Z áhadná smr t na venkově
T. E. Kinsey
záhadná smrt na venkově
Případy lady Hardcastleové
1
T. E. Kinsey
2
Z áhadná smr t na venkově
Záhadná
smrt na
venkově Případy lady Hardcastleové
T. E. KINSEY
3
T. E. Kinsey
Text copyright © 2016 by T. E. Kinsey Translation © Ivan Němeček 2018 Cover design by Lisa Horton Original English title: A QUIET LIFE IN THE COUNTRY Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2018 This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s.r.o. All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) Všechny postavy i události v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost s živými či mrtvými osobami je čistě náhodná. ISBN 978-80-7593-001-9 4
Z áhadná smr t na venkově
1
„Dobrotivý bože!“ pronesla lady Hardcastleová, když jsme sestoupily z lehkého dvoukoláku. „Je to poněkud větší, než jsem čekala.“ Kočí zanedbaného kočáru mi podal její příruční kufřík, zatímco lady Hardcastleová hledala v kabelce obvyklé štědré spropitné. Kočí s užaslým „Díky, m’lady“ práskl bičem. Dvoukolák odhrkal zpátky k nádraží v Chipping Bevingtonu, kde nás nabral. Stála jsem vedle ní v jasném letním slunci a prohlížela si náš nový domov. Měla pravdu, dům byl poněkud rozlehlý. „Když jste přišla s myšlenkou, že se odstěhujeme na venkov, má drahá paní,“ začala jsem pomalu, „přiznám se, že jste ve mně vyvolala představy růžemi zarostlého domku, možná s malou zelinářskou zahrádkou a jednou jabloní. Byl malebný a starobylý, s nízkými dveřmi, o něž jste si mohla narazit čelo, zatímco já bych jimi prošla bez úhony. Tuším, že lidé takový domek označují slovem ‚rozkošný‘.“ „Tenhle dům má také svůj půvab, Flo,“ řekla. „A je nový a čistý a nesmírně moderní. A skýtá dostatek prostoru k uspokojení veškerých našich potřeb.“ 5
T. E. Kinsey
V tom jsem se s ní nemohla přít. Její charakteristika byla více než přiléhavá; jen jsem očekávala něco jiného. Ten dům z červených cihel vůbec nevypadal jako domy, které jsme míjeli cestou od nádraží do vesnice Littleton Cotterell. Ti dobří lidé z Gloucestershire upřednostňovali pro stavby obytných domů kámen – bytelný prostý kámen, ostré hrany a sloupky. Kolem něčeho podobného, jako bylo tohle impozantní rodinné sídlo z červených cihel s lomeným krytým vchodem a symetrickými arkýřovými okny, jsme vůbec nejeli. Dům stál stranou od cesty, která se vracela do vesnice, a byl ohraničený zídkou z podobných červených cihel. Do přední zahrady se vcházelo ozdobnou tepanou brankou natřenou nazeleno v souladu s masivními vchodovými dveřmi domu. Branka při otvírání zaskřípěla. „Ve vesnici bychom mohly najít někoho, kdo by nám namazal panty,“ řekla lady Hardcastleová na cestičce k domu. „Z toho skřípání při každém otvírání branky bychom zešílely.“ „K zešílení nemáte zase tak strašně daleko, má paní,“ řekla jsem. „Ale copak nás budou ustavičně obtěžovat návštěvy? Nikoho tu neznáte. Myslela jsem, že se chystáte na poklidný život na venkově.“ „To jistě, ale návštěvníci se určitě dostaví. Alespoň v to doufám. Chci vést poklidný život, ale ne v odloučení.“ Zkusila kliku a zjistila, že dveře nejsou zamčené. Vešly jsme dovnitř. Jak jsme se dychtivě nořily do nového prostředí, naše kroky oznívaly na dřevěné podlaze. Hala byla obložená tmavým dřevem a stolek ani věšák na klobouky z londýnského bytu tady vůbec nevypadaly nemístně. „Ladí tu s tím velice hezky,“ řekla. „Skutečně velice hezky.“ „V nepořádku tu žít nebudeme, to je jisté,“ řekla jsem s úsměvem. „Kdybych zapálila v kamnech, zahřejí nás při pro6
Z áhadná smr t na venkově
hlídce, a než se potom zabydlíme, můžeme si dát šálek dobrého čaje.“ „Výtečný nápad, Flo. Ráda bych zkontrolovala, zda ti stěhováci dodržují mé pokyny. Víte, jací tihle chasníci dokážou být. Slíbí, že dají všechno na místo, ale pak přijdete a zjistíte, že dali květináč s aspidistrou do ložnice a piano do kuchyně.“ „Nikdy jste aspidistru neměla,“ zavolala jsem z kuchyně. „A to je taky dobře,“ řekla, „pokud s nimi ti chlapi takhle zacházejí.“ Vedle kamen bylo vyskládané dřevo a já měla v mžiku zatopeno. „Myslela jsem, že piano jsme tam nechaly,“ řekla jsem, když jsem vyšla z kuchyně. Nikde jsem ji neviděla, a tak jsem zkusila dveře vpravo v chodbě. Byl to přijímací pokoj a paní nervózně rozmísťovala židle kolem malého stolku. „Co jste říkala, má drahá?“ zeptala se. „Že jsem si myslela, že jsme tam piano nechaly.“ „Taky ano,“ řekla a nejistě pokrčila obočí. „Očekávala jste, že ho najdete v kuchyni,“ vedla jsem si svou. „Skutečně? Rozhodně to zní jako něco, co jsem říct mohla, ale určitě jsme ho tam nechaly. Nikdy jsem ho neměla ráda – mělo příšerný zvuk. Objednala jsem nové.“ „Máte pravdu, má paní.“ „Takže zatím jde všechno dobře,“ ukázala na své staré židle a stolek, jemuž se příliš nedařilo vyplňovat prostornou místnost. „Dokonce se jim podařilo uložit knihy na police.“ Podívala se pozorněji. „Nejsem si jista, jestli bych usadila Charlese Dickense vedle Isaaca Newtona, snad s výjimkou večeře, a to jen v případě, že by se jí nezúčastnila Nellie Melba, ale dělali, co mohli.“ „Kam se poděla ta nádherná pohodlná křesla?“ zeptala jsem se. 7
T. E. Kinsey
„Ta by měla být v obývacím pokoji.“ „Výborně, my máme i obývací pokoj? Jak dekadentní.“ „I další obývací pokoj, do kterého ráno svítí slunce. Jasper a jeho žena mají čtyři děti, takže budou potřebovat spoustu místa, jestli se někdy vrátí z Indie.“ „Říkal, kdy by to tak mohlo být?“ „Ne,“ odtušila. „Mluvil o tom všem velice mlhavě, abych byla upřímná. ‚Práce, blabla, ta musí jít trochu stranou, blabla, takové hovory přinášejí smůlu, blabla, nechcete si náhodou pronajmout dům na venkově, stařenko?‘ Znáte ty řeči.“ Na opačné straně haly jsme prošly dveřmi, které vedly do jídelny. Ořechový jídelní stůl byl pro osm osob a v bytě vždycky působil příliš rozměrně, ale v téhle prostorné místnosti s vysokým stropem vypadal už patřičněji. Lady Hardcastleová se rozhlédla, aby se ujistila, že všechno je na svém místě. „Odvedli mnohem lepší práci, než jsem se obávala,“ řekla a otevřela dvířka jednoho příborníku. „Podívejte, dokonce se jim podařilo udržet v paměti, že mají dát jídelní servis zvlášť.“ Než jsem se stačila podívat, vyplula z jídelny do zadní části domu a do kuchyně. Jenže místo aby zahnula doleva jako já, když jsem šla zatopit v kamnech, zahnula doprava do malé čtvercové místnosti. Tam jsme našly její pracovní stůl umístěný tak, aby od něj byl výhled z okna do rozlehlé zahrady, za jejíž zdí bylo vidět louky a vzdálené pahorky. „Tohle mi bude skutečně výborně vyhovovat,“ položila ruku na opěradlo židle. „Asi to tu budeme muset za nějakou dobu znovu vymalovat – tyhle bledé barvy mi připadají poněkud mdlé – ale prozatím to stačí. Myslím, že se podíváme nahoru.“ „Ještě jednu věc, má paní,“ řekla jsem, když jsme dokončily průzkum horních pater a zamířily do kuchyně. „Jen jednu?“ zeptala se. 8
Z áhadná smr t na venkově
„Prozatím. Máte v úmyslu najmout více personálu, viďte?“ řekla jsem. „Sama na takový dům nebudu stačit. Ty byty v Londýně byly provozně jednoduché, zvlášť když jsem mohla posílat prádlo na vyprání, ale tady…“ „Bez obav, má drahá hospodyňko,“ uklidnila mě. „Když mi Jasper ten dům pronajal, seznámil mě s několika místními statkáři, kteří mi dohodí pár lidí. To mám všechno ošetřené.“ „Tak to se mi ulevilo,“ řekla jsem a postavila na kamna konvici s vodou. „Mnohem naléhavěji mě zajímá,“ rozhlédla se kolem sebe, „co budeme jíst. Železniční společnost Great Western Railway nám poskytla dokonalé služby, ale dosti nevýrazné jídlo. V době večeře už budu řádně vyhladovělá.“ „Bez obav, má milá stárnoucí zaměstnavatelko,“ řekla jsem. „Před odjezdem z Londýna jsem objednala něco zásob a zařídila, aby je dodali do domu. Pokud to všechno klaplo, měla by být plná spižírna.“ Otevřela jsem dveře spíže a ukázala na police přeplněné potravinami. „Výtečná práce,“ pochválila mě. „Dáme si čaj a pak vás ponechám kulinářskému čarování. Mezitím se přesvědčím, jestli mi bezpečně uložili všechno mé zahradnické náčiní do skleníku.“ Ukázala na dveře vedle velkého dřezu. „Jde se tudy do zahrady?“ „Přes přezouvárnu, ano,“ řekla jsem. Voda v konvici se brzy začala vařit a já jsem spařila čaj a přisedla si k ní ke stolu. „Lampy!“ vykřikla náhle. „Cože?“ „Máme nějaké lampy? Natolik jsem si zvykla na elektřinu v bytě, že jsem na ně úplně zapomněla.“ 9
T. E. Kinsey
„O všechno je postaráno, má paní,“ řekla jsem. „Lampy, petrolej, svíčky, zápalky… všechno je tamhle v té bedně na čaj.“ „Co bych si bez vás počala?“ Na okamžik jsem se zamyslela. „Zemřela byste hladem, má paní. Ve tmě.“
Nazítří jsem se vzbudila brzy a dala se do práce. Nové služebnictvo bude dobrodiním, ale uchazeči se dostaví nejdříve za několik dní, a to ještě zdaleka není jisté, jestli je zaměstnáme. A přiznám se, že jsem se cítila mnohem jistěji v zabydlování než v pomoci při najímání vesničanů, bez ohledu na to, jak horliví mohli být. Probudila jsem lady Hardcastleovou čajem a toustem na podnosu a netrvalo dlouho, než sešla dolů na snídani, kterou jsme sdílely ve druhém obývacím pokoji. „Jaké máte na dnešek plány, má paní?“ zeptala jsem se, když jsem jí nalévala další šálek čaje. „Musím si řádně uspořádat věci ve skleníku,“ řekla. „Ale jinak si myslím, že bychom se měly věnovat odpočinku. Od té příšerné záležitosti na bulharském velvyslanectví jsme si prožily pár hektických měsíců a myslím, že si zasloužíme odpočinek, obě dvě. Co budete dělat vy?“ Nastínila jsem jí hlavní úkoly a zmínila se i o několika drobnějších. Zasmála se. „Takže žádný výrazný klid,“ řekla. „No, nepřehánějte to. Koncem týdne budeme mít hospodyni a kuchařku a nějakou práci musíme nechat i jim.“ Nedůvěřivě jsem zdvihla obočí. „Udělám všechno, co bude v mých silách, aby se nezastavily, má paní,“ řekla jsem, i když jsem stále nebyla přesvědčena, že se nám podaří najít někoho tak rychle. 10
Z áhadná smr t na venkově
Za příjemného hovoru jsme dosnídaly a paní si odešla vybrat svršky. Měla sklony k eleganci a dávala přednost oblečení, které lichotilo její vysoké vznosné postavě. Často si vybírala tmavě modré barvy, které zvýrazňovaly její modré oči, nebo temně červené, které jí žhavě rozsvěcovaly tmavé vlasy. Šedohnědá pracovní kombinéza podobné efekty nevykazovala, ale po dni stráveném v ateliéru se dala snadněji vyprat. Vrátila jsem se k seznamu úkolů, před nímž by zbledl i Herkules. Během dopoledne mě z práce nejméně půltuctukrát vyrušil zvonek u dveří. V Londýně se dáma seznamuje se svými nejbližšími sousedy i několik let, pokud je zvláště družná. Tady v Jihozápadní Anglii se zdálo, že se s nově příchozími chtějí blíže seznámit všichni, včetně psů. Jako první se zastavil reverend James Bland, vikář od Svaté Arildy. Přinesl biskupský chlebíček upečený na počest lady Hardcastleové jeho ženou, která, jak nás ujistil, se rozhodně během jednoho či dvou dnů zastaví osobně. Vzápětí se objevil řeznický učeň od Sprattů s dopisem stručně představujícím obchod svého zaměstnavatele a hned po něm následovali chlapci od pekaře a hokynáře s podobnými dopisy. Nemohla jsem se zbavit pomyšlení, že oni tři obchodníci si mohli ušetřit pár pencí, kdyby na tuhle pochůzku vyslali jen jednoho učně, ale chlapci byli potěšeni – lady Hardcastleová jim všem dala pár drobných. Jako další přišel vesnický policista. Seržant Dobson prohlásil, že se nemůže zdržet, nicméně si nesmí odpustit krátkou zdvořilostní návštěvu, aby lady Hardcastleovou ujistil, že on i jeho pomocník (jeho jméno mi vešlo jedním uchem tam a druhým ven) jsou tu od toho, aby dohlíželi na naši bezpečnost. Ne že by to bylo potřeba, dodal spěšně. Jeho vesnice je nejbezpečnější v celém okrese. Kdybychom něco potřebovaly, stačí jen požádat. 11
T. E. Kinsey
V souladu se svými slovy si na nás nevynucoval šálek čaje, jak by možná činili naši přátelé z řad londýnské policie. Místo toho nám oběma popřál dobrého dne a odkráčel po zahradní cestičce, pískaje si melodii nějaké šantánové písně. Šestého návštěvníka, doktora Fitzsimmonse, pozvala lady Hardcastleová do přijímacího pokoje. Připravila jsem další podnos s čajem, zvažujíc možnost, že bych toho nebožáka obšťastnila biskupským chlebíčkem vikářovy ženy. Na jednu stranu mi připadalo pravým opakem pohostinnosti vystavit toho člověka působení tak úděsného dezertu, ale na druhou stranu to bylo všechno, co jsme měly. Měla jsem zato, že už pekařské výrobky paní Blandové někdy okusil a mohl by na ně být zvyklý. Nakrájela jsem tenké plátky a odnesla jim je. Z kuchyně jsem slyšela útržky jejich rozhovoru a zdálo se mi, že se mu lady Hardcastleová pokouší vysvětlit svou novou obsesi. „… všechno velice zajímavé,“ řekl a já jsem slyšela cinkání šálků a podšálků na podnosu. „Nepředstavuji si, že by v tom mnozí vesničané našli zalíbení – občas pojímám podezření, že většinou považují můj prostý talent za čarodějnictví…“ Zasmála se. „Budu to mít na paměti.“ „No, popřeji vám hezký den,“ řekl a jejich hlasy se vzápětí začaly odrážet ozvěnou od dřevěného obložení haly. „Určitě máte mnoho práce. Stěhování s sebou přináší spoustu vzruchu.“ Ano, pomyslela jsem si, to vskutku přináší. Některým z nás. „Děkuji, doktore,“ rozloučila se. „Je tu dost rušno, viďte?“ řekla, když za mnou přišla do kuchyně. „Taky mi to tak připadá,“ řekla jsem. „Zdá se, že mé pochybnosti o četnosti návštěv byly zcela mylné.“ „Vaše předpoklady se zatím skutečně nepotvrdily, ano. Co bude k obědu?“ 12
Z áhadná smr t na venkově
„K obědu, má paní?“ podivila jsem se. „Po všech těch biskupských chlebíčcích?“ Zasténala. „Obávám se, že jsem chlebíčky paní Blandové vůbec neokusila. Připadají mi jako hmota, kterou ládují do kanonů, když jim dojde munice. Doktor Fitzsimmons naštěstí správně odhalil jejich původ, takže vaše pověst cukrářky zůstala neposkvrněná, ale oba jsme se shodli na tom, že si je odřekneme.“ „Nijak vám to nevyčítám,“ řekla jsem. „V tom případě jistě nezhrdnete jedním dvěma plátky masového koláče, který jsem objednala před odjezdem z Londýna a který, dokonce ještě teď, číhá v naší mimořádně dobře zásobené spižírně.“ „Nebude tak dobrý jako ten váš, ale jsem si jista, že svůj účel splní. Máme čatní? Rajčata?“ „A ještě mnohem víc, má paní. Budete se na oběd převlékat?“ Zasmála se. „Mohla bych si umýt ruce – připadám si dost umouněná. Vikář i doktor vypadali mým zjevem dosti překvapeni, musím říct.“ „Mám podezření, že to nemělo ani tak co dělat se špinavýma rukama jako s vaší pracovní kombinézou.“ „Hm, možná,“ řekla. „No, aspoň se naučí nechodit na návštěvu dámy neohlášeni. Nemůžou očekávat, že budu celý den vystrojená pro návštěvníky – mám taky nějakou práci.“ „Přesně tak, má paní. Ten oběd… za deset minut?“
Odpoledne uplynulo pouze s jedním dalším přerušením ve formě vzkazu doručeného uniformovaným šoférem. Trval na tom, že počká na odpověď, ale odmítl se posadit v kuchyni a zůstal stát na prahu. Ten vzkaz byl od Sira Hectora a lady Farley-Stroudové, místních velkostatkářů. Bydleli v Grange, velkém, pohodlně ne13
T. E. Kinsey
úpravném venkovském sídle, které jsme předchozího dne cestou přes vesnici zahlédli na kopci. Farley-Stroudovi se omlouvali za to, že píší na poslední chvíli, ale napadlo je, jestli by lady Hardcastleová nepřišla dnes na večeři, kde by se „seznámila s několika lidmi“. Pozvání bylo přirozeně ochotně přijato. Bert – tak se jmenoval ten šofér – její vzkaz převzal a ujistil mě, že pokud je její odpověď kladná, vrátí se pro ni o půl osmé a do Grange ji odveze. Pomohla jsem lady Hardcastleové s oblékáním. Potom, když odjela, jsem se usadila v jednom z těch pohodlných křesel v obývacím pokoji s knihou a sendvičem. Paní mi nabídla, abych si otevřela lahev vína ze zásoby, kterou jsme s sebou přivezly z londýnského bytu, ale vystačila jsem si s vodou. Víno se lépe pije v širší společnosti. Ponořila jsem se do knihy a čas rychle utíkal. Nepoznamenala jsem si do deníku, co jsem to tehdy četla, ale vzpomínám si, že se mi to líbilo, takže to pravděpodobně nebyl Thackeray. Krátce před půlnocí vplula lady Hardcastleová do obývacího pokoje. „Ohó, Flo,“ řekla. „Nečekala jsem, že vás ještě zastihnu vzhůru.“ „Víte, jak to je, má paní,“ zamávala jsem na ni knihou. „Á, jistě. Vy a ty vaše knihy.“ „Přesně tak. Jaká byla večeře?“ „Skutečně mnohem příjemnější, než jsem čekala. Myslela jsem si, že mám před sebou nudný večer ve společnosti nadutého statkáře a jeho příšerné ženy, ale ukázalo se, že jsou to vpravdě celkem milí lidé.“ „Vážně?“ řekla jsem a usadila se ještě pohodlněji. Podívala se na sebe do zrcadla nad krbem. „Myslíte, že se ty perly hodí k těmhle modrým šatům?“ 14
Z áhadná smr t na venkově
„Jako by to byl komplet navržený nejlepšími pařížskými couturiers, má paní. Dlouhodobě upoutává pozornost. Co bylo na těch Farley-Stroudových tak báječného?“ „Á, ano, promiňte. Nejenže jsou okouzlující a mají na svůj věk fenomenální paměť, ale ukázalo se, že Gertie Farley-Stroudová znala mou matku. Sotva jsem vešla, řekla: ‚Povězte mi, má drahá, než se do hovoru ponoříme hlouběji, nejmenovala jste se za svobodna Featherstonhaughová?‘ Tak jsem řekla: ‚A-ano.‘ A ona na to: ‚A máte staršího bratra Harryho?‘ A já zase, stejně zaraženě a zmateně: ‚A-ano.‘ Myslela jsem si, že si mě musela vyhledat v příručce Kdo je kdo nebo něco takového. A ona potom řekla: ‚Má drahá, znala jsem vaši matku.‘ Zjevně s Hectorem poznali mé rodiče, když byl otec v Indii, a zůstali v kontaktu. Řekla, že naposledy mě viděla v rodinném domě v Londýně. Byly mi čtyři roky a citovala jsem jí Newtonovy pohybové zákony a pak jsem jí ještě na piano zahrála Frère Jacques – dost falešně, říkala –, až jsem jí nakonec oznámila, že až vyrostu, budu lední medvědicí.“ „Už tenkrát jste byla ambiciózní,“ řekla jsem. „Vždycky jsem byla ambiciózní, má drahá, vždycky. Zjevně si s matkou léta psaly a Gertie sledovala mé pokroky: studium na Cambridge, svatbu s Roddym, veškeré naše zahraniční pracovní pobyty, všechno. Když mě Jasperův agent představil jako novou nájemkyni tohoto domu, napadlo ji, jestli by to nemohla být tatáž Emily Hardcastleová, kterou znala ze starých časů, a jak se ukázalo, jsem to já.“ „Taková existuje rozhodně jen jedna, má paní,“ řekla jsem. „Zcela správně. Ale byli milí a okouzlující a stejně ztřeštění jako tlupa gibonů a já jsem si to náramně užívala. Jedinou skvrnou na kráse bylo, že jsem se podle nich měla seznámit s ‚místními‘, abych byla řádně uvedena do gloucestershireské společnosti. 15
T. E. Kinsey
Abych byla upřímná, já bych se bez toho obešla, ale připadalo mi hulvátské se proti tomu vzpírat, a tak jsem se zapojila, jak nejlépe jsem uměla. Takže místo očekávané intimní večeře s místními statkáři se mi dostalo jakéhosi formálního představování celebrit a veličin. Tedy přiměřeně významných lidí s dobrými úmysly, v místním měřítku. Aspoň si o sobě myslí, že jsou příšerně důležití, a to se dejme tomu počítá.“ „Nějaké šťavnaté pomluvy?“ „Obávám se, že vůbec žádné. Jediné, co vůbec stojí za zaznamenání, je zasnoubení dcery Farley-Stroudových se synem z místní obchodnické rodiny.“ „I tak to mohlo být ještě horší. Mohla jste být vyzvána, abyste zabránila vraždě bulharského velvyslance. Znovu.“ „Ale to byl snad žert, ne?“ „Samozřejmě, má paní. Nicméně si myslím, že se už bez tohohle všeho obejdeme.“ „Asi máte pravdu. A jaký večer jste měla vy?“ „Sendviče a dobrá kniha – neumím si představit lepší.“ „Kromě večera v mé společnosti, přirozeně. Nemáte chuť na sklenku na dobrou noc? Já bych před spaním snesla trochu brandy.“ Přinesla jsem brandy a dvě sklenice. Život na venkově není koneckonců tak špatný.
16
Z áhadná smr t na venkově
2
Byla jsem si jistá, že náš nový život v Gloucestershire bude poklidný a jednotvárný. Vlakem z blízkého městečka jsme se dostaly na sever do Cheltenhamu nebo Gloucesteru, nebo na jih do Bristolu nebo Bath, a v kterémkoli tomhle rušném městě jsme mohly být „v okamžiku“. Nebyly jsme zcela odříznuté od civilizace, ale dostalo se mi slibu, že po letech dobrodružství (a občasných hrůz) bude klid. Lady Hardcastleová a já se konečně budeme moci uvolnit. A odpočinout si. Mimo dosah nebezpečí. A tak jsme druhý den pobytu na vesnici krátce po rozbřesku společně snídaly ve druhém obývacím pokoji. „Slíbila jste mi poklidný život,“ připomněla jsem jí, když jsem jí dávala na talíř další párek. „A toho se vám taky dostane,“ řekla, nabodla párek na vidličku a zamávala jím před sebou ve vzduchu. „Gertie zařídila, že se u nás zítra zastaví dvě uchazečky o místa služebných, takže brzy budete mít tolik času, že nebude vědět, co s ním.“ „A stejně tu teď sedím u snídaně, zatímco si dokonce i ptáci myslí, že je ještě trochu časně, a přemýšlejí o další půlhodince v hnízdečku, než se vydají do světa.“ 17
T. E. Kinsey
„Později mi poděkujete,“ řekla. „Půjdeme na procházku, abychom prozkoumaly nové prostředí. Možná si udělám pár skic. Pak zajdeme do vesnice a uděláme objednávky u kupců – je dobré se tam ukázat. Přemýšlím, jestli je tu čajovna – mohly bychom se zastavit na šálek a sladkou žemli.“ „A to všechno ještě před obědem,“ řekla jsem. „Přesně tak. To všechno můžeme zařídit, a ještě před sebou budeme mít nejlepší část tohohle nádherného letního dne.“ „Umíte to skvěle podat, má paní,“ řekla jsem a začala jsem poklízet po snídani. „Ale jsem si celkem jistá, že bych dala přednost hodince v posteli a pak bych se na to všechno stále ještě mohla těšit.“ „Zakrátko se vrátím ke své obvyklé liknavosti. Myslím, že je to změnou vzduchu.“ „Tak na to se budu opravdu těšit.“ Zvedla se k odchodu. „Boty na ven jsem vám nechala u vchodu,“ řekla jsem. „Vy jste poklad. Budete do deseti minut připravená k odchodu?“
Za deset minut jsme byly skutečně téměř připravené k odchodu. Téměř. „Poslyšte, Flo, nebyla byste nejzlatější ze všech zlatíček a nezaskočila mi do skleníku? Ráda bych si s sebou vzala nějaké kreslicí potřeby. Mám je tam někde v tašce.“ Lady Hardcastleová byla zarputilá kreslířka. Tužky a blok měla neustále připravené v plátěné tašce. Vždycky sbalené, pro všechny případy. Taška však na tyhle nenadálé výpady připravená nebyla, neboť si paní nikdy nepamatovala, kde ji nechala. Využila jsem příležitosti, abych se podívala, co udělala se skleníkem. Její ustavičné skicování bylo příznakem mnohem širší 18
Z áhadná smr t na venkově
posedlosti vizuálním uměním. Když jsme ještě bydlely v Londýně, seznámila se se vzrušujícím novým světem filmu. Viděla výstavu prací několika experimentálních filmařů. Zvlášť ji zaujaly fotografické triky Georgese Mélièse, který k vytváření magických efektů využíval různorodé techniky. Byla tím vším tak zaujata, že se s obvyklým zápalem vrhla na studium umění a technik filmu. Její imaginace chrlila nápady a ona začala experimentovat s vlastními filmy. Když se rozhodla odstěhovat do Gloucestershire, jedním ze základních požadavků na náš nový domov byl velký světlý prostor, kde by mohla postavit své fotografické vybavení. Jako ideální se ukázal skleník. Trvalo mi několik minut důkladného pátrání mezi tajuplným filmařským náčiním, než jsem objevila plátěnou tašku s kreslicími potřebami. Nakonec byla pod hromadou miniaturních oblečků a návrhů jakýchsi zvířecích figurín. Nebo to měly být zvíguríny? Když jsem zamkla skleník a vracela se do domu, ta vtíravá otázka se mi stále vracela.
Z branky jsme zahnuly doprava, pryč od vesnice a do otevřené krajiny. Jako dítě jsem se s venkovem docela seznámila, když jsme jezdili z jednoho konce ostrova na druhý. Vždycky jsme však zastavovali v blízkosti měst a vesnic, a tak pro mě jako rodilou obyvatelku města byl venkov něčím, čím se projíždělo k dalšímu kousku civilizace. Viděno zpoza volantu je britský venkov krásný, ale pobývat jsem tu nikdy netoužila. Na venkově nebyly knihovny ani muzea; jen krávy, ovce a tisíce nerozpoznatelných stromů. S lady Hardcastleovou jsem procestovala svět, ale určité části domoviny pro mě byly jako cizí země. Takže prosté odbočení doprava, dál od domů a obchodů, bylo stejným dobrodružstvím 19
T. E. Kinsey
jako výlet do čínského vnitrozemí. Živé ploty šuměly životem, když jsme je míjely, a vzduch byl plný ptačích písní a odéru… Vždycky mi připadalo trochu divné, že si lidé stěžují na pachy města – kouř, odpadky, továrny, pivovary –, jako by venkov byl navoněnou rajskou zahradou. Jestli by téhle vůni dali přednost v ráji, asi bych začala přemýšlet, jak vybavit svou nesmrtelnou duši nějakou obličejovou maskou. Když jsme prošly zatáčkou, lady Hardcastleová usoudila, že bychom měly opustit cestu a odvážně se vydat přes louku. Na druhé straně obrovské louky jsem viděla farmáře, jak žene své stádo dobytka další bránou ke vzdáleným budovám farmy, zřejmě na dojení. Zdálo se, že nás zahlédl, a po chvilce váhání opustil své krávy a vydal se k nám. Krávy, pohoršené narušením rutiny, začaly popuzeně protestovat. Některé se plahočily dál za svým obvyklým ranním cílem, poháněny pravděpodobně příslibem úlevy po dojení. Další se motaly dokola, bez vedení a cíle. Nikdy jsem to lady Hardcastleové neřekla, ale vždycky jsem se krav dost bála. Byla jsem ráda, že zůstávají v bezpečné vzdálenosti a spíše se od nás vzdalují. „Podívejte se,“ řekla jsem. „Je to tady.“ „Co?“ řekla lady Hardcastleová, která si nevšimla farmáře. „Sto padesát yardů vpravo od přídě,“ řekla jsem. „A rychle se blíží.“ Natočila se, aby se podívala. „Proboha,“ řekla. „Na takového tlouštíka se pohybuje dost svižně.“ Zpomalily jsme krok a čekaly, až nám růžolící farmář stane po boku. „Dobré ránko, dámy,“ řekl, když se dostal do kontaktní vzdálenosti, a cvrnkl si do štítku čepice. „Dobré jitro i vám,“ řekla vlídně lady Hardcastleová. „Je nádherně, viďte?“ 20
Z áhadná smr t na venkově
„Opravdu, madam,“ řekl. „Vidím, že jste si vyšly na procházku.“ „Ano, vyšly. Doufám, že nejsme bez povolení na cizím pozemku.“ „Náhodou jste,“ řekl. „Můj milý příteli, to mě opravdu velmi mrzí. Ale je tak krásně, že nám bylo líto jít po cestě sevřené živými ploty, když se můžeme kochat touhle nádhernou krajinou.“ „Á, jistě,“ řekl, jako by ztratil vítr z plachet. „Hlavně nezapomínejte zavírat branky a neplašte zvířata; pak spolu budem dobře vycházet.“ „Děkujeme, pane…?“ „Thompson, ma’am, Toby Thompson.“ „Moc mě těší, pane Thompsone. Já jsem lady Hardcastleová a tohle je moje služebná, slečna Armstrongová.“ „Aha,“ oči se mu informovaně rozzářily. „Vy budete ta dáma z Londýna, co si tu pronajala ten novej dům.“ „Přesně tak.“ Vyměnili si ještě další zdvořilosti, ale já už jsem z jejich hovoru nic neslyšela. Mou pozornost naprosto zaujaly zmatené a rozladěné krávy. Pak jsem si teprve všimla, že pan Thompson ukazuje k lesu vzdálenému asi půl míle a jihozápadním nářečím říká: „Teď ráno by se vám nejlíp procházelo v tom lese, m’lady. Jak říkáte, je nádherně. V takovým letním ránu si po dojení sám často zajdu do lesa, abych si užil trochu klidu.“ „Děkuji, pane Thompsone,“ řekla lady Hardcastleová, „myslím, že učiním totéž.“ „A to máte recht. Užijte si den, m’lady.“ Lady Hardcastleová vyjádřila své díky a vydaly jsme se přes pastvinu k hustému stromoví. „Skončilo to líp, než jsem čekala,“ řekla jsem, když jsme změnily kurs. „Myslela jsem, že nás zastřelí.“ 21
T. E. Kinsey
„Byl jenom zvědavý,“ řekla. „A neměl zbraň. Myslím, že tady na mnoho cizích lidí nenarazí, takže pro ně představujeme jakousi zvláštnost.“ „Škoda že jsme se nepoznaly, když jsem byla mladší. Kdyby mí rodiče věděli, jakou pozornost dokážete přitáhnout, dali by vás do stanu hned vedle hlavního šapitó a za pohled na vás by vybírali velké peníze.“ „Nesmysl,“ řekla. „Stojím tak za dva šilinky. Ve skutečnosti spíš za šestipenci. Ts.“ Když jsme vešly do lesa, ohlédla jsem se přes louku, kterou jsme právě přešly, a podívala se na naše orosené stopy. Na okamžik se mě zmocnila panika, že jsme opustily dobře viditelnou cestu, ale stejně rychle jsem si vzpomněla, že už se těmihle problémy trápit nemusíme. Nikdo netoužil po naší smrti jen proto, že už jsme pár let Angličanky. Tady v Gloucestershire byli Angličané poměrně žádoucí, i když za starých časů možná… Přede mnou lady Hardcastleová svižně překročila blátivý úsek a obrátila se ke mně. „Držte se,“ řekla s úsměvem, „a dávejte pozor na to bláto.“ „Jistě, m’lady,“ napodobila jsem místní přízvuk a přeskočila blátivý úsek. Cestou do lesního příšeří jsem se znovu ohlédla. „Proboha,“ řekla lady Hardcastleová, „přestaňte se chovat jako osobní strážkyně, nebo zneklidníte domorodce. Od odchodu z domu si koledujete o pronásledování.“ „Promiňte, má paní. To jen –“ „Já vím, má drahá.“ Natáhla ruku a konejšivě se dotkla mé paže. Ranní slunce se usilovně snažilo proniknout do světa pod příkrovem zelených listů. Temná země pod našimi botami byla měkká a vlhká a vzduch byl překvapivě chladný. Začala jsem litovat, že jsem si nevzala vestu, nebo aspoň šátek. 22
Z áhadná smr t na venkově
Lady Hardcastleová pokračovala v nadšených popisech místních rostlin a života zvířat. Měla vášeň pro přírodní vědy, o niž se se mnou neúnavně dělila, ale musím se přiznat, že ani navzdory jejímu obrovskému úsilí jsem nedokázala poznat dub od buku. I když samotného buka jsem poznala vždycky. Můj tichý smích vyvolal tázavý pohled, a když už jsem jí chtěla svůj přihlouplý soukromý vtípek vysvětlit, vyšly jsme na nádhernou sluncem zalitou mýtinu. „A uprostřed té mýtiny, má milá Florence,“ říkala, aniž nijak znatelně přerušila proud řeči, „máme… Ejhle!“ „Mrtvolu, má paní?“ řekla jsem. „Chtěla jsem říct ‚velkolepý anglický dub‘,“ pronesla, poněkud vyvedená z míry, „ale ta mrtvola skýtá rozhodně poutavější pohled.“ Přistoupily jsme blíž, abychom se mohly lépe podívat. Uprostřed paseky stál majestátní dub. Dost starý, soudě podle jeho obvodu. Na jedné ze starších spodních větví visela za krk mrtvola muže. Přistoupily jsme blíž. Byl poměrně mladý, možná něco ke třicítce, oblečený do hezkého tmavomodrého obleku, jaký nosí úředníci. A byl nepochybně mrtvý. I bez vědeckého vzdělání lady Hardcastleové jsem věděla, že zavěšení za krk na masivním provazu nevede k dlouhému životu. Pod jeho nohama ležel převržený špalek. Okamžitě jsem si představila toho zoufalého chudáka, jak se na něm kymácí s provazem kolem krku, než ho odkopne stranou a ukončí to trápení, které ho sužovalo. Lady Hardcastleová přerušila mé myšlenky. „Dejte mi mou tašku, má drahá, a utíkejte zpátky do vesnice. Vzbuďte seržanta a řekněte mu, že jsme v lese našly mrtvolu,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Nejsme daleko od silnice,“ ukázala rukou. „Tímhle směrem, myslím.“ 23
T. E. Kinsey
Sundala jsem z ramene plátěnou tašku a podala ji lady Hardcastleové. „Poběžím, jak rychle jen dokážu, má paní,“ řekla jsem a vyrazila určeným směrem.
Lady Hardcastleová měla pravdu: silnice do vesnice byla vzdálená jen několik set metrů. Můj orientační smysl nebyl nikdy nejlepší, ale když jsem doběhla na silnici, podařilo se mi zvolit správný směr a rychlým klusem jsem seběhla z kopce. Přeběhla jsem vesnickou louku a vešla do pekařství, což byl jediný obchod, u něhož jsem si byla jistá, že bude otevřený. Pekař pan Holman mě nasměroval k domku o kousek dál a ujistil mě, že tam najdu seržanta Dobsona. Vyběhla jsem zpátky do ranního slunce. Za několik okamžiků jsem mírně zpocená popadala dech před dvěma domky, které patřily gloucestershireské policii. Jeden sloužil jako vesnická policejní stanice i domov seržanta Dobsona. Velké litinové klepadlo na tmavomodrých dveřích vydalo pod mou rukou útěšně hlasitý zvuk a brzy se zevnitř ozvaly zvuky nějaké činnosti. Statný seržant mě poznal, hned jak otevřel dveře, a jeho nevrlá výtka za rušení policejní dřímoty mu zamrzla na rtech, když mě tam uviděl stát. „Proboha, slečno Armstrongová,“ řekl starostlivě, „copak se děje? Jste celá utrápená.“ Tak stručně, jak jsem to jen dokázala, jsem mu vylíčila, co jsme našly. Během několika okamžiků si přinesl čepici, dopnul blůzu a odvedl mě ke dveřím menšího domku, který přiléhal k tomu, v němž bydlel. „Mladej Hancock bude asi tvrdě spát, takže klepejte tak dlouho, až se probudí. Řekněte mu, co jste řekla mně, a pak mu ode mě vzkažte, ať dojde pro doktora Fitzsimmonse. K tomu starému 24
Z áhadná smr t na venkově
dubu v Combeově lese přijedou v kočáru doktora Fitzsimmonse, abychom mohli přivézt mrtvolu. Promiňte, slečno.“ Trochu se začervenal, že říká takové věci před ženou, ale pak se rychle odvrátil a nasedl na černé policejní kolo. Otočil se a zamával a pak vyrazil k lesu. Já jsem začala klepat na dveře. Bylo to tak, jak říkal seržant Dobson, stálo mě dost úsilí spícího strážníka probudit. Až asi po pěti minutách otevřel dveře mladík kalného zraku v dlouhé noční košili. „Co tady… k čertu –“ Pohled na nečekanou dámskou návštěvu ve dveřích v něm vzkřísil souvislou řeč. „Promiňte, slečno, myslel jsem, že jste… Ale to je jedno. Slečno…?“ „Armstrongová,“ řekla jsem. „Jsem služebná lady Hardcastleové.“ „No jistě, no jistě,“ řekl vysoký mladý strážník. Mocně zívl a podrbal se ve vousech. „Co pro vás můžu udělat, slečno?“ „Procházely jsme se s lady Hardcastleovou v Combeově lese a našly jsme muže, který visel na starém dubu na mýtině.“ „Mrtvý?“ Ne, pomyslela jsem si, byl v pozoruhodně dobrém rozpoložení, jen měl kolem krku provaz. Byl rudý v obličeji a trochu se mu… nedostávalo dechu, ale celkem vzato byl v naprosté pohodě. Nakonec jsem usoudila, že to neřeknu. Buď zdvořilá, Flo, pomyslela jsem si. „Ano, strážníku, docela mrtvý. Seržant Dobson vás prosí, abyste zašel pro doktora Fitzsimmonse a vyřídil mu, aby přijel na mýtinu v kočáře. Seržant chce nechat odvézt mrtvolu, ale myslím, že doktor by taky mohl chtít potvrdit smrt.“ „To by při té příležitosti mohl,“ přemítal. Chvíli zamyšleně stál a uvažoval, co udělá, a pak svižně vykročil ze dveří. Když se však dotkl bosýma nohama chladné vlhké trávy, náhle si uvědomil, 25
T. E. Kinsey
v jakém je oblečení. „Ou,“ řekl trochu zmateně. „Dejte mi chvíli, abych se upravil, a půjdu s vámi.“ „Díky. Dokážu vás přimět, abyste mě vzal zpátky do lesa? Cestou sem jsem se dost proběhla.“ „Vy jste běžela?“ „Samozřejmě.“ „Ale vždyť jste –“ „Ano, to také. Je zajímavé, co všechno dokážeme, když si myslíme, že se nikdo nedívá.“ Zatvářil se zmateně, ale pak rychle vešel do domu a zabouchl za sebou dveře. Slyšela jsem, jak vybíhá po schodech nahoru, a trpělivě jsem čekala na jeho návrat. Za několik minut se strážník Hancock objevil ve dveřích oblečený a s helmou na hlavě, připravený do služby. Došli jsme přes náves k domu doktora Fitzsimmonse. „Můžu se vás na něco zeptat, strážníku?“ řekla jsem. „Určitě můžete, slečno.“ „Tohle mi připadá jako velice malá vesnice. Proč má dva policisty? A tak přepychové ubytování?“ Hancock se zasmál. „Nejsme tu jen pro Littleton Cotterell, slečno. Tady máme ústředí. Sloužíme v několika vesnicích v okruhu několika mil.“ Zdálo se mi, že se nadmul pýchou, když to říkal. „Je to velká zodpovědnost a chlapci z města mají sklony ji podceňovat.“ „No, jsem ráda, že vás dneska máme pro sebe. Nevím, co bych dělala, kdybych měla běžet pro pomoc až do Chipping Bevingtonu.“ „Byla byste zklamaná, až byste se tam dostala, slečno,“ řekl. „Jsou tam strašní pitomci. Musela byste zavolat, teď už máme telefon.“ Zamyslela jsem se nad tím. V Londýně bereme telefon jako samozřejmost, ale netušila jsem, že tenhle praktický vynález dorazil až sem. Zdá se, že aspoň na policejní služebny ano. 26
Z áhadná smr t na venkově
Došli jsme k doktorovu domu a zaklepali na dveře. Okamžitě nám otevřela žena středního věku, od hlavy k patě v černém. „Dobrý den, Margaret, je doktor doma?“ řekl Hancock. „Koho mám ohlásit?“ zeptala se. „To jsem já, Margaret, Sam Hancock.“ „Já vím, kdo jste, hlupáku, nebuďte tak neomalený. Ale ta… dáma?“ Hancock ztrácel trpělivost. „Tak je doma, nebo ne? Jsme tu v naléhavé policejní záležitosti a já nemám čas na vaše hloupé okolkování. Musím bez prodlení –“ Za podezíravou hospodyní se objevil doktor Fitzsimmons. „Děkuji, paní Newtonová, já už to vyřídím.“ Margaret zdráhavě vycouvala do haly a šla si po svém. „Omlouvám se za to uvítání, strážníku. Jak vám můžu pomoct?“ Hancock mě představil a já jsem znovu stručně vylíčila nález mrtvoly. „Pošlu Newtonovou, ať postrojí koně, a okamžitě vyrazíme. Pojďte zatím dál. Můžu vám něco nabídnout, abych vám ukrátil čekání? Možná čaj? Jedl jste, strážníku? Paní Newtonová by tu určitě něco k snědku našla.“
Když jsme dojeli na mýtinu, uplynula od našeho hrůzného objevu více než hodina. Kousek od visící mrtvoly jsme zastihli lady Hardcastleovou v zaujatém rozhovoru se seržantem Dobsonem. Zřejmě si prohlíželi nějaké náčrtky. „Podívejte se na tohle, Hancocku,“ řekl seržant nadšeně. „Lady Hardcastleová nám celou scénu nakreslila.“ Hancock si kresby prohlédl a vážně pokýval hlavou na znamení svého profesionálního souhlasu. „Výborně,“ řekl. „Skutečně výborně.“ 27
T. E. Kinsey
„Významně nám pomůžou při vyšetřování, lady Hardcastleová,“ řekl seržant. „Děkuji vám. Kde je moje vychování? lady Hardcastleová, smím vám představit doktora Fitzsimmonse?“ „My už jsme se včera seznámili, děkuji, seržante. Jak se máte, doktore? Škoda že se naše druhé setkání nemůže odehrát za příznivějších okolností.“ „To je opravdu škoda, my lady, opravdu škoda. Tak co tady máme? Zdá se, že sebevraždu. Víme, o koho se jedná?“ „Ještě tak docela ne, pane,“ řekl Dobson. „Mám prazvláštní pocit, že už jsem toho pána někde viděl, ale nedokážu si ho zařadit. A ani mu nedosáhnu na kapsy, jinak bych už věděl, jestli u sebe nemá dopis nebo něco, co by ho mohlo identifikovat.“ Strážník Hancock zíral na mrtvolu. Nepřipadal mi příliš ve své kůži a napadlo mě, jestli už viděl mnoho mrtvol, kromě těch uložených úhledně v rakvi a čekajících, až jim jejich milovaní vzdají poslední úctu. „Já ho znám,“ řekl Hancock pomalu. „Je to Frank Pickering. Je z Woolworthy, ale hrál za nás kriket, protože jejich klub minulou sezonu zanikl. Pracoval v Bristolu. Každodenní cestování vlakem z Chipping Bevingtonu se mu prodražovalo, ale vždycky říkal, že bude bydlet raději tady na venkově než ve městě. Milý chlapík.“ Zaujatě se podíval na mrtvolu a ztichl. „Je to tak, Hancocku,“ řekl seržant, jehož tvář se rozjasnila vzpomínkou. „Výborně, chlapče. Ano, minulou neděli jsem ho viděl hrát proti Dursley.“ „Trpěl trudnomyslností?“ zeptal se doktor Hancocka. „Ne, pane, naopak. V tom je právě ten háček. Byl veselý a plný života. Bystrý a sebevědomý, ke všemu měl vtipné poznámky.“ „Žoviální zevnějšek často maskuje niternou bolest,“ zamyslel se doktor. „Neodřízneme už toho chudáka? Pak můžeme odvézt tělo do mé ordinace a domluvit se na postupu vyšetřování.“ 28
Z áhadná smr t na venkově
Lady Hardcastleová byla během hovoru poněkud nesoustředěná. Upírala pohled do země pod tělem a porovnávala ji se svými náčrtky. „Můžeme ještě prověřit jednu nebo dvě mé úvahy, pánové?“ „Jistě, m’lady,“ přitakal Dobson. „Co vás trápí?“ „Řekl byste, že půda je měkká, seržante?“ zeptala se. „Přiměřeně okolnostem, m’lady, ano.“ „Dalo by se tedy očekávat, že ten špalek, který nesl váhu celkem sportovně stavěného muže, by v půdě pod stromem zanechal znatelný otisk.“ „To je rozumný závěr, m’lady.“ „A přesto…“ Ukázala na místo přímo pod tělem. Půda tam byla udusaná a vykazovala jeden nebo dva podivné otisky, ale žádný, který by odpovídal tvaru konce špalku. „Mohla bych vás obtěžovat žádostí, abyste ten špalek postavil, strážníku? Přesně tak, jak měl stát před nešťastným koncem ubohého pana Pickeringa?“ „Zajisté, m’lady,“ řekl Hancock, pokročil dopředu a zdvihl špalek. Postavil ho tak, že jeho horní konec sahal nějakých šest palců pod podrážky bot Franka Pickeringa. Chvíli jsme zírali na špalek, než strážník Hancock pomalu řekl: „Tak moment, jestli se nedotýká nohama špalku, jak na něm mohl stát, než ho odkopl?“ „To jsem z toho jelen,“ divil se doktor Fitzsimmons. „No to mě podrž,“ řekl seržant Dobson. „A to mě právě trápí,“ řekla lady Hardcastleová. „V těchto záležitostech nejsem žádná odbornice, ale řekla bych, že to svědčí proti sebevraždě.“ „Také mi teď připadá nepravděpodobná,“ řekl doktor Fitzsimmons s pohledem upřeným na mrtvolu. „Ale jak ho k čertu dostali tam nahoru? Není to žádná pérová váha, ne?“ 29
T. E. Kinsey
„Spíš polotěžká,“ odhadl to Dobson. „Mohli ho prostě zvednout,“ řekl Hancock. „To mě taky napadlo,“ řekla lady Hardcastleová, „ale podívejte se na ten provaz. Vidíte, jak je omotaný kolem té větve? Kdyby ho někdo zvedl ze země, jak by potom dokázal tak úhledně pětkrát omotat ten provaz kolem větve? Mělo to vypadat tak, že si pan Pickering provaz připravil, než se postavil na špalek, jenže pokud byl vytažen nahoru, provaz by musel uvázat někdo zdola, někdo, kdo stál na zemi.“ „Ale,“ přemítal Hancock dál ve snaze přijít všemu na kloub, „co dělal tady v lese uprostřed noci? A kdo by ho chtěl zabít?“ „Naštěstí,“ řekl Dobson, „tohle už brzy bude problém někoho jiného. Musíme ho sundat, odvézt do ordinace a pak zavolat na kriminálku do Bristolu. Vražda je v jejich kompetenci.“ „Ještě jedné věci jsem si všimla,“ podotkla lady Hardcastleová. „Od silnice k tomuhle stromu jsou v zemi vyjeté koleje. Asi dva palce široké, přibližně yard od sebe. Podle mého odhadu – a nerada bych tu zasahovala do nějaké odborné práce – můžou být od nějaké káry. Byl by to ideální způsob, jak sem dostat mrtvolu.“ „Pokud byl zabit někde jinde, myslíte?“ zeptal se Hancock. „Jak říkám, pánové, tohle je mimo pole mé odbornosti. Nerada bych se pletla do práce povolanějším.“ „Jistěže ne, m’lady, a vážíme si vaší pomoci,“ uklidnil ji Dobson. „To mě velice těší. Pánové, bylo to velmi vzrušující dopoledne. Vadilo by vám teď, kdybych se omluvila? Víte, kde mě najít, kdybyste potřebovali.“ „Jistě, m’lady. Jděte domů a dejte si na ten šok šálek horkého sladkého čaje. Teď už se o všechno postaráme my.“ „Děkuji, seržante. Pojďte, Armstrongová, vrátíme se domů.“ A s tím vykročila ke kraji mýtiny a já jsem ji následovala. Jak30
Z áhadná smr t na venkově
mile jsme se ocitly na silnici a bezpečně mimo doslech, řekla: „Horký sladký čaj, to tak! Dáme si posilující brandy a horký čaj vem čert.“ A vydaly jsme se domů.
31