Prazska zima

NIKOLAUS MARTIN

PRAŽSKÁ ZIMA JEDEN DOCELA OBYČEJNÝ ŽIVOT

NIKOLAUS MARTIN

PRAŽSKÁ ZIMA JEDEN DOCELA OBYČEJNÝ ŽIVOT

Original German title: Prager Winter © Carl Hanser Verlag München 1991 Translation © Lubomír Kotačka, 2011 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2011 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-483-9

PROLOG Na začátku podzimu roku 1963 probíhalo před porotním soudem ve Štýrském Hradci přelíčení, jemuž veřejnost nevěnovala téměř žádnou pozornost. Kdyby se konalo patnáct let předtím, všechny noviny by o něm referovaly palcovými titulky, nyní se ale o této události zmínilo jen pár listů několika řádky, přestože obžalovanému se kladlo za vinu, že během pouhých tří let úmyslně způsobil smrt více než stovky lidí.

Hned u vchodu do jednacího sálu člověka nejprve zaujala velká mapa visící na čelní stěně dřevem vykládané místnosti, hned za křeslem předsedajícího. Byl to plán takzvané Malé pevnosti v Terezíně, městě ležícím nedaleko Litoměřic v severozápadních Čechách.

Na lavici obžalovaných seděl muž drobné postavy v typickém štýrském oděvu – šedozelené myslivecké kazajce s jasně zelenými klopami. Na svých dvaapadesát let se zdál mnohem starší a vypadal sklíčeně. S řídkou kšticí a pichlavýma, ocelově modrýma očima ve vrásčitém, po delší vazbě pobledlém ptačím obličeji jako masový vrah vskutku nepůsobil.

Stefan Rojko, jak se obžalovaný jmenoval, se narodil ve štýrském městečku Deutschlandsberg jako jedno z jedenácti dětí nuzného

5

N IK OLAUS MARTIN

domkáře. Školu musel záhy opustit (což bezpochyby souviselo také se špatným vysvědčením) a už od patnácti let pracoval jako čeledín na hospodářství patřícím místní faře. O rok či dva později, v roce 1927, se stal kostelníkem a tuto funkci potom zastával jedenáct let.

Událost, jež v tomto úseku jeho života stojí za zaznamenání, byl puč, o který se v červenci 1934 neúspěšně pokusili rakouští nacisté a jehož nejvýznamnější obětí se stal kacléř Dollfuss. Rojko jako příslušník Sturmscharen, jednoho z rakouských vlasteneckých polovojenských sdružení, v oněch kritických dnech hájil faru před hordami řádících nácků. Upozornil dokonce úřady na jednu z jejich chystaných akcí a jako odměnu za tento čin obdržel rakouskou bronzovou medaili za statečnost.

Zdá se, že až na dvě nemanželské děti probíhal Rojkův život do anšlusu Rakouska v březnu 1938 vcelku nenápadně. Na začátku roku 1940 se oženil, záhy však zjistil, že ženu a děti, na něž musel platit alimenty, bude se svým hubeným kostelnickým platem sotva schopen uživit. Ani když vypukla válka a byla nouze o pracovní síly, se mu nedařilo sehnat nějaké lepší zaměstnání, snad kvůli nedostatečnému školnímu vzdělání. Mohl se sice stát vojákem z povolání, o to ale nestál – tak to aspoň vysvětloval vyšetřujícímu soudci; raději prý zůstal doma u ženy, než být na frontě.

Pak se celkem náhodou dověděl, že Ochranná policie (Schutzpolizei) přijímá nové uchazeče. S povoláním policisty byly spojeny dvě výhody: nemusel na frontu a byla tu vyhlídka na pevné zaměstnání se služebním bytem. Tohle mu rázem připadalo jako ideální řešení. (Kdyby se ovšem přišlo na to, že byl kdysi členem Sturmscharen, a tudíž proti nacistům, mohl z toho mít potíže.)

Jeho žádosti o přijetí bylo vyhověno a po absolvování krátkého výcviku na innsbrucké policejní škole byl přidělen do Prahy jako dozorce ve věznicích na Karlově náměstí a na Pankráci. Tou dobou už bylo Československo déle než rok obsazeno Němci, věze-

6

PRAŽSKÁ ZIMA

ní se plnila a po dozorcích byla čím dál větší poptávka. Zdá se, že Rojko zacházel s vězni zpočátku slušně. V důsledku probíhající reorganizace vězeňství však zůstal v Praze jen krátce. Především byla většina dozorců včetně jeho přeřazena od Ochranné policie k Bezpečnostní službě (Sicherheitsdienst, SD), jež jako jedna ze složek SS měla na starosti správu koncentračních táborů a některých věznic. Rojko se tudíž nyní stal příslušníkem SS. Za druhé byla obě pražská vězení tak přeplněna, že gestapo muselo zřídit další vězení, tentokrát uvnitř terezínské Malé pevnosti, šedesát kilometrů severozápadně od Prahy. Byli do něho umísťováni vězňové, kteří už prošli torturou výslechů a čekali na odeslání do některého z koncentračních táborů. Rojko byl do této věznice přidělen jako dozorce a správní úředník brzy po jejím otevření. Zároveň se mohl i s manželkou přestěhovat do služebního bytu, čímž dosáhl víc, než mohl kdy čekat. Jeho protinacistická činnost zůstala neodhalena, byl nyní pověřován čím dále tím důležitějšími úkoly a povyšování následovala jedno za druhým. Když mu byla nakonec svěřena hospodářská správa, takže do jeho kompetence patřilo sestavování různých pracovních komand, SS-Oberscharführer Rojko postoupil na fakticky třetí nejdůležitější místo v táborové hierarchii. Kvůli zločinům, jichž se v této funkci dopustil, stanul nyní v září 1963 před soudem. Soud s Rojkem byl patrně nejsenzačnějším procesem v dějinách Štýrského Hradce. Na přípravu obžalovacího spisu potřebovalo státní zastupitelství dva roky. Od srpna 1961, kdy byl Rojko zatčen, až do zahájení procesu se vyslýchající úředníci a vyšetřující soudci snažili vyhledat očité svědky, kteří byli ovšem sedmnáct let po skončení války rozptýleni po celém světě.

Dalo to značnou práci, ale nakonec se podařilo najít kolem šedesáti bývalých vězňů, z nichž se mnozí dostavili ke svědecké výpovědi.

Rojko byl ostatně už předtím jednou zatčen – poté co se s manželkou z Malé pevnosti vrátil do Deutschlandsbergu,

7

N IK OLAUS MARTIN

odseděl si asi tři roky. Hned po válce si totiž našel zaměstnání jako dělník v expedici jednoho místního deníku a doufal, že jeho minulost a současný pobyt uniknou pozornosti. Zprvu mu to skutečně vycházelo; o tom, že v Německu a v zemích okupovaných Němci probíhají procesy s válečnými zločinci, ovšem věděl. Když v roce 1946 proběhlo několik takových procesů i v Litoměřicích a jeho dva přímí nadřízení z Malé pevnosti, SS-Hauptsturmführer Heinrich Jõckel a Oberscharführer Wilhelm Schmidt, byli spolu s jinými dozorci odsouzeni k smrti, měl důvodů ke znepokojení víc než dost. Proč dal Rojko přednost návratu domů, kde mnoho lidí jeho minulost znalo a její odhalení bylo pouze otázkou času, lze jen stěží pochopit. Vždyť Češi už tehdy usilovně pátrali po muži nechvalně známém jako „terezínský řezník“.

K tomu, k čemu dojít muselo, došlo v roce 1948, když byl na základě žádosti československých úřadů o vydání zatčen. Snad to bylo kvůli nějaké formální chybě v žádosti o vydání, anebo proto, že Rakušané nebyli ochotni vydat jednoho ze svých občanů do země, kde ho čekala jistá smrt, ale žádosti o vydání nakonec vyhověno nebylo se zdůvodněním, že nelze vyloučit záměnu osoby. V roce 1951 byl Rojko propuštěn. Následujících deset let svého života potom strávil jako nenápadný občan rozvážející noviny.

Během této doby se možná dokonce utvrdil v pocitu, že už mu nic nehrozí. Nakonec však byly shromážděny další důkazy o jeho totožnosti, které tentokrát stačily k jeho opětovnému zatčení. Čtení obžaloby trvalo v poloprázdné soudní síni skoro dvě hodiny. Stefan Rojko byl obviněn ze sto čtyřiadevadesáti vražd; dvaaosmdesáti z nich se měl dopustit sám, ve sto dvou případech spolu s jinými dozorci a v deseti případech vydal příkaz k usmrcení. Mezi jeho oběťmi byli političtí vězni, Židé a váleční zajatci ze Sovětského svazu a Nového Zélandu.

8

PRAŽSKÁ ZIMA

Jména zavražděných zůstávala většinou neznámá, v průběhu přelíčení se však občas nějaké jméno, povolání nebo aspoň země původu vynořily. Například jméno jednoho filmového režiséra z Vídně, kterého Rojko nejprve srazil k zemi násadou lopaty a potom klackem dorazil, nebo onoho faráře ze západních Čech, kterému držel hlavu v sudu s vodou tak dlouho, až utonul; nebo ředitele jedné pražské školy a českého plukovníka, které v cele za přítomnosti ostatních vězňů umlátil k smrti; také poručíka z jednoho jihočeského města; inženýra z Vídně, jednoho židovského obchodníka, jednoho rabína – tihle všichni byli jmenovitě identifikováni.

U jiných se totožnost zjistit nepodařilo. Například jméno židovského vězně stojícího ve frontě před ošetřovnou, kterého Rojko umlátil k smrti; dvanácti starších vězňů, sotva schopných chůze, jimž Rojko nařídil, aby přeskočili tři metry široký příkop, a když do něj spadli, jednoho po druhém odstřelil; vězně, který se při přelézání pevnostního valu zřítil dolů, kde ho nechali ležet až do konce směny, a on potom v noci v cele skonal.

Jednou přelétl po Rojkově tváři lehký úsměv, jako kdyby si vzpomněl na něco zvlášť zábavného. Týkalo se to čtrnácti vězňů, kteří měli vyčistit vodní příkop zanesený bahnem. Rojko a jeden z jeho esesáckých pohůnků je zahnali do bahna, a když se pokoušeli dostat ven, tlačili je hráběmi zpátky tak dlouho, až se jeden z vězňů v bahně utopil. Sladké vzpomínky na staré dobré časy vyvolal možná v Rojkovi ještě jeden podobný případ, který se při přelíčení probíral. Uspořádal jednou před svou kanceláří souboj mezi dvěma židovskými vězni; každému dal do ruky klacek a poručil jim, aby se do sebe pustili. Když zpozoroval, že zápas neprobíhá s patřičnou vervou, zakročil a jednomu z obou podvyživených vězňů zasadil pěstí takovou ránu, až se zhroutil.

Následujícího dne spatřil svědek jeho mrtvolu ležet v márnici.

9

N IK OLAUS MARTIN

Po této svědecké výpovědi se státní zástupce Rojka zeptal: „Víte, co znamená slovo ,krutý‘?“ Rojko: „Vyšetřující soudce mi už vysvětlil, co to slovo znamená.“ Předseda soudu: „Předtím jste to nevěděl?“ Rojko: „Ne.“ A dodal, že neměl povoleno vězně trestat, připustil však, že jim občas „dal za vyučenou“.

Předseda: „Chcete tím říct, že jste nikdy vězně nemlátil?“ Rojko: „No, občas možná, ale to jen abych je uchránil před ještě přísnějším trestem.“ Předseda: „Existovala přece ta proslulá Rojkova rána.“ Rojko: „Vězňovi jsem dal nanejvýš pohlavek. Přesně si to už ale nepamatuji.“ Když přišla na přetřes Rojkova katovská funkce, státní zástupce se ho zeptal: „Byl jste členem popravčí čety? Byl jste katem?“ Rojko: „Ne.“ Státní zástupce: „Takže jste vězně na popraviště pouze přiváděl?“ Rojko: „Kdybych to neudělal, tak bych byl do pěti minut sám mrtvý.“ Státní zástupce: „Nebo byste byl poslán na frontu. Kolik vězňů jste obvykle vodil na popravu?“ Rojko: „Jeden až pět šest kusů.“ Předseda: „To přece nebyly žádné kusy, to byli lidé!“ To, co proti němu svědkové během přelíčení vypovídali, bylo někdy tak otřesné, že se Rojko nezmohl na žádnou výmluvu a odvolával se na to, že musel splnit rozkaz.

Předseda: „Obával jste se svého nadřízeného?“ Rojko: „Vždyť jsem byl proti němu úplné dítě.“ Zřejmě měl na mysli Jõckelovu mohutnou postavu.

Předseda: „Jöckel prohlásil před československým soudem, že jste se sám do popravčí čety ochotně hlásil. Byl jste jeho nejlepší popravčí orgán.“

10

PRAŽSKÁ ZIMA

Rojko: „Jõckel mi neřekl jinak než ,ty hornorakouský poseroutko‘.“ Předseda: „Mám dojem, že k těm, co byli pod vámi, jste byl tvrdý a k těm nad vámi podlézavý.“ Státní zástupce: „Viděl jste někdy na vlastní oči, že by byl vězeň umlácen?“ Rojko: „Ne.“ Státní zástupce: „Nevšiml jste si aspoň, že se s vězni špatně zacházelo?“ Rojko: „Docházelo k nehodám, zejména při zemních pracích, když se čistily pevnostní příkopy.“ Státní zástupce: „Kam se vlastně mrtví ukládali? Koncem čtyřiačtyřicátého a na začátku pětačtyřicátého se už přece mrtvoly do márnice nemohly vejít.“ Rojko (zatvrzele): „Ležely v márnici.“ Státní zástupce: „Na co umírali?“ Rojko: „Na nemoc.“ Státní zástupce: „Vedli jste knihu o ,denních úbytcích‘?“ Rojko: „Ne.“ Státní zástupce: „Jedna taková kniha je ale k dispozici. Neexistovala snad také sklenice od okurek se zlatými zuby?“ Rojko: „Ne.“ Státní zástupce (k předsedovi): „Prosím, aby bylo obžalovanému připomenuto, že to sám přiznal vyšetřujícímu soudci.“ Rojko: „Ano, ale ne v kanceláři správy; zuby jsem musel odevzdávat do Schmidtovy služební místnosti.“ Státní zástupce: „Čí zuby to byly?“ Rojko: „Zemřelých.“ Státní zástupce: „Kdo jim je vytrhl?“ Rojko: „To nevím. Vězňům jsem jen pomáhal. Všechno tohle obviňování je jen politická msta.“

11

N IK OLAUS MARTIN

Předseda jej přerušuje: „Vy jste ovšem vězňům pomáhal k tomu, aby se co nejrychleji ocitli na onom světě.“ Státní zástupce: „Vy jste se nikdy nezajímal o to, proč byli vězňové zastřeleni?“ Rojko: „Copak by mi někdo řekl pravdu?“ Státní zástupce: „Nikdy jste se na to nezeptal? Všechno jste vždy dělal bez rozmyšlení?“ Rojko: „Od toho tu byli moji nadřízení. Od koho jiného bych se to měl dozvědět?“ Státní zástupce: „Přirozeně že od vašich nadřízených.“ Předseda: „Od Jöckela.“ Rojko: „Ten nám o tom nic neřekl.“ Předseda: „Protože jste to dávno věděli.“ Jeden ze svědků popisoval, jak měli novozélandští zajatci spolu s jinými vězni vykopat protitankový příkop. Váleční zajatci tuto práci s odvoláním na Ženevskou konvenci odmítli. Esesáci, kteří je hlídali, tři z nich pro výstrahu ostatním zastřelili. Zajatci se ale zdráhali i nadále. Načež „byl uspořádán hotový hon na zajíce“, během něhož zahynulo asi čtyřicet zajatců. Svědek vypověděl, že nikdy nezapomene, jak se při tom Rojko choval. „Stál pod vysokým topolem a střílel na každého, kdo se mu nezamlouval.“ Svědek a jeden ze zajatců potom museli mrtvoly odnést na hromadu na kraji silnice.

Jiný svědek vypovídal o zavraždění dvou vězňů přistižených při pokusu o útěk. Rojko vybral sedm vězňů, kterým nařídil, aby oba nešťastníky přivázané k žebříku ukamenovali. Když později zjistil, že jeden z nich je ještě naživu, popadl těžký kámen a jediným úderem mu rozdrtil lebku.

Proces trval čtyři týdny. Na rozdíl od prvních dnů byla soudní síň při závěrečném proslovu státního zástupce plná. Ten přirov-

12

PRAŽSKÁ ZIMA

nal proces ke knize, v níž se stránka po stránce odhalují nové hrůzy. Bezbranní lidé byli kvůli svému politickému přesvědčení nebo původu vystaveni nezměrnému utrpení. Rojko vraždil kvůli potěšení ze zabíjení a ze zbabělosti. Pro vlastní prospěch se z odpůrce nacistů proměnil v jejich sluhu. Byl přesvědčen, že v Terezíně se mu podaří zaretušovat vlastní minulost, osvědčí-li se jako poslušný nástroj svých představených, a že jeho horlivost bude odměněna postupem na žebříčku v rámci nacistické hierarchie.

Závěrečná řeč Rojkova obhájce byla podstatně kratší. Nepopíral „subjektivní“ oprávněnost obvinění, naznačoval však, že svědecké výpovědi mohly být ovlivněny předpojatostí, pocity nenávisti či touhou po pomstě. Obžalovaný prý nebyl nic jiného než prostý muž, pouhé kolečko v soukolí nacistického režimu, člověk donucený tomuto ďábelskému režimu sloužit.

Po pětihodinové poradě předseda poroty ohlásil její výrok, podle něhož byl obviněný shledán vinným ve 34 z 41 bodů obžaloby. Dalších 150 obvinění z původního obžalovacího spisu se nestalo předmětem jednání buď proto, že se nedostavil žádný svědek, nebo kvůli „teoretické možnosti, že Rojko nebyl tou poslední osobou, která na vězně vztáhla ruku“. Rojko byl odsouzen k doživotnímu žaláři zostřenému samovazbou a půlročním tvrdým lůžkem.

Rojka jsem znal. Naše cesty se v posledních měsících války zkřížily. Dlouhá léta jsem se pokoušel na něho a na celou tu dobu zapomenout. S přibývajícím věkem se však dlouho potlačované vzpomínky ozývají stále naléhavěji. Neustále se přede mnou vynořuje ten malý podsaditý muž s kachním krokem, s kšiltovkou naraženou do čela a s obuškem, který v jeho ruce nikdy nechyběl, a Rojkův zlý úšklebek, když si vybíral svou oběť.

1. KAPITOLA Můj otec a matka se seznámili ve vlaku. Dalo by se tudíž říct, že za svou existenci vděčím náhodě. Potkali se však už dříve, protože otec se ucházel o starší sestru mé matky, ale ta se nakonec vdala za jiného. Příliš dlouho se tím zřejmě netrápil, protože když má matka vešla do kupé, seděla už vedle něho nová známost. Bylo to v roce 1917, uprostřed války, kdy otec jen s obtížemi sháněl žrádlo pro svou dánskou dogu. Jelikož matka žila na statku, slíbila mu, že mu nějaké opatří. Takhle to tedy mezi nimi začalo.

Podle jejich vyprávění jsem začal mluvit a chodit, teprve když mi byly tři roky. Příčinou mého pomalejšího životního startu byly možná mé četné choroby, přičemž tu nejhorší jsem zřejmě chytil od našich krav, i když mě později mnozí lékaři ujišťovali, že tahle nemoc na lidi přenosná není. Dědeček mě tehdy posadil na krávu, abych se na ní projel, a byla to zrovna ta, která potom zašla na slintavku a kulhavku. Tahle mě také nejspíš nakazila. Matka a má babička Toni o mne pečovaly tak důkladně, že můj život neskončil tak záhy jako život dědečkovy krávy, ale obavy z toho, že budu nadosmrti postižen, přetrvávaly hodně dlouho.

14

PRAŽSKÁ ZIMA

V nejranější vzpomínce z dětství sám sebe vidím, jak ležím v kočárku někde na ulici a někdo se na mě shora dívá. Tenkrát mi byly asi tři roky a já si namlouvám, že místo, na kterém se to odehrálo, dobře znám. O dvacet let později jsem kolem téhož místa pochodoval – jako jeden z členů pracovního komanda vězňů koncentračního tábora.

Narodil jsem se v Litoměřicích, menším posádkovém městě v severních Čechách. Leží na břehu Labe asi v polovině cesty mezi Prahou a Drážďanami a mělo tehdy sice svého biskupa, ale žádný průmysl. V době mého narození mluvila většina jeho obyvatel německy, ale za mostem, jižně od řeky, se ve všech vesnicích mluvilo česky. I když jsem v tomto kraji žil trvale jen v prvních pěti letech života, dětství strávenému na jazykové hranici obou kultur asi vděčím za to, že naučit se nějakou řeč mi nikdy nedělalo potíže.

Střed Litoměřic tvořilo rozlehlé, kočičími hlavami dlážděné trhové náměstí s jednou – nebo to byly dvě? – kašnou a několika architektonicky zajímavými budovami. Jedna, myslím, že to byla radnice, byla gotická, s podloubím. Další měla zajímavou střechu v podobě kalicha a bylo tam taky několik domů v renesančním slohu. Většina budov, jež pocházely nejspíše z počátku 19. století, však ničím zajímavá nebyla. Což platí i o mém rodném domě na rohu náměstí a Novobranské ulice, nad jehož vchodem byla vytesána číslice 2. Dům byl postaven na základech starší budovy, z níž zbyly mohutné žulové kvádry v průjezdu a klenba nad branou. Jak mi vyprávěli, podle nějakého dávného zákona zůstalo majiteli domu právo na vaření piva jen pod podmínkou, že původní klenba nad branou zůstane při přestavbě zachována, a tuto výsadu si náš dům uchoval. Knihkupectví a obchod s hudebninami v přízemí, s výkladními skříněmi na náměstí a do ulice, patřily rodině mého otce. Nad nimi se v prvním patře

15

N IK OLAUS MARTIN

nacházely obytné místnosti. Pokud jde o mne, narodil jsem se v jedné z nich, ve velkém rohovém pokoji s výhledem na náměstí, protože zrovna ve chvíli, kdy matka pocítila porodní bolesti, v ložnici vybuchla kachlová kamna a matka se musela urychleně přemístit jinam. Ten pokoj si pochopitelně vůbec nepamatuji, znám ho ale z obrázků. Byl přeplněn empírovým a biedermaierským nábytkem a uprostřed stálo cembalo.

Otec pocházel z německé měšťanské rodiny, o jejímž původu se domníval, že sahá až do 13. století, zhruba do oné doby, kdy se Němci usídlili v Čechách. Jeho předkové žili původně v malé obci Martinsthal nedaleko Litoměřic. Na svůj původ byl velmi hrdý, zajímal se o genealogii a sestavil několik rodokmenů, z nichž jeden ještě existuje. Sahá jen dvě stě let zpátky, do doby, kdy se Martinovi stěhovali do Litoměřic, a není vyloučeno, že ostatní rodinné rodokmeny jsou pouhým výplodem jeho fantazie.

O svém otci toho vím vlastně velmi málo, a i to jen z vyprávění matky, poznamenaného jejími výčitkami: že se pokládal za nadaného malíře, že nikdy pořádně nepracoval a nikdy se nenaučil česky; podle něho prý obojí bylo pod jeho úroveň. Pod jeho úroveň bylo také sloužit v c. k. armádě, a když vypukla první světová válka, tak do ní skutečně odveden nebyl.

Přišel jsem na svět půl roku po rozpadu Rakouska-Uherska.

Německy mluvící obyvatelé Čech, tvořící tehdy asi třetinu obyvatelstva, Československem, novým státem, opovrhovali a záhy po jeho vzniku založili řadu iredentistických sdružení. Do jednoho z nich, Bund der Deutschen (Svazu Němců) mě otec přihlásil za člena ještě dříve, než jsem byl pokřtěn; křest se konal až o deset měsíců později v evangelickém kostele.

Matka se vdávala velmi mladá, asi v sedmnácti či osmnácti; byla o deset let mladší než otec a patrně značně naivní. Vyrostla

16

PRAŽSKÁ ZIMA

na zemědělské usedlosti rodičů nedaleko Litoměřic, kde musela samozřejmě přiložit ruce k dílu. Kromě češtiny uměla německy a od své matky, bývalé učitelky, se naučila francouzsky, v čemž se zdokonalila během pobytu v penzionátě ve švýcarském Lausanne. Její otec byl Žid, nebyl však věřící. Zato byl zastáncem vysloveně socialistických idejí, které se – k náramné nevoli babičky Toni – pokoušel realizovat na rodinném statku.

Dědeček Josef byl v kraji znám svou velkorysostí. Když se jednou opravovala střecha katolického kostela a bylo potřeba přivézt trámy, farář k němu poslal jednoho dělníka, aby si od něho půjčil koňské spřežení. Dědeček dal k dispozici nejen koně, nýbrž i kočího. Za pár hodin se kočí vrátil celý zdrcený jen s jedním koněm a se zprávou, že na druhého koně spadla kláda, takže nezbylo nic jiného než ho utratit. Jak tuto ztrátu dědeček komentoval, nevím, traduje se však jeden jeho pozdější výrok, když měl ke stejnému účelu vypomoci koňským spřežením podruhé: „Jdi a řekni velebnému pánovi, že mu ty koně půjčím, ale že jim musí nejdřív dát poslední pomazání.“ Jedna větev rodiny babičky Toni byla původně protestantská. Za protireformace však podobně jako mnozí jiní všichni raději přijali židovskou víru, než aby se vystěhovali nebo přestoupili ke katolictví. Za života mého dědečka byli lidé vůči Židům vcelku tolerantní a v mnoha ohledech dokonce přátelští.

Masaryk, pozdější první prezident nového státu, se ujal obhajoby židovského podomního obchodníka obžalovaného z rituální vraždy, čímž se stal veřejně známou osobností. Diskriminace z rasových důvodů ještě tehdy nebyla běžným jevem; náboženské předsudky byly ovšem živé, i když se omezovaly hlavně na naivní výčitku: „Kdopak to ukřižoval Krista Pána?“ Od křižáckých válek už k masovému pronásledování Židů nedocházelo. V následujících dobách náboženské lhostejnosti

17

N IK OLAUS MARTIN

zájem o otázky věrouky opadl. Tato lhostejnost nakazila i Židy.

V Praze snad existovaly košer krámy, já jsem ale ani jeden neviděl a také jsem nezažil, že by některý z mých židovských přátel dodržoval rituální stravovací předpisy. Za to, že v Čechách židovská obec nadále přežívala, měla patrně co děkovat neustálému přílivu přistěhovalců z východu, a tudíž těm, kteří si od zdejšího tolerantnějšího ovzduší slibovali lepší životní šance. Daleko silněji než jinde vedla vlažnost v náboženských otázkách ke vzájemnému mísení etnicko-náboženských skupin a ke sňatkům osob odlišného vyznání. Teprve za německé okupace mnohé rodiny ke svému překvapení zjistily, že byly zařazeny mezi Židy.

Manželství mých rodičů trvalo jen krátce; původem a životním stylem se od sebe příliš lišili. Matka vyprávěla, že otec se o knihkupectví a obchod s hudebninami nikdy pořádně nestaral, takže je později museli prodat. Právě tak málo byla ona schopná chápat jeho krajní německé nacionalistické názory.

Koneckonců vyrostla jako Češka, chodila do českých škol a její přátelé byli většinou Češi. Hlavním důvodem rozchodu byl ovšem manželův sklon k nevěře. Býval to prý dobře vypadající šarmantní muž, který měl velké štěstí u žen.

Rodiče se dali rozvést, když mi byl teprve rok, a do péče mě převzali dědeček s babičkou, kteří mezitím svou usedlost prodali a přestěhovali se do Litoměřic, aby byli nablízku svému, nyní jedinému dítěti, poté co jejich starší dcera zemřela na španělskou chřipku. Mé první dětské vzpomínky jsou spjaty s domem s velkou zahradou, který si tehdy koupili: s tím, jak jsem kočku tahal za ocas; jak jsem se poklopem v podlaze průjezdu propadl do sklepa s uhlím; jak jsem skočil do Labe a museli mě za vlasy vytáhnout; jak jsem kouřil bramborovou nať, až jsem z toho zvracel; anebo jak jsem z bezpečného úkrytu

18

PRAŽSKÁ ZIMA

v křoví volal na lidi jdoucí kolem sprostá slova (či taková, jaká jsem za sprostá považoval). Matka tehdy odcestovala na rok do zahraničí. Brzy po svém návratu se znovu vdala, tentokrát za Čecha.

Můj nevlastní otec Lojza se teprve před rokem vrátil z války. Sloužil u hulánů a už při prvních bojích upadl do ruského zajetí. První dva roky zajetí strávil v ruském vnitrozemí, kde s ním zacházeli velmi dobře a velkostatkáři ho dokonce zvali k sobě domů. Po bolševické revoluci nastaly krušné časy a zajatci byli dopraveni na Sibiř. Lojzovi se nakonec podařilo uprchnout, skrýval se spolu s jinými uprchlíky a jídlo si opatřovali na polích. Po několika měsících strávených v tajze se připojil k československým legiím bojujícím s podporou spojenců proti Rakousku a Německu. Za jejich vojenskou pomoc spojenci Čechům přislíbili nezávislost. Když do nich můj nevlastní otec vstoupil, nebojovaly už proti Rakousku, nýbrž spolu s bělogvardějci proti Rudé armádě. Nějakou dobu ovládali Češi sibiřskou magistrálu. Protože Lojza mluvil dobře anglicky, stal se spojovacím důstojníkem u amerického a japonského expedičního sboru ve Vladivostoku. Když se Rudí zmocnili východní Sibiře, opustil ji spolu s japonskými jednotkami a nějakou dobu se zdržoval v Japonsku. Třicet či čtyřicet let předtím, v době, kdy se Japonsko cizincům teprve otvíralo, tam žil jeho otec.

Záhy po svatbě se matka a Lojza přestěhovali do Prahy, zatímco já jsem zůstal u jejích rodičů. Lojza pokračoval ve studiu práv, válkou a zajetí přerušeném, složil zkoušky a otevřel si advokátskou praxi. Vyhlídky na úspěšný začátek byly slibné: Lojza pocházel z vážené rodiny, jeho dědeček býval v Praze primátorem. Tomu také patřily za Prahou četné pozemky, na nichž potom vyrostla pražská předměstí. Měl tehdy v úmyslu obklopit Prahu zeleným pásmem a velkou část těch pozemků daro-

19

N IK OLAUS MARTIN

val pro tento účel pražské obci. Jeho ctižádostivý plán se však uskutečnil jen zčásti; na některých pozemcích byly místo parků postaveny tramvajové vozovny, kasárna a dokonce jedno vězení, to na Pankráci.

Bylo mi, myslím, skoro pět, když jsem se od dědečka a babičky vrátil zpátky k matce. Doma se už teď nemluvilo německy jako v Litoměřicích, nýbrž česky. Než jsem přišel do Prahy, tak jsem vlastně uměl jenom německy. Pravděpodobně jsem ale leccos z češtiny pochytil, když se matka bavila se svými rodiči; v každém případě mi přechod na jiný jazyk nedělal žádné obtíže.

Dědeček a babička se mnou hovořili německy, snad s ohledem na rodinu mého otce, ale určitě přitom také brali v úvahu výhody dvojjazyčnosti. Ještě něco se v mém životě změnilo: po narození mých dvou sester mě dal nevlastní otec pokřtít jako katolíka, aby celá rodina vyznávala jedno náboženství. Tak aspoň znělo, pokud se dobře pamatuji, jeho tehdejší zdůvodnění. Jak se však později ukázalo, má matka zůstala i nadále evangeličkou. Ještě dnes při zpětném pohledu je mi jeho zdůvodnění změny vyznání záhadou. Do kostela šel Lojza nejvýš o Vánocích a na Velikonoce, a ani to ne každý rok. Věděl jsem, že je činný jako svobodný zednář, a pamatuji se, jak nám katecheta říkal, že katolík nemůže být svobodným zednářem. Nad tímto rozporem jsem se hodně zamýšlel, ale s rodiči ani s nikým jiným jsem o tom nemluvil; byla to jedna z hádanek, s nimiž jsem vyrostl.

I můj vlastní otec se brzy po rozvodu oženil podruhé; jeho žena pocházela z italsko-rakouské rodiny. Měli dceru, o jejíž existenci jsem se dověděl až v šestnácti letech, kdy jsem ji spatřil poprvé. I toto druhé manželství ztroskotalo. Otec zemřel sotva čtyřicetiletý v témže domě, v němž jsem se narodil. V posledních letech hodně pil, přátel se stále více stranil a nakonec zůstal zcela osamělý.

20

PRAŽSKÁ ZIMA

Některé z těchto podrobností jsem se dověděl od matky, když mi bylo deset. Jednoho dne jsem se tehdy zeptal, proč mám jiné jméno než ostatní členové rodiny. Pamatuji se ještě, že když mi vysvětlovala, jaký to má důvod, tak se rozplakala. Co mě tížilo, nebylo zjištění, že svého skutečného otce vůbec neznám – na toho jsem se vůbec nepamatoval –, nýbrž pocit, že do rodiny tak nějak nepatřím. Před svou smrtí prý otec vyslovil přání, že by mě chtěl ještě v Litoměřicích vidět, což matka odmítla, a mě se na to neptali vůbec. Nemyslím, že to udělala z necitelnosti; spíše z ohledů na mě, aby se můj zmatek ještě nezvětšil.

V šesti letech jsem začal chodit do české základní školy.

Nepatřil jsem k hodným žákům, spíš mezi ty vzpurné. Učitel posílal pravidelně matce po jednom z mých spolužáků – telefon se tehdy moc nepoužíval – lístečky se vzkazem, aby se kvůli mému chování laskavě dostavila do školy. Později jsem na toho spolužáka pokaždé čekal nahoře na schodech a hnal ho kvapem dolů. Když matka přivedla k zápisu do školy starší z mých nevlastních sester, učitel se jí rovnou zeptal, jestli bude Marie stejně hloupá a obtížná žákyně jako já.

S mou němčinou to bylo v oněch letech čím dál horší a rodiče dělali vše pro to, abych ji úplně nezapomněl. A tak mě, když mi bylo jedenáct, poslali do německého internátu v jižních Čechách. Strávil jsem tam tři nudné roky, ale z mnoha důvodů jsem tam byl raději než doma, kde vládla přísná matčina disciplína a se sestrami mě vlastně nic nespojovalo. Když mezi námi došlo ke sporům, nikdy se neřešily, prostě nás drželi od sebe.

Možná to byl jeden z důvodů mého pocitu, že k rodině nepatřím. Ve třetím roce mého pobytu v internátě se v Německu dostal k moci Hitler a od té doby se vztahy mezi Čechy a Němci zhoršovaly. Vrátil jsem se domů a rodiče mě poslali na české gymnázium.

21

N IK OLAUS MARTIN

Byla to prominentní pražská škola a byl jsem patrně přijat jen proto, že můj nevlastní otec patřil k jejím absolventům.

Změna školy byla pro mou budoucnost velmi významná.

Došlo k ní v době, kdy jsem si už utvářel vlastní názory a kdy sousední Německo bylo čím dál agresivnější. Averzí vůči tomuto Německu přibývalo, a tím vzrůstala i nelibost vůči domácí německé menšině, která stále více podléhala nacistické ideologii. Nelibost bylo cítit doma i ve škole.

U nás doma uměli pochopitelně všichni německy; i vzdělání mého nevlastního otce bylo v podstatě německé či spíše rakouské. Býval záložním důstojníkem rakouské c. k. armády, polovina jeho rodiny žila ve Vídni a mluvila pouze německy.

Jakožto svobodný zednář byl liberálního smýšlení a věřil v toleranci. Než přišel k moci Hitler, bývali u nás často na návštěvě Lojzovi němečtí přátelé; teď jich ale přicházelo čím dál méně.

Zato s každou Hitlerovou řečí přenášenou rozhlasem přibývalo Lojzovy nenávisti k nacistům. Německý rozhlas jsme poslouchali často a pozorovali jsme, jak nepřátelství vzrůstá. U přátel a učitelů ve škole tomu bylo nejinak. Každý cítil, že nás něco čeká, a v této atmosféře jsem začal smýšlet protiněmecky i já.

Mohl jsem si jasně spočítat, že při jakémkoli konfliktu s Německem bychom to byli my, kdo prohraje. Aby pocit beznaděje vůči mnohem silnějšímu sousedovi nějak překonaly, vláda a obyvatelstvo upnuly své naděje na spojeneckou smlouvu s Francií.

Podporovaly se kulturní a hospodářské styky s Francií a nebyla patrně žádná náhoda, že rodiče právě tehdy najali pro mé dvě sestry francouzskou guvernantku. Němčinu pozvolna vystřídala francouzština, četli jsme francouzské spisovatele, a když u nás bydlela mademoiselle, hovořilo se u stolu francouzsky.

Později mě poslali na prázdniny do Francie a do Švýcar. Poprvé jsem tak poznal životní styl, který se od našeho lišil.

22

PRAŽSKÁ ZIMA

Paříž na mě silně zapůsobila. Obdivoval jsem široké, alejemi vroubené bulváry, impozantní stavby a celkový ráz města.

Praha mi proti Paříži připadala malá a provinční. Snad už tehdy jsem se rozhodl, že jednou budu žít v Paříži.

Praha přitom nebyla žádné bezbarvé a nudné město – právě naopak. Kdo ji tehdy poznal, může mi to jistě potvrdit. Silným dojmem působila už její poloha: kolem dokola zelené pahorky, široká řeka, dělící město právě uprostřed, s mnoha mosty, které břehy Vltavy spojují. Nejstarší z nich, Karlův most, zbudovaný z mohutných kamenných kvádrů, se sochami světců na zábradlí a gotickými hradebními věžemi na obou koncích, spojuje dvě staré části města – Malou Stranu na levém břehu řeky a Staré Město na pravém břehu, které tam, kde široké třídy nahradily bývalé hradby, přechází do Nového Města; to se ovšem takto jmenuje už šest set let.

Kolem Nového Města a za Hradčany se rozkládá „moderní“ město s fádními činžáky, ale také s četnými parky. Staré Město a Malá Strana si zachovaly leccos ze svého původního rázu, například křivolaké uličky, měšťanské domy pocházející ještě z dob gotiky, renesance a baroka, šlechtické paláce a nesčetné kostely. Z Nového Města se nakonec stalo obchodní centrum; zde se nacházely kanceláře, módní obchody, oblíbené kavárny a noční kluby. Nalézela se tam také má škola. Byla to třípatrová stavba s typickou štukovou fasádou běžnou u státních budov, jaké se stavěly v posledních sto letech. Škola stála v postranní ulici, prozřetelně rovnou naproti pivovaru a pivnici z 15. století; v této pamětihodnosti se dosud pro štamgasty čepovalo jedinečné černé pivo, k němuž se jako další specialita servírovalo uzené maso s čerstvě nastrouhaným křenem a slané tyčinky. České školství v podstatných rysech navazovalo na vzor rakousko-uherský. Gymnázium končilo po osmi třídách maturi-

23

N IK OLAUS MARTIN

tou, která opravňovala k univerzitnímu studiu nebo otvírala cestu k celkem slušnému místu ve správě. Vyučovaly se na něm obvyklé předměty: matematika, fyzika, chemie, latina a dva moderní jazyky – na mé škole němčina a francouzština. Žák jsem byl spíše průměrný s výjimkou obou těchto řečí, které jsem pravděpodobně ovládal lépe než naši učitelé, čímž jsem si u nich sotva získal oblibu. V ostatních předmětech jsem se pouze snažil projít; nijak zvlášť ctižádostivý jsem nebyl a školu jsem považoval za nutné zlo.

Jelikož jsem první tři ročníky střední školy absolvoval už v německém internátě, mohl jsem v Praze ve čtrnácti letech nastoupit rovnou do kvarty. První mé dojmy byly ale vskutku skličující. Kamarádské svazky mezi spolužáky byly už tehdy dávno upevněné a já jsem zůstal izolován. Kromě toho se brzy ukázalo, že v některých předmětech mám hodně co dohánět.

Kvůli nedostatečné z matematiky a z kreslení jsem neprošel.

Nebylo to nic neobvyklého, neboť správa školy se takto snažila průměrné žáky přimět k odchodu, protože třídy byly přeplněné. Rodiče však trvali na tom, abych to ještě jednou zkusil, a tak jsem kvartu opakoval.

Tentokrát bylo ovzduší mezi spolužáky přátelštější; ostatně jsem mezi nimi už znal ty, kteří kvartu opakovali stejně jako já.

Takže jsem se stýkal hlavně s těmito repetenty a dva z nich se nakonec stali mými nejbližšími přáteli. Jeden byl syn advokáta, kterého rodiče dobře znali. V předešlém ročníku jsme každý chodil do jiné, paralelní třídy, v nové třídě jsem si ho povšiml díky jedné kuriózní okolnosti. Třídní učitel četl nejdříve jména žáků, kteří postoupili, po nich jména repetentů, mezi nimi i moje, a nakonec řekl: „Nu, a máme tu ještě Primuse.“ Mně bylo divné, jak se mohl dostat mezi repetenty třídní primus, a teprve za pár dní jsem zjistil, že to bylo jeho příjmení, v Čechách neobvyklé. Primus byl podsadité, silnější postavy, měl kučeravé

24

PRAŽSKÁ ZIMA

kaštanové vlasy, hnědé oči a hovořil takovým zvláštním, pomalým a rozvážným způsobem.

O rok později se k nám přidružil další repetent, tentokrát z jiné školy. Franta, syn majitele továrny na dětské oděvy. Bydlel na půl cesty od nás ke škole, kdežto Primus bydlel na opačné straně města. Franta dával později každou chvíli k lepšímu historku o tom, jak si mě všiml. První den školy po prázdninách učitel jako obvykle četl seznam žáků a potom se zeptal: „Koho jsem nečetl?“ Jelikož mé jméno neuvedl, vstal jsem. Podíval se na mě, hrozivě svraštil čelo a vykřikl: „Tady nemáš co pohledávat. Bylo ujednáno, že školu opustíš, a jen kvůli tomu jsme tě nechali projít. Jdi domů za rodiči, ti o tom musí vědět!“ Odešel jsem tedy ze třídy a z nejbližšího telefonního automatu jsem zavolal domů matce. Když jsem přišel domů, matka doma nebyla, ale když se za dvě hodiny vrátila, tak jsem se od ní dověděl, že nazítří mohu jít zas do školy. Až o pár let později se mi matka přiznala, že se na tom dohodli můj strýc a můj třídní – byli to totiž bývalí spolužáci. Od této chvíle jsem už ve škole žádné zvláštní potíže neměl a za čtyři roky jsem složil maturitu.

Mé blízké přátelství s Primusem a s Frantou začalo tím, že jsme spolu pravidelně chodili domů ze školy. Pro Frantu a pro mne byla společná cesta samozřejmostí, pro Primuse to ale znamenalo velkou zacházku. Většinou jsme šli po hlavních třídách až k Prašné bráně, označující hranici mezi Starým a Novým Městem. Odtud jsme já a Primus jeli elektrikou každý jiným směrem, Franta to už měl domů jen dvě minuty. Naše přátelství se však upevnilo ještě z jiného důvodu. Ke konci školního roku jsme si museli opakovat učební látku, či spíše se ji poprvé naučit.

A tak jsme se pokaždé od konce května do druhé poloviny června scházeli a společně biflovali.