JAK NA ÚSPĚCH
Heidi Grant Halvorsonová, Ph. D.
JAK NA ÚSPĚCH DOSÁHNĚTE SVÝCH CÍLŮ
Mému muži Jonathanu Halvorsonovi, našim dětem Annice a Maximilianovi a mé matce Sigrid Grantové
Copyright © Heidi Grant Halvorson, 2010 Foreword copyright © Carol S. Dweck, 2010 All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form. This edition published by arrangement with Hudson Street Press, a member of Penguin Group (USA) Inc. Original English title: SUCCEED Translation © Adéla Bartlová, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-491-4
Předmluva Carol S. Dwecková, Ph. D.
H
eidi Grant Halvorsonová ví všechno o tom, jak si stanovit cíl a jak ho dosáhnout. V této knize předkládá své znalosti čtenářům. Vzala všechny nejnovější psychologické výzkumy, vydestilovala z nich jejich esenci a prezentovala ji v praktické podobě. Proč nedodržujete novoroční předsevzetí? Jak se přinutit pustit se do té pracovní zprávy, která má být brzo odevzdána? Proč může soustředění na studijní výsledky uškodit studijním výsledkům? Jak přizpůsobujete své cíle svému pohledu na život? Proč jsou někteří lidé tak výkonní, přestože trpí depresí? Autorka vám odpoví na všechny tyto otázky (a na spoustu dalších) tak, abyste odpovědi mohli využít. Doktorka Grant Halvorsonová je nejen skvělou spisovatelkou, ale také badatelkou, která provedla mnoho výzkumů zmíněných v této knize. Od počátku své kariéry chápala, že úspěchy a dobrý pocit ze sebe závisí na správně stanoveném cíli, a při svém výzkumu pochopila, proč si lidé stanovují určité cíle a proč jich také dosahují – nebo nedosahují. Výzkum v podstatě odpověděl na všechny otázky, které jsem položila v minulém odstavci. Doktorka Grant Halvorsonová má také přehled v ostatních výzkumech. Ví, které jsou důležité, a umí přehledně podat jejich 9
Heidi Grant Halvorsonová
výsledky a aplikovat je v praxi. Psychologický výzkum někdy bývá důkladný, aniž by však něco přinášel, jindy se zase zabývá důležitými tématy, aniž by byl pečlivý a důvěryhodný. Práce, z níž vychází tato kniha, vrhá světlo na nejzákladnější motivační zásady a řídila se těmi nejvyššími standardy pro výzkum. Proto jde o tak výjimečnou knihu. Nejdůležitějším poselstvím knihy je, že se lidé mohou změnit. Nemusí to být jednoduché, ale se správnou motivací a vhodnými instrukcemi je to možné. Problém byl vždycky v tom, kde vzít ty správné informace. Řešení máte na dosah ruky: stačí otočit list. Jsem poctěna, že jsem mohla být jednou z učitelek doktorky Grant Halvorsonové, její úspěchy, vědomosti a moudrost mi však udělaly ještě větší radost. Až začnete číst, uvidíte, o čem mluvím.
Úvod
P
roč se nám nedaří dosahovat cílů? Možná chceme udělat dojem na šéfa, najít si dobrého partnera, napravit svou finanční situaci nebo se o sebe lépe starat – všichni bychom našli nějakou oblast života, která by snesla vylepšení. (Ve skutečnosti to málokdy bývá jen jedna.) Chceme si vést lépe, dokonce se o to snažíme, ale nedaří se nám to – někdy i opakovaně. Začneme proto hledat něco, na co bychom svedli vinu, a většinou to začneme vyčítat sami sobě. Zmocní se nás pocit, že na to prostě nemáme, něco nám chybí k tomu, abychom dosáhli cíle. Což je zásadní omyl. Zabývám se sociální psychologií a strávila jsem léta studiem úspěchů. Pečlivě jsem pozorovala tisíce účastníků výzkumu, kteří se snažili uspět v práci, ve školní třídě, na hřišti nebo přímo v mé laboratoři. Na moji žádost si celé týdny psali deníky, v nichž mi vyprávěli o všednodenních úkolech, jež se snaží plnit. Pročetla jsem stovky studií o stanovování cílů a motivaci. Dospěla jsem k několika závěrům, z nichž vám teď dva představím. Většina z nás klade neúspěch za vinu špatnému viníkovi. I velmi chytří, úspěšní lidé často nechápou, proč uspěli, nebo ne. Než jsem se tímto výzkumem začala živit, nevyznala jsem se v tom o nic lépe. Myslela jsem si, že jsem dobrá ve škole a neúspěšná ve sportu prostě proto, že jsem se tak narodila. Nebyla 11
Heidi Grant Halvorsonová
to pravda – nikdo se jen tak nerodí k něčemu předurčen. Musela jsem se toho ještě hodně naučit. Druhým závěrem, který jsem po letech bádání učinila, je, že každý může být úspěšnější. Každý. To bych ráda opravdu zdůraznila. Prvním krokem však je odložit předsudky ohledně příčin vlastních úspěchů a pádů, protože jsou pravděpodobně špatné. Druhým krokem je přečíst si tuto knihu. Možná ani nevíte, že to nějaká vláda sleduje, ale na stránkách www.usa.gov skutečně najdete seznam nejpopulárnějších novoročních předsevzetí, která si Američané dávají. Jistě vás nepřekvapí, že tam najdete „zhubnout“ a „přestat kouřit“. Každý leden si miliony lidí – dost možná patříte mezi ně stejně jako já – stanovují jeden z těchto dvou cílů a přísahají, že letos už vážně začnou žít zdravě, zhubnou do těch přiléhavých džín nebo přestanou utrácet majlant za cigarety. Podle nejnovější zprávy vydané Ústředím pro prevenci a kontrolu nemocnosti mají dva ze tří Američanů nadváhu a jeden ze tří je obézní. (Podle údajů z českého Ústavu zdravotnických údajů a statistiky trpí v České republice nadváhou prakticky každý druhý člověk starší 15 let a 17 procent Čechů je obézních; pozn. překl.) Většina by jistě dala přednost nižší váze. Lidé s nadváhou nejsou jen náchylnější ke kardiovaskulárním onemocněním a cukrovce, trpí také jejich sebevědomí, protože v naší společnosti je ideálem štíhlá postava. Navzdory snadné dostupnosti knih o hubnutí a dietních programů a navzdory velmi reálné touze po štíhlosti se jen málokomu, kdo začne usilovat o snížení váhy, podaří zhubnout a štíhlou postavu si udržet. Zatím moc nehubneme a ty přiléhavé džíny pořád visí ve skříni. 12
Jak na úspěch
Ústředí také sleduje počet kuřáků – zhruba jeden z pěti dospělých Američanů kouří. Sedm z deseti kuřáků v průzkumech odpovídá, že chce přestat kouřit, a téměř polovina z těch sedmi (tj. přes 19 milionů lidí) v předchozích dvanácti měsících ve snaze zbavit se svého zlozvyku aspoň na jeden den kouřit přestala. Jen asi třem milionům se podaří přestat – to znamená, že 85 procent těch, kteří chtějí přestat a zcela vážně si to stanoví jako svůj cíl, selže. Přestože je veřejnost dobře informovaná o zdravotních rizicích kouření, každý rok umírá na následky tohoto zlozvyku půl milionu Američanů. Jestliže kouříte a nepodaří se vám přestat, můžete na to klidně umřít. A těch 85 procent neúspěšných to moc dobře ví. Proč tedy tolik lidí selhává? Nedostatkem motivace u kuřáků a lidí s nadváhou, kteří se chtějí zlepšit, to jistě nebude. Těžko najdete silnější stimul než „může tě to zabít“. Proč lidé přesto pořád dokola selhávají při snaze splnit tak důležitá předsevzetí? Nejčastější odpovědí na tuto otázku, o které nejspíš právě také přemýšlíte, je nedostatek vůle. „Vůlí“ se myslí nějaká vrozená vnitřní síla, která umožňuje těm, jež ji mají, utéct před pokušením. Většina lidí se domnívá, že jde o charakterovou vlastnost. Někteří lidé prostě vůli mají (hubení, nekuřáci – které za to obdivujeme) a někteří ne (podle toho je také soudíme). Ti, kteří nemají vůli, jsou prostě slabí, neúspěšní, nehodní obdivu. Zajímavé je, že tak nepopisujeme jen cizí problémy, klidně tak označíme i sebe. Nesčetněkrát jsem slyšela kolegy, studenty a přátele, že „prostě nemůžou přestat“ kouřit, „prostě nedokážou odolat“ dezertu, „nemůžou se přimět pracovat“ na složitém úkolu. A jakmile se přesvědčíte, že prostě nemáte dostatečnou vůli na to, abyste mohli skoncovat s kouřením, zhubnout nebo přestat věčně něco odkládat, proč se vůbec ještě snažit? Má to smysl? 13
Heidi Grant Halvorsonová
Odpověď zní: to si pište, že to má smysl, vůle totiž není tím, za co ji máte. Možná by pomohlo, kdybychom pro ni používali méně vznešené označení, protože ve skutečnosti mluvíme o starém dobrém sebeovládání. Sebeovládání je schopnost jednat tak, abychom dosáhli cíle – abychom vytrvali na své cestě navzdory pokušením, rozptylování a dalším cílům. Je to velmi důležité, jde o jeden z kritických prvků nezbytných pro dosažení jakýchkoli cílů, a proto o něm budu v této knize hodně hovořit. Nefunguje to ovšem tak, jak si asi myslíte.
Úspěšní lidé a paradox sebeovládání Za prvé, není pravda, že někteří lidé ho mají a jiní ne. Kdyby to byla pravda, bylo by možné všechny lidi na světě přehledně rozdělit na „úspěšné“ a „smolaře“. Úspěšným lidem by se muselo dařit stále, protože by měli perfektní sebeovládání. Uspěli by ve všem. A ti neúspěšní, kteří by sebeovládání zcela postrádali, by nikdy ničeho nedosáhli. Beze špetky sebeovládání by nakonec ani nevylezli ráno z postele! Je jasné, že to nemůže být pravda. Ani úspěšným lidem se nedaří všechno a smolaři nejsou tak nešikovní, že by nedosáhli vůbec ničeho. Je fakt, že někteří lidé se ovládají lépe než jiní, dokáže to však každý. A lidé, schopní velké sebekontroly, také někdy selžou. Není problém si to představit, jen si vzpomeňte na všechny ty velmi úspěšné lidi – ty, kteří vystoupali ve svém oboru až na vrchol –, o nichž se ví, že se jim nepodařilo dodržet zmíněná dvě těžká novoroční předsevzetí. Mnozí slavní lidé otevřeně hovořili a hovoří o svých pokusech shodit kila: třeba zpěvačky Janet Jacksonová a Wynonna Juddová nebo herečky, které získaly Oscara nebo Emmy, 14
Jak na úspěch
jako Oprah Winfreyová, Roseanne Barrová, Kirstie Alleyová, Rosie O’Donnelová, Elizabeth Taylorová. Všechny jsou neustále na obálkách bulvárních časopisů. Někdy hrdě vystavují štíhlé tělo, tvrdě vybojovaný výsledek cvičení a diet. Jindy je fotografové zachytí poté, co se vrátily ke svým zlozvykům, a často to bývá doprovázeno jízlivými popisky. (Možná se divíte, proč jsem vypsala jen slavné ženy. Ne že by úspěšní muži nebojovali s nadváhou, jen o tom tak často nemluví na veřejnosti.) Měli bychom si asi říct, že ačkoli občas neuspějeme, protože nevíme, jak svého cíle dosáhnout, většinou naopak velmi přesně víme, co bychom měli udělat, a přesto selžeme. Každý ví, že když bude méně jíst a víc se hýbat, zhubne. Jenže vědět je jedna věc, a řídit se tím je něco úplně jiného. Většinou se umíme na své neúspěchy podívat a poznat, co děláme špatně – ať už jde o hubnutí, kouření, uvědomění si svého potenciálu v práci nebo ve škole nebo nápravu nefungujících vztahů. Zdá se, že děláme pořád dokola ty samé chyby, i když o nich víme – a i když neúspěch uvidí veřejnost a bez okolků se nám vysměje. Když mluvíme o tom posmívání, asi těžko bychom našli lepší příklad velmi úspěšného člověka zápolícího s vlastním novoročním předsevzetím, než je americký prezident. V únoru 2007 sdělil tehdy ještě senátor Barack Obama listu Chicago Tribune, že se rozhodl jednou provždy přestat s kouřením: „V uplynulých letech jsem pravidelně přestával kouřit. Moje žena mě naléhavě žádala, abych nepodlehl stresu při předvolební kampani a zase nezačal.“
15
Heidi Grant Halvorsonová
Nevydržel. Čerstvě zvolený prezident Obama řekl na konci roku 2009 Tomovi Brokawovi, že přestal, ovšem dodal: „Párkrát jsem klopýtnul.“ V New York Times se v prosinci 2008 psalo: „Podle toho, co sám na sebe v některých rozhovorech prokecl, je jasné, že pan prezident si sice jako mnozí z nás dal novoroční předsevzetí, ale nedodržel ho.“ Nemůžeme vědět, jestli se Obama svého zlozvyku zbaví, nebo ne, jeho zaměstnanci o tom mluvit nebudou a on sám se jistě nenechá přistihnout před Bílým domem s cigaretou. Doufám, že se mu to podařilo, ale i kdyby ne, nepřekvapilo by mě to, protože kuřáci to často musejí zkusit nejméně desetkrát, než opravdu přestanou. Trpí snad prezident Obama nízkým sebeovládáním? Těžko. Vypracoval se od poměrně skromných začátků na post nejmocnějšího muže na světě. Cesta lokálního aktivisty přes post ředitele odborného časopisu Harvard Law Review, člena senátu státu Illinois a poté senátu Spojených států až k prezidentovi by byla obdivuhodná i u syna z dobře situované rodiny. Jenže Barack Obama je navíc poloviční černoch, vyrostl v neúplné, nijak bohaté rodině a neměl ani žádné další výhody, kromě své výjimečné inteligence a odhodlání. Nemusíte mu fandit, musíte však uznat, že tenhle člověk ví, jak dosáhnout cíle. Vyjmenovala jsem několik slavných lidí, kterým se extrémně dařilo. Mnozí na cestě za úspěchem překonali neuvěřitelné překážky. Spousta dětí sní o tom, že se jednou stanou slavným hercem nebo prezidentem, jen málokomu se to však podaří. Takového úspěchu se nedá dosáhnout bez pořádné sebekázně. Ani obyčejných, všedních úspěchů bez ní nedosáhnete. Vzpomeňte si na některé příklady z vlastního života – na ty, na které jste nejvíc pyšní. Určitě jste na nich museli tvrdě pracovat, vzdorovat 16
Jak na úspěch
těžkostem, soustředit se, přestože by bylo mnohem jednodušší nechat to plavat. Museli jste odolávat pokušení, i když by bylo příjemnější se mu podvolit. Nejspíš jste k sobě také museli být kritičtí a upřímní, ačkoli byste raději věřili, že už tak jste úžasní a nepotřebujete se zlepšovat. To všechno vyžaduje sebeovládání a sebekázeň. Člověk jako prezident Obama musí být vážně disciplinovaný. Přesto několikrát přestal kouřit, aby vzápětí zase začal. Jak je to možné?
Co je to sebekázeň Až pochopíte podstatu sebekázně, uvidíte, že na tom není nic divného. Psychologové díky novým výzkumům v poslední době pochopili, že schopnost sebeovládání je jako sval. Jako obyčejný biceps. Vím, že to zní divně, ale hned vám to vysvětlím. Sebeovládání může být, stejně jako sval, různě silné – liší se od člověka k člověku, ale také u jednoho člověka podle stávajících okolností. I vypracovaný biceps se může unavit, a stejně tak vaše sebeovládání. Psycholog Roy Baumeister a jeho kolegové v jedné z prvních zkoušek teorie schopnosti sebeovládání (také se používá termín schopnost seberegulace) předložili velmi vyhladovělým studentům misku čokolády a misku ředkviček.1 Před každého studenta byly položeny obě misky a musel se na ně chvíli sám dívat. Někteří byli požádáni, aby během té doby snědli dvě nebo tři ředkvičky a žádnou čokoládu. Jiní (ti šťastnější) měli povoleno sníst dva nebo tři kousky čokolády, ale žádné ředkvičky. Bylo jasné, že ti s ředkvičkami se budou muset víc ovládat. Většina lidí má co dělat, aby pozřela samotnou ředkvičku, nebo aby odolala snadno dostupné čokoládě – a teď si představte, že musíte zvládnout obojí najednou. 17
Heidi Grant Halvorsonová
Aby zjistil, kolik sebekontroly studenti z obou skupin vyčerpali, dal Baumeister všem účastníkům hádanku. Byla velmi těžká – vlastně se nedala nijak vyřešit; Baumeistera totiž zajímalo, jak dlouho na ní studenti budou pracovat, než to vzdají. Jak předpověděla „svalová teorie“, ti, kteří museli jíst ředkvičky, to vzdali mnohem dřív. Dokonce po pokusu hlásili, že jsou unavenější. Jak to souvisí s vámi, se mnou a se situacemi, v nichž nejsou žádné ředkvičky? Podívejte se na to takhle – právě jste si zacvičili, vaše svaly jsou unavené a vyčerpali jste část sil, s nimiž jste do posilovny dorazili. Jestliže jste právě dokončili něco, co vyžadovalo velkou sebekázeň (ať už to byla výroba televizního pořadu nebo prezidentování), pravděpodobně jste vyčerpali velkou část své sebeovládací síly. Nové výzkumy ukazují, že i běžný všední den, kdy se musíte o něčem rozhodnout nebo například chcete na někoho udělat dobrý dojem, může tuto sílu vyčerpávat. Lidé mají úspěchy v jedné nebo více oblastech díky tomu, že právě tam napřou své sebeovládání. Jestliže musíte denně zvládat velký stres, ať se týká čehokoli, vysílí vás to a snadněji podlehnete. Oprah Winfreyová v článku v magazínu O uzavírá diskuzi o své váze takto: „Letos jsem se naučila, že moje problémy s váhou neplynou jen z jídla a nedostatku cvičení… Můj život není v rovnováze, mám moc práce a málo zábavy, nezbývá mi čas na relaxaci. Dopustím, aby studna vyschla.“2
Zvlášť to poslední přirovnání je podle mě přiléhavé. Když příliš často čerpáte ze studnice sebeovládání, jednoho dne vám vyschne. 18
Jak na úspěch
Co s tím můžete dělat Teď si možná říkáte: „Fajn, takže nemůžu zhubnout ne proto, že bych neměl/a dost vůle, ale protože jsem ji vyčerpal/a na jiné důležité úkoly, třeba na úspěch v práci. Skvělé. A jak mi to přesně pomůže?“ Máte pravdu. Pomůže vám to, protože když pochopíte, jak funguje sebeovládání, můžete si všechno lépe naplánovat. To nás přivádí k další podobnosti mezi sebeovládáním a svaly – když si odpočinete, získáte sílu zpátky. Únava je jen přechodná a nejzranitelnější jste chvíli poté, kdy jste zásoby sebekázně vyčerpali. Všimli jste si někdy, že odolávat pokušení je časem jednodušší? Odmítnout dezert nebo cigaretu je zpočátku hotové mučení, stejně tak pustit se do práce, na kterou se vůbec netěšíte, ale časem vás to přestane tolik trápit. Překonáte-li dobu, kdy jste se sebeovládáním na dně, a znovu načerpáte síly, nejspíš to v pohodě zvládnete. Dá se to vyřešit i jinak. Nedostatek sebekázně lze někdy překonat dobře zvolenou motivací nebo odměnami. Psychologové Mark Muraven a Elisaveta Slessareva řekli studentům, kteří se zúčastnili pokusu na Case Western Reserve University, aby se podívali na pětiminutový záznam obzvlášť vtipného vystoupení komika Robina Williamse.3 Polovině studentů bylo řečeno, že během sledování budou pod dohledem a nesmějí se smát ani usmívat. Dalo jim to hodně práce (to video bylo vážně vtipné) a dost se tím vyčerpali. Všichni studenti pak dostali limonádu, ovšem „vylepšenou“ octem. Chutnala mizerně, ale dala se vypít, když jste se trochu zapřeli. Pokud jste se už někdy snažili přemluvit sami sebe k polknutí protivného léčivého sirupu, víte, že to není tak jednoduché, ale dá se to zvládnout. U toho se ale Muraven a Slessareva nezastavili – slíbili také studentům za vypití upravené limonády různě vysokou finanční 19
Heidi Grant Halvorsonová
odměnu. Někteří měli dostat jeden cent za každých 30 ml. Ti, kteří se mohli při sledování videa smát, vypili dvakrát víc než ti, kteří to měli zakázané, a tak se potvrdilo, že druhá skupina svou schopnost sebeovládání skutečně vyčerpala. Pokud však studenti dostali 25 centů za 30 ml limonády, vyčerpání přestalo mít vliv. I ti, kteří se nesměli smát, zvládli vypít hodně octového lektvaru. Znamená to snad, že peníze podporují sebeovládání? Nebo, jinak řečeno, že odměna posílí vyčerpanou vůli? To není úplně přesné – správně bychom měli říct, že lepší motivace vyšší odměnou vám vynahradí dočasnou ztrátu sebekázně. Proto tolik lidí úspěšně zařadilo do redukční diety odměny (které neměly podobu jídla). Budete-li se lépe motivovat, překonáte i únavu, která vám nedovoluje odolávat pokušení. Ještě něco o vůli možná nevíte – není ani vrozená, ani neměnná. Sebekázni se lze naučit, lze ji rozvíjet a posilovat (nebo také může slábnout). Chcete-li se lépe ovládat, můžete. Dosáhnete toho stejně jako svalnaté postavy, totiž pravidelným cvičením. Nedávné výzkumy ukázaly, že když budete denně cvičit, zaznamenávat si útratu nebo si zapisovat, co jste snědli – nebo se třeba jen napomínat, že máte sedět rovně –, pomůže vám to rozvíjet sebekázeň. Jedna studie ukázala, že studenti, kteří dostali za úkol denně cvičit (a dodrželi to), byli nejen zdravější, ale také se jim méně často stávalo, že by neumyli nádobí a nechali ho povalovat ve dřezu, a nedopouštěli se tak často impulzivního utrácení peněz. Při jiném pokusu požádali Matthew Gailliot a jeho kolegové účastníky, aby si dva týdny čistili zuby, míchali čaj, otevírali dveře a používali počítačovou myš nedominantní rukou.4 (Při 20
Jak na úspěch
jiném podobném pokusu nesměli participanti klít, museli mluvit celými větami, říkat spisovné „ano“ místo „jo“ a nezačínat větu zájmenem.) Po dvou týdnech procvičování sebeovládacího svalu dostali úkol, který měl jejich sebekázeň prověřit, a vedli si v něm lépe než kontrolní skupina, která nic neprocvičovala. Konkrétně šlo o to, aby popsali dojem z určitého člověka a vyhnuli se při tom stereotypům. To je totiž velmi těžké, ale to by bylo téma na jinou knihu.
Téma této knihy Tak dlouhý úvod o sebeovládání jsem nenapsala jen proto, že je důležitý, ale také abych ukázala, že naše tušení o jistých věcech nemusí být vždy správné. Zároveň jsem ukázala, že psychologie jako věda může být skutečně užitečná – ukazuje nám nejen, co je to vůle, ale také jak ji můžeme posílit, když budeme mít zájem. Tato kniha však není jen o vůli. Je o dosahování cílů; a sebeovládání je jen jedním dílkem skládanky. V knize se dozvíte, jak to s těmi cíli je, co se může pokazit a co můžete udělat, abyste uspěli nebo pomohli k úspěchu ostatním. Co se týče dosahování cílů, příliš často uslyšíte jednoduché a zcela neužitečné rady jako „Myslete pozitivně!“, „Udělejte si plán!“ a „Dejte se do toho!“ – jako bychom to dávno nevěděli. Ale proč mám myslet pozitivně? Je to vůbec pravda? (Ne.) A jaký plán si mám sestavit? Záleží na tom? (Ano.) Jak se do toho mám dát? Vím, že zhubnu, když budu méně jíst a víc cvičit, ale nikdy se mi to nepodaří. Můžu s tím něco udělat? (To si pište.) Některé rady vás možná překvapí – vlastně jsem si tím jistá. Všechny však pocházejí ze spolehlivých zdrojů, tedy nejen z mých vlastních výzkumů, ale ze stovek důkladných studií 21
Heidi Grant Halvorsonová
a pokusů, které během několika desetiletí provedli ti nejlepší psychologové na světě. Byla bych ráda, kdybych mohla tuto knihu nazvat Jak na úspěch: tři věci, které vám zaručí úspěch ve všem, co si zamanete. Když už nic jiného, určitě by se lépe prodávala. Jenže tak jednoduché to není, těch věcí bude víc než pouhá trojice. Existuje například více způsobů, jak ve své mysli zformovat konkrétní úkol. Je pro vás to povýšení v práci cíl, kterého byste chtěli dosáhnout v ideálním případě, nebo myslíte, že byste ho dosáhnout měli? Je pro vás zvládnutí učiva ve škole prostředkem k rozvoji vlastních schopností, nebo důkazem, že na to máte? Tyto rozdíly jsou důležité, různě stanovených cílů je totiž potřeba dosahovat různými strategiemi, které jsou více či méně náchylné k určitým chybám. Stanovte cíl jedním způsobem a člověk, který o něj bude usilovat, bude sice pracovat tvrdě, avšak bez radosti. Stanovte ho jinak a hned bude zajímavější a zábavnější – ovšem, upřímně řečeno, zároveň nemůžete očekávat omračující výkon (aspoň ne hned). Při plnění určitých úkolů je důležitá sebedůvěra, jindy zase nezáleží na tom, jestli jste pevní v kramflecích nebo se vám klepou ruce. Chci vás však uklidnit, že ačkoli je dosahování cílů trochu složitější než „tři věci, které…“, není to ani nijak extrémně složité. V první části knihy nazvané „Připravte se“ popisuji základní principy stanovování cílů, které jsou univerzálně platné pro práci, vztahy i osobní rozvoj. V druhé části s názvem „Pozor…“ se dozvíte, jaké jsou druhy cílů, které si stanovujeme, a jaké jsou mezi nimi rozdíly. Povím vám, jak si správně určit cíl, aby to fungovalo právě pro vás, ve vaší situaci. Také se naučíte, jak pomáhat se stanovováním cílů svým dětem, žákům nebo 22
Jak na úspěch
zaměstnancům. Ve třetí části nazvané „Start!“ vás provedu krok za krokem nejčastějšími důvody selhání. Naučíte se také efektivní a často jednoduché strategie vedoucí k vítězství. V uplynulých deseti dvaceti letech zjistili sociální psychologové mnoho nového o stanovování cílů. Tato kniha je mým pokusem shromáždit informace z odborných časopisů a manuálů a pomoct jim do světa, aby vám mohly být ku prospěchu.
Část první
Připravte se
Kapitola 1
Víte, kam jdete?
N
ež se kamkoli vydáte, musíte se rozhodnout, kam vlastně chcete jít. Zdá se to tak samozřejmé, že se možná divíte, proč o tom vůbec mluvím. Ono to totiž vypadá samozřejmě, ale možná vás překvapí, jak často na to zapomínáme. Jistě, máte pocit, že jste si stanovili spoustu cílů, ale udělali jste to opravdu? Nebo jen myslíte na to, že byste rádi byli šťastnější, zdravější, úspěšnější, aniž byste si ve skutečnosti naplánovali, jak toho dosáhnete? Máte své touhy, chtěli byste, aby se vám podařila spousta věcí – kolik z nich jste však proměnili ve skutečné cíle? Nestanovíte-li si přesné cíle, vaše touhy zůstanou pouhými touhami – tedy něčím, co byste si přáli. Představte si, že byste rádi jeli na pěknou dovolenou. Jestliže se v plánování nedostanete dál než k „chci jet někam, kde je teplo“, nejspíš nakonec nikam nepojedete, co myslíte? Stanovit si správný cíl je tedy důležité, a v této kapitole vám povím o výzkumech, které ukazují, proč je to tak nezbytné. To však není všechno. Neméně důležité je i to, jak si své cíle stanovíte – jak budete přemýšlet o tom, co chcete udělat a jak toho dosáhnete. Úspěch je pravděpodobnější, když se soustředíte správným způsobem na správné detaily.
27