PAT R I C I A S PA DA R O VÁ
VAŽTE SI SAMI SEBE TAJEMSTVÍ DÁVÁNÍ A PŘIJÍMÁNÍ
PATRICIA SPADAROVÁ
VAŽTE SI SAMI SEBE TAJEMSTVÍ DÁVÁNÍ A PŘIJÍMÁNÍ
Copyright © 2009 PATRICIA SPADARO Originally published by Three Wings Press Translation © Pavel Kaas, 2013 Original English title: HONOR YOURSELF: The Inner Art of Giving and Receiving Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-528-7
Věnováno moudrým Východu i Západu, kteří mě naučili, že tím největším darem, který mohu komukoliv dát, jsem já sama.
ČÁST PRVNÍ
NAPLŇTE SE A PŘIJMĚTE SVÉ VNITŘNÍ POTŘEBY
Můžete prohledat celý svět, a stejně nenajdete nikoho, kdo by si zasloužil lásku víc než vy sami. – Buddha –
Z
atímco jsme vyzýváni k dávání, a to k dávání s radostí, život před nás často klade výzvu v podobě zvládnutí umění rovnováhy. Jsme povinni nejen dávat druhým, ale dávat také sami sobě – a přiznat si, že máme právo přijímat. Jsme povinni vážit si druhých i sebe samých. Co nám to tolik ztěžuje? Zdědili jsme hluboko zakořeněné mýty o dávání, jimiž jsme pokřiveným přístupem k životu spoutáni. Je to asi jako pokoušet se chodit po laně ve svěrací kazajce; nemáme možnost volně se pohnout tím či oním směrem, abychom obnovili rovnováhu. Z tohoto dilematu vede cesta, která se mýtům vyhýbá a směřuje ke kouzlu ocenění sebe sama. Začíná tam, kde vzniká veškerá moudrost – na prahu paradoxu.
Kapitola 1
HRA PA RA DO XU Protiřečím si? V pořádku, tedy si protiřečím. (Jsem velký, je toho ve mně spousta.) – Walt Whitman – Život je jen zřídka, pokud vůbec kdy, otázkou buď/anebo. V principu a v praxi je život plný protikladů – paradoxů. Jde o docílení rovnováhy mezi soupeřícími tenzemi, které usilují o náš čas, o naši energii a o naši pozornost a zoufale se snaží přesvědčit nás, že musíme dát jedné z nich přednost před všemi ostatními. S těmito dilematy se potýkáme denně. Měli bychom trávit více času s rodinou, nebo budováním kariéry? Měli bychom experimentovat a riskovat, nebo dělat věci tak, jak se dělaly vždycky? Potřebují naše děti více svobody, nebo více kontroly? Máme se odstěhovat z domova, nebo zůstat nablízku svým milovaným? Je lepší spolupracovat, nebo soupeřit? 13
VA Ž T E S I S A M I S EB E
Řídit, nebo koučovat? Bojovat na vlastní pěst, nebo využít podporu? Být velkorysý, nebo vymezit hranice? Mlčet, nebo opětovat úder? Podle starobylých tradic nejsou tenze jen přirozenou součástí života – ony jsou život. Dynamické napětí protikladů je přesně to, co vytváří a udržuje stále se měnící a stále se vyvíjející elementy našeho vesmíru. Interakce protikladů symbolizovaná vířícím černobílým kruhem taj-či ilustruje univerzální princip, podle něhož bez jedné části druhá část páru nemůže existovat. Obě strany tohoto zobrazení dávají dohromady kruh celistvosti. Musíme mít den i noc, mužský i ženský prvek, pohyb i nehybnost, pravou i levou hemisféru, detaily i celý obraz, koncentrovanost i přizpůsobivost. Bez dynamické interakce mocných párů dochází pouze ke stagnaci, rozkladu a nakonec smrti. Kreativní napětí neboli to, čemu já říkám hra paradoxů, je pro život a růst naprosto nepostradatelné.
ZLATÁ NIT Co je to paradox? Paradox zahrnuje dva elementy, dvě pravdy, dva principy nebo dvě perspektivy, které jsou zdánlivě protichůdné, přitom však obě pravdivé. „Byla to ta nejlepší a současně nejhorší doba“, „všichni dobří vůdcové jsou služebníci“ i „čím více poznáváte, tím více si uvědomujete, jak málo znáte“, to všechno jsou paradoxy. Velká část tajemna i smyslu, komedie i tragédie života je založena na paradoxu. Jeho nejzanícenějšími obhájci jsou vědci (kteří se dosud pokoušejí vyřešit paradoxy fyziky), komici (kteří se živí poukazováním na rozpory všedního života) a mystici, kteří jsou 14
H R A O PA R A D OX U
přesvědčeni, že během cesty fyzickým světem můžeme nahlédnout do toho duchovního, což je ten největší paradox ze všech. Moudří Východu i Západu často hovoří o tom, jaké to je, být uvězněn v paradoxu. Popisují to způsoby, které jsou pro nás výzvou k opuštění našeho omezeného uvažování. Sdělují nám, že protichůdné tenze života nejsou v rozporu, nýbrž se vzájemně podporují, že se vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují. Život podle nich není postaven na otázce toto, nebo tamto, ale na konstrukci toto a tamto. Paradox se jako zlatá nit vine duchovními tradicemi celého světa. Svatý František na něj například poukázal, když prohlásil: „Dáváním dostáváme… a umíráním se rodíme k věčnému životu.“ Buddha říkal svým žákům, že uchýlit se do sanghy (komunity) je důležité pro jejich duchovní růst, tajemně však doporučoval „nehledejte útočiště u nikoho jiného než u sebe samého“. Čínský učenec a zakladatel taoismu Lao-c‘ učil, že „být prázdný znamená být plný… mít málo znamená vlastnit“ a Ježíš vyzýval „buďte opatrní jako hadové a ctnostní jako holubice“. Byli snad tito velcí učitelé pouze zmatení? Nebo někdo udělal chybu při překladu jejich slov? Vůbec ne. Paradox prostupuje dílem i životem moudrých. Vlastně jedním z hlavních poučení, kterými nás obdařili, je sdělení, že tenzi protikladů nemůžeme ignorovat ani zaplašit, protože na tomto základě funguje vesmír. Súfistický mystik Rúmí to shrnul, když prohlásil, že Bůh „učí prostřednictvím protikladů, a proto k létání slouží dvě křídla, a nikoliv jedno“. 15
VA Ž T E S I S A M I S EB E
Paradoxy nás neopouštějí. Neutečeme jim; můžeme je pouze přijmout a splynout s nimi. Ve skutečnosti jsou totiž dva zdánlivé protiklady jen dvěma stranami téže mince, mezi nimiž má panovat harmonie. Princip paradoxu není vymezen konkrétní vírou. Střetneme se s ním bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházíme nebo jaké učení vyznáváme. Naším úkolem, hlásají moudří, je naučit se plynout s rytmy života, protože vesmír od nás očekává, že v pravý čas a na pravém místě posuneme v životě do popředí tu jednu, tu druhou stranu paradoxu. Jistý osvícený učenec kdysi řekl: „Požehnaní jsou lidé přizpůsobiví, protože nebudou vyvedeni z míry.“
VYTVÁŘENÍ PRŮLOMŮ, NIKOLIV ROZPADŮ Co se stane, pokud nepřijmeme obě strany paradoxu? Spíše než průlomy budeme vytvářet rozpady. Odmítáme-li uspokojovat své fyzické potřeby, může se naše tělo vzepřít, „vypnout“ a odeslat nás na nemocniční lůžko, aby nás přinutilo mu naslouchat. Jestliže naopak věnujeme veškerou pozornost materiálním potřebám a nesytíme ducha, začíná strádat naše duše a my můžeme upadat do depresí, aniž bychom si uvědomovali proč. Stručně řečeno – pokud nejsme v rovnováze, jsme nevyvážení. Je to jako sedět na jedné straně houpačky, která se náhle zhoupne dolů, když ten naproti seskočil a nechal nás samotné; dopadneme na dno, protože na opačné straně není nic, co by dávalo impulz k pohybu. Jsem přesvědčena, že nejvýznamnější příčinou stresu je naše neschopnost rozpoznat hru paradoxu a zapojit se do ní. Často nás na jedné nebo druhé straně paradoxu uvězní mýty, 16
H R A O PA R A D OX U
jimž jsme se učili a zvykli jsme si na ně. Vlastně už ani nevíme, že to jsou mýty, protože je automaticky akceptujeme jako pravdu. Jsou založeny na našich předpokladech způsobů fungování světa a stejně jako svěrací kazajka nám brání otočit se a pohlédnout na druhou stranu rovnice. Vyvolávají v nás přesvědčení, že nemáme žádnou jinou volbu. Ocitneme-li se v nerovnováze, život vyšle posly v podobě okolností, lidí a událostí, aby nám pomohli rovnováhu obnovit. V lidské přirozenosti však samozřejmě je chtít se rozběhnout jiným směrem, a dokonce posly „zabíjet“, abychom nemuseli poselství naslouchat. To ale nikdy nefunguje. Poslové prostě přicházejí znovu a znovu, dokud se nezastavíme, nezačneme naslouchat a nepřijmeme jejich „vyzvání k tanci“. Tato kniha se zabývá jedním z mnoha paradoxů života – paradoxem dávání a přijímání. Delikátní tanec dávání a přijímání jsme nuceni zvládat prakticky v každé oblasti. Setkáme se s ním, když řešíme problémy, jako je nadbytek, sebeúcta, zdraví, vztahy, kariéra i objevování skutečného nadání, a to uvádím jen několik příkladů. V jádru je paradox dávání a přijímání o překonání výzvy, které tak často čelíme: Jak sladit to, co potřebují druzí, s tím, co potřebuji já? Abych dával ostatním, musím opravdu potlačovat sám sebe? Hned na začátku je třeba si ujasnit, že respektovat sebe neznamená se rozmazlovat. A nejde ani o to, obracet se zády k těm, kteří vás potřebují. Problémy spojené s dáváním a přijímáním jsou hlubší. Mnohem hlubší. Tím, že respektujete sami sebe, oceňujete a přivádíte na svět to nejlepší ze sebe, takže můžete kreativně – a vydatně – dávat tak, abyste dopřávali druhým. 17
VA Ž T E S I S A M I S EB E
Moderní společnost je k tomu, aby nám pomohla obnovit rovnováhu, chabě vybavena; moudří Východu i Západu jsou v tom naopak experti. Na těchto stránkách se seznámíte s jejich praktickými a často překvapivými radami, díky kterým zvládnete umění dávání a přijímání. Naučíte se rozpoznávat mýty, jichž jste byli rukojmí – mýty, které vám jako klapky na očích bránily žít životem naplněným možnostmi a vášní. Pochopíte, co to znamená oslavovat svůj talent a silné stránky – pokud budete prozkoumávat vnitřní dynamiku dávání srdcem, a nikoliv hlavou, vymezíte hranice upřímnosti k lidem, kteří vám brání v rozletu, budete vnímat své pocity a využívat je k zachování poctivosti vůči sobě samému, nalézání svého vlastního hlasu a respektování konců. A především si osvojíte kroky k zachování rovnováhy. Protože když se naučíte kroky, můžete začít tančit – a tam začíná to kouzlo.
NÁVRAT ZPÁTKY DO RYTMU Všichni jsme v tanečním kurzu a učíme se zvládnout ten či onen pohyb. Všichni jsme studenti osvojující si nové způsoby, jak postupovat v harmonii s rytmy hudby života, jež se neustále mění. A svým vlastním způsobem jsme též všichni učiteli, protože se s druhými dělíme o to, co se učíme. A paradoxně je faktem, že často učíme to, čemu se sami potřebujeme naučit. Na to jsem přišla u všech svých knih bez ohledu na téma a ani zde to nebylo jiné. Každým dnem se učím, co to znamená vážit si sama sebe, svého nejlepšího já. Jsou dny, kdy stále ještě klopýtám a vypadávám z rytmu. Pokaždé se musím zastavit, několikrát se zhluboka nadech18
H R A O PA R A D OX U
nout a znovu zachytit rytmus hudby. Ale učím se, a o to jde těm neuvěřitelně trpělivým učitelům, kteří mě přemlouvají a někdy přímo tahají zpátky na parket. Jsem si jistá, že když budu cvičit, v tanci se zlepším, ale zrovna tak vím, že učit se budu stále. Stále budu zjišťovat, jak si nejlépe vážit svých darů a oslavovat je. Skutečně paradoxně lze tedy říci, že jsem tuto knihu napsala pro vás i pro sebe. Zčásti odráží moji vlastní cestu a objevy, které považuji za natolik cenné, že se o ně s vámi musím podělit. Žádná kniha nemá všechny odpovědi ani vás nenaučí všechny kroky, ale já doufám, že tato vám pomůže lépe pochopit alespoň některé důležité otočky a obraty. Doufám, že vám ukáže, jak si udržet lehký krok, když vámi život zacloumá. A hlavně doufám, že vám pomůže trochu více se usmívat a uvolnit se, abyste si ten tanec prostě užívali.
Kapitola 2
H LEDÁ NÍ RO VNO VÁ HY Je-li člověk vzdálen sám sobě, nemůže se dotknout ani druhých. – Anne Morrow Lindberghová – „Když dávám ostatním, jsem dobrý. Lepší je dávat než přijímat.“ Mýtus, nebo kouzlo? Ačkoliv mnozí z nás vyrostli v přesvědčení, že je naší svatou povinností dávat, dávat a zase dávat druhým, je to jen polovina pravdy – mýtus, který nám brání žít radostně a dávat naplno. Zkuste se zamyslet nad tím, co říkají velcí mudrcové: Jsi povinen dávat druhým i sobě. Pokud máš potřebu, musíš i přijímat. Tato rada se zdá být nabíledni, ale kolik z nás má sama sebe alespoň v první polovině toho sáhodlouhého seznamu úkolů? Principy dávání a přijímání, které platí pro náš každodenní život, se ničím neliší od principů, jež fungují v přírodě všude kolem nás. „Ustavičnými žněmi chudne pole,“ řekl římský básník Ovidius. Půda musí přijmout dostatek slunečního 20
H LEDÁ N Í ROV N OVÁ H Y
záření, vody a živin, aby mohla vyprodukovat bohatou úrodu ze semen, která do ní zasejeme. Poté, co vydá úrodu, musí si opět odpočinout a obnovit svoji životní sílu, aby mohla znovu dávat. A stejně je tomu s vaším životem. Jak můžete dávat druhým, když nejprve nenasytíte a nenaplníte sebe samé? Aniž byste o tom kdy dosud uvažovali, je tato otázka zakódována už v první zásadě, kterou nám vštěpovali jako dětem – ve zlatém pravidle „co nechceš, aby dělali tobě, nečiň jiným“. Toto pravidlo se vine jako červená nit jednotlivými světovými učeními. Starý indický epos Mahábhárata praví: „Nečiň druhým nic z toho, co by působilo bolest tobě.“ Islám hlásá, že pravý věřící „přeje svému bratru to, co přeje sobě“, a nedílnou součástí křesťanského učení je přikázání „miluj bližního svého jako sebe samého“. Pokud ale máme druhé milovat a chovat se k nim tak, jako (tj. stejným způsobem) milujeme sebe a chováme se sami k sobě, co pro ně znamená, budeme-li se sami k sobě chovat s láskou? Jinak řečeno – nemůžeme doopravdy dopřávat druhým, pokud nejprve nedopřejeme sami sobě.
W MÝTUS: Je vždy mou povinností dávat druhým. KOUZLO: Je mou povinností dávat stejně sobě jako druhým. Tím, že dávám sobě, dávám druhým.
X 21
VA Ž T E S I S A M I S EB E
A zde se setkáváme s prvním paradoxem skrytého umění dávání a přijímání – o druhé jsme schopni pečovat lépe a více je milovat, pokud se nejprve postaráme sami o sebe. Stejně jako všechny skutečné paradoxy se tyto dva zdánlivé protiklady vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují. Je čas dávat a čas přijímat. Část Bible, kniha Ecclesiastes, tj. Kazatel, praví (slovy zpopularizovanými songem Peta Seegera): „Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání; čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; (…) Čas rozmetání kamení a čas shromažďování kamení; čas objímání a čas vzdálení se od objímání.“ Naším úkolem je rozpoznat, v jakém období se právě nacházíme, a uposlechnout této výzvy.
JAK SE NAUČIT DÁVAT SAMI SOBĚ Někteří z nás jsou úžasní v dávání, ale přijímat jim nejde ani zdaleka tak dobře. Nepožádají o podporu. Nepřiznají ani druhým, ani sami sobě, že vůbec nějakou potřebují. Dokonce se jim nechce ani přijmout pochvalu. Jsou uvězněni na jedné straně paradoxu („Je mou povinností dávat druhým“), ale zapomněli na jeho doplnění („Je mou povinností dávat sobě“). Pokud k tomu dojde, zasáhne vesmír, aby nás probral, obnovil rovnováhu a ukázal nám, že musíme myslet také na sebe. Bez ohledu na to, kdo jsme, život nás automaticky začíná učit umění dávat a přijímat a naše poznávání často začíná tím, co vidíme a čeho se můžeme dotknout – naším tělem. Začínáme se učit na otázce: Máte se natolik rádi, abyste uspokojovali potřeby svého těla? Dopřáváte si výživu, odpočinek i regeneraci, jaké si zasloužíte? 22
H LEDÁ N Í ROV N OVÁ H Y
Pokud si vše nedopřáváte z vlastní vůle, nakonec se o to, abyste vše dostali, postará vaše tělo. Viděla jsem to u jedné známé, s níž jsem se několikrát do roka setkávala na pracovních jednáních. Při jednom takovém setkání jsem se jí zeptala, jak se cítí, protože jsem věděla, že se zotavuje po nedávném chirurgickém zákroku. „Jsem v pořádku, ale už zase nestíhám,“ řekla zamračeně. „Jestli si brzy nedám pohov, budu si muset naplánovat další pobyt v nemocnici!“ Srdce mi vynechalo pár tepů, když jsem si uvědomila, že by se tohle její proroctví mohlo velice snadno vyplnit. Vůbec se nepoučila z lekce, kterou se jí její tělo už pokusilo uštědřit. Ani já sama jsem těchto poučení nezůstala ušetřena. Když jsem se zotavovala po vlastním neočekávaném výletu do nemocnice, několikrát denně se u mě zastavovala kamarádka – zdravotní sestra –, aby se ujistila, že mi nic nechybí. Neuniklo jí, jaké problémy mi dělá zůstat v klidu sedět a smířit se s faktem, že musím odpočívat, proto sama sebe pasovala na týden do funkce strážného anděla. Neustále jsem jí tvrdila, že se cítím výborně a že není důvod nevstávat. A kromě toho jsem potřebovala stihnout tolik věcí. Neskočila mi na to. Jen se mi podívala zpříma do očí a prohlásila: „Teď je tvým úkolem v klidu sedět a relaxovat.“ Opakovaně mi vysvětlovala, že jen předává dál poučení, jehož se jí dostalo, když byla nemocná sama. Stejně jako já myslela jen na to, jak už vyskočit z postele a pokračovat v práci. Když ji její pečovatelka přistihla, že neleží, poslala ji bez okolků rovnou zpátky pod deku. „Tam patříš,“ řekla jí. „Už děláš sestru tak dlouho, že si myslíš, že se musíš pořád věnovat druhým. Teď se musíš naučit přijímat.“ S tím jsem se 23
VA Ž T E S I S A M I S EB E
dokázala ztotožnit. Sama jsem měla podezření, že mé sklony pracovat tak tvrdě a tak dlouho byly jednou z hlavních příčin, které mě dostaly do nemocnice. Když kamarádka odešla, natáhla jsem se, zavřela oči a okamžitě usnula. Měla pravdu. Mé tělo ještě nebylo tak docela připraveno začít znovu dávat. Ačkoliv se učíme myslet si, že duchovno nás vyzývá k tomu, abychom odvrátili pozornost od těla a materiálního světa a věnovali ji tomu „nezemskému“, skrývá se v této logice omyl, před nímž nás varují ti největší učitelé světa. Ti hlásají, že pokud se chceme napojit na svůj vnitřní potenciál, musíme pečovat i o své tělo. Rabbi Nachman z ukrajinské Braclavi například řekl: „Posil své tělo, než posílíš svoji duši.“ Více než dva tisíce let před ním totéž poznání přimělo zakladatele buddhismu k vytvoření jednoho z pilířů jeho filozofie – Střední cesty. Indický kníže Siddhártha Gautáma opustil manželku a dítě a vydal se hledat něco víc než jen bohatství a hmotné potěšení. Šest let žil jako asketa v přesvědčení, že usilovné odříkání jej dovede k cíli osvícení. Tím, že si odříkal potřebnou výživu, se natolik oslabil, že nakonec málem zemřel hlady. Naštěstí Gautámu objevila dívka, která mu nabídla misku výživné rýžové kaše. Protože pochopil, že sebeobětováním ani přísným praktikováním víry nedošel k osvícení o nic blíž, vděčně jídlo spořádal. Posílen pak přísahal, že bude meditovat pod stromem tak dlouho, dokud osvícení nedojde. Během své zkoušky čelil Gautáma mnohým pokušením, ale díky nově nabyté síle nakonec cíle dosáhl. Po svém prozření začal v první řadě hlásat, že osvícení a vlastně jakéhokoliv cíle, po němž hluboce toužíme, lze dosáhnout jen tehdy, jde24
H LEDÁ N Í ROV N OVÁ H Y
me-li Střední cestou – cestou vyhýbání se extrémům jak požitkářství, tak odříkání. Tento univerzální princip vyvážené Střední cesty platí právě tak v dnešní době pro nás jako pro ty, kdo ho jako první slyšeli z Buddhových úst. I my se musíme zamyslet nad tím, jestli nás naše extrémní oběti a návyky, o nichž si myslíme, že nás činí „dobrými“, přivádějí blíže naplnění a smyslu, o které v životě usilujeme. Obětujete potřeby svého těla, protože jste přijali mýtus, že „mou hlavní a jedinou povinností je dávat druhým“? Ignorujete varovné signály a poselství, jež se snaží dostat vás zpět do rovnováhy? Přemýšlíte o svém těle jako o něčem, co musíte milovat? Biochemička Nora zjistila, že když změnila přístup ke svému tělu, změnilo jí to celý život. Po řadu let zápasila s nejrůznějšími dietami a stravovacími režimy, a to bez jakéhokoliv úspěchu. Když ji zachvátila skutečná obava o vlastní zdraví, řekla si, že tohle byla ta poslední kapka. Musí se dostat do formy. Teď, nebo nikdy. Tři měsíce nato jsem potkala úplně jinou Noru s triumfálním úsměvem ve tváři. Ohromila sama sebe i své přátele tím, že shodila daleko víc, než by kdy věřila, že je za tak krátkou dobu možné. „Obvykle jsem pracovala především hlavou,“ přiznala, „takže jsem nikdy nevěnovala moc pozornosti tělu. Jakmile jsem začala dělat to, co je pro mě fyzicky dobré, pochopila jsem, že nejde o to shodit váhu, ale mít ráda své tělo. A v tom byl celý ten rozdíl. Dávat si pozor na to, co do sebe cpu, už není tak těžké, když o tom přemýšlím takhle.“ K tomu, abyste se s Norou ztotožnili, nemusíte mít nadváhu. Při hektickém tempu našeho života jsou to často naše 25
VA Ž T E S I S A M I S EB E
těla, kdo dává a nedostává, ať už se to projevuje jídly, která vynecháváme, stravováním po fastfoodech, nadměrným popíjením nejrůznějších životabudičů nebo cvičením, které nikdy nestíháme. Problém je v tom, že pokud neudržíme v rovnováze své tělo, trpí tím i ten zbytek – naše mysl, emoce, duch i naše vztahy. V knize Řek Zorba je scéna, která shrnuje význam péče o naše tělo. Lidsky zemitý Zorba dělá všechno s plným nasazením a odhodláním. Zorbovu nadřízenému však radosti tohoto životního stylu vyzařujícího lásku k životu dosud unikají. Když tedy šéf s hlavou v knize a duchem nepřítomný prohlásí, že nemá hlad, a odmítne ochutnat vynikající jídlo, které Zorba právě připravil, Zorba prohlásí: „Ale vy jste neměl od rána v ústech. Tělo má taky duši, tak se nad ním slitujte. Dejte mu něco jíst, šéfe, něco mu dejte; je to náš soumar přece. Jestli ho nenakrmíte, padne pod vámi uprostřed cesty.“1
ILUZE PLNOSTI Dalším mýtem, kvůli němuž je tak obtížné věnovat sobě samému pozornost, jakou si zasloužíme, je mýtus, že zaneprázdněnost je kladem – že čím více míčky dokážeme žonglovat, tím silnější jsme. Když máme dojem, že dokážeme pořád táhnout, pořád jen jít, jít a jít, jsme přesvědčeni, že zvládneme cokoliv. Domníváme se, že patříme k té zvláštní kastě zrozené k dávání, která nepotřebuje odpočinek ani přestávky jako všichni ostatní. Ve skutečnosti je to jen sebeklam. Často je pravda taková, že čím víc se ženeme kupředu, tím méně energie ve skutečnosti máme. 26
H LEDÁ N Í ROV N OVÁ H Y
Akupunkturista a bylinkář Brendan Kelly, který se specializuje na čínskou akupunkturu pěti elementů, mi vysvětlil, jak to funguje, protože musím přiznat, že i já patřím k těm, kteří se dokázali takto ohlupovat. Stejně jako v případě jiných léčitelských tradic existuje spousta způsobů, jak nazírat na fungování energie v těle a v životě, a to, co následuje, je jen jeden výklad klasického čínského názoru na to, jak spolupracují tělo, mysl a duch. Vychází z myšlenky, že tělo přirozeně potřebuje střídající se cykly aktivity a odpočinku, abychom mohli obnovovat silové rezervy. Nadbytek aktivity v našem životě vytváří to, co čínská medicína považuje za „teplo“ v těle. Teplo, které vytváříme svou neustálou zaneprázdněností, spotřebovává tělesné „chladivo“, které potřebujeme k udržování vnitřních zdrojů a rezerv. Pokud spotřebováváme příliš mnoho ze svých rezerv a máme podstatně více tepla než chladiva, mohou se u nás začít projevovat nejrůznější symptomy, počínaje úzkostí a nespavostí až po návaly, zarudlost nebo pocity horkosti kdekoliv v těle. „Toto chladivo je tím, co Číňané nazývají energií jin. Je to jeden, nikoliv jediný, zdroj našeho vnitřního míru, jakož i vnitřní moudrosti,“ vysvětlil mi Brendan. „Pokud toto chladivo spálíme, obětujeme šanci na vnitřní mír a moudrost ve jménu krátkodobé aktivity a zaneprázdněnosti.“ Jinými slovy máme-li život neustále plný aktivity a neobnovujeme energii, vytváříme „nedostatek vnitřního míru a nejsme schopni naslouchat tomu, kdo jsme,“ říká Brendan. „Bez dostatku ,chladiva‘ nemůžeme v srdci vědět, kdo jsme, ani to nemůžeme vyváženým způsobem vyjádřit.“ Jak vás asi 27
VA Ž T E S I S A M I S EB E
napadne, energii jin (naše chladivo) můžeme obnovit relaxací a navozením klidového stavu, ať již tím, že si dopřejeme více přestávek nebo více spánku, věnujeme se modlitbám nebo meditaci, nebo využijeme některé léčebné terapie. A jak sami sebe podvádíme? Čím méně síly nebo zdrojů v sobě máme, tím více můžeme pociťovat vnitřní nedostatečnost, jako bychom prostě nezvládali jít dál. Nikdo z nás tento pocit nemá v oblibě, proto se snažíme zabírat ještě tvrději, abychom to překonali. Pumpujeme do sebe stimulanty, vyplňujeme své dny činností a vytváříme navenek ještě více zaneprázdněnosti. A to všechno jen maskuje pocit, že ve skutečnosti jedeme naprázdno. Zaneprázdněnost, aktivita a stimulanty utajují naši vnitřní vyprázdněnost a vytvářejí iluzi, že máme více energie, než tomu ve skutečnosti je. Naše moderní, rychle vpřed kráčející kultura tuto iluzi umocňuje podporou kultu zaneprázdněnosti. Dokážeme už vytvářet nejrůznější produkty a elixíry, které nám pomáhají šlapat dál. Jenže ten vnitřní hukot, který označujeme jako energii, skutečnou energií není. Namísto toho signalizuje nedostatek energie reálné. „Zvýšení tepla v těle v nás vyvolává dojem, že máme více energie,“ říká Brendan. „Jenže my nemáme více energie – jen více tepla. Pokud využíváte namísto reálné energie teplo k tomu, aby vás pohánělo, vzdáváte se pocitu vnitřní pohody.“ Jaký je rozdíl mezi tím a stavem, kdy jsme skutečně nabití a plní energie? Pokud máme dostatečné vnitřní zdroje, nehoníme se sem a tam. Namísto toho jsme v klidu a těšíme se vnitřní stabilitě, protože se cítíme plní a jistí. Věnujeme péči tomu, co je třeba dělat, ale nestravuje nás nutkavá potře28
H LEDÁ N Í ROV N OVÁ H Y
ba hnát se za hranice možností vlastního těla, protože víme, že nemůžeme dál rozdávat druhým, když sami nejsme plní.
W MÝTUS: Má snaha udržet se v činnosti a má schopnost dál dělat pořád víc znamenají, že jsem silný. KOUZLO: Sílu vytváří klid.
X Klasický obrázek, který se někdy používá jako analogie tohoto procesu, znázorňuje oheň (teplo) planoucí pod kotlíkem (naším tělem), v němž je voda (naše chladivo jin). Oheň zahřívá vodu a vytváří páru, která představuje to, čemu Číňané říkají či, tedy naši životní energii neboli základní životní sílu. Či je udržující energie, kterou potřebujeme k životu. Jsou-li věci v rovnováze, oheň vytváří přirozený efekt zahřívání. Je-li však oheň příliš horký, voda začne vařit. Když to trvá příliš dlouho, teplo vodu doslova zkonzumuje a odpaří energii, kterou potřebujeme ke zvládání svého vnitřního ohně. Jakmile se voda vyvaří, můžeme doslova zkolabovat, protože nejsme schopni produkovat žádnou další energii neboli či. „Pokud k tomu dojde, výsledky mohou být dramatické,“ říká Brendan. „Jeden měsíc cítíte, že máte spoustu energie, a další měsíc jste na dně – nedokážete ani vstát z postele.“ 29
VA Ž T E S I S A M I S EB E
Jedete na plnou nádrž, nebo na iluzi plné nádrže? Spotřebujete svou nádrž až do dna, než ji znovu doplníte, a riskujete tak, že zůstanete v půli cesty viset? Necháte své světlo zhasnout, protože ve své vnitřní lampě nemáte dost oleje? Stručně řečeno – kam sami sebe stavíte na seznamu priorit svého života? Až příliš často své potřeby řadíme až na konec seznamu, pokud se na něm vůbec ocitnou. Staráme se nejprve o své povinnosti, úkoly a závazky vůči druhým, a teprve energii, která zbude, využíváme pro sebe. Ale upřímně řečeno – jak často nějaká energie zbude? A co kdybychom toto pořadí obrátili? Co kdybychom se nejdříve postarali, aby naše lampa měla dost oleje, a teprve pak svítili druhým na cestu? Nepomohlo by nám to k silně planoucí lampě, abychom mohli ostatním posvítit pořádně? K tomu se však musíme naučit rozpoznávat své vnitřní potřeby a pak vymezit rozumné hranice tak, abychom měli čas a energii k jejich naplňování. Abychom mohli regenerovat a pokračovat pak v dávání, a to v dávání dobrého, musíme se smířit s paradoxem, že říkat ne nám umožní říci ano. Pokud vás děsí představa, že byste měli říci ne, vězte, že tento princip vychází přímo z duchovní tradice. Ti největší učitelé věděli, jak říci ne. Stejně jako my všichni i oni potřebovali čas na dobití a regeneraci. Dokonce i tak neúnavná propagátorka milosrdenství, jako byla Matka Tereza, hlásala, že obnova je základní podmínkou síly. Říkala, že obnova je to, co nám dává energii, abychom mohli dál sloužit druhým. Uváděla, že „myslitelé a asketové všech dob a vyznání hledali Boha v tichu a samotě pouště, lesa a hor“, 30
H LEDÁ N Í ROV N OVÁ H Y
a že i my jsme povoláni k tomu, abychom se v určitých intervalech stáhli. 2 Tvrdila, že jen když jsme v tichu o samotě s Bohem, „hromadíme v sobě vnitřní sílu, kterou rozdáváme v činnosti“.3 Jen se řídila radami svého učitele. Ježíš učinil totéž poté, co nasytil zástupy bochníky a rybami. Své učedníky pak poslal do lodi napřed a „odeslav zástupy, vystoupil na horu, aby se modlil – a když nadešel večer, osaměl“. V poněkud lehčím duchu na totéž téma John Barrymore kdysi zažertoval: „Bůh řekl, že není dobře člověku býti samotnému, ale někdy je to hodně velká úleva!“ V průběhu přirozeného střídání přílivu a odlivu tak, jak nám plyne týden, potřebujeme odpočinek všichni. A tehdy je vhodné vymezit hranice (a říci ne – pochopitelně zdvořile). Více si o tom povíme v následující kapitole. Pokud vám ubývá energie, je čas přeřadit z aktivní orientace dávání energie na orientaci receptivní – je čas přijímat. Je načase napojit se na svůj zdroj energie a dělat to, čím se nejlépe dobíjíte, a nezáleží na tom, zda se potřebujete projít v přírodě, poslechnout si oblíbenou hudbu, zahrát si nějakou hru nebo prostě jen zavřít oči, nic nedělat a dlouze a zhluboka dýchat.
POZNEJTE SAMI SEBE Pokud si máte vážit sami sebe, chce to osvojit si jiné návyky než se nutit neustále překonávat vlastní hranice a pumpovat do sebe další a další stimulanty, abyste mohli plnit stále další a další závazky vůči druhým. Chce to začít si uvědomovat, co potřebujete vy. Teď hned, uvnitř i navenek. Pokud máte 31
VA Ž T E S I S A M I S EB E
po odložení této knihy začít dělat to, co je třeba k obnově rovnováhy, a pokud na to máte pamatovat i zítra a pozítří a také ty další dny, musíte nejprve poznat sami sebe. „Já se znám“ – tohle je jedno z nejopravdovějších prohlášení, která vůbec můžeme učinit. Sebepoznání je ostatně konečným cílem velebeným mystiky a duchovními mistry celého světa. „Poznej sám sebe“ stojí vytesáno i v průčelí Apollónova chrámu v Delfách. Kniha Tomáše Zápasníka praví, že „ten, kdo nezná sám sebe, nezná nic“4, a kabalistický židovský spis Zohar vybízí: „Obrať se do sebe, poznej sám sebe, naplň sám sebe.“5 Jedním z důvodů, proč nemůžete podniknout konkrétní opatření k naplnění svých vlastních potřeb, je jednoduše to, že se na té nejzákladnější úrovni neznáte. Nevíte, jak se doopravdy cítíte a co doopravdy potřebujete. Přestože „poznat sám sebe“ je celoživotní cíl, který má stále hlubší a hlubší významové vrstvy, můžete k tomuto cíli podnikat každý den jednotlivé drobné krůčky. Zde je prostá otázka, která vám může pomoci přeorientovat se na to, co potřebujete, abyste se znovu dostali do rovnováhy: Co právě teď potřebuji, abych byl šťastný? Když si tuto otázku položím sama, často si odpovídám, že k tomu, abych dělala tu nejkreativnější práci, potřebuji klid a také pravidelné dávky čerstvého vzduchu venku v přírodě. Nicméně jen samotné uvědomění si svých potřeb nestačí. Jestliže se dostatečně nestarám o své potřeby a o jejich upřednostnění na seznamu priorit, nevzpomenu si na tyto protilátky, ani až začnu cítit rozmrzelost nebo úzkost. Pokud si nebudu tuto otázku klást znovu a znovu, 32