Petra Bocková
MINDFUCK Proč se sami sabotujeme a co proti tomu můžeme dělat
Petra Bocková
MINDFUCK PROČ SE SAMI SABOTUJEME A CO PROTI TOMU MŮŽEME DĚLAT
MĂŠmu otci
Petra Bock, MINDFUCK © 2011 Droemersche Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf. GmbH & Co. KG, München Translation © Vladimír Čadský, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA, s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-520-1
MILÁ ČTENÁŘKO, MILÝ ČTENÁŘI, tato kniha přináší nový podnět k velice starému a obecně známému jevu: ke zvyku mentálně se sabotovat, stále znovu si do cesty klást překážky a projíždět životem tak říkajíc se zataženou ruční brzdou. To, co se sebou provádíme, nazývám MINDFUCK. Proč to nazývám právě takhle, jak mě vůbec téma upoutalo a proč k tomu mohu něco říci z první ruky, to se dozvíte v úvodní kapitole. V kapitole druhé najdete poprvé systematicky popsáno, co vlastně přesně děláme, abychom sabotovali sami sebe. Když to pochopíme, učiníme první krok, abychom s tím přestali. Kniha vám poskytne – zejména ve čtvrté kapitole – celou řadu praktických pokynů, jak se mentální sabotáže zbavit a jak se naučit utvářet si život podle skutečného vlastního potenciálu. Patříte-li k pragmatikům, kteří raději přejdou od problému rovnou k řešení, můžete od kapitoly druhé skočit přímo na kapitolu čtvrtou. Pokud však chcete do tematiky proniknout hlouběji, dozvědět se o sobě více a pochopit, co dosud možná neuvědoměle ovlivňovalo vaše myšlení, doporučuji vám přečíst si rovněž třetí kapitolu. Otevře vám nový pohled na dosavadní život, na to, jak se utvářel váš způsob myšlení, a umožní vám zahájit novou etapu, v níž vaše existence získá novou kvalitativní dimenzi. 9
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
Pokládala jsem za důležité nejen popsat mentální sabotáž sebe sama a najít řešení, ale také pochopit, proč si škodíme. O to jde ve třetí kapitole. Když jsem zkoumala „proč“, očekávala jsem odpověď, která nás přes pochopení příčin může dovést k trvale úspěšnému řešení. Proto jsem ve své práci využívala různých oblastí vědění od vývojové psychologie přes výzkum mozku až po historii, analýzu současnosti a bádání o budoucnosti. Zvu vás, abyste se mnou podnikli napínavou cestu do míst, jež jsou společná nám všem. Dozvíte se, proč v době hlubokých přeměn stojí před námi radostné perspektivy. Ať už tuto knihu využijete jakkoli, přeji vám na objevné cestě mnoho potěšení a budu ráda, když o vás jednoho dne třeba uslyším.
KAPITOLA 1
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
J
ako dítě jsem ráno, když jsem se chystala do školy, ráda poslouchala rozhlas. Obzvlášť jsem si oblíbila jeden pořad
zahajovaný slovy: „Začni den pozitivně.“ Tato věta byla patrně mým prvním setkáním s tím, co bych dnes označila jako mentální management sebe sama. Hlas moderátorky zněl jako naléhavá připomínka a mě její poselství pokaždé fascinovalo. Napomínající hlas a slova zaměřená na pozitivní start do nového dne mi ale nějak nešly dohromady. Není divu, tehdy jsem ani nevěděla, jak se den začíná negativně. Nevěděla jsem, jak to ve vnitřním světě mnoha dospělých vypadá. Zpravidla jsem se ráno probudila a těšila jsem se na den, jenž byl pokaždé novým dobrodružstvím. Měla jsem dětství jako mnoho jiných lidí. Ne vždycky se všechno vydařilo. Ale každý den jsem zažívala a objevovala tolik věcí! Fascinující chutě, tajemné příběhy, čerstvý vzduch, děti, s nimiž jsem si hrála na ulici před naším domem. Jít spát, to byla opravdová výzva. Komu by se chtělo do postele, když dospělí právě plnili misky 11
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
bramborovými lupínky, oříšky a jinými dobrotami? Komu by se chtělo spát právě v době, kdy v televizi dávali nejnovější filmy a noc byla tak tmavá a tajemná? Byla by přece škoda lehnout si a zavřít oči. Dnes, o třicet let později, už chápu, co chtěla průkopnice pozitivního myšlení svým naléhavým hlasem sdělit. Už jsem získala vlastní zkušenosti se starostmi, strachem a pochybami a dennodenně zažívám, jak vypadá vnitřní svět mnoha dospělých. Sami sebe blokují myšlenkami, kterým dnes říkám MINDFUCK. Nutí se k práci, už při probuzení si dělají starosti, často se cítí jako štvanci v kleci, ze které není úniku, anebo jim každý den připadá nudný k ukousání. Jiní sice navenek působí úspěšně, ale vnitřně jsou rozervaní a nespokojení s tím, co mají. Mezi životem, jaký by si mnozí přáli, a denní realitou zeje obrovská propast. Není to nic pěkného, ale lidé to pokládají za normální. V práci se již léta zabývám fenoménem mentální sabotáže sebe sama. Pracuji jako konzultantka managementu a jako kouč pro lidi, kteří by se rádi více rozvíjeli ve své profesi a většinou i v osobním životě. Koučink je disciplína poradenství pro jednotlivce, pojem pocházející původně z výkonnostního sportu, odkud se dostal do ekonomiky. Na rozdíl od psychoterapeutů pracuji s psychicky zdravými lidmi na tom, jak dosáhnout určitých cílů, úspěchu a vyšší kvality života. Jedna kolegyně, psychiatrička a kouč na Harvardově univerzitě, to výstižně shrnula slovy: „V psychoterapii kráčíme cestou svých slz, v koučinku cestou svých snů.“ 1 12
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
Podstatou mé práce je tedy pomáhat lidem objevovat sny, přeměňovat je v adekvátní cíle a těch co nejlépe dosahovat. Denně jsem svědkem toho, jak si celá léta a desetiletí na této cestě sami kladou překážky. Zlozvyk sabotovat sám sebe je součástí široce rozšířené kultury myšlení a prostupuje všechny oblasti, ve kterých by člověk rád něčeho dosáhl. V každodenní praxi potkávám nejen celé spektrum generací, ale také širokou škálu profesí a soukromých konstelací. Pro radu si přicházejí lidé ze všech společenských vrstev Německa, Rakouska a Švýcarska. Navštěvují mě prominenti, kteří touží dát životu nový směr. Politici, kteří chtějí dosáhnout něčeho průlomového. Anebo vedoucí pracovníci, kteří se chystají postoupit výš, do představenstva. Pracuji s nimi stejně jako s jinými. Mému dosud nejmladšímu klientovi bylo osmnáct let, nestarší klientce třiaosmdesát. Radila jsem lidem všech možných povolání, od lékaře po odbornici na pokojové rostliny. Tak například vím, že pohřbívání koček je lukrativní obchod, a je mi známo, že k nejdůležitějším schopnostem leteckého inženýra patří vždy a všude hledat chyby. Pracovala jsem s úřednicemi městské správy unuděnými k smrti, jež jsou dnes jako pilné a nadšené reportérky pořád na cestách, a s bývalými finančními úředníky, kteří si otevřeli školu potápění v Thajsku. Jednoho docela normálního dne se ráno sejdu s důstojníkem vojsk KFOR,2 v poledne s mistrem truhlářem z Meklenburska-Předních Pomořan a večer s dědičkou velkého majetku ze Švýcarska. Ti všichni se chtějí buď znovu zorientovat, lépe se vyznat na známém území, anebo jednoduše hledají profesionálního 13
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
a nezávislého sparringpartnera, s nímž by probrali své dosavadní strategie života a úspěchu, aby jim dodali nový směr. Někteří lidé chtějí udělit životu smysl, jiní touží více vydělávat, dosáhnout něčeho zvláštního nebo méně pracovat.
BARIÉRA V HLAVĚ Nezávisle na jednotlivých případech jsem za ta léta řešila různé profesionální i životní problémy s mnoha lidmi, a proto dnes vím, že existují určité vzorce, které jsou u všech téměř stejné. Ať jde o bohaté a slavné, nebo docela normální lidi ze sousedství – všechny nás spojuje jedna věc – paralelní svět v naší hlavě. Ten prozrazuje, co si vlastně myslíme o sobě a o okolním dění, a dost často nám brání vést takový život, jaký bychom si doopravdy přáli. V našem myšlení existuje bariéra, která funguje jako jakási vnitřní hranice. Dokážeme si sice představit, že dosáhneme na víc, ale něco nám brání to opravdu uskutečnit. Tuto vnitřní hranici tvoří soustava myšlenek a přesvědčení, které nás brzdí. Někteří lidé si nedovolí udělat krok, jenž by je učinil opravdu šťastnými. Jiní sice mají jasné cíle a s vysokou motivací se pouštějí do díla, ale krátký okamžik může všechno zhatit a dotyčný se svých záměrů vzdá, prohlásí je za špatné anebo ztroskotá z důvodů, které sám ani nezná. To se může stát v práci stejně jako v soukromí. Někdy jde o moment trvající jen zlomek sekundy, v němž vznikne myšlenka, pocit, představa, nebo všechny tři věci dohromady, jimiž se člověk zablokuje. Tyto myšlenky si uvědomujeme jako vnitřní hlas. Zná je každý. Kdykoli na přednáškách mluvím o vnitřním kritikovi 14
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
v nás, v sále to pokaždé zašumí, jako bych mluvila o starém známém, který nám jde léta na nervy. Dovedeme být na sebe pořádně zlí, ať už nás vozí šofér do noblesní kanceláře, nebo sedíme v pokladně supermarketu. Každý ho zná, ten zlovolný hlásek, který nám našeptává, že něco nedokážeme, ještě dřív, než vůbec začneme. Anebo nás přemoudřele zrazuje, když chceme zkusit něco nového: To je nerealistické! Nebo: Příliš nebezpečné! Nebo: Co si to vlastně namlouváš?
ŽENA, KTERÁ SI MYSLELA, ŽE SI NIC NEZASLOUŽÍ Vnitřní hlas nám často našeptá něco zlého právě v ten nejnevhodnější moment. Před několika lety jsem potkala jistou podnikatelku, která potřebovala získat od investora peníze na fantastický vědecký projekt. První schůzka s ním nedopadla nejlépe, a tak se s mou pomocí chtěla připravit na druhou šanci. Poslechla jsem si její prezentaci a udělala na mě velký dojem. Napřed jsem nemohla přijít na to, co se mohlo pokazit. Potom jsem se jí zeptala, na co myslí, když před investory stojí. Chtěla jsem vědět naprosto přesně, co se jí honí hlavou, jakmile vejde do místnosti a má pár sekund na přemýšlení, než začne mluvit. Odpověděla mi: „Říkám si, že si ty peníze vlastně vůbec nezasloužím. Že už jsem docela stará a že si to myslí i ostatní.“ Destruktivními myšlenkami se tak blokovala právě ve chvíli, kdy měla vystupovat sebevědomě a přesvědčivě. Není divu, že pak působila nejistě a investoři jí zprvu příliš nedůvěřovali. Probrali jsme to spolu a druhá prezentace už dopadla dobře a klientce kýžené peníze přinesla. 15
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
Neškodí nám však jen aktuální a konkrétní pochyby. Mentální sabotáž může způsobit, že celkově žijeme život, který nám naprosto nevyhovuje.
MUŽ, KTERÝ ŽIL NESPRÁVNÝ ŽIVOT Jednou jsem se během letu z Berlína do Londýna dala do řeči s jistým obchodníkem. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti, a když se dozvěděl, že dělám koučink, vyprávěl mi, jak už dvacet let nesnáší život, který žije. Pracoval jako šílený ve městě, které neměl rád, s lidmi, jež nesnášel, v povolání, které vlastně nikdy nechtěl dělat. Když jsem se ho zeptala, co by dělal, kdyby se mohl úplně svobodně rozhodnout, bez dlouhého přemýšlení odpověděl: Všechno by zahodil, sebral by ženu a děti a nejdřív by vyrazil na cestu kolem světa. Úplně se začal rozplývat. Zatímco na začátku působil vystresovaně, vysíleně a bez energie, teď mu zářily oči, narovnal se a živě gestikuloval. Na své sny nezapomněl celá ta léta. Ale něco mu bránilo v jejich uskutečnění, nedokázal se přimět k tomu, aby dělal věci, na kterých mu doopravdy záleželo. Zeptala jsem se ho, kdy hodlá vyrazit na cestu. Celý zvadl a ponořil se zpátky do sedadla. Nasadil nehybnou tvář hráče pokeru a sonorním hlasem, jako by mluvil o obchodní záležitosti, škrobeně prohlásil: „No, co myslíte? Děti chodí ještě do školy. Žena a já jsme zvyklí na určitý životní standard. Dětem chci dopřát to nejlepší vzdělání. Nemůžu si dovolit takhle uvažovat. V každém případě musím ještě pár let vydr16
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
žet. Ale víte co? Přátelé půjdou v pětapadesáti do důchodu. Když budu takhle pokračovat, tak se toho taky dožiju, a pak je vždycky ještě dost času na cesty kolem světa a podobné pitomosti.“ Světlo v očích mu pohaslo. Na chvíli se omluvil, a když se vrátil na sedadlo, sáhl po nějakých ekonomických novinách a krátce před přistáním se pohroužil do četby. Když letadlo dosedlo, řekl mi: „Určitě si myslíte, že jsem beznadějný případ. Ale to nejsem, jsem jen realista. Nemám jinou volbu.“ Ač mě to udivilo, vzal si mou vizitku a někdy za dva roky mi zavolal. Žádal mě, jestli bych mu nepomohla popřemýšlet o životě novým způsobem. Jeden z jeho přátel, který chtěl v pětapadesáti odejít do důchodu, zemřel v pětačtyřiceti o dovolené na srdeční infarkt. Být rozumný podle tohoto obchodníka znamenalo podřizovat se zavedené představě o povinnosti a o tom, „co se má dělat a co ne“. Znamenalo to dělat totéž co ostatní a vést život, který navenek vypadá jako úspěšný, i když to uvnitř cítil jinak. Život vzdálený skutečnému štěstí, ale plný povinností, starostí, obav, pochyb a dvojznačností. Bylo to, jako by vnitřně žil podle špatně nařízeného kompasu. Vydržet to celá desetiletí stojí spoustu peněz. Někdy vedeme se sebou zdánlivě nevinný dialog. Radši se neraduj předčasně, ještě se to může zvrtnout, napomínáme se, když se třeba strašně těšíme na nějakou schůzku. Nosíš dříví do lesa, říkáme si, když máme mít přednášku. No, mohlo to být první místo, jestliže získáme druhé. Tak začíná závažné 17
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
myšlenkové vykolejení. Nejsem dost dobrý, abych to dokázal, nezasloužil/a jsem si, aby mě někdo opravdu miloval, na mou práci ani na mě nikdo nečeká, nebo když se mi něco daří, stane se vždycky něco strašného.
CO JE MINDFUCK? Nezáleží na tom, zda máme právě podat výjimečný výkon, přijmout správné životní rozhodnutí, postavit se profesionálním výzvám nebo čelit soukromým problémům: Nevhodným způsobem myšlení si znovu a znovu škodíme. Tomuto myšlení, jež existuje v hlavě jako vlastní jazyk, říkám MINDFUCK. Vím, že to není právě jemný výraz. Ale ani to, jak se sebou zacházíme, není příliš citlivé. Uvedu vám příklad: Určitě jste někdy viděli v televizi nebo v kině nějaký strašidelný film a pak jste se ve tmě trochu báli. Vaše mysl byla stále natolik pod vlivem fiktivního příběhu, že jste myšlenky a pocity, které jste při jeho sledování měli, přenesli do reality. Potom stačí, abyste v okně spatřili stín, a hned se vyděsíte, že to je lupič. Ležíte a nespíte, zadržujete dech a máte strach. Přitom je to jen stín sloupu s lampou před domem. Realitu zkreslí fantazie, a tak zažíváte nepříjemné pocity, k nimž nemáte žádný důvod. Přesně to se děje, když sami sebe mentálně sabotujete, když jste obětí MINDFUCKU. Vnímáte realitu zkresleně a pokládáte ji za pravdu. Anebo pokládáte za realitu něco, co s ní nemá nic společného. Někteří filmoví tvůrci si vědomě pohrávají s technikou, která diváky zmate střídáním fikce a reality natolik, že je nakonec už ani nedovedou rozlišit a jsou 18
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
zcela v zajetí iluze. Proto se pojem MINDFUCK používá také v kinematografii a v televizi. 3 MINDFUCK má však i jiný význam. „To fuck with somebody’s mind“ v běžné angličtině znamená s někým nepěkně manipulovat či zamést. K MINDFUCKU ovšem často nikoho dalšího nepotřebujeme. Vystačíme si sami. Každý člověk má myšlenky a vnitřní filmy, s jejichž pomocí manipuluje sám sebou. Většinou ani nepozná, že jde o MINDFUCK, naopak, mentální sabotáž sebe sama vyvolává přímo euforický pocit, že máme vše pod kontrolou a že svět se řídí našimi představami. MINDFUCK je přitom pravý opak a jeho důsledkem je to, že trpíme neustálými změnami nálad, nedosahujeme vytyčených cílů, naše přání a sny zůstávají navždycky fantazií, prodáváme se pod cenou, nevyužíváme svého talentu, narušují se naše vztahy a ještě mnoho dalšího…4 Naštěstí proti tomu lze zasáhnout. Má zkušenost z dlouholetého působení kouče říká, že identifikujete-li svůj specifický způsob MINDFUCKU a skoncujete s ním, obrátí se váš život k lepšímu. Zbavíte-li se destruktivních, omezujících myšlenkových vzorců, dostane se vám netušené dávky uvolnění, otevřenosti a kreativity. Zatímco dosud panovaly pochyby a stagnace, nyní budete opět tvořiví, živí a aktivní, budete hýřit nápady. Získáte zcela nový pocit vlastní efektivity. Pochopíte, že jako dospělý člověk můžete uchopit život do vlastních rukou, dělat si plány, přijímat rozhodnutí a realizovat, co je pro vás důležité. Vaše efektivita a s ní spjatá kvalita života nabudou nové dimenze. 19
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
DŮLEŽITÉ PŘÍPRAVY Že si v mysli stavíme do cesty překážky až příliš často, toho si odborníci z různých vědních oborů všimli už dávno. Podobnými fenomény se zabývali psycholog a teoretik komunikace Paul Watzlawick nebo jeden z otců moderního koučinku Timothy Gallwey.5 Ve svém bestselleru Úvod do neštěstí6 Watzlawick již bezmála před třiceti lety ukázal, jak si falešnými představami dokážeme ztěžovat život. Timothy Gallwey odhalil v sedmdesátých letech zvyk sportovců klást sobě samým při hře mentální překážky a dospěl k zarážejícímu výsledku, že největší soupeř tenisty není na druhé straně kurtu, ale v jeho vlastní hlavě. Fenomén inkonzistence zná i současná psychologická věda: Často se chováme rozporuplně nebo nerozhodně, třeba když sníme kousek dortu, ačkoliv bychom si raději vzali jablko, nebo naopak. Označují se tak vnitřně rozporné motivace, v nichž naše psychika musí jako celek nacházet stále znovu řešení. Je to choulostivý proces hledání rovnováhy, který, jak ukazují příslušné studie, váže tolik psychické energie, že jsme podstatně méně výkonní než v případě, kdy jsou naše motivy a jednání ve shodě. Chceme-li v životě něco vytvořit, něco změnit nebo se něčemu novému naučit, je proto nezbytné, abychom si kladli do cesty co nejméně překážek. Motivy, pocity a rozum musejí spolupracovat, nikoli působit proti sobě. Pak v nás vznikne vnitřní klima, kdy se cítíme volně, otevřeně a dobře. A v takovém stavu dokážeme hory přenášet a kráčet tam, kam doopravdy chceme. Ve svém záměru přijít fenoménu MINDFUCK na kloub jsem měla výhodu, že jsem mohla navázat na práci mnoha lidí 20
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
v různých vědních oborech, jako je klasická psychologie, výzkum mozku nebo zásady koučinku. O tom, jak sabotáž sebe sama nebo každodenní sebepoškozování přesně fungují, jsem ovšem nenašla nic. Jak si vlastně ubližujeme? Jak to přesně probíhá? Jde opravdu jen o jednotlivé, vzájemně nesouvisející představy a názory? Anebo jde o ucelenou strukturu? Jaké má takový přístup příčiny? Existuje něco, co vodopád MINDFUCKU spustí? A pokud ano, kdo komu vlastně škodí? A jaký to má všechno smysl? Proč to děláme? A především: Jak se tohoto myšlenkového odpadu zase zbavíme? Nacházet odpovědi na podobné otázky mi pomáhala nejen denní zkušenost s četnými klienty, ale také moje předchozí kariéra vědkyně a firemní poradkyně. Jako mladá žena jsem řadu let na univerzitě zkoumala, jak probíhají procesy změn ve společnosti.7 Sledovala jsem přitom, jak se chovají lidé a organizace, jež přecházejí od diktatury k demokracii, nebo naopak od demokracie k diktatuře.8 Později jsem se přeorientovala na finanční svět ve Frankfurtu a pracovala jsem jako poradkyně s podniky, jež musely zvládat velké přeměny, takzvané changing processes. Tam všude jsem mohla zblízka zažívat, jaké mají lidé pohnutky, jak v takových procesech fungují a co se jim při tom honí hlavou – co je přiměje, aby se přizpůsobili a všechno vzdali, nebo aby se naopak aktivně pustili do díla a srdnatě vzali opět do rukou svůj život i profesi. Mnohé z těchto poznatků dnes využívám ve své práci. Pomohly mi pochopit fenomén MINDFUCK do hloubky a najít opravdu efektivní východiska pro boj se sabotováním sebe sama. Zvlášť důležité jsou dvě informace. 21
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
PARALELNÍ SVĚT V NAŠÍ HLAVĚ Upneme-li se k jednotlivým bodům svého přesvědčení a doufáme-li, že se věc vyřeší, k ničemu to bohužel nevede. Jak jsem zjistila mnohaletým pozorováním, za jednotlivými omezujícími myšlenkami se skrývá celý svět názorových vzorců, jež se řídí vlastní logikou a stále znovu produkují nové a nové rušivé myšlenky a přesvědčení. Tyto destruktivní myšlenky, které nás tyranizují, vytvářejí v mysli strukturu, vzorec, jenž opakovaně vytváří myšlenky jednoho typu. Jak uvidíme podrobněji ve druhé kapitole, vzniká nám tak v hlavě paralelní svět s celým systémem víry a vnitřním jazykem, vlastní logikou a formulacemi. Tento paralelní svět ukazuje, co si v tomto stavu, který si ani neuvědomujeme, opravdu myslíme o světě a o životě. Bohužel se tímto systémem řídíme více, než nám je milé. I když se dokonce už delší dobu snažíme motivovat pro jiný život s novými cíli, je patrné, jak nesnadné je takovou zásadní změnu uskutečnit. Důvodem je, že pokud paralelní svět nerozpoznáme, vždy nás dožene a my se jím řídíme jako chybně nastaveným kompasem.
MINDFUCK JE STARÉ MYŠLENÍ Mentální sabotáž je nesmírně tvrdošíjná, neboť má velice staré kořeny. Stará ve dvojím smyslu. MINDFUCK je na jedné straně pozůstatek z raných let našeho života a na straně druhé je dědictvím po dřívějších generacích. Veškeré naše dnešní myšlení, včetně odpadu, jehož bychom se rádi zbavili, mělo kdysi nějaký smysl. Buď pro nás osobně, když jsme byli ještě velice mladí, nebo pro lidi, kteří žili před námi a své myšlení předá22
MINDFUCK ČILI PROPAST MEZI NAŠIMI MOŽNOSTMI A SKUTEČNÝM ŽIVOTEM
vali dalším generacím včetně nás. Zlobivý hlásek to tedy kdysi myslel dobře. Dnes však již smysl ztratil a je pro nás jen balastem, který nám je na obtíž. Ve třetí kapitole uvidíme, jak k tomu došlo a co to pro nás znamená. Dnes je však vzrušující nová doba. Už jsme dospělí a žijeme v jednadvacátém století. Chceme-li se přiměřeně zorientovat, dostat se dál a být šťastní, je velice nutné osvojit si nové, efektivní myšlení. Je to, jako bychom vyměnili starý nevzhledný černobílý televizor za barevný s překvapivě ostrým 3D obrazem. Podněty dostanete ve čtvrté kapitole.
PŘEKONÁVAT MINDFUCK JE DOBRODRUŽSTVÍ Je to napínavé, nebo to dokonce přináší potěšení? Občas obojí. Poznávat a překonávat blokády je nepochybně vzrušující. Dešifrování individuálních modelů myšlení, jež si často ani neuvědomujeme, je opravdu dobrodružné, někdy matoucí, ale vždy osvobozující. Mnohdy se přitom chytáme za hlavu a říkáme si, jak jsme na takový nesmysl vůbec mohli přijít. Máme však šanci poznat se do dosud netušené hloubky.
CESTA ZA VLASTNÍM POTENCIÁLEM Na dalších stránkách proto podnikneme vzrušující cestu hlubinami svých nejtajnějších myšlenek, abychom konečně vnesli světlo do temnoty neužitečných strategií a vzorců myšlení, jež nám překážejí. Poznáme, co vlastně leží mezi naším dnešním životem a možnostmi, které ve skutečnosti máme. Pochopíme, proč si házíme klacky pod nohy, a naučíme se MINDFUCK za23
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
stavit. Zjistíme, jak znovu nastavit vnitřní kompas, který nám umožní se v životě bezpečně a samostatně zorientovat. Podaří-li se nám zbavit blokád a plně a efektivně využívat síly svých myšlenek, propojíme zvídavost a intenzitu dětského prožitku se svobodou dospělého života, jenž je plně v našich rukou. Budeme-li otevření a přestaneme se blokovat, prožijeme život v plné intenzitě. S radostí a uvolněně zrealizujeme své cíle a sny. Je jedno, jde-li o velkou lásku nebo podnikatelskou vizi, o dosažení blahobytu anebo o nalezení smysluplné činnosti, jež pro nás znamená štěstí. Naše schopnost učit se a růst je nesmírná, jen si nesmíme klást překážky. Přijmeme-li tuto výzvu, získáme šanci žít naplno a rozvinout svůj potenciál. Konečně překleneme propast, která zeje mezi tím, čeho v životě chceme dosáhnout, a tím, co dostáváme doopravdy. Mlha se rozplyne, zavládne jasno. Dobrodružství začíná v hlavě a šíří se jako pozitivní vlny celou naší bytostí. A pak to najednou přijde: Život, jaký jsme si přáli.
24
KAPITOLA 2
MINDFUCK ANEB SEDM ZPŮSOBŮ, JAK SI ŠKODÍME ODHALENÍ VNITŘNÍ HRANICE
P
ři koučinku znovu a znovu zjišťuji, že když něco nevyjde, nemohou za to vždy okolnosti, ale spíše my sami. Tak tře-
ba mnozí z mých klientů vědí, co chtějí, sami sobě však brání v důsledném dosahování cílů, aniž vědí proč. Jiní se zase cítí zablokovaní, mají-li rozvinout vlastní vize či ideje. „Jednoduše nevím, co vlastně chci,“ říkají. Ale když se jich ptám podrobně a nepolevím, ukáže se, že to vědí docela dobře. Mým úkolem jako kouče je pomoci klientům překonat vnitřní hranici a dovést je k jádru jejich osobnosti, aby si uvědomili, co je pro ně důležité. Při práci jsem se touto hranicí zabývala stále intenzivněji a zjistila jsem, že ji tvoří zákazy, příkazy a výstrahy. Stále častěji jsem se odvažovala až přímo k ní a kladla jsem klientům otázky, které se při koučinku kladou jen velmi vzácně. Vedou člověka hlouběji do problému. Bývají často zavrhovány, protože cílem koučinku je najít pro klienty řešení a cestu 25
PETRA BOCKOVÁ: MINDFUCK
vpřed, nikoli klást otázky, jež vedou do hloubky problému, protože ty zpravidla vnitřní konflikt ještě zhorší, místo aby z něj člověka vyvedly. Měla jsem však za to, že vnitřní hranice, jež se u mnoha lidí projevuje jako hlas vnitřního kritika, je pro trvalý osobní rozvoj velmi vážnou překážkou. Brání jasně si definovat cíle a úspěšně je realizovat. Pokud ji budeme jednoduše ignorovat, k ničemu to nebude. Chtěla jsem vědět, z jaké „látky“ je tvořena a jak ji lze zbořit, nebo alespoň posunout. Jakmile se mi podařilo klientům vnitřní hranici nejen ukázat, ale také ji zpochybnit a v případě možnosti zcela zrušit, byly výsledky koučinku po krátké době opravdu výrazně trvalejší. Hranice byla totiž překážkou, která se neustále obnovovala, jakmile se klienti chtěli vydat za novými výzvami a cíli. Bránila jim nabrat rychlost a pouštět se s vervou do změn, které tak naléhavě potřebovali. Chtěla jsem, abys se klienti dokázali mentálních blokád zbavit vlastním úsilím. Ke svým přáním, potřebám, zdrojům a strategickým schopnostem by měli mít přístup kdykoli i sami, bez koučinku. Musela jsem však napřed vyřešit některé hádanky. Rozhodla jsem se přistoupit k úkolu tak, jako bych byla objevitelkou neznámé pevniny. Bylo proto třeba zbavit se vlastních předsudků a zábran a podívat se na věc otevřeně a nezaujatě. Byla jsem si jistá, že tak klientům pomohu více než postupem orientovaným výhradně na řešení. Ten sice přináší velice dobré výsledky, avšak pokud nepoznáme a nezměníme způsob myšlení, objeví se vždy nové problémy. 26