Krása & krev rodiny Borgiů

SARAH DUNANTOVÁ

KRÁSA A KREV RODINY BORGIŮ

SARAH DUNANTOVÁ

KRÁSA & KREV RODINY BORGIŮ

Pro Anthonyho, který učinil přítomnost stejně pestrou jako minulost.

Adriana (Alexandrova druhá sestřenice)

ŘÍM

Orsino = Giulia Orsini Farnese

MILÁN Sforza

Vannozza dei Catanei

Rodrigo Borgia papež Alexandr VI.

Alessandro

Cesare = Charlotte d’Albert

Juan = Maria Enriques

Lukrécie

Jofré = Sancia z Aragonu (nemanželská)

Francesco

Ascanio Sforza (vicekancléř)

Ludovico Sforza

Galleazzo

Constanzo Louise

Juan

Isabella

FERRARA

= (1) Giovanni Sforza (nemanželský)

Ercole d’Este

Isabella = markýz z Mantovy

Gian = Isabella z Aragonu

Caterina Sforza (virago z Forlì) (nemanželská)

Beatrice = Ludovico Ippolito Sforza (mladý kardinál) = (2) Alfonso z Aragonu (nemanželský)

(vnuci krále Ferranteho)

NEAPOL Alfonso (3) = d’Este Laura Romano (sporné otcovství)

Rodrigo

Carlotta z Aragonu (také dcera krále Federica) (Cesare se o ni neúspěšně ucházel)

Copyright © Sarah Dunant 2013 Translation © Anna Grušová, 2014 Cover Illustration © Eoin Ryan /Agency Rush Original English title: BLOOD AND BEAUTY Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2014 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-644-4

HISTORICKÁ POZNÁMKA

Koncem 15. století byly na mapě Evropy vidět oblasti, které oko současníka poznává. Francie, Anglie, Skotsko, Španělsko a Portugalsko měly nakročeno stát se geografickými a politickými entitami, jimž vládnou dědiční panovníci. Naproti tomu Itálii tvořila skupina městských států, nebyla tedy dostatečně chráněna proti vpádům zvenčí. S výjimkou Benátské republiky ovládaly většinu států rodinné dynastie: v Milánu Sforzové, ve Florencii Medicejští, ve Ferraře rod Este a v Neapoli a na jihu původem španělský rod Aragonských.

Uprostřed těchto státečků ležel Řím, kolbiště několika mocných rodin, které spolu soupeřily o mocenské pozice, ale především o sídlo papežství. Papež sice neměl mnoho pozemských statků – některé z nich navíc pronajímal papežským správcům –, avšak jeho vliv byl nesmírný. Jako hlava církve tento muž, zpravidla Ital, kontroloval hustou síť patronátů (práv obsazovat úřady) po celé Evropě; jako zástupce Boha na zemi využíval svou duchovní moc ke strategickým a politickým účelům. Díky velice silnému postavení katolicismu a vžité korupci v církvi nebylo neobvyklé najít papeže, kteří hromadili bohatství pro sebe a upřednostňovali kariéru a prosperitu rodinných příslušníků, někdy dokonce svých nemanželských dětí.

Takováto situace nastala v létě roku 1492, kdy se smrtí papeže Inocence VIII. papežský trůn v Římě uvolnil a byl připraven přijmout papežova nástupce.

» 13 «

ČÁST I. Máme papeže

Je ve věku, v němž jsou podle Aristotela muži nejmoudřejší: tělesně zdatný, průbojné mysli, dokonale vybavený pro své nové postavení.

SIGISMONDO DE CONTI, papežský sekretář, 1492

1. KAPITOLA

11. srpna 1492 Svítání se zatím projevuje jen jako světlejší šmouha na nočním nebi, když se v paláci prudce otevře jedno okno a v něm se objeví tvář, jejíž rysy zkresluje zář pochodní plápolajících pod oknem.

Vojáci hlídkující na náměstí usnuli. Okamžitě se však probudí, když z okna zazní: „MÁME PAPEŽE!“ Vzduch v paláci je cítit potem starých těl. V srpnu je Řím městem vedra a smrti. Pět dní bylo třiadvacet mužů uvězněných ve velké vatikánské kapli, která působí spíš jako kasárna. Každý z nich je dobře situovaný, zvyklý jíst na stříbrných talířích a mít tucet sloužících, kteří plní všechna jeho přání. Nyní však nemají žádné písaře, kteří by zapisovali, a žádné kuchaře, kteří by připravovali hostiny. Zde tito muži – jen s jedním sluhou, jenž jim pomáhá s oblékáním – jedí skromná jídla, podávaná dřevěnými dvířky, která se s klapnutím zavřou, jakmile jimi projde poslední porce.

Denní světlo proniká dovnitř malými okénky vysoko u stropu a v noci dodává světlo velké množství svící plápolajících pod valenou klenbou stropu zdobeného malovaným nebem a hvězdami, nebem, jež se zdá být stejně hluboké jako to skutečné. Tito muži žijí po celou dobu v uzavřené společnosti a oficiálně se mohou vzdálit pouze kvůli hlasování nebo aby vykonali potřebu. Ovšem v práci pokračují i na latrínách: vyjednávání a přesvědčování nad čůrkem moči stárnoucích mužů. Pokud jsou již natolik unavení, že ani mluvit nemohou, nebo potřebují radu od Boha, smějí se » 17 «

Sarah Dunantová

uchýlit do svých cel. Jde o řadu provizorních místnůstek postavených po okrajích kaple, v nichž je pouze židle, stůl a kavalec na spaní; ona strohost bezpochyby připomíná utrpení těm, kdo aspirují na světce.

Až na to, že v dnešní době je světců nedostatek, zejména pak mezi kardinály na římském konkláve.

Dveře se uzavřely na závoru ráno 6. srpna. O deset dní dříve papež Inocenc VIII. po dlouhých letech chronického churavění podlehl vyčerpání ze snahy zůstat naživu. Papežův syn a dcera trpělivě čekali ve svých pokojích ve vatikánském paláci, až budou povoláni k jeho lůžku, ale on si své poslední okamžiky vyhradil pro nadávky kardinálům a lékařům. Papežovo tělo ještě nevychladlo, když se ulicemi začaly šířit zvěsti jako zápach ze stoky. Vlčí smečka vyslanců a diplomatů zhluboka nasála vzduch a pak v sedlových taškách rychlých koní rozeslala do všech stran vlastní verzi událostí: Historky o tom, jak tělo Jeho Svatosti leželo scvrklé navzdory prázdné láhvi od krve, vysáté ze žil římských kluků z ulice na příkaz jednoho židovského lékaře; jak se lékař zapřisáhl, že to zachrání papežův život; a když doktor prchal z města, jak se na těchto chlapcích zbavených krve už krmily ryby v Tibeře. Mezitím se nad papežovým lůžkem jeho oblíbenec cholerický kardinál della Rovere plně zaměstnával výměnou urážek s vicekancléřem kardinálem Rodrigem Borgiou, a tak si ani jeden z nich nevšiml, že Jeho Svatost přestala dýchat. Je možné, že Inocenc musel zemřít, aby tomu hluku konečně unikl, protože ti dva se hádali už léta.

Je nesporné, že v takové síti pomluv je nutné, aby si každý vybral to, čemu chce věřit. Navíc různí vládci mají rádi novinky i maso co nejlépe okořeněné. Někteří budou pochybovat o spádech kardinálů, jiné by mohlo zajímat, jak to vlastně s tou krví je, když se po městě dobře ví, že v posledních týdnech bylo jedinou výživou Jeho Svatosti mléko od kojné, kterou umístili v předpokoji a platili ji za šálek. Ó, jaké to je, ubírat se do nebe opilý mateřským mlékem!

A co se týká konkláve, které se bude brzy konat, jediná zaručená předpověď je, že nelze nic předpovídat. A ještě – o dalším Božím » 18 «

Krása a krev rodiny Borgiů

zástupci na zemi rozhodne jak podplácení a vliv, tak církevní kvalifikace pro tuto práci.

Koncem třetího dne se vyčerpaní kardinálové uchylují do svých cel a Rodrigo Borgia, papežský vicekancléř a španělský kardinál z Valencie, sedí a obdivuje, co kolem sebe vidí. Nad bohatě malovanými freskami draperií na stěnách kaple (o nových kardinálech bylo známo, že se pokoušeli závěsy roztáhnout) je výjev ze života Mojžíše: Jetrovy dcery, mladé a svěží, jejich zvlněné vlasy a barva šatů září dokonce i ve světle svíček. Sixtinská kaple se pyšní šestnácti takovými freskami – zobrazeními Krista a Mojžíše – a ti, kdo mají dostatečný vliv, si mohou vybrat svou celu podle jejího umístění v tomto cyklu. Aby se snad někdo nemýlil v jeho ambicích, kardinál della Rovere sedí pod zpodobením Krista podávajícího Petrovi klíče od církve, zatímco jeho hlavní protivník Ascanio Sforza se musel usadit pod Mojžíšem, který svírá kamenné desky (ovšem vzhledem k bratrovi, jenž jako tyran vládne milánskému státu, by někdo mohl usuzovat, že kardinál z rodu Sforzů má na své straně víc než deset přikázání).

Na veřejnosti byl Rodrigo Borgia ve svých snahách vždy skromnější. Podržel si úřad vicekancléře za vlády pěti různých papežů – to už samo o sobě svědčilo o diplomatickém výkonu – a spolu s řadou beneficií to z něho učinilo jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších duchovních v Římě. Něco však přece jen nemohl obrátit ve svůj prospěch: španělskou krev. Proto mu papežský stolec dosud unikal. Možná jen zatím, protože po dvou veřejných skrutiniích dosáhli hlavní kandidáti rovnosti hlasů, což dodává skromné hrstce hlasů pro Borgiu většího významu.

Zamumlá krátkou modlitbu k Panně Marii, natáhne se pro kardinálský klobouk a opatrně se vydá mramorovou chodbou mezi prozatímními kójemi, dokud nedojde k té, kterou hledá.

Uvnitř sedí mladý muž s malým bříškem a bledým obličejem, poněkud vyčerpaný teplem a politikařením. V sedmnácti letech byl Giovanni de’Medici nejmladším kardinálem, který se kdy stal » 19 «

Sarah Dunantová

členem svatého kolegia a který se teprve musí rozhodnout, komu věnuje svou loajalitu. „Vicekancléři!“ Mladík vyskočí. Popravdě se člověk může potýkat s církevními záležitostmi jen určitou dobu, a tak mysl mladého muže zaletěla k sametovým prsům dívky, která s ním sdílela lože v Pise v době, kdy tam studoval. Něco na ní bylo – smích nebo vůně její kůže? –, proto potřebuje-li Giovanni útěchu, je to její tělo, s nímž se v duchu mazlí. „Promiňte, neslyšel jsem vás.“ „Naopak – to mně byste měl prominout. Vyrušuji vás při modlitbě!“ „Ne… Ne tak úplně.“ Mladík nabídne jedinou židli, ale kardinál Borgia ji gestem ruky odmítne a místo toho usadí své široké pozadí na kavalec. „Toto mi úplně postačí,“ pronese bodře a uhodí pěstí do slamníku.

Mladý Medici na něho zírá. Je pozoruhodné, že zatímco všichni ostatní slábnou v neochabujícím horku, tento mohutný muž zůstává stále čilý. Ve světle svíčky vystupuje jeho široké čelo pod chomáči bílých vlasů kolem tonzury, velký zahnutý nos, plné rty i silný krk. Neoznačili byste Rodriga Borgiu za hezkého – na to už příliš zestárl a zmohutněl. Ale jakmile na něj jednou pohlédnete, nemůžete odtrhnout zrak, protože v jeho pronikavém pohledu je energie mnohem více, než odpovídá jeho věku. „Vzhledem k tomu, že jsem zažil volbu čtyř papežů, téměř jsem si oblíbil – jak bych to vyjádřil? – ‚výzvy‘ života v konkláve.“ Jeho hlas, stejně jako postava, je impozantní, hluboký a plný, se zbytky španělského přízvuku v hrdelním zakončení některých slov. „Ale stále si pamatuji, jaké to bylo poprvé. Nebyl jsem o mnoho starší než vy. I tenkrát to bylo v srpnu – je to velmi špatný měsíc pro zdraví našich Svatých otců. Ovšem naše vězení nebylo tehdy tak skvělé. Komáři nás žrali zaživa a z postele jsem měl otlačené všechny kosti. Přesto jsem přežil.“ Zasměje se nevázaným smíchem, prostým jakékoli rozpačitosti nebo rafinovanosti. „Přestože jsem pochopitelně neměl tak pozoruhodného otce, aby mě vedl. Lorenzo » 20 «

Krása a krev rodiny Borgiů

de’Medici by na vás byl hrdý, kdyby viděl, jak jste se zhostil svého působení v konkláve, Giovanni. Upřímně lituji jeho úmrtí. Neznamenalo ztrátu jen pro Florencii, ale i pro celou Itálii.“ Mladý muž sklání hlavu. Měj se na pozoru, můj synu. V těchto dnech je Řím doupě neřesti, přímo ohnisko všeho zlého. Pod šaty ukrývá dopis od svého otce: rady, jak vstoupit do zmatků církevní politiky, od muže, který měl nadání bruslit na tenkém ledě a působit přitom, jako když tančí. Jen několika mužům lze věřit. Řiď se vlastním úsudkem, dokud si neupevníš postavení. Od otcovy smrti před několika měsíci se mladý kardinál naučil jeho obsah nazpaměť, i když si teď zoufale přeje, aby otcova slova byla méně všeobecná a o to konkrétnější. „Řekněte mi, Giovanni…,“ Rodrigo Borgia významně ztlumí hlas, jako kdyby se připravoval na sdělování vzájemných tajemství, „jak to všechno snášíte, ten nepřehledný vývoj událostí?“ „Modlím se k Bohu, aby se našel správný muž, který nás povede.“ „Velmi dobře řečeno! Váš otec jistě vystupoval ostře proti úplatnosti církve a varoval vás před falešnými přáteli, kteří by vás přivedli ke korupci.“ „V současném kolegiu kardinálů je jen málo mužů hodných úcty a bude dobře, když se zpočátku budeš chovat ostražitě a zdrženlivě.

Mladý muž bezděčně pozvedne ruku k hrudi, aby se ujistil, že je dopis na svém místě. Dávej si pozor na svůdce a špatné rádce, podlé muže, kteří budou spoléhat, že tvé mládí z tebe učiní snadnou kořist, a stáhnou tě dolů. Přece snad ani vicekancléřovy jestřábí oči nedokážou číst tajemství ukrytá pod dvěma vrstvami látky?

Venku protne vzduch výkřik následovaný výstřelem z arkebuzy: nové zbraně pro nové časy. Mladík prudce trhne hlavou směrem k vysokému temnému oknu. „Nelekejte se, je to jen běžný chaos.“ „Á… ne, nemám strach.“ Obvyklá situace: Řím je v papežském mezivládí v podstatě neovladatelný, a tak se staré dluhy vyrovnávají v tmavých uličkách bodnutím nože, nové se líhnou pod pláštíkem bezuzdného násilí, » 21 «

Sarah Dunantová

které se posouvá od krádeží ke rvačkám a vraždám. Ale to nejhorší čeká na lidi, kteří byli velmi zvýhodněni, protože ti mohou ztratit nejvíc. „Měl jste tu být, když poslední papež z rodu della Rovere, Sixtus IV., zemřel – i když ani Lorenzo de’Medici nemohl zařídit, aby se jeho syn stal kardinálem už v deseti letech, že?“ směje se Rodrigo. „Sixtův synovec byl tak nenáviděný, že dav vyraboval jeho dům rychleji než hejno kobylek. Než konkláve skončilo, zůstaly jenom zdi a kovové zábradlí.“ Potřese hlavou, není schopen potlačit potěšení z této vzpomínky. „Ale vy se musíte cítit jako doma, když tu sedíte pod výtvory, které namaloval chráněnec vašeho otce.“ Zadívá se na fresku vzadu na zdi kóje: Je na ní skupina štíhlých postav, tak graciézních, že se zdá, jako by se pod umělcovým štětcem stále pohybovaly. „Je to od toho chlapíka Botticelliho, že?“ „Ano, od Sandra Botticelliho.“ Jeho styl je mladému Florenťanovi stejně dobře známý jako Otčenáš. „Vskutku talentovaný člověk! Je podivuhodné, jak… jak dokáže spiritualitu odít takovou tělesností. Vždy jsem si myslel, že papež Sixtus měl velké štěstí, že ho získal, vezmeme-li v úvahu, že o tři roky dřív Sixtus osnoval spiknutí proti jeho mecenáši, vašemu otci, a pokusil se vyhladit celou vaši rodinu. Naštěstí jste příliš mladý na to, abyste si to pamatoval.“ Ale ne dost mladý na to, abych směl někdy zapomenout. Jediné, co bylo krvavější než útok, byla odveta. „Naštěstí váš otec přežil a dařilo se mu dobře. Navzdory rodině della Rovere,“ dodává Rodrigo a usmívá se. „Můj otec si velmi cenil vašeho bystrého úsudku, vicekancléři.

Vím, že se toho od vás hodně naučím.“ „Á, vidím, že už máte jeho důvtip i obratnost v jednání.“ A jeho úsměv se mění ve smích. Svíčka na stole pod Rodrigovým dechem zaplápolá a v jejím světle se rozvlní jeho výrazné rysy. Mladší muž cítí, jak mu z vlasů stéká kapka potu, a setře ji rukou. Na prstech ulpí vlhkost. V protikladu k tomu zůstává kardinál Borgia horkem okázale nedotčený. » 22 «

Krása a krev rodiny Borgiů

„Víte, musíte mi odpustit, pokud dávám najevo určitou otcovskou náklonnost. Mám syna ve vašem věku, který přitom, jak stoupá po církevním žebříku, potřebuje poradit. Nu ovšem, to je vám známo. Studovali jste spolu v Pise. Cesare se o vás často zmiňoval jako o dobrém příteli. A vynikajícím studentovi rétoriky a práva.“ „Stejně tak bych mluvil já o něm.“ Tedy na veřejnosti. Nikoliv v soukromí. To ne. V soukromí se namyšlený mladý Borgia obklopoval výhradně svou španělskou družinou, tudíž se stěží mohl s někým spřátelit. Bylo to jenom dobře, protože ať se vymódil sebeokázaleji (což s oblibou činil; když přišel povečeřet, pod šperky našitými na šatech téměř nebylo vidět látku), borgiovský bastard se společensky nikdy nemohl vyrovnat legitimnímu Medicejskému. Byl však chytrý a pohotový, ve veřejných disputacích dokázal dospět k jádru problému a z paměti vytahovat argumenty jako barevné stuhy, až se zdálo, že bílá se mění na černou a zlo je jen jedním z odstínů šedé. Dokonce i chvála jeho učitelů ho nudila – žil víc v tavernách než v posluchárnách.

Jenže tento nešvar se neprojevoval jenom u něho.

Mladý Medici je vděčný za okolní stíny. Nepřál by si, aby jeho myšlenky vypluly na denní světlo. Přestože znak na Borgiově hrudi má podobu býka, všichni vědí, že v tomto rodu vládne chytrost lišky. „Obdivuji vaši horlivost a úsilí o dobro, kardinále.“ Rodrigo Borgia se nakloní a zlehka položí ruku na mladíkovo koleno. „V Božích očích dojde vysokého hodnocení.“ Odmlčí se. „Ale obávám se, že v lidských kronikách nikoli. Je smutná pravda, že doba, v níž žijeme, je prohnilá a že bez papeže, který bude odolávat žádostivosti vlků plížících se kolem něho, nepřežije nikdo, tím méně Itálie.“ Borgiova ruka leží jako tlustý kus masa, ale jeho prsty jsou překvapivě elegantní, špičaté a pěstěné a mladý muž si uvědomuje, že myslí na ženu, která v současnosti zdobí vicekancléřovo lože.

Proslýchá se, že je to Venuše z masa a krve: s mléčnou pletí, zlatými vlasy a tak mladá, že by mohla být jeho vnučka. Pomluvy jsou okořeněny rozhořčením, že se taková líbeznost spojuje se zchátralostí, » 23 «

Sarah Dunantová

ale skrývá se v tom i závist – jak snadno se krása připne k magnetu moci bez ohledu na vzhled. „Vicekancléři,“ zhluboka se nadechne, „pokud jste přišel, abyste získal můj hlas…“ „Já? Ne, ne. Jsem jenom ovečka v tomto mocném stádu. Stejně jako vy nemám jiné přání než sloužit Bohu a naší Svaté matce církvi.“ A teď oči staršího muže zazáří. Ne nadarmo se říká, že ač je Giuliano della Rovere tak vznětlivý, že by na něm mohli opékat maso, je třeba se daleko víc obávat Borgiova úsměvu. „Ne. Budu-li vůbec kandidovat, pak jen vzhledem k tomu, že už jsem takové věci viděl, a obávám se, že patová situace by nás mohla uvrhnout do rukou ještě méně způsobilých, než jsou ty moje.“ Giovanni na něj zírá a uvažuje o schopnostech muže, který umí tak bezostyšně lhát a přitom působit dojmem, že do svého hlasu vložil srdce. V tom tedy spočívá jeho tajemství? V posledních několika dnech měl příležitost pozorovat ho při práci; všimnout si, jak se neúnavně připojuje ke skupinkám ostatních mužů a zase se od nich vzdaluje, jak jako první pomáhá starším do jejich cel nebo cítí potřebu ulevit si, když se jednání dostane do mrtvého bodu a chybějí nové podněty. Mladší muž několikrát vešel na latrínu a všiml si, že při jeho příchodu hovor ustal. A téměř vždy u toho byl vicekancléř, pokyvující a usmívající se nad velkým břichem, se svým nádobíčkem volně v ruce, jako kdyby šlo o nejpřirozenější postoj, který mají kardinálové na této zemi zaujímat jeden před druhým.

Uvnitř kóje zhoustl vzduch jako polévka. „Milostiplná Marie a všichni svatí. Nebudeme-li opatrní, uvaříme se zaživa, a to tak pomalu jako svatý Cyrinus.“ Rodrigo si teatrálně ovívá tvář a hledá cosi v šatech. Pak vytahuje skleněnou fiolu se složitým stříbrným uzávěrem. „Mohu vám nabídnout úlevu?“ „Ne, ne, děkuji.“ Borgia vsune prst do lahvičky a klidně se natírá. Mladík zachytí vůni jasmínu a vzpomene si, jak během uplynulých dní cítil zbytky této vůně – a pár dalších vůní – kolem veřejných prostor. Cožpak se každý tábor identifikuje svým pachem jako smečka psů? » 24 «

Krása a krev rodiny Borgiů

Kardinál učiní z ukládání fioly zpět do šatů obřad a chystá se k odchodu. Pak si to najednou rozmyslí. „Giovanni, zdá se mi, že jste natolik synem svého otce, abyste rozpoznal, co se tu děje. Proto vám řeknu něco, co jsem veřejně ještě neřekl.“ A skloní svou velkou postavu, aby byl blíž k obličeji mladého muže. „Neznepokojujte se. Moje sdělení přijměte jako poctu vaší rodině: Je to lekce, jak se vliv přesunuje, když zhoustne jako zapáchající sýr. Della Rovere nemůže tyto volby vyhrát, i když to tak teď vypadá.“ „Jak to víte?“ vyhrkne mladý muž rychle. Je překvapený – a možná polichocený –, a tak porušuje zdrženlivost, kterou si slíbil dodržet. „Vím to, protože jednak umím dobře počítat a jednak jsem nahlédl do srdcí přítomných mužů.“ Usměje se, ale už v tom tolik veselí není. „V příštím veřejném skrutiniu získá tábor della Rovera víc hlasů, což ho posune před Sforzu, ale ne tolik, aby mu to zajistilo okamžité vítězství. Až se to stane, Ascanio Sforza začne panikařit. Nebyl by špatným papežem, ale příliš by stranil Milánu na úkor Florencie – a vás –, což bychom stěží mohli strávit. Panika bude oprávněná. Protože papežský úřad ovládaný della Roverem bude stranit tomu, kdo zaplatí nejvíc. A peníze, které používá, aby ten úřad získal, ani nejsou jeho vlastní. Víte, odkud pocházejí? Z Francie! Představte si to. Italský kardinál koupený Francií. Jistě jste už takové pověsti slyšel. Možná to považujete za velkou urážku? Jenže v tomto městě je pomluva obvykle méně odporná než pravda.“ Přehnaně si povzdechne. „Pochopitelně by to byla pohroma, kdyby se cizí mocnost usadila v papežských pokojích. Proto aby porazil svého soupeře, přikloní se Ascanio Sforza ke mně.“ Zmlkne, jako by chtěl zvýšit účinek svých slov. „Protože v tuto chvíli budu jediný, kdo může zabránit tomu, aby okolnosti nenahrávaly della Roverovi.“ „Přikloní se k vám? Ale –“ Znovu ti opakuji, můj synu: než si tam zvykneš, uděláš dobře, když budeš používat spíš uši než jazyk. „Ale myslel jsem si…“ Odmlčí se. » 25 «

Sarah Dunantová

„Co jste si myslel? Že Borrcha jako papež by byl také cizinec?“ ptá se a přitom použije chrčivou hrdelní hlásku svého jména. „Člověk, který bude prosazovat jenom svou rodinu a bude loajálnější ke Španělsku než k Itálii.“ Na okamžik se v jeho očích objeví záblesk neskrývaného hněvu. „Řekněte mi, pečoval by papež z rodu Medici méně o Svatou matku církev, protože miluje svou rodinu a pochází z Florencie?“ „Kardinále Borgio, neměl jsem v úmyslu –“ „Urazit mě? Ne! A ani jste to neudělal. Mocné rody spolu musejí mluvit otevřeně. Nic jiného bych neočekával.“ Usměje se a je si dobře vědom toho, že srovnání obou rodin by mohlo znít urážlivě pro druhou stranu. „Ano, jsem Borgia. Když objímám své děti, mluvíme spolu rodným jazykem. Ale postavím se každému, kdo řekne, že jsem méně italský než ti, kdo by teď strčili ruce do francouzské pokladnice.

Pokud je papežská koruna na prodej – a Bůh je mým svědkem, že jsem se o to nepřičinil –, pak aspoň ať se prodej odehraje v této místnosti.“ Znovu si povzdychne a poklepe mladého muže po rameni. „No, obávám se, že jsem toho řekl až příliš. Vidíte! Tak jste ze mě vytáhl pravdu. Krev vašeho otce vám koluje hluboko v žilách.

Byl to skvělý politik! Vždy držel navlhčený prst vzhůru, aby okamžitě pocítil, kdy se vítr obrací, a mohl tak stočit plachty po větru a se svou lodí-státem plout dál správným směrem.“ Mladý Medici neodpověděl. To představení na něj udělalo ohromný dojem. Politika šarmu. Protože vyrůstal u otce, který dokázal změnit ocet na med, kdykoli se mu to hodilo, ví lépe než kdo jiný, jak se to dělá; ovšem takováto směs geniality, vychytralosti a teatrálnosti je nová i pro něho. „Jste unavený. Odpočiňte si. Ať se stane cokoliv, nedojde k tomu přinejmenším do zítřka. Víte, myslím, že by můj Cesare v kardinálské červeni vypadal skoro stejně dobře jako vy.“ A poslední úsměv je nejzářivější ze všech, možná proto, že v něm není žádná přetvářka. „Umím si vás dva představit, jak spolu stojíte, vysocí a štíhlí jako cypřiše. Představte si, jaký oheň by takové mládí a energie za» 26 «

Krása a krev rodiny Borgiů

pálily pod mrtvým dřevem našich starců.“ A ozve se salva smíchu. „Ó, pošetilá pýcha mužů, kteří milují své syny víc než sebe.“ Po Borgiově odchodu zůstane mladý muž sedět a v duchu probírá všechno, co slyšel, ale místo, aby uvažoval o příštím veřejném skrutiniu, nemůže se zbavit představy Cesara Borgii v červené klerice. Vidí ho uprostřed hloučku mužů, kráčejícího ulicemi Pisy, jako kdyby se před ním každé zavřené dveře měly otevřít, aniž na ně musí zaklepat, a navíc si ještě může zamanout, že do nich nevstoupí. Bůh ví, že vedení církve je plné mužů, kteří se jen letmo seznámili s pokorou, ale jakkoliv jsou líní a přezíraví (a Giovanni je příliš synem svého otce, aby si neuvědomoval vlastní chyby), aspoň na veřejnosti projevují jisté úsilí působit tak, jak se od nich očekává. Všichni, s výjimkou Cesara Borgii.

Borgiovská arogance může být neomezená, ale ctižádost Cesarova otce nebude mít v tomto případě úspěch. Může být obtěžkán beneficii, ale povznese se jen do určité výše – a dál už ne. Kanonické právo, jehož studiem Giovanni promarnil roky, je v tomto bodu naprosto jasné: I když se nabízí bohatství těm, kdo se narodili jako levobočci, žádný bastard – dokonce ani papežský – se nemůže stát členem svatého kolegia kardinálů. Za dveřmi se už shromažďují k večeři. Slyší smích Rodriga Borgii odněkud z hlavní části kaple, kde se odehrává další získávání hlasů. Má-li della Roverova strana získat hlasy, než prohraje, pak někdo musí přesvědčovat kardinály, a tak mu jich zajistit dostatek.

Giovanni vytáhne zpod kleriky otcův dopis, papír je zvlhlý potem, a to nejen vlivem horka v místnosti. Poklekne a poprvé od chvíle, kdy vstoupil do konkláve, se modlí z hloubi srdce.