Prijmete zivot takovy jaky je

David Richo

PŘIJMĚTE ŽIVOT TAKOVÝ, JAKÝ JE Pět nezměnitelných skutečností

DAVID RICHO

PŘIJMĚTE ŽIVOT TAKOVÝ, JAKÝ JE PĚT NEZMĚNITELNÝCH SKUTEČNOSTÍ

Mým nesmírně milým synovcům Christianovi, Damienovi a neteři Thee A na památku mých vroucně milovaných sester Gail a Lindy

© 2005 by David Richo by arrangement with Shambhala Publications, Inc., Horticultural Hall, 300 Massachusetts Avenue, Boston, MA. 02115 Original English title: THE FIVE THINGS WE CANNOT CHANGE AND THE HAPPINESS WE FIND BY EMBRACING THEM Translation © Jan Žlábek, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-495-2

ÚVOD

V

životě existují určité věci, a je jich pravděpodobně vět-

šina, které nemůžeme nijak ovlivnit. S postupem času zjišťujeme, že se realita odmítá sklánět před našimi příkazy. Do hry obvykle vstupuje další síla, někdy se smyslem pro humor, která mívá jiné plány. Jsme nuceni opouštět, když bychom tolik chtěli držet, a držet, když bychom tak rádi opustili. Život nám přináší nečekané zvraty, nechtěné konce a různé tajemné výzvy.

Reinhold Niebuhr1, americký protestantský teolog, napsal modlitbu, která se stala základním kamenem hnutí obnovy2: „Bože, dej mi vyrovnanost, abych mohl přijímat věci, které nemohu změnit, odvahu, abych mohl změnit to, co změnit lze, a moudrost, abych rozeznal rozdíl.“ To je významný cíl.

Které věci tedy nemůžeme změnit? Jsou pro každého jiné, nebo existují takové, které si musíme všichni uvědomit a přijmout je, abychom v životě nalezli klid?

Ve své profesi psychoterapeuta pracujícího s klienty – i ve vlastním životě – vídám, jak se přesně tyto otázky a stras-

9

ÚVOD

ti objevují stále znovu a znovu. Existuje pět nevyhnutelných daností, pět nezměnitelných skutečností, které na nás často doléhají: 1. Všechno se mění a končí.

2. Věci někdy nevycházejí podle plánu.

3. Život není vždycky fér.

4. Bolest je součástí života.

5. Lidé nebývají vždy věrní a milující.

To jsou hlavní výzvy, kterým všichni čelíme. Až příliš často však tyto skutečnosti popíráme. Chováme se, jako by neplatily nebo se nás netýkaly. Když se však proti těmto pěti základním pravdám stavíme, zpěčujeme se realitě a život se naplňuje zklamáním, frustrací a smutkem.

V této knize předkládám převratnou myšlenku, že zmíněné danosti pro nás nejsou tak špatnou zprávou, jak by se mohlo zdát. Skutečným zdrojem našeho trápení je, po pravdě, naše vzpírání se nepříjemným danostem a strach z nich. Jakmile si je připustíme a přijmeme je, uvědomíme si, že jsou přesně tím, co potřebujeme, abychom získali odvahu, soucit a moudrost – zkrátka abychom nalezli opravdové štěstí.

Danost je životní skutečnost, nad kterou nemáme žádnou moc. Je to něco, co nemůžeme změnit, je to sama povaha věcí. Z určitého úhlu pohledu existuje daností mnoho. Krom

10

ÚVOD

oněch pěti znepokojujících pravd uvedených výše jsou to i danosti pozitivní: zažíváme blaženost, naše očekávání jsou občas předčena, objevujeme jedinečné vnitřní dary, problémy se tak trochu řeší samy, štěstí nám chodí vstříc, dějí se léčivé zázraky.

Existují také danosti specifické pro každého jedince: naše fyzická podoba a naše osobnost, naše jedinečné psychické a duchovní dary či omezení, naše povaha, genové složení, IQ, konvenční či nekonvenční životní styl, to, zda jsme introverti, či extroverti, a tak dále.

Danosti jsou ve skutečnosti v každé věci, kterou děláme, na každém místě, kam vkročíme. Danostmi práce jsou povýšení či naopak vyhazov – stejně jako jakákoli situace mezi tím. Daností vztahu je, že může trvat celý život, nebo může skončit s dalším telefonním hovorem.

Zjistil jsem, že cokoli, co zkříží meč s naším žádostivým egem, je silným zdrojem proměny a vnitřního vývoje. Uvedených pět prostých životních skutečností se staví proti mocnému egu, které trvá na plné kontrole. Pro ego jsou životní danosti utrpením. Události k nám přicházejí podle vlastního řádu, bez ohledu na to, jak moc protestujeme nebo se snažíme uniknout. Nikdo nikdy nedostal z nekompromisních daností života výjimku. Jestliže se s nimi nedokážeme smířit, zavalujeme se stresem, neboť bojujeme prohranou bitvu.

V této knize vysvětlím, proč tváří v tvář pěti pravdám nemusíme cítit beznaděj. Můžeme se naučit přijímat život

11

ÚVOD

takový, jaký je. Nemusíme hrozit pěstí k nebi. Nemusíme žádat o výjimku nebo hledat útočiště v systému víry, který tlumí dopady krutých daností sliby o ráji, v němž žádné danosti nebudou. Můžeme si vytvořit zdravou a autentickou existenci tím, že řekneme ano životu takovému, jaký je.

A jeho podobu pochopitelně určujeme svým směřováním.

Skutečnost, že danosti života jsou základem našeho růstu a transformace, ilustruje příběh o Buddhově osvícení. Buddha3 se narodil jako Siddhártha Gautama, indický princ. Jeho otec se ho snažil chránit, aby se nesetkal s bolestí a utrpením. Král pro Siddhárthu vytvořil zcela dokonalý život, poskytoval mu všechny možné radosti a bránil mu v setkání s čímkoli nepříjemným. Jednoho dne však princ zatoužil vidět, co leží za zdmi paláce. Vydal se ven a brzy úplně poprvé spatřil nemoc, stáří a smrt – přirozené stavy lidského bytí. Výjevy v něm vyvolaly hluboké pohnutí a on se vydal na duchovní cestu, která nakonec vedla k osvícení. Jeho legendární proměna začala odvážným a zvědavým pohledem do tváře životních zákonů.

Našich pět daností mátlo a sužovalo lidstvo odnepaměti.

Odpověď na tajemství nabízejí náboženské systémy. V knize budu čerpat z učení buddhismu i dalších světových náboženství. Duchovní tradice nám nabízejí cenný zdroj, vzor a inspiraci pro situace, kdy oněm danostem čelíme otevřeně a s vnitřním klidem. Nejvíce se opírám o tradici buddhistickou, protože zdůrazňuje, jak důležité je prohlédnout iluze a čelit realitě, chceme-li se plněji stát tím, kým máme být.

12

ÚVOD

NEPODMÍNĚNÉ ANO Každá z daností či podmínek existence vyvolává otázku ohledně našeho osudu. Jsme zde, abychom si dělali, co chceme, nebo abychom splývali s proudem života? Jsme zde proto, abychom zajišťovali, že vše bude probíhat podle našich plánů, nebo abychom důvěřovali překvapením a synchronicitám4, které nás povedou k novým obzorům? Jsme zde proto, abychom se ujistili, že dostaneme férový díl, nebo proto, abychom byli slušní a milující? Jsme zde, abychom se vyhýbali bolesti, nebo abychom se s ní vyrovnali, rostli z ní a učili se skrze ni soucitu? Narodili jsme se proto, abychom byli všemi věrně milováni, nebo proto, abychom milovali ze všech svých sil?

Staří Římané měli výraz amor fati, ctnost spočívající v tom, že člověk miluje vlastní osud. Některým z nás však připadá obtížné zvládat úzkost, která vyvstává z podmínek naší existence; bojujeme proti svému lidskému určení. Metodu, jak tyto danosti zvládat a začlenit je do života, nejjasněji popsal Carl Jung: „Danosti mohou být přijaty skrze nepodmíněné ano tomu, co je, bez subjektivních protestů, přijetím podmínek existence... přijetím mé vlastní povahy takové, jaká je.“ Takové ano je ochotou stát nohama na zemi, čelit světu bez klapek na očích. Činí nás přizpůsobivými, vyladěnými na vlnu stále se měnícího světa, otevřenými vůči všemu, co život přináší. Není jen stoickou odevzdaností statu quo, ale odvahou – vstupem do reality. Jakmile budeme realitě důvěřovat více než vlastním nadějím a očekáváním, stane

13

ÚVOD

se naše ano oním „sezame, otevři se“ k duchovním překvapením. V této knize vám doporučím, jak objevovat duchovní bohatství, jež leží ve zkušenostech, které jsou pro nás největší výzvou.

Ano je chrabrým spojencem naší vyrovnanosti; ne jen vyplašeným komplicem úzkosti. Pomoc nalezneme, pokud řekneme ano a budeme čelit danostem s rozvahou – tedy s trpělivou a bdělou pozorností upřenou beze strachu na přítomný okamžik. Podporu získáváme také z přírody, z psychologie, z náboženských tradic a z duchovních praktik, jak vám na následujících stranách ukážu.

Hamlet mluví o „stovkách běžných útrap, kterých tělo je dědicem“5, což je poetická definice daností života. Když se nám stane něco bolestného, co vyplývá z nezměnitelných podmínek existence, můžeme se ptát: „Co se z toho mohu naučit? Jaký to má účel?“ Můžeme se naučit životním danostem důvěřovat, neboť podporují proměnu a vývoj. Můžeme důvěřovat tomu, že nám zákony existence pomáhají naplňovat náš osud. Životní pravdy někdy působí jako kruté vtipy mstivého vesmíru. Připadají nám jako pokuta za vzpurnost, kterou jsme zdědili, ale nezavinili. Dokonce by se mohlo zdát, že jde o zlomyslný trik, jehož jediným cílem je přinášet utrpení. Podle zastaralého teologického pohledu jsou tyto danosti tresty, které na nás uvalil pomstychtivý Bůh, když nás vyhnal z ráje kvůli prvotnímu hříchu. Nepodmíněné ano a s ním spojená důvěra v danosti, díky nimž rosteme, nám pomůže

14

ÚVOD

žít naplno a beze strachu. Říci ano realitě – věcem, které nemůžeme změnit – je jako rozhodnout se, že se otočíme v sedle a sedneme si směrem, kterým jede kůň. Znamená to bdělou pozornost, oslavu přítomného tady a teď bez jakéhokoli rozptylování strachem či touhou. Bdělá pozornost přináší nepodmíněné ano tomu, co je takové, jaké to je. Svým problémům pak čelíme tady a teď, bez protestu či obviňování. Zmíněné ano je nepodmíněné, je zbaveno podmiňování, kterým se vyznačuje neurotické ego: strachu, touhy, kontroly, soudů, stížností, očekávání. Když projevujeme bdělou pozornost, vstupujeme do každého okamžiku s otevřeností, zvědavostí a vlídností. Bdělá pozornost je jak stav bytí, tak každodenní duchovní praktika, určitá forma meditace.

PROČ JÁ?

Při setkání s některou ze životních daností se často ptáme: „Proč se tak hrozná věc stala tak hodnému člověku, jako jsem já? Zasloužil bych si něco lepšího.“ Bdělá pozornost nabízí jinou interpretaci: „Ano, stalo se to. Co teď?“ Jsme šťastnější, když to, co se nám na realitě nelíbí, přijmeme. Naše vědomé ano je vstupem k tomuto ochrannému paradoxu.

Přijmeme-li otevřeně věci, které nemůžeme změnit, řekneme tím ano sobě samým, tomu, jací jsme ve svém stále se rozvíjejícím životaběhu. Podmínky existence jsou naší osobní zkušeností, ne nějakou cizí silou nebo překážkou, které bychom se měli vyhýbat. Zároveň jsou univerzální zkušeností všech lidí. Každý člověk, který kdy žil, čelil pěti hlav-

15

ÚVOD

ním pravdám. Jsou tedy součástí lidské existence, musejí být nezbytně přítomny. Až je konečně přijmeme coby rozšíření svého já a řekneme jim ano nikoli rezignovaně – budeme je považovat za součást vlastní lidskosti.

Všechny životní danosti jsou založeny na jedné základní skutečnosti: Cokoli se může stát komukoli. To je jedna z nevyvratitelných pravd. Většina z nás má problém doopravdy uvěřit, že všechno se týká i nás. Domníváme se, že mimořádné štěstí či smůla se stávají jiným lidem, nikdy ne nám.

Uvěřit, definitivně a plně, že se nám může přihodit cokoli, je nesmírně vyspělá úvaha, která nám poskytuje dva nádherné dary. Za prvé se zbavíme privilegovaného pohledu vlastního ega na sebe jako něco, co si zaslouží zvláštní zacházení; opustíme dětinské přesvědčení, že jen kvůli nám přijde nějaký spasitel, ať už z jiného světa, nebo z tohoto, a ochrání nás před bolestí. Za druhé, víra, že se nám může stát cokoli, nám dopomáhá k pokoře a k soucitu s ostatními lidmi. „Žádný člověk pro mě není cizincem,“ napsal římský básník Terentius6 ve druhém století před Kristem. Na pocitu příslušnosti je cosi velmi útěšného, na tom, že všichni lidé jsou propojeni, ať už je život jakkoli náročný.

Danosti života jsou kódem našeho osobního rozvoje.

Nepodmíněným ano tento kód rozluštíme, či spíše začneme luštit. Podle tradičního buddhistického přesvědčení je zrození člověka nesmírným dobrem. Říká se, že na světě je přesně ten správný poměr utrpení a radosti, abychom mohli dojít procitnutí, abychom se mohli stát osvícenými. Jinak řeče-

16

ÚVOD

no, skrze nezvratné životní skutečnosti získáme zkušenosti potřebné k osvícení.

Všechny věci mají přirozenou, nepotlačitelnou tendenci vyvíjet se, tedy dosahovat plného potenciálu v rámci měnícího se stavu okolí. Proto naděje, která nás tak často utěšuje, není jen pošetilým přeludem. Naděje je autentickou reakcí na základní tíhnutí života k naplnění. A vše, co musíme udělat, je vyslovit nepodmíněné – to jest uvědomělé – ano bez debat či stížností.

DANOSTI COBY DARY Slovo danost má dva významy. Je to stav, který nemůže být změněn, ale také něco, co nám bylo dáno. Jakmile řekneme ano, ukáže se náhle, že danosti života jsou dary, užitečné prostředky růstu. Jsou neoblomné, ale také přinášejí moudrost.

Jedině v prostředí takto náročných a vyzývavých podmínek se můžeme rozvíjet. Danosti života jsou dary, protože jsou součástí povahy, niternosti a soucitu.

Co je třeba k tomu, abychom v mnoha těžkých životních zkouškách nalezli rovinu daru? Za prvé a především se musíme přestat snažit záhadné danosti ovládat či odvracet. Poté se promění v bránu k osvobození. My lidé však máme dlouhou tradici v tom, že se životním zkouškám bráníme a vzdorujeme jim. Vzdorování nepříjemnostem je pochopitelně součástí lidského údělu. Jak ironické, že se tak zoufale snažíme ignorovat to, co je nezměnitelnou podmínkou lidské existence, podmínkou, která ve výsledku podporuje náš růst.

17

ÚVOD

Z fráze „přijímat věci, které nelze změnit“ by se mohlo zdát, že je přijímáme jen proto, že je nemůžeme změnit.

Jakmile však pochopíme, že to, co se odehrává mimo naši kontrolu, může být přesně tím, co potřebujeme, uvidíme, že přijetí reality může být naše cesta k obohacování vlastní osobnosti. Vnitřní klid nevychází jen z přijetí nezměnitelného, ale také z toho, že se přestaneme snažit všechno ovládat. Události se dějí z určitého důvodu a tento důvod má mnoho úrovní, proto o tomto tématu budeme v knize často mluvit.

Nepodmíněným ano se připravujeme na radost či bolest. Přijmout svět s jeho pravidly znamená žít hrdinský život. V klasických hrdinských mýtech je vždy fáze zápasu, kdy se hrdina musí střetnout s podmínkami existence.

Hrdina je někdo, kdo prožil bolest, která ho změnila, a tuto zkušenost používá k pomoci ostatním. Jak říká Shakespeare v Králi Learovi: Největší chudák, otlučený sudbou.

Procítil jsem a poznal, co je žal, a tak znám politovat.7 Danosti života vybavují Leara soucitem k druhým. Naše duchovní činnost není čistě osobní. Coby jedinci každou chvíli zahoříme plamennou touhou rozhýbat evoluční možnosti kolektivního lidského ducha. To, že provádíme duchovní praktiky, ve výsledku znamená, že s sebou můžeme k osví-

18

ÚVOD

cení dovést celé lidstvo. Rozdávat se je pochopitelně niternou součástí dobra: jak píše Aristoteles: „Dobro nemůže než se rozplývat.“ Tak složité a tvůrčí bytosti, jako jsme my, by nemohly být ve světě spokojené bez daností, které vytvářejí napětí v duši.

Shakespeare, Mozart či Einstein by se neobjevili ve světě, ve kterém se věci nemění a nekončí, ve kterém je vše plně předvídatelné, ve kterém život neobsahuje bolest a v němž nás všichni věrně milují. Takový prostor by byl povrchní a nekonečně „hloupý, plochý, mdlý a pustý“, jak říká Hamlet o svém omezeném světě.

Tvořiví lidé oceňují podmínky existence jako něco, co má svůj smysl odlišný od společenských pravidel. Dávají těmto danostem novou podobu uměleckých děl. Proto jsou danosti stálým zdrojem tvořivosti a nových možností. Nedokonalost světa i naše vlastní se stává surovým materiálem pro mistrovské dílo. Umělec jej uchopí a promění v něco, co je pro ostatní přínosné a povznášející, tak jako pták, jenž krmí mláďata jídlem, které spolykal.

DANOSTI COBY POŽEHNÁNÍ Najít v životě skutečné štěstí vyžaduje, abychom se emočně a duchovně rozvíjeli. Duchovní uvědomění rozbije dualismus, zjednodušené představy o dobrém a zlém. Nepodmíněné ano je ano paradoxům života. Paradox v sobě zahrnuje zjevné protiklady. Například řekneme nepodmíněné ano existenci podmíněné změnami a konci. Můžeme dodržovat své závazky,

19

ÚVOD

i když naše plány ztroskotají. Ať už je vůči nám svět jakkoli nespravedlivý, můžeme být i nadále soucitní. Můžeme být vůči druhým milující bez ohledu na to, jak hrubě se k nám chovají.

Nic z toho, co se děje, nás nesmí přimět sesednout z koně jménem Ano. Můžeme poznat lidi z jejich temné stránky, a přesto na ně nemusíme zanevřít, což je rys duchovní zralosti.

Zde jsou další příklady paradoxů, které můžeme s radostí přijmout, pokud si uvědomíme cenu životních daností: •

I když se všechno mění a končí, věci se samy obnovují a procházejí koloběhem dalšího vývoje.

•

I když věci někdy nevycházejí podle plánu, spatříme někdy širší plán fungující skrze synchronicitu, která otevírá překvapivé možnosti.

•

I když život není vždycky fér, cosi v nás zůstává férovosti stále oddáno a odmítá se chovat nespravedlivě nebo se mstít.

•

I když je utrpení součástí života, vždy máme možnosti, jak se s ním vyrovnat a tím rozšířit svou schopnost zvládat budoucí bolest a pomáhat ostatním s jejich utrpením.

•

I když lidé nebývají vždy věrní a milující, nic nás nesmí odradit od toho, abychom se chovali s milující vlídností8 a ostatní nezavrhovali. Žádný lidský skutek nedokáže jinou lidskou bytost připravit o schopnost milovat.

20

ÚVOD

Uvedené danosti mohou vypadat negativně, každá z nich má však také svou pozitivní stránku. Výše zmíněné paradoxy ukazují pozitivní rozměr každé z těchto podmínek existence. Vždy, když na některou danost odpovíme ano, emočně a duchovně se rozvíjíme: děláme pokroky v trpělivosti, snášenlivosti, milosrdenství, štědrosti, moudrosti, vděčnosti, vytrvalosti a nepodmíněné lásce.

Přesto skutečnost, že je mnoho věcí, které nemůžeme nijak ovlivnit, ve výsledku znamená, že možná budeme potřebovat určitou zvláštní podporu, něco, co nám naše ego nemůže poskytnout, co si naše omezená mysl nedokáže představit, co naše křehká vůle nemůže ovlivnit. Taková je pomocná síla požehnání, duchovního doplňku naší snahy.

Cosi, co nás přesahuje, se dá do pohybu a ulehčí nám cestu.

Upanišady, posvátné texty hinduismu, hovoří o požehnání takto: „Átmán [Bytostné Já, pravda] nelze získat poučením ani moudrostí, ani mnohým studiem; koho si [Átmán] sám zvolí, ten ho může získat.“9 Požehnání je dar vyššího Já, nežli je ego. Překročit běžná omezení dokážeme díky zdroji za hranicemi svého ega. Požehnání znamená, že už nejsme sami, že máme vždy doprovod: •

Když jsme si jisti, že další minutu už prostě nevydržíme, a přesto se nám to podaří, je to požehnání Tvůrcova života v nás.

•

Když jsme si jisti, že nedokážeme najít světlo, a přesto se nám to podaří, je to požehnání Světla v nás.

21

ÚVOD

•

Když jsme si jisti, že náš dech je u konce, a přesto chytneme nový, je to požehnání Ducha dechu, jenž skrze nás prochází.

Naše srdce jsou tvarována světlem. Díky nepodmíně-

nému ano prochází srdcem světlo. Požehnání je zvláštní dar, který prolamuje omezení naší mysli, vůle a srdce.

Požehnání posiluje náš intelekt tím, že mu propůjčuje intuitivní moudrost. Náhle získáváme inspiraci z něčeho, k čemu bychom skrze logiku nedošli. Požehnání posiluje naši vůli tím, že nám dává sílu či odvahu, kterou jsme dosud neměli. Požehnání posiluje naše srdce tím, že umožňuje milovat spíše než nenávidět, smiřovat se spíše než se mstít, projevovat pokoru spíše než aroganci. To všechno bychom sami nezvládli; naše sebestředné ego by nemělo k takovéto ctnosti žádnou motivaci. Vnitřním spojencem a průvodcem, motivující silou naší duchovní praxe, je požehnání.

Všechny danosti se stávají požehnáním, k nepodmíněnému ano se přidává nepodmíněné děkuji. Když přijímáme dobré se špatným, snadné s obtížným, vděčnost se dostaví automaticky. Hamlet říká Horatiovi: …protože jsi ten, kdo trpí, jako by nic netrpěl, kdo za rány i dary Štěstěny je stejně vděčný.10

22

ÚVOD

Každá životní danost k nám přichází v doprovodu mnoha požehnání. Skutečnost, že se věci mění a končí, znamená, že můžeme v této nestálosti nalézat požehnání v podobě plynutí s tokem života. Zdraví, jak z psychologického, tak duchovního hlediska, znamená jít s proudem událostí, a ne být jimi zastaven či zničen. Nevycházejí-li věci podle plánu, znamená to, že se do našich životů promítají síly stojící mimo oblast ega – síly vedoucí nás k našemu osudu po cestě, kterou jsme možná zanedbávali. Jakmile pochopíme, že nás podporují síly za hranicemi ega, uvidíme, že touha mít věci pod kontrolou nemusí být v našem nejlepším zájmu: mohli bychom pokazit významné plány, které pracují v náš prospěch.

Skutečnost, že život není vždy fér, i když instinktivně víme, jak by férovost měla vypadat, znamená, že je na nás, abychom ve světě vytvářeli spravedlivé podmínky. Když řekneme ano této výzvě, nalezneme odvahu. Poté najdeme způsoby, jak dosáhnout vnitřní rovnováhy a pomáhat světu v nastolení té jeho.

Neodvratitelná pravda, že součástí života je bolest, je přestíněna požehnáním odolnosti, trpělivosti a soucitu. Dotýká se nás bolest druhých a s menší pravděpodobností se staneme zdrojem bolesti pro jiné.

Danost, že druzí nejsou vždy věrní a milující, způsobuje rány, které z nás činí charakterní osoby s hlubokou duší. Tyto rány jsou požehnáním, neboť nás vedou k celistvosti. A především nás tato danost vyzývá k tomu, abychom projevovali nepodmíněnou lásku.

23

ÚVOD

Požehnání není konejšení; přichází s polnicí v ruce.

Každé požehnání je budíčkem k podnícení našeho úsilí.

V této knize se snažím ukázat, jak nás požehnání navštěvuje v podobě daností. Navíc, máme-li odvahu čelit nevyhnutelným životním skutečnostem, jsme požehnáni a dokážeme milovat bez ohledu na to, co zrovna zažíváme. Láska je vždy nepodmíněná v tom smyslu, že ji žádná z podmínek existence nepřekazí, nepřemůže. Žádné změny, konce, zkřížené plány, nespravedlnost, utrpení, zrada či nedostatek lásky, nic z toho nám nemůže zabránit milovat. Naše ano takto oslnivému požehnání je tím, po čem naše ego touží, neboť to znamená konec strachu a začátek svobody.