T. J. Higgsová objevila své jasnovidné schopnosti už v dětství, ale kvůli nepochopení rodiny a tvrdé výchově mohla toto nadání plně rozvinout až o mnoho let později. Dnes patří k nejúspěšnějším spiritistickým médiím ve Velké Británii. Vystupuje v televizních pořadech, jako jsou Psychic Private Eyes (Jasnovidní detektivové) a The Three Mediums (Tři média), a její práce je ve sdělovacích prostředcích široce prezentována. Je autorkou knih Living With the Gift (Život s darem) a Signs From the Afterlife (Znamení z Druhé strany). Má vlastní centrum pro rozvoj jasnovidných schopností v Hertfordshiru ve Velké Británii a po celé zemi jezdí na přednášková turné. www.tjhiggs.co.uk
T. J. Higgsová TAJEMSTVÍ POSMRTNÉHO ŽIVOTA
T. J. Higgsová
TAJEMSTVÍ POSMRTNÉHO ŽIVOTA
Svědectví slavné jasnovidky o tom, co se s námi stane, když zemřeme
Copyright © T. J. Higgs, 2013 Original English title: TRUE SPIRIT Translation © Linda Bartošková, 2013 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-563-8
Knihu věnuji každému, kdo mě na této cestě povzbuzoval a obohatil nejen mou slovní zásobu, ale i duši…
OBSAH
Poděkování
11
Úvod
13
Prolog Brouk a vážka Část první Pravda o spirituálním světě Část druhá Pravda o duších Část třetí Pravda o médiích Část čtvrtá Pravda o zprávách z Druhé strany Část pátá Pravda o dětech a spirituálním světě Část šestá Pravda o sebevraždě a jiných násilných úmrtích Část sedmá Pravda o zvířatech a posmrtném životě
Epilog Čas navíc
17 21 35 69 111 145 175 187
211
PODĚKOVÁNÍ
Znovu mám to štěstí, že se s vámi mohu podělit o svůj dar a příběhy. Mnohokrát děkuji týmu nakladatelství Rider, zejména Judith Kendrové a Sue Lascellesové za podporu, profesní vedení a důvěru, kterou do mě vložily. Děkuji Mary Pachnosové z Aitken Alexander Associates za podporu a za to, že mi dělá průvodce na literární dráze! A zvlášť velké díky patří Garrymu Jenkinsovi, který při práci na této knize daleko přesáhl rámec svých povinností. Je to opravdu výjimečný člověk. Děkuji všem, kdo přispěli – ať v tomto životě, nebo z Druhé strany – k napsání Tajemství posmrtného života, protože jsem se díky nim mohla s vámi podělit o svůj dar a podat svědectví o tom, že život je skutečně věčný. S láskou děkuji Daisie, která je se mnou už tři léta… Vidím v ní nejen kolegyni, ale spíše dceru. S láskou děkuji svým skvělým synům Jamesi a Ryanovi za to, že tolik obohatili můj život, a za pochopení a podporu mé práce.
ÚVOD
Své schopnosti napojit se na spirituální svět jsem si poprvé všimla, když jsem byla malá, to jsem vyrůstala v severní části Londýna. Když mi byly čtyři roky, viděla jsem svého „dědu“, vlastně pradědečka, v den jeho pohřbu. Byl větší než zaživa a seděl na židli v obývacím pokoji, a kolem něho se hemžili všichni členové rodiny oblečení do černého. Od toho dne jsem se dívala na svět docela jinak. Tehdy jsem poprvé pochopila, že smrt neznamená konec naší existence. A tehdy jsem si také uvědomila, že existuje posmrtný život, kde pobývají duchové našich milovaných. V tak mladém věku jsem si však nedokázala představit, že se můj život s tím druhým světem neoddělitelně propojí. V tu chvíli jsem si příliš neuvědomovala, že jsem jiná a že mám dar, který mi umožňuje spojit se s těmi duchy a komunikovat s nimi. Teprve později, to mi bylo přes dvacet let, jsem začala chápat, že bych mohla díky této schopnosti pomáhat jiným lidem jako jasnovidné médium. Od té doby jsem předala tisíce vzkazů z Druhé strany a při tom se leccos dozvěděla o obrovském světě, který existuje za hranicí, již běžně nazýváme smrt.
14
Tajemství posmrtného života
Pokud jste médium, rozhodně můžete říct jedno: Nikdy nevíte, co vás za rohem čeká. Můj spiritistický život je objevnou cestou bez zastávek, plnou nepředvídatelných obratů a zatáček. Žádný den není stejný. A když tak o tom přemýšlím, i hodiny jsou každá jiná. Asi si umíte představit, jak je to vzrušující. Avšak s každým uplynulým rokem je mi jedna věc stále jasnější. Čím víc lidí na svých veřejných vystoupeních nebo při soukromých sezeních či seminářích potkávám, tím víc vidím, kolik nepochopení a zavádějících představ o spirituálním světě a o práci spiritistického média panuje. Velmi málo lidí zná pravdu o tom, jak to vypadá po tomto životě. Ze spousty důvodů to samozřejmě nepřekvapuje. O něčem takovém se neučíme ve škole ani se to běžně neprobírá v televizi a dalších sdělovacích prostředcích. Svět spiritistických médií, a zejména spiritualistické církve, je v mnoha ohledech uzavřený a tajnůstkářský. Je navíc plný pravidel a nařízení, na můj vkus je jich až moc. Ale i tak mě překvapují některé zvláštní, zavádějící – a někdy směšné – představy, které mají lidé o médiích, jejich práci a vůbec o duchovním světě. Touto knihou se to pokouším napravit. Chci zaplnit mezery, jež lidé v chápání těchto věcí mají. Chci vyvrátit některé nejběžnější omyly a chybná přesvědčení týkající se spirituálního světa a toho, jak to v něm chodí. Ale také chci odpovědět na některé nejčastější otázky, které denně dostávám – od „Stane se z domácího zvířátka duch, když umře?“ po „Komunikují s námi duchové, když spíme?“ (Mimochodem, odpověď na obě otázky zní ano.)
Úvod
15
Každé médium má na posmrtný život samozřejmě poněkud odlišný pohled. To je nevyhnutelné – vzhledem k nekonečnému množství zkušeností, které získáváme při komunikaci se spirituálním světem. Proto zde píšu o svém velmi osobním názoru na toto téma. Je to názor, jenž se zakládá výlučně na mých opravdových životních zkušenostech, tedy na věcech, které jsem viděla, slyšela a vnímala v průběhu spousty let, jež mám za sebou jako spiritistické médium. Je to můj pohled na to, co představuje spirituální svět.
PROLOG
Brouk a vážka „Nesmíme zapomínat, že jsme duchovní bytosti, které tráví určitý čas v lidském těle.“ Barbara de Angelisová
Ráda bych začala pohádkou. Je to vlastně podobenství, které jsem slyšela před mnoha lety a časem pro mě nabylo ohromného významu. Bylo nebylo, v jednom jezírku žil malý vodní brouček. Bydlel v kalné vodě pod listy leknínu a spolu s ním celá vesnice vodních brouků. Malému broučkovi, jeho rodině i kamarádům se tam žilo velmi pěkně a klidně, nikdo je nerušil a oni také nikoho neobtěžovali. Nad jejich vesničkou visel jenom jeden temný mrak. Občas se stalo, že některý brouk vyšplhal po stonku leknínu nahoru a zmizel nad hladinou, kde se usadil na plochý leknínový list. Ostatní už ho nikdy neviděli. Vodní broučci z toho byli pokaždé moc smutní, protože byli přesvědčeni, že jejich kamarád umřel a je navždycky pryč. Jednoho dne malý vodní brouček zjistil, že ho cosi přitahuje ke stonku leknínu. Cítil neodolatelné nutkání šplhat
18
Tajemství posmrtného života
po něm nahoru, a tak se pustil do výstupu po dlouhém zeleném výhonku. Jak tak šplhal, něco si slíbil: Jestliže se dostane nahoru, určitě neodejde navždy. Vrátí se a kamarádům řekne, co nahoře na leknínu, nad hladinou, objevil. Ukázalo se však, že něco takového se snadno řekne, ale hůř udělá. Když se brouček dostal až nahoru a vylezl na leknínový list, byl tak unavený a slunce tak hřálo, že si raději zdříml. Jak tam tak ležel a klimbal v zářivém slunci, jeho tělo se začalo měnit. Když se probudil, byla z něho krásná modrá vážka s širokými křídly. Měl úplně jiné tělo. Předtím byl broukem s oválným tělem a krátkýma tlustýma nožkama. Teď z něho byla štíhlá vážka stvořená k tomu, aby vzlétla. A přesně to udělal. Rozlétl se do vzduchu a zamířil vysoko do nebe. Jak tak stoupal, otočil se a pohlédl dolů na širý nový svět. Ihned si uvědomil, že tohle je mnohem lepší život než ten, který vedl se svou rodinou a přáteli pod vodou. Jenom nevěděli, že takovýto život existuje. V té chvíli mu svitlo, co si teď všichni jeho kamarádi a rodina myslí. „Ach jé, jsou opravdu smutní, protože si myslí, že jsem umřel,“ napadlo ho. „Musím se vrátit a povědět jim, že se mám dobře.“ Jenže vrátit se nemohl. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal svým novým tělem a novými křídly proniknout pod vodní hladinu. Nemohl se tedy vrátit dolů k přátelům a rodině a vysvětlit jim, že není mrtvý, naopak je víc naživu než dřív. Nemohl jim vysvětlit, že žije úplně nový a radostný život. Chvilku mu bylo smutno, ale pak si uvědomil ještě něco: Vůbec není nutné truchlit. Pochopil už, že i pro kamarády
Prolog: Brouk a vážka
19
a členy rodiny přijde jejich čas. Jednoho dne, až ta chvíle nastane, také vyšplhají po stonku leknínu a prožijí to, co on. Také roztáhnou křídla a začnou tento radostný a báječný nový život. Nebylo nutné truchlit, jen se radovat. Tento příběh dodneška patří z mnoha důvodů k mým oblíbeným. Vážky dlouho hrály v mém životě důležitou roli. Fascinovala mě jejich moc, když jsem začala studovat původní Američany a jejich víru v duchy zvířat. Podle tradice původních Američanů je vážka spojena s iluzí a odděluje pravdu od falše. Je základním spirituálním symbolem odhalování pravdy. Pravdivý přístup k duchovnímu světu a jeho významu je podstatou toho, co dělám. Proto se i centrum, v němž provozuji praxi, jmenuje Vážka. A navíc mám moc ráda příběh o broučkovi a vážce, protože dokonale vystihuje první – a možná nejdůležitější – fakt o duchovním světě, který mnoha lidem uniká. Dojdeme-li na konec životní cesty na tomto světě, přejdeme do jiné říše, spirituálního světa. Je to báječná, krásná událost. Smutné je na ní jen to, že se nemůžeme vrátit a dát našim milovaným vědět, že postupujeme dál. Zůstali tady, truchlí a stýská se jim po nás. Ale kdyby věděli, kde jsme, a že se jednoho dne připojí k naší zázračné cestě, dívali by se na zdejší život – a na ten další – úplně jinak.
ČÁST PRVNÍ
Pravda o spirituálním světě „Považovat smrt za konec života je stejné jako považovat obzor za konec oceánu.“ David Searls
Základní fakt: Spirituální svět se podobá tomu zdejšímu.
Když se mě lidé ptají, jak spirituální svět vypadá, většinou asi čekají, že je ohromím nějakým dramatickým popisem jako z hollywoodského filmu. Těší se, že budu popisovat jinou dimenzi plnou světla, oblaků a éterické hudby. Takže je mi jasné, že spoustu lidí mírně zmatu – a nejspíš trochu zklamu –, když jim řeknu, že svět duchů mi vlastně hodně připomíná tento svět. A vidím ho tak proto, že podle mě je součástí tohoto světa, není od něj neprostupně oddělený. Cítím to tak už od své úplně první spirituální zkušenosti, kterou jsem prožila jako malé dítě. Bylo to v den, kdy můj pra-
22
Tajemství posmrtného života
dědeček, říkala jsem mu děda, zemřel. V den pohřbu jsem ho viděla sedět u prarodičů doma, jako by bylo obyčejné nedělní odpoledne. Nebylo na něm vůbec nic zvláštního. Divné bylo pouze to, že jsem ho viděla jen já a nikdo jiný. Od té doby se mi svět duchů představuje stejným způsobem. Často vidím, že duchové jsou fyzicky přítomni a pohybují se v tomto světě, jako by byli jeho součástí. Samozřejmě to tak není pokaždé. Nejsem jako chlapec z filmu Šestý smysl. Nevídám „mrtvé lidi“ čtyřiadvacet hodin denně. Jako jasnovidka a médium se ladím na jiné věci. Takže občas slyším hlasy duchů nebo vnímám jejich pocity. Někdy slyším hudbu, cítím vůni, slyším nebo vidím něco, co naznačuje jejich přítomnost a obsah zprávy, kterou chtějí sdělit. Bez ohledu na způsoby komunikace však vždy vnímám, že jsou nablízku, kolem nás, stejně jako je stále kolem nás počasí. Jak říkám, jsou součástí tohoto světa, žijí s námi paralelní život – nejsou vyvrženi do nějaké jiné, vzdálené dimenze. Jistěže s tímto názorem nebudou všichni souhlasit. Řada médií má odlišnou představu o tom, co se nachází na Druhé straně tohoto života. Někdo například věří, že dojde k reinkarnaci. Že se na tento svět vrátí celá naše bytost, jen v nové podobě. Nu, zde musím vyložit karty na stůl: Tomuto konceptu nerozumím. Problém mám především s tímto: Pokud se převtělujeme celí, jak je možné, že jako médium komunikuji s někým z Druhé strany? Jak je to možné, jestliže se ta osoba vrátila v jiném těle na tento svět? Kdo to tedy se mnou komunikuje? S kým hovořím? Svůj pohled na to, co se doopravdy děje, vysvětlím trochu obšírněji v první části knihy.
Pravda o spirituálním světě
23
V příkrém rozporu s tímto názorem jiná média tvrdí, že k reinkarnaci vůbec nedochází – že duchové pobývají v jiné rovině, jiném rozměru, který existuje na odlišné frekvenci než ten náš. Uvádějí, že my, média, máme schopnost naladit se na tuto frekvenci jako rádio. Nad něčím takovým se opět rozpačitě škrábu na hlavě. Vůbec tomu nerozumím, protože moje osobní zkušenost s komunikací s duchovním světem je jiná. Pokud chci mluvit s něčím příbuzným, prostě ho požádám, aby přišel a postavil se vedle mě. Nepotřebuji komunikovat s jinou rovinou. (Slovo „rovina“ vlastně ani nepoužívám. Když ho použijí moji studenti, řeknu jim, že země je plná rovin.)
PRALINČINO MÍSTO Nemusíte být jasnovidec, aby vám bylo jasné, že v určitých okamžicích všichni instinktivně poznáme, že se něco stalo. Určitě jsme to všichni někdy pocítili v kostech, i když jsme nic neviděli ani nezaslechli, a přesto jsme prostě věděli, že se přihodilo něco hrozného. Taková chvíle nastala jednou ráno v listopadu, když jsem se probudila a vycítila, že něco je strašně špatně. Trochu jsem si přispala, protože jsem večer předtím měla vystoupení daleko od domova a vrátila jsem se pozdě. Ale když jsem ráno uslyšela někoho klepat na dveře, věděla jsem, že musím okamžitě vstát. Seběhla jsem do přízemí a tam našla oba své syny, Jamese a Ryana, v slzách. „Co se stalo?“ vyhrkla jsem. „Je mi to líto, došlo k nehodě. Jde o Pralinku,“ řekl soused. Sevřel se mi žaludek. Pralinka byla moje oblíbená kočka. Během let jsem měla spoustu milých koček, ale ona byla největší osobnost s nejvřelejším srdcem.
24
Tajemství posmrtného života
Měla jsem na sobě jenom pyžamo a župan, ale nedbala jsem na to. Přeběhli jsme silnici k místu, kde jsem viděla ležet nehybnou Pralinku. Nezdálo se, že je zraněná. Stále vypadala dokonale. Bylo však jasné, že je mrtvá. Soused mi řekl, že ji srazila bílá dodávka, která jela hodně rychle. Řidič po srážce samozřejmě nezpomalil ani nezastavil, ale klidně jel dál. Musím přiznat, že jsem se nahlas rozbrečela. Soused mi pomohl odnést Pralinku k nám domů, zabalit ji a připravit k pohřbu. Stále trochu vykolejená jsem se šla nahoru osprchovat a konečně se obléknout. Když jsem vyšla ze sprchy, uviděla jsem něco, na co nikdy nezapomenu. Když jsem šla pro cosi do skříňky, pohlédla jsem z mezaninu nad obývacím pokojem dolů na velkou pohovku. Jako jindy na ní na svých obvyklých místech ležely další tři naše kočky – Belle, Merlin a Tiggs. Nechaly mezi sebou mezeru, a tu mezeru zalévala zelená záře. Neviděla jsem ji jen já. Uslyšela jsem, jak Daisie, přítelkyně mého syna Ryana, říká: „Podívejte se na to!“ Hluboce to na nás zapůsobilo, a to z mnoha důvodů. Především nám to právě v tu chvíli poskytlo opravdovou útěchu. Bolest ze ztráty Pralinky polevila. Vlastně to znamenalo, že jsem ji ve spirituálním smyslu vůbec neztratila. Bylo to její místo a ostatní kočky to věděly, takže sem mohla chodit každý den po libosti. Také mě to přimělo k zamyšlení, jak se jí musí nová existence jevit. A z jejího pohledu se v ničem nezměnila. Později se tomuto tématu budu věnovat podrobněji, ale jsem pevně přesvědčena, že naše domácí zvířata obývají stejný spirituální svět jako my, protože jsme v tomto životě měli mezi sebou
Pravda o spirituálním světě
25
emocionální pouto. Takže to, co platilo pro Pralinku, platí pro každého člověka, který přejde na Druhou stranu. Všichni máme své oblíbené místo a jako duch je můžeme kdykoli zaujmout stejně, jako jsme to dělali před smrtí. Někteří lidé této možnosti využívají a na určitém místě se zdržují. Ale jiní se rozhodnou jinak – a stejně tak svobodně pobývají jinde. Toho večera mě napadlo, že jde o dokonalou ukázku toho, jak to ve spirituálním světě chodí.
Základní fakt: Tento život je místo, kde se naše duše učí.
Jak vím, že mám pravdu? Proč jsem si tak jistá, že můj výklad posmrtného života je správný? Nu, jsou to oprávněné otázky, takové dostávám každou chvíli. Moje odpověď je pokaždé stejná. Můj pohled na posmrtný život se zakládá na vlastní zkušenosti a vědomostech, které mi předali různí duchové a duchovní průvodci, s nimiž jsem komunikovala zhruba od svých dvaceti let, kdy jsem se začala věnovat svému osobnímu růstu. Někteří průvodci mi obzvlášť pomáhají: Hodně jsem se například naučila od jednoho Ira, který se jmenuje – kdo by to byl řekl – Paddy, a mladšího Lukea. Právě tito dva mi předali informaci, která je pro mě snad nejdůležitější. Podle ní se totiž část duše vrací, a vrací se z velmi konkrétního důvodu – aby se učila. Myslím, že v tomto bodě jsou názory jiných médií na posmrtný život opodstatněné. (Nechápejte mě špatně. Respektu-
26
Tajemství posmrtného života
ji a obdivuji názory mnoha svých kolegů, protože řada z nich získala moudrost mnohem větší, než jakou jsem za svůj krátký pobyt na tomto světě dokázala nashromáždit já.) Média, která věří, že duchové pobývají jinde – ehm, v té jiné „rovině“ –, mají podle mě částečně pravdu. Pobývá tam esence člověka. Jsem však hluboce přesvědčena o tom, že ta část duše, která se potřebuje učit, se vrací na tento svět. V mnoha ohledech to odpovídá náboženské představě nebe a pekla. Pokud se na ně chcete dívat z tohoto úhlu, pak zdejší svět je peklo, kde se duše učí, a duchovní svět je nebe, kde se naše duše uzdravují. Uvědomuji si, že je to možná těžké k pochopení, takže si uvedeme příklad. Představíme si člověka, který v tomto životě někoho zabil. Jsem přesvědčena, že jakmile člověk zemře, uvidí všechnu bolest a všechnu radost a lásku, které v životě rozdal. Je to skoro jako dívat se na DVD s nahrávkou celého života. Duše to vše pocítí. Pokud je plna lásky a štědrosti, pak je to příjemný zážitek. Mimochodem, nemusíte být dokonalí, abyste to mohli zažít. Všichni jsme někoho rozzlobili a všichni jsme dělali věci, na které nejsme pyšní, je to tak? Ale pokud jsme, celkově vzato, dobří lidé, bude ten prožitek pozitivní. Pro jiné to však moc příjemné nebude. Budou muset všechno zlé, co udělali, nějak odčinit. Proto se budou muset vrátit k tomuto životu a prožít, co způsobili. Jejich duše to pocítí. A z toho pocitu se poučí. Pokud jste tedy v tomto životě způsobili bolest, budete muset sami vším projít a pocítit následky. Takže si budete muset vyjednat nějakou smlouvu nebo obchod, vrátíte se a odžijete si to.