Proste byznys

d

G

a er

in

n tA

on

s er

e d n

r

G

a r e

A t in

n o s

© Geraint Anderson, 2011 Original English title: JUST BUSINESS Translation © Ivan Kytka, 2011 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2011 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-486-0

Všechny postavy, veškeré instituce i události vylíčené v této knize jsou fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná. Úřad pro dohled nad finančními službami samozřejmě fiktivní institucí není, ale osoby a události, které k němu mají v této knize vztah, jsou výtvorem autorovy vyšinuté představivosti.

Tomu nejkrásnějšímu skřítkovi s břichem a knírkem v Abergavenny

Poděkování Mé poděkování patří Martinu Fletcherovi z nakladatelství Headline za to, že mi tolik věří, Nancy Webberové za to, že se mnou měla jako editorka knihy obrovskou trpělivost, mé agentce Lizzy Kremerové a také Davidu Highamovi, který neztrácel naději ani tehdy, když jsem se mu sedm měsíců neozval. Zvláštní zmínku si zaslouží všichni, kteří mou knížku četli, když byla ještě ve stavu zrodu, a to včetně Laury Westové a Davida Highama, Jamieho Talla Pillse a mé milé ženy Emmy.

Velký dík patří také Bridget Harrisonové, která mi umožnila, abych si mohl týden co týden zanadávat na stránkách deníku thelondonpaper, a Sophii Lodgeové, která je tvůrkyní mých webových stránek (www.cityboy.biz) a málem zavinila, že jsem se stal zpěvákem pop music. Omluva a dík patří také Tobymu, Warrenovi, Razzallovi, Angusovi a Uppymu, kteří na následujících stránkách zjistí, že jsem jim zcizil jejich nejlepší hlášky a v knize je použil. Velké poděkování patří také mým rodičům, kteří se mě ještě stále nezřekli, přestože je celý svůj život přivádím do neobyčejně trapných situací.

A na závěr musím ještě jednou poděkovat své ženě… za to, že je tou nejlepší spolupachatelkou, kterou si člověk může přát.

Prolog Listopad 2008 Seděl jsem na pláži a sledoval dva chlápky, jak toho hipíka pořád otravují, a zoufale jsem si přitom snažil uvědomit, proč by mi to mělo nahánět strach. Už zdálky se mi obě postavy zdály trochu povědomé, ale opar z trávy, v kterém jsem se vznášel, mi bránil v tom, abych okamžitě dospěl k jasnému závěru: je vysoce pravděpodobné, že pokud odtud okamžitě nezmizím, během chvilky se odeberu na onen svět.

Nenuceně, jak jen to šlo, jsem vstal a nasadil si sluneční brýle. Ti dva muži – oba tmavovlasí, do bronzova opálení, jeden menší a podsaditý, druhý vysoký a kostnatý – starému Daveovi ukazovali jakousi fotku a na něco se ho vyptávali. Neslyšel jsem sice, oč přesně jde, ale způsob, jakým se s ním bavili, budil strach. I na tu dálku mi bylo jasné, že Dave, ohnutý a se zkříženýma nohama, je z toho nesvůj.

Diego a Juan se přitom snažili, aby byli mezi cizinci polehávajícími kolem na sárí co nejméně nápadní. Měli na sobě vytahané plážové šortky a pomalovaná indická trika, ale se svými hustými kníry a dokonale střiženými účesy se na tuhle pláž vůbec nehodili. Snažili se sice vystupovat klidně a nenuceně, ale mně pomalu docházelo, že mě tihle dva

13

Geraint Anderson chlápci pronásledovali přes půl zeměkoule s jediným cílem: poslat mě na onen svět.

Otočil jsem se zády k moři, vydal se směrem ke své oprýskané motorce a pod nohama jsem při chůzi cítil horký písek. Ani na chviličku jsem přitom z těch dvou, kteří zpovídali Davea, nespustil oči. Stáli nad ním nějakých dvacet kroků napravo ode mě. Aniž bych sklonil oči, po paměti jsem otevřel svou ledvinku a začal v ní šmátrat po klíčku, i když k mému enfieldu to bylo ještě pořádně daleko. Srdce mi tlouklo jako o závod a lil ze mě pot. Navenek jsem se sice snažil zachovat klid, ale uvnitř jsem se modlil, aby mě nezahlédli.

Dave se najednou podíval mým směrem. A oči těch dvou, co mi šli po krku, jeho pohled mimoděk sledovaly. Oba mě okamžitě poznali. Bez zaváhání jsem přešel do sprintu, skočil k motorce, kopl do stojánku a na druhý nervózní pokus se mi podařilo zasunout klíček do zapalování. Otočil jsem jím doprava, ale oba Kolumbijci už byli skoro u mě. A Juan zároveň něco lovil v báglu – to, čemu jsem se chtěl docela určitě vyhnout.

Měl jsem jen pár vteřin na to, abych svůj Royal Enfield Bullet, který spolehlivostí právě nevynikal, nastartoval. Snažil jsem se zachovat klid, ale třásl jsem se přitom jako osika.

Sešlápl jsem vší silou startovací páku, ale noha mi po mastném pedálu sjela a z kotníku se mi začala řinout krev. Ztratil jsem rovnováhu a motorka se na mě skoro převrátila. Bolest jsem ignoroval, dupnul znovu pedál a přitáhl plyn k sobě.

V tu chvíli jsem uslyšel ten nejskvostnější hřmot na světě – hluboký, bublající zvuk čtyřválce s obsahem 350 ccm.

14

Prostě byznys Stiskl jsem spojku, zařadil jedničku a přitáhl ze všech sil plyn.

Vzápětí jsem již burácel po písčité cestě, a když jsem se otočil, viděl jsem své pronásledovatele, jak proklínají nebesa. Pocit úlevy však byl jen dočasný. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem zahlédl, jak Juan a Diego s klíčky v rukách běží k dvěma opodál zaparkovaným hondám…

Tenkrát – koncem roku 2007 – jsem nikomu popravdě neřekl, proč jsem musel z londýnské City odejít. Ale věřte mi, že to, co psali v novinách, nemělo s pravdou nic společného.

Musím však připustit, že zčásti to bylo na základě zavádějících informací, které jsem jim sám po kouskách servíroval, abych si zachránil holý krk. A teď vám tedy povím, co se doopravdy stalo. Je to příběh tak obludný, že mu sám stěží dokážu uvěřit, ale vše, co vám povím, je naprostá pravda. Zatmění smyslů ve spojení s mou hrabivostí uvedly do pohybu sérii událostí, které obrátily můj život naruby a postaraly se o to, že se do konce života asi nebudu cítit úplně bezpečně. Ohrozil jsem svůj vlastní život a životy těch, které miluji. Proč? Jen a pouze pro prachy, kolem nichž se tenhle prohnilý svět točí.

Vše, čeho jsme v posledních třech letech byli svědky, dokazuje, jak se věci ve světě financí vymkly kontrole – je to podobné, jako byste pacientům předali správu blázince.

Stěží uplyne den, během něhož by se některý z těch sobeckých křiváků nepokusil přelstít kámoše z bankovního světa nějakou další ostudnou hanebností vedenou jen a jen sobectvím a lakotou. Během prvních pár měsíců vynuceného exilu jsem při čtení zpráv na internetu nemohl uvěřit svým očím.

A každý ten chladně kalkulovaný čin vycházející z bezbřehé

15

Geraint Anderson chamtivosti musel další den někdo trumfnout, a já, stejně jako většina hlupáčků na téhle planetě, to časem přestal vnímat. „Ztráta z obchodování“ ve výši 4,9 miliardy eur, která se přihodila jistému Jérômu Kervielovi, vypadá jako pouhá chybička při zaokrouhlování ve srovnání s 50 miliardami dolarů, o které přišli investoři v pyramidě, s níž přišel ve Spojených státech Bernie Madoff, zatímco z těch hajzlíků od Goldmana Sachse se klubali nejprohnanější buzíci na světě. A při tom všem – přes mimořádné úsilí bankéřů a finančníků si co nejvíce napakovat své hedvábné kapsy na úkor běžných smrtelníků – zůstává svět financí neregulovaný a ohavné děvky v něm hrabou bonusy, z kterých se musí normálně smýšlejícím lidem drát slzy do očí.

Většina Cityboyů bez přestání lže, podvádí a krade, aby si nahrabala co nejvíce. Ale já zašel ještě o krok dál. Z hloubi duše nenávidím ten ohavný chaos, který mí bývalí kolegové tak neúnavně vytvářejí, ale nemám právo je soudit. Jsem stejný jako oni, možná ještě horší. Jediný rozdíl mezi mnou a těmi gangstery v oblecích od Armaniho, kteří se postarali o to, aby se svět dostal do recese, spočívá v tom, že mně to neprošlo. Do konce života za to budu pykat.

A to jen proto, že jedno jediné zkurvené rozhodnutí dokáže úplně všechno zničit.

PRVNÍ ČÁST •

Odcházející výkonný šéf Úřadu pro finanční služby (FSA), hlavního regulátora londýnské City, v roce 2007 připustil, že obchodování na základě neveřejných informací, tzv. insider trading, je v City endemické a vzkvétá. Výroční zpráva FSA došla k závěru, že 29 procentům všech převzetí veřejně obchodovaných společností v roce 2009 předcházely podezřelé „pohyby cen akcií“. Dodejme, že FSA vznikl v roce 1997 a za prvních deset let své existence byla výsledkem jeho činnosti jen tři nevýznamná odsouzení za obchod právě na základě vnitřních informací.

•

Prezident George W. Bush v roce 2004 zdůvodnil fakt, že majetným Američanům nezvýšil daně, slovy, že „skutečně bohatí lidé se dokáží jejich placení stejně vyhnout“. Nejvyšší kontrolní úřad v Británii odhalil, že 30 procent ze 700 největších britských společností a firem neplatí vůbec žádnou korporační daň. A v únoru 2000 publikovala britská odborová centrála TUC výzkum, podle kterého přicházejí daňové úřady ve Spojeném království ročně o čtyři miliardy liber, protože bohatí daňoví rezidenti využívají tzv. daňových rájů, čímž se vyhýbají placení daní.

•

Přestože daňoví poplatníci museli pomoci britským bankám půjčkami ve výši téměř bilionu liber, bonusy vyplacené v roce 2009 v londýnské City dosáhly téměř osmi miliard liber šterlinků – tedy téměř o 50 procent víc než v roce 2008.

Přes univerzální shodu v tom, že právě bankéři mají hlavní podíl viny na tom, že světová ekonomika téměř zkolabovala, systém finanční regulace nedoznal v podstatě žádných konkrétních změn.

Jedna Září 2007 „Popravdě řečeno, člověk v životě obvykle dostane jen jednu jedinou šanci a tu promarní,“ zalhal jsem a na tváři se mi objevil škleb, na kterém se podepsala čerstvá dávka kokainu. Dunící house music činila jakoukoliv konverzaci téměř nemožnou, ale v tu chvíli jsem byl – společně se svými klienty – natolik vytuhlej, že stejně nic jiného nezbývalo.

Nakonec na tom stejně moc nezáleželo, protože konverzace s těmihle panáky byla vždycky přinejlepším kombinací sexistických kravin a unavujícího vychloubání. Usadili jsme se na luxusní vypolstrované sedačce necelých padesát čísel od tanečního parketu a očima přebírali mladé a pohledné východoevropanky kolem. Na stolku stály dvě láhve vodky značky Grey Goose, velká nádoba s ledem a pořádná baterie míchaných nápojů. Tohle mě – nebo vlastně mou banku – přijde na takových 500 liber. Když jsem si uvědomil, že jsem tu noc už stačil utratit za koktejly ve Fifty St James a za jídlo u Wolesleyho přes tác, a to mluvím o librách, bylo mi jasné, že budu mít účetnímu zase jednou co vysvětlovat. Ale protože mi některý z těchhle hošíků z hedgeových fondů hned zítra ráno pošle pár solidních objednávek, téměř určitě se z toho zase vyvlíknu.

19

Geraint Anderson „Tak už mě nějak nudí mluvit sám o sobě… co kdyby teď o mně mluvil někdo jiný?“ zavtipkoval jsem ve snaze odvést konverzaci od faktu, že mě nedávno nechala úžasná holka, do které jsem byl ještě pořád blázen. Věděl jsem, že jsem to posral sám, a tím spíš jsem teď trpěl – jako nikdy v životě.

Docházelo mi, že jsem přišel o svou životní lásku, a to jen a pouze kvůli nepodstatné aférce v kanceláři, z níž nakonec vlastně nic nebylo. Jenže pokud jsem o něco nestál, pak především o to, abych u svých společníků třeba jen vyvolal dojem, že jsem „zranitelný“. Všichni u stolu se snažili u ostatních vyvolat představu téměř božské nedotknutelnosti a něco jako zranitelnost se do tohoto prostředí nehodilo. V tu chvíli mi pomohlo, že se soustředili na jednu zvlášť provokativní šlapku, které snad nemohlo být ani devatenáct.

Vypadala jako normální, stěží plnoletá kurvička z Litvy, s těmi správnými křivkami na správném místě. Napřed jsme ji všichni chvilku rentgenovali očima a pak následoval předvídatelný rituál, při kterém jsme hodnotili její vzhled. Jeden druhého jsme přitom přesvědčovali o svém nekontrolovatelném chtíči a neomezené potenci. „Kurva, jen se mrkni na ty její půlky. Na těch by se dal s přehledem rozbíjet kokos!“ zvolal Richard, nejbohatší a také evidentně nejerudovanější z klientů, které jsem měl tu noc pochybnou čest bavit. „A pokud jde o její ksicht, má jen jednu kosmetickou vadu… že jsem se na něm nestihl udělat,“ dodal nechutně obscénním tónem. Richard byl typ samolibého, odporného kokota, který se domníval, že by mu celý svět měl být vděčný za to, že se na něm objevil. Byl o tom přímo přesvědčený. A já jsem celé čtyři roky trávil

20

Prostě byznys tím, že jsem tomuhle arogantnímu úchylovi lichotil. Vyplácelo se to. „Zpropadeně! Ta má kozy,“ vykřikl Brad, kterému se z toho vzrušení udělala na puse pěna. Byl to týpek, který inteligencí rozhodně neoplýval. Nám třem ostatním připadalo, že občas má problém své pohyby koordinovat tak, aby dokázal za chůze žvýkat. „Hele, vole, kdo zaváhá, ten si ho pak musí vyhonit sám… proč tam s ní nehodíš nějaký boogie? Proč jí neukážeš, jak se hýbat? Jinak tě čeká další noc, kdy budeš usínat jen s ptákem ve svý dlani,“ smál se na celé kolo Dimitri, skrček s poďobanou tváří a slizoun, jehož rozšířené zorničky naznačovaly, že má mozek plný koksu. „Jasně, Richarde, přestaň machrovat a ukaž, že na to máš, ty srabe,“ dodal Brad. „Jo, tak do toho, Richarde, dokud jsme ještě mladí… to stojí za to,“ prohodil jsem, abych nezůstal v té oplzlosti pozadu. „Bože na nebi! Mně bude tenhle impotent radit, jak balit holku? Kurva, to abych se snad začal učit od Russella Crowea, jak zvládat vztek! A zavolám Leslie Ashový, aby mi poradila s příští plastickou operací. Chlapci, neberte to jako urážku, ale pokud se vám někdy náhodou podaří přefiknout ženskou, tak je to jen proto, že máte po kapsách pořád rohypnol a viagru, tak to na mě proboha nezkoušejte.“ Už zase to sklouzávalo do starých kolejí. Alespoň že všechno běží podle plánu. Protože ten Richardův proslov zněl poněkud nazlobeně a mě jako makléře, který všechny pozval, přece jen trochu znejistěl, rychlým pohledem jsem se ujistil, že to jen tak hraje a že se mu to líbilo. Richard

21

Geraint Anderson toho moc nenamluvil, obvykle jen pronášel projevy, a dnešek nebyl žádnou výjimkou. Samozřejmě že mi šlo o to, aby vše běželo jako po drátku. V téhle situaci to znamenalo vydržet všechny tyhle dětinské hádky, které mohl považovat za agresivní či nepřátelské jen neinformovaný pozorovatel.

Spokojeně jsem si poposedl. V té chvíli jsem věděl, že tahle předstíraná dobrosrdečnost dostane už brzy podobu provize, která bude stát za to.

Nad předraženou večeří jsme se o něco dříve samozřejmě věnovali byznysu a Richard se s námi při té příležitosti dokonce podělil o důvěrnou informaci, podle níž se na pondělí chystala koupě velké dopravní firmy s čistým výnosem 25 procent na akcii. V podstatě všichni jsme mu slíbili, že se poohlédneme po zapomenutých tetičkách a ztracených prastrýčcích a vlastně komkoliv, kdo s námi nebyl přímo spojený, a napumpujeme do akcií té firmy tolik, kolik to jen půjde. Chystal jsem se do toho dát svých obvyklých sto tisíc liber prostřednictvím party pěti bývalých spolužáků a těšil se na dvacet táců, které mi ta třídenní investice vynese – samozřejmě po odečtení tradiční tisícovky, kterou si z toho každý z nich vezme.

Popravdě řečeno teď, když byl „byznys“ uzavřený, jsem si ten večer začal skoro užívat. Bylo to docela příjemné překvapení, zvlášť vezme-li se v úvahu, že většina kontinentálních návštěvníků v jednom z nejslavnějších londýnských nočních klubů Chinawhite byla alespoň o deset let mladší než já, takže jsem se cítil zhruba tak jako ten nejodpornější pedofil v brouzdališti. Ale koncem roku 2007 jsem se scházel na podobných pařbách se svými klienty už desátý rok, takže

22

Prostě byznys předstíraná upřímnost se stala součástí mé povahy a tihle nudní nafoukanci si mohli klidně myslet, že jsou mi sympatičtí.

Ten večer jsme chlastali jako o závod, a protože mou hlavní starostí bylo, aby klienti neměli ani na okamžik prázdnou sklenku, aby měli dostatečný přísun koksu a aby se dobře bavili, objednal jsem další čtyři dvojité vodky s tonikem, a když jsme si přiťukli, pronesl jsem svůj oblíbený přípitek: „Játra jsou zlem, které musí být potrestáno!“ Mí společníci se rozchechtali a zopakovali mé zaklínadlo. Richard, kterého zřejmě naštvalo, že jsem s tou hláškou přišel já, se rozhodl, že musí také nějak přispět k všeobecnému veselí, takže pronesl: „Víkend, který není proflákaný, je proflákaný víkend!“ K mému potěšení se Brad ani Dimitri tomu jeho přiblblému vtipu nesmáli tak srdečně. Koneckonců stejně tak trochu postrádal smysl, protože jsme naši pařbu pořádali jako obvykle ve čtvrtek. Každopádně mi však Richardův nejapný žert alespoň připomněl, že je všední den a že musím být zítra ráno přesně v 6:55 v kanceláři. To bylo v tu chvíli za nějakých šest hodin. Zároveň jsem si rychle spočítal, že nám zbývá ještě jeden a půl gramu hnojiva, takže nemám šanci, že bych se odtud dostal před třetí ráno, kdy zavírají. Když tedy budu mít kliku, čekají mě maximálně tak dvě hodiny spánku. Přepadl mě pocit, který se mi v posledních dvou letech vracel častěji a častěji: Nejsem už na tyhle kokotiny příliš starý?

Richard se najednou postavil a s nijak neskrývaným gestem ruky si řekl o další dávku.

23

Geraint Anderson „Hele, čuráčku, přestaň kecat a dej mi šňupnout. Podej mi to sem. Už to máš u sebe moc dlouho, chlapečku. Jestli ti to nevoní, tak to sem naval!“ Pohrdavě se mi vysmíval, čímž mi připomněl – pro případ, že bych na to zapomněl – že on je klient a já jen jeho vděčná čubka. Po tolika letech v branži jsem instinktivně sklapl hubu a vytáhl z náprsní kapsy obálku. „Richarde, moc rád tě zase vidím,“ pronesl jsem pro případ, že by naši konverzaci sledovala místní ochranka, a zatímco jsem si s ním potřásal rukou, kontraband se přesunul z mé do jeho dlaně. „Jak myslíš,“ zamumlal a krokem, který naznačoval, že ví přesně, za čím jde, odpochodoval k toaletám.

Když se vrátil, vypadal nervózně. „Steve, Steve… mám rovně kravatu?“ ptal se a rychle si přitom utíral horní ret. Smluveným heslem se chtěl přesvědčit, že mu po bílém prášku nezůstala kolem nosu ani stopa. „Ne, kámo, máš nosní zdířky jako novorozenec!“ Pak jsme tu samou šaškárnu s potřesením ruky opakovali a já předal obálku Dimitrimu, který nedočkavostí už slintal jako batole. Vzápětí vyskočil ze sedačky a vydal se směrem k hajzlům. „Svatá dobroto! Jestli mi dají ještě jednu dávku toho katalyzátoru, tak mě pak budou muset seškrabovat ze stropu!“ zařval Richard, aniž by pohnul čelistí, takže vůbec nerozděloval slova. „Tak, hošánci, teď nastala ta pravá chvíle – když budete sledovat mistra v akci, něco od něj konečně pochytíte.“ Sotva to dořekl, nakročil směrem k té vyzáblé holce, která se na parketu kousek od nás pohupovala v přiléhavých šatech. Přeskočil přitom z jedné nohy na druhou – asi mu

24

Prostě byznys šlo o nějakou působivou krokovou variaci, ale ve skutečnosti spíš připomínal trapného strýčka, který se při tanci příšerně šklebí, ale nikdo ho na svatbě nemůže dostat z parketu.

Společně s Bradem jsme pobaveně sledovali jeho křeče.

U téhle holky neměl za žádných okolností šanci a my měli potají radost z toho, že se na něj přes všechnu jeho neohrabanou snahu ani neusmála. Jakmile se Dimitri vrátil – se šklebem v tváři, jako by se ucházel o roli v nějaké připitomělé komedii – ze své záchodové mise, vydal jsem se na pány pro změnu já.

Ve chvíli, kdy jsem si v kabince dopřával slušnou dávku matroše, jsem se rozhodl, že o tomhle večírku napíšu do svého pravidelného novinového sloupku, který jsem měl v jedněch londýnských novinách. Přemýšlel jsem o tom vlastně celý večer, protože tahle událost v sobě měla všechny ingredience, o kterých se Londýňané chtějí dočíst, zčásti proto, aby se utvrdili ve svých představách o tom, jak nezřízeně prostopášní dokáží ti chlapci z City – jako jsem já – být.

Samozřejmě z toho vynechám drogy i obchod s důvěrnými informacemi. Kdyby se snad jednou přišlo na to, kdo je autorem, nikomu z nás by to určitě nepomohlo.

Ten sloupek jsem začal původně psát jen tak pro zábavu.

První londýnské pouliční noviny, které se rozdávaly zadarmo, začaly vycházet v srpnu roku 2006 a jedna z mých bývalých spolužaček v nich byla shodou okolností zástupkyní šéfredaktora. Čtrnáct dní předtím, než se v ulicích objevil první výtisk, mi řekla, že by chtěli každý týden sloupek o hýřivém životě v londýnské City. Takové nabídce jsem nemohl odo-

25

Geraint Anderson lat. Týden co týden jsem pak dával – samozřejmě anonymně – volný průchod svému rozčarování ze své práce a dělil se o ně se zhruba půl milionem čtenářů, kteří ty noviny četli při cestě z práce. Brzy jsem zjistil, že to funguje tak trochu jako určitá vnitřní terapie a pomáhalo mi to překonávat pocit viny z toho, že „jsem se ocitl na špatné straně“.

Vydrželo mi to celých dvanáct měsíců, a to přes riziko i velkou pravděpodobnost, že se to provalí. V davech znuděných cestujících v pátek odpoledne v metru bylo určitě pár mých kolegů nebo klientů a stačilo, aby se jeden z nich v tom mém vyprávění poznal, a bylo by vymalováno. Bylo mi jasné, že pokud by kdokoli z mé banky dokázal, že autor toho sloupku, tedy „Cityboy“, jsem právě já, přijdu okamžitě o práci. I když jsem zoufale toužil z City odejít dřív, než se proměním v obézního alkoholika, který stojí před svým třetím rozvodem, chtěl jsem tak učinit, až přijde ten správný čas a zcela určitě ne před výročním bonusem, který měl být sám o sobě nechutně velký. Tak velký, že mi docela určitě umožní vzdát se svého prokletého místa a začít žít vysněný život na tropické pláži. Úplně popravdě, právě představa toho, jak si dopřávám v houpací síti v chladivém stínu palmy pořádné cigáro, mi pomáhala to nekonečné pokrytectví a dřinu vydržet.

Zbytek té noci pokračoval téměř nechutně předvídatelným způsobem. Konverzace byla stále trhavější a trhavější a cesty k záchodové míse stále pravidelnější. V jednu chvíli Dimitri navrhl, abychom sbalili pár šlapek a vydali se s nimi do luxusního Dorchesteru na Park Lane nebo hotelu Mandarin Oriental v Kensingtonu, ale s radostí konstatuji, že se ten

26

Prostě byznys návrh neujal. Chlapci měli tu noc pocit, že by měli mít jaksi morálně navrch. Nebo spíš, jak se dalo předpokládat, nikdo z nás v tom klubu nikoho nesbalil. Urostlé východoevropanky v šatech a doplňcích od Gucciho se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodly, že svou budoucnost nespojí se čtyřmi potícími se tajtrlíky s rozšířenými zorničkami, kteří nebyli schopni dát dohromady kloudnou větu, aniž by si šli nejdřív na záchod šňupnout. Nepochopitelné rozhodnutí.

Když v klubu pozhasínali všechna světla, aby nám dali jasně najevo, že opravdu končí, zamíchali jsme se rychle mezi ostatní, aby si ochranka nevšimla našich zdrogovaných zřítelnic. Zvažovali jsme možnost, že si vezmeme společného taxíka, a já se v duchu radoval, že nikdo z ostatních vlastně nebydlí mým směrem. Nechal jsem tedy své tři klienty odjet a pak jsem si pět minut počkal na dalšího černého taxíka. Když jsem do něj nastoupil, ucítil jsem vlnu úlevy z toho, že nejméně další čtyři hodiny nebudu muset nikomu poklonkovat.

Během rychlé jízdy po opuštěné Bayswater Road se v mém psychotickém mozku začala hlásit o slovo myšlenka, s níž jsem si pohrával celý večer. Věděl jsem, že za pár minut budu projíždět kolem Janeina bytu na Queensway, a tak jsem se rozhodl, že jí zkusím zavolat a zjistit, jakou mám šanci na tak pozdní rande. Jane u nás pracovala asi rok. Byla to sebevědomá dvaadvacetiletá absolventka Oxfordu, do níž jsem se zabouchl, když jsem se opil při společné návštěvě jednoho nočního klubu. Jane byla přitažlivá a sexy Lolita, kvůli které jsem přišel o svůj dlouhý vztah. O nic vlastně nešlo, protože když jsme se při čekání na taxíka konečně políbili, přes mé přehnaně hlasité protesty striktně oznámi-

27

Geraint Anderson la, že domů pojede určitě sama. Měl jsem ale smůlu, protože mě potají sledovala sestřenice mé přítelkyně a bez prodlení všechno Gemmě nabonzovala. Odehrálo se to před dvěma týdny a Gemma mi od té doby nebrala telefony, a to vůbec nemluvím o tom, že bych si k ní troufl přijít na návštěvu. Naše kratičké konverzace se odehrávaly nanejvýš přes domovní telefon. A vypadalo to, že tentokrát nezaberou žádné vzkazy na záznamníku, kytky z Interflory nebo ohnivé e-maily.

Nic z toho nemohlo změnit její názor, že jsem ubohý mizera, který se „cucá“ na potkání s kdekým a kterému nelze věřit.

A kvůli téhle nebetyčné kravině jsem teď byl úplně sám.

Přišel jsem o holku, na které mi moc záleželo, ale zároveň jsem si říkal: když už mě takhle trestá, měl by ten můj zločin stát alespoň za to. A měl bych na tom neštěstí něco vydělat. Vytáhl jsem z kapsy svou blackberry. Zbývala zhruba minuta, než budeme projíždět kolem Jane. Bylo skoro půl čtvrté, pátek ráno a za dvě a půl hodiny bude vstávat. Jane se ke mně v práci po naší schůzce chovala spíš odměřeně, čímž mi tak nějak nepřímo naznačila, že máchat pero ve firemním kalamáři se přece jen nesluší. Na druhou stranu neměla ani náznakem zájem o svého šéfa, který byl o třináct let starší a kterému se začaly objevovat pod očima tak obrovské tmavé kruhy, že o nich jedna z našich pobavených sekretářek začala mluvit jako o dvou „kufrech“. Vzal jsem tohle všechno v úvahu… a pak jí zavolal. Pochopitelně jsem nejdřív namačkal 141, kód, po kterém se na jejím displeji neukáže mé číslo.

Telefon zazvonil jednou. Pak podruhé. Po šestém zazvonění konečně zvedla sluchátko: „Tady Jane Saintová…“

28

Prostě byznys Rychle jsem ji přerušil, možná příliš rychle. „Poslyš, tady je Steve. Vím, že to zní jako šílený nápad, ale právě jedu kolem…“ „Bohužel nejsem k zastižení, a tak mi, prosím, zanechte po pípnutí vzkaz.“ Když jsem konečně přijel domů na Shepherd’s Bush, celých pět minut jsem si v opilosti zkoušel vyndat kontaktní čočky. Až po chvíli jsem si vzpomněl, že už jsem byl na laserové operaci a čočky už nějakých šest měsíců nenosím. Sesunul jsem se do postele a strašlivě si přál, abych měl před sebou o něco víc než pouhé dvě hodiny spánku v kokainovém opojení.