MHAiRi MCFARLANEOVÁ
NA PRVNÍ POHLED
MHAiRi MCFARLANEOVÁ
Copyright © Mhairi McFarlane 2012 Original English title: YOU HAD ME AT HELLO Translation © Milena Pellarová, 2014 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2014 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-590-4
Vřelé díky mé vynikající agentce Ali Gunnové a skvělému Dougu Keanovi, že ze mě udělal hezčí ženskou. Také musím poděkovat Jo Reesové, jejíž vynikající kritika přinesla senzační výsledky, aniž mi zničila sebevědomí, za což budu navždycky vděčná. Ráda bych také vyjádřila díky redaktorce Helen Boltonové, která s touhle knížkou nakládala naprosto báječně, a celému týmu Avonu z nakladatelství HarperCollins za profesionální přístup a laskavost. Poděkování patří i talentované výtvarnici Emmě Rogersové, která vytvořila krásnou přední stranu k anglickému vydání. Dostala mě na… ne, to už nesmím. Ale upřímně děkuju. Nejvíc jsem vděčná své výjimečné početné rodině za podporu a povzbuzení. Bez vás bych to nedokázala a vy to dobře víte. Za velkorysou pomoc bych chtěla poděkovat Clivu Normanovi, Chrissymu Schwartzovi a Tomu Welchovi. Můj kamarád Sean Hewitt a bratr Ewan se pokaždé postarali, abych se rychle dostala ze záchvatů malomyslnosti a přestala kvílet, že tu knížku nikdy nedopíšu. Odezva, která člověku nejvíc pomůže, zní následovně: „Co bude dál? Pošli další část.“ Děkuju všem kamarádům, ochotným čtenářům a rádcům, kteří snášeli moje vychloubání, že píšu knihu. Jsou to: Tara a Katie, úžasné sestry de Cozarovy, dále Helster, Tim Lee, Sally a Kristy, manchesterská poradkyně Julia Prideová, potom Natalie, Paula a Serry, které mě hodně inspirovaly (Natalie, díky za jméno!), a moje sestra Laura. 7
MHAIRI MCFARL ANEOVÁ
Nesmím zapomenout na spoustu vtipných lidí, které znám, zejména na Jeremyho Lewise, Roba Hyda, Davida Wooda a Stephanii Haleovou, jejichž hlášky jsem si bezostyšně vypůjčila a jimž jsem velice zavázaná. Pevně doufám, že mě za to nedají k soudu, ale kdyby se to přece jen stalo, popřu všechno, co jsem v tomto odstavci napsala. Ze všech nejvíc děkuju tobě, Alexi. Stejně jako Bon Jovi sis zachoval víru. Díky i vám všem, kteří jste si tuhle knížku koupili. Doufám, že jste se při četbě aspoň jednou trochu zasmáli, a to na místě, které bylo opravdu směšné.
Pro Jenny, kterou jsem naĹĄla na univerzitÄ›
PROLOG „Do hajzlu, to snad není pravda…“ „Copak?“ zeptala jsem se a odehnala z plechovky koly zvlášť drzou a neodbytnou vosu. Ben si zakryl rukou tvář, takže najednou vypadal velice nápadně. „Je tady profesor McDonald. Před týdnem jsem mu měl odevzdat esej o Keatsovi. Všiml si mě?“ Podívala jsem se. Profesor se na trávníku skropeném sluncem zastavil, přísně ukázal prstem jako ministr obrany Kitchener na tom slavném plakátu z roku 1914 a němě vyslovil: „Přesně VÁS si žádám.“ „Hm. Nejspíš jo.“ Ben na mě mezerou mezi prsty zamžoural. „Asi, nebo určitě?“ „Mohutná plešatá raketa země-země ze Skotska zabalená v tvídu zaznamenala tvoje souřadnice a řítí se sem, aby tě rozmázla.“ „Já to věděl. Honem... musím něco rychle vymyslet,“ zamumlal Ben a obrátil oči do koruny stromu, pod nímž jsme seděli. „Chceš na něj vylézt? McDonald vypadá, že tady bude na hasiče čekat klidně až do večera.“ Ben přeletěl očima zbytky od oběda a naše batohy na zemi, jako by mu mohly dát odpověď. Napadlo mě, že jestli má v úmyslu batohem přetáhnout ctihodného akademika přes hřbet, moc mu to nepomůže. V té chvíli se zastavil pohledem na mé pravé ruce. 11
MHAIRI MCFARL ANEOVÁ
„Můžu si půjčit ten prstýnek?“ „Jasně, ale kouzlo od něj nečekej.“ Prstýnek jsem sundala a podala mu ho. „Vstaň.“ „Proč?“ „Pohni laskavě.“ Vyškrábala jsem se na nohy a smetla si z džín trávu. Ben si klekl na jedno koleno a stříbrný gotický prsten, který jsem koupila za čtyři libry na blešáku, zvedl do vzduchu. Rozesmála jsem se. „Panebože… ty idiote…“ V tom okamžiku k nám profesor McDonald došel. „Bene Morgane!“ „Promiňte, pane, ale zrovna tady mám něco neodkladného.“ Obrátil se zpátky ke mně. „Já vím, že je nám teprve dvacet a tuhle žádost si vynutily… naléhavé okolnosti. Ať je to, jak chce, jsi prostě úžasná. Vím, že nikdy nepotkám žádnou jinou, kterou budu tolik milovat jako tebe. Ten pocit ve mně pořád sílí a sílí…“ Profesor McDonald si založil ruce a kupodivu se začal usmívat. Neuvěřitelné. Benova drzost znovu zafungovala. „Víš určitě, že ho nevyvolala ta tortilla s kukuřicí a párky z plechovky, co jste s Kevem zhltli včera večer?“ zeptala jsem se. „Ne! Bože… úplně jsi mě omámila. Mám tě plnou hlavu, srdce, útroby…“ „Přibrzděte, mládenče. Já bych s tím výčtem přestal,“ vložil se do toho McDonald. „Nezapomeňte, že se zapisujete do historie. Pomyslete na odkaz budoucím generacím. Musíte je inspirovat.“ „Děkuju, pane.“ „Ty nepotřebuješ manželku, ale imodium,“ poznamenala jsem. „Potřebuju tebe. Tak co říkáš? Vezmeš si mě? Uspořádáme jednoduchou svatbu a pak se ke mně nastěhuješ. Mám nafukovací matraci a zapraný ručník, který si můžeš složit pod hlavu jako 12
NA PRVNÍ POHLED
polštář. A Kev teď zkouší nový recept na patatas bravas, podle kterého se brambory vaří v rajské polévce Heinz.“ „Ta nabídka mi sice moc lichotí, ale musím ji bohužel odmítnout.“ Ben se otočil k profesoru McDonaldovi. „Tak to vidíte. Budu potřebovat pár dní volna, abych se z té rány vzpamatoval.“
1 Domů přijdu trochu pozdě a dovnitř mě vžene poryv deště, který v Manchesteru dokáže kupodivu padat zároveň vertikálně i horizontálně. Přinesu s sebou tolik vody, jako by zrovna nastal odliv a vlny mě obtočily kolem zábradlí u posledního schodu jako chuchvalec mokrých chaluh. Náš dům je podle mého názoru skromný, ale útulný. Během dvouminutové prohlídky každý pozná, že jsme bezdětní „intelektuálové“ něco po třicítce. Všude visí zarámované plakáty s Rhysovými hudebními idoly, zařízení je ošuntěle elegantní, vlastně spíš jenom ošuntělé. Dřevěné ostění má lesklý tmavěmodrý nátěr, který matku při každé návštěvě podráždí, a nikdy nezapomene prohlásit, že to u nás vypadá jako v komunitním centru. Z kuchyně voní večeře, něco kořeněného a teplého, ale ve vzduchu cítím neomylně chlad. Vím, že Rhys má špatnou náladu, ještě než ho uvidím. Když vstoupím, s jistotou to poznám podle toho, jak napruženě stojí nad sporákem. „Ahoj, lásko,“ pozdravím, vytáhnu si zpod límce promočené vlasy a odmotám šálu. Třesu se zimou, ale nastávající víkend mě udržuje v dobrém rozpoložení. V pátek člověk všechno snáší nějak líp. Rhys nesrozumitelně zamumlá něco, co bych mohla považovat za „ahoj“, ale neptám se, aby mě neobvinil, že se chci hádat. „Zaplatilas daň na auto?“ zeptá se. 14
NA PRVNÍ POHLED
„Do hajzlu, já zapomněla.“ Rhys se s nožem v ruce prudce otočí. Byl to zločin z vášně, Vaše Ctihodnosti. Pokud šlo o vůz, musel mít všechno tipťop. „Včera jsem ti to ještě připomínal! Už den jezdím načerno.“ „Promiň, udělám to zítra.“ „Ty se policajtů bát nemusíš.“ Mohla bych ho upozornit, že já si minulý týden do kalendáře nezapsala, že mám tu daň zaplatit, a pak se na to nevykašlala, ale radši držím jazyk za zuby. Námitka se nepřipouští. „Odtáhnou ho a dají do šrotu, i když jenom stojí u chodníku. Vyhlásili nulovou toleranci. Až ho slisujou na krychličku a budeš muset jezdit autobusem, mně za to vinu nedávej.“ Představím si samu sebe, jak po ránu ve slušivých šatičkách dobíhám autobus. „Hned ráno to zařídím, neboj.“ Rhys se obrátí zpátky k lince a začne zuřivě krájet papriku, na které nejspíš vidí namalovanou moji tvář. Vzpomenu si, že mám něco na obveselení, vletím do haly a z mokrého igelitového sáčku vytáhnu láhev červeného. Naliju dvě velké sklenice. „Tak ahoj, Brumlo.“ „Cože?” „Zapomeň na to. Jak ses dneska měl?“ „Jako obvykle.“ Rhys dělá grafika v jedné marketingové společnosti, nesnáší to a ještě víc ho rozčiluje o tom mluvit. Ale má moc rád zajímavé historky z procesů u Manchesterského korunního soudu, kde jako reportérka pracuju já. „Dneska jeden odsouzený reagoval na doživotní trest bez možnosti předčasného propuštění nesmrtelnými slovy: ,Na ten zasranej rozsudek vám kašlu, protože je nespravedlivej!‘“ „Ha, ha. A byl?“ „Nespravedlivý? Ne. Ten chlap fakt oddělal pár lidí.“ „Můžeš do novin napsat ,zasranej rozsudek‘?“ 15
MHAIRI MCFARL ANEOVÁ
„Jenom naznačit a vytečkovat. To, co vyřvávali jeho příbuzní, jsem musela eufemisticky popsat jako ,emocionální výkřiky z galerie pro veřejnost‘. Jediný slušný výraz týkající se soudce zněl ,starej‘.“ Rhys se zasměje a odnese si sklenici do pokoje. Jdu za ním. „Dneska jsem trochu pátrala, co bychom mohli mít po obřadu za hudbu,“ oznámím a sednu si. „Máma mi pořád varovně připomíná, že synovec Margaret Drummondové z jejího večerního kurzu pečení měl dýdžeje v bejsbolce, který vyhrával obscénní odrhovačky bez melodie, ještě než matky zahnaly malé družičky a mládenečky spát.“ „To by se mi líbilo. Nemá na něj číslo? Akorát tu čepici by měl radši nechat doma.“ „Napadlo mě, že bychom si mohli najmout zpěváka. Jeden člověk v práci si na oslavu pozval imitátora Elvise Presleyho, co si říká Macclesfieldský Elvis. Přišlo mi to senzační.“ Rhys se zamračí. „Nemám chuť poslouchat, jak nám obstarožní trapák s napomádovanou hlavou vyzpěvuje ,Love Me Tender‘. Nebereme se ve svatební kapli ve Vegas, ale na místní radnici.“ Spolknu to, ale dělá mi to potíže. Tak promiň, že jsem chtěla mít na svatbě legraci, odseknu v duchu. „Aha. No dobře. Myslela jsem, že to třeba rozproudí zábavu a všichni se trochu odvážou. Jak sis to představoval ty?“ Rhys pokrčí rameny. „Nevím.“ Zarputilý výraz a významný pohled mi napovědí, že mi něco nedošlo. „Ledaže… hodláš snad hrát sám?“ Rhys předstírá, že o tom uvažuje. „Jo, to by šlo. Zeptám se kluků.“ Rhysova kapela. Kdybych jen slovem naznačila, že jsou jen odvar z Oasis, zabil by mě. V každém případě nosí stejné bundy 16
NA PRVNÍ POHLED
a podobně jako bratři Gallagherovi se pořád hádají. Oba dobře víme (ale nikdy to neřekneme nahlas), že Rhys kdysi strašně toužil prorazit se svou předchozí sheffieldskou skupinou a tahle je jenom koníček po třicítce. Vždycky jsem počítala s tím, že se o něj budu s kapelou dělit, jenom jsem nečekala, že to bude i na svatbě. „Mohli byste hrát první půlhodinu a pak by nastoupil dýdžej.“ Rhys se zašklebí. „Nebudeme přece zkoušet a zapojovat aparaturu jen kvůli půlhodině.“ „No dobře, tak hrajte, jak uznáš za vhodné, jen nezapomeň, že to nebude vystoupení, ale tvoje vlastní svatba.“ Cítím, že se nad mou hlavou stahují mračna a v dálce co nevidět zazní hrom. Znám Rhysovu povahu a hádky s ním jako svoje boty. „Dýdžeje odmítám,“ prohlásí. „Proč?“ „Všichni jsou nanic.“ „To chceš obstarat veškerou muziku sám?“ „Můžeme taky pouštět kompilace z internetu.“ „Dobře.“ Měla bych toho nechat a zkusit to znovu, až bude mít lepší náladu, jenže to nedokážu. „Ale pro starší lidi snad budeme mít i Beatles, Abbu a podobně, ne? Jestli budou poslouchat výkřiky ,jdi do prdele, seru na tebe‘, moc je to nenadchne.“ „,Dancing Queen‘? To ani náhodou. I když by se tvůj bratranec Alan u toho jistě rád předváděl.“ Rhys stiskne rty, strčí si pěsti do podpaží a začne mávat pažemi jako kačer Oskar Počtář ze Sezamové ulice, což bych mohla považovat za roztomilé, ale ani mě to nenapadne. Pořady pro nejmenší mě neberou. „Proč se chováš, jako by ta svatba byla jedna velká otrava?“ „Myslel jsem, že ji uspořádáme podle našich představ. Na tom jsme se přece dohodli.“ 17
MHAIRI MCFARL ANEOVÁ
„Jistě, podle našich, ne tvých,“ odseknu. „Chci, aby ses na ní bavil nejen ty, ale i kamarádi a příbuzní. Je pro všechny.“ Očima sklouznu k zásnubnímu prstenu. Proč že se to vlastně bereme? Před pár měsíci jsme se trochu namazali ouzem v jedné řecké restauraci, kde jsme oslavovali, že Rhys dostal v práci slušnou prémii, a došli jsme k tomu, že bychom ji mohli docela dobře utratit za svatbu. Myšlenka na pořádnou veselku nás nadchla a oba jsme byli toho názoru, že už pravděpodobně „nastal čas“. Rhys mi oficiální nabídku neudělal, jenom sklenicí ťukl do mojí. „Sakra, proč ne?“ zasmál se a mrkl na mě. Tehdy večer v hlučném podniku nám to rozhodnutí připadalo naprosto správné a rozumné. Dívali jsme se, jak břišní tanečnice odvléká penzisty na parket, aby po jejím vzoru kroutili pánví, a smáli jsme se, až nás všechno bolelo. Myslím, že jsem se sňatkem souhlasila, protože jsem si říkala: Koho jiného bych si vzala? Pravda, moc šťastní jsme nebyli, ale stejně jako to chodí s plesnivými skvrnami v koutě koupelny, stálo by nás spoustu energie s tím něco udělat a nikdy jsme se k tomu nedostali. A přestože jsme žili na hromádce už spoustu let, nepochybovala jsem, že náš svazek jednou oficiálně posvětíme. Rhys sice pořád chodil rozcuchaný a nosil studentskou uniformu sestávající z ušmudlaných triček s potisky různých kapel, boxerek značky All Stars a nevyžehlených džín, ale věděla jsem, že než přijdou děti, bude chtít náš vztah stvrdit papírem. Když jsme tenkrát přišli domů, oba jsme zavolali rodičům, abychom se s nimi o tu úžasnou novinu podělili, ale možná taky proto, abychom po vystřízlivění nemohli couvnout. Sonáty v měsíčním svitu se nekonaly, ale jak Rhys říká, život není procházka růžovým sadem. Den, který pro nás má být nejšťastnější, teď vidím plný kompromisů a potlačované podrážděnosti. Rhys se bude bavit jen s kluky z kapely a ke všem ostatním se bude chovat odtažitě, jako 18
NA PRVNÍ POHLED
když jsem se s ním seznámila a moje nezralé srdce netoužilo po ničem jiném než patřit do jeho party. „Jak dlouho bude kapela hrát v našem vztahu třetího? Až budu sedět doma s ječícím miminem, ty budeš na zkoušce?“ Rhys odtáhne sklenici od rtů. „Co to do tebe vjelo? Musím se změnit a vzdát se něčeho, co mám rád, abych byl pro tebe dost dobrý?“ „To jsem neřekla. Jenom si myslím, že tvoje záliba by nám neměla bránit, abychom svatební den strávili spolu.“ „Pcha. Budeme na sebe mít celý život.“ Řekne to takovým tónem, jako bych ho odsoudila do vězení, kde ho čeká znásilňování ve sprchách a v šest ráno rozcvička na dvoře. S lidmi venku se bude muset domlouvat pomocí šifrovaných zpráv. (Stará mi ani nedovolí jít do hospody...) Zhluboka se nadechnu a pod žebry ucítím bolestnou tíhu tvrdou jako balvan. Třeba ji rozpustím ve víně. Zatím to vždycky fungovalo. „Nejsem si jistá, jestli je ta svatba dobrý nápad.“ A je to venku. Kacířská myšlenka vybublala z podvědomí rovnou do vědomí a pokračovala výš, až mi vyšla z pusy. Překvapuje mě, že ji nechci vzít zpátky. Rhys pokrčí rameny. „Navrhoval jsem, abychom se vzali v zahraničí. Tady jsi chtěla svatbu uspořádat ty.“ „Ne, já myslím, že bychom se neměli brát zrovna teď.“ „No, jestli svatbu odložíme, bude to vypadat pěkně divně.“ „To není dostatečně dobrý důvod, abychom se vzali.“ Jmenuj aspoň jediný, prosím ho v duchu. Možná ty zoufalé šifrované motáky posílám já. Uvědomuju si, že jsem konečně porozuměla sama sobě, otevřely se mi oči a Rhys moje naléhavé volání neslyší. Vyslovila jsem věc, která se neříká, a on se tím odmítá zabývat. 19
MHAIRI MCFARL ANEOVÁ
Rhys si teatrálně vzdychne, jako by život se mnou byl nepřetržité utrpení a k smrti ho vyčerpával. „Nech toho. Od chvíle, cos přišla domů, se chceš hádat.“ „To není pravda!“ „A teď budeš trucovat, abys mě donutila souhlasit s dýdžejem, co bude pro tebe a tvoje kámoše hrát blbosti, až se budete opíjet? Tak dobře, klidně si ho objednej, já nemám chuť se kvůli tomu štěkat.“ „Takže to necháš plavat?“ Rhys si lokne vína a vstane. „Jdu dodělat večeři.“ „Nemyslíš, že když se nemůžeme dohodnout, o něčem to svědčí?“ „Panebože, nedělej z toho tragédii, mám za sebou dlouhý týden. Na scény fakt nemám energii.“ Taky jsem vyčerpaná, ale pětidenní pracovní týden za to nemůže. Unavuje mě předstírat. Chystáme se utratit tisíce liber za přetvářku před příbuznými a přáteli, a z té vyhlídky je mi zle. Potíž tkví v tom, že Rhys mě pochopit nemůže. Jako vždycky uvažuje prakticky a ta diskuze se týká praktických věcí. To já jsem se pominula, to ve mně se něco přetrhlo. Jedna součástka ve strojku se porouchala. Jako když kuchyňský spotřebič funguje celá léta a pak jednoho dne vypoví službu. „Neměli bychom se brát. Tečka,“ prohlásím. „Protože si ani nejsem jistá, jestli bychom spolu měli zůstat. Nejsme šťastní.“ Rhys se zatváří truchu překvapeně, ale vzápětí si znovu nasadí vzdornou masku. „Nejsi šťastná?“ „Ne. Ty ano?“ Pevně zavře oči, vzdychne a promne si kořen nosu. „Kupodivu teď zrovna ne.“ „A obecně?“ trvám na svém. 20
NA PRVNÍ POHLED
„Co to pro účely téhle diskuze vůbec znamená? Skotačit po lukách v průsvitné blůze a v extázi trhat sedmikrásky? V tom případě šťastný nejsem. Miluju tě a myslel jsem, že ty mě miluješ dost na to, aby ses snažila. Ale zjevně jsem se spletl.“ „Mezi trháním sedmikrásek a neustálými hádkami přece musí existovat nějaká střední cesta,“ namítnu. „Kdy už konečně dospěješ?“ Takhle Rhys vždycky reagoval na jakékoli moje pochyby. „Měj rozum,“ doporučoval mi mrzutě, „všichni přece vědí, že ve vztahu to tak chodí, a ty máš přehnaná očekávání.“ Kdysi se mi jeho jistota líbila, ale teď se mi začíná zajídat. „To mi nestačí,“ odpovím. „Co tím myslíš? Chceš se odstěhovat?“ „Ano.“ „Tomu nevěřím.“ Ani já ne, po všech těch letech. Nabralo to pěkné obrátky. Z ničeho jsme se během pár minut dostali k rozchodu. Mám pocit, že se mi z toho zrychlení nafoukly tváře jako syslovi. Možná proto nám trvalo tak dlouho, než jsme se odhodlali do toho praštit. Věděli jsme, že budeme muset přemýšlet o věcech, které jsme si odmítali připustit. „Zítra začnu hledat podnájem.“ „Těch třináct let za víc nestálo? Neudělám na svatbě, co chceš, a tak mi dáš sbohem?“ „O svatbu v podstatě nejde.“ „Je zvláštní, že jsi na to přišla zrovna teď, když není po tvém. Nevzpomínám si, že bys zpytovala duši, když jsem ti kupoval prsten.“ Něco na tom je. Začala jsem se hádat, protože chci odejít? Mám dostatečně dobré důvody? Znejistím. Možná se ráno vzbudím a budu si myslet, že to všechno byl omyl. Třeba tahle černá, apokalyptická nálada strašlivé jasnozřivosti pomine, stejně jako přestane padat déšť, který venku stále ještě buší do země. Zítra 21
MHAIRI MCFARL ANEOVÁ
bychom mohli jít na oběd, napsat si na ubrousek písničky, které oba chceme zahrát, a třeba se zase nadchneme… „Dobře… jestli to má fungovat, musíme pár věcí změnit. Nemůžeme se pořád hádat. Měli bychom jít k psychologovi nebo něco.“ Nemůžu říct, že jsem o správnosti svého rozhodnutí moc přesvědčená. Stačilo by, aby mi podal prst, a zůstala bych. Rhys se zamračí. „Nebudu vysedávat u kokota s brejličkama v poradně a poslouchat, že se k tobě chovám jako hajzl. Já se svatbou čekat nechci. Buď se vezmeme, nebo na ni zapomeň.“ „Mluvím o společné budoucnosti, jestli vůbec nějakou máme, a tobě záleží jen na tom, co řeknou lidi, když svatbu odložíme?“ „Nejsi jediná, kdo může dávat ultimáta.“ „Tohle je debata jak ve školce.“ „Jestli si nejsi po takové době jistá, nebudeš si jistá nikdy. Nemáme o čem mluvit.“ „Takže ses rozhodl,“ odpovím třesoucím se hlasem. „Ne, ty ses rozhodla,“ vyplivne. „Jako vždycky. Po všem, čeho jsem se kvůli tobě vzdal…“ To mě tak nadzvedne, že vyskočím, jako bych měla místo podpatků odpalovací zařízení. Zdá se mi, že levituju půl metru nad zemí. „Kvůli mně?! Do Manchesteru ses chtěl přestěhovat ty sám! Děláš, jako bych u tebe měla dluh, který ti nikdy nemůžu splatit, a to je naprostá kravina! Ta kapela by se stejně rozpadla! Nevyčítej mi, že JSI NEUSPĚL!!!“ „Jsi sobecký, rozmazlený spratek!“ zařve a taky vstane, protože křik vsedě má mnohem menší účinek. „Vždycky si něco umaneš a nikdy nemyslíš na to, co musejí ostatní obětovat, abys to dostala. Se svatbou děláš totéž. Ty jsi ten nejhorší sobec na světě, protože si myslíš, že sobecká nejsi. A pokud jde o kapelu, jak se do hajzlu odvažuješ tvrdit, že by neprorazila? Kdybych to mohl vrátit, neodjel bych –“ 22
NA PRVNÍ POHLED
„Povykládej mi o tom!“ zaječím. Stojíme proti sobě a oba těžce oddechujeme jako soupeři při souboji, jen místo mečů se zraňujeme slovy. „Bezva. No dobře,“ prohlásí nakonec Rhys. „Pojedu na víkend domů… nechci tady poslouchat ty tvoje hovadiny. Začni si hledat bydlení.“ Klesnu zpátky na pohovku, a zatímco Rhys přechází nahoře sem a tam a balí si tašku, sedím s rukama v klíně jako socha. Po tvářích se mi řinou slzy a stékají do výstřihu blůzy, která zrovna začala usychat. Za chvilku Rhys seběhne do kuchyně a zhasne plyn pod hrncem s chilli. To mi připadá horší než všechno, co by mohl říct. Položím si tvář do dlaní. Za několik minut uslyším jeho hlas přímo vedle sebe a polekaně sebou trhnu. „Ty někoho máš?“ Obrátím k němu mokré oči. „Cože?“ „Slyšelas. Máš někoho?“ „Samozřejmě že ne!“ Rhys zaváhá a potom dodá: „Nechápu, proč brečíš. Vždyť jsi to chtěla.“ Dveřmi za sebou práskne tak vehementně, že to zazní jako výstřel.