Mlha nad pendlem

Robert Neill

Mlha nad Pendlem

Robert Neill

Mlha nad Pendlem

Copyright © Robert Neill, 1951 Original English title: MIST OVER PENDLE Translation © Jaroslava Hromadová, 2011 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2011 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-485-3

1 KUKAČČÍ MLÁDĚ

V

prosinci 1595 zemřel doktor William Whitaker, mistr z John’s College a profesor teologie na katedře jmenované králem Cambridgeské univerzity. Své vdově zanechal nějaké knihy, pár kázání a péči o osm dětí – nejmladšímu z nich nebyl ani týden. A protože byl chudý, nezůstalo jí kromě toho skoro nic.

Brzy se ukázalo, že rodina nemůže velkou pomoc očekávat ani od univerzity, protože většího uznání se Whitakerovi dostávalo mimo školu. Byl velice přísný kalvinista, což se nelíbilo členům správní rady. Jeden z nich prohlásil, že by se těšil větší oblibě, kdyby v něm objevili víc z anglicky sladkého než z protestantsky kyselého. Kromě toho se pořád litoval a stěžoval si, že jeho postavení neodpovídá jeho zásluhám, čímž si člověk nikdy nezíská přízeň. Správní rada považovala takové tvrzení za nehodné jejich učitelského úřadu. Nepolepšil si ani tím, že se zhruba před dvěma roky neúspěšně pokusil odejít na lépe placené místo v Trinity, které bylo v té době volné.

Takže když zemřel, správní rada vdově, která příliš horlivě

~7~

Robert Neill

prosazovala manželovy názory, vyplatila jenom to, co byla její povinnost.

Paní Whitakerová tedy opustila Cambridge a odjela s dětmi do Londýna. Možná doufala, že tam najde štědřejší přátele. Doktor Whitaker totiž nebyl její první manžel. Provdala se za něj, když jí zemřel první muž, Dudley Fenner, kterého všichni v Kentu znali a vážili si ho. Byl to puritánský kněz a jeho práce Krátké a užitečné pojednání o legální a nelegální zábavě se rozšířila do všech států Evropy. S doktorem Fennerem měla dvě děti a předpokládala, že by se mohla obrátit o pomoc na jeho rodinu i na ostatní, kteří stále uctívali jeho jméno.

Její očekávání se naplnila. Našla jeho rodinu a přátele a donutila je, aby jí přispěli. Něco málo získala od správní rady St. John’s College. Trochu víc dostala od manželova mecenáše a strýce, stařičkého Alexandra Nowella. Byl děkanem v katedrále svatého Pavla a autorem známých katechismů, z nichž některé se zachovaly v díle Kniha obecných modliteb. Díky tomu si zařídila slušný domov nedaleko Lambethu, kde si v blízkosti kostela připadala v bezpečí. Tady se v následujících letech věnovala péči o děti a o nedávno narozené nemluvně – holčičku Margery.

Prožívali těžká léta, protože prostředky, které měla matka k dispozici, nestačily na to, co potřebovali. Její houževnatost a šetrnost, vynalézavost a sebezapření jí pomohly provést děti léty dospívání, a když všechny postupně dosáhly toho správného věku, obrátila se na rodinu jejich otce, aby jim poskytla vše potřebné ke vstupu do samostatného života. Alespoň minimum toho, co potřebovaly, postupně dostaly, protože

~8~

Mlha nad Pendlem

Whitakerovi nebyli lakomí. Měli slušné jmění – vlastnili pěkné panství v Holmu v hrabství Lancasteru a každému dítěti dali nevelké, ale postačující věno. Paní Whitakerová tedy postupně vypouštěla své děti do světa: nejstaršího Alexandra do Cambridge, kde pracoval jako odborný asistent na Trinity, Richarda ke knihkupci v Holbornu, Prudence jako hospodyni k Richardovi, Laurence byl vysvěcen na kněze, Sarah a Elizabeth odešly na faru jako manželky a zároveň pomocnice kněží.

Všichni kromě Margery byli z domu, když v květnu roku 1611 paní Whitakerová, vyčerpaná dlouhým vypětím, onemocněla a krátce nato zemřela.

Byla náležitě pochována, a jakmile dozněly pohřební modlitby, starší děti se sešly v Richardově domě nad knihkupectvím v Holbornu, aby projednaly to, co se v takových chvílích projednává. Poté, co se najedly a vyřídily méně důležité záležitosti, Prudence jim předložila jednu závažnější: Co si počít s Margery.

Pohlédli nešťastně jeden na druhého, protože na to mysleli všichni. Alexander si odkašlal a snažil se tuto záležitost odložit. Prohlásil, že dívka je mladá, a situace tudíž není nijak naléhavá. Může to klidně počkat, až se sejdou příště. Nedělal si s tím těžkou hlavu, přešel k jinému tématu, ale Richard ho zarazil. Podle jeho názoru věc naléhavá je a v žádném případě nemůže počkat do příště.

Alexander zrudl zlostí. Jako nejstarší nebyl zvyklý na to, že mu takhle odporovali. Ale Prudence a Richard měli na věc stejný názor, což odhodlaně sdělili ostatním. Margery už nějakou dobu bydlela u nich, starali se o ni, a proto měli právo to vědět.

Richard si nedokázal vybavit, kdy dřív byl jeho učedník tak

~9~

Robert Neill

neklidný a tak náchylný ke snění při plnění svých povinností jako nyní, a Prudence rozhořčeně namítala, že se nemůže starat o dům a o hosty, když hlídání Margery vyžaduje doslova celodenní práci. Ona i Richard byli zajedno: S jejich sestřičkou se musí něco udělat – a mohl by jim Alexander laskavě říci co?

Kdyby byla Margery jako její sestry, nevznikl by žádný problém, protože se jí blížil šestnáctý rok, a tudíž bezmála čas na vdávání. Kdyby byla jako její sestry, jméno a pověst rodiny by přilákaly nejednoho spořádaného vikáře, aby si zajistil takovou manželku, která by zdobila jeho faru, rodila mu děti a byla mu oporou ve strastech života. Problém, jejž si její sourozenci dlouhou dobu nepřipouštěli, spočíval v tom, že Margery ani v nejmenším nebyla jako její sestry – ani tělesně, ani duševně.

Ony měly tmavé vlasy a úzký obličej po matce, byly srdečné a hovořily rozvážně jako jejich otec. Vhodné manželky pro každého kněze. Ovšem Margery byla úplně jiná. Byla mrštná, měla pevné svaly, a třebaže nebyla klasicky krásná, rozhodně budila a poutala pozornost – a jak podotýkaly její sestry, hlavně pozornost mužů. Měla pěkně tvarovanou bradu, malá a vlhká ústa a obočí, jež často zvedala, aby zdůraznila smysl svých drzých poznámek. Výmluvný byl vlastně celý její obličej, který vyjadřoval různé postoje, ale podle sester šlo o názory, jaké by dívka jejího věku neměla mít, natož o nich hovořit.

A v očích, v nichž se nepochybně zračila velká inteligence, jí pohrávalo šibalství. Sourozenci se domnívali, že se tak stává příliš často, navíc mnohdy v naprosto nevhodných chvílích.

I vlasy měla jiné než ostatní členové rodiny. Měly neobvyklou hnědou barvu – jen o málo tmavší než zlatou, ale se zvláštním nádechem do červena, který se objevil, kdykoli jí na vlasy

~ 10 ~

Mlha nad Pendlem

zasvítilo slunce. Zkrátka Margery byla v tomto hnízdě kukaččí mládě, a jak se takové dítě to téhle rodiny mohlo narodit, nikdo nedokázal říci. Pro paní Whitakerovou bylo skutečným požehnáním, že se přestěhovala mezi duchovní. Jiní lidé by si o ní mysleli jistě něco nepěkného.

Co se týče Margeryina nadání a schopností, nebyl vlastně důvod ke stížnostem. Svou inteligenci rozhodně využívala i na některé dobré věci. Psaní a čtení, které se její sestry učily pomalu a s obtížemi, si osvojila snadno, aniž by ji k tomu někdo musel nutit. Přidala základy latiny – ty jí vštípil jistý výstřední kněz, který předpokládal, že jí pomohou sblížit se s vikářem, za něhož se pak provdá. Byla dobře vychovaná.

Uměla pěkně vyšívat a starat se o domácnost do té míry, jak lze očekávat od člověka, který domácnost zatím nevedl. Mohla bez problémů obstarat domácí účetnictví. Od přátelského souseda – hugenota původem z Francie – a od podomního obchodníka se naučila pečovat o koně.

Osvojila si i další věci, jichž si sourozenci nevšimli.

V domě, kde tak často pobývali puritánští duchovní a jejich přátelé, nebyla nouze o disputace – většinou se týkaly rozporné povahy bohosloví. Mnoho hodin soustředěně a mlčky naslouchala a odnesla si víc, než by přednášející napadlo. Kdyby měla chuť, což s největší pravděpodobností neměla, jistě by dokázala vyložit doktríny Jana Kalvína, jehož Instituce náboženství křesťanského zjevně zastínila a vytlačila spis O Boží obci. Zvládla by zopakovat body, v nichž Kalvína tak neomaleně kritizoval Holanďan Hermanns, jemuž polatinštili jméno na Arminius. Dovedla by pohovořit o Erastovi, jehož Explicatio podpořilo požadavky civilní moci. A mohla by přidat svůj

~ 11 ~

Robert Neill

názor, že všichni tři učenci použili obrovské množství slov kvůli zcela malicherné záležitosti. Uvědomovala si však, že je rozumné ponechat si tenhle názor, stejně jako řadu dalších, pro sebe.

Kdyby šlo jen o tohle, celá záležitost by mohla být vyřízena. Margeryiny nepochybné schopnosti a dobré jméno rodiny rodiny by vyvážily nemístné a znepokojivé výstřelky a mohl by se najít manžel, dost silný fyzicky i psychicky, aby jí nastolil patřičný řád. Jenže to nebylo všechno. Sotva se dalo skrýt, že dívčiny zájmy nejsou náležité. Pokud chtěla, dokázala působit klidně a uctivě, ale stejně rychle vykouzlila bezstarostný úsměv, doprovázený jiskřením v oku a zvláštně nakrabaceným čelem. Dlužno podotknout, že tuto kombinaci dopřála sourozencům jenom zřídka. Její sestra tvrdila, že je to kouzlo, které si ponechává pro muže, navíc pro mladé muže. A potvrdilo se, že to může mít katastrofální účinek. Její rodina dosud nezapomněla na tu příšernou neděli loňského roku, kdy probíhalo kázání. Bylo asi v polovině a mladý hostující kněz právě obrátil přesýpací hodiny. A tahle nevychovaná dívka se na něj usmála a předvedla mu své koketně nakrabacené čelo, až se zadrhl, zapomněl text a celou druhou hodinu z ní nemohl spustit oči.

Ani po takovém skandálu neprojevilo děvče sebemenší snahu zlepšit své chování a obrátit myšlenky ke zbožnému a střídmému životu. Veškeré podněty k zamyšlení a nápravě zkrátka přehlížela. Poučovali ji a napomínali. Domlouvali a přemlouvali. Modlili se za ni i s ní. Starostlivě jí radili a dostávala i pořádný výprask. Bezvýsledně. Zůstala taková, jaká vždycky byla – vyrovnaná, neproniknutelná a zavrženíhodná, hrozba pro klid a dobré jméno rodiny.

~ 12 ~

Mlha nad Pendlem

Takovému problému tedy teď její nešťastní bratři a sestry museli čelit. Co si měli s Margery počít? A kde vůbec je?

Otázku položil Alexander a jeden na druhého překvapeně pohlédli. Zdálo se, že na to nikdo nepomyslel. Její přítomnost nepovažovali za nutnou, ale teď dívku museli přivolat. Alexander se netrpělivě ošíval. Tentokrát však nebylo těžké ji najít.

Přišla ihned a zamířila ke stolu – ostražitě, ale ladně, navzdory vybledlé černé kytlici a strohosti úzkého bílého límce. Její mladá tvář byla bez výrazu. Tiše stála před Alexandrem a poslušně čekala, až promluví. Její bratr byl růžolící mohutný chlapík, důstojný a zlověstný, a když mluvil, důležitě klepal tlustými prsty do stolu. „Jak se může taková dívka jako ty, neposlušná a bezbožná, provdat za zbožného muže?“ zeptal se.

Margery sklopila oči a mlčela. Chladně si ji prohlížel. „Chováš se tak, že jsi na nejlepší cestě zničit se. Jaký ctnostný muž by si vzal někoho takového?“ Opět žádná odpověď. Dívka stála mlčky, ruce sepjaté, a hleděla do země. Alexander zvýšil hlas. „Slyšíš, co říkám?“ „Ano, bratře.“ Její hlas zněl jasně a melodicky. „Tak proč neodpovídáš?“ „Já vlastně nevím, bratře, co mám odpovědět.“ „To vidím. A měla by ses hanbit. Nestydíš se, že jsi naše sestra?“ „Ano, bratře.“ Prudence sebou trhla a Margery stiskla rty. Uvažovala, neodpověděla-li příliš pravdivě. Nebála se, že by si toho Alexander všiml. Alexander nikdy neodhalil její lstivost. Ale Pru-

~ 13 ~

Robert Neill

dence byla jiná a Margery se naučila sledovat nejstarší sestru velice bedlivě. Usoudila, že Prudence velice dobře zná ji i její chování.

Alexander se ozval znovu. Zaklonil hlavu, zaklepal prsty a zařval. Zeptal se, jak by mohli provdat tuhle holku za nějakého muže, kterého znají, váží si ho a chtěli by ho do rodiny?

Měli by ji nechat, aby se z ní stala líná stará panna? To tedy určitě ne. Alexander při pomyšlení na to ohrnul nos a obořil se na Margery, že je líný, drzý, bezbožný fracek, ďáblova pýcha a hanba rodiny.

Byl zlý a Margery po takových slovech zrudla. Cítila, jak se jí sevřené prsty potí, ale zachovala klid a umínila si, že nesmí odpovídat. Navíc neměla žádnou odpověď, kterou by nepovažovali za drzou, a Alexander neměl s drzostí slitování. Od matčiny smrti byl právě on hlavou rodiny a dával to Margery znát. Byl v domě teprve dva dny, ale už se pohádali kvůli neopatrné odpovědi na jednu z jeho výtek. Napravil její chování lískovkou, což nehodlala znovu riskovat. Zachovala klid a stála mlčky, zatímco Richard poznamenal, že nemůže-li se vdát za kněze, musí se provdat za člověka nižšího postavení.

Alexander znovu ohrnul nos. Podotkl, že takový člověk rodině nedodá důstojnosti, a navíc by za tohle děvče požadoval pořádné věno. Kdo by jí takové věno mohl dát? On určitě ne. A jak to vypadá, ani Whitakerovi z Holmu, kteří dali na srozuměnou, že udělají, co budou moci. Návrh byl k ničemu, což by měl Richard dobře vědět.

Richard se zamračil a zmlkl. Místo něho odpověděla Prudence, praktická jako vždycky. Prohlásila, že musejí najít způsob, jak získat věno. Bez něj nebude žádný ženich a holka jim

~ 14 ~

Mlha nad Pendlem

do smrti zůstane na krku. S věnem by se mohl najít dokonce slušný manžel, protože i kněz dokáže nějakou tu chybu přehlédnout, dostane-li věno, za které by si zařídil faru. Když Alexander pohoršeně zvedl hlavu po těchto urážlivých slovech na adresu svého stavu, Prudence to přešla a jen pokrčila nos.

Zeptala se, co s tím hodlá udělat.

A v tu chvíli dostal Richard nápad. Vzrušeně jim ho začal líčit, až se ho Prudence posměšně zeptala, jestli si myslí, že jsou letnice a zjeví se Duch svatý. Poté se uklidnil a začal s vysvětlováním. Připomněl jim, že jejich babička, Elizabeth Nowellová z Readu, se provdala za Thomase Whitakera z Holmu. Její mladší bratr byl děkan Alexander Nowell. A nejstarší bratr Roger Nowell zdědil otcovo panství v Lancashiru – na Readu, kde řeka Calder zasahuje do lesa v Pendlu.

Richard učinil významnou pomlku a měl radost, že je zmátl. Pak uvážlivě pokračoval. Vnuk tohoto Rogera, také Roger Nowell, nyní vládne na Readu – a určitě tam má rodinu.

Rodinu? Podívali se nejistě jeden na druhého a Richard, nanejvýš spokojený, jim to zopakoval. Než je pustil ke slovu, musel jim sdělit ještě jednu věc. Jak mohla potvrdit i Prudence, byl Richard výborný knihkupec a využíval příbuzné v Lancashiru, aby rozšířil svůj obchod. Nejeden urozený pán z Lancashiru si od Richarda objednával knihy. A právě minulý měsíc poslal tomuto Rogeru Nowellovi jeden výtisk skvělého díla krále Jakuba Démonologie – třebaže nedokázal říci, k čemu venkovský urozený pán potřebuje takovou učenou a drahou tlustou knihu. Na tom však nezáleželo. Zajímavé bylo, že Roger účet, který zahrnoval i velkorysou částku za dopravu, zaplatil okamžitě a bez smlouvání. Mohli proto předpokládat,

~ 15 ~

Robert Neill

že Rogeru Nowellovi nechyběly peníze. Richard prozradil, že je mu kolem padesáti, manželka mu zemřela před mnoha lety a jeho děti jsou už dospělé a odešly z domova. V současné době pobývá na Readu sám a Richard zjistil, že nemá u sousedů příliš dobrou pověst. Považují ho za arogantního člověka s pánovitým chováním, který nejde pro slovo daleko. Ale ani tohle není důležité. Pro něj je zajímavé, že je to jejich příbuzný.

Richard domluvil a Prudence potvrdila, že příbuzní určitě jsou. Klidně by mohli říci, že Margery je Rogerova sestřenice. „Sestřenice?“ Alexander si přejel rukou po nose a zamyslel se nad tím. „Naše babička byla sestra jeho dědečka, mohla by být…“ „Sestřenice,“ prohlásil Richard rozhodně. „Mezi urozenými lidmi lze takovýto příbuzenský vztah nazývat sestřenice.“ „To by šlo.“ Alexander si znovu přejel rukou po nose a Margery, která dosud stála před ním, se mírně pohnula.

Byla dost chytrá na to, aby pochopila, že věno, dokonce i kdyby ho dokázala získat, by mohlo znamenat pochybné požehnání. Určitě by přivolalo pozornost nápadníků a Alexander by jí už nějakého manžela vybral. Margery při pomyšlení na to ohrnula nos. „Sestřenice nesestřenice,“ ozval se Alexander, „proč myslíte, že poskytne Margery věno? Proč by měl? Nikdy to děvče neviděl.“ „A to je hlavní,“ vysvětlil Richard. „Už zase mluvíš v hádankách?“ „Nemluvím. Je daleko méně pravděpodobné, že by ho poskytl, kdyby ji viděl.“ „To je ovšem pravda,“ souhlasil Alexander.

~ 16 ~

Mlha nad Pendlem

Potom se poprvé ozval Laurence. Byl mladší než ti dva, tichý a učený muž, jehož myšlenky zůstaly v pracovně u psaní díla Disputatio de sacra scriptura contra hujus temporis haereticos, což byl důrazný protest proti škodlivému Arminiovi.

Měli tušit, že mu tenhle rozhovor o věnu připadá nudný. „Odpověď na otázku, zda Roger Nowell bude nazývat Margery sestřenicí a najde pro ni věno, nebo jestli to neudělá,“ vmísil se do debaty Laurence, „nejlépe zjistíme, když se ho zeptáme. Nemůžeme tím nic ztratit. V nejhorším případě nás odmítne.“ „Stojí to za zkoušku,“ prohlásila Prudence pevně a ani Alexander proti tomu nemohl nic namítat. Ale v žádném případě nesouhlasil, aby dopis napsal Richard. Prohlásil, že to přísluší jemu jako nejstaršímu. Napsal okamžitě. A protože byly prázdniny, kdy nemusel pobývat v Cambridgi, mohl zůstat jako Richardův host, dokud neobdrží odpověď.

Prudence unaveně vzdychla.

2 VENKOVSKÝ ŠLECHTIC

V

zhledem k tomu, že Alexander napsal dopis okamžitě a poslové byli rychlí, odpověď od Rogera Nowella dorazila ani ne za měsíc. A pro Margery to nebyl šťastný měsíc.

Už sice pobývala za hranicemi a jednou se dostala až do Whitehallu, kde se procházeli na slunci velice příjemní pánové a koketovali se svými dámami. Ale většinou byla uvázaná doma a pracovala. Prudence tvrdila, že její malá sestra potřebuje hlavně disciplínu. Prohlásila, že má plnou hlavu snů – o nóbl chování, o šatech a koních a hezkých mladých gentlemanech.

Zkrátka snů o bezduché marnivosti. Dívka potřebuje práci a teď nastal čas dohlédnout, aby ji dostala. A tak Margery musela v kuchyni vařit a péci. Když tam skončila, žehlila prádlo nebo drhla podlahu, a pokud jí zbyl čas, poslali ji do salonu vyšívat.

Prudence neznala slitování a Margery se podřídila, protože jí nic jiného nezbývalo. Věděla velmi dobře, co je autorita. Ovšem uvnitř se bouřila, protože takhle si v žádném případě správný život nepředstavovala. Věděla o svém úsměvu i načervenalém

~ 18 ~

Mlha nad Pendlem

odlesku ve vlasech. Věděla, že je chytřejší a zajímavější než většina dívek. A domnívala se, že kdyby se dostala mezi správné muže, mohla by tyto přednosti náležitě využít. Místo toho zatím reptala v kuchyni, proč by se měla učit vařit chutněji pro nějakého tlustého surovce, kterého jí vybere bratr. Málem se rozplakala, když na to jen pomyslela. Ani v klidnějších chvílích nebyla šťastnější, protože potom ustaraně přemítala o dopise, který poslali Rogeru Nowellovi. Kdyby jí odmítl dát věno, zřejmě by musela zůstat tady a žertovat s učedníky – pokud by ovšem dokázala uniknout Prudence. Kdyby jí věno poskytl, nejspíš by se musela brzy vdát, a nedělala si iluze o tom, jakého manžela by jí vybrali a jaký život by musela vést. Nezbývalo příliš prostoru pro velké naděje a koketní úsměv.

Potom přišla od Rogera Nowella odpověď, jakou však Alexander neočekával. Rozhořčeně jim dopis přečetl: Pošlete tu dívku neprodleně ke mně, abych si na ni udělal názor a vyzkoušel, jaké má vlastnosti. Má-li rudou krev Nowellů, může zůstat u mě a získat pěkné zaopatření. Jestli má místo krve syrovátku, vrátí se, odkud přijela, a to na mé náklady.

Tohle má na cestu.

Roger Nowell A tohle bylo dvacet stříbrných mincí v hedvábném měšci.

Byl zavázaný a zapečetěný a pečeť nesla Nowellův erb – tři tmavé kalichy na stříbrném poli.

Dopis je vůbec nepotěšil. Alexandra popudila jeho stručnost. Richard reptal kvůli aroganci a Prudence prohlásila, že to dívčinu marnivost jenom zvýší. Na druhou stranu byl nejen

~ 19 ~

Robert Neill

stručný, ale také jasný, což naznačovalo, že Rogeru Nowellovi se nedá odporovat a že od něho člověk nic nedostane, dokud není po jeho. Probírali to v horkém červencovém odpoledni a dospěli k závěru, jaký se dal předpokládat. Margery přivolali k Alexandrovi a stroze jí přikázali, aby se přichystala na cestu na sever.

Alexandra nenapadlo zeptat se, co si o tom myslí Margery, a ona si svůj názor jako obvykle nechala pro sebe. Zůstala netečná a nevyzpytatelná, ale uvnitř pocítila radost. I když se trochu bála, byla spokojená. Nijak ji to nepobuřovalo. Jestliže si na ni Roger Nowell chce udělat názor, neviděla na tom nic špatného. Věřila, že stojí za to, aby si na ni udělal názor, a byla odhodlaná smýšlet jen dobře o muži, který takto postupoval.

V duchu si přehrávala všechny možnosti. V nejlepším případě „zůstat u mě a dostat pěkné zaopatření“ mohlo znamenat, že se jí splní sen. V nejhorším případě jí to přinese vzrušující cestu, a kdyby mince Rogera Nowella dobře investovala, i nějaké nové šaty. Margery usoudila, že je naléhavě potřebuje. Proto zůstala vážná a klidná, a dokonce ochotně souhlasila, když jí oznámili, že ji Prudence vezme příští týden na nákup.

Když ten den nastal, snažila se ze všech sil být poslušná, ačkoli to bylo těžké. Měla úplně jiný názor na to, co se má koupit, než Prudence. Té bylo jasné, že Margery si musí obstarat důstojné a střízlivé oblečení, jak se patří na jejich sestru, zatímco Margeryin vkus ani v nejmenším neodpovídal ničemu důstojnému a střízlivému. Ihned se pohádaly. Margery se domnívala, že pojede-li na venkov, musí mít jezdecké oblečení, a vehementně se ho dožadovala. Jenže Prudence neměla pro takové fintění pochopení, a tak se Margery musela starší sestře

~ 20 ~

Mlha nad Pendlem

podřídit. Prudence si však v mezích svého vkusu počínala inteligentně a rozhodně a i Margery musela přiznat, že odvedla dobrou práci. Vzala dvacet mincí, které dostali, vybrala dalších dvacet od bratrů a postarala se, aby se Margery řádně a uměřeně vybavila. Koupila pěknou černou kytlici z vlněné látky s bílým límcem, který spadal až na ramena. A jeden náhradní límec z naškrobeného plátna, který si mohla vzít při slavnostních příležitostech. Také dvoje šaty, jedny denní z květované hedvábné látky, volné u rukávů a vpředu otevřené, aby se daly nosit přes kytlici. A večerní šaty s červenou výšivkou, které zahřejí a hodí se k večernímu posezení u krbu. Dále koupily tři spodničky, které doplňovaly kytlici, dvě vlněné a jednu hedvábnou, protože budou vidět, když se kytlice při chůzi zvedne.

Potom bílé košile, které se ve dne nosí pod kytlicí a v nichž se také spí. Dvoje trepky na doma, jedny pěkné kožené a jedny taftové se střapcem, jedny korkové pantofle, které se navlékají přes trepky, když se jde ven. A odporný ústupek poslední módě představovaly čtverce z bílého batistu, které se nosily v ruce a dodávaly člověku eleganci. Říkalo se jim kapesník.

Málem se pohádaly, když přišla řada na nákup klobouků, a Margery se ovládla jen kvůli neznámému Rogeru Nowellovi.

Co se klobouků týče, měla Prudence vkus, ze kterého běhal Margery mráz po zádech. Považovala za samozřejmé, že každá žena by doma měla nosit malý krajkový čepec a venku malý černý klobouček bez střechy, jaký nosily všechny manželky obchodníků. Margery, která si ani v nejmenším nepřála vypadat jako manželka obchodníka, chtěla vysoký klobouk připomínající homoli cukru s kulatou střechou, jaký nosili všichni gentlemani. Řekla, že je teď moderní, aby je dámy nosily také,

~ 21 ~

Robert Neill

a chtěla takový. Prudence si hlasitě odfrkla a Margery se musela podvolit. Koupily čepce, které neměla v úmyslu nosit, a klobouky, jimž opovržlivě říkala misky – což vzhledem k tomu, že Prudence jeden takový měla na hlavě, jejich vztahy zrovna nevylepšilo. Cestou domů v horkém odpoledni byly obě rudé a rozzlobené. Margery byla tak mrzutá, že by se nejraději vzbouřila, a Prudence jí říkala krutá slova o nevděčných holkách. Margery nervózně pomyslela na bratrovu lískovku a nakonec kráčela pokorně s pevně stisknutými rty. Potom se najednou všechno změnilo. Přede dveřmi potkali učně, který nesl malý plátěný balíček. Jeho mistr zlatník ho právě dostal od obchodníka, který pracoval jako jeho doporučovatel v Prestonu. Byl adresován slečně Margery Whitakerové a pečeť nesla Nowellův erb.

Margery si balíček převzala, než mohla Prudence cokoli říci, a vyběhla po schodech nahoru. Jakmile byla ve svém pokoji, rozbalila ho a našla tam list papíru a hedvábný měšec, také zapečetěný. Vypadl na stůl a zacinkalo to. Prsty se jí třásly napětím, když rozložila papír a četla výrazné a pravidelné písmo: Až přijedeš do Prestonu, ubytuješ se U Anděla ve Friargateu, řekneš hostinskému, že hledáš mě, svého příbuzného. O všechno se postarám. Tohle je jen pro tebe. Udělej s tím, co budeš chtít.

Nikdo na tebe nebude dohlížet.

Roger Nowell V hedvábném měšci bylo opět dvacet stříbrných mincí.

To Margery stačilo. Odešla na večeři s planoucími tvářemi a zářícíma očima a dnešní hádky byly zapomenuty. Myslela teď

~ 22 ~

Mlha nad Pendlem

na jediné – na jezdecké oblečení, které měla v hlavě od chvíle, kdy začali plánovat její cestu. Teď ho měla na dosah a nejradši by Rogera Nowella objala. Musela však být opatrná. Dvacet stříbrných je jen nějakých sto šilinků a musela si to dobře rozmyslet. Budou muset být z imitace, ne z pravého sametu a klobouk bude muset být plstěný, nikoli z bobří kožešiny. Ale to nehraje roli. Půjde je shánět a udělá to tak, jak jí bylo doporučeno – a nikdo jí do toho nebude mluvit.

Ráno vyklouzla z domu hned po snídani a jako honicí pes, který zavětří stopu, chodila z jednoho krámu do druhého, ptala se na ceny a zkoumala imitace látek, aby co nejvíce odpovídaly jejím potřebám. V devátém obchodě, kde zůstala jako obvykle tak dlouho, až už nebyla vítána, jí nabídli jezdecké šaty, které si objednala jistá dáma, ale nakonec si je nekoupila. Margery stačil jediný pohled a ihned začala zkušeně smlouvat. Objevila kabátec mužského střihu z rezavě hnědé imitace sametu, zdobený stříbrnou lametkou. Byl střižen podle poslední módy, vpředu na knoflíky, a nepotřeboval náprsník. Také rukávy byly moderní, jednoduchého střihu a přiléhající k ruce. K němu patřila dlouhá, výstředně plisovaná jezdecká sukně, které se říkalo ochrana, stejné barvy a jako kabátec lemovaná oranžovým hedvábím. Oblek doplňovala jezdecká pláštěnka, dlouhá a nabíraná, z červenohnědého frýzu.

To vše pořídila za třináct stříbrných a trvalo jí to až do odpoledne. Očividně si nevšímala prachu ani horka. Další hodinu strávila zkoušením klobouků a užívala si to víc než modistka. Nakonec si vybrala hezký černý plstěný, který byl stejně jako kabátec zdobený stříbrnou lametkou. Bude si ho muset upravit, ale aspoň to byl pořádný klobouk, ne žádná

~ 23 ~

Robert Neill

miska. Za dalších patnáct šilinků nakoupila vysoké boty z kvalitní španělské kůže, měkké a neleštěné. Dále si pořídila dlouhé rukavice z hnědého semiše se stříbrnou krajkou na manžetách, oranžové peří na klobouk a oranžové stužky na střechu. Zbývající dva šilinky utratila za půl kilogramu vynikajícího žlutého škrobu, kterým slečna Turnerová škrobila límce.

Domů se vrátila úplně bez peněz, ale s vítězoslavným pocitem a všechny věci si šťastně rozložila na postel. Když se Prudence přišla podívat, jaké bláznovství s těmi stříbrnými mincemi její mladší sestra provedla, upřela ledový pohled na oblečení a znovu se ušklíbla. Prohlásila, že se to hodí jen pro povětrné ženské ve Whitehallu a Margery je na nejlepší cestě stát se jednou z nich. Odešla z pokoje, práskla za sebou dveřmi a Margery za ní vyplázla jazyk. Sestra neschvalovala, že si vybrala oranžovohnědou barvu.

V týdnu, který jí zbýval do odjezdu, ji nedokázalo nic vyvést z míry. Dokonce zachovala klid a zdvořile poděkovala, když jí Richard věnoval knihu, kterou bratr Alexander poslal z Cambridge jako dar na rozloučenou. Bylo to Kázání o Boží spravedlnosti od Alexandra Nowella a Margery si ji vážně prohlížela a stejně vážně prohlásila, že jí určitě dobře poslouží.

Nakonec bylo vše připraveno, a když končil srpen, odvezli ji na St. Paul’s Cross, kde čekal vůz. Přivezl z Kendalu náklad westmorlandské vlny a vozka, který by se jinak vracel s prázdnou, rád souhlasil, že vezme čtyři cestující a udělá jim dobrou cenu. Zbylí tři byli kněz, jeho manželka a dcera, a proto nebylo pochyb, že Margery bude cestovat ve vší počestnosti.

Rozloučili se a Margery nastoupila do vozu. Měla na sobě nejstarší a nejošuntělejší kytlici, protože necestovala v luxusu.

~ 24 ~

Mlha nad Pendlem

Pohodlí, které vozka poskytoval, odpovídalo nízké ceně. Naházel svým pasažérům na zem trochu slámy, což bylo nedostatečné zaopatření, jak si Margery uvědomila, jakmile těžcí koně vyrazili na cestu. Vůz, jemuž chyběla péra, rachotil a poskakoval a cestující museli projevit značnou statečnost. Dřevěná podlaha byla tvrdá jako kámen, a navíc špinavá a mastná od balíků vlny. Z téhož zdroje pocházel zápach, který se nikdy nevyvětral. Kromě toho se všude válely chuchvalce vlny smíšené se slámou a Margery se brzy dostalo další lekce o tom, co obnáší cestování. Její podezření se potvrdilo, než den skončil.

Ve vlně byly blechy.

Vozka byl veselý chlapík – snad až příliš veselý. Když si stěžovali na blechy, zařval smíchy. Ve vlně jsou vždycky blechy, řekl. Ale toho večera vůz vymetl, potom ho vypláchl vodou a vystlal čistou slámou. Druhý den byli sice trochu navlhlí, ale aspoň nebyli poštípaní od blech. Vozka jim však nemohl zajistit pohodlí. Prkna a otřesy, zápach oleje a vlny, dusivý prach a horké slunce zůstaly.

Rozježděné silnice byly rozpálené a prašné, ale naštěstí tam nebylo bláto. Těžká kola rachotila a lomozila, ale točila se. Nehrozilo nebezpečí, že uváznou v bahně, a tak jim cesta rychle ubíhala a trvala necelé tři týdny. Druhý zářijový den sjížděli z příjemného travnatého kopce a na jeho úpatí spatřili řeku Ribble, poklidně protékající loukami. Za ní se v jasném a stříbrném letním slunečním světle rozkládalo městečko Preston, a ani ne za hodinu přejeli řeku a vjeli do města. Panoval zde čilý ruch, protože se konal trh a ulice byly plné lidí, místních obyvatel v šatech a kabátcích a sedláků v prostém oblečení a jezdeckých botách. Tam, kde vládla největší tlačenice,

~ 25 ~

Robert Neill

na ulici nazvané Friargate, Margery seskočila a uviděla hostinec U Anděla.

Jasné studené světlo ji druhý den ráno zastihlo na nízké lavici potažené plátnem, která stála pod oknem jejího pokoje U Anděla. Otevřela mřížové okno, vychutnávala si čistý čerstvý vzduch a přitom sledovala začínající shon na ulici Friargate pod sebou. Občas se vyklonila z okna, aby lépe viděla, a když se kolemjdoucí náhodou podívali vzhůru, zahlédli mladou tvář na pozadí oranžovohnědých šatů. Všimla si, že někteří z nich nezůstali jen u jednoho pohledu. Tak to mělo být a Margery spokojeně pokývala hlavou. V hrabství Lancasteru se jí začínalo líbit.

Také k tomu měla důvod, protože hostinec jí poskytoval veškeré pohodlí. Když před majitelem vyslovila bratrancovo jméno, udělalo to divy. Přiběhli sluhové, aby jí odnesli zavazadla, zatímco jeho manželka ji odvedla do pokoje nad schodištěm. Hostinský okamžitě poslal chlapce do Readu se vzkazem, že dorazila. Výborně se navečeřela a dobře vyspala a během snídaně jí přišel hostinský sdělit, že se poslíček z Readu vrátil. Pan Nowell ji pozdravuje. Vyrazí po snídani a mohl by být v Prestonu před jedenáctou. Všechno bylo tedy v pořádku, a nebýt jedné hlodající myšlenky, měla by Margery výbornou náladu.

Ta hlodající myšlenka samozřejmě patřila Rogeru Nowellovi. Margery byla natolik bystrá, aby věděla, že v následujících týdnech bude muset vzít veškerý rozum do hrsti. Na základě dopisů mohla klidně usoudit, že Roger Nowell je přísný, chápavý a není lakomý. Ale jaký je ještě, to ty dopisy prozradit nedokázaly. Mohlo jít o zachmuřeného náboženského fanati-

~ 26 ~

Mlha nad Pendlem

ka nebo geniálního povýšence, laskavého učenec nebo nafoukaného zpustlíka. Neměla žádné indicie. Ale ať je, jaký chce, mohl by se k ní chovat hrubě a nikdo by mu v tom nezabránil.

Aspoň to bylo jisté. Navíc nebude mít žádnou ochranu – kromě vlastního rozumu.

Při tom pomyšlení se lehce zachvěla a odvrátila oči od ulice. Ale sluncem zalitý pokoj a záře jejích oranžovohnědých šatů jí dodaly odvahy, a tak odběhla na druhou stranu místnosti k malému kovovému zrcadlu, které viselo na stěně. To ji povzbudilo ještě víc. Uvědomila si, že na takové černé myšlenky je příliš pozdě. Všechno bylo zařízeno a záviselo to na jediné věci, kterou zatím neznala – na chování muže, jenž sem míří z Readu.

Znovu se posadila k oknu, pozorně se rozhlížela po pokoji a v duchu se nedočkavě ptala, jestli je všechno tak, jak má být, připravené na jeho příchod. Spokojená s tím, co viděla, souhlasně přikývla. Bylo tam uklizeno a příjemně. Plátěné cestovní vaky, zabalené a zavázané, čekaly u dveří. Kousek dál na stolku ležel klobouk a rukavice a červenohnědá pláštěnka se povalovala nedbale tak, aby byla na první pohled vidět kvalita oranžové podšívky. Asi dva metry od místa, kde seděla, ležel na tmavých prknech chomáč bílé příze. Nebyla to náhoda.

Muselo to mít něco společného s tím načervenalým odstínem jejích vlasů. Margery měla silné podezření, že tahle skrytá červeň má velké kouzlo, a hodlala během očekávaného setkání udělat ten nejlepší dojem. Ale také věděla, že ta červeň potřebuje plné sluneční světlo, aby byla co nejlépe patrná. A v tom vězel problém. Okno bylo nízké, a proto i paprsky dopadaly nízko. Margaret po pečlivém zkoumání zjistila, že až vstane

~ 27 ~

Robert Neill

a bude se vítat s bratrancem, slunce posvítí níž, než má vlasy.

Proto si musela nějak pomoci a učinila to naprosto jednoduše. Vzhledem k tomu, že nemohla zvednout sluneční paprsky do výše vlasů, musela nastavit vlasy do slunečního světla, což skvěle zařídí zdvořilá poklona. Pro tuto příležitost to bylo nanejvýš vhodné a věděla, že poklonu zvládne s patřičnou grácií. Všechny tyto přípravy měly zajistit, aby se jí při úkloně dostaly vlasy přesně do úzkého proužku slunečního svitu. Proto tam ležel ten chomáč příze. Označoval přesné místo, kam musela umístit špičky chodidel, než se ukloní. Po pečlivém zkoumání našla přesné místo.

Znovu vykoukla na ulici a zaznamenala větší shon. Všimla si přitom, že se občas podíval vzhůru nějaký měšťan nebo učedník. Ale slunce stoupalo výš a stále víc očí se obracelo na vzdálenější konec ulice, odkud záhy spatřila blížit se muže na koni. Nechtěla, aby ji jeho příjezd překvapil, a tak stále vyhlížela jezdce, který by si zvolil hostinec U Anděla.

Nakonec však jeho příjezd propásla. Když se náhodou podívala do pokoje, propadla panice, protože se sluneční světlo posunulo z vyznačeného bodu. Nejdřív se rozzlobila, ale potom ji pobavilo, jak si mohla myslet, že se slunce zastaví.

Vyzkoušela si poklonu třikrát po sobě, než byla spokojená.

A když se narovnala a umístila kousek příze na správné místo, zaslechla dole z podloubí klapot koňských kopyt, volání a shon a také hostinského, jak hlasitě zdraví pana Nowella.

Cítila, jak jí buší srdce, když spěchala na své místo a postavila se čelem ke dveřím. Zběžně se ujistila, že stojí správně, chodidla u sebe, rovná záda, hlavu vzpřímenou a ruce sepjaté.

Potom pobledlá a zadýchaná čekala, velice napjatě a tiše, až

~ 28 ~

Mlha nad Pendlem

zaslechla kroky na schodech a v chodbě – energické a sebevědomé s příjemným zvoněním ostruh. Potom zavrzaly panty a ve dveřích stál muž.

Zastavil se, tvářil se přísně a zachmuřeně si ji prohlížel.

Vysoký muž, dobrý metr osmdesát, široká ramena a úzký v bocích, vyzařoval sílu, která odporovala šedinám v jeho vousech. V opáleném obličeji s hustým obočím a velkým vyčnívajícím nosem se zračilo cosi ponurého. Margery však připadalo, že tam vidí také něco přátelského, dokonce smysl pro humor, jak usoudila podle vrásek na čele. Dívala se na něj, a když sňal bobří klobouk, zatajil se jí dech, protože spatřila, že má v hnědých vlasech stejný načervenalý odstín.

Uklidnila se, a jak se k ní blížil, vysekla mu svou nejlepší poklonu. Provedla to mlčky a tak, jak si to naplánovala. Když sklonila hlavu do paprsku slunce, najednou se zastavil a jenom na ni upřeně hleděl. „Panebože!“ pronesl tiše. „Panebože!“ Záměrně se nezvedla. Věděla, že je ve výhodě. Nic nezkazí, když počká. Na okamžik tak setrvali. On na ni shlížel dolů a ona na něj pohlížela vzhůru. Pak odhodil na lavici k oknu klobouk a svlékal si rukavice. „Vstaň, sestřenko.“ Jeho hlas zněl dobrosrdečně a najednou mu úsměv prozářil tvář a změnil celý jeho výraz. Teď zase zírala Margery, protože si všimla, že se mu čelo při úsměvu poněkud zvláštně nakrabatilo. „Ty jsi malá neteř, o tom není pochyb. Jak se jmenuješ?“ „Margery Whitakerová, s vaším dovolením, pane.“ Rukavice hodil za kloboukem.

~ 29 ~

Robert Neill

„Kdybys řekla Margery Nowellová, měla bys moje dovolení – nebo jakéhokoli muže. Nikdo by to nepopřel, když vypadáš takhle. Ale…“ Znovu se usmál a jeho smích byl nakažlivý. Vyvolal úsměv i u ní a Margery cítila, jak se jí na čele udělala ta koketní vráska. Přestal si na chviličku rozepínat pláštěnku. „Panebože!“ zopakoval. „Opravdu nikdo. A já si myslel, že vidím…“ Zarazil se a zamyšleně kráčel k oknu.

Margery ho mlčky sledovala a v duchu se ptala, proč se ten muž tak liší od ostatních. A že se liší, bylo jasné. Ale proč, to už jasné nebylo. Jistě ne kvůli šatům. Poměrně obyčejná kožená vesta, keprové kalhoty a pláštěnka z červenohnědého frýzu byly obyčejné a bobří klobouk hodně ošoupaný. Od sedláků, které viděla venku, ho odlišovala jenom lesklá ocelová rukojeť kordu, která byla vidět v záhybech jeho pláštěnky – to a jeho oči. A pak pochopila. V mužových očích četla onu bezejmennou sílu, která v každé době a všude vyjadřovala autoritu. A Margery, která tohle nikdy předtím neviděla, okamžitě poznala, o co jde.

Znovu se usmál a v Margery to vyvolalo zvědavost. Rozhodla se, že to riskne. „Prosím pěkně, pane,“ začala. „Co jste si myslel, že uvidíte? Nebo koho?“ „Co? No, vůbec nic…“ Ale usmíval se ještě víc a ona v tom rozeznala něco rozpustilého. „Ale jestli to chceš vědět, myslel jsem si, že přijede holka s tvarohovým obličejem, rovnými vlasy a boky jako vlámská kobyla.“ Margery to vyrazilo dech. Nebyla zvyklá na takovéhle řeči.

Porušovalo to veškerá pravidla, která ji učili. A protože ji to

~ 30 ~

Mlha nad Pendlem

potěšilo, lákalo ji, aby odpověděla ve stejném duchu. Znovu se uklonila, záměrně co nejzdvořileji, a podívala se na bratrance s pozvednutým obočím a úsměvem, který měl nádech koketní drzosti. „Musím tedy litovat, pane, že jsem zklamala vaše očekávání?“ Setrvala v úkloně a její postoj byl půvabný a něžný. Ze své odpovědi měla radost a bylo to patrné v jejích očích, když čekala na jeho reakci. Přišla vzápětí a nebyla podle jejího očekávání. Shodil si z ramen pláštěnku, takže mu visela volně přes ruku, a pak ji tak rychle a bez varování uchopil za límec a zatočil s ní, až její záhyby, rychle se točící dostatečně nízko nad zemí, zasáhly Margery přes kotníky. Ztratila rovnováhu a nedůstojně žuchla na zem. „Tohle je ale nestoudnost,“ prohlásil Roger Nowell a Margery, žalostně sedící na podlaze a hledící na něj, spatřila jeho úsměv a musela se začít smát.