Mnisi a ja by Nakladatelství Beta

Mary Patersonová

MNIŠI A JÁ

Mary Patersonová

MNIŠI a JÁ Jak mě 40 dní strávených ve francouzském klášteře mnicha Thich Nhat Hanha dovedlo domů

S láskou věnováno mým rodičům

Copyright © 2012 by Mary Paterson Translation © Jana Žlábková, 2013 Original English title: THE MONKS AND ME Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-524-9

Poznámka autorky Na samém začátku bych ráda uvedla, že vše, co jsem napsala o čtyřicetidenním putování do Plum Village, vychází z mých osobních postřehů a dojmů, které jsem získala v době, kdy jsem se snažila vstřebat a prakticky využívat učení ctihodného Thich Nhat Hanha v jeho buddhistickém klášteře ve Francii. Účelem mé knihy není vědecké zkoumání učení Buddhy nebo Thich Nhat Hanha. A dále chci zdůraznit, že mé poznatky nejsou nijak spojeny s konkrétními radami Thich Nhat Hanha. Chcete-li získat přehled o obsáhlém a složitém učení Buddhy, doporučuji vám přečíst si knihy Thich Nhat Hanha, jenž tuto nauku velmi názorně objasňuje. Jména lidí, kteří se objevují v mé knize, a to včetně mých souputníků, jsem změnila. Výjimku tvoří mí bratři David a Iain a moje švagrová Janice. A Dong je opravdu Dong. Můj souputník Skot Stuart je skutečně Skot jménem Stuart a ráda bych dodala, že měl velkou radost, že se objevil v mé knize, aniž by věděl, co jsem o něm napsala, protože je to důvěřivá duše. A ještě chci uvést, že sestry Pine, Prune, Hanh Nghiem a An Nghiem byly tak hodné, že mi daly svolení, že při psaní mohu používat jejich skutečná jména.

MNIŠI A JÁ

Ctihodný Thich Nhat Hanh (česky vyslovováno přibližně Thik Nět Haň – pozn. red.) bývá těmi, kteří ho milují, nazýván Thay (vyslovováno Ťje), což ve vietnamštině znamená „učitel“. I v mé knize se často objevuje pod tímto přízviskem. A ještě jedna věc, než začneme: chci upřímně poděkovat vám, čtenářům, za to, že se se mnou vydáváte na tuto cestu. Knihu Mniši a já jsem napsala pro vás. Přeji vám, abyste nalezli útočiště ve svém moudrém já a dospěli domů. Nechť vám to přináší jen samou radost.

Úvod OPOUŠTÍM DOMOV, ABYCH NALEZLA DOMOV V bouřlivém oceánu života naleznete útočiště ve svém nitru. THICH NHAT HANH Před mnoha lety mi zemřela matka. Po její smrti jsem nacházela velkou útěchu ve východních naukách o józe a meditaci. Ale zároveň jsem si všímala i něčeho jiného. Čím víc jsem poznávala a využívala tyto techniky v praxi, tím větší jsem cítila radost a tím bohatší byly moje životní zážitky. Tyto mistrovské praxe fungovaly jako životní opora při všech nesnázích a výzvách, jimž musí člověk čelit. Ale je tu ještě jedna věc: přestože mi jóga a meditace ohromně pomáhaly, stejně jsem tato učení nevyužívala ve všech situacích. Pak mi zemřel otec. A bylo to. Najednou jsem neměla pevnou půdu pod nohama. Ztratila jsem spojení se svým pravým vnitřním domovem. Smrt může být velmi ničivou silou. A když se vás týká hodně blízce, musíte se snažit objevit způsob, jak najít a znovu vybudovat vlastní bezpečný domov. Právě tehdy mi přišlo na mysl ono čtyřicetidenní putování. Mou jedinou předchozí zkušeností

MNIŠI A JÁ

bylo deset dní strávených na meditačním kurzu. Napadlo mě, že za čtyřicet dní bych snáze nalezla sílu, lásku a domov, který jsem musela znovu vybudovat. Možná když budu šest týdnů putovat s nějakým moudrým mnichem, pomůže mi to vzpamatovat se ze smrti rodičů, ale zároveň mi to poskytne vedení přes rozbouřené vody života. Všichni dobře víme, že tento oceán bývá někdy klidný a jindy rozbouřený. A my musíme být na bouřlivé dny dobře vybaveni. V nauce o józe existují cykly, které se často využívají k posílení životně důležitých návyků, aby člověk mohl postoupit dál na cestě moudrosti. Čtyřicetidenní svatá pouť podporuje filozofii dávných jogínů. V mnoha kulturních a duchovních tradicích je čtyřicet dní považováno za klíčové období, během něhož člověk dospívá k poznání pravdy. Kristus se čtyřicet dní modlil a postil na poušti, aby se připravil na plnění svého úkolu, a totéž dělal Mohamed v jeskyni. Za stejnou dobu prošel Mojžíš transformací na hoře Sinaj . Křesťanský půst trvá také čtyřicet dní a křesťané se v té době odříkají světských radovánek. A Buddha si vychutnával klid osvícení pod stromem bódhi přesně čtyřicet dní. Když mi zemřel otec, bylo mi čtyřicet let. Věděla jsem, že čtyřicetidenní duchovní praxe má neuvěřitelnou transformativní sílu, a fakt, že se vydávám na životodárné putování právě v té době, jsem vnímala jako úžasnou synchronicitu. A tak jsem jednoho chladného listopadového dne pod ochranou mystické čtyřicítky přeplula oceán a vydala se na svou pouť. Šest týdnů jsem žila jako mniška se sestrami a bratry v Plum Village, což je jejich milovaná buddhistická komunita, která se nachází na francouzském venkově v kraji zvaném Akvitánie. Během pobytu v klášteře jsem žila pod silným vlivem světově proslulého vietnamského zenového mistra Thich Nhat Hanha, spisovatele a aktivisty bojujícího za lidská práva a nominovaného na Nobelovu cenu za mír, a po celou dobu jsem meditovala, pracovala na zahradě, prochá-

ÚVOD

zela se, rozjímala o životě, povídala si s poutníky přicházejícími z celého světa a hleděla svým různým démonům přímo do očí, když jsem zaujatě poslouchala, jak moudrý čtyřiaosmdesátiletý mnich mluví o posvátném starodávném učení Buddhy. Každý zimní pobyt v klášteře má určité téma, které je oznámeno hned první den. Já jsem tam byla v čase, kdy se Thich Nhat Hanh zaměřil hlavně na otázku nového světového řádu a největší důraz kladl na praktické využívání Buddhova učení v dnešní době. Tento moudrý mnich říkal, jak důležité je nazývat utrpení pravým jménem, uvědomit si, že dnes čelíme ničení životního prostředí, strachu, terorismu, emocionálním problémům, rozpadu rodin a mnoha fyzickým a psychickým nemocem. Během buddhistické praxe založené na bdělé pozornosti, jež se v každém okamžiku hluboce dotýká života, se léčí rány a člověk rozvíjí svou odvahu, sílu a moudrost. Je to nacházení útočiště ve vlastním nitru. Bdělé pozorování dechu sjednocuje tělo a mysl a je základem vhledu. Pronikáte hluboko do podstaty reality a uvědomujete si, že jste propojeni s celou existencí. A pak vaše silné osvícené já může transformovat a léčit všechny bytosti na světě. Nejste sami. Americká spisovatelka Annie Dillardová řekla: „Touha nechávat si pro sebe to, co jste se naučili, je nejen hanebná, ale i destruktivní. Vše, co nejste ochotni dávat a sdílet s druhými, je pro vás ztraceno.“ A tak s tímto mottem v mysli píšu o čtyřiceti dnech strávených ve vietnamském klášteře ve Francii, kde jsem se naučila vyhledávat útočiště ve svém moudrém já a nacházet tam domov.

Příchod do kláštera Stojím před nádražím ve francouzské Akvitánii a v duchu si říkám: „To je ona.“ Najít toho, kdo pro mě přijel, není nijak obtížné. Je to jediná žena s vyholenou hlavou oblečená do hnědého klášterního roucha. Vydám se k ní a okamžitě mě uvítá široký úsměv. Sestra An Nghiem je černoška a přišla ze Spojených států amerických, kde pracovala pro starostu Washingtonu. A teď je tady, v malé vesničce na jihu Francie, a veze mě do svého milovaného buddhistického kláštera. V autě sedí ještě dvě ženy – vřelá Britka, která chce v klášteře strávit jeden týden, a chladná Američanka. Po čtyřiceti minutách jízdy překrásným francouzským venkovem odbočíme k šedé kamenné budově zvané Nové sídlo, což je jedna ze dvou budov, v nichž žijí mnišky z Plum Village. Kolem několika velkých starobyle vypadajících budov se vlní mechově zelené kopce zdobené zralými purpurovými hrozny a poli, na nichž se hrdě tyčí slunečnice, které byly před měsícem jako ze zlata a v plném květu a teď připomínají obrovské talíře. Na rustikální dřevěné desce umístěné na hlavní budově je nápis HAMEAU NOUVEAU, VILLAGE DES PRUNIERS. Dívám se na svůj nový domov, ve kterém strávím čtyřicet dní.

PŘÍCHOD DO KLÁŠTERA

Vcházím do úžasně zrenovovaného francouzského statku a okamžitě cítím úlevu. Jako zázrakem mi poklesnou ramena, jako by se v řídkém vzduchu náhle rozplynul těžký náklad starostí. Vstupní místnost v Novém sídle je příjemná a jasná a zdobí ji vyholené hlavy a hnědá roucha, která se hemží kolem, a všude vládne takové veselí, jaké by člověk v asketickém klášteře nečekal. Když pohlédnu ven zadním oknem, vidím masivní mosazný gong majestátně zavěšený na stavbě, která připomíná chrám a jejíž dvojitou střechu podpírají čtyři trámy mající na koncích ozdoby, které vypadají jako rozvitý květ lotosu. Tato budova, postavená v asijském stylu, je zasazena do pole ležícího mezi řadami jabloní a vinné révy. Ještě tu nejsem ani pět minut a náhle se veselá mniška, vietnamská sestra s překrásným obličejem zlatavé barvy, dotkne mého lokte a řekne: „Moc ráda tě poznávám.“ A je vidět, že to myslí upřímně. Má zářivý úsměv a chová se tak trochu rozpustile. Později při večeři mě doslova fascinuje, když pozoruji, jak jí. Ta mniška má na lebce ty nejsilnější svaly, jaké jsem kdy viděla – výraznější než ostatní mnišky a všichni plešatí muži, které znám. S úžasem pozoruji, jak její hlava ožívá a je plná pulzujících vlnek, jaké by provokovaly i nejsvalnatější zápasníky. Vyměníme si pár zdvořilostních frází a pak mě další příjemná sestra odvádí do zadní části budovy, nahoru po schodech a dlouhou chodbou vedoucí k pokojům. Vleču svoje zavazadlo a najednou stojím před pískově béžovými dveřmi, na nichž je napsáno OREL. V indiánské domorodé tradici je orel považován za „posla stvořitele“. Je to tím, že orel je vůdce – pták, který létá nejvýš a nejdál vidí. To on nosí vaše vzkazy Bohu. Říká se, že tento majestátní pták symbolizuje velkou sílu, odvahu a vizi. Podívám se na dveře sousedního pokoje. Visí na nich cedulka s nápisem MÍR. Pomyslím si, že je to moc hezké. Ale jsem šťastná, že budu spát pod ochranou ptáka, jenž má přímé spojení s nekonečnem.

MNIŠI A JÁ

Můj pokoj je zařízený velmi jednoduše. Není v něm skříň ani noční stolek. Je to prostor, do kterého se vejdou jen dvě malé postele. Je to nejmenší pokoj v Novém sídle, ale naštěstí budu mít svůj klášterní příbytek jenom pro sebe. Zvednu těžký kufr na jednu z postelí a pak se skloním, abych mohla vykouknout ven z okna, které vypadá jako starobylý portál a připomíná mi malý klenutý vchod do hobitova domu. Jsem ve své malé jeskyni. Můj kufr bude sloužit jako skříň, takže jsem zanedlouho usídlená ve svém útulném hobitím domově. Když po chvíli scházím po schodech, vidím dole spoustu krásných tváří z celého světa – ženy a mnišky různého stáří a původu. Je sobota, den nově příchozích, a já vnímám, že mě mnozí pozorují; vypadají zvědavě a mají oči dokořán. Hlavním místem, kde se všichni scházejí, je jídelna se řadami dřevěných stolů, přístroji na čaj a kávu a krásně hřejícím krbem. V přední části místnosti je bílá tabule, na které jsou denní pokyny napsané ve francouzštině, angličtině a vietnamštině. V tu chvíli se rozezní gong – ne ten velký v poli, ale menší visící přímo před vchodem do kuchyně. Je to příjemný zvuk a signalizuje začátek večeře. Jí se tu v naprostém tichu a jídlo trvá vždy dvacet minut. Přidám se k ostatním a postavím se do řady mnišek a žen stojících před dlouhým jídelním stolem plným zdravě a chutně vypadajících jídel. Nandám si na talíř dvě vrchovaté lžíce francouzské zelené čočky, přidám k ní vlasové nudle a dušené červené zelí a pak to celé poliju tmavohnědou sójovou omáčkou. Tuším, že se brzy něco stane. Nevím co, ale začíná to právě teď s porcí čočky. Celých následujících čtyřicet dní budu odhalovat sílu a význam modlitby, bdělé pozornosti a soustředění při jídle. Mniška udeří do gongu v jídelně a přečte modlitbu. Pak se můžeme pustit do jídla. Sestra, která mě předtím tak vřele uvítala, ta s hlavou jako silný zápasník, sedí u stolu naproti mně – a já

PŘÍCHOD DO KLÁŠTERA

mám výhled přímo na její pulzující lebeční svaly. Hned vedle mě sedí další vietnamská sestra, přestože je u stolu spousta prázdných míst. V duchu si řeknu: „Pravý opak toho, co by se stalo v běžné restauraci.“ Mniška sedí hodně blízko a má tvář jako cherubín. Pohlédne mi do očí a zeširoka a vřele se usměje, položí dlaň na srdce a mírně se ukloní. Pocítím silnou touhu v srdci. A putování začíná...

1. DEN TĚLO OBJEVUJI ÚTOČIŠTĚ VE SVÉM MOUDRÉM JÁ Lidé se rodí citliví a pružní; když zemřou, jsou necitliví a ztuhlí... Kdo je ztuhlý a nepružný, je žákem smrti. Kdo je citlivý a poddajný, je žákem života. TAO TE ŤING Není špatné probouzet se tak brzy ráno. Buddhistická mniška rozeznívá mosazný gong a je pět hodin. Otevřu oči a okamžitě je zase zavřu. Nemohu vstát. A přitom je zvuk gongu celkem příjemný. Při jeho kouzelných vibracích by se klidně dalo spát. Vyklouznout ven z hřejivé deky by znamenalo vyskočit přímo do mrazivého vzduchu v mém malém klášterním pokojíku. Ale meditace začíná v půl šesté, tak sebou musím hodit – kdo přijde pozdě, nesmí vstoupit do Buddhovy síně. Oči se znovu otevřou. Tentokrát statečně čelím ledovému vzduchu, přehodím si vlněný pléd barvy slonové kosti přes ramena, která jsou dosud znavená po náročném putování, sejdu po schodech a kráčím po cestě vedoucí do Buddhovy síně. Slunce o sobě ještě nedává vědět.

1. DEN – TĚLO

A teď už sedím na modrém čtvercovém polštáři na zemi v první ze šesti řad táhnoucích se k překrásné téměř dvoumetrové bílé soše Buddhy stojící ve výklenku kamenné zdi. Před ní je svatyně s vonnými tyčinkami a květinami. Když se dívám pozorněji, zjišťuji, že Buddha má lososově růžovou barvu, která ve světlech síně vypadá jako zářivě bílá. Všechny sestry z Nového sídla a ostatní poutnice se tu shromáždily, aby zpívaly, modlily se a vdechovaly Buddhovo úžasné učení a na projev úcty se mu klaní až k zemi. Dobrý osud mě sem zavedl, a přesto si nemohu pomoct a v duchu se ptám, proč si sestry, které tu vidím, zvolily klášterní způsob života, čímž se v podstatě pro dobro věci vzdaly partnerů, dětí, popíjení latte a čtení New York Times během poklidného nedělního rána a také vany plné horké vody provoněné levandulí. „A každý den vstávají ještě před rozbřeskem,“ říkám si a moje mysl bloudí sem a tam. Místo toho bych si měla říkat: Nadechuji se a vnímám svoje tělo. Vydechuji a uvolňuji napětí v těle. „A nejspíš budou vstávat tak brzy po celý zbytek života.“ S touto myšlenkou v hlavě obdivně hledím na ženy, které sedí kolem mě a meditují. A pak se vrátím do přítomného okamžiku. Nadechuji se a vnímám svoje tělo. Vydechuji a uvolňuji napětí v těle. Jak se zaměřuji dovnitř, můj dech je stále hlubší a pomalejší. Věnuji pozornost tichému šepotu dechu a mé tělo se uvolňuje. Později budu mluvit o mniškách jako o ženách a vždycky si při tom vzpomenu na jednu ohromně přísnou sestru z dob, kdy jsem chodila do katolické školy, která tvrdila, že o jeptiškách se nesmí mluvit jako o ženách – má se jim říkat sestry nebo jeptišky. První ze čtyřiceti dní je jako vír krásných vyholených hlav, zemitě hnědých rouch, okouzlujícího zpěvu a majestátního prostředí. A toho všeho se hluboce dotýká moje zvídavost. Plum Village je jako další vesmír.

MNIŠI A JÁ

Po večeři popíjím šálek lipového čaje se svou novou britskou kamarádkou, která sem také přijela včera, a pak se obě vydáme na procházku, pokochat se pohledem na nejtemnější venkovské nebe plné zářících hvězd. Vzduch voní jako vlhká, úrodná a chladivá půda. Vdechuji její hustotu. Ještě třikrát se zhluboka nadechnu a pak mě přemůže únava. Dávám dobrou noc své společnici a vydávám se do obytné části budovy. Na konci prvního dlouhého dne už toužím jenom po sprše. Stojím v koupelně tak malé, že pokaždé, když se otočím, vrazím nějakou částí těla do zdi. „Ale sprcha bude báječná,“ říkám si. Nemůžu se dočkat, až se horká kouřící voda dotkne mých znavených zad. Otočím kohoutkem a svlečené tělo se těší na pocit blaha. Místo silného proudu horké vody však začne téct vlažný pramínek. Zamračím se. Ale stejně si stoupnu pod sprchu v naději, že síla vůle roznítí kotel na vodu. Ale – a vím, že vám už je to jasné – jakmile se namydlím, přestane téct i ten pramínek. Stojím tu nahá, mokrá a klepu se zimou. Řekla jsem, že jsem se celá namydlila a mýdlo mě teď začíná svědit? Dívám se na sebe a po celém těle mám husí kůži. Jsem však v klášteře a možná je tu jen jiný vzduch. Chvíli stojím a přemýšlím, co udělám, a pak si vzpomenu na výrok Thich Nhat Hanha „Najděte útočiště ve svém moudrém já“. „Vždyť právě proto jsem tady,“ pomyslím si. „Chci zjistit, jak najdu útočiště sama v sobě – bez ohledu na to, co se děje venku.“ Nesmím zapomínat, že mnich, který pronesl tato slova, je mým průvodcem na této cestě. Jak si na to vzpomenu, okamžitě se uvolním a zbystří se koncentrace. Zvažuji, jaké mám možnosti. Můžu si kolem mokrého těla omotat svůj maličký ručník, proplížit se kolem pokojů mnišek a skočit pod některou z jejich sprch. Rychle jsem ten nápad zahnala. Budu tu stát a modlit se, aby zase začala téct voda. Vypadá to jako hloupost. Ale proč to nezkusit? Budu se řídit pokyny onoho mnicha a navrátím se k ostrovu, který je mým pravým já.

1. DEN – TĚLO

A tak tu stojím. Je deset hodin. Kolem se neozve ani pípnutí. Všichni jsou v posteli a já tu stojím unavená, mokrá a nahá, po celém těle mám mýdlo a dívám se na béžové zdi a sprchu, ze které neteče voda. V klášteře. Ve Francii. Nemůžu dělat nic jiného než tu stát a dýchat. A pak mě možná přeci jen jako zázrakem něco napadne. Zírám na béžovou zeď sprchového koutu. V jednom rohu leze čile nahoru pavouk. Určitě má radost, že tu není voda. Zaměřuji se na jeho zářivě ebenové tělo. A náhle slyším svůj dech. Koupu se ve zvuku svého dechu. Slyším, jak mi do hrudi proudí vlhký vzduch. Jsem ponořená do pocitu při výdechu. Nádech. Výdech. Klid. Nádech. Výdech, klid. Vím, že dýchám. Za šedesát vteřin z těla téměř zmizí husí kůže. Poddávám se tomu. Začínám přijímat situaci. Je mi úplně jedno, jestli zase začne téct voda, tak proč bych bojovala se ztuhlostí a nepřizpůsobivostí? „A hlavně proč se bránit věcem, které v životě nemůžu ovládat?“ Mluvím k pavoukovi. „Dokážu řídit svoje tělo, viď? Ale nemůžu ovládat okolní prostředí.“ Přiblížím hlavu k nehybnému pavoukovi a zkoumám jeho osm chlupatých a nenamydlených nohou. „Ty to víš, že jo? Proč na to pořád zapomínám?“ Říkám to nahlas a ebenový pavouk je můj svědek: „Hledej útočiště v sobě, Mary.“ Východní nauky tvrdí, že lidské tělo je mikrokosmem vesmíru. Jakmile se na něj vyladíte, poznáte ho. A díky tomuto vhledu (do mikrokosmu) se vám odhalí fungování světa (makrokosmu). Je to úžasná schopnost. Ovládnout sebe znamená ovládnout svět. Vybavte si, co všechno děláte se svým tělem. Dnes ráno jsem plela záhonky ve skleníku, ve kterém mnišky pěstují bioovoce, zeleninu a bylinky. Je to jedna z mnoha pracovních meditací, do nichž se návštěvníci při pobytu v klášteře musejí zapojit. Při

MNIŠI A JÁ

večeři jsem si vychutnávala špenát a roketu pocházející právě z oné zahrady. Před cestou sem jsem se v Paříži přecpala máslovými croissanty, ale po jednom dni zdravé a výživné stravy bylo moje tělo najednou lehké a mysl se zase projasnila. Potrava, kterou dáváme svému tělu, působí na mysl a ovlivňuje zdraví. Proto v Plum Village věnují kvalitě všech potravin tak velkou pozornost. Stačí trochu víc cukru, třeba hustě pocukrované koblihy, a všechno vidíme skrze mlžný závoj. Stačí trochu víc koření (pozor na chilli!) a nedokážete se soustředit při meditaci. Přejídání člověka uspává. Všechno, co sníme, na nás nějak působí. A navíc nesprávná potrava zvyšuje napětí v těle. Není snadné vrátit se na ostrov, který je vaším pravým bytím, je-li plný bolesti. Kdo by chtěl navštívit sídlo utrpení? Vychutnávala jsem si ty úžasné kulinářské výtvory a v duchu si říkala, proč nejsem tak ukázněná, abych stejně zdravě jedla i doma. Po slaných a octových chipsech mě bolí svaly – jako by zoufale volaly po správné výživě. Za pouhých čtyřiadvacet hodin strávených v klášteře jsem začala vnímat své utrpení. Uvědomuji si, že se svým tělem většinou nezacházím s takovou úctou, jakou si zasluhuje. Thich Nhat Hanh říká, že fyzické napětí v těle je „druh utrpení“. Bez pravidelného provádění techniky uvolňující tlak v těle se bolest postupně mění v nemoc. „Měli bychom se neustále snažit soucítit sami se sebou, protože jen tak zjistíme, jak se dá zmenšit bolest, kterou nosíme ve svém nitru.“ Thay mluví o nalezení útočiště ve svém já, o návratu domů k sobě pomocí bdělého dýchání. Technika vědomého dýchání, kterou Buddha doporučoval jako metodu, díky níž se zbavíme utrpení, sjednocuje mysl a tělo a umožňuje nám žít v přítomném okamžiku. A tak složím první z mnoha tichých slibů: „Jsem rozhodnuta dýchat vědomě a bděle.“ Takže kdo je Buddha? Kdo je ona bytost, jež ovlivnila nespočet lidí včetně Thich Nhat Hanha?

1. DEN – TĚLO

Osvícená bytost, kterou dnes nazýváme Buddha, bývala původně mužem jménem Siddhártha Gautama, který žil před 2500 lety. Jako mladík se vydal na duchovní cestu. Chtěl pochopit podstatu existence a lidského života. Po šesti letech intenzivní praxe u několika slavných učitelů Siddhártha usedl pod strom bódhi a slíbil sám sobě, že nevstane, dokud nebude osvícený. Seděl celou noc, a když vyšla jitřenka, pocítil průlom, jenž ho naplnil poznáním a láskou. Byl osvícený. Čtyřicet devět dní se z toho radoval a pak se vydal do jeleního háje v Sárnáthu, kde se připojil k pěti asketům. Thich Nhat Hanh v knize Srdce Buddhova učení uvádí, že právě tam Buddha pronesl jednu verzi své nauky: „Pochopil jsem, že nic nemůže být samo o sobě, protože všechno je navzájem propojeno. A také jsem poznal, že všechny bytosti jsou obdařeny podstatou procitnutí.“ Pak Buddha přednesl čtyři ušlechtilé pravdy: 1. Pravdu o existenci utrpení; 2. Pravdu o příčině utrpení; 3. Pravdu o odstranění utrpení; 4. Pravdu o cestě k obnovení pravého života nazývanou ušlechtilá osmidílná stezka. „Když někdo praktikuje ušlechtilou osmidílnou stezku, doprovází ho radost, klid a vhled.“ Thich Nhat Hanh zdůrazňuje, že ušlechtilou cestu tvoří osm článků – pravý názor, pravé myšlení, pravá řeč, pravé jednání, pravé živobytí, pravé snažení, pravá bdělost a pravé soustředění – jež jsou podstatou soubytí. Tento zenový mistr poznamenává, že „každý článek obsahuje všech sedm ostatních“. Jsem tu proto, abych prakticky využívala Buddhovo učení, a když teď ležím ve své teplé posteli plna vděčnosti, dumám nad tím, proč mě první osprchování v klášteře tak vyvedlo z míry,

MNIŠI A JÁ

když to byla drobnost, přestože dost nepříjemná. Byla jsem příšerně unavená, mokrá a prochladlá. A právě to bylo potvrzení první ušlechtilé pravdy: trpěla jsem. Je to naprosto jasné. Můj odpor k netekoucí vodě byla druhá ušlechtilá pravda: moje utrpení mělo určitý důvod, jímž byl fakt, že nesnáším, když je mi příšerná zima a jsem celá mokrá! A přitom se vždycky dá něco dělat. Když jsem zjistila, že už neteče voda, mohla jsem s tou skutečností bojovat, nebo ji přijmout. Pomocí bdělé pozornosti jsem pochopila, že mohu své utrpení zmenšit, což dokazuje třetí ušlechtilou pravdu: z utrpení vždycky vede nějaká cesta. A když jsem se rozhodla soustředit na dýchání, pocítila jsem úlevu a zároveň se dostavil i vhled. Věděla jsem, že moje utrpení brzy pomine. Nic netrvá věčně – ani bolest, ani radost. Soustředění na dech mě navrátilo na ostrov, jímž jsem já a na němž existují mnohé zdroje a vhledy. V tomto případě jde jen o drobný problém, přesně řečeno o pochopení prosté pravdy, že ze sprchy neteče voda. Když zjistíte, že nemáte sebemenší kontrolu nad danou situací, dostaví se pocit svobody. Přijetí je stejně osvobozující jako řešení. Moje utrpení se okamžitě zmenšilo na polovic. Dotkla jsem se čtvrté ušlechtilé pravdy, cesty k obnovení pravého života. Dnes jsem zahlédla nekonečné možnosti bdělé pozornosti. „Teď už vím, že návrat na ostrov, jenž je mým bytím a poskytne mi útočiště, je nesmírně posilující a osvobozující,“ říkám si v duchu. Ale zajímalo by mě, zda se tam dokážu vydat, až nastanou složitější situace. To je ta pravá otázka. Buddha neříkal, že všechno je utrpení, jak se snaží tvrdit mnozí vykladači jeho učení. Thich Nhat Hanh říká, že hlavním záměrem Buddhy byla transformace utrpení. „Musíte v sobě najít příčinu strasti a pak ji transformovat.“ Ve sprše najednou zase začala téct voda, černý pavouk kamsi odkráčel a já jsem ze sebe celá šťastná smyla mýdlo. Když se uvolníme, všechno jde tak, jak má.