Ukazka sousede z cisla 9

sousedé z čísla 9

5

f e l i c i t y e v e r e t t ová

sousedé z čísla 9

6

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

Copyright © Felicity Everett, 2017 Originally published in the English language

by HarperCollins Publishers Ltd. under the title The People at Number 9 Translation © Adéla Bartlová, 2017 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2017 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-945-2

sousedé z čísla 9

Avšak já už nejsem já a můj dům není mým domem.

Federico García Lorca

7

8

f e l i c i t y e v e r e t t o vรก

sousedé z čísla 9

9

1 Sara se mimoděk zadívala z okna. Venku už byla tma a Sara ve skle spatřila svůj odraz, který se vznášel jako hologram před domem na druhé straně ulice.

Jeho obyvatelé měli napůl zatažené záclony, ale i tak bylo vidět modravé poblikávání televize. Představila si, jak se Gavin rozvaluje se sklenkou červeného v designovém křesle a bosá Lou podřimuje na pohovce.

Možná se dívají na nějaký umělecký film – nebo že by se snížili k sobotnímu televiznímu programu? Vybavila si to až příliš snadno – prošoupaný koberec před krbem, vůni burgundského smíchanou s kouřem dřeva. I po tom všem, co se stalo, to pro ni pořád mělo svou přitažlivost.

Carolin dům se z jejich pohledu musel jevit jako výkladní skříň – vytažené žaluzie, všude rozsvíceno, uvnitř plno lidí a venku další, kteří právě přicházeli.

Sara doufala, že si toho všimli. Doufala, že je zabolí, jak jsou osamocení, ale zároveň o tom pochybovala.

Znovu přenesla pozornost ke své vlastní tváři, která se rýsovala na okenním skle jako přízračná šmouha.

10

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

Před osmnácti měsíci Když Sara poprvé spatřila jejich auto, myslela si, že je to odložený vrak, tak nepatřičně vypadalo mezi okolními minivany a volkswageny. Jedno zadní kolo stálo na obrubníku a ta přední byla stočená ve znervózňujícím úhlu. Byl to starý černošedý humber, kterému chyběla jedna poklice, v nožním prostoru na místě spolujezdce se kupila hromada odpadků a vzadu byla připoutaná dětská sedačka.

V následujících dnech ovšem auto spatřila ještě mockrát: ne vždycky bylo tak chaoticky zaparkované, ale většinou stálo od jejího domu, co by kamenem dohodil.

Právě s Carol přivedla děti ze školy a teď stály před jejím domem a povídaly si, když vtom si všimla, že kamarádčino soustředění polevuje. „Sleduj novou sousedku,“ zamumlala Carol a pokývla hlavou směrem na druhou stranu ulice.

Sara předstírala, že se tam náhodou podívala. Sousedka v montérkách a šátku uvázaném po vzoru starých domovnic bojovala na pěšině před domem s kolečkem plným nepořádku. „Všimla si nás,“ procedila Carol mezi zuby. „Usmívej se. Mávej.“ Sara se usmála a zamávala a mrzelo ji, že z nich nejspíš vyzařuje lhostejný nezájem a nechuť k seznamování. Žena jim odpověděla nervózním pousmáním.

Její dům se podobal tomu Sařinu jako vejce vejci. Arkýřová okna, zděná terasa i strmé štíty vypadaly jako

sousedé z čísla 9

11

okopírované do poslední cihly a dlaždice – ale ze Sařina domu vyzařovala měšťanská úctyhodnost, kdežto v čísle devět vládl chaos. Nátěry se olupovaly, okenní rámy se rozpadaly, okapy byly také na rozsypání. Ale teď to aspoň opravují, a i když kolem toho byla spousta hluku a prachu, bylo to ku prospěchu věci. Stejně tak i samotná přítomnost nových sousedů. Sara se najednou rozhodla, nechala Carol, ať pohlídá kluky, a přešla ulici. „Koukám, že máte fůru práce!“ řekla a otevřela branku. Sousedka vystrkala kolečko na ulici, vyjela s ním po provizorní rampě a vysypala jeho obsah do kontejneru.

Potom zacouvala zpátky dolů, postavila kolečko na chodník a předpažila oběma rukama, jako by se chystala hrát na imaginární piano. Saře chvíli trvalo, než jí došlo, že sousedka předvádí, jak se jí z těžké práce s kolečkem třesou ruce. „No teda,“ řekla. „Že jo!“ odpověděla sousedka, otřela si dlaň o montérky a natáhla ji k Saře. „Já jsem Lou.“ „Sara.“ Saa-ra. Slabiky se táhly jako melasa a usvědčovaly Saru z dětství stráveného v elegantním pokojíčku a na hodinách baletu. Nikoli poprvé zalitovala, že se nejmenuje nějak jinak. „A rovnou musím dodat, že si připadám hrozně.“ „Proč?“ „Protože už jste tady, jak dlouho, týden?“ „Dva.“ „A ani jsme se nepozdravily. Pořád jsem si říkala, že se musím stavit, ale zdálo se mi, že máte spoustu práce.“

12

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

Teď vypadala jako šmíračka, která se dva týdny schovávala za záclonou. „Ale ne, já bych se měla omluvit. Mysleli jsme jen na sebe. Rekonstrukce měla být hotová, než jsme se nastěhovali, jenže…“ Omluvně pokrčila rameny. „Víte, jak to chodí.“ „No jasně.“ „A pak, když už jsme si mysleli, že horší to snad nebude, nás vyšplouchli ti slavní specialisti a museli jsme uskladnit Gavinovy obrazy za milion liber tady, v domě, který nám padá na hlavu!“ „Páni.“ Nic lepšího ze sebe Sara v tu chvíli nevysoukala. „Ale to nic,“ řekla Lou a zase se chopila kolečka. „Nějak to vymyslíme.“ „Jestli chcete, tak se potom stavte,“ vyhrkla Sara. „Jsem doma jen s dětmi.“ Lou dorazila zahalená oblakem drahého, travnatě vonícího parfému. Vlasy měla vlhké a z montérek se převlékla do vyšívané halenky a džínů. Saru napadlo, že je na ní něco koňského – taková ostražitost, jako by potřebovala ukonejšit. Přivedla s sebou jen jedno dítě, andělského tvora s blonďatými, téměř bílými vlasy po ramena. „Saro, to je Dash.“ „Ahoj,“ řekla Sara a za odměnu dostala zářivý, ale trochu strašidelný úsměv. „Patricku! Calebe!“ houkla přes rameno, ale trylkování a klapání z Xboxu se ozývalo bez přerušení dál. Sara se omluvně podívala na Lou. „Možná by Dash mohla jít rovnou dovnitř, kluci jsou docela vychovaní.“

sousedé z čísla 9

13

„Mohl,“ opravila ji Lou. „Ježíš!“ vyhrkla Sara vyděšeně. „Já myslela… Ty vlasy…“ „Jmenuje se Dashiell,“ protáhla Lou. „Podle spisovatele Hammetta.“ „Jistě. Ježíšmarjá. Já nevím, jak jsem mohla… Vždyť jsi na první pohled kluk, Dashi. Promiň. Popletly mě ty…“ „Vlasy. Jo, občas to někoho zmate.“ Lou reagovala naprosto neutrálně, nebyl na ní znát žádný trapný pocit nebo rozčilení, a Sara se kvůli tomu cítila ještě hůř. Teď už se konečně objevily její děti. Mladší Patrick se sklouzl po podlaze v ponožkách a za ním se šoural Caleb, který ve svém pokročilém prepubertálním věku zjevně nesl na ramenou tíhu celého světa. „Tohle je Dashiell,“ řekla Sara, pořád ještě rudá z toho trapasu. „Bydlí přes ulici. Dashielli, tohle jsou naši kluci, Caleb a Patrick.“ Potom zavedla Lou do kuchyně. Byl to její nejlepší pokoj a také vlastně jediný, který skutečně vyhovoval jejímu vkusu. Neil chtěl na rekonstrukci šetřit, ale Sara, povzbuzovaná Carol, se rozšoupla: sehnala ručně vyráběné kachlíčky, na jejichž pozadí vynikl třešňově červený značkový sporák, a dlouze přemítala nad drobně odlišnými odstíny dřevěné podlahy z ekologických zdrojů. A nakonec měla pravdu. Za osmnáct měsíců sice nerezová pracovní deska posbírala nějaký ten šrám a dvířka skříněk se odřela, ale místnost stále působila hřejivě a celistvě. I dnes, když byl dřez plný špinavého nádobí a na stole se válely školní krabičky na svačinu a kolem nich další nepořádek, to tu vypadalo spíš útulně než zaneřáděně. Sara byla vlastně

14

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

natolik zvyklá upejpat se nad komplimenty, že ji docela zaskočilo, když Lou žádný neprohodila. Návštěvnice jen přejela kuchyni zkoumavým pohledem a potom se s tajemným úsměvem podívala na Saru. „Můžu vám něco nabídnout?“ zeptala se Sara.

Chystala se vyjmenovat nabídku bylinných čajů, ale Lou pokrčila rameny a prohlásila, že je jí úplně jedno, jestli bude bílé nebo červené. Za chvíli už seděly u stolu a mezi prázdnými miskami od těstovin si hověla láhev francouzského červeného. Lou ho do sebe lila jako rybízák a u toho se rozplývala, jak je v okolí krásně. Sara si ji mezitím prohlížela.

Lou nebyla zvlášť krásná. Každý rys měla lehce nedokonalý: oči o chloupek dál od sebe, nos malinko širší. Uměla je však šikovně potlačit – protaženými očními linkami, stříbrným kroužkem v jednom nosním křídle –, takže na samotném základu ani nezáleželo. Vlasy, které už jí skoro uschly, zaujaly původní podobu krátkého porostu pevných spirálovitých kudrn. Lou si je během hovoru neustále uhrabovala, jako by jí vadila jejich hmotnost.

Protože Louiny děti nepřišly do školy na Cranmer Road, Sara předpokládala, že je rodiče poslali do soukromé školy, ale bylo to jinak. „Řekli jsme si, že počkáme na nový školní rok, než abychom začínali rovnou tím otravným koncem,“ vysvětlila jí Lou. „Předtím kluci chodili do takové maličké školy, kde bylo úplně jiné kurikulum… No, kurikulum…“ Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Kde to bylo?“ zeptala se Sara. „Aha, vy to nevíte? Žili jsme ve Španělsku. V takové vesničce v horách, nedaleko od Lojy.“

sousedé z čísla 9

15

„To zní idylicky.“ „Bylo to idylické,“ přisvědčila Lou a smutně vzdychla. „Umírám steskem, ale Dash jde v září do šesté třídy, tak jsme se museli rozhodnout.“ Sara přemýšlela, jestli to bylo správné rozhodnutí. Znala spoustu místních rodičů, kteří by horskou chýši a učitelský sbor složený z pasáků koz nepochybně upřednostnili před chabým výběrem přecpaných a veskrze průměrných škol v okolí. „Hrozně ráda bych žila v zahraničí,“ řekla, „ale Neilova práce je vázaná na místo…“ „Vždycky se najde důvod, proč něco neudělat.“ Lou se zatahala za pramen vlasů před očima, chvíli si ho prohlížela a zase ho nechala, aby se stočil do spirály. „Musíte hledat naopak důvody, proč to udělat.“ „Máte naprostou pravdu. Já jsem holt taková váhavá. Je to přece velký skok, ne? Bála bych se, že tam nezapadnu.“ „Mmm…,“ udělala Lou zlověstně. „Bylo to těžké?“ „Ano a ne. Španělé jsou hodně otevření. Když se jim nelíbíte, řeknou vám to do očí a jejich děti házejí kameny po vašich dětech.“ Sara zděšeně mlaskla. „Já vím, zní to strašně,“ pokračovala Lou, „ale přijde mi to lepší než v Anglii, tady se každý tváří, jako že nic, a nechá vás hádat, co jste asi provedla. Na druhou stranu, když to dokážete překonat, získáte přátele na celý život.“ „A jak se to dá překonat?“ „Prostě makáte a snažíte se být užitečná… A poradíte dětem, aby to házení kameny oplácely.“ „To myslíte vážně?“

16

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

„Naprosto. Přestalo to ze dne na den,“ odpověděla Lou. „Díkybohu, protože první zima byla děsná. V takové komunitě nemůžete být soběstační. Funguje tam systém protislužeb. Ty mi sklidíš olivy, já ti opravím generátor.“ „To je fantastické,“ řekla Sara. „To je. Když to šlape, neexistuje lepší systém. Všichni se podporují, umějí se zastat jeden druhého. Dělíte se o přebytky toho, co vypěstujete, takže nevzniká odpad.“ „Jako v komuně.“ Sara se smutně zadívala z okna na hustý plot kolem své zahrádky. Stejné oplocené enklávy se táhly, kam až oko dohlédlo. Když se otočila zpátky na sousedku, s úlekem zjistila, že si Lou tiskne prostředníček na kořen nosu a očividně zadržuje slzy. „Lou?“ „Promiňte.“ Lou se zhluboka roztřeseně nadechla. „Nevím, kde se to ve mně vzalo.“ Sara taktně mlčela. Byla z toho na rozpacích, ale také ji těšilo, že se jí Lou svěřuje. „Prožili jsme v Riofriu čtyři a půl krásného roku. Našli jsme si tam několik opravdu skvělých přátel. Lidí, kterým bych svěřila svůj život.“ „Ale… Jako bych slyšela nějaké ale?“ Lou si lokla vína a sebrala odvahu. „Bylo to vážně nedorozumění. Ve Španělsku neexistuje soud, který by to vyřešil v jejich prospěch…“ „Soud?!“ „Nebojte, nic hrozného, vážně. Jak jsem řekla, šlo o nedorozumění. Kdybychom měli nějaké peníze, dokázali bychom to…“

sousedé z čísla 9

17

Sara se zamračila a poposedla si blíž. Role důvěrnice se jí líbila.

Lou vyprávěla, že jejich sousedé, Dolores a Miguel Fernandezovi, měli nedaleko od nich malou farmu, stádečko ovcí a ovocný sad. Miguel pomáhal Gavinovi nainstalovat elektřinu v ateliéru a Lou a Gav zase Fernandezovým pomohli se sklizní. Potud v pořádku, ale potom se Fernandezovi rozhodli chovat pstruhy. Podle Lou to od nich bylo trochu chamtivé, protože se měli dobře i tak, ale holt byly k dispozici dotace a na papíře to vypadalo skvěle. „Typické Španělsko – nezáleží na integritě krajiny a stavu ekosystému – když se z toho dá vyždímat pár eur navíc, tak s chutí do toho. Paradoxně…“ Lou se objala rukama, podívala se na strop a zamrkala, aby zaplašila slzy. „Gavin jim pomáhal budovat sádky. Pracoval jako divý, i když měl připravovat výstavu na benátské bienále.“ Sádky fungovaly teprve týden, když si uvědomili, jaká je to katastrofa. Lou měla z neustálého vrčení pump migrény a nikdo nevěděl, co s nadbytečnými pstruhy (jíst je rozhodně nehodlali, ty pelety na krmení strašně smrděly). Sádky byly ošklivé, nedalo se na ně koukat. Ale mlčeli, protože Fernandezovi byli přátelé a pořád šlo vlastně o maličkost. „Jenže potom jeden víkend všechny ryby pochcípaly, a oni tvrdili, že to udělal Gavin.“ Lou rozhodila rukama jako dítě.

Sara zavrtěla hlavou. „Já vím. Je to šílené. Ale prý za to mohla rezidua z jeho ateliéru.“

18

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

„Rezidua?“ „Zbytky sádry. Vy jeho práci neznáte, viďte?“ Sara omluvně pokrčila rameny. „Používá sádru už spoustu let. Fernandezovi tvrdili, že když umýval podlahu ateliéru hadicí, tak to steklo po kopci dolů a zamořilo to sádky.“ „Panebože.“ „Přitom na vedlejší farmě stříkali řepku nějakým sajrajtem. Kromě toho Miguel je alkoholik a mohl do sádek dát špatnou chemii. My jsme tam byli noví, tak jsme za to logicky mohli my, že?“ Rukou křečovitě zmáčkla ubrus a po tváři jí stekla slza.

Saře se soucitně stáhlo hrdlo. Natáhla se, aby položila dlaň na Louinu ruku, ale cestou nějak ztratila nervy a místo toho jí přisunula krabičku s papírovými kapesníky. „Děkuju,“ řekla Lou a hlasitě zatroubila do papíru. Podívala se Saře do očí a statečně se usmála. „No,“ řekla Sara rázně po chvíli ticha. „Já jsem jim nakonec vděčná.“ Lou se na ni nechápavě podívala. „Fernandezovým, nebo jak jste to říkala. Nebýt jich a jejich pitomých pstruhů, tak byste tu teď přece nebyli, ne? Neměli bychom vás za sousedy.“ „Ach tak!“ rozzářila se Lou. Zazvonil zvonek u dveří a Sara pohlédla na hodiny. „Sakra! Kytara.“ V tom okamžiku kouzlo zmizelo. Z Lou se opět stala sousedka, kterou sotva znala, v kuchyni to vypadalo jako

sousedé z čísla 9

19

po bombardování a Caleb za celý týden na kytaru ani nesáhl. Sara proletěla chodbou, aby pustila učitele dovnitř, a zatímco se mu překotně omlouvala za ten chaos, všimla si drobného náznaku zájmu v jeho očích, když se na chodbě míjel s Lou. Sama takový pohled nikdy nezažila – nebyl sice přímo sexuální, ale trochu se to v něm ozývalo. Jsi můj typ, říkal ten pohled, žena, o kterou bych měl zájem.

Lou se tvářila, že si ho nevšímá, ale přesto se jí podařilo ten zájem uznat a zároveň zůstat odměřená. Sara ucítila bodnutí závisti.

Ocitly se spolu na prahu a začaly mluvit obě najednou. „Ani nevím, jak bych vám…“ „Jsem moc ráda, že jste…“ Zasmály se a Sara se odmlčela, ale Lou také jen pokrčila rameny, jako by jí došla slova. „Děkuju,“ řekla nakonec a obě se s úlevou rozesmály.

Lou došla až k brance, ale pak se otočila, jako by ji najednou něco napadlo. „V sobotu k nám přijde pár lidí, bude to taková malá oslava stěhování. Nechcete přijít taky?“

20

f e l i c i t y e v e r e t t o vรก

sousedé z čísla 9

21

2 Když konečně předali klukům všechny příkazy a dostali se z domu, světlo lamp na ulici pomalu přecházelo z tlumené růžové do sodíkově oranžové. Viktoriánské dvojdomky vypadaly v tmavě modrém šeru vysoké a úzké jako jeptišky na společné modlitbě. Všech se ještě nedotkla umrtvující ruka gentrifikace; na každý umělecky ostříhaný vavřín připadal jeden satelitní talíř a na každé vkusné vitrážové okno terasa pokrytá linem. Dům Gavina a Lou se ještě neprojevil. Kontejner před vchodem byl zajímavou nápovědou – ošklivá krbová římsa z padesátých let, figurína z obchodu –, ale na to, aby se dalo s jistotou říct, co tu bydlí za lidi, bylo ještě brzo. „Ježíšmarjá!“ syčel Neil, když stáli před domem a marně čekali, až někdo přijde otevřít. „Na co jsi s sebou brala ten Moët?“ Sara pokrčila rameny. „Nic jiného jsme neměli.“ Trvala na tom, že před odchodem otevře poslední láhev bílého, zčásti proto, aby si uklidnila nervy, ale hlavně proto, aby už doma opravdu nic jiného než ten Moët nezbylo.

22

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

Dobře věděla, že ho Neil schoval dozadu do ledničky, protože doufal, že by v dohledné době mohl mít důvod k oslavě. V bytové správě, kde pracoval, totiž plánoval převrat a byl si poměrně jistý, že má na své straně dost lidí, aby z vedení vystrkal finančního ředitele. Řekl to Saře tuhle u večeře, šedé oči mu u toho svítily a čelist zpracovávala salát s razancí míchačky na beton. Odstranila by se tak poslední překážka, která stála mezi ním a místem generálního ředitele, po němž už dlouho toužil. Sara se na něj podívala a spatřila stopy toho skromného, idealistického studenta, do něhož se kdysi zamilovala.

Kdyby mu tehdy řekla, že si jednou koupí drahé šampaňské, aby oslavil povýšení do vedení nějaké firmy, jen by se tomu zasmál. Teď ovšem nosil značkové košile a boty a vypadal jako dokonalý kapitalista. Uměl sice věrohodně vysvětlit, proč by jeho povýšení na ředitele Haven Housing bylo výhodné pro nájemníky, ale Saře se zdálo, že to musí být výhodné hlavně pro Neila. Když v Haven Housing začínal, nosil džíny a košili. Džíny se časem vytratily a košili začala doprovázet kravata („nájemníci mají rádi kravaty,“ odůvodnil to Neil). Po krátkém milostném románku s plátěnými kalhotami a svetrovými vestami následoval oblek. Oblek se prý líbil „investorům“, ať už to byl kdokoli. Ale seškrábněte uhlazený nátěr a najdete pod ním pořád toho idealistu, který bojuje za dobrou věc a zastává se outsiderů. Kdepak, její Neil není žádný cynik.

Zkoumavě strčila do dveří a ty se otevřely. „Myslím, že bychom měli jít prostě dovnitř,“ řekla.

sousedé z čísla 9

23

Zatím ještě nebylo jasné, jestli to má být společenský večírek, nebo mejdan. Sara měla celý den uši i oči na stopkách, ale nic moc nezachytila. Dům ještě po druhé odpoledne podřimoval, což Saře u mladé rodiny o letním víkendu přišlo docela zvláštní. V době, kdy už se okolí začalo uklidňovat, se naproti najednou rozjela akce. Sara z okna v kuchyni sledovala, jak Gavin ořezává větve z lip na spodním konci zahrady, zřejmě tupou pilou, protože se mu celý trup leskl potem. Teplota se pohybovala kolem pětadvaceti a celé léto bylo docela vlhko. Děti Sara přes příliš vysoký plot a neostříhané keře skoro neviděla, slyšela však jejich veselý křik. Z otevřených oken duněla hudba – nějaké kýčovité sedmdesátky, možná Supertramp –, ale Lou ji tu a tam ztlumila a Sara zaslechla, jak tklivým, ale přesto pronikavým hlasem, který bylo slyšet i přes rachot pily, volá: „Ga-a-ave?“ Když Gav přestal řezat a obrátil se na ni, celý mokrý a udýchaný, položila mu nějakou triviální otázku. Saře se zdálo, že to dělá nejspíš jen proto, aby dokázala, že na to má právo, než že by opravdu potřebovala odpověď.

V šest hodin Gav pořád ještě seděl ve větvích třetího, posledního stromu a řezal do nepoddajného pruhu kůry, který poutal poslední tlustou větev ke kmenu. Sara věděla, že kdyby na tom stromě seděl Neil a na večer by měli naplánované setkání s přáteli, musela by nakonec jít sama, jakkoli to bylo nezdvořilé.

Přemýšlela, jestli nemá sehnat hlídání ke klukům, ale nakonec to nechala plavat, protože jí to přišlo zbytečné.

Rozhodla se, že na to prostě bude myslet, a až dorazí

24

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

dost hostů, zajde se podívat domů. Také nevěděla, co si má vzít na sebe, ale když viděla, jak ležérně k tomu přistupují hostitelé, usoudila, že není potřeba si moc lámat hlavu. V osm byla vysprchovaná a oblečená do lepších džínů, hedvábného tílka a páskových sandálů, ale když spatřila Neilův výraz, přezula se do pohodlnějších pantoflů. On sám měl na sobě tričko s Coldplay, a protože Sara věděla, že i kdyby na to tričko civěla tak dlouho, až by z něj vyšlehly plameny, Neilovi by stejně nic nedošlo, nakonec ho co nejcitlivěji požádala, aby se převlékl.

V chodbě bylo pusto. Na všech schodech stály čajové svíčky a vrhaly na zeď chvějivé stíny. „Tenhle barák by chytnul raz dva,“ zahuhlal Neil.

Z hloubi domu se ozývalo tepání výrazně zesílené hudby.

Potom Sara zaslechla i šum družného hovoru a žaludek se jí sevřel nervozitou. Strčila hlavu do dveří od obývacího pokoje; na skandinávské kožené pohovce seděl vousatý muž v pomačkaném lněném obleku a balil si jointa na obalu desky, jako by byl rok 1979. V pokoji panovala zvláštní kombinace chaosu a prázdnoty. Na zdech porůznu visely obrazy, jeden výklenek ve zdi byl od podlahy až po strop nacpaný knihami. V druhém výklenku stálo otlučené designové křeslo a za ním několikaramenná pochromovaná lampa. Nad krbem strašila vycpaná jelení hlava a v paroží měla navěšená světýlka. Bylo tu cítit kari, tráva a trochu i zatuchlina, takže prastarý problém s vlhkostí, který dům pronásledoval, zřejmě pořád nebyl vyřešen. Nakonec si Sara ještě všimla, že v šeru v jednom koutě stojí muž v placatém kloboučku a žena oblečená v rockabilly stylu a svírají plechovky s pivem.

sousedé z čísla 9

25

Váhavě se na ně usmála, couvla zpátky do chodby a podívala se na Neila. „Jdeme do kuchyně?“ Vstoupili do kuchyně a jasné světlo je donutilo zamrkat.

Vypadalo to tu úplně opačně než v unuděném obýváku, bylo tu rušno a decibely duněly s děsivou intenzitou. Sara pohlédla na tu neproniknutelnou stěnu žoviálnosti a měla chuť utéct. Hosté nebyli místní, vypadali spíš, jako by sem přiletěli z nějaké avantgardní galerie v New Yorku. Byl tu sedmdesátník v přiléhavých džínách i dvacátník v tvídu. Intelektuálové s temnými výrazy, trendy holky s černě obkreslenýma očima, naparádění dandyové a zkažení pankáči. Sara instinktivně nahmatala manželovu ruku a prokormidlovala tou směskou až do bezpečného přístavu za kuchyňským stolem. Neil se chystal odložit láhev se šampaňským, ale Sara po něm vrhla varovný pohled.

Lou se vůbec nepokusila kuchyni nějak zkrášlit nebo tu vytvořit atmosféru. Byla to prostě jen osvěžovna a vypadalo to tu přesně jako v době, kdy šel dům do dražby, pokud si Sara dobře pamatovala. Možná Lou a Gavin utratili všechny peníze za rekonstrukci sklepa, nebo prostě brali hnědé obkladačky s květinovým vzorem a žlutý umakart jako stylovou ironii – retro sedmdesátých let bylo ostatně zase v módě. „Jé, šampáňo! Otevřete ho!“ „Ahoj, Carol!“ pozdravila Sara s takovou nechutí, až ji to samotnou překvapilo. Carol měla na sobě jedny ze svých lepších zavinovacích šatů, náušnice a punčocháče

26

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

a nehty si nalakovala barvou, která přesně ladila s jedním odstínem ze vzoru na šatech. Krátké zrzavé vlasy měla čerstvě načesané. Vypadala jako učitelka ekonomie, která zabloudila do pochybného jazzového klubu a Sara – odporný pocit – s ní nechtěla být viděna. Ne že by Carol nebyla skvělá. Byla spolehlivá, praktická, chytrá a laskavá.

Mohli jste si s ní vážně popovídat i posedět nad miskou kuskusu. Za ta léta si vzájemně svěřily ledacos a párkrát si před sebou pobrečely. Carol vedla skvělý čtenářský kroužek a uměla pořádat dobré večírky, a i když seznam hostů byl v obou případech dost podobný a rozhovory se někdy opakovaly, nikdy nedala znát, že by jí to vadilo. Nebyla ovšem žádná bohémka.

Sara jí neochotně nalila šampaňské a vždy praktická Carol si mezitím prohlížela vybavení kuchyně. „Myslíš, že je to retro, nebo je to prostě staré?“ „To fakt nevím,“ řekla Sara. Snažila se poslouchat konverzaci o rapové muzice a misogynii, která probíhala opodál, ale protože jí do jednoho ucha žvanila Carol a do druhého Neil se Simonem, kteří probírali fotbal, moc to nešlo. „Myslela jsem, že to tu bude dokonalé,“ pokračovala Carol. „Takovou dobu tu měli zedníky a kuchyně pořád vypadá takhle.“ „Stavěli ateliér, Carol.“ „No ovšem, já jsem zapomněla, že on je umělec.“ Carol posměšně vykulila oči a potom si zase začala prohlížet to piercingy ověšené lidské moře kolem sebe. „Znáš tu někoho?“ zeptala se. Sara zavrtěla hlavou. Popravdě by ty lidi ráda poznala, ale Carol se jí držela jako klíště a s ní v závěsu se seznamovat nemohla. Hosté si

sousedé z čísla 9

27

za chvíli dolili drinky a pomalu se vytrousili do zahrady.

Carol se naklonila blíž k Saře, aby ji potěšila dalším postřehem. „Počkej chvilku,“ řekla Sara a omluvně položila kamarádce ruku na paži. „Musím na záchod.“ Sešla po schodech do zahrady a konečně se ukázalo, k čemu bylo předtím to intenzivní prořezávání. Vzadu totiž stál nový altánek, vybavený spoustou polštářů a koberečků. Zevnitř slibně pomrkávaly lampiony. Člověk musel před Lou a Gavinem smeknout, rozhodně věděli, jak vytvořit slavnostní náladu. Sara předpokládala, že jde o odpočinkovou zónu a hádala, co se tam asi bude odehrávat, až čas pokročí. Určitě se tam bude kouřit další tráva, ale co třeba jiné drogy? Přemýšlela, co by dělala, kdyby jí někdo nabídl kokain – asi by odmítla. Má přece děti, a kromě toho by ho stejně šňupala špatně a akorát by se ztrapnila.

Hostitelé se zatím neobjevili, ale po trávníku se v hloučcích procházeli ostatní lidé, popíjeli, pokuřovali a pomalu, jako hadi, vlnili hlavami do rytmu trip hopu. Většina se mezi sebou očividně znala. Takhle se asi cítí duchové, pomyslela si Sara a proplouvala od jednoho hloučku k druhému, postávala na okraji, povzbudivě se usmívala, ale nějak nemohla sebrat odvahu, aby se představila. Několik hostů s ní navázalo oční kontakt, jeden nebo dva opětovali úsměv a poodstoupili, aby se k nim mohla připojit, ale všichni si povídali tak chytře a plynule, že se nedokázala přidat – bylo to jako pokoušet se přebrodit rychle proudící řeku. Nakonec se jí ulevilo, když narazila na známou, která bydlela o pár ulic dál. Ukázalo se, že ta známá

28

f e l i c i t y e v e r e t t o vá

chodila s Lou do kurzu základů umění, ale teď si chtěla povídat spíš o spádových oblastech místních škol. Po dvaceti minutách přikyvování, usmívání, přešlapování z nohy na nohu a kroužení skleničkou měla Sara dost. Omluvila se a začala se proplétat mezi lidmi zpátky k domu, a právě tehdy potkala na schodech hostitele. „Chcete dolít?“ zeptal se a naklonil láhev vína k její skleničce. „Díky,“ řekla Sara. „Vy jste Gavin, viďte?“ „Z masa a krve.“ Dolil jí sklenici a zase se chystal odejít. „Mimochodem, jsem vaše sousedka,“ dodala Sara rychle. „Ahaaa,“ řekl Gavin a se zájmem se otočil zpátky. „Takže vy musíte být Sara.“