Rytiri Templu

Copyright © 2017 by Dan Jones Translation © Milan Dvořák, 2019 Original English title: THE TEMPLARS Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2019 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7593-048-4

Obsah

† Seznam Map

7

Úvod

15

Část I. (asi 1102–1144)

23 25 38 50 64

1.

2.

3.

4.

Zlatá mísa plná štírů Obrana Jeruzaléma Nové rytířství Každý dobrý dar

Část II. (1144–1187) 5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

Utkání mezi nebem a peklem Mlýn války Bohapustá věž Moc a bohatství Potíže ve dvou zemích Slzy ohně Běda ti, Jeruzaléme!

79 81 96 106 118 129 141 160

Část III. (1189–1260) 12.

13.

14.

15.

16.

Usilování o jmění Nikde v chudobě Damietta!

Nevraživost a nenávist Rozviňte a pozvedněte náš prapor

Část IV. (1260–1314) 17.

18.

19.

20.

21.

Chuchvalec v hrdle Město padne Na ďáblovo ponoukání Kacířská zvrácenost Naši smrt pomstí Bůh

183 185 206 219 239 255

273 275 293 306 326 342

Epilog: Svatý grál

367

Přílohy

377 379 387 389 391 392

Příloha I. – Nejvýznamnější účinkující postavy Příloha II. – Papeži, 1099–1334 Příloha III. – Jeruzalémští králové a královny Příloha IV. – Velmistři řádu Chrámu Fotografická příloha (seznam)

Odkazy a poznámky

393

Bibliografie

426

Rejstřík

441

Seznam map

† Evropa a Svatá země (asi 1119) Svatá země (asi 1119) Saewulfova cesta (asi 1102) Templářské majetky v západní Evropě v době druhé křížové výpravy (asi 1147) Druhá křížová výprava, 1148–1149 Templářské hrady na latinském východě Území dobytá Saladínem k roku 1190 Damietta a pátá křížová výprava Mongolové s Mamlúci (asi 1260–1291)

7

str. 8–9 str. 10–11 str. 28–29 str. 74 str. 89 str. 124 str. 156 str. 225 str. 284–285

Pro Georginu

Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

– Matouš, 10:33 –

Úvod

†

T

empláři byli svatí vojáci. Muži náboženství a muži meče, poutníci a válečníci, nuzáci a bankéři. Jejich hábity s rudým křížem symbolizovaly krev, kterou za lidstvo prolil Kristus, i to, že oni sami jsou ochotni krvácet ve službě Pánu, i když byli pouze jedním z mnoha náboženských řádů, které od 11. do 14. století vznikly ve středověké Evropě a Svaté zemi, byli nejznámější a nejrozporuplnější. Řád byl výsledkem křížových výprav, válek vedených na výzvu středověké církve, jež byly namířeny především, i když nikoli výlučně, proti islámským vládcům Palestiny, Sýrie, Malé Asie, Egypta, severozápadní Afriky a jižního Španělska. Na templáře jako takové bylo možné narazit po celém rozlehlém pásmu středomořského světa i mimo něj – na bitevních polích Blízkého východu i ve městech a vesnicích všude v Evropě, kde spravovali rozsáhlý pozemkový i jiný majetek, z něhož financovali svá vojenská dobrodružství. Slovo „templáři“ – zkratka pro „chudé rytířstvo Chrámu“ nebo pro méně často užívané „chudé spoluvojáky Krista a Chrámu Jeruzalémského“ – zvěstovalo jejich původ na Chrámové hoře v nejsvětějším městě křesťanstva. Jejich přítomnost však byla pociťována takřka všude. Už za svého života byli templáři napůl legendárními postavami, účinkujícími v oblíbených příbězích, umělec15

Dan Jones

kých dílech, baladách a historkách. Patřili k mentální krajině křížových výprav, kteréžto postavení zaujímají i dnes. Řád byl založen v roce 1119 na zásadách mravní čistoty, poslušnosti a chudoby, přičemž poslední z uvedených ctností se připomínala na oficiální pečeti velmistrů, kde byli zobrazeni dva ozbrojení bratři sdílející jediného koně, avšak organizace brzy zbohatla a získala vliv. Vysocí templářští hodnostáři ve Svaté zemi i na Západě počítali mezi své přátele (i nepřátele) krále a knížata, královny a hraběnky, patriarchy a papeže. Řád pomáhal financovat války, půjčoval peníze, a přispíval tak k placení výkupného za korunované hlavy, poskytoval finanční služby královským vládám, vybíral daně, stavěl hrady, řídil města, rekrutoval vojáky, zasahoval do obchodních sporů, pouštěl se do soukromých válek proti jiným vojenským řádům, prováděl politické atentáty, a dokonce pomáhal dělat z mužů krále. Ze skromných začátků vyrostli templáři v mocný spolek, kterým byli koncem středověku.

Přesto – což je možná podivné – měli templáři také přitažlivost pro široké lidové vrstvy. Pro mnohé nebyli vzdálenou elitou, nýbrž místními hrdiny. Modlitby, které četní nebojující bratři pronášeli ve svých řádových příbytcích po celé Evropě, byly stejně důležité jako oběti, jež přinášeli templářští rytíři a seržanti na bojištích, a obojí bylo nanejvýš významné při usilování o nebeskou spásu pro všechny křesťany. Část řádového jmění pocházela z blahovůle zbožné šlechty, ale v naprosto stejné míře vyrůstalo z drobných darů prostých mužů a žen, kteří dávali i z toho mála, jež měli – tu halenu, tam zeleninový záhonek –, své místní pobočce, aby řádu napomohli v plnění bojových povinností na Východě.

Existovali samozřejmě i jejich odpůrci. Pro některé pozorovatele se řád nebezpečně nepodřizoval žádné autoritě, jíž by se zodpovídal, a znamenal ústup od zásad křesťanství, které měly být mírumilovné. Občas se templáři stávali terčem zuřivých výpadů, zejména ze strany učenců a mnichů, kteří s podezřením pohlíželi na jejich privilegované postavení, v němž byli chráněni papežovou autoritou a vyjmuti z platnosti pravidel a daní uvalovaných na jiné náboženské skupiny.

Bernard z Clairvaux, něco jako kmotr řádu, templáře velebil jako „nové rytířstvo“, ale o jedno století později je jiný učený francouzský mnich zavrhoval jako „novou obludnost“.

16

Úvod

Náhlé rozpuštění řádu na počátku 14. století, k němuž patřilo hromadné zatýkání, pronásledování, mučení, monstrprocesy, upalování a zabavení veškerého řádového majetku, nicméně celé křesťanstvo šokovalo. Během několika let bylo celé společenství uzavřeno, zrušeno a rozehnáno a jeho příslušníci obviněni z řady zločinů, záměrně vykonstruovaných tak, aby vyvolávaly pobouření a znechucení. Konec nastal tak nenadále a tak násilně, že pouze dále rozvinul templářskou legendu.

Dnes, více než 700 let po jejich zániku, zůstávají templáři předmětem fascinace, imitace a posedlosti.

Kdo tedy byli templářští rytíři? Někdy je obtížné to říci. Figurovali ve značném počtu beletristických děl, televizních pořadů i filmů, kde byli předváděni střídavě jako hrdinové, mučedníci, ničemové, neurvalci, oběti, zločinci, zvrhlíci, kacíři, zkažení podvratníci, strážci svatého grálu, ochránci tajné pokrevní linie Kristovy a agenti celosvětového spiknutí cestujícího v čase. Na poli „populární historie“ existuje pokoutní směr odhalování „záhad templářů“, podle něhož hráli úlohu v jakémsi nadčasovém komplotu, jehož úkolem je zastírat špinavá tajemství křesťanství a jenž naznačuje, že středověký řád stále někde ve světě existuje a ze stínu jím manipuluje. Občas je to velmi zábavné. Nic z toho nemá příliš co dělat s templáři samotnými.

Tato kniha se snaží převyprávět příběh templářů, jací byli, ne jak je od té doby přikrášlila legenda. Mým cílem je ani ne tak popírat potrhlé mýty o templářských rytířích, nebo se dokonce pouštět do jejich rozebírání, jako spíše ukázat, že jejich reálné skutky byly ještě mimořádnější než romantické zkazky, polopravdy a černokněžnické báchorky, které se kolem nich od jejich pádu vznášejí. Jsem také přesvědčen, že témata templářského příběhu mají velký ohlas i dnes. Toto je kniha o zdánlivě nekonečné válce v Palestině, Sýrii a Egyptě, kde se frakce sunnitských a šíitských muslimů utkaly s křesťanskými vetřelci ze Západu, o „globalizované“ a od daní osvobozené organizaci, která zbohatla natolik, že získala větší moc než někteří vládci, o vztazích mezi mezinárodními financemi a geopolitikou, o síle propagandy a mýtotvorby, o násilí, proradnosti, zradě a chamtivosti. Čtenáře mých knih o plantagenetovské Anglii nepřekvapí, když zjistí, že jde o narativní historii. Vypráví příběh templářů od jejich založení do 17

Dan Jones

rozpuštění, zkoumá měnící se povahu řádu, jeho šíření po Blízkém východě a Evropě a roli, kterou sehrál ve středověkých válkách mezi křesťanskými vojsky a silami islámu. Text jsem doplnil podrobnými závěrečnými poznámkami a bibliografií, které čtenáře odkazují na široký rozsah originálních zdrojů a akademických studií, ale neodchýlil jsem se od své obvyklé snahy napsat dílo, které bude nejen informovat, ale také bavit.

Abych čtenáře provedl dvěma staletími od nenápadného zrodu řádu až k jeho spektakulárnímu vyhlazení, rozdělil jsem knihu do čtyř částí.

První, „Poutníci“, popisuje vznik templářů na počátku 12. století, kdy je jako řád křesťanských náboženských válečníků založili francouzský rytíř Hugues de Payns a (jak se říkalo později) jeho osm druhů, kteří si v nepokojném období po první křížové výpravě hledali v Jeruzalémě nějaký cíl. Původním záměrem téhle malé party bylo vytvořit trvalou tělesnou stráž pro západní poutníky, kteří se v Kristových stopách ubírali po nebezpečných cestách Svaté země. Za vodítko si zakladatelé zčásti vzali skupinu dobrovolných lékařů a ranhojičů, kteří kolem roku 1080 založili v Jeruzalémě špitál a byli známi jako Špitál svatého Jana neboli špitálníci. Templáři získali schválení od křesťanského krále jeruzalémského a papežské požehnání z Říma, načež se rychle institucionalizovali a expandovali. Založili si ústředí v mešitě al-Aksá na Chrámové hoře (známé muslimům jako Haram aš-Šaríf), vysílali do Evropy emisaře s úkolem verbovat další příslušníky a získávat finanční podporu a hledali si význačné ochránce. Jejich duchovním vůdcem byl Bernard z Clairvaux, který pomohl sepsat jejich řeholi, a mezi rané podporovatele patřili proslulí křižáci té doby, jako předek Plantagenetů Fulk, hrabě z Anjou, který se – jen tak mimochodem za pomoci templářů – stal králem jeruzalémským. Během několika desítek let už řád netvořilo devět válečníků bez groše v kapse, kteří si hledali uplatnění, nýbrž se z něj stala ambiciózní organizace s jasným cílem a s prostředky k jeho dosažení.

Druhá část knihy, „Vojáci“, líčí, jak se templáři ze záchranné služby u cesty proměnili v elitní vojenskou jednotku, zaujímající za křižáckých válek přední místa. Popisuje jejich rozhodující úlohu za druhého křížového tažení, kdy pomáhali přes hory Malé Asie vést ne hlouček poutníků, ale celé vojsko pod velením krále Francie, bezpečně ho dovedli do Svaté země, vytáhli svého zbankrotovaného velitele z finančních potíží a bo18

Úvod

jovali v předních liniích, když se křižáci snažili dobýt Damašek, jedno z nejvýznamnějších měst islámského světa. Od té doby byli prominentními činiteli v politické i vojenské historii křesťanských křižáckých států (Jeruzalémského království, Tripolského hrabství a Antiochijského knížectví). Druhá část knihy je sleduje při vytváření sítě hradů, soustavy vojenských pravidel a nabývání institucionálních zkušeností a dovedností potřebných k plnění jejich úkolu. Zobrazuje také některé z nejvýjimečnějších postav v celých dějinách křižáctví: zbožného, ale smolařského Ludvíka VII. Francouzského, sebevražedně hrdého templářského velmistra Gérarda de Ridefort, který v roce 1187 přispěl k zavedení vojsk Božích do apokalyptické bitvy u Hattínu, malomocného jeruzalémského krále Balduina IV. a nejslavnějšího muslimského sultána, který kdy žil, Saladína, jenž si vzal za osobní úkol vyhladit křižáky z povrchu zemského a přihlížel popravě stovek templářských rytířů v jediném dni.

Třetí část nese název „Bankéři“ a zkoumá, jak templářský řád vyspěl z pomocného křižáckého sboru podporovaného dary ze Západu v instituci, která propojovala vojenské schopnosti s promyšlenou sítí objektů a personálu po celém křesťanstvu, svazující křesťanský Západ s východním pásmem válečných akcí v době, kdy křižácká horlivost začínala vychládat.

Když Saladín templáře jako vojenskou sílu téměř zničil, řád v devadesátých letech 12. století znovu vybudoval skvělý, krutý a velice proslulý anglický král Richard Lví srdce, jehož důvěra ve vedoucí hodnostáře templářů a spoléhání na ně naznačily cestu, kterou se mělo společenství vydat ve století 13. Chráněni královskou záštitou, již brzy napodobili šlechtici i městští konšelé, templáři zvětšovali svůj pozemkový majetek, vlastnili stále více objektů a staveb a získávali výnosné daňové úlevy.

Získali oslnivé bohatství a finanční vyspělost a za nějakou dobu už se na ně obraceli králové i papežové a žádali je, aby jim vedli účetnictví, střežili pokladnice, organizovali války a v krizových obdobích shromažďovali peníze na podpůrné akce.

Taková období rozhodně nastávala často a třetí část ukazuje templáře nadále hluboce zapojené do války proti islámu. Jejich dovednosti usnadnily dva mocné výpady proti egyptskému městu Damietta v nilské deltě.

Oba skončily chaosem a řádoví rytíři a seržanti museli ve zhoubných 19

Dan Jones

bažinách rozvodněného Nilu zoufale ustupovat. Jak templáři zjistili, získávání a organizování válečných financí byla jedna věc, ale bojovat v dlouhodobém tažení v neznámém cizím terénu proti nepříteli daleko uvyklejšímu místním podmínkám docela jiná.

Třetí část líčí, jak templáři přebírali stále více odpovědnosti za bezpečnost křižáckých států, čímž se dostávali do kontaktu s některými z nejpamětihodnějších osobností 13. století včetně francouzského krále Ludvíka IX., který byl prohlášen za svatého a s nímž skvěle vycházeli, a Fridricha II. Štaufského, bombastického a volnomyšlenkářského císaře Svaté říše římské, jenž si činil nárok na titul král jeruzalémský a bez váhání zahájil válku s muži, kteří byli pověřeni hájením Jeruzaléma. V tomto okamžiku se templářští rytíři museli smířit s tím, že se objevili Fridrichovi chráněnci, teutonský řád, jeden z většího počtu vojenských společenství založených paralelně s templáři a někdy je napodobujících. K těm patřil řád sv. Lazara, který pečoval o poutníky trpící leprou, řády calatravský, santiagský a alcantarský, ustavené ve španělských královstvích, livonský řád mečových bratří, kteří bojovali s pohany v Pobaltí, a špitálníci, po jejichž boku templáři žili od samotného počátku a se kterými měli vybojovat některé ze svých největších bitev. Ve Svaté zemi narůstající význam vojenských řádů spolu s jejich stále větší rozmanitostí rozjitřoval frakční konflikty, a templáři byli zataženi do válek mezi soupeřícími skupinami italských kupců a sebestředných baronů. To nakonec politické základy křižáckých států tak pochroumalo, že když se v šedesátých letech 13. století vynořila nová hrozba, byli templářští rytíři ve svém odporu stejně bezmocní jako jejich ostatní křesťanské protějšky. Čtvrtá část se jmenuje „Kacíři“ a snaží se vystopovat kořeny zkázy templářů až k událostem po roce 1260, kdy byli bratři na Východě na frontové linii války proti dvěma nejnebezpečnějším nepřátelům, jakým křižáci kdy čelili – mongolským vojskům vedeným potomky Čingischána a kastě muslimských otrockých vojáků řečené mamlúci. Porážka od mamlúků uvolnila cestu k rozšířenější kritice templářů než kdy předtím, když se jejich hojné zdroje a těsná spojitost s osudy válek proti islámu nyní staly klacky k jejich tlučení.

Se stoupajícím tlakem na řád se rozvíjely i možnosti politického útoku na něj. Ten se odehrál nenadále a násilně v roce 1307, když fron20

Úvod

tální výpad podnikl zbožný, ale bezohledný francouzský král Filip IV. V pátek 13. října dal uvěznit všechny templáře ve Francii do jednoho, a zahájil tak kořistnické tažení, aby skoncoval s řádem a zmocnil se jeho bohatství. Filip IV. a jeho ministři, někdy podle návodu a někdy proti odporu kompromisnického papeže Klimenta V. proměnili tuto loupeživou výpravu za ukořistěním templářského majetku v neomezenou válku s řádem v celém křesťanském světě za použití metod již uplatněných na jiné zranitelné cíle včetně židovského obyvatelstva země. I když z Francie se templářům tradičně dostávalo největší podpory, Filip byl neochvějně odhodlaný příslušníky řádu soudit, mučit a zabíjet a začal od špičky, posledním templářským velmistrem Jacquesem de Molay, který byl roku 1314 v Paříži upálen a svými posledními slovy přislíbil, že bratry pomstí Bůh.

Filipovy motivy rozprášení templářů zdvojenými nástroji soudního vyšetřování a osobního barbarství měly velmi málo společného s reálnou povahou nebo chováním příslušníků řádu ať už na frontové linii války proti islámu, nebo ve Francii, kde se jejich život převážně podobal mnišskému. Královo jednání vyplývalo z jeho politických zájmů a jeho extrémní, kruté a bezcitné osobní patologie, avšak úder řádu zasadil v okamžiku, kdy byli templáři méně odolní než obvykle vůči útoku a pomluvě, a také ve chvíli, kdy byl veřejný zájem o křižáctví ne-li mrtvý, tak bezpochyby zásadně zesláblý. Skon Jacquese de Molay znamenal konec templářů jako organizace skoro 200 let po jejich skrovných začátcích v Jeruzalémě. Jejich legenda se však teprve počínala.

Epilog knihy shrnuje cestu templářů do lidové obrazotvornosti a uvažuje o procesu, jímž byl řád vždy od té doby romantizován, a dokonce probouzen k novému životu.

Jeden význačný učenec vyslovil názor, že narativní historie templářů je „zavádějící, poněvadž z ní plyne, že řád zažil vzestup a pád, že kritika soustavně narůstala a že určité události vyvolaly události další“.1 To je pravda, a přece je to omyl. Rozhodně by bylo bláznivé pokusit se v chronologickém rámci sepsat kompletní vylíčení dvou století, během nichž řád působil v Jeruzalémě, na Iberském poloostrově, ve Francii, Anglii, Itálii, Polsku, Německu, Uhrách, na Kypru a jinde. Zkušenosti a zážitky mužů a žen, kteří žili jako plně deklarovaní templáři nebo 21

Dan Jones

jejich přidružení členové, nemohou být všechny obsaženy v souvislém vyprávění o jejich nejpozoruhodnějších činech. Nicméně řád chudých rytířů Chrámu nepopiratelně vznikl, trval a skončil a tento proces proběhl v pevně stanovené době, během níž se čas posouval obvyklým způsobem. Je to příběh, který nás vede širším pásem spojujícím několik válečných území a tucet generací mužů a žen. Je to rovněž příběh, jenž se obvykle vypráví spíše tematicky, kteréžto zacházení velmi často sklouzne k rozvláčnosti, a dokonce k nudnosti. Moje volba sdělovat tuto historii jako příběh tradičním způsobem neznamená nevyhnutelný mravní přechod od čestnosti přes zkaženost a pýchu ke zkáze, protože takové myšlení zatěžuje dlouhou tradici psaní o templářích, sahající zpět nejméně do 17. století.2 Namísto toho jsem prostě přesvědčený, že příběh rytířů Chrámu lze vyprávět chronologicky, a uspokojit tak čtenáře, kteří mají rádi, když se jim události líčí v souslednosti. Doufám, že když to činím, nezabředám příliš hluboko do teleologie nebo nezkresluji životy a zkušenosti lidí, kteří žili, bojovali a umírali s červeným křížem na prsou. Doufám také, že tato kniha povzbudí čtenáře k seznámení se s obsáhlou odbornou literaturou, která existuje o vojenských řádech obecně a o templářích zvláště a již sepsali význační a vynikající vědečtí pracovníci, mezi které patří Malcolm Barber, Helen Nicholsonová, Alan Forey, Joachim Burgtorf, Alain Demurger, Jonathan Riley-Smith, Judi Upton-Wardová, Anthony Luttrel, Jonathan Phillips, Norman Housley, Jochen Shenk, Paul Crawford, Peter Edbury, Anne Gilmour-Brysonová a mnozí další, z jejichž děl jsem s největší úctou a vděkem čerpal.

Templáři se vrhali do bitvy pod černobílým praporem a za jízdy si někdy zpívali žalm, aby si dodali sil. Připadá mi náležité si na počátku našeho příběhu ony verše ocitovat: „Ne nám, ó Pane, ne nám, leč svému jménu dej slávu pro svou setrvalou lásku a věrnost.“ Užijte si tu jízdu.

Část I.

Poutníci (asi 1102–1144)

† „Bojujte, žádám vás úpěnlivě, pro spásu svých duší!“ Balduin I., král jeruzalémský

1

Zlatá mísa plná štírů

†

V

Jaffě bylo ošklivé podzimní ráno, když poutníci vyšli z kostela. Okamžitě je pohltila vřava houfu lidí valícího se k moři a vlečeného hroznou změtí zvuků: kvílením dřeva rvaného na kusy, pod ním sotva slyšitelným burácením větru a nárazů vln a ječením vyděšených mužů a žen bojujících o život. Divoká bouře, ke které se schylovalo celý předchozí den, propukla v noci a obrovské hory vody zmítaly asi třiceti loděmi kotvícími u srázného schodovitého pobřeží Jaff y. Utrhla z kotev i ty největší a nejrobustnější z nich, vrhala je na ostré útesy a mlátila jimi o písečné lavice, až byly podle slov jednoho přihlížejícího všechny „tou bouřkou rozdrásány na kusy“.1 Shluk lidí na břehu bezmocně přihlížel, jak přívaly smetají z palub námořníky i cestující. Někteří se snažili udržet se na hladině tím, že se chytali zpřelámaných stožárů a ráhen, ale většina jich byla ztracena. „Některé rozsekaly na kusy úlomky dřeva z vlastních lodí, kterých se chtěli držet,“ napsal pozorovatel. „Jiní, kteří uměli plavat, se dobrovolně odevzdali vlnám a mnozí v nich zahynuli.“ 2 Příboj začal vynášet na pobřeží mrtvá těla. Počet obětí dosáhl nakonec asi tisícovky a jen sedm lodí řádění živlu přežilo a neztroskotalo. „Žádné oko nikdy nespatřilo větší pohromu v jediném dnu,“ napsal poutník. Bylo pondělí 13. října 1102.

25