O touze po nemoznem

STE P HE N GROSZ

O TOU Z E P O N E M O Ž N É M A DA L Š Í P Ř Í B Ě H Y N A Š E H O N E V Ě D O M Í

Stephen Grosz

O TOUZE PO NEMOŽNÉM a další příběhy našeho nevědomí

Nicole, Claře a Samuelovi

Získáváme a ztrácíme, a musíme se snažit dosáhnout vděčnosti; a s touto vděčností obejmout z celého srdce všechno, co nám po ztrátách ze života zbývá.

Andre Dubus II, Rozbité nádoby

Copyright © Stephen Grosz 2013 Original English title: THE EXAMINED LIFE Translation © Anna Grušová, 2013 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-560-7

Úvod

Posledních dvacet pět let působím jako psychoanalytik.

Léčil jsem pacienty v léčebnách, na psychoterapii a na forenzních psychoterapeutických klinikách, v odděleních pro děti a mládež a ve své soukromé praxi. Setkával jsem se s dětmi, dospívajícími i dospělými při konzultacích a při doporučené každotýdenní pravidelné psychoterapii. Avšak většinou jsem se zabýval dospělými při psychoanalýze – pracoval jsem s jedním pacientem padesát minut čtyřikrát nebo pětkrát týdně, a to po dobu několika let. Strávil jsem s pacienty víc než 50 000 hodin. Podstata té práce je základem této knihy.

Následovat budou příběhy sepsané na základě mé každodenní praxe. Jsou pravdivé, ale protože jsem vázán mlčenlivostí, změnil jsem všechny identifikační údaje.

11

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

Tu a tam má většina z nás pocit, že věci, na které myslíme nebo které děláme, nás dostaly do pasti; zaskočily nás vlastní impulzy nebo nerozumné volby; propadli jsme nějakému zármutku nebo strachu; jsme uvězněni v minulosti. Zdá se nám, že nedokážeme jít dál, a přesto věříme, že musí existovat cesta. „Toužím po změně, ale nechci se měnit,“ řekl mi úplně nevinně jeden pacient. Protože moje činnost spočívá v tom, pomoci lidem, aby se změnili, je tato kniha o změně.

A protože změna a ztráta jsou hluboce propojené – změna není možná bez ztráty –, v celé knize se objevuje i ztráta.

Filozofka Simone Weilová popisuje, jak se dva vězni v sousedních celách za velmi dlouhou dobu naučili spolu mluvit pomocí ťukání na zeď. „Zeď je to, co je rozděluje, ale je to také prostředek jejich komunikace,“ napsala. „Každé rozdělení je zároveň spojení.“ Tato kniha je o oné zdi. Je o naší touze mluvit, pochopit a být chápán. Je také o vzájemném naslouchání, nejen slovům, ale i pomlkám mezi nimi. To, co tu popisuji, není žádný magický proces. Je to součást každodenního života – ťukáme, nasloucháme.

Zaฤ รกtky

Jak nás může pronásledovat příběh, který nelze vyprávět

Chci vám vyprávět příběh o pacientovi, který mě ohromil.

Když jsem jako psychoanalytik začínal, pronajal jsem si malou ordinaci v Hampsteadu, na široké ulici plné zeleně, která se jmenuje Fitzjohns Avenue. Bylo to blízko několika známých psychoanalytických klinik a pár minut chůze od Freudova muzea. Na jižním konci Fitzjohns Avenue stojí velká bronzová socha Sigmunda Freuda.

Moje ordinace byla tichá a jednoduchá. Stál tam stůl dost velký na to, aby se na něm daly psát poznámky a každý měsíc připravovat účty, ale žádné knihovny nebo kartotéky – ta místnost nebyla určena pro čtení nebo výzkum. Jako ve většině ordinací pohovka nebyla pohovka, ale pevné jednolůžko přikryté tmavým potahem. V hlavách postele ležel 15

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

péřový polštář a na něm lněný ručníček, který jsem po každém pacientovi vyměňoval. Psychoanalytička, od níž jsem si ordinaci pronajal, před mnoha lety pověsila na zeď jednu ukázku afrického folklóru. Stále ordinaci používala dopoledne, já odpoledne. Z toho důvodu byla místnost neosobní, možná až asketická.

Pracoval jsem na částečný úvazek na Portmanově klinice, forenzním ambulantním zařízení. Ti, kdo byli předáni Portmanově klinice, většinou porušili zákon; někteří se dopustili násilných nebo sexuálních trestných činů. Setkal jsem se s pacienty různého věku a napsal jsem celou řadu zpráv pro soud. Zároveň jsem si budoval soukromou praxi. Měl jsem v úmyslu dopoledne působit na klinice a doufal jsem, že odpoledne budu přijímat soukromé pacienty, jejichž problémy nebudou tak mimořádné ani naléhavé.

Jak se ukázalo, moji první soukromí pacienti byli také problematičtí. Když se dívám zpět, chápu, proč byly moje první případy obtížné – částečně i kvůli mé nedostatečné zkušenosti. Myslím, že vyžaduje určitý čas – mně to trvalo dlouho – uvědomit si, jak velmi se lidé jeden od druhého liší.

A pravděpodobně mi ani příliš nepomohlo, že mi mnoho pacientů poslali starší psychoanalytici a psychologové ve snaze ulehčit mi začátky. Lékaři často předávají mladším analytikům pacienty, které sami nechtějí přijmout nebo nemohou umístit jinde. A tak u mě na pohovce seděla: Slečna A., dvacetiletá vysokoškolačka. Přestože psychoanalytik, který stanovoval diagnózu, popsal slečnu A. jako 16

Z A ČÁT K Y

„trpící nekontrolovatelnými záchvaty pláče, depresí a stálými pocity nedostatečnosti“, projevovala se jako veselá mladá žena, která trvala na tom, že se léčit nepotřebuje. Ovšem časem jsem zjistil, že byla bulimická a měla pravidelnou a nutkavou potřebu se pořezat. Protože docházela na sezení jen sporadicky, dva předcházející terapeuti ji už nechtěli dál léčit.

Profesor B., čtyřicetiletý výzkumný pracovník, ženatý, se dvěma dětmi. Před časem byl obviněn, že opsal práci svého konkurenta. Prorektor předal celou záležitost disciplinární komisi. Pokud mu prokážou vinu – a profesor B. mi řekl, že nejspíš prokážou –, pravděpodobně mu poskytnou možnost v tichosti rezignovat. Jeho lékař mu předepsal antidepresiva a požádal mě, abych mu poskytl psychoanalýzu. Profesor B. měl prudké výkyvy mezi stavy hektické vítězoslávy – například se posmíval kolegům z disciplinární komise – a naprosté sklíčenosti.

Paní C., která vlastnila a provozovala restauraci s manželem; měla tři děti. Potřebovala pomoc, protože trpěla úzkostmi a záchvaty panického strachu. Při našem prvním setkání prohlásila, že je pro ni „obtížné se upřímně vyjadřovat“, ale teprve po několika měsících terapie mi řekla, že má poměr s chůvou svých dětí, ženou, která v rodině nastoupila před sedmi lety, krátce potom, co se jí narodilo první dítě. V současnosti se paní C. tajně snažila otěhotnět – navzdory dohodě s manželem –, protože nesnesla pomyšlení, že by měla o chůvu přijít.

Dalším z těchto pacientů byl mladý muž jménem Peter.

Procházel léčením v jedné nedaleké psychiatrické klinice. Tři 17

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

měsíce před tím, než jsme se setkali, se Petr schoval ve skříni v místním kostele, kde se pokusil zabít – předávkoval se různými prášky a pak si podřezal žíly. Navíc se malým nožem bodl do krku, hrudi a paží. Objevila ho uklízečka. Přestože se vylekala, zůstala s ním celou dobu, co čekali na sanitku. „Kdo to udělal?“ ptala se ho. „Řekni mi, kdo ti to udělal?“ Ošetřující lékařka v nemocnici se mě zeptala, jestli ke mně může Peter chodit pětkrát týdně na psychoanalýzu.

Domnívala se, že každodenní terapie a jednou za týden setkání s ní jsou pro Petera tou nejlepší cestou k uzdravení, aby se mohl vrátit domů ke snoubence a k práci.

Peterovi bylo dvacet sedm a pracoval jako stavební inženýr. Než ho přijali do nemocnice, koupili si se snoubenkou malý byt kousek od Londýna. Měl těžkosti v práci a starosti kvůli penězům, ale zdálo se, že nic z toho nevysvětluje jeho agresivní útok proti vlastní osobě. Takže součástí mé práce s Peterem bylo zjistit důvody jeho pokusu o sebevraždu – pokud neporozumíme důvodům, které ho k sebevražednému pokusu dohnaly, dalo se oprávněně předpokládat, že se bude situace opakovat.

Peter byl vysoký a hubený, ale chodil tak, jak to dělají lidé v depresi, ramena dopředu a hlavu pochýlenou. Jeho chování tomu odpovídalo – mluvil váhavě, jen s malým očním kontaktem. Jakmile jednou ulehl na pohovku, téměř se nepohnul.

Dostavil se na všechna sezení a téměř nikdy se neopozdil. Po několika měsících mohl opustit nemocnici a vrátit se 18

Z A Č ÁT K Y

ke svému normálnímu životu. Při sezeních však postupně sílil můj pocit, že se kamsi vzdaluje – nevěděl jsem kam, a tím méně jsem to chápal. „Už mlčíte hodně dlouho – můžete mi říct, na co jste myslel?“ zeptal jsem se ho jednou. „Na prázdniny v Devonu, když jsem byl dítě,“ odpověděl.

Následovala dlouhá pauza. Může dodat ještě něco dalšího? Odpověděl, že nemyslí na nic konkrétního, myslí jenom na to, že je sám.

Napadlo mě, že si přeje být daleko ode mne, od analýzy, což jsem mu oznámil. „To je možné,“ odpověděl.

Připadalo mi, že se Peter chce chránit před mou dotěrností tím, že se snaží dodržovat pravidla analýzy – například chodit včas a odpovídat na mé otázky –, ale tak, aby mezi námi nemohlo dojít k jakémukoliv smysluplnému vztahu.

Zdálo se, že našim rozhovorům přikládá jen velmi malou váhu.

Zjistil jsem však, že si Peter v minulosti dokázal získat přátele, ale pak se jich zbavil. Také v zaměstnání se klidně věnoval své práci a potom se z ničeho nic pohádal s nadřízeným a odešel. To se několikrát opakovalo. Snažil jsem se použít tuto informaci, abych Peterovi ukázal, že se před ním otevírají dva psychologické postoje – buď se podřídit, nebo všechno zničit. Zdálo se, že s tím souhlasí, ale neměl jsem pocit, že by tato myšlenka pro něj měla nějaký význam.

A brzy se tyto postoje objevily i při analýze. Peter se mnou nejdřív souhlasil, později přešel k tomu, že se mi vysmíval.

Po jednom obzvlášť bouřlivém týdnu přestal na sezení cho19

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

dit. Napsal jsem mu a navrhl, aby si se mnou přišel promluvit o svém rozhodnutí ukončit léčbu, ale nedostal jsem odpověď.

Spojil jsem se s Peterovou psychiatričkou, která mi řekla, že přestal docházet i k ní.

O dva měsíce později mi přišel dopis od Peterovy snoubenky, v němž mi oznamovala, že si Peter vzal život. Vysvětlovala, že během posledního měsíce před smrtí byl Peter stále nevyrovnanější a uzavřenější. Před týdnem mu rodina uspořádala pohřeb v krematoriu na západě Londýna. Psala, že je mi vděčná za mou snahu Peterovi pomoct. Poslal jsem jí kondolenční dopis a informoval Peterovu psychiatričku.

Věděl jsem, že Peter je velmi rizikový pacient. Když jsem ho přijal, požádal jsem o pomoc supervizora, zkušeného psychoanalytika, který napsal knihu o sebevraždě. Opakovaně mě upozorňoval na mnoho způsobů, jimiž si Peter zřejmě idealizoval smrt. Teď jsem za ním znovu zašel, znepokojený, že mi něco uniklo. Můj supervizor se mě snažil uklidnit. „Kdo ví?“ řekl. „Možná že to, že byl u vás v analýze, ho celý rok před sebevraždou chránilo.“ Přesto mě Peterova smrt velmi rozrušila. Ovšemže jsem věděl, že jsme všichni schopní jednat sebedestruktivně, nicméně jsem svým způsobem věřil, že touha žít je silnější. Teď jsem místo toho pociťoval její křehkost. Petrova sebevražda mě přesvědčila, že bitva mezi silami života a smrti je mnohem vyrovnanější.

O šest měsíců později jsem na záznamníku našel vzkaz.

Slyšel jsem nezaměnitelný hluk telefonní budky – pípání, padání mincí – a pak Peterův hlas: „To jsem já. Nejsem mrtvý.

20

Z A ČÁT K Y

Chtěl bych vědět, jestli za vámi můžu přijít a promluvit si s vámi. Mám své staré telefonní číslo.“ V tom okamžiku, kdy jsem uslyšel Peterův hlas, se mi udělalo mdlo a byl jsem zmatený. Nejdřív jsem se chtěl přesvědčit, jestli není závada na záznamníku a já neposlouchám velmi starý vzkaz, který jsem nikdy nesmazal. A pak jsem se zasmál – ze vzteku, z úlevy. A protože jsem byl úplně ohromený.

Ten večer jsem napsal ošetřující psychiatričce, že Peter není mrtvý. Udělal jsem něco, co lidé dělávají, když jsou rozzlobení: Udělal jsem vtip. „Pokud nejsou v pekle telefonní budky,“ napsal jsem, „Peter je stále naživu. Nechal mi dnes na záznamníku vzkaz a žádal mě o schůzku.“ Peter ke mně přišel následující týden. Zcela věcně mi vysvětlil, že to on, ne jeho snoubenka, mě písemně informoval o své smrti. Dokonce se zmínil o mé kondolenci. „Bylo to dojemné,“ řekl. „Ale to je opravdu velmi zajímavé,“ poznamenal můj supervizor. „Překvapuje mě, že se něco takového nestává častěji. Když pomyslím na všechny adolescenty, kteří říkají ‚až se zabiju, pak budeš litovat‘, napadá mě, že předstírat smrt by jich logicky mělo víc.“ Dohodli jsme se, že vezmu Petera zpátky jenom v případě, jestli léčení myslí skutečně vážně.

Po několika sezeních jsme Peter i já souhlasili s tím, že budeme v léčbě pokračovat. Nakonec se jeho zmizení a znovuobjevení ukázalo jako přínosné, protože se tím vyjasnilo něco, co jsme předtím nepochopili: jeho potřeba šokovat nejbližší okolí.

21

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

Při následujících sezeních se ukázalo, že Peter rád přemýšlí o potížích, které způsobil, když z ničeho nic odešel z práce nebo ukončil přátelský vztah. Dvakrát zmařil analýzu – nejdřív když na ni přestal chodit a podruhé, když předstíral sebevraždu. V první fázi psychoanalýzy jsem si neuvědomil, jak Peterovi záleží na tom, aby agresivním chováním znepokojoval jiné lidi. Ale proč?

Peterovi rodiče se rozvedli, když mu byly dva roky, a matka se krátce nato znovu vdala. Během druhé fáze analýzy Peter vyhledal svého biologického otce a otevřeně si promluvil s matkou. Zjistil, že měla poměr s člověkem, který se později stal jeho otčímem, a že ona i otec hodně pili. Také přišel na to, že první dva roky jeho dětství se velmi lišily od příběhu, který mu líčili. Jak matka, tak otec se přiznali, že si nevěděli rady a že se k němu jako miminku chovali agresivně.

Peter mi vyprávěl, že otec si toho moc nepamatuje, jenom že to byla strašná, nešťastná doba, nešťastné manželství. „Matka plakala a stále opakovala, že je jí to líto,“ svěřil se mi Peter. „Bylo jí teprve dvacet, když jsem se narodil, a neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Řekla, že někdy měla pocit, že se zblázní.“ Její zpověď poskytla Peterovi jistou úlevu. Kam až mu paměť sahala, vždycky měl strach. Vyjádřil se, že mu pomáhá vědomí, že se bál něčeho. Pro malé dítě je násilí zdrcující, nekontrolovatelná a hrůzostrašná zkušenost – a její citové následky mohou přetrvávat celý život. Trauma se internalizuje, a není-li přítomná empatická osoba, zcela nás ovládne. Proč tedy Peter útočil na ty, kdo mu byli nejblíž?

22

Z A Č ÁT K Y

Z Peterova chování jasně vyplývalo, že nemohl připustit, aby se cítil slabý. Závislost pro něj byla nebezpečná. Jeho příběh se dá shrnout jako „já jsem útočník, který traumatizuje, a rozhodně nejsem dítě, kterému se ubližuje“. Ale Peter také cítil nutnost obrátit se proti sobě. Když na sebe v kostele zaútočil, sehrál stejnou situaci. Jak mi vysvětlil, říkal si: „Ty jsi patetický ubrečenec, já ti tohle můžu udělat a ty mě nemůžeš zastavit.“ Věřím, že většina z nás se snaží dát svému životu smysl tím, že vypráví své příběhy, ale Petera ovládal příběh, který nedokázal sdělit. Protože mu chyběla slova, vyjadřoval se jinými prostředky. Časem jsem zjistil, že Peterovo chování bylo řečí, kterou ke mně mluvíval. Vyprávěl mi svůj příběh tak, že mi dával pocítit, jaké to je, být jím, dával mi poznat hněv, zmatek a úlek, který musel jako dítě cítit.

Autorka Karen Blixenová napsala: „Všechna trápení lze snést, vložíte-li je do příběhu nebo o nich budete vyprávět.“ Ale co v případě, že člověk svůj příběh o trápení vyprávět nemůže? Co když jeho příběh promlouvá k němu?

Vím ze zkušenosti, že v nás naše dětství zanechává podobné příběhy – příběhy, jež jsme nedokázali vyslovit nahlas, protože nám nikdo nepomohl najít slova. Když nenajdeme způsob, jak svůj příběh vyprávět, bude on vyprávět nás – vstoupí nám do snů, rozvinou se u nás různé příznaky nebo zjistíme, že se chováme způsobem, kterému sami nerozumíme.

Dva roky po tom, co mi Peter zanechal vzkaz na záznamníku, jsme se domluvili, že psychoanalýzu ukončíme. Měl 23

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

jsem pocit, že ještě zbývá něco udělat, ale on byl přesvědčený, že nastal čas.

Toto vše se odehrálo před mnoha lety. Od té doby mě Peter o další sezení nepožádal, ale nedávno jsem ho potkal v kině. Oba jsme se ve vstupní hale poznali. Řekl něco ženě, s níž tam byl, a oba ke mně přišli. Podal mi ruku a pak mi představil svou manželku.

O smíchu

V pondělí – první den po velikonočních prázdninách – bylo teplo, jasno. Pootevřel jsem v ordinaci okna a pak vyšel pro posledního pacienta toho odpoledne. Lily vstala, jakmile mě zaslechla. „Je to taková úleva, být tu zpátky,“ vydechla. „Doma to bylo na zbláznění.“ Právě se vrátila z New Yorku, kam jela navštívit rodiče se svou devítiměsíční dcerou Alicí. Let z Londýna byl příšerný. Až když prošla newyorským letištěm s Alicí a všemi zavazadly, našla matku stát venku na chodníku. „Objala mě způsobem, jakým to dělá vždycky,“ vyprávěla Lily. „Zavře oči a poplácá mě po zádech – jako kdybych měla blechy.“ Matka otevřela dveře auta a ven vyskočil Monty, matčin slintající zlatý retrívr, vážící pětadvacet kilo. „Strká mi nos do džínsů, což je nepříjemné. A mě napadá, proč s sebou brala 25

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

psa na letiště – přece nemá kombík. Matka řekla: ‚Myslela jsem, že je to dobrá příležitost, aby se spolu seznámili.‘ A tak Alice sedí v sedačce na zadním sedadle, já vedle ní a Monty dřepí vepředu, skoro jako by řídil.“ Během celé návštěvy ani jeden z Lilyiných rodičů neprojevil zájem o to, jak Lily žije. Jejich dvě televize byly stále zapnuté a všichni jedli namačkaní kolem kuchyňského pultu.

Otec měl často vedle talíře otevřený laptop. „Poslední večer, po třech sklenicích vína, jsem rodičům řekla, že až se vrátím do Londýna, pošlu jim aspoň tisíc fotografií Alice. Abyste to pochopil, mají fotografie v každém pokoji. Na klavíru je celá hromada fotek, ale nikde není ani jediný obrázek jejich prvního vnoučete.

A matka na to: ‚Páni, copak jsi ji neviděla? Je to moje nejoblíbenější!‘ A jde do ložnice, prohrabe se prádelníkem a vytáhne Alicin obrázek. Usměje se a řekne: ‚Jéé, tenhle miluju.‘ A můj otec řekne: ‚Jéé, tenhle miluju.‘ A pak řeknu i já: ‚Jéé, taky ho miluju.‘ Ale myslím si: ‚Do hajzlu, co to má znamenat? Copak mám oči jako rentgen?‘“ Potlačil jsem smích.

Lily byla chvíli zticha. „Poslední noc u rodičů jsem měla divný sen. Vlastně to byla noční můra. Co se odehrálo, bylo zneklidňující, ale mě to nezneklidnilo.“ V tom snu stála Lily ve skupině lidí na břehu jezera. Pozorovala malou holčičku, jak se snaží doplavat k dřevěnému prámu – dívenka se velmi namáhala, ale podařilo se ji vytáhnout se nahoru. Zablesklo se a zarachotil hrom. Dívka byla 26

Z A ČÁT K Y

v nebezpečí, ale nikoho to nezajímalo – kde byla její matka, její otec? Lily požádala své rodiče, aby pohlídali Alici, a plavala k holčičce. Jezero bylo černé a rozbouřené; jen s námahou udržela dívčinu hlavu nad vodou. Když doplavaly ke břehu a Lily vytáhla dívku z vody, zjistila, že její rodiče tam stojí sami – Alici nebylo nikde vidět.

Lily si byla jistá, že ta poslední část – Alici nebylo nikde vidět – se musela týkat schované fotografie. Ale co to ostatní? „Připomíná vám ten sen něco?“ zeptal jsem se.

Připomínalo jí to jezero nedaleko její staré internátní školy. Každý podzim starší žáci hodili do vody jednoho nebo dva nováčky. Měli ve zvyku si vybírat ty nejnamyšlenější chlapce a nejhezčí dívky. V prvních týdnech v internátu – když se jí velmi stýskalo po domově – byla svým způsobem ráda, že vybrali ji.

V následujících týdnech si ji na koleji vyhledalo několik starších dívek. Utahovaly si z ní kvůli sexu a snažily se ji přesvědčit, aby navštívila jednoho ze starších chlapců v jeho pokoji. Lily bylo čtrnáct a ještě nepolíbila žádného kluka.

Jednou po večeři vzala starší dívka Lily na záchod a učila ji, jak se donutit ke zvracení, když si strčí prsty do krku. „Je to jednoduchý, jenom otevřeš pusu a strčíš je dovnitř.“ Internátní škola začala Lily čím dál víc zmáhat. Utěšovala se myšlenkou, že je chytrá a povede si dobře, že za jeden nebo dva roky si najde přítele, zamiluje se – všechno dopadne dobře. Ale tak to nebylo. Lily měla potíže s jídlem a spánkem. Nikdy nechyběla na hodině, ale pociťovala stále 27

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

větší zoufalství. „Nebyla jsem depresivní, jen jsem pořád zvyšovala tempo. Kolečka začala vypadávat – nedokázala jsem udržet hlavu nad vodou.“ „Takže ta dívka ze snu jste vy,“ poznamenal jsem. „Ale když jsem to já, jak to, že hledám Alici?“ „O tom je nejspíš ten sen.“ Lily přiznala, že když byla u svých rodičů, jen velmi těžko se na Alici soustředila. Během toho pobytu jako kdyby se posunovala zpět – cítila se méně a méně jako své dospělé já, méně a méně jako matka, kterou byla. „Znáte to, bylo to, jako když unesená osoba zapomene na vnější svět a začne uvažovat jako její věznitel. Stockholmský syndrom.“ Měl jsem dojem, že Lily přepracovává svou návštěvu doma do celé řady komických úryvků. Při každém odbočení z příběhu, právě když jsem očekával, že mi řekne, že se cítila ublížená nebo nešťastná, mě uzemnila nějakým výrazem – „jako kdybych měla blechy“; „copak mám oči jako rentgen?“ Otevřeným oknem k nám z chodníku zazněl křik a smích dětí, které byly na cestě na nedaleké hřiště. Když jsme spolu čekali, až děti přejdou, uvědomil jsem si, že přemýšlím o slově uzemnit – a nějak mi to připomnělo divadelní hru pro děti Punch a Judy, v níž se dva maňásci neustále tlučou a uzemňují. O několik měsíců dřív, těsně před Vánocemi, si jeden z místních obchodů najal loutkové divadélko, které tuto hru předvádělo. Stál jsem tam se svými dětmi a přihlíželi jsme.

Judy šla ven a nechala pana Punche doma, aby hlídal její děťátko. Jako vždy, roztržitý pan Punch na dítě zapomněl, sedl 28

Z A Č ÁT K Y

si na ně, nakonec je kousl. Judy se vrátila, přinesla si na pana Punche hůl a bláznivá honička začala. Mrzlo a já jsem chtěl jít domů, ale děti byly okouzlené. Zůstali jsme až do konce. „Vaše žertování přináší jeden problém. Můžeme mít pocit, že jsme o něčem, co vás trápí, mluvili – přílet na letiště, Alicina fotografie schovaná v zásuvce –, a my jsme o tom opravdu mluvili, ale vlastně jsme to nijak neřešili.“ „Kdybych se těm nesmyslům nesmála, většinu času bych se rozčilovala.“ „Vaše žerty jsou agresivní, je to vaše pomsta a vy se cítíte trochu líp. Váš humor zřejmě účinkuje: Nejste potom tak rozbolavělá. Ale taky vás to přestává pohánět, abyste lépe pochopila situaci.“ „Ty vtipy mě uklidňují, ale tiší hněv natolik, že prostě chování rodičů přijmu. Přestanu na to myslet.“ „Přesně tak,“ odpověděl jsem.

Lily se odmlčela a pak řekla, že si není až tak tak jistá.

O situaci s rodiči přemýšlela – byla to pro ni noční můra. Ale nebylo nic, co by mohla udělat.

Slova noční můra mi připomněla její sen. Řekl jsem, že mě zarazilo, co mi sdělila těsně před tím, než sen popsala – „byla to noční můra, to, co se stalo, bylo zneklidňující, ale mě to nezneklidnilo“.

Přemýšlel jsem nahlas: „Smyslem snu mohlo být, abyste se ujistila, že můžete mít noční můru, a přesto to necítit.

Nejenom udržet hlavu nad vodou, ale otupět k nedostatku rodičovského zájmu.“ 29

O TO UZ E PO NEM OŽNÉ M

„Umíte si představit, co by se stalo, kdybych neotupěla?“ zeptala se. „Kdyby rodiče věděli, co si myslím, znamenalo by to konec všeho, co z našeho vztahu zbývá. Nejsem tak obratná, abych s nimi mohla mluvit o věcech, které mě trápí.

Všechno by se tím pokazilo. Máma by popřela, že dělá něco agresivního – řekla by ‚vždyť je to jenom fotka, miláčku‘.“ Lilyin hlas zeslábl. „Funguje to, pane Grozsi – funguje to.“ Při našich prvních sezeních jsem si všiml, že Lilyin hlas na konci věty stoupal, i když to nebyla otázka. Tato modulace na mě působila jako nátlak, abych promluvil. V té době jsme objevili důvod – moje mlčení ji zneklidňovalo. Chtěla, abych mluvil, aby podle mého hlasu poznala, jestli s ní souhlasím, nebo ne. Řekl jsem jí, že by možná chtěla, abych se ze stejných důvodů smál. Můj smích by znamenal, že jsme zajedno – my jsme ti dobří a její rodiče jsou ti zlí. Můj smích by ji zprošťoval viny – nemusela by mít špatný pocit z toho, že žertuje na účet svých rodičů. Řekla mi, že to pro ni je úleva, když se směju, a pak ztichla. Nějakou dobu ani jeden z nás nepromluvil. Napadlo mě, že se Lily podívala na hodinky, a vzhledem k tomu, že nám zbývalo posledních pár minut, rozhodla se sezení ukončit.

Měl jsem pocit, že vlastně odešla.

A pak se ozvala: „Vzpomněla jsem si, jak jsem se v internátě zhroutila, na tu zkušenost, když jsem volala domů uprostřed noci z telefonní budky za kolejí, brouci bzučeli kolem mě ve světle zářivek. Hystericky jsem křičela: ‚Prosím, smím 30

Z A ČÁT K Y

se vrátit domů, prosím, smím se vrátit domů?‘ Odpověď zněla: ‚Ne, nesmíš se vrátit domů.‘ Pak, přestože se všechno zhoršovalo, jsem se donutila zůstat. Ale něco se ve mně změnilo. To zhroucení bylo jako pec a v ní shořela moje důvěra ve vlastní pocity.“ Poslouchal jsem její vzpomínku a zároveň si vybavoval její sen: Dívka byla v nebezpečí, ale nikoho to nezajímalo – kde byli její matka, otec?

Pokračovala: „Dokonce i dnes je pro mě obtížné svým pocitům důvěřovat. Ale když se smějete, znamená to, že vy jim věříte, věříte mé realitě. Když se smějete, vím, že se díváte na věci stejně jako já – že vy byste neřekl ne, byl byste mě nechal přijít domů.“