Ve stinu kralovny by Nakladatelství Beta

Tanja Kinkelová

Ve stínu královny

Tanja Kinkelová

Ve stínu královny

Tanja Kinkel: IM SCHATTEN DER KÖNIGIN © 2010 by Droemersche Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf. GmbH & Co. KG, Munich, Germany Translation © Lucie Navrátilová, 2013 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-522-5

1509

Jindřich VIII. se žení se svou první manželkou Kateřinou Aragonskou.

1516

Kateřině se narodila dcera Marie.

1533

Jindřich VIII. se nechává s Kateřinou Aragonskou rozvést, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou; vede to k jeho vystoupení z římskokatolické církve. Ve stejném roce se narodila Anně Boleynové dcera Alžběta.

1536

Poprava Anny Boleynové. Alžběta je prohlášena za nelegitimního potomka.

1537

Jindřichovi VIII. a jeho třetí ženě Janě Seymourové se narodil syn Eduard.

1542

Poprava páté ženy Jindřicha VIII., Kateřiny Howardové.

Tanja Kinkelová

1544

Na naléhání své šesté a poslední manželky, Kateřiny Parrové, vrací Jindřich VIII. Marii a Alžbětě nástupnické právo na trůn.

1547

Jindřich VIII. umírá. Následníkem trůnu se stává jeho nezletilý syn Eduard; ten má k dispozici deset poradců a vládne za něho regentská rada. K nejdůležitějším členům rady patří John Dudley.

1553

Eduard umírá. John Dudley dosazuje na trůn Jane Greyovou, sestřenici princezen Marie a Alžběty a manželku svého syna Guildforda. Mnoho členů dvora, družiny, a především pak anglický lid tento krok odmítá akceptovat. Po pouhých devíti dnech je Jane sesazena a stejně jako John a Guildford popravena. Marie je korunována a stává se anglickou královnou. Chce svou zemi násilím navrátit do lůna římskokatolické církve, což jí vynese přízvisko „Katolická“ a „Krvavá“.

1558

Marie I. umírá bezdětná. Alžběta se stává královnou.

Rodokmeny rodu Tudorovců, Dudleyů a Blountů naleznete na stranách 398 až 401.

Kapitola 1 PONDĚLÍ, 9. ZÁŘÍ 1560

ůh mi odpusť, ale první myšlenka, která mne napadla, když mi Robin Dudley řekl, že je jeho manželka mrtvá, byla: Proč musela zemřít zrovna teď? Pro mne a mé blízké to byl dobrý čas, takový, na jaký jsme už dlouho čekali. Od té doby, kdy se moje kmotřička Jane před čtyřiceti lety provdala za Johna Dudleye, zachytilo nás kolo Štěstěny a už nás nepustilo, a bylo úplně jedno, jestli nás vyvezlo na výsluní, nebo smetlo někam do hlubin. Narodil jsem se v den Janiny svatby a ona v tom vždy viděla důvod, proč by se o mne měla starat. A protože moje vlastní matka byla od potratu k potratu stále slabší a slabší a zemřela, když mi ještě nebylo ani osm let, neexistoval po dlouhý čas nikdo, kdo by pro mne byl tak důležitý jako Jane. Byl tu jeden učitel, John Ferlingham, který mě trápil až do krve. Očividně mu skýtalo potěšení nechat při mé, byť sebemenší chybičce při vyučování tančit svou rákosku na mém nahém zadku. Ale ještě daleko horší než bití bylo, když jsem na témže místě cítil jeho ruce. Tenkrát jsem ještě neměl ani tušení o tom, že někteří muži hledají uspokojení

Tanja Kinkelová

také u chlapců, ale bylo mi jasné, že tu něco není v pořádku. Ať jsem se o to snažil sebevíc, nenašel jsem žádnou výmluvu, která by mě ochránila před tím, abych za ním po škole nemusel chodit a nemusel s ním odříkávat modlitby, jak si to přál. Můj otec si ničeho nevšiml; pár ran na zadek v ten správný čas ještě nikdy nikomu neublížilo, to byl jeho názor, který zdědil ještě po svém pradědečkovi, jenž byl po desetiletí náčelníkem policie ve Shropshiru. Já bych byl tenkrát raději zemřel, než bych mu přiznal, že nemám strach z jeho ran, nýbrž z rukou učitele na svém pozadí. Avšak Jane naštěstí nechápala moje marné výmluvy jako pouhou dětskou umíněnost. Podařilo se jí ze mne dostat pravdu. „To, co dělá, je nesprávné,“ řekla vážným hlasem. Cítil jsem, že nemám daleko k slzám. „Já… já ale nevím, co mám dělat.“ „Nu, Tome, každé bezpráví nemůže být sprovozeno ze světa – ale to ani zdaleka neznamená, že se o to nemůžeme alespoň pokusit.“ Můj otec si nemohl dovolit žádného soukromého učitele, to Jane věděla, a bylo jí také jasné, že by ani nepřijal její nabídku, že za učitele zaplatí; můj otec byl pyšný muž. Věděla navíc, že by mi nikdy neodpustil, kdyby se mnou zašla na nějaký úřad. Viděl by v tom pokus svého syna, jak se vyhnout pomocí mazané lži vyučování a ještě zostudit jeho jméno. Jane proto přiměla jednoho manželova vzdělaného chráněnce, aby se u nás v Kidderminsteru usadil a nabízel tu své služby jako učitel. Pak mi dala jednu radu ohledně pana Ferlinghama. Poté, co jsem po spoustu večerů pozoroval jeho dům a oknem viděl, co tam provádí s jinými chlapci, doběhl jsem za nejbližším členem městské rady a požádal ho, aby se setkal u pana Ferlinghama s Jane – přesně v okamžiku, kdy

Ve stínu královny

se můj učitel ukájel na malém Nickovi. Pan Ferlingham to dlouho nepřežil. Pocit, že se vlastním jednáním dokážu postavit bezpráví, byl ještě uspokojivější než vyhlídka na to, že už nikdy nebudu ponižován Ferlinghamem. Tenkrát jsem si přísahal, že budu své kmotřičce Jane vždycky pomáhat, pokud by se někdy ocitla v nouzi, ať to stojí co stojí. Ne že by to během mého mládí někdy vypadalo tak, že by Jane mou pomoc potřebovala. Její manžel sice byl synem popraveného zrádce, ale pomalu, krůček za krůčkem, se vypracoval až na vrchol moci v královské říši: John Dudley se vyznamenal jak na poli válečném, tak na moři a díky své obratnosti se vždycky ve správný čas přiklonil k těm správným osobnostem – počínaje kardinálem Wolseyem přes Thomase Cromwella až po samotného krále – a nakonec se stal vévodou z Northumberlandu a nejmocnějším mužem v říši. Jediné trápení, které Jane v tomto období měla, byla skutečnost, že nepřežilo všech jejích třináct dětí. Na rozdíl od mé matky se však z každého porodu vždy velice rychle zotavila, a přestože pečovala o sedm dětí, kterým se podařilo dospět, našla si čas i na mne. „Ty jsi vlastně můj nejstarší syn, Tome,“ říkávala. Když jsem vyrostl, postarala se o to, aby mi její manžel nabídl místo ve svém domě. V té době věděl každičký člověk v celé Anglii, kdo je John Dudley, a můj vlastní otec se v Kidderminsteru hřál v této přízni. Tenkrát jsem mu to měl až trochu za zlé, neučinil přece nic pro to, aby sám nějak přispěl k vzestupu našeho rodu. U mne, a to jsem si pevně předsevzal, to bude jiné. Já si své místo na světě zasloužím. Pokud si mě John povolal, nebude to jen proto, aby učinil laskavost své ženě, ale také proto, že se pro něj díky své tvrdé práci stanu nepostradatelným.

Tanja Kinkelová

A to se dařilo až do té doby, než se John před šesti lety pokusil určit následníka trůnu. Přišel o hlavu a jeho rod padl s ním. Psal se rok 1554. Johnovi synové čekali v Toweru na stejný osud, který potkal jejich otce. Já sám jsem měl štěstí, že jsem neseděl ve vězení jako zrádce, ale ztratil jsem veškerý svůj majetek. Mojí kmotřičce Jane se dařilo ještě hůř: smrtí svého manžela ztratila všechny statky a čas trávila tím, že zcela bez prostředků hledala u dvora přímluvce, aby tak zachránila alespoň životy svých synů. Já se tenkrát mohl vrátit do Worcestershiru ke své manželce Margery a k dítěti, které čekala, neboť Margeryino věno Koruna nezkonfiskovala. Ale Jane mě potřebovala. Kdy jindy, když ne v tuto temnou hodinu nastal čas, kdybych jí mohl poděkovat za to, že mi pomohla stát se mužem, kterého ostatní ctili a který si mohl vážit sebe sama? Všechna moc a sláva, která během posledních let Johna Dudleye obklopovala, najednou zmizela a Jane se každé ráno probouzela s obavami, že rodící se den může být zároveň dnem posledním pro její dosud žijící syny; Guildford, ten nejmladší, už za pýchu svého otce zaplatil hlavou. Zůstal jsem tedy po boku své kmotřičky a pokoušel jsem se sdílet její neotřesitelnou naději i poté, co byla odmítána jedním dvořanem za druhým, den za dnem, stále znovu. A netýkalo se to pouze nepřátel, které si John Dudley svým rychlým vzestupem nadělal. Přimlouvat se u nové královny za vdovu a syny muže, který dělal všechno možné, aby zabránil tomu, aby usedla na trůn, znamenalo docela značný risk, protože možnost, že by se za vlády Marie Tudorovny dostal do přízně a ke cti nějaký Dudley, byla skutečně mizivá.

Ve stínu královny

Jane si navykla mumlat před každou marnou žádostí o přímluvu jména svých žijících synů jako nějakou modlitbu – Ambrose, John, Robin a Henry. Když se dozvěděla, že John trpí v Toweru horečkou, která ho ohrožuje na životě ještě víc než kat, zhroutila se a plakala mi v náručí. A protože jsem svoji kmotřičku během celého svého života nezažil jinou než silnou, měl jsem v ten okamžik pocit, jako by se mi celý svět obrátil vzhůru nohama a jako by se zem pod mýma nohama rozevřela, aby nás všechny pohltila. „Mylady,“ řekl jsem jí nakonec, záměrně jak nejformálněji jsem byl schopen, abych opět posílil její sebevědomí, neboť titul vévodkyně z Northumberlandu byl jednou z mála věcí, které jí nesebrali, „pokud vám nechce pomoci žádný Angličan, tak se o to zkrátka pokusíme u jednoho z těch zatracených Španělů.“ Jane se na mě podívala naprosto bezvýraznýma očima. „Španělé, mylady, nejsou tady koneckonců jen proto, aby nás trápili svou arogancí, nýbrž jsou také jako součást princova následnictví do jisté míry hosty v naší zemi,“ připomněl jsem jí. Pochopila a to jí vrátilo rovnováhu. „Proto se nemusí obávat o vlastní statky, když se za nás přimluví,“ dokončila mou myšlenku. „Kromě toho přece každý ví, že královna je jen loutkou ve Filipových rukou. Možná to platí také pro šlechtice z jeho doprovodu.“ Jane mi položila prsty na ústa a připomněla mi, že bych neměl hovořit o královně takto bez respektu, ale poslechla mě. Po týdnu, kdy vyhledala snad každého španělského šlechtice a každou španělskou dvorní dámu, kteří se vyskytovali v naší zemi, protože se jejich korunní princ oženil

Tanja Kinkelová

s naší královnou, ukázal se být osud konečně opět trochu milostivější. Osud – také díky zájmu Španělů o informace, s nimiž by dokázali smést své portugalské rivaly. Předal jsem proto své kmotřičce několik dopisů o severovýchodní cestě do Číny a Indie, které mi John Dudley předal během posledních týdnů, co stál v čele královské rady, protože sám byl příliš zaneprázdněn přípravami své budoucí kariéry. Mým úkolem bylo najít investory, kteří by byli ochotni pro hledání této mořské cesty dát k dispozici nemalé sumy, aby tak bylo možné vybavit několik lodí. John, nejmladší Janin syn, zemřel nakonec přece jen ve vězení, než se Španělé rozhodli přijmout náš návrh, nicméně pro Ambrose, Robina a Henryho ještě pozdě nebylo. Byli propuštěni. Avšak nikoliv bez podmínek. V krátké době jsem se s nimi měl znovu setkat v močálech před francouzským St. Quentinem, kde bojovalo šest tisíc Angličanů pod Filipem Španělským. Občas se mi o tom zdají sny ještě dnes a není to nic pěkného. Ze všech sil jsem se tenkrát snažil nejen o to, abych si zachránil vlastní krk, ale také abych dával pozor na Janiny chlapce. To jsem jí dlužil. Janino pevné zdraví, kterému se těšila celá léta, bylo to tam a radost, že vidí své syny opět na svobodě, trvala pouze krátce; podepsal se na ní strach, že je opět brzy ztratí ve válce. Musela se s námi se všemi rozloučit z lůžka. Margery přijela z Kidderminsteru, aby se o ni postarala, a přímo, jak to měla ve zvyku, mi řekla, že podle ní to s Jane nevypadá dobře. „Je dost stará na to, aby mohla být tvojí matkou, Tome,“ prohlásila. „Myslím, že na to občas zapomínáš.“ „Pokud je na tom tak špatně, tak bych měl zůstat,“ namítl jsem.

Ve stínu královny

Margery zavrtěla hlavou. „A to bys nechal jít kluky samotné do Francie? Tak to s jistotou zemře starostmi už zítra. A pokud některý z nich ve Francii zahyne, budeš si po zbytek života vyčítat, že jsi tomu nezabránil. Znám tě, Tome.“ Doufal jsem snad vskrytu duše, že mě Jane přece jen poprosí, abych zůstal u ní? Ale je zbytečné o tom uvažovat. Stiskla mi ruku a zašeptala, jako v dobách, kdy chodila žadonit o smilování na dvůr, jména žijících synů. Ambrose, Robin, Henry. Věděl jsem, že Margery měla pravdu. „Postarám se o ně,“ slíbil jsem jí a Jane se usmála. „To já vím. Jsi přece můj nejstarší,“ zamumlala. Tenhle úsměv mi zůstal jako nejhezčí vzpomínka na ni. Jak se později ukázalo, viděl jsem ji onoho dne naposledy, protože zemřela, zatímco jsme bojovali ve Francii, a po svém návratu jsem našel už jen její hrob. Alespoň se nedozvěděla, že jsem ztratil dalšího z jejích synů. Ambrose, Robin a Henry byli příliš mladí na to, aby se mohli se svým otcem zúčastnit bojů na bitevním poli tak jako já, i když samozřejmě jako většina mladých šlechticů zápasili na turnajích. Avšak čas strávený v Toweru je stál dost sil, a navíc ztratili částečně svou zručnost a pohotovost. Polní tažení nenabízelo zprvu žádnou příležitost, jak obojí znovu získat, než bude situace skutečně vážná. Ambrose, nyní nejstarší, bojoval stále rozvážně, zato Robin a Henry jako by se snažili dokázat, že skutečnost, že unikli katovi, jim propůjčila nesmrtelnost. Možná to byly také posměšné poznámky z úst kamarádů o zbabělosti jejich otce, které je poháněly kupředu. John se nakonec pokusil zachránit si život přestupem ke katolicismu, ačkoliv se po celý život holedbal, že nechce na anglickém trůně vidět žádnou katoličku. „Dnes

Tanja Kinkelová

tady, zítra támhle, ale nikdy nejsou tam, kde se s nimi počítá,“ podobné žerty kolovaly občas mezi vojáky, „takoví jsou Dudleyové.“ Nebo: „Jaký je rozdíl mezi červem a Dudleyem? Oba pocházejí z bahna, ale červ má pevnější páteř!“ Ambrose se tvářil, že je k takovýmto poznámkám hluchý, Robin napadal posměváčky a Henry, Henry se dobrovolně přihlásil, aby ve St. Quentinu bojoval v předních řadách. Když jsem se to doslechl, obořil jsem se na jeho důstojníka a křičel jsem na něho něco v tom smyslu, že Henry je prostě ještě mladý a hloupý a že nesmí být v žádném případě takto nasazen. „To platí pro většinu chlapců v tomto vojsku,“ namítl Španěl bez jakéhokoliv zájmu. „A kdo si myslíte, že jste, že se mnou mluvíte takovýmto tónem? Myslím, že by vám jen prospělo, kdybyste stál svému mladému chráněnci po boku. Vám i jeho bratrům. Pak možná pochopíte, jakým privilegiem je pro zbytek potomstva mrtvého kacířského zrádce napravit svou hanbu v čestné službě pro svatou věc.“ Vzpomínka na tento den je ve mně stále ještě tak živá, jako by se to stalo včera, a přál bych si, aby tomu tak nebylo. Počasí v St. Quentinu bylo špatné; v noci lilo jako z konve a i to ráno bylo kalné, vlhké a studené. Koně i muži zabředávali po kolena do bahna, já Henrymu – nikoliv poprvé – v duchu nadával za jeho umíněnost, která nás všechny mohla stát život. „Nesmysl, bratránku Blounte,“ prohlásil přesvědčivě, „všechno bude zase dobré. Vrátíme se domů jako hrdinové!“ Natáhl se ke korouhvi a sáhl po praporu. „Za Anglii!“ zvolal a zvedl prapor do výšky. „Za svatého Jiřího!“ „On se snad zbláznil,“ ujelo Ambrosovi. „Ne, má pravdu,“ řekl Robin kvapně a chystal se přidat k Henrymu. Jen taktak jsem ho stihl zadržet za paži.

Ve stínu královny

„Pusť mne,“ zvolal rozhněvaně – a v témže okamžiku jsme uslyšeli hřmot. Nedaleko od nás začaly dopadat první kule z kanonů. Nikdo z nás nezaslechl Henryho vykřiknout. Na to už mu nezbyl čas. Henry dostal přímý zásah a pak už z něho zbyly jenom cáry. Vzápětí najednou začal křičet téměř každý, protože Francouzi zahájili svůj útok rychleji, než se očekávalo. Vlhký chladný vzduch duněl řevem našich mužů, kteří kleli, pokoušeli se vydávat zmatené rozkazy nebo volali své otce a matky. Již po několika okamžicích to tu vypadalo jako na jatkách. Po bitvě trval Robin nejprve na tom, že Henry ještě žije. „Ta kule jen udeřila v jeho blízkosti, a proto ho smetla,“ tvrdil. „Henry je v bezvědomí a leží někde pod těmi mrtvolami. Musíme ho najít.“ „Robe, on je mrtvý,“ řekl Ambrose bezbarvě a přejel si rukou po obličeji. „Viděli jsme přece, že…“ „Nic jsme neviděli!“ odpálil Robin ostře jeho námitku. „Jen ho to někam smetlo a on teď čeká, až ho najdeme. Nebo je ve francouzském zajetí.“ „Půjdeme ho hledat,“ řekl jsem smířlivě. „A najdeme ho, ať tak nebo tak.“ Samozřejmě jsem věděl, že Ambrose má pravdu. Jane, pomyslel jsem si, Jane, odpusť mi. Margeryin dopis o její smrti dorazil teprve předešlého dne. Chlapcům jsem to ještě neřekl, protože já sám jsem si to zatím odmítal připustit. A teď jsem ani nedokázal splnit poslední slib, který jsem jí dal. Nebyli jsme ani zdaleka jediní, kdo pátral na bitevním poli po mrtvolách; nějací vojáci viděli, co se s Henrym stalo, a tak jsme sklidili několik udivených pohledů, ale to nám bylo jedno. Pak našel Ambrose ruku, nic víc než ruku s prstenem, který jsme všichni znali. Jako všichni Dudleyovi

Tanja Kinkelová

synové se Henry brzy oženil, ještě v dobách, kdy byl John Dudley prvním mužem v království, a jeho manželka, lady Audley, mu darovala tento prsten, což byl vlastně pečetní prsten jejího otce; bratři si proto Henryho neustále dobírali. Ambrose padl na kolena a začal dávivě zvracet. Musím přiznat, že i mně se podlomila kolena. Avšak Robin stál klidně vedle mne a řekl: „To ještě vůbec nic nedokazuje. Je to jenom ruka. A ztráta ruky se dá přežít.“ Smrt Jane, Henryho smrt a celé toto utrpení se přese mne převalily jako temný mrak a zahalily mi rozum. Aniž bych nad tím uvažoval, zvedl jsem ruku a udeřil Robina do obličeje, ne pěstí, ale otevřenou dlaní, jako se trestají děti. „Prober se,“ křičel jsem na něj. „Tvůj bratr je mrtvý.“ Nejsem na to vůbec hrdý. Bylo to to jediné, co jsem dokázal udělat. Najednou jsem záviděl Ambrosovi, že své nevolnosti alespoň mohl dát průchod. Robin se na mne zadíval. „Ne,“ řekl pevným hlasem, „ne, já ho najdu. Uvidíš.“ Odvrátil se ode mne a začal opět prohlížet mrtvá těla. Poslal jsem Ambrose zpátky do stanu, který jsme spolu sdíleli, a následoval jsem Robina. Nenašli jsme ani tolik ostatků, kolik je nutných pro křesťanský pohřeb. Henryho hlava mezi nimi nebyla. U některých částí těla jsem si nebyl jistý, jestli patřily jemu, a předpokládám, že jistý si nebyl ani Robin. Ale poté, co musel uznat, že Henrymu už nezbyla žádná naděje, trval na tom, že to, co jsme nalezli, jsou paže, nohy a chodidlo jeho bratra. „Moje matka,“ začal a jeho strnulý obličej mi činil víc starostí než zhroucení Ambrosovo, „moje matka by bývala chtěla, aby se Henrymu dostalo řádného pohřbu.“

Ve stínu královny

Měl jsem na jazyku pravdu o smrti Jane, ale vtom mě napadlo, že o ní mluvil v minulém čase, a pochopil jsem, že už ví, co se stalo. „Odkud…“ „Nejsi jediný, kdo dostává dopisy z Anglie, bratránku,“ řekl Robin a kamenná maska, kterou si nasadil na začátku bitvy, začala pomalu mizet, když zvedl ze země zakrvácený klobouk, který skutečně mohl Henrymu patřit. Držel ho v rukou a viděl jsem, jak opakovaně polyká, jako by se vší silou snažil potlačit slzy. Vzpomněl jsem si, jak jsem před svým otcem nikdy nechtěl ukázat slabost. Ale pokud existuje nějaký okamžik, v němž by můj o dvanáct let mladší bratránek měl nárok na to ukázat před Bohem a před lidmi, že není tak silný, pak to bylo právě teď. Jen jsem nevěděl, jak mu to dát najevo, aniž bych použil nesprávná slova a nějak se ho nedotkl. „Myslím,“ řekl jsem s pohledem upřeným na klobouk, „že už jsme našli dost, bratránku.“ Mlčky přikývl. Spolu s Robinem jsme uložili to, co z Henryho zbylo, do rakve a o chvíli později jsme uslyšeli španělského kněze, jak pro něj vyprošuje boží milost. Poté jsem vzal všechny peníze, co jsem měl, a odešli jsme s Robinem do nejbližšího města. Tam sice neměli rádi ani Angličany, ani Španěly, ale o to víc cinkot zlaťáků. Obstaral jsem pro nás víno a dvě děvčata. Pravda je, že katolíci jsou stejně jako protestanti zajedno v tom, že Hospodin zatracuje porušení svazku manželského, ale moje vlastní interpretace byla taková, že to neplatí pro muže, kteří svou manželku nevidí celé měsíce, a už vůbec ne pro vojáky. Ztratit se v teplém, dychtivém těle ženy, to poskytne zapo-

Tanja Kinkelová

mnění jako máloco jiného a toho neblahého dne mi bylo jasné, že Janin syn a já potřebujeme nutně zapomnění. I kdyby to mělo být jen na hodinu. Jednou, v lepších, šťastnějších dobách, bylo na mně, abych udělil Robinovi a jeho bratrům rady ohledně žen. Když s Henrym otěhotněla ona dívka, jejíž prsten nám dnes prozradil, že je to skutečně jeho ruka, a on si ji musel rychle vzít, zabýval se John Dudley zrovna údajným spiknutím Edwarda Seymoura a požádal mě, abych se postaral o to, že mu jeho synové už nikdy nepřipraví podobnou ostudu. Vzal jsem si tenkrát všechny čtyři stranou a vysvětlil jsem jim, že muž, který má všech pět pohromadě, si nikdy nezačíná vztah s neprovdanou dívkou. „Apoštol Pavel řekl, že je lepší se oženit než shořet,“ řekl jsem, „ale nebyl ženatý, a světec není tak jako tak z tohoto světa. Pokud na to chcete znát můj názor: jestliže člověk nedokáže oheň kontrolovat, pak se přece nabízí možnost převést požár na bezpečné pláně.“ Chlapci, kteří byli tenkrát ještě příliš mladí na to, aby se jim dalo říkat muži, ale už dostatečně staří, aby mohli provádět jisté hlouposti, na mne upřeně hleděli svýma velikýma očima a zeptali se mě, co tedy může být považováno za „bezpečné“. „Nikdy nevyprávějte vaší matce, co vám teď povím,“ odpověděl jsem jim, „ale nejbezpečnější ženou je vždy vdaná paní. Pokud budete postupovat opatrně a nepůjdete s tou aférou na veřejnost, pak se nemusíte obávat, že ji uvrhnete do hanby, protože se o tom nedozví živá duše. A pokud otěhotní, tak se její manžel bude radovat z nového dědice a vy se o dítě nemusíte starat. A kromě toho nemá takováto žena žádné nemoci, s čímž si u prostitutky nemůžete být nikdy jistí.“

Ve stínu královny

Příhodnější by bylo říct jim, ať drží svoji touhu na uzdě, dokud je jejich otec neožení, ale něco takového by jim šlo jedním uchem tam a druhým ven. Tak jsem to aspoň pociťoval já, když tohle kázání měl přede mnou můj otec. Tenkrát se zdál být rozzlobený otec neprovdané dcery největším nebezpečím, které by některémuz Janiných synů mohlo hrozit. Teď si vzal Guildforda kat, Henry byl mrtvý, Ambrose se zhroutil a Robin a já jsme mohli být rádi, když nám dvě Francouzky pomohly přestát tuto noc, aniž bychom se zbláznili. Na jméno toho děvčete, pokud mi ho prozradila, si už nevzpomínám. Ale pamatuji si dodnes, že měla vlasy barvy lososa a nad pupíkem měla jizvu a že jsem v jejích pažích už necítil zápach mrtvol a uschlé krve, nýbrž zdravý, mléčný pot ženy; vůni života, ne smrti. Robin byl se svým děvčetem už hotový nebo ještě ani nezačal, když jsem opět vešel do šenku; každopádně seděla vedle něj, když pil ze svého poháru. Jeho obličej byl lehce zarudlý, neměl na sobě svůj krátký kožený kabát a bylo vidět, že trochu krve z tohoto dne mu potřísnilo košili pod ním. „Guildford je pohřbený v Toweru, v kostele svatého Petra v Okovech,“ řekl spěšně, když jsem se k němu posadil. „V kapli v Toweru. Když ho odnášeli, řekl nám ostatním, že doufá, že se na nás ještě hodně načeká. Myslíš, že je Henry teď u něj?“ „To ví jen samotný Bůh,“ řekl jsem unaveně. „Moje matka je tam určitě. Ačkoliv ona jediná z rodiny by měla právo dostat se přímou cestou do ráje. Ale já – nedokážu si představit…“ Poklesla mu hlava a hlas se mu zlomil, i když se stále ještě přemáhal, aby zněl mužně. „Nedovedu si představit, že by chtěla sedět po pravici Boha bez svých dětí.“

Tanja Kinkelová

„Tvoje matka by raději podstoupila očistec, než aby byla bez svých dětí,“ potvrdil jsem mu a myslel jsem na Jane, na svou kmotřičku Jane, která při všem, co mi bylo svaté, byla i mojí matkou. Robin zdědil její oči, a proto vypadal, také díky tmavým vlasům po svém otci, jako jižanský typ, rozhodně spíš než mnoho Španělů, které jsem znal. Snažil jsem se nepředstavovat si, jaký bych měl asi pocit, kdybych ještě i jeho a Ambrose musel doprovodit na jejich poslední cestě. Oné noci to vypadalo, že na nás na všechny čeká jenom neštěstí. Pak Robin opět vzhlédl a já si všiml, že z jeho tváře zmizely ty zbytky mladistvého vzhledu, které tam až do tohoto okamžiku byly. Poprvé na něm byl zřetelný každý rok přes dvacítku, kterého dosáhl. „Bratránku Blounte,“ řekl a odstrčil ruku děvčete, které se mu snažilo zajet pod košili, „něco takového se už nikdy nestane.“ Byl to takový druh konstatování, která člověk dělá, když hodně pil, a která, pokud bychom je chtěli kriticky zhodnotit, nedávají příliš velký smysl. Každý člověk dluží Bohu nějakou smrt, a ať už jeho bratr, obě jeho sestry, manželka nebo právě narozený syn budou všichni žít až do sta let, nebo zahynou zítra, jednoho dne zkrátka zemřou stejně jako on nebo já. Ale byl jsem vyčerpaný, zlomený a rozehřátý vínem a děvčetem, které mi leželo v náručí, a v tomto stavu jsem pochopil, co myslí. Nebyly to jen případy úmrti; šlo i o to, že se rodinná situace zřítila do propasti. Jane se nikdy neměla dostat do takové situace, aby musela žebrat o životy svých synů a být jako žena popraveného zrádce odkázána na své příbuzné, co se týče střechy nad hlavou a zdravotní péče, protože už si nemohla dovolit žádného lékaře.

Ve stínu královny

„Tvůj otec je už mrtvý,“ odvětil jsem mu, sám natolik při smyslech, abych nedodal, že John Dudley z nás vinou své pýchy předtím udělal zrádce Koruny, čímž vyvolal patřičné následky. I tak bylo jasné, kam moje poznámka míří, přitom jeho synové slyšeli už nesčetněkrát, jak si ostatní muži přejí vidět jejich otce v pekle. Proto jsem také vždycky spolkl jakoukoliv hořkou poznámku a v duchu si přiznal, že jsem Johna následoval dobrovolně a velice ochotně, dokud byl úspěšným mužem. Ano, on svůj slib, že nás všechny dovede na vrchol moci, nenaplnil – stejně jako jsem já nebyl schopen dodržet svůj, který jsem dal Jane, a sice že ochráním všechny její syny. Na koho bych se tedy měl zlobit víc? „Můj otec,“ řekl Robin a hořkost, která mi svírala srdce, se objevila i v jeho hlase, „se dopustil toho nejhoršího druhu zrady – zrady bez úspěchu. Jinak by ho totiž lidé opěvovali jako zachránce země. Ale Dudleyové opět povstanou, stanou se jistějšími a mocnějšími, než jakými kdy byli za života mého otce, to ti přísahám při všem, co je mi svaté.“ Měl jsem už na jazyku slova o tom, že veškerý respekt a moc jeho otce nezachránily, nýbrž že ho svedly na scestí, které znamenalo jeho smrt, smrt Guildforda, Henryho a Johna juniora, a způsobily všechno tohle utrpení, ale nedokázal jsem je vyslovit. A ani jsem je vyslovit nechtěl. Člověk potřebuje naději, já stejně jako on. Vzpomněl jsem si na svou vlastní rodinu doma a ptal se sám sebe, jestli mě také jednou nebudou proklínat, protože jsem naše osudy tak pevně svázal s osudem popraveného zrádce. Pak jsem si uvědomil, že už jsme mohli být dávno všichni mrtví, já stejně tak jako Robin, že jsme mohli být popraveni stejně jako Janin manžel a její nejmladší syn, nebo roztrháni na kusy jako

Tanja Kinkelová

ubohý Henry. Ale my nejsme mrtví, my žijeme. Za to musí být člověk Bohu vděčný a něco z toho vytěžit. „Vždycky jsi nám stál věrně po boku,“ řekl Robin, jako bych měl své myšlenky napsány na čele, „ale jestli tě to táhne zpátky do Worcestershiru, pochopím to. Teď, když jsi bojoval za jejího manžela, ti královna jistě vrátí kousek země a můžeš tam společně se svými drahými pokojně žít.“ Bývalo by to příslušelo jeho bratru Ambrosovi jako nejstaršímu synovi a nyní jako nové hlavě rodiny, aby mě buď poprosil, abych zůstal, nebo aby mi sdělil, že mohu jít. Robin nebyl nikdy víc než prostředním synem, nebyl ani budoucím dědicem svého otce, ani zhýčkaným benjamínkem. Když by chtěl John Dudley jednoho ze svých synů oženit s dívkou, z níž by pak udělal královnu Anglie, byl to Guildford, nikoliv Robin. Co se týkalo Jane, ta byla přesvědčena, že nikdy neměla žádného oblíbence a že všechny své děti miluje stejně, ale vskrytu duše jsem byl přesvědčený o tom, že jejím favoritem byl Henry. Prostřední syn ve velké rodině musí být vždy o něco bdělejší, rychlejší a lepší než ti ostatní, aby vůbec něčím vynikl. Nemělo mě tedy překvapit, že Robin bude tím z Dudleyů, kdo se v hodině porážky a největší ztráty opět narovná a začne dělat plány do budoucnosti. Otázkou zůstávalo, zda ho mám při tom následovat. Měl pravdu. Po své vojenské službě jsem měl dobré vyhlídky získat svou půdu zpět, a nemuset tak už žít z Margeryina věna. Mohl jsem jít domů a strávit zbytek svých dní v Kidderminsteru, s ní a naším dítětem, ať už by se Robinovi podařilo vrátit Dudleyům opět lesk a slávu, nebo by si přivodil trest smrti. Nebyla by to ani moje zásluha, ani moje vina. V tomto okamžiku, u skřípajícího stolu jednoho nepříliš lu-

Ve stínu královny

xusního hostince ve Francii, se mi nabídla jedinečná šance oddělit od sebe s konečnou platností osudy naše od osudů Dudleyových. V uších mi zazněl hlas Jane, jak odříkává jména svých synů a jak mne jmenuje svým nejstarším. Vzpomněl jsem si na Kidderminster a na to, jak se deset let před Johnovou smrtí rovnal každý návrat domů triumfálnímu tažení, zatímco dnes byl každý až příliš opatrný dát se s námi vůbec do řeči. Naději, říkal jsem si, každý z nás potřebuje naději a pocit, že není sám, a podíval jsem se na Janina syna, kterému jsem po smrti jeho bratra nedal víc než víno a holku ze šenku. S pachutí porážky a francouzského vína v ústech jsem mu řekl – a použil jsem vůči němu poprvé oslovení plné respektu, které se používalo pro muže postavené výše, ačkoliv smrtí svého otce ztratil na takové oslovení právo a byli jsme si vlastně postaveni naroveň: „Jste jedním z mých blízkých… mylorde. Jak bych mohl žít v míru, dokud tak nebudete žít i vy?“ Polkl jsem a rychle jsem dodal: „Kromě toho, když budu sedět ve Worcestershiru, zatímco vy budete u dvora váženým mužem, neměl bych klidu a cítil bych v sobě leda hněv, protože jsem to prošvihl.“ „Děkuji za tvou důvěru, bratránku,“ odpověděl Robin. Pak si položil hlavu na špinavý dřevěný stůl v odporném francouzském šenku a rozplakal se. Plakal pro mrtvé bratry, pro otce a matku a já jsem plakal s ním. Ani Robin, ani já jsme nikdy později nemluvili o tom, co se tehdy večer odehrálo. Ale od toho okamžiku se všechno obrátilo k lepšímu a nám se – sice pomalu, ale jistě – začalo dařit. Žádný z nás tří nebyl ve Francii zraněn, což souviselo

Tanja Kinkelová

s tím, že jsme se naučili krýt si navzájem záda. Když jsme šli příště do nevěstince, nebylo to proto, že bychom hledali zapomnění ze smutku a zklamání, ale abychom oslavili, že královna Marie nás za naši službu ve Francii odměnila a pozvedla nás ze zatracovaných zrádců opět mezi svobodné muže. Francouzská děvka, kterou jsme v té krajině našli, mi utkvěla ve vzpomínkách nejen proto, že vypadala opravdu svůdně, ale také proto, že podívajíc se z Roberta na mne, vyzývavě prohlásila, že k ní můžeme jít rovnou oba dva, neboť angličtí muži nemají ani zdaleka takovou výdrž pro ženu, jako je ona. Nejprve jsem se cítil uražen a měl jsem sto chutí se otočit na podpatku a odejít, ale Robin se rozesmál na celé kolo. „Má pravdu, Thomasi, má pravdu,“ vyrazil ze sebe mezi dvěma salvami smíchu. A teprve když jsem se nechal přemluvit, abych zůstal, uvědomil jsem si, jak dlouho to už je, co se některý z nás dokázal zasmát sám sobě.