Pila se tady místní rakije – domá33

Seán Hemingway

cí pálenka z vinných hroznů – a pivo, ale kromě toho měl hostinec široko daleko monopol na cigarety a telefon. V létě tu bývalo otevřeno neustále. Majitel podniku Barboyannis a jeho manželka Georgia obvykle sedávali u velkého stolu hned za dveřmi a vždycky byli připraveni posloužit chlazeným nápojem nebo nějakým tím klípkem ze života vesnice.

Všichni z týmu to tu měli rádi, protože na ně pokaždé dýchl pravý život krétského venkova – vysedávat večer na ulici se sklenkou rakije, pozorovat západ slunce a povídat si o tom, co se za celý den událo. Po večerní skleničce se všichni přesunuli na ubytovnu a při světle svíček společně povečeřeli u dlouhého stolu na otevřené terase domu. Claire a její přátelé pak vyrazili do města, nejprve do klubu s příhodným názvem Proč ne.

Bylo horko, ačkoli slunce už dávno zapadlo, a vál lehký hřejivý větřík. Touhle dobou tu každoročně bývalo celkem větrno. Před barem byla veranda, kterou od ulice oddělovala jen rákosová zástěna. Panovala tu celkem pochmurná, ale svým způsobem vlídná atmosféra; bylo tu šero a pod vysokým stropem byly zavěšeny ventilátory, které místnost aspoň trochu ochlazovaly. Z reproduktorů po obou stranách baru se řinula těžká rocková hudba a před ním na vysokých stoličkách sedělo několik Řeků v barvených košilích. „Nemohli by pustit něco jiného?“ zeptala se Claire své kolegyně Sáry. „Zkusím se zeptat. Ale barman je ze Zakru a má tenhle kravál rád. Co bys chtěla? Možná se mi podaří ho ukecat,“ nabídla se Sára. „Cokoli jiného. Co třeba Springsteena nebo U2?“ „Dobře, zkusím to,“ přikývla Sára a vyrazila k baru.

34