Tragicke tazeni 1812

MARIE-PIERRE REYOVÁ

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812 Napoleonův vpád do Ruska v novém světle

Marie-Pierre Reyová

Tragické tažení

1812

Napoleonův vpád do Ruska v novém světle

© Flammarion, 2012 Original French title: L’ EFFROYABLE TRAGÉDIE – Une nouvelle histoire de la campagne de Russie Translation © Lubomír Kotačka, 2013 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA, s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-552-2

PŘEDMLUVA Nový pohled na tažení do Ruska z roku 1812

M

álokterá událost v evropských dějinách nové doby vzbudila tolik vášní jako ta, kterou Francouzi nazývají „ruské tažení“ a Rusové „vlastenecká válka“. V průběhu dvou staletí, jež od této události uplynula, jí nesčetné básně, romány a výtvarná díla ve Francii vtiskly podobu velkolepé, byť tragické epopeje. Generace za generací se mládež učila recitovat vznešené verše Victora Huga1 (překlad Hanuš Jelínek – pozn. překl.): A padal sníh. – Jej vlastní zmohla sláva.

To bylo ponejprv, co orlí sklesla hlava.

A císař navracel se zvolna. – Ó dny bouří! – za zády Moskvy spáleniště v kouři a padal sníh. Byl mráz a lavina to byla.

Za bílou planinou vždy nová zas pláň bílá.

Kde prapor, velitel, už nikdo nevěděl.

Balzac věnoval této mimořádné události v roce 1830 několik dojemných stránek v povídce Adieu a v řadě románů. Ve Venkovském lékaři vzpomíná například major Genestas: „Bylo to za ústupu od Moskvy. Připomínali jsme spíš stádo utahaných volů než velkou armádu.“ V současnosti sice literárních odkazů ubylo2, stále je však například v oběhu obrat „hotová Berezina“, označující krutou porážku či zoufalou situaci, a připomíná tak někdejší reálnou tragédii.

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

A nejnovější média se tragické epopeje zmocnila v podobě počítačových her.

Na ruské straně zaujímá tažení z roku 1812 ještě významnější místo. Geniální L. N. Tolstoj z něho v románu Vojna a mír udělal literární monument a událost filozofického, ba mytického významu; borodinské bojiště je už od panování Mikuláše I. místem, s nímž je svázána ruská kolektivní paměť, od roku 1912 podepřená vybudováním muzea. O tažení z roku 1812 se do značné míry opírá i moderní ruský patriotismus, a významné místo, jež zaujímá v utváření ruské národní identity, potvrzují oslavy probíhající v Rusku při příležitosti dvou set let uplynuvších od tažení samotného.

Vedle toho, že je jedním ze zdrojů moderního ruského vlastenectví, tématem literární tvorby a výtvarného umění, je tažení z roku 1812 rovněž trvalým předmětem historického bádání, přičemž počet studií jemu věnovaných je přímo závratný. Za první století, v letech 1812–1912, vyšlo v ruském jazyce na 5000 knih a téměř 10 000 statí zabývajících se daným tématem,3 a téměř stejný byl počet publikací v ostatních evropských jazycích. Jestliže se později, během 20. století, zdálo, že zájem sovětských historiků poněkud ochabl a obrací se jinam,4 štafetu za ně převzali badatelé na Západě a téma tak zůstává trvalým předmětem zájmu vědeckých ústavů a společností zabývajících se napoleonskou problematikou.

Za těchto okolností je možná namístě otázka, proč jsem se chopila tak zevrubně a všestranně probádaného tématu, o němž bylo, jak by se zdálo, už všechno napsáno. Chtěla bych však čtenáře přivést k tomu, aby na dění roku 1812 pohlédl pod novým zorným úhlem, v globálnější perspektivě přesahující specificky vojenské aspekty, zohledňující jak francouzská, tak ruská hlediska, a tlumočící zážitky a pocity nejen vojáků, ale i civilního obyvatelstva vystaveného tvrdé zkoušce.

Je nesporné, že v současné historiografii jsou již k dispozici elementární poznatky nezbytné k pochopení toho, oč v tažení do Ruska šlo. Podle mého názoru se však pozornost dějepisců až dosud příliš jednostranně soustřeďovala na jeho vojenské a strategické aspekty a zabývala se jimi ve značně úzkém pojetí. Do nejmenších podrobností se analyzoval průběh vojenských operací, což například umožnilo velmi přesně určit rozsah ztrát, které jedna i druhá strana konfliktu

8

PŘEDMLUVA

utrpěla jak během velkých bitev (Borodino, Moskva, Malojaroslavec, Berezina atp.), tak v omezených střetnutích bez závažnějších důsledků, o nichž se jako o „drobnostech“ zmiňovali vojáci v dopisech adresovaných rodinám. Mezi nejvýznamnější díla vojenské historiografie tohoto rázu patří zejména nedávno vydaná kniha Dominica Lievena Russia against Napoleon. The Battle for Europe, 1807 to 1814,5 skvěle shrnující výsledky studia rozsáhlého archivního materiálu. Při vší důvěryhodnosti, pokud jde o události a ostatní údaje,6 však takto zaměřená díla podle mého názoru nedokázala postihnout intenzitu, brutalitu a koneckonců i jedinečnost války z roku 1812, jež byla v mnoha ohledech ne-li první, tak přinejmenším jednou z prvních evropských válek, jež se vydaly cestou „totalizace“. Jak rozsahem území, na němž válka probíhala, a počtem vojsk na ní zúčastněných (přes půl milionu v Napoleonově Velké armádě a téměř stejný počet na ruské straně), tak rozsahem ztrát utrpěných v bojích,7 jakož i ztrát mezi civilním obyvatelstvem v souvislosti s vojenskými rekvizicemi během postupu Velké armády,8 tažení do Ruska představovalo cosi mnohem dalekosáhlejšího než pouhé vojenské dobrodružství.

Historická literatura zabývající se tažením do Ruska trpí také jednostranností perspektivy: nejčastěji se v ní dává přednost názorům jedné ze stran konfliktu – Francie nebo Ruska –, a jen zřídka se uplatní komparatistický přístup zohledňující pohled jedné i druhé strany na tutéž událost.9 Jde pak o „angažovanou“ historii, ne-li rovnou o historii stranickou.

Válka se politicky zneužívala zvláště v Rusku – určitě častěji než ve Francii. Od poloviny 19. století carismu naklonění historikové učinili z tragédie příběh tvořící základní kámen konstrukce ruské národní identity.10 Alexandr I. je v něm zobrazen jako charismatický car, jehož zásluhou se různé sociální vrstvy sdružily v jediný celek, Kutuzov vystupuje jako ztělesnění pravého ruského hrdiny, prostého a moudrého,11 a oba jako pravý opak Napoleona, poraženého vinou své megalomanie a nezřízené touhy po moci. Tento způsob vidění je charakteristický pro díla A. I. Michajlovského-Danilevského (který v roce 1839 jako první nazval daný konflikt „vlasteneckou válkou“12) a pro rozsáhlou historickou fresku L. N. Tolstého, který z Kutuzova neprávem učinil jediného opravdového hrdinu celé války.

9

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

Později, mezi historiky sovětské epochy, se pohled na válku z roku 1812 vyvíjel značně kontrastním způsobem. V prvních dvou desetiletích po říjnové revoluci z roku 1917 dějepisci o vlastenectví ruských venkovanů zapochybovali; podle jejich názoru reakční carský režim lidové vlastenectví probudit nemohl a bojovné odhodlání vesničanů nebylo podle nich podloženo náhlým vzplanutím vlasteneckého ducha, nýbrž lpěním na soukromém majetku – dobytku, úrodě –, který bylo třeba uchránit před vetřelcem.13 Počínaje roky 1936–1937, kdy se začalo rýsovat nacistické nebezpečí, a z osobní iniciativy J. V. Stalina se sovětští historikové přeorientovali a s rokem 1812 začali spojovat počátek opravdového vlastenectví lidových mas. Z Kutuzova se opět stal zachránce „vlasti“, množila se srovnání mezi ním a Stalinem, a záhy po vpádu nacistických armád do SSSR v červnu 1941 se znovu dostala do oběhu někdejší terminologie: z války proti Hitlerovi se stala „velká vlastenecká válka“ jako připomínka „vlastenecké války“ z roku 1812. Později, v rámci destalinizace, se sice objevily studie s diferencovanějším přístupem, v 60. a 70. letech se však šířily nové mýty: údaje o počtu vojsk protivníka se soustavně zveličovaly14, aby se tím zvýšila prestiž ruských obránců; Kutuzov byl obdařen rysy odpovídajícími charakteru prostého a drsného vesničana... S příchodem perestrojky se vynořily odborné studie nuancovanější a solidnější povahy – například práce V. Sirotkina15 a N. Troického.16 Nicméně i v těchto studiích se uplatňuje především pohled z jedné strany, v daném případě ruské, a pozornost se soustřeďuje převážně na vojenské aspekty konfliktu.

Pokud jde o Francii, řada zdejších historiků především tvrdila, že Napoleona „donutil“ k útoku „nezdar“ francouzsko-ruského vyjednávání, a projevovala soustavný sklon k podceňování imperialistické povahy tažení proti Rusku, k oslavování Napoleona jako vojenského génia a chrabrosti jeho vojáků v poli. Vyprávění překypují podrobnostmi hrdinských střetnutí – plným právem hlavně borodinské bitvy a přechodu přes Berezinu. V popisu bojových operací se často staví do příznivého světla výkon Velké armády, takže to nakonec vypadá tak, jako by Velká armáda opouštěla Rusko vojensky neporažena a podlehla toliko zimě – pověstnému „generálovi Zima“ –, drsnosti podnebí a mimořádné udatnosti ruských sil, jejichž odolnost ne-

10

PŘEDMLUVA

vyvěrala z věrnosti rodné půdě, nýbrž z alkoholu, který jim maršál Kutuzov nechal před každým střetnutím velkoryse vydávat. Naproti tomu padne jen zřídka zmínka o omylech, jichž se Napoleon dopustil v posuzování diplomatické a vojenské situace. Zprávy o drancování, jehož se Velká armáda dopouštěla, francouzští dějepisci často uhlazují a raději mlčí o tabuizovaných věcech, jako byly případy kanibalismu. Snaží se také co možná relativizovat úspěchy, jichž dosáhla armáda ruská; její velení proto často zesměšňují, líčí je jako nerozhodné a váhavé. Ignorují ruské archivní prameny a tvrdí, že ruská ústupová strategie, kterou zahájil Barclay de Tolly a Kutuzov v ní pokračoval, byla pouze vynucena tlakem okolností a v žádném případě prý nebyla výsledkem promyšleného a rozvážného rozhodnutí. To vše mne utvrzuje v přesvědčení o nezbytnosti důsledného uplatňování „kříženého“ historického přístupu beroucího v úvahu názory různých protagonistů konfliktu.

Historikové se také až dosud jen sporadicky zajímali o jednotlivce – muže, ženy a děti, vojáky i civilisty, aktéry či svědky tragické epopeje ruského tažení, přestože spoustu individuálních osudů lze vysledovat z přístupných pramenů – dopisů, deníků, pamětí. Vyprávění o násilí nejrůznějšího druhu, tělesném strádání následkem mrazu a hladu, zraněních, jež během válečných střetnutí postihla vojáky i civilisty – všechny tyto vzpomínky dokreslují obraz tažení z roku 1812 jako děsivé zkoušky těla, ducha a srdce statisíců jednotlivců.

Tuto lidskou dimenzi války historikové podle mého názoru příliš zanedbávali; pohrávali si s muži, jednotkami, pluky jako s olověnými vojáčky a nesnažili se co nejvíce přiblížit k tomu, co vojáci a civilisté prožívali, co cítili a čemu se vzpírali.

Autoři několika prací se však přece jen pokusili vydat tímto směrem a díky tomu, že se opírali o přímé prameny, podařilo se jim – občas se silnou dávkou patosu a lyriky – vylíčit strázně, jimž byli vystaveni bojovníci v poli.17 Často se však až příliš ztotožnili se svými hrdiny a v jejich podání se pak tažení do Ruska proměňuje ve „vcítěnou historii“.18 Protože se historikové zajímali o muže, ve středu jejich pozornosti byli hlavní mužští protagonisté celého tažení na úkor jeho anonymních účastníků. Lámou si tudíž hlavu nad tím, jaký dopad mohla mít na průběh borodinské bitvy Napoleonova rýma nebo Alexandrova

11

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

kožní infekce („růže“), a dlouze vykládají o Muratově či Bagrationově vznětlivosti, o stoické moudrosti Neyově či Barclaye de Tollyho, o Junotově či Rostopčinově „bláznovství“. Aniž chci popírat důležitost a úlohu těchto velkých osobností, o nichž se ostatně rovněž zmíním, zdá se mi namístě věnovat náležitou pozornost též svědectvím „drobných lidí“ – lékařů a ranhojičů, poddůstojníků a prostých vojáků, kněží, měšťanů, vesničanů, dětí uváznuvších v proudech uprchlíků z Moskvy – a dopřát sluchu těmto bezejmenným, kteří se náhle ocitli ve víru historické události, jež si s nimi často tak krutě zahrála.

Abych zachytila historii tažení do Ruska v jejím celku, využila jsem široké palety zdrojů nejrůznějšího druhu a původu – ruských, francouzských, polských a německých.

Pokud jde o veřejně přístupné archivy, čerpala jsem zejména z publikovaných materiálů archivů francouzského ministerstva zahraničí a Historické služby pozemní armády (Service historique de l’armée de terre) ve Vincennes. Pokud jde o ruské prameny, využila jsem materiálů státních archivů (GARF, Gosudarstvennyj archiv Rossijskoj federacii), materiálů vojenskohistorických archivů (RGVIA, Rossijskij gosudarstvennyj vojenno-istoričeskij archiv) zachycených na mikrofilmech v Ruském středisku (Russian Center) Illinoiské univerzity v Urbana Champaign,19 a materiálů rukopisného oddělení Imperiální knihovny v Petrohradě.

Abych podchytila také rozsah a tvář propagandy v daném konfliktu, využila jsem bulletinů Velké armády, které jako privilegovaný nástroj k ovlivňování veřejného mínění umožnily udělat si obraz o oficiálním pohledu na daný konflikt; ke stejnému účelu jsem využila i jejich ruské obdoby, tj. carových proklamací. Všímala jsem si také „vyhlášek“ – plakátů, které vydával a na ulicích nechal vylepovat moskevský generální gubernátor Rostopčin k pozdvižení morálky a posílení odporu obyvatel proti vetřelci.20 Vedle pramenů literární povahy jsem využila také zdrojů obrazového rázu: obě strany, zejména však Rusové, používaly k propagačním účelům pestrou paletu výtvarných prostředků – obrazů, kreseb, karikatur – k probuzení ne-li národního vědomí (což by byl úkol vzhledem k mnohonárodní skladbě říše21 dosti obtížný), tak alespoň vlasteneckého cítění na podporu boje proti nepříteli.

12

Trasa Napoleonova tažení do Ruska

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

Kromě pramenů pocházejících z oficiálních a polooficiálních míst jsem využila také bohatých zdrojů rázu soukromého: dopisů, soukromých deníků22 a vzpomínek.23 Je pravda, že knihy pamětí, psané post factum a někdy dokonce mnoho let po událostech, jichž se týkají, obsahují často plno chyb, klišé a vyložených mýtů, takže je z nich třeba čerpat s velkou opatrností.24 Přes svá omezení však tyto přímé zdroje prozrazují mnohé o „lidské kůži, která je choulostivější než papír“.25 Úžasná svědectví jsem například získala z dopisů a pamětí členů ruského a francouzského generálního štábu, důstojníků, poddůstojníků, honorace vojenské i civilní, dospělých i dětí. Abych u ruských zdrojů poněkud vyrovnala jejich fragmentárnost a jednostrannost – vesničané a negramotní vojáci jen zřídkakdy po sobě zanechali písemná svědectví a až do našich dob se zachovala pouze dvě písemná svědectví z rukou venkovanů povolaných do carské armády26 –, pracovala jsem také s lidovými popěvky a vojenskými písněmi, prostými veršovánkami a zkazkami, jež se rodily a šířily během války mezi lidem povolaným do zbraně.27 Po vzájemné konfrontaci a zohlednění okolností jejich původu mohou tyto zdroje, jak doufám, čtenáři z 21. století co nejbezprostředněji tlumočit děsivou reálnou tvář tažení do Ruska a odhalit hluboký smysl slov podporučíka Ducqua, jednoho z těch, kteří měli štěstí a vrátili se živí z ruského pekla, jenž své zážitky shrnul jedinou lapidární větou: „Na vlastní kůži jsme zažili maximum toho, co lidská bytost dokáže vydržet.“28

ÚVOD

Z

rána 14. září (není-li uvedeno jinak, jde o datum podle gregoriánského kalendáře – pozn. překl.), poté co strávila noc v Dorogomilovu, obci ležící 7 kilometrů před Moskvou, se lehká kavalerie 2. sboru Velké armády chystala ke vstupu do Moskvy. Pětačtyřicetiletému Joachimu Muratovi – šviháckému králi neapolskému, mezi ostatními snadno rozpoznatelnému „vskutku divadelním oblečením,“1 „pozlaceným kloboukem ozdobeným peřím“2 a zeleným kožíškem se zlatými šňůrami – udeřila slavnostní hodina. Vstup do posvátného města má dotvrdit vědomí vítězství nad protivníkem a dopřát zasloužený odpočinek mužům zmoženým únavou po týdnech usilovného pochodu za lijáků i úmorných veder. Mezi vojáky, kteří za Muratem mlčky pochodují, panuje přímo hmatatelné vzrušení: o městě, o němž už tolik týdnů sní, nic přesného nevědí. Když se jim však z vrcholu Poklonné hory3 otevře pohled na pozlacené báně, pestrobarevné věže chrámů a na bílé fasády okázalých paláců podél širokých tříd směřujících ke středu města, rázem vytuší, jaký přepych asi uvnitř skrývají – pohodlná lůžka a bohatě zásobené sklepy. Ležela před nimi Moskva – místo, jež vymaže všechny jejich vzpomínky na strázně, jež zakusili během minulých dvou měsíců.

Murat vstupuje do města opatrně – nějakou léčku nelze vyloučit; má však za to, že na ruské vojsko nenarazí a že se nedávné šarvátky mezi jeho muži a ruským zadním vojem nebudou opakovat. Za svítání 14. září se k němu dostaví Fjodor Vladimirovič Akinfov, poboč-

15

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

ník generála pěchoty Michaila Andrejeviče Miloradoviče,4 velitele ruského zadního voje. Jménem generála jej žádá o několik hodin klidu zbraní, aby bylo možno organizovat spořádané stažení ruských vojsk. K žádosti připojí i hrozbu: pokud by nedošlo k dohodě umožňující ruskému zadnímu voji opustit město a poslední oddíly stáhnout bez jakýchkoli překážek, Moskva bude na každém kroku bráněna až do posledního muže a v případě nutnosti zapálena. Murat na krátký okamžik zaváhal – nedostal v tomto ohledu od Napoleona žádné pokyny –, potom však Akinfovův návrh přijal. Jak prohlásil, je žádoucí moskevskému obyvatelstvu umožnit, aby si utvořilo pozitivní obraz o Velké armádě, a ušetřit životy raněných a nemocných, kteří se uchýlili do místních nemocnic. Především se však prý snaží o to, aby se neopakovala katastrofa jako při vstupu do Smolenska, který byl měsíc předtím proměněn v popel, a aby svým mužům zajistil pohodlné ubytování. Akinfov žádal o zastavení nepřátelství do půlnoci téhož dne; Murat lhůtu velkomyslně prodlouží až do sedmi hodin ráno dne následujícího (15. září).5 Takže když v prvních odpoledních hodinách 14. září Velká armáda vstupuje do města, ocitá se přímo v patách opozdivším se ruským oddílům a nezřídka se stane, že si důstojníci obou armád vzájemně salutují a dokonce spolu hovoří: „Důstojníci a vojáci se dávali do hovoru, potřásali si rukama, vzájemně si nabízeli k napití polní láhve s pálenkou, a rozmlouvali spolu, jak jen to bylo možné,“6 vzpomínal Heinrich von Roos, lékař Velké armády.

Pokud jde o Rusy, jejich přívětivost byla vyvolána pouze okolnostmi. Vojska donuceného opustit město bez boje a zdrceného pomyšlením, že zbytek obyvatel ve městě zůstávajících ponechává všanc nejistému osudu, se zmocňoval střídavě hněv, pocit hanby a zmatek: „Když jsme procházeli městem, měl jsem dojem, že se nacházím v neskutečném světě. Namlouval jsem si, že vše, co vidím – smutek, strach, panika obyvatel –, je pouhý sen a že jsem obklopen pouhými fantomy.

Starobylé kremelské věže, hrobky mých předků, katedrála, kde byl pomazán náš panovník, vše volalo po pomstě“, 7 sděluje ve svém deníku Alexandr Čičerin, gardový poručík Semjonovského pluku. „Moskva padla. To je něco nepochopitelného,“8 psala o dva dny později velkokněžna Kateřina svému bratrovi, caru Alexandrovi I.

16

ÚVOD

Naproti tomu vojáků neapolského krále se zmocnil úžas. Město, v němž se ubytovali kolem sedmé hodiny večer 14. září, je uchvátilo svou velkolepostí. Vypráví o tom podporučík Ducque, přidělený tehdy k 12. pluku jízdních myslivců: Sluneční paprsky pálily plnou silou a v našich žasnoucích zracích se odrážely zlaté a stříbrné kopule lesknoucí se na obzoru. Při pohledu na něco tak úžasného se našich vojáků zmocnilo dosud nevídané nadšení. Z jejich řad se neozývalo nic jiného než kouzelné slovo: „Moskva!“ – místo, kde jsme očekávali, že najdeme půvaby a přepych antické Capuy či pravé Palestiny, místo, kde skončí naše plahočení a naše nekonečné strasti.9

Vojsko Velké armády táboří většinou na Poklonné hoře a v očekávání vstupu do Moskvy je plné neklidu, „v nádherném počasí obdivují tisíce oblých pozlacených věží, které se v paprscích slunce zdaleka podobaly zářícím koulím“.

Tyto koule, umístěné na vrcholu sloupu nebo obelisku, vypadaly jako nějaký balon vznášející se ve vzduchu. Byli jsme uchváceni, když jsme jeden takový spatřili, a naše okouzlení bylo ještě silnější, když jsme si vzpomněli, co příkladů strašné bídy jsme spatřili cestou sem; …a všichni jsme dojetím spontánně vykřikli: „Moskva, Moskva!“ Pobíhali jsme jako posedlí po pláni na vrcholu kopce a každý se hlásil s nějakou zázračnou novinkou, kterou při pohledu na město právě zaznamenal. Jeden obdivoval monumentální zámek dole vlevo, jehož elegantní architektura připomínala podobné orientální stavby, jiný soustředil pozornost na nějaký palác nebo chrám, všichni jsme však byli uchváceni pohledem na toto velké město. (…) S dráždivou rozmanitostí na nás působila různobarevnost hradeb a kupolí – pozlacených či s krytinou z olova nebo břidlice, zatímco rovné střechy paláců, obelisky u městských bran, a především věže v tvaru minaretů v nás vyvolávaly dojem, že se díváme na jedno z těch magických orientálních měst, o nichž jsme se až dosud domnívali, že se vyskytují jen v bohaté fantazii arabských básníků.10

17

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

Zato záhy po vstupu do města se jednotek, které se pomalu řadí na Arbatu, jedné z nejproslulejších ulic v centru města, velmi rychle zmocňuje pocit nevole, když „nějaký vesničan náhle vypálil na neapolského krále a zranil plukovníka po jeho boku“.11 Až na tento incident však panuje na ulicích města podivný klid. Město se zdá opuštěné, bez obyvatel, jako kdyby v patách za ustupujícím vojskem ustoupilo i obyvatelstvo a zanechalo v rukou nepřítele své paláce, svá obydlí, své krámy a vše, co potřebuje k životu. První pluky – polští husaři, kteří byli během odpoledne terčem četných výstřelů, jež zůstaly bez následků a pocházely zřejmě od jednotlivých rozptýlených a často opilých střelců – dorazí na sklonku dne ke kremelským hradbám a v 9 hodin večer vnikají dovnitř, aniž narážejí na sebemenší odpor. Také generál Durosnel a kapitán Gourgaud12 vyslaní na průzkum jsou nuceni záhy celí zaražení konstatovat, že městské úřednictvo, velitelé policie, šlechta a obchodníci z města fakticky zmizeli. Ticho všude panující vyvolává dojem přinejmenším tísnivý.

Vstoupil jsem do města po naší pěchotě a procházel jsem křížem krážem ulicemi a náměstími. Nahlédl jsem oknem do každého domu a ztuhl jsem děsem, protože jsem nikde nespatřil ani živáčka.13

Někteří se snaží nalézt pro tuto situaci nějaké racionální vysvětlení, a jsou proto přesvědčeni, že za tím vězí něco nekalého, nějaká léčka. Například kapitán Lefrançais prohlašuje rezolutně: „Velká města se takovým způsobem neopouštějí, ta sebranka se někde skrývá, my je ale teď vystrnadíme a musejí se před námi vrhnout na kolena.“14 Jenomže v okolí Kremlu se až na vojáky zraněné v bitvě u Borodina nenajde nic víc než pár stovek cizinců – včetně mnoha Francouzů, potěšených, že se setkávají s krajany – a něco přes šest tisíc Rusů. Jsou mezi nimi úředníci a kněží, valnou většinou nemocní, staří a invalidé, příliš ožebračení nebo příliš chudí, než aby utíkali; čeleď, kterou jejich páni pověřili úkolem střežit jejich majetek, a pár obchodníků a řemeslníků odhodlaných chránit své podniky před nepřátelskou soldateskou. Čili jen něco málo přes 2 % z počtu obyvatel žijících ve městě před začátkem války.15

18

ÚVOD

Neboť i když obyvatelstvo začalo z města odcházet už nazítří po borodinské bitvě, po zprávě, že Moskva bude vydána bez boje, celé tisíce Rusů vyrazily na cestu pěšky nebo vozem ve stopách jejich ustupující armády. „Armáda a lid kráčejí ve vlnách podobných mořským a město se pozvolna vyprazdňuje,“ podá o tom zprávu kníže Golicyn.16 „To už nebyl pochod jedné armády, to bylo stěhování veškerého lidu,“ napíše později generál Sergej Ivanovič Majevskij.17 Pokud jde o Fjodora Vasiljeviče Rostopčina, generálního gubernátora Moskvy, zmatek a paniku vládnoucí u městských bran popsal ve svých vzpomínkách takto: Ve městě vládl všeobecný chaos; náš odjezd celkovou paniku zdvojnásobil a ulice byly ucpány odjíždějícími povozy; nejdojemnější scéna nás však očekávala až za branami města: silnice do Troicy, po níž jsme se měli dostat do Jaroslavle, byla ucpána kompaktní masou nebohých lidí, kteří v pláči opouštěli obydlí, s nímž byli svázáni tolika pouty; vzali s sebou všechno, co měli; krávy, koně, psi táhli káry bez ladu a skladu naplněné domácím nádobím, slepicemi, dětmi, starci neschopnými chůze... Museli jsme postupovat s krajní opatrností, aby nedošlo k neštěstí, a teprve u první přepřahací stanice přestala být silnice blokována dvěma proudy povozů, které ji provázely od samotné Moskvy.18

Napoleon, který se odpoledne 14. září chystá do Moskvy vstoupit v čele císařské gardy Dorogomilovskou branou, nemůže uvěřit, že má před sebou opuštěné a mlčící město. Je podrážděn tím, že se k němu dosud nedostavila žádná delegace zástupců města. Nařizuje státnímu sekretáři Pierru Daruovi, aby mu přivedl bojary, kteří jsou oprávněni předat mu klíče od města. Daru však žádného takového nenašel a vrací se s pěti či šesti pobudy, které přivádí k Napoleonovi. „Hned po jejich první odpovědi je Napoleonovi jasné, že má před sebou jen pár ubohých nádeníků.“19 Zmaten a v rozpacích z této nečekané a prodlužující se situace se francouzský císař rozhodne, že tento večer se už do Kremlu neodebere a noc stráví u Dorogomilovské brány. Není pro něho myslitelné, aby vstoupil do města inkognito; jeho triumfální vstup se má tudíž

19

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

za plného lesku uskutečnit následujícího dne. Na císaři je však znát špatná nálada;20 slavnost je zpackaná.

Nálada se mu ještě zhorší, když ho během noci probudí jeho pobočníci a intendanční důstojníci s poplašnou zprávou, že ve městě na několika místech, zatím od sebe vzájemně dost vzdálených, vypukla řada požárů. Zprvu se domnívá, že jde o náhodné ohně zaviněné opilými vojáky, kteří se už pustili do drancování města, a připomíná maršálu Édouardu Mortierovi, vévodovi z Trevisa a veliteli pěchoty císařské gardy, že je nejvyšší čas jmenovat vojenského velitele města a zajistit pořádek a bezpečnost. Mezi 23. hodinou a půlnocí je však ohlášen požár ve státním skladu lihovin, a hned po něm další, tentokrát v obrovském skladišti munice několik kilometrů na východ od Kremlu. Ve 3 hodiny ráno zachvacuje požár sklady v obchodní čtvrti Kitajgorodu, plné indických a perských látek, a po nich přichází na řadu obchodní bazar Gostinnyj dvor. „Sklady plné oleje, loje a jiných hořlavých látek se změnily v neuhasitelné ohnisko požáru.“21 Ráno začne od severozápadu vát vítr, který oheň ještě rozdmýchá, takže se ze skladu začne šířit na nějakou kůlnu, z ní přeskočí na dům a odtud na kostel. Požár se neúprosně šíří a Napoleonovo vojsko si s ním neví rady – tím spíše, že hrabě Rostopčin se od večera 13. září „staral“ o to, aby byly z města odvezeny veškeré požární stříkačky: Poté, co jsem 1.22 k Vašemu císařskému Veličenstvu vyslal kurýra se sdělením, že Moskva bude vydána nepříteli, staral jsem se celou noc o to, aby byly zatopeny prachárny, vyražena dna sudů s vínem, aby byl biskup spolu se zázračnými obrazy dopraven do bezpečí v Jaroslavli, a aby policie, úřednictvo a hasiči odjeli pod ochranou dvou eskadron dragounů do Vladimiru.23

Požár dosahuje takového rozsahu, že ve zprávě odeslané carovi 19. září Ivan Akinfevič Tutolmin, ředitel nalezince, prohlašuje, že „nedokáže náležitým způsobem popsat hrůzy a divokost požáru; 16. září byla celá Moskva v jednom plameni a mimořádně silný vítr šíření zkázy v tomto těžce postiženém městě ještě podporoval“.24 Abbé Surrugues, francouzský farář katolické farnosti sv. Ludvíka, popisuje pohromu ještě konkrétněji:

20

ÚVOD

Oheň (…) nabýval na intenzitě do té míry, že se to podobalo gigantickému vulkánu, z jehož kráteru se valí proudy plamenů a kouře; byla to učiněná ohnivá potopa… 25

Město se pozvolna hroutí a do 20. září v něm nezbude víc než jedna pětina domů, jež odolají zkáze. Rusové jsou z této katastrofy navíc tak bezradní, že nejsou s to ji pochopit, neřkuli vysvětlit. A přece existuje několik vizionářů, kteří za vrcholící pohromy cítí, byť neurčitě, že dýmající trosky Moskvy přinesou Rusku záchranu: „Tyto trosky se stanou zárukou našeho pokání jak morálního, tak politického, a plameny Moskvy a Smolenska nám dříve nebo později budou svítit na cestu do Paříže. To nejsou prázdná slova, jsem si tím naprosto jist,“26 psal dějepisec a právník Alexandr Ivanovič Turgeněv.

A vskutku se požár Moskvy stane v mnoha ohledech bodem obratu v průběhu ruského tažení, neboť urychlí zhroucení Velké armády, značně již zdeptané a čelící nezdolným Rusům.

Přitom se ještě v červnu 1812, v předvečer tažení do Ruska, zdálo, že Napoleonovo evropské impérium, které tehdy dosáhlo své největší územní rozlohy,27 stojí na pevných nohou a že nic a nikdo nedokáže zabrzdit jeho další expanzi. Skládalo se ze 134 departementů28 a Ilyrských provincií s více než 44 miliony obyvatel žijících na území o ploše 750 000 km2, a jeho moc sahala ještě dál prostřednictvím vazalských států – Italského království, Rýnského spolku, Švýcarské konfederace, Varšavského velkovévodství, Neapolského království a Vestfálského království, dohromady čítajících přes 40 milionů obyvatel. A k tomu navíc tato evropská mnohonárodní a multikonfesní říše, centrálně organizovaná a dirigovaná z Paříže, udržuje privilegované – byť ne vždy falše a záludností prosté – vztahy s dalšími evropskými státy: Rakouskem, jež se od sňatku mladičké arcivévodkyně Marie-Louisy s Napoleonem v roce 1810 stalo spojencem Francie, a s Pruskem.

A tak přes šrámy, jež jeho pověst utrpěla ve Španělsku, kde francouzská vojska narazila na divoký a houževnatý odpor, samotná rozsáhlost politického, administrativního a prostorového útvaru, který Napoleon během necelých deseti let vybudoval díky své jedinečné vůli a vizionářské inteligenci, stále v Napoleonovi udržuje opojný pocit všemocnosti. V březnu 1811 byl tento pocit ještě posílen narozením

21

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

synka Orlíka, římského krále, záruky věčného trvání Napoleonovy říše, jež se zdála nepřemožitelná. Říše Alexandra I. poskytuje úplně jiný obraz. Je pravda, že říše celé Rusi je rovněž mnohonárodní či mnohonárodnostní – v roce 1810 v ní Slované tvořili jen polovinu obyvatelstva – a multikonfesní, tím ale podobnost s Francií končí. Na rozdíl od Napoleonova impéria se Ruská říše opírá o své dlouhé trvání, o vlákno tkané nepřetržitým procesem expanze, díky němuž se rozkládá od břehů Baltského moře až na Dálný východ.29 Její legitimita a její starobylost jsou nezpochybnitelné; říší ji sice oficiálně prohlásil Petr Veliký v roce 1721, ve skutečnosti však dynastie Romanovců, z níž Alexandr I. pochází, panuje v Rusku už od roku 1613. Přisvojuje si moc autokratického typu, ustavenou na konci 15. století carem Ivanem III., na jejímž základě a božím jménem Alexandr I. po nastoupení na trůn v březnu roku 1801 dostává do rukou absolutní vládu nad všemi poddanými, kterých je 40 milionů. Zatímco napoleonská Francie, urbanizovaná (v roce 1800 žil každý pátý občan ve městě) a civilizovaná, ztělesňuje ekonomickou, sociální a technickou modernitu, říše zděděná Alexandrem I. se zdá jakoby ztuhlá, archaická ve všech ohledech. Je téměř celá venkovská: v roce 1801 žilo ve městech necelých 5 % obyvatel a vyskytují se v ní jen dvě velkoměsta – Petrohrad (Sankt Peterburg) a Moskva –, každé s přibližně 250 000 obyvatel. Kolem 85 % obyvatel je negramotných, a protože říši prakticky chybí zralá podnikatelská a obchodnická vrstva, jakákoli hospodářská dynamika se jí vyhýbá a její podíl na mezinárodní výměně činí pouhých 3,7 %.30 Sociálněekonomický systém, na němž se zakládá, se opírá o nevolnictví a působí výhradně ve prospěch šlechty. Nevolnictví, které od konce 16. století zcela převládá, vedlo k zotročení 20 milionů rolníků vydaných povinnou robotou na milost a nemilost vlastníkům půdy, kteří tvoří méně než 5 % obyvatelstva. Nejen že nevolnictví i v očích samotného Alexandra I.31 představuje morální ohavnost: je nevýkonné a nerentabilní, protože ruská zemědělská výroba je pořád příliš extenzivní. A konečně: celé území říše trpí hlubokým zaostáváním infrastruktury a dopravní sítě, což přispívá k prohloubení její uzavřenosti.

Proti těmto strukturálním slabinám zaměřil Petr Veliký počátkem 18. století své reformy. V celé zemi zavedl modernější systém veřejné

22

ÚVOD

správy a v tomto duchu část ruské aristokracie nakloněná jeho myšlenkám dospěla k přesvědčení o nezbytnosti otevřít Rusko Evropě a modernizovat je cestou poevropštění.32 Toto modernizační úsilí se však zastavilo v polovině cesty; naráželo proto a naráží dosud na odpor uvnitř a na skepticismus evropských diplomatů a státníků. Přes voluntaristické Alexandrovy snahy pokračovat v úsilí Kateřiny Veliké a dotvrdit evropský ráz říše se Napoleon na carské Rusko i nadále díval – a nebyl v tom sám – jako na nepatrně civilizovaný stát, který je záhodno za každou cenu odsunout dál na východ, na periferii evropského kontinentu...

Ze všech uvedených okolností lze snadno odvodit, že v červnu 1812 se Ruská říše nezdá schopná udělat Napoleonovým ambicím čáru přes rozpočet. A přihlédneme-li navíc k tomu, že Alexandr pokládal Napoleona za „vojenského génia“, zatímco sebe samého označoval za „běžného člověka“, nerovnováha mezi oběma stranami je tím křiklavější. Jenomže už v září téhož roku je to Velká armáda, „armáda dvaceti národů“, armáda triumfující říše, armáda pokládaná za neporazitelnou, kdo je v potížích, když uvázne v moskevské pasti. Jak a z jakých příčin mohlo k něčemu takovému dojít? Při hledání odpovědi na tyto otázky se musíme nejprve obrátit ke zdrojům francouzsko-ruského konfliktu.

1 PŘÍPRAVY

V

červnu 1807, osmnáct měsíců po zdrcující porážce u Slavkova a jen několik málo dní po zahanbujícím debaklu u Friedlandu (dnešní Pravdinsk v Kaliningradské oblasti), došel Alexandr I. k přesvědčení, že mu nezbývá nic jiného než vyjednávat s francouzským císařem o uzavření čestného míru. Konflikt, který od roku 1805 postavil Rusko jako součást tříčlenné a poté čtyřčlenné koalice proti Napoleonově Francii, se ukázal jako pro ně příliš nákladný jak z lidského, tak ekonomického a finančního hlediska. Nic užitečného z něho nevzešlo. Ve chvíli, kdy si vykrvácená ruská armáda lízala rány, se car pokoušel nalézt nějaké východisko z krize.

Zdálo se, že Tylžský mír, dohodnutý v druhé polovině června 1807 během setkání Alexandra I. s Napoleonem a počátkem července podepsaný, je výrazem plné shody vycházející ze společných zájmů. Ve skutečnosti však smíření mezi vítězem a poraženým bylo jen zdánlivé: mezi roky 1807–1812 se francouzsko-ruské vztahy postupně a trvale zhoršovaly; byla to předzvěst nadcházejícího vojenského, geopolitického a mesiášského střetnutí dvou státníků, jejichž osobnosti a hodnoty se ve všech ohledech příkře lišily.

POMALÝ FRANCOUZSKO–RUSKÝ ROZVOD Alexandr I., který se dostavil do Tylže (tehdejší Tilsit, dnes Sovetsk [místní jména se v textu uvádějí ve vžitém českém, resp. dobovém znění; při prvním uvedení se případně odkazuje na různé varianty

25

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

včetně podoby dnešní – pozn. překl.]) jako poražený, se domníval, že Napoleon, usilující o získání cara za spojence k boji proti Anglii, mu nabízí šlechetný mír. Pro francouzského císaře byla nepřítelem Anglie a ozbrojenému konfliktu, který proti sobě postavil Francii a Rusko, se mohlo zabránit, protože k němu nebyl žádný důvod. V předvečer slavkovské bitvy, 30. listopadu 1805, Napoleon psal Talleyrandovi, svému tehdejšímu ministru zahraničí: „Zítra pravděpodobně dojde k velmi vážnému střetnutí s Ruskem; udělal jsem, co jsem mohl, abych se tomu vyhnul, protože jde o zbytečné prolévání krve. S ruským carem jsem si dopisoval a jediný dojem, který jsem si z toho odnesl, je ten, že jde o slušného a čestného člověka klamaného svým okolím, lidmi Angličany podplacenými.“1 Alexandr I. se na Napoleona dívá mnohem kritičtěji. Je pravda, že při nástupu na trůn v březnu 1801 mladý monarcha, jemuž jeho švýcarský vychovatel republikánského smýšlení, Frédéric-César de la Harpe, vštěpoval osvícenské názory, zaujímal vůči napoleonské Francii vyčkávací postoj. Byl však podrážděn, když se Napoleon nechal prohlásit doživotním konzulem a potom císařem, a vzrůstajícím Napoleonovým zájmem o Osmanskou říši, kterou Rusko pokládalo za jednu z přirozených součástí sféry svého vlivu. Posléze únos vévody z Enghienu v březnu 1804, k němuž došlo na neutrální půdě Bádenského velkovévodství patřícího do svazku Svaté říše římské národa německého a carské rodině zvlášť blízkého vzhledem k tomu, že Alexandrova manželka Alžběta se narodila jako Louisa Bádenská, Alexandra konečně přesvědčil o hrozbě, jakou představovala Napoleonova moc, a o nezbytnosti postavit se mu vojensky do cesty. Nicméně úspěchy, s nimiž počítal, se nedostavily, a následné bolestné porážky Alexandra I. donutily, aby se vydal do Tylže.

Z jednání vyšla Ruská říše bez územních ztrát. Ruská vojska zapojená do války proti Osmanské říši, spojenci Francie, musela pouze opustit Moldavsko a Valašsko, jež tehdy okupovala. Prusku sice tylžská mírová smlouva přinesla těžké územní ztráty, Alexandrovi se však podařilo zachránit aspoň samu existenci Pruského státu, svého spojence od roku 1802. A dokonce obdržel od Napoleona bianco směnku na případné zabrání Finska, jež tehdy patřilo Švédsku.

26

PŘÍPRAVY

Nicméně smlouva z roku 1807, podepsaná pod tlakem okolností, Alexandrův názor na Napoleona nezměnila; i nadále ho pokládá za uzurpátora (v soukromé korespondenci o něm mluví jako o „Bonapartovi“ či „Korsičanovi“) a označuje ho za tyrana, který vydává všanc evropskou rovnováhu. Navíc se ukazuje, že na mír uzavřený v Tylži Ruská říše doplácí. Alexandr je nucen schválit geopolitické změny, k nimž v důsledku míru v Německu dochází, tj. souhlasit s vytvořením Rýnského spolku a založením Vestfálského království. Musí se vzdát vůdčí úlohy na Balkáně a vyhradit Francii právo vměšování se do oblasti, v níž mají Rusové po celá desetiletí na mušce Cařihrad, Dardanely a Bospor. Musí souhlasit se zřízením Varšavského velkovévodství, zárodku příštího Polského státu pod francouzskou ochranou, v bezprostředním sousedství. A konečně je nucen uzavřít dvoučlenné spojenectví s Francií proti Anglii a přidružit se ke kontinentální blokádě navzdory tomu, že Anglie je největším partnerem Ruska v zahraničním obchodě.

Všechny tyto zdroje napětí vyjdou na povrch v září 1808 při schůzce obou císařů v Erfurtu, aniž tam dojde k nějakému řešení. Zatímco Napoleon, čím dál víc zaměstnaný tažením do Španělska, očekává od Ruska aktivní podporu ve svém boji proti Rakousku a Anglii, Alexandr podporovaný v tomto ohledu Talleyrandem, který hraje dvojí hru,2 odmítá na většinu těchto požadavků přistoupit. Uznává sice legitimitu francouzských výbojů v Itálii a ve Španělsku a znovu potvrzuje svou věrnost dodržováním kontinentální blokády, zdráhá se však souhlasit s Napoleonovým požadavkem odzbrojení Rakouska a omezí se na slib, že v případě, že by Rakousko obnovilo nepřátelské akce, dá proti němu Napoleonovi k dispozici armádu o síle 150 000 mužů; že by se měl zúčastnit likvidace této země je pro Alexandra nepředstavitelné. A to nejen proto, že by se to nesrovnávalo s myšlenkou evropské rovnováhy, které je tak hluboce oddán: zničení Rakouska by především nabízelo polským provinciím Rakouské říše příležitost k odtržení a připojení se k Varšavskému velkovévodství. Ve věci spoluúčasti na případné válce proti Anglii se car omezuje na neurčitá všeobecná prohlášení... Pokud jde o vlastní požadavky, Alexandrovi se nedaří vymoci na Napoleonovi stažení francouzských vojsk z Pruska a ztroskotá také jeho snaha přimět Napoleona k nějakým závazkům

27

TRAGICKÉ TAŽENÍ 1812

týkajícím se dělení Osmanské říše a budoucnosti Cařihradu. A tak se po osmnácti dnech vyjednávání ukazuje, že nevedlo k ničemu: „Monarchové, ministři stejně jako dvůr, všichni se už začínají nudit, už je unavuje ten reprezentační život a zejména ty diskuse, které nemají konce,“3 podtrhuje ve svých vzpomínkách (Mémoires) Napoleonův velvyslanec u carského dvora Caulaincourt, vévoda z Vicenzy.

O sedm měsíců později, když v dubnu 1809 znovu vzplane válka mezi Francií a Rakouskem, Napoleon požaduje, aby car splnil své závazky z Erfurtu a poskytl mu vojenskou pomoc. Alexandr sice shromáždí u rakouských hranic na 70 000 vojáků, záměrně však zdržuje jejich vyslání na frontu: rozkaz k pochodu, slíbený na 27. dubna, přichází až 18. května, a ruská vojska poté postupují tak pomalu, že hranici Rakouska překračují až 3. června, takže to vypadá, že dělají všechno možné, aby se s nepřítelem v poli nestřetla. Napoleon dlouho neváhá a vyvozuje z tohoto „zrádného“ chování patřičné důsledky: v červnu 1809 píše Champagny, Napoleonův ministr zahraničí, Caulaincourtovi, že Napoleon je „dotčen“ a francouzsko-ruské spojenectví už neuznává,4 upřesňuje však, že navenek má vše zůstat při starém, aby v Evropě každý včetně cara i nadále věřil v pevnost francouzsko-ruského spojenectví.

O několik měsíců později, v prosinci, kdy je řada na Napoleonovi, aby se rozhodl, zda má toto spojenectví jen předstírat anebo se upřímně pokusit o jeho udržení,5 Napoleon přichází s posledním pokusem o sblížení, a to prostřednictvím svého záměru s uzavřením sňatku s ruskou nevěstou.

Tento záměr se neobjevuje poprvé. Už na podzim 1808 se Napoleon Talleyrandovi svěřil se svým záměrem rozvést se s Josefinou a požádat o ruku některou z carových sester, čímž by se zpečetilo francouzsko-ruské spojenectví a jemu by se dostalo následníka trůnu. Talleyrand, odpůrce tohoto záměru, se o něm v Erfurtu zmíní Alexandrovi, který se rovněž zdráhá a spěšně v dubnu 1809 provdává svou sestru Kateřinu za Georga von Oldenburg, nejmladšího syna oldenburského vévody Petra. Pro Alexandra I. představuje francouzsko-ruské spojenectví pouze momentálně výhodnou záležitost, kterou není třeba prodlužovat navazováním osobního pouta, jež by mu později mohlo dělat potíže při utváření jeho evropské politiky.

28