Tajemství tudorského dvora by Nakladatelství Beta

D. L. BOGDANOVÁ

Tajemství tudorského dvora

D. L. BOGDANOVÁ

Tajemství tudorského dvora

Copyright © 2010 by D. L. Bogdan PUBLISHED BY ARRANGEMENT WITH KENSINGTON PUBLISHING CORP. NY, NY USA. Original English title: SECRETS OF THE TUDOR COURT Translation © Jiří Lexa, 2011 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2011 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-487-7

Mému dědovi za to, že mi vštípil lásku k vyprávění; mému otci za to, že mi vštípil lásku ke slovům a mé matce za to, že mi vštípila lásku ke čtení

PODĚKOVÁNÍ

 Především bych ráda poděkovala své agentce Elizabeth Pomadové za veškerou obtížnou práci, kterou měla s tím, aby se uskutečnil můj životní sen. Také upřímně děkuji svému redaktorovi Johnu Scognamigliovi z nakladatelství Kensington Publishing, že na mne vsadil a trpělivě mne vedl obtížným tvůrčím procesem. Mé díky patří dalším skvělým lidem, pracovníkům British Archives v Kew, za zpřístupnění nejednoznačných informací o Thomasu Howardovi, třetím vévodovi norfolkském, a jeho rodině, a zároveň všem knihovnám, které jsem navštívila (University of Wisconsin-Madison Library, McMillan Memorial Library a zejména Marshfield Public Library). Meziknihovní výpůjční služba mne opravdu nadchla! Moje díky by nebyly úplné, kdybych nepřipomněla ty, kteří mne podporovali na této dlouhé cestě: svoji matku Cindy Bogdanovou – vždycky si udělala čas a já jí mohla přečíst do telefonu nejnovější stránky; Candyho Baera, Cathy Rennerovou, Crystal Johnstonovou, Marka Scarborougha, rodi-

Tajemství tudorského dvora

nu Bartonových a Brandových, dr. Jeffa Kleimana, dr. Katie Kalishovou, Teresu Carlsonovou, Victorii Fletcher Schultzovou i všechny ostatní, kteří věřili v mé dílo. V neposlední řadě děkuji dr. Davidu Headovi, autoru biografie The Ebbs and Flows of Fortune: The Life of Thomas Howard, Third Duke of Norfolk (Přílivy a odlivy štěstěny: Život Thomase Howarda, třetího vévody norfolkského). Bez jeho díla a cenných podnětů bych vás nedokázala pobavit neuvěřitelným příběhem Howardových.

Prolog PŘÍCHOD

 Elizabeth Stafford Howardová, jaro 1519 Vláčí mě za vlasy – určitě mi je vytrhne. Bojuji, rvu se s ním. Bolesti mi svírají lůno. Jednou rukou si chráním kulaté břicho, druhou zatínám do manželova zápěstí. „Pusťte mě!“ křičím. „Prosím! Rodí se děťátko! Ublížíte miminku!“ Nic neříká a stahuje mě za vlasy z postele. Bolí to… ach, jak to bolí! Ke své hrůze vidím zablesknout se dýku, kterou vytrhl z pochvy. Jediným zběsilým gestem se napřáhne a udeří mě rukojetí do hlavy tam, kde mi rve vlasy. Nevím, co má vlastně v úmyslu. Odřízne mi vlasy? Nebo mi podřízne krk? „Dost!“ prosím ho, zatímco mě vláčí po domě před lhostejnými zraky služebnictva, neodvažujícího se zasáhnout proti jeho „umravňování“. Až zadlouho mnou mrští na studenou kamennou podlahu před mou ložnicí. Bolesti se stupňují. Svíjím se v agonii. Rána

Tajemství tudorského dvora

na hlavě mi krvácí. Teplá rudá tekutina se mi řine po obličeji a do očí. Odchází. Když utichnou jeho kroky, přistupuje ke mně služebná a pomáhá mi do postele. Teď už nic nehrozí, předpokládám. Porodní bába, která se krčila v koutě, se přiblížila. „Co jste na tom božím světě provedla, aby to ospravedlňovalo takovou manželovu nevoli?“ ptá se venkovsky prostě, otírá mi obličej a ošetřuje ránu způsobenou rukojetí dýky. Upírám na ni zoufale zrak. „Nevím,“ říkám upřímně. „Opravdu nevím.“ Tak přišlo na svět moje dítě. Dala jsem holčičce jméno Mary po nejsvětější Panně Marii. Snad jí, takto pokřtěné, Bůh projeví víc přízně, než ráčil prokázat mně.

OČI PANENKY

 Mary Howardová, 1522 Říkají mi, že můj otec je významný člověk a já musím být jeho hezoučká malá dáma. Musím se umět slušně chovat. Zajímalo by mě, co znamená být významný člověk. Vím, že je oblíbený služebník Jeho Veličenstva krále Jindřicha VIII. a velmi statečný rytíř. Snažím se představit si ho. Je vysoký? Je hezký? Nepamatuji si. Nebývá doma často. Mačkám ruku bratra Henryho a čekám na svého pána – navštěvuje nás a vyjadřuje se k tomu, jaké děláme pokroky. Pokroky v čem, to nevím. Asi v tom, jak rosteme v lidi. Moje sestra Catherine, větší než já a dost domýšlivá, stojí vedle Henryho. Můj další bratr Thomas přešlapuje v řadě jako poslední. Vyrovnáváme se pěkně jako vojáčci. Když se otec objeví v dětském pokoji s matkou, další cizí osobou v naší dětské ložnici, všechny si nás prohlédne. Rozcuchá Thomasovi blond vlasy, potřese Henrymu napřaženou rukou. Pochválí sestře slušivé šaty.

Tajemství tudorského dvora

Mě si dlouho prohlíží. „Mary,“ řekne a jeho uši jako by zaslechly nové slovo. „Kolik je ti let?“ „Tři,“ odpovídám hrdě. Je to vážně významný muž. Komu čest, tomu čest. Důstojný a vyrovnaný jako oživlý portrét. „Tři,“ zopakuje. „A co ses naučila ve svých slavných třech letech?“ Přemýšlím. Nejsem si jistá, jak odpovědět. Mám se pochlubit, že znám písmena a čísla, barvy a tvary? Co ode mě chce vědět? Povím mu, nač jsem nejvíc pyšná. „Za celé tři měsíce jsem se nezranila. Chůva říká, že dostanu krásné nové šatičky.“ Vzhlížím k němu a zářím. Ušklíbne se. Moje odpověď ho asi neuspokojila. Zacukaly mu rty, shýbá se, zvedá mě a nese k oknu. „Povím ti, co je nejdůležitější, co bys měla vědět ve svých báječných třech letech,“ říká a opře si mě o bok. „Jsi z rodu Howardů.“ Dívá se mi do tváře. „Jsi Howardová. Patříš k nejvýznamnější rodině v zemi.“ Upřeným pohledem si mě získává; má černé oči, hluboké jako nebe bez hvězd. Ty oči vyžadují pozornost. Okouzlují mě a zároveň děsí. Objímám ho kolem krku, tisknu k němu tvář a doufám, že se zalíbím černým očím, které mi tolik připomínají oči mojí panenky – jak bych to řekla? Svou neživotností. „Na to pamatuj,“ ukládá mi. „Na to vždycky pamatuj.“ „Budu,“ šeptám hrozně vážně.

PROBUZENÍ

 1530 Otcovy ruce spočívají na mých ramenou a já se dívám do jeho oválného obličeje, nyní mírně rozšířeného vzácným úsměvem. Jeho přísné oči v koutcích oživují drobné vrásky. Moje rty na úsměv plaše odpovídají. Klečí přede mnou, kolenem drtí nadýchanou růžovou krajku mých dlouhých šatů dosahujících až na podlahu. „Na svůj věk jsi trochu malá, ale ty dorosteš,“ praví hlasem jakoby potlačujícím hřmění. Nasazuje mi na hlavu stříbrnou čelenku posázenou perličkami. S posvátnou úctou ohmatám prsty vzácný šperk. Dostala jsem první dárek od vévody z Norfolku. Vlastně mě poprvé jako děvčátko vyhledal, aby si se mnou promluvil. Vstává a prudkým pohybem kolena zapleteného do mých šatů mě málem porazí. Vzhlédnu k němu. Je to štíhlý muž, což mu přidává na výšce. Z očí mu zase čiší chlad, úsměv se proměňuje

Tajemství tudorského dvora

v zachmuřené ostré vrásky. Dlouho si mě prohlíží pronikavýma, nevyzpytatelnýma očima. Ruce zkřížil za zády. Obchází mě. „Zkoumáte ji jako koně na trhu,“ říká matka. „Je na tom stejně,“ odsekne. Matka se schoulí. Skloní hlavu a zakryje si tvář rukou, i když ji neuhodí. Dělá to vždycky, když s ní mluví, předem tak tiší palčivou bolest tušené rány. Fascinuje mě dárek a jejich hádce nevěnuji pozornost. Snímám čelenku, okukuji perly a doufám, že si znovu získám pozornost rodičů. Jejich návštěvy Kenninghallu jsou tak vzácné. „Jsou ty perličky pravé?“ ptám se. V jedenácti letech už umím ocenit drahý šperk. „Ptáš se hloupě – ovšemže jsou pravé!“ zvýší hlas a poplácá mě po rameni. Tisknu si čelenku na hruď, srážím k sobě ramena a usmívám se. „Je to celá Howardová!“ směje se otec. „Neodolá třpytivé cetce. Tak běž, už ať jsi pryč!“ Vybíhám do rušné dvorany a představuji si, jak se zatváří moje služebná, až spatří tu nádheru, šperk od otce. Co řekne Bess na dárek? Ale zastavily mě zvýšené hlasy. S posledním krokem se otáčím a napínám uši. „To pro ni není vhodné místo,“ slyším matku. „Měl byste to znovu uvážit.“ „Žádají si ji u dvora,“ říká otec. U dvora? Srdce mi poskočilo. Smím doufat? „Mary musí stanout v popředí, a ne marnit čas tady,“ dodává. „Byla by mnohem mladší než jiná děvčata,“ namítá matka. „Stala jsem se dvorní dámou královny Kateřiny až ve třinácti letech.“

Probuzení

„Copak jste tak hloupá a myslíte si, že stojím o to, aby se stala dvorní dámou téhle královny?“ Ten posměšný tón mi rve uši. Kradu se blíž k hlasům. „Začlení se do stále početnější domácnosti své sestřenice.“ Otec volí mírnější tón. „A bude nás doprovázet na návštěvy mladého Fitzroye, takže uvidí svého bratra Henryho. Bude se jí to líbit.“ Uvidím Henryho! To se mi bude líbit, a jak! Od matky by bylo pošetilé to odmítnout! Copak vůbec může odmítnout? Otec je Norfolk, nejvýznamnější anglický vévoda. Přední vojenský velitel dobrotivého krále Jindřicha, nejlepší voják a nejodvážnější námořník. Kolika úřady a tituly se honosí: nejvyšší admirál, místokrál v Irsku v letech 1520–1522, lord strážce pokladu. Kolik bitev on, muž, jehož velikost neumím vystihnout jinak než odkazem na jméno Norfolk, vyhrál pro svého panovníka? Zmaří slova mé matky jeho plány, když se před ním třese hrůzou celá Anglie? Srdce mi přetéká hrdostí, že mě zplodil takový muž. Směju se a předvídám jeho další slova s nelíčenou radostí. „Ať mě čeká věčné zatracení, jestli dopustím, abyste ji teď, v téhle době, vystavil vlivu další velké děvky!“ křičí matka. Tohle mnou otřáslo. Ne tak zaklením a sprostotou, o matce se ví, že má ostrý jazyk. Ale tím, že to říká jemu, muži, k němuž ve mně vypěstovali až posvátnou úctu. Z úvah mě vytrhne temný úder a vzápětí bušení, které podle mého úsudku zasypává jeho hruď. Po krátké potyčce náhle nastává ticho. Plížím se ke dveřím, kryju se v přítmí za nimi. Opírám se o zeď, potím se, srdce mi buší. Zeď je studená, dotek osvěžuje, tisknu k ní tvář. Opatrně vyhlížím zpoza dveří

Tajemství tudorského dvora

a vidím, že otec zvedá matčina zápěstí nad její hlavu a tlačí ji ke zdi. „Teď poslouchejte,“ zuří. „Nepotřebuju váš souhlas k ničemu. Bude nás provázet, kam uznám za vhodné, a je nanejvýš moudré, aby teď působila u dvora.“ „,Nanejvýš moudré,‘“ opakuje posměšně matka a natahuje krk, aby kousla Norfolka do dlouhého římského nosu. Otci se daří uhnout před drobnými kočičími zuby. „Vím, co tím sledujete, Thomasi Howarde. Zase intrikujete. Nestačí vám, že vábíte krále svou vzácnou neteří Annou Boleynovou na čerstvější maso – teď do toho zapletete i malou Mary? Co tím sledujete? Koho má zlákat? Nikdo nestojí výš než král.“ Norfolk jí svírá křehká bílá zápěstí a využívá jich jako pák, aby jí mrštil o zeď. Umím si představit, jak matku bolí náraz do kamene za gobelínem. Koušu se do rtů a začínám se třást. Proto si chrání drobnou rukou tvář, když mluví otec. Kdybych já měla za manžela takového muže, nikdy bych si nedovolila odporovat jeho vůli, přísahám. Matka ochabuje, ale navzdory tomu se drží. Z jejího smíchu čiší pohrdání. „Možná je lepší, že na ni hodláte nalákat někoho, koho potřebujete, než kdybyste se zachoval jako můj otec a odtrhl ji od milovaného muže kvůli někomu, jako jste vy.“ „Á, zase ta legenda o Ralphu Nevilleovi,“ říká Norfolk znuděně. Tlačí jí zápěstí dolů a za záda a přitahuje ji k sobě. Mluví, jako by deklamoval verše z dramatu. „Ralph Neville, vaše největší láska. Ale co jsou Nevilleové oproti Howardům? V mých žilách koluje krev králů, poklade,“ říká nanejvýš jízlivě. „Zapomněla jste tak brzy na svoji předchůdkyni?“

Probuzení

„A vy jste zapomněl, že jsem dcera vévody z Buckinghamu, a ne jedna z vašich děvek? Mám v sobě stejně, a možná víc královské krve než váš ničemný rod!“ Matka pláče, ale z tváře jí nemizí zlomyslný úsměv. Vlastně se smějí oba a já si uvědomuji, že jsem mezi rodiči nezažila bouřlivější výměnu názorů. Jen si nejsem úplně jistá, jestli nežertují a nebaví se tím. „A na svoji ,předchůdkyni‘ jsem nezapomněla,“ pokračuje matka sarkasticky. „Nezapomněla jsem, že v manželství s lady Annou Plantagenetovou jste třeli bídu a žili jste z milosrdenství příbuzných. Nezapomněla jsem, že nikdo z potomků vzešlých z té královské krve nepřežil jedenáctý rok, natož aby ho přežila vaše ,princezna‘!“ Norfolk s ní lomcuje, až jí chřestí zuby. Slyším, že cvakají, jako když se házejí na podlahu kostky. „Vy vzteklá čubko!“ Matka nemlčí. Jak s ní třese, přeskakuje jí hlas. „Královská krev je stejně rudá jako každá jiná a prolévá se dokonce snáz.“ Zatímco se matka svíjí a kope ho, Norfolk ji vmžiku otočí zády k sobě a vleče k nosítkům. Stojím jako omráčená. Chci křičet, ale nemůžu. Jen fascinovaně přihlížím. Přestože otec je spíš hubený, má dost síly, aby jednou rukou udržel matčiny paže za jejími zády a přehnul si ji přes koleno. Vyhrne jí sukni a vyplácí ji jako neposlušné dítě. Slyším pleskání a tváře mi hoří studem. Nejvíc mě děsí, že Norfolkovi se při vší té surovosti nezračí v obličeji skoro nic. Žádný hněv, žádná zášť. Ani výčitka svědomí. Když skončí, odhodí ji jako hadrovou panenku na podlahu. Matka se pokouší posadit. Norfolk se k ní otočí zády, složí ruce na prsou a zhluboka se nadechne. Výborně, vyplývá

Tajemství tudorského dvora

z jeho výmluvného chování. Jímá mě hrůza. A ona se k němu plazí. K mému ochromujícímu údivu obejme pažemi jeho nohu a opírá si hlavu o jeho stehno. Setrvají tak dlouho, nakonec otec sáhne dolů, stáhne jí čepec a čechrá jí vlnité kaštanové vlasy. Jako psovi srst, napadá mě a zvedá se mi žaludek. Matka k němu vzhlíží a přihlouple se culí. „Kdy to řekneme lady Mary?“ „Já věděl, že se mnou budete souhlasit, Elizabeth,“ spokojeně poznamenává Norfolk. Odvracím se a opírám se o zeď, abych neupadla. Z očí mi prýští slzy. Čelenka mi vlhne ve studených rukou. Je v pořádku, co se právě stalo? Hrají spolu nějakou hru? Přerývaně dýchám. Nesmím si to připouštět. Můžu se teď vlastně těšit na spoustu věcí. Nejlíp udělám, když se do toho, co se odehrává mezi rodiči, nebudu plést. Možná to tak bývá ve všech manželstvích. Pokud by tomu tak skutečně bylo, budu se vroucně modlit, aby mě poslali do kláštera. Jenže v klášteře se nerodí děti! Zděšeně lomím rukama. „Mylady?“ tázavě mě oslovuje příjemný hlas. Na ramenou mi spočívají ruce bílé jako lilie, závojem slz vidím milou tvář své oblíbené služebné. Její velké hnědé oči přetékají něhou. „Copak, andílku?“ Snažím se ovládnout cukající se ret. „Já… podle všeho půjdu ke dvoru,“ říkám, nechci se svěřit Bess s tou strašnou scénou. Její plné růžové rty se rozšíří do zářivého úsměvu. „Ale to je úžasný,“ jásá a vede mě chodbou do dětského pokoje, kde usedáme na pohovku. Vytahuje krajkový kapesníček a osušuje mi oči. Druhou rukou uchopí můj palec, abych ho nemohla okusovat.

Probuzení

„Je to úžasné,“ souhlasím, ale ta slova znějí prázdně. Znervózněla jsem. Musím něco podniknout. Beru si od Bess kapesníček. Jsem už moc velká na to, abych si nechala utírat slzy, aspoň nějak zaměstnám nepokojné ruce. Když si kapesníček přikládám k tvářím, všimnu si monogramu vyšitého příznačným tudorským odstínem zelené. „Té há,“ říkám. Koutkem mých úst cuká rozpustilý úsměv. „Pověz, který mládenec ti tohle věnoval, Bessie Hollandová?“ Zvednu ruku a zatahám ji za jednu z platinově blond loken. Zrudla a sklopila oči. Bess je tak cudné stvoření, pomyslím si. Chci být ve všem jako ona. „Nic takovýho,“ utrousila a vyškubla mi kapesníček. „Ale Bess, je to tak romantické! Musíš se mi svěřit!“ zvyšuji hlas a chytím ji za ruce. „Je moc hezký, viď? A jistě hodný,“ dodávám. Z toho, co jsem viděla, plyne, že je na moji laskavou Bess opravdu hodný. Bess pomalu přikývne. „Ano,“ říká po chvíli. „Je na mě hodný.“ Vstává, přechází po dětském pokoji, sbírá tretky a roztržitě je ukládá na správná místa. Obdivuji, jak pouhá chůze dává vyniknout její dokonalé postavě. „Budete mi chybět, mylady.“ Zní to teskně. „Zůstane tu jen malý Thomas a i toho brzy pošlou za vzděláním. Ach, o jak ušlechtilý dámy a pány jsem se starala v posledních letech! A pomyslete – brzo se dostanete mezi ty nejpřednější.“ „Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se oblékají dámy u dvora,“ uvažuji nahlas, představa třpytu šperků a zlatohlavu mě vzrušuje. Bess ztiší hlas. „Věnujte se Anně. Pečovala jsem o ni, než jsem přišla sem. Je to ta nejsličnější žena, ale její mysl… je neklidná.“

Tajemství tudorského dvora

„Nepamatuju si ji. Neviděla jsem ji od dětství.“ Bess se směje a já si uvědomuji, že mě pořád považuje za dítě. A tak pobouřeně vypínám hruď a představuji si ňadra, která se brzy budou tyčit v ploché krajině mého dívčího těla. Zahihňám se. „Těší se králově velký přízni.“ Bess si opět sedá. Oči jí intrikánsky planou. „Víte, že si uzurpovala místo svojí sestry v tý…“ Dveře se rozletí, což k mému zklamání přeruší její slova. Chci se co nejvíc dozvědět o světě, do něhož zakrátko vstoupím, a vím, že se nemůžu na nic zeptat otce. „Mary.“ Je to Norfolk osobně. Vchází a usmívá se. „Jedeme neprodleně ke dvoru. Proč si nebalíš věci? Jen pár kousků, to stačí. Hned po příjezdu ti objednám novou garderobu.“ „Jede taky Bess?“ ptám se a tisknu se k její ruce. Norfolk sklání hlavu, odkašlává si. „Ne, teď ne.“ Vzdorovitě se ušklíbnu, chopím se Bessiných rukou a líbám ji na tváře. Odcházím klidně, neutíkám. Něco mě nutí zastavit se za dveřmi a napadá mě, že je mi možná souzeno postávat za dveřmi a vyslechnout to, co nechci slyšet, protože to, co nyní slyším, se mi snad zdá. Moje uši zraňuje sladký šepot. Ano, zraňuje, protože si laskající slůvka vyměňuje nepatřičná dvojice. Otáčím se. Otec drží Bessinu hlavu v dlaních. A ona se na něj směje jako zbožňující dítě, jež prahne po lásce. Strhne ji do náruče a líbá se stejně dravou vášní, s níž bil moji matku. Když se od sebe odtrhnou, lapají po dechu. Uléhají na nosítka a já vidím, jak se jeho ruka sune k jejímu klínu. T. H. Thomas Howard. Takže kapesníček, který mi podala, byl jeho. Při jaké příležitosti jí ho půjčil? Oplakávala zrovna

Probuzení

nežádoucí úlohu milenky? Žádala ho, aby se zbavil mé matky a dosadil na její místo ji, hříšnou Bessie Hollandovou? Představuji si tu situaci a tváře mi hoří hněvem. Otec objímá Bess a utěšuje ji, slibuje jí všechno na světě, když projeví ještě trochu trpělivosti. Podává jí kapesníček a ona si ho tiskne na bujné poprsí, jen aby přilákala jeho oči k tomu nemravnému místu, kde buší její hříšné srdce. Ach, ten svůdce! Do hrdla mi stoupá hořkost, ale cosi zatmívá moji představivost. Rameno mi tiskne pevná ruka. Jak se mohl tak rychle a tiše přemístit, proběhne mi hlavou, a v očekávání věcí příštích pevně sevřu oční víčka. Ale když otevřu oči, hledím do matčiny tváře. „Tak. Teď to víš,“ říká přidušeně. Nevidím v jejích očích jedinou slzu. Matka je drobná, ale silná žena, její výrazně se rýsující lícní kosti svědčí o pevném odhodlání, vyzývavý pohled srší blesky. Nijak se nepodobá Bess, hebké a kypré Bess, která ztělesňuje vstřícnost a povolnost. Matka si nemůže dovolit být vstřícná a povolná. Ona bojuje, neustále bojuje. Teď vím, oč bojuje. „Ano,“ šeptám zarmouceně. „Teď to vím.“ „Buď na dvoře Jindřicha VIII. opatrná.“ Její slova přijímám se vší vážností jako příkaz. „Uvědom si, že tam nebudeš vídat Jeho Milost svého otce nijak často, mě zase plně zaměstná péče o Její Veličenstvo. Drž se zpátky. Pozoruj a uč se. Na nikoho nedonášej, i kdyby tě k tomu sváděli sebelákavějšími sliby. Neukvapuj se. Spoléhej na svůj rozum. U dvora je nanejvýš důležitý pud sebezáchovy, Mary.“ „Ano, matko.“ Zalykám se slzami. Chci, aby mě objala jako Bess, když mě přepadá smutek nebo strach. Ale na Bess

Tajemství tudorského dvora

se hněvám, začínám chápat, že matka si zaslouží obdiv za to, jak se ovládá, a přestávám toužit po objetí hanebné zrádkyně. Matka se na mě dívá a kývne hlavou. Pokývnu i já. Spojily jsme se. Tak uzavírají obchody opravdové dámy. Odjíždím. Když sestupuji do velké dvorany, zastavuje mě Bess. Cítí můj chlad, vnímavé oči na mě hledí prosebně. Bere mě za ruce, jako by si neuvědomovala svůj hřích. Vymaňuji se jí a mračím se. Chápe se mých zápěstí a její obličej vyjadřuje bolest. „Mylady…“ Její hlas zní naříkavě, dojímá mě. „Váš otec je mocný člověk. Všichni musíme vyhovět jeho příkazům. Moje rodina… závisí na Jeho Milosti.“ Slzy jí nezadržitelně stékají po tvářích. „Já… nemám na vybranou, mylady.“ Několikrát zamžikám, abych zadržela slzy v koutku očí. „To není vhodné téma pro moje uši,“ říkám ve snaze zachovat si důstojnost, ale tuším, že se mi to nepodaří. Vyprošťuji se, odvracím se a jdu za rodiči. „Mary!“ vykřikne Bess. Neovladatelné zoufalství v jejím hlase mě přinutí se zastavit. „Miluju vás, jako byste byla moje vlastní,“ říká a její sametový hlas se láme. Vytrysknou mi slzy, běžím k ní a vrhám se jí do náruče. „Ach, Bess, nejdražší Bess!“ vzlykám. Zapomínám na matčinu chladnokrevnost a Bessino prostopášné chování. Vím jen, že spočívám v náruči osoby, jíž věřím, že mě bezmezně miluje – v Bessině náruči. Nemůžu jí nic vyčítat ani vinit otce, že ji

Probuzení

miluje. Můj smysl pro to, co je správné a co špatné, se převrací. Nevím, do jaké hry mě to vtahuje. Ale poznávám charakter jednajících postav. Ale také vím, že se stávám jednou z nich. V uších mi zní matčina slova. Pud sebezáchovy, Mary… Vytrhuji se z Bessina objetí a uvědomuji si, že spolu s ní opouštím i to poslední, co mě poutalo k dětství.