Znovunalezený ráj
Člověk může žít dvěma způsoby: přirozeně a nepřirozeně. Nepřirozený způsob žití je pro člověka velmi přitažlivý, protože je nový, neznámý, dobrodružný. Z toho důvodu musí každé dítě opustit svou přirozenou podstatu a vydat se k tomu, co je nepřirozené. Žádné dítě nedokáže svodům odolat. Není to možné. Musí ztratit svůj ráj. Jeho ztráta je nám vrozena, nemůžeme ji obejít, je nevyhnutelná. A tento ráj může přirozeně ztratit jen člověk. V tom spočívá jeho extáze i agónie, jeho privilegium, jeho svoboda a jeho pád. Jean-Paul Sartre má pravdu, když říká, že člověk je „odsouzen ke svobodě“. Proč odsouzen? Protože svoboda přináší volbu – můžete volit mezi přirozeným a nepřirozeným. Kde není svoboda, tam není volba. Zvířata žijí dodnes v ráji, nikdy ho neztratila. Ale právě proto ho nemohou vnímat, nevědí, kde jsou. Máte-li vědět, kde se nacházíte, musíte ono místo nejprve ztratit. Ztráta je základní podmínkou vědění. Když něco ztratíte, až pak si uvědomíte, o co jste přišli. Pokud to neztratíte a pořád onu věc máte, berete ji jako samozřejmost. Je natolik zjevná, že na ni v podstatě zapomenete. Stromy jsou pořád v ráji stejně jak hory a hvězdy, ale nevědí o tom. Vědění je dáno pouze člověku. Strom se nemůže stát buddhou. Už jím je! Kdyby se měl stát buddhou, musel by nejdřív ztratit svou přirozenou podstatu, musel by se jí vzdát. Člověk může vidět věci pouze z určité perspektivy. Jste-li příliš blízko, nevidíte je. Strom nikdy neviděl, co viděl Buddha. Stromy i zvířata k tomu přístup mají, ale jen Buddha si uvědomuje, co vidí, 17
vnímá vědomě – znovu nalezl ráj. Ráj existuje, jen když je znovunalezený. Jakmile se navrátíte domů, odhalí se krásy a tajemství vaší přirozené podstaty. Pokud jdete proti ní, víc a víc se vzdalujete sami sobě. Jednou ale nastane den, kdy se vydáte na cestu zpátky a začnete se k sobě zase přibližovat. Až zatoužíte po své podstatě, až bez ní začnete umírat, ucítíte potřebu vrátit se. Toto je prvotní pád. Vědomí člověka je jeho prvotním pádem, jeho prvotním hříchem. Ovšem bez prvotního hříchu se nemůže objevit někdo jako Buddha či Kristus. Za prvé je třeba pochopit, že člověku je dána možnost volby. Je jediným tvorem v celé existenci, jenž se může rozhodovat, dělat nepřirozené věci, které by dělat neměl, a jít sám proti sobě i proti existenci, čímž ničí sebe a veškerou svou blaženost – dokáže stvořit peklo. Stvořením pekla vznikne kontrast a pak si člověk uvědomí, co je nebe. Pouze díky kontrastu má možnost tuto skutečnost pochopit. Takže mějte na paměti, že existují dvě cesty: Člověk může žít přirozeně, nebo nepřirozeně. Říkám-li, že může žít přirozeně, myslím tím, že se nemusí nijak zdokonalovat. Žije s důvěrou – taková je přirozená podstata. Žije spontánně. Žije, aniž by o cokoli usiloval. Žije v nečinnosti, ve stavu, jejž taoisté nazývají wu-wej, činnost prostřednictvím nečinnosti. Přirozená podstata vás nenutí cokoli dělat, protože všechno se už děje. Řeky tečou a nemusejí pro to dělat nic. Stromy rostou a nemají s tím sebemenší starost, nemusejí se s nikým radit, nepotřebují vedení. Stromy kvetou a nepřemýšlejí o tom a neplánují, jakou barvu a jaký tvar budou květy mít. Všechno se děje naprosto přirozeně. Strom rozkvete a má tisíce květů – bez jediné starosti, bez jediné myšlenky, bez jediné projekce, bez jediného plánu. Prostě kvete! Oheň pálí a strom kvete. Je to přirozené. Jde o samu podstatu věcí. Semínka vyklíčí a z výhonků se stane rostlina a z rostliny se stane strom a strom je jednoho dne plný listí a potom se začnou 18
objevovat poupata a z nich jsou květy a plody. Tohle všechno se prostě děje. Dítě roste v matčině lůně a nedělá vůbec nic. Nachází se ve stavu wu-wej. Nicméně to neznamená, že se nic neděje. Ve skutečnosti se děje tolik věcí, kolik se jich už nikdy v životě nestane. Devět měsíců v lůně matky obsahuje takové „dění“, jaké pak nepoznáte, i kdybyste žili devadesát let. Dějí se miliony věcí. Dítě je při početí v podstatě neviditelnou buňkou, a potom se začnou dít věci a nastane úžasná exploze. Dítě nesedí v malé buňce jako malinkatý človíček, jenž přemýšlí a plánuje a dělá si starosti a trpí nespavostí. Nikdo takový tam není. Chcete-li tuto skutečnost pochopit, musíte pochopit člověka, jakým byl Buddha – musíte pochopit, že věci se mohou dít, aniž byste si kvůli nim lámali hlavu. Věci se děly a dějí. Když něco děláte, vaše činnost je pouze na povrchu. A hluboko pod povrchem se pořád něco děje. Myslíte si, že můžete ovládat dýchání, když tvrdě spíte? I to se prostě děje. Kdyby člověk musel neustále vědomě dýchat, nepřežil by jediný den. Na okamžik zapomenete dýchat a je konec. Neuvědomíte si, že se máte nadechnout, a je po vás! Jak byste byli schopni spát? Museli byste být pořád vzhůru a v noci byste se přesvědčovali, že jste bdělí a že dýcháte. Najíte se a po chvíli o tom už ani nevíte. Ale dějí se miliony věcí: Tělo jídlo zpracovává, rozkládá, vylučuje určité chemické látky, mění je v jiné. Z potravy se stává vaše krev, vaše kosti a morek. Je to úžasný proces. Krev pořád koluje a vylučuje odumřelé buňky ven z těla. Kolik věcí se uvnitř děje, aniž byste vy sami museli cokoli dělat? Vaše činnost zůstává na povrchu. Člověk může žít nepřirozeným způsobem na povrchu, ale kdesi v hloubi, v nejniternějším jádru je vždycky přirozený. Nepřirozenost se stala pouhou vrstvou na přirozené podstatě. Ale ona vrstva je každým dnem silnější – hromadí 19
se víc myšlenek, víc plánů, víc aktivit, víc úkonů. A tím se posiluje činitel a jeho ego je stále větší… a obal zesiluje. Buddha ho nazývá sansára, vnější svět. Existence činitele s jeho egem způsobuje ztrátu přirozené podstaty, jde proti přirozenosti, odvádí nás od ní. Jednoho dne zajdete tak daleko, že máte pocit, jako byste se dusili. Jste od ní natolik vzdáleni, že ve vašem bytí začne procitat určitá schizofrenie. Okraj se oddaluje od středu. Je to bod přeměny, kdy se začnete zajímat o duchovno. Tehdy se rozhodnete hledat cestu z vězení. Začnete si říkat: „Kdo jsem? Odkud pocházím? Jaká je moje původní tvář? Co je má přirozená podstata? Zašel jsem příliš daleko a teS je načase vrátit se zpátky. Ještě jeden krok a zhroutím se. Zpřetrhal jsem všechna spojení a zbyl jen malý most.“ Toto je skutečná příčina veškerých neuróz. Proto nemůže samotná psychologie neurózu léčit. Poskytne vám líbivá vysvětlení, uspokojí vás, nabídne vám útěchu, ukonejší vás. Může vás naučit žít s neurózou, pomůže vám, abyste se kvůli ní tolik netrápili. Nabídne vám vzorec života, v němž můžete existovat vy i neuróza. Naučí vás, jak se s ní dá koexistovat. Ale nemůže ji odstranit. To dokáže pouze meditace. A dokud psychologie neučiní kvantový skok, aby se stala oporou meditace, budou její výsledky jen dílčí. Proč může meditace neurózu vyléčit? Proč může meditace vyléčit schizofrenii? Protože je schopna udělat z člověka jeden celek. Okraj přestane být v opozici vůči středu. Okraj a střed se drží za ruce, objímají se. Existují v jednotě. Fungují ve stejném rytmu, mají stejné vibrace. Tohle je skutečné zdraví – celistvost a posvátnost. Díky tomu se člověk dostane do stavu buddhy a je opět psychicky zdravý. Dokud se nestanete buddhou, jste vlastně duševně nemocní. Vyšinutost zůstane nezbytnou součástí vašeho bytí. Nějak s ní dokážete žít, ale bude to vždycky jenom „nějak“. Vyžaduje to úsilí, nemůžete se uvolnit. Copak jste to sami nepozorovali? Každý se bojí, že zešílí. Člověk 20
se udržuje pod kontrolou, ale strach nemizí: „Jestli se něco zvrtne, jestli nastane nějaký problém, možná se nedokážu dál ovládat.“ Každý balancuje na okraji propasti – z devadesáti devíti procent. Stačí jedno procento, naprostá drobnost, poslední kapka – zkrachuje banka, opustí vás partner a odejde s někým jiným, firma zaznamená ztráty – a psychická vyrovnanost se zhroutí. Zjevně byla jen fasádou, může-li tak rychle zmizet. Byla to velmi tenká a křehká vrstva. Ve skutečnosti ani neexistovala. Rozdíl mezi běžným člověkem a šílencem je pouze kvantitativní, nikoli kvalitativní. Dokud se nestanete takovým jedincem, jakým byl Buddha, Kristus nebo Krišna… Jde o různá jména téhož stavu vědomí, v němž střed a okraj spolu tančí v rytmu jedné symfonie. Dokud tuto symfonii nepoznáte, budete dál nepřirození, falešní. Zůstanete vystaveni nahodilosti a ve skutečnosti nebudete mít duši. Což ovšem neznamená, že ji mít nemůžete. Pořád je vaše, stačí jen požádat a znovu ji získáte. Ježíš říká: „Klepejte a bude vám otevřeno. Žádejte a bude vám dáno.“ Požádejte a dostanete ji. Nicméně lidi láká nepřirozenost, protože je to cizí jev, jakýsi protiklad k přirozenosti – a protiklady se přitahují. Protiklad každého fascinuje, představuje výzvu. Lidé by rádi zjistili, o co vlastně jde… Proto muže zajímají ženy a ženy zajímají muži. Jeví o sebe zájem, jsou k sobě přitahováni, protože představují protiklady. A totéž pravidlo platí i v hloubi nitra. Vaše přirozené bytí je zjevně už dávno vaše, tak proč se ho držet, proč jím být? Člověk chce něco nového. Pokud něco máte, brzy o danou věc ztratíte zájem. Proto opouštíte božskost. Už ji máte, a tak o ni nejevíte zájem. Zajímá vás vnější svět, zajímají vás peníze, moc a prestiž, protože nic z toho nemáte. Božskost je vám dána – a božskostí myslím přirozenou podstatu. Kdo by se jí tedy zabýval? Proč byste o ní přemýšleli, když ji už 21
máte? Zajímá vás pouze to, co nemáte, a přitahuje vás vše, co je nepřirozené. Člověk se začal soustředit na nepřirozené a umělé věci a žene se za nimi. Přechází od jednoho nepřirozeného stylu života k druhému. Pamatujte si, že nepřirození nejsou jenom takzvaně světští lidé – nepřirození jsou i takzvaně duchovní lidé. Je to úžasný poznatek, jejž přinesl do tohoto světa Buddha, a jeho poznání dozrálo v zenu. Tento Buddhův poznatek je zcela zásadní a nesmírně přínosný. Člověk se ve vnějším světě chová nepřirozeně. Vydělává peníze, snaží se získat moc a slávu. A pak se jednoho dne zaměří na duchovno, ale opět se vydá k určitému typu nepřirozenosti. Cvičí jógu, stojí na hlavě, provádí různé nesmyslné věci. Co to děláte? Proč stojíte na hlavě? Copak nemůžete stát na nohou? Ale stání na nohou vypadá naprosto přirozeně, a proto vás nepřitahuje. Když vidíte, jak někdo stojí na hlavě, pomyslíte si: „Ano, dělá něco důležitého. Je to opravdový člověk.“ Přitahuje vás – určitě tím získává něco, co vy ještě neznáte, a proto byste rádi cvičili stejně jako on. Lidé začnou provádět celou řadu úplných nesmyslů, ale pořád jde o jedno a totéž. Vzorec je stejný, celkové vyznění je stejné. Nastala jen velmi nepatrná změna, ale kvalita je stejná. Vydělávali jste peníze, a teS se víc zajímáte o nebe, o příští život. Chtěli jste vědět, co si o vás myslí ostatní lidé, a teS vás zajímá, co si o vás myslí bůh. Snažili jste se postavit krásný dům, a teS toužíte mít úžasný dům v ráji, na jiném světě. Chovali jste se nepřirozeně, přejídali jste se, a teS se začnete postit. Pozorujte, jak člověk přechází od jednoho nepřirozeného přístupu k druhému. Hodně jste jedli, byli jste posedlí jídlem a neustále se něčím cpali, a jednoho dne máte jídla po krk – doslova až po krk – a tak se rozhodnete držet půst. A znovu cítíte velké vzrušení. Zase můžete doufat, že se něco stane. Půst může zajít do extrému, což je stejně nepřirozené jako přejídání. Přirozené je nacházet se uprostřed. Buddha mluvil o „střední 22
cestě“, protože přirozenost existuje přesně uprostřed, mezi protikladnými extrémy. Celý život jste běhali za ženskými a pak se jednoho dne rozhodnete, že budete dodržovat celibát, a odstěhujete se do katolického kláštera, nebo se stanete hinduistickým mnichem a odejdete do Himálaje. Jde o stejného člověka, který běhal za ženskými, jen už ho to unavuje a chce s tím úplně přestat. Rád by se vydal opačným směrem, a tak uteče do kláštera. Donutí sám sebe žít v celibátu, což je stejně nepřirozené jako první přístup. Ale jedna nepřirozenost vede k druhé a člověk může chodit v kruhu… Dejte si na to pozor. Přirozenost není přitažlivá, protože nijak neuspokojuje ego. A Buddha říká jedno jediné: BuSte obyčejní, buSte nikdo, buSte přirození. Přirozený člověk je osvícený. Být přirozený znamená být osvícený. Osvícení je stav, v němž jste přirození jako zvířata a stromy a hvězdy, neúkolujete sami sebe a nemáte představu, jací byste měli být. Osvícení je stav přirozeného bytí. Není úspěšným dovršením nějaké činnosti. Kdykoli o osvícení přemýšlíte, pokaždé si ho představujete jako něco, čeho je třeba dosáhnout. Chodí za mnou lidé a ptají se: „Osho, jak dosáhneme osvícení?“ Nejde o stav, jehož lze dosáhnout, protože vše, čeho dosáhnete nebo můžete dosáhnout, bude vždy nepřirozené. Přirozenosti není třeba dosahovat, už tu je! A nikdy tomu nebylo jinak. Nemusíte dosáhnout osvícení. Stačí zbavit se mysli zaměřené na úspěšné dosahování různých věcí. Musíte se uvolnit a v osvícení spočinout. Osvícení je na dosah – od samého začátku k němu máte přístup. Poklidně se do něj ponořte. Osvícený člověk není ten, kdo se dostal až nahoru, na nejvyšší příčku žebříku. Ale vy všichni po žebříku stoupáte. Potřebujete ho – a žebřík může být na tržišti, nebo v klášteře, na tom vůbec nezáleží. 23
Prostě ho potřebujete. Pořád s sebou nosíte své žebříky. Jakmile najdete vhodné místo, postavíte na ně žebřík a začnete lézt nahoru. Nikdo se ani nezeptá: „Kam šplháte? Kam se chcete dostat?“ Po první příčce následuje druhá a vy jste ohromně zvědaví: „Třeba tam něco je!“ A tak vystoupáte výš. Čeká vás další příčka a zase jste zvědaví a tak to jde dál a dál. Přesně tak se chovají lidé ve světě peněz, přesně tak se chovají lidé ve světě politiky. A neznamená to jen to, že musíte stoupat stále výš – na žebříku je spousta dalších lidí, které je třeba odstrčit. Musíte je zatáhnout za nohy, musíte si udělat místo, potřebujete volný prostor, a tak jednáte agresivně a násilnicky. Kdo by se ptal, kam vlastně stoupá, když je kolem tolik násilí a lidé se hádají a perou? Jeví obrovský zájem, takže se určitě někam dostanete. Pokud se nad situací hlouběji zamyslíte, ze závodů úplně vypadnete. Jde o rychlost, není čas o něčem přemýšlet, něco zkoumat, ptát se, jaký to celé má smysl. Takoví lidé prohrávají, a proto je lepší nepřemýšlet. Člověk se musí hnát dál a dál. Žebřík nemá konce – příčka za příčkou, jedna za druhou. A mysl navíc dokáže vytvářet příčky nové. Neskončí to, ani když odejdete do kláštera. Panuje tam duchovní hierarchie a vy se v ní začnete pohybovat. Budete se tvářit velmi vážně a na scénu nastoupí úplně stejná soupeřivost. Všechno je to pouhá hra ega. A ego ji může hrát jen v nepřirozeném prostředí. Kdykoli uvidíte žebřík, buSte ve střehu – uvízli jste v pasti! Osvícení není poslední příčkou žebříku. Osvícení vás z něj shodí, a jakmile budete dole a žádný nový žebřík nebudete shánět, stanete se přirozenými lidmi. Řekl jsem, že se jimi „stanete“, ale není to úplně přesné. Neměl bych to slovo používat, ale řeč je prostě taková – vymysleli ji lidé šplhající po žebříku. Nemůžete se stát přirozeným člověkem, protože vše, čím se stanete, je nepřirozené. Snaha někým se stát není přirozená. Přirozené je pouze bytí. A tak mi odpusZte, že jsem použil 24
slovo, které by se pro cokoli přirozeného používat nemělo. Snažte se mě pochopit a nelpěte na slovech. Říkám-li, že se stanete přirozeným člověkem, myslím tím, že se přestanete snažit čímkoli se stát a poklidně spočinete ve svém bytí. Vy už v něm jste! Proč chodí lidé pořád dokola? Za prvé jim to jde velmi dobře. A nikdo se nechce zbavit určité dovednosti, protože mu dodává sebejistotu a pocit síly. Na světě žijí miliony lidí, kteří jednají naprosto rutinně a pořád opakují věci, jež skvěle zvládají. Kdyby se změnili, možná by v novém prostoru nebyli tak šikovní – určitě by jim to nešlo tak dobře. Proto se raději dál pohybují v kruhu, což je hodně nudné a oni jsou znuděnější a znuděnější. Ale čím víc chodí v kruhu, tím jsou šikovnější. A už se nemohou zastavit. Navíc nemohou zůstat stát kvůli ostatním lidem, kteří se ženou kolem nich. Kdyby se zastavili, byli by poraženi. Je to opravdu šílený svět. Člověk se cítí dobře, když opakuje pořád dokola jedno a totéž. Monotónnost uklidňuje. Lidé, kteří jsou nejistí a bojí se přílišných změn, nacházejí v jednotvárnosti velkou útěchu. Proto mají teenageři rádi rytmus moderní hudby a proto někteří psychicky nemocní lidé pořád dokola opakují určitou činnost nebo slovo. Zajděte do psychiatrické léčebny a pozorujte pacienty. Určitě vás překvapí, kolik z nich má své mantry. Někdo si neustále myje ruce – den za dnem si jenom myje ruce. Je to jeho mantra. Zabaví se tím, je něčím zaměstnaný a nemá strach. Ví, co má dělat. Je to jednoduchá činnost. Kdyby s ní přestal, začal by se bát. Neměl by na čem lpět. Cítil by prázdnotu, ztratil by záchytný bod. Když si myje ruce, má svou identitu. Ví velmi dobře, kým je. Jakmile si je přestane mýt, nastane problém. Pacienti v psychiatrických léčebnách, kteří stvořili své vlastní mantry – pomocí činnosti, pomocí slov –, jimi uklidňují a konejší sami sebe. Právě v tom spočívá celé tajemství transcendentální meditace a jejího úspěchu v Americe. Amerika je dnes jeden velký ústav 25
pro choromyslné. Všichni potřebují neustále něco monotónně opakovat. Pomáhá jim to – stejná gesta, stejné pozice, stejné mantry. Dokonale znají své teritorium a pořád se v něm pohybují, a tím se sami sobě vzdalují. Transcendentální meditace není ani meditace, ani není transcendentální. Je pouhou útěchou. Udržuje člověka ve stavu, v němž si neuvědomuje svou pomatenost. Pouze pomatence můžete přimět k opakování mantry. Nikoho jiného. A tak lidé dělají stejné věci, jež dělali po celé věky, po mnoho životů. Pozorujte sami sebe: Zamilujete se a pak se zamilujete do někoho jiného a potom zase do někoho jiného…, je to totéž jako transcendentální meditace. Víte, že poprvé jste byli nešZastní a podruhé jste byli nešZastní a potřetí jste byli nešZastní. A předem je vám jasné, že počtvrté budete také nešZastní. Je to prostý fakt, ale vy ho nechcete vidět, nechcete se na něj podívat, protože pak byste zůstali sami a nevěděli byste, co máte dělat. Zamilovanost vás zaměstnává, udržuje v běhu, v pohybu. Umožňuje vám nezabývat se sebou, utéct před sebou. Nemusíte vnímat nejhlubší otázku: Kdo jsem? Muž si říká, že je úžasný milenec, a dál počítá, s kolika ženami měl vztah. Baví se tím, stejně jako mnozí jiní: 360, 361, 362. A přitom ani jednu ženu opravdu nemiloval. Někteří lidé počítají mantry, aby věděli, kolikrát je odříkali. Existují lidé, kteří si zapisují do svých knih: Rama, Rama, Rama… a jenom píšou a píšou. Kdysi jsem pobýval u jednoho muže. Překvapilo mě, že jeho dům je v podstatě obrovská knihovna. Zeptal jsem se ho: „Jaký druh spisů tady máte?“ Odpověděl: „Mám jenom jeden druh. Pořád píšu ‚Rama, Rama, Rama‘ – je to moje mantra. Od rána do večera nedělám nic jiného. Napsal jsem to už milionkrát a tohle jsou moje zápisky.“ Lidé ve městě, kde žil, si ho velmi vážili. A přitom byl pouhý blázen, naprostý 26
pomatenec! Kdyby mu někdo zabránil pokračovat v té nesmyslné činnosti, okamžitě by se projevilo, že je šílený. Psaní mantry mu svým způsobem umožňovalo fungovat alespoň trochu normálně. Náboženství je z devadesáti devíti procent pomůcka udržující člověka při zdravém rozumu. Buddha je úplně jiný typ člověka. Je úhlavní nepřítel showbyznysu. Chce říkat pravdu a chce ji říkat takovou, jaká opravdu je. Ničí veškeré nesmyslné náboženské ideologie. Otřásá vámi v samotných základech. A jste-li mu otevřeni, stane se branou vedoucí domů. Je dveřmi, prahem, jenž vám umožní navrátit se k přirozené podstatě. V každé vysoce rozvinuté společnosti, v každé civilizaci existují profesionální lháři a profesionální pravdomluvci, ale není mezi nimi příliš velký rozdíl. Jsou to stejní lidé. Profesionálním lhářům se říká právníci a profesionální pravdomluvci jsou známí jako kněží. A všichni jen opakují, co je napsáno ve spisech. Buddha není ani lhář, ani profesionální pravdomluvec. Otevírá vám své srdce a chce ho sdílet. Proto se všichni indičtí kněží proti Gautamovi Buddhovi postavili. Vyhnali ho z jeho vlastní země. Jeho chrámy lehly popelem, jeho sochy byly zničeny. Mnohé buddhistické spisy jsou dnes dostupné jen v čínských či tibetských překladech. Originály jsou ztraceny. Určitě je spálili. V Indii propagující nenásilí zahynuly tisíce buddhistů. Byli upáleni zaživa. Buddha všechny pravdomluvce velmi hluboce zasáhl. Byl schopen zničit celý jejich byznys. Udělal z něj odhalené tajemství. Naslouchejte slovům mistra Ikkjú. Velmi výstižně Buddhův přístup popisují. Nevybavujeme si nebe ani peklo, nic o nich nevíme. Musíme být zase takoví, jací jsme byli před narozením. 27
Vše se nakonec navrací ke svému zdroji. Příroda opisuje dokonalý kruh, a proto se všechno musí vrátit ke zdroji. Jakmile poznáte zdroj, znáte i cíl, protože cíl nemůže být jiný než zdroj. Zasadíte semínko a vyroste z něj strom. Potrvá to mnoho let, ale pak strom rozprostře svá křídla po obloze a bude si povídat s hvězdami a prožije dlouhý život… a co se nakonec stane? Stvoří semínka, která padnou do půdy a vyrostou z nich další stromy. Je to věčný koloběh. Zdroj je cíl! Vaše tělo se navrátí do země a stane se její součástí, protože z ní pochází. Váš dech vymizí ve vzduchu, protože z něj pochází. Voda obsažená v těle se vrátí do moře, odkud pochází. Váš vnitřní oheň se vrátí k ohni. A vaše vědomí přejde do vědomí celku. Všechno se vrací zpátky ke svému zdroji. Tento základní fakt mějte neustále na paměti, protože když ho znáte a chápete, zbavíte se všech dalších cílů. Víte, že jsou vytvořeny uměle. Někdo řekne: „Chci se stát doktorem, inženýrem, vědcem, básníkem“ – klade si nepřirozené cíle. Přirozeným cílem je nevinnost, jakou jste měli v matčině lůně. Nebo pronikněte ještě hlouběji… do prázdnoty, z níž jste přišli na svět. Ta je přirozeným cílem. Kdo to ví, žije přirozeně. Kdo to neví, musí dál vytvářet nepřirozené cíle. Někdo chce být osvícený, což je nepřirozený cíl. Neříkám, že lidé nemohou být osvíceni, ale upozorňuji, že nemají dělat z osvícení cíl. Člověk je osvícený, jen když se navrátil ke svému prvotnímu zdroji. Jakmile je opět přirozený, je osvícený. Pokud pomocí meditace a vnitřního hledání pochopíte tuto skutečnost, nikdy si už nebudete volit nepřirozené cíle. Všechny takové cíle vás svedou ze správné cesty. Bez nich člověk spočine ve své přirozené podstatě, stane se svým prvotním zdrojem, pozná svou jedinečnost. A právě v ní, v obyčejné přirozenosti, se nachází stav buddhy, osvícení. 28
Šunrjú Suzuki patřil mezi první zenové mistry, kteří žili a učili na Západě. Jednou se ho kdosi zeptal, proč nemluví víc o satori, o osvícení. Mistr se zasmál a odpověděl: „O satori nemluvím proto, že jsem ho nikdy neměl.“ Jak to myslel? Zen funguje na Západě ve velmi zvláštním kontextu. Mistr, o němž mluvíš, Šunrjú Suzuki, se určitě hodně obtížně vyjadřoval, protože zen má svou vlastní řeč. Jeho klima je úplně jiné než ostatní klimata existující na této zemi. Přinést zen do jiné země je nesnadný úkol. Člověk musí být připraven na nepochopení. Suzukiho odpověS zní logicky, a kdo si ji přečte, nebude mít s jejím pochopením problém. Ale aZ ji pochopí jakkoli, vždy se bude mýlit. Mistr dostal otázku: „Proč nemluvíš o satori?“ – což je japonské slovo znamenající „osvícení“. A Suzuki odpověděl tak, jak by měl odpovědět každý zenový mistr. Velmi dobře věděl, že ho tazatel nepochopí, protože ho pochopit nemůže. A tak pravil: „O satori nemluvím proto, že jsem ho nikdy neměl.“ Je to naprosto jasná odpověS a z lingvistického hlediska nepředstavuje vůbec žádný problém. Na první pohled na ní není nic nejasného. Suzuki říká: „Nemluvím o něm, protože jsem ho nikdy neměl.“ TeS vám objasním celkové zázemí, klima, v němž získá odpověS přesně opačný význam, než jaký jste jí přisuzovali. Zen si je naprosto jistý, že člověk nemůže satori neboli osvícení „mít“. Mít můžete jenom věci. Můžete mít peníze, můžete mít moc, můžete mít celý svět, ale nemůžete mít osvícení. Osvícení není věc, nedá se vlastnit. Kdo tvrdí, že ho má, nepoznal ho – nepochopil ani jeho základy. Člověk je osvícený – přesně to Suzuki říká. Mezi bytím a osvícením není žádný rozdíl, tak jak ho mohu mít? „Já“ ve stavu osvícení zmizí, stejně jako se kapka vytratí v oceánu. Může kapka říct, že má oceán? Kapka je oceán, vlastnictví nepřichází v úvahu. Toto je první věc, kterou je třeba správně pochopit. 29
Suzuki byl osvícený, a proto své osvícení popřel. Kdyby osvícený nebyl, kdyby byl pouhý učenec obeznámený se zenem, bylo by mu to trapné. Raději by lhal a nikdo by nedokázal jeho lež prohlédnout. Řekl by: „Mám ho, ale ten prožitek se nedá vyjádřit slovy, a proto o něm nikdy nemluvím.“ Ale Suzuki ho měl opravdu. Máte-li něco opravdu, nemůžete to mít. Prostě zmizíte. Dokud jste tu, nejste osvíceni. V okamžiku osvícení náhle nejste. Vytratíte se úplně stejně, jako zmizí tma, když se rozsvítí světlo. Ta nemůže vlastnit světlo a vy nemůžete vlastnit osvícení. Nemyslím si, že by lidé, kteří Suzukimu tuto otázku kladli, pochopili odpověS, přestože byla naprosto správná. Její pochopení vyžaduje úplně jiný kontext. Západní vzdělání se příliš soustředí na posilování ega. Západní psychologie ve skutečnosti podporuje představu, že člověk by měl mít jasně vymezené ego – mocné, agresivní, ambiciózní –, protože jinak by nepřežil boj o svou existenci. Chcete-li přežít, musíte nejprve být. A nemusíte být jenom defenzivní. Ostatní vás učí, že správnou obranou je útok. Než vás někdo napadne, musíte vy napadnout jeho. Měli byste zaútočit jako první, protože defenzivní postoj znamená, že prohrajete bitvu. Kvůli západní psychologii podporuje celý vzdělávací systém ideu, že člověk dozrává tím, že víc a víc tříbí své ego. Toto tvrzení se staví proti prožitkům všech buddhů, všech jedinců, kteří procitli. A nikdo z oněch psychologů či pedagogů nemá sebemenší tušení, co je procitnutí, co je osvícení. Osvícení lidé se bez výjimky shodují na tom, že ego musí zmizet. Je falešné, stvořila ho společnost. Není vaší původní tváří, nejste to vy. Falešné musí udělat místo opravdovému. Takže si zapamatujte tři následující kroky: Především musí zmizet vše, co je falešné, aby mohlo přijít to, co je opravdové, a potom musí opravdové vymizet do nejvyšší reality. Lidé žijí příliš daleko 30
od svého prvotního domova – neznají žádnou realitu, tak jak by mohli znát tu nejvyšší? Pokud ji chtějí poznat, musejí se nejprve oprostit od ega. A pak v meditaci prožít své vlastní centrum. Nicméně tím to nekončí. Meditace je pouhým začátkem cesty. Na jejím konci se hledající rozplyne v hledaném, poznávající v poznávaném, prožívající v prožívaném. Kdo pak bude mít satori? Když osvícení exploduje, přestanete existovat – nejste. Má-li nastat osvícení, je nezbytné, abyste nebyli. Suzuki má naprostou pravdu: „O satori nemluvím, protože jsem ho nikdy neměl.“ A já jsem si jistý, že lidé, kteří Suzukiho slyšeli, si určitě mysleli, že to znamená, že satori neprožil. Chápali jen doslovný význam jeho tvrzení. Pokud nebyl mezi posluchači někdo, kdo prožil stav bez ega a konečné vytracení, je jasné, že Suzukimu nikdo neporozuměl. Nicméně byl nesmírně odvážný a měl velkou kuráž, protože seznámil Západ se zenem. Ale zaujal velmi málo lidí. Mnozí se určitě bavili jeho výroky a jeho anekdotami ze zenových příběhů. Považovali je za podivné vtipy. Ovšem našli se i ti, kteří sice přesně nepochopili, co říká, ale pochopili ho jako člověka. A ty si získal, protože měl stejnou pověst jako Bódhidharma, jenž zasel semínka zenu v Číně. Suzukiho lze přirovnat k Bódhidharmovi. Zasel semínka na Západě a zen se stal v západním prostředí a v západní mysli novou módní záležitostí. Suzukiho to velmi trápilo. Nechtěl vytvářet novou módu, chtěl seznámit lidi s převratnou záležitostí, s novým přístupem k životu. Ale Západ to pochopil po svém – po dvou třech letech musí přijít nová móda, protože ta stará už lidi nudí. Suzukiho přijali s nadšením, protože přinesl něco, co si žádný křesZan ani žid nedokázal představit. Přitáhl mnoho lidí z mladší generace a pár jich zůstalo věrných svému mistrovi až do samého konce. Mnozí cestovali do Japonska jen kvůli Suzukimu. Díky němu byly stovky klasických zenových textů přeloženy do západních jazy31
ků. Dnes už je možné o zenu mluvit a lidé pochopí, o čem je řeč, a veškeré zásluhy je třeba připsat jedinému muži, Šunrjú Suzukimu. Mějte neustále na paměti, že slova neexistují bez kontextu. Pokud na něj zapomenete, vždy pochopíte význam slov nesprávně. Jestliže však kontext znáte, nemůžete si slova vykládat mylně. Berkowitz byl na Miami Beach, a když přecházel Washington Avenue, srazilo ho auto. Byl zraněný, a tak ho kolemjdoucí zvedli a položili na lavičku. Přistoupila k němu laskavá paní se stříbrnými vlasy a zeptala se ho: „Je všechno v pořádku?“ „Jóó, podnik prosperuje,“ opáčil Berkowitz. Berkowitz měl vlastní kontext a onu otázku si nedokázal vyložit jinak než ve spojení s finančním zabezpečením. Měl nehodu, ale nenapadlo ho, že by se paní mohla ptát na něco jiného. Byl zraněný, a i kdyby umíral, stejně by v jeho staré mysli zůstal stejný kontext. Tuto skutečnost nespouštějte ze zřetele. Když studujete zen – vnímejte odlišnosti kontextu. Chápu, když říkáš, že osvícení je transcendence mysli – vědomí, nevědomí, podvědomí – a že se člověk rozplyne v oceánu života, ve vesmíru, v prázdnotě. Zároveň slýchám, jak mluvíš o individualitě, o jedinečnosti lidské bytosti. Jak se může individualita osvíceného člověka projevit, pokud se tento člověk rozplyne v celku? Běžný nevědomý člověk individualitu nemá. Má pouze osobnost, soubor určitých vlastností. Tuto osobnost utvářejí především druzí – rodiče, učitelé, kněží, společnost – tím, co o vás říkají. A vy jste vždycky toužili, aby si vás vážili, aby vás uznávali, a tak jste dělali věci, jež ostatní oceňují, a společnost vám projevuje stále větší respekt. Je to její metoda vytváření osobnosti. 32
Ale osobnost je velmi slabá vrstva. Je tenká jako kůže. Není vaší přirozenou podstatou. Dítě se rodí bez osobnosti, ale má potenciální individualitu, což znamená, že je jedinečné a odlišuje se od ostatních. Je jiné. Takže si pamatujte, že individualita je osobitost, nikoli osobnost. Jakmile se zbavíte osobnosti, objevíte svou osobitost – a pouze osobitý jedinec se může stát osvíceným. Faleš vás nedovede k nejvyššímu poznání pravdy. S pravdou se může setkat pouze pravda, totéž se spojuje s týmž. Vaše individualita je existenciální, a když rozkvete, splynete s celkem. Tím se dostávám k otázce: Jak si může člověk uchovat svou individualitu, když se rozplyne v celku? Problém spočívá pouze v nepochopení. Prožitek splývání s celkem je vědomý a projevuje se prostřednictvím těla, prostřednictvím mysli. A zároveň strukturu těla a mysli přesahuje. Když se člověk úplně zklidní a ponoří se do samádhi, dosáhne čtvrtého stadia… není tělo, není mysl. Tělo a mysl ztichnou a člověk se povznese vysoko nad ně. Stane se čirým vědomím. Čiré vědomí je univerzální, stejně jako světlo ve všech žárovkách je jen jedno, ale projevuje se různými způsoby. Žárovka může být modrá, zelená, červená a její tvar se může lišit. Tělo a mysl jsou tu dál, a chce-li člověk vyjádřit, co prožívá, musí je využívat. Jinak to nejde. Každý má jedinečné tělo a jedinečnou mysl – pouze on má určitou strukturu, nikdo jiný. Jeho prožitek je univerzální, protože splynul s celkem, ovšem pro svět, pro ostatní je jedinečnou osobou. Projevuje se jinak než ostatní lidé, kteří k poznání dospěli. Není to tím, že by se chtěl odlišovat. Má prostě jiný mechanismus a může s vámi komunikovat pouze jeho prostřednictvím. Byli osvícení malíři. Nemluvili, protože slovo nebylo jejich uměleckým projevem, ale malovali. A jejich obrazy jsou úplně jiné než běžná díla, dokonce i ta od slavných mistrů. I nejvýznamnější malíři jsou nevědomí lidé a jejich obrazy odrážejí nevědomost. 33
Ale když maluje člověk, který dospěl k poznání, mají jeho obrazy úplně jinou krásu. Nejsou pouhými obrazy, jsou i poselstvím. Obsahují význam, jejž je třeba odhalit. Ten význam je zašifrovaný, protože takový člověk umí jenom malovat, a tak je obraz šifrou. Musíte ji rozluštit a pak dostane malba svůj pravý význam. Čím hlouběji pronikáte, tím víc nacházíte. Ostatní obrazy jsou obyčejné, přestože je namalovali známí mistři. Mají pouze jeden rozměr. Ale obraz namalovaný člověkem, jenž dospěl k poznání, je mnohorozměrný. Malíř vám jím chce něco sdělit. A básník, jakým byl Kabír, začne zpívat a vyjadřuje se pomocí svých básní. Pokud je člověk schopný vyjádřit slovy nevyjádřitelné, mluví, ale jeho slova mají úplně jiný účinek. Ostatní používají táž slova, jež ovšem nemají takový dopad, protože neobsahují stejnou energii a nepocházejí ze stejného zdroje. Člověk, který tohoto prožitku dosáhl, ho plně vkládá do svých slov – nejsou běžná, nejde o slova, která používá řečník či mluvčí. Nemusí ovládat rétoriku, ale žádný řečník nedokáže dělat se slovy to, co umí on. Když mu lidé naslouchají, mohou se změnit. Stačí jeho pouhá přítomnost, kdy se na vás snášejí jeho slova jako déšZ, a cítíte, že dochází k transformaci, že se ve vás rodí nové bytí, že jste znovuzrozeni. Takže když říkám, že i osvícený člověk má individualitu, myslím tím, že si uchovává svou jedinečnost, protože struktura jeho těla a mysli je jedinečná a vychází z ní vše, co se dostane až k vám. Buddha mluvil určitým způsobem, Mahávíra mluvil jinak. Čuang-c’ vyprávěl absurdní historky – je úžasný vypravěč – a jeho příběhy působí na vaše srdce. Jsou natolik podivné, že vaše mysl nemůže vůbec nic dělat. Právě proto si je zvolil: Aby se mysl nemohla stavět mezi vás a něj. Takové příběhy ji zastaví a vy otevřete své nitro a srdce a vnímáte jeho přítomnost. Můžete pít víno, jež vám přinesl. Vypráví absurdní příběh a tím odkládá vaši mysl stranou. Mysl je zmatena a nefunguje. Mnozí lidé se zamýšleli nad otázkou, proč Čuang-c’ ty podivné 34
příběhy psal, ale nikdo na ni nedokázal odpovědět. Důvod je zcela prostý. Lidé, kteří o tom přemýšleli, netušili, že jde o pomůcku, díky níž mysl přestane fungovat a člověk je opravdu přítomný a otevře své srdce. A potom s vámi může autor navázat kontakt. Buddha nemůže vyprávět absurdní příběhy. Používá podobenství, jež jsou velmi smysluplná. Nechce se vyhnout mysli…, v tom spočívá jedinečnost těchto lidí. Buddha chce, aby mysl byla přesvědčena, a pomocí jejího přesvědčení proniká k vašemu srdci. Je-li mysl přesvědčena, uvolní cestu. Buddhova podobenství, jeho promluvy jsou logické a mysl musí dříve či později ustoupit. Mistři jsou různí… Například Džaláleddín Rúmí si zvolil pohyb. Třicet šest hodin se pořád točil dokola, aniž by se jedinkrát zastavil – nepřestal vířit –, a dosáhl osvícení. Ve skutečnosti to baví každé malé dítě. Rodiče mu říkají, aZ se zastaví. Říkají: „Upadneš. Do něčeho vrazíš, o něco se uhodíš. Nedělej to.“ Ale děti na celém světě se rády točí dokola, protože tím nacházejí své centrum. Bez něj se člověk nemůže točit. Tělo se sice pohybuje, ale otáčení vychází z centra, které díky tomu začneme postupně víc a víc vnímat. Rúmí po třiceti šesti hodinách víření dokola nalezl s naprostou jistotou své centrum. Dostal se do čtvrtého stadia a dosáhl nejvyššího prožitku. Pak už po zbytek života nic nedělal, jenom učil lidi vířit. Buddhistovi to připadá absurdní a ostatní náboženství na to hledí s despektem. Co získáte tím, že se točíte dokola? Je to velmi prostá metoda, nejjednodušší, ale samozřejmě je vhodná jen pro určité lidi. Například mně nevyhovuje. Nemůžu ani sedět na houpačce, protože by mi bylo nevolno. Já a sedět na houpačce! Dokonce nemůžu vidět, jak se někdo houpá. Stačí se podívat a je mi zle. Takže Rúmí není pro mě. Mnohým lidem se při točení zvedá žaludek a zvracejí. Znamená to, že tato metoda není pro ně ta pravá. Jsme jedinci a každý je jiný. A nehledejte v tom protiklad. Člověk může mít univerzální prožitek, ale když ho chce vyjádřit, projevuje se individuálně. 35