Ukazka hotova zlodejka

h o t o vá z l o d ě j k a

– 5 –

au g u s t u s r o s e

Copyright © 2017 by Augustus Rose „Typo/Topography of Marcel Duchamp’s Large Glass“, 2003 by Richard Hamilton (1922–2011). Purchased 2004. Artwork © R. Hamilton.

All Rights Reserved, DACS and ARS 2017.

Photo credit: © Tate, London 2016.

Translation © Ivan Němeček, 2017 Original English title: THE READYMADE THIEF Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2017 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-931-5 – 6 –

h o t o vá z l o d ě j k a

Pro Nami a Auggie, mé zasvěcovatelky

– 7 –

au g u s t u s r o s e

– 8 –

h o t o vá z l o d ě j k a

Neexistuje řešení, protože neexistuje problém.

– MARCEL DUCHAMP

– 9 –

au g u s t u s r o s e

– 10 –

h o t o vá z l o d ě j k a

PROLOG Abyste se dostali k DePaulově akváriu a Přírodovědnému muzeu na Petty Islandu uprostřed řeky Delaware, musíte projet New Jersey a přes jediný most. Ale v tom případě narazíte na stráž CITGO, a buď si cestu proklestíte společenskou obratností (a v tom případě mnoho štěstí), nebo budete vráceni zpátky.

To už je lepší dočasně si vypůjčit loďku u nějakého starého mola na filadelfské straně a odveslovat půl míle přes řeku. Na ostrově se asi budete chtít vyhnout velkému přístavišti, kde je ve dne plno dokařů a v noci tam číhá strážní jachta – a raději zvolíte cestu přes močály na jižní straně ostrova. Akvárium stojí osaměle mezi vybagrovanými základy vesnice, které jsou jednou ze dvou zachovaných součástí nezdařeného pokusu proměnit ostrov v jakousi turistickou atrakci. Tou druhou součástí je Blizzard, rezivějící megalit horské dráhy, který se rýsuje proti noční obloze. Akvárium – dlouhá nízká přízemní budova se choulí v jeho stínu.

Vstup do nehlídaného akvária je jednoduchý. Přestože je přední brána s vraty opatřena řetězem, zdolat kamennou zeď na východní straně není těžké a vzadu je nákladní dok, jehož ocelové dveře jsou ve spodní části otevřené. Uvnitř si můžete libovolně svítit baterkou na řady prázdných nádrží, v nichž – 11 –

au g u s t u s r o s e

jsou dosud nedotčené vybělené korály a korálové útesy. Můžete si vlézt do nory aligátora a plazit se starými šachtami, nebo přelézat kameny s patinou vyschlých chaluh. Nad vchodem do vstupní jeskyně stále visí plastové modely žraloků, kteří už mají popraskané ploutve a ocasy, ale jinak jsou zachovalí. Fosilie z třetihorní expozice jsou pryč, ale jedna výstavka zůstává nedotčená – kambrická oceánská dioráma zašlých plastových modelů: oranžových trilobitů, zelených loděnek, sumýšů, mořských řas, sasanek. Je to surreálná aréna vodních rostlin a horečnatých představ o podmořských tvorech. Tady Lee při každé návštěvě světem zapomenutého akvária tráví celé hodiny, ztracená v dioramatu. Představuje si, že takhle se musí cítit sportovní potápěč – osamělý v nehostinné podmořské krajině.

Tomi, druhý člen Filadelfské urbexové společnosti (počet členů: 2), tu s ní dnes večer není, protože ona dnes večer nepotřebuje Tomiho nekonečné hovory, jeho chlubivé trousení jmen tajemných uměleckých hnutí – fluxus a lettrismus, patafyzika a situacionistická psychogeografie –, nepotřebuje jeho nenasytné bažení po její pozornosti. Poznávání měst, továren nebo jiných objektů vzniklých lidskou činností, neboli infiltrátorství neboli urbex, nepatří zrovna k nejbezpečnějším zálibám, zvlášť pro osamělou dívku, a zvlášť tak křehkou a – jak ji Tomi jednou (ale jenom jednou) označil – drobnou jako Lee, ale ona se tu cítí bezpečněji než na jiných místech. Ta naprostá odlehlost činí akvárium neobyvatelným pro squattery, jak o tom svědčí nedostatek graffiti či jiných vandalských projevů. Je sice možné, že by se tu někdy mohl zastavit jeden ze strážců Petty Islandu, ale je to nepravděpodobné: akvárium nepatří do majetku CITGO (celá bažinatá oblast ostrova je předmětem vášnivých diskusí mezi ekology a místními developery) a strážci obecně bývají od přírody líní a nevšímaví.

– 12 –

h o t o vá z l o d ě j k a

Lee teď sedí na staré dřevěné kancelářské židli, kterou zrekvírovala od stolu pokladníka, zírá podél tyčinky těhotenského testu ve své ruce na plastovou zmenšeninu mořské krajiny, na potrhané vějířovité listy a zchřadlé členovce, vybledlé a popraskané, a myslí na tu drobnou věc, která v ní roste. Ví, kdo je otec, i když nemá v úmyslu mu to říct. Ta věc obývá nějakou podzemní jeskyni jejího těla, vznáší se v abiotickém tichu a jen čeká, až vystoupí a vnese do Leeina života chaos. Veškeré její naděje a plány – život podle vlastní volby, dokonce i možnost studovat vysokou – vezmou za své hned s prvním nádechem tohohle tvora.

Pokud ho v sobě dřív sama neudusí. Tohle je skutečná otázka, která se před ní vznáší právě teď v dioramatické nádrži někde mezi wiwaxií a hallucigenií.

Ta věc je třiatřicet dní stará – Lee zná přesný okamžik jejího početí, a tak nemá moc času na rozhodnutí, co s ní, jinak to rozhodnutí padne samo. Lee ještě chvíli zírá do skleněné nádrže, zírá a nevidí, dokud se jí do zorného pole za houštím plastových prehistorických chaluh nedostane osamělý předmět: stočený kousek papíru, který se dá popsat jedině jako malá rulička převázaná něčím, co vypadá jako lidský vlas a vězí to v zelených plastových chapadlech kambrické sasanky. Lee porušuje jedno ze dvou základních pravidel urbexové společnost – nic nebrat, nic nenechávat – a vytahuje ruličku ze zadní části nádrže. Dlouhý černý vlas praskne, když za něj zatáhne, a papír se jí rozbalí v prstech. Lee ho urovná dlaněmi na skleněné horní desce akvária a několik vteřin se na něj dívá ve snaze pochopit záměr, s nímž ho tam někdo uložil. Jakmile totiž uvidí fotografii, okamžitě pochopí, že ji tam někdo nechal pro ni. To znamená, že ji Přednosta stanice našel.

Tu fotografii už viděla viset nad stolem v jeho pokoji, a tak teď pečlivě zkoumá tu ženu. Je to velmi stará fotografie; křehký pa– 13 –

au g u s t u s r o s e

pír už se jí trochu drolí v rukou. Odnese ji do koupelny, před popraskaným zrcadlem si ji podrží vedle hlavy a posvítí si na ni baterkou. Jako by se ohlédla v čase a viděla jinou verzi sebe sama, obličej, který se v průběhu několika desetiletí změnil jen nepatrně. Ta žena vypadá téměř stejně jako ona. Lee fotografii otočí.

Přes horní roh tam je evropským rukopisem tužkou napsáno: „A. T. Juli 1911.“ A pod tím teď už povědomý, přesto po téměř sto letech nevyřešený kryptogram. A pod kryptogramem krátká poznámka kostrbatým Přednostovým rukopisem: Vrať, cos vzala.

– 14 –

h o t o vá z l o d ě j k a

KNIHA I

Pěstování prachu

– 15 –

au g u s t u s r o s e

JEDNA Lee bylo teprve šest let, když poprvé něco ukradla. Matka ji odložila na nějaké oslavě narozenin, aby se spřátelila s dětmi, které sotva znala a k nimž neměla žádný vztah. Během hry na schovávanou se ukryla do skříně v ložnici rodičů oslavenkyně. Lee byla maličká, velice tichá a vůbec skoro neviditelná, takže schovat se bylo snadné a hra skýtala výbornou příležitost k samotě. V té skříni zůstala velice dlouho – setrvávala tam ještě v době, kdy ostatní děti přešly k jiným hrám, a objevila tam krabici potaženou zeleným sametem a převázanou starým provázkem. Když jí zatřásla, uvnitř něco zarachotilo. Neměla v úmyslu ji otevřít, ale pak zachytila prstem o smyčku a provázek se prostě uvolnil.

Uvnitř krabice byl štůsek zažloutlých dopisů převázaných dalším provázkem, barevný plechový dětský parník, stará dřevěná dýmka a zdroj rachocení: skleněná lahvička s něčím uvnitř. Lee tam dřepěla a poslouchala výkřiky ostatních dětí. Lahvičku přidržovala v proužcích mdlého světla, které sem pronikalo mezírkami mezi prkny skříně, a snažila se odhadnout, co je uvnitř.

Když zaslechla, jak ji volá matka, podlehla panice – nacpala si lahvičku do kapsy a krabici uložila pod hromadu svetrů, kde ji našla. Když šla za matkou domem a ven k autu, uvědomila si, že je – 16 –

h o t o vá z l o d ě j k a

pozdě, dlouho po setmění, a rodiče všech ostatních dětí už odešli.

Matka jí podržela zadní dveře auta a otec se na ni z předního sedadla usmál tak, jako se usmíval vždycky, když něco zkazil, a podal jí částečně snědenou čokoládovou tyčinku. „Měla ses hezky, miláčku?“ zeptal se jí, ale Leeina odpověď zanikla v bouchnutí matčiných dveří. Cestou domů mlčeli. Doma si Lee zalezla s baterkou pod přikrývku, vytáhla lahvičku a znovu ji prozkoumala.

Byla z modrého skla zašlého věkem. Lee pocítila záchvěv viny, že si vzala něco, co nebylo její. Ale když lahvičkou zatřásla v ruce, v páteři ji příjemně zašimralo. Musela si lahvičku přidržet proti světlu, aby viděla maličkou stříbrnou kostku uvnitř.

Když Lee přicházela ze školy domů, matka bývala v práci, ale otec tam obvykle byl. Někdy pracoval na příjezdové cestě na svém starém Dodgi Dart. Zdvihl kapotu a nechával ji sedět na blatníku, klátit nohama do prostoru motoru a držet karburátor nebo rozdělovač. Přitom jí vysvětloval, k čemu jednotlivé součástky jsou. Někdy ji vzal na vyjížďku a občas jí dovolil sednout si mu na klín a řídit na vedlejších cestách. Často přišla domů a dům byl plný otcových přátel, lidí z místní hudební scény, příležitostných pozapomenutých basistů a bubeníků z nějaké projíždějící skupiny, kterou Lee vzhledem ke svému mládí nemohla znát. Její otec pracoval nepravidelně, kontroloval a opravoval nemocniční rentgenové přístroje, i když ve skutečnosti byl zpěvák a skladatel a muzikant. Rok před Leeiným narozením vydal nezávislé album, které neslo jeho jméno, a občas ho nějaká skupina pozvala na pódium, aby si s ní zahrál, ale nikdy se tím neživil. Jeho přátelé říkali, že z něj mohl být druhý Elliott Smith, kdyby se jeho život vyvíjel trochu jinak.

Otec měl odzbrojující úsměv, který projasnil každou místnost, do které vešel, a lidi přirozeně přitahoval. Lee ráda chodila domů do přeplněného obývacího pokoje, kde mohla sedět nepozoro– 17 –

au g u s t u s r o s e

vaně v rohu a poslouchat příběhy. Zvlášť ráda pozorovala svého otce, který sedával na svém obvyklém místě na konci pohovky a při něčím vyprávění o prohře nebo úspěchu si prohlížel své ponožky. A ráda sledovala, jak ho ostatní pozorují, když občas vzhlédne, usměje se koutkem úst a s kamennou tváří utrousí nějaký kameňák, kterému Lee jen zřídka rozuměla, i když všichni ostatní se smáli.

Tak nějak samo sebou se rozumělo, že hosté vždycky odešli dobrou půlhodinu před návratem matky, zdravotní sestry. Tou dobou už otec (s Leeinou pomocí) posbíral roztroušené sklenice, umyl je a uklidil a vytvořil zdání probíhající večeře. Jednou přehlédli pár sklenic odložených v květináči a matka si ji vzala stranou a zeptala se jí, jestli u nich někdo byl. Lee neviděla důvod lhát, a tak jí řekla, že ano, že se zastavilo pár otcových kamarádů. „A co dělali?“ „Jen tak tu byli, pili grepovej džus a povídali si.“ Jakmile to vyslovila, matce ztuhla čelist. Odešla do kuchyně a sklenice postavila na linku nad myčku nádobí – matčin prostý přímý vzkaz, že ví.

Ten večer Lee slyšela ze svého pokoje, jak se hádají, a nikdy nepochopila, co je tak špatného na popíjení džusu s přáteli, ani proč je matka vždycky tak uražená a naštvaná. Ráno otec nebyl doma a nevrátil se dalších několik dnů, ale tyhle krátké úniky u něj byly obvyklé a Lee na ně byla zvyklá.

Bylo jí sedm, když otec odešel nadobro, beze slova zmizel. Jednoho dne přišla prostě domů ze školy a v domě byla jiná atmosféra. Lee se rozhlédla, a aniž by se někde zastavila, došla do ložnice svých rodičů a viděla, že všechny otcovy věci ze zásuvek a ze skříně a z horní části prádelníku jsou pryč. Ani v koupelně nezbyly žádné jeho věci.

– 18 –

h o t o vá z l o d ě j k a

Vzal si toho víc než obvykle, ale Lee přesto čekala, že se za několik dní vrátí. Když uplynulo pět dní a pak týden, zeptala se matky.

Ta se na ni klidně podívala. „Může se vrátit zítra nebo nikdy, to ti nedokážu říct. Ale asi by sis na to radši měla zvyknout.“ „Kam šel tentokrát?“ „To bych taky ráda věděla.“ Víc k tomu matka neřekla, i když jak plynuly dny, týdny a měsíce, a otec nejenže se nevrátil domů, ale ani neposlal dopis, Lee viděla, jak se matka pomalu uvnitř užírá. Někdy slyšela zpoza zavřených dveří ložnice vzlyky, ale ty časem ustaly; to už byla matka úplně na dně. Když Lee přišla ze školy domů, občas ráda poslouchala otcovo cédéčko, než se matka vrátila z práce. Bylo zároveň smutné i legrační, sžíravé i plné touhy, a Lee je ráda poslouchala. Jednou, když přišla domů, bylo pryč.

V osmi letech ukradla ze stolu své krásné učitelky angličtiny paní Choiové lesklý černý malířský štětec, jímž si ta dáma spínala vlasy do drdolu. V devíti letech vytahovala věci z batůžků svých vrstevníků: penály a ozdobné náramky a sešity se samolepkami. V deseti si vymyslela hru, že každému spolužákovi ukradne jednu věc: pera a rukavice a barevné lahve na pití, tedy nic, co by mělo skutečnou cenu. Svůj lup si schovávala v krabici ve skříni a občas ho rozkládala po podlaze svého pokoje. Byl to jediný způsob jeho využití. Žádné dítě nepovažovala za přítele.

Ne že by se jí posmívaly nebo si jí nevšímaly nebo si myslely, že je divná, ale nikdo ji zjevně ani nevyhledával. Když držela v rukou ty ukradené předměty, umožňovalo jí to představit si něco jako lidskou blízkost.

Z její matky se stal palimpsest. Postupně ze sebe vymazávala jednotlivé vrstvy, až z ní zůstal pouhý obrys toho, čím bývala.

– 19 –

au g u s t u s r o s e

Matka, kterou Lee znala, se občas objevila při oslavě dceřiných narozenin nebo Vánoc a spolehlivě platila účty a jídlo, ale jinak byla pryč. Lee ji nenáviděla za to, že se postupně ztrácela do sebe, že ji nechávala stranou. Kvůli pracovní době v nemocnici ji Lee stejně moc nevídala, ale i když byla nablízku, Lee téměř viděla skrz ni.

Takže když řekla Lee, teď už dvanáctileté, že si přivede domů na večeři přítele, Lee nevěděla, co si o tom má myslet. Steve byl pravým opakem jejího otce. Nosil bílou plátěnou tuniku a nažehlené plátěné kalhoty a bílé plátěné trepky. Na krku měl koženou šňůrku s bledým křišťálem. Když podal Lee ruku, byla měkká, a když zjistil, že se upřeně dívá na jeden z půltuctu barevných kožených náramků, které nosil na zápěstí, sejmul ho a dal jí ho.

Lee se na znamení díků usmála a strčila si ho do kapsy. U večeře se jí ledabyle vyptával na školu a po každém soustu si utíral ruce a koutky úst.

Chodil k nim stále častěji a někdy se zdržel přes noc. Steve toho moc nenamluvil, a když už promluvil, tak šeptem k matce.

Nastěhoval se k nim tak nenápadně, že si to Lee vůbec neuvědomila, než si všimla, že si v rohu obývacího pokoje zřídil meditační koutek s polštářem na podlaze, mandalou na zdi a malou miskou s kadidlem. Za jeho vůně Lee často přicházela domů. Steve byl otočený ke zdi zády k ní a jednou ji vyzval, ať se k němu připojí, a ona ho poslechla, ale nechápala, co po ní chce. Jak si má vyprázdnit mysl, když se jí neustále doplňuje?

Ve třinácti si v obchodě tajně nacpala do batůžku tričko s obrázkem postav ze seriálu Zmetci, protože viděla, jak ho tam jedna dívka obdivuje. Když si ho vzala do školy, nějaký kluk poznamenal: „Hustý tričko,“ když ji míjel, a Lee z toho až zvonilo v uších.

Nazítří před toho kluka položila na stůl ve školní jídelně složené – 20 –

h o t o vá z l o d ě j k a

tričko. To gesto si od ní vyžádalo veškerou odvahu, kterou dokázala sebrat, a když odcházela, točila se jí z toho hlava. Nikdy už jí neřekl ani slovo, ale následujícího dne jí dal jiný kluk deset dolarů, ať mu ho sežene, a zrodil se obchod.

Brzy pravidelně přijímala objednávky od svých spolužáků na všechno, od džín přes bižuterii po cédéčka. Chodila do butiků a obchodních domů na Walnut Street v centru Philly, nakupovala v malém a kradla ve velkém, aby pak ty věci prodávala za třetinu ceny. Peníze – jak volné drobné, tak svazky bankovek, strkala do otvoru ve starém kytarovém pouzdru svého otce. Měla jednoduchý vkus – džíny, mikiny s kapucí a conversky –, a tak neměla skoro za co utrácet. A taky nešlo o peníze. Krádeže v ní vyvolávaly neurčité svrbění.

Ve čtrnácti ukradla v nemocnici, kde pracovala její matka, balíček tiskopisů rodných listů spolu s nemocničním razítkem.

Rozložila si je doma na střeše, aby je vystavila několika dnům slunečního záření, a patinovala je mletou kávou, dokud nevypadaly, že ležely dvacet let v nějaké zásuvce. Pak je prodávala spolužákům po sto dolarech za kus, aby mohli na dopravním inspektorátu získat falešné řidičské průkazy. To jí vysloužilo pozornost Edie Oswaldové. Byla to bledá a sportovně stavěná dívka, vysoká, ale ne nemotorná, a měla obličej, který mohl vytesat z mramoru nějaký renesanční génius. Nosila se s lehkostí a bezstarostností, jakou jí mohl propůjčit jen privilegovaný život, a byla jedinou dívkou ze školy, která mohla jeden den přijít jako velká dáma ze společnosti šedesátých let a druhý jako punkerka z počátku osmdesátých let a prošlo jí to. „Dáš mi cigáro?“ zeptala se Edie.

Lee se opírala o venkovní zeď tělocvičny, kam nikdy nikdo nepřišel, na zemi u nohou zbytky sendviče. Vylovila z balíčku cigaretu, podala ji Edie a pak jí připálila od své.

– 21 –

au g u s t u s r o s e

„Hledala jsem tě po celý škole. Chvíli jsem si myslela, že ses taky mohla ztratit.“ V uplynulých několika měsících se v oblasti Filadelfie ztratilo sedm mladistvých – z toho dva z jejich školy. Prostě zmizeli beze stopy. Jeden z nich se za pár týdnů objevil, patnáctiletý kluk z náhradní rodiny z předměstí, ale stejně byl pořád duchem nepřítomný. Měl vodnaté prázdné oči a vypadalo to, že nevnímá – ztratil schopnost komunikace a reagoval jen na jednoduché příkazy. Lee nikoho z těch zmizelých neznala, ale věděla, že Edie ano; jeden byl z její party. „Takže tohle je tvý místo, jo?“ rozhlédla se Eddie po zaprášené trávě poházené různými odpadky a nedopalky cigaret, jako by to byl Leein obývací pokoj.

Lee málem oněměla, že si jí Edie všimla. Měla pocit, jako by najednou začala existovat.

Edie ukázala na nějaké graffiti, které zobrazovalo komiksovou postavičku s penisem nacpaným do úst a trčícím vzadu z hlavy. „To jseš ty?“ Lee té příležitosti využila, aby se Eddie podívala do nehybných zelených očí. Edie měla nedbale zastřižené černé mikádo a neustále zdvižený koutek úst, jako by se pořád něčím bavila.

Lee chápala, že by měla odpovědět něco vtipného, ale ten pravý okamžik už pominul a zůstaly jen rozpaky.

Společně zíraly na fotbalové hřiště. Lee sledovala, jak se nějaký kluk natahuje pro dlouhou přihrávku, ale míč mu propadá mezi rukama. Edie nepatřila k dívkám, které musí shánět přátele, a tak věděla, co bude následovat: během minuty se jí Edie na něco zeptá. Začala v duchu počítat: jedna, dvě, tři, čtyři, pět… „Slyšela jsem, že umíš leccos sehnat,“ řekla Edie.

Pět. Ta holka měla načasování, to jí Lee musela nechat. Sklopila oči ke své cigaretě.

– 22 –

h o t o vá z l o d ě j k a

„A jak to teda chodí?“ odcvrnkla Edie svou cigaretu. „Bereš objednávky nebo jak?“ Edie si řekla o zelený kašmírový svetr s lasturovými knoflíky z Bloomingdale’s. Měla dokonce jeho fotografii, a když ji poslala ememeskou, byla Lee trochu rozrušená – teď na sebe měly telefonní čísla. Edie měla v telefonu nejspíš stovky čísel, ale Lee ne.

Lee jich teď měla dvanáct.

Nečekala, že za několik dní, když dodala svetr, ji Edie pozve po škole k sobě domů. Nakonec popíjely z baru Ediiných rodičů a pomlouvaly spolužáky, které Lee znala jen od vidění. Edie se vyptávala Lee na věci, na které se jí vyptávat nikoho nenapadlo – co chce dělat po střední škole, kam se chce na světě podívat, jaký člověk byl její otec –, a Lee si uvědomila, že na takové jednoduché otázky neumí odpovídat. Nikdy s nikým o svém otci nemluvila a nevěděla, jak začít. Zeptala se Edie na jejího otce, a Edie se úplně rozzářila, když o něm mluvila: jaký je to významný člověk a kam všude ji vzal. Mluvila o tom, kam chce jít na vysokou školu, a když se na to zeptala Lee, bylo to, jako by se jí ptala, za jaký profesionální basketbalový tým chce Lee hrát. Lee mlčela. Když jí Edie opilecky přiložila prst na mateřské znaménko nad horním rtem, vypadalo to, že chce něco říct, ale jen se zahihňala.

Tak takové to musí být, pomyslela si Lee cestou domů, opilá víc Ediinou přízní než alkoholem, mít kamarádku.

Potom se začaly vídat víc a víc a Edie si dávala pozor, aby si Lee o věci říkala jen občas a aby trvala na placení, i když Lee její peníze odmítala. Lee poznala Ediin vkus a kradla pro ni dárky častěji než jen příležitostně. Její city k Edie byly nevyzpytatelné jako počasí. Lee jen věděla, že ji Ediina pozornost vzrušuje, a občas se jí po škole připletla do cesty v naději, že ji Edie vezme – 23 –

au g u s t u s r o s e

s sebou. S tímhle přátelstvím přišlo i přijetí do Ediiny party a zanedlouho už ji zvali na večírky a do klubů.

Poprvé šla i na školní ples. Dala Edie číselnou kombinaci své šatní skříňky, protože byla blízko tělocvičně a snadno přístupná, a Edie do ní během dne schovala několik lahví od koly naplněných tvrdým alkoholem. Opilá a rozkurážená dokonce tancovala, nemotorně poskakovala s ostatními z Ediiny party – teď už i její party, připomínala si Lee –, poslouchala, jak se pomlouvají a sdělují si, kdo s kým šuká za čími zády a kdo komu pochcal zubní kartáček. Ale nejlepší zážitek z plesu měla s Edie, když seděly na záchodě na vysokých oknech a společně kouřily džointa.

Když byla s Edie, připadala si, jako by byla jediná na světě; Edie ji poslouchala tak soustředěně a s takovým upřímným zájmem, že si Lee připadala jako nikdy předtím. „Co si myslíš o Dannym Pooleovi?“ zeptala se jí Edie.

Toho kluka z Ediiny party si nikdy moc nevšímala, až na to, že občas cítila jeho upřené pohledy, ale když se otočila, vždycky pohled odvrátil. Lee se na něj zkusila podívat Ediinýma zelenkavýma očima. „Líbíš se mu,“ řekla Edie. „On ti to říkal?“ „To poznám. Nechceš se s ním někdy připojit ke mně a Dekeovi? Ve čtyřech bysme si to mohli užít.“ Deke byl Ediin kluk. Oblékal se jako drsňák a hrál na kytaru v metalové skupině, ale jezdil v luxusním Infinity svých rodičů a nosil boty za čtyři sta dolarů.

Lee si připadala jako vyvolená. „Jistě,“ řekla. Proč ne. „Tak jo. Já to domluvím.“ Pak Edie sáhla do kabelky a vytáhla složený papírový kapesníček. Rozložila ho a ukázala dvě gelové pilulky naplněné nějakým práškem. Podržela je před Lee, dokud si jednu nevzala. Ta počkala na Edie a pak spolkla tu svou.

– 24 –

h o t o vá z l o d ě j k a

„Co jsme to sezobly?“ „Něco na uvolnění,“ usmála se Edie.

Lee extázi nikdy nevyzkoušela. „Co to dělá?“ „To za chvíli uvidíš.“ Edie seskočila z okna a Lee se s ní vrátila na ples.

Z téhle první zkušenosti si toho Lee moc nepamatovala; splynula jí s těmi dalšími. Pamatovala si, že tancovala tak plynule, jako plyne řeka. Pamatovala si ten pocit čiré radosti a pamatovala si, že lidé měli aury, rozechvělé siluety, jichž se neustále snažila dotknout. Ale nejvíc si pamatovala, že šla potom domů k Edie a spala s ní v posteli a cítila na kůži její prsty, které jí jezdily po páteři nahoru a dolů, a v očích její pohled. „Proč sis mě vybrala?“ zeptala se jí, protože droga všechny otázky najednou usnadňovala. „Ty přece můžeš… můžeš se ve škole kamarádit, s kým chceš. Tví kamarádi by si mě ani nevšimli, kdybys mě mezi ně nepřivedla.“ Edie už měla zamžené oči spánkem, ale když je znovu otevřela, Lee se zdálo, že se vidí v jejích zorničkách. „Chceš vědět, co je na tobě zvláštního?“ Když to Edie takhle vyjádřila, připadalo to Lee hloupé, ale ano, zřejmě právě tohle chtěla vědět.

Edie se na okamžik odmlčela. „Když mi bylo devět, našla jsem malýho ptáčka. Nemohlo mu bejt víc než tejden, ale byl úplně opeřenej a opilecky se motal na chodníku. A tak jsem ho schovala pod bundu a odnesla si ho domů. Udělala jsem mu hnízdo z kartonový krabice a krmila ho semínkama a beruškama a křupinkama. Jak jsem se ráno probudila a pak když jsem se vrátila ze školy, hned jsem se o něj začala starat.“ „Myslíš, že já potřebuju zachránit?“ zeptala se Lee. Edie se na ni láskyplně a zároveň soucitně podívala. „Když jsem tě poprvé uviděla, chtěla jsem si tě odnést domů. Jseš tak – 25 –

au g u s t u s r o s e

hezká, takovej nádhernej malej ptáček, ale působíš tak ztraceně, Lee – každej, kdo má srdce, by toužil udělat to samý.“ Lee přemýšlela, jak si to má vyložit. Chtěla, aby ji všichni, zvlášť Edie, viděli jako silnou a schopnou postarat se sama o sebe, ale po té droze byla celá rozněžnělá, že bylo těžké se neusmívat. „Co se stalo s tím ptáčkem?“ zeptala se.

Ale Edie už spala.

Lee byla zvyklá být neviditelná, jako ostatně celý svůj život, takže ani pořádně neuměla zacházet s baterkou, i když si na Edie svítila jen slabým světlem na okraji kužele. Drogy však pomáhaly. Bílé prášky a modré pilulky a žluté pilulky, malé lesklé červené hvězdičky, mechové nafialovělé rostlinky lemované krystalky, věci, které se šňupaly a kouřily a polykaly. Stimulanty a sedativa a entaktogeny a disociativa a psychotropní látky a halucinogeny.

Věci, které ji okamžitě otevíraly světu a vtahovaly ji do sebe tak hluboko, až se bála, že už nikdy nenajde cestu ven. Po metamfetaminu sebou vnitřně cukala a padala jako natažená mechanická hračka. Po extázi překypovala láskou. Po ketaminu se vznášela.

Oxykodon ji zahaloval do teplé mlžné deky. Kradené zboží brzy začala vyměňovat za drogy a zanedlouho za drogy ve velkém, které prodávala dětem z party.

Z Dannyho Poolea se vyklubal milý kluk, plachý, ale přemýšlivý. Hrál na bicí v Dekeově skupině. Lee poznala, že její určitou odtažitost považuje za sobě vlastní plachost a spřízněnost viděl tam, kde nebyla. Jenže ona stejně ráda zůstávala v jeho přítomnosti a několik měsíců spolu chodili do kina a opíjeli se a neobratně se pokoušeli o sex, který byl časem stále příjemnější.

Lee skutečně nevěděla, co si má myslet, když se s ní rozešel dlouhým, rukou psaným dopisem, který místy okázale potřísnil slzami. Podrobně se rozepisoval, jak moc mu na ní záleží, že by ji dokonce mohl i milovat (aspoň Lee se zdálo, že právě tenhle – 26 –

h o t o vá z l o d ě j k a

výraz modrá rozmazaná skvrna skrývala), ale že jsou si příliš podobní – „oba příliš plaší a oba příliš tiší“ – a že se s ní cítí stejně osamělý jako sám se sebou.

Lee se nedokázala přimět, aby to nějak prožívala, i když jí chyběly ty večery, které společně proseděli v jeho pokoji a beze slova popíjeli, než se osmělili natolik, že se začali nemotorně objímat. Život plynul a k Lee se dál chodilo pro drogy a kradené zboží.

Všechny vydělané peníze cpala do otvoru v kytarovém pouzdře, dokud nebylo tak plné, že už se tam další svazek nevešel. A tak je poprvé po téměř čtyřech letech otevřela. Peníze vypadly na postel v jedné velké zelené hromadě – zmačkané bankovky, složené bankovky, stočené bankovky, svazky bankovek, geologická vrstva bankovek –, na dně menší bankovky, s kterými začala, nahoře větší. Hromada měla zemitou, houbovitou vůni. Aby peníze dostala zpátky do pouzdra, roztřídila je, přihladila a srovnala do svazků. Přitom je počítala a cítila, jak jí na rukou ulpívá vrstvička suché plísně. Nakonec napočítala něco přes dvacet tisíc dolarů, sumu, o které se jí nikdy ani nesnilo. Začala mít pocit, že změnit svůj život je skutečně možné, že ještě může něco dokázat.

Možná i vystudovat vysokou školu, o čemž s matkou nikdy ani nemluvily.

V šestnácti letech ji při krádeži v obchodním domě Nordstrom chytil tajný člen ochranky, kterého si sice všimla, ale považovala ho za neškodného. S pomačkanou kašmírovou vestou přehozenou přes rameno ji za ruku provedl celým obchodním domem. Cítila na sobě pohrdavé pohledy nakupujících a rděla se studem. Člen ochranky zavolal její matce a taky policii, a i když na ni nepodali žalobu, upozornili ji, že to bude mít v záznamech a druhé zatčení už pro ni bude mít vážné následky. Lee se zapřísahala, – 27 –

au g u s t u s r o s e

že nikdy nic neukradla a že už to nikdy neudělá. Její matka s ní vůbec nemluvila, jen se jí na parkovišti cestou k autu zeptala, k čemu proboha potřebovala takovou vestu? Chodí snad do nějakého sportovního nebo společenského venkovského klubu?

Podruhé ji přistihli jen o měsíc později. Policie vyhrožovala, že ji přísně potrestá, dá do vězení pro mladistvé a pak se uvidí, jak si tam s touhle svou náturou povede. Matka je uprosila, aby jí dali ještě jednu šanci, a popsala jim, jak od nich utekl otec a jak těžká léta s dcerou prožívaly.

Tohle divadýlko předváděla matka filadelfským policistům jen s krajním sebezapřením a cestou domů dceři objasnila, co všechno pro ni musela obětovat. Lee ji brzy přestala poslouchat a přemýšlela, jak vážně myslela všechno to, co řekla o jejím otci.

Do konce semestru měla Lee zákaz vycházet z domu po setmění a sekala latinu. Přestala krást, přestala brát drogy, přestala chodit na mejdany. Bála se, že s ní Edie už možná nebude chtít kamarádit, ale zrovna tohle jejich přátelství nerozbilo.

Seděly u jednoho stolu v jedné kavárně v centru a neurčitě hovořily o studiu na vysoké škole, když k nim přišel vysoký mladík v nějaké archaické vojenské uniformě s několika zašlými medailemi na hrudi, posadil se k nim a požádal o cigaretu. Měl krátké černé vlasy, ostré ptačí rysy a vpadlé pronikavé oči. Zastrčil si cigaretu za ucho a nenuceně se rozhovořil o muzice. Za pomoci dvou lžic a ubrousku jim na stole předvedl loutkový taneček a celou dobu nespouštěl oči z Lee. „Hele, ty mi někoho připomínáš,“ řekl jí.

Lee si vytáhla z balíčku cigaretu pro sebe, dokud si neuvědomila, že se tam nesmí kouřit. „Jo? A koho?“ „Někoho hodně zvláštního. Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“ „Neříkala jsem to.“ – 28 –

h o t o vá z l o d ě j k a

„Jmenuje se Lee. Lee Cuddyová.“ Lee se na Edie nevraživě podívala, ale Edie se na ni jen usmála. „Těší mě, že jsem tě poznal, Lee.“ Jednou pavoučí rukou otevřel plátěnou tašku přes rameno a vytáhl svazek letáků. Oběma dívkám jeden podal. „Nechcete přijít v pátek trochu zapařit?“ Z tašky vytáhl malý černý notýsek a něco do něj napsal. „Podívejte se na tuhle webovou stránku a dolů napište tohle heslo.

Najdete tam čas a místo, kde se sejdete s jednou mou známou. Ta vás tam odvede.“ Když se obrátil k odchodu, Lee si všimla, že má vzadu na hlavě vyholenou velkou hvězdu. Dívala se, jak nasedá na staré kolo a odjíždí. „Víš, o co jde?“ zeptala se Edie a nevěřícně upírala pohled na leták.

Byl vytištěný na silném kartonu a velký asi jako pohlednice.

Byla na něm stará černobílá fotografie, která vypadala jako letecký snímek nějakého právě vykopaného starobylého města. VYVOLAT ROZRUCH bylo napsáno nahoře starým psacím strojem. Dole pak bylo vytištěno SOCIÉTÉ ANONYME. A pod tím VSTUPENKA PRO JEDNU OSOBU. Bylo tam datum 3. září – příští pátek –, ale žádná adresa, jen webové stránky a na každém letáku šestimístný číselný kód. „Není to na tvoje narozeniny?“ zeptala se Edie.

Bylo. Lee měla oslavit sedmnáctiny. „Tak to kurva všechno nejlepší. Tohle je pozvánka na večírek S. A.“ Edie se rozhlédla po kavárně a leták si rychle strčila do tašky, jako by jí ho někdo mohl ukrást. „Co je to za pařbu?“ „Tyjo, o tom kolujou legendy. Pořádaj to v nějakým starým raketovým silu někde za městem. Já se tam snažím dostat už pár měsíců, ale dělaj to naprosto utajeně. Nemůžeš si prostě koupit lístek, musíš počkat, až se k tobě nějak dostane.“ – 29 –

au g u s t u s r o s e

Lee podala Edie svůj leták. „Děj ho někomu jinýmu. Víš, že tam nemůžu jít.“ „Co to kecáš? Ten kluk z tebe byl úplně hotovej.“ „Mám zaracha.“ „Tak zdrhni. Máma ani nemusí zjistit, že jsi pryč.“ To byla pravda; nejspíš by jí to prošlo. Jenže Lee se líbilo, že už se nesjíždí drogami a nepropíjí celé noci. Jasněji jí to myslelo a znovu se jí zlepšoval prospěch.

Edie zřejmě považovala Leeino mlčení za dostatečnou odpověď. „Fajn,“ řekla úsečně a vytrhla Lee leták z ruky. „Řeknu Claire.“ Edie skutečně věděla, kam bodnout, aby to bolelo. Claire Faverová byla Ediina nejlepší kamarádka, než se objevila Lee, a svou animozitu k Lee skrývala jen těžko.

Lee strávila své narozeniny doma a společně s matkou a Stevem pojídala dort barvy vody od nádobí a chuti špinavých ponožek. „Všimli jsme si nějakých odkazů, které jsi nechala v počítači.“ Steve si ukousl dortu a rozkoší zavřel oči. „To vypadá, že si hledáš vysokou školu.“ Lee s ústy plnými dortu jen pokrčila rameny. Pokusila se podívat se z okna, ale ve výhledu jí bránil Stevův obličej. „Studium je drahé. Znamená to zadlužit se.“ Lee namáhavě spolkla dort. „Můžu dostat finanční podporu.

Stýpko.“ Steve přikývl. „Získat finanční podporu je složité. A stipendium vyžaduje skutečně dobrý prospěch. Možná kdybys na to pomyslela před rokem…“ Steve netušil, jaký má Lee prospěch. Navzdory všemu si držela nadprůměr. Dostala chuť popadnout loňská vysvědčení a nacpat mu je do toho jeho nadutého ksichtu.

– 30 –

h o t o vá z l o d ě j k a

„… ale v každém případě si myslíme, že studium je dobrý nápad.

Lee se podívala na matku. „Fakt?“ „No jistě,“ řekl Steve. Než pokračoval, počkal, až se na něj podívá. „Ale taky si myslíme, že rok nebo dva skutečného života ti jen prospěje. Většina dětí studium nezvládne, protože na ně nejsou dostatečně zralé. A navíc můžeš po roce zjistit, že to pro tebe stejně není. Já jsem nikdy na vysokou nechodil. Věděla jsi to?“ Lee sklopila pohled ke svým rukám. Ohnula vidličku v půli. „Je to pravda. A podívej se na mě. Miluju to, co dělám. A obchod mi vzkvétá. A brzy budu potřebovat chytrou energickou asistentku.“ Lee věděla, že čeká, až se na něj podívá, ale tu radost mu nedopřála. „Mluvili jsme o tom s Julií. Taky dělá pro firmu.“ Steve se podíval na Leeinu matku, která se pokoušela o úsměv. „V každém případě se nad tím zamysli. Jo, a všechno nejlepší k narozeninám.“ Podal jí jasně červenou krabici se štůskem nesvázaných papírů uvnitř. Nevzala si ji, a tak ji před ni položil. „To je pro buddhistickou liturgii,“ řekl. „Jsou to sútry. Ráno si k nim sedneš a předčítáš si je, nahlas nebo potichu. Asi takhle.“ Otevřel krabici a nahlas přečetl pasáž z první stránky: „Útočiště je základem všeho, co se chystáš dělat. Útočiště je mlékem a medem každodenního života. Útočiště je dveřmi k osvobození.“ Usmál se na ni. „Všechno nejlepší od matky a ode mě.“ „Jdu se projít,“ řekla Lee. „Ale určitě se vrať na večeři.“ Steve opatrně vložil list papíru zpátky do krabice a zavřel ji. „Zákaz vycházení po setmění se narozeninami neruší.“ Lee odešla k Edie. Bylo to dost daleko, ale bylo ještě brzy. Edie na ten večírek ještě neodešla. Vysrat se na zaracha. Když došla – 31 –

au g u s t u s r o s e

k domu, středověce vyhlížející patrové tudorovské budově s pečlivě udržovaným živým plotem, obešla ho, aby se mohla oknem podívat do Ediina přízemního pokoje. Uviděla Edie zezadu, jak se před zrcadlem líčí. Už chtěla zaťukat na okno, když v zrcadle uviděla tmavočervené martensky na nohách v punčocháčích, položených na Ediině posteli. Ani nemusela vidět horní polovinu, aby poznala, že je to Claire. Když stočila pohled zpátky, viděla, že se na ni Edie v zrcadle dívá. Vzápětí se však začala znovu věnovat svému obličeji a Lee věděla, že je v nemilosti.

Cestou domů, raněná jako už léta ne, si Lee povšimla, že ji někdo sleduje. Edie si často stěžovala na nechtěnou pozornost cizích mužů – v kavárnách, v metru, na ulici –, ale Lee podobný problém mívala jen zřídka. Tenhle muž byl podsaditý a trochu těžkopádný a vůbec se nesnažil skrývat, že ji sleduje, navíc byl nápadný svým oblečením: staromódním frakem s mosaznými knoflíky na těsné vestě, černými kalhotami a černým motýlkem. Vypadal směšně, jako zbloudilý anglický majordomus. Lee přidala do kroku, vnořila se do metra, prošla jím a vyšla na druhém konci stanice.

Myslela si, že mu unikla, ale najednou stál přímo před ní a bránil jí v cestě. Lee strnula na místě. „Co chcete?“ řekla.

Neodpověděl. Když se mu podívala do očí, všimla si, že má podivně znetvořené panenky. Přešlapoval na místě, usmíval se na ni a působil dětinsky. U Lee zvítězila zvědavost nad obavami. Pak si všimla, že drží v ruce černou krabici velikosti krabice na doutníky. Neobratně ji otevřel a zevnitř vyjel měch s objektivem. Zdvihl fotoaparát k hrudi a pořídil si její snímek. Pak se mírně uklonil, otočil se a odešel. Lee o tom setkání chtěla někomu říct, utvrdit se v tom, že bylo zvláštní, ale neměla komu.

Následující pondělí ve škole strávily Claire a Edie spolu, špitaly si, smály se a vyměňovaly si pohledy. Připadala si, že jí přibouchly dveře před nosem. Jedinkrát, když zastihla Edie bez Claire, – 32 –

h o t o vá z l o d ě j k a

se jí zeptala na ten večírek, ale Eddie jen zavrtěla hlavou, zasmála se a vrátila se ke psaní esemesky.

Vyhlídka na studium a s tím vyhlídka, že ji to změní, se začala rozplývat do vzdálené, neforemné naděje. Začala se probírat různými studijními programy a zkoumat univerzitní města.

Edie jí znovu pomalu otevřela dveře a Lee u ní trávila každý den po vyučování, kdy se o sebe na Ediině posteli vzájemně opíraly a spřádaly sny o tom, že vypadnou. Začaly si dělat plány, které byly nejdřív neurčité, ale postupně získávaly zřetelnější obrysy, jak spolu diskutovaly o tom, která škola nabízí největší naděje a nejlepší možnosti a vyhlídky prostě si klasicky po americku užít. Lee přesvědčovala Edie, aby se poohlédly někde mimo stát – v Kalifornii nebo v New Yorku nebo v nějakém malém městě, kde by si mohly pronajmout dům a jezdit do školy na kole.

Edie chtěla studovat psychologii, o které Lee uvažovala taky, než náhodně narazila na fotografii v National Geographic. Ta fotografie ilustrovala článek o vykopávkách starého asyrského města, které postupně pečlivě odkrývali. Byla na ní mladá žena ve vysokých botách, khaki šortkách a zelené bavlněné košili, která v podřepu ometala hlínu z hlavy nějaké sochy. Černé vlasy jí částečně zahaloval šátek a šaty a opálenou pleť pokrýval rudý prach. Pracovala sama. Lee okamžitě věděla, že by chtěla být na jejím místě.

Z časopisu si vytrhla její fotografii a zastrčila si ji do kapsy, aby si ji v soukromí svého pokoje mohla večer znovu prohlédnout. Připíchla ji napínáčky na zeď nad svou postelí a usnula s představami o tom, jaké by bylo stát se archeoložkou.

Jak odmítala žádosti spolužáků a přestala prodávat drogy, zjistila, že se postupně znovu stává neviditelnou. Její noví přátelé, spolužáci z Ediiny party, si o ní vždycky mysleli, že je tak trochu mimo, duchem nepřítomná a zahleděná do sebe, než aby mohla – 33 –

au g u s t u s r o s e

být jednou z nich. Tolerovali ji, když jim sháněla drogy a kradla pro ně, ale teď, když šla po školní chodbě, už na sobě necítila jejich pohledy ani úzkostnou nervozitu některého z kluků, který sbíral odvahu ji o něco požádat. Edie přesvědčila Lee, aby svého starého dýlera představila jejímu klukovi Dekeovi, který pak zaujal Leeino místo. Touha krást u ní nikdy neodezněla – ve skutečnosti byla ještě silnější –, ale Lee ji odmítala vzít na vědomí a za nějakou dobu se stala pouhou iluzí.

Claire byla Leeiným ústupem z přízně party zjevně potěšená a dokonce ji trochu vzala na milost, ale jednoho dne už prostě vůbec nepřišla do školy. Byla pryč, zmizela stejně jako ty ostatní děti. Když se na to Lee zeptala Edie, Edie se rozhlédla po školním dvoře, jako by si toho teprve teď všimla. „Možná nakonec utekla s tím hubeným basákem,“ řekla. „Vždycky tím vyhrožovala.“ Pak jednou přišli do školy dva detektivové, aby vyslechli její přátele, a Edie si vzala Lee stranou a přiměla ji slíbit, že jim neřekne o tom večírku S. A., kde s Claire byly. „Proč?“ zeptala se Lee. „Co to s tím má společnýho?“ „Asi nic. Nemusí to mít s ničím nic společnýho. Ale jestli táta zjistí, že jsem tam šla, tak mě zabije. A jestli se o tom doví policie, tak se můžeš vsadit, že táta taky.“ Lee jí to slíbila, ale bylo to jedno. Detektivové se jí stejně nikdy na nic nezeptali.

Lee seděla na nekryté tribuně se sendvičem a krátkým seznamem vysokých škol, který zredukovala na čtyři. Edie měla udělat totéž a společně si pak měly sestavit pořadí. Lee měla průměr 3,7 a ve zkušební testu dovedností žáka dosáhla 2100 bodů. Edie měla peníze a známosti. Když si nebudou klást příliš velké cíle, určitě se na nějakou školu společně dostanou. Uzavřely dohodu, že si vyberou jen tu školu, na kterou je přijmou obě. Lee vi– 34 –

h o t o vá z l o d ě j k a

děla Edie, jak k ní přichází přes hřiště a choulí se před větrem.

Po stupních tribuny došla až k ní. Kolem vlhkých očí měla rozmazanou řasenku. Vytáhla Lee ze rtů cigaretu a sedla si vedle ní. „Co je?“ zeptala se Lee. Edie potáhla z cigarety a vrátila ji Lee. Dívala se přes prázdné fotbalové hřiště a posmrkávala. Navzdory chladnému říjnovému vzduchu měla na sobě jen krátkou sukni a tenkou vestičku.

Lee vytáhla z tašky bavlněné tričko a podávala jí je, ale Edie si ho nevšímala a vzala si zpátky cigaretu. „Tentokrát jsem to fakt posrala.“ Edie Oswaldová. Holka z řad zlaté mládeže. Chráněná anděly.

Nikdy se nestalo, že by jí něco nevyšlo. Jak zlé to může být? „Dostala jsem strach. Zpanikařila jsem. Omlouvám se, Lee.“ Vyděsilo ji něco v dálce, a tak vstala, potáhla z cigarety a sešla dolů z tribuny. Tam se otočila. „Můj táta ti pomůže, přísahám.

Fakt mě to mrzí.“ Lee se předklonila a přimhouřila oči. Beztvarý obrys na hřišti se rozdělil do tří jednotlivých postav. Lee poznala ředitelku školy paní Bartlettovou, kterou následovali dva uniformovaní policisté z Filadelfského policejního sboru.

– 35 –