Tuto knihu věnuji některým z těch, kdo postavili můj dům. Jsou to: Mary Shelleyová Bram Stoker H. P. Lovecraft Clark Ashton Smith Donald Wandrei Fritz Leiber August Derleth Shirley Jacksonová Robert Bloch Peter Straub A ARTHUR MACHEN, jehož novela Velký bůh Pan mě pronásleduje celý život.
Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá. – H. P. Lovecraft (z povídky Bezejmenné město, překl. Stanislava Menšíková)
Copyright © 2014 by Stephen King Published by agreement with the author and the author’s agents, The Lotts Agency, Ltd. Original English title: Revival Translation © Linda Bartošková, 2015 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2015 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)
ISBN 978-80-7306-727-4
I Pátá postava. Lebková hora. Poklidné jezero.
Přinejmenším v jednom ohledu se náš život hodně podobá filmu. Hlavní osoby jsou členové rodiny a přátelé. Vedlejší role připadnou sousedům, spolupracovníkům, učitelům a známým, které denně vídáme. Objevují se také drobné roličky: usměvavá mladá pokladní v supermarketu, přátelský barman v místní zavlažovně, chlapi, se kterými třikrát týdně trápíte tělo v posilovně. A potom tisíce komparsistů – to jsou ti lidé, kteří projdou každým životem jako voda sítem, uvidíte je jednou a už nikdy víc. Je to třeba kluk u Barnese & Noblea, který listoval komiksem a vy jste se museli kolem něho protáhnout (a při tom mumlat „Promiňte“), abyste se dostali k časopisům. Žena v autě ve vedlejším pruhu před semafory, která si během chvilky čekání přejela pusu rtěnkou. Matka otírající batoleti zmrzlinu z obličeje v restauraci u cesty, kde jste se zastavili na rychlé občerstvení. Prodavač, který vám na baseballu prodal sáček buráků. Ale někdy vám do života vstoupí osoba, která do žádné z těchto kategorií nezapadá. Je jako žolík, který na vás jednou za pár let vykoukne z balíčku karet, většinou když prožíváte nějakou krizi. Ve filmu se takové roli často říká pátá postava nebo taky nositel změn. Když se objeví ve filmu, hned víte, že ho tam připsal scenárista. Ale kdo ho vepisuje do života nám? Osud nebo náhoda? Rád bych věřil, že to druhé. Chci tomu věřit z celého srdce i duše. Když si vzpomenu na Charlese Jacobse – na svou pátou postavu, nositele změn, svou nemesis – všechno se ve mně vzpírá pomyšlení, že jeho přítomnost v mém životě má něco společného s osudem. Znamenalo by to, že všechny ty strašné věci – ty hrůzy – byly
10
S T E P H E N
K I N G
předurčené a musely se stát. Jestli je to tak, pak nic takového jako světlo neexistuje a naše víra v ně je pouhá pošetilá iluze. Jestli je to tak, pak žijeme v temnotě jako zvířata v doupěti nebo mravenci hluboko v mraveništi. A nejsme tam sami. Claire mi dala k šestým narozeninám vojáčky a jednu říjnovou sobotu v roce 1962 jsem se chystal k veliké bitvě. Pocházel jsem z velké rodiny – bylo nás pět dětí, čtyři chlapci a jedno děvče – a já jako nejmladší jsem vždycky dostával spoustu dárků. Ty nejlepší jsem pokaždé dostal od Claire. Nevím, jestli to bylo tím, že byla nejstarší, nebo že byla mezi námi jediná dívka, nebo jestli to bylo obojím. Ale ze všech těch úžasných dárků, které mi za ty roky dala, byla sada vojáčků na úplně prvním místě. Tvořily ji dvě stovky zelených plastových panáčků, někteří měli pušky, jiní kulomety a asi tucet jich měl přilisované jakési rourovité zařízení, o němž Claire tvrdila, že je to houfnice. V sadě bylo také osm náklaUáků a dvanáct džípů. Ale nejskvělejší na celé armádě byla asi krabice, ve které se prodávala, což byla kartonová vojenská bednička v kamuflážních barvách v zelených a hnědých odstínech a vpředu s nápisem – nastříkaným přes šablonu – MAJETEK ARMÁDY USA. Claire pod to rukou připsala stejným písmem: JAMIE MORTON, VELITEL. To jsem byl já. „Viděla jsem na to inzerát na zadní stránce jednoho z komiksů, co si kupuje Terry,“ řekla, když jsem přestal nadšeně jásat. „Nedovolil mi, abych si ho vystřihla, protože se vším příšerně nadělá.“ „Správně,“ ozval se Terry. Bylo mu osm. „Jsem příšerný starší brácha.“ Roztáhl dva prsty a vrazil si je do nosu. „Nechte toho,“ napomenula nás máma. „Sourozenecké hádky si o narozeninách laskavě odpusXte, prosím a děkuji pěkně. Terry, vytáhni si ty prsty z nosu.“ „Takže jsem ten kupón okopírovala a poslala ho,“ pokračovala Claire. „Bála jsem se, aby nepřišel pozdě, ale stihla jsem to. Jsem ráda, že se ti líbí.“ A dala mi pusu na spánek. Pokaždé mi dávala pusu na spánek. I po všech těch letech si stále dokážu vybavit ty jemné polibky. „Strašně se mi líbí!“ řekl jsem a přitiskl si bedničku k hrudi. „Bude se mi líbit až navěky!“ To bylo po snídani, ke které jsme měli borůvkové lívance a slaninu,
R E V I V A L
11
moje oblíbené jídlo. Všichni jsme o narozeninách mívali svoje oblíbené jídlo a dárky jsme pokaždé dostávali po snídani, přímo v kuchyni, kde stál sporák na dřevo, dlouhý stůl a obrovská pračka, která se každou chvíli porouchala. „Navěky je pro Jamieho tak pět dní,“ ozval se Con. Bylo mu deset, byl štíhlý (i když později přibral) a už tehdy měl vědátorské sklony. „To se ti povedlo, Conrade,“ řekl tatínek. Měl na sobě oblečení do práce, čistou kombinézu se jménem RICHARD vyšitým zlatou nití na levé náprsní kapse. Na pravé straně měl nápis PALIVOVÉ OLEJE MORTON. „Máš moje uznání.“ „Díky, tati.“ „Tvůj hbitý jazyk vyhrává možnost pomoci matce umýt po snídani nádobí.“ „VždyX je řada na Andym!“ „Byla řada na Andym,“ opravil ho tatínek a naléval si sirup na poslední lívanec. „Chop se utěrky, Hbitý jazýčku. A snaž se nic nerozbít.“ „Strašně ho rozmazluješ,“ zabručel Con, ale utěrky se chopil. Connie se tak úplně nemýlil, pokud šlo o moji představu věčnosti. Hra Operace, kterou mi dal Andy, ležela po pěti dnech pod postelí a usazovaly se na ní chomáčky prachu (stejně v ní některé části těla chyběly, Andy ji koupil za čtvrXák na bleším trhu pořádaném v Eureka Grange). Stejně dopadly puzzle, které mi dal Terry. Con mi věnoval stereoskop ViewMaster a ten mi vydržel o něco déle, ale nakonec skončil ve skříni a už ho nikdy nikdo neviděl. Od maminky a tatínka jsem dostal oblečení, protože jsem měl narozeniny koncem srpna a toho roku jsem se chystal do první třídy. Nové kalhoty a košile mi připadaly vzrušující asi jako televizní monoskop, ale snažil jsem se, aby moje poděkování vyznělo nadšeně. Myslím, že mě bez potíží prokoukli, falešné nadšení nejde šestiletému klukovi snadno… ačkoliv tuto dovednost si osvojíme docela rychle, bohužel. Každopádně se všechno oblečení ocitlo nejdřív v pračce, pak na šňůře na zahradě a nakonec úhledně složené v mém prádelníku. Nejspíš nemusím dodávat, že tím pádem sešlo z očí i mysli až do září, kdy přišla chvíle si je obléknout. Pamatuji si, že jsem dostal i svetr, který byl docela šmrncovní – byl hnědý se žlutými pruhy. Když jsem si ho oblékl, dělal jsem, že jsem superhrdina jménem Lidská vosa: zloduši, pozor na moje žihadlo!
12
S T E P H E N
K I N G
Pokud však jde o vojenskou bedničku s armádou uvnitř, v tom se Con mýlil. Hrál jsem si s vojáčky den co den, obyčejně na okraji dvorku před domem na pruhu nezarostlé půdy, která oddělovala náš trávník od Metodistické ulice, která tehdy byla taky prašná. Kromě silnice číslo 9 a dvouproudové cesty na Goat Mountain, kde stálo rekreační středisko pro boháče, nebyla tehdy asfaltovaná žádná komunikace v Harlow. Pamatuji si, jak máma několikrát bědovala, kolik prachu se za suchých letních dnů dostane do domu. Odpoledne se ke mně při hře s vojáčky často přidali Billy Paquette a Al Knowles – moji dva nejlepší kamarádi –, ale toho dne, kdy se v mém životě objevil Charles Jacobs poprvé, jsem byl sám. Nevzpomínám si, proč Billy a Al nebyli se mnou, ale velmi dobře si pamatuji, že jsem byl rád, že jsem pro změnu sám. Tak za prvé, armáda se nemusela dělit do tří divizí. Za druhé – to bylo důležitější – jsem se s nimi nemusel dohadovat o tom, na kom je řada, aby vyhrál. Po pravdě řečeno mi připadalo nespravedlivé, že musím vůbec někdy prohrávat, protože to byli moji vojáci a byla to moje vojenská bednička. Když jsem se jednoho horkého dne koncem léta po narozeninách vytasil s touto myšlenkou před maminkou, vzala mě za ramena a podívala se mi do očí, což bylo jisté znamení, že dostanu další poučení do života. „Takovéhle to je moje je kořenem půlky problémů, které svět trápí, Jamie. Když si hraješ s kamarády, vojáčci patří vám všem.“ „I když bojujeme každý na jiné straně?“ „I tak. Když Billy a Al odejdou domů na večeři a ty si vojáčky sbalíš do krabice…“ „To je vojenská bednička!“ „Dobře, tak do vojenské bedničky. Když je tam uklidíš, jsou zase tvoji. Lidé si dokážou dělat zle všude možně, jak zjistíš, až budeš starší, ale podle mě všechno to špatné chování pramení z obyčejného sobectví. Chlapče, slib mi, že nikdy nebudeš sobecký.“ Slíbil jsem to, ale stejně se mi nelíbilo, když Billy a Al vyhrávali. Onoho říjnového dne v roce 1962, kdy osud světa visel na vlásku kvůli kousku tropické souše zvanému Kuba, jsem sváděl bitvu za obě strany, což znamenalo, že nemůžu nevyhrát. Chvíli předtím na Metodistické cestě pracoval traktorový srovnávač („Šoupe kamením sem a tam,“ bručel pokaždé tatínek) a všude byly spousty rozhrnuté hlíny. Seškrábal jsem
R E V I V A L
13
jí na jedno místo tolik, abych navršil nejdřív kopec, pak velký kopec a potom velikánský kopec, který mi sahal skoro po kolena. Nejdřív jsem ho chtěl pojmenovat Goat Mountain, Kozí hora, ale to mi připadalo jednak neoriginální (skutečná Goat Mountain byla dvanáct mil daleko), jednak moc obyčejné. Po zralé úvaze jsem se rozhodl kopec pojmenovat Skull Mountain, Lebková hora. Dokonce jsem se do ní pokusil prsty vydloubat pár jeskyní coby oční důlky, ale hlína byla suchá a díry se pořád propadaly. „Co se dá dělat,“ řekl jsem plastovým vojákům naházeným v bedničce. „Svět je tvrdý a člověk nemůže mít všechno.“ To bylo oblíbené úsloví mého otce a vzhledem k tomu, že živil pět dětí, měl pro takový názor nepochybně pádný důvod. „Budeme dělat, že tam ty jeskyně jsou.“ Půlku armády jsem rozestavil na vrchol Lebkové hory, kde představovala hrozivou palebnou sílu. ZvlášX se mi líbilo, jak se tam vyjímali vojáci s houfnicemi. To byli Němčouři. Americkou armádu jsem rozestavil na okraj trávníku. Tihle vojáci dostali všechny džípy a náklaUáky, protože budou vypadat bezvadně, až budou zdolávat příkrý svah hory. Některé se převrátí, to jsem věděl předem, ale aspoň pár jich to zvládne až nahoru. A tam přejedou vojáky s houfnicemi, kteří budou prosit o milost. Žádnou nedostanou. „Do posledního muže,“ řekl jsem a rozestavil několik posledních hrdinských Američanů. „Hiclere, teU se těš!“ Začal jsem je sunout vpřed, pěkně řadu za řadou – za příslušného zvukového doprovodu kulometné palby, jaký jsem znal z komiksů –, když tu na bitevní pole padl stín. Zvedl jsem hlavu a uviděl před sebou stát nějakého pána. Stál přímo proti odpolednímu slunci a jevil se mi jako silueta obklopená zlatým světlem – vyloženě lidské zatmění. V okolí vládl čilý ruch, jak tomu u nás doma bylo každé sobotní odpoledne. Andy a Con byli na dlouhém dvorku za domem, kde s partou kamarádů hráli chytače, mrskali po sobě falše baseballovým míčkem a při tom pokřikovali a chechtali se. Claire byla zase se svými kamarádkami nahoře v pokoji, kde si na gramofonu Imperial Party-Time přehrávaly desky: „The Loco-Motion“, „Soldier Boy“, „Palisades Park“. K tomu se z garáže ozývalo bouchání, protože Terry a náš tatínek pracovali na starém fordu z roku 1951, kterému táta říkal Raketa silnic. Nebo Projekt. Jednou jsem slyšel, jak ho nazval krám zasranej, kterýžto výraz jsem si pečlivě zapamatoval a používám ho dodnes. Když si potřebujete ulevit, vyjádřete se o něčem, že je to krám zasranej. Obvykle to pomůže.
14
S T E P H E N
K I N G
Dělo se toho spousta, ale v tu chvíli se mi zdálo, že všechno znehybnělo. Vím, že je to jen iluze způsobená děravou pamětí (nemluvě o kufru nacpaném temnými asociacemi, který s sebou vláčím), ale tahle vzpomínka je velmi silná. Kluci vzadu na dvoře zčistajasna ztichli, z patra se neozýval žádný gramofon, v garáži se rozhostilo ticho. Nezpíval ani jeden pták. Pak se ten muž shýbl a slunce sklánějící se k západu mu zasvítilo přes rameno, takže mě na chvilku oslepilo. Zvedl jsem ruku a zastínil si oči. „Promiň, promiň,“ řekl a posunul se natolik, abych se na něj mohl dívat a při tom nemusel hledět do slunce. Na horní části těla měl oblečené černé sako „do kostela“ a černou košili s límečkem, který byl vpředu vykrojený. Na nohou měl džínsy a ošoupané sandály. Jako by chtěl být dvěma různými lidmi zároveň. Tehdy v šesti letech jsem rozděloval dospělé do tří kategorií: mladé dospělé, dospělé a staré lidi. Tenhle chlapík byl mladý dospělý. Rukama se opíral o kolena, aby dobře viděl na bojující armády. „Kdo jste?“ zeptal jsem se. „Charles Jacobs.“ To jméno mi něco matně připomínalo. Natáhl ke mně ruku. Hned jsem mu s ní potřásl, protože už v šesti letech jsem měl dobré způsoby. Všichni jsme je měli. Maminka a tatínek se o to postarali. „Proč nosíte límeček s tou dírou?“ „Protože jsem duchovní. Ode dneška mě uvidíš každou neděli v kostele, až tam přijdeš. A jestli chodíš ve čtvrtek večer na schůzky Společenství mladých metodistů, budu tam také.“ „Náš duchovní býval pan Latoure,“ řekl jsem, „ale už umřel.“ „Já vím. Je mi to líto.“ „To nevadí, protože maminka říkala, že netrpěl, jenom šel rovnou do nebe. Ale takový límeček nenosil.“ „Protože Bill Latoure byl laický kazatel. To znamená, že byl něco jako dobrovolník. Staral se, aby byl kostel otevřený, když to nemohl dělat nikdo jiný. Bylo to od něj moc ušlechtilé.“ „Myslím, že tatínek o vás ví,“ poznamenal jsem. „Je jedním z jáhnů u nás v kostele. Na konci bohoslužby obchází s pokladničkou. Ale musí se střídat s ostatními jáhny.“ „Podělit se je dobré,“ řekl Jacobs a sesunul se na kolena vedle mě. „Vy se budete modlit?“ Ta představa mě nějak vylekala. Modlení patřilo do kostela a do Společenství mladých metodistů, kterému moji
R E V I V A L
15
sourozenci říkali čtvrteční večerní škola. Až ji pan Jacobs zase otevře, začnu chodit prvním rokem na čtvrteční večery i já, současně s prvním rokem v základní škole. „Jestli chcete mluvit s tatínkem, tak je v garáži s Terrym. Montují do Rakety silnic novou spojku. No, montuje ji tatínek. Terry mu většinou podává nářadí a dívá se. Je mu osm. Mně je šest. Maminka bude asi vzadu na verandě, možná se dívá na kluky, co tam hrají chytače.“ „My jsme tomu říkali pálkovaná, když jsem byl malý,“ usmál se. Byl to hezký úsměv. Okamžitě se mi zalíbil. „Jo?“ „Mhm, protože když jsi míček chytil, musel ses jím trefit do pálky. Jak se jmenuješ, chlapče?“ „Jamie Morton. Je mi šest roků.“ „To už jsi říkal.“ „Podle mě se před naším domem ještě nikdo nikdy nemodlil.“ „Však já taky nebudu. Chci se líp podívat na tvoje vojáky. Kteří jsou Rusové a kteří jsou Američané?“ „No, tihle na zemi jsou Američané, to ano, ale ti na Lebkové hoře jsou Němčouři. Američané musejí tu horu dobýt.“ „Protože stojí v cestě,“ poznamenal Jacobs. „Za Lebkovou horou leží cesta do Německa.“ „Správně! A hlavní Němčour! Hicler!“ „Původce nesmírného zla,“ řekl. „Co?“ „To nic. Nevadilo by ti, kdybych těm zlým vojákům říkal prostě Němci? ‚Němčouři‘ mi připadá trochu ošklivé.“ „Nevadilo, klidně, Němčouři jsou Němci, a Němci jsou Němčouři. Můj tatínek byl ve válce. Ale jenom poslední rok. Spravoval náklaUáky v Texasu. Byl jste ve válce, pane Jacobsi?“ „Ne, byl jsem moc mladý. Na Koreu taky. Jak Američané dobudou ten kopec, generále Mortone?“ „Zaútočí!“ vykřikl jsem. „Budou střílet ze samopalů! Prásk! Du-du-dudu-du!“ Pak jsem spustil rachot hluboko v hrdle: „Ratatatatata!“ „Přímý útok na vyvýšené místo se mi zdá riskantní, generále. Na vašem místě bych vojsko rozdělil… takhle…“ Přesunul půlku Američanů nalevo a půlku napravo. „Tím dostanete nepřítele do kleští, vidíte?“ Stiskl k sobě palec a ukazovák. „Přiblížíte se k cíli z obou stran.“
16
S T E P H E N
K I N G
„Asi jo,“ řekl jsem. Líbila se mi představa přímého útoku – pořádné krvavé řeže –, ale nápad pana Jacobse mě přesto lákal. Byl mazaný. A být mazaný mělo taky něco do sebe. „Snažil jsem se udělat pár jeskyní, ale hlína je moc suchá.“ „To vidím.“ Dloubl prstem do Lebkové hory a sledoval, jak se hlína drolí a dírku zasypává. Vstal a oprášil si džínsy na kolenou. „Mám chlapečka, který by nejspíš byl za rok nebo za dva z tvých vojáků nadšený.“ „Může si se mnou hrát hned, jestli chce.“ Snažil jsem se být nesobecký. „Kde je?“ „Ještě je v Bostonu se svou maminkou. Musí se tam sbalit spousta věcí. Budou tady snad ve středu. Nejpozději ve čtvrtek. Ale Morrie je na vojáky ještě trochu malý. Jenom je bere do ruky a rozhazuje kolem.“ „Kolik mu je?“ „Teprve dva.“ „Vsadím se, že se ještě počurává!“ vykřikl jsem a rozchechtal se. Asi to bylo nezdvořilé, ale nemohl jsem si pomoct. Děti, které se počurávají, mi připadaly strašně směšné. „To tedy ano,“ usmál se Jacobs, „ale určitě z toho vyroste. Říkáš, že tvůj tatínek je v garáži?“ „Jo.“ TeU jsem si vzpomněl, kde jsem jméno toho muže už slyšel – maminka a tatínek seděli při večeři u stolu a povídali si o tom, že z Bostonu má přijet nový duchovní. Není strašně mladý? ptala se maminka. Je, a podle toho bude taky placený, odpověděl tatínek a zakřenil se. Myslím, že o něm mluvili ještě chvíli, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Andy si nakládal šXouchané brambory, jako by mu mísa patřila. Jako vždycky. „Zkus tu boční palbu,“ řekl a otočil se k odchodu. „Co?“ „Kleště,“ odpověděl a znovu stiskl palec a ukazovák. „Aha. Jo. Skvěle.“ Zkusil jsem to. Fungovalo to docela dobře. Všichni Němčouři padli. Bitva však neposkytovala tu správnou podívanou, takže jsem vyzkoušel i frontální útok, při kterém se náklaUáky a džípy kutálely z příkrého svahu Lebkové hory a Němčouři se řítili dolů se zoufalými smrtelnými výkřiky: „Ááááááá!“ Zatímco tady zuřila bitva, maminka, tatínek a pan Jacobs seděli na přední verandě, popíjeli ledový čaj a povídali si o církevních záležitostech – kromě toho, že tatínek byl jáhen, byla maminka v Dámském
R E V I V A L
17
pomocném sboru. Nebyla sice jeho vedoucí, ale byla hned druhou nejdůležitější osobu. Měli byste vidět všechny ty úžasné klobouky, které v té době nosila. Určitě jich měla aspoň tucet. Tehdy jsme byli šXastní. Maminka zavolala moje bratry a sestry, i jejich kamarády, aby přišli pozdravit nového duchovního. Taky jsem k nim zamířil, ale pan Jacobs na mě mávl, že za nimi nemusím, a mamince řekl, že už jsme se seznámili. „Bojujte dál, generále!“ zavolal na mě. Bojoval jsem dál. Con, Andy a jejich kamarádi odešli zase za dům a pokračovali ve hře. Claire a její kamarádky se vrátily do patra a tancovaly dál (i když ji maminka požádala, aby hudbu ztišila, prosím a děkuji pěkně). Pan a paní Mortonovi si dál povídali s reverendem Jacobsem, a to dost dlouho. Vzpomínám si, že mě často překvapilo, kolik toho dospělí dokážou natlachat. Bylo to nudné. Přestal jsem je sledovat, protože jsem sváděl bitvu o Lebkovou horu ještě několikrát a pokaždé jinak. Největší uspokojení mi přinášel scénář – převzatý z klešXového manévru pana Jacobse –, při kterém část americké armády držela Němčoury v šachu zepředu, zatímco ostatní to vzali obchvatem a vpadli Němčourům do zad. „So tcho jé?“ vykřikl jeden Němčour a vzápětí schytal kulku do hlavy. Už mě to začínalo nudit a přemýšlel jsem, že si zajdu pro kus koláče (pokud mi Conovi a Andyho kamarádi nějaký nechali), když na mě a mé bitevní pole opět padl stín. Vzhlédl jsem a uviděl pana Jacobse se sklenicí vody v ruce. „Půjčil jsem si ji od tvé matky. Můžu ti něco ukázat?“ „Jasně.“ Znovu si klekl a nalil vodu na temeno Lebkové hory. „To je bouřka!“ vykřikl jsem a začal napodobovat zvuk hromu. „Mhm, může být. S blesky. TeU se podívej.“ Vytrčil dva prsty jako Uábelské rohy a vrazil je do mokré hlíny. Tentokrát díry zůstaly. „Presto. Jeskyně.“ Vzal dva německé vojáky a postavil je dovnitř. „Bude těžké je odtamtud vykouřit, generále, ale jsem si jistý, že Američané si s nimi poradí.“ „Páni! Díky!“ „Jestli se začnou znovu drolit, přilij zase trochu vody.“ „Přileju.“ „A nezapomeň odnést tu sklenici zase do kuchyně, až bitvu vybojuješ. Nechci dostat od tvé maminky vynadáno hned první den, co jsem v Harlow.“
18
S T E P H E N
K I N G
Slíbil jsem mu to a natáhl ruku. „Předejte mi ji, pane Jacobsi.“ Zasmál se a sklenici mi dal, a pak vykročil po Metodistické cestě k faře, kde bude se svou rodinou bydlet další tři roky, než ho vyhodí. Díval jsem se, jak odchází, a pak jsem se znovu otočil k Lebkové hoře. Než jsem se stačil znovu zabrat do boje, bitevní pole zahalil další stín. Tentokrát to byl můj tatínek. Opatrně poklekl a dával pozor, aby nerozdrtil žádné americké vojáky. „Tak co, Jamie, co si myslíš o našem novém duchovním?“ „Líbí se mi.“ „Mně taky. A tvojí matce taky. Je na tu práci velmi mladý, a jestli se osvědčí, budeme jeho první kongregací v řadě, ale myslím, že si povede dobře. ZvlášX u mládeže. Mladí tíhnou zase k mladým.“ „Podívej, tatínku, ukázal mi, jak se dělají jeskyně. Stačí jenom namočit hlínu, aby z ní bylo skoro bláto.“ „Vidím.“ Prohrábl mi vlasy. „Pořádně si umyj ruce, než půjdeš k večeři.“ Zdvihl sklenici. „Chceš, abych ti ji vzal domů?“ „Ano, prosím a děkuji pěkně.“ Vzal sklenici a zamířil do domu. Já se otočil k Lebkové hoře a v tu chvíli jsem uviděl, že hlína znovu vyschla a jeskyně se propadly. Vojáci uvnitř byli pohřbeni zaživa. Mně to nevadilo, stejně to byli zloduši. V dnešní době jsme příšerně přecitlivělí na sex a žádný rodič, který má všech pět pohromadě, by nepustil šestileté dítě z očí v doprovodu muže, jehož sotva zná a který bydlí sám (byX jen na několik dní), ale přesně to moje maminka příští pondělí odpoledne udělala, a bez mrknutí oka. Reverend Jacobs – maminka mi řekla, že takhle ho mám oslovovat a neříkat mu obyčejným „pane“ – vyšel kolem tři čtvrtě na tři na Metodistický vrch a zaklepal u nás na síXové dveře. Já byl v obývacím pokoji a na podlaze vybarvoval omalovánky, a maminka se dívala na Volejte o ceny. Poslala své jméno do televizní stanice WCSH v naději, že získá velkou cenu měsíce, což byl vysavač značky Electrolux. Věděla, že nemá velkou šanci, ale naděje se ani peklo nevzdává, jak říkala. Samozřejmě žertem. „Můžete mi na půl hodinky půjčit svého nejmladšího?“ zeptal se reverend Jacobs. „Mám v garáži něco, co by ho mohlo zajímat.“ „Co je to?“ zeptal jsem se a už jsem vstával.
R E V I V A L
19
„Překvapení. Později o tom můžeš mamince všechno vyprávět.“ „Mami?“ „Samozřejmě,“ souhlasila, „ale nejdřív se převleč ze školních šatů, Jamie. Než to udělá, dáte si sklenici ledového čaje, reverende Jacobsi?“ „Rád,“ řekl. „A napadlo mě, jestli byste mi dokázala říkat Charlie.“ Zamyslela se nad tím a pak odpověděla: „Ne, ale pravděpodobně bych vám mohla říkat Charlesi.“ Převlékl jsem se do džínsů a trička, a protože si povídali o dospěláckých věcech, když jsem přišel dolů, zamířil jsem ven a čekal na školní autobus. Con, Terry a já jsme chodili do jednotřídky na silnici číslo 9 – čtvrt míle pohodlnou chůzí od domu –, ale Andy chodil na vyšší stupeň Konsolidované základní školy a Claire jezdila na střední až za řeku do Gates Falls, kde byla prvňákem. („Hlavně abys nebyla prvničkou,“ řekla jí maminka – také žertem.) Autobus je vždycky vysadil na křižovatce silnice číslo 9 a Metodistické cesty u paty Metodistického vrchu. Viděl jsem je vystupovat, a když se loudali do kopce – a cestou se handrkovali jako vždy, slyšel jsem je až k poštovní schránce, u které jsem stál –, vyšel reverend Jacobs ven. „Připraven?“ zeptal se a vzal mě za ruku. Připadalo mi to naprosto přirozené. „Jasně,“ přisvědčil jsem. Cestou dolů jsme v půli kopce potkali Andyho a Claire. Andy se zeptal, kam jdu. „K reverendovi Jacobsovi domů,“ odpověděl jsem. „Ukáže mi nějaké překvapení.“ „NebuU tam moc dlouho,“ napomínala mě Claire. „Dneska je řada na tobě, abys prostíral k večeři.“ Pohlédla na Jacobse a pak rychle odvrátila oči, jako by jí bylo zatěžko se na něj dívat. Moje velká sestra se do něj děsně zabouchla, ještě než se rok s rokem sešel, a totéž platilo pro všechny její kamarádky. „Vrátím vám ho za chvilku,“ slíbil Jacobs. Ruku v ruce jsme došli k silnici číslo 9. Kdybyste zabočili doleva, zavedla by vás do Portlandu, a kdybyste se dali doprava, dostali byste se do Gates Falls, Castle Rocku a Lewistonu. Zastavili jsme se a rozhlédli se, jestli něco nejede, což bylo legrační, protože po silnici číslo 9 nejezdilo skoro nic, leda v létě, a pak už jsme šlapali dál kolem pastvin a kukuřičných polí, na nichž se tyčily a šustily v mírném podzimním větříku
20
S T E P H E N
K I N G
už suché stvoly. Za deset minut jsme byli u fary, úhledného bílého domu s černými okenicemi. Za ním stál První metodistický kostel v Harlow, což bylo také legrační, protože žádný další metodistický kostel v Harlow nebyl. Jediný další kostel v Harlow patřil církvi Šílo. Můj otec považoval šíloity za mírné až značné podivíny. Sice nejezdili po okolí v bryčkách tažených koňmi nebo něco podobného, ale muži a chlapci nosili černé klobouky, když vyšli ven. Ženy a dívky chodily v šatech, které jim sahaly po kotníky, a nosily bílé čepce. Tatínek říkal, že šíloité tvrdí, že vědí, kdy nastane konec světa, prý je to napsáno v nějaké speciální knize. Moje matka říkala, že v Americe mají všichni právo věřit, čemu chtějí, pokud nikomu neubližují… ale neřekla, že se tatínek mýlí. Náš kostel byl větší než jejich, ale velmi prostý. Taky neměl žádnou věž. Kdysi ji měl, ale za dávných časů, někdy ve dvacátých letech dvacátého století, přišel hurikán a srazil ji. Reverend Jacobs a já jsme vyšli po prašné příjezdové cestě k faře. Zaujalo mě, když jsem uviděl, že před domem stojí modrý Plymouth Belvedere, opravdu bezva auXák. „Standardní převodovka, nebo řazení tlačítkem?“ zeptal jsem se. Vypadal překvapeně, pak se usmál. „Tlačítkem,“ řekl. „Byl to svatební dar od tchána.“ „Tchán je něco jako tchoř?“ „Ten můj ano,“ zasmál se. „Máš rád auta?“ „Všichni máme rádi auta,“ řekl jsem a myslel tím všechny ve své rodině… i když o mamince a Claire to asi tak docela neplatilo. Zdálo se, že ženy moc nechápou, co je na autech tak skvělé. „Až bude Raketa silnic opravená, bude s ní tatínek závodit na okruhu v Castle Rocku.“ „Opravdu?“ „No, on přímo ne. Maminka říkala, že by jet neměl, protože je to moc nebezpečné, ale někdo s ní pojede. Možná Duane Robichaud. Se svou maminkou a tatínkem vede obchod Brownie’s Store. Loni jel okruh devíti aut, ale chytil mu motor. Tatínek říká, že teU hledá jiné auto.“ „Chodí Robichaudovi do kostela?“ „No…“ „Beru to jako ne. PojU do garáže, Jamie.“ Bylo tam šero a zatuchlý vzduch. Trochu jsem se těch stínů a puchu bál, ale Jacobsovi očividně nevadily. Vedl mě hlouběji do šera, pak se zastavil a na něco ukázal. Nad tou podívanou jsem úplně vyjekl.